Okolnosti vedoucí ke svatbě Waltraute: Svazek 1

Ilustrace

• 

  Přebal knihy

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

  Obsah

• 
• 

  Strana 037

• 

  Strana 047

• 

  Strana 079

• 

  Strana 101

• 

  Strana 141

• 

  Strana 163

• 

  Strana 205

• 

  Strana 227

• 

  Strana 247

Kapitola první: Jack a stonek fazole, zasazeno do severské mytologie

Část první

Valkýra sestoupila do lidského světa Midgardu.

Měla dlouhé blonďaté vlasy a bílou pleť. Na ženu byla vysoká, ale postavou byla drobnější než muži. Takové rovnováhy nemůže docílit žádná duše narozená lidské matce. Její krása k ní neměla přitahovat opačné pohlaví. Byla zahalena v chladu jako květina nabídnutá zmasakrovanému nepříteli.

Měla vzhled ženy kolem pětadvaceti let, ale lidské stárnutí se na Valkýry nevztahovalo. Mnohem, mnohem déle již bojovala.

Zbroj, jež měla na sobě, byla zelená. Ale to byl jen jeden prvek její zbroje. Bylo to magické brnění, které mohlo volně měnit své vlastnosti, aby se hodily na různé situace. Polární záře viděná na severské obloze byla vlastně neustále se měnícím světlem vytvořeným zbrojemi Valkýr.

V pravé ruce držela něco, co vypadalo jako modro-bílé kopí, ale bylo vytvořeno ze samotného blesku, který spadl z nebe. Jediné mávnutí její zbraně dokázalo zavraždit všechny, kteří se sami znepřátelili nebeskému světu Ásgardu. Ti byli zničeni až po samotnou duši a nemohli se ani připojit do říše mrtvých. Tento boží trest byl znám jako Kopí Ničícího blesku a měl dost ničivé síly, aby svému jménu dostál.

„Je tohle vše?“

Kolem ní zbyly jen sutiny.

Jméno panny, která zářivě planula ve zčernalé scenérii, bylo Waltraute.

Byla vysoká, ale jen v porovnání s lidskou ženou. I tak vítězně stála nad všemi kolem sebe. Zdrtila, vyhladila a spálila všechny, kteří byli vyšší nebo větší než ona.

Nikdo by si nedokázal představit, že tu ještě před nedávnem stál falešný chrám, nápadně ozdobený zlatem a mramorem. Zůstala jen černota. Čistá černota. Nevkusná výzdoba byla všechna roztrhána a vše, co zůstalo, se přeměnilo na čirou čerň, jako kdyby to svědčilo o jejich hříších.

Hříšníci.

Kacíři.

Ti rebelové, kteří se přidali k obrům, aby úmyslně vytvořili monstra a pak použili jejich potomky jako otroky, byli všichni očištěni. Spáchali tři hlavní hříchy. Milování těch, kteří nepatřili do jejich druhu, mezi ně nepatřilo. Bylo to spojení s obry pro vlastní chamtivost, které patřilo mezi ty hříchy. Druhý hřích byl ten, že využívali vytvořené potomky jako nástroje. I když byli polovičními lidmi, použít někoho s lidskou duší jako nástroj bylo hříchem. A naposled nabídli své mladé, aby se připojili k obrům, místo toho, aby tak učinili sami. Bylo rozsouzeno, že je třeba jevyššího trestu.

...Ódin vlastně přikázal Waltraute, aby roztřídila duše mladých, kteří by zemřeli v nepokojích, a jen ty nevyhnutelné odvedla do Valhally, velké síně nebeského světa. Ale použila trochu moc síly, jak už k tomu měla sklony.

Díky tomu vše skončilo předtím, než mohla nastat rozsáhlá tragédie, a všichni majitelé duší, které měla vést, přežili.

Existoval důvod, proč Valkýry nestály na vrcholu všeho, i když byly nejsilnější, pokud se jednalo o čistou moc.

Aniž by se jen krátce podívala na přeživší, jejichž hlavy visely dolů, Waltraute se podívala nahoru k nebi a promluvila k někomu, kdo nebyl přítomen.

„Hlášení. Situace 3 469 dokončena. ...Předpokládám, že vládnoucí na trůnu je znovu rozezlen. Ale předpokládám, že královna říše mrtvých skřípe zuby nad těmi chybějícími dušemi. S tím v mysli to považujme za vyrovnané.“

Lidé žijící v Midgardu by nejspíš nerozuměli některým věcem, které bohové říkali. Smysluplně se snažili držet lidi od pochopení více věcí, než jaké chápat museli.

„Rozumím. Mám tedy oprávnění k návratu. Oznamte Heimdallovi, aby mě provedl. Konec.“

Když domluvila, jediný paprsek světla pronikl tmavými mraky nad její hlavou. Spadl přímo na Waltraute. Pak už jen věděla, že vedle ní stál obří bílý kůň. Waltraute se vyšplhala na jeho záda, vlasy jí nepřirozeně vlály směrem nahoru. Až se změna v gravitaci dostane k velkému tělu bílého oře, samotná Waltrautřina existence se dočasně rozdělí na kousíčky a ona opustí lidský svět Midgardu, zatímco projde všemi formami aerodynamických omezení.

Ale pak...

V průběhu návratu nastala chyba.

Chlapec slabě visel na Waltrautřině pravé noze, když seděla na bílém koni.

„Přeživší, co?“ řekla Valkýra, v očích netečný výraz. „Přeješ si zamířit do Valhally a začít bitvy nebeského světa? Neměl bys být tak ukvapený. Pokud máš tak statečnou a spravedlivou duši, ten čas jistě přijde.“

„Tak krásné,“ promluvil chlapec chraplavým hlasem, úplně mimo kontext.

Díval se na Waltrautřiny zlaté vlasy, které odrážely světlo na ni padající.

„Můžu nějaké mít?“

Waltraute ztichla.

Valkýry hrály pro lidi Midgardu jen jednu roli... Alespoň to tak mělo být. Ze zkušenosti věděla, že výjimečně nastaly nestandardní situace.

Jinými slovy...

Někdy se muž zamiloval do Valkýry.

„Omlouvám se, ale to nemohu udělat,“ odpověděla ledovým hlasem.

Chlapec nevypadal, že by rozuměl situaci.

„Proč ne?“

„Žijeme v rozdílných světech. Světový strom Yggdrasil je rozdělen do devíti světů. Dělby mezi světy se mohou překročit jen pro úmysl boje. Proto jsem teď tady v Midgardu. Přejít tyto dělby bez důvodu by samo o sobě způsobilo boj.“

„Ach...“ chlapcova ústa se otevřela dokořán, ale bylo nejasné, co přesně na něj zapůsobilo. „Takže tu nemůžeš zůstat?“

„Neříkám, že nemohu, ale nevidím k tomu rozumný důvod.“

„Mmh...“

„?“

„To nemůžu přijmout. Ale není čas takhle mluvit o věcech.“

„Hm?“ Waltraute vypadala poněkud zmateně.

Waltraute nijak zvlášť nerozuměla lidskému milostnému poměru, a tak vybrala metodu, která, jak se naučila, byla nejrychlejší možností, jak se s podobnými problémy vypořádat.

Vzala Kopí Ničícího blesku do své pravé ruky.

Úmyslně nechala hlasitě odlétávat jiskry ve všech směrech.

„Jakýkoli důvod tento člověk má, a cokoli řekne, Valkýra má oprávnění považovat každého, kdo jí stojí v cestě, za zlo. Buď na pozoru, každý, kdo mi zkříží cestu, má předurčeno přede mnou spadnout v porážce.“

„Hm? Hmm? Takže když tě porazím, uděláš, o co tě požádám?“

„Mm!? Počkat chvíli!! Jaká oklika v myšlení tě dovedla k tomuto závěru!? Jen jsem řekla, že každého, kdo se mi připlete do cesty, potká trpký osud!!“

„Chápu... Takže bych si tě mohl vzít...“

„Ty prostě předpokládáš, že bys vyhrál!! E-ehm. Duše zrozená v lidském světě Midgardu, opravdu věříš, že tvá chatrná záře stačí na to, aby se postavila Waltraute, čtvrté z devíti Valkýr?“

„Bojujme!! Bojujme!! Waltraute, řekni mi pravidla toho boje!!“

„Zatraceně! Proklouzlo mi vlastní jméno!?“

Ale Waltraute nebyla tak krutá, aby opravdu začala soutěž síly s chlapcem Midgardu, při které by jej zcela smetla.

(Och, už vím. Dám tomu člověku zcela nemožnou výzvu.)

To bylo známé schéma pro bohyně a princezny z celého světa jak v dávnověku, tak v moderní době.

Waltraute si odkašlala a řekla: „Moje výzva tobě je vystoupat na světový strom Yggdrasil pomocí tvé vlastní síly. Jakmile přijdeš do nebeského světa Ásgardu, přijmu tvou nabídku k sňatku.“

(Není možné, že by to zvládl. Dokonce ani Valkýra jako já by to nedokázala. Duše zrozená v lidském světě nejspíš podlehne úžasu jen při spatření světového stromu Yggdrasilu, natož aby ses jej dotkla.)

„...Co znamená ‚vystoupat‘?“

„To znamená ‚vylézt‘, obvykle ve smyslu vylézt na skálu či na převis!! Říkám ti, abys vylezl na ten obrovský strom jen se svýma dvěma rukama!“

„Có!?“

„T-to je správně. Tak co? Nezvládneš to, že? Jednoduše nemožné, že? Vzdej se tu a přidej se k lidské ženě jako řádný lidský muž. Kamarádka z dětství ze sousedství může být překvapivě skvělou volbou. A nyní půjdu.“

„Stačí vylézt po stromě a můžeš si vzít Valkýru!? Mu-musím to všem říct!!“

„Počkej!! Tohle není žádný zvyk mé rasy! Je to platná soutěž jen mezi náma dvěma!! Pokud se velký počet lidí pokusí vylézt po světovém stromě Yggdrasilu, hlavní bůh Ódin si to splete s rebelií!!“

„Tak já teda vylezu! Jestli vylezu po Yggdrasilu, můžu si tě vzít, že!? To tys to řekla, Waltraute!!“

„Mh.“

Zdálo se, že chlapec se opravdu pokusí splnit výzvu, ale Waltraure nemohla brát výzvu lehce, protože to byla soutěž s výhercem a poraženým.

Valkýry jsou členky bohů, které se vypořádávají s boji a také byly něco jako přísní strážní soutěží v lidském světě Midgardu.

Pod čí soudní pravomoc spadal světový strom Yggdrasil nebylo zcela jasné, ale soutěž započala v lidském světě Midgardu, a tak ohledně ní musela být přísná.

A také...

Pokud by s výzvou přišel jen chlapec, Waltraute mohla jednoduše odmítnout svou účast. Ale právě Waltraure navrhla tu výzvu a chlapec přijal. To znamenalo, že výzva se stala oficiální ve chvíli, kdy chlapec souhlasil. Waltraute už nemohla vycouvat.

„D-dobrá tedy. Přijmu tu soutěž. Ale duše Midgardu nikdy nebude moct vystoupit po světovém stromu Yggdrasilu.“

„Já to zvládnu.“

„Nebeský svět Ásgardu je doslova nad mraky. Pokud ti cestou dojde síla a spadneš, čeká na tebe jen smrt. Pořád si troufáš?“

„Já to zvládnu.“

Dokonce i pod Waltrautřiným ledovým pohledem, ze kterého se kacíři, a dokonce i obři a draci třásli strachy, dával chlapec vzdorovitou odpověď.

(To jsou oči válečníka.)

Ale v další chvíli se chlapec široce usmál, mávl jednou rukou v kruhu a řekl: „Dobře, vylezu nahoru rychleji, než by sis myslela! Jakmile budu připravený, zamířím k Yggdrasilu, tak čekej u koncové pásky v Ásgardu!! To je další pravidlo!!“

„Počkej,“ řekla náhle Waltraute, stále na bílém koni. „Proč si mě tolik přeješ vzít?“

„Hm?“ odpověděl chlapec téměř okamžitě. „Protože jsi krásná.“

„...“

„Waltraute, určitě vylezu na Yggdrasil, a až se tak stane, vezmeme se!!“

Když se Waltraute vrátila do nebeského světa Ásgradu, hlídač Heimdall se jí zeptal: „...Proč jsi prostě neodmítla?“

Valkýry obvykle zůstávají zcela bez emocí, ale Waltrautřiny tváře se lehce začervenaly a její oči se při té otázce podívaly do dáli.

„J-jakmile se zřídila soutěž, nemohla jsem jej otevřeně odmítnout!!“

Heimdall přemýšlel, proč se už na začátku jednoduše nevrátila do Ásgradu, ale než mohl říct něco dalšího, Waltrautřiny oči se ještě jednou zadívaly do dáli a ona pokračovala: „To je... To je správně. Je to soutěž, neměla jsem na výběr!! Přeci jen jsem přísný strážce soutěží!! Ať už to může mít jakýkoli následek, musím soutěž dovést do konce, jakmile je jednou zřízena!!“

„Počkej, neříkej mi, že to necháš být proto, že řekl, že jsi krásná a vezme si tě poté, co vyleze na-... Éééé! Éééé!!“

„Mohl bys mi vysvětlit, která část toho, co jsem řekla, tě dovedla k takovému závěru? A mohl bys mi vysvětlit, proč se takto usmíváš?“

„J-je tahle neviditelná zeď, která je tak tvrdá jako zaschlý beton, jen aurou zastrašení!? Ne, počkej! Chápu to! Chápu to! Nevytahuj Kopí Ničícího blesku! Počkej, počkej!!“

Heimdall se třásl strachy, když čelil tak velké ničivé síle, která byla použita ke skrytí Waltrautřiných rozpaků.

Ať už řekla cokoli, její opravdové pocity měla jasně vepsány ve tváři.

Většina se příliš bála něco zkusit, ale Waltraute byla překvapivě slabá vůči těm, kteří si zachovali silnou vůli, zatímco jí čelili.

Část druhá

Na jednom konci nebeského světa Ásgardu stálo sedm drah Bifröstu.

Byly sice známy jako ‚dráhy‘, ale proces jejich použití byl poměrně složitý. Uživatelova ‚existence‘ se rozdělila na kousky, které se daly volně poslat do jakéhokoliv z devíti světů, zatímco ignorovaly všechna aerodynamická omezení. Nebyla to úplná ‚teleportace‘. Technicky se uživatel zrychlil na 97% rychlosti světla, ale při velikosti devíti světů to proběhlo víceméně okamžitě.

Valkýří zbroj, která se rozbila na kousky spolu s Waltraute, reagovala a rozptýlila se. To způsobilo obří polární záři, která naplnila noční nebe, když se Valkýra rozletěla oblohou.

Hlavně díky Bifröstu a Valkýrám mohli Ásové ukazovat tak ohromnou moc v devíti světech. Chvíli trvalo, než proces započal, ale výměnou byly vojenské síly tvořené Valkýrami a dušemi mrtvých, známých jako Einherjové, kteří byli pod kontrolou Valkýr, poslány, kam bylo třeba. Předchozí vyhlazení kacířů by mělo být dostatečnou ukázkou, jaká hrozba to byla.

A...

Waltraute se nyní dívala dolů do lidského světa Midgardu z kraje Bifröstu. Strážce Heimdall měl pověření vládnout Bifröstu, a tak už byl otrávený z Valkýry, která blokovala cestu.

„Ehm, jestli tu zůstaneš, třetí dráha se nedá použít...“

„Máš jich sedm. Ztráta jedné nebo dvou nic není.“

„Ehm, máš vůbec ponětí, kolik desítek letů je každou hodinu? Tady jde o účinnost a rozdělení. Způsobuješ dopravní zácpu. Určitě víš, jak blokování zdánlivě prázdné cesty může způsobit velké zdržení na dálnici. Jestli budeš blokovat třetí dráhu, procento pozdních letů se zvýší na-...“

„Přejdeš k věci?“

„Oh... Ehm... Ale nic... Asi... Ách jo...“

Když se na něj zadívala, Heimdall se scvrkl, jako kdyby se chtěl zavřít do malé krabice.

Při krčení se Heimdall řekl: „Ale opravdu existuje důvod, proč brát ten slovní slib tak vážně?“

„H-hmf! Nemyslím si, že ten chlapec z Midgardu může vyšplhat po světovém stromě Yggdrasilu. Ale teď, když už byla soutěž zřízena, musím na ni jako Valkýra dohlížet až do konce. V nejlepším případě se dostane k úpatí světového stromu a bude tak uchvácený, že nic dalšího neudělá. V horším případě bude v takovém úžasu z pohledu na Yggdrasil, že se ani nedostane k jeho úpatí.“

„...Takže v ‚nejhorším případě‘ pro tebe ten chlapec ani nepřijde?“

Pohled, který dostal Heimdall pro svou nechtěnou poznámku, byl ostrý jako kopí, celé jeho tělo zmrzlo na místě. Uvědomil si, že už své tělo nedokáže udělat menším.

Waltraute se dala dohromady a řekla: „V každém případě jen sleduji tuto soutěž až do jejího konce. A ten konec bude chlapcova prohra. Pokud se neukáže, je to prohra. Jakmile se to stane, budu osvobozena z toho nesmyslného slovního slibu manželství.“

„Ehm...“

„Je pravda, že ten chlapec měl oči válečníka, když oznámil, že vyšplhá na světový strom. Byly to oči někoho s vůli dost silnou, aby vyzval Valkýru k soutěži. Ale slova jsou levná. Jistě ztratí kuráž, až uvidí pravou lehkovážnost této výzvy... Proč mě přerušuješ?“

„Chlapec dorazil.“

„!?!?!?“

Waltraute se zoufale podívala zpět přes okraj třetí dráhy, do lidského světa Midgradu.

„Nemožné... Nemožné!! Cožpak ten chlapec nemá strachu ze smrti!?“

„‚Že by zašel tak daleko pro neotesanou, po boji šílenou dívku, která celý rok nosí zbroj, jako jsem já, srdce mi vynech-...‘ Ne, jen žertuji! Prosím! Prosím, odpusť mi! Už nebudu dělat žádné volné překlady tvých myšlenek, tak mě prosím ušetři blesku!!“ Heimdall držel ruce nahoře, aby si kryl hlavu, při tom se podíval dolů k povrchu. „J-Jack Elvan to bylo? Podle dat, co na něj máme, pochází ze střední vrstvy Midgardu.“

Ale samozřejmě, že chlapec nedorazil do Ásgardu.

Úpatí Yggdrasilu bylo v Midgardu. Chlapec to zvládl až k tomuto obřímu stromu.

Vážně to vypadalo, že chce po stromě vyšplhat.

Každý obyčejný člověk by byl příliš naplněn úžasem nad Yggdrasilem a strachem zamířit do jiného světa, než aby vůbec přemýšlel o tom, že by zkusil vylézt po světovém stromě. Přesto chlapec proletěl těmito omezeními.

Říkali tomu strom, ale kmen byl tak tlustý, jako je široké větší město, takže se to spíš podobalo lezení po horách. Složitě propletené větve a dutiny se téměř proměnily v něco jako bludiště.

Waltraute použila magii, aby zlepšila své již nadlidské smysly (ne, že by vůbec byla člověkem), takže se dívala dolů s očima široce otevřenýma, aby viděla každý chlapcův krok.

U úpatí světového stromu chlapec řekl: „Mám svůj kapesníček, nějaké dobroty, kdybych dostal hlad, a láhev vody. Dobře, čas jít.“

„Je tak hrozně nalehko vybavený!! Počkat, vždyť on nemá ani boty! To jsou sandále! Aspoň si připrav záchranné lano... Ach, začal šplhat! Vážně začal šplhat! Šplhá po Yggdrasilu v sandálech! Co budu dělat!?“

„...N-nebylo by nic špatného na tom, kdybys zamířila dolů ho zachránit, že? Můžeš prostě zamířit dolů a popadnout ho. Můžu ti otevřít jednu z drah Bifröstu.“

„Ty blázne!!!!!“ Waltrautřina železná pěst odhodila Heimdallovu obří postavu, kutálel se jako oblázek. „Jsem nebeská bytost, která vládne bojům a sleduji všechny události s vítězem a poraženým!! Nemohu zasahovat do soutěže s jasnými pravidly!!“

„B-bghh.. Bbh..“ zasténal Heimdall bez známek inteligence, ale neposlouchal, co Waltraute říkala. Měl důležitější starosti.

Právě se něco dělo dole na povrchu.

I když byl Ásgard doslova nad mraky, chlapec seděl na větvi a natahoval se pro svou láhev s vodou, poté, co vyšplhal asi deset metrů.

„Hááá... Jsem vyčerpaný.“

„Ty slabochu!!“ zakřičela Waltraute.

„E-ehm, deset metrů je pro člověka dost vysoko,“ komentoval Heimdall.

„O to tu nejde! Řekl, že vyšplhá Yggdrasil a ožení se se mnou. Dokonce, i když je odměna úplně směšná, je to pořád posvátná soutěž s Valkýrou. A přesto... A přesto... Ten mizera!! Jen deset metrů!? To je urážka pro ty, jejichž osud zde visí v rovnováze, že!?“

„Ehm... Takže jsi vlastně naštvaná kvůli tomu, kam až došly jeho pocity k tobě, a chceš, aby se snažil trochu víc? ...Kjááááá! Omlouvám se!!“

Waltraute se zřejmě vyhýbala používání své ohromující síly na samotného Heimdalla (až na tu ránu předtím), začala místo toho ničit dráhu Bifröstu. Heimdall se začal omlouvat, co mu síly stačily, protože zničení Bisfröstu by mu přivodilo vážnou společenskou újmu.

Pak si něčeho všiml.

Ukázal dolů k povrchu a řekl: „Podívej se na to. Něco tam dole je!“

„Hm?“

Waltraute se podívala dolů a uviděla bílou kočku, která se přibližovala k chlapci odpočívajícímu na větvi Yggdrasilu.

Z nějakého důvodu uměla kočka mluvit lidskou řečí.

„Ahoj, ty. Co tu děláš? Je nebezpečné být takhle vysoko. Ublížíš si, jestli spadneš.“

„...To je na mluvící kočku překvapivě dobrá rada,“ komentoval to Heimdall.

„...“

Chlapec odpověděl: „Lezu po světovém stromu. Waltraute na mě čeká.“

„Ne-nečekám!!“

„Ale taky se ho nepokoušíš zastavit,“ přidal Heimdall.

„Samozřejmě že ne. Tohle je vážná soutěž!!“

Kočka pak řekla: „Ale podívej se nahoru. Vážně si myslíš, že vyšplháš až tam?“

„Vím to,“ odpověděl chlapec.

„A co kdybys raději zamířil dolů. Pokud půjdeš do Jötunheimu, můžeš najít nějakou magickou vodu, která ti dá znalosti, jaké jen budeš chtít.“

„Ale tam není Waltraute.“

„Jestli vypiješ vodu vědění, domácí úkoly už nikdy nebudou těžké.“

„...Vážně?“

„Vážně, vážně. Tak se vzdej toho, abys šel na tak nudné místo jako je Ásgard, a místo toho pojď se mnou do-...“

Tehdy hodila Waltraute Kopí Ničícího blesku.

S ohromným hlukem projelo modrobílé kopí dolů v rovné linii z nebe na zem. Prošlo těsně před chlapcem a nemilosrdně zasáhlo mluvící kočku, vzalo ji až do úplných hlubin povrchu.

Blesk.

Symbol božího trestu.

Kolísavě dýchala, Waltraute zakřičela dolů k povrchu, moc dobře věděla, že její hlas tam nedosáhne: „Nezaplétej se do vážné soutěže, ty blázne!! Chceš, aby získal tělo, které se nemůže dostat ani do říše mrtvých!?“

„Ko-koťátko... To pěkné koťátko...!?“ řekl Heimdall.

„To byl ve skutečnosti Midgardský had!! Když útgardský Loki přelstil Thóra, obří had pomohl v iluzi útgardského Lokiho tím, že se přeměnil na kočku a Thór se tak nepřipravil!! Podívej, přeměna začíná opadat. Příšerné šupiny už obalují jeho tělo!! Žádná soutěž nemůže být férová, když se zaplete takové monstrum!!“

„Och, máš pravdu. Opravdu je to Jörmungandr,“ řekl Heimdall.

Waltraute si založila paže před prsním plátem své zbroje.

„Vskutku. Dokonce i bestie dost silná na to, aby byla na stejné úrovni s Thórem, se plete do cesty... Proto nemůžeš brát osud zlehka. Ten chlapec musí myslet jen na soutěž. Dát mu toto je správné chování protivníka.“

„Ale chlapec jako by se strachoval o toho hada, který spadl na povrch. Šplhá zpět dolů, aby ho zkontroloval.“

„~ ~ ~!! Ber. Tuhle. Soutěž. Vážně!!“

Waltraute začala rozčíleně dupat nohou jako dítě, přeci jen právě prohlásila, že se přímo nezaplete.

Část třetí

Poté, co chlapec zkontroloval kočku, která spadla na povrch, začal ještě jednou lézt na Yggdrasil... (Mimochodem, kočka se znovu pokusila varovat chlapce, ale tentokrát spíše z upřímnosti, než že by se ho pokusila podvést. Ale byla zahnána docela velkým počtem Kopí Ničícího blesku. Waltraute trvala na tom, že by se cítila odpovědná, kdyby chlapec poznal hada uprostřed soutěže.)

„Takže nechceš, aby se díval na někoho jiného než na tebe?“

„Ach?“

Strážce Heimdall se stočil pod tím drtivým tlakem protínajícího pohledu a obrovskou aurou zastrašení, které byly poslány jeho směrem.

Po odbočce s kočkou chlapec dál lezl po velkém stromě bez překážek. (Nebo spíš, nic se k němu nedokázalo přiblížit, zatímco Waltraute na něj upírala svůj děsivý pohled.) A jak se nic nedělo, začal Heimdall zívat a zívat, ale Waltrautřin pohled byl stále stejně upřený.

„Takhle by to možná zvládl až nahoru.“

„Tsch!! Ale jestli se to stane, nemám na výběr! Tohle je vážná soutěž!! Já, Waltraute, čtvrtá z devíti sester Valkýr, samozřejmě zcela dokonale ponesu svůj úděl poraženého! I-i kdyby to znamenalo si jej vzít!!“

„Chápu. Chápu.“ Heimdall se začal nudit, a tak lehkovážně prohlásil: „Pořád mluvíš o svatbě, ale co přesně necháš toho chlapce dělat, až se vezmete? Jsi připravená se ho zeptat na onu starodávnou otázku ‚Chtěl bys večeři, koupel, nebo třetí možnost, kterou by sis měl sakra raději vybrat‘?“

„Já-já neprohraju, blázne!!“

„Samozřejmě, akrobatické kousky v nahé zástěře jsou v podstatě dány každým novomanželům.“

„C-cože? O jaké nahé zástěře to mluvíš?“

„No, vezmeš to a uděláš tohle,“ říkal Heimdall, když vysvětloval především pomocí nějakých nejasných gest.

„...!?!?!?“

Bez přemýšlení pohnula Waltraute svou pěstí a Heimdall se téměř stal jedním se třetí dráhou.

„B-bbhh!! Bgegbgbb!!“

„J-jak moc pitomý jsi!? Jednoduše nevěřím, že bys měl tak zvrhlé myšlenky!!“

„G-gbh... Ale vášeň novomanželů je často vede k tomu, aby překročili tyhle zvrhlé linie. Ale asi tak po roce se poněkud uklidní.“

„T-takže moje prohra by s sebou mohla přinést takový postih?“

„Budeš muset vejít do koupelny, abys mu umyla záda, a krmit ho malým ovocem přímo z vlastních úst. Ach, a mladá nerozvážnost káže, abys mu servírovala jídlo na svém nahém těle, jen stěží v dosahu toho, co je přijatelné. Mimochodem, já mám nejraději dulce de leche se šlehaným krémem a jahody, místo obvyklejších mořských plodů.“

„Počkej, počkej, počkej!! Jak na sobě slovo manželství může mít ještě tolik dalších přídavků!?“

„Ale já myslel, že neprohraješ.“

„Úúú...!?“

„Je jedno, kolik přídavků tam je, nezáleží na tom, pokud vyhraješ, že?“

„T-to je úplně správně.“

S třesem si Watraute založila ruce před svým prsním plátem a zaujala působivý postoj. Pak zakřičela ze všech sil: „N-na ničem z toho nezáleží, když neprohraji! Prostě musím vyhrát!! Jako Valkýra, nebeská bytost dohlížející na bitvy, jsem mistryní soutěží!! Ani nemusím myslet na možnost prohry!! Mumly, mumly...“

„Ale prací Valkýr je shromažďovat duše těch, kteří statečně zemřeli v boji, takže jsi vlastně spíše spojovaná se stranou prohry a-.... bgjááááá!! Neútoč mi takhle na konec lokte! Ach, znecitlivěla mi paže!!“

Jak se tito obyvatelé nebeského světa hádali, něco se změnilo.

„Hmm. Zřejmě má potíže.“

„Podívej, jak je vysoko. Musí být unavený poté, co tak dlouho šplhal. Vlastně myslím, že vyšplhat jen za pomoci čisté fyzické síly a bez tvého vedení je nemožné dokonce i pro člověka Siegfrieda v jeho nejlepších dnech. Jsem Valkýra a ani si nejsem jistá, zda bych to dokázala.“

„Ne, tohle nemyslím.“

„Tak co tedy myslíš?“

„No...“ Heimdall vytáhl čistou břidlicovou destičku a vyvolal několik dat. „Světový strom Yggdrasil ve skutečnosti nedělí devět světů. A drží nahoře nebe a zemi.“

„Takže?“

„Ehm, víš, jaký je vztah mezi výškou a atmosférickým tlakem? Čím výš jdeš, tím méně kyslíku tam je. Božské bytosti jako my jsou v pořádku, ale myslím, že to lidské dítě bude mít bez kyslíku potíže.“

„...“

Waltrautřina tvář postupně bledla.

„Takže... Co přesně... To znamená?“

„Víme jistě, že ten chlapec šplhá po Yggdrasilu a blíží se Ásgardu,“ řekl Heimdall, zatímco se díval na data. „Ale čím blíž se člověk dostává k nebeskému světu, tím blíže se dostává ke smrti. Věřím, že ten chlapec zemře, jestli dorazí...“

„Počkej, počkej, počkej,“ zastavila Waltraute Heimdalla jednou rukou.

Jestli chlapec prohraje, jeho naděje se zbortí, a jestli vyhraje, zemře.

Waltraute trvala na tom, že se netouží vdát za chlapce, ale nemohla vystát možnost, že by soutěž nebyla spravedlivá.

Valkýry byly v podstatě posednuté soutěžemi.

Brühnhilde, nejstarší ze sester, jednou prohrála v podobné záležitosti zahrnující svatbu. Člověk Siegfried ji podvedl (dostal lektvar k vymazání svých vzpomínek, a tak si neuvědomoval, co dělá), a tak osnovala jeho smrt. Když se jí to povedlo, pokusila se vzít si život.

„Oznámila jsem tento incident Ódinovi a dostala řádné svolení k soutěži. Přeci jen jej nemůžeme nechat považovat dítě šplhající po světovém stromu za rebela. A ten bůh války s páskou přes oko se zaručil za spravedlivost této soutěže. Hlavní bůh tohle viděl jako spravedlivou soutěž, tak jak se může dít něco takového!?“

„Možná právě proto ti dal Ódin svolení.“

„Cože...?“

„Ten vousatý stařík neváhá začít válku v lidském světě, jen aby získal nějaké dovedné duše těch zabitých v bitvě. Samotný pokus vyšplhat na Yggdrasil vyžaduje statečnost směšné úrovně a vše jde zatím dobře. Tenhle bůh války by takovou duši opravdu chtěl. Jinými slovy, možná účelně přehlédl chybičku v pravidlech, aby chlapec zemřel a přidal se k Einherjům.“

Část čtvrtá

Jeho pocity byly ve skutečnosti o něco složitější.

Ve velké síni v nejvnitřnější části Valhally seděl jednooký bůh války Ódin na výjimečně okázalém trůnu. Vyměnil si pohled se svou manželkou Frigg.

Ódin vypadal asi na čtyřicet a Frigg na třicet, a tak moc nevypadali jako bozi, kteří shlíželi na celé dějiny světa. Ale jejich vzhled se nijak nepojil s jejich věkem, protože jedli jablka nesmrtelnosti vypěstovaná bohyní Idunn.

„Jsem proti tomu,“ řekla Frigg. „Ať už jsou tvé důvody jakékoliv, pleteš se do jejich snah získat rodinu. A ještě ke všemu jednoho z nich zabíjíš.“

„To si myslíš jen proto, že jsi bohyní sňatků. A já myslím tak, jak myslím, protože jsem bohem války a boje.“

„...“

„Nemůžeme dovolit Waltraute připojit se k lidskému chlapci. Určitě to víš, i když máš jiné pocity.“

„Narážíš na fakt, že Valkýr je přesně devět a těchto devět ovládá vojenskou silu Einherjů?“

„Dokonce, i když je to devět jednotlivých bytostí, jejich podstaty jsou propojené. Samotná Waltraute je stejná jako ostatních osm. Jestli podlehne jedinému člověku, sváže to i ostatních osm. Právo velet celé síle Einherjů přejde přímo na toho chlapce.“

„Ano, Wagnerova metoda. Ale existuje nějaký důvod se jí držet? Jestli vyhodíš Waltraute, měl bys být stále schopný udržet systém Valkýr.“

„Jednou z rolí Valkýr je poskytnout spojení mezi bohy a lidmi. Nemohou být přeorganizovány jen podle přání bohů. To je celá pointa Wagnerovy metody, stejně jako jejich podoba, která je jednodušší pro představu lidí. ...Jistě víš, proč jsou Valkýry krásnými ženami,“ řekl Ódin lehce, zatímco seděl na vrcholku svého trůnu.

Jeho trůn se nazýval Hlidskjalf a dal každému, kdo na něm seděl, moc vidět celý svět. Wagner byl opravdu mimo zasazení do místa a času, ale Ódin dokázal použít trůn tak, aby shromažďoval informace z „jiných míst“.

„Tohle je docela problém,“ řekl Ódin, i když vůbec nezněl, jako by něco za problém považoval. „Nemůžeme nechat věci, aby se vyvinuly tímto směrem. Proč myslíš, že jsme shromažďovali duše těch, kteří zemřeli v boji? Je to vše pro dobro poslední války, ragnaröku. Zlí duchové a obři jsou už tak dost špatní, nepotřebujeme, aby se do třenice přidala ještě další strana.“

„A proto vezmeš tomu chlapci život?“

„Problém je to jen proto, že se nejedná o manželství mezi rovnými,“ usmál se hořce Ódin na Frigginu kritiku. „Ale Valkýra má úplnou kontrolu nad dušemi těch, kteří zemřeli v boji. Opak nemůže nastat. Jakmile chlapec zemře a stane se Einherjem, Waltraute nad ním bude mít kontrolu. Až se tak stane, nebude on moct ovládat Waltraute. Ani získat nadvládu nad silami Einherjů. Až nastane tato situace, můžeme šťastně oslavit jejich sňatek.“

Myšlenku lidského života bral tak lehce proto, že byl bohem války.

Nebyl bohem, který by ochraňoval ty ve válce; byl to bůh, který zachovával stav války sám o sobě.

Těm, kteří se zapletli do války, mohl připadat jako toulající se neštěstí (s vlastní vůlí).

Frigg, na druhou stranu, byla bohyní, která pomáhala lidem se spojit a vytvořit nový život, mohla si tedy jen povzdechnout. Lidé mají často potíže s porozuměním tomu, jak se mohla bohyně všech různých sňatků vdát za někoho tak příšerného, jako byl on.

Ale s tím, jaký hlavní bůh byl, by svět jen stěží mohl pokračovat, kdyby po jeho boku nestála tak plodná bohyně.

„V každém případě musí ten chlapec za každou cenu zemřít.“

„Nepřeji si, aby ten chlapec padl v boji. Pokud se tak stane, jejich vztah už nebude dál v kategorii manželství,“ řekla Frigg. „A také, i když zde chlapec ztratí život, není jistoty, že bude vybrán jako Einherjar, nebo snad ano?“

„To není má odpovědnost,“ pokrčil Ódin rameny. „Ovládám ty lidi, kteří mají odvážnou duši. Pokud nesplňuje tento požadavek, nemám povinnost jej ochraňovat. Neukradnu duši, která padla do říše mrtvých.“

„Chápu,“ povzdechla Frigg. „I když to dítě vypadá něžně, je v něm ukryto mnoho násilných pocitů. Neviň mě za to, co se stane, jestli se přijde na tuto tvoji léčku.“

„Ha ha. Co může jediný naštvaný člověk udělat?“

„Tak jsem to nemyslela.“ Frigg se podívala ke vstupu do velké síně. „Mluvila jsem o Waltraute.“

V další chvíli se celá Valhalla zatřásla.

