Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Contents

Ilustrace novely[edit]

Překlad[edit]

BS 01[edit]

Agil «obchodník nacházející se ve městě Algade na padesátém podlaží Aincradu»: „Motto našeho obchodu je kup levně, prodej levně.“

Kirito «‚sólo hráč‘ šermíř, který má za cíl dosáhnout nejvyššího levelu Aincradu»: „Zvláštní, proč se ukazuješ na takovémhle místě, Asuno?“

Asuna «získala přezdívku „Záblesk“, zástupce vůdce gildy Rytíři Krve»: „Kirito...“

BS 02[edit]

Kuradeel «člen Rytířů Krve, slouží jako doprovod Asuny»: „... Zabiju tě... Určitě tě zabiju... Myslíš si, že tak ubohej hráč jako ty může ochránit Asunu-san!!!“

Kirito: „Nejspíš lépe než ty.“

BS 03[edit]

Heathcliff «bojovník se štítem tvaru kříže, vůdce Rytířů Krve, a také jejich nejsilnější bojovník»: „Bojuj se mnou, pokud vyhraješ, Asuna může jít s tebou, ale pokud prohraješ, budeš se muset přidat k Rytířům Krve.“

BS 04[edit]

Asuna: „N, nedívej... Se sem.“

BS 05[edit]

Obří herní zámek - Aincrad

Zámek z kamene a oceli, o celkovém počtu sto podlaží. Uvnitř je mnoho velkoměst, menších měst a vesnic, lesů, luk a jezer. Každé schodiště pojí jedno podlaží s předchozím a následujícím podlažím, a všechna jsou v nebezpečných oblastech labyrintů, kde se potulují monstra. Hráči v tomto světě se spoléhají na jednu zbraň a běží kolem nich, hledají cestu na vyšší podlaží, zabíjejí silná strážná monstra, cílevědomě míří na vrchol zámku. Kromě boje s monstry je zde mnoho dalších možností hry výrobou, jako například kování, kožedělná výroba a šití, lov a vaření, hudba. Není to jen dobrodružství na velkých plání, «Život» je zde doslova možný.

«Aincrad» je svět, ve kterém se odehrává «Sword Art Online», hra prohlášena za úplně ve první VRMMO žánru.


Sword Art Online, svazek první, úvod[edit]

Obrovský zámek z kamene a oceli plující po nekonečné obloze.

To bylo vše, čím tento svět byl.

Různorodé skupině řemeslníků zabral průzkum tohoto místa měsíc. Průměr výchozí úrovně byl okolo deseti kilometrů – dostatečně velký na to, aby se do něj vešla celá Setagaya. Směrem nahoru zde bylo sto úrovní poskládaných přesně na vrcholku té předchozí – jeho velikost byla neuvěřitelná. Bylo nemožné dokonce i odhadnout, z kolika dat se skládá.

Uvnitř se nacházelo několik velkých měst, mnoho městeček a vesniček, lesů, plání a dokonce i jezera. Z každého patra vedla do dalšího pouze jedna cesta, nacházejíce se v kobkách, ve kterých se potulovala množství monster, takže jejich objevování a průchod nimi nebyl snadný. Nicméně jakmile se někdo probojoval a dostal do města na vyšší úrovni, bylo možné se s ním, z měst z nižších pater, spojit pomocí «Teleport Gate»,[1] za účelem umožnit každému dalšímu volný pohyb přes tyto úrovně.

Za těchto podmínek byl obrovský zámek postupně dobýván přes dva roky. Přední linie se momentálně nachází na sedmdesáté čtvrté úrovni.

Jméno zámku bylo «Aincrad», plující svět bitev s meči, který uchvátil přibližně šest tisíc lidí. Jinak znám jako…

«Sword Art Online»

Sword Art Online, svazek první, kapitola první[edit]

Šedý meč mne zasáhl do ramene.

Tenká čára, v levém horním rohu mého zorného pole, se mírně zkrátila a mé srdce sevřel chlad.

Modrá čára, zvaná ukazatel života, byla vizuálním znázorněním mé životní síly. Stále mi zbývalo něco málo přes osmdesát procent. Ne, to není dostatečně výstižné – právě jsem byl přibližně o dvacet procent blíže ke smrti.

Uskočil jsem těsně předtím, než se nepřátelský meč dal do pohybu.

„Hááá…“

Hluboce jsem dýchal, abych se uklidnil. «Tělo» v tomto světě nepotřebovalo kyslík, ale tělo na druhé straně, nebo spíše tělo ležící ve skutečném světě, by těžce dýchalo. Mé ochablé ruce by byly nasáklé potem a můj srdeční tep by byl mimo tabulky.

Samozřejmě.

I když všechno, co jsem právě teď viděl, nebylo nic víc než vykreslování virtuální 3D reality a ukazatel, který se zkrátil, nebyl nic víc než hromada čísel ukazujících můj život a zásahy, tak na pravdě, že tu stále bojuji o svůj život, se nezměnilo nic.

Když o tom přemýšlíte takhle, tak tenhle souboj byl hodně neférový. Zejména proto, že «nepřítel» přede mnou, humanoid s matně zářícími pažemi pokrytými šupinami tmavě zelené barvy, s ještěří hlavou a ocasem, nejenom že nebyl člověk, ale nebyl ani živý. Byl to jen shluk digitálních dat, které systém dokázal nahradit bez ohledu na to, kolikrát byl zabit.

–Ne.

Umělá inteligence, která řídila ještěřího muže, studovala mé pohyby a zvyšovala jeho schopnost reagovat na ně s každou další vteřinou, po kterou jsem přežil. Nicméně v momentě, kdy bude tato jednotka zničena, budou ztracena i její data, namísto jejich přenesení na další, nově vytvořenou, jednotku v této oblasti.

Takže, v určitém slova smyslu, byl ještěří muž v tomto světě také živý a jedinečný.

„…Že ano?“

I když nebyla šance, že by mohl porozumět slovu, které jsem si pro sebe zamumlal, tak ještěří muž (protivník z osmdesáté druhé úrovně nazývaný «Lizardman Lord»[2]) zasyčel a usmál se, ukazujíce ostré tesáky, které vyčnívaly z jeho dlouhé čelisti.

Tohle byla realita. Všechno v tomto světě bylo skutečné. Nebyla to žádná virtuální realita nebo klam jakéhokoliv druhu.

Posunul jsem svůj dlouhý jednoruční meč v pravačce do výšky pasu a sledoval nepřítele.

Ještěří muž přesunul svůj štít držící v levačce vpřed a svou šavli nasměroval napravo.

Chladný vánek profoukl potemnělou kobkou a plamen pochodně se zatřásl. Mokrá podlaha decentně odrážela poblikávající světlo pochodně.

„Hááá…“

S ohromným výkřikem ještěří muž vyskočil. Šavle opsala ostrý oblouk a letěla ke mně. Oslepující oranžové světlo kopírovalo její trajektorii – vysokoúrovňová dovednost jednoho zásahu zakřiveného meče nazývaného «Fell Crescent».[3] Byla to impozantní dovednost meče pokrývající vzdálenost čtyř metrů během pouhých čtyř desetin sekundy.

Ale já už tento útok očekával.

Pomalu jsem zvyšoval vzdálenost, abych přiměl umělou inteligenci vykonat tento útok. Pak jsem se přiblížil k ještěřímu muži a moje mysl zaregistrovala pach spáleniny, který za sebou šavle zanechala při proříznutí vzduchu necelých pár centimetrů před mým nosem.

„…Ha!“

S krátkým výkřikem jsem se rozmáchl s mečem. Meč, nyní pokrytý blankytně modrým světlem, se prořízl skrze slabě chráněný žaludek a objevilo se jasně červené světlo představující krev. Ozval se slabý výkřik.

Nicméně můj meč se nezastavil. Systém mi pomáhal pomocí naprogramovaných pohybů a dodal dalšímu seknutí takovou rychlost, která by byla normálně nemožná.

Toto byl totiž nejdůležitější prvek všech bitev v tomto světě – «Sword Skill».[4]

Meč sekl rychle zleva a zařízl se do hrudi ještěřího muže. V tomto stavu jsem udělal otočku a třetí zásah pronikl do nepřítele ještě hlouběji než předtím.

„Raarrgh!“

Jakmile se ještěří muž probral ze ztuhnutí, protože jeho vysokoúrovňová dovednost selhala, křičel vzteky nebo možná snad strachy a pozvedl svou šavli vysoko do vzduchu.

Ale můj řetězový útok ještě neskončil. Meč se najednou sám pohyboval, tlačen jakoby pružinou, doprava, doleva a nakonec směrem nahoru, kde zasáhl jeho srdce – kritický bod.

Blankytně modrý kosočtverec opsaný mými čtyřmi po sobě jdoucími zásahy se zableskl a rozptýlil, horizontální dovednost čtyř po sobě jdoucích zásahů – «Horizontal Square».[5]

V kobce se rozsvítilo jasné světlo a pak zase zmizelo. Ve stejném okamžiku zmizel ukazatel zdraví, umístěný nad hlavou ještěřího muže, bez zanechání jedné jediné tečky.

Obrovské tělo spadlo, odpadl dlouhý ocas, a pak se najednou zastavilo a se zvukem podobným rozbíjení skla, se rozpadlo na nekonečné množství střípků a zmizelo.

Takhle vypadala «smrt» tohoto světa. Byla okamžitá a krátká – dokonalé zničení bez zanechání jedné jediné stopy.

Podíval jsem se na stav virtuálních zkušeností a na věci, které jsem dostal. Tyto informace se objevovaly fialovým písmem ve středu mého zorného pole. Očistil jsem meč před jeho zasunutím do pochvy na zádech. Couvl jsem několik kroků a sklouzl do sedu za pomoci zad přitlačených na zeď kobky.

Hluboce jsem dýchal a zavřel oči. Můj spánek začal pulzovat, pravděpodobně kvůli únavě z dlouhého boje. Několikrát jsem zavrtěl hlavou, abych se zbavil té bolesti a otevřel oči.

Zářící hodiny v pravém dolním rohu mého zorného pole ukazovaly, že je po patnácté hodině. Měl bych se dostat pryč z tohohle labyrintu, jinak se nezvládnu dostat do města ještě před setměním.

„Neměl bych už jít?“

Nebyl tu nikdo, kdo by ta slova poslouchal, ale i tak jsem je vyřkl a pomalu vstal.

Pro dnešek jsem skončil s postupem. Zase jsem nějak unikl smrti z náručí. Ale po krátkém odpočinku, hned zítra, přijde více bitev. Když bojuješ v bitvách bez stoprocentní šance na úspěch, bez ohledu na to, kolik záchranných možností sis připravil, jednou nastane ten den, kdy se k tobě otočí štěstěna zády.

Otázkou pak je, zda to nebude ještě předtím, než bude hra «ukončena». Pokud upřednostňuješ svůj život přede všemi ostatními, zůstáváš a čekáš ve vesnici, než někdo jiný dokončí hru, tak to je moudrá cesta, po které se vydat. Ale já sám chodím do předních linií každý den.

Byl jsem hráč závislý na virtuálních MMO hrách, který jen zvyšoval své statistiky v nespočetných bitvách, nebo jsem byl jenom idiot, který drze věřil, že by mohl získat svobodu pro každého v tomto světě jen za pomoci svého meče?

Když jsem vykročil směrem k východu z labyrintu, s lehkým úsměvem sebeopovržení na tváři, vzpomněl jsem si na ten den.

Před dvěma lety.

Na ten moment, kdy všechno skončilo a zároveň začalo.

Sword Art Online, svazek první, kapitola druhá[edit]

„Ahh…ha…uwahh!“

Meč, houpající se do rytmu těchto podivných výkřiků, prosvištěl kolem a proťal nic než jen vzduch.

Přesně poté se modrý kanec (který se pohyboval překvapivě rychle s ohledem na svou hmotnost) zuřivě vrhl na svého útočníka. Vyprskl jsem smíchy, sledujíce jeho let vzduchem a následné kotouly po kopci poté, co byl zasažen plochým kančím rypákem.

„Hahaha… takhle ne. První pohyb je nejdůležitější, Kleine.“

„Argh… ten bastard.“

Stěžující si útočník, člen party se jménem Klein, vstal a podíval se na mě, zatímco mi smutně odpovídal.

„Ale Kirito, i když to říkáš, tak… nemůžu s tím houpáním nic udělat.“

Před několika hodinami jsem potkal tohoto hubeného člověka s načervenalými vlasy staženými čelenkou a jednoduchým koženým brněním po těle. Kdybych znal jeho skutečné jméno, bylo by těžké se vyhnout zdvořilostem, ale jeho jméno (Klein) a moje (Kirito) byly pouze přezdívky, které jsme si zvolili pro naše postavy. Přidávání koncovek –san nebo –kun na jejich konce by znělo víc komicky než cokoliv jiného.

Začaly se mu třást nohy.

„Vypadá to, že jsi trošku zmatený.“

Zvedl jsem kamínek z porostu u mých nohou a pozvedl ho nad rameno. Jakmile systém zaznamenal první pohyb mé útočné dovednosti, začal kamínek světle zeleně zářit.

Poté se moje levá ruka pohybovala téměř sama od sebe a kamínek odlétl, opisujíce rovnou světelnou linii a zasáhl kance přímo mezi očima. „Ggiik!“ Kanec zapištěl vzteky a obrátil se přímo na mě.

„Samozřejmě, že se pohnul, protože kanci nejsou jen trénovací figuríny. Ale když začneš správný pohyb, tak systém použije tvoji dovednost meče a zasáhne za tebe cíl.

„Pohyb… pohyb…“

Zatímco ta slova mumlal jako nějaké kouzlo, pozvedl svoji šavli, kterou držel v pravačce.

Ačkoliv modrý kanec, jehož oficiální název byl «Frenzy Boar»,[6] byl pouze monstrum první úrovně, tak Klein ztratil skoro polovinu svého života kvůli jeho protiútokům. Ale nevadí, i když zemře, tak se prostě oživí v «Starting City»,[7] které je poblíž, ale jít celou tu cestu sem zpět, a to jenom kvůli tomuhle, by bylo otravné.

Vypadalo to, že se budu muset do boje zapojit taky.

Pozdvihl jsem hlavu, blokujíce kancův útok mečem v pravačce.

„Hmmm… jak to jen vysvětlit… není to jako jedna, dva, tři a pak útok. Ale spíš jako shromažďování trochy energie a pak, jakmile ucítíš, že dovednost začala, uděláš bum a cítíš zásah monstra…“

„Bum, eh?“

Kleinova jindy drsná tvář se zkřivila v grimasu, jak se soustředil na meč u pasu.

Nádech, výdech; po hlubokém nádechu snížil postoj a pozvedl meč, jako by se ho chystal přehodit přes ramena. Tentokrát systém zaznamenal správný postoj a jeho meč začal vydávat světle oranžové světlo. „Ha!“ S tímto tichým výkřikem vyskočil, tentokrát už ale v úplně jiném pohybu, než byl ten předcházející.

„Swish–!“ Za doprovodu tohoto ostrého zvuku meč opsal vzduchem ohnivě červenou dráhu. «Reaver»,[8] základní dovednost zakřiveného jednoručního meče, zasáhla kance přímo do krku, jak se připravoval k útoku a zbavila ho zbytku životů, zatímco Kleinovy byly pořád na polovině.

„Guekk–!“ Ozvalo se žalostné sténání a jeho velké tělo se roztříštilo jako sklo a objevilo se množství fialových nápisů, zobrazujících kolik virtuálních zkušeností jsem získal.

„Jooo!“

Klein zakřičel, nasadil vítěznou pózu a s obrovským úsměvem na tváři pozvedl svou levačku. Poplácal jsem ho a znovu se usmál.

„Gratuluju k prvnímu vítězství… ale ten kanec… byl asi tak těžký jako sliz v ostatních hrách.“

„Eh, opravdu? Myslel jsem, že to byl alespoň nějaký střední nepřítel nebo tak!“

„To ani náhodou.“

Můj úsměv se stal trochu vynuceným, když jsem zasouval meč do pochvy na zádech.

I když jsem ho jenom škádlil, pochopil jsem, jak se právě teď cítí. Protože jsem měl dva měsíce zkušeností navíc než on, věděl jsem, že to bylo právě teď, kdy mohl zažít ten vzrušující pocit zabití nepřítele svýma vlastníma rukama.

Klein začal používat stále tu samou dovednost dokola křičíce, že to dokázal, asi jako formu cvičení. Nechal jsem ho tedy být a rozhlédl se.

Po nekonečně daleko se táhnoucí pláni se začali objevovat překrásné červánky, jak začalo zapadat slunce. Cesta na sever ukazovala siluetu lesa, šumící jezero bylo zase dole, směrem na jih a já mohl sotva rozeznat zdi obklopující město na východě. A směrem na západ nebylo nic, než nekonečná obloha se skupinami plujících zlatavých mráčků.

Byli jsme na pláních táhnoucích se západně od «Města začátečníků», které se nacházelo na severním konci první úrovně ohromného plujícího zámku – «Aincrad». Měla by tu okolo být celá řada hráčů bojujících s monstry, ale vzhledem k obrovské rozloze úrovně nebyli vidět.

Nyní, už konečně spokojený, Klein zasunul meč do pochvy a přišel ke mně rozhlížejíce se taktéž po okolí.

„Ale vážně… ač jsem se rozhlížel mnohokrát, stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem «uvnitř hry».

„No, i když říkáš ‚uvnitř‘, není to, jako kdyby byly dovnitř vtaženy naše duše nebo tak něco. To jenom náš mozek vidí a slyší tohle všechno místo našich očí a uší… díky signálům, které mu «Nerve Gear» posílá,“ řekl jsem s pokrčením ramen.

Klein vyšpulil rty jako dítě.

„Ty už si zvyklý, ale pro mě je to úplně první «FullDive»![9] Není to úžasné? Skutečně… jaké já mám štěstí, že jsem se narodil v téhle době!“

„To přeháníš.“

Ale smál jsem se, protože jsem s ním stoprocentně souhlasil.

«Nerve Gear».

Jméno hardwaru, který řídil tuto virtuální MMORPG hru – «Sword Art Online».

Celá základní struktura tohoto hardwaru byla úplně jiná, než u předešlých.

Na rozdíl od starých rozhraní typu „monitor s plochou obrazovkou“ nebo „ruční ovladač“, měl Nerve Gear pouze jediné rozhraní: aerodynamické a pokrývající celou hlavu a tvář.

Uvnitř bylo nespočetné množství vysílačů. Pomocí elektronických signálů, jimi vysílaných, pak mělo zařízení přístup přímo do mozku uživatele. Uživatel nepoužíval své oči a uši k vidění a slyšení, ale signály byly přenášeny přímo do jeho mozku. Navíc přístroj neměl přístup pouze ke zraku a sluchu, ale také k hmatu, chuti a čichu, prostě ke všem z pěti smyslů.

Po nasazení Nerve Gearu, jeho upevnění pomocí řemínku pod bradou a pronesení zahajovacího příkazu «Navaž spojení» všechny zvuky utichnou a jste ponořeni do temnoty. Jakmile ale projdete skrz duhově zbarvený kruh uprostřed, jste uvnitř jiného světa, vytvořeného výhradně z těchto dat.

Takže…

Před půl rokem tento přístroj, který se začal prodávat v květnu 2022, úspěšně vytvořil «Virtuální realitu». Vývojářská společnost, která jej vytvořila, nazývá tuto skutečnost připojením do virtuální reality… «Úplné ponoření».

Znamenalo to úplné odloučení od reality.

Úplné proto, že Nerve Gear nejenom že posílal všem smyslům falešné signály, ale také blokoval a usměrňoval všechny ostatní, co mozek posílal tělu.

Tohle je základní předpoklad volného pohybu ve virtuální realitě, protože pokud by tělo dostávalo podněty z mozku během úplného ponoření uživatele, tak v ten moment, kdy by se uživatel rozhodl «běžet», jeho tělo by se rozeběhlo také.

Ale protože Nerve Gear mohl přesměrovávat příkazy, které mozek posílal do míchy, tak jsme se oba, já a Klein, mohli volně pohybovat svými postavami i meči kolem sebe.

Zcela jsme se ponořili do hry.

Efekt této skutečnosti zaujal nejenom mě, ale i další hráče natolik, že bychom se nikdy nemohli vrátit zpět ke starým dotykovým perům nebo pohybovým čidlům.

Klen se zadíval do dálky, na vítr, který se proháněl mezi plání a hradní zdí, se slzami v očích.

„Takže, SAO je tvoje první hra, kterou hraješ, pomocí Nerve Gearu?“ zeptal jsem se.

Klein, vypadající jako tichý a pohledný válečník z období Sengogu, otočil hlavu mým směrem a přikývl.

„Jo.“

Jeho vážný výraz a chování bylo tak úchvatné, že by se za něj nemusel stydět ani profesionální herec z historických her. Samozřejmě, že byl odlišný od jeho skutečného výrazu v reálném světě. Tohle byla jenom postava vytvořená z ničeho na základě výběru ze seznamu možností.

Já samozřejmě vypadal taky jako směšně pohledný hrdina z nějakého fantasy filmu.

Klein pokračoval svým slabě energickým hlasem, který byl taktéž jiný, než jeho skutečný hlas.

„Vlastně, abych byl přesný, tak jsem si koupil tohle zařízení docela ve spěchu, když jsem získal SAO. V první sérii bylo jenom deset tisíc kopií, takže hádám, že jsem měl vlastně štěstí… No vlastně, když o tom tak přemýšlím, tak ty jsi ho měl desetkrát větší, když tě vybrali do beta testování. Tam přece vybrali jenom tisíc lidí!“

„Asi jo, no… myslím, že máš pravdu.“

Nevědomky jsem si poškrábal hlavu, zatímco na mě Klein zíral.

Pamatoval jsem si to vzrušení a nadšení ohledně vytvoření «Sword Art Online», které bylo oznámeno pomocí médií, jako by to bylo včera.

Nerve Gear byl shledán jako budoucnost virtuálních her. Nicméně kvůli vylepšování stávajících technologií vyšlo jenom pár všedních titulů s potřebným softwarem pro Nerve Gear. Byly tu pouze puzzle a hry zaměřené na výuku a životní prostředí, což samozřejmě mnoho lidí, nadšených jako já, nepotěšilo.

Nerve Gear mohl vykreslovat skutečnou virtuální realitu.

Ale mohl jsi ujít jenom sto metrů vpřed a pak narazit do zdi, což bylo obrovské zklamání. Bylo téměř nevyhnutelné, když skuteční hráči jako já, kteří byli pohlceni hluboko v zážitcích z této nové technologie, začali předpovídat nové herní žánry.

Čekali jsme na internetovou hru, do které by se přihlásily miliony hráčů, které by rostly, bojovaly a žily jako by byly ve skutečném světě – prostě na MMORPG hru.

Když naše očekávání a touha narazily na své limity, tak byl právě včas oznámen příchod první virtuální MMORPG hry – «Sword Art Online». Jevištěm této hry je plovoucí zámek skládající se ze sta úrovní.

Hráči žili ve světě plném lesů a jezer, spoléhajíce se pouze na své meče a snažili se objevit cestu do vyšších úrovní, poráželi monstra a šli nekonečnou cestou za zlepšováním se.

«Magie», která je považována za nezbytnou součást fantasy MMORPG her, byla směle vynechána a místo toho bylo vytvořeno mnoho dovedností, známých jako «Dovednosti mečů». Byla to součást impozantního plánu nechat hráče pocítit zkušenosti z boje přímo, prostřednictvím jejich těl, za pomoci Nerve Gearu, tak moc, jak to jen bylo možné.

Dovednosti byly různé, zahrnovaly výrobní dovednosti (kování, zpracování kůže a šití) a všeobecné dovednosti (rybaření, vaření, přehrávání hudby) a tak dovolovaly hráči nejenom dobrodružství prožívat, ale také «žít» v něm. Pokud tedy chtěli a jejich dovednosti byly na dostatečně vysokých úrovních, mohli si třeba koupit dům a žít jako pastýři.

Nadšení hráčů postupně rostlo, jak byly jednotlivé informace uvolňovány.

Do beta testování bylo přijato pouze tisíc hráčů. Říká se, že sto tisíc lidí, což odpovídá přibližně polovině ze všech prodaných Nerve Gearů, se přihlásilo dobrovolně. Jediný důvod, že jsem byl z tohoto počtu vybrán, byl ten, že jsem měl prostě štěstí. Beta testeři měli také výhodu, že si mohli hru předobjednat.

Ty dva měsíce beta testování byly jako sen. Během školy jsem neustále přemýšlel o svých dovednostech, vybavení a předmětech. Okamžitě po skončení školy jsem běžel domů a ponořil se až do úsvitu. I tak beta testování skončilo jakoby mrknutím oka. Toho dne, kdy byla moje postava obnovena do výchozího stavu, jsem se cítil, jako bych ztratil polovinu sebe samého a pak jsem byl odstřižen.

A najednou – neděle, 6. listopadu 2022.

«Sword Art Online», ihned poté co všechny přípravy byly dokončeny, oficiálně spustil své servery ve třináct hodin.

Já už samozřejmě čekal třicet minut předem a poté jsem se přihlásil beze ztráty jedné jediné vteřiny. Když jsem si prohlédl server, zjistil jsem, že už bylo přihlášeno přes devět tisíc pět set lidí. Vypadalo to, že všichni, co měli to štěstí získat hru, přemýšleli stejně jako já. Všechny internetové obchody oznamovaly, že hra byla vyprodána pár vteřin poté, co se dostala do prodeje. Před kamennými prodejnami, ve kterých začal prodej včera, se vytvořily řady z lidí, kteří stáli ve frontě už po čtyři dny a dělali tolik hluku, že se dostali až do zpráv. To značilo, že téměř všichni lidé, kteří byli schopni zakoupit kopii této hry, byli skoro jistě závislí na hrách.

Ostatně Kleinovo chování to jasně dokazovalo.

Poté, co jsem se přihlásil do SAO, jsem začal nostalgicky běhat po kameny dlážděných cestách «Města začátečníků» a mířil jsem do obchodu se zbraněmi. Poté, co si Klein, pozorujíce mě na startu, uvědomil, že jsem byl beta tester, přiběhl ke mně bez jakéhokoliv zaváhání.

„Hele, nauč mě pár věcí!“ prosil.

Podivil jsem se, jak mohl být tak nezdvořilý a náročný na osobu, kterou ještě nikdy předtím nepotkal. Bylo to tak neuvěřitelné, až mi došla slova.

„Ah, er, no tak… proč nezajdeme do obchodu se zbraněmi?“ odpověděl jsem jako nějaký NPC. Skončili jsme spolu ve skupině a začal jsem ho učit nějaké základy boje. A tak jsme se vlastně ocitli v této situaci.

Popravdě, v reálném světě jsem s lidmi moc času netrávil a ve hrách možná ještě méně. Během beta testování jsem sice poznal spoustu lidí, ale nikdy jsem se k nim nedostal tak blízko, abych je mohl nazývat přáteli.

Ale Klein měl takovou tu stránku, která se vám dostane pod kůži a neshledal jsem to jako nepříjemné. Přemýšlejíce o možnosti, že bych s ním mohl zůstat, jsem otevřel ústa.

„Tak… co chceš dělat teď? Chceš pokračovat v lovu, než si na to zvykneš?“.

„Jasně… chci, ale…“.

Kleinovy oči se dívaly do pravého dolního rohu jeho zorného pole. Určitě musel kontrolovat čas.

„…no, musím se odhlásit a najíst. Objednal jsem si pizzu na sedmnáct třicet.“

„Dobrá příprava,“ řekl jsem do ztracena.

Klein vypnul hruď.

„Samozřejmě!“ řekl pyšně. „Slíbil jsem pár kamarádům, že se setkáme ve «Městě začátečníků». Mohl bych tě s nimi seznámit a mohli byste se přidat jako přátelé, abyste si mohli psát. Co myslíš?“

„Errr… Hmmm…“ zamumlal jsem podvědomě.

„S Kleinem jsem byl spokojen, ale nebyla tu záruka, že jeho přátelé budou stejní. Cítil jsem, že je spíš větší šance, že s nimi nebudu vycházet a pak bych se mohl pohádat i s Kleinem.“

„Měl bych…?“

Zdálo se, že pochopil moje důvody pro tu ne zrovna jistou odpověď a zavrtěl hlavou.

„Ah, nebudu tě nutit. Stejně se s nimi můžeš seznámit kdykoliv později.“

„…Jo. Omlouvám se, ale díky.“

Jakmile jsem mu poděkoval, divoce zavrtěl hlavou.

„Hej, hej! To já bych ti měl děkovat. Hodně jsi mi pomohl. Oplatím ti to někdy později. Jak se tak říká.“

Klein se usmál a znovu se podíval na hodiny.

„No, už se opravdu musím odhlásit. Máš mé velké díky, Kirito. Měj se.“

S těmi slovy natáhl ruku vpřed. V ten moment jsem si uvědomil, že tenhle člověk by byl skvělý vůdce v «jiné hře» a potřásl jsem mu rukou.

„Jo, uvidíme se.“

Pustili jsme se.

Tohle byla ta událost, kdy Aincrad, vlastně celý Sword Art Online, pro mě přestal být jenom zábavou.

Klein trochu ustoupil, překřížil přes sebe ukazováček s prostředníčkem a táhl dolů. Tahle kombinace otevřela «hlavní menu». Téměř ihned poté se ozvalo cinkání a objevil se fialový obdélník.

Poodstoupil jsem, sedl na kámen a také otevřel menu. Začal jsem pohybovat prsty a uspořádávat si věci, které jsem získal z boje proti kanci.

Najednou…

„Eh?“ řekl Klein divným tónem. „Co to má být…? Nikde tu není odhlašovací tlačítko.“

Přestal jsem hýbat prsty a zamyslel jsem se nad tím.

„Žádné tlačítko…? Nemožné, podívej se pozorněji,“ řekl jsem trochu zmateně.

Šermíř otevřel své oči doširoka zpoza čelenky a přiblížil hlavu k menu.

Obdélník, širší než vyšší, měl spoustu tlačítek nalevo a siluety napravo zobrazovaly vybavení. A na konci menu bylo tlačítko «Odhlásit», které umožňovalo odhlášení z hry.

Jakmile jsem otočil hlavu zpět k inventáři, který obsahoval věci, které jsem získal v průběhu několika hodin bojů, začal Klein mluvit neobvykle hlasitě.

„Opravdu tam není. Podívej se sám Kirito.“

„Řekl jsem ti, že je nemožné, aby tam nebylo…“ zamumlal jsem a s povzdechem jsem klepl na levé horní tlačítko umožňující návrat do menu.

Inventář na pravé straně se zavřel a hlavní menu se otevřelo. Nalevo od siluet, které obsahovaly stále docela dost prázdného místa, se objevila dlouhá řada tlačítek.

Posunul jsem rukou směrem dolů pohybem, na který jsem už zvykl a…

Mé tělo ztuhlo.

Nebylo tu.

Přesně jak řekl Klein, tlačítko, které tu bylo během beta testování, ne, které tu bylo, i když jsem se přihlásil – najednou zmizelo.

Zíral jsem několik vteřin do prázdného místa a pak jsem se porozhlédl v menu, ujišťujíce se, zda jenom nezměnilo pozici. Klein se na mě podíval s výrazem „Že jo?“ na tváři.

„Není tam, správně?“

„Jo, není tu.“

Přikývl jsem, ačkoliv mi nebylo příjemné s tím takhle jednoduše souhlasit. Klein se usmál a začal si mnout svou úzkou bradu.

„No, jsme tu první den, takže k takovým chybám může docházet. Administrátoři teď budou asi brečet z té záplavy zpráv od hráčů.“ Řekl Klein klidně.

„Nevadí ti tu tahle postávat? Neříkal jsi, že sis objednal pizzu?“ zeptal jsem se škádlivě.

„Ah, máš pravdu!“

Usmál jsem se, když jsem sledoval, jak poskakoval s vytřeštěnýma očima.

Vyhodil jsem pár nepotřebných položek z inventáře, který byl červeně zbarvený z velkého množství položek, a vykročil ke Kleinovi.

„Argh! Moje pizza s ančovičkami a zázvorové pivo…!“

„Proč nezavoláš administrátorům? Možná tě budou moci odpojit od nich.“

„Zkoušel jsem to, ale neodpovídají. Sakra, už je pět dvacet pět. Hej, Kirito! Není tu nějaká jiná možnost, jak se odhlásit?“

Poslouchajíce Kleina mávajícího rukama…

Obličej mi strnul. Ucítil jsem na zádech chladný pot, který se tvořil díky mému bezdůvodnému strachu.

„Uvidíme… odhlásit se…“ řekl jsem, zatímco jsem o tom přemýšlel.

K odhlášení se z virtuální reality a návratu do svého pokoje jsem musel: otevřít hlavní menu, stisknout tlačítko Odhlásit a poté stisknout Ano v dialogu, který se objevil vpravo. Bylo to vlastně docela jednoduché. Ale… kromě tohoto způsobu jsem si nebyl vědom, jak se jinak odhlásit.

Podíval jsem se Kleinovi do tváře, kterou měl o něco málo výše než já a zavrtěl hlavou.

„Ne… jiná možnost není. Pro odhlášení musíš použít menu. Žádný jiný způsob neexistuje.“

„To je nesmysl… musí tu být něco!“

Klein začal křičet, jako by odmítal přijmout mé zjištění.

„Návrat! Odhlásit! Únik!“

Ale samozřejmě se nic nestalo, protože žádné hlasové příkazy tohoto typu v SAO neexistovaly.

Poté, co se Klein, poskakujíce všude okolo, vykřičel, jsem k němu promluvil.

„Je to k ničemu, Kleine. Dokonce ani v manuálu není nic o nouzovém odhlášení.“

„Ale… tohle je prostě hloupost! I když je to jenom chyba, tak se nemůžu vrátit do svého pokoje a těla, když chci!“ řval s bezradným výrazem na tváři.

Úplně jsem s ním souhlasil.

Tohle bylo nereálné. Úplný nesmysl. Ale momentálně to byla bezesporu pravda.

„Hej… co to má znamenat? Je to opravdu divný. Teď se nemáme jak odhlásit ze hry!“

Klein se zoufale zasmál a pak začal znova rychle mluvit.

„Počkej, můžeme jednoduše vypnout napájení. Nebo si sundat «Nerve Gear».“

Jak jsem sledoval pohyby Kleinových rukou, snažící se o sundání jakési neviditelné helmy, pocítil jsem zase tu úzkost.

„Oboje je nemožný. Nemůžeme pohybovat se svými těly… skutečnými těly. «Nerve Gear» zachytí všechny signály, které náš mozek odsud pošle,“ poklepal jsem si na temeno, „a přepošle je zpět sem, k našim postavám, aby se mohly pohybovat.“

Klein pomalu zavřel pusu a spustil ruce dolů.

Oba jsme chvíli potichu stáli, ztraceni ve vlastních myšlenkách.

K dosažení stavu úplného ponoření je nutné, aby Nerve Gear zachytával signály jdoucí z našeho mozku směrem do páteře a přeposílal je, abychom mohli ovládat postavy v tomto světě. Takže i přes usilovné máchání rukama v tomto světě, moje ruce na skutečném těle (ležící na posteli v mém pokoji) se nepohnou ani o píď, což zajišťuje, že se nemůžu praštit hlavou třeba o hranu stolu nebo podobně.

Ale právě tady a teď se kvůli tomuhle nemůžeme sami, ze své vlastní vůle, odpojit z úplného ponoření.

„…Takže dokud nebude ta chyba opravena nebo nám někdo v reálném světě nesundá Nerve Gear, tak tu musíme čekat?“ zamumlal ještě trochu otřesený Klein.

Tiše jsem naznačil souhlas.

„Ale já žiju sám. Co ty?“

Trochu jsem zaváhal, ale řekl jsem mu pravdu.

„…Já žiju s mámou a mladší sestrou. Jenom my tři. Myslím, že když nepřijdu dolů na večeři, tak moje úplné ponoření přeruší.“

„Co? Kolik je tvé sestře?“

Klein se na mě okamžitě podíval, jeho oči zářily. Odstrčil jsem jeho hlavu pryč.

„Nechceš se radši uklidnit? Je ve sportovním klubu a nesnáší hry, nemá absolutně nic společného s lidmi, jako jsme my… vlastně víc než to,“ rozpažil jsem pravačku ve snaze změnit téma. „Nemyslíš, že je to divný?“

„Určitě, když je to chyba.“

„Ne, to není jenom chyba, to je chyba znemožňující «odhlášení». To je dostatečně velký problém, který musí poškodit samotnou hru. Stejně jako tvoje pizza v reálném světě každou vteřinou chladne, tak tohle je taky ztráta peněz, nebo ne?“

„…Studená pizza… Ta je stejně bezvýznamná jako natto!“

Nevšímal jsem si jeho nesmyslných komentářů a mluvil dál.

„Jestli to takhle bude pokračovat, tak by měli administrátoři vypnout server a všechny odhlásit, ať už je příčina jakákoliv. Ale… už je to patnáct minut, co jsme to poprvé zpozorovali, a žádná systémová zpráva upozorňující na odstavení serverů se neobjevila. Je to prostě hodně divný.“

„Hmmm, když o tom teď tak přemýšlím, tak máš pravdu.“

Klein si začal mnout bradu s vážným výrazem ve tváři. V oblasti pod čelenkou, která trochu zakrývala jeho ostrý nos, se mu v očích zračila inteligence.

Začal jsem ho poslouchat, cítíce se trochu divně, protože jsem se vlastně bavil s někým, koho bych vůbec nepotkal, kdybych smazal svůj účet.

„Společnost, která vytvořila SAO, «Argus», je známá tím, že je ohleduplná vůči svým uživatelům, ne? To je hlavní důvod proč všichni bojovali o to, aby dostali kopii, i přesto, že se jedná o první hru svého druhu vůbec. Nedává to smysl, aby si to takhle pokazili hned první den.“

„Souhlasím. Navíc SAO je první virtuální MMORPG hra. Pokud se tu něco stane, mohlo by to mít vliv na celý žánr.“

Pohlédli jsme si s Kleinem vzájemně do našich virtuálních tváří a povzdechli si.

Roční období v Aincradu byla založena na realitě, takže tu byl taky brzký podzim.

Podíval jsem nahoru nasávajíce chladný virtuální vzduch a hluboce se nadechl.

Sto metrů před námi jsem mohl vidět světle fialovou barvu spodní části druhé úrovně. Jak jsem tak pozoroval nerovný povrch, uviděl jsem obrovskou věž – «labyrint». To byla cesta na vyšší úroveň – a vypadlo to, že je spojena s vnějším vchodem.

Bylo krátce po sedmnácti třiceti a malý proužek oblohy, který šel vidět, byl plný červánků od zapadajícího slunce. Navzdory té situaci, ve které jsem byl, pozorujíce nekonečné pláně ve zlatavé barvě večerního slunce, jsem oněměl před krásou tohoto virtuálního světa.

A hned poté.

Se svět změnil jednou provždy.

Sword Art Online, svazek první, kapitola třetí[edit]

„Ding, ding“ … Zvuk jako zvonek – nebo spíš výstražný zvon – se hlasitě ozval a díky němu jsme s Kleinem překvapením nadskočili.

„Ah…“

„Co to je?!“

Zakřičeli jsme a zírali na sebe s očima dokořán.

Oba jsme byli obklopeni jasně modrým pilířem světla. Vše za tím modrým závojem bylo lehce rozmazané.

Už jsem to několikrát zažil během beta testování. Byl to «teleport» zahájený předmětem, ale já neměl potřebný předmět ani jsem nevyslovil potřebný příkaz. Použili snad administrátoři vynucený teleport? Pokud ano, tak proč nás o tom neinformovali?

Zatímco se mi hlavou honilo mnoho myšlenek, okolní světlo začalo výrazněji pulzovat a pohltila mě temnota.

Spolu s postupným blednutím modrého světla se mé okolí znovu rozjasňovalo. Nicméně už tu nebyla pláň zalitá zapadajícím slunečním světlem.

Široká cesta dlážděná kameny. Středověké ulice obklopené pouličním osvětlením a v dálce před námi obrovský palác vyzařující tmavé světlo.

Tohle byl výchozí bod, hlavní náměstí «Starting City»[10].

Podíval jsem se vedle na Kleina, který měl taktéž široce otevřená ústa. A pak na hlučný dav lidí, který nás obklopoval.

Při pohledu na tu spoustu úžasných lidí s různým vybavením a barvou vlasů bylo jasné, že to jsou další hráči jako já. Bylo jich tu několik tisíc – deset tisíc lidí. Bylo pravděpodobné, že sem, na hlavní náměstí, byli všichni vynuceně teleportováni.

Několik prvních vteřin se všichni jenom potichu rozhlíželi okolo.

Pak se ozval první šepot, který byl záhy slyšet všude okolo a nakonec hlasitější mluva.

„Co se děje?“

„Už se můžeme odhlásit?“

„Nemůžou se o to postarat rychleji?“

Čas od času byly slyšet takovéto komentáře.

Postupně, jak začali být hráči naštvanější, se ozývali výkřiky jako „Tohle má být vtip?“ nebo „Dostaňte nás sakra odsud, administrátoři!“

A pak najednou…

Někdo zvýšil hlas, aby přehlušil všechny tyto komentáře a zakřičel.

„Ah… podívejte se nahoru!“

Klein a já jsme se téměř automaticky podívali vzhůru a čekal nás tam zvláštní pohled.

Spodní část druhé úrovně, asi sto metrů nad námi, byla pokryta červeným šachovnicovým vzorem.

Po lepším pohledu jsem zpozoroval, že vzorek byl tvořen dvěma slovy v červené barvě, která se opakovala: «Varování» a «Systémové oznámení».

Chvíli jsem byl překvapen, ale pak jsem si pomyslel „Oh, administrátor nás bude konečně informovat,“ a napětí v ramenou se trochu zmírnilo.

Klábosení utichlo a všichni čekali na ta slova, která měla být řečena.

Ale to, co se stalo poté, rozhodně nebylo to, co jsem očekával.

Z prostředka vzoru začala pomalu vytékat kapalina podobná krvi. Stékala dolů tak pomalu, až tím umocňovala svoji hustotu, ale nekapala na zem; místo toho se začala formovat do tvaru.

Objevila se dvacet pět metrů vysoká postava zahalená do hábitu s kapucí.

Ne, nebylo to úplně přesné. Z našeho pohledu bylo lehce vidět do kapuce a – nebyl tam žádný obličej. Byla úplně prázdná. Mohli jsme vidět jen líc oblečení a zelenou výšivku uvnitř kapuce. Celý hábit na tom byl podobně, všechno, co jsme mohli vidět, nebylo nic, než jen stíny po okrajích.

Strana čtyřicátá třetí, Akihiko Kayaba jako hábit bez těla

Tenhle hábit jsem viděl už předtím. Byl stejný jako oblečení zaměstnanců Argusu, kteří pracovali jako administrátoři během beta testování. Ale ti měli obličej jako staří čarodějové s dlouhými vousy nebo podobu obrýlené dívky v případě administrátorek. Možná museli použít tenhle hábit, protože neměli dost času na vytvoření pořádné postavy, ale to prázdné místo uvnitř kapuce mi způsobovalo neuvěřitelný pocit úzkosti.

Velké množství hráčů okolo mne se muselo cítit naprosto stejně.

„Je to administrátor?“

„Proč nemá obličej?“

Ozýval se často podobný šepot.

Pravý rukáv mohutného hábitu se pohnul, jakoby ve snaze jej utišit.

Z dlouhého rukávu vykoukla sněhobílá rukavice. Ale ten rukáv, stejně jako zbytek hábitu, nezakrýval žádnou část těla.

Pak se začal pomalu zvedat také levý rukáv. Osoba s oběma rukavicemi rozprostřenými před zraky deseti tisíců hráčů otevřela ústa – vlastně jsem měl jen ten pocit. A pak se shora ozval nízký, klidný, mužský hlas.

„Vítejte v mém světě, hráči.“

Nechápal jsem to.

«Můj svět»? I kdyby postava v červeném hábitu byla administrátor, který měl v tomto světě pravomoci jako bůh, umožňující mu měnit svět, jak se mu zlíbí, tak proč na to poukazoval právě teď?

Ohromeně jsme se na sebe s Kleinem podívali. Anonymní červený hábit spustil ruce a pokračoval v mluvení.

„Jmenuji se Akihiko Kayaba a momentálně jsem jediná osoba, které může ovládat tento svět.“

„Co…?!“

Moje postava na pár vteřin ztuhla šokem a na krku mi vystoupl ohryzek (a pravděpodobně i ve skutečném světě).

Akihiko – Kayaba!

Znal jsem to jméno. Nebylo možné jej neznat.

Tato osoba, herní vývojář a génius v oblasti kvantové fyziky, byla jako jediná zodpovědná za růst Argusu (který byl ještě před pár lety pouze jednou z malých společností) do jedné z vedoucích společností působících v tomto oboru.

Také byl hlavní vývojář SAO a zároveň navrhl Nerve Gear.

Jako vášnivý hráč jsem Kayabu hluboce respektoval. Koupil jsem si všechny časopisy, ve kterých byl a četl všechny rozhovory s ním stále dokola, dokud jsem je neznal téměř nazpaměť. Úplně jsem ho viděl v tom jeho bílém obleku, který vždy nosil, pokaždé, když jsem zaslechl jeho hlas.

Ale vždy zůstával v pozadí a odmítal mediální slávu. Ještě nikdy nebyl administrátor, tak proč by něco takového dělal?

Přinutil jsem se znovu to promyslet a najít smysl v téhle situace. Ale slova, která přicházela z prázdné kapuce, jakoby se snad vysmívala mé snaze to pochopit.

„Myslím, že většina z Vás si už všimla toho faktu, že z hlavního menu zmizelo odhlašovací tlačítko. Není to chyba; je to jedna z vlastností systému «Sword Art Online».“

„Vlastnost… systému?“ zamumlal sekaně Klein.

Oznámení pokračovalo nízkým hlasem, jako by chtěl překrýt okolní hluk.

„Nebudete se moci odhlásit ze hry dříve, než dosáhnete vrcholu tohoto zámku.“

Tohoto zámku? Nejprve jsem tomu nerozuměl. Žádný zámek v «Městě začátečníků» nebyl.

Ale další věc, kterou Kayaba řekl, rozehnala mé zmatení.

„…také narušení provozu nebo odstranění Nerve Gearu z vnější strany je přísně zakázáno. Pokud by se snad někdo o tyto věci pokusil…“

Moment ticha.

Ticho těch deseti tisíc lidí bylo ohromné. Další slova přicházela pomalu.

„…čidla uvnitř Nerve Gearu vytvoří silný elektromagnetický impulz, který zničí Váš mozek a zastaví veškeré Vaše základní životní funkce.“

Klein a já jsme na sebe v šoku zírali po několik vteřin.

Bylo to jako by moje mysl odmítala přijmout to, co jsem právě slyšel. Ale Kayabův krátký proslov pronikl mým tělem tvrdě a zuřivě.

Zničit naše mozky.

Jinak řečeno, zabít nás.

Každý uživatel, který by si vypnul Nerve Gear nebo rozepnul řemínek a sundal ho, by byl zabit. To je to, co Kayaba právě řekl.

Lidé v davu si začali šeptat, ale nikdo nekřičel ani nepanikařil. Bylo to jako kdyby to nikomu ještě nedošlo, stejně jako mě, nebo jako by to odmítali pochopit.

Klein pomalu zvedl pravou ruku a snažil se uchopit za pokrývku hlavy, která byla ve skutečném světě. Poté se suše zasmál a začal mluvit.

„Haha… co to říká? Ten muž se musel zbláznit, ne? To, co říká, nedává žádný smysl. Nerve Gear… Je to jenom hra. Zničit náš mozek… Jak by to asi udělal? Správně, Kirito?“

Jeho hlas se zlomil v poslední výkřiku. Klein na mě upřeně zíral, ale nemohl jsem přikývnout hlavou na souhlas.

Nespočet vysílačů uvnitř Nerve Gearu vytvářel malé elektromagnetické impulzy a posílal virtuální signály našemu mozku.

Mohli bychom to nazvat nejmodernější dostupnou technologií, ale základní teorie byla stejná jako u domácího spotřebiče, který se používal v Japonsku už více než čtyřicet let – mikrovlnné trouby.

Pokud by byl k dispozici dostatečný výkon, tak tu byla možnost, že by mohl Nerve Gear rozvibrovat vodní částice v našem mozku a uvařit je teplem z tření. Ale…

„…Teoreticky to možné je, ale… určitě blafuje. Protože pokud odpojíme Nerve Gear ze zásuvky, tak není žádná možnost, jak vytvořit takhle silný impulz. Jedině, že by tu byla nějaká vysokokapacitní baterie… uvnitř…

Klein uhodl důvod, proč jsem najednou přestal mluvit.

„Ona… tam je,“ řekl skoro s výkřikem a prázdným výrazem ve tváři. „Třicet procent hmotnosti Nerve Gearu tvoří baterie. Ale… ale to je úplně šílený! Co kdyby najednou vypadl proud nebo tak něco?! “

Kayaba začal vysvětlovat, jako kdyby slyšel to, co Klein zakřičel.

„Abych to trochu upřesnil, myslím tím odpojení od vnějšího elektrického zdroje na deset minut, odříznutí od systému na více než dvě hodiny nebo jakýkoliv pokus o odemčení, demontáž nebo zničení Nerve Gearu. Pokud nastane některá z těchto věcí, tak se spustí sekvence, která Vám zničí mozek. Tyto skutečnosti byly oznámeny vládě a široké veřejnosti za pomoci médií ve skutečném světě. Poznamenávám, že i přesto tu bylo několik případů, kdy příbuzní nebo přátelé ignorovali toto varování a pokusili se násilně sundat Nerve Gear. Výsledkem toho je, že…“

Kovový hlas si lehce povzdechl.

„…bohužel už dvě stě třináct hráčů navždy opustilo tuto hru a skutečný svět.“

Ozval se dlouhý a vysoký výkřik. Ale většina hráčů stále nemohla nebo odmítala uvěřit tomu, co jim bylo řečeno a prostě stáli s čelistí dokořán nebo ironickým úsměvem na tváři.

Moje hlava se taktéž snažila odmítnout to, co právě Kayaba řekl. Ale tělo mě zradilo a začala se mi silně třást kolena.

Na svých třesoucích se kolenou jsem zavrávoral několik kroků dozadu a podařilo se mi tak vyrovnat pád. Klein dopadl na zadek, jeho výraz byl bez života.

Dvě stě třináct hráčů již…

Ta fráze se mi pořád dokola honila v hlavě.

Jestli Kayaba říká pravdu, tak už zemřelo přes dvě stě lidí?

A mezi nimi mohli být klidně beta testeři jako jsem byl já. Možná jsem dokonce znal jejich jména a postavy. Prostě jim shořely mozky a… zemřeli, to je to, co Kayaba říká?

„…nevěřím tomu… nevěřím,“ začal říkat napjatým hlasem Klein sedíce stále na zemi. „Jenom se nás snaží vystrašit. Jak by mohl udělat takovou věc? Přestaň si z nás dělat srandu a pusť nás ven. Nemáme čas si s tebou hrát tuhle zvrácenou hru uprostřed slavnostního zahájení. Jo… všechno tohle je jenom divadlo. Otevírací představení, správně?“

Uvnitř hlavy jsem křičel to samé.

Ale jako by chtěl Kayaba rozptýlit naše naděje, jeho věcný hlas pokračoval ve vysvětlování.

„Hráči, není nutné se obávat o Vaše těla na druhé straně. Od tohoto momentu všechny televizní stanice, rádia a internetová média opakovaně informují o této situaci; zahrnujíce fakt, že už tu bylo několik úmrtí. Nebezpečí, že by Vám někdo sundal Nerve Gear, téměř pominulo. Za chvíli budou využity ty dvě hodiny, které jsem Vám poskytl, na převoz Vás všech do nemocnic a podobných zařízení, kde Vám bude poskytnuta nejlepší možná péče. Takže si můžete vydechnout… a soustředit se na dokončení hry.“

„Co…?“

Pak jsem se konečně hlasitě rozkřičel.

„Co to říkáš?! Porazit hru?! Chceš, abychom hráli v téhle situaci?!“

Pořád jsem křičel, zírajíce na červený hábit, který vytékal ze spodku vyšší úrovně.

„Tohle už není hra!“

Poté začal Akihiko Kayaba tiše oznamovat jeho monotónním hlasem.

