Sword Art Online ~Czech Version~:The Fourteenth Autumn

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Čtrnáctý podzim[edit]

Aincrad, 35. podlaží, 4. října 2024

Kunori Fumio[1]


„Kirito-san, gratuluju k vyčištění sedmdesátého třetího podlaží!" prohlásila Silica, sklenici vína držela zvednutou. Černovlasý šermíř se dotkl svou skleničkou její a při tom vypadal lehce v rozpacích.

Cink, rozezněl se křupavý zvuk a malý modrý drak vydal vysokofrekvenční křik „Kjurů!" ze svého místa na stole. Takovou odpověď nejspíš vyvolaly sklenice, ale i Pina vypadala šťastně.

Upil trochu ze světle růžového vína, pak znovu opatrně pozvedl svou sklenici. „Děkuju, Siliko. I když... Tentokrát jsem jen stěží něco udělal."

„...Vážně? Je to pravda?"

„Jo. Boss byl jeden z toho typu «Obří a pevný». Teoreticky je třeba sladěného útoku mnoha lidí, a tak hlavní gildy jako RK a ASD[2] šly proti bossovi, zatímco já jsem celou dobu zabíjel monstra kolem," řekl Kirito, který se zasmál, jako kdyby mu to nemohlo být víc jedno, ale Silica místo něj našpulila rty.

„Úplně to nechápu. Neměla by se celá parta postarat o bosse a poskoky při rotaci hráčů?"

„Ne, to by to celé jen více zkomplikovalo... Ale mám trochu špatný pocit z toho, že jsem neměl šanci na PÚ," zachichotal se Kirito a několikrát zamrkal, pak se podíval přímo na Siliku. Bezděčně si skryla ústa za sklenicí vína a pokukovala na něj zpět.

„C-co je?"

„Nic... Jen jsem přemýšlel, jak čas letí a ty už používáš slova jako «poskoci» a «rotace»..."

„T-to je normální! Kolik let myslíš, že tu jsme?!" střelila Silica opět a pořádně se napila, aby skryla své hořící tváře.

Nezáleželo na tom, kolik litrů alkoholu jste v tomto světě spotřebovali, hráčovo skutečné tělo nikdy nedostalo ani kapku. Hráč přesto mohl dostat světélko do hlavy, když vypil tekutinu s chutí vína na jeden zátah, jako kdyby bylo spíše kyselé než sladké.

Dnes bylo čtvrtého října 2024. Už přes rok a jedenáct měsíců od začátku smrtící hry «Sword Art Online», takže slova „kolik let" od Siliky byla trochu přehnaná, ale vážně se zdálo, že uplynulo mnoho let. Úplně se přizpůsobila životu v ocelovém vznášejícím se zámku s každodenními dobrodružstvími ― i si přisvojila terminologii MMO her ― ale její level byl malý v porovnání s Kiritem a čističi.

A tak Silica vídala Kirita jen vzácně. Setkali se v NPC restauraci v přízemí hostince «Krčmy u Korouhvice» na náměstí Mishe na podlaží 35 proto, že ho sem pozvala pod záminkou oslavy vyčištění třiasedmdesátého podlaží.

Silica tuto «lest» již několikrát použila, ale pocity ukryté v jejím srdci byly dnes ještě o něco mimořádnější. Samozřejmě, že se mu nechystala vyznat svou lásku nebo tak něco. Naopak, Silica neměla v úmyslu mu říct, proč je pro ni dnešek zvláštním. Byla spokojená, že s Kiritem může v podvečer strávit několik hodin.

Kirito položil sklenici na stůl. Zvedl lahev a doplnil do sklenice růžovou tekutinu. I tak jednoduchá gesta způsobila, že Siličino virtuální srdce vynechalo. Přesvědčovala se, ať se chová normálně, prostě normálně, vrátila se k rozhovoru.

„...Jestli byl boss na sedmdesátém třetím podlaží «Obří a pevný», tak na sedmdesátém čtvrtém musí být «Maličký a mazlivý». Rozhodně příště dostaneš hodně akce!"