Napřed si Ódin myslel, že nastal nějaký velký výbuch. Znělo to, jako by bohové začali bojovat na smrt.

Ale mýlil se.

Ty ohromné vibrace pokračovaly a přibližovaly se. To nebyl zvuk boje. Nakonec si Ódin uvědomil, čím jsou.

„Kroky...?“ Kapka potu sjela po hřebenu nosu hlavního boha. „Jen kroky vydávají takovou sílu? Počkat, nikdy jsem Waltraute nedal tolik výkonu!“

„Vztek z tvého zásahu do soutěže je jen špička ledovce. Panina zlost roste bez omezení, když se něco plete do cesty její lásce. Ale předpokládám, že bůh války o tomhle nic neví.“

„Kh. Jinými slovy, to, že ten chlapec lehkovážně přestupuje mezi devíti světy, způsobilo zkreslení samotných konceptů bitev!? Kolik o tom tři severské bohyně osudu věděly? Uspíší toto ragnarök!?“

„Ach jo. Ty válkou posedlý idiote...“

Dveře vchodu se otevřely dokořán. Bůh blesku Thór, který byl na druhém místě, pokud se jednalo o sílu, se vpotácel do velké síně.

„E-ééé!! Otče!! Otče!!“

„Co se děje, Thóre? Tvoje tvář vypadá zbitě a tvé vlasy se celé cuchají!“

„Pro-prohrál jsem v souboji blesků... Moje celá identita boha blesku byla popřena, co mám nyní dělat!?“

Za otevřenými dveřmi byla černota.

Úmysl zabíjet vydávaný rozumnými bytostmi měl být neviditelný, přesto Ódin jasně viděl před svýma očima iluzi.

Bylo jasné, kdo jej vydává.

Temnota a hustota stínu ukazovala blížící se nebezpečí.

Opřel se o zeď na jedné straně velké síně, Loki se slabě usmál a řekl: „...Hm. Svět zničený jedinou láskou. To nezní špatně.“

„Kdy ses sem ty sakra dostal!? A nemysli si, že se staneš hvězdou, když budeš dál dělat tyhle chuunibyou poznámky, ty milovníku dočasných radostí!“ Ódin úplně zpanikařil, a tak začal křičet na někoho, kdo s blížícím se nebezpečím neměl co dělat. Když do Frigg viděla, pozvedla jednu ruku k líci a znovu vzdychla.

Musela přemýšlet, proč všichni muži v nebeském světě vědí tak málo o jemnostech lásky a nikdy pro ženu nic neudělají.

Tiše si myslela, že by se mohli jednu či dvě věci přiučit od toho chlapce, ale místo toho řekla: „Alespoň se ji pokus uklidnit. Je trochu moc brzy zamířit do zatmění, nemyslíš?“

Část pátá

Nevědom si záležitostí, které zahrnovaly ty dospělé (nebo spíše bohy), chlapec dál chytal temnou kůru světového stromu Yggdrasilu na své cestě do Ásgardu.

Stále s většími potížemi popadal dech.

Jeho tvář bledla.

Dostal se do stavu nevolnosti z nadmořské výšky, ale tím to nekončilo. Jak pokračoval, ve vzduchu bylo stále méně kyslíku a atmosférický tlak klesal. Vzduch byl řidší, teplota klesla v důsledku nedostatečné atmosférické izolace. Studený vítr připomínající půli zimy profukoval v místech kolem chlapce.

Nebylo by překvapivé, kdyby se zastavil.

Ale jestli ztratí vědomí, spadne na povrch z tak velké nadmořské výšky.

Chlapec dál popadal kůru, i když mu krev stékala z prstů. Přilétli k němu dva havrani.

Promluvili současně.

„Ty tam! Jsem Munin!!“

„Jsi Hugin!!“

„Byli jsme donuceni sem přiběhnout a předat ti zprávu!!“

„Byli jsme donuceni sem přiběhnout a předat ti zprávu!!“

Chlapec, který vůbec nebyl překvapený mluvící kočkou, odpověděl: „Ale letěli jste.“

„Zahrál si na stratéga! Teď víme, že nejsi tak ztracený, abys tohle dělal!!“

„Nicméně... Ehm. Máme zprávu od Waltraute. Jsi připravený?“

„...Hm. Vážně bych neměl dostat žádnou pomoc, když lezu na Yggdrasil.“

„Tohle je důležitá informace o samotné soutěži. A vlastně ani nepotřebujeme tvé svolení, tak ti to prostě řekneme. Tady to je!“

„Mhh...“

Chlapec vypadal nespokojeně, ale hlasy havranů se změnily.

Nyní promluvili hlasem Valkýry, kterou potkal. Munin a Hugin seděli na chlapcově levém a pravém rameni, tak mohl chlapec naslouchat hlasu, jako kdyby měl sluchátka.

„Slyšíš mě, chlapče? Teď už víceméně vím, co ten vousatý stařec chystá. Zdá se, že pro člověka není velký rozdíl mezi přiblížením se nebeskému světu Ásgardu a přiblížením se smrti. Ódin ten fakt vědomě přehlédl, aby tě přijal do armády Einherjů.“

„...“

„Jestli si nepřeješ zemřít, hned slez z Yggdrasilu. I já si to přeji. Jistě to manželství, které sis představoval, nemá nastat po tvé vlastní smrti. A já nezřídila tuto soutěž, aby skončila tak směšně.“

Chlapec trochu ztichl.

Zůstal úplně klidný, dál se držel kůry.

Dva havrani naklonili své hlavy a ze stran se podívali na jeho tvář.

Nakonec chlapec pozvedl hlavu a řekl: „Musíte být nepřátelé, kteří jste sem byli posláni, abyste mě zmátli!!“

Část šestá

Mezitím si Waltraute trhala své zlaté vlasy a po nebi házela Kopími Ničícího blesku ve všech směrech. To překvapilo řidičku dvoukolového vozu slunce natolik, že málem nastalo zatmění slunce.

Zcela zavrhla své tvrdohlavé předstírání a překroutila své šílené názory na soutěže, jen aby pomohla tomu chlapci, a on to odmítl.

„Uuuuuuuuuuááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!! Jak se tohle mohlo stááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááát!?“

„...A to dokonce ani nezapochyboval, když ta kočka začala mluvit.“

Pro tu nadbytečnou poznámku popadla Waltraute jednou rukou Heimdalla a zatočila s ním.

Když to uviděla Frigg, vložila se do toho: „Nemůžeš říct, že jsi spatřila jeho velké úsilí, a jít ho zachránit?“

„Já-já... Já tohle prostě nemůžu udělat, lady Frigg! Pak by byla soutěž neplatná a tím by nikdy nedošla k závěru! A žádný závěr by znamenal, že by se to odložilo navždy a ... Ne, počkat, počkat! Vlastně bych tím sama prohrála soutěž a to by znamenalo... Vááá váááá!!“

„...Hm. Vidím, že myslí mnohem víc jako Ódin, když dojde na tohle. (Samozřejmě, mohla bys vše vyřešit tím, že bys jej sama požádala o ruku.)“

Waltraute byla na takovou věc příliš tvrdohlavá, ale lidský chlapec očividně nebude schopný vlastními silami dosáhnout Ásgardu.

Bylo zřejmé, že by měla udělat něco pro záchranu chlapce (a aby se ti dva vzali, ale Waltraute by si něco takového sama nikdy nepřiznala).

„(Heimdalle, Heimdalle.)“

„(Úúú... Kašli. Copak, lady Frigg?)“

„(Máš nějaký dobrý nápad, jak dostat Waltraute k tomu chlapci?)“

„(Kdyby ano, nenechal bych ji takhle dlouho tu do mě strkat.)“

„(Co kdybychom poslali jinou Valkýru?)“

„(Už za vměšování se srazila Midgardského hada. Jestli by se k němu přiblížila jiná Valkýra, začala by mezi Valkýrami válka, kdy by na sebe řvaly NTR tohle a NTR tamto.)“

„(Slyšela jsem, že podstaty devíti Valkýr jsou spojené, ale hádám, že se přesto hádají kvůli osobním odlišnostem.)“

„Hmmm...“

Dva bohové nedokázali přijít s žádnými dobrými nápady.

Ale protože chlapec neměl moc času, rozhodli se navrhnout každý nápad, který jim přišel na mysl.

„Waltraute, co kdybys zařídila spíš svou prohru než nechat chlapce vyhrát? Soutěž končí, až chlapec dosáhne nebeského světa, kde na něj ty čekáš. Takže pokud jako první zamíříš dolů do lidského světa, pak ‚prohraješ‘ a budeš si jej moci vzít.“

„To nemohu udělat!! Nemohu úmyslně prohrát v soutěži, ve které někdo jiný riskuje život! To by byl výsměch vážnému úsilí toho chlapce!!“

„Um... Musí jen vylézt pomocí vlastních sil, že? Mohu mu dolů seslat vzduchotěsnou labutí loď. Může si tam šlapat sám, takže...“

„Ne, ty blázne!! Musí to udělat vlastními silami! Nástroje, jež si sám připravil, jsou jedna věc, ale nástroj, který mu dá třetí strana, je zcela vyloučený!!“

„Tahle Valkýra je obří osina v zadku.“

„Tahle Valkýra je obří osina v zadku.“

Zareptali sice dva bozi současně, ale přesto se ještě nevzdávali. Ten lidský chlapec byl v opravdovém nebezpečí (a pokud by zemřel, Waltraute by pravděpodobně fyzicky zničila nebeský svět).

Přesto Waltraute odmítala nabídnout chlapci pomocnou ruku, a to za každou cenu. Navíc by použila své kopí nejvyšší kvality, aby srazila každého dalšího, kdo by se pokusil vmísit. Bylo víceméně nemožné, aby chlapec dosáhl Ásgardu za pomoci vlastních sil, a tak dva bohové mohli jen čekat, jak odpočet do konce světa pokračoval.

Ale pak Frigg zatleskala.

„Já vím! Waltraute, a co tohle?“

„?“

Část sedmá

Jak se držel kůry stromu Yggdrasilu, chlapec poznal, že pomalu ztrácí cit v konečcích prstů. Vzduch byl řídký, v uších mu příšerně zvonilo a chladný vítr, který do něj narážel, okrádal jeho tělo o teplo. Jeho vědomí začínalo být nejasné a už necítil bolest v rukou z toho, jak byly rozdrásané a krvácely.

Už nedokázal dál šplhat.

A nedokázal ani zamířit dolů.

Opravdu rozuměl. Rozuměl, že jeho požadavek byl lehkovážný. Chlapcovo mladé srdce přesně došlo k závěru, že bolest a chlad, které cítil, byly trestem za to, že se snažil získat něco, co si nezasloužil.

Ale...

Přesto pokračoval.

„...Wal... traute...“

Nevzdal se. Věděl, že se mýlil, ale stále se ještě nevzdal. A tak chlapec ignoroval krev proudící z jeho dlaní a donutil svou zamlženou mysl, aby poručila tělu pohyb. Chlapec skutečně pokračoval dál nahoru, i když nebyl o nic rychlejší než housenka, která šplhá po stromě.

„Počkej na mě... Rozhodně vyhraju...“

A pak chlapci sklouzla ruka.

Nevěděl, zda proto, že síla opouštěla jeho ruku, nebo jestli jen uklouzla po krvi, která z ní prýštila. I když necítil bolest, stále cítil, že ruka už nebyla oporou jeho váze a on začíná padat. Po zádech mu přejel mráz, ale teď, když už začal padat, nemohl své tělo zastavit.

Chlapcův výraz se v tomto posledním okamžiku nezměnil.

Neměl ani tu duchapřítomnost, aby změnil svůj výraz.

Udělal jen jedinou věc.

Natáhl ruku.

Sáhl nahoru.

Natáhl se po obřím hrbolatém kmeni, kterého se měl držet.

Nemával pažemi kolem v nevídaně zoufalém pokusu nabýt znovu rovnováhu. Snažil se pokračovat, i když věděl, že je to beznadějné a nemožné.

Věděl, že nahmatá jen vzduch, ale přesto natáhl ruku.

Ve chvíli, kdy měl chlapec spadnout dolů na povrch, náhle cítil, jak se opora navrátila do jeho těla ve vzduchu. Dál věděl, že dusivý nedostatek kyslíku a řezající chlad jsou pryč. Paprsek světla prosvitl temnými mraky. Dvě paže nyní přidržovaly chlapce.

Byla to Waltraute.

Zlatovlasá Valkýra na bílém koni.

Chlapec netušil, jak se tam objevila, ale jak dál Waltraute držela chlapce ve vzduchu, padali dolů přesně podle gravitace. Bez výrazu nechala obřího bílého koně bez úsilí přistát na rovné větvi světového stromu.

První chlapcova otázka ukázala, na čem mu záleží víc než na tom, zda přežil.

„...Prohrál jsem?“

„Ne,“ zavrtěla Waltraute hlavou. „Jsi vítězem této soutěže.“

„Jak?“ zeptal se chlapec, zatímco jej Valkýra držela v náruči. „Spadl jsem z Yggdrasilu. Ani jsem se nedostal do Ásgardu. Cestou jsem od tebe dostal pomoc, a tak jsem prohrál...“

„Tohle není správný způsob, jak na to nahlížet.“ Waltraute se podívala chlapci přímo do očí svýma ledovýma (jen vzhledově) očima. „Je pravda, že jsem ti přišla na pomoc. Ale jen proto, že jsi mě k tomu donutil. Neměla jsem v úmyslu ti pomoct. Chtěla jsem jen sledovat, ať už by se dělo cokoli. Ale ty jsi mě donutil porušit své vlastní pravidlo. To kvůli tobě jsem ti chtěla pomoc až tak, že jsem porušila vlastní pravidlo. A z toho důvodu byl můj příchod způsobený tvou vlastní silou.“

„...Moc to nechápu.“

„Pravidla stanovila, že vyšplháš Yggdrasil svou vlastní silou. Jestli máš moc přivolat Valkýru, pak mě přinutit vzít tě do Ásgardu je stále používání tvé vlastní síly, že?“ Waltraute pak dodala: „Pravidla také stanovila, že vyhraješ, až přijdeš do Ásgardu, kde budu já čekat. Musím přijmout porážku jako trest za to, že jsem v průběhu soutěže opustila Ásgard.“

Část osmá

O nějaký čas později byl chlapec stále v lidském světě Midgardu a Waltraute jej sledovala z dráhy v Bifröstu na kraji nebeského světa Ásgardu.

Tím se pletla Heimdallovi do práce, vypadal znepokojeně, když se ptal: „Jak dlouho tohle budeš ještě dělat?“

„S-sklapni. Prošel si hodně věcmi. Stalo se to jen kvůli pravidlům, která jsem vymyslela, tak ho potřebuji sledovat, abych se ujistila, že nebudou nějaké trvalé následky.“

„Jestli máš takové obavy, neměla sis vybrat oddělený život...“

„Nevykládej si to špatně, ty blázne!!“

Walutrautřina železná pěst vyletěla a zasáhla Heimdalla, který se začal svíjet bolestí. Způsobila mu tolik zranění, že by okamžitě zabila každého, kdo nebyl bohem.

Aniž by tomu věnovala pozornost, pokračovala: „Vů-vůbec jsem se nechtěla vdávat!! To byl jediný způsob, jak dostat toho tvrdohlavého chlapce z Yggdrasilu! Kdybych tím neprošla, nedokázala bych mu pomoct. Nejsem k němu připoutaná. Ani v nejmenším!!“

„U-úú...“

„A s tím by mělo být jasné, že žijeme odděleně. Nemám v úmyslu nechat formality jeho záchrany ovlivňovat způsob, jakým žiji. Kdybych to udělala, stejně bych pro něj byla jen přítěží. Hele, posloucháš? Ptám se, jestli mě posloucháš!!“

Waltraute popadla Heimdalla za límec a zatřásla jím; Frigg, bohyně manželství, promluvila.

„Pokud by chlapec přišel do nebeského světa, zemřel by. A pro tebe by bylo těžké zůstat natrvalo v lidském světě. Není tohle opravdový důvod, proč jsi se plačtivě rozhodla pro oddělený život?“

„Prosím nevtipkujte o tom!! Já-já mám už i tak dost potíží!!“

Heimdall, visící ve vzduchu, poznamenal: „Je-jestli je to tolik potíží, proč se s ním prostě nerozejdeš? Vždy je možnost rozvodu. Frigg toho o tom musí vědět víc než j-... guéééé!?!?!?“

Heimdall očekával, že jej začne Waltraute tiše škrtit, ale místo toho Frigg elegantně pozvedla po stranách svou dlouhou sukni a začala jej kopat do zad. Celou dobu měla bohyně na tváři rozkošný úsměv.

„Vážně si myslíš, že bys měl takové slovo použít v přítomnosti bohyně manželství?“

„Éééé!! Omlouvám se! Prosím pomoz mi!! Ééééé!!“ stěžoval si Heimdall, ale Frigg to nezajímalo.

Byla si jistá, že by tvrdohlavá Valkýra řekla něco, co by způsobilo potíže, kdyby se dozvěděla o rozvodu. Lidé jako ona si potřebovali říkat, že musí zůstat ve sňatku, protože nemají jinou možnost. Pak bude moci konečně začít dělat to, co opravdu dělat chce.

„Tak jak je tomu chlapci?“ zeptala se Frigg novomanželky Waltraute.

„S-stejně jako vždy. Vždy ráno se učí číst a psát a odpoledne tráví tím, že se učí vyrábět medovinu... Počkat... Áááá!!“ zakřičela hlasitě Waltraute, když se podívala zpět na povrch.

Frigg vypadala zmateně, a tak se také podívala na povrch.

„Nvha ha ha ha!! Takže ty jsi duše z lidského světa, která prý vyšplhala na lidský strom a vstoupila do sňatku s Valkýrou! Vezmu tě s sebou a přidám si tě do své armády zlých duší!!“

„Kdo jste, lady?“

„Nejsem jen lady, chlapče? Jsem Hel. Jsem královnou Niflheimu, říše mrtvých. Dám ti zvláštní privilegium, můžeš mi říkat jménem. Ale jen abys mohl prosit o svůj život!!“

„Královna... Ch-chápu...“

Chlapcův výraz dával jasně najevo, že zcela nerozumí tomu, co se děje, ale přesto se uklonil.

To zřejmě vyvolalo odezvu v královně říše mrtvých.

„Ty-ty se mi klaníš...? Ale všichni mi vždy říkají krutá královna nebo říkají, že se vysmívám lidskému lpění na jejich životech... Ne-nedělej to!! Nikdo to předtím ještě neudělal, tak nevím, jak reagovat...!“

„Hele, starý šaman říkal, že Niflheim je svět ledu. Je to pravda?“

„H-heh. Ano, je. Niflheim je vězení z věčného ledu! Je to děsivé místo, které zajišťuje věčné utrpení hladu a zimy duším z lidského světa jako ty! Hrozivé, že? Můžeš si klidně brečet, ale přesto tě vezmu do Niflheimu!!“

„Páni, svět z ledu. ...Je vážně celý ten svět z ledu!? To je úžasné! Určitě se tam dají vyrobit tuny ledových sladkostí!!“

„...Huh? Ne, počkej...“

„Dneska je vážně teplo, takže bych se vsadil, že by Waltraute byla nadšená, kdybych jí udělal nějaké ledové sladkosti! Hned musím jít do Niflheimu!!“

„Nemůžeš!! Aby se duše z lidského světa dostala do Niflheimu, musí napřed zemřít! Rozumíš? Vážně tomu rozumíš!? A sakra. Vůbec neposlouchá. Ale... Počkat. Možná ho mohu právě takto pozvat. Řekl, že chce jít, takže na tom není nic špatného, že? ... He he he. Tak tohle je natolik vzácná duše, že zmátla Valkýru. Bude silným přídavkem k mé armádě zlých duší. J-jo, to je ono. Je to vše pro mou armádu zlých duší! Ten chlapec mě vůbec nezajímá! Musím se jen ujistit, že si to nikdo nevysvětlí špatně...“

A v ten den spadlo mnoho Kopí Ničivého blesku na lidský svět.

Místní šaman řekl, že takové abnormální počasí bylo částečně způsobeno něčím blízkým.

Kapitola druhá: Zbraně bohů nebyly vytvořené bohy

Část první

Jako obvykle shlížela Valkýra Waltraute dolů na lidský svět Midgard ze třetí dráhy Bifröstu, který byl vchodem a východem do nebeského světa Ásgardu. Waltraute byla vdaná za chlapce z lidského světa, ale kvůli různým okolnostem byla nucena žít od něj odděleně.

Frigg, bohyně vdaná za hlavního boha Ódina, také trávila poslední dobou čas na třetí dráze (ale než chlapce samotného, sledovala potěšeně spíše vztah Waltraute a chlapce), takže se třetí dráha nedala už nějakou dobu používat. Kolovaly zvěsti, že Idunn, bohyně, která nechávala růst jablka nesmrtelnosti, si zde otevře stánek. Heimdall, strážce, který měl Bifröst na starosti, už dosáhl bodu, kdy zcela resignoval.

Pak přišla bohyně, která vůbec nedokázala zaznamenat zdejší rozpoložení.

Podle vzhledu vypadala stejně staře jako Waltraute.

„Ňjahó! Jsem to já, Freya, nejkrásnější bohyně Ásgardu. Jak to tu jde vám letmým hvězdičkám, co jste skryté sluncem mé krásy!?“

Waltraute hlasitě mlaskla jazykem, aby vyjádřila své rozmrzení nad vyrušením.

„...Och, to je prasnice.“

„Nebuďte tak přímá, slečno Valkýro!! Je možná pravda, že jsem známa také jako Sýr, což znamená prasnice, ale jsem bohyní plodnosti, tak tomu není pomoci. Prasata a kanci jsou známými symboly obžerství a plodnosti.“

„Tak proč jsi tady?“

„Samozřejmě jsem ti přišla pogratulovat, Waltraute. Pogratulovat k dosažení hřbitovu života!! Ga ha ha ha ha ha ha!!“

Zdálo se, že mluví o manželství.

Freya zavlnila boky, díky čemuž se její vlasy v culících po stranách hlavy a spodní lem načechraného oblečení roztřásly.

„Gratuluji k manželství, Waltraute!! Další hvězda zářící v nebi vyhasla, a tak já zářím ještě víc!! Není to skvělé!? Není to úžasné!? Ňja ha ha!!“

„...Ale copak nejsi vdaná? Co se stalo s Ódem?“

„Jednoho dne náhle zmizel, tak jsem nyní nadpřirozeně volná!! Obři mi stále dávají různé nabídky k sňatku, ale všechny je odmítám!! Ale jejich různá úsilí mě začínají nudit. Jeden dokonce škádlil Thóra tak, že schoval Mjölnir, což ho rozbrečelo!! Fva ha ha!! Je vážně těžké být oblíbenou dívkou!!“

Frigg v posledních chvílích zůstala tiše ne proto, že by byla ochromená přítomností Freyi, ale proto, že se zoufale snažila udržet svůj hněv na uzdě poté, co byla její existence takto popřena. Nikdo nedokázal lépe rozčílit jiné ženy než (samozvaná) bohyně krásy.

„No? No? Kdo je ten chlapec, který vyhrál nad Valkýrou?“

„Úú... Co na tom záleží? Raději bych to zvrhlíkovi jako ty neříkala,“ váhala Waltraute nad přímou odpovědí.

Konec konců, o bohyni Freye se říkalo, že zapomněla svou cudnost ve své matce, když se narodila. Vzdorovitě trvala na tom, že je to součástí její práce jako bohyně plodnosti, ale očividně se tak chovala kvůli vlastním zájmům. Dokonce spala se čtyřmi trpaslíky jen proto, že chtěla náhrdelník pojmenovaný Brísingamen, takže bylo zřejmé, že je jednoduše šílená.

Waltraute nechtěla představit chlapce někomu takovému.

„Hm? Takže drby o tom, že je to nějaký tlustý chlupatý zlý stařec, jsou pravdivé?

„Je to chlapec!! Podívej, je to ten hubený chlapec se silným srdcem, který používá jasan, aby se skryl před deštěm! Neurážej toho, kdo vyhrál mou ruku, blázne!!“

„Aha. Aha.“

Waltraute okamžitě litovala, že to řekla, a tak začala násilně mlátit čelem o třetí dráhu a málem zničila část Bifröstu. Ale bylo příliš pozdě.

Bohyně krásy se podívala do lidského světa a řekla: „Och, vypadá tak roztomile. Takže ty jsi na takové. Hraješ si na starší sestru?“

„N-ne!! Je to výsledek vážné soutěže! Já jsem jednou z těch, kteří musí sledovat výsledky konfliktů a soutěží v lidském světě. To se tak stalo, že ten chlapec byl na vítězné straně soutěže!!“

„Ale nemáš pocit, že máš trochu štěstí? Nakonec, musíš si myslet, že je tohle lepší než ten chlupatý a zlý stařec, o kterém jsem mluvila předtím.“

„...“

Waltraute vypustila pohled ostrý jako kopí.

Heimdall by stočil své tělo, jako kdyby se pokoušel nasoukat se do dřevěné krabice, ale Freya jen založila ruce a usmála se.

„Ale budu k tobě upřímná. Ten chlapec by mohl stačit na jednu nebo dvě rychlovky, ale vážně ti stojí za to mu nabídnout zbytek svého života? Šla bych spíš za švihákem, co...“ než se Freya mohla zcela ztratit ve svém vlastním světě, podíval se chlapec skrývající se před deštěm v Midgardu nahoru na nebe.

Samozřejmě mě, že pouhým okem nemohl vidět až na Ásgard.

Jednoduše se podíval na nebe, které bylo zakryto dešťovými mraky, a řekl. „Vydrž to, slunce.“

Freya, bohyně plodnosti, náhodou zvážněla.

Porucha jejích sil jakožto bohyně úrody a počasí začala způsobovat vážné období sucha v lidském světě.

„Počkej! Freyóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó!! Proč si k sobě pouštíš mého manžela!?“

„Co!? C-co jsem právě udělala...?“

„Nedělej, že to nevíš!! A počasí je pod správou tvého bratra Freyra! Jsi vážně tak hrozná, že se vmícháš do teritoria někoho jiného, jen aby ses předváděla!?“

Freya se pokoušela zastavit své krvácení z nosu a zachovat si chladnou hlavu; během toho se počasí v Midgardu změnilo na klidný sluneční den.

Její krvácení se zastavilo, Freya si odkašlala a znovu začala urážlivě chrlit mluvu, aby se navrátila k předchozímu tónu rozhovoru.

„Nicméně. Jak teď jsou věci poté, co jste se zatoulala do hřbitova života alias manželství, slečno Valkýro? Daly vám dny domácích prací a sledování manžela bolesti kloubů a pach staré dámy!?“ Freyin tón dával jasně najevo, že přesně ví, jak drzá je. „Och, ale slyšela jsem, že žijete odděleně. To věci po líbánkách tak rychle zchladly? Gja ha ha! Taková pohroma! Tohle je prostě pohroma!! Jsi na cestě k rozchodu jen několik dní po svatbě!? To je k popukání!!“

„T-to není pravda.“

„Ňjah?“

„P-počkej, ne! Tak jsem to nemyslela, ty blázne! Prohrála jsem, a tak tě nemůžu nechat urážet vítěze!!“

„Dobře, dobře. Takže se něco stalo? Nebo se něco teprve stane? Řekni mi to, řekni mi to.“

Freya se zazubila a Waltrautřina ramena se třásla, jak tiše odpověděla: „...Za tři dny máme rande.“

„Co?“

Freya ztuhla na místě.

Zdálo se, že to ani Frigg nevěděla, protože vykulila oči.

Waltraute nemotorně pokračovala: „Taky jsem se zrovna z jednoho vrátila. To proto sleduji toho chlapce, abych zjistila jeho reakci. Potřebuji vědět, co jsem udělala správně a co ne.“

„...Vy chodíte na rande... I když už jste svoji...?“

„Tak nevinná!! Och, Waltraute!! Jsi prostě tak nevinná!!“

Zdálo se, že obzvlášť Frigg při tom ztratila svou sebekontrolu. Bylo možné, že měla problémy s Ódinem jako svým manželem.

„To se váže k původní soutěži. Protože jsem prohrála, musím co nejlépe sloužit vítězi. Z toho důvodu musím chodit na rande, když si to chlapec přeje. Na názvu ceny vítěze, kterou žádá, nezáleží.“

„Takže jinými slovy, ‚Óóó, já prohrála! Ale jsem ráda, protože máš odvahu mě pozvat na rande. Děkuji, chlapče. Muck muck.‘“

,Prosím vysvětli mi, co na mém vysvětlení tě vedlo k tomuto závěru.“

„Je tu rozhodně chyba v obsazení, že tuhle roli předtím hrál svalnatý chlapák Heimdall. Bohyně Freya s vysokým hláskem se na tuhle roli hodí mnohem víc!!“

Waltrautřin ostrý pohled nedokázal zastavit dvě bohyně.

Bohyně krásy se přesunula blíže k Waltraute a zeptala se: „No, no? Co je s těmi rande po svatbě? Z toho soudím, že jste to vy dva ještě nedělali. To si vůbec nedokážu představit, tak mi řekni, jaké bylo to rande, na jakém jsi zrovna byla.“

„N-nestalo se nic, co by z toho dělalo zajímavý příběh.“

Waltraute, Valkýra, která byla na vrcholku pyramidy, když došlo na sílu, začala vyprávět ten příběh...

Část druhá

Waltraute žila v nebeském světě Ásgardu, zatímco chlapec žil v lidském světě Midgardu, a tak neměli moc šancí spolu mluvit.

Waltraute mu dala následující instrukce pro případ, že by ji chtěl kontaktovat:

„Kdykoliv si budeš přát mi něco říct, přivaž dopis ke korouhvičce na střeše tvého domu. Ty dvě vrány dopis získají a přinesou mi jej.“

Hugin a Munin měli dost zvláštní práce, ale Waltrautřin pohled jim přišel příliš děsivý, než aby řekli ne, když jim řekla, že se budou chovat jako poštovní holubi.

Vše to začalo jedním z těchto dopisů.

Když viděla chlapcův rukopis říkajíc „Chci s tebou jít na rande“, Waltraute skvěle převrátila nádobu s ásgardským alkoholickým nápojem a zoufale zamířila dolů do Midgardu.

„Co je tohle za vtip!? Nikdy bych nesouhlasila s tak nestydatým požadavkem!!“

„Jů, přišla jsi na rande se mnou!“

„Co? Ne! Proto tu nejsem!! Nepokračuj v rozhovoru, když mě neposloucháš. Počkej! Nezačínej rozbalovat ten oběd!“

„?“

„Nevypadej tak zmateně, ty blázne. Soutěž. Musíme to rozhodnout soutěží! Jestli trváš na takovém nerozumném požadavku, musíš mě napřed porazit!!“

Když jej předtím vyzvala, aby viděla, zda zvládne vyšplhat po světovém stromě Yggdrasilu, nabraly věci nečekaný směr. Waltraute se z toho poučila.

Už se nebude držet zpět.

Byl tu jednoduše příliš velký rozdíl mezi Valkýrou a člověkem, když došlo na fyzické schopnosti. Waltraute by vyhrála téměř v každé formě soutěže.

A tak Waltraute stála v pozici, kde mohla rozdrtit veškeré naděje chlapce.

„D-dobře. Takže tě vyzývám ke hře Super runového karetního duelu!!“

„Zatraceně!! Vybral sis něco, co ti dává výhodu díky demografii cíle!!“

Waltraute si začala trhat své nádherné blonďaté vlasy, ale nebyla si zcela nevědomá té karetní hry, kde se používaly karty ze dřeva.

Einherjové, které Valkýry shromažďovaly a ovládaly, byli původně dušemi z Midgardu. Z toho důvodu se kultura Midgardu měla jak prosáknout do Ásgardu.

A tak...

„A-ale musíme se ujistit, že bude tato soutěž spravedlivá. Musíme určit síly a slabosti toho druhého a vytvořit přísná pravidla, aby se zajistila-...“

„Začátek duelu!!“

„Počkat, proč už začínáš!? Vážně, to je ten problém s tvojí věkovou skupinou...!“

„Eh heh heh. Hraju karetní hry s Waltraute na našem rande.“

„Tohle je naše soutěž, která určí, jestli se řečené rande vůbec kdy uskuteční! Není to součástí rande!!“

„Používám kontakt na Thurisaz a Raido! Spolu ty dvě karty zčtyřnásobí udělené zranění!!“

„Počkat, počkat!! Co myslíš tím spolu!?“

„Ty to nevíš, Waltraute? To je nové pravidlo, které vydali se třetí edicí.“

„Chá-chápu. Hádám, že informace od mrtvých jsou vskutku zastaralé. Ale otáčím Hagalaz! Zranění je posláno zpět k tobě!!“

„Zbavili se otáčecího pravidla v druhé edici.“

„Cóó!? Počkej! Takové věci mi musíš říkat předem!“

„Dobře, dvě další karty přidané k celkem čtyřem zkombinovaným. To je šestnáctkrát tolik zranění. A bum! Tak mizí všechno tvoje zdraví!!“

„Uáá!! Uááá!!“

A než Waltraute mohla zjistit, co se děje, už měli rande.

Waltraute se začervenala, ale neměla na výběr než snášet svou povinnost poraženého.

„Hm, hm. Hm, hm, hm! A co se stalo pak, Waltraute!? Řekni Freye, co se stalo na tom rande!!“

„U-um, byl to trest, tak to nebylo nic příjemného, jak si zřejmě představuješ.“

Waltraute pokračovala ve svém příběhu, zatímco odvrátila svůj pohled.

Ať už by řekla cokoliv, prohra je prohra.

A tak musela jít na rande.

Nemohla přinést obyčejného lidského chlapce do Ásgardu (technicky vzato mohla, ale to by ho zabilo), takže Waltraute musela jít do Midgardu.

Normálně by byla povinnost chlapce ji vyzvednout, ale protože ve svém věku neměl takové finanční vymoženosti a nemohl tušit, kde je dost krásné místo, aby uspokojilo Valkýru, která mohla volně cestovat všemi devíti světy a do jakéhokoli počtu zámků a paláců.

Z toho důvodu Waltraute rozhodovala, kam na jejich rande půjdou. Měla v plánu použít bílého koně narozeného v Ásgardu, aby navštívili různá vyhlídková místa v lidském světě.

Poté, co se dostali na koně, řekl chlapec: „Proč držíš ty otěže za mnou?“

„Protože jinak bys spadl.“

„Mám pocit, že jsem tebou úplně obalen. Nemělo by to být naopak?“

„S naším rozdílem ve výšce bys zpoza mě nic neviděl.“

„Taky, tvoje zbroj vypadá, jako že by to bolelo, protože je tak tvrdá.“

„N-nemusíš se jí dotýkat přímo! Ty blázne!!“

„...“

„P-prostě si užívej výhled!! O mě se neboj! Ukážu ti pohled, který se dá vidět jen z jednoho z těchto koní narozených v Ásgardu, kteří mohou snadno cestovat po jakékoli nebezpečné cestě!!“

Část třetí

„A to se stalo.“

Bohyně manželství Frigg a bohyně krásy Freya ze začátku překypovaly zvědavostí, ale jak tak poslouchaly příběh, zajímal je čím dál, tím méně.

Frigg si držela hlavu v dlaních a zdálo se, že nedokáže promluvit, a tak se do toho vložila Freya: „...Ehm, rychlá otázečka.“

„Co je?“

„Proč jsi byla na rande v plné zbroji!? Takhle ho potkat je jednoduše bizarní!“

„Takhle se Valkýry oblékají! A-a navzdory jeho vzhledu je to stále muž. K-k-kdo ví, co by se mohlo stát!!“

„É? To je mimo mísu, i když jste manželé? Tak jaký přesně máš cíl? Kdy se dáte dohromady!? A to ho budeš prostě dál vodit poté, co sis ho vzala!? Jestli to uděláš, tak libido toho chlapce nakonec zevnitř vybuchne!!“

„Co?“ Waltrautřino tělo trochu ztuhlo. „...Cože? Lidská těla vybuchnou, když se s nimi pořádně nezachází?“

„Ne, ne. Takhle to ne-...“ začal hlídač Heimdall, ale byl umlčen Freyinou rukou na svých ústech a Frigginým kopancem do břicha.

Už jim bylo jedno, jestli bude žít v omylu.

Musely napravit směšný způsob, jakým se Waltraute jako manželka chovala.

