Sword Art Online ~Czech Version~:Sound of Water, Sound of Hammer

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Zvuk vody, zvuk kladiva[edit]

48. podlaží Aincradu

Srpen 2024

SAO Lisbeth Edition.jpg

„Prosím vylepši ho."

Zírala jsem na tvář svého klienta, který položil dlouhý meč v bílé pochvě na přepážku, zatímco klidně utrousil tu poznámku, stěží jen dvě vteřiny.

„...C-co je to?" odpověděla jsem nakonec se zakašláním, horní částí těla jsem se odkláněla.

„To-to nic. ...Jenom že jsem přemýšlela, jak dlouho s sebou ještě budeš tenhle meč nosit."

Ta věta měla poukázat na moji ostýchavost, ale—

„Je-je to fajn, ne, že ho mám. Přeci jen ho mám rád."

Zase jednou jsem zůstala beze slov. Kdybychom se dál takhle dívali jeden druhému do tváře, líce by se mi téměř nepovšimnutelně zčervenaly, a tak jsem rychle odvrátila obličej a promluvila.

„No, myslela jsem, že ty si vybavení vylepšovat moc nenecháváš. Ale pojď se mnou prosím do dílny."

Natáhla jsem ruce k přepážce, zvedla jsem dlouhý meč pomocí svého bojového ducha, „Hej-hou!"

Důvod, proč jsem zčervenala, byl jednoduchý.

Protože před třemi měsíci tento tenký dlouhý meč, který jsem nyní držela, «Tmavé odražení», jsem já - kovářka Lisbeth - vykovala vlastním kladivem. Byla to tedy hráčem vytvořená zbraň. A také, ten černovlasý uživatel jednoručního meče v černém - Kirito - který zrovna řekl „Mám ho rád," je tím, do koho jsem zamilovaná. Ode dne, kdy jsme se setkali, bez ustání.


* * *


Můj obchod, «Lisbetin speciální obchod se zbraněmi» stál v jižní části hlavního města čtyřicátého osmého podlaží Aincradu. Mezi hráčskými výrobními obchody byl poněkud průměrný, prodejna a dílna v přízemí, v patře čtyři pokoje přetvořené do kuchyně a ložnic.

A důvod, proč jsem si i tak tohoto domu tolik cenila, byl ten, že byl vybaven velkým vodním kolem v zadní části domu. Vodní kolo bylo samozřejmě připojeno na potok. Různě velká zařízení se mohla napojit na sílu přenášející osu, která protínala zeď dílny. Pro pekaře mlýn na mouku, pro krejčí tkalcovský stav; a tak podobně, pro kováře měchy nebo brousící kolo. Při zvážení významu zautomatizování těchto nástrojů, které musel původně hráč ručně otáčet, byl bušivý zvuk kola, který klapal ve dne v noci, velice příjemný.

Kirito se v obchodě objevil brzy odpoledne, v druhém létě Aincradu. Bylo to v dobu, kdy se nezlomní hráči uzavřeli na lovících místech a v oblastech labyrintů, hovor odkapával jako studené pití po jídle v baru nebo restauraci, v obchodě nebyli žádní jiní zákazníci.

Nechala jsem NPC, Hannu (dívku, asi patnáct let starou, s příjmením Heinemann), aby se postarala o obchod, a přesunula jsem se do dílny, nesouce těžký meč. Poté, co Kirito, který také šel, bez pobízení otevřel dveře, byl zvuk rotace vodního kola o poznání hlasitější.

„...Je úleva, že aincradská léta nejsou tak horká, vážně."

Jeho dojem pocházel nejspíš z toho, že si všiml rozehřáté pece v rohu místnosti, pomyslela jsem si, když jsem jej za sebou slyšela mluvit. Sedla jsem si na židli vedle kovadliny a bezděčně se kysele usmála.

„Jestli ti jde o horko, měl by sis to sundat, aspoň když jsi v Oblasti."