„Hmm, je hrozná otrava s takovými bossy bojovat... Takže na ně ani moc nechci jít," usmál se Kirito slabě, kysele. Vidličkou šťouchl do oříškového dortíku na stole. Dortík s nadýchanou kůrkou, naplněný sýrovou pěnou a spousty ořechů, vypadal, že by šlo všechno, jen ne jej sníst ve skutečném světě bez umazání. V tomto světě se však nakrájel na dokonalé kousky jen s jemným zapíchnutím vidličky. Kůrka se nerozpadala, nevypadly žádné oříšky. Kirito si přesouval kousek dortíku, tak akorát velkého do pusy, k ústům, když―

Pina, která byla celou dobu tiše na stole, natáhla svůj dlouhý krk ke Kiritovi a zabroukala: „Kjuru?"

Vypadala, že prosí o dort... A jinak se nehýbala.

„He-hele, Pino, tohle je špatné vychování!" natáhla se Silica rychle ke svému dračímu mazlíčkovi, skoro jako ke psu. Ale Pina volně proklouzla jejíma rukama a dál se dívala přímo na Kiritovu tvář svýma korálkovýma očima.

V podstatě mazlíčci v SAO ― oficiálně Zkrocená monstra ― jedla jen tehdy, když je jejich majitelé osobně krmili. I když by našli své oblíbené oříšky nebo brouky na pláních, ignorovali by je. Přímo si nestěžovali, když měli hlad, ale jejich skrytý parametr pro oddanost klesal, když je majitel zapomněl nakrmit delší dobu, nakonec mohlo dojít i k přerušení statusu Zkrocení a bývalý mazlíček by unikl. V nejhorším případě by mohl i zaútočit na svého bývalého majitele.

Silica měla vždy Pininy oblíbené oříšky ve váčku u pasu a na pravém uchu měla dokonce náušnici se stopkami, a tak nikdy nezapomněla Pinu nakrmit. Nakrmila Pinu i předtím, než vešly do restaurace, a tak by další hodinu a půl neměla mít hlad... Ne, ani tehdy by Pina rozhodně nevykázala zájem v lidskou kuchyň, jídlo jiného hráče, i když to byl oříškový dortík nacpaný až k prasknutí jejími oblíbenými oříšky.

Přemýšlela nad něčím mezi těmito řádky ve své mysli, pokusila se znovu vzít Pinu. „No tááák, řekla jsem ne..."

Ale byla zastavena Kiritovou rukou jen několik centimetrů od Piny. Černovlasý šermíř se slabě usmál a dal svou vidličku před Pinu. Dráček okamžitě zanořil své zuby do kousku oříškového dortu a blaženě přežvykoval.

„Ach... Pino, ty..." Silica sklonila hlavu a omluvila se za své zvířátko. „Omlouvám se, Kirito-san. Obvykle není takhle nevychovaná..."

„Nemusíš se omlouvat. Ve skutečném světě by mě seřvali, kdybych dával dobroty mazlíčkovi někoho jiného bez dovolení se."

„Haha, to je pravda... Ale o to nejde. Hned jí zakážu být na stole!" prohlásila Silica pevně, natáhla se znovu k Pině, aby ji dala na zem, než si zažádá o přídavek.

Ale ta drzost. Malý modrý drak se mrštně vyhnul ruce své paní a dal se na útěk ze stalo, obletěl malý kruh než přistál na hlavě.

Ne na Siličině, na Kiritově.

„Ach, uááá! Já-já se tak omlouvám..." Silica se vzpřímila a natáhla ruce, ale stůl byl příliš široký a ona nedosáhla na druhou stranu.

Mezitím si Pina složila křídla, za než si strčila hlavu poté, co obtočila svůj krk kolem sebe sama, zaujala spací pozici. Před očima oněmělé Siliky usnula, mírumilovně dýchala s „kjururu... ššš..."

„~~~~!!" zavrčela tiše na svého mazlíčka pro jeho neslušné chování. Silica se pokusila obejít stůl, ale Kirito ji znovu zastavil pouhým zvednutím ruky.

„Je to v pořádku. Nech ji spát."

„A-ale to není..."

„Nevadí mi to. Vůbec není těžká a hezky mi hřeje hlavu."

„...Vážně se omlouvám..."

Silica váhala, zda nemá Pinu sundat z Kiritovy hlavy, i když jí říkal, ať to nedělá; donutila se sednout si. Rychle se podívala po restauraci. Naštěstí tu nebyli žádní jiní hráči. Na večeři bylo stále trochu brzy; «Les bloudění» na pětatřicátém podlaží byl dříve oblíbený mezi hráči středních úrovní, ale asi před rokem a půl byl opuštěn, když byla nalezena místa, kde se lépe sbíraly předměty nebo zkušenosti.