„To je nebezpečné. Velice nebezpečné. Odpočítávání už nejspíš začalo. Frigg o tom toho ví nejspíš víc než já, protože vládne nad manželstvími.“

„A-ano, správně. Ho ho ho. Waltraute, manželství je obřad, který dovoluje spojení muže a ženy a přivedení další generace na svět. Jestli půjdeš jen do poloviny a vykašleš se na něj, je to jako násilně přehrazovat řeku. Jakmile se hladina řeky zvýší a hrázi protrhne, budeš mít na triku dost velkou pohromu.“

„...“

Nějakou chvíli se Waltraute mračila.

Obě bohyně ji tiše tlačily k tomu, aby si sundala zbroj a na dalším rande s chlapcem si vzala nějaké hezké oblečení. Ale...

„...Nejsem si jistá, že vám věřím.“

„Tsch!! Proč idioti používají hlavy jen v nejnevhodnějších chvílích!?“

„He he he. Takže jsem měla pravdu. Jednoduše se pro vlastní zábavu snažíte hrát si s naším vztahem! Ano, ano. Manželství je poutem mezi dvěma dušemi!! Můžeme být navždy spolu, aniž bychom se snížili k tak neslušným činům!!“

„...Co? To to dáváš navždy pryč?“

„Možná jsi byla vychována k přílišné posedlosti bojem...“

Obě bohyně si daly hlavu do dlaní, ale ve stejnou chvíli se rozhodly, co udělají dál.

Ať už to bude stát cokoli.

Donutí toho chlapce sundat Waltraute její zbroj!!

Část čtvrtá

A tak bohyně manželství Frigg sestoupila do lidského světa Midgardu.

Frigg použila Bifröst stejně jako Valkýry, ale nevytvořila žádné blýskavé efekty, protože na sobě neměla zbroj polární záře. A to bylo podle Frigg akorát dobře.

Obvykle bylo povinností Valkýr tlumočit vůli Ásgardu, a tak sami bohové do lidského světa často nechodili. ...Jedinou výjimkou byl sám Ódin, který často zamířil do Midgardu přeměněný ve člověka nebo zvíře (a obvykle způsobil zabíjení nebo války mezi lidmi). Dával velice špatný příklad pro všechny bohy pod ním a zcela ničil myšlenku, že bohové nesmí sestupovat do lidského světa.

Mimochodem, často se říkalo, že lehkovážné cestování mezi devíti světy způsobí válku, ale jedinou válku, kterou mohla bohyně manželství způsobit, byla hádka mezi milenci. Je možné, že někde ve světě v ten den se velice závažně popral válečník bojující s draky a čarodějnice používající runy.

Frigg oficiálně zamířila do Midgardu, aby zde oslavila manželství, ale po vylekání šťastné nevěsty a ženicha až k smrti se zastavila v malém domku, kde žil jistý chlapec.

Kdyby vešla předními dveřmi, překvapila by chlapcovy rodiče a celou situaci by jen zkomplikovala, a tak prošla přímo oknem v patře.

„Dobrý den, chlapče.“

„Kdo jste, slečno?“

„Dobrá, dobrá. Slečna. He he he. Řekl jsi mi slečna. He he he he! Dobrá, dobrá!!“

Poté, co bezděčně udeřil do černého, chlapec jen nevinně naklonil hlavu ke straně. Frigg si zoufale odkašlala.

Chlapec nejspíš vládl nějakým přídavným útočným kouzlem zvaným Šarm.

„Ehm. Jsem Frigg, bohyně, která vládne manželství, a Waltrautřina šéfka. Technicky je jejím šéfem ten válkou posedlý idiot Ódin, ale teď tu roli přejímám, protože on je překvapivě k ničemu. I když některé věci zvládá dobře.“

„?“

„Zdá se, že nerozumíš. Kvůli tomu tu nejsem.“ Frigg se posadila na prázdný okenní parapet. „Za tři dny máš rande s Waltraute, správně?“

„Éé!? Jak to víte!? Slečno, jste krásný špeh!?“

„Slečna... he he... krásná... he he he he he!!!!! ...Ne, nejsem. Spravuji devět Valkýr, mezi než Waltraute patří. Je jen přirozené, že znám její rozvrh. A také vím o problému týkajícího se toho rande.“

„...Nemůže jít? Musí dělat něco jiného?“

„Ne, ne. Samozřejmě že ne. Vlastně to rande schvaluji. Ale je jisté, že takhle to rande selže. Takže chci, aby ses zbavil důvodu mých obav.“

„Jaký je důvod vašich obav?“

„No,“ Frigg se zazubila. „Abych byla upřímná, Waltrautřina zbroj. Když bude sundána, půjde vše dobře.“

Část pátá

Mezitím se hlídač Heimdall snažil zoufale zadržet Valkýru. Konečně jej Waltraute odkopla z cesty a začala dupat po třetí dráze.

Bohyně krásy Freya se začala trochu potit.

„Ale zlatíčko.“

„Hele, Freyo!! Co se děje? Proč mi zabraňuješ se dívat do lidského svět-.... uááááá!? Proč je ten chlapec s lady Frigg!?“

„Jen abys věděla, nesnaží se chlapce svést k tomu, aby tě podvedl. ...Jestli to někdo udělá, dám pozor na to, abych to byla já. Nechci se vdát, ale myšlenka, že si jej dám jako rychlou svačinku, mě nutí slintat.“

„To vím a nezajímá mě, s kým ten chlapec mluví!!“

„‚Neee! Chlapče, dívej se jen na mě, Waltraute! Dokonce tě nechám použít svůj klín jako polštář a budu tě krmit třešněmi ze svých úst.‘“

„D-dost tvých nesmyslů, blázne. Žádám o vysvětlení toho, co se zde děje!!“

Waltraute odstrčila Freyu z cesty a podívala se dolů na lidský svět Midgardu.

Když to udělala, její magicky zvýšený sluch zaslechl chlapcova slova.

„É? To nepotřebuju dělat.“

„Proč ne? Byl jsi přitahován Waltrautřinou ženskostí, že? Tak proč nechceš, aby si sundala tu zbroj a alespoň na rande měla hezké oblečení?“

„Hmm. Ale mně se ta zbroj líbí.“

A...

Waltraute trochu odvrátila svůj zrak, založila si ruce na prsou a udělala „hmpf“. Není třeba říkat, že něco v rozporu s jejím přístupem bylo vidět na její tváři.

Freya překvapeně odpověděla: „Asi je to mladý hoch. Je prostě ve věku, kdy milují meče a štíty?“

„Blázne, není to tak jednoduché. Jeho nezatažené oči viděly jasné, bílé světlo, které je podstatou svaté Valkýry.“

Ale pak chlapec v lidském světě dodal: „Líbí se mi ta zbroj, protože je to sexy.“

„To je ta podstata!! Tohle je přímo ta podstata!!“ zařvala bohyně krásy Freya, až se za břicho popadala a válela se smíchy.

Waltraute začala všude kolem sebe ničit kousky duhových drah Bifröstu.

Část šestá

Ale bohyně Frigg měla svůj vlastní cíl, a tak použila různé argumenty, aby chlapce přesvědčila. Nakonec uspěla v motivování chlapce tak, že jej přesvědčila, že si rande užije ještě víc, když si Waltraute zbroj sundá.

Frigg vysvětlovala: „Zbroj Valkýr je speciální, nemůže být zničena normálními čepelemi. Samozřejmě, že je těžké ji sundat rukami. ...Mluvení o ‚sundání polární záře‘ nedává smysl, že?“

„Tak co mám dělat?“

„Zamiř do Nidavelliru,“ odpověděla Frigg s úsměvem na chlapcovu nevinnou otázku. „Je to podzemní svět trpaslíků. Jsou velice zruční, co se rukou týče, takže vyrábí nástroje a zbraně používané námi bohy. Jestli si dokážeš získat pomoc trpaslíka, můžeš mít nástroj, který může sundat zbroj Valkýry.“

„Chápu.“

Normálně by žádný člověk z Midgardu nikdy nepřemýšlel o přiblížení se jinému světu hluboko v podzemí, ale jako obvykle neměl tento chlapec takové obavy.

A zdálo se, že jej bohyně manželství Frigg nechá vyrazit jen po zběžném vysvětlení.

„Důvod selhání předchozího rande je nejspíš ten, že Waltraute nedokáže přestat myslet na práci, dokud je stále ve svém pracovním úboru. Pokud si sundá tu zbroj a oblékne si nějaké hezké oblečení, uvidíš její jinou stránku.“

„Ach... Díky, slečno.“

„He he he he he he he!! Tak tedy půjdu. Vážně bych s tebou měla zůstat pro všechny případy, ale jako bohyně manželství se nemohu dále míchat mezi muže a ženu.“

„Pá pá, slečno.“

„He he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he he!!“

Frigg odešla s úsměvem, jako kdyby byla nějaký zloděj džentlmen. Zřejmě si opravdu užívala nevinného hodnocení při každé lichotce.

A tak...

Po jeho výletu k nebeskému světu Ásgardu započal chlapec výlet do podzemního světa Nidavelliru.

Část sedmá

„No víš...“

Jediná bohyně v nebeském světě Ásgardu vypadala otráveně.

Byla to Freya.

„Lady Frigg se vážně snaží, ale skončí to dobře?“

„Co tím myslíš?“

„Možná vypadá roztomile, možná ho chci zhltnout a možná z něho slintám, ale není ten chlapec příliš křehký? Jednoduše řečeno, pochybuji, že se dostane do podzemního světa Nidavelliru pěšky.“

„T-tady se mýlíš! Navzdory jeho vzhledu je silný. Je to ten chlapec, který neváhal postavit se světovému stromu. Zamířit do podzemního světa bude jednoduché... Á!?“

„...Hee hee.“

„Proč se křeníš, jako by ses snažila něco neříct, Freyo!? Je to tak zvláštní, aby poražený odmítl přehlédnout urážky namířené na vítěze!?“

„Hah. Vůbec ne. ‚Můj drahý je tak silný a úžasný. Nikoho nenechám o něm špatně mluvit.‘“

„Beru to tak, že chceš, aby dnešním hlavním chodem byla orestovaná prasnice na zázvoru...“

„Tak co kdybychom uzavřely sázku a změnily to v soutěž? Stejně jsem chtěla nový doplněk, takže jestli se ten chlapec nedostane do podzemního světa Nidavelliru, dáš mi tahle ozdobná pírka, co máš na hlavě!!“

„C-...? Jestli je ztratím, nebudu tušit, kdo vůbec jsem! Nikdo nikdy nepozná, že to jsem já!“

„Ale já myslela, že to zvládne? Tu sázku vyhraješ, takže záleží na tom vůbec? Řekla jsi, že ten chlapec je silný, takže se může snadno dostat do Nidavelliru, že? Hee hee.“

„Úú...!! A-ale... Co když v téhle soutěži vyhraju?“

„Pak ti zde přítomná Freya dá velice praktickou lekci o tom, jakého potěšení se dá dosáhnout mezi dvěma žena-... Nic, nic. Jen jsem si dělala srandu.“

Waltraute vytáhla své Kopí Ničícího blesku, takže se bohyně krásy Freya rychle opravila.

„A co tohle: jako bohyně sklizně a plodnosti dám tomu chlapci hojnou úrodu z chřestu rostoucího v jeho zahradě.“

„Z toho žádný zisk nemám... Ale jestli bude ten chlapec spokojený, tak mě nejspíš nebude vyzývat ke zvláštním a lehkovážným soutěžím. Když se na to dívám jako na úpravu počtu budoucích soutěží, tak z toho zisk mám.“

„‚Já, Waltraute, chci vidět spokojenou tvář toho chlapce. Udělám pro to vše a využiji každé příležitosti, abych ji viděla, tak mě prosím podrbej po hlavě, drahý!‘“

„Co kdybys ten nesmysl zopakovala, až tě pověsím hlavou dolů?“

„Jestli mě svážeš, tak mi nech nohy od sebe.“

Nicméně, soutěž byla ustanovena.

Waltraute sázela na to, že se chlapec dostane do podzemního světa Nidavelliru, Freya, že se tam nedostane.

„(Blbko. Zapomněla jsi, co se stane, jestli se chlapec dostane do Nidavelliru? Těším se, až uvidím tvou roztomilou postavu poté, co ti chlapec sundá tvou zbroj polární záře. Ňja ha ha!)“

„Hm? Říkala jsi něco?“

„Vjůbec nic! Dobře, když už byla soutěž ustanovena, podívejme se, co se děje v Midgardu!!“

„Ale zase...“ Waltraute sice souhlasila se soutěží, ale zřejmě měla obavy o něco jiného. „Hele, Freyo.“

„Co?“

„Bude ten chlapec v pořádku? Když se pokusil vyšplhat po světovém stromu Yggdrasilu do Ásgardu, málem zemřel kvůli problémům s atmosférickým tlakem a výškou. Tentokrát tu takové problémy nebudou, že ne?“

„Těžko říct,“ odpověděl zcela vážně hlídač Heimdall. „Tlak s výška tu problém nebudou, protože míří dolů. Ale zamířit do podzemního světa znamená jít níž a níž do jeskyně. Jak se prostor zužuje a zužuje, možná nebude mít dost kyslíku a je možné, že narazí na nějaké vulkanické jedovaté plyny. Nemůžeš říct, že cesta bude bez rizik.“

„Nedá se proti těm rizikům zajistit nějaké protiopatření? Nechci se zapojit v poslední chvíli jako minule.“

Všichni ostatní si mysleli „to jen proto, žes byla moc tvrdohlavá“, ale neopovažovali se to říct.

Heimdall upřímně odpověděl: „Slyšel jsem, že v dolech používají kanárky. Když je kyslíku málo nebo jsou kolem nebezpečné plyny, velice zvláštně reagují, aby tě upozornili.“

„...“

Waltraute se pak otočila ke dvěma poslům, vranám Muninovi a Huginovi.

Oba začali protestovat.

„Nechci dělat tak nebezpečnou práci!!“

„Z chování se jako senzor, který první zkolabuje, nevzejde nic dobrého!“

Valkýra pomalu zvedla Kopí Ničícího blesku.

„Jestli zvládnete vytvořit tolik hluku, skvěle se na tu roli hodíte. Teď jděte.“

Poté, co Waltraute poslala vrány za chlapec, Freya promluvila: „Ale jak uvidíme, co se stane v podzemním světě? Nemůžeme k nim vidět jen při dívání se z dráhy.“

„Heimdalle. Naval roh.“

Heimdallova ramena poskočila, když k němu natáhla ruku.

Waltraute to ignorovala a pokračovala: „Gjallarhorn. Natahuje se dolů k Jötunheimu, takže jej můžeš použít k pití vody moudrosti, že? Kdyby se natáhl dolů do podzemního světa, můžeme pak vidět chlapcovy pohyby.“

„N-nemůžete!! Gjallarhorn se také používá jako siréna pro nebeský svět! Poslední bitva ragnaröku by mohla začít každou chvíli! Moje povinnost hlídače je všechny informovat, jestli zjistím, že se něco blíží!! Takže za žádnou cenu nemůžu Gjallarhorn pust-...!!“

„Taková otrava,“ zavrtěla Waltraute pomalu hlavou. „Vážně mě žádáš, abych se znovu stala tyranem?“

„Já taky!? Uděláš mi to, cos udělala Muninovi a Huginovi!?“

Byl v nebezpečí toho, že se stane nebeským jídlem.

Poté, co Waltraute čmajzla roh od Heimdalla, natáhl se za použití svých magických sil. Rychle se natáhl až do lidského světa Midgardu, pak se zabodl do země a dál do jeskyně vedoucí do podzemního světa.

Waltraute a Freya se dívaly ústím rohu.

„Hm. Vypadá to, že se takhle můžeme dávat.“

„Už tak nějak chápu, proč se lord Ódin bojí téhle tvojí svatby. Ale dokud si to astronomicky krásná dívka Freya může užívat, na ničem z toho nezáleží!!“

„Znovu vytahuješ ta bezdůvodná podezření, ty blázne?“

Gjallarhorn se díky svým magickým účinkům mohl snadno pohybovat, i když byl zaražený do země, ovšem jen v případě, že se s ním mírně hýbalo seshora. Zřejmě nebudou mít problémy udržet si hocha v dohledu.

Sledovaly, co se děje v podzemí, uviděly, jak si chlapec kontroluje svůj majetek v místě, které bylo více méně vstupem do jeskyně.

„Kapesníček: mám. Svačina, až dostanu hlad: mám. Láhev s vodou: mám. Fajn, čas jít!“

„Znovu se balí tak nalehko!? Očividně má jen sandále. A nemá ani žádné světlo, i když jde do jeskyně!!“

„Jejda, uklouzla mi ruka,“ řekla Freya nepřesvědčivě, když do ústí rohu pustila pochodeň.

Hlučný zvuk se chviličku odrážel ozvěnou v rohu, pak pochodeň vypadla ze stropu jeskyně, ve které byl chlapec.

„?“

Chlapec vypadal zmateně, ale pak zvedl pochodeň a zamířil dále do jeskyně.

„Nebylo to proti pravidlům?“

„Žádná pravidla jsme nestanovily,“ odmítla lehkovážně Freya Waltrautřinu otázku, zase se vrátila k pozorování.

Jeskyně měla mnoho složitě propletených cest, které se táhly rozlehlou oblastí. Navíc byl podzemní svět rozdělen do dvou velkých kategorií. Chlapec našel křižovatku mnoha cest. Mezi nimi vedla jedna na povrch, jedna do podzemního světa Nidavelliru a další do podzemního světa Svartálfheimu.

„Nidavellir... Nidavlure...“

„Ale no tak... Tak špatně se to vyslovuje, že už to říká zle!!“

„Rozhodně se ztratí.“

„Ale přímo tamhle je cedule, která říká, kudy má jít...“

„Jestli ta další cesta vede do Svartálfheimu, neznamená to, že tudy prochází temní álfové? Zajímalo by mě, jestli vyměnili nebo změnili nápis, když tak milují žertíky.“

Obyvatelé nebeského světa se poněkud zachmuřili, ale chlapec pokračoval dál do jeskyně, bez nějakých větších obtíží.

Vrány Munin a Hugin na něj tajně dávaly pozor, ale nezačaly křičet kvůli málo kyslíku nebo jedovatému plynu.

„Hm. Tohle je celkem normální. Neděje se nic zajímavého,“ stěžovala si Freya.

„Ano, tohle musí být nudné pro někoho, kdo se vsadil, že se vzdá. Ale pro mě to jde výjimečně dobře, protože jsem se vsadila, že se tam bezpečně dostane. Fakt, že se nic neděje, je nejlepší. Všichni vzdejte čest tomu, že se nic neděje! Kdo potřebuje drama!?“

„‚Oh, tolik se bojím. Waltraute se tolik bojí o toho chlapce. Doufám, že se mu nic nestane. Doufám, že se neztratí. Až se vrátím, pořádně ho obejmu!‘“

„Nezačínej zase s těmi zvláštními nesmysly jen proto, že se nudíš, ty blázne!“

„Mimochodem, nepopíráš tak trochu celý důvod, proč Valkýry existují, tím, že chválíš normálnost? Tvojí prací je dohlížet a získávat duše lidí, kteří zemřou nějakým dramatickým způsobem,“ vzdychla otráveně Freya, „ale on zamířil do Nidavelliru, aby požádat trpaslíky o výrobu nástroje, že? Nedělají své předměty ze zlata? A vždy je s jejich nástroji vždy hodně problémů. Zajímalo by mě, jestli bude v pořádku. Řekla bych, že opravdová výzva teprve přijde.“

„Ššš, počkej. Někdo se k němu blíží.“

Oblast poblíž vstupu do jeskyně byla velice propletená, ale jakmile jste se dostali na cestu mířící do Nidavelliru, stačilo jen sledovat jedinou cestu u kořene Yggdrasilu. Bylo vidět postavu, která šla proti chlapci z druhého konce cesty.

„Je to trpaslík?“

„Ti nejsou tak vysocí. Ueh!? To je-...!!“ zakřičela Waltraute, když tvář postavy byla ozářena chlapcovou pochodní.

Chlapec nevěděl, kdo to je, a ta postava k němu promluvila.

„Ale? Obyvatel Midgardu a tady? Jak nečekané.“

„Kdo jste, pane?“

„Ha ha ha. Promiň, ale tvé schopnosti jsou proti mužskému bohu neúčinné.“

Postava se stěží usmála nad tím typem řeči, který tak nadchl Frigg.

A jak se usmál, řekl: „Jsem Loki. Můj původ je pěkně složitý, ale jsem jedním z Ásů.“

Mezitím zkoušela Valkýra hodit jakoukoliv - pokud možno všechny - zbraně, které jí byly k dispozici, do ústí rohu.

Freya se jí zoufale snažila zastavit od zničení toho pokladu bohů na vojenské úrovni devíti světů.

„Ne-nezastavuj mě!! To je Loki! To je Loki!! Z žertu zabil boha světla Baldra, kvůli vtipu vyholil blonďaté vlasy bohyně úrody Sif, chaoticky zplodil Fenrira a Hel a je jedním z hlavních důvodů pro konečný boj ragnaröku!! Je jasné, že lže o tom, jak je to nečekané! Rozhodně čekal, aby mohl udělat zase nějaký trik!!“

„Tohle je skoro určitě pravda, ale prostě se uklidni!! Takhle zničíš svět!!“

„Musím zajistit spravedlnost naší soutěže!!“

„Ano, ano. Jsem si jistá, že teď chceš jít políbit toho chlapce a prostě ho líbat a líbat a líbat!!“

Freya se pokusila držet Waltrautřiny ruce za jejími zády, ale byla odhozena. Obří kanec, na kterém bohyně krásy obvykle jezdila, narazil na Valkýry, aby získal nějaký čas. Mezitím pokračoval rozhovor mezi chlapcem a Lokim v podzemní jeskyni.

„Co tu děláš?“ zeptal se chlapec.

„Nechal jsem si od trpaslíků udělat magický nástroj. Ten hajzl Thór byl vážně naštvanej, že jsem oholil Sif hlavu. Potřeboval jsem nějaké náhradní vlasy.“

„Taky tu proto dnes jsem.“

„Taky jsi oholil hlavu bohyni?“

„Přišel jsem si nechat vyrobit nástroj.“

„Ach, tak tohle. Ale obyčejné metody nezaberou na ty trpaslíky. Když je jednoduše požádáš, vezmou si přemrštěný poplatek a pak utečou pryč.“

„Vážně?“

„Jo. Je takový trik, který musíš použít, když je o něco žádáš.“

Na Waltrautřině těle naskákala husí kůže.

„Je děsivej!! Ten jeho úsměv je děsivej! Váá, vááá!! Hned jdi pryč od toho chlapce!!“

„Prostě se uklidni!!“ řekla Freya. „I když je to nejspíš úchyl, máš štěstí. Je to mužský bůh! Nic takového s tím chlapcem dělat nebude, tak se uklidni!!“

„O tom jsem nemluvila! Spravedlnost soutěže a život chlapce jsou v nebezpečí!!“

„Ano, vím, co tvrdíš, že je tvůj důvod. Ale tohle seskupení nevyústí v líbání, tak se neboj!!“

„A-asi máš pravdu.“

Waltraute se konečně trochu uklidnila.

Ale pak Heimdall vyřkl nadbytečnou poznámku: „Ale co když je to gay?“

„!! To je pravda! Přece jen je to nebezpečné! A když se nad tím zamyslíte, Loki se přeměnil v koně a byl využit jiným koněm ovládaným obrem, a pak počal Sleipnira!! Byl zároveň koněm a dole!! Je tu nějaký méně důvěryhodný bůh, když dojde na sexuální preference!?“

„Zatraceně, Heimdalle! Proč jsi to musel říkat!? Ne-neboj se, neboj se. Taková změna událostí by mi sice spustila sliny, ale tohle se nestane ničím, co by dívky rády viděly!! Uklidni se, uklidni se.“

Jak uklidňovala naštvanou Valkýru, Freya si setřela studený pot z čela.

Mezitím rozhovor v podzemní jeskyni pokračoval.

„Co musím udělat, aby mi vytvořili nástroj?“

„Je to jednoduché. Musíš...“

Část osmá

Po získání rady od Lokiho se cesta chlapce a mužského boha rozdělila, chlapec zamířil dále do jeskyně.

A nahoře v nebeském světě Ásgardu byla Waltraute ovinutá sebenenávistí poté, co se probudila ze svého hněvu.

„Kolik úsilí bude muset kvůli mně ten chlapec vyvinout...?“

„No, už jste se vzali, tak není špatné tak trochu reagovat.“

Chlapec se zastavil ke snědení svačiny, napil se ze své lahve s vodou a naplnil si prázdný žaludek žitným chlebem, pak se konečně dostal na konec jeskyně.

Dorazil ke vchodu do podzemního světa Nidavelliru, kde žili trpaslíci.

„Takže úspěšně dorazil do jiného světa. Ha ha ha!! Vyhrávám sázku!!“

„Ano, ano. Ujistím se, aby měl chlapec hromady chřestu. Dám mu les chřestu.“

„...Proč nevypadáš ani trochu rozrušená z prohry?“

(Protože to znamená, že tento projekt ke svlečení tě ze zbroje je na cestě k úspěchu. Haa haa haa.)

Bohyně krásy Freya skryla své pravé úmysly a místo toho řekla: „Nebyla obtížnost předchozí soutěže, vylezení po světovém stromu, prostě až moc vysoká?“

„H-hmpf! To byla soutěž oficiálně domluvená s Valkýrou ovlivňující její osud ve formě manželství! Bylo jen přirozené, že byla tak náročná!!“

„Můžeš se už rozhodnout nad tím, jestli na něj chceš být tvrdá nebo něžná?“

Chlapec vstoupil do podzemního světa Nidavelliru.

Na rozdíl od vlhké jeskyně zářil vnitřek zlatem. Doslova. Všechny budovy a cesty byly vytvořené z čistého zlata. Ta záře připadala obyvatelům nebeského světa poněkud nevkusná, ale pro stimulaci lidské chamtivosti to byla vynikající scenérie.

Trpaslíci byli asi poloviční výšky, co lidé, a jejich kůže byla tmavá. Všichni těžili a kovali kovy, zároveň byli horníky a kováři.

Ale...

„Promiňte. Kde je tu kovář?“ zeptal se chlapec.

„Nevím,“ odpověděl trpaslík.

„Potřebuju kováře. Však víte, chlápek, co zahřeje kov a pak do něj mlátí.“

„?“

„Ne, ne. Tohle vůbec nepůjde, chlapče,“ řekla Waltraute, zatímco se držela za hlavu, ale její hlas k chlapci nemohl dosáhnout. „Všichni trpaslíci mají schopnost kovářů, takže tu není specialista známý jako ‚kovář‘. Ten, kterého hledáš, je přímo před tvýma očima, ale nikdy jej nenajdeš, když nebudeš vědět, jak se zeptat.“

„...Zníš spíš jako matka mluvící na své dítě než jako novomanželka.“

Poté, co po několikáté neuspěl ve vysvětlení, i chlapec pochopil, že je něco špatně. Popadl jednoho z trpaslíků jdoucího po zlaté cestě a zeptal se jej: „Řekni mi, který trpaslík mi může vyrobit nástroj.“

„A-ano,“ řekla Waltraute. „To je správně. To musíš říct. Rozhodně ti chvíli trvalo, než jsi přišel na něco tak jednoduchého. Jsi vážně beznadějný...“

„Ten pohled ve tvé tváři toho dost říká, ty novomanželko. Měla bych nahlas zopakovat, co ten tvůj úsměv říká?“ promluvila Freya.

Trpaslík odvedl chlapce do své dílny.

Trpaslík se zeptal: „Co by sis chtěl nechat vyrobit?“

„Um... Paní Frigg řekla, že bych si mohl svoje další rande užít víc, kdybych měl nástroj, co by sundal Valkýře zbroj.“

„Ach!?“ zvolala Valkýra v uvědomění. „Byla jsem tak chycena v té soutěži, že jsem zapomněla, že úspěch znamená odstranění mé zbroje!!“

„Konečně ti to došlo, co!? Ale teď už je moc pozdě!!“

Waltraute se zoufale snažila zakrýt svou hruď oběma rukama a přitom jí k uším dolehla další otázka trpaslíka.

„Můžeš zaplatit?“

„Ale... Počkat. Počkat chvíli!“ řekla Freya.

„Co?“

„Můžeme vážně toho trpaslíka nechat vyrobit zlatý nástroj?“

„Sa-samozřejmě že ne!! Je jednoduše nemyslitelné, aby mi byla svlečena zbroj! A-ale... Myslím... Myslím, že pokud chlapec získá ten nástroj a upřímně mě požádá, nebudu mít na výběr a půjdu s davem...“

„To jsem nemyslela, ty exhibicionistko,“ zavrčela Freya chladně. „Nástroje vytvořené trpaslíky jsou tak vysoké kvality, že je ani Ásové nedokáží napodobit. Dokonce i Mjölnir boha blesku Thóra a Gungir hlavního boha Ódina byly vytvořené trpaslíky.“

„Na co narážíš?“

„Na zlato, které používají, uvalí kletbu,“ pokračovala Freya s vážným výrazem. „Zvlášť, když dojde na to vyhnutí se účtu, jak ho nabádal Loki. Dokonce i nástroje, které my používáme, na sobě mají trpasličí kletbu. Důvod, proč nás nezraní je, že naše božské vlastnosti kletbu odpudí. Ale jestli člověk, který tohle nedokáže, se nástroje dotkne...“

„...“

„Loki ukradl nějaké zlato od trpaslíka Andvari a dal ho člověku Siegfriedovi. To je jeden z důvodů za smrtí hrdiny, který dokonce přesekl draka Fafnira ve dva. Magický meč Dáinsleif se dá použít lidskou rukou, ale taky je to prý jeden ze spouštěčů ragnaröku. Rozhodně jsi slyšela různé historky. Často se říká, že lidé nedokážou zcela použít zbraně bohů, ale to je lež. Popravdě lidé nevydrží kletbu, kterou na zbraň uvalí trpaslíci.“

„P-p-pak...“ Waltraute se zeptala třesoucím se hlasem: „Co se stane, až chlapec přijme zlatý nástroj vytvořený tím trpaslíkem?“

„Hmm.“ Freya se podívala přímo nahoru. „Nejspíš zemře.“

Část devátá

A ve Valhalle, velké síni nebeského světa, hlavní bůh Ódin spřádal plány.

„Upřímně, netušil jsem, co dělat, když se Loki ukázal. Ale nyní se ten chlapec konečně zapojí do armády mrtvých.“

„Co tím myslíš, otče?“ zeptal se bůh blesku Thór, který byl synem Ódina.

Thór byl posledně důkladně zmlácen naštvanou Waltraute a téměř ztratil smysl své existence, protože prohrál v souboji blesků, ale teď se stěží držel své pozice boha blesku.

Ódin arogantně odpověděl Thórovi ze svého trůnu: „No, zdá se, že má manželka Frigg a nějací další toho chlapce k něčemu svádějí. Vše to už nějakou chvíli sleduji, ale uvědomil jsem si, že když dovolím, aby se to stalo, bude to pro nás lepší než to zastavit.“

„Takže dovolíme tomu trpaslíkovi mu vytvořit nástroj?“

„Ano. Trpasličí kletby na nás Ásy nestačí. Ale lidé nemají stejnou ochranu. Když se jim do rukou dostane trpasličí nástroj, je jen jediný možný výsledek,“ usmál se Ódin. „To se posledně nepoučil? Zkusit jít do jiného světa může přinést jen smrt.“

„Och, och. Óóch!! Už to chápu. To přidá tohoto vytrvalého a odvážného chlapce do řad armády mrtvých, k Einherjům!! Vzhledem k úžasu, který průměrná duše zrozená v lidském světě cítí ke světovému stromu, a obvyklému neklidu k ostatním světům, by tohle považovali za zcela nemyslitelné!! Ten chlapec bude skvělým mrtvým bojovníkem! A pak se Wagnerův styl skupiny devíti Valkýr vrátí do normálu. Naše přípravy pro ragnarök budou dokonalé!! Ah ha ha! Ga ha ha!!

Bohyně manželství Frigg si držela hlavu v dlaních, když viděla, jak ubohým se stal hlavní bůh.

„Neříkej mi, že si vážně myslíš, že to půjde přesně takhle.“

„Tentokrát jsi to pokazila, Frigg!! Nepohnu ani prstem. Po všech těch problémech, které jste měli se záchranou života toho chlapce, jsi mi teď podala jeho duši!!“

„...Ach jo. Zníš jako nějaký mocný ďábelský král,“ povzdechla si Frigg, která cítila, že se blíží vážná migréna. „A oprabdu si myslíš, že mě to nenapadlo, když jsem vymýšlela svůj plán?“

„Už nezáleží na tom, co říkáš! Je příliš pozdě!! Ten chlapec si už u trpaslíka objednal výrobu zlatého nástroje. Jakmile jej dostane, kletba se aktivuje. Duše zrozená v lidském světě se nemůže kletbě bránit. Dokonce, i když jej z dálky ochraňuje Valkýra a bohyně, nemůže uniknout svému osudu. Taková úroveň ochrany nestačí. Potřebuješ ochranu, se kterou se my bohové rodíme, abys odrazila trpasličí kletbu!!“

Frigg zavrtěla hlavou při ztrátě slov, ale pak dodala: „Vy dva byste se vážně měli víc strachovat o to, jaké nebezpečí tu prosazujete.“

„Hm?“

„Co tím myslíš, matko?“

„Sice tvrdíš, že se jen díváš, ale máš v plánu povznést toho chlapce k armádě mrtvých, jestli to nepůjde dobře, že? A tak tedy, jak jsi přikázal Waltraute, aby se vypořádala s lidmi, kteří takto manipulují s čistými myšlenkami?“

„............................................Ach.“

Ódinovi se vrátilo trauma z minule.

S ohromným burácením a modrobílým zábleskem světla byla stěna velké síně proražena zvenku. Jediná Valkýra vpochodovala dovnitř skrz trosky.

„E-ééééé!! Ééééééééééééééééé!!“

Ódin byl tím vývojem úplně otřesený. Zoufale se snažil popadnout svaté kopí Gungnir, ale Kopí Ničícího blesku se nemilosrdně zabodlo do té zbraně. Vyletěly jiskry a Gungnir se skutálel do rohu velké síně.

Zatímco stál ve směšném postoji, protože chytil jen vzduch, Ódinovy oči se naplnily slzami.

„Já-já jsem hlavní bůh!! Hlavní bůh!!“

„Postavení a síla spolu nesouvisejí, ty blázne. Potřebuješ být rozsekán předtím, než tě obří vlk Fenrir zhltne?“

„Kurva!! Znovu byla překroucena válka, protože ten chlapec lehkovážně cestuje mezi devíti světy!“

Waltraute byla ještě děsivější než smrtící drak, ale Frigg si jen povzdechla.

„Waltraute, uklidni se.“

„Když nad tím tak přemýšlím, můžeš za to tentokrát ty!!“

„To-to je správě! To je správně!“ vložil se do toho hned Ódin. „Tentokrát jsem nic neudělal. Jen jsem sledoval! To Frigg navedla toho chlapce do podzemního světa Nidavelliru! To ona mu řekla, že mu trpaslíci udělají zlatý nástroj!! Je to všechno její vina!!“

Frigg promluvila k Waltraute a přitom ignorovala Ódina, který se řítil dolů po té nejubožejší cestě: „Jak jsem řekla: uklidni se. Neboj se. Tohle neskončí tak, jak ten vousatý stařec tvrdí.“

„...Co tím myslíš?“

„Je pravda, že zlaté nástroje a zbraně vyrobené trpaslíky jsou prokleté. A je pravda, že lidé nemohou ustát tuto kletbu,“ přiznala Frigg, ale pak pokračovala. „Ale ohledně té kletby je tu takový malý trik.“

„?“

Část desátá

Pořád ještě nebyla úplně spokojená, ale přesto se Waltraute vrátila do Bifröstu s bohyní manželství Frigg. Když dorazily, bohyně krásy Freya promluvila, zatímco se dívala dolů ze třetí dráhy do podzemního světa Nidavelliru.

„Ach!! Podívejte, podívejte! Je to docela zajímavé!!“

„Co tím myslíš?“

Waltraute se s podezřívavým pohledem zadívala do Gjallarhornu.

„Tady. Půjde to?“ zeptal se trpaslík.

„Páni, páni!! Díky!!“ odpověděl chlapec.

„Po-počkat!! To mu ten trpaslík dává zlatý nástroj!?“ vykřikla Waltraute. „Hned ho sejme trpasličí kletba!!“

„Ššš. Podívej se pořádně, Waltraute.“

„Je to nůž s více nástroji! Otevírá se!!“ zvolal chlapec.