Značkou Kirita, který měl super přízvisko «Černý šermíř», byl kožený kabát, který měl až někam ke kolenům; kdyby takhle někdo vypadal během srpna ve skutečném světě, nejspíš by dostal úpal. Na chvíli jsem nechala «Tmavé odražení» v pochvě na kovadlině, přesunula jsem svůj pohled ke Kiritovi, který se opíral o zeď a na tváři měl hořký úsměv, škrábal se po hlavě.

„Je to, no, kromě spánku už bez toho nejsem moc klidný, víš..."

„A vůbec, neříkej mi, že jsi měl zrovna tenhle oblečený už od prvního podlaží?"

Předtím jsem si podívala s mou blízkou kamarádkou Asunou a dostaly jsme se až k tomu, že Kirito má jen tu jednu sadu oblečení. Podle ní se zdá, že vypadá pořád stejně od doby, kdy se mu pod ruce dostal unikátně vzácný «Půlnoční plášť», z bosse prvního podlaží.

Na mou otázku se Kirito znovu usmál a zatřásl hlavou.

„Sem a tam si musím vyměnit vybavení. Tenhle «Černowyrmský plášť» je... Čtvrtá generace, myslím?"

„Ach... To je taky drop z monstra?"

„Ne, je od hráče..."

Ten poněkud komplikovaný výraz, který probleskl Kiritovi po tváři při odpovědi, mi neunikl. Dál jsem se usmívala, přitlačila jsem bez chviličky prodlevy.

„Ach. Z jakého obchodu?"

„No, to... Je to jen něco od A-«U Ashley»..."

„Áách. Heh. Vážně."

Při mých slovech Kirito velice výrazně odvrátil oči.

Ashley byla charismatická švadlena, říkalo se o ní, že je v Aincradu nejlepší. I když nebyla obchodním rivalem mně, kovářce, stejně jako já si postavila obchod v Lindusu, v severní části, a byl třikrát tak velký jak můj (a se dvěma vodními koly), nemluvě o tom, že názvu jejího obchodu, «U Ashley», si všimli snad všichni. Navíc byla dost krásná, věkem někde kolem dvaceti let.

Nejspíš kvůli tomu, že věděl, že obranná sestava v mém - Lisbetině speciálním obchodu se zbraněmi - zahrnovala i lehká brnění pro šermíře s jednoručními meči, koktal Kirito s výrazem, který napovídal, že nemá daleko k tomu vypustit efekt studeného potu.

„No, to jen, že je moje postava založená na kožené zbroji a tak, a jediný krejčí, koho znám, a dokáže zvládnout materiály s vysokým hodnocením, jako je kůže černého draka, je Ashley-san, takže jsem vůbec neměl na výběr, víš..."

„Ani jsem nic neřekla, ne? Ale i tak, pokud se nemýlím, tak Ashley-san přijímá požadavky na vytvoření něčeho, když ji to zaujme, že?"

„Vá-vážně? Mně to, no víš, doporučila Asuna, její pravidelná zákaznice... Jo, správně, to je, jako když jsem šel poprvé k obchodu do Liz, viď. To byla vážně pohroma, eh, rozbít meč, který jsi prodávala, když jsem se jím pokusil švihnout a..."

Když už se dostal až sem, ztuhl s výrazem, který říkal „A-sakra-šlápl-jsem-na-výbušnou-minu." Vybuchla jsem smíchy, už jsem to nedokázala dál potlačovat.

„Ahaha... Není třeba se takhle tvářit, teď už to beru jen jako dobrou lekci. Tehdy jsem dělala meče se soustředěním na Přesnost a Rychlost a moc jsem se o jejich Odolnost nestarala. Meče, které jsou silné se systémovou podporou, jsou oblíbené, ale uvědomila jsem si, že meče, které ochrání mé zákazníky v nouzi, jsou ty s Odolností..."

Poté, co se můj smích uklidnil, jsem se znovu otočila ke kovadlině, pozvedla jsem ještě jednou Tmavé odražení. Jemně jsem jej vytáhla z pochvy, byl pro mě natolik těžký, že bych jím nedokázala pořádně máchat v opravdovém boji, i když jsem jej se svou Silou unesla.