„Ale žádám Vás všechny, abyste porozuměli tomu, že «Sword Art Online» už není jen jednoduchou hrou. Je to druhá realita… Od teď nebude ve hře fungovat žádná forma oživování. V ten moment, kdy Vaše životy klesnou na nulu, bude Vaše postava vymazána jednou provždy. A stejně tak…“

Mohl jsem docela přesně hádat, co se chystá říct.

„…i Nerve Gear zničí Váš mozek.“

Najednou jsem dostal urgentní nutkání se nahlas zasmát. Smích se už dral napovrch, ale potlačil jsem to.

Dlouhá horizontální čára zářila v levém horním rohu mého zorného pole. Jak jsem se na ní zaměřil, uviděl jsem čísla, která ji obklopovala – tři sta čtyřicet dva / tři sta čtyřicet dva.

Zásahy. Moje životní síla.

V momentě, kdy dosáhnou nuly, zemřu – elektromagnetický impulz upeče můj mozek, což mě okamžitě zabije. Tohle Kayaba řekl.

Tohle je bezesporu hra - hra, kde je Váš život v sázce. Jinak řečeno, hra na život a na smrt.

Během dvou měsíců beta testování jsem musel umřít alespoň stokrát. Ale vždy jsem se objevil s trochu rozpačitým úsměvem na tváři v «Paláci černého železa» severně od hlavního náměstí a znovu se přidal k lovu na okolních pláních.

Takové RPG bylo: skupina her, kde umíráte, učíte se zlepšovat a dostáváte se na další úrovně. Ale teď už nemůžete? Jednou zemřete a ztratíte svůj život jednou pro vždy? Navíc… ani nemůžete přestat hrát?

„…to snad není možný,“ zamumlal jsem tiše.

Kdo se zdravým rozumem by mohl přistoupit na hru s těmito podmínkami? Samozřejmě, že všichni zůstanou ve městě, kde je bezpečno.

Pak, skoro jako by mi četl myšlenky (a možná i všech ostatních hráčů) přišla další zpráva.

„Hráči, je pouze jediná cesta, jak se osvobodit ze hry. Jak jsem už poznamenal dříve, musíte se dostat na vrchol Aincradu, do sté úrovně a porazit konečného nepřítele, který se tam nachází. Poté budou všichni přeživší hráči okamžitě odhlášeni ze hry. Dávám Vám své slovo.“

Deset tisíc lidí v tichosti stálo.

Tohle byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, co Kayaba myslel tím «dostat se na vrchol zámku».

„Tenhle zámek“ znamenal obrovské monstrum věznící všechny hráče na první úrovni, s dalšími devadesáti devíti úrovněmi poskládanými na vrcholku téhle, tyčící se do nebe, ve kterém plulo. Mluvil o Aincradu jako takovém.

„Vyčistit… všech sto úrovní?!“ zakřičel najednou Klein. Rychle vstal a zvedl pěst k nebi.

„A jak to podle tebe jako máme udělat? Slyšel jsem, že i během beta testování bylo šíleně těžké dostat se na vyšší úroveň!“

Tohle byla pravda. Během těch dvou měsíců beta testování se tomu tisíci hráčů, kteří se jej účastnili, podařilo dostat jenom do šesté úrovně. I když je nás tu teď deset tisíc, jak dlouho potrvá dostat se skrz všech sto úrovní?

Většina hráčů, co tu byla držena, si musela pokládat stejnou řečnickou otázku.

Napjaté ticho bylo nahrazeno tichým šeptáním. Ale nebyl tu žádný náznak strachu nebo zoufalství.

Většina lidí musela být ještě stále zmatená, a nebyla si jistá jestli se jedná o «skutečné nebezpečí» nebo jenom «o zvrácenou zahajovací akci». Všechno, co Kayaba řekl, znělo tak neskutečně, až se to zdálo být nemožné.

Natočil jsem hlavu zpátky, abych se podíval do prázdné kapuce a snažil jsem se přinutit mysl, aby přijala tuhle situaci.

Nemohu se odhlásit, nikdy. Nemohu se vrátit zpět do svého pokoje a života. Jediná možnost, jak se vrátit zpět, je až někdo porazí nepřítele na nejvyšší úrovni tohoto plujícího zámku. A pokud by během toho, i kdyby jednou jedinkrát, klesly mé životy na nulu – zemřel bych. Zemřel bych i ve skutečném světě a byl bych mrtev jednou provždy.

Ale…

Nicméně čím víc jsem se snažil přijmout tyto skutečnosti, tím více to bylo nemožné. Ještě před pěti nebo šesti hodinami jsem jedl jídlo, které připravila matka, vedl krátkou konverzaci se svou sestrou a pak jsem vyšel po schodech nahoru do pokoje.

Teď se k ničemu z toho nemůžu vrátit? A tohle je teď skutečnost?

Pak červený hábit, který byl vždy jeden krok před námi, mávl pravou rukavicí a začal mluvit hlasem bez jakýkoliv emocí.

„Abych Vám dal důkaz, že tohle je jediná realita, dal jsem Vám do Vašich inventářů dárek. Přesvědčte se sami.“

Jakmile jsem to uslyšel, přitiskl jsem k sobě ukazováček s palcem a táhl dolů. Ostatní hráči udělali totéž a celé hlavní náměstí bylo plné hlasů zvonků. Stiskl jsem tlačítko inventáře v menu, které se objevilo, a na vrcholku mého seznamu byl nový předmět .

Jméno předmětu bylo – «Hand Mirror».[11]

Proč nám to dal? I když jsem se divil, stiskl jsem jméno předmětu a vybral tlačítko «zhmotnit». Okamžitě se objevilo malé obdélníkové zrcadlo za doprovodu cinkání.

Váhavě jsem jej popadl, ale nic se nestalo. Všechno, co ukázalo, byla tvář postavy, kterou mi dalo hodně práce vytvořit.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na Kleina. Šermíř se také díval do svého zrcadla s prázdným výrazem.

…Pak.

Najednou Klein a ostatní postavy okolo nás byly zahaleny bílým světlem. Jakmile jsem si to uvědomil, byl už jsem také obklopen a vše, co jsem viděl, bylo bílo.

Po dvou až třech vteřinách se okolí vrátilo do stavu, v jakém bylo předtím…

Ne.

Obličej přede mnou nebyl ten, na který jsem byl zvyklý.

Zbroj vyrobená z kovových plátů poskládaných dohromady, šátek a špičaté červené vlasy byly stále stejné. Ale obličej se změnil do úplně jiného tvaru. Jeho dlouhé a ostré oči zapadly a jasněji zářily. Jemný a vysoký nos byl zahnutý a na tváři a čele se objevily nepatrné vousy. Pokud byla tahle postava původně mladý a bezstarostný samuraj, tak tento vypadal jako padlý válečník – nebo možná lupič.

Na chvilku jsem zapomněl na tuto situaci a zamumlal.

„Kdo… jsi?“

Stejná slova vyšla z úst muže přede mnou.

„Hej… kdo jsi?“

Pak jsem dostal náhlou předtuchu a uvědomil si, co Kayabův dárek, «Příruční zrcadlo», znamenal.

Rychle jsem zvedl zrcadlo a zase zíral na obličej.

Černé delikátně upravené vlasy, dvě nevýrazné oči, které mohly být viděny pod lehce dlouhými vlasy a jemná tvář, díky které si mne lidé pletli s dívkou, když jsem chodil ven s mojí sestrou v běžném oblečení.

Klidná tvář válečníka «Kirita», která tam byla ještě před pár vteřinami tam už nebyla. Tvář, která byla v zrcadle…

Patřila mému skutečnému tělu, ze kterého jsem se tak moc snažil uniknout.

„Aha… to jsem já…“

Klein, který také zíral do svého zrcadla, ustoupil dozadu. Oba jsme se podívali navzájem na sebe a vykřikli ve stejnou dobu.

„Ty jsi Klein?!“ „Ty jsi Kirito?!“

Strana padesátá sedmá, Kirito a Klein šokováni svými pravými postavami

Naše hlasy se také změnily. Možná, že hlasové modulátory přestaly pracovat. Ale neměli jsme čas přemýšlet nad takovými věcmi.

Zrcadla vypadla z našich rukou a spadla na zem. Poté byla zničena s fantastickým zvukem rozbíjejícího se skla.

Když jsem se rozhlédl znovu kolem po davu, už dávno nebyl plný lidí vypadajících jako postavy z nějaké fantasy hry. Parta mladých, normálně vypadajících lidí, kteří si momentálně hledají své místo. Bylo to, jako byste shromáždili spoustu lidí ve skutečném světě na herní výstavě a oblékli je do brnění. Hrozivější ale bylo, že se i výrazně změnil poměr jednotlivých pohlaví.

Jak je to k čertu možné? Kleinovi, mě a pravděpodobně všem hráčům okolo nás se změnili naše postavy, které jsme si vytvořili, na naše vlastní, skutečná těla. Samozřejmě že jejich struktura stále vypadala, jako model polygonů díky čemuž jsem se cítit trošku divně, ale bylo to až děsivě přesné. Bylo to, jako kdyby Nerve Gear oskenoval celé mé tělo.

–Sken.

„…Ah, správně!“

Podíval jsem se na Kleina a vysoukal ze sebe ta slova.

„V Nerve Gearu je vysoká koncentrace senzorů, které pokrývají celou hlavu, takže to ví, nejenom jak vypadá náš mozek, ale i tváře…“

„Ale, jak to sakra může vědět, jak vypadají naše těla… třeba jak vysocí jsme?“

Zeptal se Klein potichu rozhlížejíce se za strany na stranu po našem okolí.

Průměrná výška hráčů, kteří se právě dívali na své vlastní a ostatní obličeje s různými výrazy ve tvářích, byla značně redukována po «změně». Já, a Klein pravděpodobně taky, jsme si nastavili výšku na stejnou hodnotu jako v reálném světě, aby nám nadbytečná výška nebránila v pohybech. Ale většina hráčů, jak se zdálo, zvolila výšku své postavy o deset až dvacet centimetrů vyšší.

Ale to nebylo vše. Aktuální proporce a šířka těl se také zvětšila. Nebyla šance, že by byl Nerve Gear schopen tohle všechno vědět.

Klein byl ten, kdo zodpověděl tuhle otázku.

„Ah… počkej. Koupil jsem si Nerve Gear teprve včera, takže si to pamatuju. Byla to část nastavení… jak se to jenom jmenovalo, kalibrace? No to je jedno, během ní jsme si museli ohmatat naše těla, takže možná přitom?“

„Ah, správně. Takhle to bylo…“

Kalibrace byla proces, kdy Nerve Gear měřil vzdálenost «o jakou se ti musí pohnout ruka, aby ses dotkl konkrétní části těla». Bylo to proto, aby dokázal přesněji napodobit pocit pohybu ve hře. Takže Nerve Gear měl všechny údaje o našich tělesných proporcích uloženy někde uvnitř sebe.

Bylo tedy možné vytvořit dokonalé polygonové repliky našich skutečných těl. Účel tohoto jednání byl téměř jasný.

„…Realita,“ zamumlal jsem. „Řekl, že tohle je realita. Takže tahle postava… a naše životy jsou skutečná těla a skutečné životy. Ve snaze, abychom mu uvěřili vytvořil naši perfektní kopii.

„Ale… ale víš Kirito.“

Klein se poškrábal na hlavě a oči pod šátkem mu zářili, jak křičel.

„Proč? Proč sakra dělá něco takového…?“

Neodpověděl jsem a ukázal směrem nahoru nad naše hlavy.

„Počkej chvíli. Pravděpodobně to za chvíli zodpoví.“

Kayaba mě nezklamal. Za pár vteřin poté se ozval téměř slavnostní hlas z krvavě červené oblohy.

„Všichni se nejspíš divíte, proč. Proč já – tvůrce obojího, Nerve Gearu i SAO, Akihiko Kayaba – bych dělal něco takového? Je to druh teroristického útoku? Chce za nás výkupné?“

A pak poprvé začal, do teď nevykazujíce žádnou známku emocí, Kayabův hlas projevovat určité znaky emocí. Najednou mi na mysl přišlo slovo «empatie», i když něco takového bylo nemožné.

„Tohle nejsou důvody, proč to dělám. Nejenom to, ale pro mě už dávno neexistuje důvod nebo účel, proč to dělám. Příčinou je, protože… tahle situace sama o sobě byla mým důvodem, proč to udělat. Vytvořit tenhle svět a sledovat ho je jediný důvod, proč jsem vytvořil Nerve Gear a SAO. A teď se všechno uskutečnilo.“

Pak po krátké pauze Kayabův hlas znovu promluvil, nyní už zase bez emocí.

„Právě jsem dokončil oficiální tutoriál «Sword Art Online». Hráči – přeji Vám všem štěstí.“

Poslední věta se vytratila se slabou ozvěnou.

Obrovský hábit se neslyšně zvedl a vzápětí začal nořit, kapucí nejprve, do systémového oznámení, které zakrývalo oblohu, jako by tál.

Jeho ramena, hrudník a pak dvě ruce a nohy se spojili do červené plochy, která se krátce proměnila na červenou skvrnu. A poté se systémové oznámení zakrývající oblohu vypařilo stejně tak náhle, jako se objevilo.

Zvuk větru, který foukal nad náměstím a hudba, kterou hrál NPC orchestr tiše vpluly k našim uším.

Hra se vrátila do normálního stavu, až na to, že pár pravidel bylo změněno.

Pak – konečně.

Dav deseti tisíc hráčů zareagoval správně.

Jinými slovy, nespočet hlasů se začalo hlasitě ozývat přes náměstí.

„Je to jenom vtip, že…? Co to sakra je? Je to vtip?!“

„Přestaň blbnout! Nech mě jít! Pusť mě odsud!“

„Ne! To nemůžeš! Musím se s někým za chvíli setkat!“

„Nelíbí se mi to! Půjdu domů! Chci jít domů!“

Jekot. Nadávky. Řev. Kletby. Žebrání. Křikot.

Lidé, kteří se během pár minut proměnili z hráčů na vězně, se krčili, drželi si hlavy, mávali rukama, drželi se navzájem nebo začali hlasitě nadávat.

Uprostřed tohoto všeho hluku jsem si nějak zachoval chladnou hlavu.

Tohle… je realita.

Vše, co Akihiko Kayaba řekl byla pravda. V tomto případě se to dalo očekávat. Bylo by divné tyto reakce neočekávat. Tato geniální součást Kayaby byla na jednu stranu strašně atraktivní.

Teď se nebudu moci nějaký čas vrátit do reality – několik měsíců a možná dokonce i déle. Během tohoto času nebudu moci vidět moji matku nebo sestru ani si s nimi povídat. Bylo možné, že už bych tu šanci nemusel dostat nikdy. Kdybych tu zemřel –

Zemřel bych i ve skutečnosti.

Nerve Gear, původně herní zařízení, nyní držící nás v tomto vězení a nástroj smrti, který by uvařil můj mozek.

Pomalu jsem vydechl, pak nadechl a otevřel ústa.

„Pojď sem na chvíli, Kleine.“

Popadl jsem šermíře, který vypadal ve skutečnosti mnohem starší než já, za ruku a vydal jsem na cestu přes nepříčetný dav.

Dostali jsme se z davu poměrně rychle, možná proto, že jsme byli na kraji. Vstoupili jsme do jedné z mnoha ulic, které vedli z náměstí po celém jeho obvodu, a skočil jsem do stínu za stojícím vozíkem.

„…Kleine,“ zavolal jsem znova jeho jméno.

Pořád měl poněkud prázdný výraz ve tváři. Pokračoval jsem v mluvení a snažil se, aby to znělo co možná nejvíce vážně.

„Poslouchej mě. Chystám se odejít z tohoto města a zamířit do další vesnice. Pojď se mnou.“

Klein otevřel oči pod šátkem doširoka. Pokračoval jsem v mluvě slabým hlasem a nutil jsem se říkat ta slova.

„Pokud to, co řekl, byla pravda, tak abychom přežili v tomto světě, tak se musíme stát silnými. Víš, že MMORPG hry jsou o bitvách o zdroje mezi hráči. Jenom lidé, kteří získají hodně peněz a zkušeností se můžou stát silnějšími… Lidé, kteří si toto uvědomí, vyloví všechny monstra okolo «Města začátečníků». Budeš muset čekat donekonečna na jejich znovuoživení. Jít do vedlejší vesnice hned teď bude lepší. Znám cestu a všechny nebezpečná místa, takže se tam můžu dostat i když jsem jenom na první úrovni.“

I přesto, že to na mě byla docela dlouhá řeč, zůstal potichu.

Po pár vteřinách se jeho tvář zkřivila.

„Ale… ale víš. Jak jsem řekl předtím, stál jsem ve frontě s přáteli snad věky, abych si mohl koupit tuhle hru. Budou taky přihlášeni a pravděpodobně budou právě teď tady na náměstí. Já nemůžu… jít bez nich.“

„…“

Vydechl jsem a kousl se do rtu.

Chápal jsem až příliš dobře, co se mi Klein snažil sdělit skrze jeho nervózní pohled.

On… byl slibný a bylo snadné s ním vyjít a pravděpodobně by se taky skvěle postaral o ostatní. Určitě doufal, že vezmu všechny jeho přátele s ním.

Ale já jsem prostě nemohl přikývnout.

Kdyby to byl jenom Klein, mohl bych nás dostat do další vesnice a ochraňovat nás před agresivními monstry. Ale kdyby nás bylo o dva víc… ne, vlastně i kdyby jenom o jednoho – bylo by to moc nebezpečné.

Kdyby někdo po cestě zemřel, tak by zemřel i ve skutečnosti přesně tak, jak Kayaba oznámil.

Odpovědnost za to by samozřejmě padla na mě, jakožto navrhovatele opustit bezpečí «Města začátečníků» a člověka, co nedokázal ochránit spoluhráče.

Nést tak těžké břemeno, to bych nikdy nedokázal, Bylo to jednoduše nemožné.

Klein vypadal, že mi vyčetl veškeré mé obavy z tváře. Objevil se mu úsměv na jeho lehce vousaté tváři a zavrtěl hlavou.

„Ne… nemůžu se na tebe dál spoléhat. Byl jsem vedoucí klanu ve hře, kterou jsem dříve hrával. Bude to v pohodě. Budu si prostě muset vystačit s technikami, které jsi mě doteď naučil. A… je tu ještě šance, že tohle byl jen špatný vtip a všichni se budeme moci odhlásit. Takže se o nás neboj a jdi do té vesnice.“

„…“

Se zavřenou pusou, jsem byl zaskočen strašlivou nerozhodností, jakou jsem ještě nikdy ve svém životě nezažil.

Pak jsem pronesl ta slova, která nahlodávala mé svědomí po dva roky.

„…OK,“ přikývl jsem, ustoupil dozadu a řekl se suchem v krku.

„Dobře, tady se rozdělíme. Pokud se cokoliv stane, pošli mi zprávu… Uvidíme se později, Kleine.“

Klein mě zavolal ihned, co jsem sklopil oči a otočil se k odchodu.

„Kirito!“

Tázavě jsem se na něj podíval, ale nic neřekl; jenom se mu lehce zachvěla tvář.

Ještě jednou jsem zamával a otočil se severozápadně, směrem k vesnici, která bude mojí další základnou.

Když jsem ušel asi pět kroků, hlas zezadu mě zavolal znova.

„Hej, Kirito! Ve skutečnosti vypadáš opravdu skvěle! Jsi přesně můj typ!“

Hořce jsem se zasmál a zakřičel přes rameno.

„Ty taky ve skutečnosti vypadáš desetkrát lépe!“

Pak jsem se otočil zády k prvnímu příteli, kterého jsem si v tomto světě získal a neúnavně se rozběhl vpřed.

Poté, co jsem pět minut probíhal křivolakými uličkami, jsem se podíval zpět. Samozřejmě, že už tam nikdo nebyl.

Ignoroval jsem ten divný pocit sevřeného žaludku a běžel dál.

Zoufale jsem běžel k severozápadní bráně Města začátečníků, pak okolo rozlehlých plání a hlubokým lesem, k malé vesničce za tím vším – za nekonečnou, osamělou hrou na přežití.

Sword Art Online, svazek první, kapitola čtvrtá[edit]

Jeden měsíc ve hře a dva tisíce mrtvých hráčů.

Naděje, že přijde pomoc zvenčí, byla ztracena, vlastně se k nám nedostaly ani žádné zprávy skrz hru.

Neviděl jsem to na vlastní oči, ale říkalo se, že panika a šílenství hráčů, které se jich zmocnily, když si uvědomili, že se opravdu nemohou vrátit zpět, byla neuvěřitelná. Lidé plakali a naříkali, někteří se dokonce pokusili vykopat základy města s tím, že jdou zničit tento svět. Samozřejmě, všechny budovy byly nezničitelné objekty, takže tyto pokusy selhaly bez výsledků, které by za to stály.

Říkalo se, že to trvalo několik dní, než hráči přijali tuto skutečnost a přemýšleli o tom, co teď budou dělat.

Hráči byli rozděleni do čtyř kategorií.

První byla složena z nadpoloviční většiny hráčů – byli to ti, kteří stále nepřijali podmínky, které Akihiko Kayaba připravil a stále čekali na pomoc zvenčí.

Chápal jsem bolestně dobře, jak přemýšlejí. Jejich opravdová těla leží na posteli nebo sedí v křesle a spí. To je realita a tahle situace je «podvod». Kdyby tu byl alespoň malý objev, jak by se mohli dostat ven. Samozřejmě, odhlašovací tlačítko bylo pryč, ale možná by tu mohlo být něco, co tvůrci hry přehlédli…

A venku se společnost, která spustila hru - Argus, bude hodně snažit zachránit hráče. Kdyby jenom čekali, možná budou schopni otevřít oči a šťastně se shledat se svou rodinou, a pak se vrátit zpět do školy nebo práce a tohle všechno bude jenom něco, o čem by se mluvilo…

Vlastně nebylo nerozumné takhle smýšlet. Myslím, že i já sám jsem doufal ve stejnou věc hluboko uvnitř.

Jejich plánem bylo «čekání». Neudělali jeden jediný krok z města a používali peníze, které dostali na začátku hry (měna v tomto světě se nazývala «Col») šetrně, kupovali pouze jídlo, které potřebovali na přežití a hledali levné hospody na spaní a bezmyšlenkovitě se procházeli ve skupinkách po okolí.

Naštěstí «Starting City»[12] zabíralo okolo dvaceti procent rozlohy první úrovně a tak bylo dost velké na to, aby pojmulo tokijskou čtvrť. Takže těchto pět tisíc hráčů mělo dostatečný prostor k žití.

Ale žádná pomoc nepřicházela, tak dlouho, jak jen čekali. Některé dny nebyla obloha křišťálově modrá, ale byla pokryta šedivými mraky. Jejich peníze nebudou stačit věčně a uvědomili si, že by měli začít něco dělat.

Druhá skupina byla složena asi z třiceti procent hráčů, neboli tří tisíc. Byla to skupina, kde všichni hráči spolupracovali. Vůdce skupiny byl administrátor největší internetové stránky s informacemi o hrách.

Hráči, patřící do této kategorie, byli rozděleni do několika skupin a sdíleli veškeré své zisky, získávali informace o hře a vyráželi prozkoumávat oblast labyrintů, kde byly schody. Vůdci této skupiny umístili základnu pro své operace v «Black Iron Castle»[13] a posílali rozkazy svým skupinám.

Byla to obrovská skupina, která docela dlouho neměla žádné jméno, ale poté, co všichni její členové obdrželi uniformy, jim někdo dal trochu pochmurný název, «The Army».<ef>Armáda - celým názvem Osvobozenecká armáda Aincradu, největší klan čítající okolo tří tisíc hráčů s hlavním velitelstvím v Městě začátečníků na první úrovni</ref>

Třetí skupina byla složena odhadem z jednoho tisíce hráčů. Byla tvořena lidmi, kteří plýtvali svými penězi, ale nechtěli získávat peníze bojem s monstry.

Jen tak na okraj, v SAO byly dvě základní tělesné potřeby: první byla únava a druhá hlad.

Chápal jsem, proč existovala únava: virtuální a reálné informace se pro náš mozek nijak neliší. Pokud se hráči cítili ospalí, mohli jít do hospody a pronajmout si pokoj na spaní podle toho, kolik měli peněz. Pokud někdo našetřil hodně peněz, mohl si koupit dům, ale potřebná částka nebyla zrovna malá.

Hlad byla potřeba, kterou většina hráčů považovala za zvláštní. I když si ve skutečnosti nechtěli představovat, co se děje s jejich skutečnými těly, byli nám určitě dodávány nějaké tekuté živiny. To znamenalo, že hlad, který jsme zde cítili, neměl nic společného s našimi skutečnými těly.

Ale pokud jsme si koupili virtuální chléb nebo maso ve hře a snědli jej, hlad byl pryč a cítili jste se najedení. Nebyla žádná šance zjistit, jak tento podivný mechanismus fungoval, bez zeptání se experta v oboru neurologie.

Takže opak byl pravdou: hlad nezmizel, dokud jsme něco nesnědli. Pravděpodobně bychom nezemřeli, kdybychom hladověli, ale to na faktu, že hlad je těžké ignorovat, nic nemění. Takže hráči navštěvovali restaurace, které každý den provozovali NPC a jedli jídlo alespoň virtuálně.

Ve hře také nebyla potřeba vylučovat zbytky. A pokud jde o to, jak se to dělo ve skutečném světě, nechtěl jsem na to ani pomyslet.

Dobře, zpět k hlavnímu tématu…

Hráči, kteří rozházeli všechny své peníze hned na začátku a nemohli spát nebo jíst, se obvykle připojili k obrovské skupině, kterou jsem zmínil před chvílí, «Armádě». To proto, že dostávali alespoň něco k jídlu, když plnili rozkazy shora.

Ale vždy se najdou i tací lidé, kteří nedokážou spolupracovat s ostatními, ať se snaží, jak chtějí. Ti, kteří se nikdy nechtěli připojit, nebo byli vyhozeni, protože způsobovali potíže, používali chudinské čtvrti «Města začátečníků» jako základny a začali krást.

Uvnitř města a místech nejčastěji nazývaných «Safe Areas»[14] byla implementována systémová ochrana, která zajišťovala, že si hráči nemohli navzájem ubližovat. Ale venku to tak nebylo. Tuláci vytvořili skupiny s ostatními tuláky a přepadali ostatní hráče – což bylo mnohokrát výhodnější, než lovit monstra na pláních nebo v oblastech labyrintů.

I přesto nikdy nikoho «nezavraždili» – alespoň během prvního roku.

Tato skupina se pomalu zvětšovala, dokud nedosáhla výše zmíněného počtu jednoho tisíce lidí.

Poslední, čtvrtá skupina byla jednoduše řečeno zbytek.

Ta byla tvořena padesáti skupinami vytvořených lidmi, kteří chtěli dokončit hru, ale nechtěli se připojit k velké skupině. Čítali zhruba pět set členů. Nazývali jsme tyto skupiny «klany» a měli mobilitu, kterou «Armáda» postrádala. Díky této mobilitě stále sílili.

Pak zde bylo jenom velmi málo těch, kteří si zvolili povolání jako obchodník a řemeslník. Bylo jich asi dvě nebo tři sta, ale vytvořili spolu vlastní klany a začali trénovat dovednosti, které by mohli využít na získání peněz, které potřebovali.

Zbytek, okolo sta hráčů, byl nazýván «Solo Players»[15] – tohle byla skupina, do které jsem patřil.

Byla to skupina tvořená sobeckými hráči, kteří se rozhodli jednat samostatně, zesílit a jednoduše přežívali. Pokud mohli používat informace, které měli, rychle zvyšovali své úrovně. Poté co získali sílu v bojích proti monstrům a banditům nemělo význam bojovat po boku ostatních hráčů.

Další funkcí SAO bylo, že zde nebyla žádná «magie»; jinými slovy, nebyli zde žádné «útoky na velkou vzdálenost se sto procentní úspěšností», takže se dalo samostatně bojovat proti velké skupině monster. Při dostatečném počtu zkušeností, byla sólová hra na získávání zkušeností mnohem efektivnější, než hra ve skupině.

Samozřejmě, že to zahrnovalo nebezpečí. Například, pokud byla osoba «paralyzována» a měla s sebou dalšího člena skupiny, mohl ho jednoduše vyléčit a bylo to. Ale pokud byla osoba sólista, mohlo to vést rovnou ke smrti. Ve skutečnosti, v začátcích měli sólisté největší úmrtnost ze všech hráčů.

Ale pokud jsi měl zkušenosti a znalosti, jak zvítězit nad tímto nebezpečím, tak zde byla mnohonásobně větší kompenzace za všechno toto riziko a beta testeři (včetně mě) měli oboje.

S těmito cennými informacemi sólisté zvyšovali své úrovně obrovským tempem a brzy vytvořili obrovskou díru mezi sebou a zbytkem hráčů. Poté, co se hra trochu uklidnila, většina sólistů odešla z první úrovně a používala města na vyšších úrovních jako základny.

Uvnitř Paláce černého železa, kde byla během beta testování «Room of the Resurrected»,[16] stál teď obrovský monument, který dříve neexistoval. Jména všech deseti tisíc hráčů byla vyryta do jeho povrchu. Kromě toho, jméno bylo přeškrtnuto, když daná osoba zemřela a vedle něj se objevil čas a příčina smrti.

První osoba, která měla tu čest přeškrtnutého jména, se objevila po třech hodinách ve hře.

Příčina smrti nebyla prohra s monstrem. Byla to sebevražda.

Věřil v teorii, že „dle struktury Nerve Gearu, pokud se člověk odřízne od systému, automaticky procitne z bezvědomí. Vylezl proto přes železné oplocení na severním konci města na okraji Aincradu a vrhl se dolů.

Pod plovoucím zámkem, kterým Aincrad byl, nebyla vidět žádná podlaha, ať jste napínali oči, jak jste chtěli. Bylo tam pouze nekonečné nebe s několika vrstvami bílých mraků. Jak nespočet hráčů pozoroval jeho pád, chlapec se stále zmenšoval, zanechávajíce dlouhý výkřik, až nakonec zmizel v mracích.

Krátká čára se nemilosrdně objevila přes chlapcovo jméno o dvě minuty později. Příčina smrti byla «pád z Aincradu». Nechtěl jsem si ani představit, co si musel během těch dvou minut prožít. Nebyla žádná možnost jak zjistit, jestli se vrátil do skutečného světa, nebo jak Kaybaa řekl, měl usmažený mozek. Ale většina lidí věřila, že pokud by tu byla tak jednoduchá cesta ven ze hry, lidé zvenku by nás už dávno odpojili a zachránili.

Ale byli tu stále tací, kteří souhlasili s touto lehkou cestou, jak se vypořádat se současnou situací. Většina lidí, včetně mě, totiž pouze těžce přijímala «smrt» v SAO jako skutečnou.

To se ještě nezměnilo. Fenomén ukazatele zdraví vyprázdněného do nuly a ničící se polygony, které tvořily naše těla, se v mnohém podobaly «konci hry», který jsme znali až příliš dobře. Byla tu pravděpodobně pouze jedna cesta, jak porozumět skutečnému významu smrti v SAO a to zažít ji na vlastní kůži. Tato otřesná pravda byla důvodem poklesu úmrtí hráčů.

Na druhou stranu, hodně hráčů, kteří byli součástí «Armády», speciálně ti, kteří patřili do první skupiny, začali ztrácet své životy, zatímco se snažili vyhrát hru a bojovali s monstry.

Na boje v SAO si bylo potřeba trochu zvyknout. Víceméně jste se nesnažili pohybovat silou, ale spíš bylo potřeba «svěřit» vaše pohyby systému.

Například, i pro jednoduchý zvedák s jednoručním mečem, pokud se hráč naučil «dovednost jednoručního meče» díky které získal dovednost «Zvedák» z nabídky, potřeboval pouze provést počáteční pohyb; pak systém téměř automaticky pohyboval jeho tělem za něj. Ale pokud se někdo, bez potřebné dovednosti, pokusil jen zkopírovat pohyby, byl příliš pomalý a slabý pro použití v boji. Bylo to jako zadávání příkazů v bojové hře.

Lidé, kteří toto neuměli a pouze hýbali svými meči a dokonce i prohrávali s kanci a vlky, by byli schopni je porazit i kdyby použili tu jednu jedinou dovednost, kterou měli v základu. Dokonce i tehdy, když se vzdali a utekli pryč po ztrátě několik životů, aby nezemřeli, ale…

Na rozdíl od útoků 2D monster, které vidíme skrz obrazovku monitoru, bitvy v SAO byly tak skutečné, že jste se až báli. Bylo to jako by na vás skutečné monstrum vycenilo své zuby a pronásledovalo vás s úmyslem zabít.

I během beta testování zde byly lidé, kteří panikařili uprostřed boje, ale teď, když prohrajete, čeká na vás smrt. V panice hráči zapomněli používat své dovednosti a dokonce i utéct, jejich životy zmizeli a byli vyloučeni z toho světa navždy.

Sebevraždy, prohry s monstry. Počet přeškrtnutých jmen rostl děsivou rychlostí.

Když dosáhly dvou tisíc, za jeden měsíc ve hře, mrak zoufalství se stahoval nad přeživšími hráči. Pokud by se počet úmrtí stále zvyšoval tímto tempem, všech deset tisíc hráčů by bylo mrtvých dříve než za půl roku. Dosažení sté úrovně se zdálo jako pouhý sen.

Ale… lidé se přizpůsobují.

O něco málo než o měsíc později, když byl první labyrint vyčištěn, se počet mrtvých začal rychle snižovat. Lidé začali šířit informace, aby přežili a většina lidí si začala uvědomovat, že monstra nebyla tak strašlivá, když jste získali dostatek zkušenostních bodů a dosáhli vyšších úrovní.

Zdálo se být možné dokončit hru a vrátit se zpět do skutečného světa. Počet hráčů, kteří takto začali smýšlet, se zvyšoval sice pomalu, ale jistě.

Nejvyšší patro bylo stále ještě daleko, ale hráči se začali pohybovat s touto nejasnou nadějí… a svět se znovu rozběhl.

Teď, o dva roky později a s dvaceti šesti zbývajícími patry, je počet přeživších hráčů okolo šesti tisíc.

Taková je současná situace v Aincradu.

Sword Art Online, svazek první, kapitola pátá[edit]

Po skončení mého boje s impozantním nepřítelem, který slídil v «Labyrinth Area»[17] na sedmdesáté čtvrté úrovni, jsem si při cestě zpátky líčil minulost a vydechl s úlevou, když jsem uviděl světlo východu.

Vyčistil jsem si hlavu, rychle prošel průchodem a hluboce se nadechl čistého a svěžího vzduchu.

Přede mnou vedla úzká cestička do hustě zarostlého lesa. Za mnou, oblast labyrintu, kterou jsem právě prošel, tyčící se vysoko do nebe – vlastně do začátku další úrovně, abych byl přesný.

Protože hra byla založena na tom, dostat se do poslední úrovně tohoto zámku, kobky tu nebyly jako podzemní labyrinty, ale existovaly jako věže. Nicméně základní principy se nezměnily: monstra silnější, než se dala potkat na pláních a finální nepřítel, čekající na vás, ukryt hluboko uvnitř.

Právě teď bylo prozkoumáno, jinak řečeno «zmapováno», osmdesát procent oblasti labyrintu na sedmdesáté čtvrté úrovni. Za pár dnů by pravděpodobně měla být objevena místnost s finálním nepřítelem a sestaven velký tým. Dokonce i já, jako sólista, se toho budu účastnit.

Usmál jsem se na sebe, cítíce se zároveň chtěný i frustrovaný v jednom a vykročil k cestičce.

Momentálně jsem měl základnu v největším městě Aincradu, «Algadě»,[18] které se nacházelo na padesáté úrovni. Ve skutečnosti, co se do velikosti týče, bylo Město začátečníků větší, ale momentálně bylo okupováno «The Army»,[19] jakožto jejich základnou pro operace, takže bylo nepříjemné se tam potulovat.

Jakmile jsem se dostal z teď již potemnělých plání, objevil se přede mnou les plný starých stromů. Pokud bych tudy šel třicet minut, dostal bych se do «Housing Area»[20] sedmdesáté čtvrté úrovně a jednoduše použil «Teleport Gate»[21] pro přesun do Algady.

Kdykoli jsem také mohl použít jednu z teleportačních položek z inventáře k okamžitému návratu do Algady. Ale protože byly docela drahé, zdráhal jsem se je používat, pokud jsem nebyl v nebezpečné situaci. Stále zbývalo trochu času, než slunce úplně zmizí, takže jsem odolal pokušení nejrychlejší možnosti návratu a vstoupil do lesa.

Pravidlem bylo, že okraje každé úrovně Aincradu, kromě podpůrných pilířů, byly otevřené až k nebi. Stromy byly červeně zbarvené od světla, které vstupovalo touto mezerou. Mlha, která proudila mezi paprsky světla, nádherně zářila, jak odrážela světlo zapadajícího slunce. Křik ptáků, který byl během dne běžný, byl nyní těžko slyšitelný, zatímco zvuk větví kymácejících se ve větru byl hlasitý.

Dobře jsem věděl, že bych mohl bojovat s monstry z této oblasti klidně i v polospánku, ale strach, který přicházel se setměním, bylo těžké potlačit. Pocit, podobný tomu, který jsem měl jako dítě, když jsem se cestou domů ztratil, mne naplňoval.

Ale já měl tenhle pocit rád. Někdy jsem zapomněl na tento primitivní strach, když jsem žil na opačné straně. Pocit osamělosti, když cestujete divočinou a nikdo není na dohled – toto by se dalo nazvat podstatou RPG.

Zatímco jsem byl pohroužen do těchto nostalgických vzpomínek, uslyšel jsem výkřik, jaký jsem ještě nikdy nezaslechl.

Ozval se pouze na chvilku, vysoký a čistý jako rákosová píšťala. Zastavil jsem se a opatrně hledal směr, ze kterého přišel. Pokud jsi uslyšel nebo uviděl něco, co jsi ještě v tomto světě nikdy nezažil, znamenalo to, že jsi měl buď velké štěstí nebo naopak obrovskou smůlu.

Jako sólista jsem trénoval «Scan for Enemy».[22] Tato dovednost ochraňovala před léčkami, a pokud jste se zdokonalili, tak dávala hráči přídavnou dovednost najít monstra, která se skrývala. Díky tomu jsem mohl vidět monstrum skrývající se ve větvích asi deset metrů ode mne.

Nebylo zrovna velké. Mělo zelenou srst, aby splývalo s listím a uši delší, než tělo. Jak jsem se na něj soustředil, automaticky se stalo mým cílem a objevil se žlutý kurzor spolu se s jeho jménem.

Zadržel jsem dech, jakmile jsem si přečetl název: «Ragout Rabbit».[23] Byl dostatečně vzácný na to, aby se dalo použít přídavné jméno super.

Bylo to poprvé, co jsem ho viděl ve skutečnosti. Baculatý králík, který žil ve větvích stromů, nebyl vůbec silný, ani vám nepřidal mnoho zkušeností, ale…

Opatrně jsem vytáhl špici z pytlíku za opaskem. Moje dovednost «Knife Throwing Skill»[24] nebyla vysoká. Prostě jsem si ji v určitou chvíli vybral jako základ mých dovedností. Ale slyšel jsem, že ragú králík byl nejrychlejší, v současnosti známé, monstrum, takže jsem si nevěřil na to ho chytit mečem.

Měl jsem pouze jednu šanci na útok předtím, než si mne protivník všimne. Zvedl jsem špici, v duchu se modlil a zaujal «Single Shot»[25] pozici.

Ačkoliv moje dovednost byla nízká, ruku jsem měl podpořenou vysokou přesností a hodil jsem špici v rozostřeném pohybu. Špice se najednou zaleskla, jak se prodírala stromy. Ihned, co jsem zaútočil, kurzor, který ukazoval umístění ragú králíka, zčervenal a objevil se pod ním ukazatel zdraví.

Vysoký, pronikavý výkřik zazněl ze směru, kam jsem hodil svou špici. Ukazatel zdraví trochu zakolísal a pak se snížil na nulu. Rozezněl se známý zvuk tříštících se polygonů.

Levou ruku jsem sevřel v pěst. Pozvedl jsem pravačku a otevřel hlavní menu. Rychle jsem otevřel inventář, dokonce i pohyby mých rukou se mi zdály pomalé, a bylo to hned na vrcholku seznamu nově získaných věcí: «Ragout Rabbit's meat».[26] Byla to vzácná věc, která mohla být prodána ostatním hráčům minimálně za sto tisíc Colů. Tato částka byla dostatečná na ušití nejlepší plné zbroje a možná by ještě něco zbylo.

Důvod, proč je tak drahý byl úplně jednoduchý, byl totiž nastaven jako nejchutnější potrava, ze všech možných jídel ve hře.

Jídlo bylo v SAO právě o potěšení, ale jediné, co jste obvykle mohli jíst, byla polévka s chlebem, který chutnal jako by byl z evropského venkova – ne, že bych to znal, ale skutečnost byla prostě taková. Několik hráčů, kteří cvičili své kuchařské dovednosti, poté vytvořilo širokou nabídku potravin pro ostatní hráče. Ale i přesto nebylo snadné se k nim dostat, takže většina hráčů trpěla nechutí.

Samozřejmě moje aktuální situace nebyla o moc lepší, ale nemohl jsem tvrdit, že bych neměl rád polévku a bílý chléb z NPC restaurací, které jsem často navštěvoval. Ale potřeba se čas od času najíst alespoň soustem šťavnatého masa mne přemohla.

Na chvíli jsem se zadíval na název položky a stále přemýšlel, co dělat. Šance na znovuzískání potraviny podobného druhu byly velmi nízké. Abych byl upřímný, opravdu moc jsem to chtěl sníst. Ale vyšší úroveň potraviny vyžadovala vyšší úroveň kuchařské dovednosti. Takže bych musel najít toho nejlepšího kuchaře, který by to pro mne uvařil.

Ale já jsem žádného neznal. No, pár jsem jich znal, ale nahánět je kvůli něčemu takovému mi bylo nepříjemné. A co víc, nastal čas, abych si pořídil novou sadu vybavení. Z toho důvodu jsem se rozhodl jej prodat.

Zavřel jsem okno, jako bych se chtěl zbavit veškeré lítosti a prohledal se svojí dovedností okolí. Nebyla příliš velká šance narazit na lupiče v předních liniích, ale nikdy jsi nemohl být dostatečně opatrný, když jsi měl u sebe předmět na úrovni S.

Až to prodám, mohl bych si koupit všechny teleportační předměty, které jsem vždy chtěl, takže jsem se rozhodl minimalizovat riziko s tím spojené a začal prohrabávat obsah váčku.

Věc, kterou jsem vytáhl, byla krystal ve tvaru osmibokého hranolu, který sytě modře zářil. Těch pár čarovných předmětů v tomto světě bez «magie» bylo zahrnuto v podobě drahokamů. Modrá znamenala okamžitý teleport, růžová obnovení životů, zelená protijedy, a tak dále. Všechny byly užitečné předměty, které měly okamžitý efekt, ale také byly hodně drahé. Takže ve většině případů lidé používali levnější předměty, jako například lektvary s pomalejším účinkem poté, co utekli z boje.

Ujišťujíce se, že není pochyb o tom, že toto je nouzová situace, jsem uchopil modrý krystal a zakřičel.

„Teleport! Algada!“

Ozvalo se svěží cinkání mnoha zvonků a krystal v ruce se rozpadl na kousky. Současně moje tělo bylo obklopeno modrým světlem a les zmizel z mého zorného pole jako by tál. Zablesklo se jasnější světlo, a když zmizelo, byl teleport u konce. Místo zvuků šustících listů se mi k uším dostalo bušení kováře a hlasitý ruch města.

Místo, kde jsem se objevil, bylo nazýváno «Teleportační brána», která byla umístěna ve středu Algady.

Ve středu kruhového náměstí byla přes pět metrů vysoká kovová brána. Uvnitř ní vířil vzduch jako fata morgána a lidé, kteří sem byli teleportováni nebo se chtěli teleportovat, přicházeli a odcházeli.

Čtyři velké cesty se táhli v každém směru z náměstí a po stranách těchto cest bylo mnoho obchodů. Hráči, kteří hledali dočasné útočiště, po dni stráveném prozkoumáváním míst, se spolu bavili před restauracemi a hospodami.

Pokud by se někdo pokusil popsat Algadu jedním slovem, bylo by to «chaotická».

Nebyly tu žádné velké ulice, jaké jste mohli vidět v Městě začátečníků, zato tu byla spousta křivolakých uliček protínajících celé město. Byly tu obchody, o kterých jste ani nemohli říci, co vlastně prodávají a hostince, které vypadaly jako, že po vstupu dovnitř se už nikdy nebudete moci vrátit zpět.

Vlastně tu bylo mnoho hráčů, kteří se náhodou dostali do jedné z uliček v Algadě a trvalo jim několik dní, než se vrátili zpět. Žil jsem tu už skoro rok, ale stále jsem si polovinu z nich nepamatoval. Dokonce i NPC zde byli podivní, bylo těžké odhadnout jejich povolání a to vás nutilo myslet si, že ti, co zde mají základnu, jsou také divní.

Ale já měl z těchto ulic dobrý pocit. Nebylo přehnané tvrdit, že tu bylo jediné místo, kde jsem se cítil v klidu, a to, když jsem upíjel zvláštně vonící čaj v rohovém obchůdku, který jsem často navštěvoval. Důvodem bylo, že jsem se cítil sentimentálně, protože mi připomínal obchod s elektronikou, který jsem často navštěvoval – popravdě ne tak často, alespoň jsem v to doufal.

Přemýšlejíce o tom, že bych se měl o ten předmět postarat ještě před návratem domů, jsem vyrazil přímým směrem k obchodu.

Když jsem se vydal po cestě, která vedla západně z hlavního náměstí, přišel jsem, po krátkém prodírání se davem, do obchodu. Uvnitř to bylo tak malé, že se tu i pět hráčů mačkalo a byl to všestranný obchod pro hráče: nástroje, zbraně i potraviny zde byli namíchány.

Majitel obchodu stále pevně smlouval.

Byli tu dva způsoby prodeje věcí. První byla prodej NPC, postavě kontrolované systémem. U ní nehrozilo, že byste byli podvedeni, ale cena byla stále stejná. A kvůli zastavení růstu inflace byla cena nastavena níže, než byla aktuální cena na trhu.

Ta druhá byla obchodovat s jiným hráčem. V tomto případě jste mohli prodat věc za více peněz, ale museli jste najít někoho, kdo ji koupí a smlouvání mezi hráči během obchodu bylo běžné.

Přesně proto se objevili hráči obchodníci, kteří se specializovali na obchod s předměty.

Obchodníci nemohli žít jenom ze samotného obchodování. Jako technické třídy museli i oni naplnit polovinu svých inventářů dovednostmi nesouvisejícími s bojem. Ale to neznamenalo, že by se vyhýbali bojištím. Obchodníci museli bojovat za zboží, technici za suroviny a samozřejmě to měli těžší než válečníci. Bylo pro ně totiž těžší cítit ten vzrušující pocit z porážky nepřítele.

Také důvod, proč si vybrali tuto třídu, byla vznešená pomoc hráčům, kteří každý den bojovali v předním liniích. Takže jsem je hodně respektoval, i když jen tajně.

…No, respektoval jsem je, ale také bylo pravdou, že postava přede mnou byla někdo, kdo měl hodně daleko do sebeobětování se.

„Dobře, ujednáno! Dvacet pět «Dusk Lizard's hides»[27] za pět set Colů!“

Majitel tohoto obchodu, do kterého jsem často chodil, Agil, poplácal svého soupeře, slabě vypadajícího kopiníka, ve smlouvání po zádech svou silnou rukou. Pak rychle otevřel obchodovací okno a vložil ujednaný počet do svého prodejního seznamu.

Protivník vypadal jako by se rozmýšlel, ale ihned po té, co uviděl Agilův obličej, který vypadal dost děsivě, podobající se jednomu z ostřílených válečníků – vlastně Agil byl špičkový bojovník se sekyrou stejně tak jako obchodník – si pospíšil a dal své předměty také do prodejního seznamu a stiskl OK.

„Jako vždy děkuji! Přijďte prosím zase!“

Agil naposledy poplácal kopiníka na zádech a zářivě se usmál. Kůže Soumračné ještěrky mohl být použit na výrobu nadstandardního brnění. Myslel jsem si, že pět set Colů bylo příliš levné, ze všech úhlů pohledu. Ale zůstal jsem tiše stát a sledoval odcházejícího kopiníka. Vezmi si to jako ponaučení, nikdy neměj dolní limit během smlouvání, tiše jsem si zašeptal v hlavě.

„Hej, při obchodování si počínáš pořád stejně nestydatě jako dříve.“

Plešatý obr se podíval mým směrem a usmál se, když jsem to pronesl za jeho zády.

„Hej Kirito. Moto našeho obchodu je levně nakoupit a levně prodat,“ řekl bez jakékoliv známky lítosti.

„No, mám trochu podezření ohledně toho ‚levného prodeje‘, ale to teď nehraje roli. Chci ti taky něco prodat.“

„Jsi pravidelný zákazník, takže tě nemůžu ošidit. No, tak se na to podíváme…“

Jakmile to dořekl, Agil natáhl svůj silný, krátký krk a podíval se na okno prodeje, který jsem nabídl.

Postavy v SAO byly všechny kopiemi pravých těl hráčů, které byly vytvořeny na základě skenování a kalibrace. Ale pokaždé, když jsem se podíval na Agila, musel jsem se ptát, jak mohl někdo mít tak dobře sladěné tělo.

Všech sto osmdesát centimetrů jeho těla bylo obaleno svaly s tukem a hlava, která spočívala na jeho vrcholku, vypadala jako hlava patřící profesionálnímu zápasníkovi padouchovi. Na jejím vrcholku, měl nastaven účes, jako jednu z věcí, která mohla být upravena, na pleš. Výsledek byl děsivý minimálně jako barbarské monstrum.

I přesto všechno měl půvabnou tvář, která vypadala jako dětská tvářička, když se smál. Vypadal na pozdních třicet let, ale nemohl jsem ani hádat, co dělal ve skutečnosti. Nevyptávat se ostatních ohledně «skutečného světa» bylo nepsané pravidlo tohoto světa.

Dvě oči, které byly pod jeho hustým obočím, se rozšířily, jakmile uviděl prodejní okno.

„Wow, to je předmět třídy S. «Maso z ragú králíka», tohle je poprvé, co to vidím… Kirito, ty nejsi tak chudý, ne? Nepřemýšlel jsi o tom, že to sníš?“

„Samozřejmě, že ano. Bude těžké na něco takového narazit ještě jednou… Ale je taky těžké najít někoho, kdo by mi něco takového mohl uvařit…“

Poté mi někdo zezadu poklepal na rameno.

„Kirito-kun.“

Byl to ženský hlas. Nebylo hodně hráček, které by znaly moje jméno. Vlastně, momentálně to byla pouze jedna. Popadl jsem ruku na levém rameni a řekl.

„Kuchař získán.“

„Co?“

S její rukou v mé, osoba zakoktala s podezřívavým výrazem ve tváři.

Malý obličej, který byl obklopen dlouhými, rovnými vlasy kaštanové barvy, které byly úhledně rozděleny pěšinkou na dvě poloviny a její dvě zářivé oči v barvě lískových oříšků byly téměř oslepující. Její štíhlé tělo bylo pokryto červenobílou rytířskou uniformou a měla elegantní stříbrobílý rapír schovaný ve své bílé, kožené pochvě.

Její jméno bylo Asuna. Byla tak slavná, že ji v SAO znal téměř každý.

Bylo to z mnoha důvodů, ale hlavním byl ten, že byla jednou z mála ženských hráček a také měla obličej, kterému k dokonalosti nechybělo nic.

Bylo to těžké říci v tomto světě, kde všichni měli svá skutečná těla, ale krásné ženy byly neskutečně vzácné. Pravděpodobně bys mohl počet hráček, které byly tak krásné jako Asuna, spočítat na prstech jedné ruky.

Dalším důvodem, proč je slavná, byla její červenobílá rytířská uniforma, které patřila klanu «Knights of the Blood».[28] Členové jsou nazývání KoB, převzetím počátečních písmen z «Knights of the Blood» a i přes existenci mnoha dalších klanů, je každý uznává jako ten nejlepší.