„Ha ha ha. Každý nástroj uvnitř automaticky odstraní část zbroje Valkýr. Prostě zmáčkni tlačítko a napřáhni nástroj. Zbytek to udělá samo.“

„...Co?“ řekla Waltraute. „Nevypadá to, že by na něj působila kletba.“

„Samozřejmě že ne. Není prokletý,“ odpověděla Frigg nenuceně.

„Co?“

Waltraute ztuhla na místě a bohyně manželství pokračovala: „Trpaslíci vkládají kletby na zlato jen proto, že jim Ásové nezaplatili částku, která by se vyrovnala námaze trpaslíky vložené. Většinou si vezmeme nástroje, aniž bychom vůbec něco zaplatili. V nejhorších případech byli trpaslíci nuceni vyrobit nástroje, když jim někdo hrozil čepelí.“

„No, s tím vousatým starcem, který miluje válku a je to hlavní bůh, všichni bohové překypují brutální silou a trochou další.“

„Při výrobě nástroje s takovými podmínkami není překvapující, že se přidá kletba nebo dvě. Ale ti válkou posedlí idioti, kteří si myslí, že je jen přirození mluvit skrz svou sílu, nedokážou porozumět takovým drobnostem.“

„Tak-tak tedy...?“

„Vybuchla jsi a v polovině jsi zaútočila na Valhallu, že? Ušlo ti, co se stalo uprostřed. Freyo, vysvětlila bys Waltraute, co se stalo, když byla pryč?“

„Hm... Ale ono se nim moc zajímavého nestalo.“ Freyin pohled se potuloval nebem, když bezstarostně otevřela ústa. „Když trpaslík slyšel, co chlapec chce, zeptal se ho na platbu. Rovnou se zeptal, kolik peněz si ten chlapec přinesl.“

„Normálně by Ás buď lhal, nebo použil brutální sílu, aby vyhrožoval trpaslíkovi.“

„Chlapec řekl, že to málo, co s sebou má, je vše, co má, a tedy vše, co může zaplatit. Myslím, že to bylo asi sedm stříbrňáků.“

„To muselo trpaslíka rozzuřit. Říkala jsi, že jim musí být zaplacena částka, která se rovná jejich úsilí, že? Tento nástroj byl vyrobený stejně jako zbraně bohů. Sedm stříbrňáků z Midgardu by nikdy nemohlo stačit.“

„Ale to se nestalo.“

„?“

„Když trpaslík uviděl ty omšelé stříbrňáky, zeptal se chlapce, kolik času mu zabralo, než je nashromáždil,“ pokrčila Freya rameny. „A chlapec řekl, že mu to zabralo asi měsíc práce. Co že to řekl? Myslím, že něco o tom, že to získal jako učeň výrobce medoviny.“

„...“

„Ale trpaslík se konečně usmál a řekl, že do toho dá měsíční hodnotu úsilí, aby se vyrovnal. Bylo to příšerné. Jiskřící kráska jako já nenávidí, nenávidí, nenávidí takové zpocené rozhovory.“

„Tohle se stalo,“ skončila to Frigg. „Trpaslíci se nezajímají o to, kolik peněz dostanou. Vynaloží dost práce, aby se rovnali úsilí, které bylo vloženo do získání peněz. Pro Ásy, kteří vládnou devíti světům, může být obří kupa zlaťáků získána téměř bez námahy. To s trpaslíky nic neudělá. A cítí zklamání a nenávist k těm, kteří nedokážou zaplatit takovou částku.“

„Ale... Ten chlapec... Byl jiný?“

„Trpasličí kletba je zvrácením jejich smyslu pro profesionalitu a upřímnost. Kletba se objeví, když je pýcha kovářů zrazena. Ale když se provede řádné jednání a jejich umění je respektováno, nebude žádná kletba. A, Waltraute, měla bys vědět lépe než kdokoliv jiný, jaký ten chlapec je. Byla to moje znalost jeho, která mi řekla, že tento plán vyjde. Jinými slovy...“ Frigg se na okamžik odmlčela. „Ódin a ostatní si přivodili vlastní zkázu tím, že se pokusili využít výzvy, kterou ten chlapec rozhodně nemohl prohrát. Stále máš důvod být naštvaná?“

Část jedenáctá

Zdálo se, že se celý problém vyjasnil, ale pro Waltraute tu ještě něco zbývalo.

Ano.

„Ten chlapec má teď nástroj, kterým může odstranit zbroj Valkýr, že!? C-co je to...? Cítím tichý nátlak, který mi říká, ať se svléknu!“

„...Jo, ale jít na rande v plné zbroji je prostě děsivé. Armáda je celá zpocená a nechutná!! Chlapec tohle od dívky nechce!! Nebo myslíš, že tvůj manžel má nějakou směšnou úchylku na pot!?“

„Ty blázne! Samozřejmě, že nechci slyšet, že musíme být v létě v posilovně, aby byl šťastný!! Ale...!!“

„Tak se svlékni! Svlékni si tu zbroj! Svlékni! Svlékni!!“

„To se mi nelíbí... Nelíbí se mi to, ale protože má ten zlatý nástroj, budu vůbec moci vzdorovat? Koneckonců, zbraně a nástroje vyrobené trpaslíky jsou přímo spojené s vlastnostmi bohů. Stejně jako bůh blesku Thór musí třímat kladivo blesku Mjölnir a hlavní bůh Ódin musí třímat svaté kopí Gungnir, nástroj k odstranění zbroje Valkýr musí mít schopnost mi sundat zbroj.“

„Jestli tomu rozumíš, tak potřebujeme rozhodnout, co roztomilého budeš mít na sobě! Nějaké hezké šaty? Možná těsné kalhoty? Ga ha ha ha ha ha!! Nebo možná můžeš vyzkoušet spodní prádlo, kde se musí svázat šňůrky tak složitě, že by to nikdo normálně nenosil!!“

„Dokonce, i když jsou to jen tvé divoké představy, zacházíš příliš daleko!!“

„Zatraceně, tohle je ale otravná Valkýra,“ stěžovala si Freya, ale Heimdall zase jednou řekl něco nepotřebného.

„Eh, jestli si nechceš sundat svou zbroj, nemůžeš se prostě bránit? Dokonce, i když má nástroj k sundání tvé zbroje, je to pořád jen člověk. Kdybys to zkusila, mohla bys... Gjá, gjá, gjááááááááá!?!?!?“

Obří divočák, na kterém Freya vždy jezdila, narazil do Heimdalla a tahal ho po dráze.

Freya odmítala myšlenku, že by Waltraute začala být zase tvrdohlavá díky té zbytečné poznámce.

Waltraute vyšplhala na svého bílého koně a Freya ji s úsměvem vyprovodila.

„Jdu na rande. Dohodli jsme se na tom před třemi dny, tak nemám na výběr!!“

„Dobře, dobře. Jestli chceš, mohla bys obdarovat vítěze nějakými bonusovými body, vzala bys s sebou bohyni lásky a chtíče pro troj-... Ale nic,“ zarazila se bohyně krásy, když viděla špičku Kopí Ničícího blesku.

Waltraute a bílý kůň použili Bifröst k rozbité své „existence“ na jednotlivé částice a sestoupili do Midgardu, zatímco na nebi vytvořili nepřirozenou polární záři.

Jakmile byla Valkýra pryč, na třetí dráhu dorazila usmívající se postava.

Byla to bohyně manželství Frigg.

„...Jak to jde?“

„Teprve to začíná. Ach, Waltraute se zrovna potkala s tím chlapcem!“

„Ach! Waltraute toho chlapce zrovna odvedla do opuštěného vodního mlýnu!!“

„No, pro jeho rodiče by to byl docela šok, kdyby zamířila do jeho domu. Nejspíš by si mysleli, že jejich syn brzy umře.“

„F-fajn,“ řekla Waltraute dole v lidském světě. „Jestli se ti nelíbí moje zbroj, můžeš ji sundat. Ale jen v soukromí.“

„Vážně!?“ zvolala Freya. „Nechá toho chlapce, ať to udělá sám!? J-je tohle scénář, kdy starší dívka učí chlapečka, jak to dělat!?“

„Připravila jsem si dost oděvů vhodných pro rande podle smyslu pro módu v lidském světě,“ pokračovala Waltraute, „ale moje zbroj musí být sundána, abych se mohla převléct.“

„Ééé!? To proto to dělá!? Svléká se jen proto, aby se připravila na rande!? Ten vodní mlýn je váš konečný bod, tak proč myslíš na to, že byste šli ještě někam jinam!? Rozhodně je to královna v dráždění mužů!! Je to taková amatérka, že si skoro až myslíš, že to je to expert!!“

„Ví Waltraute, co se má stát na konci tohoto rande?“

Zatímco stále nejspíš netušil, co to znamenalo, chlapec vytáhl zlatý nástroj, který pro něj vytvořil trpaslík. Několik součástek se samo otevřelo z nože s více nástroji.

„Já-já jsem to takhle zblízka ještě neviděla. Je to vážně úžasné. B-buď prosím nežný.“

„Tohle je moje poprvé, tak vlastně nevím, jak to udělat.“

„Pomalu. Hlavně pomalu, dobře?“

Freya zakřičela: „Jenom to slyšet je hrozně erotické!! Nemůžu uvěřit, že se vlastně od toho snaží držet dál!!“

„Pro mě jako bohyni manželství a chtíče to zní skoro jako rouhání...“

V každém případě se vše mělo trochu vylepšit, až bude Valkýřina zbroj sundána.

Kdyby si sundala zbroj, která byla symbolem její profesionality, a vzala si na sebe nějaké ženské oblečení, možná by spatřily Waltrautřinu osobní stránku.

To bylo smyslem tohoto rande.

Jestli ti dva prohloubí svůj vztah bez použití vlastností bohyní manželství a chtíče, zabere jim to nejspíš dost času. Ale měli spoustu času. V tom případě by bylo lepší, kdyby nechaly, ať se věci vyvíjejí v tempu těch dvou, vedlo by to k prohloubení vztahu spíše, než snaha vše urychlit.

A proto se obě bohyně jen dívaly.

„Huh?“ řekl chlapec.

„Co?“

„Je třeba osmi součástek k úplnému sundání zbroje, ale to pak zůstane jedna součástka nevyužitá.“

„Když se nad tím zamyslím,“ mumlala bohyně manželství Frigg, „trpaslíci dělají své součástky ze zlata, ale přidají další nástroj, když mají materiál navíc. Dokonce i hlavní zbraně bohů mají často nějaké ‚extra‘ části.“

„Jo, a tyhle extra části mohou zamíchat s pořadím bohů. Ti trpaslíci jsou vážně něco.“

Jak bohyně mluvily, situace dole v lidském světě Midgardu začínala být zvláštní.

„Hmm. Vyzkoušejme to.“

„Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“

„Ne, ale jdu na to.“

„Jestli to nevíš, tak to nevytah-...áááá!!“ vykřikla naléhavě a vzácně Waltraute.

Frigg a Freya se zoufale podívaly zpět na povrch. Tam to vypadalo následovně.

Zlatý nůž s více přístroji v ruce chlapce měl nějaké předměty podobné chapadlům, které se z něj plazily. Byly příliš pohyblivé, než aby byly vytvořené z kovu. Jejich počet, délka a velikost byly příliš velké, zřejmě zcela ignorovaly zákon zachování hmoty.

„C-c-co je to!?“ zavolala Waltraute. „K čemu jsou!?“

„? Nevím. K čemu by mohly být?“ odpověděl chlapec.

„N-ne, nevypadej tak zmateně. ...Chci říct... no... hádám, že se používají pro... no... však víš...“

„Huh? Je tady tlačítko.“

„Už si s tím nehraj, ty blázne!! Co budu dělat, když mě obtočí a začnou vibrovat!? Zatraceně, tohle je ten problém s fantasy prostředím!!“

Chlapec vůbec neposlouchal, a tak zmáčkl tlačítko. Známý hlas jistého trpaslíka vyšel z rukojeti nože s více nástroji.

„No, víš... To jsme celí my, přidat něco navíc, když máme více materiálu, ale nedokázal jsem vymyslet, co udělat pro tohle. Nemůžu ti dát přece něco jako kladivo, které dokáže komukoliv rozbít hlavu.“

„J-jak tohle vede k těm chapadlům?“ protestovala Waltraute.

„Ale pak jsem dostal nápad. Chtěl jsi nástroj k sundání zbroje Valkýr. Ale zábava neskončí, když dívku svlékneš. Nevypadáš, že bys to uměl se ženami, tak jsem si myslel, že bude nejlepší přidat něco, co ti s tím pomůže.“

„...“

„Tohle je magické zařízení, které hned vezme Valkýru do nebe, jakmile se aktivuje!! Nezáleží na tom, jak tvrdohlavá nebo frigidní je. Při kombinaci tohodle s nástrojem pro sundání zbroje máš téměř garantováno, že porazíš jakoukoliv Valkýru!! Ga ha ha! Když jsem o tom říkal ostatním trpaslíkům, všichni se sešli, aby mi s tím co nejvíc pomohli! Mohlo by to být až moc efektivní, takže by mě nepřekvapilo, kdyby Valkýra nakonec omdlela s pěnou u pusy!!“

„Myslím, že chci tenhle nástroj vyzkoušet...“ řekla Freya a oči se jí třpytily, ale její hlas do Midgardu nedolehl.

Vodní mlýn měl ještě před nedávnem příjemnou atmosféru, která úplně zmrzla díky Waltrautřinu úmyslu zabíjet. (Chlapec se cítil být vynechán, protože nerozuměl tomu, co se děje.) Waltraute se postavila ze země, vyrazila zlatý nástroj z ruky chlapce a zbytečně si upravila svou zbroj, která ještě nebyla sundána.

S Kopím Ničícího blesku zářícím modrobíle v její ruce dala zmatenému chlapci krátký pokyn.

„...Počkej tu chvíli.“

A...

Hněv bohů se sesypal dolů na podzemní svět Nidavelliru.

Kapitola třetí: Rozdíl mezi bohy a obry je neuvěřitelně nefér

Část první

Jistý den jistého měsíce se chlapec a Waltraute pohádali.

Stalo se to během jedné z jejich schůzek. Jako obvykle se tohle rande uskutečnilo díky výzvě od chlapce pro (údajně) zdráhající se Waltraute. Vyzval ji k rybářské soutěži. Chlapec dokázal chytit jen boty a kbelíky, ale když z pocitu marnosti nafoukl těsně před limitem tváře, omylem zachytil šaty bohyně moře Rán a vyhrál soutěž. (Mimochodem, to znamenalo, že Rán byla napůl svlečená, když byla vytažená z vody, takže mu Waltraute nespravedlivě vynadala.)

A co se týče příběhu o dříve zmíněné hádce...

„Waltraute, jsi vážně vysoká.“

„Ano, slušná výška dává výhodu v boji. Proto jsem byla takto navržena.“

„Nemůžu vyrůst, ať už jím cokoliv. Přeju si, abych měl tak dlouhé nohy jako ty.“

„Hjááá!? Ne-nezačínej mě tam třít, ty blázne!“

Ale to nebylo příčinou hádky.

„Je takové horko.“

„A-ano. Bůh úrody Frey se dneska možná až moc snaží.“

„Není ti horko, když máš pořád tu zbroj?“

„Jakmile si jednou zvykneš, tak to nic není.“

„Hmm. Máš nějaký trik, aby ti uvnitř bylo příjemně, viď?“

„Nvááááááááááá!? Kam myslíš, že strkáš rukuuuuuuuuu!?“

Ale to nebylo příčinou hádky.

„Sladké brambory!“

„Uch, uch, uch... A-ano. Ale nedotýkej se jich, jestli je nebudeš jíst. Akorát pak budeš neklidný.“

„Sladké brambory, sladké brambory.“

„...Dobře, Norny, vy bohyně osudu. Tohle se neděje. Podle předchozích dvou incidentů mohu hádat, že tohle bude mít nějakou oplzlou pointu. Ale mám pochyby o tom, zda se to stále počítá zda jednoduše ‚oplzlé‘, jestli věci zamíří do choulostivější oblasti-...gjáááááááááááááááááááááá!?“

Tři bohyně Urd, Verdandi a Skuld, které byly obvykle úplně bez emocí, začaly tleskat a smát se, ale ani tohle nebyla příčina hádky.

Vše to začala bílým koněm, na kterém Valkýra vždy jezdila. Když Waltraute dorazila do lidského světa Midgardu, chlapec se na ni podíval nahoru a zeptal se: „Taky to chci řídit. Můžu?“

„Mh.“ Waltraute držela uzdu, aby ovládala pohyby bílého koně. „Naneštěstí to nemohu dovolit.“

Vzhledem k výšce chlapce pro něj muselo být obtížné jet i na normálním koni. Možná by zvládl řídit něco jako poníka, ale zdálo se, že je nemožné, aby se dokázal vypořádat s tak velkým zvířetem. Očividně by to skončilo jako nějaké rodeo.

Navíc, Waltrautřin kůň nebyl obyčejný. Byl i přístrojem, který měl zajistit, že zvláštní cestovní metoda přes Bifröst půjde hladce. Bifröst mohl rozbít její „existenci“, ale úmyslné přidání příměsi jí dovolilo se pohybovat rychleji a přesněji. Ostatní bohové také používali Bifröst, ale nedokázali cestovat 87% rychlostí světla nebo přistát s chybičkou jen v několika centimetrech, na rozdíl od Valkýry.

Zvládnout tohoto speciálního bílého koně bylo těžší, než zvládnout koně normálního. Nebylo možné, aby předala otěže bouřlivého koně chlapci z lidského světa, vždyť byl známý pro to, že snadno shodí průměrného boha.

Ale chlapec ničemu z toho zřejmě nerozuměl.

„Proč ne? Proč ne? Chci ho řídit! Chci ho řídit!!“

„Ach jo. Tenhle kůň je téměř dva metry vysoký. Dokážeš na něj vůbec vylézt?“ odmítla ho něžně Valkýra.

„Úú... úú...“

Ale chlapec se začal náhle prohrabovat svou taškou na zádech.

„Mrkev.“

A bílý kůň si okamžitě klekl.

Waltraute zatnula zuby a řekla: „Kh, ty jsi prostě bestie!!“

„Vylez!!“

Jak se chlapec snažil chytit koně, Valkýra jej popadla za horní část těla oběma ruka a vysadila ho přímo před sebe.

Chlapec vypadal nespokojeně, řekl: „...Ne. Nemůžeš mě zezadu podporovat. Musím držet otěže sám.“

„Proč jsi tak neústupný? Jestli chceš někam jít, mohu tě dovézt kamkoliv v lidském světě.“

„Jde o to, abych ho ovládal sám!!“

„No, bohužel, to nemohu dovolit.“

To byla Waltrautřina upřímná odpověď poté, co zvážila základní rozdíl ve fyzické schopnosti mezi člověkem a Valkýrou, ale chlapcovy tváře se viditelně nafoukly.

„Zvládnu to!! Dokonce, i když to nezvládnu teď, budu strašně moc trénovat a pak to udělám.“

„Ne, problém je mnohem hlouběji.“

„Zvládnu to!!“

„Tohle je stejné, jako závod mezi člověkem a leopardem. Nemá cenu do toho vkládat úsilí.“

„Zvládnu-...“

„Pomůžu ti se vším, co lidé nedokážou. Nevím, jestli mi člověk může pomoct s něčím, co já nezvládnu, ale nejsem tak úzkoprsá, abych žádala o něco jako rovnocennou výměnu.“

„Úú... Úúúúú...!!“

„Hm?“

Waltraute si uvědomila, že je něco špatně.

Chlapec držený mezi jejími pažemi se třásl. Zkusila se mu podívat do tváře, ale než mohla, chlapec zvedl hlavu a zakřičel: „Sklapni, ty blbko!! Jestli budu tvrdě pracovat... Jestli budu tvrdě pracovat, můžu zesílit!! Vááá!!“

„Počkat... Pro-proč brečíš!?“

„Bjááá!!“

Chlapec vyklouzl zpod Waltrautřiných paží a napůl skočil dolů z bílého koně. Běžel pryč s rukama vysoko ve vzduchu a X v jeho očích.

Waltraute byla úplně ohromená.

„...Co to bylo?“ zamumlala.

Bílý kůň zkroutil silný krk a podíval se na svoji paní.

Jeho kulaté oči jako by říkaly: „Tohle je zlý. Lidé pláčou mnoha způsoby, ale ‚bjááá‘ je zlý.“

Část druhá

„Jo, ‚bjááá‘ je rozhodně špatný,“ řekla devátá ze sester Valkýr, Rossweisse, když se Waltraute vrátila do nebeského světa Ásgardu.

Waltraute byla čtvrtou ze sester.

I když byla nejmladší z devíti sester Valkýr, Rossweisse byla 170 centimetrů vysoká železná zeď ledové krásy (i když měla úplně plochý hrudník). Systém Valkýr přirozeně vybíral ty, které měli blízko jak k bohům, tak k lidem, ale v této době se našlo v lidském světě Midgardu mnoho lidí, kteří by chtěli, aby se na ně povyšovala a slovně je urážela.

Třetí dráha Bifröstu se již zcela přeměnila na místo setkávání bohů a bylo tu i víc Valkýr, nejenom ty dvě. Seděly přímo na dráze a o něčem mluvily. Nejspíš to bylo kvůli jejich neustálým výletům na bojiště, ale neukazovaly žádný zvláštní odpor vůči sezení v místě bez nóbl židlí a stolů.

„A-ale... Nedokážu pochopit, proč je kvůli něčemu takovému natolik rozrušený. Hádám, že lidé nejsou tak jednodušší, jak se zdají být. Ale protože to rande bylo jeho odměnou za výhru soutěže, nemohu dovolit, aby to tak uboze skončilo.“

„Nejspíš jsi poranila jeho pýchu,“ řekla druhá ze sester, Gerhilde, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlela.

Byla intelektuálním strategickým typem a nikdo ji nikdy neviděl bez jejích brýlí. Přejížděla prsty přes jejich obroučky, když mluvila: „Muži Midgardu používají statečnost jako barometr své ctnosti. Lord Ódin je tomu tak naučil. Ten chlapec se nesmírně mýlí, pokud si myslí, že Valkýry jsou jako lidé, ale možná se cítí zahanben, že jej neustále ochraňuje žena.“

„Hm.“

„Co myslíš ty, sestro Brünnhilde?“

Devátá sestra Rossweisse stočila rozhovor k nejstarší sestře Brünnhilde, jejíž výraz tváře se nijak nezměnil. Jen trochu přesunula pohled na čtvrtou sestru Waltraute.

„...Promiň, ale pochybuji, že bych ti mohla na toto téma dát obstojnou odpověď,“ řekla hlasem bez emocí. „Můj vztah s člověkem Siegfriedem dopadl katastrofálně. Nejenom, že by rada od té, které selhala, k ničemu nebyla, ale navíc by mohla ještě více zmást tvé rozhodnutí.“

„Chéé...“ devátá sestra Rosseweisse byla zřejmě více nespokojená s nedostatečnou odpovědí než s nepatrným nedostatkem emocí.

Druhá sestra Gerhilde se podívala na konec dráhy a řekla: „Každá odpověď postavená jen na domněnkách není ničím než klamem. Vždy můžeš nasbírat více informací a nebylo by tedy lepší jich nashromáždit víc, když neznáš odpověď?“

„Možná. Podívejme se...“

Čtvrtá sestra Waltraute vykoukla přes okraj třetí dráhy do lidského světa Midgardu.

Uviděla chlapce, jak mává klacíkem před svým domkem.

„Šup, šup!!“

„...Co se to snaží dělat?“

Waltraute si oddychla, že už není rozrušený, ale zároveň také nakrčila čelo. Chlapcovi rodiče udili nějakou slaninu na dvorku a museli to cítit stejně, protože se svého syna, který se takto začal náhle chovat, na něco zeptali.

Chlapec odpověděl: „No, dneska jsem se pohádal s kamarádkou.“

„Nejsem kamarádka!! To tys mě požádal, abych se stala tvojí ženou!“

„Waltraute, měla bych se pozastavit nad tím, jak jsi velice, velice, velice rychle reagovala na oslovení, které pro tebe bylo takovým šokem?“

„Ta informace souvisí s pravidly a výsledkem naší soutěže. Nemůžu dovolit, aby se k tomu choval tak nejednoznačně!!“

„Ano, ano. No, tahle kamarádka je vážně silná, vždy je vzpřímená a nikdy se ničeho nebojí,“ mluvil chlapec a přitom dál mával klackem. „Ale pochybuji, že tahle kamarádka bude vždyyycky silná. Možná bude mít rýmu nebo se zraní.“

„...“

To by nikdy nebyl problém pro obyvatele Ásgardu, kteří jedly tuny jablek nesmrtelnosti pěstovaných bohyní Idunn, ale Waltraute zůstala potichu.

„Takže jestli bude mít tahle kamarádka někdy potíže a nebude moct používat svou normální sílu, chci mít sílu, abych ji mohl podpořit. Nemůžu se nechat tou kamarádkou pořád chránit. Taky chci být silný. Až budu silný, taky budu moct podpořit Waltraute. Možná jsme se narodili na jiných místech a máme jinou úroveň talentu nebo tak něco, ale na tom nezáleží. Ale...“

Chlapcův hlas se vytratil.

Nepříjemný pot začal stékat po Waltrautřině těle.

Který idiot mu říkal, že je to nemožné a že nestojí za to na tom pracovat?

Chlapec v Midgardu pak zvedl hlavu a promluvil se slabým úsměvem na tváři: „Ale já se o to pokusím, i když je to nemožné! I když hned nebudu mít dokonalé výsledky, možná budu užitečný nějak jinak. Doufám, že můžu Waltraute nějak pomoc.“

Jako představitelka ostatních Valkýr, které to slyšely ze třetí dráhy, zeptala se rychle druhá sestra Gerhilde: „Máš si co říct?“

„Omlouvám seeeeeeeeeeeeee!!“ zakřičela Waltraute, zatímco si klekla a v omluvě se uklonila.

V takových chvílích dokázala být čtvrtá sestra Waltraute docela sportovní.

Část třetí

Waltraute se pokusila zamířit přímo do chlapcova domu, ale ostatních osm Valkýr ji zadrželo. Zapomnělo se na to možná snadno, ale její prací bylo shromažďování duší nejlepších mrtvých z válek v přípravě na poslední bitvu ragnaröku. Kdyby se protlačila do toho domu v lidském světě Midgardu, rodiče by si také dost dobře mohli myslet to, že jejich syn brzy zemře.

A tak místo toho poslala Waltraute dvě vrány, Munina a Hugina.

Ale ti si stěžovali.

„No víš, zřejmě jsi zapomněla...“

„Ale my jsme osobní zvědové lorda Ódina.“

I přes své stížnosti zoufale vyletěli poté, co na ně několik Valkýr začalo zlostně hledět. Zdálo se, že vrány potřebovaly jít napřed a přiznat, že jsou poslíčci pro celý nebeský svět.

Vrány dorazily do Midgardu a nahlédly skrz okno chlapcova pokoje, ale...

„Hm? Ten chlapec tu není.“

„Co?“ řekla Waltraute a podívala se dolů do Midgaru ze třetí dráhy.

Bylo pozdě v noci. Dokonce i Valkýra, která nebyla příliš seznámena se zvyky lidského světa, věděla, že chlapec jeho věku by v takovou dobu být venku neměl.

„Kam šel?“

„V pokoji má nějakou mapu.“

„Písmo je vážně špatné, ale myslím, že je tam napsáno ‚cesta tréninku‘.“

Když to Waltraute uslyšela, skutečně si chytla hlavu o dlaní. V tomto případě není možné, že by mohla čelit jeho rodičům.

„Kam ten chlapec šel!? Z našich předchozích zkušeností pochybuji, že zůstane v Midgardu!!“

Chlapec už se pokusil zamířit do dvou různých světů z celkového poštu devíti, které se oddělovaly ze světového stromu. To bylo dost vzácné na kohokoliv z Midgardu, ale ten chlapec tak činil zcela neozbrojený. Nebylo by překvapující, kdyby měl nějaký šílený nápad zamířit do světa obrů Jötunheimu, aby se napil vody řinoucí se z pramene moudrosti.

Ale informace, kterou Munin a Hugin poskytli, šla daleko za Waltrautřina očekávání.

„No, jestli to, co mapa říká, je přesné...“

„Vypadá to, že chce jít prozkoumat ohnivý svět Múspellheim.“

„To je velitelství nepřátel vedené ďábelským Surtem!!“ zvolala Waltraute. „Proč ten chlapec znovu míří do oblasti s nebezpečím v červené zóně!?“

Až nastane poslední bitva Ragnaröku, říkalo se, že velký počet zlých duchů a obrů bude z toho světa vytaženo za použití obří lodi Naglfaru, která je vytvořena z nehtů mrtvých. Bylo to nejzlejší místo ze všech. A Surt, ten, který vládl na vrcholku všeho toho zla, spálí všech devět světů svým hořícím mečem.

„Hm. Když se člověk pokouší naučit bojové techniky a magii Ásgardu, trvá to desítky let. Možná se snaží o zkratku tím, že využije jiný systém,“ navrhla jedna z vran.

„Ty blázne. Nikdy by ho jen tak nenaučili své techniky či magii! Jen by jej ošálili a zhltli jeho duši!! Sakra. To má bláhová poznámka zahnala chlapce až tak daleko!?“

Protože Ódin a zbytek Ásů neplnili lidská přání tak snadno, nebylo nezvyklé, že čarodějové uctívali Surta nebo Hel, královnu podsvětí, kteří používali jiný systém.

Ale Valkýra jako Waltraute věděla dobře, jaký osud čekal ty, kteří si podobné zkratky vybrali. Některým vzala duše královna podsvětí a některým dokonce duši zničila Valkýra. Tak či tak, neměli žádnou naději.

Honem osedlala svého bílého koně a požádala o povolení použít třetí dráhu.

„Tsch. Přílišná datová doprava. Nemůžu hned aktivovat Bifröst.“

Zle se dívala na strážce Heimdalla, ale plachý dohlížitel jen zavrtěl hlavou.

Podívala se na nebe za koncem třetí dráhy a otevřela oči doširoka.

Podívala se přes lidský svět Midgardu.

„...Tamhle je. Pohybuje se jen pěšky, tak se ještě nedostal z Midgardu. Pořád ho můžu donutit vrátit se. Žádný temný stín se nezmocní jeho duše!!“

„Co máme dělat?“ zeptaly se vrány.

„Vzhledem k datové dopravě bude trvat dvacet nebo třicet minut, než se Bifröst může aktivovat. Vy byste měli být schopní dostat se k němu rychleji. Kontaktujte chlapce a upozorněte jej na nebezpečí. Použijte slova k jeho zastavení do chvíle, kdy dorazím!!“

„Rozkaz.“

Waltraute seděla na svém bílém koni, soustředila se na Muninova a Huginova slova. Mnoho magických procesů se odehrávalo vysokou rychlostí, ale ona nedokázala vystát, jak okolní přístroje s ubohou rychlostí přenosu dat nestačí.

„Tady je. Našli jsme chlapce,“ ohlásila jedna z vran.

„Hele! Počkej, počkej!!“

(Dobře!!)

Chlapec se překvapeně podíval na náhlý zjev Munina a Hugina.

„To jsou Hugin a Munin,“ řekl.

„Ano, to jsou Munin a Hugin.“

„Znovu jste byli donuceni mi předat zprávu?“

„Musel sis tohle pamatovat!?“ Dvě vrány poletovaly kolem chlapce. „Prosím nechoď do ohnivého světa Múspellheimu! Není to tak bezpečné místo, jak si myslíš!!“

„Jestli není nebezpečné, nemůžu tam trénovat.“

„To je sice fakt, ale říkáme, že úroveň obtížnosti je moc vysoká, než abys získal level navíc!! Ne všichni tam jsou velkým démoním králem, ale je to něco jako ostrov plný malých démoních králů. Tam nemůžeš získat body zkušenosti!! Jen ti nakopou zadek!!“

„Jsi vybavený jen Koženým oblečením a Dřevěným klackem! Začátečník má trénovat tak, že se bude jen potulovat kolem města a zamíří zpět do hostince, když už má zdraví moc nízko! Musíš shromáždit peníze, shromáždit vybavení, hledat členy party a plno dalších věcí, než tam zamíříš!“

„???“

Buď použili příliš žargonu, nebo moc neplánovali, co řeknou, ale tak či tak, chlapec zřejmě moc nerozuměl.

Munin a Hugin pokračovali ve skřehotání.

„A nenaučili tě tví rodiče, že zlí duchové a obři Múspellheimu nikdy neotevřou svá srdce člověku? Proč bys šel na tak nebezpečné místo?“

„No...“ chlapec mávl svým dřevěným klackem, „chci sám trénovat na stejném místě, jako lidé Múspellheimu.“

„Cože?“

„Když vynecháme to, že v Múspellheimu nejsou žádní ‚lidé‘, tak co tím myslíš?“

„Náš lidský svět je ochraňován bohy a Waltraute, že? To by bylo stejné, jako kdyby místo mě jela na koni. Abych vážně zesílil, musím udělat těžkou práci sám!“

„...Hm. Tak takhle to je,“ zamumlala Waltraute, zatímco držela otěže svého bílého koně a mračila se.

Byla pravda, že za použití té metody bylo možno dovolit lidské duši kontaktovat obyvatele ohnivého světa Múspellheimu a získat schopnosti a magii, zároveň se při tom dalo i vyhnout poznamenání.

Kdyby udělal stejnou věc, ale změnil lokaci, nebyl by žádný problém.

Valkýra měla pocit, že práce mimo ochranu bohů by jen zpomalila rychlost růstu, ale pocítila úlevu, že nepřemýšlel nad tím, že by si propůjčil sílu vládce ohnivého světa nebo královny podsvětí.

„V tom případě mě měl požádat, ať ho učím!! Ne, ne, počkat. To já jsem ho odstrčila tím, že jsem mu řekla, že je to nemožné.“

Waltrautřina nálada se ponořila do sebeodsouzení.

Příčinou vážně byla ona.

V každém případě, situace by se dala shrnout takhle: ten chlapec Midgardu mířil do Múspellheimu. Ale netoužil po ďábelských schopnostech a magii ďábelských duchů a obrů. Chtěl prostě jen prostředí, kde by mohl trénovat svou vlastní sílu, takové prostředí, které by se nacházelo mimo ochranu bohů.

Jestli je tohle vše, nejde zkratkou nebo nemíří po cestě kacířství.

Konečný výsledek byl naprosto přijatelný, nebylo třeba jej zastavit za použití autority Valkýry.

Nicméně...

„Otázkou je, zda obyvatelé Múspellheimu chlapce přijmou, či ne. Taková šance je nesmírně nízká. Je jedinou možností, jak jej ochránit, zavléci jej zpět?“

Waltraute se poněkud zdráhala toto udělat, protože to byla právě její přehnaná starostlivost, která tuhle situaci vyvolala, ale teď neměla na výběr.

Valkýra začala přemýšlet o tom, že jej bezpečně vyprovodí zpět k jeho domu a pak mu přestaví tréninkové menu, které by člověk měl zvládnout.

Když přemýšlela, hlasy chlapce a dvou vran dosáhly k jejím uším.

„Ale je pravda, že Múspellheim je nebezpečné místo,“ řekla jedna z vran. „Co takhle použít znalost Ásů jako zkratku? Můžeme ti dát tu znalost. Nemusíš být lehkovážný. Lord Ódin nám nařídil shromažďovat informace z celého nebeského světa, tak toho máme dost, co bychom tě mohli naučit.“

„Vlastně, myslíš, že by Waltraute chtěla hrát roli sexy učitelky?“ přidala druhá vrána.

„Hele, počkat!!“ zakřičela Waltraute. „Nevymýšlej si nesmysly, ty blázne!!“

„Um,“ řekl chlapec. „Chci tohle udržet v tajemství před Waltraute. Nechci, aby se o mě bála.“

„Už teď se o tebe hrozně bojím, ty blázne!!“

Waltraute se znovu rozhodla, že zavleče chlapce zpět, ale pak...

„A tihle je mužnou cesta tréninku. Pan Nebby ze sousedství řekl, že muži se vydávají na cestu, aby zesílili!“

„Ne! To se jen volný duch předváděl!!“ stěžovala si Waltraute.

„Jdu na mužnou cestu tréninku! A až zesílím, Waltraute mě moc pochválí!! Tak to udržte v tajnosti!!“

„...................................................................................................................Úúú.“

Když ho Waltraute slyšela mluvit, jako kdyby tajně plánoval narozeninový dárek, zaúpěla. Odletový proces pro třetí dráhu pokračoval.

Pro jeho bezpečí potřebovala zamířit ven a hned si s ním promluvit.

Ale jestli to udělá, chlapcův dojemný plán tím překazí.

Bojem posedlá Waltraute ne že by nenáviděla takový druh úsilí, kde bylo za účelem zesílit.