Čepel, trochu úzká na jednoruční dlouhý meč, byla stříbrná, s jemným modravým nádechem. Asunin milovaný meč, «Zářící svit», byl průsvitně stříbrný jako křišťál, ale v porovnání s tímto se spíše podobal tomu, co se objevuje ve fantasy dílech, «Mithrilovému stříbru».

„Pokud se nemýlím, je to teď +39, viď?"

„Áno. V krátkosti jdu dneska riskovat +40," souhlasil Kirito s mou otázkou bez zaváhání, ale mít +40 vylepšení bylo poměrně neobvyklé.

Každé vybavení, které v Aincradu existovalo, mělo vlastnost nazvanou «Počítadlo pokusů o vylepšení». Jak název napovídá, je to počet, který udává, kolikrát se můžete pokusit o vylepšení, to číslo se při každém pokusu o jedno sníží, ať už je vylepšení úspěšné, nebo ne.

Hodnota počtu pokusů pro «Tmavé odražení» je 50, mnohem víc než ostatní meče, které jsem vykovala. A nyní zbývá jen 8 pokusů. Jinými slovy, výsledek vylepšování bylo nyní 39 úspěchů a pouhé tři neúspěchy. Jestli to dáme do procent je to, ehm... asi 93 procent. Takové číslo mohlo být považováno za zázrak, kdyby o tom někdo zaslechl, nejspíš by už sem přišli a snažili se vyčmuchat, jaký trik za tím vězí. Ale i tak, i kdyby přišli, stejně bych jim to nedokázala vysvětlit.

V každém případě, důvod, proč byl tento meč vykován před třemi měsíci a stále mohl být Kiritem používaný na předních liniích (zrovna na sedmdesátém podlaží), byl především ten, že měl tuhle děsivou hodnotu vylepšení. Hráči, kteří se nezajímali o vylepšení zbraní, si zbroj většinou měnili na každém podlaží, ale Kirito se vybavoval mečem, kterým jsem před takovou dobou vytvořila, což bylo jak zdrojem mé radosti, tak i obav.

A to z toho důvodu, že pokud se někdo pokusil dotáhnout procento úspěšnosti vylepšení až k maximální hodnotě, kvalita a kvantita surových materiálů byla prostě nehorázná. I když to byl sólo hráč a všechny padlé předměty si nechával, nebylo těžké uhodnout, že je třeba šíleného množství času ke shromáždění všech těchto materiálů.

—Co takhle opustit tenhle meč a přejít ke vzácné zbrani, která padla na předních liniích?

Přemýšlím, jestli bych měla dávat takové rady, já kovářka.

Pokud se na sedmdesátém podlaží nachází vzácná zbraň, při vylepšení +20 by měla mít podobné vlastnosti jako Tmavé odražení +39. A bylo by k tomu potřeba o dost méně surových materiálů než k vylepšení Kiritova meče.

Zírala jsem na meč, zhluboka se nadechla, otevřela ústa.

Ale slova, která vyšla—

„...Ty surové materiály, použij je všechny, dobře? Když jdeme na +40, tak to chci udělat se vším všudy."

Dusila jsem své vnitřní myšlenky, promluvila jsem s našpulenými rty: „Samozřejmě." Kirito přikývl s širokým úsměvem.

Moje pravá ruka nacpaná do bezprsté rukavice (samozřejmě z černé kůže) hbitě operovala s oknem. Vyvolal se nepřiměřeně velký kožený pytel. Položila jsem meč a podívala se do pytle, který jsem obdržela. Kovové pláty vypadaly opravdu velice kvalitně, spolu s tesáky a rohy monster, různými druhy drahokamů a podobně.

Rozložit je na zem a ujistit se o jejich množství by zabralo příliš času, tak jsem jen poklepala prstem na pytel a zobrazila tak malé okno s výčtem obsahu. Při poklepání na meč na kovadlině a další úder mi ukážou hodnotu vylepšení v malém okně, spolu s dalším oknem s informacemi, které surové materiály jsou potřebné.

Kdybych vzala okno pytle prstem a přetáhla jej k tomu meče, jakmile by se dotkla, okamžitě by se porovnalo, zda jsou obsahy shodné. Pokud by všechny názvy předmětů a počtu zmodraly, byla by úplná shoda.