I když je to klan jenom střední velikosti o asi třiceti hráčích, všichni členové jsou na vysokých úrovních, zkušení bojovníci a vůdce klanu je nejsilnější hráč a téměř legenda v SAO. A i přes její jemný vzhled, Asuna byla jeho zástupce. Její dovednost s mečem byla tak výjimečná, že jí vynesla přezdívku «Flash».[29]

Takže její vzhled a dovednost s mečem byly vysoko nad všemi ostatními šesti tisíci hráči. Bylo by divné, kdyby se nestala slavnou. Měla nespočet fanoušků, ale bylo mezi nimi i hodně fanatiků, kteří ji virtuálně uctívali a taky tu byli tací, kteří ji nenáviděli, takže to vypadalo, že to neměla zrovna lehké.

No, ale od té doby, co je předním válečníkem, nebylo mnoho lidí, kteří by ji vyzvali přímo. Ale protože klan chtěl ukázat, že ji mohou ochránit, byla často doprovázena dvěma nebo více ochránci. Dokonce i teď, tu byli dva muži několik kroků za ní, plně vyzbrojeni v kovové zbroji v KoB uniformách. Jeden z nich, s vlasy staženými do ohonu, na mě zíral, jak jsem popadl Asunu za ruku.

Pustil jsem její ruku, lehce zamával mou v jeho směru a odpověděl.

„Co se děje Asuno? Že přicházíte do takovéto díry.“

Obličej majitele obchodu a muže s vlasy staženými do ohonu se stáhl do křeče, protože jsem jednak nenazval Asunu její přezdívkou a také protože jsem tento obchod nazval dírou. Ale majitel obchodu…

„Už je to nějakou dobu co jsme se neviděli, Agile-san.“

…se zářivě usmál po vyslechnutí pozdravu od Asuny.

Asuna se podívala zpět na mne a našpulila rty k výrazu nespokojenosti.

„Hej, co to má znamenat? Po všech těch problémech, kterými jsem si prošla, abych se mohla podívat, jestli jsi naživu pro boj s finálním nepřítelem téhle úrovně, který se bude brzy konat.“

„Stále mne máš uvedeného jako přítele, takže bys měla být schopná to poznat i tak. Každopádně jediný důvod, proč jsi mě dokázala najít je ten, že jsi použila sledování přátel na mapě.“

Asuna zaklonila hlavu stranou ihned, co jsem odpověděl.

Byla taky zodpovědná za pokrok klanu ve hře jakožto zástupce vůdce. Její práce zahrnovala hledání sólistů, jako jsem já a vytváření týmu pro boje s finálními nepřáteli. Ale i tak, aby za mnou skutečně přišla a viděla mě, musel tu být nějaký limit, jak moc té práci člověk oddaný musel být.

Pozorujíce můj napůl unavený a napůl ohromený výraz, Asuna dala ruce v bok a začala mluvit s pohybem, který byl podobný zvednutí brady.

„No, jsi naživu a to je jediné, na čem záleží. A navíc, co jsi tím myslel? Říkal jsi něco o kuchaři nebo tak něčem.“

„Oh, správně, správně. Jakou úroveň má teď tvoje kuchařská dovednost?“

Věděl jsem, že se Asuna zaměřovala zejména na zvyšování své kuchařské dovednosti kdykoliv našla čas mezi tréningy svých dovedností s mečem. Odpověděla na mou otázku s pyšným úsměvem.

„Poslouchej a nech se překvapit! «Dokončila» jsem ji minulý týden.“

„Co?!“

Ona je… blbá.

Pomyslel jsem si na vteřinu. Samozřejmě, že jsem to neřekl nahlas.

Trénování dovedností bylo neskutečně nudné a časově velmi náročné a mohlo být «dokončeno» jen po tisíci úrovních. Poznamenávám, že úrovně neměli nic společného s dovednostmi, které rostly získáváním zkušeností. Věci, které rostly spolu s úrovněmi, byly životy, síla, obratnost a počet «dovednostních míst», které určovaly, kolik dovedností se můžeš naučit.

Právě teď mám dvanáct míst, ale pouze několik z nich bylo dokončených a to dovednost jednoručního meče, pátrací dovednost a dovednost zbraně a štítu. Znamenalo to, že ta dívka strávila spoustu času a úsilí zlepšováním dovednosti, která ani nebyla nijak nápomocná v boji.

„…No, mám něco, o co tě chci vzhledem k tvé kuchařské dovednosti požádat.“

Zamával jsem rukou a přepnul mé okno do zobrazovacího režimu, aby ho mohla vidět. Asuna se na něj podezřívavě podívala a pak se její oči rozzářily u názvu položky.

„Uwa!! To… To je potravina úrovně S?!“

„Pojďme se domluvit. Jestli to uvaříš, nechám tě ochutnat.“

Ještě předtím, než jsem to dokončil, pravá ruka «Bleska» Asuny mne chytla za límec. Pak přitlačila svůj obličej pár centimetrů před můj.

„Dej. Mi. Polovinu!“

Strana devadesátá druhá, Asuna smlouvajíce s Kiritem o maso z ragú králíka

Sevřel se mi žaludek z tohoto náhlého přepadení a bez přemýšlení jsem přikývl. Když jsem nabyl smyslů zpátky, už bylo příliš pozdě a mávala rukama nadšením. No, když to zvážím, nebylo to špatné, že jsem mohl vidět tak nádherný obličej z takové blízkosti. Přesvědčil jsem se o tom.

Zavřel jsem okno a promluvil, zatímco jsem se díval Agilovi do tváře.

„Promiň. Ruším obchod.“

„Ne. To je v pořádku, ale… Hele jsme přátelé, ne? Eh? Nemůžeš mi dát ochutnat…?“

„Napíšu ti na to esej o osmi stech slovech.“

„Nebuď takovej!“

Zvolal to hlasem, který se zdál jako by byl konec světa, jakmile jsem se k němu chladně otočil zády. Když jsem se vydal na odchod, Asuna mne popadla za rukáv pláště.

„Vaření je v pohodě, ale kde to provedeme?“

„Ah…“

Když jdeš vařit, tak potřebuješ nějaké kuchyňské vybavení, jako je sporák nebo trouba, stejně tak jako suroviny. Ne že by je můj dům neměl, ale nemohl jsem zástupce vůdce KoB pozvat na takové nevhodné místo.

Asuna se na mne podívala s nevěřícím výrazem ve tváři.

„No, tvůj dům by tak jako tak neměl správné vybavení. Ale mohla bych ti to protentokrát naservírovat u mne doma,“ řekla něco tak šokujícího klidným hlasem.

Asuna mne ignorovala, jak jsem tam stál zamrzlý na místě, jako bych se sekal, při zpracování této situace mojí myslí a otočila se na svou ochranku a promluvila.

„Chystám se brzy přenést do «Salemburgu»,[30] takže pro teď můžete jít. Děkuji Vám za pomoc.“

„Asuno-sama! Jít do chudinské čtvrti bylo samo o sobě dost špatné, ale pozvat někoho tak podezřelého jako je on k sobě domů. Co si myslíte, že děláte?!“

Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. «Sama»[31] řekl. Musí to být jeden z jejích uctívačů. Když jsem se podíval na Asunu s těmito myšlenkami, měla na tváři otrávený výraz.

„OK, možná ho můžeš nazvat podezřelým, ale jeho dovednosti jsou nezpochybnitelné. A pravděpodobně je o deset úrovní výše než ty, Kuradeele.“

„Co to říkáte? Říkáte, že jsem horší než někdo takový…!“

Mužův hlas zněl celou uličkou. Zíral na mě svýma očima s těžkými víčky. Pak se jeho tvář zkřivila jako by si najednou něco uvědomil.

„Správně… Ty, ty jsi určitě «Beater»!“

Beater vznikl smícháním «beta tester»[32] a «cheater»[33]. Byl to název pro lidi, kteří používali nekalé prostředky a nadávka unikátní pro SAO. Bylo to něco, co jsem slyšel mnohokrát. Ale nehledě na to, kolikrát jsem to slyšel, stále mne to hluboce zraňovalo. Tvář osoby, která mne takto nazvala poprvé, která byla kdysi mým přítelem, se mi najednou objevila v mysli.

„Jo. Máš pravdu.“

Když jsem to potvrdil s nicneříkajícím výrazem ve tváři, začal mluvit s nadšením.

„Asuno-sama, takhle skupina lidí se nestará o nic jiného, než o sebe samé! Ničemu to neprospěje stýkat se s tímto druhem lidí!“

Asuna, která byla doteď klidná, najednou svraštila své obočí na známku znechucení. Najednou se objevil dav lidí, jak se slova jako «KoB» a «Asuna» všude možně ozývala.

Asuna se rozhlédla kolem a řekla muži, který byl s každou další minutou více a více nadšený.

„Konec, pro dnešek jděte pryč. To je rozkaz.“

Promluvila otevřeně a popadla mne levou rukou za opasek. Pak vykročila směrem k bráně na náměstí a mne táhla s sebou.

„Err… hej! Je to v pořádku je takhle nechat?“

„Je to v pohodě!“

No, neměl jsem žádný důvod si stěžovat. Proklestili jsme si cestu davem, opouštějíce oba ochránce a Agila, který byl stále ještě zklamán. Když jsem se naposledy ohlédl, zuřivý výraz muže zvaného Kuradeel se mi vryl do paměti jako přízrak.

Sword Art Online, svazek první, kapitola šestá[edit]

Salemburg bylo překrásné zámecké město na šedesáté první úrovni.

Nebylo až zas tak velké. Město, v jehož středu byl zámek s věžičkami, bylo vystavěno z bílého granitu, který okázale kontrastoval s přerůstajícím zeleným listím. Bylo tu docela málo obchodů na tržišti, a proto chtělo hodně hráčů toto místo využívat jako svou základnu. Ale od té doby, co tu domy byly šíleně drahé – musely být alespoň třikrát dražší než domy v Algadě – bylo téměř nemožné si nějaký koupit, pokud jste nebyli na vysoké úrovni.

Když jsem se s Asunou přenesl k teleportační bráně v Salemburgu, slunce bylo téměř zapadlé a poslední sluneční paprsky zalily ulice tmavě fialovou barvou.

Většina šedesáté první úrovně byla zabrána jezerem a samotný Salemburg se nacházel na ostrovu v jeho středu, takže kdokoliv v něm mohl pozorovat odraz západu slunce v jezeru jako na obrázku nebo plátně.

Hleděl jsem na to město s úctou, krása modrého a červená světla s ohromným jezerem za ním, mi sebrala dech. Ale ne, že by to bylo pro Nerve Gear těžké vytvoření takovýchto světelných efektů s procesorem nové generace a jejich diamantovými polovodiči.

Teleportační brána byla umístěna na náměstí před zámkem a hlavní ulicí, která mířila severně celým městem a byla lemována pouličním osvětlením. Obchody a domy stály uspořádaně na jedné straně ulice a dokonce i NPC, kteří procházeli kolem, vypadali tak nějak lépe oblečeni. Rozpřáhl jsem ruce a hluboce se nadechl, protože dokonce i vzduch tu chutnal jinak než v Algadě.

„Hmmm. Je velké a je tu jen málo lidí. Libí se mi, jak je prostorné.“

„Tak proč se nepřestěhuješ?“

„Nemám na to ani zdaleka dostatek peněz,“ odpověděl jsem s pokrčením ramen, než jsem změnil výraz a zeptal se váhavě.

„…Ale vážně je to v pořádku? Tamto…“

„…“

Jako by si uvědomila, co se snažím říci, Asuna se otočila s hlavou mírně skloněnou dolů a poklepala na zem špičkou svých bot.

„…Je pravda, že už se stalo pár nepěkných věcí, když jsem byla sama. Ale přiřadit mi ochránce, je už trochu moc ne? Řekla jsem, že je nepotřebuju, ale… členové klanu řekli, že je to klanová politika.“

Pokračovala tlumeným hlasem.

„V minulosti to byl malý klan s vůdcem, který zval lidi individuálně po pohovoru. Ale jak počet členů rostl, začalo se to měnit… Pak když jsme začali být nazýváni největším klanem nebo tak, se stalo něco trochu divného.“

Přestala mluvit a mírně se otočila. Něco, v jejích očích mi říkalo, že se na mě chce spolehnout a já podvědomě přestal dýchat.

Musel jsem něco říci. Myslel jsem si to, ale co by mohl sobecký sólista jako já říci? A tak jsem ji prostě a jednoduše několik vteřin v tichosti pozoroval.

Asuna odvrátila pohled jako první. Dívala se na jezero, koupající se v lehkém světle a řekla, jako by se chtěla zbavit nepříjemného pocitu, „No, není to velký problém, takže nemusíš mít strach! Pokud rychle nepůjdeme, slunce zapadne.“

Asuna vyrazila první a já ji následoval. Minuli jsme poměrně dost hráčů, ale nikdo z nich na ni nezíral.

Když tu byla přední linie, tak jsem tu zůstal jenom na pár dní, takže jsem se tu nikdy pořádně nerozhlédl. Jak jsem se díval na jemné řezbářské práce, které zdobily město, myšlenka na to, že krátké bydlení v městě, jako je tohle, by nemuselo být tak špatné, mi nečekaně přišla na mysl. Ale pak jsem si to rozmyslel a rozhodl se, že by bylo lepší, kdybych se sem jenom jednou za čas přišel podívat.

Dům, kde žila Asuna, byl malý, ale hezký třípodlažní mezonetový byt, který byl pár minut pěší chůze východně od centra města. Bylo to samozřejmě poprvé, co jsem tu byl. Když o tom teď tak přemýšlím, s touhle dívkou jsem mluvil jenom během schůzek ohledně bojů s finálními nepřáteli; a ani jsme nikdy předtím spolu nebyli v NCP restauraci. Když jsem si to uvědomil, napjatě jsem se zastavil přede dveřmi a zeptal se.

„Je to… v pořádku? Víš…“

„Co? Navrhla jsem to první a nikde jinde to není vhodné pro vaření, takže nemáme na výběr!“

Asuna otočila hlavu a vyrazila nahoru po schodech. Sebral jsem svou odvahu a následoval ji.

„Promiň mi.“

Váhavě jsem otevřel dveře a pak tam beze slova stál.

Nikdy předtím jsem neviděl domov tak dobře zařízený. Prostorný obývací a jídelní pokoj v jednom a kuchyně s ním sousedící měla nábytek vyrobený ze světlého dřeva a byla zdobena mechově zelenou tkaninou. Všechno to byly pravděpodobně věci prvotřídní kvality vyrobené samotnými hráči.

Ale nebylo to příliš přezdobené, takže jste se necítili nepohodlně. Bylo to pravým opakem mého domu. Cítil jsem ohromnou úlevu, že jsem ji nepozval k sobě domů.

„Erm… kolik tohle všechno stálo…?“

Trochu materialistický dotaz.

„Hmmm, s domem a nábytkem, okolo 4000t? Jdu se převléknout, takže si sedni, kam chceš.“

Lehce odpověděla a zmizela ve dveřích. „T“ je zkratka pro tisíce. 4000t znamenalo čtyři miliony Colů. Já jsem prakticky žil v předních liniích, takže bych tolik mohl našetřit, kdybych to zkusil. Ale vždy jsem všechno utratil za nějaký podivný předmět nebo meč, který upoutal mou pozornost, takže jsem tolik nikdy nenašetřil. Pokáral jsem se, jak jsem bezcharakterní a klesl na pohovku.

Asuna se za chvíli objevila kompletně převlečená do jednoduché bílé tuniky a sukně po kolena. No, říkám převlékla, ale ve skutečnosti to nezahrnovalo žádné svléknutí a oblečení se. Všechno co jste museli udělat, bylo pohrát si s postavou v okně se statistikami. Ale po několik vteřin jste byli oblečeni pouze do spodního prádla. I přesto, že tu byli mladí a odvážní lidé, se většina hráčů, a zvláště pak dívek, nepřevlékala před ostatními. Naše těla možná nebyla nic víc, než jen hromada dat tvořící 3D obraz, ale tento způsob myšlení po těch dvou letech téměř vymizel a právě teď mé oči hleděly na Asuniny holé ruce a nohy bez jakýchkoliv výčitek svědomí.

Asuna, nevědoma si mého vnitřního konfliktu, na mne hodila ostrý pohled a řekla.

„Plánuješ zůstat takhle oblečený?“

Rychle jsem otevřel obrazovku menu a sundal kožený kabát a meč. Během toho jsem vyndal «Ragout Rabbit's meat»[34] a položil jej do hliněné misky na stole přímo přede mnou.

„Tak tohle je ta legendární potravina úrovně S. …Tak jak bych to měla udělat?“

„Dám na doporučení šéfkuchaře.“

„Oh…? No, tak to podusíme. Když to má «ragú» v názvu.“

Asuna zamířila do další místnosti; následoval jsem ji.

Kuchyně byla prostorná a různé spotřebiče, které jsem mohl vidět okolo trouby, vypadaly draze. Asuna dvakrát klikla na povrchu trouby, nastavila čas v okně, které se poté objevilo, a vytáhla kovový hrnec ze skříňky. Položila do něj syrové maso, přidala trochu bylinek a před jeho přikrytím pokličkou do něj nalila vodu.

„Kdybych vařila doopravdy, tak bych potřebovala udělat všechny přípravy. Ale v SAO je to tak jednoduché, že to není ani zábava.“

Dala hrnec do trouby a zmáčkla tlačítko „Start“ v menu zatímco si stěžovala. Jak těch tři sta vteřin odpočítávalo, přešla na přípravu dalších pokrmů. Ohromeně jsem se díval, jak pracovala bez jediné chyby ať už v ovládání menu nebo samotných úkonech.

V pouhých pěti minutách byl stůl plně připraven a seděli jsme naproti sobě. Nahnědlé dušené maso vypadalo neuvěřitelně chutně, jak leželo na talíři přede mnou. Jeho vůně mne lákala, jak se z něj pomalu uvolňovala v páře. Hladký, tlustý a v omáčce bohatě zalitý plátek masa s krémově bílým mramorováním navrchu byl opravdu okouzlující.

Pozvedli jsme lžíce a cítili, že čas strávený pronášením „Děkuji za jídlo,“ byl příliš dlouhý. Pak jsme snědli sousto nejlepší potraviny, která v SAO existovala. Pocítil jsem teplo a chuť v puse, jakmile jsem se zakousl do masa a jeho šťáva se mi uvnitř vylila.

Stravování v SAO nepočítalo se simulacemi pocitů z kousání jídel. Místo toho se používala «Taste Reproduction Engine»,[35] kterou společně vyvinula společnost Argus a přidružený vývojář prostředí.

Ta posílala přednastavené pocity «jedení» různých potravin a nechávala uživatele se cítit tak, jakoby skutečně jedli něco v reálném světě. Původně to bylo navrženo pro lidi, kteří drželi dietu nebo kteří potřebovali omezit množství jídla, takže se posílaly falešné signály do částí mozku, které registrovali teplo, chuť a vůni a obelhávali jej. Jinými slovy, právě teď naše reálná těla ve skutečnosti nic nejedla, a všechno, co se dělo, byl program, který divoce stimuloval naše mozky.

Ale myslet na takové věci v téhle situaci nebylo vhodné. Bezpochyby jsem jedl to nejlepší jídlo, co jsem ochutnal od přihlášení. Asuna i já jsme neřekli ani slovo a pokračovali v procesu spočívajícím v nabírání polévky do lžic a jejich přenášením do úst.

Nakonec, když jsme vyčistili všechno nádobí – a to kompletně, stejně tak jako, že dušené maso existovalo – a před sebou nechali prázdné talíře s hrncem, Asuna si hluboce povzdechla.

„Ah… Dobře jsem udělala, že jsem doteď zůstala naživu…“

Úplně jsem souhlasil. Cítíce se pln pocitu radosti, že jsem poprvé po dlouhé době uspokojil základní potřebu, jsem upíjel tajemně vonící čaj. Opravdu existuje i ve skutečnosti chuť masa, které jsem právě snědl a čaje, který právě upíjím? Nebo bylo oboje vytvořeno člověkem, který ovládá systém? Roztržitě jsem přemýšlel o těchto věcech.

Asuna, sedící naproti mně, s šálkem čaje ve svých rukách, prolomila několik minut ticha, které následovalo po skončení této hostiny.

„Je to zvláštní… Jak bych to měla vyjádřit, cítím se jako, kdybych se v tomto světě narodila a žila zde až doteď nebo tak nějak.“

„…Já taky. V poslední době jsem měl dny, kdy jsem vůbec nepřemýšlel o skutečném světě. A nejsem sám… Momentálně už tu není mnoho lidí posedlých výhrou nebo útěkem ze hry.“

„Tempo postupu také zpomalilo. Momentálně je asi jenom pět set lidí v předních liniích. Není to kvůli nebezpečí… Každý si na tento svět zvykl…“

Jednoduše jsem zíral na krásnou tvář Asuny, která odrážela oranžové světlo lampy.

Ta tvář rozhodně nebyla lidská. S hladkou kůží a lesklými vlasy, byla příliš krásná na to, aby patřila lidské bytosti. Ale mě už ani nepřipadal jako vyrobený z hromady polygonů. Byl jsem schopný ho akceptovat takový, jaký byl. Kdybych se právě teď vrátil do skutečného světa a viděl ji jako skutečnou osobu, cítil bych se asi docela nesvůj.

Opravdu jsem myslel na to, že bych se chtěl vrátit zpět… do tamtoho světa…?

Byl jsem zmatený z mých náhlých myšlenek. Brzy jsem se probral a získával zkušenosti, zatímco jsem prozkoumával labyrint. Ale bylo to opravdu proto, že jsem chtěl utéci z této hry?

V minulosti opravdu ano. Chtěl jsem se dostat pryč z této smrtící hry, kde nemáte ani tušení, kdy zemřete, tak rychle, jak to jen bylo možné. Ale teď jsem si na hru už zvykl–

„Ale já se chci vrátit.“

Řekla Asuna jasným hlasem, jako kdyby viděla moje vnitřní rozpory. Prudce jsem zvedl hlavu.

Asuna se na mne z nějakého důvodu usmívala a pokračovala.

„Protože existuje ještě tolik věcí, které jsem nestihla.“

Ochotně jsem na to přikývl.

„Jo, myslím, že se musíme snažit ze všech sil. Nebyl bych schopný se podívat do očí těm technickým třídám, které nás podporují, pokud…“

Vypil jsem doušek čaje, jako kdybych se chtěl zbavit vnitřního rozporu. Nejvyšší patro bylo ještě stále daleko. Později bude ještě dost času nad tím vším přemýšlet.

Cítíce se podivně upřímný, zíral jsem na Asunu, snažíce se zvolit správná slova pro vyjádření vděku. Pak se Asuna zamračila, zamávala rukama a řekla.

„Ne. Ne. Ne.“

„Co?“

„Někteří hráči se mi už vyznali, když měli takový výraz.“

„Co…?“

Bohužel, i přesto, že jsem dokončil veškeré své bojové schopnosti, tohle jsem nikdy předtím nezažil, takže jsem jednoduše otevřel a zase zavřel ústa, bez možnosti ji nějak pokárat.

Asuna se na mne podívala a zasmála se. Musel jsem teď vypadat hodně přihlouple.

„Takže, ty nemáš nikoho, s kým jsi si blízký?“

„Co je na tom špatného…? No, je to tak v pořádku. Jsem sólista.“

„No, když hraješ MMORPG, měl by sis najít nějaké přátele.“

Asuna se přestala smát a zeptala se jako by se najednou stala mou učitelkou nebo starší sestrou.

„Nikdy jsi neměl pomyšlení na vstup do klanu?“

„Eh…?“

„Chápu, že beta tester jako ty si nemůže zvyknout na skupiny, ale…“

Její výraz znovu zvážněl.“

„Nad sedmdesátou úrovní se vyskytuje více náhodných variant v algoritmech monster.“

Také jsem si to uvědomoval. Naplánovali snad programátoři taktiku počítačem řízených protivníků tak, aby byla těžší, nebo to byl výsledek programu, který se sám učí? Pokud by byla pravda to druhé, bylo by to prostě pořád těžší a těžší.

„Pokud jsi sólista, bude to mnohem těžší se vypořádat s neočekávanými situacemi. Nemůžeš pokaždé utéci. Bylo by mnohem bezpečnější, kdybys byl v klanu.“

„Mám dost záchranných sítí. Děkuju za radu, ale… klany jsou jenom… a…“

Bylo by lepší, kdybych se u toho zastavil, ale já se místo toho začal chlubit.

„Členové klanu jsou v mém případě obvykle přítěží, než pomocí.“

„Oh, opravdu?“

Blesk. Stříbrný pruh prořízl vzduch přede mnou, a když jsem jej zaregistroval, Asunin nůž už byl před mým nosem. Je to základní dovednost rapíru, «Linear».[36] No, řekl jsem základní, ale díky Asunině ohromující zručnosti byla jeho rychlost úžasná. Abych řekl pravdu, nemohl jsem vidět ani jeho dráhu.

S vynuceným úsměvem jsem pozvedl ruce na znamení porážky.

„…Dobře, ty jsi výjimka.“

„Hmmm.“

Stáhla nůž se znuděným výrazem a pak, jak si s ním točila okolo prstů, řekla něco nečekaného.

„Pak vytvoř skupinu se mnou. Jako vůdce skupiny na finálního nepřítele alespoň uvidím, jestli jsi tak silný, jak pověsti říkají. Ukázala jsem ti, že jsem dostatečně dobrá. A taky, tenhle týden je moje šťastná barva černá.“

„Co, co to říkáš?!“

Málem jsem se skácel díky tomuto absurdnímu prohlášení a zoufale hledal argumenty proti ní.

„Pokud to uděláš, co bude s tvým klanem?!“

„Nemáme žádné kvóty na úrovně.“

„Tak, co tvoji ochránci?“

„Hodlám je opustit.“

Zvedl jsem šálek s čajem k ústům ve snaze získat nějaký čas, ale uvědomil jsem si, že už byl prázdný. Asuna si ho ode mne vzala se samolibým výrazem ve tváři a naplnila ho horkou tekutinou z konvice.

Abych řekl pravdu – byla to atraktivní nabídka. Téměř každý kluk by chtěl do skupiny s někým, koho jste mohli nazvat nejkrásnější dívkou v Aincradu. Ale kvůli tomu, jsem se musel sám sebe ptát, proč tak slavná osoba jako Asuna, by chtěla vytvořit skupinu se mnou.

Možná mne litovala, protože jsem byl osamělý sólista? Něco, co jsem řekl téměř podvědomě, jak jsem byl naplňován negativními myšlenkami, se mi stalo skoro osudné.

„Přední linie jsou nebezpečné.“

Asunin nůž opět vyrazil a zářil ještě jasnějším světlem než předtím. Přikývl jsem nejrychleji, jak jsem jen mohl. I přes své pochybnosti o tom, proč si vybrala zrovna mne, někoho, kdo se skoro vůbec neangažoval mezi lidmi, kteří se snažili vyhrát hru, jsem řekl odpověď.

„OK. Tak… Budu na tebe čekat před branou na sedmdesátém čtvrté úrovni zítra ráno v devět hodin.“

Asuna odpověděla sebejistým úsměvem a stáhla ruku.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem mohl zůstat v dívčině domě, abych nebyl hrubý, takže jsem se rozloučil, brzy poté, co jsme dojedli. Když mne Asuna doprovodila dolů po schodech budovy, naklonila hlavu stranou a promluvila.

„No… Hádám, že ti budu muset za dnešek poděkovat. Jídlo bylo dobré.“

„Ah, já taky. Chtěl bych tě požádat o pomoc i někdy příště… ale nepředpokládám, že se mi ještě někdy v budoucnu podaří získat něco takového.“

Oh, dokonce i normální jídlo chutná jinak, když máš dostatek zkušeností.“

Asuna odpověděla a pozvedla hlavu směrem nahoru, k obloze. Obloha byla úplně pokrytá temnotou noci. Ale samozřejmě jsme nemohli vidět žádné hvězdy. Ponurý kryt ze železa a kamene ji uzavíral sto metrů vzduchem nad námi. Také jsem zvedl hlavu a zašeptal.

„…Tahle simulace, tenhle svět, je tohle to, co Ahikiho Kayaba chtěl vytvořit?“

Ani jeden z nás dvou nemohl odpovědět na tuto otázku, která byla namířena z půlky na mne.

Kayaba, který jistě sleduje tento svět, zatímco se někde skrývá, co by si o tom jen mohl myslet? Tahle poklidná situace, která přišla po zmatku a krveprolití na začátku, ho uspokojovala nebo zklamala? Není žádný způsob, jak bych to mohl zjistit.

Jak se ke mne Asuna neslyšně přiblížila, mohl jsem cítit slabé teplo na ruce. Představoval jsem si to, nebo to byl výsledek věrohodných simulací?

6. listopadu 2022 byl ten den, kdy tato smrtící hra začala a právě teď se blížil konec října 2024. Dodnes, po téměř dvou letech, nepřišla ani jedna jediná zpráva z druhé strany, která by zanechala nějakou naději na záchranu. Jediné, co jsme všichni mohli dělat, bylo žít a jít krok za krokem směrem nahoru.

Další den v Aincradu uběhl, jak jsem nad tím přemýšlel. Kam směřujeme nebo co na nás čeká na konci, to všechno je jenom obrovská hromada věcí, kterou jsme ještě neznali. Cesta vpřed je dlouhá a světlo slabé. Ale – je tu také pár dobrých věcí.

Jak jsem se tak díval na obrovský železný kryt, nechal jsem se unášet představivostí směrem k neznámému světu, který jsem ještě neviděl.

Sword Art Online, svazek první, kapitola sedmá[edit]

Devět hodin ráno.

Dnešní počasí bylo nastaveno na mírně zataženo s ranní mlhou, které pokrývala město, které stále ještě nebylo vyčištěno. Světlo, které zářilo zvnějšku, bylo odráženo pryč, zbarvujíce okolí do citronově žluté barvy.

Podle kalendáře Aincradu byl «Month of the Ash Tree»,[37] což znamenalo, že jsme se blížili půlce podzimu. Bylo poměrně chladno, což tento měsíc dělalo nejvíce osvěžujícím v roce. Ale právě teď mne počasí trochu rozčilovalo.

Čekal jsem na Asunu na náměstí v obytné části sedmdesáté čtvrté úrovně. Minulou noc jsem z nějakého důvodu nemohl spát, a všechno co jsem dělal v mé skromné posteli v Algadě, bylo převalování se z jedné strany na druhou. Myslím, že se mi podařilo usnout lehce po třetí hodině ráno. V SAO byla spousta funkcí, které pomáhaly hráči, ale tlačítko, které by vás uspalo, bohužel nebylo jedním z nich.

Kupodivu opačné funkce existovaly. V menu bylo nastavení související s časem a v něm bylo něco nazvaného «Alarm Clock»,[38] který hráče donutil probudit se ze spánku. Samozřejmě volba, zda půjdete znovu spát nebo ne, byla zcela na vás, ale mne se podařilo uspět a shromáždit dostatek vůle ke vstaní z postele, když mne systém probudil v osm padesát ráno.

Pravděpodobně kvůli línějším hráčům se nebylo potřeba mít nebo měnit oblečení – i když některé podivné hráče bylo možné vidět koupat se každý den. Ale protože vytvoření kopie kompletně tekutého prostředí bylo složité dokonce i pro Nerve Gear, nedokázal vytvořit kopii reálné koupele perfektně. Po probuzení, krátce před schůzkou, jsem si vzal všechno své vybavení během dvaceti vteřin a odešel k teleportu v Algadě s mírným houpáním ze strany na stranu a trochu naštván z nedostatku spánku, čekat na ni, ale…

„Má zpoždění…“

Už bylo deset minut po deváté hodině. Pilní hráči se objevovali u brány a pěšky chodili k oblasti labyrintu jeden po druhém.

Neměl jsem co dělat, podíval jsem se na mapu labyrintu a stupně dokončení svých dovedností, statistik, které jsem už dávno znal nazpaměť.

Ahh, přál bych si mít přenosnou herní konzoli nebo tak něco.

Byl jsem zachycen beze slov s touto náhlou myšlenkou. Chtít hrát hru ve hře, byl jsem na tom stále hůř a hůř.

Měl bych se prostě vrátit a vyspat… Začal jsem přemýšlet. Další modrý teleportační efekt se objevil uvnitř brány po bůh ví kolikáté. Sledoval jsem to bez velkého očekávání. Ale pak…

„Kyaaa! Uhněte mi z cesty prosím!“

„Ahhh?!“

Obvykle se hráči, kteří byli teleportováni, objevili na zemi, ale tato osoba se objevila metr nad ní a – letěla vzduchem míříce přímo na mě.

„Huh, huh…?!“

Bez nejmenšího času na chycení se nebo vyhnutí se jsme se srazili a spadli na hromadu na zem. Tvrdě jsem narazil zadní částí hlavy na kamennou zem. Kdybych nebyl uvnitř městské části bylo by mi odečteno pár životů.

To znamenalo – že tento idiot s největší pravděpodobností musel do teleportu na druhé straně skočit, aby se tady objevil takhle. Ta myšlenka mi klidně bleskla myslí. Ještě trochu otřesený jsem zvedl ruku a popadl toho idiota nade mnou ve snaze odstranit jej ze sebe.

„Hmm?“

V ruce jsem ucítil něco zvláštního a plného. Stiskl jsem to dvakrát, třikrát abych zjistil, co to pružné a plné v mé ruce bylo.

„Kya–!“

Najednou se mi v uších ozval hlasitý výkřik a má hlava se znovu uhodila o zem. Ve stejné době, se ona osoba ze mne zvedla.

Přede mnou byla hráčka sedící na zemi, v červenobílé rytířské uniformě a minisukni po kolena, se stříbrobílým rapírem ve své pochvě.

A z nějakého důvodu na mě zírala s nevysvětlitelným hněvem v očích. Její obličej zažíval nejvyšší emoční efekt a byl celý červený až po uši a ruce měla zkřížené v obranné pozici na hrudníku… Hrudníku…?

Okamžitě jsem byl schopen odhadnout, co jsem držel v pravé ruce. Ve stejný čas jsem si uvědomil, trochu pozdě, v jaké nebezpečné situaci jsem byl. Všechny způsoby, jak se vyhnout nebezpečným situacím, které jsem si trénoval v hlavě, zmizely. Pohrával jsem si s rukou, jak jsem nevěděl co s tím dělat a otevřel ústa.

„Hej. Dobré ráno Asuno.“

Její hněv v očích se zdál ještě jasnější. Tohle byly rozhodně oči někoho, kdo uvažoval o použité své zbraně.

Začal jsem zvažovat možnost «útěku», která se mi blýskla hlavou, když v tom se brána modře rozsvítila znovu. Asuna se s překvapeným výrazem ohlédla zpět, rychle vstala a schovala se za mne.

„Eh…?“

Aniž bych věděl proč, vstal jsem také. Brána zářila jasněji, když se nový příchozí objevil uprostřed ní. Tentokrát měl hráč obě nohy na zemi. Jak světlo sláblo, rozeznal jsem uvnitř postavu a působivý bílý hábit s červeným symbolem. Muž, který měl na sobě KoB uniformu s mečem, který se zdál trochu přezdobený, byl dlouhovlasý ochránce, který včera sledoval Asunu. Jeho jméno bylo něco jako Kuradeel.

Kuradell se hluboce zamračil, jakmile spatřil Asunu za mnou. Nevypadal tak starý. Mohlo mu být tak lehce přes dvacet, ale vrásky v obličeji ho dělaly starším. Zaťal zuby tak silně, až jsme to skoro slyšeli a pak promluvil se špatně skrývaným vztekem v hlasu.

„Asuno–sama, neměla byste takhle jednat na vlastní pěst…!“

Když jsem uslyšel hlas hraničící až s hysterií, pomyslel jsem si „začíná se to komplikovat“ a vypnul hruď. Se zlostným výrazem v očích s těžkými víčky, promluvil Kuradeel znovu.

„A teď se Asuno–sama vraťme na hlavní velitelství.“

„Ne. Dneska ani nejsem ve službě! A proč jsi stál před mým domem tak brzo ráno, Kuradeele?“

Asuna naštvaně odpověděla za mnou.

„Věděl jsem, že by k něčemu takovému mohlo dojít, takže jsem asi měsíc chodil do Salemburgu sledovat Váš dům.“

Mohl jsem být jenom překvapen Kuradeelovou pyšnou odpovědí. Asuna ztuhla také. Po dlouhém mlčení se zeptala vynuceným hlasem.

„To… To není součást rozkazů vůdce, nebo jo…?“

„Mou povinností je Vás doprovázet, Asuno-sama. Sledování Vašeho domu je v tom zahrnuto…“

„Jak to myslíš zahrnuto v tom, idiote.“

Kuradeel přišel k nám, jeho výraz byl čím dál tím naštvanější a otrávenější, pak mne odstrčil z cesty a popadl Asunu za ruku.

„Nevypadáte, že jste to pochopila. Prosím nebuďte taková… Teď se vrátíme na hlavní velitelství.“

Asuna se zdála vystrašena z toho hlasu, který se zdál, že za sebou chatrně zakrýval něco špatného. Hodila mým směrem prosebný pohled.

Abych pravdu řekl, přemýšlel jsem o útěku, jak jsem to do této chvíle vždy dělal. Ale v ten moment, kdy jsem viděl Asuniny oči, se moje ruka začala pohybovat sama. Popadl jsem Kuradeelovu pravou ruku, tou kterou držel Asunu a zvyšoval sílu stisku ruky, dokud se prostě neobjevila ochrana před kriminalitou uvnitř měst.

„Je mi líto, ale pro dnešek si půjčím vašeho zástupce velitele.“

Ta slova zněla hloupě dokonce i mým uším, ale už jsem nemohl couvnout. Kuradeel, který mne až do teď záměrně ignoroval, svraštil obličej a pustil ruku.

„Ty…!“

Vykřikl hlasem, který zněl jako rašple. Dokonce i přesto, že systém nadhodnocoval výrazy, něco divně zvláštního se zdálo být schované za jeho hlasem.

„Zaručím se za Asunino bezpečí. A navíc se dneska ani nejde na bosse. Můžeš se vrátit na hlavní velitelství sám.“

„Nedělej si ze mne srandu! Myslíš si, že takový ubohý hráč jako ty může ochránit Asunu-sama!“

„Pravděpodobně lépe než ty.“

„Ty drzý blázne…! Když máš tak silné řeči, doufám, že jsi připraven je dokázat…?“

Kuradeel, nyní již s bledým obličejem, vyvolal obrazovku menu svou pravou rukou a rychle s ním manipuloval. Brzy se přede mnou objevila poloprůhledná systémová zpráva. Mohl jsem dokonce hádat co to je, předtím, než jsem si to přečetl.

„Souboj jeden na jednoho byl navrhnut hráčem Kuradeel. Přijímáš?“

Pod nevýrazně zářícími písmeny byla tlačítka Ano, Ne a řada dalších možností. Podíval jsem se stranou na Asunu. Nemohla vidět tu zprávu, ale zdálo se, že tušila, o co se jedná. Myslel jsem, že by mne možná mohla chtít zastavit, ale ona překvapivě lehce přikývla s tvrdým výrazem.

„…Je to v pořádku? Nebude to představovat problém v klanu…?“

Asuna odpověděla na moji šeptanou otázku také šeptem.

„Je to v pořádku. Sama to nahlásím vůdci.“

Přikývl jsem na znamení souhlasu, pak stiskl Ano a vybral z nabídky «First Strike Mode».[39]

Jednalo se o souboj, který mohl být vyhrán buď prvním čistým zásahem, nebo snížením soupeřových životů na polovinu. Zpráva se změnila na „Přijal jste souboj jeden na jednoho s hráčem Kuradeel.“, a objevil se pod ní odpočet šedesáti vteřin. V okamžiku, kdy odpočet dosáhne nuly, se ochrana systému před snižováním životů, která byla v rámci měst implementována, dočasně stáhne a on i já budeme moci zkřížit své meče, dokud jeden z nás nevyhraje.

Kuradeel vypadal, že si udělal vlastní názor na Asunin souhlas.

„Prosím, sledujte mne Asuno-sama! Dokážu Vám, že nikdo než já Váš neochrání lépe!“

Zakřičel s výrazem, který chabě skrýval jeho radost a vytáhl od pasu obrovský obouruční meč a připravil se do bojové pozice se zvukem řinčení.

Ujistil jsem se, že se Asuna trochu vzdálila, než jsem vytáhl svůj jednoruční meč z pochvy na zádech. Jak se dalo očekávat od člena slavného klanu, jeho meč vypadal mnohem lépe, než můj. Nebyl to jenom rozdíl ve velikosti mezi jednoručním a obouručním mečem, ale zatímco můj meč byla jednoduchá a praktická zbraň, jeho byl plně zdobený prací špičkového řemeslníka.

Jak jsme stáli asi pět metrů od sebe a čekali na doběhnutí odpočtu, lidé se okolo nás začali shromažďovat. Nebylo to tak zvláštní. Tohle bylo hlavní náměstí uprostřed města a oba jsme byli docela známí hráči.

„Sólista Kirito a člen KoB spolu mají souboj jeden na jednoho!“

Jakmile to někdo zakřičel, jásot mnoha lidí jste mohli slyšet ze všech stran. Protože souboje jeden na jednoho obvykle sloužily pro porovnání dovedností mezi přáteli, všichni diváci jásali a hvízdali, ignorujíce tu situaci, která k tomu vedla.

Ale jakmile začal odpočet klesat, všechno to začalo slábnout. Cítil jsem chlad prostupující tělem, jako když jsem bojoval s monstrem. Soustředil jsem se na atmosféru okolo Kuradeela, který se díval kolem s výrazem zlosti, zkoumal jeho postoj a způsob, jakým se pohybovaly jeho nohy.

Lidé byli daleko více náchylní k ukázání zvyklostí, když se chystali použít dovednost. Ať už to byla útočná nebo obranná dovednost, nebo to mělo začínat zespoda od země nebo z výšky, pokud jejich tělo odhalilo tento druh informace, pak se to stávalo kritickou slabostí.

Kureadeelův meč se odkláněl trochu od středu jeho těla směrem dopředu a jeho spodní část byla skloněna dolů. Bylo to jednoznačné znamení, že se chystá použít vysokoúrovňový útok nabíjecího typu. Samozřejmě, že to mohla být léčka. Já sám jsem byl s mečem v nízké a uvolněné pozici vyvolávající dojem, že můj první útok bude slabá rána do spodní části těla. Při hledání fint jste se mohli poléhat jenom na svoje zkušenosti a cit.

Jakmile odpočet doběhl k jednocifernému číslu, zavřel jsem okno. Ani jsem už neslyšel hluk okolo mne.

Viděl jsem Kuradeela, který rychle přejížděl pohledem ode mne k oknu a zpět, stále s napjatými svaly. Slova „Souboj jeden na jednoho“ se objevila v prostoru mezi námi a já vyskočil. Jiskry létaly od podrážek mých bot a vzduch zapískal, jak se jím mé rameno prořezávalo.

Ani okamžik netrvalo a Kuradeelovo tělo se začalo pohybovat také. Ale v jeho obličeji byl výraz překvapení, protože jsem zničil jeho očekávání nízkého obranného útoku a zaútočil jsem.

Kuradeelův první útok byl, jak jsem odhadoval, vysokoúrovňová dvou úderová dovednost obouručního nabíjecího meče: «Avalanche».[40] I pokud by byl obránce příliš slabý, byl by schopen zablokovat úder, ale nebude schopen vykonat přímý protiútok díky nárazu; zatímco hráč, který jej použil, bude schopen získat čas na přípravu nového postoje, protože útokem zvětšil vzdálenost mezi nimi. Byla to velmi dobrá vysokoúrovňová dovednost. No, alespoň proti monstrům.

Já, jakožto někdo, kdo přečetl, co se chystá Kuradeel udělat, vybral dovednost útočného typu «Sonic Leap».[41] Pokud bychom si oba udrželi útok, naše dovednosti by se srazily.

Pokud bychom se dívali jenom na sílu dovednosti, jeho byla větší a hra by jí dala přednost, kdyby se útoky srazily. V tomto případě by se můj meč odrazil a jeho dovednost by mne zasáhla oslabená, ale stále dostatečně silná na ukončení souboje. Ale já nešel po Kuradeelovi samotném.

Prostor mezi námi se rychle zužoval. Ale moje vnímání bylo také zrychleno, bylo to, jako by čas zpomalil. Nebyl jsem si jistý, jestli to byl výsledek systému nebo jestli to byla schopnost, kterou lidé přirozeně měli. Všechno, co jsem věděl, bylo, že jsem byl schopen vidět všechny jeho pohyby.

Meč, který byl nakloněný dozadu, začal vydávat oranžové světlo, jak spěchal směrem ke mně. Jeho statistiky musely být pěkně vysoké, jak se dalo od nejlepšího klanu očekávat, vzhledem k tomu, že čas potřebný k zahájení dovednosti byl kratší, než jsem očekával. Jasně zářící čepel se řítila na mně. Pokud by mne tato dovednost zasáhla přímo, nebylo pochyb o tom, že bych ztratil dostatek životů potřebných pro ukončení souboje. Kuradeelova tvář prozrazovala jeho extázi ze zdánlivého vítězství. Ale…

Strana sto dvacátá čtvrtá, Kirito ničící Kuradeelův meč při souboji jeden na jednoho

Můj meč se s náskokem pohyboval trochu rychleji, obkreslujíce šikmou zelenou trajektorii a zasáhl jeho meč prostě předtím, než dokončil svůj útok. Hra spočítala poškození udělené mým mečem vytvářejíce obrovské jiskry.

Dalším výsledek srážky dvou zbraní bylo «Weapon Break».[42] Byla pouze jediná možnost, jak toho dosáhnout a to, když zbraň obdržela těžkou ránu na slabou část své struktury.

Ale byl jsem si jistý, že se zlomí. Zbraně s přílišnou výzdobou měly nízkou odolnost.

Jak jsem očekával – s ohlušujícím zvukem – Kureadeelova obojruční čepel se zlomila doprovázena efektem připomínajícím výbuch.

Minuli jsme se ve vzduchu a přistáli na místě, odkud ten druhý vyskočil. Ulomená polovina jeho meče se točila ve vzduchu odrážejíce sluneční paprsky, předtím než se zabodla do kamenité země mezi námi. Poté se ulomená část a zbylá část v Kuradeelových rukách rozbila do nespočetného množství polygonů.

Na chvíli se rozhostilo celým náměstím ticho. Všichni diváci byly ztuhlí a měli ústa otevřená dokořán. Ale poté, co jsem přistál, postavil se a houpal mečem zprava doleva, začali jásat.

„Skvělé!“

„Byl to jeho skutečný cíl?!“

Povzdechl jsem si, jak jsem všude okolo sebe slyšel lidi, kteří si začali stěžovat na krátký souboj. I přesto, že to byla jenom jedna dovednost, odhalení dokonce i jednoho jediného trumfu v rukou nebylo něco, co by mě mělo učinit šťastným.

S mečem v ruce, jsem vyšel k místu, kde Kuradeel seděl otočen zády ke mně. Ta záda, pokrytá bílou kápí se silně třásla. Po hlasitém vrácení meče do pouzdra, což jsem udělal naschvál, jsem řekl přiškrceným hlasem.

„Pokud chceš pokračovat s novou zbraní, budu s tebou bojovat znovu… Ale myslím, že to stačilo, ne?“

Kuradeel se ani nepokusil na mne podívat. Třásl se s oběma rukama na zemi, jako kdyby byl nemocný. Ale brzy řekl téměř skřípavým hlasem, „Odstupuji.“ Mohl prostě říct „Vzdávám se“ nebo „Prohrál jsem“ v japonštině.

Okamžitě poté se objevila řada fialových linek přesně tam, kde se poprvé ukázal začátek souboje, tentokráte ohlašujíce konec souboje a vítěze. Další jásot se ozval a pak Kuradeel nejistě vstal a zařval na diváky.

„Na co čumíte?! Vypadněte!“

Poté se pomalu otočil ke mně.

„Ty… Zabiju tě… Určitě tě zabiju…“

Nemohl jsem popřít, že jsem byl lehce vystrašený z jeho očí.

Emoce v SAO vypadali trochu přehnané, ale dokonce i přesto, ta nenávist, která planula v Kuradeelových očích s těžkými víčky, byla mnohem děsivější, než nějaká monstra.

Někdo přistoupil na mou stranu, jak jsem tam tak stál překvapen.

„Kuradeele, jakožto zástupce velitele Rytířů krvavé přísahy ti přikazuji. Propouštím tě z pozice strážce. Vrať se zpět na hlavní velitelství a počkej tam, dokud nedostaneš další rozkazy.“

Asunin výraz i slova byly chladné. Ale cítil jsem za nimi úzkost a nevědomky položil svou ruku na její rameno. Asuna trochu uvolnila své strnule napjaté tělo.

„…Co to…“

Tato slova sotva dosáhla k naším uším. Zbytek, s největší pravděpodobností řada nadávek, se ztratila v jeho ústech. Kuradeel se na nás zamračil. Nebylo pochyb, že přemýšlí o útoku na nás jeho záložní zbraní, dokonce i přesto, že věděl, že by ho ochrana před kriminalitou ve městech zastavila.

Ale jen tak tak se mu podařilo ovládnout a vytáhl teleportační krystal z kabátu. Pozvedl ho a sevřel tak silně, že jsem myslel, že se rozbije a zamumlal „Teleport… Grandum.“ Upřeně se na nás díval s nenávistí, dokonce i poté, co jeho tělo zmizelo v záplavě modrého světla.

Jakmile světlo zmizelo, hořké ticho se rozprostřelo přes náměstí. Diváci se zdáli ohromeni Kuradeelovým vztekem, ale brzy odešli v malých skupinkách. Nakonec jsme zbyli jenom já a Asuna.

Co bych měl říci? Ta myšlenka mi neustále kolovala hlavou, ale protože jsem žil po dva roky sám, nic užitečného mi na mysl nepřišlo. Dokonce jsem neměl ani ten pocit, že to, co jsem udělal, bylo správné.

Pak konečně Asuna ustoupila a začala mluvit křehkým hlasem.

„…Promiň. Že jsem tě do toho zatáhla.“

„Ne… jsem v pořádku, ale budeš v pořádku ty?“

Pomalu potřásla hlavou, zástupce velitele největšího klanu ukázal temperamentní, ale slabý úsměv.

„Jo, myslím, že je to i moje vina, protože jsem po všech tvrdě vyžadovala pravidla, abychom vyhráli hru rychleji…“

„Myslím… že s tím nic neuděláš. Pokud by neměli někoho, jako jsi ty, postup by byl mnohem pomalejší. No, ne že by to takový líný hráč jako já měl říkat… Ah, nemyslel jsem to tak.“

Už jsem ani nevěděl, co jsem se snažil říci, takže jsem začal říkat, co mi právě přišlo na mysl.

„…Tak nikdo ti nebude moci nic říct, že si ty… bereš odpočinek s někým tak bezohledným, jako jsem já.“

Přitom Asuna několikrát zamrkala se zmateným výrazem, pak se trochu hořce usmála a zklidnila tvář.

„…Dobře, musím ti poděkovat. Pak si teda užiju dnešní den tak moc, jak jen můžu. Svěřím ti dnešní boj v předních liniích.“

Otočila se energicky a vyšla dolů po silnici, která vedla ven z města.

„Co? Hej! Navrhuju se střídat!“

I když jsem si stěžoval, vydechl jsem s úlevou a následoval její jemně mávající vlasy kaštanové barvy.

Sword Art Online, svazek první, kapitola osmá[edit]

Vzduch obklopující cestu vedoucí lesem byl teplý. Bylo to skoro jako, kdyby temné pocity, které zde byly přítomny minulou noc, byly jenom iluzí. Ranní slunce svítilo skrz větve, vytvářejíce zlaté pilíře světla, přes které poletovali motýli. Je smutné, že to byly pouze vizuální efekty, takže jste ani jednoho z nich nemohli chytit, i když jste je naháněli.

Procházejíce přes měkký porost, řekla Asuna škádlivě.

„Vždy nosíš stejné oblečení.“

Ah.

Podíval jsem se dolů na své tělo: volný černý kožený kabát, kalhoty a tričko té samé barvy. Neměl jsem žádné virtuální kovové brnění.