Trénink je boj proti sobě samému.

Ten, kdo dál dře a ignoruje všechna pokušení a zádrhely, vyhraje konečné požehnání. V tom faktu cítila jen krásu.

A také věděla, jak neslušné je, aby někdo zničil tu nashromážděnou krásu.

A tak...

Zatímco tiše přísahala, že je to jen zcela pro oficiální důvody a ne proto, že byla otřesena jím, jak si představuje tu chválu, kterou od ní obdrží, promluvila.

„Ne-nemůžu ho zastavit,“ zamumlala nakonec Waltraute. „Nemůžu tomu uvěřit! Toho chlapce už teď nedokážu zastavit!!“

Část čtvrtá

Navzdory tomu, co řekla, vyrazila Waltraute z dráhy Bifröstu a sestoupila do lidského světa Midgardu, přičemž vytvořila nepřirozenou polární záři v nočním nebi. Poté, co sesedla z bílého koně, znovu zmizel ve světle.

Ale nebyla poblíž chlapce.

Udržovala si vzdálenost, na kterou ji lidé neviděli, ale Valkýra je vidět mohla, Waltraute otevřela své oči doširoka a intenzivně zírala na chlapce.

„No,“ začali Munin s Hugin, když se setkali s Waltraute. „Proč nezamíříš zpět to Ásgardu? Odtamtud ho můžeš snadno sledovat.“

„Vy blázni. Potřebuji být schopná hned vyrazit, když se něco stane. Bifröst se nemůže použít poblíž ohnivého světa Múspellheimu nebo podzemního Niflheimu kvůli tomu, že tok magické síly je tam tak zvláštní. Odsud si mohu být jistější.“

„Jestli se tak bojíš, mělas přistát hned před tím chlapcem.“

„Nejspíš se příliš stydí, protože je ještě neusmířili po té hád-... bgjááá!?“

Když Munin viděl, že Hugin nemá daleko k tomu být rozdrcen pěstí, začal se třást a změnil téma: „N-no... Lidský chlapec blížící se k Múspellheimu je jedna věc, ale copak se nepřipraví, když k jejich ústředí zamíří Valkýra?“

„Hm. Mohu se jimi proříznout, abych jej vzala zpět, když bude třeba.“

„Je tohle vážně v pořádku?“ zamumlaly dvě vrány pochybovačně.

Ohnivý svět Múspellheimu byl hlavní nepřátelskou silou pro nebeský svět Ásgard.

Ani Valkýra neměla dost síly, aby sama zvládla celý ten svět. Kdyby měla, Múspellheim by už byl dávno zničen.

Tak nebezpečný nepřítel byl, ale Waltraute řekla: „Jestli tohle bude takhle dál pokračovat, nevidím přílišné nebezpečí. Samozřejmě, že se musím připravit na nečekané okolnosti.“

„?“

„Šance, že se chlapec vůbec dostane do Múspellheimu, jsou velice nízké,“ řekla Waltraute prostě. „Je to ostrov na nejvzdálenějším konci oceánu. Tam se nikdo jen tak snadno nedostane. Ani tam nepopluje na narychlo postavené lodi. Vlastně dokončení obří lodě Naglfaru je jedním ze znaků Ragnaröku, protože jim dovoluje překročit ten široký oceán. Pochybuji, že ten chlapec by zvládl dosáhnout něčeho, co by nejspíš nezvládla ani veškerá síla Múspellheimu.“

Kdyby někdo mohl létat vzduchem, pak by to možné bylo, ale všichni věděli, že ten chlapec žádné podobné magické síly nemá.

Někteří ďábelští duchové vypůjčení z Niflheimu, aby pomohli připravit tu loď v Múspellheimu, by ignorovali gravitaci a překročili ten oceán, aby poškodili Midgard.

Ale to se stávalo jen zřídka. Dokonce i Valkýra by byla v nebezpečí, kdyby zaútočila armáda obrů a ďábelských duchů, ale mohla se vypořádat s malým počtem ďábelských duchů ještě předtím, než na chlapce zaútočí.

A tak...

„Ten chlapec dorazí na břeh, ale to je vše, kam se dostane. Dokonce i to je překročení hranic Midgardu, takže to bude stále velká výprava do jiného světa. Chlapec se na břehu vzdá. Jestli mu řeknu, že díky cestě zesílil, až se vrátí, tohle vše se skončí.“

„Hádám, že alespoň chlapcovy nohy budou silnější.“

„A-ano. To nemohu popřít. Přeci jen už se pokusil cestovat do tří jiných světů,“ přiznala krásná Valkýra, která byla chlapcovou hnací silou.

V každém případě se zdálo, že se všechny volné konce svážou.

Ohnivý svět Múspellheimu byl nebezpečným místem, ale chlapec by nečelil žádnému opravdovému nebezpečí, pokud by tam nikdy nedorazil.

Ale stalo se něco, co Waltaute neočekávala.

„Ach, pane Loki. Co tu děláte?“

„Jaká náhoda. Rád tě tu potkávám.“

„!? Náhle cítím, že se blíží bouře!!“ zvolala Waltraute.

„To je celý šprýmař Ásů,“ okomentovala to jedna z vran.

„Mám něco na práci v Múspellheimu. Jdeš si zaplavat v oceánu, chlapče?“

„To je ale náhoda. Taky mířím do Múspellheimu.“

„Ne, počkat. On nemá Naglfar!!“ hádala se Valkýra. „Loki se sám možná dokáže přeměnit, ale nedokáže vytvořit dostatečný vlek, aby toho chlapce nesl, když se přemění v jestřába!!“

Ale Loki pokračoval: „Tak co kdybych tě svezl? Náhodou mám peří Ikara, tak se mě jen chytni.“

„Ikarus!!“ vykřikl chlapec nadšeně.

Waltraute už byla připravená rozbít vše v dosahu.

„Ten ďábelský bůh je vážně šprýmař!!“

„A zrovna představil něco z řecké mytologie. Ale už jsi překročila do jiných prostředí, když jsi zmínila posilovny a použila metrický systém, takže hádám, že to nepřišlo odnikud.“

„Ale jestli má tenhle svět křídla, která může pilotovat i člověk, neztratí tím původní výzva z vyšplhání na strom pomocí vlastních sil veškerý význam? A to nemusí ani zahrnovat spoléhání se na řecké věci. Wayland vytvořil velice podobná křídla, takže-....gjgjgjgjááá!? Ne-neškrť mě tak!“

„Jak se opovažuješ plivat na výsledky přísné soutěže, ve které člověk riskoval svůj život. Zdá se, že vrány je třeba naučit správným způsobům, než se naučí mluvit.“

Ale důležitější je, že chlapec chtěl přijmout Lokiho nabídku a zamířit do ohnivého světa Múspellheimu. Úroveň nebezpečí se velmi, velmi lišila mezi tím, že by se na pláži otočil, a tím, že by skutečně do ohnivého světa vstoupil.

„Tentokrát toho ďábelského boha vážně zabiju. Když se nad tím zamyslím, tím, že ho zabijeme místo obrů a zlých duchů, předejdeme ragnaröku!?“

Waltraute držela Kopí Ničícího blesku pevně v pravé dlani.

„Ne, počkej. Jestli teď zaútočíš na Lokiho, nezasáhne chlapce výbuch?“

„Úúú...!!“

„A zdá se, že Loki to ví. Šklebí se tímhle směrem.“

„Gáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!“

Waltraute bez rozmyslu vypálila Kopí Ničícího blesku do nočního nebe a téměř trefila vlka, který se neustále hnal za měsícem.

Lehkovážné přiblížení se k Múspellheimu by mohlo snadno vyústit k přípravě na válku.

Valkýra zatnula zuby a mumlala si pro sebe.

„(Ale jestli bude třeba, přivedu toho chlapce zpět, i kdyby to začalo válku. Ano. Nemohu poblíž Múspellheimu použít Bifröst, ale vždy mohu Kopím Ničícího blesku rozdělit moře. Musím převzít zodpovědnost za to, že toho chlapce ponechávám samotného.)“

„Ta zamilovaná blbka si myslí něco šíleného, zatímco se to snaží vydávat za svou posedlost bojem!!“

Část pátá

Surt, vládce ohnivého světa Múspellheimu, přesně zachytil lokaci Lokiho a chlapce, jak se blížili (stejně jako lokaci Valkýry, které z očí vyzařovalo děsivé světlo).

Ať už to bylo kvůli tomu, že byl obr nebo zlý vládce, Surt byl velký.

Jednak měřil přes čtyři metry. Také měl v sobě dost energie, aby aktivoval magický meč s takovou destruktivní silou, která by zvládla spálit celý světový strom.

Když Loki přistál na zemi, byl obklopen armádou obrů Múspellu, kteří obývali ohnivý svět, a armádou ďábelských duchů, kteří byli vysláni z podzemního světa Niflheimu. Ale Loki jen ležérně zvedl obě ruce se slabým úsměvem.

Surt řekl: „Proč tu jsi? Jistě víš, co je tohle za místo.“

„Má strana se možná změnila v době, když jsem se stal švagrem Ódina, ale původně mi krví tekla krev obrů.“

„Krev obrů Jötunheimu. Nemáš s Múspellheimem žádné spojení.“

„Je tu hodně různých druhů obrů?“ zeptal se chlapec nevinně.

Loki, stále se usmívajíc, odpověděl: „Sousední Vanové byli původně považováni za typ obrů než za bohy. Ale jsou krásným příkladem toho, jak rasa neovlivňuje to, zda jsi hodný, či zlý.“

„Aha...“

„Normálně měří obři od tří do pěti metrů. Ale když se Vanové stali bohy, byly provedeny nějaké úpravy, aby měli stejnou velikost jako vy lidé. Dokonce i bohyně Freya, která je známá jako nejkrásnější z celé severské mytologie, původně pochází z Vanů. Jinými slovy, má obří krev.“

„Takže vážně jsou různé druhy obrů,“ řekl chlapec s jiskřícíma očima.

Ale Surt neměl v plánu zůstat v tichosti.

Ásové jednostranně rozhodli, že obyvatelé Múspellheimu jsou obři, kteří mířili po cestě zla z jiného důvodu, než kvůli své rase, takže by to nemělo být příliš překvapující.

Navíc Loki smysluplně volil svá slova, aby Surtovi ublížil, zatímco používal chlapcovu nevinnost jako tlumič.

A chlapec si nebyl vůbec vědom toho, co se děje.

„Co je to?“ zeptal se chlapec a ukazoval při tom na armádu zlých duchů, která je obklopovala.

I když byl ten nápad neuvěřitelně směšný, bylo možné, že si myslel, že tu byli k přivítání Lokiho a jeho.

„To jsou zlí duchové, kteří se spojili se silami Múspellheimu,“ odpověděl Loki.

Mohlo by se zdát zvláštní, že by zlí duchové byli nepřáteli bohů, ale bohové používali mrtvé bojovníky Einhery jako své vlastní vojáky. Byli to duší bojovníci na zlé straně, takže byli známí jako zlí duchové. Linie nakreslená Ásy byla velice jednoduchá a poněkud nespravedlivá.

A ti, kteří přikazovali obrům Múspellu a ďábelským duchům, byli Surt, obr, a Hel, královna podsvětí, které žilami proudila obří krev. Ale stejně jako Vanové, kteří byli původně obry, i Surt a Hel měli oba vlastnosti bohů.

Jinými slovy...

Organizace nebeského světa Ásgardu a ohnivého světa Múspellheimu se vlastně docela shodovaly. Hlavním rozdílem byla samotná lokace.

Kdyby Múspellheim ovládal svět, byli by oni známí jako bohové.

„...Aha, takže jsou to ďábelští duchové,“ mumlal chlapec s očima široce rozevřenýma.

Ale nezděsil se, ani se nepokusil utéct od těch „odporných věcí“, jako by to udělali jiní lidé.

Z nějakého důvodu vytáhl ze své tašky na zádech nějakou svačinu, položil ji na provizorní talíř, který si vytvořil z velkého listu, a natáhl jej směrem ke zlým duchům-

Jako kdyby nabízel.

A pak chlapec spojil své ruce dohromady a promluvil: „N-Namu...“

Armáda ďábelských duchů téměř přestala být ďábelská.

„He-hele!! Jste ultimátní armáda naplněná nenávistí pro koneční boj ragnaröku! Proč máte všichni tak nadšený pohled!? A Namu Amida Butsu je z úplně jiného prostředí!!“ křičel zoufale Surt, protože málem utrpěl ztrátu vojenské síly.

„Ha ha ha,“ Lokiho smích byl tak čistý, jako ten (dříve) zlých duchů. „Zdá se, že všechno to povídání, které jsme si během letu odbyli, se vyplatilo. Ale ani já nečekal, že to dojde tak daleko.“

„Loki, ty šprýmaři! Proč tu sakra jsi!? Přišel jsi zaútočit na Múspellheim jako jeden z Ásů!?“

„Jsem jak Ás, tak obr. Abych byl upřímný, nemám zájem v takový druh invaze,“ ušklíbl se Loki. „Jsem ten, kdo téměř zničil Ásy unesením Idunn, kdy ztratili svou metodu pro produkci jablek nesmrtelnosti. A jsem otcem největších nepřátel Ásgardu: velkého vlka Fenrira, velkého hada Jörmungandra a královny podsvětí Hel. ...Nezdá se ti, že mi dlužíš víc, než já dlužím tobě?“

„Mhh...“

Surtův vztek vychladl.

„Tak proč jsi tady?“

„Můj cíl byl splněn ve chvíli, kdy jsem došlápl na tuto zem.“

„Cože?“

„Také... Vím,“ ignoroval Loki Surtovo zmatení a položil ruku na hlavu chlapce vedle sebe. „Když už jsme tady, co kdybys splnil přání tomuto chlapci?“

Část šestá

Waltraute sledovala chlapce z místa jen těsně za obrannou linií Múspellheimu.

Když slyšela ten rozhovor, zamumlala: „Hm. Pochybuju, že by se Loki choval tak hezky bez důvodu. Co má za lubem? ...Neříkejte mi, že se vážně zajímá o jiné muže.“

Dvě vrány Munin a Hugin promluvily, zatímco poletovaly kolem Waltraute.

„Hm? Tohle je...“

„Uáááá!! Lady Waltraute, podívejte... podívejte se tam na chvíli!!“

„Ticho. Nemluvte na mě během této důležité chvíle.“

„Ne, tohle je důležitější!! Nevím proč, ale proti-výhledová zóna v Múspellheimu byla odemčena!“ zavřeštěla jedna z vran. „To je Naglfar!! Tohle je velká loď Naglfar!!“

„...Cože?“ zdráhala se sundat oči z chlapce, ale zamračila se a krátce se podívala směrem, který naznačovali Munin s Huginem.

A byla zanechána zcela beze slov.

Mnoho velkých bílých lodí bylo seřazeno podél přístavu na břehu Múspellheimu. Neplavaly na vodě. Místo toho byly seřazeny na rovné zemi a podpírány mnoha dřevěnými sloupy.

Musely být ve výstavbě.

Byly to velké lodě známé jako Naglfar. Během poslední bitvy ragnaröku převezou nesčetně ďábelských duchů a obrů, kteří zaútočí na lidský svět Midgard a nebeský svět Ásgard.

V podstatě to nebyly jen obyčejné lodě, ale spíš něco jako přenosná verze Bifröstu.

Kolem ohnivého světa Múspellheimu a podsvětí Niflheimu tekl zvláštní magický silový proud, který nedovoloval použít Bifröst. To byla jedna z obranných linií vystavěná obry, aby zabránila překvapivému útoku ze strany Ásů, ale také zabraňovala obrům použít podobné techniky cestování.

A proto potřebovali Naglfar.

Jakmile Naglfar dosáhne dostatečné vzdálenosti od Múspellheimu, aby se dostal z dosahu té obranné oblasti, kterou si sami vytyčili, obři a ďábelští duchové na lodích se rozptýlí do všech devíti světů. A tak se „boj, který skončí svět“ rozprostře přes všech devět světů jen během chvilky.

Dokončení Naglfaru bylo jedním ze spouštěčů ragnaröku.

Jinými slovy, celkový časový limit pro ragnarök by se dal vypočítat podle stavební rychlosti Naglfaru.

„...Je tohle to, co hlava vědění Mími předpovídal?“ zeptala se Waltraute.

„My-myslím, že to nebezpečí mělo přijít asi tak za tři sta let...“

„Ten blázen!! Už jsou z 90% hotoví! Od pohledu by se dalo očekávat, že to dokončí za týden!!“

Ale pak Waltraute zaslechla ve svém uchu hlas.

Patřil druhé sestře Valkýr, Gerhilde.

„Obdrželi jsme zprávu přes Munina a Hugina ohledně toho, co vidíš. Waltraute, vrať se prosím do Ásgardu.“

„Co budete dělat!?“

„Protože načasování ragnaröku se urychlilo, musíme se taktéž připravit na válku. A začít musíme okamžitě. Rozdíl leží v tom, čí přípravy se dokončí jako první.“

„A-ale...!!“

Čtvrtá sestra Valkýr se podívala k ohnivému světu Múspellheimu.

Chlapec tam stále byl.

Jestli teď začne ragnarök a bohové a obři se utkají, chlapec bude určitě chycen uprostřed toho všeho. Duše zrozená v lidském světě Midgardu nebyla natolik odolná, aby vydržela útoky bohů.

I jeho duše by byla zničena.

Waltraute by ho nedokázala ani zachránit jako člena Einherjů.

A druhá sestra Gerhilde už o nebezpečí díky Muninovi a Huginovi věděla.

Navzdory tomu řekla: „Vždy jsme věděli, že přes 99% obyvatelů Midgardu zemře, až ragnarök započne. Čas, kdy jsi mohla zůstat být vdaná za toho chlapce, skončila. Musíš změnit své myšlení a připravit se na ragnarök.“

„...!!“

Z Waltrautřiny pěsti se ozval skřípající zvuk, jak bylo něco drceno. Málem zničila část své zbroje polární záře, která jí zakrývala dlaň.

„Informace, které jsme od tebe obdržely, byly velice užitečné,“ pokračovala Gerhilde, „můžeme je použít, abychom jako první překvapivě a preventivně na Múspellheim zaútočily. Uvidíme se ve strategické vládní místnosti ve Valhalle.“

Přenos skončil.

Dvě vrány se krčily strachy před úmyslem zabíjet, který od Waltraute přicházel, ale to, že by zůstaly potichu, by ničemu nepomohlo.

Jedna z vran váhavě řekla: „Ale jestli ragnarök začal, vážně toho pro lidského chlapce moc udělat nemůžeš.“

„Vlastně, není dobře, že jsme viděli Naglfar? Dříve či později by byl stejně dokončen, i kdyby se tohle nedělo. Kdybychom si toho nevšimli, Midgard a Ásgard by byly nepřipravené.“

„...Jestli to není dobře?“ řekla Waltraute hlubokým hlasem, jako by se jednalo o prokletí. Nakonec začala křičet s jasnou nenávistí v hlase: „Čert tě vem, Loki.... Čert tě vem, Loki!! Vzal jsi toho chlapce do Múspellheimu, protože jsi věděl, že se tohle stane, že!? Nalákal jsi Munina a Hugina, zvědy nebeského světa, aby viděli, jak daleko Naglfar postoupil!!“

Díky zkomolenému magickému proudu se nedalo použít Bifröstu k dosažení Múspellheimu. Zkomolení také působilo na další magie Ásgardu a většina ze zkomolených oblastí ani nebyla vidět s jejich magicky vylepšeným zrakem.

Surt skrýval stavbu Naglfaru v jedné z těch oblastí, aby nikdo nemohl sledovat rychlost dokončení. To proto Ásgard činil svá rozhodnutí podle předpovědí hlavy moudrosti Míma.

Tak proč se Waltraute a vrány „náhodně“ dozvěděly, jak daleko už Naglfar je?

Odpověď byla jednoduchá: nejednalo se o náhodu.

„Loki za použití síly otevřel proti-výhledovou zónu z Múspellheimu! Jeho cílem bylo, abychom viděli, jak se Naglfar nebezpečně přiblížil k dokončení!! A aby tak mohl udělat, zatáhl do toho duši z lidského světa!!“

„Ale...“ vrány se podívaly na chlapce, který se v ohnivém světě Múspellheimu ptal na různé věci. „Nebyla to správná věc, kterou by měl člen Ásů udělat? I když nás do toho zatáhl, Loki pracoval, aby odhalil plány Múspellheimu.“

„Ani náhodou,“ popřela to okamžitě Waltraute. „Z čeho je Naglfar vyroben?“

„No...“

„Z čeho je vyroben!?“

„Z-z nehtů na rukou a na nohou mrtvých lidí!!“

„Ano. Čím víc lidé zemře, tím dříve se Naglfar přiblíží svému dokončení. Čas míru prodlužuje jeho dokončení. Takže říkáte, že Loki předpovídal, jak daleko už byla výstavba Naglfaru? Samozřejmě, že ano. To on způsobil vulkanické erupce a války v Midgardu, aby dokončení urychlil!!“

Jen předváděl zničení, které si připravil.

Posměšný plán hodící se k tomu šprýmaři.

Ale ve výsledku to povede k zániku všech devíti světů. A to by samozřejmě zahrnovalo i toho nevinného chlapce.

„A-ale proč!? Proč to Loki dělá!?“

„...To nemohu ani hádat,“ odpověděla Waltraute tiše.

Cíl její nenávisti stál vedle chlapce, kterého si přála ochránit. A v její cestě k oběma stála armáda Múspellheimu.

Část sedmá

„Zdá se, že to začalo,“ zamumlal Loki sám k sobě a Surt, který štěkavě rozdával rozkazy svým podřízeným obrům a zlým duchům v rohu ohnivého světa Múspellheimu, jej tak neslyšel.

Chlapec vedle Lokiho zřejmě nerozuměl situaci a díval se kolem sebe na předměty a scenérii, které by v lidském světě Midgardu nikdy neviděl.

„Co začalo?“

„Poslední bitva ragnaröku.“

Chlapcův výraz se napjal, když to slyšel. Zřejmě i člověk jeho věku věděl o ragnaröku od svých rodičů nebo od šamana.

Znamenalo to konec devíti světů, které podpíral světový strom Yggdrasil.

Byla to konečná bitva, která vše spálí.

„Dě-děláte si srandu.“

„Proč bych si dělal srandu?“

„Ale... Musíte si dělat srandu!! Starý šaman se vždycky smál a říkal, že ragnarök bude až za dlouho, dlouho!!“

„Bohové mají přesnější informace než lidé. A podívej. Vidíš, že už je stavba Naglfaru jen kousek od konce, že? Určitě jsi slyšel příběhy. Je velice blízko dokončení. Tímhle tempem to bude trvat ani ne týden.“

„...“

Chlapec vypadal, jako že se rozbrečí.

Jediným důvodem, proč dokázal vzdorovat svým pocitům a nezačal naříkat, byl ten, že se sem vydal na cestu, kdy se měl stát silnějším.

„Vážně?“ zeptal se chlapec chraplavým hlasem. „Konečná bitva ragnaröku vážně začíná?“

Loki použil na chlapce nějakou magii. Tahle úroveň magie se dala použít dokonce i v Múspellheimu.

Chlapec teď mohl slyšet komunikace a přenosy, které se vysílaly nebeským světem Ásgardem.

„Jestli teď provedeme překvapivý preventivní útok, můžeme značně oslabit múspellheimské síly!! Teď je naše jediná chvíle na útok!“

„Ne, nemůžeme. Máme příliš málo času na přípravu. Ještě nemáme dost mrtvých válečníků Einherjů! Místo útoku se musíme soustředit na posilnění naší obrany!!“

„Dokonce i kdyby překvapivý preventivní útok vyšel, Surtův protiútok by sežehl 40% Midgardu.“

„Na tom nezáleží. Jakmile ragnarök začne, předpovědi tvrdí, že jich stejně zemře 99%. Ochrana Ásgardu má přednost!! Jakmile bude Naglfar dokončen, okamžitě zamíří sem!“

Tato slova byla příliš krutá pro bezmocného lidského chlapce.

„Jak se dalo očekávat,“ řekl Loki s lhostejným výrazem, „Ásgard pracuje s předpokladem, že boj nastane, a tak jejich plány již eliminovaly možnost jeho zastavení. Dokonce i když se teď nic nestane, stále budou čekat, až ragnarök nadejde.“

„Proč jste sem přišel, pane Loki?“

„Abych způsobil nějaké nepokoje v tom předpokladu, že dříve či později nastane.“

Při své odpovědi rozmontoval Loki křídla Ikara tak, že roztopil vosk držící peří pohromadě, a něco z nich vytáhl.

Byl to meč v pochvě zbarvené do hříšné černé a červené.

„Tenhle meč je Dáinsleif. Je to jeden z nejvýše řazených magických mečů, kterým může vládnout člověk.“

Jakmile se meč vyndá z pochvy, nevrátí se do ní až do chvíle, kdy bude nenáviděný nepřítel zabit. Přesněji, bude zabit buď cíl, nebo vlastník meče ztratí svůj život. Tento „meč konců“ nevyhnutelně přinese jednu z těch možností.

Obyčejnému člověku by překypující kletba snadno zničila srdce, kdyby čepel vytáhl je na škvíru.

Byl to meč vzájemné destrukce.

Krutá zbraň, která byla nejvíce užitečná, když mezi hodnotou života zabijáka a hodnotou zabité duše byla ohromná mezera.

„Budete s tímhle bojovat s tím Surtem?“

„To je jedna z mnoha možností. Úspěch by byl ovšem těžký,“ přiznal ochotně Loki. „Konec konců, Surt vládne magickým mečem, který dokáže zapálit světový strom Yggdrasil a sežehnout tak všech devět světů. Má mnohem silnější meč a jeho síla je mnohem větší než průměrná. Pochybuji, že bych mohl vyhrát v přímém boji.“

Tak v co doufal, že udělá?

Loki se slabě usmál, když uviděl zmatený pohled v očích chlapce.

„Slyšel jsi o bohu se jménem Höd?“

„?“

„Ha ha. Hádám, že v Midgardu není moc slavný. Jeho tělo bylo slabé a byl slepý. Na rozdíl od boha úrody nebo boha války měl roli, která na lidskou historii neměla nějak velký dopad.“

„Co se stalo tomuhle bohovi se jménem Höd?“

„Byl známý díky jistému kopí. Přesněji oštěpu, který byl vytvořen z příliš mladého jmelí. Existovalo pravidlo, které říkalo, že nic nemůže zranit boha světla Baldra, ale toto jmelí bylo vyloučeno, protože bylo příliš mladé. A Höd udělal vynikající práci, když zabil Baldra za použití oštěpu z jmelí, ve kterém nikdo neviděl žádné nebezpečí.“

Loki jaksi nezmínil, že to byl ve skutečnosti on sám, kdo dal Hödovi to jmelí a že Höd jen poslouchal Lokiho instrukce proto, že to bral jako vtip, nevěděl, že by to jeho staršího bratra Baldra zabilo.

„Vždy existuje slepé místo. Jestli jej dokážeš využít, můžeš dokonce zabít boha světla, který údajně nemůže být zabit. A bohové a obři jsou v podstatě stejní. Je dost velká šance, že Surt má také takové slepé místo.“

Slepé místo.

Způsob boje, který by nezahrnoval použití meče proti meči.

Odlišná metoda, která se oddělovala od obvyklé funkce a obvyklého použití.

„Myslím, že Dánsleif, meč vzájemné destrukce, by měl být použit, ale neplánuji jej vytáhnout já sám,“ řekl Loki. „Chci, aby jej Surt vytáhl. Meč vzájemné destrukce uvalí kletbu na zabitého a zabijáka. Nemůžu vyhrát v přímém boji, ale jakmile bude kletba Dánsleifu uvalena, Surt jakožto uživatel rozhodně obdrží jistou úroveň poškození.“

Během poslední bitvy ragnaröku mnoho monster jako velký had Jörmungandr, velký vlk Fenrir a královna podsvětí Hel se spojí, aby čelili Ásgardu. Ale nejdůležitější je Surtova role.

Jeho meč spálí světový strom a všech devět světů.

A tedy, jestli bude poražen hned na začátku bitvy, konečný výsledek se výrazně změní.

„Ale vážně se Surt dotkne tak nebezpečného meče?“

„Za normálních podmínek ne. Ale od toho je tu slepé místo.“

Loki vytáhl jiný předmět z vosku pro Ikarova křídla.

Byla ta obří pochva měřící přes tři metry a odpovídající jílec meče.

Ale samotná čepel chyběla.

Místo toho byla v pochvě díra, která měla dokonalou velikost, aby se dovnitř vešel Dáinsleif, a jílec měl dokonalou velikost na to, aby se dovnitř vešel jílec Dáinsleifu.

„Mohu přestrojit Dáinsleif, aby vypadal přesně jako Surtův magický ohnivý meč. A tak Surt ‚omylem‘ vytáhle Dáinsleif. Ať už to uděláš jakkoliv, budeš proklet, pokud vytáhneš magický meč. To změní ragnarök.“

Na rozdíl od Ása, jakým byl Loki, lidský chlapec nebo obr Surt by rozhodně byli prokleti, kdyby vytáhli magický meč Dáinsleif. Dokonce ani bohové a obři, o kterých se říká, že mají stejné kořeny, měli úplně jiné zaměření svých sil (to, čemu Ásové říkají dobro a zlo).

Zatímco Surt by mohl ustát kletbu, která unikala z pochvy, dokonce ani on by jí nedokázal zcela vzdorovat, kdyby vytáhl meč.

„Ale...“ váhal chlapec, „nebude mít Surt potíže, když to udělá?“

„Naneštěstí Norny již předpověděly, že Surt ztratí svůj život, i když ragnarök půjde jako po másle. Ať už se tohle stane, či ne, jeho osud zůstává stejným,“ řekl Loki hladce. „Ale změna chvíle, kdy Surt zemře, velice ovlivní životy těch, kteří žijí v devíti světech. Přes 99% Midgardu zemře, takže tvá matka a otec jsou vystaveni riziku. A přes 80% Ásgardu taktéž zemře, takže šance nejsou příhodné ani pro Waltraute. Jestli mohu výrazně změnit tato čísla, co myslíš, že bych měl dělat?“

„....“

Chlapec se podíval dolů na zem, ztichl a kousl se do rtu.

Nakonec promluvil: „Jak často vaše nápady vyjdou?“

„Musel ses zeptat, že?“ usmál se Loki. „Mé procento úspěšnosti je 30...ne, spíše 20. Je dost velká šance, že pozná pravdu tak, že rozpozná slabou kletbu unikající ze škvíry v pozměněné pochvě. A i když si toho nevšimne, magický ohnivý meč symbolizuje Surta. Nemohu říct jistě, zda si zmýlí něco jiného se zbraní, která je ekvivalentní s jeho existencí.“

Při nejlepším je šance 30%.

Jestli to vyjde, Surt a síly Múspellheimu, kterým velí, budou uvrženi do chaosu. Surt byl jejich největší silou, a tak by Ásgard mohl zaútočit a zničit Múspellheim na kousíčky, když bude pryč.

Podstoupí chlapec tu oběť, aby ochránil lidský svět Midgard a nebeský svět Ásgard?

Nebo odmítne se obětovat a prostě počká na zničení devíti světů?

Přemýšlel.

A pak se rozhodl.

„...Pane Loki.”

„Ano?”

„Dejte mi ten meč. Mám nápad.”

Část osmá

„Munine, Hugine,“ zavolala Waltraute na dvě vrány poletující poblíž, v ruce měla Kopí Ničícího blesku.

Pokračovala: „To by stačilo. Vy se vraťte do Ásgardu.“

„Co budeš dělat!?“

„O to se nemusíte obávat. Jestli zůstanete, akorát se do toho zamotáte.“

Munin a Hugin ji už nemohli déle zpovídat.

To proto, že několik Kopí Ničícího blesku letělo v jednu chvíli z mnoha směrů na Waltraute.

Celkem jich bylo sedmnáct.

Liják mocného světla bodal dolů z nebe na zem.

Vzduch v okolí se otřásl. Zářivý záblesk světla naplnil jeden kout noci a ozářil jej, jako by bylo poledne.

Jediné Kopí Ničícího blesku vytvářelo dost ničivé síly, aby zničilo průměrného ďábelského ducha, kdyby se o něj i jen otřelo.

Násilný tanec světla zaplnil stanovenou oblast.

Nicméně...

„Žádná z vás se nemůže rovnat mé pohyblivosti, vy blázni,“ zamumlala Waltraute klidně.

Obří krátery, měřící v průměru kilometry, se vytvořily všude kolem, ale výbuchy byly nerovnoměrné. Pohybovala se vysokou rychlostí, aby se přesně vyhnula do malých mezer mezi výbuchy.

Nepřirozená polární záře pokryla noční nebe.

Valkýry, které vypálily mnoho Kopí Ničícího blesku z Ásgardu, sestoupily 87% rychlostí světla. Osm sester na koních se rozdělilo do tří skupin, aby zablokovaly Waltrautřin únik. I když jejich útoky minuly, jejich výrazy se nezměnily. Útoky měly jen zadržet Waltraute na místě, než přistanou. Ani nečekaly, že by ji porazily při prvním útoku.

Obklíčily Waltraute v dvaceti kilometrovém kruhu kolem ní.

Ale pro ně to bylo stejné, jako kdyby stály hned jedna vedle druhé.

Po přistání na povrch sesedly ze svých bílých koní a držely Kopí Ničícího blesku připravená. Koně tiše zmizeli ve světle, na bojišti zanechali jen Valkýry.

Valkýry se mohly mezi světy pohybovat 87% rychlostí světla, ale nerady se objevily hned před svým nepřítelem, aby provedly okamžitý překvapivý útok.

Metoda Bifröstu rozbila jejich existence, aby je přenesla, a pak je znovu vrátila do normálu. A mohlo se tedy stát, že smysly hned po přistání nemusely vnímat situaci. Jestli cíl již držel stráž, mohl by na ně zaútočit.

A...

Čtvrtá sestra Waltraute měla z devíti Valkýr největší pohyblivost. Měla vysokou šanci, že by v takovém úroku uspěla.

Přenos od třetí sestry Ortlinde dosáhl k jejím uším.

„...Lokalizována. ...Lokalizována. ...Čtvrtá sestra Waltraute byla lokalizována. ...Musí být oddělena od Wagnarova Valkýrského systému kvůli otevření cesty do Múspellheimu.“

„Takže mě hodláte eliminovat bez varování nebo vyjednávání?“ zeptala se Waltraute.

„Nic, co řekneme, tě nedostane z cesty,“ promluvila tentokrát devátá sestra Rossweisse. „Konec konců, tvůj milovaný na tebe čeká v Múspellheimu. Jestli vykonáme překvapivý preventivní útok, je téměř zaručeno, že v něm bude chycen.“

„...“

Waltraute ztichla a druhá sestra Gerhilde dál na ni tlačila.

„Tvé činy by mohly být viděny jako vlastizrada vůči nebi a mohly by pomoci Múspellheimu a přinést nebezpečí Ásgardu. Požádat tě o ustoupení z cesty a poslechnutí instrukcí bylo jen představení. Mohly jsme získat dovolení tě eliminovat teprve poté, co jsi nedbala našeho varování, takže je nám jedno, jestli jsi vůbec poslouchala. Když se na sedadlo chybějící čtvrté sestry položí rezervace, systém může dál fungovat.“

„Možná jsi nejlepší, když dojde na pohyblivost,“ zašeptala nejstarší sestra Brünnhilde, aby ukončila rozhovor. „Ale každá z nás má svou vlastní specializaci. Jistě si nemyslíš, že nás můžeš překonat v něčem jiném než v pohyblivosti.“

Na příklad...

Devátá sestra Rossweisse měla obrannou moc.

Příliš velká zbroj zakrývající její tenké tělo to řekla za ni. Obětovala rychlost pro to pevné brnění, ale mohla ustát několik úderů Kopí Ničícího blesku vyslaných ostatními Valkýrami.

Druhá sestra Gerhilde měla svůj velký počet několika současně provedených útoků.

V obou rukách držela typ dřívek, která se používají k ovládání provázků loutek. Dokázala je využít k seslání 10 Kopí Ničícího blesku najednou.

A pak tu byla nejstarší sestra Brünnhilde.

Její zbroj polární záře se nepřirozeně třpytila. Ale temnotou, ne světlem. Z toho třpytu lhostejně vylétal velký krvavý muž. To, jak jeho paže a nohy ochable visely dolů, ukazovalo na nepřítomnost lidské vůle. Jediné kopí bodající skrz jeho záda a vyčnívající vepředu jen zesilovalo dojem. Několik černých provázků se obtáčelo kolem kopí a svíjelo se dovnitř muže.