„Vypadá to v pohodě. Ale vážně, je úžasné, jak toho pokaždé zvládneš tolik nashromáždit!" znovu jsem řekla něco, co šlo proti mým myšlenkám. Kirito ležérně pokrčil rameny.

„Většina věcí padá na předních liniích, takže se samy nashromáždí při mapování. Jen něco málo jsem musel jít nasbírat na nižší podlaží, víš."

Věděla jsem, jak obtížné je shromáždit určený počet toho «něco málo», když jsem to samé občas dělala pro svůj jednoruční palcát. Ale přesně podle očekávání, slova, která mi vyšla z úst, znovu odporovala mým myšlenkám.

„Hlavně si dej pozor, aby se neroznesly novinky, že čističi řádí na nižších podlažích. Rozhodně se nechci dostat do novin v článku «Oblíbený obchod toho pana Velkého Hajzla» nebo tak nějak!"

„Hahaha, dávám si pozor, aby níž lovil jen v pozdě v noci, tak je to v pořádku."

„...Vážně. No, tak teda dobře."

Mapovat nebezpečné labyrinty předních řad přes den a po jen krátkém zdřímnutí přejít na unavující práci shromažďování materiálů. To znamenalo, že Kirito si udržoval tenhle životní styl celé ty tři měsíce. Bezděčně jsem se podívala jeho pokožku, ale její jemnost byla jako dívčí, bez známek únavy, kterou musel zajisté cítit.

V mysli jsem přemítala nad tichým rozporem, jediným mávnutím pravé ruky jsem zavřela všechna okna.

„No dobře, hned začneme. Jakou vlastnost chceš?"

„Ostrost, prosím!"

Můj neustále pozitivní klient krátce přikývl. Natáhla jsem ruce k velké peci, která by se dala považovat za hlavní součást místnosti, změnila jsem menu z «Produkce» na «Vylepšení». Nastavila jsem detail na Ostrost, vlila jsem do ní surové materiály pro vylepšení nacpané v pytli.

Vlastně bylo třeba pracovat s měchy předtím, než pec rudě žhnula, ale díky vodnímu kolu byl tento proces momentálně automatizovaný. Malá, přenositelná pec používaná pro pouliční stánky využívala palivo, takže měchy byly nepotřebné, ale neměla kapacitu, aby pojala takové množství surových materiálů.

Velká pec snadno spolkla i více než sto předmětů, zdála se být potěšená, jasněji zářila, hromada surovin byla během vteřin zkapalněna. Oranžovočervený oheň se změnil na stříbrný, stříbrná barva totiž reprezentovala vylepšení Ostrosti.

Bez dalšího odkládání jsem vrazila Tmavé odražení, bez jeho pochvy, do pece. Stříbřitě obarvené světlo obalilo čepel, a jakmile ta začala jasně zářit, přesunula jsem meč na kovadlinu.

Teď už jsem jen musela udeřit čepel mým kovářským kladivem, přesně určeným počtem úderů.

I když jsem neměla na výběr a musela mávnout kladivem téměř dvou set a padesátkrát, když jsem tento meč pečlivě kovala z ingotu, pro vylepšení, ať už na +1 nebo +40, byl počet úderů deset.

Odepnula jsem své milované «Zoringen kladivo +20» z pásku u pasu, pevně jej chytla za rukojeť obalenou červenou kůží.

Kovářská kladiva jsou klasifikována jako nástroje, ale zároveň jsou to i tupé zbraně, a tak se samozřejmě musí vylepšovat. Ale je nemožné, aby se samo udeřilo, a tak jsem měla ještě další kladivo, čistě pro vylepšování toho, které jsem nyní držela.

Sjednotila jsem své dýchání se zvedáním svého milovaného kladiva, tajně takzvaného milovaného meče, a i když nemá stejnou výdrž jako Kiritův meč, stejně to trvalo dobré dva měsíce na vylepšení. Chvíli jsem jej klidně držela na vrcholu, pak jsem jím udeřila dolů.