„No, a co? Pokud máš dostatek peněz na utrácení za oblečení, je lepší si za ně koupit něco k jídlu…“

„Je tu nějaký praktický důvod, proč nosíš všechno černé? Nebo je to pouze výraz charakteru?“

„Dobře a co ty? Vždy nosíš tu bíločervenou věc…“

Poté, co jsem to dořekl, jsem začal díky síle zvyku bezmyšlenkovitě prozkoumávat oblast. Okolo nebyla žádná monstra. Ale…

„Nemůžu s tím nic udělat. Tohle je uniforma klanu… huh? Proč?“

„Počkej chvilku…“

Pozvedl jsem lehce pravou ruku a utišil Asunu. Na okraji zkoumané oblasti byl hráč. Jak jsem se zaměřil na oblast za mnou, začal blikat nespočet zelených kurzorů, ukazujíce, že tam bylo mnoho hráčů.

Nebylo pravděpodobné, že to byla skupina lupičů. Lupiči vždy lovili hráče, kteří byli slabší než oni sami, takže byli zřídka kdy viděni okolo předních linií, kde byli ti nejsilnější hráči. Ještě důležitější bylo, že když se hráč dopustil zločinu, jeho ukazatel zoranžověl a trvalo dlouho dobu, než znovu zezelenal. Čeho jsem se ale obával, byl jejich počet.

Vyvolal jsem mapu z hlavního menu a přepnul ji do zobrazovacího módu, aby ji mohla vidět i Asuna. Mapa oblasti byla vylepšena o můj průzkum a ukázala zelené kurzory. Bylo jich tam dvanáct.

„To je hodně…“

Přikývl jsem na to, co řekla Asuna. Ve skupinách s takovýmto počtem lidí bylo těžké bojovat, proto většina skupin preferovala pět až šest členů.

„Podívej se na tu velikost.“

Dav světel, který se rychle blížil v našem směru, pochodoval ve dvou úhledných řadách. Tohle by se možná dělo v nebezpečných kobkách, ale bylo vzácné vidět takhle velkou skupinu v uniformách na bojišti.

Pokud bychom mohli vidět úroveň členů, mohli bychom možná odhadnout, co dělali, ale hráči nemohli vidět ani jména ostatních hráčů, pokud se potkali poprvé. Bylo to výchozí nastavení systému, který byl zaveden, aby se zabránilo příliš volnému zabíjení hráčů, ale to nám nedalo na výběr, mohli jsme jen jednoduše odhadovat úroveň podle jejich vybavení.

Zavřel jsem mapu a podíval se na Asunu.

„Budeme se na ně muset podívat. Pojďme se skrýt mezi stromy, dokud neprojdou kolem.“

„Jo, máš pravdu.“

Asuna přikývla s napjatým výrazem. Vylezli jsme na malý kopeček a přikrčili se za keřem, který dosahoval zhruba našich výšek. Byla to dobrá pozice na sledování skupiny, která procházela.

„Ah…“

Asuna se najednou podívala na své oblečení. Červenobílá uniforma byla docela znatelná oproti zeleným rostlinám.

„Co budu dělat? Nemám žádné jiné vybavení…“

Strana sto třicátá druhá, Kirito s Asunou ukrývající se v křoví

Tečky už byly docela blízko. Přibližovali se do viditelné vzdálenosti.

„Promiň mi to na chvíli.“

Otevřel jsem svůj kabát a zakryl jím také Asunu. Asuna se na mne trochu zamračila, ale dovolila mi ji zakrýt. Kabát nebyl jenom pěkný na pohled, ale dával také velký bonus k ukrytí. S tímto vším, by bylo velmi těžké nás najít bez průzkumné dovednosti vysoké úrovně.

„No, není možná tak pěkný na pohled, ale je docela užitečný, co?“

„Nevím! …Pššt, už jsou tu!“

Asuna zašeptala a dala prst na své rty. Více jsem se přikrčil a zvuky kroků dolehly k mým uším.

Nakonec jsme mohli vidět přicházet skupinu po cestě.

Všichni byli válečníci a měli na sobě stejnou černou kovovou zbroj a zelený bitevní oděv. Všechno jejich vybavení bylo prakticky navržené, kromě znatelného obrázku zámku na každém z jejich štítů.

Předních šest mělo jednoruční meče a posledních šest halapartny. Všichni měli svá hledí dole, takže jsme nemohli vidět jejich výrazy. Jak jsme pozorovali pochod dvanácti hráčů v naprosto dokonalém uspořádání, dokonce jsem začal přemýšlet, jestli to není skupinka NPC[43] hráčů.

Ale teď jsem si byl jistý. Byli členové obrovské skupiny, která měla hlavní velitelství ve městě na první úrovni: «The Army».[44] Cítil jsem, že Asuna zadržela dech.

Nebyli nepřátelé běžných hráčů. Ve skutečnosti mohli být považováni za skupinu, která se co nejvíce snažila potlačit zločin na bojištích.

Ale jejich metody byly trochu drsné, a jak se říkalo, útočili na oranžové hráče – kteří tak byli nazývání kvůli barvě svého kurzoru – jakmile je našli bez jakýchkoliv otázek. Pak oranžové hráče obrali o jejich vybavení a uvěznili je v kobkách Paláce černého železa. Pověsti o tom, jak «Armáda» léčila lidi, kteří se ještě nevzdali, a nepodařilo se jim uniknout, byly pěkně děsivé.

Také byli známí cestováním ve velkých skupinách a ovládáním celých lovišť, takže bylo mezi hráči všeobecně známo, že by nikdy neměli být blízko «Armády». No, obvykle operovali na padesáté a nižší úrovni, pracovali na posílení své skupiny a udržování pořádku, takže bylo vzácné je vidět v předních liniích…

Jak jsme je v tichosti pozorovali, dvanáct těžce vyzbrojených válečníků zmizelo v lese spolu se zvuky řinčení jejich výzbroje a bot.

Sledujíce, jak všichni hráči dostali do ruky software, mohli jste říci, že všichni hráči uvěznění uvnitř SAO byly závislí na hrách, rasa, která neměla vůbec žádnou spojitost se slovem «pravidla». I přes to, skutečnost, že tito hráči stále udržovali takovou formaci pohybu, byla úžasná. Možná mohli být dokonce nejsilnější jednotkou v rámci «Armády».

Poté, co jsem se ujistil, že jsou pryč z dohledu mapy, jsme si s Asunou hluboce vydechli.

„…Drby jsou pravdivé…“

Pošeptal jsem Asuně, která byla stále zakryta mým kabátem.

„Drby?“

„Jo, slyšel jsem na setkání klanů, že «Armáda» mění způsob práce a začala se objevovat na vyšších úrovních. Jeden čas byli skupinou, která se snažila vyhrát hru, ne? Ale poté, co utržili velké ztráty v boji s bossem na dvacáté páté úrovni, se začali zaměřovat na posílené samotné skupiny a přestali bojovat v předních liniích. Takže místo chození do labyrintů ve velkých skupinách jako dříve a způsobovaní velkých rozruchů, se rozhodli posílat menší a lepší skupiny a snažili se ukázat, že se stále snaží vyhrát hru. Zpráva odhadovala, že by se první jednotka mohla objevit brzy.“

„Takže ukazovali své dovednosti. Ale je to opravdu v pořádku jít jen tak do neprozkoumaných oblastí…? Vypadali, že mají docela vysoké úrovně, ale…“

„Možná… se snaží porazit bosse…“

V každém labyrintu byl boss, který strážil schody do další úrovně. Neoživovali se a byli opravdu silní, ale reputace a popularita získaná za jejich zabití byla obrovská. Byla by to velmi efektivní ukázka moci.

„Takže shromáždili tyhle lidi…? Ale to je hloupé. Nikdo ještě ani neviděl bosse na sedmdesáté čtvrté úrovni. Obvykle lidé posílali průzkumné skupiny k analyzování síly a bojových vzorů bosse.“

„No, dokonce i klany spolupracovali, aby porazili bosse. Možná dělají to samé…?“

„Nevím… No, měli by vědět, že jít proti bossovi takhle je nesmysl. Měli bychom si pospíšit. Doufám, že se tam s nimi nepotkáme.“

Vstal jsem a byl jsem trochu zklamaný, že jsem musel nechat Asunu jít. Trochu se zachvěla, když se dostala ven z kabátu.

„Je už skoro zima… Měla bych si taky koupit kabát. Ve kterém obchodu jsi ho koupil?“

„Hmm… Pravděpodobně to byl obchod s hráčskými potřebami v západní části Algady.“

„Tak mě tam vezmeš, až dokončíme průzkum.“

Spolu s tím Asuna lehce seskočila na cestu. Já ji následoval. Díky systému pro mne nebylo skákání z téhle výšky žádným problémem.

Slunce bylo skoro v nejvyšším bodě. Asuna a já jsem se rychle vydali po cestě dolů, zatímco jsme dávali pozor na své okolí.

Naštěstí jsme se dostali z lesa bez potkání jednoho jediného monstra a louka plná modrých květů se objevila před námi. Cesta vedla přímo přes tu louku a jejím konce pyšně stála oblast labyrintu.

V nejvyšší části této věže, by měla být obrovská místnost a v ní boss střežící schody do další úrovně – sedmdesáté páté v tomto případě. Jakmile bude boss poražen a někdo přijde do obydlené oblasti další úrovně a aktivuje teleportační bránu, pak bude tato úroveň vyčištěna.

«City Opening»[45] bude oslavováno obrovským davem lidí z nižších úrovní, kteří se přijdou podívat na nové město, a celé místo bude živé jako by tu byl festival. Právě teď to bylo devět dní, co lidé začali aktivně prozkoumávat sedmdesátou čtvrtou úroveň. Už bylo na čase, aby někdo objevil bosse.

Věž byla válcovitá stavba vyrobená z červenohnědého vápence. Bylo to místo, kde jsme oba dva byli nesčetněkrát, ale nemohli jste se ubránit pocitu strachu z jeho obrovské velikosti. I přesto, že to byla velikost pouhé setiny celého Aincradu. Bylo to beznadějné přání, ale tajně jsem si přál vidět tento obrovský zámek zvenčí.

Neviděli jsme jednotku «Armády». Pravděpodobně již byli vevnitř. Šli jsem přímo ke vchodu a podvědomě zrychlovali tempo.

Sword Art Online, svazek první, kapitola devátá[edit]

Více než rok uplynul od doby, kdy Rytíři krvavé přísahy dosáhli na pozici nejlepšího klanu.

Od té doby, vůdce klanu «Man of Legend»[46] a jeho zástupce «Flash»[47] Asuna se stali známými jakožto dva nejlepší válečníci v Aincradu. Teď jsem měl možnost sledovat Asunu, která dokončila trénování potřebných dovedností pro šerm s rapírem, bojující proti normálním monstrům.

Právě jsme byli uprostřed boje a nepřítelem byl kostlivcový šermíř nazvaný «Demonic Servant».[48] Byl přes dva metry vysoký, obklopen tajemným modrým světlem a držel obrovský rovný meč v pravé ruce spolu s kulatým kovovým štítem v ruce levé. Samozřejmě že neměl ani jeden jediný sval, ale i přesto byla jeho síla velká, což z něj dělalo monstrum, s kterým se těžko bojovalo.

Ale proti Asuně neměl žádnou šanci.

“Hrrrrgrrrr!”

S tímto podivným výkřikem, kostlivec několikrát zhoupl svůj meč zanechávající modrou světelnou linii v místech, kudy prošel. Byla to čtyř úderová kombinovaná dovednost: «Vertical Square».[49] Jak jsem to úzkostlivě pozoroval ze vzdálenosti několika kroků, Asuna ukročila vlevo a vpravo, s elegancí se uhýbala všem ranám.

I když to byl boj dva na jednoho, nemohli jsme bojovat oba najednou tváří v tvář plně vyzbrojenému nepříteli. Nebylo to zakázané systémem, ale když byli dva lidé příliš blízko u sebe v boji, kde se meče pohybovaly sem a tam rychlostmi, které oko ani nemohlo sledovat, bylo to více na obtíž než ku pomoci. Proto se v týmu používala se dovednost, která vyžadovala vysokou úroveň spolupráce, nazvaná «switching».[50]

Po jeho úplném zhoupnutí, kdy poslední ze čtyřech zásahů minul, se postoj démonova služebníka trochu vychýlil z rovnováhy. Asuna si tuto šanci nenechala ujít a přešla přímo do protiútoku.

Bodnutí stříbrobílého meče přistávala jedno po druhém, všechny pozoruhodně zasahovaly své cíle a život kostlivce se snížil. Každý samotný úder nezpůsobil příliš škody, ale jejich počet byl ohromující.

Poté, co byl zasažen třemi krátkými výpady, štít kostlivce se mírně zvedl nahoru a Asuna změna svůj styl boje na dvojí zásah jeho nohou. Pak spolu s oslnivě bíle zářícím hrotem své čepele vyslala dvě silná bodnutí, jedno níže a druhé výše.

Byla to osmi úderová kombinovaná dovednost. Pravděpodobně to byla vysokoúrovňová dovednost meče pojmenovaná «Star Splash».[51] Tak přesné zásahy kostlivce s tak tenkou čepelí, která byla obvykle neefektivní proti těmto nepřátelům, byly ukázkou její neuvěřitelné dovednosti.

Síla, která sebrala okolo třiceti procent životů kostlivce, byla také úžasná, ale já už byl ztracen v té eleganci této skutečné hráčky. Tohle musí být tím, co se nazývá tanec s mečem.

Jak jsem tam mlčky stál, Asuna na mne zakřičela, jako kdyby měla oči i na zadní straně hlavy.

„Kirito-kun, výměna!“

„Ah, jasně!“

Spěchal jsem pozvednout svůj meč a Asuna mezitím provedla silné bodnutí.

Kostlivec odrazil úder svým štítem v levé ruce a světlá jiskra z ně odlétla. Ale to byl očekávaný výsledek. Nepřítel na chvíli zůstal ochromen po zablokování silného útoku, bez možnosti okamžité reakce.

Asuna byla samozřejmě ohromena také, poté, co byl její útok zablokován, ale vytvořená «mezera», byla tím, co bylo tak důležité.

Okamžitě jsem přispěchal se svou útočnou dovedností. Tvorba mezery uprostřed boje za účelem výměny míst s týmovým spoluhráčem byla tím, co se nazývalo «výměnou».

Jakmile jsem se koutkem oka ujistil, že se Asuna dostala mimo dosah, zuřivě jsem zaútočil na nepřítele. I přesto, že jste byly mistr jako ona, normální sekání bylo více efektivní proti protivníkům s více «mezerami», než měl tento démonický služebník. V jeho případě by byl nejvíce efektivní dopadový typ zbraní, jako jsou kyje. Ale já a nejspíše ani Asuna jsme neměli žádnou dovednost s dopadovým typem zbraní.

«Vertical Square», který jsem použil k zasažení nepřítele všemi čtyřmi údery, mu sebral většinu životů. Reakce kostlivce byly pomalé. To proto, že umělá inteligence řídící monstrum, měla tendenci počkat s reakcemi, pokud útočník najednou změnil styl boje. Včera jsem musel vynaložit hodně času a úsilí, abych toho dosáhl s ještěřím mužem, ale když jste měli týmového spoluhráče, tak všechno, co jste potřebovali, byla jenom jedna výměna. A to byla největší výhoda bojování ve skupině.

Odrazil jsem protiútok a započal hlavní dovednost k ukončení boje. Použil jsem silný úder vpravo dole, pak otočil zápěstí a pohyboval se zpět nahoru po stopách trajektorie, kterou jsem dostal dolů, s pohybem podobným golfovému švihu. Pokaždé, když meč zasáhl tělo nepřítele, které bylo vytvořeno celé z kostí, se ozval zvuk nárazu a objevilo se oranžové světlo.

Kostlivec pozvedl štít k zablokování úderu, který očekával, že půjde ze shora, ale já na rozdíl od jeho očekávání do něj narazil levým ramenem. Pak jsem poslal svislý švih na houpajícího se kostlivce a ihned jsem do něj vrazil znovu, tentokrát ramenem pravým. Byla to dovednost, která vyřešila problém zřetězení silných útoků dohromady, tím, že je kombinovala s přestávkami: «Meteor Break».[52] Ne že bych se chlubil, ale byla to dovednost, která vyžadovala kromě dovednosti s jednoručním mečem i dovednost neozbrojeného boje.

Nepřítelův život utrpěl velkou ztrátu ze všech těch útoků a byl v červené oblasti. Dal jsem všechnu svou sílu do posledního vodorovného levého seknutí sedmi úderové kombinace. Meč letěl přímo na kostlivcův krk kreslíce zářící oblouk. Kost se zlomila spolu s praskajícím zvukem, pak jeho lebka vyletěla do vzduchu a tělo spadlo na zem jako loutka, která měla všechny provázky zpřetrhané.

„Vyhráli jsme!“

Asuna mne poplácala po zádech, kam jsem právě vrátil svůj meč.

Přesunuli jsme okno se získanými věcmi stranou a pokračovali v chůzi.

Doteď jsme bojovali se čtyřmi monstry, ale vyvázli jsme z toho skoro bez ztráty našich životů. Vzhledem k tomu, že Asunin styl boje zahrnoval krátké výpady bodnutí, zatímco můj byl kombinací vysokoúrovňových dovedností, což zatěžovalo umělou inteligenci monstra – ve smyslu algoritmů, nikoliv jejich skutečného zpracování pomocí procesoru – a to nám umožňovalo se dobře doplňovat. A pravděpodobně nemáme ani moc velký rozdíl v našich úrovních.

Opatrně jsme procházeli skrz velkolepou halu, která byla lemována pilíři. S mojí průzkumnou dovedností nebylo možné, abychom byli přepadeni, ale ozvěna našich vlastních kroků mne stále trápila. V labyrintech nebyly žádné zdroje světla, ale okolí vydávalo slabou, tajemnou záři, takže jsme viděli docela dobře.

Opatrně jsem zkontroloval halu, která odrážela měkké modré světlo.

Podlaha labyrintu pod námi byla vyrobena z červenohnědého vápence. Ale když jsme se dostali nahoru, okolí bylo vyrobeno z nějakého kamene, který vydával modré, téměř lepkavé světlo. V pilířích byly vyryty působivé, ale děsivé obrázky a mělký potůček vody, který protékal po podlaze, omýval naše chodidla. Dalo by se říci, že celková atmosféra «zhoustla». Na mapě už nezbývalo moc prázdných míst. Pokud byl můj odhad správný, pak oblast přímo před námi byla s největší pravděpodobností…

Na konci chodby na nás čekal pár šedomodrých dveří. Řezbářské práce na dveřích byly podobné těm na pilířích. I přesto, že byl tento svět vytvořený výhradně z dat, z těch dveří prosakovala nevysvětlitelná aura.

„…Je to…?“

„Pravděpodobně…? Je to místnost s bossem.“

Asuna se těsně držela rukávu mého kabátu.

„Co budeme dělat…? Budeme v pořádku, když se tam jenom podíváme, ne?“

Na rozdíl od těchto odvážných slov zněl její hlas nejistě. I přesto, že byla prvotřídní šermířka, zdálo se, že stále shledává tento druh věcí jako děsivý. No, bylo to pochopitelné. Já se bál taky.

„…No, radši si připravme teleportační krystaly, kdyby něco.“

„Jo.“

Asuna přikývla a vyndala si z kapsy modrý krystal. Svůj jsem si připravil taky.

„Připravena…? Chystám se to otevřít…“

Asuna pevně svírala moji pravou ruku, a tak jsem se dotkl levou rukou, ve které jsem svíral krystal, železných dveří. Kdyby to byl skutečný svět, moje dlaně by právě teď byly zalité potem.

Jak jsem ruku mírně přitlačil, dveře, které byly minimálně dvakrát těžší než já, se s překvapivou lehkostí otevřely. Jakmile jsem začal tlačit, oboje dveře se otevřely tak rychle, že jsme zůstali trochu zmatení. Jak jsem tam spolu s Asunou stál se zadrženým dechem, obrovské dveře se rozevřely dokořán a odhalily nám s posledním rachotem, co bylo uvnitř.

…Nebo co jsme si mysleli; vevnitř byla úplná tma. Světlo, které naplňovalo halu, ve které jsme stáli, se nezdálo, že by dosahovalo až na konec místnosti. Hustá, studená temnota neodhalila vůbec nic, bez ohledu na to, jak moc jsme zírali.

„…“

Jakmile jsem otevřel ústa, trochu dále vzadu se probudily k životu dva bílomodré plameny, pak další a další dvojice.

Whoooooosh… S tímto nepřetržitým zvukem byla cesta, vedoucí do středu místnosti, v okamžiku odhalena. Na jejím konci plál velký pilíř ohně a obdélníková místnost byla vyplněna modrým světlem. Byla docela prostorná. Zdálo se, že všechno zbylé prázdné místo na mapě byla tato jediná místnost.

Asuna visela na mé pravé ruce, jako kdyby se snažila udržet svou nervozitu na uzdě, ale neměl jsem v hlavě dostatek prostoru, abych si ten pocit užil. To proto, že za pilířem ohně se začala objevovat obrovská postava.

Strana sto čtyřicátá pátá, Kirito a Asuna hledící na bosse na sedmdesáté čtvrté úrovni

Obrovské tělo bylo pokryto napěchovanými svaly. Jeho kůže byla tmavě modrá, a hlava položená na jeho mohutné hrudi, nebyla lidská, ale patřila horské koze.

Dva zaoblené rohy se tyčily na obou stranách jeho hlavy. Oči, také zářící světle modrou barvou, byli zaměřené na nás. Spodní část jeho těla byla pokryta tmavě modrou kožešinou a i když nebyla moc jasně viditelná za tím ohněm, zdála se také zvířecí. Jednoduše řečeno, byl to v každém významu toho slova, démon.

Mezi vstupem a středem místnosti, kde stál, byla slušná vzdálenost. I přesto, jsme stáli ztuhlí na místě, neschopni pohnout ani brvou. Ze všech těch monster, proti kterým jsme dosud bojovali, tohle bylo první démoního tvaru. Bylo to něco, na co jsem si zvykl díky nespočetnému množství RPG her, které jsem kdy hrál. Ale teď, když jsem ho viděl na vlastní oči, nemohl jsem udržet strach, který se šířil mým tělem, na uzdě.

Váhavě jsem zaostřil pohled a přečetl ta slova, která se objevila: «The Gleameyes».[53] Byl to bez pochyb boss téhle úrovně. „The“ před jeho jménem to dokazovalo. Zářiočko – oči, které září.

Když jsem dočetl až sem, modrý démon najednou začal třást svým dlouhým čenichem a začal řvát. Modré plameny se začali silně třást a vibrace se šířily podlahou místnosti. Ohnivý dech vyšel z jeho čenichu a úst, jak pozvedl svůj meč. Pak se začal útočící modrý démon přibližovat přímo k nám neuvěřitelnou rychlostí – až se zem začala třást – aniž by nám vůbec dal čas na rozmyšlenou.

„Ahhhhhhhhhhhhhhh!“

„Kyaaaaaaaaaaaaaa!“

Začali jsme křičet a současně se otočili o sto osmdesát stupňů a běželi nejrychleji, jak jsme jen mohli. Věděli jsme, že teoreticky bossové nemohli opouštět své místnosti, ale my jsme tam prostě zůstat nemohli. Důvěřujíce našim tělům, zejména obratnosti, kterou jsme doteď trénovali, běželi jsme jako poryv větru halou.

Sword Art Online, svazek první, kapitola desátá[edit]

Bez přestávky na vydechnutí jsme s Asunou běželi do bezpečné zóny, která se necházela někde ve středu oblasti labyrintu. Měl jsem pocit, že nás po cestě zpozorovalo několik monster. Ale abych řekl pravdu, neměli jsme náladu s nimi bojovat.

Vtrhli jsme do velké místnosti, která byla nastavena jako bezpečná oblast a sklouzli jsme vedle sebe na podlahu se zády opřenými o zeď. Po obrovském výdechu jsme se na sebe navzájem podívali a…

„Ha.“

Oba jsme se začali smát ve stejnou chvíli. Kdybychom zkontrolovali mapu, mohli jsme hned vědět, že boss neopustil místnost. Ale ani jsme nepomysleli na to se zastavit a podívat.

„Ahahaha, ah – utekli jsme opravdu rychle!“

Asuna se zasmála veselým smíchem.

„Už je to dlouho, co jsem běžela jako o život. No, to ty jsi přeháněl ještě víc než já.“

„…“

Nemohl jsem odporovat. Asuna se stále smála mému strnulému obličeji. Stálo ji hodně úsilí přestat; a pak řekla s vážným výrazem: „Vypadal opravdu silný.“

„Jo. Vypadal, že má jako zbraň jen velký meč, ale pravděpodobně bude mít také nějaké speciální útoky.“

„Budeme muset dát dohromady hodně útočníků s vysokou obranou a střídat se.“

„Budeme potřebovat asi deset lidí se štíty… No, chvíli bychom ho mohli popichovat a zjistit, jak bojuje.“

„…Štít.“

Asuna se podívala zamyšleně mým směrem.

„Co se děje?“

„Ty mi něco tajíš.“

„Co tím tak najednou myslíš…?“

„Ale je to divné. Největší výhoda používání jednoručního meče je možnost držet štít v druhé ruce. Ale nikdy jsem tě s žádným neviděla. Já ho nemám, protože by zpomaloval rychlost mých útoků a někteří další lidé také ne, protože se více obávají o svůj styl. Ale ty nejsi ani jeden z těchto… Je to podezřelé.“

Byla tomu na stopě. Měl jsem skrytou dovednost. Nikdy jsem ji nepoužil před jinými lidmi.

Nebylo to jenom proto, že dovednosti byly důležité pro přežití, ale také proto, že jsem si myslel, že bych díky ní ještě více vyčníval, kdyby ji ostatní objevili.

Ale pokud to byla ona – pokud to zjistí, mělo by to být v pohodě…

S touto myšlenkou v hlavě jsem otevřel ústa a chtěl něco říci.

„Nevadí, nezáleží na tom. Slídit okolo dovedností jiných lidí není stejně slušné.“

Zasmála se. Teď, když jsem ztratil šanci, jsem jednoduše zamumlal pár slov z úst. Pak Asuna rozšířila oči při kontrole času.

„Ah, už jsou tři hodiny. Je pozdě, ale pojďme se najíst.“

„Co?!“

Nemohl jsem zakrýt své vzrušení.

„To je ruční výroba?!“

Asuna se beze slova usmála a rychle manipulovala svým menu. Poté, co si sundala rukavici, vyvolala malý košík. Takže tu byla alespoň jedna dobrá věc na tom, být s ní v týmu – jak tato drzá myšlenka prošla mou myslí, Asuna na mne najednou zadívala.

„…Na co špatného právě teď myslíš?“

„Na nic, pojďme jíst.“

Asuna našpulila rty, nicméně vyndala dva papírové sáčky z košíku a jeden mi podala. Otevřel jsem sáček a našel sendvič se spoustou zeleniny a grilovaným masem mezi dvěma tenkýma kulatýma plátky chleba. Vycházela z něj vůně připomínající pepř. Najednou jsem dostal šílený hlad a ukousl jsem si velké sousto.

„Je to… opravdu dobré…“

Kousl jsem dvakrát, třikrát v řadě a pak vyslovil své upřímné uznání. Tvarem vypadal jako evropský, jako jídlo, které nabízely NPC restaurace, ale chutnal jinak. Mírně kyselá a sladká chuť byla rozhodně podobná japonskému jídlu z fast foodu, které jsem jedl až do doby před dvěma roky. Snědl jsem obrovský sendvič rychle s pocitem, že bych se rád rozbrečel z té nostalgicky známé chuti.

Poté co jsem dojedl poslední kousek a vypil čaj, který mi Asuna dala, jsem si povzdechl.

„Jak se ti podařilo vytvořit tu chuť…?“

„Je to výsledek ročního tréningu a experimentování. Udělala jsem je poté, co jsem analyzovala data, jak všechny bylinky ovlivňují reprodukci chuti. Tohle je semínko glogwa,[54] list shuble[55] a calimská voda.[56]

Jakmile to dořekla, Asuna vyndala dvě malé lahvičky z košíčku, jednu z nich otevřela a strčila do ní ukazováček, který vyndala s nějakou nepopsatelně lepkavou a fialovou látkou na něm. Pak řekla: „Otevři pusu.“

Nevěděl jsem, co to je, ale otevřel sem pusu jako reflex a Asuna mi do ní dala tu látku. Lepkavá tekutina letěla přímo do mé pusy a její chuť mne překvapila.

„…To je majonéza!“

„A tohle je fazole abilba,[57] list šalvěje a kosti Uransipi.“[58]

Poslední zněla jako přísada do protijedu, ale tekutina letěla do mé pusy dříve, než jsem měl čas o tom přemýšlet. Její chuť mne šokovala ještě více než předchozí. Tohle byla rozhodně sójová omáčka. Byl jsem tak nadšený, že jsem popadl Asuninu ruku a strčil její prst do svých úst.

„Kya!“

Vykřikla a vytáhla svou ruku, zatímco na mne zírala. Ale pak se začala smát mému výrazu.

S tímhle jsem udělala ty sendviče.

„…To je úžasné! Výborný! Mohla bys díky tomu zbohatnout!“

Abych řekl pravdu, sendvič chutnal ještě lépe, než jídlo s masem z ragú králíka, které jsem měl včera.

„Opravdu?“

Asuna se rozpačitě usmála.

„Ne, bude lepší to neprodávat. Pak by na mne nic nezbylo.“

„Uwa, ty jsi tak lakomý! …Jestli chceš, udělám je pro tebe ještě někdy.“

Dodala poslední část trochu tišeji a mírně se naklonila k mému ramenu. Jak klidné ticho vyplňovalo místnost, skoro jsem zapomněl, že jsme byli v předních liniích, na místě, kde jsme bojovali s našimi životy v sázce.

Pokud bych mohl jíst tenhle typ jídel každý den, mohl bych se rozhodnout a přestěhovat do Salemburgu… hned vedle Asunina domu… Začal jsem o tom přemýšlet, aniž bych si to uvědomil, a právě když jsem to chystal vyslovit nahlas…

Najednou se ozvalo řinčení brnění, které ohlašovalo příchod další skupiny hráčů. Rychle jsme se rozestoupili.

Podíval jsem se na vůdce šestičlenné skupiny a uvolnil ramena. Byl to bojovník s katanou, kterého jsem znal nejdéle ze všech v Aincradu.

„Oh, Kirito! Už je to nějaká doba, co jsme se neviděli!“

Vstal jsem a pozdravil vysokou osobu, která se ke mně vydala, poté co mne poznala.

„Ty ještě žiješ, Kleine?“

„Jsi stejně hrubí jako předtím. Proč zrovna ty, ze všech lidí jsi ve skupině…“

Oči bojovníka s katanou se do široka otevřely pod jeho šátkem, jakmile spatřil Asunu, která se postavila ihned poté, co si zabalila věci.

„Ah,… pravděpodobně jste se již potkali během porad ohledně útoků na bosse, ale i tak vás dva představím. Tenhle chlapík je Klein z klanu «Fuurinkazan»[59] a tohle je Asuna z klanu «Rytířů krvavé přísahy».

Asuna lehce přikývla, když jsem ji představil, ale Klein tam jen stál s oběma očima dokořán a ústy široce otevřenými.

„Hej, řekni něco. Máš lagy?“

Poté, co jsem ho šťouchl do boku, Klein konečně zavřel pusu a představil se nejzdvořilejším možným způsobem.

„Ahoj! Já se jmenuju Klein! Svobodný! Dvacet čtyři let!“

Klein byl zmatený a povídal hlouposti, tak jsem ho šťouchl znovu do boku, tentokrát trochu silněji. Ale ještě předtím, než Klein dokončil svoji řeč, členové jeho klanu přispěchali a začali se také představovat.

Říkalo se, že všichni členové klanu «Fuurinkazan» se znali ještě předtím, než začalo SAO. Klein je ochraňoval a vedl je všechny beze ztráty jediného člověka, dokud se každý z nich nestal hráčem schopným přežít v předních liniích. Podařilo se mu unést tu tíhu, od které jsem ze strachu přede dvěma lety utekl a opustil ho v den, kdy tato hra začala.

Ignoroval jsem sebenenávist, která sídlila hluboko v mém srdci a promluvil na Asunu.

„No, nejsou to špatní lidé, pokud budeš ignorovat vůdcovu gangsterskou tvář.“

Tentokrát Klein dupl na moji nohu, jak jen nejsilněji mohl. Jakmile to Asuna zahlédla, začala se smát, nemohla se už déle držet zpět. Klein se rozpačitě usmál, ale pak znovu nabyl smyslů a zeptal se mne hlasem naplněným vražedným úmyslem.

„Jak se ti to stalo Kirito?!“

Jak jsem tam tak stál s žádnou myšlenkou přicházející na mysl, Asuna za mne zareagovala jasným hlasem: „Ráda tě poznávám. Rozhodli jsme se společně na nějaký čas vytvořit skupinu. Doufám, že se tak dostaneme dál.“

Byl jsem šokován tím, co jsem slyšel. Přesně jak jsme si myslel, eh?! To nebylo jenom pro dnešek?! Klein a jeho skupina měnila nahněvané výrazy za depresivní a naopak.

Nakonec na mne Klein zíral s planoucím vztekem v očích a zavrčel, zatímco skřípal zuby.

„Kirito, ty hajzle…“

Svěsil jsem ramena a přemýšlel, nad tím, jak bude těžké se z toho dostat. Pak…

Kroky se znovu rozezněly ve stejném vchodu, kterým nedávno přišel klan Fuurinkazan. Asuna se napjala díky tomu podivně rovnoměrnému zvuku a pak mne popadla za ruku a zašeptala.

„Kirito-kun, to je Armáda!“

Okamžitě jsem obrátil pohled ke dveřím a opravdu, těžce vyzbrojená jednotka, kterou jsme viděli v lese, přicházela na dohled. Klein pozvedl svou ruku a dostal svých pět společníků zpět do střehu. Skupina, která vpochodovala do místnosti, stále ve dvouřadé formaci, už nebyla tak uspořádaná, jako předtím v lese. Jejich kroky byly těžší a výrazy pod helmami vypadaly velmi unaveně.

Zastavili se u zdi naproti nám v bezpečné oblasti. Muž vpředu vydal rozkaz: „Pohov“, po němž se ostatních jedenáct mužů zhroutilo na podlahu. Pak ten muž vykročil směrem k nám, aniž by se na ně podíval.

Když jsem se teď podíval pozorněji, jeho vybavení bylo odlišné od těch dalších. Jeho brnění bylo vysoce kvalitní a mělo vyryto erb ve tvaru Aincradu na hrudi – něco, co nikdo jiný z těch jedenácti neměl.

Zastavil se před námi a sundal si helmu. Byl pěkně vysoký a vypadal, že je to starší třicátník. Měl ostrý obličej, velmi krátké vlasy, dvě ostré oči pod svým hustým obočím a ústa, která byla pevně zavřená. Přejel přes nás očima a pak začal mluvit na mne, protože jsem byl v přední části naší skupiny.

„Jsem podplukovník Cobert z Osvobozenecké armády Aincradu.“

Co to sakra je? Armáda byla původní pojmenování těchto lidí, od hráčů, kteří je tak začali ze srandy nazývat. Kdy se z něho stalo jejich oficiální jméno? A «Lieutenant Colonel»?[60]

Byl jsem naštvaný, proto jsme odpověděl stručně: „Kirito, sólista.“

Přikývl a zeptal se arogantně: „Už jste prozkoumali tuhle oblast?“

„…Jo. Prozkoumal jsem celou oblast až k místnosti s bossem.“

„Hmm. Pak doufám, že nám poskytneš získaná data.“

Byl jsem překvapen jeho postojem. Ale Klein, který byl za mnou, dostal vztek.

„Co? Poskytnout vám je?! Ty hajzle, víš vůbec jak je průzkum těžký?!“

Vykřikl chraplavým hlasem. Mapy neprozkoumaných oblastí byly cenné informace. Mohly být také za vysokou cenu prodány lovcům pokladů, kteří hledali zamčené truhly s poklady.

Jakmile zaslechl Kleinův hlas, člen Armády pozvedl jedno ze svých obočí a hlasitě oznámil.

„Bojujeme za svobodu hráčů, jako jste vy.“

Postrčil bradu vpřed a pokračoval.

„Je vaší povinností s námi spolupracovat!“

Slovo arogance musí existovat kvůli takovýmto postojům. Armáda už přes rok ani nebyla v předních liniích.

„Počkej chvíli, jak bys jenom mohl…“

„Ty, ty hajzle…“

Asuna a Klein, kteří stáli na obou mých stranách, oba vykročili vpřed s hlasy plnými rozhořčení. Rozpřáhl jsem ruce a zastavil je.

„To je v pořádku. Chystal jsem to tak jako tak zveřejnit po návratu do města.“

„Hej, hej! Jsi příliš laskavý Kirito!“

„Nemám v plánu prodávat mapy za peníze.“

Jak jsem to dořekl, otevřel jsem obchodovací okno a poslal informaci k muži, který sám sebe nazval jako plukovníka Colberta. Převzal si je beze změny výrazu a řekl: „Děkuji vám za spolupráci.“

Odpověděl bez jediného náznaku vděčnosti v hlase a pak se otočil zpět.

Řekl jsem mu do zad: „Rada ode mne, neútočte na toho bosse.“

Cobert se ohlédl.

„…To rozhodnutí je na mně.“

„Před chvílí jsme zkontrolovali místnost s bossem. Není to něco, s čím se můžete vypořádat jen tak s nějakými hráči. Kromě toho, všichni vaši muži vypadají taky pěkně unaveně.“

„…Moji muži nejsou takový slaboši, aby byli vyčerpáni něčím takovým!“

Cobert zdůraznil „moji muži“ jak mi odpověděl podrážděně. Ale muži, kteří seděli na podlaze, se nezdáli, že by souhlasili.

„Vstaňte vy líná chátro!“

Na Cobertův rozkaz nejistě vstali a znovu utvořili dvě řady. Cober se na nás ani nepodíval, vrátil se do čela a mávl rukou. Dvanáct mužů na to zvedlo své zbraně a znovu začali pochodovat s řinčivým zvukem jejich těžkého brnění.

I přesto, že stále měli navenek sto procent svých životů, namáhavé souboje v SAO zanechávaly stopy únavy, která nemohla být vidět. Naše pravá těla ve skutečném světě nemohou pohybovat svaly, ale pocit únavy zůstával, dokud jsme se nevyspali nebo neodpočinuli na této straně. Podle toho, co jsem viděl, tahle skupina Armády byla skutečně vyčerpaná, protože nebyla zvyklá bojovat v předních liniích.

„…Zajímalo by mne, jestli budou v pořádku…“

Klein promluvil s obavami v hlase, jakmile se členové Armády vytratili v chodbě, která vedla do vyšší úrovně, a jejich rytmický zvuk pochodu zmizel z našich uší. Byl opravdu dobrým člověkem.

„Nejsou tak hloupí, aby šli vyzvat bosse, že ne…?“

Asuna se také obávala. Byl tam rozhodně náznak určité nerozvážnosti v Cobertově hlase.

„…Neměli bychom se mrknout, co dělají…?“

Když jsem to dořekl, nejenom Klein s Asunou, ale dokonce i ostatních pět členů jeho skupiny souhlasilo.

…a oni říkají, že jsem příliš hodný…

Pomyslel jsem si s hořkým úsměvem. Nicméně, už jsem se rozhodl. Nemohl bych dneska v noci spát, kdybychom teď opustili labyrint a slyšeli, že se z něj už nikdy nevrátili.

Jak jsem rychle zkontroloval své vybavení a vykročil, hlas dolehl k mým uším…

Slyšel jsem, že Klein něco šeptal Asuně za mnou. Divil jsem se, jestli ještě nedostal dost dloubnutí, když v tom mne překvapil obsah jejich konverzace.

„Ah – Asuno-san, jak bych to měl říci… ten chlapík, Kirito, zacházej s ním dobře prosím. I když není moc dobrý v řečnění, není zábavný a je blázen do bitev.“

Uháněl jsem zpátky a trhl Kleinovým šátkem tak tvrdě, jak jsem jen mohl.

„O čem to mluvíš?!“

„Ale.“

Bojovník s Katanou naklonil hlavu stranou a poškrábal se na vousech.

„Je pozoruhodné, že jsi s někým ve skupině. Dokonce, i když je to proto, že ses zamiloval do Asuny, je to stále mimořádný pokrok. To je důvod, proč jsem…“

„Já se do ní nezamiloval!“

Opáčil jsem zpět. Ale z nějakého důvodu, Klein, členové jeho skupiny a dokonce i Asuna se na mne všichni dívali s úsměvem ve tvářích. Nemohl jsem udělat nic jiného, než se potichu otočit zpět a pokračovat v chůzi.

Pak jsem uslyšel Asunino prohlášení: „Nech to na mně!“

Běžel jsem do chodby vedoucí do další úrovně, vydávajíce hlasitý rámus svými botami.

Sword Art Online, svazek první, kapitola jedenáctá[edit]

Naneštěstí pro nás jsme cestou nahoru narazili na skupinu Ještěřích mužů. Tou dobou, kdy osm z nás dorazilo na vrchol chodby, plynulo už třicet minut, ale ještě stále jsme nedostihli členy Armády.

„Možná, že už použili své krystaly k útěku?“

Řekl Klein žertovně, ale nikdo z nás nevěřil, že by tohle udělali. V důsledku toho jsme podvědomě zrychlili náš krok, když jsme procházeli dlouhou chodbou.

Když jsme byli asi v půlce cesty dolů, zvuk, který potvrdil naše obavy, se odrážel od zdí. Všichni jsme se okamžitě zastavili a zaposlouchali.

„Ahhh…“

Mizící zvuk, který jsme slyšeli, byl bez pochyb výkřik.

Ale nepatřil monstru. Všichni jsme se vzájemně na sebe podívali a rozeběhli se. Díky naší vysoké obratnosti jsme s Asunou běželi rychleji než ostatní, a tak se mezi námi a Kleinovou skupinou rychle vytvořila mezera. Ale nebyl čas se tím teď zabývat. Uháněli jsme jako vítr modře zářící chodbou v opačném směru, než jsme běželi minule.

Brzy se nám před očima objevily dvojité dveře. Už byly otevřené a uvnitř jsme viděli modrě blikající plameny a pomalé pohyby obrovského stínu hluboko uvnitř. Také jsme slyšeli nesouvislé zvuky výkřiků a řinčení brnění.

„Ne…!“

Asuna zakřičela žalem a zvýšila svou rychlost. Těsně jsem ji následoval. Naše nohy se sotva dotýkaly země, skoro jako bychom létali vzduchem. Myslel jsem, že jsme už dosáhli limitu systémové podpory. Mezitím se kolem nás blýskaly pilíře po obou stranách chodby.

Jak jsme se přibližovali ke dveřím, rychle jsme zpomalili. Jiskry odlétávaly z našich bot a podařilo se nám zastavit jen těsně před branou.

„Hej, jste v pořádku?!“

Zakřičel jsem a naklonil se dovnitř pro lepší výhled.

Vnitřek – vypadal jako peklo.

Modrobílé plameny hořely napříč podlahou. Obrovská postava stála uprostřed toho všeho, její tělo zářilo, jako by bylo vyrobeno z kovu. Byl to modrý démon: Zářiočko.

Jak Zářiočkův obrovský meč zanbato[61]létal všude kolem, vyšel z jeho tvarově kozí hlavy obrovský plamenný výdech. Poškození, které mu udělili, ještě nedosahovalo ani třetiny jeho životů. Na druhé straně místnosti od něj byla skupinka maličkých siluet v porovnání s tou démonovou. Byla to skupinka Armády a její členové měli plné ruce práce s bojem o holé životy.

Už neměli žádný rozkaz, který by plnili. Zkontroloval jsem počet lidí a okamžitě si všiml, že dva z nich chybí. Bylo by dobře, kdyby už utekli pomocí teleportovacích předmětů, ale…

Zrovna když jsem o tom přemýšlel, jeden z nich byl zasažen stranou zanbatem a odlétl pryč. Jeho životy se snížili do nebezpečné červené zóny. Nevím, jak se to stalo, ale démonovi se podařilo dostat mezi členy Armády a východ a výsledkem toho bylo, že nemohli utéct. Zakřičel jsem na hráče, co upadl.

„Co to děláš?! Použij teleportační předmět!“

Muž se podíval mým směrem. Jeho obličej odrážel namodralé plameny a byl plný zoufalství. Pak zakřičel: „To nejde…! Krystaly nefungují!“

„Co…?“

Neměl jsem slov. Znamenalo to, že tato místnost byla «Anti-Crystal Area»?[62] Byla to vzácná past, která se jednou za čas objevovala v kobkách, ale až dosud se nikdy neobjevila v místnosti s bossem.

„Jak je to…?!“

Asuna prudce vydechla. Jednalo se o případ, kdy jsme nemohli prostě jen tak přispěchat na pomoc a zachránit je. A pak muž na druhé straně démona pozvedl svůj meč a zakřičel.

„Co to říkáš! Slovo ústup nemá Osvobozenecká armáda Aincradu ve svém slovníku! Bojujte! Bojujte říkám!“

Byl to určitě Cobertův hlas.

„Ty hajzle!“

Zakřičel jsem. Skutečnost, že dva lidé už zmizeli z Antikrystalové oblasti znamenala, že už byli mrtví, navždy pryč. Něco, čemu se každý chtěl vyhnout za každou cenu, se už stalo a tenhle idiot stále říkal takovéhle věci? Cítil jsem, že se ve mně vzteky vaří krev.

Pak přiběhl Klein se svou partou.

„Hej, co se stalo?!“

Rychle jsem mu řekl jaká je současná situace. Jakmile to uslyšel, jeho výraz potemněl.

„Není… Není tu něco, co můžeme udělat…?“

Možná bychom byli schopni vběhnout dovnitř a vytvořit jim cestu, aby se dostali ven. Ale protože nouzový únik z této místnosti nebyl možný, nemohli jsme ignorovat možnost, že by jeden z nás mohl také zemřít. Prostě jsme neměli dostatek lidí. Jak jsem zápasil s touhle myšlenkou, Cobertovi se nějakým způsobem podařilo dostat své muže zpět do latě a zakřičel.

„Útok!“

Dva z těch deseti už ztratili téměř celý život a leželi na zemi. Ostatních osm se uspořádalo do řad po čtyřech s Cobertem v čele, který vedl útok svým vysoko zdviženým mečem.

„Ne!“

Ale můj hlas k nim nedosáhl.

Byl to takový nesmyslný útok. Pokud všech osm z nich poběží spolu, nebudou schopni použít své dovednosti mečů správně a jenom by jim to přidalo na zmatku. Měli by bojovat defenzivně, střídat se, mít pouze jednu osobu v boji, která by uštědřila nepříteli poškození a pak se rychle vyměnit s dalším členem.

Démon se napřímil a řval, až se podlaha třásla, předtím než vydechl oslepující paprsek ohně. Vypadalo to, že jeho dech způsoboval poškození a těch osm lidí zpomalilo, jako je modré světlo plamenů pohltilo. Démon se chopil své šance a zaútočil svým obrovským mečem. Tělo člověka bylo vrženo do vzduchu přes démonovu hlavu a tvrdě narazilo na podlahu před námi.

Byl to Cobert.

Jeho život zmizel. S výrazem nedůvěry ve tváři pomalu otevřel ústa.

„To není nemožné.“

Řekl tiše. Pak se jeho tělo roztříštilo ve víru polygonů s nervy drásajícím zvukem, který propichoval naše duše. Asuna vedle mne vydala krátký výkřik kvůli této nesmyslné smrti.

Bez vůdce členové Armády okamžitě upadli do chaosu. Pobíhali kolem a křičeli. Životy všech z nich byly již pod polovinou.

„Ne… ne… žádné další…“

Jakmile jsem uslyšel Asunin napjatý hlas, podíval jsem se směrem k ní. Okamžitě jsem spěchal ji chytit za ruku…

Ale přišel jsem příliš pozdě.

„Ne!“

S tímto výkřikem Asuna vyběhla jako vítr. Ve vzduchu vytáhla svůj tenký rapír ve a zaútočila na Zářiočka jako záblesk světla.

„Asuno!“

Zakřičel jsem. Neměl jsem jinou možnost, vytáhl jsem svůj meč a následoval ji.

„Eh, pro mne za mne!“

Zakřičel Klen se svou skupinou a následovali nás.

Asunin lehkomyslný útok zasáhl démona do zad, zatímco jeho pozornost byla jinde. Ale jeho životy se jenom nepatrně snížily.

Zářiočko zařvalo, pak se otočilo a švihlo svým zambatem dolů. Asuna okamžitě uskočila, aby se vyhnula, ale nepodařilo se jí vyhnout úplně a byla sražena tlakovou vlnou. Bez zaváhání na ní mířil druhý útok.

„Asuno!“

Cítil jsem, jak mi tělem prošel chlad kvůli strachu, když jsem se vrhl mezi Asunu a čepel. Mému meči se jen stěží podařilo včas odrazit útok. Pak jsem pocítil náraz celým tělem, jak mne zasáhla tlaková vlna.

Poté, co odletěly jiskry z obou čepelí, démonův meč zasáhl podlahu pouze několik centimetrů od Asuny a vytvořil obrovskou díru v podlaze se zvukovým efektem podobným výbuchu.

„Zpátky!“

Zakřičel jsem a připravil se na démonovy útoky. Jeho meč si pro mne přišel znovu s drtivou silou, která vypadala, jako by mi mohla vzít život jedním zásahem. Neměl jsem žádný prostor na pokus o protiútok.

Zářiočkovy techniky byly v podstatě jednoduché dovednosti obouručního meče. Ale byly lehce upravené, což je dělalo nepředvídatelné. Plně jsem se soustředil na obranu uhýbáním a odrážením. Ale jeho útoky byly extrémně silné a moje životy ubývali s každým dalším švihem.

„Argh!“

Nakonec jeden z jeho útoků přesně zasáhl mé tělo. Cítil jsem ohromný dopad a můj život o hodně klesl.

Moje dovednosti a vybavení bylo hodně nevhodné pro tank.[63] Pokud bych takto pokračoval, vedlo by to jenom k mé smrti. Strach ze smrti mne mrazil v těle. Už jsem se ani nemohl pokusit o útěk.

Byla tu pouze jedna věc, kterou jsem mohl udělat. Budu proti němu muset jít se všemi útoky, které mám.

„Asuno! Kleine! Zadržte ho na deset sekund!“

Vykřikl jsem a těžce otočil svůj meč k zablokování démonovy rány a vytvoření mezery. Pak jsem vrhl na zem a odkutálel pryč. Klein okamžitě převzal mé místo a držel démona zpět se svou katanou. Ale Kleinova katana a Asunin rapír byly zbraně, které spoléhaly na rychlost, a proto postrádaly váhu. Předpokládal jsem, že pro ně nebude jednoduché odrážet démonovo zambato. Jak jsem ležel na podlaze, otevřel jsem levou rukou menu.

Nemohl jsem si teď dovolit udělat ani jedinou chybu. S bušícím srdcem jsem naproti své hrudi začal pohybovat prsty pravé ruky. Přejel jsem na spodek svého seznamu věcí, jednu z něj vybral a umístil ji do prázdného místa na profilu vybavení. Pak jsem otevřel okno dovedností a změnil svou dovednost zbraně.

Po dokončení toho všeho jsem se dotkl tlačítka OK a zavřel okno. Poté, co jsem se ujistil, že se váha na mých zádech zvýšila, jsem zvedl hlavu a zakřičel: „Hotovo!“

Viděl jsem, jak Klein dostal jeden zásah a jeho životy poklesly, jak ustoupil. Normálně by mohl použít krystal na uzdravení, ale to v této místnosti nebylo možné. Nyní bojovala s démonem Asuna a během několika vteřin její životy poklesy pod polovinu a zežloutly.

Poté, co mne uslyšela, přikývla zády ke mně a vydala krátký výkřik před provedením průrazné dovednosti.

„Yaaa!“

Bílý pruh světla proletěl vzduchem a zasáhl Zářiočkovu zbraň, ze které létaly jiskry. A jak se rozezněl hlasitý zvuk, vzdálenost mezi Asunou a démonem se zvětšila.