Byl to legendární válečník Siegfried.

Brünnhildinou specialitou byla její schopnost ovládat lidské duše. Dokázala rozkazovat armádě Einherjů a ovládat ji lépe než kdokoliv jiný.

„Je to osm ku jedné. Protože jsme všechny Valkýry, čísla toto rozhodnou. Promiň, ale musíme tě porazit,“ prohlásila Brünnhilde a krvavý Siegfried ji následoval.

Siegfried byl duší zrozenou v lidském světě, ale také to byl hrdina, který se vykoupal v dračí krvi a pak měl jen jediné zranitelné místo na svých zádech. Dokázala současně ovládat stovky tisíc duší na této úrovni. Co se týkalo čisté síly, Waltraute neměla šanci na výhru.

Část devátá

Co kdyby?

Co kdyby vytáhl chlapec magický meč Dáinsleif z jeho pochvy? Dokonce i kdyby vyzval Surta na souboj s tím magickým mečem, chlapec by nemohl vyhrát.

Konec konců, byl by to boj mezi jedním z nejsilnějších mečů, které může ovládat člověk, a jedním z nejsilnějších mečů, které by člověk nikdy ovládat nedokázal.

Bylo jasné, který by vyhrál.

Co kdyby?

Co kdyby se chlapec pokusil přiblížit se k Surtovi s tím nebezpečným mečem v ruce? Surt by mohl být tak ohromen, že by od ignorantského chlapce Dáinsleif zoufale přijal. Kdyby byl meč v pochvě volně, mohl by vyklouznout.

Ať už by to bylo jakkoliv, ten, kdo vytáhne meč z jeho pochvy, je proklet. Bylo možné, že by byl Surt proklet Dáinsleifem.

Ale Surt byl vládce ohnivého světa Múspellheimu. Rozuměl, jak velký význam spočíval v jeho životě a volbách, které činil.

Kdyby se k němu přiblížil chlapec s tak nebezpečným předmětem, že by ho mohl zabrzdit, nejspíš by chlapce bez otázek přesekl.

A po správném rozhodnutí by toho sám litoval, aniž by to dal někomu vědět.

Co kdyby?

Co kdyby vytáhl chlapec Dáinsleif sám a pak řekl Surtovi, že ho Loki napálil? Dáinsleif nemohl být navrácen do své pochvy, dokud nezemřel buď cíl, nebo ten, kdo meč držel. Váhal by Surt, jestli má chlapce setnout, nebo se nechat setnout?

Ale Surt byl velký vládce, který pečlivě trénoval sebe a ostatní kvůli nadcházejícímu boji. Chystal doslova rebelii proti bohům a toužil po vítězství, i když věděl, že nemůže změnit předpovědi o ragnaröku, dál zesiloval své tělo a mysl za limita, den po dni.

Nezajímal by ho důvod, sťal by každého člověka, který by před ním stál ozbrojený magickým mečem.

Surt pečlivě trénoval své myšlenkové pochody pro válku, takže takhle by přemýšlel.

Dokonce i kdyby později litoval, že sťal bezbranného člověka, v tu chvíli by se zachoval nemilosrdně. Takový Surt prostě byl.

Ať už udělá cokoliv a vybere si jakoukoliv cestu, výsledek se nezmění.

Takhle by to viděla většina a nejspíš to byla pravda.

Ale Loki zabil boha světla Baldra, který prý nemohl být vůbec zabit. Ze zkušenosti věděl, že ti, co jsou naprosto chráněni, mají vždy nejzranitelnější skuliny.

Dokonce i pro Lokiho tohle byla mizerná sázka.

Nahradit magický ohnivý meč, který sežehne devět světů, Dáinsleifem, mečem vzájemné destrukce, znělo docela jednoduše, ale bude těžké přinutit Surtra si splést něco jiného s mečem, který jej symbolizoval.

A pak chlapec s Midgardu něco navrhl.

Poté, co ho přivedl do Múspellheimu, kdy nalákal Waltraute, Munina a Hugina, aby viděla Naglfar, měla chlapcova role skončit.

Chlapec nashromáždil odhodlání a promluvil.

Stál před ďábelským bohem Lokim.

Stál před magickým mečem Dáinsleifem.

Cesta, kterou si ten drobný chlapec vybral, byla...

Část desátá

Osm sester Valkýr se přibližovalo ke čtvrté sestře Waltraute.

Měli svá Kopí Ničícího blesku, armádu Einherjů na povel a hrdinu Siegfrieda ovládaného lásku a nenávistí nejstarší sestryBrünnhilde. To všechno použily jako výhodu nad zrádcem, kterého považovaly za skutečnou hrozbu.

Ale Waltraute se usmívala.

„Takhle se dostat do boje, který je jako šitý na takovou situaci, je příliš nudné. Vsaďme se o nějakou cenu.“

„Soutěž?“ zamumlala Brünnhilde a tón jejího hlasu se zcela změnil. „Ty se opovažuješ vstoupit do soutěže s Valkýrami, které dohlížejí na takové věci pro bohy, kteří vládnou nad válkami!? Rozhodně víš, jak je to lehkovážné, Waltraute!!“

„Dost jsem si toho zažila díky tomu chlapci z Midgardu. Bolestivě si uvědomuji následky soutěže, Brünnhilde,“ řekla Waltraute tiše. „Nechť soutěž započne. Všech vás osm na mě může jít najednou tak, jak jen chcete. Ale jakmile budete jednou prohlášeny za neschopné boje, musíte se zdržet jakýchkoliv dalších útoků, které by mohly zahrnovat toho chlapce.“

„Plánovaly jsme tě rozdrtit i bez takových slibů... ale tak se tedy dohodneme, Waltraute! Nicméně ti tuhle malou naději dávám jen proto, abych ji mohla rozdrtit na kousíčky!! Nikdy jsi tu neměla šanci na vítězství!!“

„To vy nemáte šanci na výhru.“

„Co?“

„Nejspíš jste to udělaly, abyste rychle začaly vaše bombardování seshora k zdůraznění přizpůsobivosti a individuální síly, ale byla chyba vytvořit sílu jen z Valkýr. Výsledek by se lišil, kdybyste přidaly čistého boha.“

„O čem to mluvíš?“

„Říkám, že vítězství je moje, vy blázni.“

Část jedenáctá

Chlapec procházel ohnivým světem Múspellheimu.

Hledal Surta.

Lokiho slova mu zněla v hlavě. Jestli bude Surt poražen, výsledek ragnaröku by se mohl změnit. Mohl by také ochránit svou milovanou Waltraute a ostatní, jež jsou odsouzeni k smrti.

Múspellští obři a zlí duchové se museli pilně připravovat na bílku, protože běhali všude kolem. Neměli čas věnovat pozornost chlapcovým pohybům. Stejně jako kopí, které Loki kdysi připravil, bych chlapec jednoduše příliš mladý a slabý, než aby mu věnovali pozornost.

Ale byl člověkem.

Měl, co bylo třeba, aby vládl magickým mečem Dáinsleifem.

Mohl vytáhnout magický meč jako čirou sílu, nebo jej mohl použít ve lsti. Chlapec si mohl vybrat jednu z těch možností.

(Tady je. To je Surt.)

Promluvil chlapec bezhlučně k sobě a přitom vykoukl zpoza velké lodi.

Surt byl zády k chlapci a vydával rozkazy k pláži, kde byly seřazeny lodě Naglfaru. Snažili se co nejrychleji dokončit Naglfar pro poslední bitvu ragnarök.

„Promiň, ale nemám čas s tebou mluvit,“ řekl Surt, aniž by se otočil. Využil mezery mezi řvaním rozkazů a promluvil k chlapci. „Tvůj nápad trénovat v oblasti nechráněné bohy je dobrý, ale prostě jsi neměl čas. ...Popravdě, nečekal jsem, že se tak rychle shromáždí tolik nehtů mrtvých.“

„...“

Surt se na chlapce ani nepodíval.

Musel si být jistý, že by dokázal něco podniknout, kdyby se něco dělo. Pravda, Surt by neměl ani škrábnutí, kdyby po něm chlapec máchl obyčejnou dýkou.

Ale co kdyby chlapec použil Dáinsleif?

Co kdyby použil jiný způsob předního útoku?

Vážně tu nebyla šance na úspěch?

Bylo vážně správné si myslet, že tu šance?“

„Surte,“ zavolal chlapec jeho jméno.

Vládce se stále neotočil.

Chlapec přesto pokračoval.

„Jde o tohle...“

Část dvanáctá

Osm Valkýr zaútočilo najednou, aby oddělilo Waltraute od systému.

Kopí Ničícího blesku umožňovaly Valkýrám útočit desítky kilometrů daleko, ale čím blíž byly, tím rychleji a přesněji útočily. Když takhle pracovala formace osmi ve třech různých směrech, dokonce ani Waltrautřina velká pohyblivost se nemohla vyhnout všem útokům.

A Waltraute by zemřela, kdyby ji udeřil i jen jediný blesk. Zbroj polární záře nestačila k ochraně před Kopím Ničícího blesku. Ostatní Valkýry tohle považovaly spíše za jednoduchou proceduru oddělení než za soutěž.

Ale...

Tohle by se stalo, kdyby tohle byl čistý boj mezi bohy v akčním románu.

„Naneštěstí pro vás, tohle je romantická komedie. I když si to nechci moc přiznat.“

„O čem to mluvíš!?“

Waltraute se tiše usmála a nevěnovala žádnou pozornost ostatním osmi, které na ni útočily, jejich nohy v podstatě způsobovaly výbuchy na zemi. Špičky jejich Kopí Ničícího blesku letěly k ní.

„Říkám, že tahle soutěž nebude rozhodnuta jen tak vážnými prostředky!!“ zakřičela Waltraute a vypustila Kopí Ničícího blesku, které držela v ruce, a natáhla ruku do kapsy své zbroje.

Uvnitř byl nástroj, který zabavila chlapci v minulé kapitole.

Byl to nůž s více nástroji vytvořený trpaslíky.

Byl to zlatý nástroj, který dokázal automaticky sundat Valkýře zbroj.

„!?“

(Snažíš se nám sundat zbraně a zbroj, abys nám zabránila v boji?)

Brünnhilde uhádla Waltrautřiny záměry.

„Blázne!! Vážně si myslíš, že nástroj vyrobený k sundání naší zbroje, zatímco bez pohybu ležíme na posteli, něco zvládne, když se pohybujeme plnou rychlostí!?“

„To není ta funkce, kterou používám, ty blázne,“ zašklebila se Waltraute a rozvinula jednu čepel z nože s více nástroji.

Přesněji řečeno rozvinula novou funkci, kterou trpaslíci přidali se zlatem navíc.

Jakmile to udělala, začala se ven kroutit chapadla a zcela ignorovala zákony zachování hmoty.

„...................................................................................................................................................................................................................Co?“

Brünnhilde užasla a Waltraute řekla: „Vypadá to, že do toho dali trpaslíci až moc úsilí. Valkýra chycená těmihle věcmi zřejmě omdlí a bude mít pěnu u pusy.“

„Nn...nn..nvvvvvvaaaaaaaaaaaaaaaaaaaáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!?!?!?“

Prosím počkejte chvíli... sliny.

„Hm.“

Waltraute zmáčkla tlačítko na rukojeti nástroje v poslední chvíli, aby zastavila funkci potěšení hospodyňky. Ovdovělá nejstarší sestra a další nezadané ženy zůstaly chycené těmi slizkými objekty, které se jim točily všude kolem těla.

„Měly byste být vděčné, že je tohle romantická komedie. Kdyby to byla erotická novela, věci by zašly dál než jen za jednoduché svázání vašich nohou a paží.“

„Ha.... ha ha,“ zasmála se Brünnhilde slabě poté, co unikla jen o vlásek.

Einherjové, které ovládala, nemohli nic dělat, když byl jejich velitel pryč.

„Vypadá to, že už nemůžeme nic dělat. Přiznáváme porážku. Ale i ty máš dilema, Waltraute.“

„Ano, tohle by se proti mě mohlo kdykoliv otočit.“

„To jsem nemyslela,“ řekla Brünnhilde a vrtěla svým těla. „Komunikovala jsem s Lokim. Měli jsme v plánu rozdrtit Múspellheim najednou při současných útocích ze dvou front, ale samotný jeho útok by měl být dost efektivní. ...A vypadá to, že ten útok používá chlapce jako klíč.“

„...Co?“ podívala se Waltraute zmateně. Brünnhilde pokračovala se slovním dorážejícím zásahem.

„Vypadá to, že Loki doufá, že Surt si vezme magický meč Dáinsleif, takže bude proklet. Hraje důležitou roli ve vypálení devíti světů, takže jeho porážka by mohla značně změnit výsledek ragnaröku. Ale co si myslíš, že Surt udělá, až bude Dáinsleifem proklet? Přinejmenším bude považovat toho chlapce z Midgardu za stejně tak vinného jako Lokiho.“

„...“

„Loki má schopnost změnit tvar, takže možná bude moci uniknout z Múspellheimu ve tvaru jestřába nebo tak. Ale bude schopný s sebou vzít toho lidského chlapce? Ukáže ten ďábelský bůh takovou slušnost, že se vůbec bude starat o toho chlapce? Co myslíš, Waltraute?“

Část třináctá

„Surte, co víte o magickém meči Dáinsleifu?“

Surt se konečně se zmateným výrazem otočil k chlapci. Pak se chmurně zamračil. Velký vládce jako on to okamžitě prokoukl. Slabý pozůstatek kletby se držel na chlapcově pravé ruce.

(Ten ohavný meč? Ale nevytáhl ho z pochvy. Tohle jen pochvou prosáklo. Kdyby ho vytáhl, tak by už osud tohoto chlapce byl zpečetěn.)

Surt zlehka luskl prsty.

Od chlapcovy dlaně vyletěly jiskry, podobně, jako když se udeří do horkého kusu železa. Stopa kletby zmizela.

„...Vlastníš magický meč?“

Surt chvíli přemýšlel, ale pak si rychle uvědomil, že tak to není.

Dáinsleifova kletba byla tak silná, že ani on by jí nedokázal odolat, kdyby byl meč vytažen ze své pochvy.

„Ne, pochva nestačí, aby zcela zapečetila Dáinsleifovu kletbu. Kdybys ho nosil při sobě, potřeboval bys vložit do masa nějaké protiopatření. Ale takový trik v tobě necítím... Nedávno jsi ho držel poprvé, že?“

Loki sledoval zdáli a trochu se zamračil.

(Dotkl se jílce, ale nevytáhl ho. Když se ten chlapec, jehož role už měla být u konce, sám natáhl pro Dáinsleif, myslel jsem, že se blíží nějaká velká změna. Asi jsem se mýlil.)

Jezdil prsty po hříšném meči červené a černé, který držel.

(Nemyslel jsem si, že se na poslední chvíli rozmyslí. Bál se kletby, nebo Surta? Tohle byla jen jedna z mnoha možností, ale jestli se nějak výrazně nezmění výsledek ragnaröku, 99% lidí v Midgardu zahyne.)

„Kdo ho má? Je za tímhle Loki?“

„Na tom nezáleží,“ zatřásl chlapec hlavou. „Víte, slyšel jsem, že poslední bitva ragnaröku začne, až se tyhle lodě dokončí. Je to pravda?“

„Ano. Připravujeme je už dlouho.“

„Proč?“

„Protože,“ řekl Surt tiše, „napřed jsme si byli rovni. Mezi obry a bohy se nerozlišovalo. Ale proces, při kterém stvořili devět světů, většinu z nás zabil, zatímco většina jich přežila. A místo aby se nás pokusili zachránit, nazvali se bohy a urazili nás tím, že nás nazvali obry!! A to vše kvůli plánu, se kterým přišli sami a sami jej vykonali! Vystoupili do nebes a nás odehnali na vnější okraj světů!!“

„Úú... úúú...“ zaúpěl chlapec, protože nevěděl, jak má vyjádřit myšlenky ve své hlavě. Ale pak: „Ale během ragnaröku zemře hodně obrů, že?“

„Na tom nezáleží. Tato nenávist v nás zakořenila ve chvíli, kdy byly vytvořeny tyto světy. Všichni obři byli zrozeni, aby se pomstili tím, že během ragnaröku zničí devět světů!!“

„Ale, ale! Vanové byli dřív obři, ne? Nedává smysl, když říkáte, že potřebujete pomstu, protože jste obři, nebo to, že vám nevadí umřít, protože jste obři.“

„Naletěli Ásům! Zapomněli, co museli dělat, a pracovali, aby získali laskavost od těch takzvaných bohů!! Nejsou to opravdoví obři. My nikdy neodhodíme svou hrdost!!“

Ačkoliv křičel, Surt měl pocit, že něco tak úplně nesedělo.

Jejich hrdost obrů?

Jejich hrdost v zaslepeném a pohrdavém označení, které byli použito, aby je vyhnalo na vnější okraj světů?

„V Múspellheimu jsem poprvé, ale nevypadá to, že obři tady dělají špatné věci.“

„Samozřejmě, že ne!! Máme na své straně spravedlivost! To jsou ti takzvaní bozi, kteří... kteří...!!“

„Potom je špatné zemřít, jen abyste se jim pomstili. Myslím, že obři by měli být schopni chránit věci, vytvářet věci a něco za sebou zanechat. Je špatné odhodit všechny ty pocity jen proto, že jste obři, nebo žít kvůli pomstě. To je...“

Chlapec odbočil, ale Surt věděl, co se snažil říct.

Ano.

Od chvíle, kdy bylo devět světů vytvořeno, a od chvíle, kdy byli označeni buď jako svatí bozi, nebo ďábelští obři, nedělali nic jiného od rozdělení „těch silnějších“, které se jim jednostranně vnutilo.

„...Chlapče. Co bychom podle tebe měli dělat? Jaký cíl vidíš za svými slovy!?“

„Složte zbraně,“ řekl chlapec rozhodně. „Jednou se možná Gjallarhorn rozezní všemi devíti světy. Slunce a měsíc budou možná jednou pohlceny. Řetězy poutající velkého vlka Fenrira budou možná jednou rozbity. ...Ale ten den není dnes.“

„...“

„Přesvědčíme své bohy. Donutíme je složit jejich zbraně. Takže vy složte svoje. Jestli to uděláte, tenhle svět, který začal končit, by mohl jednou obsahovat pár úsměvů.“

„Hah,“ zasmál se Surt. „Může se tohle stát? Vážně se to může stát!? Nevěříme jim. A oni nevěří nám. Jestli se navzájem požádáme o složení zbraní, abychom to mohli prodiskutovat, povede to jen k podvodům!! Když vytvořili devět světů, pokusili se nás vyhubit. Vážně můžeš složit zbraň, když se bráníš protivníkovi, který se tě už dřív pokusil zabít!?“

„Můžu,“ odpověděl okamžitě.

To nebyla jen hezká myšlenka nebo idealistické prohlášení.

Bylo to podepřeno jistou silou.

Chlapec roztáhl své prázdné ruce a promluvil: „Já jsem své zbraně rozhodně složil.“

Surt při těch slovech zcela ztuhl.

Vzpomněl si na magický meč Dáinsleif.

I kdyby byl přímý útok beznadějný, chlapec mohl použít ten meč k zabití Surta pomocí nějakého triku. Ten kousek by mu pomohl pořádně změnit výsledek ragnaröku. Výměnou za úplné zničení ohnivého světa Múspellheimu mohl zmírnit poškození lidského světa Midgradu.

A kromě toho, jestli by vůbec dokázal zabít Surta, mohl zkusit alespoň bojovat.

Ale chlapec bez váhání zbraň pustil.

Neutekl, když zjistil, že jeho protivník je vládcem zla, ale promluvil si s vládcem zla.

Shodovalo se přeseknutí takového chlapce se spravedlností, o které Surt a obři tvrdili, že je na jejich straně?

Tohle nebyl nepřítel ukazující čirou zášť.

Měl by řádný vládce Múspellheimu obrátit nenávist ve směr někoho, kdo neprojevoval nepřátelství a dokonce složil z respektu svou zbraň?

(Řekl, že tohle je jeho cesta k zesílení.)

Surt zatnul zuby.

I když byl vládcem ohnivého světa Múspellheimu a byl tak veliký, Surt záviděl tomuto drobnému človíčku.

(Je tohle ten typ moci a síly, po kterém toužíš!?)

„Nemohu to přijmout.“

Surt vytáhl obří meč z pochvy na svých zádech.

Byl přes tři metry dlouhý. Vyrobený převážně ze stříbra, které bylo téměř černé. Oranžové jiskry odlétly od čepele toho zlověstného meče. Jediné mávnutí tím mečem mohlo spustit pořádný déšť ohně padající z nebe. Kdyby jím bodl do kmene světového stromu Yggdrasilu, prý by tím shořelo všech devět světů. Byl to nejspíš největší z magických mečů. A on ho vytáhl, když čelil jedinému chlapci.

„Nemohu přijmout tu sílu!! Dám ti nějaký čas. Jdi a získej Dáinsleif! Vrať se a bojuj se mnou!!“

„Ne.“

„Bojíš se kletby toho magického meče? Jestli se bojíš o svůj život, volej o pomoc té Valkýry hned za našimi obranými liniemi!! Pošli ten boží trest, ať se mnou bojuje!!“

„Nikdy,“ prohlásil chlapec rozhodně. „Přišel jsem do vašeho světa, abych získal sílu, která by neprolila žádnou krev. Pořád věřím, že ji tu můžu získat, když to budu trénovat. To proto se nikdy nebudu v tomhle typu boji na nikoho spoléhat.“

S těmi slovy se chlapec choval k Surtovi jako k čemu jinému než jen k vládci zla.

Choval se k němu jako k někomu s velkou silou.

Choval se k němu jako k někomu, kdo mu mohl splnit přání.

Choval se k němu jako k někomu, s nímž se jednalo rovnocenně v době před bohy a obry.

Řekl, že věří.

To proto mělo takovou sílu to, co chlapec řekl té existenci.

„...“

Surt zatnul zuby, když přemýšlel nad tou neohrabanou zdvořilostí.

Ale nemohl dát svůj meč stranou.

Jako vládce Múspellheimu a vůdcem mnoha Múspellských obrů Surt zařval a mávl dolů svým ohnivým mečem.

„Óóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó!!“

A...

Část čtrnáctá

Po neutralizování ostatních osm Valkýr Waltraute sledovala, co se děje v ohnivém světě Múspellheimu.

Poletovaly plameny.

Světlo a teplo odhánělo noc.

Destruktivní síla se víc než hodila k vládci zla.

Ale...

„On to nedokáže,“ zamumlala Waltraute.

V další chvíli Surt zastavil ohnivý meč, který symbolizoval destruktivní sílu. Chlapec se nepohnul ani v poslední chvíli. Nezavřel oči. Prostě se celou dobu díval přímo na Surta. A byl zcela nezraněn.

Surt zadržel svůj útok.

„Tenhle chlapec se k tobě chová spíše jako k respektovanému bohu než zlému obru. Jako vládce celého světa nemůžeš odpovědět na takové pocity krutostí. Tohle je křižovatka, kdy můžeš buď potvrdit, nebo popřít, že Múspellheim je svět zla. Tohle rozhodnutí vládce může ovlivnit osudy všech Múspellských obrů.“

A Surt se rozhodl spíše jako bůh než jako obr.

Zachránil život toho, kdo se k němu modlil.

A byla to chlapcova síla, která mu dovolila si to pamatovat.

Waltraute dlouho viděla obří mezeru mezi bohy a obry jako zcela přirozenou.

Ona byla z těch, kterým byla ku prospěchu.

„Duše Midgardu,“ řekl Surt.

„Co?“

„I když zde složím zbraň, nedá se předejít tragédii, dokud se Ódin jako vůdce Ásů nezachová podobně. Co s tím uděláš?“

„Samozřejmě to zastavím,“ odpověděl chlapec rozhodně. „My - Waltraute a já - zařídíme, aby Lord Ódin složil svou zbraň.“

„He,“ zasmál se Surt.

Byla to malá, ale konečná věc. Bylo možné, že žádný z Múspellů ještě nikdy předtím nebyl rozesmál duší z lidského světa.

A smích rostl.

„Ha ha ha ha ha!! Zajímavé. Tak běž a zastav toho válkou posedlého staříka!! Dokaž tím svou upřímnost! Ale nebude to snadné. Konec konců, začátek tohoto rozhodnutí vidíme teprve teď, ačkoliv si čelíme už po tisíc let!!“ řekl Surt a pustil svůj ohnivý meč. Ten se zabodl do tvrdé země, ale nic moc se nezměnilo.

Meč už nevytvářel plameny, nesežehl žádný ze světů.

Ztratil část sebe jako obra a panovníka, ale Surt se jen podíval dolů na meč se silnými city v očích.

„...Složil jsem ho. Ha ha! Ha ha ha ha ha ha!! Složil jsem ho! Složil jsem svou zbraň! Už nepotřebuji zabíjet!!“

„Ano.“

„Cítím se lehce. Cítím, jak se napětí v mých svalech uvolňuje. Chápu. Tak to takové to je, být volný z prostředí zabij, nebo budeš zabit.“

„To je správně, vládce Múspellheimu.“

„Ale jak přimět Ásy a Vany složit jejich zbraně?“

„Nebojte se,“ řekl chlapec s úsměvem. „Budu mít pomoc své manželky. Jestli si s nimi promluví, bude to v pořádku.“

„Hmf,“ odfrkla si Waltraute a otočila se.

Všichni by to měli jednodušší, kdyby se s Ásy vycházelo snáze. Hlavní bůh byl bůh války, který války rád začínal. Stejně jako bůh úrody nechal obilí růst bez důvodu, bůh války ve skutečnosti nepotřeboval důvod. Když situace dovolovala, aby nastala válka, tak ji způsobil. Tak se v historii vždy choval.

„...Co budeš dělat?“ zeptala se nejstarší sestra Brünnhilde.

Věřila v poražení někoho, než porazí ji, a tak už neviděla útok na Múspellheim jako nutnost, protože to nebyla momentální hrozba. Fakt, že se nezachovala necitelně, když proti ní nikdo neobrátil zbraň, projevovalo její lidskost(?), kterou Brünnhilde tak zřídka ukazovala na povrchu.

Poté, co Waltraute vyhrožovala, že vyšle ta chapadla ve chvíli, kdy se o něco pokusí, donutilo ostatních sedm Valkýr být poslušné. (I když to, že prohrály v soutěži, pro ně mělo nejspíš větší váhu.) Stejně jako svaté kopí Gungnir symbolizovalo hlavního boha a bleskové kladivo Mjölnir symbolizovalo boha blesku, zlatý nástroj, který držela Waltraute, symbolizoval slabost Valkýry.

Kdyby byl ten nástroj plně aktivován, jejich srdce by se mohla zastavit díky důvodu, který by neměl být zmíněn.

Brünnhilde a ostatní mohly vzdorovat jen tak, že by se změnily v něco jiného než Valkýry.

Waltraute se rozhodla, že schopnosti předmětu jsou příliš, než aby jej nyní vrátila chlapci.

„Tohle je složité,“ přiznala. „Ale to je prací manželky a boha, splnit očekávání svého manžela a věřícího. Nemám na výběr než udělat něco lehkovážného.“

„Což znamená?“

„Promluvím si o tom s Ódinem poté, co ho rozmlátím na kaši.“

Část patnáctá

A zůstával jen jediný problém.

Poté, co se ujistila, že vzlykající Ódin vyhlásil příměří, Waltraute opustila nebeskou halu Valhally. A tehdy si všimla, jak vstupuje ďábelský bůh.

Byl to Loki.

Ten, který naplánoval celý incident.

Do Waltrautřiných očí vstoupil ostrý pohled, když si vzpomněla na všechna nebezpečí, která se chlapci přiblížila.

„Předpokládám, že jsme unikli předpovědi Norn tak, jak jsi plánoval,“ řekla.

„Chceš říct, že jsme se zcela vyhnuli ragnaröku? Nebuď naivní. Osud byl stočen, ale narovná se v jiné podobě. Konec konců, Naglfar není jediný popud k začátku ragnaröku. Zmizení slunce a měsíce, rozbití řetězů držící Fenrira... je toho připraveného dost. I když zmizí jedna příčina, jádro problému se přesune na jiný popud a odpočet ragnaröku bude pokračovat. Tohle to jen stěží oddálilo. Dřív nebo později nadejde; tohle jen posunulo načasování.“

„Takže tohle se stane znovu?“

„Právě teď je to nevyhnutelné,“ řekl Loki bezstarostně. „Ani Ódin se nemůže vyhnout předpovědím Norn. Jsou tak přesné, že by sis myslela, že samotná jejich ústa jsou prokletím... Nelíbí se mi to. Pro šprýmaře není zábavný svět, kde je vše vytesáno do kamene.“

„Tak tam leží tvá podstata, ďábelský bože,“ Waltrautřin tón ještě klesl. „Ty nemáš tak obdivuhodný cíl jako vyhnout se ragnaröku nebo ochránit devět světů. Ty chceš prostě způsobit potíže. Chováš se tak, abys dostál své přezdívce šprýmaře. Dokonce, i když tohle posune ragnarök v ještě horší směr, tak tebe to vůbec nezajímá, že?“

„Já nerozhoduji o hodnotě žolíka. To se mění v závislosti na pravidlech hry. Žolík může být nejlepší karta, která vede k vítězství, stejně jako to může být ta nejhorší, která vede k prohře. Nemyslíš, že tohle znamená být šprýmařem?“ usmál se odměřeně Loki. „Ale jestli se ptáš mě, tak ten lidský chlapec je vážně něco. Jako žolík zmatu pravidla, ale i to je jen v hranicích pravidel. Ale ten chlapec je jiný. Když jsem mu podal Dáinsleif, ta možnost neexistovala. Jeho činy neexistovaly v pravidlech. On má nejspíš to, co znamená být člověkem.“

„...“

„V tu chvíli byly jen dvě možnosti, vzít zbraň, nebo ji nevzít. Ale ten chlapec viděl jiný význam v tom, že by vzal zbraň, a pak ji dal pryč. Neudělal to, že by si ji jednoduše „ne“vzal. Je rozdíl mezi tím a nechat ji poté, co si ji vezmeš. Použil ten rozdíl jako svou výhodu.“

Dokonce i kdyby chlapec použil stejná slova, když mluvil se Surtem, obr by nebyl jeho slovy tak pohnut, kdyby chlapec přišel jednoduše s prázdnýma rukama. Odmítl by chlapcovy představy jako idealistický pohled někoho, kdo nikdy nezvedl zbraň.

A kdyby stál před Surtem se zbraní, Surt by chlapce rozřízl ve dva, ať už by chlapec měl jakékoliv důvody. Vládce obrů trénoval sebe a ostatní pro boj s bohy, kteří vládli světům. Neukázal by milost. Ať už by ho to později jakkoliv trápilo, vše by ve chvíli, kdy před ním chlapec stál, dovedl do jasného konce.

Nebylo jasné, kolik toho chlapec udělal záměrně.

Možná to bylo efektivní, protože to chlapec neudělal záměrně.

Ale ať už je důvod jakýkoliv...

„Chápu, proč je bůh války Ódin tak posedlý tím chlapcem. Ódin nemá ochránit ty, co bojují ve válkách; zajišťuje, že samotná válka přetrvá. Mohla bys říct, že ten chlapec je jeho přirozený nepřítel. Ale pochybuji, že ho tak Ódin vidí. Poslední bitva Ragnaröku je Ódinův konec a zároveň jeho největší úspěch jako boha války. Protože tu velkou válku zastavil chlapec tak snadno, jeho povaha musí být protivážnou k Ódinově.“

Svět, kde se válka zdála být přirozenou.

Svět, kde mrtví hrdinové z válek přišli do nebeského světa a ti, kteří zemřeli na stáří a nemoc, byli posláni do podsvětí.

Svět, kde bůh války vládl jako nejvyšší a lidé se učili, že je to ctihodná věc.

Ten chlapec byl drobným stvořením a jeho duše byla jen duší Midgardu. Nakonec zemře jako člověk. Mohl žít jen v základním cyklu života, takže z božského pohledu nebyl ničím než „drobnou“ existencí.

Nicméně...

I tak měl chlapec možnosti dost velké, aby zvrátil základní předpoklady světa, ve kterém bylo přirozené, že mu vládl bůh války.

Loki pokrčil rameny a řekl: „Waltraute, vypadá to, že máš skvělý vkus na muže. Vzhledem k povaze Valkýrám se k tobě trochu nehodí, ale koho jiného by sis ty, takový velký kus armády, měla vzít? Nejspíš byl potřebný k tomu, aby se vyrovnaly váhy. Stejně jako bůh války Ódin je vázaný k bohyni manželství Frigg.“

„H-hmf. Nemá tak skvělou duši. Chlapcova duše je zcela zastíněna, když to porovnáš s člověkem Siegfriedem, který jednou dočasně oddělil Brünnhilde od systému devíti Valkýr.“ A ačkoliv popírala Lokiho slova, Waltraute dál pokračovala: „Ale stejně je to chlapec, který se pokusil vyšplhat po světovém stromu a vyhrál soutěž proti mně. Jako nezávislý dohlížitel té soutěže je mou povinností se mu správně odměnit.“

„Když jsi byla u boha války, bylo pro tebe těžké říct, že ,vyhrál' vzhledem k tomu, jak soutěž skončila,“ zašklebil se Loki, ale pak změnil téma.

Vypadalo to, že když viděl Waltrauřinu reakci, dosáhl svého cíle.

„Ale budu dál plnit svou roli šprýmaře. Budu způsobovat tolik potíží, kolik mohu, co se týče stanovených předpovědí Norn. Jestli někdo dokáže s umem zvrátit pohyby karet ve směr, který je mu výhodný, získá velké bohatství. Měla by ses modlit, abys to sama zvládla.“

„Chápu,“ vzdychla Waltraute. „Mimochodem, zrovna jsem se trochu vyřádila ve Valhalle.“

„Vypadá to tak. Dům bohů je špatným příkladem, když je v tak špatném stavu.“

„Nechci nikoho nechat proklouznout skulinkami. Musím se ujistit, že mé varování je tak důkladné, jak je to jen možné.“

„...Co?“ zamumlal Loki. Valkýra držela v pravé ruce Kopí Ničícího blesku.

V další chvíli vypustila největší ránu toho dne.

A.E. 01: Není čas být nadšený z plavek

Část první

Jako obvykle se Waltraute nacházela na třetí dráze v Bifröstu.

Bohyně manželství Frigg, bohyně krásy Freya a ostatní Valkýry tam byly s ní, takže třetí dráha prošla změnou popisu práce - z přepravního zařízení na zábavní halu. Strážce Heimdall se už zcela vzdal. Přesunul svůj myšlenkový proces ze soustředění se na všechny pohromy třetí dráhy na ostatní dráhy tak, aby teď fungovaly hladce.

V ten den se na třetí dráhu dostavila nová bohyně.

Byla to bohyně plodnosti Idunn, která pěstovala jablka nesmrtelnosti.

Idunn měla kolem hlavy ovinutý šátek a oblečená byla do oděvu podobného tomu servírky, z jednoduchého venkovského oblečení. (A měla extrémně velká prsa, jak by se dalo od bohyně plodnosti dalo očekávat.) Držela velký koš plný jablek a váhavě promluvila: „Ehm, už je sezóna jablek.“

„Ach, to už je tohle období?“

Waltraute vzala jablko nesmrtelnosti z košíku drženého jejím směrem. Červené ovoce téměř vypadalo průhledně, jako by bylo rubínem nebo něčím podobným, ale když se oloupalo, bylo to šťavnaté bílé ovoce. Ovoce bohů je docela zvláštní.

Nebylo to kvůli vnitřním fyzickým rysům, že bohové nestárli; bylo to díky těmto jablkům.

Bohyně Idunn byla jediná, kdo je zvládl pěstovat, takže se nebeský svět Ásgard změnil na výjimečně starou společnost plnou starých mužů a žen, když ji ďábelský bůh Loki unesl.

Bohové nestárli, dokud jedli jablka podle nastaveného cyklu.

Přesto koncept věku zcela nevymizel.

„Ehm, lady Frigg? Proč stojíte na místě jako ztuhlá a díváte se na jablka?“

„Úúú? N-nemám žádný důvod. Ho ho ho. Jen jsem teď trochu plná.“

Bohyně manželství Frigg se suše zasmála, ale bohyně krásy Freya se zašklebila a promluvila: „Lady Frigg, kolik jste jich letos snědla? Kolik jablek?“

„Kh!!“

„No, blíží se to číslu svíček na narozeninovém dortu. Dokonce, i když se vizuálně nic nemění, otravuje vás to.“

„Můj skutečný věk se od tvého zas tak neliší!! Liší se jen to, v jakém stádiu si uchováme věk našeho vzhledu!!“

(Co to dělají?)