Když se Silica znovu podívala kupředu, Kirito se nenuceně cpal oříškovým dortem a Pina odpočívala na vrcholku jeho hlavy. To ji přimělo k tomu, aby se také lehce zanořilo do svého tvarohového koláče, který měla před sebou. Odpověděl plop zvukem, když se světle žlutý kousek odkrojil. Ten si Silica přenesla k ústům tak způsobně, jak to jen dokázala. Ústy se jí rozběhla sladká, bohatá a osvěžující chuť.

Silica měla velice ráda tvarohové koláče «Krčmy u Korouhvice», a když sbírala zkušenosti v Lesu bloudění, dávala si jej téměř každý den, ale teď si jej objednávala jen tehdy, když se dělo něco speciálního, protože―

„...Tohle rozhodně přináší vzpomínky," zamumlal tiše Kirito sedící naproti. Dál se díval z okna ponořeného do barev zapadajícího slunce. „Myslím, že jsme si tehdy připili vínem, které jsem koupil, viď? ...To už je to půl roku...?"

„Ano, je... Tvoje víno bylo výborné. Taky mi zvýšilo mou AGI."[3]

Když slyšel ta slova, podíval se Kirito zpět a zazubil se. „Drop rate[4] pro to víno se změnil a už se skoro nedá získat. Jestli by sis chtěla nějaké dát teď, sklenice vína je asi za 1 000 000 Colů."[5]

„Có..." Silica si bezděčně zakryla ústa dlaní. Kdyby měla jeden milion Colů, mohla by si dovolit poměrně prostorné místo v sousedství «Mishe». Na okamžik si téměř představila, jak by jí 100 000 Colů ve zlatě cinkalo v žaludku, ale ihned tu myšlenku zavrhla.

„To, co se ten den stalo, je pro mě cennou vzpomínkou, kterou bych neprodala ani za všechny Coly v Aincradu. Jeden mega Colů mnou neotřese!"

„Haha, vážně? ...Jo, asi jo... I pro mě..."

Šermíř se odmlčel a znovu se podíval z okna. I když se jeho hlavu pohupovala, nezdálo se, že by to Pinu budilo. Vypadala stejně uvolněná, jako když spala vedle Siliky v noci, pořád dříme s „kjururu... kjururu..."

„Možná..." zašeptala Silica, ale jen Kiritův pohled se na ni krátce upřel. Dívala se do jeho uhlově černých očí, zopakovala: „Možná si Pina pamatuje, že to tys ji přivedl zpět k životu, Kirito-san."

„Vážně...?"

„Určitě ano. Proto tě miluju."

Ta slova vypadla úplně přirozeně. Trvalo celé tři vteřiny, než si Silica uvědomila, co řekla, pak její ruce vyletěly dopředu a divoce jimi mávala, když křičela: „Ach, n-ne! Pro Pinu! Pinu! Nic jiného jsem nemyslela!"

„...Eh, dobře."

Když viděla, jak oněměle Kirito vypadá, uvědomila si Silica, že její reakce byla příliš. Znovu kolem sebe mávala rukama, pronikavě ječela―

„Ach, za-zapomeň, co jsem právě řekla! Zapomeň to!"

―Ale byl tohle ten nejlepší nápad? Vzít zpět prohlášení, že to Pina miluje Kirita znamenalo, že jej musí milovat někdo jiný. A tady byla jen Silica a NPC čísník. Kdyby to jen tak byla číšnice, pak by se na tom dalo nějak stavět...

Silica byla neuvěřitelně nervózní, její rozpaky se ještě zvětšily. Kazila si tento «Speciální den» a cítila se tak hrozně, že se jí v očích začaly shromažďovat slzy, když―

Kirito náhle zvedl pravou ruku a klepl dolů. Otevřelo se okno menu, společně se zvonivým zvukem. Silica jej sledovala, chytil ji nepřipravenou a její myšlení se náhle zastavilo; jeho úzké prsty se plynule pohybovaly po obrazovce a brzy se vyvolal jediný předmět.

Bílá krabička spadla do Kiritovy dlaně ze zavřeného okna s jemným fvump. Modrá mašle překřižovala neprůhledný zevnějšek.

S krabičkou v ruce se Kirito usmál: „Je pozdě, ale tady je odpověď na tvoji hádanku."