*Káán!*, jasný zvuk kladiva. Zvuk, který jsem milovala. Stříbrná a oranžová se smísily v jiskrách rozptýlených kolem, dopadly na zem a zmizely. Dvakrát. Třikrát. Při výrobě svého zboží na prodej nebo při vylepšování zbraní pro jiné zákazníky jsem dokázala dosáhnout stavu prázdnoty už při úplně prvním úderu - nebo spíš jsem byla úplně pohlcena ve zvucích a světlech - ale jen při práci na Kiritově meči se mi do toho vmísily osobní pocity.

Ochraň toho člověka; rozhodně se s ním vrať do téhle dílny; při své řeči jsem máchala kladivem.

Čtyřikrát, pětkrát. Dokud tento meč zůstával na Kiritových zádech, byli jsme spojeni jedinečným poutem. Nedokázala jsem mu hlídat záda při čistícím boji s bossem jako Asuna, ale mohla jsem mu asistovat tak, že jsem opravovala výdrž jeho meče a zvyšovala hodnotu jeho vylepšení.

Šestkrát, sedmkrát.

...Ale.

Toto pouto nevydrží navždy. Počet pokusů vylepšení Tmavého odražení se dnes znovu o jeden sníží, zbude jich 7. Pokud bude vylepšování pokračovat tímto tempem, zbývají dva měsíce... Skončí to před příchodem zimy. Pokud se tomu tak stane, nebude mít na výběr a přejde na nový meč, se kterým bude dál bojovat na předních liniích.

Až ten čas přijde, nebude jisté, že Kirito mě požádá o výrobu nového meče. Ne, ta možnost byla nepravděpodobná. K vykování meče s vysokými specifiky, neuvěřitelně vzácné... jinými slovy, vysoce hodnotně oceněné ingoty jsou nezbytné, ale drop monstra nestojí ani jediný Col. Kirito, který vždy bojuje na předních liniích, účastní se všech bojů s bossy a má vysokou šanci na získání bonusu posledního útoku, má dost příležitostí se dostat ke vzácnému jednoručnímu meči.

Osmkrát. A moje pravá ruka způsobila, že devátý zvuk kování dozněl — zastavila se ve vzduchu.

Cítila jsem Kiritův zmatený pohled na své levé tváři. Ale nedokázala jsem se podívat tím směrem.

Místo abych máchla kladivem dolů, přivinula jsem si jej blíže k hrudi. «Tmavé odražení», obklopené stříbrnou září na kovadlině, čekal v tichu na poslední úder. Doba trvání pro vylepšení byla tři minuty. Až ten čas uplyne, světlo obalující čepel uhasne a vylepšení automaticky skončí jako neúspěch.

„...Já..."

To, co vyklouzlo z mých rtů, byl chvějící se hlas, tak nehodící se ke vždy veselé kovářce Lisbeth.

„...Já-já už do něj nebouchnu... Protože... Pro-protože až pokusy dojdou, tak role tohodle meče... Ona potom..."

Skončí.

Vážně- Vážně, kdybych skutečně přemýšlela o Kiritě dobru, chtěla bych, aby ten den přišel rychleji. Kdyby si pořídil nový meč, jeho vylepšení od +1 by bylo mnohem snazší, rychleji by sesbíral materiály. Tomu moje mysl rozuměla, ale moje paže se odmítaly pohnout. S kladivem přitisknutým k hrudi se mohly jen jemně třást.

Pak jsem ucítila, jak se Kirito oddělil od zdi. Krok za krokem, slyšela jsem, jak jeho kroky utichly, když se zastavil vedle mě. Lem toho černého kabátu se zatřepotal, jak se rozvinul, šermíř si vedle mě klekl.

„...Hele, Lisbeth. Já... Mám předtuchu."

Tohle byla situace, kdy by bylo úplně v pořádku říct „Honem už bouchni!" se vztekem jako klient, ale Kiritův hlas byl něžný. Už od noci, kdy jsme se setkali, kdy mi převyprávěl tolik různých příběhů na dně dračího hnízda; nic se nezměnilo.