„Výměna!“

Nenechal jsem si ujít příležitost a zaútočil přímo na nepřítele. Démon se rychle vzpamatoval z krátkého ohromujícího efektu a pozvedl svůj meč vysoko do vzduchu. S mečem v pravé ruce jsem zablokoval démonovu čepel, která dopadla dolů zanechávajíce za sebou plamennou dráhu. Pak jsem si sáhl levou rukou za záda a popadl rukojeť nového meče. Zhmotnil jsem jej a udeřil ho jedním plynulým pohybem. Démonovy životy se znatelně snížily, ihned poté, co byl první čistý zásah zaregistrován.

„Kwuaaa!“

Démon řval vzteky a pokusil se o další sestupný útok. Tentokrát jsem zkřížil oba své meče a zablokoval jej úplně. Jeho postoj byl nevyrovnaný, takže jsem se rozhodl vymanit ze svého obranného postoje a zahájil kombinovaný útok.

Můj pravý meč sekl vodorovně směrem k démonově bránici. Levý meč jej okamžitě následoval a zařízl se kolmo do jeho těla. Vpravo, vlevo a zase vpravo. Sekal jsem ho svými meči jako by se mi cévy v mozku měly uvařit. Zvuky tříštění kovu se hlasitě ozývaly jeden po druhém, jak se bílá světla prořezávala vzduchem.

Tohle byla moje extra dovednost, kterou jsem si schovával, «Dual Blades»[64] a technika, kterou jsem používal, byla vysokoúrovňová dovednost meče nazvaná «Starburst Stream» [65]), šestnácti ranový kombinovaný útok.

„Ahhh!“

Nevěnoval jsem pozornost těm pár ranám, které démonův meč zablokoval. Pořád jsem křičel, jak jsem do něj vytrvale pronikal svými meči. Moje oči žhnuly, démon byl jedinou věcí, kterou jsem viděl. I když démonův meč stále často zasahoval mé tělo, jeho dopad jsem pociťoval, jako by se stal v nějakém vzdáleném světě, zatímco adrenalin dále pronikal do mého těla a mozkové vlny bodly pokaždé, když moje meče zasáhly svůj cíl.

Rychleji, rychleji. Rytmus mých pohybů již přesáhl dvojnásobek běžné rychlosti, ale stále se zdál pomalý mým zostřeným smyslům. Pokračoval jsem ve svém útoku tempem, které vypadalo, že dokonce překonává systémovou asistenci.

„…Ahhh!“

S tímto výkřikem jsem zahájil poslední ze šestnácti zásahů, který pronikl do hrudi Zářiočka.

„Kaaah!“

Když jsem znovu nabyl smyslů, uvědomil jsem si, že jsem nebyl jediný křičící. Obrovský démon řval s hlavou zvednutou ke stropu a masivní výdechy vycházely z jeho úst a nosu.

Poté jeho tělo ztuhlo, a jakmile jsem si toho všiml …

Zářiočko se roztříštilo do bezpočetného množství modrých střepů. Střípky modrého světla dopadali napříč místností.

„Je to… konec…?“

Majíce závratě jakožto pozůstatky po bitvě, jsem jako obvykle zhoupl své meče ještě jednou před jejich současným zasunutím do pochev zkřížených na zádech. Okamžitě jsem zkontroloval své životy. Byla tam červená linka s pouze několika zbývajícími tečkami. Jak jsem se tak díval bez zájmu na své životy, najednou jsem ucítil tu sílu opouštějící mé tělo a zhroutil se na podlahu bez vydání jediného zvuku.

Zatmělo se mi před očima.

Sword Art Online, svazek první, kapitola dvanáctá[edit]

„…-kun! Kirito-kun!“

Asunino volání, které znělo téměř jako výkřiky, mne donutilo se probudit. Jakmile jsem se posadil, bolest mi projela hlavou a já kvůli ní zkřivil obličej.

„Owww…“

Rozhlédl jsem se kolem a uviděl, že jsme ještě stále byli v místnosti s bossem. Modré světelné střípky se stále vznášely po místnosti. Vypadalo to, že jsem ztratil vědomí jenom na pár sekund.

Asuna klečela na zemi s obličejem přímo před mýma očima. Její obočí bylo napnuté a měla skousnuté rty. Vypadalo to, že se rozbrečí.

„Ty idiote…! Proč…?!“ zakřičela a pak mi skočila do náruče a objala mne. Šokovalo mne to natolik, že jsem na chvíli zapomněl na bolest. Jenom jsem mrkal překvapením.

„Neobjímej mne tak pevně, nebo mi kvůli tobě zmizí životy.“ řekl jsem žertovným tónem, ale Asuna odpověděla opravdu rozzlobeným výrazem. Strčila mi malou lahvičku do úst. Tekutina, která z ní vytékala, byla vysoce kvalitním lektvarem, který chutnal jako kombinace citronové šťávy a zeleného čaje. Do pěti minut mi to úplně vyléčí životy, ale stále ještě budu chvíli unavený.

Asuna zkontrolovala, zda jsem to vypil všechno. Poté se její tvář svraštila, a tak položila své čelo na mé rameno, aby ji zakryla.

Se zvukem kroků jsem zvedl hlavu a uviděl přicházet Kleina. Vypadl trochu provinile, že nás vyrušuje, ale i přesto začal mluvit.

„Dokončili jsme uzdravování všech zbývajících členů Armády, ale Cobert a dva jeho muži již zemřeli…“

„…Jo. Je to poprvé od šedesáté sedmé úrovně, co někdo zemřel během boje s bossem…“

„Tohle ani nebyl boj. Ten idiot Cobert… Nic nezmůžeš, když zemřeš…“ odsekl Klein. Pak se hluboce nadechl, zavrtěl hlavou a zeptal se mne ve snaze změnit atmosféru: „Ale zpět k tématu, co to sakra bylo v tu chvíli?“

„…Opravdu ti to musím vysvětlovat?“

„Samozřejmě, že ano. Nikdy předtím jsem něco takového neviděl!“

Najednou jsem si uvědomil, že všichni v místnosti kromě Asuny se na mne dívali a čekali na moji odpověď.

„…Je to bonusová dovednost: «Dvojité čepele».“[66]

U Kleinovi skupiny a přeživších z Armády vzrostl úžas.

Všechny dovednosti zbraní se musely naučit v předem daném pořadí v závislosti na jejich typu. Vezměme si meče například; museli jste trochu trénovat dovednost jednoručního meče před «Rapírem» a poté se objevil na seznamu «Obouruční meč».[67]

Samozřejmě, že se o to Klein zajímal, a tak mne nutil, abych dořekl zbytek.

„Jaké jsou podmínky, které musí být splněny?“

„Řekl bych je všem, kdybych je znal.“ zavrtěl jsem hlavou. Klein si povzdechl a zamumlal: „Máš pravdu…“

Zbraňové dovednosti, které neměli jasné podmínky pro jejich získání, jsou nazývány bonusovými dovednostmi. Někdy byly dokonce nazývány náhodnými podmínkami. Příkladem by mohla být Kleinova «Katana».[68] Ale «Katana» nebyla tak vzácná a objevovala se docela často, když jste pokračovali v tréningu dovednosti jednoručního zakřiveného meče. Většinu z desítky bonusových dovedností, které byly doteď nalezeny, včetně «Katany», používalo nejméně deset lidí. Jedinou výjimkou byly moje «Dvojité čepele» a ještě další bonusová dovednost jednoho muže.

Tyto dvě dovednosti byly pravděpodobně omezeny pouze na jednu osobu, takže by měly být nazývány «Unikátními dovednostmi».[69] Ukrýval jsem existenci mé unikátní dovednosti až do teď. Ale ode dneška, se zpráva, že jsem druhá osoba s unikátní dovedností, rozšíří po celém světě. Nebyla tu žádná možnost, jak bych ji mohl ukrýt poté, co jsem ji použil před tolika lidmi.

„Jsem zklamaný Kirito. Ani jsi mi neřekl, že máš takovou úžasnou dovednost.“

„Řekl bych ti to, kdybych znal podmínky jejího objevení. Ale já jsem opravdu nemohl přijít na to, jak se to stalo.“ odpověděl jsem na Kleinovu stížnost s pokrčením ramen.

Nelhal jsem o tom, co jsem řekl. Asi před rokem jsem jednoho dne otevřel okno svých dovedností a našel jméno «Dvojité čepele», jak jsem se tam díval. Opravdu jsem neměl ponětí, za jakých okolností se tam objevilo.

Od té doby jsem ji trénoval, jenom když nebyl nikdo okolo. Dokonce i poté, když jsem se blížil k jejímu dokončení, jsem ji používal jenom vzácně proti monstrům, pokud jsem byl v nouzi. Kromě jejího používání ke své obraně v případě nebzpečí, jsem jednoduše neměl rád tenhle typ dovednosti kvůli pozornosti, kterou přitahuje.

Dokonce jsem si myslel, že by bylo lepší, kdyby se objevil další uživatel Dvojité čepele…

Poškrábal jsem se u ucha a zamumlal: „…Kdyby vyšlo najevo, že jsem měl takovou vzácnou dovednost, nejenom, že by mne otravovali lidé kvůli informacím… ale mohlo by to přilákat také další různé problémy…“

Klein přikývl: „Hráči onlinovek jsou hodně žárliví. Já ne, protože jsem chápavý chlapík, ale je tu určitě spousta závidějících lidí. Nemluvě o tom…“

Klein najednou přestal mluvit a podíval se na Asunu, která mne stále těsně objímala, a významně se usmál: „…No, považuj utrpení jako další způsob svého tréningu, mladý Kirito.“

„Takže pro tebe je to jenom problém někoho jiného…?“

Klein se sehnul, poplácal mne po rameni, pak se otočil zpět a šel směrem k přeživším z «Armády».

„Hej chlapy, myslíte, že jste schopní se vrátit zpět na velitelství sami?“

Jeden z nich přikývl na Kleinovu otázku. Byl to chlapec, který vypadal, že byl v pubertě.

„Dobře. Řekněte vašim nadřízenýn, co se tu dnes stalo a že by neměli dělat něco tak blbého znovu.“

„Ano… a… děkujeme.“

„Poděkujte jemu.“

Klein ukázal palcem mým směrem. Hráči Armády nejistě vstali, otočili se k mně a Asuně, zatímco jsem stále seděl na podlaze, a hluboce se uklonili předtím, než odešli z místnosti. Jakmile dorazili do chodby, použili jeden po druhém své krystaly k teleportování se pryč.

Poté, co modrá světla vybledla, Klein dal své ruce v bok a začal mluvit: „No, takže… Budeme pokračovat na sedmdesátou pátou úroveň a otevřeme tam bránu. A co ty? Jsi mužem dne, chceš to udělat sám?“

„Ne, nechám to na Vás. Jsem úplně zničen.“

„V tom případě… buďte opatrní na zpáteční cestě.“

Klein přikývl a pak pokynul spoluhráčům. Oněch šest prošlo skrz obrovské dveře v rohu místnosti. Za nimi by měly být schody do další úrovně. Bojovník s katanou se před nimi zastavil a otočil se zpět.

„Hej… Kirito. Víš, když jsi sem skočil, abys zachránil ty členy Armády…“

„…Co s tím?“

„Byl jsem… no, opravdu rád. To je všechno, co jsem ti chtěl říci. Měj se někdy příště.“

Nechápal jsem, co se snažil říci. Když jsem zvedl hlavu, Klein mi ukázal zvednutý palec nahoru, pak otevřel dveře a zmizel v nich i se svou skupinou.

Pouze Asuna a já jsme zůstali v obrovské místnosti s bossem. Modré plameny, které hořely z podlahy, už před nějakou dobou zmizely a zlověstná atmosféra, která kdysi naplňovala tuto místnost, zmizela beze stopy. Jemné světlo, které osvětlovalo chodbu, nyní také zaplavilo tuto místnost. Po bitvě nezůstal ani jeden jediný náznak.

„Hej… Asuno…“ řekl jsem jí, stále opřené hlavou o mé rameno.

„…Tak jsem se bála… Nevím, co bych dělala… Kdybys zemřel.“

Její třesoucí se hlas byl slabší, než kdy dříve.

„…O čem to mluvíš? Ty jsi byla ta, co zaútočila první.“ řekl jsem jí, zatímco jsem jemně položil svou ruku na Asunino rameno. Mohlo by se objevit upozornění ohledně porušení chování, kdybych ji popadl příliš nestydatě, ale tohle vůbec nebyla situace, ve které bych se toho měl obávat.

Jakmile jsem si ji opatrně přitáhl k sobě, mé uši skoro přeslechly její tichý hlas: „Na chvilku odejdu od klanu.“

„Odejít z klanu…? Proč?“

„…Řekla jsem, že jdu s tebou na chvíli do skupiny… To už jsi to zapomněl?“

Jakmile jsem to uslyšel…

Někde hluboko v mém srdci se objevil pocit, který mohl být popsán pouze jako silná touha. To překvapilo dokonce i mne.

Já – sólista Kirito – byl osobou, která opustila všechny ostatní hráče kvůli tomu, aby v tomto světě přežila. Byl jsem zbabělec, který se otočil zády ke svému jedinému kamarádovi a utekl od něho před dvěma lety, v ten den, kdy tohle všechno začalo.

Osoba jako já, která neměla žádné právo přát si spoluhráče – opustila něco mnohem většího.

Už jsem si to uvědomil bolestným a nezapomenutelným způsobem. Přísahal jsem, že si už nikdy nebudu přát a toužit po péči ostatních.

Ale…

Moje levá ruka, která byla ztuhlá, nechtěla opustit Asunino rameno. Prostě jsem se nemohl odtrhnout od virtuálního tepla jejího těla.

Pohřbil jsem tento obrovský, odporující si konflikt uvnitř mne s nevysvětlitelnou emocí a pak jsem krátce odpověděl: „…Dobře.“

Po vyslechnutí mé odpovědi Asuna lehce přikývla hlavou na mém rameni.

Další den.

Od rána jsem se schovával v druhém patře Agilova obchodu. Seděl jsem na houpacím křesle se zkříženými nohami a popíjel podivně ochucený čaj, který jsem shledal pravděpodobně vadným výrobkem. Měl jsem také poměrně mizernou náladu.

Celá Algada – Ne, vlastně pravděpodobně celý Aincrad, byl zaneprázdněn diskuzí ohledně včerejších událostí.

Vyčištění úrovně, které znamenalo otevření nového města, bylo dostatečné k odstartování hromadného klábosení. Ale tentokrát se šířili i jiné pověsti, jako «Démon, který zničil celý prapor armády» a «Šermíř s dvojitými čepelemi, který sám zabil démona pomocí padesáti zásahů»… Měl by tu být nějaký limit, jak moc mohou být tyto věci zveličovány.

Nějak zjistili, kde jsem bydlel. Výsledkem toho bylo, že šermíři a prodejci informací se shromažďovali kolem mého domu už od brzkého rána. Skončilo to tak, že jsem musel z těchto problémů vyváznout za pomoci teleportačního krystalu a utéci.

„Přestěhuju se… Do hodně zapadlé úrovně, do nějaké vesnice, kde mne nikdy nebudou moci najít…“, nekonečně jsem mumlal své stížnosti.

Agil ke mne přišel s úsměvem: „Hej, nebuď takovej. Je dobré stát se pro jednou v životě slavným. Proč neuspořádáš prezentaci? Postarám se o vstupenky a místo konání…“

„V žádném případě!“ jsem vykřikl a hodil šálek v pravé ruce míříce do oblasti asi padesát centimetrů napravo od Agilovi hlavy. Ale automaticky jsem udělal pohyb, který aktivoval moji dovednost házení nožů a švihl šálek přímo na zeď vysokou rychlostí. Šálek zanechal světelnou trajektorii předtím, než se s hlasitým zvukem rozbil o zeď. Naštěstí byl pokoj nezničitelný objekt, takže se nestalo nic horšího, než že se objevila systémová zpráva ohledně «Nezničitelného objektu».[70] Kdybych trefil kus nábytku, byl by určitě zničen.

Na prodavačův přehnaný výkřik: „Ah, snažíš se mne tady zabít?!“ jsem zvedl svou pravou ruku na znamení omluvy a opřel se znovu do křesla.

Agil právě zkoumal poklady, které jsem získal ze včerejšího boje. Každou chvíli vyloudil podivný zvuk, který pravděpodobně znamenal, že tam bylo nějaké hodně dobré zboží.

Měl jsem v plánu se s Asunou rozdělit o peníze, které bych dostal z prodeje kořisti, ale už bylo po dohodnutém čase schůzky a ona stále ještě nedorazila. Už jsem jí poslal zprávu, takže by měla vědět, kde jsem…

Rozloučili jsme se včera na hlavní ulici u teleportační brány na sedmdesáté čtvrté úrovni. Řekla, že se chystá požádat o dočasné uvolnění z klanu a šla na velitelství Rytířů krvavé přísahy nacházející se v Grandumu na padesáté páté úrovni. Zeptal jsem se jí, jestli bych měl jít s ní s ohledem na problémy s Kuradeelem a tak. Ale s úsměvem v obličeji mi odpověděla, že je to v pořádku a tak jsem to nechal být.

Od dohodnutého času už uplynuly dvě hodiny. Pokud se opozdila, znamenalo to, že se něco stalo? Měl jsem s ní jít? Dopil jsem šálek čaje jedním douškem ve snaze uklidnit své obavy.

Poté, co jsem vyprázdnil čajovou konvici přede mnou, a Agil dokončil průzkum mých předmětů, jsem uslyšel zvuky kroků běžících po schodech nahoru. Pak se dveře rychle rozlétly.

„Hej, Asuno…“

Skoro jsem řekl: „Jdeš pozdě“, ale zarazil jsem se. Asuna měla jako obvykle na sobě uniformu, ale její obličej byl bílý a v jejích očích se zračily obavy. Držela obě své ruce před svým hrudníkem, dvakrát nebo třikrát se kousla do rtu a pak řekla: „Co budeme dělat… Kirito-kun…“

„Něco… hrozného se stalo…“ řekla hlasem, který neměl daleko k slzám.

Po vypití trochy nově uvařeného čaje se do Asuniny tváře podařilo vrátit život, a pak začala trochu váhavě vysvětlovat.

Mezitím se Agil vrátil zpět do prvního patra poté, co si uvědomil naši atmosféru.

„Včera… poté, co jsem se vrátila na hlavní velitelství v Grandumu, jsem ohlásila všechno, co se stalo, vůdci klanu. Pak jsem řekla, že si chci na chvíli odpočinout od klanu a vrátila se domů… Myslela jsem si, že dostanu povolení během ranního řádného zasedání klanu…“ řekla Asuna, která seděla naproti mně, sklopila oči a pevněji chytila šálek svého čaje předtím, než pokračovala.

„Vůdce… řekl, že bych mohla na chvíli odejít z klanu. Ale je tu jedna podmínka… řekl, že… chce bojovat… s tebou, Kirito-kun…“

„Co…?“

Nemohl jsem na chvíli pochopit, co tím myslí. Bojovat…? Znamenalo to souboj jeden na jednoho? Co má souboj společného s Asuniným dočasným odchodem z klanu?

Když jsem ji položil tyto otázky…

„Já taky nevím…“ zavrtěla Asuna hlavou zatímco se dívala na podlahu.

„Snažila jsem se ho přesvědčit, že nemá žádný význam něco takového dělat… ale on mne prostě neposlouchá…“

„Ale… to je problém. Ten muž, který tak najednou přednesl podmínky jako je tahle…“ zamumlal jsem, jakmile mi probleskl hlavou obraz vůdce klanu.

„Já vím. Vůdce na nás obvykle nechává i plánování strategie pro vyčištění úrovní, natož pak každodenní klanové aktivity. Ale nevím, proč tentokrát…“

Ačkoliv vůdce rytířů krvavé přísahy měl ohromné charizma, které přitahovalo obdiv nejenom všech členů klanu, ale také skoro všech lidí v předních liniích, nikdy nedával žádné pokyny nebo rozkazy. Bojoval jsem spolu s ním během několika bojů s bossy a velmi obdivoval jeho schopnost udržet pořádek bez jediného slova.

Proč takový muž vztáhl námitku s podmínkou, že bude mít se mnou souboj? Co by to jenom mohlo znamenat?

I přesto, že jsem byl úplně zmatený, promluvil jsem, abych uklidnil Asunu: „…No, pojďme nejdříve do Grandumu. Pokusím se s ním promluvit naživo.“

„Jo… promiň. Vždycky ti způsobuju problémy…“

„Pro tebe udělám rád cokoliv, protože jsi moje…“

Asuna se na mne podívala s očekáváním, jakmile jsem se zastavil uprostřed věty.

„…velmi důležitá členka skupiny.“

Asuna nespokojeně našpulila rty a pak ukázala vřelý úsměv.

Nejsilnější muž, Žijící legenda, Válečník a tak dále – vůdce klanu Rytířů krvavé přísahy měl tolik přezdívek, že jste je ani nemohli spočítat na prstech svých rukou.

Jeho jméno bylo Heathcliff. Před mými «Dvojitými čepelemi» byl široce znám a proslulý tím, že měl jako jediný unikátní dovednost z více než šesti tisíci hráčů v Aincradu.

Jeho unikátní dovednost využívala kombinaci meče a štítu, které měli tvar kříže a dovolovali uživateli volně přepínat mezi útokem a obranou. Jmenovala se «Svatý meč».[71] Sám jsem to několikrát viděl a všiml si, že nejvíce pozoruhodný aspekt byla jeho ohromující obranná schopnost. Pověsti tvrdí, že nikdo nikdy neviděl jeho životy ve žluté zóně. Během boje s bossem na padesáté úrovni, který způsobil těžké ztráty na straně hráčů, se jemu samotnému podařilo podržet linii po celých deset minut. Tento úspěch zůstával dodnes populárním tématem pro konverzaci.

Neexistovala zbraň, která by mohla probodnout Heathcliffův štít ve tvaru kříže.

Toto byla jedna z mnoha široce uznávaných zásad v Aincradu.

Když jsem dorazil s Asunou na padesátou pátou úroveň, cítil jsem nepopsatelnou nervozitu. Samozřejmě, že jsem neměl v úmyslu zkřížit meče s Heathcliffem. Pouze jsem ho šel požádat, aby přijal Asuninu žádost na dočasné opuštění klanu; to byl můj jediný cíl.

Grandum, obydlená oblast padesáté páté úrovně, měla přezdívku «Ocelové město».[72] To proto, že Grandum na rozdíl od jiných měst, která byla postavena z kamene, bylo tvořeno zejména obrovskými věžemi, které byly vyrobeny z lesklé černé oceli. Vzhledem k tomu, že město mělo velký počet kovářů, jeho populace byla docela velká. Nicméně nebyly zde žádné stromy nebo jiná zeleň podél ulic, což způsobovalo pocit, že tohle město bylo krutě nemilosrdné při zimních větrech.

Prošli jsme skrz náměstí a šli po silnici, která byla vyrobena z ocelových desek upevněných nýty. Asuniny kroky se zdály těžké; možné proto, že měla strach z toho, co se mohlo stát.

Procházeli jsme mezi ocelovými věžemi asi deset minut, dokud se ještě větší věž nevytyčila před námi. Stříbrná kopí vyčnívala z obrovské brány, zatímco se bílé vlajky s červeným křížem pohupovali v chladném větru. To bylo hlavní velitelství klanu Rytířů krvavé přísahy.

Asuna se přede mnou zastavila. Na chvíli se podívala nahoru na věž a pak řekla: „Předtím bylo hlavní velitelství malý dům na venkově na třicáté deváté úrovni. Všichni si vždy stěžovali, že je příliš malé a přeplněné. Nejsem proti rozšiřování klanu… ale tohle město je příliš chladné a nelíbí se mi…“

„Pojďme na to, ať to máme rychle za sebou; pak si můžeme jít dát něco teplého k jídlu.“

„Pořád mluvíš o jídle.“ Asuna se usmála, pohnula svou levou rukou a jemně mne uchopila za prsty pravé ruky. Ona se na mne, zmateného z jejího chování, ani nepodívala, a jen tam tak po dobu několika sekund stála.

„Dobře, jdeme na to!“ řekla, pak pustila mou ruku a začala stoupat přímo ke věži dlouhými kroky. Spěchal jsem za ní.

Poté, co jsme vyšli schody, jsme narazili na dvojici doširoka otevřených bran, a u nich stáli dvě těžce ozbrojené stráže vybavené mimořádně dlouhým kopím na každé straně. Asuna k nim přešla, zatímco podpatky jejích bot řinčeli po podlaze. Když se k nim přiblížila, oba dva strážci ji pozdravili pozvednutím svých kopí ze země.

„Děkuji vám za vaši obětavou práci.“

S její ráznou reakcí a sebejistým krokem, bylo těžké uvěřit, že to byla ta samá skleslá dívka, kterou byla v Agilově obchodě sotva před hodinou. Těsně za Asunou jsem prošel kolem stráží a vstoupil s ní do věže.

Stejně jako ostatní budovy Grandumu, byla tato věž také postavena z černé oceli. Její první patro bylo prostornou vstupní halou, ale právě teď v ní nebyl ani jeden jediný člověk.

Přemýšlejíce o tom, že se budova zdála ještě chladnější než venkovní ulice, jsme šli po mozaikovité podlaze, která byla pečlivě vyrobena z mnoha kovových dílků, a přišli k točitým schodům.

Šli jsme po schodech nahoru; naše kroky se rozléhaly celou halou. Schodiště stoupalo tak vysoko, že osoba s nízkou životní silou by se v polovině musela zhroutit. Po absolvování nespočetného množství dveří jsem se začal obávat, jak moc daleko budeme muset ještě jít. Pak se Asuna konečně zastavila před chladnými ocelovými dveřmi.

„Tohle je…?“

„Jo…“

Asuna přikývla s výrazem nechuti na tváři. Ale zdálo se, že se hned rozhodla. Zvedla pravou ruku, hlasitě zaklepala na dveře a pak je otevřela, aniž by čekala na odpověď. Přimhouřil jsem oči, jak jasné světlo vycházelo z místnosti.

Uvnitř byla kulatá místnost, která zabrala celé patro věže. Stěny na všech čtyřech stranách byly vyrobeny z průhledného okenního skla. Světlo, které se přes ně filtrovalo, zbarvovalo místnost do monotónní šedé barvy.

Obrovský půlkruhový stůl stál uprostřed místnosti; pět mužů sedělo na židlích za ním. Nikdy jsem neviděl čtveřici na jeho stranách, ale toho, co byl uprostřed, jsem poznal až moc dobře. Byl to válečník Heathcliff.

Nevypadal tak impozantně. Bylo mu pravděpodobně okolo dvaceti pěti let. Jeho rysy byly ostré jako školákovy a pramen ocelově šedých vlasů mu visel do čela. Bohaté červené roucho přehozené kolem jeho vysokého a tenkého těla ho dělalo spíše kouzelníkem, kteří v tomto světě neexistovali, než šermířem.

Ale jeho nejvýraznějším rysem byly oči. Záhadné, mosazné oči byly silně přitažlivé a pohlcovaly lidi. Tohle ani nebylo poprvé, co jsem se s ním potkal; ale abych řekl pravdu, měl jsem pořád strach.

Asuna přišla přímo ke stolu spolu s ozvěnou svých bot a lehce zasalutovala: „Přišla jsem oznámit svůj odchod.“

Heathcliff se hořce usmál a odpověděl: „Není třeba spěchat. Prosím dovolte mi si s ním nejdříve trochu promluvit.“

Podíval se mým směrem, jak to řekl. Sundal jsem si kapuci a postavil se vedle Asuny.

„Tohle je poprvé, co tě potkávám mimo soubojů s bossem, že Kirito?“

„Ne… Chvíli jsme spolu mluvili během strategické porady ohledně šedesáté sedmé úrovně.“ jsem odpověděl formálním tónem, aniž bych si to uvědomoval.

Heathcliff lehce přikývl a sepjal ruce dohromady na vrcholku stolu.

„To byla těžká bitva. Málem jsme měli nějaké oběti v klanu. I když nás nazývají nejlepším klanem, vždy máme málo lidí. A teď se nám snažíte odvést jednu z našich drahocenných špičkových hráček.

„Pokud je tak drahocenná, co takhle věnovat více času výběru jejího ochránce?“

Muž nejdále po pravé straně začal stávat po mém rychlém odseknutí, jeho výraz se měnil. Ale Heathcliff ho zastavil jednoduchým mávnutím ruky.

„Nařídil jsem Kuradeelovi vrátit se do svého domu a zamyslet se na svými chybami. Musím se omluvit za potíže, které jsme vám způsobili. Ale nemůžeme jen tak stát stranou a umožnit vám, vzít nám našeho zástupce velitele. Kirito…“ najednou se na mne podíval; jeho ostré kovové oči ukázaly jeho neochvějnou víru.

„Pokud si ji chcete vzít… vyhrajte ji se svými meči, s «Dvojitými čepelemi». Pokud se mnou budeš bojovat a vyhraješ, pak s tebou může Asuna jít. Ale pokud prohraješ, pak se budeš muset připojit k Rytířům krvavé přísahy.

„…“

Cítil jsem, že jsem konečně trochu pochopil tohoto tajemného muže.

Byl to někdo posedlý zápasy s meči. Dále měl neotřesitelnou důvěru ve své vlastní dovednosti. Byl to zoufalý člověk, který nemohl odhodit svou hrdost i přesto, že jako hráč byl uvězněn v této nevyhnutelné hře smrti. Jinými slovy byl stejný jako já.

Poté, co Asuna, která byla až do teď zticha, vyslechla Heathcliffova slova, otevřela ústa a mluvila, jako by si z toho nic nevzala: „Vůdče, neřekla jsem, že chci opustit klan. Jenom jsem chtěla dočasnou dovolenou, dostat se pryč a popřemýšlet o nějakých věcech…“

Položil jsem ruku na Asunino rameno, jejíž slova zněla stále více rozrušená a udělal krok dopředu. Postavil jsem přímo do Heathcliffova zorného pole a moje ústa se hýbala skoro sama: „Dobře. Pokud chcete mluvit prostřednictvím našich mečů, pak nemám námitek. Rozhodneme to v souboji.“

„Auuu!!! Idiote! Idiote! Idiote!“

Byli jsme zpátky v Algadě ve druhém patře Agilova obchodu. Poté, co jsem zahnal zvědavého prodejce zpět do prvního patra, jsem se pokusil uklidnit Asunu.

„Snažila jsem se tak hodně ho přesvědčit, ale ty jsi prostě musel říct něco takového!“

Asuna seděla na opěrce houpacího křesla, na kterém jsem seděl já, a používala své pevně sevřené pěsti proti mně.

„Omlouvám se! Opravdu se omlouvám! Jen jsem se nechal unést a…“

Konečně se uklidnila poté, co jsem ji jemně popadl za zápěstí; právě teď špulila rty. Musel jsem násilím potlačit smích, kvůli obrovskému rozdílu jejího chování na hlavním velitelství a jejímu chování právě tady a teď.

„Je to v pořádku. Dohodli jsme se na vybrání pravidla prvního zásahu, takže nehrozí žádné nebezpečí. Kromě toho, rozhodně nehodlám prohrát…“

„Uu…“

Asuna vydala rozzlobený zvuk a zkřížila své dlouhé, tenké nohy na vrcholku opěrky.

„…Když jsem viděla tvoje «Dvojité čepele», myslela jsem si, že tvoje unikátní dovednost je na úplně jiné úrovni. Ale na té je i vůdcův «Svatý meč»… Jeden by mohl říci, že jeho síla je dostatečně silná, aby porušila vyváženost hry. Popravdě, opravdu netuším, kdo vyhraje… Ale co budeš dělat? Pokud prohraješ, nezáleží na tom, jestli si nebudu moci dát pauzu, ale ty se budeš muset přidat k Rytířům krvavé přísahy, Kirito-kun.“

„No, dalo by se říci, že stále dosáhnu svého cíle, v závislosti na tom, jak to vezmeš.“

„Eh? Jak?“

Musel jsem se donutit otevřít pusu a zareagovat: „Er… no,… když budeš se mnou, nevadí mi vstoupit do klanu.“

V minulosti bych něco takového nikdy neřekl, dokonce, i kdyby mi to mělo zachránit vlastní život. Asuna vytřeštila oči překvapením a její tvář zčervenala jako zralé jablko. Pak z nějakého důvodu tiše vstala z opěrky a poodešla k oknu.

Přes Asuniny ramena jsem slyšel každodenní hluk Algady pod zapadajícím sluncem.

To, co jsem právě řekl, byla pravda, ale stále jsem cítil odpor k tomu, stát se součástí klanu. Když jsem si vzpomněl na jméno jediného, dnes již neexistujícího klanu, do kterého jsem kdysi patřil, ostrá bolest se ozvala v mém srdci.

No, stejně nemám v úmyslu prohrát…

Pomyslel jsem si pro sebe, pak vstal z křesla a přešel k Asuně.

Brzy poté, Asuna jemně položila svou hlasu na mé pravé rameno.

Sword Art Online, svazek první, kapitola třináctá[edit]

Nově otevřená obytná část na sedmdesáté páté úrovni byla městem připomínající starověký Řím. Podle mapy bylo jeho jméno «Collonia». Celé město bylo aktivní, díky velkému počtu bojovníků a obchodníků, který se v něm usadili a také díky dalším, kteří se sice neúčastnili vyčištění hry, ale přišli na prohlídku. Vrcholem toho všeho byla vzácná, speciální událost, která se tu dnes bude konat, takže hosté proudili ven z teleportační brány už od rána.

Město bylo z větší části postaveno z čtvercových cihel bílého vápence. Jedna budova vybočovala z řady ostatních svatyní a budov s širokými vodními toky; bylo to obrovské koloseum, které se tyčilo před náměstím s bránou. Bylo to ideální místo pro konání zápasu mezi Heathcliffem a mnou. Ale…

„Popcorn ohnivého dechu, pohár za deset Colů! Deset Colů!“

„Vychlazené černé pivo na prodej…“

Množství obchodníků prodávalo své zboží před vchodem do kolosea; volali na dlouhou řadu diváků a prodávali zvláštně vypadající občerstvení.

„…Tohle, co to sakra je…?“ šokoval mne pohled, který se přede mnou rozvinul a zeptal jsem se Asuny, která stála vedle mne.

„Já… já nevím…“

„Hele, není to člen Rytířů krvavé přísahy prodávající vstupenky?! Jak to sakra dokázali proměnit v takovou obrovskou událost?“

„Já… já nevím…“

„Byl tohle Heathcliffův skutečný cíl…?

„Ne, myslím, že za tímhle vším je Deizen-san, náš člověk přes finance. Nenechal by si ujít příležitost, jako je tato.“

Jak se Asuna smála, pokrčil jsem rameny a cítil se úplně bezmocný: „…Pojďme utéct pryč Asuno. Můžeme jít žít do nějaké malé vesničky na dvacáté úrovni a orat pole.“

„Nevadilo by mi to, ale…“ a poté dodala žertovně: „Uděláš si hodně špatnou pověst, jestli teď utečeš.“

„Sakra…“

„No je to tvoje chyba, ne? Ah… Daizene-san.“

Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem tlouštíka kolébajícího se naším směrem; byl tak tlustý, že bylo nemožné najít méně vhodnou osobu, která by nosila červenobílou uniformu Rytířů krvavé přísahy.

S širokým úsměvem pokrývajícím jeho kulatý obličej, na nás začal mluvit: „Díky Kiritu-san jsme vydělali spoustu peněz! Pokud bys to mohl dělat každý měsíc, byl bych ti opravdu vděčný!“

„V žádném případě!“

„Pojď, pojď, čekárna je přímo tady. Pojď tudy prosím.“

Smířil jsem se se svým osudem a následoval jej. Ani jsem se už dále nestaral o to, co by se mohlo stát.

Čekárna byla malé místo hned u arény. Poté, co mne Daizen doprovodil ke vchodu, řekl něco o úpravě kurzu sázek a zmizel. Už jsem neměl ani energii na to ho proklít. Do čekárny z venčí proudilo množství nezřetelných výkřiků a jásot. Zdálo se, že všechna sedadla v publiku už byla obsazena.

Když jsme zůstali jenom my dva, Asuna uchopila moji dlaň oběma svýma rukama a promluvila s vážným výrazem: „…I když je to zápas prvního zásahu, bude to nebezpečné, pokud budeš zasažen silným přímým zásahem. Zejména proto, že hodně vůdcových pohybů ještě ani není známo, měl by ses vzdát, jakmile ucítíš, že je něco špatně, rozumíš? Nikdy ti neodpustím, jestli uděláš znovu něco tak nebezpečného jako minule!“

„Měla by sis dělat víc starostí o Heathcliffa.“ usmál jsem se a poklepal ji na obě ramena.

Jakmile byl oznámen začátek zápasu, dav lidí vydal bouřlivý řev. Trochu jsem povytáhl oba své meče na zádech a pak je nechal sklouznout zpět do jejich pochev se zvukem řinčení. Poté jsem se vydal přímo ke čtvercové světelné značce na bojišti.

Řadové sedačky, které obklopovaly amfiteátr, byly úplně zaplněné. Odhadoval jsem, že tam bylo nejméně tisíc diváků. Viděl jsem Kleina a Agila v předním řadách, pokřikujíce nebezpečné věci jako „Rozkrájej ho na kousíčky“ a „Zabij ho“…

Došel jsem do středu arény a pak se zastavil. Poté se tmavě červená silueta vynořila z druhé čekárny a fandění se stalo ještě více intenzivním.

Na rozdíl od normální uniformy Rytířů krvavé přísahy, která byla červenobílá, Heathcliff měl na sobě červený plášť, který byl úplným opakem. Ačkoliv byl jako já a neměl na sobě skoro žádné brnění, držel obrovský, čistě bílý štít ve tvaru kříže v levé ruce, který okamžitě upoutal moji pozornost. Jeho meč se zdál ukrytý ve štítu, protože jsem viděl rukojeť, také ve tvaru kříže, vyčnívající z vršku jeho štítu.

Heathcliff šel ležérně, dokud se nezastavil přímo přede mnou. Pohlédl na dav a pak promluvil s hořkým úsměvem: „Musím se omluvit, Kirito-kun. Opravdu jsem neměl tušení, že se tohle stane.“

„Budu vás muset požádat o podíl z vybraných peněz.“

„Ne… po tomto boji budeš součástí našeho klanu. Budu tento souboj pokládat za jednu z misí klanu.“

Heathcliff se poté přestal usmívat a jeho kovově zbarvené oči začaly vydávat ohromující energii. Strachy jsem nevědomky udělal půlkrok zpět. Ve skutečnosti jsme asi leželi na místech, která byla od sebe pěkně vzdálená, s pouhými digitálními přenosy probíhající mezi námi. Ale i přesto jsem cítil něco, co by mohlo být nazváno vražedným záměrem.

Moje mysl přešla do bojového stavu a moje oči čelily zírajícímu Heathcliffovi. Hlasité povzbuzování znělo, jako kdyby se vzdalovalo. Než jsem si to uvědomil, mé smysly už byly zrychlené a pociťoval jsem, že dokonce změnily i barvy mého okolí.

Heathcliff odvrátil svůj pohled a poodešel na místo asi deset metrů ode mne. Pak zvedl pravou ruku a pohyboval se v obrazovce menu, která se objevila, bez toho, aby se na ní podíval. Přede mnou se objevila zpráva týkající se souboje. Souhlasil jsem a vybral mód prvního zásahu.

Odpočet se rozběhl. Nyní jsem sotva slyšel křik okolo mne.

Má krev se rozproudila. Překonal jsem poslední zbytky své nejistoty a uvolnil touhu po boji. Poté jsem vytáhl oba své meče z pochev na zádech. Můj soupeř nebyl někdo, koho bych mohl porazit, pokud bych do toho nedal všechno už od začátku.

Heathcliff vytáhl svůj tenký, dlouhý meč ze svého štítu a pevně ho uchopil, jakmile vstoupil do svého bojového postoje.

Stál se svým štítem otočený přímo ke mně a pravá strana jeho těla byla ode mne odkloněna. Necítil jsem žádnou vynucenost z jeho postoje. Uvědomil jsem si, že snaha předvídat jeho činy by mne jenom mohla zmást a rozhodl se jednoduše a okamžitě zaútočit plnou silou.

I když se ani jeden z nás nedíval na okno, oba jsme vystartovali, jakmile se objevila zpráva «Souboj». Snížil jsem svůj postoj, jak jsem běžel; moje tělo téměř škrábalo o podlahu, jak se k ní přibližovalo.

Stočil jsem se těsně před Heathscliffem a rozmáchl se mečem v pravém ruce do levého horního rohu. Byl zablokován štítem ve tvaru kříže a vytvořila se spousta jisker. Ale můj útok měl dvě části. Jednu sekundu po mém prvním úderu můj levý meč vklouzl za štít. Byla to dovednost dvojité čepele «Dvojitý kruh».[73]

Útok zleva byl odražen dlouhým mečem; jeho světelný kruhový efekt se zastavil uprostřed. Ačkoliv to bylo zklamáním, tenhle pohyb byl jenom naznačením začátku boje. Za použití síly mého meče jsem rozšířil vzdálenost mezi námi a poté zaútočil na soupeře znovu.

Tentokrát mému útoku Heathcliff čelil se svým štítem. Jeho pravá ruka byla skryta za obrovským štítem ve tvaru kříže, takže ji bylo těžké vidět.

„Che!“

Uháněl jsem vpravo ve snaze se vyhnout jeho útoku. Myslel jsem, že když zůstanu na straně Heathcliffova štítu, budu mít dost času reagovat na jeho útoky, dokonce i když nebudu vidět jejich dráhu.

Ale pak Heathcliff pozvedl svůj štít nahoru.

Strana sto devadesátá sedmá, Kirito bojující s Heathcliffem o Asunu

„Haaa!“

Spolu s tímto hlubokým výkřikem vykonal ostrý útok se svým štítem. Přicházel ke mně zanechávajíce čisté bílé světlo za sebou.

„Ahh!“

Na poslední chvíli jsem se dokázal ubránit zkřížením svých mečů. Silný dopad zamával celým mým tělem a poslal mě zpátky o několik metrů. Zarazil jsem svůj pravý meč do země, abych zabránil svému pádu a pak se ještě před přistáním v letu otočil.

Bylo to nečekané, ale zdálo se, že štít sám o sobě mohl být také použit jako zbraň. V jistém smyslu to bylo podobné dvojitým čepelím. Původně jsem si myslel, že moje ohromující rychlost mi umožní vyhrát zápas prvním útokem; ale zdálo se, že jsem se mýlil.

Heathcliff vyběhl přímo proti mně, snižoval vzdálenost mezi námi a odmítal mi dát jakýkoliv čas ke vzpamatování. Meč s rukojetí ve tvaru kříže v jeho pravé ruce bodl proti mně rychlostí, která by mohla konkurovat i «Blesku» Asuně.

Vzhledem k tomu, že protivník již započal svůj kombinovaný útok, mohl jsem pouze použít oba své meče k obraně. Před zápasem mi Asuna vysvětlila vše, co znala o «Svatém meči»; ale zdálo se, že pouze o tom vědět nestačilo. Proto jsem se mohl spoléhat jen na svá blesková rozhodnutí ohledně vyblokování příchozích úderů.

Po použití levého meče k odražení posledního horního seknutí jeho osmiúderové kombinované dovednosti jsem se okamžitě pokusil o jednoúderovou dovednost «Ostrý úder»[74] s mečem pravým.

„Hya…aaa!“

S kovovým hlukem tryskového motoru, dovednost meče zanechala červenou světelnou trajektorii předtím, než zasáhla střed jeho štítu. Cítil jsem se, jako kdybych udeřil do kamenné zdi; ale mé ruce pokračovaly s dokončením útoku.

Claang! Zazněl zvuk dopadu a tentokrát to byl Heathcliff, kdo byl zatlačen zpět. Nemohl jsem úplně prorazit jeho štít, ale cítil jsem, že jsem «pronikl» jeho obranou. Heathcliffovi životy se mírně snížily, ale ne o tolik, aby byl souboj rozhodnut.

Heathcliff obratně uskočil a rozšířil vzdálenost mezi námi: „…Působivá reakční doba.“

„Spíš vaše obrana je příliš dobrá…!“ řekl jsem a zaútočil. Heathcliff také pozvedl svůj meč a zaměřil se na mne.

Začali jsme si vyměňovat údery oslepující rychlostí. Můj meč byl zastaven jeho štítem; jeho meč byl odražen mým. Světelné trajektorie různých barev se neustále objevovaly a mizely kolem nás, zatímco zvuky srážek našich zbraní otřásaly arénou. Čas od času se povedla nějaká menší rána a naše životy kousek po kousku klesaly. I kdyby oba hráči nedokázali dát čistý zásah, jeden by vyhrál v momentě, kdy by protivníkovi životy klesty pod padesát procent.

Ale o to jsem se už nestaral. Nadšeně jsem cítil, jak jsem zrychlil, protože to bylo poprvé, od uvěznění v SAO, co jsem stál proti tak silnému protivníkovi. Kdykoliv se moje smysly zostřily, rychlost mých útoků se posunula o kousek dál.

Ještě jsem nedosáhl svého limitu. Stále můžu být rychlejší. Následujte mne Heathcliffe, pokud to dokážete!

Jakmile jsem vypustil každý kousek své síly, kterou jsem měl k dispozici, utápěl jsem se v divoké radosti ze sekání svými meči. S největší pravděpodobností jsem se smál. Zatímco výměna ran zesílila, životy na obou stranách pokračovaly směrem dolů, dokud nedosáhly téměř poloviny.

V tom okamžiku Heathcliffova stoická tvář konečně ukázala záblesk emoce.

Co to bylo? Nervozita? Cítil jsem, že rychlost jeho úderů se o něco málo snížila.

„Haaa!“

V ten moment jsem odhodil veškerou svou obranu a zahájil útok oběma svými meči: «Plamen hvězd». Mé čepele letěly na Heathcliffa jako žhnoucí plameny slunečních solárních erupcí.

„Argh…!“

Heathcliff zvedl svůj štít ve tvaru kříže k obraně. Ale já jsem to prostě ignoroval a pokračoval v sekání zprava, zleva, shora a zespoda. Mezitím reagoval stále pomaleji.

Můžu prorazit skrz!

Byl jsem si jistý, že poslední zásah prolomí jeho obranu. S jeho štítem vysunutým na pravou stranu, můj útok přicházel zleva, obkreslujíce světelnou trajektorii. Jakmile ho tato rána zasáhne, jeho životy konečně klesnou pod polovinu a vyhraju…

Pak, v ten moment, se otřásl celý můj svět.

„?!“

Jak bych to jen měl popsat? Bylo to jako, kdyby mi byl ukraden nějaký čas.

Na několik desetin sekundy všechno okolo mne vypadalo, že zamrzlo; všechno kromě Heathcliffa. Štít, který by měl být na straně pravé, se najednou objevil na straně levé, jako kdybych se díval na zpomalené video a zablokoval můj meč.

„Cože…?!“

V ten kritický okamžik poté, co byl můj silný útok zablokován, jsem byl ochromen. Nebyla šance, že by si Heathcliff nechal ujít takovou šanci.

Dlouhý meč v jeho pravé ruce spustil jednoúderovou dovednost, která na mne šla s obrovskou přesností a jistě ukončí celý souboj. Spadl jsem na hromadu. Koutkem oka jsem viděl fialovou systémovou zprávu, která oznamovala konec souboje.

Můj bojový stav zmizel. Prostě jsem tam ležel s prázdnou myslí, dokonce i poté, co jsem znovu zaregistroval fandění.

„Kirito-kun!“ Asuna přiběhla a zatřásla mnou, což mě znovu přivedlo ke smyslům.

„Ah… jo… Jsem v pořádku.“

Asuna se podívala na můj prázdný výraz s obavami.

Já, prohrál…?

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Heathcliffova nadpozemská rychlost během těch posledních okamžiků přesáhla limity hráče – přesáhla limity každého člověka. Viděl jsem dokonce na chvíli, jak se z této nemožné rychlosti deformují polygony, ze kterých byl vytvořen jeho avatar.

Jak jsem seděl na zemi, zvedl jsem hlavu a zadíval se Heathcliffovi do obličeje.

Ale výraz vítěze byl z nějakého důvodu naštvaný. Červený válečník na nás zíral se svýma kovovýma očima, pak se beze slova otočil a přešel do své čekárny za přítomnosti ohromného jásotu.

Sword Art Online, svazek první, kapitola čtrnáctá[edit]

„Co…? Co to je?!“

„Co tím myslíš? Ty víš, co to je. Pojď, vstaň!“

Ty věci, do kterých mne Asuna nutila, byly mým novým oblečením. Ačkoliv vypadali stejně jako kabát, který jsem nosíval, tyhle byly oslnivě bílé. Na obou manžetách byl malý křížek a jeden velký na zádech; všechny tři měly zářivě červenou barvu. Byla to bez jakýchkoliv pochyb uniforma Rytířů krvavé přísahy.

„…Říkal jsem, že chci něco méně okázalého…“

„Tohle je jeden z nich. Jo, sluší ti!“

Klesl jsem do houpacího křesla, jako by mne opustily veškeré síly. Stále jsem žil ve druhém patře Agilova obchodu. Toto místo se stalo mým útočištěm před katastrofou, takže politováníhodný prodejce spal jenom na prostém lůžku v prvním patře. Jediným důvodem, proč mne nevyštval pryč, bylo to, že sem každý druhý den chodila Asuna pomáhat s obchodem. Byla to ta nejlepší reklama, jakou mohl mít.

Jakmile jsem si povzdechl ve svém křesle, Asuna přišla a sedla si na opěrku, která se stala jejím vyhrazeným místem. Houpala s křeslem a smála se, jako by pro ni byla moje situace zábavná a pak přitiskla ruce k sobě, jako kdyby si na něco vzpomněla.

„Ah, radši bychom se měli pořádně pozdravit. Doufám, že jako členové jednoho klanu spolu budeme dobře vycházet.“

Náhle se uklonila, já se narovnal v zádech a odpověděl: „Já také doufám, že spolu budeme vycházet dobře… ale na druhou stranu, já jsem jenom řadový člen a ty jsi zástupkyně velitele, takže…“

Přejel jsem pravým ukazováčkem Asuně po zádech a pokračoval: „Nebudu už moci dělat takové věci…“

„Kyaa!“

Spolu s tímto výkřikem moje nadřízená vyskočila a udeřila svého podřízeného do hlavy. Poté přešla k protějšímu křeslu a sedla si; trucovala.

Líný sluneční svit pozdního podzimu nás nakrátko ukonejšil.

Od mé prohry v souboji s Heathcliffem uplynuly dva dny. Protože jsem nebyl někdo, kdo by nedodržel své slovo, přidal jsem se k Rytířům krvavé přísahy, jak jsme se dohodli s Heathcliffem. Klan mi dal dva dny na přípravu, takže od zítřka bych měl poslouchat jejich rozkazy ohledně průzkumu labyrintu na sedmdesáté páté úrovni.

Přidal do klanu, huh…

Asuna se na mne podívala, jakmile uslyšela můj tichý povzdech: „…Zapletl ses do toho všeho jenom kvůli mně.“

„Nah, to je v pohodě. Je to pro mne dobrá příležitost. Stejně jsem začal narážet na limity sólové hry…“

„Ráda tě slyším to říkat… Hej, Kirito-kun…“ Asuniny oči lískooříškové barvy se dívaly přímo na mne.

„Můžeš mi říci, proč se vyhýbáš klanům… a lidem…? Nemyslím si, že je to jenom proto, že jsi byl beta testér nebo používáš unikátní dovednosti, protože jsi hodně milý člověk.“

Přesunul jsem svůj pohled směrem dolů a pomalu se houpal na křesle: „…Kdysi dávno… už před rokem, jsem jednou vstoupil do klanu…“

Ta slova ze mne vyšla tak snadno, až sem byl překvapen. Možná to bylo proto, že Asunin upřený pohled vyvolával pocit, že by byl schopen roztavit veškerou bolest, která mne probodávala pokaždé, když jsem na to pomyslel.

„Bylo mi nabídnuto místo poté, co jsem náhodou potkal a pomohl jim v oblasti labyrintu… Byl to malý klan pouze o šesti členech včetně mě a měla zajímavé jméno: «Černé kočky v záři měsíce».[75]

Asuna se lehce usmála.

„Vůdce byl dobrý člověk. Byl to uživatel obouruční hole nazývaný Keita. Za každé situace myslel nejdříve na členy klanu, takže mu všichni hluboce důvěřovali. Řekl mi, že byl průzkumným hráčem od té doby, co většina z jeho členů používala obouruční zbraně dlouhého dosahu…

Abych řekl pravdu, jejich úrovně byly mnohem nižší, než moje. Ne, měl bych říci, že to já jsem byl na příliš vysoké úrovni.