Waltraute překvapeně sledovala, jak se ty dvě hádají.

Kdyby počet snědených jablek mohl změnit jejich věk, snadno by se tak dalo manipulovat pořadím devíti Valkýr.

Waltraute se zakousla do jablka nesmrtelnosti, aniž by se obtěžovala jej napřed oloupat.

Idunnina schopnost pěstování byla jasná z toho, jak se Waltraute cítila při jedení dužiny. Ovoce mělo dost vlhkosti, aby se vyrovnalo lahvi vody, a ta trocha kyselosti uprostřed sladkosti byla úžasná. Jednoduše řečeno, jablko chutnalo výtečně.

(Musím se vyvarovat toho, abych s ní vstoupila do soutěže spojené s pěstováním.)

Waltraute se jako obvykle soustředila na soutěže. Idunn k ní promluvila: „Ehm...“

„Co?“

„Co ten chlapec?“

„?“

„Jablka. Tato jablka. Jablka nesmrtelnosti.“ Bohyně plodnosti Idunn zatřásla košíkem, který držela oběma rukama. „Obvykle platí, že se nemají nosit do Midgardu, ale ten chlapec je tvým manželem, takže se dá považovat za součást Ásgardu. Mám mu tedy donést jablko nesmrtelnosti?“

„Hm. Tak to jsi myslela.“

„Lidská délka života má být jen 100 let. Za chviličku z něj bude vrásčitý stařík. Jestli mu chceš dát jablko nesmrtelnosti, měla bys to udělat co nejdříve.“

„Hmm. Ale...“ Waltraute žvýkala své jablko. „Vážně je v pořádku dát nesmrtelnosti duši z Midgardu? Jestli bude nesmrtelný, nebude v lidské společnosti viděn jako podivín?“

„To je složité téma.“

„Jestli teď pozře jablko nesmrtelnosti, fyzické změny jeho těla se zastaví, kde je. Je to prostě... Nejsem si jistá, zda bych za něj měla rozhodnout o možnosti růstu.“

Freyu unavilo utahování si z Frigg, tak se do toho vložila: „Ha hahhn!! Takže ty chceš nechat toho chlapce dorůst do ideálního mladého muže a pak jej krmit jablky nesmrtelnosti, abys ho tak nechala!? To je od tebe překvapivě dobrý nápad!!“

„Nech si své klamy pro sebe, ty blázne!!“

„Ale mladší je vždy lepší. Dát mu jablko nesmrtelnosti, když už je to starý muž, nepřinese nic dobrého. Říká se, že záleží na tom, co je uvnitř, ale když je uvnitř stejný tak či tak, proč si vybrat toho staršího?“

Každé z těch slov bodalo Frigg, ale protože je pronášela Freya, nejspíš to bylo úmyslné.

Idunn s tím zřejmě souhlasila.

„Ehm, lidé a bozi vnímají čas odlišně, takže by ses nejspíš měla rozhodnout rychle. Je možné, že jeho vlasy zešednou dříve, než se naděješ.“

Dál žvýkala své jablko nesmrtelnosti, pak Waltraute prohlásila: „Argh, vy blázni!! Tohle se nedá rozhodnout jen bohy! Nejvíc záleží na tom, co si o tom myslí ten chlapec!!“

„Jo, ale jestli dáš jablko nesmrtelnosti před smrtelného člověka a zeptáš se ho, co udělá, tak by mu vnitřní konflikt mohl rozbít mysl.“

„Ehm, spíš bych se bála, že by to viděli jiní lidé a začali se kvůli jablku navzájem zabíjet.“

Waltraute dojedla jablko až k jádřinci, takže se natáhla pro další v Idunnině košíku.

„Ale život toho chlapce patří jen jemu! Manipulovat jím pro vlastní prospěch, to zní jako něco, co by udělal ten jednooký vousatý stařec! Nelíbí se mi to!!“

Žvýk, žvýk.

„To by stačilo. Jde jen o jedno: mladý a čilý, nebo starý a vrásčitý!? Co to bude? Mladý a čilý? Starý a vrásčitý!?“

„Ehm, když se nad tím zamyslím, jaká úroveň je ideální v tvých očích, Waltraute? Malý chlapec, chlapec z nižší třídy, spolužák, chlapec z vyšší třídy nebo muž?“

„O-o čem to vůbec mluvíte, vy blázni!? Snažím se tu mluvit o váze lidského života!!“

Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk!

„Jsou to malí kluci. Rozhodně je do malých kluků.“

„Ano, vypadá na to.“

„Nerozhodujte se samy!! A co myslíš tím ‚vypadá na to‘!?“

Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk!!

„Ne, počkej, Waltraute.“

„Um, počet jablek, která sníš, je složitým výpočtem.“

„Nerozhodujte, co mají lidé rádi podle toho, jak vypadají. Ve skutečnosti pro mě fyzický vzhled není vůbec zajímavý. Nikdy jsem neřekla, že má vypadat takhle. Je to jen chlapec, který vyhrál mou ruku v soutěži, jen náhodou je v tomhle věku!!“

Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk!!

„Waltraute!! Počkej! Přestaň, přestaň!!“

„Vááá! Jestli jich sníš tolik...!“

„Žvýk, žvýk!! Žvýk, žvýk, chroup, chroup, žvýk, žvýk!! ...Hm? Uh!? Počkat. Kolik jablek nesmrtelnosti jsem snědla!?“

Změna přišla rychle.

Jak již bylo řečeno, Ásgard změnil na výjimečně starou společnost plnou starých mužů a žen, když ďábelský bůh Loki unesl bohyni plodnosti Idunn. Tak jak se pak vrátili ke svému mladistvému vzhledu?

Odpověď je jednoduchá: snědli tunu jablek nesmrtelnosti.

A tak...

„V-v-váááááááá!?“

Waltrauřino tělo obklopilo bílé světlo a ona vykřikla.

Záblesk světla pokračoval ještě chviličku.

Pak světlo konečně zmizelo. A zanechalo za sebou...

Waltraute se vzhledem desetileté dívky.

To se stalo z té dívky neporazitelného typu starší sestry.

Freya zkroutila svou tvář do grimasy a mlaskla jazykem.

„Zatraceně!! Mělas pocit, že potřebuješ překonat mou oblíbenost!?“

„Neudělala jsem to, protože jsem chtěla, ty blázne!! A co se přesně stalo? Moje tělo se scvrklo a padá mi zbroj. Neříkej, že je to napořád!“ panikařila Waltraute. Frigg začala s odhodlaným výrazem brát tolik jablek, kolik jen mohla.

Ale pak Idunn odpověděla: „Ehm, tvůj nejstabilnější fyzický věk se nemění. Většinou je to věk, kdy jsi poprvé snědla jablka. V každém případě by každá vynucená změna tvého věku měla být jen dočasná.“

Frigg se zoufale snažila sesbírat jablka, ale teď ztuhla beznadějí. Jejím směrem se však nikdo nedíval.

Waltraute poklepala na své malé tělo.

„A-aha. Takže se po nějakém čase vrátím k normálu. ...Dobře.“

„Ach, myslela jsem si, že je to zoufalý pokus o zvýšení prodeje,“ poznamenala Freya.

„Neustále si ze mě jen utahuješ. Mám ti dát lekci s tímhle Kopím Ničícího blesku?“

„Fva ha ha ha!! Waltrautřino tělíčko - ha ha - nebude schopné vyprodukovat dost síly, aby cokol-... ngjáááááááááááá!?“

Freya jen stěží zvládla anulovat obří paprsek. Zřejmě i ona měla docela slušné bojové schopnosti.

„Ale no tak. Jestli mě chceš popálit, zůstaň u svíček!! Za cejchem už není nic erotického!!“

Mezitím malá Waltraute řekla: „Huh? Proč to teď vylétlo?“

„Um, tvoje tělo se sice scvrklo, ale duše zůstává stejná. Nemáš tak skvělou schopnost ovládat výdej energie, takže mohou nastat exploze.“

„Aha. A prvotní rychlost mi přišla o něco vyšší než obvykle.“

„Je to silnější a ona to nedokáže ovládat? Takže je teď v podstatě neprozkoumanou municí...“

„Po nějakém čase se vrátím k normálu, takže bez problému. ...Pokud mě během té doby někdo nenaštve,“ varovala malá Waltraute.

Přilétly vrány Hugin a Munin.

„Huh? Máme zprávu pro Lady Waltraute.“

„Počkat! Konečně se změnila na vhodnější postavu!?“ poznamenala jedna z vran, jako by se nebála bohů, ale druhá z vran začala mluvit, než mohla Waltraute odpovědět.

„Našli jsme další dopis na korouhvi domu toho chlapce.“

„Aha.“

Protože Waltraute žila v nebeském světě Ásgardu a chlapec v lidském světě Midgardu, nemohli se snadno spojit. A tak zůstali v kontaktu za pomoci dopisů.

Vrána musela použít svůj zobák, aby odvázala dopis od korouhve a pak si jej připevnila k noze. Malá Waltraute vzala dopis, který byl přivázán k Muninově pařátu.

Ledabylým písmem tam stálo: „Pojďme si hrát!“

„...!! Vážně, ten chlapec se nikdy nepoučí. Kolikrát mu mám říkat, že tyto směšné žádosti přijmu jedině tehdy, když mě porazí v soutěži!?“

„Říkáš, ale už radostně lezeš na svého bílého koně.“

„Protože mu musím dát lekci! A jestli mě porazí v soutěži, musím to zvážit!!“

„Ehm,“ vložila se do toho bohyně plodnosti jablek Idunn. „Když se nad tím zamyslím, občas slyším o tom, že si chodíš hrát anebo jdeš na rande, ale ještě jsi neměla líbánky, Waltraute?“

„Nepotřebujeme nic tak formálního. ...A navíc, z mytologického a kulturního hlediska si nemyslím, že Midgard má koncept líbán-...“ než mohla malá Waltraute dokončit větu, vrátil se život do deprimované bohyně manželství Frigg.

„Takhle to nepůjde, Waltraute!!“

„Éé!?“

„Mírumilovná domácnost se musí postavit na pořádných základech!! Nesmíš zlenivět jen proto, že ses vdala. Manželství není cíl; je to nová startovní čára!!“

Frigginy krví podlité oči jasně ukazovaly, že je nespojená s vlastním manželstvím. Promluvila tak intenzivně, že i malá Waltraute udělala krok vzad.

„A-ale... Jako Valkýra jsem už cestovala mezi devíti světy a ten chlapec už navštívil další světy během různých příležitostí. Nenapadá mě žádné místo, které by bylo dostatečně působivé, aby-...“

„Ty blázne!!!!!! Nezáleží na místě! Prostě někam jděte!!“

„Tak nerozumný požadavek nemohu přijmout ani od vás, Lady Frigg! Jestli na tom trváte, musíte mě porazit v soutěži!!“

„Tak tedy soutěž jazykolamů!! Naolejuje-li Julie koleje, či nenaolejuje-li Julie koleje!!“

„Naolejuje-li Julie koleje, či nenaoje-... au!!“

Skončilo to téměř okamžitě.

Malá Waltraute si držela jazyk, do kterého si kousla, se slzami v očích. Freya se znuděným pohledem promluvila: „Dneska je dost horko, proč si nejdete zaplavat? Přeci jen tu bylo na romantickou komedii docela málo odhalené kůže.“

„Mhh,“ zaúpěla malá Waltraute, ale prohrála soutěž.

Použila sílu dráhy Bifröstu, aby rozbila svou existenci na kousky a sestoupila do Midgardu, zatímco v nebi vykreslila nepřirozenou polární záři.

„Ale,“ řekla bohyně krásy Freya líně, „první soutěží bude, jestli Waltraute v téhle malé podobě pozná.“

Část druhá

A...

„Kdo jsi!?“ chlapec vykulil oči, když uviděl Valkýru se vzhledem desetileté dívky na velkém bílém koni.

Blonďatá, modrooká Valkýra zamávala rukama a řekla: „Já jsem samozřejmě Waltraute!! Jak to můžeš nevědět, ty blázne!!?“

„Nemožný!! Waltraute je mnohem hezčí, udatnější, suprovější, roztomilejší, vypadá chytřeji a silněji!! Má hedvábné vlasy, hladkou pleť a zářící oči!!“

„V-vážně? Asi se nemůžu cítit zle, když mi skládáš takové komplimenty.“

„Proč se červenáš, když lichotím jí?“

Chlapec byl podezřívavý, ale pak si něco uvědomil.

Poznal kulaté oči bílého koně, na kterém seděla Waltraute.

„Tenhle koník je Waltrautřin...“

„Znovu: jsem Waltraute!!“

„Čau, koníku. Co se děje? Řekni mi, co se to děje!?“

Ale i když pocházel z nebeského světa, kůň je stále jen kůň.

Nemohl odpovědět lidskými slovy, ani když byl dotázán.

„D-dám ti mrkev, tak mi to řekni!“

Přední lalok bílého koně popadla výbušná změna, začal psát kopytem na zem.

Ale chlapec se zamračil.

„...Nepřečtu to.“

Obří bílý kůň se v šoku zatřásl, ale nešlo o písmo koně. Jednoduše je příliš velký rozdíl mezi nedokonalými runami lidského světa a perfektními runami nebeského světa. Z toho důvodu byly runy koně ve skutečnosti mnohem přesnější než lidské.

„Promiň, koníku, ale žádná mrkev nebude.“

„Óóóó!? Nezačínej najednou rodeo, ty blázne!!“

Bílý kůň se pokusil vyjádřit svůj smutek tak, že začal třást malou Waltraute. Valkýra se zoufale chytla otěží.

Tehdy do Midgardu dorazila bohyně.

Byla to bohyně krásy Freya.

Namísto na koni seděla na kanci, který byl až moc velký. Vysoký byl přes čtyři metry.

„Věděla jsem, že se tohle stane. No tak, tady Freya ti to všechno vysvětlí, tak bys měl být vděčný.“

Když chlapec uslyšel ten hlas, otočil se a jeho ramena nadskočila překvapením.

„T-t-tohle je...“

„Hmm? Ach, má aura je dostačující, takže se ani nemusím představovat? He he he. Správně, správně. Jsem Freya, bohyně krásy! Má krása stačí, abych získala každého, bez ohledu na věk či pohlaví. Upřímně, někdy mě to děsí. Má samotná existence je tak jasná, že demonstruje mé božství!!“

„Je to prasátko!! Tak obří!!“

„Na to se soustředíš!? Jen abys věděl, duše v lidském světě má jen 0,003% šanci na to, že za celý život uvidí takovou krásu!!“

Chlapec ignoroval Freyin pronikavý hlas (a malá Waltraute si tajně oddechla, ale odmítla to někomu přiznat), zvedl ruce a vrhl se na bok obřího kance. Ponořil se do jeho tlusté srsti.

„To prasátko je tak teplé.“

Obří kanec se mezitím svíjel, jako by chtěl říct „P-př-přestaň. Bu-budu křičet o pomoc... Ááááá!!“, ale chlapec si toho nejspíš ani nevšiml.

„Ach, tohle prasátko má vemena. Je to holka?“

Ozval se zvuk zmáčknutí něco měkkého a obří kanec začal mít křeče spojené s NTR, jako by chtěl říct „Ééé!! Áááán!! N-ne! Už mám Lady Freyu za paní... ale... ale... Teče to veeeeeeeeeen!!“

Mezitím se Freya docela naštvala, že je zcela ignorována.

„Takhle to nepůjde!! Všechno vysvětlím, tak se soustřeď tady na Freyu!!“

„Počkejte!! Prasátko začalo hledat lanýže, tak se mu nepleťte do cesty!!“

„Takže ses poddal svému hladu!?“ zakřičela Freya.

Ve skutečnosti si obří kanec myslel „Uf, uf. P-potřebuju, aby se ten kluk soustředil na něco jiného než na mě... úúú.... Ale ne. Nemůžu skrýt své potěšení, když se kvůli němu potím!“ Ale toho si nikdo jiný nevšiml.

„To je jedno, podívej se sem na Freyu!!“

„Proč pořád křičíte?“

Takhle by to vůbec neskončilo.

Navíc byla její celá identita bohyně krásy v nebezpečí, když se chlapec zajímal více o divokého kance než o ni.

Ale jakmile se chlapec konečně začal soustředit na Freyu, poprvé od chvíle, kdy dorazila, zakryl si tvář rukama.

„Vááá! Jste moc jasná! Nevidím!“

„Och? Je Freya tak sexy, že se v pozemském vysílání musí cenzurovat? Počkej chvíli.“

Snížila úroveň své božskosti jako bohyně krásy a urovnala si oblečení, které na různých místech sklouzlo. Poté, co bylo hodnocení dostatečně sníženo, pokračovala: „No, chlapče? Už mě vidíš?“

„Hm, rozhodně jste bohyně, ale jen normální bohyně. Waltraute je mnohem krásnější.“

„Co!? Ty blbče! Tohle je jen úroveň krásy, kterou tvé oči dokáží vidět! ...A proč mám prohrát zrovna s tou boji posedlou blbkou!? Jen se dívej, sakra. Půjdu do toho naplno. Tohle je vše překračující a uhrančivá krása Freyi, která stojí na vrcholku devíti světů!!“

„Váá! Tak jasné, že nic nevidím!“

„Lidský svět je fakt osina v zadku!!“

Freya si začala trhat vlasy. Úplně ji to vykolejilo a ona zcela zapomněla na malou Waltraute. Vypadalo to, že situace se nikam nepohne, ale pak přišel někdo, aby zachránil zápletku.

Byla to Brünnhilde, nejstarší z devíti sester Valkýr.

Stejně jako čtvrtá sestra Waltraute seděla obrněná dáma na obřím bílém koni.

Bez nějakého výrazu na tváři řekla: „Už to nemohu dál sledovat. Nemám povinnost pomoci, ale vše vysvětlím. Všichni se uklidněte.“

Část třetí

„Ásgardští bozi musí pravidelně pojídat jablka nesmrtelnosti.“

„Aha, aha.“

„Počet jablek k snědení je puntičkářsky vypočítán tak, aby bylo zastaveno stárnutí. Snědení chybného počtu může dočasně způsobit mladší vzhled.“

„Óóó...“

„A Waltraute snědla příliš těchto jablek.“

„Ééé!? Je Waltraute v pořádku? Nemá bolesti břicha!?“

Dokončit vysvětlení trvalo pouhých pět minut.

Malá Waltraute a Freya (která se předtím trochu moc snažila) obě svěsily hlavy ve studu.

„...K čemu vůbec bylo to úsilí?“

„Jsem bohyně krásy. Samozřejmě že se naštvu, když dojde na krásu... mumly mumly.“

Brünnhilde seděla na svém bílém koně a její netečné oči se trochu přimhouřily, když se podívala na chlapce. Hlavou se jí zřejmě mihla myšlenka.

„Zdá se, že ať je věk jakýkoliv, lidé budou vždy toužit po Valkýrách.“

„?“

„Když tě vidím, připomíná mi to, jak jsem potkala člověka Siegfrieda.“

Malá Waltraute a bohyně krásy Freya vypadaly ještě zmateněji než chlapec.

„(Nebyl Siegfried výjimečně svalnatý macho? Byl to hrdina, který rozřízl zlého draka Fáfnira na dva pomocí jediného meče a snědl jeho srdce.)“

„(Je to vzpomínající vdova. Nejspíš si zkrášluje své vzpomínky jako šílená.)“

Brünnhilde jejich poznámky zřejmě neslyšela.

Chlapec poplácal bílého koně po krku.

„Jste vdaná, paní Brünnhilde? Já jsem taky ženatý.“

„...Jsem,“ objevil se drobný a tak nějak zatrpklý úsměv na rtech Valkýry. „Přísně vzato jsem bývala.“

„Tak to jste v téhle věci s manželstvím zkušenější než já!“

„Hm?“

„Až vyrostu, budu vyrábět medovinu. Zajímalo by mě, jestli tak můžu podporovat Waltraute.“

„...Můžeš,“ odpověděla Brünnhilde s úsměvem. Ostrost jejího hlasu vymizela. „Alespoň zvládneš udělat Valkýru šťastnější než nějaký idiot, který se neustále žene do nebezpečí nebo úkolů.“

Vypadalo to, že Brünnhilde řekla něco hezkého, ale...

„(Z toho jak to řekla, by sis myslela, že Siegfried zemřel jako hrdina na nějakém lehkovážném dobrodružství, ale on přece zemřel, protože se ona naštvala a použila Gunnar a Guttorm, aby ho bodla do zad kopím, ne?)“

„(Další zkrášlování. Bude takhle dál pokračovat, prostě ji ignoruj. Byla donucena vyspat se s mužem, kterého nemilovala, a aby to šlo, byl předtím Siegfried přinucen ji zapomenout. V jejich manželství bylo dost problémů.)“

Tyto části podobné telenovele byly samozřejmě vynechané, protože nemohly dovolit, aby je chlapec slyšel.

Část čtvrtá

Všechno to bylo trochu popletené díky Waltrautřině přeměně, ale téma této kapitoly jsou jejich líbánky.

„Co jsou líbánky?“

„Vidíte? Říkala jsem vám, že to není standardní část midgardské kultury, vy blázni!!“ naříkala malá Waltraute, že chlapec nerozuměl ani po vysvětlení. Freya seděla se skříženýma nohama na svém obřím kanci (což nechávalo odkrytá různá místa).

Bohyně zněla nezaujatě, když promluvila: „Lidský svět je prostě nastavený jako ‚středověký evropský fantasy svět‘, takže se o detaily moc nestrachuj. Technická přesnost byla vyhozena z okna ve chvíli, kdy se začal používat metrický systém a šedesátiminutová hodina.“

„Je tohle nějaký výlet? Máš něco na práci, Waltraute?“

„Ne, ne. Není to výlet, kdy jdu něco prodávat. ....Hele, Freyo. Co se vůbec na líbánkách dělá?“

„No, jdete někam daleko a vaši sváteční duchové se ujistí, že se brzy nevrátíte. To znamená, že musíte zůstat v hostinci, kde se můžete líbat a líbat a líbat a pak zamířit do postele, kde-...“

„Už asi tuším, ty bachyně. Byla jsem blázen, že jsem se tě ptala.“

Malá Waltraute si přitiskla prst ke svému spánku a tentokrát se na to zeptala Brünnhilde.

Nejstarší Valkýra při odpovědi nezměnila výraz: „Líbáte se hodně.“

„Sakra, ani ty nepomáháš!!“

„Ale Siegfried byl ten typ, který neposlouchá a jde na to rychle a tvrdě. A šel spát hned, jak byl spokojený. Vzpomínám, že jsem na něj byla velice naštvaná.“

„Ach, vím, jaké tohle je,“ řekla Freya. „Tihle hrdinské typy vždy myslí jen na výhru soutěže výdrže, takže se chovají jako malé děti. Kdyby tak jen pochopili, že je to prostě neefektivní.“

Brünnhilde a Freya začaly energeticky diskutovat toto téma a přitom se chichotaly. Malá Waltraute cítila, že se k ní blíží migréna, ale pak se k ní Brünnhilde otočila a promluvila.

„Nemám v úmysl říct něco o vašem vztahu nebo o jasném prostoru mezi vámi. Ale jestli si správně vzpomínám, v Bifröstu bylo navrženo plavání v oceánu.“

„Oceán!?“ vykřikl chlapec hystericky.

Ovšem jeho srdce nebylo naplněno nadšenými očekáváními velké události.

„V oceánu se utopíš! Jestli přes něj musíš jít, použij loď!“

„...Vidíte? Vypadá to, že plavání v oceánu také není v očích Midgardu příliš dobré. Plavání je pro ně nejspíš velice specializovaná schopnost.“

Bohyně krásy Freya to nedokázala nechat bez poznámky.

Tohle vstoupilo na její území.

„Ty blbečku! Jestli budeš pokračovat, nikdy budeme mít plavkovou kapitolu!! Tohle je romantická komedie, pamatuješ? Tento svět potřebuje upřednostnit lásku a komedii. Jestli se bude historická přesnost plést do cesty prvkům romantické komedie, tak zákony tohoto světa zařídí, že bude historická přesnost vyhozena!!“

„Existují tu plavky vůbec? I když má Midgard nejasné prostředí ‚středověkého evropského fantasy světa‘, tak syntetická vlákna jsou už trochu moc.“

„Pravda,“ řekla Brünnhilde a trochu zaúpěla. „Kdybychom se měli držet kulturních standardů Midgardu, pak by bylo koupání se v lázni nejpřesnější. ...A to znamená, že správně by to bylo koupání úplně nazí venk-...“

„Dobře, tak tedy plavky! Přeci jen je tohle romantická komedie!!“

Část pátá

Modrý oceán.

Bílý písek.

Jasné slunce.

Všechny ty věci se setkaly při výletu na pláž. Ale nejdůležitější byly dívky v plavkách. Nemohlo se plýtvat soustředěním na prvky pozadí.

Nicméně...

„Proč jsem jediná bez plavek?“ zeptala se Waltraute.

„Protože ses najednou tak zmenšila!! Nebo si chceš kolem těla omotat plandavé plavky!?“

„A Freyo, proč jsi tady ty a ostatních osm Valkýr a máte plavky!?“

„Dobrá otázka. Hádala bych, že to bude tou plavkovou kapitolou.“

„Proč je na našich líbánkách dalších devět žen!? Lady Frigg měla být konkrétnější, když mě vyzvala k té soutěži!!“

„Ano, ano. ‚Chtěla jsem, aby se ten chlapec díval je na mě. Pusa pusa.‘“

Malá Waltraute zatnula zuby, ale ostatních osm Valkýr již zamířilo do vody. Vypadalo to, že nějaká úroveň řádu zůstala v chaosu díky faktu, že se všechny nesnažily ukradnout si chlapce pro sebe.

„...Jsem třetí sestra Orlinde. ...Nic mi nevychází. ...V tom jednou-za-život boji se mnou zacházeli jako s jednou z ‚dalších‘, má speciální schopnost nebyla vysvětlena a dostala mě chapadla. ...Myslím, že se dnes budu co nejvíc snažit, až budu prstem upravovat své plavky, když vylezou nahoru, a budu pažemi tlačit svá prsa k sobě.“

„Aspoň se zmínilo tvoje jméno. Ví vůbec někdo, kdo je šestá sestra? Nikdo by nevěděl, jestli je Helmwige holka, nebo kluk, nebo jestli je to alespoň jméno osoby, nebo zbraně. Jsem připravená na to, že mi dnes alespoň spadne vršek.“

„Jsem osmá sestra. Jméno Grimgerde. Proč jsem musela být osmá sestra, a ne nejmladší devátá? Nejstarší sestra, druhá sestra, třetí sestra a nejmladší sestra, ty jsou jediné, které zní jedinečně. A i když je čtvrtá sestra, tak Waltraute je speciální případ. Upřímně, byl by zázrak, kdyby všech nás devět dostalo ilustraci. Prostě nebude dost místa.“

„...Ale já jsem třetí sestra a stěží jsem se objevila. ...Protože mám docela slušně velká prsa, myslím, že zkusím handbra. Tahle kapitola je výhradně pro novelu, takže zkusíme získat barevnou ilustraci s námi všemi, kde budeme spoře oděné.“

„Tahle novela bude muset mít všechny obálky pro kapitoly v časopise a také potřebuje představení postav pro alespoň Waltraute a chlapce, takže ta šance je téměř nulová. A znovu: já jsem osmá sestra.“

Ačkoliv několik z nich padalo do spirály negativity, u které hrozilo, že změní čistě bílou pláž na malou černou díru, oblast byla víceméně plná nálady optimistické události.

Devět Valkýr (mínus čtvrtá sestra) a bohyně krásy Freya na sobě měly plavky, kdyby je viděl nějaký bard, zbláznil by se z výbuchu inspirace, kterou by mu ta neuvěřitelně sladká scéna poskytla.

A co se týče „vítězného týmu“, jejichž jména byla řečena, kterým byl dán slušný vzhled a jejichž speciální schopnosti byly vysvětleny...

„Mh, devátá sestro Rossweisse! Co je s tím nepřirozeným opálením ve tvaru školních plavek!? Ty ses připravovala už předem, že!?“

„Ne, ne, druhá sestro Gerhilde. Je to tak díky těžké zbroji, kterou vždy nosím.“

„Jaká zbroj zanechává takové opálení?“

„Brünnhilde, pomoz mi. Zahrabeme ji. Zahrabeme tu svádějící nejmladší sestru.“

„É? N-no, zahrabat někoho v písku je standardní událost plážového výletu, takže vás ráda nechám to udělat.“

„Zahrabeme ji vzhůru nohama ke kotníkům.“

„To nic nenechá!! Nikomu by se to nelíbilo, až na lidi, kteří jsou přitahováni k místu mezi dívčím palcem a druhým prstem na noze!!“

A pak tu byla skupina lehkovážných sester, kterým bylo jedno, jestli jsou ve „vítězném“ nebo „prohrávajícím týmu“.

„Sedmá sestro Siegrune, tak ty jsi jednodílný typ?“

„Nerozumím, jak někdo může plavat v oceánu s dvoudílnými bikinami, pátá sestro Schwertleite. Nesmíš podceňovat proudy nebo odpor vody.“

„Vlastně ses vůbec nepřiblížila k vlnám, sedmá sestro Siegrune.“

„Ležení na pláži je mnohem účinnější způsob, jak vystavit své tělo, pátá sestro Schwertleite. Ne že bych se bála vody a neuměla plavat.“

„Och, Freya má k tomuhle radu! Neumět plavat je v plavkové kapitole výhoda. Můžeš se zavěsit klukovi na hruď, když tě učí plavat! Hned bude tvůj!!“

„U-už jsem řekla, že to není tím, že bych neuměla plavat, ty děvko! A co mají znamenat ty nevysvětlitelně erotické plavky?“

„Naneštěstí je kvůli pozemské cenzuře nikdo nevidí.“

Mezitím...

Čtvrtá sestra Waltraute byla úplně sama a nemohla se přidat k vítěznému, prohrávajícímu ani k týmu ani jedno. Seděla na dalekém místě na pláži s pažemi kolem kolen.

„Nejenom, že se nemůžu zúčastnit, ale normálně bych byla středem pozornosti. Neměla by ta nouzová situace, že jsem se takhle zcvrkla, zaujmout celý příběh!?“

Ať už se dělo cokoliv, dívka bez plavek se rozhodně nemohla účastnit plavkové kapitoly.

Ale i když ji (neuvěřitelně nezodpovědní) bohové opustili, stejně někdo natáhl pomocnou ruku.

Byl to chlapec.

„Waltraute.“

„Mh!? Neoslovuj mě tak neformálně, ty blázne. Mé jméno můžeš volat jen v nouz... va va váá!!“

Když se malá Waltraute otočila, vyletěl z jejích zad nespočet Kopí Ničícího blesku vyletěl. Její zorné pole bylo nečekaně naplněné chlapcovou hubenou postavou v plavkách.

A protože měl pánské plavky, byl napůl nahý.

Naklonil hlavu ke straně a pak se zeptal: „Co se děje, Waltraute?“

„Nedělej si s tím starosti. A zakazuji všechny soutěže zahrnující vágní umělecké prvky jako je soutěž plavek.“

„?“

Chlapec stále zřejmě netušil, co chtěla říct, tak změnil téma.

„Pojďme si hrát.“

„Řekla jsem ti, ať se mnou nemluvíš tak neformálně. Jestli máš takové žádosti, musíš mě napřed porazit v soutěži.“

„Tak budeme mít soutěž kotěcí tanec!!“

„Bfh!?“

„Mňau, mňau. Mňau, mňau, mňau, mňau.“

„Počkat!! Chceš, abych tohle dělala taky!? A co přesně rozhoduje tuto soutěž!? Řekla jsem, že už žádné umělecké soutěže!!“

Ale chlapcův tanec již dosáhl svého vrcholu. Waltraute netušila, o čem ta soutěž byla, ale vycítila, že bude pozadu, jestli nezačne nic dělat. A tak (ve své desetileté podobě) začala chlapce napodobovat. Lehce sevřela své pěsti a začala mávat zápěstími.

„M-m-mňau mňau...“

A pak se soustředění ostatních osm sester Valkýr a Freyi stočilo k Waltraute.

„Nééééé!! Je mi jedno, jestli teď prohraju. Je mi to jednóóóóóóó!!“

Waltraute to nedokázala unést, stočila se a vykřikla jako vousatý vojenský velitel, pak začala mlátit na kamenný břeh tak moc, až se po něm rozběhly pukliny.

Ale kvůli Waltrautřině malém vzhledu...

„(Vlastně, není tohle poprvé, kdy mohou mít rovnocennou soutěž?)“ poznamenala nejstarší sestra Brünnhilde.

„(Kolik prostoru a času bylo přeneseno, jen aby se všechna pozornost plavkové kapitoly přenesla na postavu, která jako jediná plavky nemá?)“ poznamenala druhá sestra.

„(Ňa ha ha ha ha!! To, že vypadá dokonale pro ten kotěcí tanec, je vtip sám o sobě!! Tohle není moe; tohle je vtip. Tohle je moc, než aby se to dalo považovat za moe vtip!!)“ poznamenala bohyně krásy Freya.

Ale pět chlapcových smyslů nebylo dost bystrých na to, aby postřehlo ty šeptané hlasy na druhé straně pláže. Soustředil se výhradně na to, co malá Waltraute dělala a říkala.

„Zrovna jsi řekla, že je ti jedno, že prohraješ, viď!? Jůů! Vyhrál jsem kotěcí tanec!!“

„...He he he. Dělej, jak se ti zlíbí,“ zamumlala malá Waltraute s výrazem někoho, jehož duch byl zlomen.

S úsměvem od ucha k uchu chlapec řekl: „Tak... tak si pojďme hrát tamhle na tu pláž! Je tam tuna divných zvířat. Paní Brünnhilde mi říkala o racích poustevníčcích!!“ promluvil chlapec a popadl Waltraute za ruku.

„Eh he he. Dneska jsem velký bráška.“

„Mh.“

Waltrautřin vnější vzhled se možná změnil, ale pořád měla svou plnou moc Valkýry. Nepotřebovala být ochraňována duší z lidského světa. Nicméně...

„…“

Malá Waltraute odvrátila zrak, přesto zamířila k pláži, když ji chlapec tahal za ruku.

Chlapcova ruku se zdála být tak nějak silnější a teplejší než obvykle.

Část šestá

Šťouchali do raků poustevníčků, vyhrabávali tunely v horách písku, kreslili na pláž vyplavenými větvičkami, ochutnali mořskou vodu, která změnila jejich oči na X, vrátili medúzu do oceánu.

„(Hm, tohle vidím jen jako dokonale nezávadné.)“

„(Normálně bych si z toho dělala legraci, ale všechno to vypadá dokonale normálně s tím jejím vzhledem.)“

Tohle byly názory nejstarší sestry Valkýry Brynhildr a bohyně krásy Freyi, ale malá Waltraute a chlapec si jich nevšimli.

„Waltraute.“

„Hm?“

Malá Waltraute přidávala sedmý vchod k tunelům vedoucím skrz horu písku a uvnitř vytvářela tři různé vrstvy. Podívala se nahoru s rukama stále v písku.

„Ehm, našel jsem tohle.“

„Co? Je to další kus naplaveného dřeva?“

Malá Waltraute opatrně vytáhla ruce z tunelu a konečně se otočila k chlapci.

A zůstala beze slov.

Chlapec držel meč, který měřil přes 150 centimetrů.

Musel být velice těžký, ale hubený chlapec jej nějak zvládl nést.

„Co je tohle za přehnanou zbraň!?“

„Našel jsem ji vyplavenou na pláži.“

„Počkej. Ten meč vypadá nějak povědomě...“

Malá Waltraute zúžila oči a zírala na velký meč.

A pak si vzpomněla.

„Nothung...? Tohle je ten meč, který člověk Siegfried použil ve svém boji s drakem!!“

„Ňjá? Kdo je Siegfried?“

„Člověk Siegfried byl manželem mé nejstarší sestry Brünnhilde. V podstatě je mu Brünnhilde stále zcela oddaná. Hodně se toho stalo.“

„Och. Tak bych jí to měl dát, aby mu to mohla dát.“

„Počkej, počkej, počkej. Siegfried zemřel... a vlastník toho meče by se stal nejslavnějším člověkem v Midgardu. Jsi si jistý, že chceš dát pryč takovou čest?“

Nothung byl znovu ukut poté, co byl rozbit, ale původně patřil Ódinovi. Měl najít největší duši v Midgardu (a pak toho člověka zabít, aby se přidal k válečným mrtvým Einherjům).

Ať už ji získal jakkoliv, chlapec držel moc k rozetnutí zlého draka ve dva, alespoň dokud tu čepel držel. Nicméně...

„Hm. Ale tohle patří Siegfriedovi, takže si to vzít nemůžu,“ prohlásil chlapec.