„...Je...? Já ti dala... hádanku...?" zeptala se, ochromená.

Šermíř vypadal poněkud překvapeně a odpověděl: „Dala. Když jsme se minule potkali, ptal jsem se tě, odkud pochází jméno tvé postavy..."

„Huh... Ach...!" Siličiny ruce vyletěly k jejím ústům a oči se jí rozevřely. Vzpomněla si, že měli takový rozhovor, když s ním minulý měsíc byla na jídle pod výmluvou oslavy vyčistění sedmdesátého podlaží.

Její jméno ,Silica' bylo založeno na jejím jméně ve skutečném světě, takže jeho původ neměl tolik důvodů k tajemství. Ale cítila se poněkud trapně, protože postrádalo hlubší význam, a tak změnila odpověď v hádanku: „Moje jméno je po Arumi, ale před Rin."

V tu chvíli vypadal Kirito bezradně, jako „Co to je?", ale zřejmě došel po měsíci k nějaké odpovědi. Ale proč neodpověděl a místo toho jí ukázal krabičku? Že by byla odpověď napsaná na kousku papíru uvnitř?

Pina mu stále klidně spala na hlavě; Kirito obratně točil krabičkou na konečku prstů. „No, vlastně, měl jsem se chytnout, když jsem slyšel Arumi a Rin. Myslel jsem si, že Rin je dívčí jméno... A Arumi se dá napsat jako 有美-chan nebo 亜瑠魅-chan... Takže jsem hodně přemýšlel nad tím, jaké jméno by mezi těmito mohlo být."

Silica vybuchla smíchy nad nečekanou odpovědí. „Hahaha... Měla jsem kamarádku z reálu se jménem Rin-chan, ale nikdy, nikdy jsem neslyšela o nikom se jménem Arumi-chan."

„To jsem nemohl vědět. Mému tátovi se to jméno vážně líbilo... Ale o to nejde." Vrátil krabičku do dlaně a ztěžka si povzdechl.

„Trvalo mi týden, než mi došlo, že Rin a Arumi nejsou dívčí jména. Arumi je zkratka pro aluminium[6] a Rin pro fosfor užívaný v zápalkách... A co je mezi nimi, no, jednoduše co je mezi nimi v periodické tabulce."

„Ano, jsi na správné stopě!" zatleskala Silica lehce. Spojila prsty a přesunula si ruce k ústům.

„...Takže, víš, co je mezi nimi?"

„Samozřejmě. ...To bych chtěl říct, ale pamatoval jsem si jen «Líbal Bedřich Boženu Celou Nahou O Fuj Nestyda»... Tak jsem se zeptal, co jde dál: sodík, hořčík, hliník, křemík[7], fosfor. Takže mezi nimi je křemík. V japonštině keiso. Když se váže se dvěma atomy kyslíku, je oxidovaný, což je... Silica."[8]

„Ó ano, správně!" zatleskala znovu Silica, ale pořád nerozuměla, proč Kirito vyvolal krabičku. Jako kdyby teď dával hádanku jí, čekala, až bude Kirito pokračovat.

„Takže si myslím, že má tvoje pravé jméno nějakou spojitost s křemíkem, možná má znak pro «kei»... Ale toho už nechám," usmál se široce, natáhl svou hlavu tak dopředu, jak jen to šlo, aby přitom neshodil Pinu. „Mimochodem, proč máš postavu «Silica» a ne něco jako «Silico»?"

„No, to protože... Silico nezní tak roztomile..." zahihňala se a zatahala za červené mašle, které držely vlasy v culících po stranách hlavy. „A teď mám navíc kyslík... Dva O atomy uvázané přímo tady."

„Páni... Chápu, takže tyhle koule mají být O2. S křemíkem je to SiO2... Chápu, proč se jmenuješ Silica. ...V každém případě jsem vyřešil hádanku, kterou jsi mi dala. Teď jsem zvědavý, proč tvoji rodiče použili znak «kei» ve jméně svého dítěte..."

„Ach... Normálně bys použil «kei» bez kořenu nebo «kei» s osobním kořenem," poznamenala Silica, přemýšlela, že nevěděl proč, přesně jak předpokládala. Ale protože mluvila ke Kiritovi― Ne, protože to byl Kirito, tohle bylo jediné, co mu nemohla říct. Přímo se to pojilo k tajemství, které jí dnes leželo v srdci.