Pokud bych mu řekl svoji úroveň, Keita by si mohl rozmyslet svoji nabídku. Ale já jsem začínal být unavený z toho osamělého chození po labyrintech každý den a záviděl jsem rodinnou atmosféru «Černých koček». Připadalo mi, jako by byli opravdovými kamarády, protože jejich rozhovory, které vedly, postrádaly jakýkoliv nádech trapnosti nebo vzdálenosti, která byla obvykle patrná v online rozhovorech mezi hráči; to mne samozřejmě také hluboce přitahovalo.

Upřímně řečeno, neměl jsem žádné právo toužit po péči ostatních. Ztratil jsem to právo, když jsem se rozhodl stát se sólistou a jenom sobecky zvyšovat svojí úroveň. Ale potlačil jsem svou intuici a připojil se ke klanu, skrývajíce oboje, moji úroveň i beta testérskou minulost.

Kejta mne požádal, jestli bych mohl vytrénovat jednoho z jejich kopiníků na uživatele meče a štítu. Protože poté by tu byly tři přední hráči včetně mne a klan by mohl být vyváženou skupinou.

Ten kopiník, který mi byl svěřen, byla tichá dívka s černými vlasy po ramena jménem Sachi. Když jsme byli představeni, řekla s rozpačitým úsměvem, že navzdory tomu, že je dlouholetá hráčka, nebyla schopna si tu udělat mnoho přátel kvůli své osobnosti. Vždy, když zde nebyly žádné klanové povinnosti, jsem s ní byl venku a učil ji, jak používat jednoruční meč.

Sachi mi byla podobná v mnoha ohledech. Oba jsme se stranili společnosti, preferovali uzavírání se do sebe, a přesto jsme se obávali samoty.

Pak mi jednoho dne najednou pověděla, že se bála smrti, že byla tak moc vystrašená z této smrtící hry, že nechtěla vycházet ven a trénovat.

Na její přiznání jsem mohl reagovat pouze: ‚Nenechám tě zemřít.‘. Nemohl jsem jí říct nic dalšího, protože jsem se stále snažil skrývat svoji úroveň. Poté, co uslyšela mnou odpověď, trochu plakala předtím, než se usmála.

Jednoho dne, o něco později, pět z nás, celý klan kromě Keita, šlo do labyrintu. Keita s námi nešel, protože byl na vyjednávání ohledně domu, který jsme chtěli použít jako naše hlavní velitelství, ihned poté, co se nám na něj podařilo našetřit.

Ačkoliv jsme šli do labyrintu, který už byl vyčištěn, stále v něm existovali neprozkoumané oblasti. Jeden z členů objevil truhlu s pokladem, když jsme byli připraveni odejít. Doporučil jsem nechat ji být, protože jsme byli blízko předním liniím, takže tu byla monstra vysokých úrovní. Kromě toho, jsem nevěřil jejich dovednosti odstraňování pastí. Ale protože jenom já a Sachi jsme byly proti otevření truhly s pokladem, prohráli jsme hlasování dva ku třem.

Byla to poplašná past, jeden z nejhorších typů pastí. Jakmile jsme otevřeli truhlu, rozezněl se ohlušující poplach a monstra začala přicházet do místnosti z každého vchodu. Okamžitě jsme se pokusili utéct pomocí teleportu.

Ale ta pas byla dvojitá. Místnost byla Antikrystalovou oblastí – naše krystaly nefungovaly.

Bylo tam jednoduše příliš mnoho monster, než aby šly zadržet. Ostatní členové upadli do úplného zmatku a bezcílně běhali kolem. Snažil jsem se vytvořit cestu za použití vysokoúrovňových dovedností meče, které jsem až doteď skrýval, ale zpanikaření členové to nezvládli včas. Jeden po druhém, jejich životy padaly na nulu, a křičeli před jejich rozpadem na malé kousíčky. Myslel jsem, že bych mohl zachránit alespoň Sachi a nekonečně sekal svým mečem.

Ale bylo příliš pozdě. Viděl jsem Sači natahovat ke mne její ruku zatímco monstrum ji nemilosrdně přeseklo. Její oči byly stále plné důvěry, dokonce i poté, co se začala tříštit jako skleněná socha a zmizela. Věřila a spoléhala se na mne až do úplného konce; ale protože moje slova nebyla nic víc než slabá a povrchní, nestala se ničím větším než prázdným slibem, lží.

Keita na nás čekal v hospodě, která sloužila jako naše dočasná základna, s klíči od nového hlavního velitelství v rukách. Poté, co jsem se vrátil do hospody sám, jsem Keitovi vysvětlil, co se stalo. Mlčky poslouchal, dokud jsem neskončil a pak se mne zeptal: ‚Jak jsi to přežil?‘

Poté jsem odhalil svoji skutečnou úroveň a skutečnost, že jsem byl beta testér.

Keita na mne zíral jako bych byl něco odporného a pak řekl jedinou věc: ‚Beater jako ty neměl žádné právo k nám vstoupit.‘

Tato slova mne probodla skrz na skrz, jako by byla ocelovým mečem.“

„…Co se stalo… té osobě…?“

„Spáchal sebevraždu.“

Asuna se v křesle zatřásla.

„Skočil z okraje úrovně. Pravděpodobně mne proklínal… až do úplného konce…“

Cítil jsem, jak se mi svíral krk. Jak jsem líčil tyto vzpomínky, které jsem pohřbil hluboko uvnitř svého srdce, bolavé emoce se vrátily zpět s dokonalou jasností. Zatnul jsem zuby. Ačkoliv jsem chtěl u Asuny nalézt trochu útěchy, vnitřní hlásek mi šeptal, „Nemáš žádné právo to chtít“, který mi zanechal pouze jedinou možnost a to pevně zatít pěsti.

„Já jsem je zabil. Kdybych nezakryl fakt, že jsem byl beta testér, byl bych schopen je přesvědčit, aby nechali truhlu na pokoji. Byl jsem to já… Já jsem byl ten, co zabil Keita… a Sachi…“ s očima dokořán jsem tato slova procedil skrz zaťaté zuby.

Asuna náhle vstala, udělala dva kroky směrem ke mně a oběma rukama mne pohladila po obličeji. Přitáhla svoji nádhernou tvář s vřelým úsměvem blíže k mé.

„Já neumřu,“ zašeptala velmi jasným hlasem. Cítil jsem, jak síla opustila mé napjaté tělo.

„Protože… Já… já jsem ta, kdo tě bude ochraňovat.“

Poté, co to vyřkla, si Asuna položila mnou hlavu na svou hruď a objala mne. Cítil jsem, jak mne obklopila jemná a hřejivá temnota.

Když jsem zavřel oči, moje mysl přesáhla temnou oponu mých vzpomínek a uviděl jsem obličeje členů Černých koček; všichni seděli za stolem v hospodě, koupající se v oranžovém světle.

Nemůže mi být odpuštěno. Nikdy nemohu splatit tu cenu mého provinění.

Ale i přesto, tváře, které zůstali v mých vzpomínkách se zdáli, že se usmívaly.

Druhý den jsem si oblékl oslnivě bílý plášť a odešel s Asunou do Grandumu na padesáté páté úrovni.

Ode dneška bych měl začít pracovat jako člen klanu Rytířů krvavé přísahy. Nicméně na rozdíl od obvyklých pětičlenných skupin, Asuna využila své moci a dovolila nám utvořit dvoučlennou skupinu; takže ve skutečnosti se od včerejška nic nezměnilo.

Ale rozkazy, které na nás čekaly na hlavním velitelství klanu, byly úplně nečekané.

„Tréning…?“

„Ano. Vytvoříme čtyřčlennou skupinu a projdeme oblastí labyrintu na padesáté páté úrovni do obytné oblasti na úrovni padesáté šesté.

Muž, který toto řekl, byl jeden z oné čtveřice mužů, která byla přítomna u stolu, když jsem mluvil s Heathcliffem. Byl to obrovský muž s hustými blond kadeřemi vypadající jako sekerník.

„Počkej Godfree! Kirito-kun bude…“

Jak se Asuna začala hádat, Godfreed pozvedl jedno ze svých obočí a odpověděl jistým, ne-li arogantním hlasem: „Dokonce i zástupce velitele musí dodržovat pravidla. Nevadí mi, že se přidal k průzkumné skupině. Ale jako velitel předvoje si musím otestovat jeho schopnosti. Dokonce i přesto, že je to uživatel unikátní dovednosti, momentálně nevíme, jestli nám vůbec k něčemu bude.

„S jeho silou, není žádná možnost, že by byl na obtíž…“

Uklidnil jsem rozrušenou Asunu a promluvil: „Pokud se chcete přesvědčit, ukážu vám to. Ale nechci ztrácet čas v nějakém labyrintu na nízké úrovni. Souhlasíš s jeho rychlým proběhnutím?“

Godfree zavřel ústa s výrazem nelibosti. Pak odešel poté, co řekl: „Shromáždíme se u západní brány města za třicet minut.“

„Co to je za přístup?!“ kopla rozhořčená Asuna svými botami do ocelového pilíře.

„Omlouvám se, Kirito-kun. Možná by bylo lepší, kdybychom utekli…“

„Pokud bychom to udělali, všichni členové klanu by mne společně proklínali až do smrti,“ usmál jsem se a laškovně ji poplácal na hlavě.

„Uuuu, myslela jsem, že dnes budeme spolu… Měla bych jít s tebou…?“

„Budu brzo zpátky. Jenom tu počkej.“

„Jo… buď opatrný…“ neochotně Asuna přikývla.

Poté, co jsem jí zamával, vyšel jsem z budovy hlavního velitelství.

Ale když jsem dorazil na určené místo – západní bráně Grandumu – uviděl jsem ještě něco mnohem více šokujícího.

Vedle Godfreeda stála osoba, kterou jsem z tohoto světa chtěl vidět nejméně – Kuradeel.

Sword Art Online, svazek první, kapitola patnáctá[edit]

„…Co to má znamenat?“ zeptal jsem potichu Godfreeda.

„Hmmm, vím, co se mezi vámi dvěma stalo. Ale protože jste od teď spoluhráči v jednom klanu, tak jsem si myslel, že by to mohla být dobrá příležitost vyřešit zlou krev.“

Zatímco jsem sledoval smějícího se Godfreeda s hlavou v oblacích, Kuradeel pomalu šel přímo ke mně.

„…“

Ustrnul jsem a byl připraven reagovat na jakoukoliv situaci. I přesto, že jsme byli v bezpečné oblasti, nedalo se odhadnout, co by mohl udělat.

Ale proti všem mým očekáváním se Kuradeel najednou uklonil. Pak zamumlal sotva slyšitelným hlasem zpoza jeho dlouhých vlasů: „Omlouvám se… za problémy, které jsem ti posledně způsobil…“

Tentokrát jsem byl opravdu šokován. Spadla mi čelist úžasem a zůstal jsem mlčky stát.

„Už se nebudu znovu chovat tak hrubě… doufám, že mi to odpustíš…“

Kvůli jeho dlouhým mastným vlasů jsem neviděl jeho výraz.

„Ach… jo…,“ přinutil jsem se přikývnout a mezitím přemýšlel, co se sakra stalo. Podstoupil snad operaci na změnu osobnosti nebo tak něco?

„Ano, ano. Takže je teď o všechno postaráno!“ vykřikl Godfree a znovu se srdečně zasmál. Měl jsem silné podezření; Kuradeel musel mít něco za lubem, ale díky jeho skloněné hlavě jsem jen tak od pohledu nemohl odhadnout co. Na rozdíl od nadhodnocování emocí, nyní dostávalo SAO zabrat během zpracování jemných výrazů. Právě teď jsem jenom mohl přijmout jeho omluvu, ale zdůraznil jsem si, že musím zůstat ostražitý.

Po chvíli dorazil poslední člen a pak jsme vyrazili do labyrintu. Zrovna, když jsem se dostal do svého tempa, mne Godfree zastavil chraplavým hlasem: „Počkej… dnešní cvičení bude probíhat za co možná nejreálnějších okolností. Chci vidět, jak dobře se vypořádáváte s nebezpečnými situacemi, takže si vezmu všechny vaše krystaly.“

„…Dokonce i teleportační krystaly?“

Godfree jenom přikývl. Zaváhal jsem. Krystaly, zejména pak teleportační, byly poslední záchrannou sítí v této smrtící hře. Nikdy jsem nebyl bez nich. Chystal jsem se odmítnout, ale dělat tady potíže by mohlo způsobit problémy Asuně, takže jsem se rozhodl vzít svá slova zpět.

Pozorujíce jak Kuradeel a další člen skupiny poslušně předali své krystaly, neměl jsem na výběr, než učinit taktéž. Godfree dokonce poté pečlivě zkontroloval můj inventář.

„Hmm… dobrá. Tak pojďme!“ rozkázal Godfree, vyšli jsme z Grandumu a putovali přímo k oblasti labyrintu, která se nacházela v dálce na západě.

Výcviková oblast padesáté páté úrovně byla úplná pustina téměř bez vegetace. Chtěl jsem výcvik dokončit rychle, takže jsem navrhl běžet celou cestu k labyrintu, ale to bylo zamítnuto jedním mávnutím Godfreeho ruky. Bylo to pravděpodobně proto, že se zaměřil jen na zvyšování své síly a opomíjel obratnost. Vzdal jsem to a nadále šlapal po nekonečné pustině.

Několikrát jsme narazili na monstra. Ale když na to přišlo, nečekal jsem trpělivě na Godreeho rozkazy, ale jednoduše jsem je rovnou zabíjel.

Nakonec, po přejití bezpočtu vysokých a skalnatých hor, se šedý vápenec labyrintu objevil v našem zorném poli…

„Dobře, tady si dáme přestávku!“ oznámil Godfree chraplavým hlasem a skupina se zastavila.

„…“

Chtěl jsem jenom proběhnout labyrintem; ale když jsem si uvědomil, že by to bylo zamítnuto jenom, co bych to navrhl, prostě jsem přikývl a posadil se na kámen. Bylo skoro poledne.

„Vyndám jídlo.“

Godfree pak vyvolal čtyři kožené váčky a hodil je členům skupiny. Chytil jsem svůj jednou rukou a otevřel jej bez nějakých očekávání. Uvnitř byla láhev vody a nějaký surový chleba, který prodávali v NPC obchodech.

Otevřel jsem láhev a polkl sousto v puse, zatímco jsem proklínal svou smůlu; právě teď bych jedl Asuniny vlastnoručně vyráběné sendviče, kdyby šlo všechno tak, jak jsme plánovali.

Pak jsem si najednou všiml Kuradeela sedícího na vzdáleném kameni. Ještě se ani nedotkl svého váčku a jeho oči pod dlouhými vlasy temně žhnuly naším směrem.

Na co se sakra dívá…?

Chladný pocit náhle projel mým tělem. Na něco čekal. To něco… bylo pravděpodobně…

Okamžitě jsem odhodil svou láhev pryč a snažil se vyplivnout tekutinu pryč z pusy.

Ale už bylo příliš pozdě. Síla mne náhle opustila a zhroutil jsem se. Ukazatel života se dostal na okraj mého zorného pole; byl obklopen zeleným rámečkem, který tam obvykle nebyl.

Nebylo o tom pochyb; byl to paralyzující jed.

Když jsem se kolem sebe rozhlédl, zjistil jsem že Godfree s dalším členem skupiny se také svíjeli na zemi. Okamžitě jsem sáhl do svého váčku levým předloktím, ale tím jsem jenom prohloubil svou paniku. Už jsem odevzdal všechny své protijedy a teleportační krystaly Godfreemu. Stále jsem měl lektvar, ale ten neměl žádný efekt na paralýzu.

„Ku… kukuku…,“ dolehl pronikavý smích k mým uším. Kuradeel stále seděl na kameni, držel se za břicho a svíjel se smíchy. Jeho oči přikryté těžkými víčky odhalily jeho šílenou extázi, kterou jsem znal až příliš dobře.

„Vacha! Chacha! Hjachachacha!“

Rozesmál se směrem k obloze, vypadajíce neschopný se ovládat. Godfree na něj zíral s výrazem ohromení.

„Co…? Co to má…? Nepřipravoval… jsi vodu… ty, Kuradeele…?“

„Godfree! Rychle použijte protijed!“

Poté, co uslyšel můj výkřik, se začal Godfree konečně přehrabovat v sáčku po jeho boku.

„Hja!“

S podivným výkřikem seskočil Kuradeel z kamene a odkopl Godfreeho levou ruku svou nohou. Zelený krystal Godreemu vyklouzl z ruky. Kuradeel ho zvedl, pak strčil ruku do Godfreeho sáčku, vzal všechny zbývající krystaly a strčil do svého vlastního.

Všechno bylo pryč.

„Kuradeele… Co, co to děláš…? Je tohle nějaký způsob… výcviku?“

„De… bile!“ řekl Kuradeel a nakopl Godfreeho, jenž stále nepochopil situaci a mumlal tyhle nesmysly, do pusy.

„Argh!“

Godfreeho životy se malinko snížily a ve stejný čas se Kuradeelův ukazatel zločinnosti změnil ze žluté barvy na oranžovou. Ale to nic nezměnilo. Nebyla šance, že by někdo mohl procházet přes úroveň, která už byla vyčištěna.

„Godfree-san, vždy jsem si myslel, že jste idiot, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že jsi tak beznadějný případ. Nemáš místo mozku svaly?“

Kuradeelův ostrý smích se rozléhal pustinou.

„Je tu stále hodně věcí, které ti chci říct, ale… to bych neudělal, ztrácet svůj čas s předkrmy…“

Kuradeel vytáhl meč, zatímco mluvil. Zvedl ho vysoko do vzduchu a natáhl své tenké tělo. Sluneční světlo se odráželo od jeho silné čepele, jak jím mával kolem.

„Počkej, Kuradeele! Ty… Co… co to říkáš…? Tohle… tohle není cvičení…?“

„Drž hubu a zemři,“ odplivl si Kuradeel a bez milosti máchl mečem dolů. Těžký a tupý zvuk se rozezněl a Godfreeho životy se výrazně snížily.

Godfree konečně pochopil vážnost situace a začal křičet. Ale už bylo příliš pozdě.

Dvakrát, třikrát, meč přicházel dolů s nemilosrdným leskem a Godfreeho životy se citelně snižovaly s každým švihem. Pak, když dosáhly červené zóny se Kuradeel zastavil.

Přesto, že jsem si myslel, že nemůže spáchat vraždu bez ohledu na to, jak šílený byl, Kuradeel změnil uchopení rukojeti meče a pomalu ji tlačil do Godfreeho. Jak Godfreeho životy odcházely kousek po kousku, Kuradeel začal na meč tlačit celou svou vahou.

„Aaaahhhh!“

„Hjachachacha!“

Zatímco Godfreeho kvílení sílilo, Kuradeel začal vydávat podivné výkřiky jemu vlastní. Meč se pomalu zarýval do Godfreeho těla a jeho životy klesaly stabilním tempem…

Mlčky jsem já spolu s dalším členem skupiny sledoval, jak Kuradeeův meč pronikl celým Godfreeho tělem a jeho životy v ten moment dosáhly nuly. Godfree pravděpodobně nechápal, co se děje ani, když se jeho tělo roztříštilo do bezpočetného množství střepů.

Kuradeel pomalu vytáhl meč ze země a pak otočil hlavou jako strojek u hodinek a podíval se zbylého člena skupiny.

„Ach! Achhh!“

S těmito krátkými výkřiky s sebou začal zbylý člen máchat kolem ve snaze uniknout. Kuradeel se poté vydal přímo k němu podivnými kroky.

„…Nemám nic proti tobě… Ale podle mého scénáře se jenom já mohu vrátit živý…“

Pozvedl svůj meč, zatímco si mumlal pro sebe.

„Aaachhh!“

„Chceš to slyšet? Víš, naše skupina…“

Pustil ho dolů; jeho uši byly hluché vůči výkřikům.

„Byla přepadena v pustině velkou skupinou hráčů zabijáků…“

Další švih.

„Bojovali jsme statečně, ale všichni tři jste zemřeli.“

A další.

„Zůstal jsem sám, ale zahnal jsem kriminálníky a podařilo se mi přežít a vrátit se na hlavní velitelství…“

Po čtvrtém útoku jeho životy zmizely. Ozval se zvukový efekt, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Ale Kuradeel vypadal, jako by slyšel hlas bohyně. Stál tam uprostřed exploze střepů a poslouchal jej s blaženým výrazem ve tváři.

Nebylo to poprvé, co tohle zažil…

Byl jsem si tím jistý. Jeho ukazatel se změnil na oranžovou barvu kriminálníků jenom před pár momenty, ale existovala spousta opovrženíhodných způsobů, jak zabít člověka bez jeho změny. Nicméně, pochopení tohohle faktu nic nevyřeší.

Nakonec Kuradeel obrátil svůj pohled ke mně s nekontrolovatelným smíchem šířícím se přes celý obličej. Pomalu kráčel směrem ke mně, jeho meč vydával nesnesitelný zvuk, jak ho vláčel po zemi.

„Ahoj,“ řekl šeptem, když se ke mně, stále ležícímu na zemi, přikrčil.

„Kvůli idiotovi jako jsi ty, jsem musel zabít dva úplně nevinné hráče.“

„Nevypadáš kvůli tomu nějak smutně,“ odpověděl jsem, přičemž jsem zoufale hledal cestu z této situace. Protože paralýza znemožňovala hráči otevření okna menu, nebylo možné, aby hráč odesílal zprávy. I když jsem věděl, že mi to neudělá extra dobře, snažil jsem se pohnout levou rukou, která byla v mrtvém úhlu Kuradeelova pohledu, zatímco jsem dál mluvil: „Proč se osoba jako ty přidala k Rytířům krvavé přísahy? Klan kriminálníků by byl pro tebe vhodnější.“

„Keh, proč se ptáš na něco tak zřejmého? Bylo to kvůli té dívce!“ řekl svým chraplavým hlasem a olízl si rty. Když jsem si uvědomil, že mluví o Asuně, začala se ve mně vařit krev.

„Ty zatracenej parchante…!“

„Woah, proč na mě takhle zíráš? Je to jenom hra, ne…? Neboj se. Postarám se o tvojí drahocennou zástupkyni velitele. Koneckonců mám spoustu užitečných předmětů.“

Kuradeel zvedl láhev s otrávenou vodou, zatřásl jí až z ní začalo stříkat. Pak trapně zamrkal a pokračoval v mluvení: „A ty jsi právě řekl něco velmi zajímavého, že by mi více vyhovoval klan kriminálníků.“

„…No, je to prostě pravda.“

„Smekám před tebou. Jsi hodně mazaný.“

„Kekeke.“

Kuradeel se smál a něco zvažoval. Pak najednou sundal rukavici na své levé ruce. Vyhrnul si bílý rukáv trička a obrátil holé předloktí tak, abych viděl jeho spodní část.

„…!“

Když jsem uviděl, co tam bylo… zastavil se mi dech. Bylo to tetování. Obrázkem byla karikatura černé inkoustové rakve ve stylu mangy. Ústa s párem očí vytvářely na vrcholku víka rakve úsměv a zevnitř trčely kostlivcovi bílé kosti..

„Ten… znak je… «Rozšklebená rakev»?”[76] zeptal jsem se suše. Kuradeel se usmál a přikývl jako odpověď.

«Rozšklebená rakev» býval největší a nejhorší vraždící klan v Aincradu. Byl veden chladným a lstivým vůdcem, prováděli nekonečné experimenty s novými metodami zabíjení lidí; nakonec se počet hráčů, které zabili, vyšplhal na trojciferné číslo.

Hráči se nejednou pokusili vyřešit problém prostřednictvím vyjednávání, ale každý posel byl okamžitě zabit. Nemohli jsme pochopit, proč vraždí hráče, neboť to pouze snižovalo šance na dohrání hry a kvůli tomu jsme s nimi nemohli vyjednávat. Ne dlouho poté hráči, kteří se zaměřili na vyčištění hry, vytvořili dočasnou skupinu, které by mohla konkurovat snad jenom skupina na eliminaci bosse, a nakonec jejich klan zničila po několika dlouhých a krvavých bitvách.

Asuna a já jsme také byli v té skupině. Ale informace odněkud unikly a vrahové byli připraveni a čekali na nás. V mém šílenství jsem kvůli ochraně kamarádů vzal nešťastnou náhodou život dvou členům Rozšklebené rakve.

„Je to… kvůli pomstě? Jsi přeživší z Rozšklebené rakve?“ zeptal jsem se ho přeskakujícím hlasem. Kuradeel doslova vyplivl odpověď: „Heh, v žádném případě. Proč bych dělal něco tak hloupého? Přidal jsem se k Rozšklebené rakvi teprve nedávno a to jsem byl ještě opilej. Naučil jsem se od nich paralyzující techniku… Ah, to je trapný.“

Postavil se téměř robotickým pohybem a pozvedl znovu svůj meč.

„No, povídali jsme si už dostatečně dlouho. Jed by měl brzy vyprchat, takže bych to měl teď dokončit. Snil jsem o tomto momentu… od toho souboje…“

Oheň se rozhořel v jeho očích, které byly otevřeny tak široce, že byly úplně do kruhu. Vyplázl ven jazyk ze svých usmívajících se úst a dokonce zvedl paty a postavil se na špičky, jak se připravoval na švihnutí mečem dolů.

Těsně předtím, než se pohnul, jsem jenom za pomoci mého zápěstí hodil špici v levé ruce. I když jsem mířil na obličej, kde bylo poškození největší, kvůli snížené přesnosti způsobené paralýzou, ocelová špice minula a probodla Kuradeelovu levou ruku. Kuradeelovy životy se snížily pouze o trochu a já se dostal do úplně bezvýchodné situace.

„…To bolí…,“ svraštil Kuradeel obočí a zkřivil rty nahoru, a poté bodl moji pravou ruku špičkou svého meče. Dvakrát jím otočil, pak třikrát.

„Argh…!“

I když jsem necítil žádnou bolest, nepříjemný pocit simulovaný v nervech prošel celým mým tělem spolu se silným efektem paralýzy. Pokaždé, když se čepel zabořila do mé ruky se moje životy pomalu, ale stabilně snižovaly.

„Pořád…? Stále ještě efekt jedu neodezněl…?“

Zaťal jsem zuby a čekal na moment, kdy bude moje tělo osvobozeno. Doba trvání paralýzy záležela na síle jedu, ale většina paralyzujících jedů odezněla okolo pěti minut.

Kuradeel vytáhl meč a poté mě bodl do levé nohy. Nepříjemný pocit paralýzy proběhl znovu celým mým tělem a systém nemilosrdně vypočítával poškození.

„No…? Jaké to je…? Jaký je to pocit vědět, že brzy zemřeš…? Řekni mi to… mohl bys…?“ řekl Kuradeel téměř šeptem zatímco upřeně zíral na můj obličej.

„Řekni něco… Breč a křič, že nechceš zemřít…“

Moje životy klesly pod polovinu a změnily se na žlutou barvu. Paralýza stále neodezněla. Celé mé tělo chladlo, jako kdyby mne obklopovala smrt s mrazivým vzduchem, její chlad pomalu postupoval od mých nohou.

Viděl jsem v SAO zemřít hodně hráčů. Všichni měli ten samý výraz ve tvářích, když se rozpadali do bezpočetného množství střípků a zmizeli; byl to pokaždé stejně jednoduchý výraz ptající se na jedno: „Opravdu umřu zrovna takhle?“

Pravděpodobně to bylo proto, že hluboko v našich srdcích nikdo z nás nechtěl přijmout absolutní nadvládu hry. Jednoduše jsme nechtěli uvěřit, že smrt ve hře znamená skutečnou smrt.

Všichni jsme se drželi nadějné spekulace, že „Možná se jenom vrátíme do skutečného světa, jakmile naše životy klesnou na nulu a zmizíme.“ Samozřejmě, že jste museli sami zemřít, abyste zjistili, co se ve skutečnosti stalo. Pokud o tom uvažujete tímto způsobem, pak by smrt byla jedním ze způsobů, jak uniknout z této hry…

„Hej, hej, řekni něco. Opravdu tě tu zabiju.“

Kuradeel vytáhl meč z mé nohy a tentokrát probodl můj žaludek. Moje životy výrazně poklesly a vstoupily do nebezpečné červené oblasti. Ale cítil jsem to, jako by se mne to netýkalo, jako kdyby se to všechno stalo v nějakém vzdáleném světě. Dokonce, i přestože jsem byl mučen mečem, moje mysl se vydala na temnou stranu, jako by ji postupně zakrývala silná a těžká látka.

Ale pak… silný strach najednou sevřel mé srdce.

Asuna. Kdybych zmizel a nechal ji v tomto světe, Asuna by se mohla dostat do Kuradeelových rukou a snášet stejnou bolest jako já. Tato možnost vytvořila tak nesnesitelnou bolest, že mne okamžitě šokem přivedla zpět k vědomí.

„Kaaach!“ otevřel jsem oči, popadl meč, který byl zabořen v mém žaludku a začal ho vytlačovat ven veškerou silou, kterou jsem měl. Zbývalo mi asi jenom deset procent z mého života. Kuradeel pak vykřikl překvapením: „Huh...? Huh? Co to, máš strach ze smrti?“

„Jo… Já… ještě nemůžu umřít…“

„Heh! Hjachacha! To je mnohem lepší!“

Kuradeel se smál jako rozmarný pták a celou svou vahou zapřel meč. Napínal jsem proti němu jednu ruku. Systém prováděl řadu komplikovaných výpočtů založených na mojí a Kuradeelově síle a pak určil výsledek.

Konečný výsledek – meč začal znovu postupovat dolů, pomalu, ale jistě. Byl jsem plný strachu a zoufalství.

Byl to konec?

Měl jsem umřít? Zanechat Asunu v tomto šíleném světě?

Odporoval jsem postupně se přibližujícímu meči a zoufalství, které mne naplňovalo.

„Zemři! Zemři!“ křičel Kuradeel pronikavým hlasem.

Vražedný záměr, který na sebe vzal podobu matně zářícího meče, přicházel dolů centimetr po centimetru. Pak konečně špička meče dosáhla mého těla – a pomalu se do něj zarývala…

V tento moment se objevil závan větru.

Byl to závan tmavě červeného a čistě bílého větru.

„Huh…?!“

S tímto výkřikem překvapení byl vrah spolu se svým mečem odhozen vysoko do vzduchu. Mlčky jsem zíral na siluetu člověka, který se objevil.

„…Nejdu pozdě… Nejdu pozdě… Děkuji ti bože… Nejdu pozdě…“

Její třesoucí se hlas zněl sladší než třepot andělských křídel. Rty se jí prudce chvěly, zhroutila se na kolena a podívala se na mne: „Živý… Jsi živý, že jo, Kirito-kun…?“

„…Jo… Jsem stále naživu…“

Můj hlas zněl tak slabě, až mne to překvapilo Asuna jednou přikývla a vytáhl růžový krystal ze svého váčku, položila levou ruku na mou hruď a zakřičela: „Vyléčit!“

Krystal se rozpadl a můj ukazatel života se okamžitě naplnil. Po potvrzení mého uzdravení mi Asuna pošeptala: „…Počkej tady. Rychle se o to postarám…“

Pak se postavila, elegantně vytáhla svůj rapír a vykročila.

Její cíl, Kuradeel, se stále ještě nezvedl ze země. Když uviděl osobu, která se k němu blížila, jeho oči se rozšířily.

„Asuno-sama… Jak jste se sem dostala…? Tohle je cvičení, jo, stala se tu nehoda při cvičení…“

Kuradeel skočil zpět, jako kdyby byl pružina a pokoušel se zformovat výmluvu svým nervózním hlasem. Ale předtím, než ji mohl dokončit, Asunina pravá ruka probleskla a špička jejího meče roztrhla Kuradeelova ústa. Nestala se zločincem, protože její protivník už měl oranžový ukazatel.

„Achhh!“

Kuradeel si zakryl ústa rukou, zaklonil se dozadu a na okamžik ztuhl. Pak, když se narovnal, byly jeho oči plné známého hněvu.

„Ty děvko… zašlo to až příliš daleko… Heh, nevadí. Prostě se o tebe postarám taky…“

Ale zastavil se uprostřed věty; Asuna začala divoce útočit, jakmile sevřela svůj meč. Její rapír kreslil nespočet světelných čar, jak sekal a bodal Kuradeelovým směrem neuvěřitelnou rychlostí. Neviděl jsem dráhu jejího meče a to jsem byl o několik úrovní výše než ona. Jenom jsem sledoval andělské pohyby jejího meče, skoro jako kdyby tančila.

Bylo to krásné. Asuna zatlačila svého protivníka bez jakéhokoliv výrazu, její dlouhé kaštanové vlasy vlály, zatímco jiskry hněvu zahalovaly celé její tělo; bylo to nepopsatelně překrásné.

„Achh! Kaaa!“

Kuradeel už začal panikařit, jeho meč se divoce hýbal bez zanechání jednoho jediného škrábance na Asuně. Jak jeho životy znatelně poklesly ze žluté do nebezpečné červené oblasti, Kuradeel nakonec odhodil meč stranou a křičel s oběma rukama ve vzduchu.

„Jo! Dobře! Omlouvám se!“ poklekl a začal prosit: „Já… já odejdu z klanu! Už se před vámi dvěma nikdy znovu neukážu! Tak…“

Asuna tiše naslouchala jeho nářkům.

Pomalu zvedla svůj meč a sevřela jej jinak. Její tenké paže byly napjaté nervozitou a pak popošla ještě dalších pár centimetrů, jak se připravovala probodnout Kuradeela. V té chvíli vrah zakřičel ještě hlasitěji: „Heeek! Já… já nechci zemřít…!“

Meč se zastavil, jako kdyby narazil na neviditelnou zeď. Její tenké tělo se začalo prudce třást.

Úplně jsem cítil Asunin vnitřní konflikt, jak její strach, tak hněv.

Co jsem věděl, nikdy nikoho ve hře nezabila. Od té doby, co hráč zabitý ve hře zemře také ve skutečném světě, byly vrahové v této síťové hře rovni skutečným vrahům.

„Jo. Zastav se Asuno. Neměla bys to udělat.“ křičel jsem si pro sebe, ale také jsem mezitím přemýšlel úplně opačně: „Ne, neváhej. To je to, o co mu jde.“

Moje předpověď se stala realitou o desetinu sekundy později.

„Achachacha!“

Nebyl jsem si jistý kdy Kuradeel získal svůj meč zpět, ale najednou jím švihl nahoru spolu s výkřikem.

Asunin rapír zařinčel a vypadl jí z pravé ruky.

„Ach…?!“ vykřikla Asuna, ztratila rovnováhu a kovový lesk se zableskl nad její hlavou.

„Zástupkyně velitele, jste stále příliš naivní!“

S výkřikem plným šílenství Kuradeel bez zaváhání švihl mečem dolů, kreslíce tmavě červenou světelnou linii.

„Achhh!“

Tentokrát jsem to byl já, kdo křičel. Vystartoval jsem se země pravou nohou, která se právě zotavila z paralýzy a letěl několik metrů, odstrčil Asunu pravou rukou, zatímco jsem blokoval Kuradeelův meč rukou levou.

Bum.

S tímto nepříjemným zvukem byla moje levá ruka oddělena od loktu směrem dolů. Ikonka ztráty části těla se zablýskla pod ukazatelem života. Zatímco krvavé červené linky světla vytékaly z rány na levé ruce, na pravé jsem napřímil prsty a…

Bodl jsem rukou do mezery mezi Kuradeelovým tlustým brněním. Zazářila žlutá barva, jak se zabořily hluboko do Kuradeelova žaludku.

Úspěšně jsem zaútočil s dovedností nulového dosahu, «Sevřením»,[77] které okamžitě sebralo jeho posledních dvacet procent životů. Jeho vyzáblé tělo se vedle mne intuitivně zachvělo a pak úplně ztratil veškerou sílu a zhroutil se.

Jak jeho velký meč dopadl na zem se řinčením, zašeptal mi do ucha: „Ty… vrahu…,“ a ušklíbl se s potutelným úsměvem.

Kuradeelovo celé tělo se rozpadlo do mnoha střípků skla. Byl jsem zatlačen chladnou silou uvolňujících se polygonů a přepadl dozadu.

Moje vyčerpaná a ztuhlá mysl na chvíli vnímala jenom foukající vítr.

Pak jsem uslyšel nepravidelné kroky ve štěrku. Když jsem obrátil svůj pohled, viděl jsem křehce vypadající postavu s prázdným výrazem přibližující se ke mně.

Asuna ke mně nejistě došla se svěšenou hlavou a pak se zhroutila na kolena přímo přede mnou jako loutka s přetrhanými provázky. Ačkoliv ke mne natáhla svoji pravou ruku, najednou ji stála zpět předtím, než se mne dotkla.

„…Omlouvám se… Kvůli mně… Všechno je to kvůli mně…,“ přinutila se to vyslovit třesoucím se hlasem a se zdrceným výrazem. Slzy se koulely z jejích velkých očí a padaly na zem jako třpytící se drahokamy. Sotva jsem dokázal říct se svým vyschlým hrdlem alespoň něco krátkého: „Asuno…“

„Omlouvám se… Já… nebudu… se s tebou dále… scházet, Kirito-kun.“

Přemohl jsem se a překulil se na pravý bok, když jsem opět nabyl smyslů. Moje tělo bylo stále naplněno nepříjemným pocitem, kvůli devastujícímu poškození, které jsem utrpěl, ale objal jsem Asunu pravou i zmrzačenou levou rukou. A pak jsem zakryl její nádherné rty třešňové barvy svými.

„…!“

Asuna ztuhla a snažila se mne odtlačit pryč, ale já jsem pevně držel její tělo veškerou silou, co jsem měl. Bylo to bezpochyby něco, co porušovalo etický kodex. Právě teď by se měla před Asunou objevit systémová zpráva, a kdyby stiskla OK, okamžitě bych byl teleportován do vězeňské oblasti Paláce černého železa.

Ale mé ruce nevykazovaly žádnou známku uvolnění. Když jsem opouštěl Asuniny rty, proletěl jsem kolem jejích tváří, předtím, než jsem zabořil obličej do křivek jejího krku. Pak jsem zašeptal: „Můj život patří tobě, Asuno. Takže ho pro tebe použiju. Zůstanu s tebou až dokonce.“

Přitiskl jsem Asunu blíže levou rukou, na které byl uvalen status ztráty části těla po dobu tří minut. Asuna se třásla, nadechla a pak zašeptala odpověď: „…Já tě taky budu chránit. Budu tě chránit navždy. Takže…“

Nebyla schopna to dokončit. Takže jsem poslouchal její vzlykot, zatímco jsme našima rukama pevně svírali toho druhého.

Vřelost našich těl začala kousek po kousku rozehřívat mé zmrzlé srdce.

Sword Art Online, svazek první, kapitola šestnáctá[edit]

Asuna mi řekla, že sledovala mapu, zatímco na mne čekala v Grandumu.

V okamžiku, kdy Godfreeho signál zmizel, vyběhla z města a uběhla pět kilometrů, které nám zabraly hodinu, za pouhých pět minut. Když jsem poukázal na to, že tím překročila limit zručnosti, odpověděla mi s lehkým úsměvem: „To je síla lásky.“

Poté, co jsme vrátili na hlavní velitelství klanu, řekli jsme Heathcliffovi co se stalo a zeptali se jej, jestli můžeme dočasně opustit klan. Když Asnuna vysvětlovala své důvody jako „nedůvěru v klan“, Heathcliff se na chvilku v tichosti zamyslel, ale i přesto nám dal svolení. Pak řekl ještě poslední věc s tajemným úsměvem na tváři: „Ale brzy se vrátíte na bojiště.“

V době, kdy jsme opustili hlavní velitelství, už byl večer. Drželi jsme se navzájem za ruce a šli spolu k teleportační bráně na náměstí.

Ani jeden z nás nepromluvil.

Když jsme procházeli mezi černými stíny železných věží a oranžovým světlem, které přicházelo zvenčí plovoucího zámku, divil jsem se, odkud se brala Kuradeelova nenávist.

Existovala zde docela početná skupinka lidí, která si v tomto světě užívala páchání trestné činnosti. Od zlodějů a lupičů až k chladnokrevným vrahům z «Rozšklebené rakve» jako Kuradeel; zvěsti tvrdí, že počet kriminálníků už překročil tisícovku. Lidé o nich teď smýšlí jako o přirozeném výskytu – monstrech.

Ale když jsem o tom přemýšlel, stále jsem cítil, že byli velmi zvláštní skupinou. Mělo by být každému jasné, že poškozování hráčů byla činnost, která nepochybně snižovala šance na vyčištění hry. Jinými slovy to znamenalo, že oni nechtěli hru opustit.

Ale po setkání s Kuradeelem jsem si nemyslel, že tohle byl jeho případ. Nepomáhal ani nebránil vyčištění hry; pouze přestal přemýšlet. Nevzpomínal na minulost ani se netěšil na budoucnost, jednoduše se snažil naplnit své nekonečné touhy, což v důsledku vedlo k růstu jeho odporných záměrů…

Ale co pak já? Nemohl jsem s jistotou říci, že jsem byl vážně zaměřený na vyčištění hry. Bylo by přesnější tvrdit, že jsem obvykle prozkoumával labyrinty jenom kvůli zkušenostním bodům. Pokud jsem bojoval pouze kvůli svému posílení a pocitu z nadřazenosti, pak někde hluboko uvnitř, jsem také nechtěl ztratit tento svět…?

Najednou jsem měl pocit, jako kdyby se železná deska pod mýma nohama začala propadat. Zastavil jsem a silněji stiskl Asuninu pravou ruku, za kterou jsem ji držel.

„…?“

Asuna zaklonila hlavu a podívala se na mě. Sklonil jsem hlavu a mluvil, jako bych si to říkal pro sebe: „…Bez ohledu na to co se stane… ujistím se, že… se dostaneš do skutečného světa…“

„…“

Tentokrát to byla Asuna, která stiskla mou ruku pevněji.

„Až přijde čas, vrátíme se zpět spolu,“ řekla a usmála se.

Aniž bychom si to uvědomili, dorazili jsme k náměstí s teleportační bránou. V této oblasti se nacházelo jenom pár hráčů, schoulených před studeným větrem, který předpovídal příchod zimy.

Obrátil jsem se přímo k Asuně.

Myslel jsem, že vřelost, která z ní silně vyzařovala, byla jediný světlem, které mne vedlo správným směrem.

„Asuno… Dneska v noci… chci být s tebou,…“ řekl jsem bez rozmyslu.

Nechtěl jsem být bez ní. Nedávné setkání ve mně nahromadilo děsivý strach ze smrti, který jsem nikdy předtím necítil, takový, který jsem nemohl setřást dokonce ani teď.

Rozhodně bych měl noční můry, kdybych dnes v noci spal sám. Budu snít o té šílené osobně, jeho meči zarývajícím se do mne a pocitech, které jsem cítil, když jsem do něj zabodl svou pravou ruku; byl jsem si tím jistý.

Asuna na mne zírala s vykulenýma očima, jako by chápala důvod mé žádosti…

Pak s červenými tvářemi lehce přikývla.

Asunin dům v Salemburgu, který jsem navštívil podruhé, byl stále luxusně zařízený; ale tentokrát mne vřele přivítal. Předměty, poházené všude okolo, prozrazovaly, že jejich vlastník měl vynikající vkus. Ale i přesto Asuna řekla: „Uwa… je tu takový nepořádek. Poslední dobou jsem tu moc nebyla a,…“ rozpačitě se usmála a s nervózním „cheche“ rychle poklidila rozházené předměty.

„Udělám rychle večeři. Přečti si noviny nebo tak něco a počkej.“

„Ach, dobře.“

Klesl jsem do pohovky pozorujíce Asunu při svlékání válečné výbavy a nasazování zástěry; poté zmizela v kuchyni. Pak jsem zvedl velké noviny, které byly na stole. Ačkoliv jsme to nazývali novinami, byla to spíš sbírka zvěstí od hráčů, kteří obchodovali s informacemi. Ale protože tento svět postrádal zdroje zábavy, noviny se staly cenným zdrojem prostředků s hodně odběrateli. Noviny měli jenom čtyři strany a sotva jsem se letmo podíval na první stránku, už jsem je podrážděně odhodil stranou. To proto, že titulkem první stránky byl souboj mezi mnou a Heathcliffem.

„Uživatel nové dovednosti Dvojité čepele byl rozdrcen Svatým mečem.“

Pod titulkem byl obrázek mne, svíjejícího se na zemi před Heathcliffem, pořízený pomocí Záznamových krystalů. Dalo by se říci, že jsem jenom přidal další stránku k neporažené legendě, Heathcliffovi.

No, možná by mne mohli přestat obtěžovat, pokud jejich očekávání ohledně mé dovednosti nebude naplněno… rychle jsem si našel jednoduše přijatelnou výmluvu. Pak, když jsem si prohlížel svůj inventář, lákavá vůně se začala linout z kuchyně.

Na začátek večeře byl steak z masa monstra podobného krávě podávaný s Asuninou speciální sójovou omáčkou. I přesto, že úroveň potraviny nebyla tak vysoká, příchuť byla jednoduše perfektní. Asuna mne pozorovala s širokým úsměvem, jak jsem si cpal maso do úst.

Pak, když jsme po večeři seděli naproti sobě na pohovce a pili čaj, Asuna byla z nějakého důvodu docela upovídaná. Donekonečna mluvila o tématech, jako která značka zbraní se jí líbí a které úrovně měli slavná vyhlídková místa.

Zpočátku jsem ji překvapeně poslouchal, ale pak Asuna najednou ztichla, což způsobilo, že jsem si začal dělat starosti. Seděla naprosto tiše a zírala na šálek čaje, jako kdyby se na něm něco snažila najít. Její výraz byl úplně vážný, skoro jako by se připravovala na boj.

„…Hej, co se děje…“

Ale předtím, než jsem to stačil dokončit, Asuna s hlasitým řinčením odložila svůj šálek čaje na stůl, pak vyskočila ze svého místa a oznámila: „…Dobře!“

Přešla k okennímu parapetu, dotkla se zdi, otevřela menu pro ovládání pokoje a najednou zhasla všechna světla. Tma okamžitě obklopila místnost; moje pátrací dovednost okamžitě zareagovala a přepnula můj normální zrak do režimu nočního vidění.

Místnost byla zbarvena do tmavě modré barvy a Asuna bíle zářila díky světlu veřejného osvětlení, které se oknem dostávalo dovnitř. Ačkoliv jsem byl zaskočen jejím chováním, její krása u mne stále způsobovala zástavu dechu.

Její dlouhé vlasy se zdály tmavě modré, její štíhlé, bílé ruce a nohy, které vystupovali zpod tuniky, odrážely slabé světlo a vypadaly, jako kdyby žhnuly.

Asuna chvíli tiše stála u okenního parapetu. Nemohl jsem dobře vidět její výraz, protože sklonila hlavu. Také držela svou pravou ruku na hrudi a zdálo se, že nad něčím váhá.

Zrovna, když jsem se chtěl zeptat o, co jde, Asuna pohnula levou rukou. Její palec a ukazováček se pohnuly vzduchem a s doprovodným zvukovým efektem se objevilo menu.

V modře zbarvené temnotě se Asuniny prsty pohybovali přes fialově zářící okno menu. Zdálo se, že manipulovala levým menu, které ovládalo výbavu hráče.

Jakmile jsem si to uvědomil, Asuniny punčocháče pod kolena, které nosila, zmizely a elegantní křivky jejích nohou se obnažily před mýma očima. Její prsty se znovu pohybovaly, a tentokrát si svlékla svůj krátký, jednodílný plášť. Nemohl jsem si pomoci, doširoka otevřel ústa a vyvalil své oči, dokud nebyly dokulata; moje mysl se úplně zastavila.

Asuna teď měla na sobě jenom své spodní prádlo. Malé kousky bílé tkaniny, které sotva zakrývaly její hruď a pas.

„Nedívej se na mne… takhle,…“ řekla tichým, třesoucím se hlasem. Ale i přesto, co řekla, jsem stále nemohl odvrátit své oči.

Asuna se snažila zakrýt svou hruď rukama, jako kdyby váhala; ale poté, co zvedla hlavu a podívala se přímo na mne, půvabně sklopila své ruce.

242. strana – Kirito hledící na Asunu ve spodním prádle

Byl jsem v šoku, cítil jsem se, jako by má duše opustila tělo a mohl jsem ji jenom sledovat s prázdným výrazem.

Slovo „nádherná“ ji ani zdaleka nepopisovalo. Její lehce do modra zbarvená kůže byla jemná a elegantní. Její vlasy vypadaly, jako kdyby byly z nejjemnějšího hedvábí. Její prsa byla tvarovaná tak dokonale, že se ironicky zdálo, jako kdyby neexistoval grafický procesor, který by je mohl vykreslit. Křivky jejích nohou, které začínaly u jejího útlého pasu, ve vás vyvolávali myšlenky na půvab divoké zvěře.

Bylo nemožné uvěřit, že její postava byla jenom 3D obraz. Pokud bych ji měl popsat, tak asi jako sochu vytvořenou bohem, které byl dán život.

Data shromážděná Nerve Gearem při jednom z kroků registrace - kalibraci, odhalovala těla postav jednotlivých hráčů. S touto myšlenkou by člověk mohl nazvat existenci tak dokonalého těla zázrakem

Pořád jsem zíral na její téměř nahé tělo, jako by moje duše opustila tělo. Kdyby se Asuna nezakryla oběma svýma rukama a neotevřela ústa, mohl bych na ní takhle stále zírat i další hodinu.

Asunina tvář byla tak rudá, že jsem ji mohl vidět i přes tu tmavomodrou temnotu v místnosti. Sklonila hlavu a řekla: „Kiritko-kun, sundej si taky oblečení… je mi trapné, být tu takhle sama.“

Poté, co jsem to uslyšel, jsem si konečně uvědomil skrytý význam Asuniných akcí.

Jinými slovy, přebrala si to, co jsem řekl – že jsem s ní chtěl strávit noc – v hlubším významu, než jaký jsem měl na mysli.

Jakmile jsem to pochopil, propadl jsem se do nekonečně hluboké paniky. Výsledkem bylo, že jsem spáchal největší chybu za celý svůj dosavadní život.

„Err… No, víš, já jsem jenom myslel,… že by bylo pěkné, kdybychom zůstali spolu přes noc v jedné místnosti…“

„Ech…?“

Jak jsem tak hloupě a upřímně odpověděl, tentokrát to byla Asuna, která ztuhla s ústy dokořán. Pak se jí obličejem prohnal výraz intenzivního hněvu a rozpaků.

„Ty… ty…“

Její sevřená pravá pěst odhalovala téměř viditelnou vraždící touhu.

„Idiote!“

Asunina pěst, která zrychlila na rychlost, využívající všechnu její zručnost, se díky systému prevence kriminality zastavila těsně před mým obličejem a vydala hlasitý zvuk spolu se sprškou fialových jisker.

„Achh! Počkej! Omlouvám se! Omlouvám se! Zapomeň na to, co jsem řekl,“ mával jsem zběsile rukama a snažil jsem se to vysvětlit Asuně, která se chystala znovu udeřit, aniž by mi věnovala pozornost.

„Omlouvám se, mýlil jsem se! Ale, každopádně, můžeš ‚to‘ vlastně dělat…? V SAO…?“

Asuna opustila útočný postoj a byla trochu zaskočena, ačkoliv stále zuřila. Pak se zeptala: „Ty, ty to nevíš…?“

„Ne, nevím…“

Asunin výraz se najednou proměnil z hněvivého na rozpačitý a pak začala potichu vysvětlovat: „…Je to… v nastavení menu, úplně dole… je tu volba nazvaná «Vypnutí etického kodexu». [78]

Bylo to poprvé, co jsem o takové věci slyšel. Jsem si jistý, že nebyla dostupná během beta testování, ani nebyla zmíněna v příručce. Když jsem o tom přemýšlel, tohle byla jenom další cena za sólovou hru a nezájem o nic jiného, než o boj.

Ale tato informace vyvolala novou otázku, se kterou jsem si nemohl pomoci. Protože jsem stále ještě nebyl schopen jasně uvažovat, nechtěně jsem ji vyslovil nahlas: „…Už… už jsi ji někdy předtím využila…?“

Asunina železná pěst opět v jiskrách vybuchla před mým obličejem.