S pohledem zpět na malou a ohromenou Waltraute vlekl chlapec Nothung a běžel tam, kde se Brünnhilde opalovala s tváří k zemi.

(Hm. Takovou čistotu srdce mohu respektovat.)

Waltraute byla zanechána s obdivem pro toho chlapce, ale brzy poté se objevil problém.

Brünnhilde byla vdovou, která byla stále doopravdy zamilovaná do Siegfrieda (i když mu přímo pomohla ke smrti).

Když jí chlapec přinesl tu připomínku jejího manžela, byla mnohem dojatější než Waltraute.

Brünnhilde pohladila chlapce po hlavě.

„To se jí opravdu nepodobá. To asi značí její přetrvávající city ke člověku Siegfriedovi.“

Brünnhilde chlapce objala.

„Počkat, není tohle trochu moc, Brünnhilde? Ničíš charakter, který sis vystavěla.“

Brünnhilde zanořila chlapcovu tvář do svých velkých prsou a začala se točit po písku.

„Nenech se unést, ty blázne!! Snažíš se změnit tuhle plavkovou kapitolu na Brünnhildinu kapitolu!?“

Waltraute se už nedokázala držet zpět, vrávoravě se přiblížila k sexy opalovací zóně. V jedné ruce stěží udržela Kopí Ničícího blesku.

A tak plavková kapitola skončila.

Část sedmá

Konec přišel náhle.

Ačkoliv malá Waltraute nepochopila podstatu záležitosti, měla nějaké zlé tušení.

Na příklad příchod drakobijeckého meče Nothungu.

(Chlapec řekl, že byl vyplaven na pláž, ale může se vůbec stát něco tak příhodného? Když se zamyslím, co se vůbec stalo tomu velkému meči poté, co jej Sigmund a následně Siegfried vlastnili?)

A do očí ji bila další věc.

(I kdyby nastalo několik nepravděpodobných možností a Nothung se vyplavil na pláži, byl by chlapec schopen jej zvednout? Ten meč byl sice vytvořen tak, aby jím zvládla vládnout duše z lidského světa, ale má najít největší duše. ...Ani já nevidím chlapce v tak dobrém světle, abych si myslela, že je ze stejného těsta jako Siegfried. Proč byl chlapec schopen jej zvednout?)

Malá Waltraute zaúpěla a sledovala chlapce (a Brünnhilde, která si jej docela zamilovala), ale nenapadala ji odpověď. A to jí naplňovalo stále větší a větší úzkostí.

Něco se dělo.

Mezitím se jeden kout Ásgardu kolem pramene naplnil štiplavě napjatou atmosférou.

Jednoznačně negativní emoce, která nebyla vražedná nebo nepřátelská, zasáhla tu oblast.

Dala by se nejlépe popsat jako obecný údivem naplněný strach z něčeho, co bylo neviděno a nepřítomno.

Často naplňovala lidská srdce, když přemýšleli o bozích, ale jen výjimečně vzácně se šířila ze srdcí samotných bohů.

Lstivý bůh Loki a bohyně osudu známy jako Norny stáli před tím pramenem, který ukazoval budoucnost.

Možná by se mělo říct, že se přes pramen hádali.

Norna nebyl výraz, který by odkazoval na jednotlivce. Byl to obecný termín pro tři bohyně, které předvídaly. Blížilo se to tedy spíše k nějaké rase, jako je trpaslík nebo elf.

Ale v tomto věku termín Norny odkazoval na tuto skupinu tří.

Bohyně minulosti Urd, bohyně přítomnosti Verdandi a bohyně budoucnosti Skuld.

Jako obvykle nemělo trio Norn žádný výraz ve tvářích.

„I to, jak byl příběh představen, je divné,“ řekl Loki. „Kultury Ásgardu a Midgardu se dost liší. To je vidět v úrovni dokonalosti run, které každý ze světů používá. ...Ale vytáhnout věci jako syntetická vlákna a školní plavky bylo největším problémem.“

Verdandi a Skuld to zřejmě nezajímalo, protože Lokiho zcela ignorovaly.

Možná proto, že se to týkalo jejího časového období, se jediná Urd otočila k Lokimu.

„Proč je to problém?“

„Jde o zkroucené zákony vesmíru,“ pokračoval Loki hladce. „Ten chlapec odstranil jednu z příčin ragnaröku. Surt složil svůj meč a ustal v konstrukci Naglfaru. ...Ale ragnarök má více než jednu příčinu. Jestli se jedna zničí, začátek ragnaröku se bude soustředit na některou z dalších. Ach, ale předpokládám, že to se týká nejen minulosti.“

„Chápu. Jelikož se to týká různých časových dob, odpovím jako bohyně přítomnosti.“

„To platí i se mnou jakožto bohyní budoucnosti.“

Vypadaly docela neochotně, ale přesto se obě bohyně otočily k Lokimu. Urd kvůli tomu měla špatnou náladu už od začátku.

„Jako bohyně přítomnosti se musím zeptat: mohl bys shrnout, o čem to ‚právě teď‘ mluvíš?“

„A já mám otázku jako bohyně budoucnosti: kam myslíš, že tohle povede ‚v budoucnosti‘?“

Jejich věty a přístupy k sobě vůbec nepasovaly.

Norny měly velice línou a negativní náladu, když se Loki potěšeně usmál.

„Ani Ódin nemůže změnit výskyt a výsledek ragnaröku.“

„A?“

„Osud je vytesán do kamene, takže ani bohové jej nemohou změnit. Ale co právě teď? V tuhle chvíli se příčina ragnaröku mění na jinou. Nemyslíte, že právě teď může být osud otřesen?“

„...“

„...“

„...“

Minulost, přítomnost a budoucnost zmlkly.

Žádné z časových období se nedokázalo rozhodnout, jak odpoví.

„A děje se tolik zvláštních věcí. Na příklad se všech devět sester Valkýr převléklo do plavek, užívají výrazy z neznámé kultury a zcela normální lidský chlapec zvedl drakobijecký meč Nothung,“ pokračoval dál Loki. „Právě teď... ne, říct to tak by bylo bezohledné vůči Verdandi. Právě tady už osud a úděl neplatí. Otázky, na které už známe odpovědi, mohou vést k jiným odpovědím. Právě tady máme hrozbu, která způsobuje, že ragnarök vypadá jako nic. Na rozdíl od války s jasným vyústěním, nikdo neví, jak tohle skončí. Dokonce ani bohyně osudu. Nemám pravdu?“

„…“

„…“

„…“

„Těchto devět světů bude brzy zničeno. Řeka osudu se zhroutí a vše zaplaví. Ani já si nedokáži představit, co se stane pak. Zní pěkně, že by se všichni mohli chovat podle sebe, aniž by byli svazováni osudem, ale mohlo by to znamenat, že všichni budou navždy izolováni a nebudou schopni se spojit s nikým dalším.“

„…“

„…“

„…“

„Myslel jsem si, že tři bohyně, které mohou dohlížet na všechny existující světy, by měly vědět něco o tom, jak světy fungují. Ale jestli tu jste ve slepé uličce, tak jsem se zřejmě mýlil. A něco, co vy tři shledáváte nemožným, je nemožné i pro drobnější Norny. Máte nějaké nápady, kdo by to mohl zvládnout?“

„No,“ odpověděla bohyně minulosti Urd. „Toto přirozeně nastalé zkroucení osudu muselo slabě rozprostřít své účinky před všech devět světů. Jestli si přeješ způsobit záměrnou změnu, budeš muset zasáhnout ve všech světech, ne se jen soustředit na jediný bod.“

„...K tomu by byl třeba docela dlouhý dosah.“

„Napadá mě jedna možnost,“ řekla bohyně přítomnosti Verdandi vzhledem k momentálně se vyvíjející situaci. „Osud, který ovládá vše v devíti světech se nedá narušit ani ovládat dokonce ani námi třemi sestrami, které na vše dohlíží. Věřím, že je jen jedna osoba, která by to zvládla.“

„Kdo by zvládl udělat něco, co ani Ódin nezvládne?“

„Devět světů,“ odpověděla Verdandi, „devět světů by muselo samo uchopit celistvost osudu, který se přes ně lehce rozprostírá, a ovládat ji.“

„...Nikdy jsem neslyšel, že by někdo říkal, že světy mají vlastní vůli.“

„V přítomnosti ne.“

„Ani v budoucnosti.“

„Ale v minulosti ji měly.“

Loki se zamračil, když uslyšel Urdina slova.

„...Tak to je,“ povzdechl si.

Byl doveden k té úplně nejhorší odpovědi.

„Z čeho je devět světů vytvořeno? Jsem si jistý, že bohyně minulosti mi s potěšením odpoví.“

„Velký obr Ymir. Ódin a ostatní jej zabili, rozbili jeho maso a kosti a vytvořili z nich různé světy a živé bytosti. Tak byl Ódin schopen zvát se hlavním bohem, prohlásit Ásy za bohy a prohlásit Surta a jeho rod za zlé obry.“

„Takže zkroucení osudu má navrácenou Ymirovu vůli a plánuje se oživit z mrtvých. Nebo možná zkroucení osudu nastalo právě proto, že si Ymir přál se oživit. Ale to není důležité,“ řekl lstivý bůh Loki. „K oživení potřebuje Ymir všechny části svého těla.“ Konečně došel k tomuto závěru. „Ale jeho tělo již bylo rozděleno mezi devět světů a bytosti, které v nich žijí. Jestli se tyto části vrátí do původního obra, kam patří, devět světů a život v nich budou zcela vyhlazeny.“

Část osmá

Oživení velkého obra Ymira začalo.

Moře se obarvilo do krvavě červené, skály na břehu se staly bílými zuby a kostmi, vzdálené hory změnily svou barvu na barvu masa. Bylo jasné, čím původně byly ty objekty, na které vždy šlapali.

A změny se nezastavily u terénu.

Stromy, tráva, zvířata, lidé, draci, víly a obři byli všichni zasaženi.

Na všechno zrozeno v devíti světech čekal nevyhnutelný osud. Všechny objekty a živé bytosti vytvořené nebo narozené v devíti svět zamířily ke svému zániku. To platilo i pro světy Múspellheim a Niflheim, které byly vytvořeny z hmoty světů po Ásech v procesu zničení a oživení.

„Wal…traute…“ zaúpěl chlapec.

Stále scvrknutá se Waltraute zhroutila na pláž v barvě kůže. Stejná věc se stala i všem dalším sestrám.

Existovalo několik výjimek u problému s Ymirem.

Na příklad Ásové.

Zabili Ymira, aby vytvořili devět světů, takže existovali ještě předtím, než Ymir zemřel. Narodili se někde, aniž by to s Ymirem souviselo, a vytvořili své potomky z mužů a žen, aniž by to s Ymirem souviselo. A tak nebudou zasaženi ani oživením Ymira.

Nicméně...

Valkýry byly bytostmi, jejichž podoba byla změněna jak pro bohy, tak pro muže. Lidé byli zahrnuti v procesu jejich stvoření a tito lidé byli stvořeni z Ymira, takže Valkýry souvisely s Ymirem.

„Brzy budu mít taky potíže,“ zaúpěla bohyně krásy Freya.

Musela pochopit, co se zhruba děje, ze změn, které se děly jí a jejímu okolí.

Nepatřila mezi Ásy, ale byla původně Vanem. To znamená, že byla obryní. Měla božskost Ása, takže její zranění bylo sníženo, ale nedokázala se mu zcela vyhnout, jelikož Ymir byl zapleten v procesu jejího stvoření. Jestli to tak půjde dál, stane se částí Ymirova těla, stejně jako každá další forma života.

„Vážně, musely jsme přestat dávat pozor, protože jsme se dočasně vyhnuly ragnaröku. Možná bylo špatné i to, že Norny nereagovaly. Kdo by si myslel, že se Ymir vrátí? Ale je pravda, že se chvíle, kdy osud mění kolej, stává příležitostí pro ty, kteří byli osudem zahnáni do kouta.“

„Co se stalo s Waltraute?“

Nejvíc trpěl nejspíš lidský chlapec.

Přímo jej zasáhly účinky toho, že byl vytvořen z Ymira, a neměl žádnou božskost, kterou by se mohl bránit.

Zranění bylo tak velké, že i nepřímý zásah poslal k zemi průměrnou Valkýru. Chlapec to zranění přijímal přímo, přesto toto byla jeho první slova.

„Co se stalo Waltraute a ostatním?“

„Vysvětlení důvodů, co stojí za tímhle zničením, by tě jen nudilo, chlapče. A stejně bys nemohl nic udělat, i kdybys ty důvody znal...“

Kdyby se čistí Ásové, kteří nebyli spojení s Ymirem, shromáždili a pracovali na vyřešení problému, nejspíš by to zvládli. Ale bylo by to obtížné i pro ně. Dokonce i když jsou Ásové v bezpečí, jejich nebeský svět Ásgard a světový strom Yggdrasil, který jej podpíral, se začínaly hroutit. Nebylo jasné, zda by vůbec dokázali ochránit zemi, na které stáli, neměli čas starat se o ostatní světy.

„Chlapče, jestli má ke mně jako k bohyni nějakou úctu, pohřbi mě, až se zhroutím. Jako bohyně krásy nemohu dovolit, aby někdo viděl, jak se mé tělo mění v něco jiného. Ha ha. Vím, že není správné, aby bůh tohle žádal po člověku, ale prosím. Řádně mě pohřbi.“

„...“

Maso a krev pulsovaly životem.

Něco několik desítek metrů vysoké se vyřinulo ze země, která změnila podobu.

Byl to velký obr Ymir.

Ale to nebylo dokonalé tělo. Jeho tělo mělo tmavě červenou barvu. Bylo pokryto čerstvou krví a zřejmě nemělo kůži. Bylo to jen jádro jeho těla. Jakmile se z devíti světů vše shromáždí, jeho obří podoba, která dokáže protít nebesa, bude kompletní.

Ale když se nad tím zamyslíme jinak...

Nastala dokonalá příležitost.

„...Ne, chlapče,“ řekla Freya, klečící na pláži. „Protože Waltraute nemůže mluvit, zastavím tě místo ní. To nemůžeš zvládnout. I když není kompletní, duše z lidského světa si s tím neporadí.“

„Ne,“ odpověděl chlapec rozhodně.

Zvedl velký meč, který spadl na pláž.

Byl to meč, který dal Brünnhilde.

Byla to zbraň připravená Ódinem a přepracovaná lidskýma rukama.

Ano.

Byl to drakobijecký meč Nothung, který byl připraven vůdcem čistých Ásů a měl v sobě moc čistých bohů!!

„Ať se děje cokoliv, nemůžu nechat Waltraute zemřít.“

Chlapec zesílil sevření jílce meče.

Se sto padesáti centimetry byl meč delší než chlapec a ten ho zvládl držet jen díky své svobodné vůli.

„Já...“

Rozhodl se.

„Já...!!“

Připravil se držet jedinou sílu v tom místě, která mohla zabít velkého obra Ymira.

Připravil se obrátit tu sílu proti žijící bytosti, ať už na sebe vzala jakoukoliv podobu.

Připravil se ochránit osobu, která pro něj byla nejdůležitější, i když to znamenalo, že si zašpiní ruce krví.

„Já ochráním Waltraute za každou cenu!!“

Je pravda, že tohle byla jen jiná forma spravedlnosti. Mnoho hrdinů toužilo po té spravedlnosti, rozhodli se a stali se členy válečných mrtvých Einherjů.

Ale to nebyla cesta pro tohoto chlapce.

Tohle byl chlapec, který oddálil ragnarök tím, že ve svém rozhovoru se Surtem dokázal, že má odhodlání složit zbraň. Jeho činy tady by popřely vše, co udělal tehdy.

Freya se pokusila zavrtět hlavou, ale už jí nezbývala žádná síla.

Chlapec byl připraven jít do akce.

Zkroucení osudu jej manipulovalo do jeho vlastního zkrouceného osudu. Vybrat si možnost, kterou by si nikdy předtím nevybral - tu, kterou si nikdy nesmí vybrat - a zničit tak vše, co vystavěl.

Obří masa tmavě červeného masa, kterou byl Ymir, vypadala, že se směje. Drakobijecký meč Nothung byl zajisté hrozbou, ale to, že jím vládl tento chlapec, který jím nikdy vládnout neměl, dokázal, jak zkrouceným se osud stal. Jestli to tak bude pokračovat, Ymir nabude svou původní podobu.

Ale pak...

Ještě předtím, než chlapec udělal první krok z cesty svého správného osudu...

„Počkej. Tohle není tvá role,“ rozezněl se krajinou zkrouceného osudu hluboký mužský hlas.

Velká a tlustá paže se natáhla vedle chlapce, k Nothungu.

Zvedla velký meč téměř příliš snadno.

Jako by meč patřil do jejího úchopu.

Jako by se osud obnovoval.

Jako by se meč vracel svému právoplatnému majiteli.

Velká masa Ymira se svíjela, jako by se ptala „Proč?“

„Chceš vysvětlení?“ zamumlal velký muž držící Nothung. Byl obarven červenou krví draka, ne svou vlastní krví, jak tomu bylo u Ymira. „Ty se tu oživuješ, tak je vážně tak zvláštní, že se oživuje i někdo další mrtvý? Tohle funguje jen tehdy, když byl osud zkroucen. Není-liž pravda, ty maso materiálů pro světy?“

Freya zamumlala něco skřípavým hlasem.

Bylo to jméno hrdiny.

Bylo to jméno majitele Nothungu.

„...Siegfriede?“

Část devátá

V tu chvíli byl osud téměř určitě zkroucený.

Člověk Siegfried držel přes metr a půl dlouhý meč Nothung v jedné ruce a promluvil: „Tak teď tu máme svalnatého chlapa a směšného obra. Až se jeden diví, co se stalo té romantické komedii.“

Obří červená masa se zatřásla, jako by se ptala „Proč?“

„Neudělal jsi nic špatného. Byl jsi prostě zabit Ódinem. Prostě jsi se změnil na materiál pro světy tím idiotem, který chtěl být znám jako hlavní bůh. Máš právo toužit po oživení. To proto jsem to nechtěl nechat na tomhle chlapci. Vyústění tady a pozdější vina by pro něj byly příliš.“

Obří červená masa se zatřásla, jako by se ptala „Proč?“

„Ty a já jsme byli oba zabiti kvůli Ódinovým plánům. Ódin nechtěl, aby byla vojenská moc nebeského světa rozdělena tím, že si zaberu Brünnhilde, takže trikem přinutil Brünnhilde mě nenávidět a nepřímo k tomu, aby mě bodla do zad. Ale nemám v plánu uspořádat lítostivý večírek. Naneštěstí pro tebe příliš minulosti nelituji.“

Obří červená masa se zatřásla, jako by se ptala „Proč?“

„Co dobrého udělá touha po oživení? Jak jsem řekl, ničeho nelituji. Nebo alespoň nemám dost důvodů doufat v oživení, dokud se Brünnhilde usmívá. Dokud se usmívá, je mi jedno, co se stane s mým vlastním životem. ...Popravdě, to, že jsme byli zabiti kvůli vlastním zájmům Ódina, neberu jako největší tragédii. Říkám, že největší tragédie je, žes nikdy nepotkal nikoho, na kom by ti tolik záleželo. Co říkáš? Můžeš chtít žít, ale dovol mi položit ti otázku: co budeš dělat, až bude naživu?“

„Prooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooč!!!!?“

„To mluví za vše.“

Siegfried zlehka mávl velkým mečem.

To stačilo, aby jasně proťal vztek a úmysl zabíjet toho červeného obra.

„Vím, jak obejít posmrtný život. Na cestě zpět ti to můžu ukázat.“

Drakobijecký meč Nothung v přímé linii spadl k velkému obru Ymirovi.

Byl to meč vyzyvatele.

Měl předvést zdrcující ostrost jen když se otočil k vládci nynější lokace.

Část desátá

Jakmile bylo jádro velkého obra Ymira rozťato na dva kusy, zkroucení osudu zmizelo. Změna z jedné příčiny ragnaröku na jinou se hladce dokončila.

A to se dotklo i Siegfrieda.

V správné cestě osudu byl jeho život již ztracen.

Ale ten velký muž neměl žádný skutečný vztah se světem živých.

Jádro jeho bytí se nezačalo třepotat, jak by tím oznamovalo, že tak to má být.

„Promiň, ale tohle si vezmu,“ řekl Siegfried chlapci, přičemž držel Nothung. „Chci, abys zamířil po cestě, která nezahrnuje držení tohohle. To pomůže tvé Waltraute a mé Brünnhilde. A navíc to naštve toho jednookého vousatého starce.“

„?“

„Není třeba, abys rozuměl. To, že neznáš hodnotu tohoto meče a že nedokážeš srovnat hodnoty těch dvou možností, ukazuje, že osud se vrátil do normálu. Stejně jako jsem já šel po své cestě, ty běž po své. Tím se nejrychleji vystaví tvá největší síla,“ řekl Siegfried s úšklebkem. „Použil jsem brutální sílu, abych si podmanil bohy v boji, ale vypadá to, že člověk bude vždy v nevýhodě, ať už se snaží jakkoliv moc. Tak jsem skončil mrtvý. Ale tvá metoda ti možná dovolí být opravdovým soupeřem pro vůdce Ásů.“

„Co tím myslíte?“

„Ódin hodnotí věci podle bojů, takže žádné nebezpečí nevidí. Cítí se v bezpečí, protože je nejsilnější. A proto nedokáže nic vyřešit, když dojde na romantickou komedii. Asi bys tomu mohl říkat síla lásky. Já něco takového také nemám v oblibě, ale ten vousatý stařec to musí nenávidět ještě víc. Nikdy nebojuj s nepřítelem podle jeho pravidel. Jestli chceš ochránit něco nebo někoho, pak donuť nepřítele bojovat podle svých pravidel.“ Pak se podíval na Brünnhilde, která se k sobě ještě měla vrátit, ležící na pláži v plavkách. „Ale prosím nezapomeň, že chůze po tvé cestě ovlivní víc osudů než jen tvůj a Waltrautřin. Musí se to dít, jen když máš čas navíc. Možná během doby, kdy nemáš s Waltraute žádné plány. Ale příležitostně zavolej ji. Je na čase, aby konečně začala mluvit s člověkem, který netkví v jejích vzpomínkách.“

A změna osudu se dokončila.

Dlouhé, dlouhé odpočítávání ragnaröku se restartovalo.

„Ach!? Navzdory všemu, co se stalo, že mé malé tělo jediná věc, která se nevrátila do normálu!?“

„To proto, že ses scvrkla kvůli snědení příliš mnoha jablek nesmrtelnosti. Nemá to nic společného s těmi složitostmi.“

Malá Waltraute si stěžovala a Freya jí otráveně odpověděla, na sobě měla své obvyklé lehké oblečení.

Dalších osm sester Valkýr již pláž opustilo.

Celý výlet k moři vypadal nepřirozeně, tak se rychle vrátily do Ásgardu hned, jak změna osudu skončila.

Siegfried byl také pryč.

Byl jen přídavkem k Brünnhildině síle jako jeden z mrtvých válečníků.

Chlapec popadl brnění malé Waltraute a řekl: „Hele, hele.“

„Co?“

„Jestli se brzo nevrátím domů, můj táta se naštve.“

„Ale na líbánkách máš zůstat přes noc!“

„Přestaň, přestaň,“ varovala ji Freya. „Tyhle poznámky by mohly znovu roztrhat zavřenou ránu osudu. Vážně bychom se tak dva týdny měly vyhnout jakýkoliv meta poznámkám.“

„Mh.“

Už nebylo co říct. A ani malá Waltraute nechtěla, aby atmosféra zvážněla.

Přivolala svého bílého koně a nasedla na něj. Vytáhla chlapce nahoru a posadila jej před sebe.

„Nemám tedy na výběr. Freyo, vezmu chlapce domů.“

„Dobře. ...Ale proč se to na úplném, úplném konci muselo změnit v bojový příběh? To byl teda na houby den volna.“

Freya se potřebovala vrátit do Ásgardu, tak zbytečně jiskřivě použila Bifröst, aby svou existenci rozbila na částice.

Malá Waltraute a chlapec použili bílého koně, aby cestovali po povrchu.

Přitom chlapec řekl: „Waltraute.“

„Copak?“

„Byla bys smutná, kdybych zemřel?“

„Nn,“ zaúpěla malá Waltraute, protože si nebyla jistá, proč se na tu otázku zeptal.

Nespíš se to týkalo toho, co se stalo během zkroucení osudu.

Chlapec si vybral zabít, aby ochránil svou nejdůležitější osobu, a také viděl, jak Siegfried uzavřel možnost svého oživení, aby ochránil tu, která pro něj byla nejdůležitější.

Ta zkušenost ho musela přimět zamyslet se.

Myšlenku smrti nebrala lehce ani Valkýra, která sledovala smrt mnoha lidí a vzala jejich duše k válečným mrtvým do Ásgardu.

Ti, kteří brali smrt výjimečně vážně, jako jistý vousatý stařec, byli největšími hlupáky ze všech.

„Dovol mi něco ti říct,“ odpověděla.

„Co?“

„Riskovat a ztratit život rozhodně může zachránit život někomu jinému. A je v tom jistá krása. Je pravda, že mnoho hrdinů vědomě toužilo po takovém osudu.“

„Chápu.“

„Ale.“

„?“

„Je jedno, kolik lidí bude dojatu takovou odvahou, a i když je život zachráněn, bude vždy naplněný smutkem. To je jedna odpověď a jeden nesmí nikdy znejistět, když míří po této cestě.“

Mezitím dorazili k domu chlapce.

Slunce už téměř zapadlo a chlapcovi rodiče vyběhli ven, aby jej přivítali. Vypadali, že jsou překvapeni více z obřího bílého koně než z malé Waltraute. Kůň byl z Ásgardu, takže měl sílu, která mu dodávala jistou eleganci.

Možná si mysleli, že Waltraute je nějaká šlechtična, že jede na tak úžasném koni, ale ve skutečnosti byla bohyní.

Poté, co byl dán na zem malou Waltraute, se chlapec usmál a promluvil, vůbec netušil, co si jeho rodiče myslí.

„Ehm, tohle je Waltraute. Je to moje manželka. Zrovna jsme byli na našich líbánkách.“

„Vážně?“ odpověděli jeho rodiče s úsměvem.

Zřejmě si mysleli, že si s dítětem od sousedů hraje na rodinu. V jejich myslích vyvstávala jediná otázka, jestli poblíž žije tak urozená rodina. Také upřímně doufali, že jí chlapec při hraní neublížil.

„Ahoj, Waltraute. Napíšu ti dopis.“

„Na shledanou.“

Poté, co viděla, že chlapec s máváním vstoupil do domu, začala se malá Waltraute vracet do Ásgardu.

Ale než mohla, promluvil chlapcův otec.

„Buď prosím jeho dobrá kamarádka.“

„Budu.“

A pak vypršel efekt jablek nesmrtelnosti.

Waltrautřina desetiletá podoba byla obklopena jasným světlem a následně se změnila ve vysokou a okouzlující krásku.

Byla to trochu otrava, ale krásná Waltraute to ignorovala a dodala: „Protože to byl výsledek soutěže, stejně bych nikdy nezaváhala. Ale přesto já, Waltraute, čtvrtá ze sester Valkýr, budu přísahat ještě jednou. Možná nemám zkušenosti, když dojde na smrtelnost, ale přísahám, že zůstanu po jeho boku, ať se děje cokoliv, až do chvíle, kdy zemře.“

Tentokrát nechala Waltraute zcela šokované rodiče za sebou (i když si zřejmě vůbec nevšimla změny v jejich emocích) a použila Bifröst, aby rozbila svou existenci.

Nepřirozená polární záře se vykreslila přes noční nebe, když se Waltraute vracela domů.

Část jedenáctá

„Hůů. To byl teda výlet,“ řekla Waltraute, když sesedala ze svého bílého koně na bifröstské dráze v Ásgardu.

Třetí dráha byla stále bodem setkání pro bohyně a Freya si Waltraute rychle všimla.

„Ach? Takže jsi zpět?“

„Ano. Stalo se toho hodně, ale alespoň jsem se řádně přivítala s jeho rodiči. Naše manželství bylo chlapcovou odměnou za vítězství. Jako poražená se musím ujistit, že naše manželství je správně zvládáno.“

„Nemusíš každou maličkost překládat do řeči soutěže. Je to docela otravné. Ale důležitější je...“

„Co?“

„Vypadá to, že chlapcův papa se do tebe zamiloval, když vidět tvou dospělou verzi. Matka už na toho muže začala násilně útočit.“

„Ééé!? Ale vždyť jsem i řekla, že jsem manželkou chlapce! Taková otrava!!“

Dokonce, i když se vzali, dokonce, i když přemohli ragnarök, a dokonce, i když byl osud trochu zkroucen, Waltraute před sebou měla stále plno práce, aby zajistila šťastné manželství.

Ale právě se objevil jeden velký problém:

Zdálo se, že je její tchyně kvůli různým okolnostem děsivá!!

Doslov

Všem, co tohle znají: vítejte zpět. Všem nováčkům: vítejte.

Tady Kamachi Kazuma.

Tohle je další z nových sérií. Tento příběh vznikl pro serializaci v časopisu. Zatímco Index má jak vědu, tak magii, a Heavy Object má jen vědu, Waltraute je zcela na straně fantasy.

Tématem je: příjemné učení se o severské mytologii! Na první pohled to vypadá jako směšný příběh, který se snaží dát význam myšlence manželství s Valkýrou po jejím poražení v soutěži. Ale přesto jsem musel změnit několik věcí, aby to fungovalo jako novela, tak doufám, že to vidíte jen jako úvod do mytologie.

Jestli chcete vědět, co je na skutečné severské mytologii jiné a co jsem do novely přidal, musíte to prošetřit hlouběji.

Výstavba této novely dokázala být docela otrava, protože čtenář shlíží na Valkýru, která zase shlíží na lidský svět. Předpokládám, že cílová skupina se hodně mění na tom, zda vidíte Waltraute nebo chlapce jako hrdinku(?).

Jak jste to viděli na začátku?

Ke kapitole první:

Jak název napovídá, motivem této kapitoly je Jack a stonek fazole. Věděli jste, že ten příběh je založen na severské mytologii? Tohle je jedinkrát, kdy se zmíní chlapcovo jméno. Je to trochu směšný příběh, ale příběhy mužů, kteří přijdou se soutěží, aby vyhráli ruku bohyně, Valkýry nebo princezny (aniž by se dívky zeptali na její názor) jsou v severské mytologii poměrně časté.

(Cílem je obvykle Freya a mužští bohové Ásů se všichni snaží vyzyvatele zastavit.)

Připomíná to nemožné úkoly od princezny Kaguyi, ale severská mytologie se opravdu soustředí na válku, jak se sluší, když je vládcem bůh války Ódin. Na příklad chtěli mužští bozi rozbít hlavu obra, který je naštval tím, že požádal Freyu o ruku - a skutečně to udělali.

Jsou i příběhy o tom, jak získat ruku Valkýry, když nějakou chytíte nebo získáte záhadný předmět nebo znalosti o runách, když jste na Valkýru hodní, takže to vypadá, že Valkýry byly vždy považovány za nedosažitelné ceny spíš než na normální bohy.

Byla to velice volná interpretace nevinných bájí, kdy si člověk vzal uvězněnou Valkýru, která vedla ke zde viděné Valkýře posedlé soutěžemi.

Ke kapitole druhé:

Kapitola 1 byla cestou nahoru do nebe a tato míří dolů do podzemí. Tento příběh zahrnuje trpaslíky, kteří se ve fantasy objevují neustále.

„Když jsme teď svoji, svléknu tě!!“ Porozumět tématu této kapitoly je snadné. Ale protože jde o zbroj a oblečení Valkýry, jeho svlečení má v sobě jistý symbolismus. To jde vidět nejvíc, když Waltraute prohlásí „Jestli je ztratím, nebudu tušit, kdo vůbec jsem!“, když se sází o ozdobu ve tvaru pírek na hlavě. Jedním ze symbolů Valkýr je labuť, takže ztratit ta pírka je ztratit jeden z důležitých symbolů její postavy.

Takže jak vidíte, všechno to povídání o svlékání není jen fanservice.

Super runový karetní duel je samozřejmě vtip, ale když jsou váleční mrtví lidé vzati do nebeského světla, vidím to tak, že technologie a kultura lidského světa vystoupí s nimi.

Trpasličí kletba je jen mou myšlenkou, že by něco takového nejspíš udělali, kdyby vždy byli k práci buď donuceni čepelí, nebo by účet zůstal nezaplacen.

Když jsem zjistil, že Freya, nejkrásnější bohyně v severské mytologii, je známa i jako prasnice, věděl jsem, že to musím použít. Ale to je tajemství.

Ke kapitole třetí:

Když už jsem používal severskou mytologii, chtěl jsem někde použít ragnarök. A tak jsem přišel s tímto příběhem.

Jak Waltraute v této kapitole zmínila, není to nic než romantická komedie. I když se dějí úžasné věci, udělám vše pro to, abych zkrátil samotné bojové scény.

Trumfová karta, kterou Waltraute použila k porážce osmi Valkýr, možná v předchozí kapitola vypadala jako vtip, ale je to předmět na stejné úrovni jako Gungir nebo Mjöllni. Měl jsem pocit, že by bylo jen správné, aby měl tak ničivou sílu.

Možná to vypadá, že chlapec se v této kapitole nezvykle moc snažil, ale vždy riskuje svůj život na cestě do nějakého jiného světa. Možná je ještě odvážnější než Kamijou z Index nebo Quenser z Heavy Object. Navíc, tenhle chlapec je ženatý. Motiv je podobný tomu v první kapitole, užití tvrdé práce k získání toho, po čem touží. Doufám, že jste tu tvrdou práci, kterou chlapec vynaložil, cítili, i když byla schovaná za vtipy a prvky romantické komedie.

K A.E. 01:

Časopisová serializace šla jen ke třetí kapitola, takže tahle byla v novela zcela původní.

Je to očividně vedlejší příběh, tak jsem se rozhodl mu dát neobvyklé číslování.

Byla to plavková kapitola!! Spolu s hrozbou ještě větší, než jakou je ragnarök!! ...Chtěl jsem, aby tahle měla velmi jednoduché téma.

Co se týče postav, dal jsem tam Brünnhilde a Siegfrieda, protože jsem se předtím držel zpět v jejich používání.

V příběhu lásky mezi Valkýrou a člověkem tyhle postavy být někde musí.

Použil jsem raději Siegfrieda než Sigmunda a Nothung než Gram, úmyslně jsem smíchal jména a prostředí opravdové severské mytologie a Wagnerovy verze, tak buďte opatrní.

V této novele má ten pár zlomená srdce, ale možná jsou moc hrdinští, než aby je tahle jedna věta shrnula. V této novele je Brünnhilde ten typ, který se doslova drží Siegfriedova stínu, zatímco Siegfried je ten typ, který se usmívá, když mluví o lásce, co skončila.

Vyřízl jsem většinu bojových scén, protože se do tohoto typu novely nehodí, ale závěr kapitoly byl docela vážný. To také proto, že se jedná o vedlejší příběh. V severské mytologii se vše rozhodne bojem, takže se to spíše blíží standardu. Ale udělal jsem to tak, že Siegfried ztratil život, protože tomu cyklu nebyl schopen uniknout.

A kvůli zkroucení osudu jsem nechal chlapce pro jednou naplno zamířit špatným směrem.

V podstatě se dá říct, že kdyby novela na jinou výhybku, mohl by to být takový příběh.

Chlapec žije na straně romantické komedie, zatímco Siegfried žije na bojové straně.

Myšlenka, že ani hlavní bůh Ódin nedokáže zvrátit osud, je docela dobře známá. I když je předpovězeno, že bude sežrán Fenrirem během ragnaröku, nemůže se tomu vyhnout. A Ódin respektuje jak Norny, tak duše lidských čarodějek. Představu, kdy hlavní bůh sestoupí do Niflheimu, aby se poradil s duchy krásných čarodějek, považuji za docela vtipnou, ale to jen ukazuje, jak vážně bere Ódin osud. (A možná jak vidí ty, kteří se osudem zabývají, za hrozbu?)

Takže když jsem se dostal do poslední fáze novely, která přemohla i ragnarök, myslel jsem si, že osud je dobrý kandidát. Co myslíte?

Děkuji svému ilustrátorovi Nagiryu-san a svému editorovi Mikimu-san, stejně tak i čtenářům.

Tady to skončím.

Doufám, že jsem vás rozesmál, a že novela funguje jako vstup do severské mytologie.

Waltrautřiny plavky budou muset počkat na někdy jindy.

- Kamachi Kazuma

Poznámky

Návrat k Hlavní straně