Ale Kirito položil krabičku na stůl a znovu se vědouce usmál. „Začal jsem nad tím přemýšlet, když jsem od tebe dostal zprávu. Je vzácný, že bys upřesnila den setkání, že? Napsala jsi ,čtvrtého října', ale předtím jsi vždy psala ,zítra' nebo ,pozítří'."

„Huh... A-ach, vážně?"

„Vážně. Tak jsem začal přemýšlet... ―No nicméně, hm... Všechno nejlepší, Siliko." S těmi slovy přistrčil krabičku s modrou mašlí k Silice.

Na celých pět vteřin ztuhla, pak―

„Cóóóóóó?!" Silica vyskočila ze svého místa, zatímco křičela z plných plic.

Pina na Kiritově hlavě okamžitě ožila a začala rychle prohlížet okolí. Ujistila se, že tu nejsou žádná monstra, líně a dlouze zívla, vyletěla z Kiritovy hlavy a usadila se na svém obvyklém místě, Siličině levém rameni.

Jako kdyby byla drcena váhou dráčka, Silica poklesla zpět na svou židli a omráčeně zašeptala: „U-um, proč...?"

„Ach, asi mám pravdu, když takhle reaguješ?"

„Uch, a-ano, máš... Ale jak...?" zeptala se znovu, zapomněla mu i poděkovat. Ten «speciální» důvod, který chtěla držet navždy v tajnosti, byl jen tak odhalen.

Kirito si oddechl a uvolnil svou čelist, prohrábl si své rovné černé vlasy. „Díky bohu, přemýšlel jsem, co budu dělat, jestli se mýlím. Důvod, proč máš ve jméně znak «kei», je ten, že máš narozeniny čtvrtého října... že? Protože to je dohromady 14... Atomové číslo křemíku. Možná je tvoje mamka nebo táta chemik?"

Pořád byla v šoku, odpověděla reflexivně: „Ach.. Eh, můj dědeček je chemik. A pojmenoval své dítě... mého tátu; ten se narodil šestého února, tak ho pojmenoval «Tetsuhiko» po železu[9], které má atomové číslo 26... Můj táta má hrozně rád umění a literaturu, ale chtěl pokračovat v tomhle trendu pojmenování, takže jsem když se narodila čtvrtého října, pokusil se mě pojmenovat po atomovém číslu 104."

„Eh, 104...? Co je to za prvek...?"

„Je to «Rutherfordium». Ale vůbec z toho nedokázal vymyslet dívčí jméno... Takže nakonec sečetl 10 a 4, aby vytvořil 14 a přišel se jménem «Keiko» z křemíku..." Věděla, že s tolika detaily musí odhalit své pravé jméno, stejně jako se prozradily její narozeniny, ale už jí to nepřišlo jako tak velká věc. Silica se stáhla, jako by se snažila schovat se za křídly Piny na svém rameni, a pokračovala: „...Takže, hm... Promiň, Kirito-san, že jsem tě sem zavolala a ani ti neřekla, že mám narozeniny..."

„N-ne, prosím, neomlouvej se," mávl Kirito rychle rukou, když viděl, že Silica upadá do deprese. „Uh, um, je to jako tabu, mluvit o skutečném světě tady v Aincradu... Takže rozumím, žes měla pocit, že nemůžeš říct o svých narozkách... A já bych se měl omlouvat, že jsem slídil po tvém opravdovém jméně a narozeninách..."

„Vů-vůbec ne! Vlastně jsem ráda!" teď mávala rukama Silica. Pokud ho ona zavolala na své narozeniny, tak měla i odhalit své pravé jméno. Kirito se neměl za co omlouvat.

Její skloněný pohled zachytil bílou krabičku. Chvíli na ni zírala, pak se s trhnutím podívala nahoru.

„Er... No... T-takže tahle krabička... Je, eh, p-pro m-....?!"

Jako by jej znervóznil Siličin výbuch, Kirito se trochu zaklonil a přikývl s kyselým úsměvem. „Bylo by teď kruté, kdybych řekl, že to není narozeninový dárek. ...Ale neměl jsem moc času připravit něco většího, tak neměj moc velké naděje."

„P-p-p-proč bych měla? Jsem šťastná, že od tebe něco mám. Um, můžu to prosím otevřít?"