„Samozřejmě, že ne ty idiote! Jen jsem o tom slyšela od ostatních holek v klanu!“

Rychle jsem si před ní klekl na kolena a donekonečna se omlouval. Trvalo to několik minut, než se mi ji konečně podařilo uklidnit.


Přejít ke kapitole šestnácté a půlté


Na vrcholku stolu zůstala hořet jediná svíčka; v jejích tenkých paprscích světla Asunina pleť slabě zářila, jak spala v mých rukách. Jemně jsem jí přejel prstem po bílých zádech; vřelý a jemný pocit, který putoval z prstu mé ruky, byl naprosto opojný.

Asuna pomalu otevřela své oči a podívala se přímo na mne. Dvakrát zamrkala a pak se usmála.

„Promiň. Vzbudil jsem tě?“

„Jo. Měla jsem zvláštní sen. O skutečném světě,…“ dál se usmívala, jak třela svou tvář o mou hruď.

„Ve snu mě napadlo, jestli nebylo to všechno, vstup do Aincradu a potkání tebe, jenom sen a já jsem se opravdu bála. Je to úleva,… že to všechno nebyl jenom sen.“

„Jsi opravdu divná. Ty se nechceš vrátit zpět?“

„Samozřejmě, že chci. Chci se vrátit zpět, ale nechci, aby se všechno, co se stalo tady, zmizelo. Ačkoliv… nám to chvíli trvalo… ale tyhle dva roky jsou pro mě drahocenné. Teď jsem si tím jistá.“

Asuna náhle zvážněla a popadla mne za pravou ruku, kterou jsem měl na jejím rameni, vzala si ji k hrudi a pevně ji stiskla: „…Opravdu se omlouvám, Kirito-kun. Měla jsem… Měla jsem to vyřešit sama…“

Nadechl jsem se, zhluboka vydechl a promluvil: „Ne… Kuradeelův cíl, osoba, která ho svedla na tu cestu, jsem byl já. Byl to můj boj,“ pomalu jsem přikývl a díval se Asuně do očí.

V jejích lískooříškových očích se utvořily slzy a mlčky přitiskla rty k ruce, kterou držela. Cítil jsem jejich jemné pohyby.

„Ponesu… to s tebou. Každé břemeno, které máš, ponesu s tebou. Slibuji. Určitě tě odteď ochráním…“

To byla…

Slova, která jsem doteď nedokázal říct ani jednou. I přesto, že se mé rty třásly, mohl jsem slyšet jejich zvuky, jak poprvé vychází z mého hrdla, z hlubin mé duše.

„Já taky,“ velmi slabý hlas se nesl díky ozvěně vzduchem: „Já tě taky ochráním.“

Ačkoliv se jednalo o prostá slova, řekl jsem je takovým žalostně tichým a nespolehlivým způsobem. Hořce jsem se usmál, když jsem zvedl Asuninu ruku a řekl: „Asuno… jsi opravdu silná. Jsi mnohem silnější než já…“

Poté, co to Asuna uslyšela, několikrát zamrkala a pak se usmála: „Ne, nejsem. Ve skutečném světě se vždy schovávám za ostatními lidmi. Dokonce ani tuhle hru jsem si sama nekoupila,“ zasmála se, jako by ji právě něco napadlo.

„Byl to můj starší bratr, který si ji koupil, ale musel najednou odjet kvůli podnikání; tak jsem si šla zahrát v otevírací den hry. Byl tím opravdu zklamán. Musí být opravdu naštvaný, teď když jsem mu ji obsadila na dva roky.“

Pomyslel jsem si, že byla dokonce nešťastná z toho, že sem přišla místo něho, ale prostě jsem přikývl: „…Raději by ses měla rychle vrátit a omluvit se.“

„Jo… budu se muset víc snažit…“

Jak to řekla, její slova slabě vytratila, sklopila oči dolů, jako by se něčeho bála a pak se přesunula blíže ke mně.

„Umm… Kirito-kun, vím, že je to v rozporu s tím, co jsem právě řekla,… ale můžeme na chvíli odejít z předních linií?

„Hmmm…?“

„Nějak mám strach… nakonec jsme si dokázali vyjádřit své city, a tak mám pocit, že se znovu stane něco špatného, pokud ihned půjdeme do předních linií… Možná jsem jenom trochu unavená.“

Jemně jsem ji pohladil po vlasech a přikývl tak pokorně, že jsem dokonce překvapil i sám sebe: „Jo, máš pravdu… jsem taky trochu unavený…“

I když se čísla nezměnila, bitvy, které jsme bojovali den po dni, nahromadily spoustu únavy, které nebyla vidět. To je zejména případ pro situace tak extrémní, jako je ta dnešní. Dokonce i silný luk se rozbije, pokud jej budeme nadměrně používat. Rozhodně potřebujeme odpočinek.

Cítil jsem, jak nutkání, které mne vytrvale unášelo bojovat, odchází pryč. Právě teď jsem chtěl jenom prohloubit pouto mezi námi dvěma.

Ovinul jsem ruce okolo Asuny, zabořil svůj obličej do jejich hedvábných vlasů a promluvil: „V severozápadní části dvacáté druhé úrovně mezi lesy a jezery… je malá vesnička. Je to pěkné místo bez monster. Prodávají tam několik chatek. Oba se tam můžeme spolu přestěhovat… a pak…“

Jakmile jsem přestal mluvit, Asuna se na mne podívala.

„Pak…?“

Podařilo se mi pohnout zmrzlým jazykem a pokračovat v mluvení: „…se, se vezmeme.“

V ten moment mi Asuna ukázala tak dokonalý úsměv, že na něj nezapomenu po zbytek svého života.

„Dobře,…“ lehce přikývla a stékaly jí dolů po červených tvářích velké slzy.

Sword Art Online, svazek první, kapitola sedmnáctá[edit]

V rámci SAO systému byly čtyři typy vztahů, které mezi sebou mohli dva hráči mít.

Prvním z nich byli dva lidé, kteří se doopravdy neznali. Druhým bylo přátelství. Lidé, kteří se měli navzájem uvedení jako přátelé, si mohli mezi sebou posílat krátké textové zprávy bez ohledu na to, kde byli. Také mohli vidět pozici toho druhého na mapě.

Třetím vztahem byli klanoví spoluhráči. Kromě výše uvedených výhod také získali mírný nárůst ve svých statistikách, když byli ve skupině s hráči ze stejného klanu. Nicméně se museli vzdát části svých Colů, které získali, jako druh daně vůči klanu.

Až doteď jsme s Asunou byli přátelé a členové stejného klanu a to i navzdory skutečnosti, že jsme si dávala přestávku od klanu. Ale rozhodli jsme se, že vstoupíme do posledního typu vztahu.

Manželství – uzavřít manželství bylo vlastně hodně jednoduché. Jakmile jeden člověk poslal návrh a druhý ho přijal, pak byli oddáni. Ale rozdíl mezi manželstvím a přátelstvím nebo přátelstvím a členstvím ve stejném klanu byl nesrovnatelně jiný.

Manželství v SAO znamenalo sdílení všech informací a předmětů. Člověk mohl vidět okno statistik svého protějšku dle vlastní vůle, a dokonce i jejich inventář se sloučil do jednoho. Jinými slovy, bylo to svěření nejdůležitějších záchranných sítí člověka jejich partnerům. V Aincradu, kde zrada a podvody byly na denním pořádku, málo zašlo až k manželství a to dokonce i mezi nejbližšími páry. Samozřejmě dalším důležitým důvodem byl extrémní nepoměr mezi muži a ženami.

Dvacátá druhá úroveň byla jednou z nejřídčeji osídlených oblastí Aincradu. Vzhledem k tomu, že to byla jedna z nižších úrovní, byla obzvláště velká; ale většinu z ní zabíraly lesy a početná jezera, která byla roztroušena po okolí; a proto byla obydlená oblast tak malá, že by mohla být nazývána osadou. Monstra se zřídka kdy objevovala na pláních a protože obtížnost labyrintu byla mimořádně nízká, celá úroveň byla vyčištěna během tří dnů a většina hráčů si nic moc nepamatovala.

Asuna a já jsme se dohodli na koupi malé kulaté chaty v lesích na dvacáté druhé úrovni, kde bychom žili. I přesto, že byla malá, stále bylo potřeba značné množství peněz pro koupi domu v rámci SAO. Asuna nabídla prodej svého domu v Salemburgu, ale já byl silně proti, protože prodej tak perfektně zařízeného domu by byl až příliš politováníhodný. Takže nakonec jsme shromáždili všechny své vzácné předměty a prodali je s pomocí Agila, díky kterým se nám podařilo zajistit dostatek peněz na koupi domu.

Ačkoliv Agil řekl se smutným výrazem, že bychom mohli používat druhé patro jeho obchodu, kdybychom chtěli, domníval jsem že, trávit novomanželský život v obchodě by bylo příliš tragické. Kromě toho, nechtěl jsem si ani představit, co by se stalo, kdyby ten fakt, že se všemi známá Asuna vdala, dostal na veřejnost. Myslel jsem si, že bychom byly schopni strávit naše společné dny mírumilovně na řídce osídlené dvacáté druhé úrovni.

„Uwa – Jaký překrásný výhled!“

Asuna se vyklonila dopředu, ven z okna v naší ložnici; ačkoliv byla nazývána ložnicí, v celém domě byly jenom dvě místnosti.

Venkovní krajina byla opravdu úchvatná. Byly jsme blízko okraje Aincradu, takže jsme mohli vidět třpytící se jezera, zelený les a rozlehlou oblohu najednou. Protože jsme obvykle žili s kamenným stropem asi sto metrů nad námi, otevřené nebe nám dodávalo nevysvětlitelný pocit svobody.

„Jenom nevypadni, zatímco se díváš na krajinu.“

Přestal jsem organizovat domácí vybavení a zabalil Asunu do svých rukou. Tato žena byla nyní moje manželka – jak jsem o tom přemýšlel, pocity jako teplo jasného slunečního světa v zimě, úžasný pocit zázraku a překvapení, jak daleko jsme se dostali, se na mne vrhly.

Dokud jsem nebyl uvězněn v této hře, byl jsem jenom dítě, které chodilo do školy a pak se vracelo domů bez jakéhokoliv životního cíle. Ale teď se stal skutečný svět jenom vzdálenou minulostí.

Pokud… Pokud bude tato hra vyčištěna, měli bychom být schopni se vrátit do skutečného světa… to bylo všechno, co si všichni hráči, včetně Asuny a mne přáli. Ale nemohl jsem se ubránit pocitu úzkosti kdykoliv jsem na to pomyslel. Podvědomě jsem začal přidávat sílu mým pažím, které byly okolo Asuny.

„Bolí to, Kirito-kun… Děje se něco…?“

„Promiň… Hej, Asuno…,“ na chvíli jsem přestal mluvit, ale musel jsem dokončit otázku: „…Náš vztah, je jenom čistě herní…? Zmizí, jakmile se jednou vrátíme do skutečného světa…?“

„Naštvu se, Kirito-kun,“ otočila se Asuna a podívala se na mne s očima plnýma emocí.

„Dokonce, i kdyby tohle byla jenom normální hra, než tahle zvláštní situace, stále bych nemohla jen tak bezstarostně milovat jinou osobu.“ Stiskla mé tváře oběma svýma rukama a pak řekla: „Něco jsem se tu naučila, a to konkrétně stále se snaž a nikdy se nevzdávej. Pokud se vrátíme zpět do skutečného světa, určitě tě půjdu znovu najít, Kirito-kun a stále tě budu milovat.“

Kolikrát už jsem se podivoval nad Asuninou upřímností a silným srdcem? Nebo možná moje bylo jenom příliš slabé.

Ale i kdybych byl ten slabý, stále to bylo v pořádku. Zapomněl jsem na tak dlouhou dobu, jak pohodlné bylo spoléhat se na někoho dalšího a nechat jej spoléhat se na mne. Nevěděl jsem, jak dlouho budeme schopni tady zůstat, ale alespoň jsme byli během toho období pryč z bojiště…

Nechal jsem své myšlenky bloudit a soustředil své pocity na jemnost a sladkou vůni, které naplnily mé ruce.

Sword Art Online, svazek první, kapitola osmnáctá[edit]

Plovák upevněný k vlasci se ani jednou nepohnul. Zatímco jsem sledoval tanec slunečního světla odrážejícího se od šumících vlnek na jezeře, začal jsem být ospalý.

Ohromně jsem si zívl a vytáhl vlasec. Ve světle na jeho konci zářil jenom prázdný stříbrný háček; návnada, kterou jsem na něj dal, byla pryč.

Více než deset dní uplynulo od chvíle, kdy jsme se přestěhovali na dvacátou druhou úroveň. Abych byl schopný získat každý den jídlo, odstranil jsem svojí dovednost obouručního meče, kterou jsem kdysi dávno krátce trénoval a nahradil ji rybářskou dovedností. Začal jsem napodobovat «Taikouboua» [79] v rybolovu. Ale z nějakého důvodu jsem prostě nemohl nic chytit. Trénovací skóre právě překročilo šest set, takže jsem neočekával žádné velký úlovky, ale myslel jsem si, že bych nyní už mohl alespoň něco ulovit. Místo toho jsem jednoduše trávil den za dnem plýtváním návnad, které jsem si koupil ve vesnici.

„Ach, tohle je tak nepříjemný…,“ postěžoval jsem si, odhodil rybářské potřeby stranou a pak se vrhl na zem. Vítr, který se proháněl nad vodou, byl ledově studený, ale kabát, který pro mne vyrobila Asuna díky jejím šicím dovednostem, mne udržoval v teple. Asuna byla stále ještě uprostřed tréningu, takže kabát nebyl tak dobrý jako oblečení z NPC obchodů, ale byl použitelný a udržel mne v teple, takže jsem s ním neměl žádné problémy.

Nyní byl v Aincradu «Měsíc cypřiše», [80] což znamenalo, že v Japonsku byl listopad. Ačkoliv byla skoro zima, rybaření v SAO nemělo nic společného s ročními obdobími. Možná se mi nedařilo jednoduše proto, že jsem vypotřeboval veškeré své štěstí na získání své nádherné manželky.

Když jsem na to pomyslel, celý jsem byl naplněn štěstím a široký úsměv se mi rozšířil po tváři. Pak najednou dolehl k mým uším zvuk: „Jak braly?“

Překvapeně jsem vyskočil, a jakmile jsem se otočil, uviděl jsem na za mnou stojícího muže.

Byl zabalen v tlustém oblečení, včetně čepice s klapkami na uši a také měl jako já v ruce rybářské náčiní. Ale překvapivý byl jeho věk. Bez ohledu na to, jak jsem se na něj díval, vypadal na pozdních padesát let. Oči za kovově orámovanými brýlemi prozrazovaly důchodový věk. Mezi těžkými herními závisláky na SAO bylo velmi vzácné vidět někoho, kdo byl starý. Vlastně jsem nikdy žádného předtím neviděl. Možná…?

„Nejsem NPC,“ hořce se usmál, jako kdyby četl mé myšlenky a pak pomalu sestupoval dolů po svahu.

„Omlouvám se. Jenom jsem se divil…“

„Ne, to je v pořádku. Je to pochopitelné. Jsem tady pravděpodobně nejstarší hráč.“

Jeho zdravé tělo se otřásalo, když se vydatně zasmál: „Cha cha cha“.

„S dovolením,“ řekl, když se posadil vedle mne. Z boční kapsy vytáhl pouzdro s návnadami, pak rozpačitě otevřel vysouvací menu, vyndal svůj rybářský prut a dal na něj návnadu.

„Jmenuji se Nishida. Jsem zde rybářem. V Japonsku jsem pracoval jako vedoucí údržby pro společnost nazvanou Tohdo Broadband Connection. Omlouvám se, ale nemám s sebou své vizitky,“ znovu se zasmál.

„Ach…“

Skoro jsem mohl uhádnout důvod, proč byl v této hře. Tohdo byla společnost provozující sítě spolupracující s Argusem. Byla zodpovědná za péči o sítě, které propojovali SAO servery.

„Já jsem Kirito. Před chvílí jsem se sem přestěhoval z vyšší úrovně. Nishida oji-san… musíte být… údržbář síťových připojení SAO…?“

„Měl jsem to na starosti,“ řekl a přikývl. Díval jsem se na něj s rozporuplným pocitem. To znamenalo, že tento člověk byl zapletený do tohohle všeho tady jenom kvůli své práci.

„Chacha, moji nadřízení říkali, že není potřeba se přihlašovat, ale já nemůžu být úplně v klidu, dokud neuvidím svoji práci na vlastní oči, a kvůli těmhle stařeckým starostem jsem se stal tímhle.“

Švihl svým prutem úžasně plynulým pohybem, když to říkal a jeden by mohl říci, že měl dokončenou hodnost rybáře. Také se zdálo, že rád mluví, protože stále mluvil dál bez čekání na mou odpověď: „Kromě mne je tu asi dalších třicet starých mužů, kteří zde skončili z různých důvodů. Většina z nich žije v bezpečí Města začátečníků, ale tohle si užívám mnohem víc než jednoduše jíst tři jídla denně.“

Trochu nadzvedl svůj rybářský prut.

„Pořád jsem hledal dobré řeky a jezera, a nakonec jsem našel cestu na místo, jako je tohle.“

„Ach, pravda… No, na této úrovni nejsou skoro žádná monstra.“

Nishida se jenom bez odpovědi pousmál nad tím, co jsem řekl. Pak se mne zeptal: „No, jsou tam na vyšších úrovních nějaká dobrá místa?“

„Hmmm… No, šedesátá první úroveň byla celá tvořená jezerem, no spíš to bylo jako moře a říkalo se, že se tam daly chytit velké ryby.“

„Och! Někdy tam zajdu.“

V tom okamžiku začal plovák jeho rybářského prutu rychle klesat. Nishida neztrácel čas a rychle jej přitáhl. Vypadalo to, že jeho rybářská dovednost byla docela vysoká, stejně jako aktuální dovednost chytat ryby.

„Týjo, je obrovská!“

Byl sem nucen se opřít, Nishida klidně navinoval rybářský vlasec a rychle vytáhl ven lesklou modrou rybu. Ryba se chvíli třepotala v jeho rukách a pak zmizela do jeho inventáře.

„Úžasné…!“

Nishida se rozpačitě usmál, pozvedl hlavu a odpověděl: „To nic není. Vše, co musíš udělat je zvýšit si svojí rybářskou dovednost.“

A pak dodal, zatímco se škrábal na hlavě: „Ale i když je můžu chytit, stále nevím, jak je správně uvařit… Chtěl jsem je podávat jako sašimi [81] nebo grilované ryby, ale nemůžu je tak udělat bez sójové omáčky.“

„Ach… Jo…,“ zaváhal jsem na chvíli. Přestěhovali jsme se sem, abychom se vyhnuli lidem, ale usoudil jsem, že tahle osoba se opravdu nebude zajímat o pověsti a drby.

„…Znám něco, co chutná hodně podobně jako sójová omáčka…“

„Co?!“ Nishida se naklonil blíže a oči za jeho brýlemi zářily.

Jak mne Asuna přivítala po návratu a uviděla Nishidu, její oči se rozšířily překvapením, ale pak se usmála a řekla: „Vítej zpět. Přivedl jsi hosta?“

„Jo… tohle je Nishida oji-san, rybář. A…“

Můj hlas se vytratil, když jsem se otočil přímo k Nishidovi; nebyl jsem si jistý, jak mu představit Asunu. Pak se na starého rybáře usmála a představila se sama: „Jsem jeho žena, Asuna. Vítejte u nás doma,“ a s jistotou přikývla.

Nishida zíral na Asunu s otevřenou pusou. Asuna byla oblečená v prosté dlouhé sukni, konopné košili se zástěrou a šátkem na hlavě. Vypadala hodně odlišně od obrazu impozantní válečnice, kterou byla jako členka Rytířů krvavé přísahy, ale její krása se nezměnila.

Poté co několikrát zamrkal, přišel Nishida konečně k rozumu a řekl: „Ach, ach, omlouvám se. Byl jsem na chvíli uchvácen. Já jsem Nishida. Omlouvám se, že vás tahle ruším…,“ poškrábal se na hlavě a zasmál se.

Asuna aplikovala veškeré své působivé kuchařské dovednosti na velké ryby, které Nishida přinesl a přinesla je na stůl, poté, co je proměnila na sašimi a grilované ryby okořeněné sójovou omáčkou. Vzhledem k tomu, že se vůně ručně vyrobené sójové omáčky linula po celém domě, Nishida rozšířil své nosní dírky s výrazem radosti na tváři.

Díky tomu správnému množství oleje to chutnalo spíš jako platýs, než sladkovodní ryba. Podle Nishidy jste potřebovali mít alespoň devět set padesát bodů rybářské dovednosti, abyste ji byli schopni chytit. Po krátkém rozhovoru, jsme se všichni tři zaměřili na jídlo s pomocí našich hůlek.

Talíře byly prázdné během okamžiku a Nishida si povzdechl s blaženým výrazem, když držel v rukách šálek horkého čaje.

„…Ach, to bylo velmi uspokojivé. Děkuji. Pomyšlení, že sójová omáčka skutečně existuje v tomto světě…“

„Ach, je ručně vyráběná. Můžete si trochu vzít s sebou zpátky, pokud vám chutná.“

Asuna přinesla malou lahvičku z kuchyně a předala ji Nishidovi. Myslel jsem, že to byl dobrý nápad, neříkat mu recept. Asuna se pak usmála a řekla vděčně Nishidovi: „Nedějte si s tím hlavu; také jste nám přinesl tak výborné ryby.“

Pak pokračovala: „Kirito-kun nikdy nic nechytl.“

Při tomto náhlém výpadu, jsem se v tichosti napil svého čaje a pak zareagoval: „Všechna jezera v téhle oblasti jsou příliš těžká.“

„Ne, opravdu nejsou. Jen to jedno, na kterém Kirito-kun rybařil.“

„Ech…?“

Díky tomu, co řekl Nishida, jsem oněměl. Asuna se popadla za břicho a začala se bez přestání smát.

„Proč to tak nastavili…?“

„No vlastně, v tom jezeře…,“ Nishida ztišil svůj hlas před pokračováním, takže jsme se s Asunou naklonili dopředu.

„Myslím, že tam žije místní bůh.“

„Místní bůh?“

Jak jsme s Asunou navzájem zopakovali, Nishida se usmál, popostrčil si brýle a pak mluvil dál: „V obchodě s předměty ve vesnici je jedna návnada mnohem dražší než všechny ostatní. Byl jsem zvědavý na její schopnosti, takže jsem se jednou rozhodl ji koupit a vyzkoušet.“

Instinktivně jsem polkl.

„Ale nemohl jsem na tu návnadu nic chytit. Po jejím vyzkoušení na různých místech jsem se nakonec rozhodl zkusit štěstí v tom velmi obtížném jezeře.“

„Chytil, chytil jste něco…?“

„No, něco zabralo na návnadu,“ hluboce přikývl Nishida, ale pak se jeho výraz změnil na zklamání: „Ale nemohl jsem ji se svou silou vytáhnout a nakonec jsem skončil se ztraceným rybářským prutem. Stihl jsem jenom zachytit její stín během posledních okamžiků. Nebyla jenom obrovská; jeden by ji mohl nazvat monstrem, ale v jiném slova smyslu na rozdíl od těch objevujících se na pláních.

Široce roztáhl ruce. Tohle byl pravděpodobně důvod jeho významného úsměvu, když jsem řekl: „Na této úrovni nejsou téměř žádná monstra.“

„Uááá, chci ji vidět!“ zvolala Asuna s jiskrami v očích. Pak Nishida zachytil můj pohled a řekl: „Takže mám návrh – Věříš ve svou sílu, Kirito-san…?“

„No, měla by být v pořádku…“

„Pak co kdybychom ji ulovili spolu? Budu držet prut dokud se nechytí a pak nechám zbytek na tobě.“

„Hmm… takže «výměna» během rybaření… Je to vůbec možné…?“ naklonil jsem hlavu stranou.

„Zkusme to Kirito-kun! Zní to zajímavě!“ řekla Asuna s výrazem vzrušení vepsaným do celé své tváře. Ale byla pravda, že jsem o to taky docela zajímal.

„Tak pojďme na to,“ odpověděl jsem a na tváři Nishidy se objevil úsměv.

„To je elán, cha, cha.“

Té noci.

Po zvolání: „Zima, zima,“ si Asuna vlezla do postele, pak se ke mně přitulila a vydala spokojený zvuk. Ospale zamrkala a pak se usmála, jako by ji zrovna něco napadlo.

„…Je tu tolik různých lidí.“

„Byl zajímavý, že jo?“

„Jo.“

Asuna se náhle přestala usmívat a zašeptala: „Až doteď jsem jenom bojovala v horních úrovních. Úplně jsem zapomněla, že tu jsou lidé, kteří žijí normální život…“

„Nemyslím tím, že jsme výjimeční; ale protože jsme na tak vysokých úrovních pro boj v předních liniích, myslím, že to také znamená, že k nim máme určité povinnosti.“

„…Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel… Vždy jsem měl pocit, že stále sílit byla jediná cesta jak přežít.“

„Myslím, že spousta lidí se na tebe od teď bude spoléhat. Samozřejmě včetně mne.“

„…Akorát, díky mé osobnosti se mi chce utéci pryč, když slyším tyhle druhy očekávání.“

„Ach ty jeden.“

Asuna nespokojeně našpulila rty, pohladil jsem jí po vlasech a doufal jsem, že v tomhle životě budeme ještě dlouho pokračovat. Kvůli Nishidovi a ostatním hráčům se v určitém okamžiku budeme muset vrátit do předních linií. Ale alespoň pro teď…

Na základě zpráv, které mi Agil a Klein posílali, jsem věděl, že se usilovně snaží vyčistit sedmdesátou pátou úroveň. Nicméně jsem věřil z hloubi mého srdce, že nejdůležitější věcí pro mě byl právě teď společný život s Asunou.

Sword Art Online, svazek první, kapitola devatenáctá[edit]

O tři dny později nás Nishida zrána informoval, že se chystá chytit místního boha. Asi kolem třiceti lidí to mělo sledovat, protože se zdálo, že o tom pověděl svým kamarádům rybářům.

„Tohle je nepříjemné. Asuno… Co budeme dělat?“

„Hm… mmm…“

Abych řekl pravdu, nebyli jsme z toho zrovna nadšení. Přišli jsme sem se ukrýt před drbnami a Asuninými fanoušky, takže jsme trochu váhali, zda se objevit mezi tolika lidmi.

„A co tohle?“

Asuna sčesala všechny své vlasy do drdolu. Pak si zakryla tvář až k očím obrovským šátkem. Tímhle však neskončila a stiskla nějaká tlačítka ve svém herním menu a vzala si na sebe prostý kabát.

„Jo. Docela dobrý. Vypadáš jako správná selka.“

„…To byl kompliment?“

„Samozřejmě. A co se mne týká, nepoznají mne do té doby, než si vezmu svou válečnou výstroj.“

Ještě než slunce vyšlo, vyšel jsem z domu s Asunou nesoucí náš piknikový košík. Mohla ho jednoduše vyvolat, až bychom se tam dostali, ale trvala na tom, že to byla část převleku.

Dnes bylo docela teplo na časný zimní den. Po chvilce procházení skrz les obrovských borovic, jsem konečně uviděl šumící vodu mezi jejich kmeny. Mnoho lidí se tam už sešlo. Poté, co jsem se nervózně přiblížil, známá statná postava na nás mávala, zatímco se smála.

„Cha… cha… cha, to je úleva, že máme dneska tak skvělé počasí!“

„Dobrý den, Nishida oji-san.“

Spolu s Asunou jsme přikývli hlavou. Řekl nám, že všichni tito lidé různých věkových skupin shromáždění zde, jsou součástí rybářského klanu, který založil. Všechny jsme nervózně pozdravili, ale zdálo se, že Asunu nikdo nepoznal.

S ohledem na to, Nishida oji-san byl mnohem aktivnější, než jsem si představoval. Musel být dobrým lídrem ve své společnosti. Atmosféra už byla čilá, protože skupina ještě před naším příchodem pořádala rybářskou soutěž.

„Ech… tak, dnešní hlavní událost konečně začíná!“ oznámil hlasitě Nishida, když kráčel směrem k nám s dlouhým rybářským prutem v ruce a diváci jásali vzrušením. Podíval jsem se na rybářský prut, který nesl. Mé oči sledovaly bez dlouhého přemýšlení tyč, než mne překvapila věc na jejím konci.

Byl to ještěr, jeden z abnormálně velkých. Byl tak dlouhý, jako předloktí dospělého člověka. Jeho jedovatě vyhlížející červenočerná kůže zářila, jako by chtěla zdůraznit svoji svěžest.

„Ííí…!“

Asuna si toho všimla ještě později než já a její výraz ztuhl, zatímco se od něj vzdálila o několik kroků. Pokud tohle byla návnada, potom to, co se snažíme chytit, musí být neuvěřitelné. Ale předtím, než jsem měl nějaký čas se zeptat, Nishida se otočil k jezeru a pozvedl svůj rybářský prut. S krátkým výkřikem jím švihl působivým způsobem a obrovský ještěr vykreslil ve vzduchu oblouk, předtím, než spadl do vody z obrovským šplouchnutím. Rybaření v rámci SAO nevyžadovalo téměř žádné čekání. Jakmile jste hodili návnadu do vody, buď ji ryba sebrala během několika desítek vteřin, nebo jste ji ztratili. Nedobrovolně jsme polkli, jak jsme sledovali vlasec potápějící se do vody.

Po několika málo okamžicích se prut párkrát pohnul. Ale Nishida se nepohnul ani o píď.

„Je to, je to tady Nishido-san.“

„Ještě je příliš brzy!“

Za Nishidovými brýlemi zářily oči, které obvykle patřily dobromyslnému dědečkovi. Nishida nadále pozoroval konec prutu bez reakce na jeho pohyb.

Pak prut prudce ztěžkl.

„Teď!“

Nishida napjal své malé tělo vzad a táhl prut celou svojí silou. Mohl jsem už od pohledu říci, že lanko bylo opravdu napjaté a také vydávalo zvukový efekt podobný brnkání.

„Zabrala na návnadu! Svěřuju ti zbytek!“

Opatrně jsem táhl za prut, který mi Nishida předal, ale ten se nepohnul ani o píď. Měl jsem pocit, jako kdyby se rybářský háček zachytil za něco zapuštěného do země. Podíval jsem se zpět na Nishidu s obavou, zda se ryba skutečně zakousla, a pak během okamžiku…

Lanko se začalo zanořovat do vody s notnou dávkou energie.

„Ach!“

Rychle jsem zapřel své nohy o zem a znovu jej povytáhl. Použitá síla rychle minula měřítka normálního módu.

„Vydrží to takové napínání?“ zeptal jsem se Nishidy kvůli obavám o odolnost rybářského prutu.

„Je to nejvyšší kvalita! Můžeš za něj tahat, jak chceš!“ přikývl Nishida s tváří červenou od vzrušení.

Změnil jsem sevření prutu a pak zatáhl celou svou silou. Rybářský prut ohnutý kolem jeho prostředku se změnil do obrovského U.

Jakmile každý hráč postoupí na další úroveň, může si vybrat, zda zvýší svoji sílu nebo obratnost. Uživatelé seker jako Agil se rozhodnou pro sílu, zatímco uživatelé rapíru jako Asuna se zaměří na obratnost. Ačkoliv jsem byl normální uživatel meče a zvyšoval obojí, moje osobní preference dávali přednost obratnosti než síle.

Ale vypadalo to, že v této přetahované zvítězím, pravděpodobně už jenom proto, že moje samotná úroveň byla tak vysoká. Pomalu jsem ustoupil a stále vytahoval obrovskou věc z vody.

„Ach, vidím to!“

Asuna se naklonila nad vodu a ukázala na to. Byl jsem nakloněný dozadu a dále od jezera, takže jsem to nemohl zkontrolovat. Diváci více hlučeli a pospíchali se podívat na hladinu vody, která rychle poklesla, jak se to dostávalo na břeh. Nemohl jsem potlačit svou zvědavost a použil všechnu svoji sílu na vytahování rybářského prutu.

„…?“

Najednou něco překvapilo všechny diváky, kteří se nakláněli nad vodu. Každý z nich udělal několik kroků zpět.

„Co se děje…?“

Ještě než jsem domluvil, všichni se otočili a utekli. Dokonce i Asuna a Nishida kolem mne proběhli z každé strany s bledými obličeji. Chystal jsem se ohlédnout zpět, když – celá hmotnost v mých rukou se ztratila a spadl jsem na zadek.

„Ach, lanko prasklo?!“

Myslel jsem si to, tak jsem odhodil prut pryč a běžel přímo k jezeru. V tu chvíli se třpytivá vodní hladina jezera najednou prudce vzdmula.

„Ech…?!“ ztuhl jsem na místě s očima dokořán a v tenhle moment jsem uslyšel Asunin vzdálený hlas: „Kuruto-kun… je to nebezpečný…!!!“

Když jsem se otočil, uviděl jsem Asunu, Nishidu a všechny ostatní už stát na hrázi, která se zvyšovala od okraje jezera, poměrně daleko ode mne. Slyšel jsem hlasitě stříkající vodu za mnou, když jsem konečně začal chápat situaci. Pak, s pocitem znepokojení, jsem se otočil zpět.

Ta ryba stála.

Abych byl přesnější, stvoření vypadalo jako latimérie,[82] kříženec ryb a plazů, až na to, že tenhle se více podobal plazům. Stála tam na trávě se svýma šesti mocnýma nohama a podívala se na mne, zatímco z ní stékala voda jako vodopády.

Řekl jsem, podívala se dolů, protože ta věc byla nejméně dva metry vysoká. Její ústa, která se zdála, že by mohla spolknout celou krávu, byla umístěna jenom o trochu výše než moje hlava se známým ještěrčím jazykem trčícím z nich.

Z obou stran této starobylé kolosální rybí hlavy byly oči velikosti baseballového míčku, které se potkaly s mými. Žlutý kurzor, který se objevil, ji automaticky označil jako monstrum.

Nishida nám řekl, že místní bůh tohoto jezera bylo monstrum v jiném slova smyslu, než ta, co se objevovala na pláních.

Čím bylo jiné? Tahle věc byla monstrem v každém slova smyslu.

Přinutil jsem se k úsměvu a ustoupil o pár kroků zpět. Pak jsem se otočil a běžel pryč. Obrovská ryba za mnou vydala hromový řev a pak mne začala pronásledovat s kroky, které otřásaly zemí.

Vystavil jsem svou obratnost limitům a běžel, jako kdybych letěl. Dosáhl jsem Asuny během několika vteřin a hlasitě si postěžoval: „To není fér. Utekla jsi sama!“

„Uááá, nemáme čas se tím teď zabývat, Kirito-kun!“

Otočil jsem se a uviděl obrovskou rybu běžící přímo na nás působivou rychlostí navzdory její velikosti.

„Ach, běhá po zemi… Takže je to dvojdyšník[83]…?“

„Kirito-san, nemáme čas na takové zbytečné věci! Měli bychom rychle utéct!“

Tentokrát to byl Nishida, kdo vykřikl ze strachu. Desítky diváků byli v šoku z této situace a poměrně hodně z nich sedělo na zemi s prázdným výrazem.

„Kirito-kun, vzal sis s sebou své zbraně?“ řekla Asuna jakmile přisunula svou hlavu hned vedle mé. Jo, bylo by pěkně těžký každého dostatečně zorganizovat, aby utekl v této situaci…

„Promiň, nevzal…“

„No dobře, pak nemám jinou možnost,…“ zavrtěla Asuna hlavou a otočila se tváří v tvář k obrovské rybě blížící se k nám. Rychle manipulovala svým menu s jistou rukou.

Zatímco Nishida a ostatní diváci sledovali překvapením, Asuna, otočená zády k nám, si sundala kabát a šátek. Jej kaštanové vlasy divoce tancovaly ve větru, zatímco odrážely sluneční světlo.

I když na sobě měla jenom dlouhou sukni v barvě trávy a konopnou košili, rapír zářil na jejím levém boku jako zrcadlo. Vytáhla jej pravou rukou a meč vydal jasně zvonivý zvuk, a pak rozhodně čekala na příchod obrovské ryby.

Nishida, který stál vedle mne, konečně nabyl smyslů a třásl mou rukou, zatímco křičel: „Kirito-san! Tvoje, tvoje manželka je v nebezpečí!“

„Ne, můžeme ji nechat se s tím vypořádat.“

„Co to říkáš?! Pokud říkáš tohle, pak já…“

Popadl rybářský prut blízkého společníka a připravil se přispěchat k Asuně s tragickým výrazem ve tváři. Musel jsem rychle zastavit toho starého rybáře.

Gigantická ryba ani trochu nezpomalila. Otevřela svá obrovská ústa, která byla lemována řadou nespočtu ostrých zubů a trhla celým svým tělem k Asuně, jako kdyby se ji snažila spolknout celou. Asuna odvrátila svou levou stranu od ryby, zatímco její pravá ruka vylétla se stříbrobílým proudem světla za ní.

Oslepující záblesk světla vylétl z úst ryby se zvukovým efektem výbuchu. Ryba byla odhozena vysoko do vzduchu, ale Asuna se dokonce ani neposunula z místa.

I přes strach vyvolávající velikost monstra jsem odhadoval, že jeho úroveň nemohla být moc vysoká. Neexistovala možnost, že by monstrum z tak nízké úrovně, obzvláště pak jedné související s rybařením, mohlo být tak silné. Koneckonců SAO byla hra, která se držela běžných vzorů online her.

Ryba spadla na zem spolu s třeskem, její životy se výrazně snížily po Asunině útoku. Pak se Asuna nemilosrdně pustila do řetězce útoků hodných jejího titulu «Blesk».

Nishida a ostatní diváci mlčky sledovali jak Asuna aktivovala jednu dovednost za druhou, zatímco ladně našlapovala, jako kdyby tančila. Byla to Asunina krása nebo síla, která je tak fascinovala? Myslel jsem, že to bylo pravděpodobně obojí.

Jak Asuna mávla svým mečem s aurou, která všechno okolo ní zaplavila, uviděla, že protivníkovy životy vstoupily do červené zóny a uskočila dozadu, aby rozšířila vzdálenost mezi nimi. Po přistání přešla rovnou do útoku. Uháněla vstříc rybě, zanechávajíce za sebou světelnou stopu jako kometa. Byla to jedna z nejvyšší dovedností rapíru: «Bleskový průnik».[84]

Se zvukem podobným aerodynamickému třesku pronikla kometa rybou od jejích úst až k ocasu. Poté co Asuna smykem zastavila, obrovské monstrum za ní se roztříštilo do mnoha kousků světla a rozptýlilo. Ozval se hlasitý hluk, který vytvořil vlnky na jezerní hladině.

Asuna zandala s cinknutím svůj rapír do pouzdra a nenuceně přešla k nám. Nishida a ostatní rybáři zůstali stát s ústy dokořán, nedokázali se ani pohnout.

„Hej, dobrá práce.“

„To není fér, nechat mne bojovat samotnou. Příště kupuješ oběd.“

„Naše peníze jsou teď společné.“

„Och, správně…“

Jak jsme si s Asunou povídali, Nishidovi konečně zablesklo hlavou a otevřel ústa: „…Ach, to bylo překvapivé… Madam, vy, vy jste opravdu silná. Možné je to trochu hrubé, ale jaká je vaše současná úroveň…?“

Podívali jsme se s Asunou na sebe. Zůstávat u tohoto tématu příliš dlouho by pro nás mohlo být nebezpečné.

„Ještě předtím, podívejte, ta ryba zanechala kořist.“

Asuna stiskla pár věcí na okně a v jejích rukách se objevil stříbrný rybářský prut. Vzhledem k tomu, že ji upustilo speciální monstrum, byla to pravděpodobně neprodejná a vzácná věc.

„Och, och, co to je?!“

Nishida dostal rybářský prut se třpytem v očích. Všichni diváci se o to také začali zajímat. Zrovna když jsem si pomyslel, jak se nám podařilo bezpečně odvrátit tuto krizi…

„Ty… ty jsi Asuna z Rytířů krvavé přísahy…?“

Mladý hráč udělal několik kroků blíže k Asuně a upřeně jí hleděl do tváře. Pak se jeho tvář rozjasnila.

„Jo, jsi! Dokonce jsem dostal obrázek!“

„Ach,…“ Asuna se přinutila usmát a ustoupila několik kroků zpět. U diváků se zdvojnásobilo vzrušení.

„To je, to je pocta! Vidět bojovat Asunu z takové blízkosti… Och! Můžeš mi dát autogram…“

Najednou se mladý muž odmlčel a pak několikrát přesunul svůj pohled mezi mnou a Asunou. Nakonec zamumlal s překvapeným výrazem: „Jste… vy dva jste… manželé…?“

Nyní byla řada na mne, abych se přinutil usmát. Jak jsme tam oba dva stáli s nepřirozenými úsměvy, výkřiky plné úzkosti se zvedly všude okolo nás. Jenom Nishida nadále mrkal bez jakékoliv představy o tom, co se děje.

Naše tajné líbánky takhle skončily už po dvou týdnech. Ale možná bychom měli být šťastní, že jsme měli to štěstí podílet se nakonec na takové zábavné soutěži.

Tu noc jsme obdrželi zprávu od Heathcliffa, žádající nás, abychom se zúčastnili boje proti bossovi sedmdesáté páté úrovně.

Druhý den ráno.

Zatímco jsem seděl na okraji postele a zíral do země, Asuna, která právě dokončila přípravu, ke mně přistoupila, zatímco její podrážky železných bot řinčely po zemi.

„Hej, nemůžeš takhle zůstat napořád.“

„Ale jsou to jenom dva týdny,“ odpověděl jsem dětinsky a zvedl hlavu. Ale při pohledu na Asunu v červenobílé rytířské uniformě poprvé za tu dobu, jsem nemohl popřít, že byla velmi atraktivní.

Věděl jsem, že když jsme dočasně opustili klan, mohli jsme žádost odmítnout. Ale poslední řádek té zprávy, že „někteří lidé už zemřeli,“ nám dělal těžkou hlavu.

„No, měli bychom si jít alespoň poslechnout, o co jde. Pojď, už je čas!“

Když mne poklepala po zádech, konečně jsem s nechutí vstal a otevřel obrazovku s vybavením. Vzhledem k tomu, že jsme právě teď nebyli součástí klanu, jsem si na sebe oblékl známý černý kabát a minimální brnění a pak jsem zavěsil své dva meče do pochev překřížených na zádech. Těžká váha na mých zádech byla cítit, jako kdyby si stěžovala, že zůstala v inventáři tak dlouho. Rychlým pohybem jsem je nadzvednul a pak je znovu zasunul; vysoký a jasně kovový zvuk se rozlehl po místnosti.

„Jo. Tenhle vzhled ti sedí nejlíp,“ usmála se Asuna a pověsila se na moji pravou ruku. Ohlédl jsem se a rozloučil se s naším novým domovem, od kterého jsme na chvíli odcházeli.

„…Pojďme se s tím rychle vypořádat a pak se vrátit.“

„Jo!“

Podívali jsme se navzájem na sebe a přikývli. Pak jsme otevřeli dveře a vykročili ven do chladného zimního vzduchu.

Na hlavním náměstí dvacáté druhé úrovně jsme našli Nishidu čekajícího na nás s rybářským prutem v ruce. Jenom jemu jsme řekli čas, kdy se chystáme odejít.

„Mohli bychom si na chvíli promluvit?“

Přikývl jsem na jeho žádost a všichni tři jsme se posadili vedle sebe na lavičku na náměstí. Nishida začal mluvit pomalu, zatímco se díval směrem k vyšším úrovním.

„Abych řekl pravdu… až dodnes, příběhy o tom, jak lidé bojují na vyšších úrovních, aby vyčistili hru, zněly, jako kdyby přicházely z jiného světa… Možná už jsem se vzdal myšlenky na opuštění tohoto místa.“

Poslouchal jsem ho s Asunou v tichosti.

„Myslím, že to víte, ale průmysl informačních technologií postupuje téměř každý den. Začal jsem tuhle kariéru, když jsem mladý, takže jsem byl schopen s průmyslem udržet krok. Ale teď, když jsem byl mimo asi dva roky, zjistil jsem, že by bylo pro mne nemožné to dohnat. Vzhledem k tomu, že nevím, jestli bych se mohl vrátit ke své staré práci nebo ne, nebo jestli bych mohl být dokonce považován za překážku a jednoduše odhozen pryč, myslel jsem, že by pro mne bylo lepší zůstat tu rybařit…“

Přestal mluvit a vytvořil úsměv na svém starém vrásčitém obličeji. Nevěděl jsem, co na to říct. Myslím, že jsem si ani nedokázal představit všechny věci, které promeškal během svého uvěznění v SAO.

„Já taky,…“ začala najednou Asuna mluvit.

„Do doby před půl rokem jsem také přemýšlela o tomhle druhu věcí a každou noc o samotě brečela. Jak tu plynul den za dnem, měla jsem pocit, jako kdyby všechno: moji přátelé, moje rodina, docházka na střední školu, všechno spojené se skutečným světem, bylo ničeno. Vždy jsem snila o druhém světě, když jsem spala… myslela jsem, že všechno, co mohu dělat je rychle zesílit, abych rychleji vyčistila hru a jediný způsob, jak to udělat bylo fanaticky trénovat své zbraňové dovednosti.“

Podíval jsem se překvapeně na Asunu. Ačkoliv jsem nikdy předtím nevěnoval moc pozornosti ostatním… ale nikdy jsem od ní necítil nic takového během naší spolupráce. No, nebylo to poprvé, co jsem špatně odhadl něčí osobnost…

Asuna zachytila můj pohled, krátce se usmála a pokračovala: „Ale v ten den, zhruba před půl rokem, poté, co jsem se teleportovala do města v předních liniích, jsem uviděla někoho dřímajícího na trávě na náměstí. Vypadal, že byl na hodně vysoké úrovni, takže jsem se naštvala a řekla, ‚Pokud tady můžete mrhat časem, jděte do labyrintu a snažte se vyčistit další část…!‘“

Pak si zakryla ústa rukou a zasmála se.

„Pak ten člověk nečekaně odpověděl, ‚Tohle je nejlepší roční období v Aincradu a nastavené počasí je také opravdu dobré. Byla by škoda jít do labyrintu v den, jako je tento.‘ Pak ukázal na místo vedle něj a řekl, ‚Proč si taky nezdřímneš?‘ Byl tak drzý.“

Asuna se přestala usmívat; její pohled se vzdálil předtím, než pokračovala: „Ale to, co řekl, mne překvapilo. Uvědomila jsem si, že ‚tato osoba skutečně žila v tomto světě.‘ Nevadilo mu, že ztrácí dny ve skutečném světě a místo toho se zaměřil na prožívání každého dne tohoto světa. Zjistila jsem, že tu skutečně byli lidé jako on, takže jsem poslala pryč ostatní členy klanu a zkusila si lehnout vedle něj. Vzhledem k tomu, že vítr byl tak dobrý… akorát tak teplý pro lidi, tak jsem usnula. Tentokrát jsem neměla žádné noční můry. Bylo to pravděpodobně poprvé, co jsem se dobře vyspala od té doby, co jsem přišla do tohoto světa. Když jsem se probudila, bylo už odpoledne a ten člověk se na mne netrpělivě díval. Ten člověk byl on…“

Když skončila, Asuna pevně uchopila mou ruku. Cítil jsem se hodně trapně. Trochu z toho jsem si pamatoval, ale…

„Promiň, Asuno… nemyslel jsem tím něco tak hlubokého; chtěl jsem si jenom zdřímnout…“

„Věděla jsem to, i když jsi mi to neřekl!“

Asuna našpulila rty, pak se otočila zpět k Nishidovi s úsměvem na tváři a poté pokračovala: „Od toho dne… jsem chodila spát s myšlenkami na něj a výsledkem toho bylo, že moje noční můry zmizely. Zjistila jsem si, kde bylo jeho domovské město a nechávala jsem si stranou nějaký čas, abych se za ním jednou za čas mohla podívat… Pak jsem se začala těšit na každý nový den… Když jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala, byla jsem tak šťastná a přísahala si vážit této emoce. To bylo poprvé, kdy jsem si pomyslela, že příchod do tohoto světa byl skvělou věcí…“

Asuna sklonila hlavu, promnula si oči rukou v rukavici a pak se zhluboka nadechla.

„Kirito-kun je smysl mého dvouletého života, který jsem zde strávila. Taky je důkazem toho, že jsem naživu a důvod, proč se těším na zítřek. Nasadila jsem si Nerve Gear a přišla do tohoto světa, abych se s ním setkala. Nishida oji-san… Možná bych to neměla říkat já, ale myslím si, že jste určitě něčeho dosáhl v tomhle světě. Není pochyb o tom, že je to virtuální svět, že všechno, co vidíme a čeho se dotýkáme, je imitace vytvořená z dat. Ale ne pro nás, naše srdce existují v této realitě. Pokud to je pravda, pak všechno, co zde prožíváme, by měla být také pravda.“

Nishida průběžně mrkal a několikrát přikývl. Jeho oči za brýlemi byly vlhké. Já jsem se také snažil co nejlépe potlačit slzy.

Byl jsem to já, pomyslel jsem si. Já byl ten, kdo byl zachráněn, když jsem nemohl najít důvod pro žití, ať ve skutečném světě nebo poté, co jsem přišel do tohoto.

„…Ano. Ano, máš pravdu,…“ řekl Nishida, pohlédl k obloze a promluvil: „To, co jsem zde slyšel, jsou také cenné zkušenosti. Chytit pěti metrovou rybu je také jednou z nich… Vypadá to, že můj život taky nebyl bezvýznamný. Nebyl vůbec bezvýznamným,“ přikývl Nishida a pak se postavil.

„Ach, zdá se, že jsem vás připravil o příliš mnoho času. Pevně věřím, že jestli za naši svobodu bojují lidé jako vy, pak bychom se všichni měli brzy vrátit do skutečného světa… Ačkoliv, neexistuje nic, čím bych vám mohl pomoci, můžu vás alespoň povzbudit a fandit vám.“

Nishida nás vzal za ruce a potřásl jimi.

„Vrátíme se. Prosím, dělejte nám společnost, až se tak stane.“

Jak jsem slíbil svým ukazováčkem, Nishida přikývl s obrovským úsměvem, zatímco po jeho tváři stékaly slzy.

Pevně jsme si potřásli rukama s Nishidem a pak jsme přešli k teleportační bráně. Když jsme vstoupili do prostoru, který se třpytil jako iluze, podívali jsme se Asunou na sebe a pak otevřeli naše ústa a řekli současně: „Teleport – Grandum!“

Modré světlo, které začalo pokrývat náš výhled, vymazalo obrázek Nishidy, jak nám mával.

Sword Art Online, svazek první, kapitola dvacátá[edit]

„Průzkumná skupina byla zničena…?!“

Byli jsme uvítáni touto šokující zprávou, když jsme se vrátili na velitelství Rytířů krvavé přísahy v Grandumu poprvé za dva týdny.

V současnosti jsme byli v jednom z vyšších pater železné věže, která sloužila jako velitelství, uvnitř konferenční místnosti s obrovským oknem, kde jsme s Heathcliffem mluvili posledně. Heathcliff seděl uprostřed obrovského půlkruhového stolu oblečen v jeho obvyklé dlouhé róbě. Ostatní vůdci klanu seděli po obou jeho stranách, až na to, že Godfree tentokrát nebyl přítomen.

Heathcliff sevřel své kostnaté prsty dohromady před svým obličejem a pomalu přikývl s hlubokým zamračením.

„Stalo se to včera. Průzkum labyrintu sedmdesátého pátého patra trval docela dlouho, ale byli jsme ho schopni dokončit beze ztrát. Ačkoliv jsem očekával, že zažijeme těžké chvíle při porážce bosse…“

Měl jsem pocit, že se něco takového může stát. Důvodem toho bylo, že ze všech labyrintních bossů, byly mimořádně velcí a silní jenom ti z dvacáté páté a padesáté úrovně, což vedlo k těžkým ztrátám v obou těchto bitvách.

Boj proti dvouhlavému obru na dvacáté páté úrovni prakticky rozdrtil elitní vojsko «Armády», což bylo hlavní příčinou úpadku jejich organizace. Když šestiruké monstrum, které vypadalo, jako kovová socha Buddhy zahájilo prudký útok během bitvy na padesáté úrovni, mnoho hráčů se vyděšeně teleportovalo pryč bez souhlasu a téměř způsobili zhroucení přední linie. Pokud by posily přišli jenom o trochu později, čelili bychom dalšímu totálnímu rozdrcení. A faktem bylo, že osoba, která sama držela linii během bitvy, dokud nepřišla podpora, byla právě přede mnou.