„...Předtuchu?"

Znepokojeně jsem se otočila, ty černé zorničky stydlivě mrkly, přímo před mýma.

„Jo. Přední linie jsou pořád na sedmdesátém podlaží, dalších třicet zbývá... ale přemýšlím proč. Mám předtuchu - ne, víru, že až budu bojovat s podledním bossem tohoto zámku, tak to, co budu držet, bude tohle Tmavé odražení."

„...Proč přesně si to myslíš...?"

„No, víš, Cardinal systém je ten, kdo rozhodl název tohodle meče, viď? «Tmavé odražení», to, které odrazí temnotu... Není možné, aby takové jméno bylo na něčem jiném než na «finálním vybavení»"

- Řekl, podíval se na mě s uličnickým smějícím se výrazem, bez dalších slov.

Obvykle bych se zhluboka, dlouuuze nadechla nebo bych do něj šťouchla loktem s „Proč se takhle vychloubáš". Ale protentokrát se mi moje rty zkroutily do mělkého úsměvu. Odpověděla jsem jemným, ale už ne třesoucím se hlasem.

„...To by mohla být pravda. Ne... Určitě, určitě to tak bude..."

„Správně. ...Takže, do toho, ten poslední úder, dokonči to s pořádnou ránou."

„Jo. Taky mám předtuchu. Tentokrát to vyjde."

Něžně jsem znovu zvedla kladivo, které jsem předtím objímala.

Zhluboka jsem se nadechla, zastavila, zavřela víčka a zašeptala k meči.

- Promiň za zdržení. Ty, se svým pánem, jste ode mě vždy odháněli temnotu, že jo? Taky budu věřit... Že jednoho dne přijde čas, kdy tvé světlo zazáří nad všemi lidmi uvězněnými v tomto zámku.

Něžně a přesto silně se kladivo zhlouplo dolů.

Desetkrát.


* * *


Pravá ruka oblečená v černé kožené rukavici pevně uchopila jílec «Temného odražení +40», který jsem držela před sebou.

*Sviš, sviš* čepel zazářila téměř bez známky o své váze, rozptýlila hranolové záření do vzduchu. Konečně čepel sklouzla do své pochvy spolu s ladným zvukem, její majitel se usmál, vypadal potěšeně.

„Jo, s tímhle na mě může boss sedmdesátého podlaží jít."

„Když to říkáš, ať tě nenapadne omylem zakopnout přímo před bossem, jako na šedesátém devátém podlaží. Ta zpráva se dostala na přední stranu novin, a dokonce i já jsem se za tebe styděla, víš."

„A-ano... Za to promiň..."

Před kovářkou, Lisbeth, se založenýma rukama byl šermíř Kirito, škrábající se po hlavě. Úplně jsme se vrátili k našemu obvyklému chování; bylo to tak nějak uklidňující, a přesto poněkud osamělé.

Potlačila jsem ty pocit a energeticky napřáhla ruku.

„U-uf... Haah, no, ale i tak jsem ráda, že to uspělo. I když byla pravděpodobnost na maximu, stejně to někdy selže. Zas nějakou chvíli nebudu přijímat takhle stresový vylepšování."

Řekla jsem to lehkovážně, ale když to slyšel, Kirito nasadil poněkud neohrabaný výraz.

„...Co se děje?"

„N-ne, to jen... Vlastně, jak to říct, to časování jen tak vyšlo na dnešek..."

„...Časování?"

S tím otevřel šermíř své okno s předměty a uložil Tmavé odražení. Po další rychlé manipulaci se nad oknem vyvolala pochva z černé kůže a v ní dlouhý meč, který vydával silnou přítomnost, kterou jsem cítila i z místa, kde jsem stála.

„...Myslel jsem, že by bylo hezké, kdybych ti mohl i tohodle kluka svěřit na +40..."

Ta slova, společně s mečem přede mnou, «Světlonosičem», dalším důležitým pro Kirita, mě na něj donutily několik vteřin v tichosti zírat.

Háá—— Vypustila jsem hluboký, dlouhý povzdech.


Návrat k Hlavní straně