Kirito sotva přikývl v souhlas před tím, než Silica zvedla krabičku ze stolu oběma rukama.

Ve skutečném světě by se dychtivě snažila rozvázat mašli, ale v tomto světě si bohužel takovým postupem projít nemohla. Poklepala na krabičku prstem a vybrala «Otevřít» na vyskakovacím okně, které se objevilo, pak se krabička automaticky odemkla a zmizela.

Do Siličiny dlaně spadl―

Tenký prsten zářící zlatou barvou.

Byla tak překvapená, že nedokázala ani zakřičet „Cóóóóóó―?!", Silica byla úplně ztuhlá.

V SAO byly čtyři druhy doplňků: náušnice, řetízky, náramky a prstýnky. Kirito si mohl vybrat jakýkoliv, ale vybral si prsten, protože to znamenalo, že... Znamenalo to, že―?

S krásným prstenem zdobeným jako křídlo anděla v dlani se Silica nervózně podívala nahoru.

Jejich oči se setkaly. Černovlasý šermíř se trochu usmál a pomalu přikývl: „Je to odměna z úkolu «Andělský prsten», který se nedávno ukázal. Správně se jmenuje «Prsten šepotu anděla». Moc nezvyšuje staty, ale má dost silnou magickou schopnost..."

„...Magickou... Schopnost?"

„Jup. Může poslat hlasové zprávy registrovaným hráčům jedou za měsíc. Víš, Siliko, že mi právě takhle často posíláš zprávy? Musí pro tebe být těžké pokaždé vymyslet, co napsat, tak teď můžeš použít tenhle prsten jako mobil."

„...Jako... Mobil?" znovu se zadívala na prsten ve své dlani.

―Jinými slovy, tenhle prsten nikdy neměl význam skrytý mezi řádky... Byla to jen výhodná cesta komunikace...

„...Um..." na chvíli nevěděla, jak reagovat. Silica se zhluboka nadechla a pak se rozesmála. „...Moc děkuju, Kirito-san. Jsem tak šťastná!" Jemně chytla prsten pravou rukou a dala si jej na prste... ―ne, ukazováček levé ruky.

Ať už byl význam jakýkoliv, neměnil fakt, že dostala prsten od někoho, koho milovala, na své narozeniny. Bylo by hamižné žádat o něco víc.

Přední linie teď byla na podlaží sedmdesátém čtvrtém. Čištění vznášejícího se zámku bylo téměř ze tří čtvrtin hotové. Předpokládaný čas dosažení nejvyššího podlaží byl někdy za rok a Siličiným tajným cílem bylo přidat se k čističům.

―Nikdy nepropásnu měsíc, kdy ho zkontaktuju, až do toho dne. Rozhodla se a čirá radost, s krátkým časovým zpožděním, se z jejího srdce rozprostřela po celém těle. Široký úsměv ozářil její tvář a ona zamumlala: „Tatínek říkal, že moje čtrnáctiny čtvrtého října budou speciálními narozeninami. A měl pravdu!"

Na jejím rameni Pina nejspíš ucítila emoce své paní, roztáhla svá křídla a šťastně vrkala: „Kjururururu!"


Ale nakonec Silica nikdy neposlala svůj hlas Kiritovi přes «Andělský prsten».

Asi za měsíc po jejích narozeninách, sedmého listopadu, bylo Sword Art Online vyčištěno s ještě pětadvaceti zbývajícími podlažími. Ocelový vznášející se zámek se zhroutil a znovu se vynořil o půl roku později v nebi jiného světa. V prostředí nového Aincradu se Silica pokusila získat «Andělský prsten» za pomoci vlastních sil―

Ale to už je jiný příběh.


«Konec»


Poznámky[edit]

  1. Kunori Fumio je pseudonym Rekiho Kawahary
  2. ASD - Aliance svatých draků
  3. AGI - od slova Agility, Obratnost. V Černém šermíři vydaném ve druhé knize je ovšem napsána DEX, tedy Přesnost.
  4. Drop rate - Procento, které určuje šanci, že daný předmět z monstra při zabití získáte.
  5. 1 000 000 vysloveno jako jeden mega.
  6. Aluminium - Hliník
  7. Křemík - latinsky Silicium
  8. Tedy oxid křemičitý, v angličtině Silicon dioxide, což se někdy zkracuje na slovo silica.
  9. Tetsu - japonsky železo
Návrat k Hlavní straně