Pokud výjimečně silný boss čekal na každé dvacáté páté úrovni, pak bylo pravděpodobné, že tento boss bude stejný.

„…Takže jsem poslal průzkumnou hlídku dvaceti mužů skládající se z členů pěti různých klanů,“ pokračoval Heathcliff monotóně. Vzhledem k tomu, že jeho oči byly jenom pootevřené, bylo nemožné rozpoznat jeho emoce za těma mosaznýma očima.

„Měli udělat průzkum s nejvyšší opatrností. Deset z nich zůstalo před místností s bossem jako záloha… ale když prvních deset vstoupilo a dosáhlo středu místnosti, brána se zavřela, jakmile se objevil boss. Podle zpráv těch deseti, co čekalo venku, byly dveře zavřené více než pět minut a nic, z toho co dělali, včetně použití paklíče nebo útoků na dveře, nemělo žádný efekt. V době, kdy se dveře konečně otevřely…“

Okraje Heathcliffových úst byly nervózní. Na chvíli zavřel obě své oči a pak pokračoval: „Nikdo nebyl v místnosti. Boss a deset mužů zmizelo. Nikde nebyla ani známka po teleportaci. Nevrátili se… a já jsem poslal někoho, aby zkontroloval listinu smrtí na kovovém monumentu uvnitř Paláce Černého železa pro potvrzení…“

Další část neřekl nahlas a jednoduše zavrtěl hlavou. Asuna vedle mne zatajila dech a pak se jí podařilo vyloudit ven přiškrceným hlasem: „Deset… lidí… Jak se to stalo…?“

„Antikrystalová oblast…?“

Heathcliff krátce přikývl na mou otázku.

„Je to jediné vysvětlení. Podle zprávy od Asuny-kun byla sedmdesátá čtvrtá úroveň stejná, takže je velmi pravděpodobné, že od teď bude každá místnost s bossem antikrystalovou oblastí.“

„Sakra…“

Zaklel jsem. Pokud nebyl nouzový únik možný, šance, že lidé budou umírat kvůli neočekávaným okolnostem, se výrazně zvýšila. Nebudeme mít žádné oběti – to byla nejdůležitější zásada při čištění hry. Ale bylo nemožné ji vyčistit když jsme neporazili bosse…

„Stává se čím dál tím více pravou hrou smrti…“

„Nicméně, nemůžeme se vzdát vyčištění hry jenom kvůli tomu…“

Heathcliff zavřel své oči a pak promluvil klidným, ale odhodlaným hlasem: „Navíc kromě antikrystalové oblasti místnost také zablokovala východ, jakmile se boss objevil. Protože se jedná o tenhle případ, můžeme zaútočit jenom s co největší skupinou hráčů, kterou můžeme řídit a koordinovat. Původně jsem vás dva nechtěl zavolat zpátky, protože jste se právě vzali, ale doufám, že pochopíte naše dilema.“

Odpověděl jsem s pokrčením ramen: „Pomůžeme. Ale pokládám Asunino bezpečí za svojí nejvyšší prioritu. Pokud nastane nebezpečná situace, budu jí dávat přednost před zbytkem skupiny.“

Heathcliff se usmál téměř neznatelným způsobem.

„Ten, kdo si přeje chránit jiné je schopen uvolnit největší sílu. Těším se na tvé úspěchy na bojišti. Útok začne za tři hodiny. Očekává se účast třiceti dvou lidí včetně vás dvou. Sejdeme se před teleportační bránou v Collonii na sedmdesáté páté úrovni. V jednu hodinu. Rozchod.

Jak skončil, červený válečník a jeho muži vstali a opustili místnost.

„Tři hodiny… co budeme dělat?“ zeptala se Asuna zatímco si roztržitě sedla na železnou lavičku. Mlčky jsem ji pozoroval. Její tělo, které bylo pokryté bílou bojovou uniformou s červenými dekoracemi, její dlouhé a hedvábné vlasy, její hnědé zářící oči – byla tak krásná, jako neocenitelný klenot.

Když si všimla, jak jsem se na ní upřeně díval, Asuna se začervenala a zeptala se mne s rozpačitým úsměvem: „Co…? Co je?“

Váhavě jsem otevřel ústa: „…Asuno…“

„Co?“

„Prosím, nezlob se a poslouchej mne. Ten dnešní boj s bossem… nemohla by ses ho neúčastnit a počkat tady na můj návrat?“

Asuna na mne nejprve zírala, pak sklonila hlavu s melancholickým výrazem a řekla: „…Proč to říkáš…?“

„Navzdory tomu, co Heathcliff řekl, jednoduše nemůžeme předvídat, co se stane na místě, kde nemohou být použity krystaly. Mám opravdu strach… když o tom přemýšlím… že se ti něco stane…“

„…Chceš, abych počkala na bezpečném místě, zatímco ty jdeš sám někam, kde není bezpečno?“ řekla, vstala a šla ke mně sebejistými kroky. Její oči byly vášnivě plamenné.

„Pokud bych to udělala a ty by ses nevrátil, pak bych spáchala sebevraždu. Nejenom, že bych ztratila důvod, proč žít, ale také bych si nikdy neodpustila, že jsem tu jednoduše čekala. Pokud chceš utéci, pak utečeme spolu. Pokud to chceš udělat, tak mi to nevadí.“

Skončila a dotkla se středu mé hrudi konečky její pravé ruky. Její oči změkli a jemný úsměv se objevil na jejím obličeji.

„Ale, víš… Všichni účastníci dnešní bitvy se bojí a všichni by chtěli utéci. Ale i přes ten strach souhlasili, že se přidají. To proto, že vůdce a ty… protože dva nejsilnější lidé v tomto světě je povedou… tohle si myslím… vím, že se ti nelíbí, když musíš nést zodpovědnost. Ale doufám, že to zkusíš, alespoň pro jednou, ne jenom pro ně, ale taky pro nás… Abychom se mohli vrátit do skutečného světa, kde se můžeme znovu potkat; doufám, že společně to zvládneme.

Zvedl jsem pravou ruku a sevřel jemně její ruku. Ten pocit, že jsem ji nechtěl ztratit, proudil z hloubi mého srdce.

„…Promiň… já jsem na chvíli zpanikařil. Abych pravdu řekl, opravdu bych si přál, abychom mohli jednoduše utéct spolu. Nechci, abys zemřela, a já také nechci zemřít. Nemusíme…“

Díval jsem se Asuně do očí a pokračoval v mluvení: „Nevadí, jestli se nedokážeme vrátit do skutečného světa… Chci s tebou dál žít v té lesní chatičce. My dva… navždy…“

Asuna se chytila za hrudník zbývající rukou. Zavřela oči a zamračila se, jako kdyby se snažila něco vydržet. Pak vydala skleslý povzdech ze svých úst.

„Jo… Je to pravdu jako sen… bylo by skvělé, kdybychom to mohli udělat… Strávit každý den spolu… navždy…“

Tady se zastavila a kousla se do rtu, jako kdyby vyslovila nesplnitelné přání. Pak otevřela oči a podívala se na mne s vážným výrazem ve tváři: „Kirito-kun, už jsi někdy přemýšlel o tom…? O tom, co se děje s našimi skutečnými těly právě teď?“ Byl jsem ochromen touhle nečekanou otázkou. Bylo to pravděpodobně něco, o co se tady každý hráč bál. Ale protože nebyl žádný způsob, jak kontaktovat vnější svět, bylo zbytečné o tom přemýšlet. Ačkoliv měl každý strach, také se vyhýbali konfrontaci s touto otázkou.

„Pamatuješ si? Ta osoba… Akihikův Kayabův úvod na začátku hry. Řekl, že Nerve Gear umožní dvou hodinové odpojení. Ale důvod pro to byl…“

„…Přesun našich těl do řádných lékařských zařízení…“

Asuna přikývla, když jsem to zamumlal.

„Pak o několik dní později, každý byl na asi hodinu odpojen, že?“

Něco takového se určitě stalo. Díval jsem se varování ohledně odpojení a obával se, zda mne Nerve Gear zabije po dvou hodinách nebo ne.

„Myslím, že při tom byl každý z nás přesunut do nemocnice. Není možné, se starat o osobu v bezvědomí po dobu několika let v normální domácnosti. Pravděpodobně nás přestěhovali do nemocnic a pak nás opět připojili…“

„…Jo, myslím, že máš pravdu…“

„Pokud naše těla jenom leží na posteli, daří se je udržet naživu jenom díky nespočetnému množství hadiček k němu připojených… Nemyslím si, že je to bezpečné zůstat v tomhle stavu napořád.“

Najednou jsem byl ovládnut strachem, že moje tělo začíná slábnout; objal jsem Asunu abych si potvrdil naši existenci.

„…Jinými slovy… bez ohledu na to, zda můžeme vyčistit hru… bude vždy existovat časový limit…“

„…A tenhle časový limit bude jiný u každé osoby… Vzhledem k tomu, že mluvení o «druhé straně» je tady tabu, ještě jsem tohle s nikým jiným neprobírala… Ale ty jsi jiný. Já… já chci strávit celý svůj život po tvém boku. Chci s tebou jít na skutečné rance, vzít si tě ve skutečnosti a pak spolu zestárnout. Tak… tak…“

Nemohla pokračovat. Asuna zabořila svůj obličej do mé hrudi a nechala téci slzy. Pomalu jsem si hladil po zádech, abych ji pomohl dokončit její slova.

„Takže… Nemáme na vybranou, než právě teď bojovat…“

Mé obavy ve skutečnosti neodešly. Ale jak jsem to teď mohl vzdát, když Asuna dělala to nejlepší, aby nám otevřela společnou budoucnost, zatímco se snažila nezkolabovat?

Je to v pořádku – určitě to bude v pořádku. Dokud budeme spolu, určitě to tak bude…

Posílal jsem sevření rukou a pevně objal Asunu, abych se zbavil děsivého pocitu, který hrozil, že mne pohltí.

Sword Art Online, svazek první, kapitola jednadvacátá[edit]

„Průzkumná skupina byla zničena…?!“

Byli jsme uvítáni touto šokující zprávou, když jsme se vrátili na velitelství Rytířů krvavé přísahy v Grandumu poprvé za dva týdny.

V současnosti jsme byli v jednom z vyšších pater železné věže, která sloužila jako velitelství, uvnitř konferenční místnosti s obrovským oknem, kde jsme s Heathcliffem mluvili posledně. Heathcliff seděl uprostřed obrovského půlkruhového stolu oblečen v jeho obvyklé dlouhé róbě. Ostatní vůdci klanu seděli po obou jeho stranách, až na to, že Godfree tentokrát nebyl přítomen.

Heathcliff sevřel své kostnaté prsty dohromady před svým obličejem a pomalu přikývl s hlubokým zamračením.

„Stalo se to včera. Průzkum labyrintu sedmdesátého pátého patra trval docela dlouho, ale byli jsme ho schopni dokončit beze ztrát. Ačkoliv jsem očekával, že zažijeme těžké chvíle při porážce bosse…“

Měl jsem pocit, že se něco takového může stát. Důvodem toho bylo, že ze všech labyrintních bossů, byly mimořádně velcí a silní jenom ti z dvacáté páté a padesáté úrovně, což vedlo k těžkým ztrátám v obou těchto bitvách.

Boj proti dvouhlavému obru na dvacáté páté úrovni prakticky rozdrtil elitní vojsko «Armády», což bylo hlavní příčinou úpadku jejich organizace. Když šestiruké monstrum, které vypadalo, jako kovová socha Buddhy zahájilo prudký útok během bitvy na padesáté úrovni, mnoho hráčů se vyděšeně teleportovalo pryč bez souhlasu a téměř způsobili zhroucení přední linie. Pokud by posily přišli jenom o trochu později, čelili bychom dalšímu totálnímu rozdrcení. A faktem bylo, že osoba, která sama držela linii během bitvy, dokud nepřišla podpora, byla právě přede mnou.

Pokud výjimečně silný boss čekal na každé dvacáté páté úrovni, pak bylo pravděpodobné, že tento boss bude stejný.

„…Takže jsem poslal průzkumnou hlídku dvaceti mužů skládající se z členů pěti různých klanů,“ pokračoval Heathcliff monotóně. Vzhledem k tomu, že jeho oči byly jenom pootevřené, bylo nemožné rozpoznat jeho emoce za těma mosaznýma očima.

„Měli udělat průzkum s nejvyšší opatrností. Deset z nich zůstalo před místností s bossem jako záloha… ale když prvních deset vstoupilo a dosáhlo středu místnosti, brána se zavřela, jakmile se objevil boss. Podle zpráv těch deseti, co čekalo venku, byly dveře zavřené více než pět minut a nic, z toho co dělali, včetně použití paklíče nebo útoků na dveře, nemělo žádný efekt. V době, kdy se dveře konečně otevřely…“

Okraje Heathcliffových úst byly nervózní. Na chvíli zavřel obě své oči a pak pokračoval: „Nikdo nebyl v místnosti. Boss a deset mužů zmizelo. Nikde nebyla ani známka po teleportaci. Nevrátili se… a já jsem poslal někoho, aby zkontroloval listinu smrtí na kovovém monumentu uvnitř Paláce Černého železa pro potvrzení…“

Další část neřekl nahlas a jednoduše zavrtěl hlavou. Asuna vedle mne zatajila dech a pak se jí podařilo vyloudit ven přiškrceným hlasem: „Deset… lidí… Jak se to stalo…?“

„Antikrystalová oblast…?“

Heathcliff krátce přikývl na mou otázku.

„Je to jediné vysvětlení. Podle zprávy od Asuny-kun byla sedmdesátá čtvrtá úroveň stejná, takže je velmi pravděpodobné, že od teď bude každá místnost s bossem antikrystalovou oblastí.“

„Sakra…“

Zaklel jsem. Pokud nebyl nouzový únik možný, šance, že lidé budou umírat kvůli neočekávaným okolnostem, se výrazně zvýšila. Nebudeme mít žádné oběti – to byla nejdůležitější zásada při čištění hry. Ale bylo nemožné ji vyčistit když jsme neporazili bosse…

„Stává se čím dál tím více pravou hrou smrti…“

„Nicméně, nemůžeme se vzdát vyčištění hry jenom kvůli tomu…“

Heathcliff zavřel své oči a pak promluvil klidným, ale odhodlaným hlasem: „Navíc kromě antikrystalové oblasti místnost také zablokovala východ, jakmile se boss objevil. Protože se jedná o tenhle případ, můžeme zaútočit jenom s co největší skupinou hráčů, kterou můžeme řídit a koordinovat. Původně jsem vás dva nechtěl zavolat zpátky, protože jste se právě vzali, ale doufám, že pochopíte naše dilema.“

Odpověděl jsem s pokrčením ramen: „Pomůžeme. Ale pokládám Asunino bezpečí za svojí nejvyšší prioritu. Pokud nastane nebezpečná situace, budu jí dávat přednost před zbytkem skupiny.“

Heathcliff se usmál téměř neznatelným způsobem.

„Ten, kdo si přeje chránit jiné je schopen uvolnit největší sílu. Těším se na tvé úspěchy na bojišti. Útok začne za tři hodiny. Očekává se účast třiceti dvou lidí včetně vás dvou. Sejdeme se před teleportační bránou v Collonii na sedmdesáté páté úrovni. V jednu hodinu. Rozchod.

Jak skončil, červený válečník a jeho muži vstali a opustili místnost.

„Tři hodiny… co budeme dělat?“ zeptala se Asuna zatímco si roztržitě sedla na železnou lavičku. Mlčky jsem ji pozoroval. Její tělo, které bylo pokryté bílou bojovou uniformou s červenými dekoracemi, její dlouhé a hedvábné vlasy, její hnědé zářící oči – byla tak krásná, jako neocenitelný klenot.

Když si všimla, jak jsem se na ní upřeně díval, Asuna se začervenala a zeptala se mne s rozpačitým úsměvem: „Co…? Co je?“

Váhavě jsem otevřel ústa: „…Asuno…“

„Co?“

„Prosím, nezlob se a poslouchej mne. Ten dnešní boj s bossem… nemohla by ses ho neúčastnit a počkat tady na můj návrat?“

Asuna na mne nejprve zírala, pak sklonila hlavu s melancholickým výrazem a řekla: „…Proč to říkáš…?“

„Navzdory tomu, co Heathcliff řekl, jednoduše nemůžeme předvídat, co se stane na místě, kde nemohou být použity krystaly. Mám opravdu strach… když o tom přemýšlím… že se ti něco stane…“

„…Chceš, abych počkala na bezpečném místě, zatímco ty jdeš sám někam, kde není bezpečno?“ řekla, vstala a šla ke mně sebejistými kroky. Její oči byly vášnivě plamenné.

„Pokud bych to udělala a ty by ses nevrátil, pak bych spáchala sebevraždu. Nejenom, že bych ztratila důvod, proč žít, ale také bych si nikdy neodpustila, že jsem tu jednoduše čekala. Pokud chceš utéci, pak utečeme spolu. Pokud to chceš udělat, tak mi to nevadí.“

Skončila a dotkla se středu mé hrudi konečky její pravé ruky. Její oči změkli a jemný úsměv se objevil na jejím obličeji.

„Ale, víš… Všichni účastníci dnešní bitvy se bojí a všichni by chtěli utéci. Ale i přes ten strach souhlasili, že se přidají. To proto, že vůdce a ty… protože dva nejsilnější lidé v tomto světě je povedou… tohle si myslím… vím, že se ti nelíbí, když musíš nést zodpovědnost. Ale doufám, že to zkusíš, alespoň pro jednou, ne jenom pro ně, ale taky pro nás… Abychom se mohli vrátit do skutečného světa, kde se můžeme znovu potkat; doufám, že společně to zvládneme.

Zvedl jsem pravou ruku a sevřel jemně její ruku. Ten pocit, že jsem ji nechtěl ztratit, proudil z hloubi mého srdce.

„…Promiň… já jsem na chvíli zpanikařil. Abych pravdu řekl, opravdu bych si přál, abychom mohli jednoduše utéct spolu. Nechci, abys zemřela, a já také nechci zemřít. Nemusíme…“

Díval jsem se Asuně do očí a pokračoval v mluvení: „Nevadí, jestli se nedokážeme vrátit do skutečného světa… Chci s tebou dál žít v té lesní chatičce. My dva… navždy…“

Asuna se chytila za hrudník zbývající rukou. Zavřela oči a zamračila se, jako kdyby se snažila něco vydržet. Pak vydala skleslý povzdech ze svých úst.

„Jo… Je to pravdu jako sen… bylo by skvělé, kdybychom to mohli udělat… Strávit každý den spolu… navždy…“

Tady se zastavila a kousla se do rtu, jako kdyby vyslovila nesplnitelné přání. Pak otevřela oči a podívala se na mne s vážným výrazem ve tváři: „Kirito-kun, už jsi někdy přemýšlel o tom…? O tom, co se děje s našimi skutečnými těly právě teď?“ Byl jsem ochromen touhle nečekanou otázkou. Bylo to pravděpodobně něco, o co se tady každý hráč bál. Ale protože nebyl žádný způsob, jak kontaktovat vnější svět, bylo zbytečné o tom přemýšlet. Ačkoliv měl každý strach, také se vyhýbali konfrontaci s touto otázkou.

„Pamatuješ si? Ta osoba… Akihikův Kayabův úvod na začátku hry. Řekl, že Nerve Gear umožní dvou hodinové odpojení. Ale důvod pro to byl…“

„…Přesun našich těl do řádných lékařských zařízení…“

Asuna přikývla, když jsem to zamumlal.

„Pak o několik dní později, každý byl na asi hodinu odpojen, že?“

Něco takového se určitě stalo. Díval jsem se varování ohledně odpojení a obával se, zda mne Nerve Gear zabije po dvou hodinách nebo ne.

„Myslím, že při tom byl každý z nás přesunut do nemocnice. Není možné, se starat o osobu v bezvědomí po dobu několika let v normální domácnosti. Pravděpodobně nás přestěhovali do nemocnic a pak nás opět připojili…“

„…Jo, myslím, že máš pravdu…“

„Pokud naše těla jenom leží na posteli, daří se je udržet naživu jenom díky nespočetnému množství hadiček k němu připojených… Nemyslím si, že je to bezpečné zůstat v tomhle stavu napořád.“

Najednou jsem byl ovládnut strachem, že moje tělo začíná slábnout; objal jsem Asunu abych si potvrdil naši existenci.

„…Jinými slovy… bez ohledu na to, zda můžeme vyčistit hru… bude vždy existovat časový limit…“

„…A tenhle časový limit bude jiný u každé osoby… Vzhledem k tomu, že mluvení o «druhé straně» je tady tabu, ještě jsem tohle s nikým jiným neprobírala… Ale ty jsi jiný. Já… já chci strávit celý svůj život po tvém boku. Chci s tebou jít na skutečné rance, vzít si tě ve skutečnosti a pak spolu zestárnout. Tak… tak…“

Nemohla pokračovat. Asuna zabořila svůj obličej do mé hrudi a nechala téci slzy. Pomalu jsem si hladil po zádech, abych ji pomohl dokončit její slova.

„Takže… Nemáme na vybranou, než právě teď bojovat…“

Mé obavy ve skutečnosti neodešly. Ale jak jsem to teď mohl vzdát, když Asuna dělala to nejlepší, aby nám otevřela společnou budoucnost, zatímco se snažila nezkolabovat?

Je to v pořádku – určitě to bude v pořádku. Dokud budeme spolu, určitě to tak bude…

Posílal jsem sevření rukou a pevně objal Asunu, abych se zbavil děsivého pocitu, který hrozil, že mne pohltí.

Na hlavním náměstí s teleportační bránou v Collinii na sedmdesáté páté úrovni čekala skupina hráčů s vysokými úrovněmi, takže mně napadlo, že to musí být skupina na bosse. Jak jsem s Asunou vystoupil z brány a zamířil k nim, všichni zavřeli ústa a posílali napjaté pohledy naším směrem. Někteří z nich nám dokonce věnovali klanový pozdrav.

Zastavil jsem, protože mne to ohromilo. Ale Asuna zasalutovala na odpověď a pak mne bodla do boku.

„Pojď, Kirito-kun, teď jsi vůdce, takže by ses s nimi měl pořádně pozdravit!“

„Co…?“ zasalutoval jsem jim rozpačitě. Až doteď jsem byl součástí mnoha skupin na bosse, ale tohle bylo poprvé, co se mi dostávalo tolik pozornosti.

„Hej!“

Někdo mne poklepal na rameno, otočil jsem se a uviděl nositele katany, Kleina, usmívajícího se pod svým šátkem. Překvapivě vedle něj stála mohutná postava Agila, který byl vybavený obouruční sekerou v rukou.

„Co…? Vy dva se také účastníte?“

„Proč jsi překvapený?! Nebereš nás až moc na lehkou váhu?!“ vykřikl Agil rozčileně.

„Dokonce jsem musel zavřít svůj obchod, když jsem slyšel, že máte těžké časy. Vědět, že si nevážíš mé nezištné pomoci…“

Udeřil jsem ho do ruky, když to prohlašoval spolu s přehnanými tělesnými pohyby.

„Chápu tvé pocity velmi dobře. Takže s tebou nemusíme počítat, až si budeme rozdělovat kořist, co?“

Když jsem to řekl, obr zatřásl holou hlavou a stočil své obočí do znaku osmičky.

„No. To je trochu…“

Jak se jeho slábnoucí hlas vytrácel, Asuna s Kleinem se dali zároveň do smíchu, který se rychle rozšířil i na ostatní hráče a zdánlivě odplavil všechnu úzkost.

Přesně v jednu hodinu dorazilo k bráně několik nových hráčů. Byl to Heathcliff oblečený do jeho červeného hábitu s obrovským štítem ve tvaru kříže v ruce a elitní jednotky Rytířů krvavé přísahy. Napjatá atmosféra opět ovládla hráče, když viděli nově příchozí.

Pokud bychom měli porovnávat jenom úrovně a statistiky, pak jediná osoba, která mohla být výše než Asuna a já, byl sám Heathcliff. Ale jejich sehranost dávala vyčnívat jejich týmové spolupráci. Na rozdíl od jejich červenobílých klanových barev byly jejich zbraně a brnění naprosto odlišné; ale síla pout mezi nimi byla mnohem vyšší, než u jednotky «Armády», kterou jsme viděli.

Válečník a jeho čtyři podřízení šli přímo k nám, což rozdělilo skupinu sestavených hráčů na dvě části. Klein s Agilem byli donuceni ustoupit o několik kroků zpět, zatímco Asuna si s nimi klidně vyměnila pozdrav.

Po příchodu na stanoviště Heathcliff nejdříve kývl naším směrem a poté promluvil k celé skupině: „Vypadá to, že jsou tu všichni. Děkuji vám všem za to. Myslím, že každý rozumí naší současné situaci. Bude to těžká bitva, ale věřím, že s vaší silou dobudeme vítězství. Budeme bojovat za naše osvobození ze hry…!“

Jak to Heathcliff zakřičel mocným hlasem, ostatní hráči se k jeho inspirujícímu řevu přidali jejich vlastním. Byl jsem překvapen charizmatem, které ostatní přitahovalo jako magnet. Bylo to překvapivé vidět osobu s takovými vůdčími schopnostmi mezi tvrdými hráči, kteří obvykle nemají dostatek společenské koordinace, nebo to byl možná tento svět, který vybudoval jeho talent? Chtěl jsem vědět, co dělal ve skutečném světě…

Heathcliff se otočil mým směrem, jako kdyby cítil můj pohled a pak řekl s úsměvem: „Kirito-kun, těším se na to, jak se budeš snažit. Doufám, že budeš své «Dvojité čepele» používat naplno.“ Z jeho nízkého a jemného hlasu nebyl slyšet ani tlak ani strach. Nemohl jsem si pomoci, ale divil jsem se, že Heathcliff zaujal takový bezstarostný postoj navzdory faktu, že spolu s námi čelí obtížné bitvě.

Poté, co jsem mlčky přikývl se Heathcliff otočil zpět k hráčům a zvedl svou ruku do vzduchu: „Tak začneme. Otevřu průchod, který vede přímo do oblasti před místnost s bossem.“

Vytáhl ze svého váčku tmavomodrý krystal, a zatímco to řekl, ostatními hráči se šířilo mumlání a respekt.

Normální teleportační krystaly mohou pouze dopravit hráče do teleportační brány vybraného města, ale předmět, který vytáhl Heathcliff byl «Cestovní krystal», který dokázal otevřít teleportační brány na jakékoliv místo, které hráč označil. Netřeba dodávat, že to byl mimořádně užitečný předmět.

Ale protože byl tak užitečný, byl také extrémně vzácný a nebyl prodáván v NPC obchodech. Mohli být získány pouze z truhel s poklady v oblasti labyrintů nebo jako předmět po zabití monstra, takže jenom málo hráčů ho bylo ochotno použít, když ho mělo. Důvodem, proč hráči vyjádřili své překvapení, nebylo, protože nikdy neviděli vzácný předmět, ale protože se ho Heathcliff chystal použít.

Heathcliff zvedl krystal nedbaje na pohledy ostatních hráčů a pak zakřičel: „Otevřít průchod.“

Mimořádně drahý krystal se roztříštil a modrý světelný vír se objevil.

„Tak, všichni mne následujte.“

Poté, co přejel pohledem po celé skupině, Heathcliff skočil do modré světla s jeho červenými šaty vlajícími za ním. Jeho tělo bylo okamžitě pohlceno světlem a okamžitě zmizel. Jeho čtyři podřízení z Rytířů krvavé přísahy ho bez prodlení následovali.

Po určité době se mnoho lidí začalo shromažďovat kolem náměstí. Museli se doslechnout o bitvě s bossem a přišli, aby nás vyprovodili. Válečníci vcházeli do světla jeden po druhém uprostřed povzbuzujících výkřiků.

Brzy jsem zůstal jenom já a Asuna. Podívali jsme se na sebe a vyměnili si lehké přikývnutí, chytili se za ruce a společně skočili do víru světla.

Poté, co odezněl pocit závratě po teleportaci, jsem otevřel své oči a uviděl, že jsme už byli v labyrintu. Byla to pozoruhodně široká chodba, se dvěma řadami mohutných sloupů a obrovskou branou na jejím konci.

Labyrint sedmdesáté páté úrovně byl postaven z nějakého druhu matně průhledného obsidiánu. Na rozdíl od hrubých a drsných labyrintů na nižších úrovních, zdejší kameny byly hladce leštěné a pospojované bez jakýchkoliv mezer mezi nimi. Vzduch byl chladný a vlhký, tenká vrstva mlhy pokrývala podlahu.

Asuna se zakrývala oběma rukama, jako by jí byla zima a pak promluvila: „…Nějak… mám opravdu špatné tušení…“

„Jo…,“ souhlasil jsem.

Během těch dvou let až dodnes jsme vyčistili sedmdesát čtyři labyrintů a porazili stejný počet bossů. Po tolika zkušenostech jsme mohli zhruba odhadnout sílu bosse jenom díky pohledu na jeho doupě.

Třicet hráčů okolo nás mělo otevřeno svá okna a kontrolovali si své vybavení; jejich výrazy byly opravdu vážné.

Zavedl jsem Asunu za sloup a položil svou ruku okolo jejího tenkého těla. Úzkost, kterou jsem zadržoval, propukla naplno teď, když byl boj blízko. Moje celé tělo se začalo třást.

„…Neboj se,“ pošeptala mi Asuna do ucha: „Já tě ochráním.“

„Ne, není to tak, že mám strach z boje…“

„Fufu,“ Asuna se slabě zasmála a pokračovala: „Takže… mne taky musíš ochránit, Kirito-kun.“

„Jo… rozhodně,“ stiskl jsem svoji ruku okolo ní ještě jednou, než jsem ji pustil. Heathcliff, který si právě vyndal svůj štít ve tvaru kříže, promluvil, zatímco jeho vybavení řinčelo: „Jsou všichni připraveni? Nemáme žádné informace ohledně bossových vzorců chování. Rytíři krvavé přísahy budou mít na starosti vykrývat protivníkovi útoky; každý by měl mít možnost zanalyzovat protivníkovi bojové vzorce a podle nich zaútočit.“

Všichni mlčky přikývli.

„Tak… jdeme…,“ řekl Heathcliff tiše. Pak sebevědomě přešel k obsidiánovým dveřím a položil ruku na jejich střed. Tím způsobil, že všichni byli extrémně napjatí.

Zaklepal jsem na rameno Kleinovi a Agilovi, kteří byli vedle mne, a jak se otočili, řekl jsem jim: „Nesmíte zemřít.“

„Cheche, měl by sis dělat starosti o sebe.“

„Nemám v úmyslu zemřít, předtím, než vydělám na vzácných předmětech, které získám z dnešního boje.“

Po jejich arogantních odpovědí se začali otevírat dveře s hlasitým zvukem. Všichni hráči si připravili zbraně, takže jsem taky vytáhl oba své meče. Podíval jsem se na Asunu, která v ruce držela svůj rapír, a pak na ni kývl.

Hetahcliff vytasil svůj meč ze štítu jako poslední. Tak zvedl svou ruku do vzduchu a zakřičel: „…začít bitvu!“

Pak prošel doširoka otevřenými dveřmi do místnosti, okamžitě následován všemi ostatními.

Místnost uvnitř měla tvar obrovského dómu. Zdála se zhruba tak široká, jako aréna, ve které jsem s Heathcliffem zápasil. Tmavé stěny se zvyšovaly do vzduchu a zakřivovaly se vysoko nad našimi hlavami. Hned, jak dvaatřicet hráčů vstoupilo do místnosti a sestavilo formaci, se dveře za námi s hlasitým zabouchnutím zavřely. Nyní je bude možné otevřít, až boss zemře nebo pokud budeme vyhlazeni.

Celá skupinka se na dlouhou chvíli utišila. Ačkoliv jsme hleděli na okolní podlahu, boss se stále ještě neobjevil. Čas držel naše nervy napjaté, jak pomalu ubíhala jedna vteřina za druhou.

„Hej…“

Někdo už nemohl nadále snést napjaté ticho…

„Nad námi!“ zakřičela Asuna vedle mne. Překvapeně jsem se podíval nahoru.

Byl tam – na stropě dómu.

A byl mimořádně obrovský a dlouhý.

Stonožka…?!

Ta věc mi přišla na mysl, jakmile jsem to uviděl. Byl alespoň deset metrů dlouhý. Ale tělo bylo rozděleno do mnoha částí připomínající spíše lidskou páteř než hmyz. Ostré nohy z holých kostí bylo vidět vyčnívat z každého kloubu. Jak jsem posouval svůj pohled po těle dolů, stávalo se silnějším, dokud jsem nedošel až k šeredné lebce. Nebyla to lidská lebka. Na konci hladké lebky byly dva páry ostře obrácených očních důlků, z nichž žhnuly modré plameny. Čelist vyčnívala ven a byla vyplněna řadou ostrých zubů a dvě masivní ruce ve tvaru kosy byly připevněny na obou stranách lebky.

Když jsem na něj zaměřil svůj pohled, jméno monstra se objevilo spolu se žlutým kurzorem: «Drtič lebek»[85] – kosterní lovec zabiják. http://swordartonline.wikia.com/wiki/The_Skull_Reaper

Jak šokovaní hráči pozorovali kosterní stonožku lezoucí po stropě po svých početných nohách, náhle rozšířila své nohy – a pak skočila přímo na nás.

„Nestůjte tam takhle! Rozptylte se!“ prořízl Heathcliffův ostrý hlas zmrzlý vzduch. Hráči konečně znovu nabyli svých smyslů a začali se pohybovat. Také jsme spěchali a chtěli dostat pryč z předpokládané plochy jejího dopadu.

Ale tři lidé, kteří byli přímo pod místem dopadu kosterní stonožky, byly příliš pomalí. Prostě tam stáli a dívali se nahoru, jako by si nebyli jisti na kterou stranu se vydat.

„Tudy!“ rychle jsem zakřičel. Tři hráči okamžitě odmrzli a začali spěchat přímo ke mně…

299. strana – Kirito sledující Drtiče lebek zabíjejícího tři jeho spoluhráče

Ale v ten moment stonožka za nimi přistála a celá podlaha se silně zatřásla. Ti tři ztratili rovnováhu a výsledkem bylo, že je stonožka švihla svou pravou rukou – která měla tvar obrovské kostní kosy, která byla tak dlouhá, jako člověk – a přímo je zasáhla.

Ti tři hráči byli jednou zasáhnuti do zad a současně vyhozeni do vzduchu. Jejich životy rychle klesaly, jak letěli vzduchem – kolem žluté oblasti a pak do nebezpečné červené oblasti…

„…?!“

Pak jejich životy dosáhly nuly a ta tři těla, která se stále ještě nacházela ve vzduchu, se rozpadla do nespočetného počtu střepů a rozptýlila se. Zvukové efekty smrti se navzájem překrývaly.

„…!“

Slyšel jsem Asunu vedle mne zadržet dech. Cítil jsem, jak je moje tělo stále ztuhlé šokem.

Oni zemřeli… jediným zásahem…?!

V SAO systému, který používal jak úrovně, tak dovednosti a maximální životy v něm rostly spolu s úrovní, znamenala vyšší úroveň, že vás bylo těžší zabít bez ohledu na něčí bojové schopnosti. Dnešní skupina byla tvořena pouze hráči s vysokými úrovněmi, takže i když to byl boss, každý by stále měl být schopný odolat alespoň krátkému kombinovanému útoku – v tohle všichni doufali. Přesto jeden jediný zásah…

„Tohle… je nemožné…,“ zamumlala Asuna vynuceným hlasem.

Kosterní stonožka vzala během okamžiku životy třem lidem a okamžitě zvedla své tělo a zaútočila na jinou skupinu hráčů s hromovým řevem.

„Ach…!“

Hráči v jejím směru křičeli v panice. Kosterní kosa byla znovu zvednuta vysoko do vzduchu.

V tomto kritickém momentu skočila nějaká osoba přímo pod kosu. Byl to Heathcliff. Zvedl svůj velký štít a zablokoval útok, který vydal ohlušující zvuk dopadu a sprchu jisker.

Ale byly tu dvě kosy. Zatímco její levá ruka pokračovala v útocích na Heathcliffa, zvedla pravou kosu a švihla dolů směrem na ztuhlé hráče.

„Sakra…!“ vyběhl jsem téměř podvědomě, rychle překonal vzdálenost, jako kdybych letěl a vrhl se přímo před kosu. Pak jsem zkřížil své meče a zablokoval její útok.

Třesoucí se síla nárazu projela mým tělem. Ale – kosa se nezastavila. Jak z ní vylétaly jiskry, kosa odstrčila oba mé meče a letěla přímo na mne.

Je příliš silná…!

V ten moment nový meč přiletěl se stopou bílého světla a udeřil kosu. Hluk srážky se rozezněl. Jak byla během tohoto momentu kosa oslabená, okamžitě jsem zatlačil veškerou svou silou a podařilo se mi zatlačit kostní kosu zpět.

Vedle mne se Asuna podívala mým směrem a řekla: „Pokud udeříme najednou – můžeme zablokovat její útoky! Pokud to uděláme my, je to možné!“

„Dobře – jdeme na to!“ přikývl jsem. Jenom to, že jsem věděl, že je vedle mne Asuna mi dodávalo neomezenou sílu.

Jak na nás znovu kosa vodorovně švihla, oba dva jsme švihli směrem k dolnímu rohu, abychom ji odrazili. Naše meče udeřili špičku kosy v perfektním souladu a tentokrát to byla kosa, která byla odhozena zpět.

Zvýšil jsem hlas a zakřičel: „Budeme zastavovat kosy! Všichni ostatní útočte na její strany!“

Bylo to, jako kdyby můj hlas konečně všechny osvobodil z nějakého kouzla. Hráči začali křičet a zaútočili na tělo kosterní stonožky. Hodně zásahů se hluboce zařezávalo do soupeřova těla a bossovy životy se konečně trochu snížily.

Ale ihned poté jsem slyšel křik několika hráčů. Risknul jsem pohled po dalším boji s kosou a viděl několik hráčů sražených k zemi dlouhou kostí podobnou kopí na konci stonožčina ocasu.

„Ááá…!“ zatnul jsem zuby. Měli bychom pomoci, ale já s Asunou a stejně tak Heathcliff, který hlídal levou kusu úplně sám jenom o kousek dál, jsme už měli plné ruce práce.

„Kirito-kun…!“

Na Asunino zavolání jsem se k ní obrátil.

Ne! Pokud se rozptýlíme, budeme zasaženi!

Jo, máš pravdu… Útočí znovu!

Vyblokováno levým svislým švihem vzhůru!

Mluvili jsme spolu pouze výměnou pohledů a zablokovali kosu pomocí dokonale synchronizovaných pohybů.

Donutili jsme se ignorovat výkřiky, které byly čas od času slyšet, a soustředili se na blokování silných soupeřových útoků. Kupodivu jsme nepotřebovali mluvit nebo se na sebe dívat. Bylo to, jako kdybychom na sebe byli přímo napojeni. Nepřítel útočil tak rychle, že nám ani nenechal čas na oddech, ale přesto se nám tomu pokaždé dařilo čelit aktivací stejných dovedností v naprosto stejném okamžiku.

Jen tehdy – když jsem bojoval na hranici svých možností za svůj život, jsem zažil ten pocit, který jsem nikdy předtím necítil. Byl to naprosto neskutečný zážitek – jako kdybychom se s Asunou stali jednou osobou a švihali jedním mečem. Naše životy nadále klesaly kousek po kousku kvůli otřesům soupeřových útoků, které jsme blokovaly, ale už jsme byli dost mimo, abychom se starali o takové věci.

Sword Art Online, svazek první, kapitola dvaadvacátá[edit]

Boj pokračoval přes hodinu.

Připadalo mi, jako kdyby trval celou věčnost, než byl konečně dobojován. Když se bossovo obrovské tělo rozpadlo do bezpočetného množství střípků, nikdo ani neměl energii na oslavu. Každý se jenom zhroutil do sedu na obsidiánovou podlahu nebo si úplně lehl s přerušovaným dechem.

Je konec…?

Jo… je konec…

Poté, co jsem si s Asunou vyměnili tyhle myšlenky, «spojení» mezi mnou a Asunou se přerušilo. Náhle mne přemohla únava a poklekl jsem na podlahu. Seděli jsme s Asunou zády k sobě a chvíli se cítili, jako kdybychom nebyli schopni nic dělat.

Oba jsme byli naživu… Ale když jsem o tom přemýšlel, nemohl jsem mít z toho radost. Zemřelo příliš mnoho lidí. Po prvních třech úmrtích na začátku bitvy, se ponuré zvukové efekty tříštění těl ozývaly stále stabilním tempem a já jsem se přinutil přestat je počítat u šestého.

„Kolik… zemřelo…?“ zeptal se Klein sedící po mé levé straně sípajícím hlasem. Agil, který ležel vedle něj na podlaze s rukama i nohama od sebe, také otočil hlavu tím směrem.

Mávl jsem pravou rukou, otevřel mapu a počítal zelené tečky na ní. Odečetl jsem napočítané číslo od počtu lidí, kteří byli přítomni, když jsme poprvé vyrazili

„…Čtrnáct mrtvých.“

Nemohl jsem tomu číslu uvěřit dokonce i přesto, že jsem jej sám spočítal.

Všichni to byli zkušení válečníci vysokých úrovní, kteří zažili bezpočet bitev. I když jsme nemohli utéci nebo se okamžitě léčit, stále bychom měli být schopni se vyhnout utrpení z tolika mrtvých, když jsme bojovali způsobem, který stavěl přežití na první místo – To bylo, co jsme si všichni mysleli, ale…

„…Nemožné…,“ Agilův hlas byl jako obvykle jasný. Depresivní nálada dopadla na přeživší.

Byli jsme jenom ve třech čtvrtinách cesty. Stále zbývalo vyčistit dvacet pět úrovní. I přesto, že tu byli tisíce hráčů, jenom několik stovek z nich stále mělo zájem o vyčistění hry. Pokud by každá úroveň způsobovala tolik smrtelných ztrát jako tato, pak je vysoce pravděpodobné – že jenom jedna osoba bude čelit konečnému bossovi.

Pokud se tak stane, poslední žijící muž by byl pravděpodobně tamten…

Přesunul jsem svůj pohled zpět do místnosti. Mezi všemi, kteří seděli na podlaze, byla jediná červeně oblečená postava, která stále stála. Tou osobou byl Heathcliff.

Samozřejmě že nebyl nezraněný. Jak jsem se na něj zaměřil, ukázal se jeho ukazatel života a mohl jsem říci, že měl docela velké ztráty životů. Blokoval kostní kosu, kterou jsem s Asunou stěží dokázal udržet na uzdě, úplně sám až do konce. Nebylo by divné, kdyby se vyčerpáním zhroutil na zem bez ohledu na jeho životy.

Ale necítil jsem sebemenší náznak únavy z jeho klidného postoje. Byl tak houževnatý, až tomu bylo těžké uvěřit. Byl jako kdyby – byl bojový stroj…

Protože moje mysl nebyla úplně jasná díky únavě, pokračoval jsem v zírání na stranu Heathcliffova obličeje. Výraz legendy byl klidný. Tiše se díval dolů na sedící členy Rytířů krvavé přísahy a ostatní hráče. Jeho oči byly vřelé a plné soucitu – jako kdyby…

Jako kdyby se díval na hromadu bílých myší, hrajících v osudové kleci bez možnosti úniku.

V ten moment jsem se otřásl.

Moje mysl se okamžitě rozjasnila. Mé tělo chladlo, začalo od špiček prstů a šířilo se všemi cestami do středu mého mozku. Byla to podivná předtucha. Nemožný nápad zamořil moji mysl jako semínko a od něj rostlo podezření.

Výraz v Hetahcliffových očích, ten klid, který ukazovaly, nebyl pohled, kterým utěšoval své raněné spoluhráče. Nebyl na stejné úrovni jako my. Jeho výraz nabízel milost z nějakého vzdáleného místa vysoko nad námi – byl to výraz boha…

Pomyslel jsem na reakční rychlost za hranicí možností člověka, kterou Heathcliff ukázal během našeho souboje. Tím daleko překonal rychlost lidské bytosti. Ne, řekl jsem to špatně; překonal limity, které SAO nastavovalo jednotlivým hráčům.

Přidejme jeho obvyklé chování na vrchol toho všeho: Byl vůdce nejsilnějšího klanu, ale přesto nikdy nedával žádné rozkazy a jednoduše sledoval ostatní hráče starající se o věci. Možná to nebylo proto, že by věřil svým mužům – Možná, že se držel zpátky, protože věděl věci, které normální hráči nevěděli!

Byl bytostí, která nebyla svázána pravidly této smrtící hry. Nebyl však NPC. Neexistoval program, který by byl schopen vykreslit tak milosrdný výraz.

Pokud nebyl NPC ani normální hráč, pak už zbyla pouze jedna možnost. Ale jak ji můžu sakra potvrdit? Prostě neexistuje způsob… ani jeden.

Ne, jeden tu je. Byl to způsob, který jsem mohl zkusit jenom tady a teď.

Podíval jsem na Heathcliffovi životy. Byly výrazně sníženy z tvrdého boje. Ale neklesly pod padesát procent. Byly lehce, velmi lehce nad žlutou zónou.

Nikdo nikdy neviděl jeho životy ve žluté zóně. Měl ohromnou obranu, které se nikdo nemohl rovnat.

Během zápasu se mnou se jeho výraz změnil v okamžiku, kdy se jeho životy blížily polovině. Neměl by mít strach ze zežloutnutí svých životů.

Byl… pravděpodobně…

Pomalu jsem upevnil sevření svého meče v pravé ruce. Dal jsem pravou nohu dozadu pomocí do nejmenších pohybů. Sklonil jsem své boky mírně dozadu a snížil postoj. Heathcliff si nevšiml žádného z mých pohybů. Jeho vřelý pohled byl v současnosti zaměřen přímo na jeho unavené členy klanu.

Pokud je můj odhad špatný, pak budu označen za zločince a budu bez slitování potrestán.

Pokud se to stane… omlouvám se…

Podíval jsem se na Asunu, která seděla vedle mne. Současně se mnou zvedla hlavu a naše oči se setkaly.

„Kirito-kun…?“ Asuna ukázala výraz překvapení, zatímco její ústa se začala pohybovat, ale ještě nevydávala žádný hlas. Ale v ten moment moje pravá noha už vystartovala ze země.

Mezi mnou a Heathcliffem bylo deset metrů. Spěchal jsem k němu svojí nejvyšší rychlostí, mé tělo se stěží dotýkalo země a dosáhl jsem jeho pozice v okamžiku. Pak jsem naklonil svůj meč a bodl nahoru. Byla to základní dovednost jednoručního meče «Hrot hněvu».[86] Protože to byla jednoduchá dovednost, neměla by Heathcliffa zabít, i kdybych mu udělil kritický zásah. Ale pokud byl můj odhad správný… Čepel letěla zleva zanechávajíce stopu světle modrého světla. Heathcliff reagoval s překvapivou rychlostí a na obličeji se mu objevil výraz šoku. Okamžitě zvedl štít ve snaze se bránit.

Ale já už jsem ho viděl provést tenhle pohyb mnohokrát během našeho zápasu a pamatoval jsem si jej jasně. Můj meč se rozplynul do pruhu světla, změnil svůj směr uprostřed letu, otřel se o okraj jeho štítu a pokračoval probodnutím jeho hrudi.

Ale těsně předtím, než jej meč udeřil, byl zastaven neviditelnou stěnou. Silný šok projel mou paží. Zableskla se fialová jiskra světla a mezi námi se objevila stejně barevná zpráva – systémová zpráva mezi námi dvěma.

„Nezničitelný objekt.“ To nebyl status, který by mohli tak slabé bytosti, jako my hráči, mít. To, čeho se Heathcliff obával během zápasu, muselo být odhalení této božské pojistky přede všemi.

„Kirito-kun, co to…?“ Asuna, která překvapením zakřičela v mém náhlém útoku a běžela ke mně, se najednou zastavila a ztuhla na místě poté, co uviděla zprávu. Já, Heathcliff, Klein a všichni ostatní hráči okolo nás byli také naprosto nehybní. Systémová zpráva pomalu zmizela uprostřed tohoto ticha.

Sklonil jsem svůj meč a lehce uskočil zpět a rozšířil vzdálenost mezi mnou a Heathcliffem. Asuna udělala pár kroků vpřed a postavila se vedle mne.

„Nesmrtelnost zaručená systémem… Jak je to možné… vůdče…?“

Heathcliff neodpověděl ani poté, co uslyšel Asunin zmatený hlas. Prostě na mne zíral s přísným výrazem. S oběma svými meči v rukách jsem otevřel ústa a promluvil: „Tohle je pravda za legendou. Jeho životy byly chráněné systémem a nemohly spadnout do žluté zóny bez ohledu na to, co se mu stalo. Status nesmrtelnosti… kromě NPC hráčů ho mohou mít jenom administrátoři. Ale takhle hra nemá žádné administrátory, s výjimkou snad jediného člověka…“

Přestal jsem v tomto místě mluvit a podíval se nahoru k obloze: „…Vždy jsem přemýšlel po mém příchodu do tohoto světa… Odkud nás pozoruje a manipuluje s tímhle světem. Ale zapomněl jsem jednu jednoduchou pravdu, kterou by mělo znát i malé dítě.“

Podíval jsem se přímo na červeného válečníka a pokračoval: „«Není nic nudnějšího, než sledovat někoho jiného při hraní hry». Není to tak…? Akihiko Kayabo?“

Následovalo obrovské ticho, jako kdyby všichni prostě ztuhli.

Heathcliff na mne zíral bez jakýchkoliv emocí. Hráči kolem nás nepohnuli ani brvou. Ne, bylo by mnohem přesnější říci, že se nemohli pohybovat.

Asuna udělala krok přede mne. Její oči neobsahovaly ani stopu po emocích, jako kdyby byly bezednými dutinami. Otevřela ústa a lehce promluvila suchým a sotva slyšitelným hlasem: „Vůdče… je to… pravda…?“

Heathcliff ignoroval její otázku. Místo toho lehce naklonil hlavu a zeptal se mne: „…Jenom tak, mohl bys mi říci, jak jsi na to přišel?“

„…Poprvé jsem si pomyslel, že je něco špatně během našeho zápasu, protože tvoje rychlost během toho závěrečného momentu byla jednoduše příliš vysoká.“

„Jak jsem předpokládal. To bylo vážné pochybení na mé straně. Byl jsem tak překvapen tvou rychlostí, že jsem to ukončil pomocí systémové asistence, která překročila normální limity.“

Heathcliff přikývl a jeho obličej konečně odhalil další výraz; jeho rty se mírně pohybovaly a vytvořily hořký úsměv: „Původně jsem očekával, že dosáhneme devadesáté páté úrovně, než budu odhalen.“

Jeho úsměv se stal autoritativním, jak pomalu přejel pohledem po hráčích. Poté červený válečník pronesl sebevědomě: „Ano. Jsem Akihiko Kayaba. A jsem také poslední boss této hry, který na vás všechny čeká na poslední úrovni hry.“

Cítil jsem, jak za mnou Asuna jemně zakolísala. Natáhl jsem pravou ruku, abych ji podpořil, aniž bych se na ni podíval.

„…Máš nějaký zvláštní vkus. Myslet si, že nejsilnější hráč by se najednou mohl stát nejstrašnějším posledním bossem.“

„Nemyslíš si, že je to zajímavý scénář? Původně jsem si myslel, že tohle odhalení vyvolá pobouření celým Aincradem, ale nikdy jsem si nemyslel, že budu odhalen už na třech čtvrtinách hry. Věděl jsem, že jsi byl v této hře nejvíce nepředvídatelný faktor, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že budeš mít takový potenciál.“

Jako tvůrce této hry se Akihiko Kayaba, který v této hře uvěznil deset tisíc myslí, usmál takovým způsobem, který si doteď pamatuji a pokrčil rameny. Kayabovy výrazy byly úplně odlišné od těch válečníka Heathcliffa. Ale ta neproniknutelná, ocelová přítomnost byla tak nějak podobná té postavě bez obličeje, která před nás sestoupila před dvěma lety.

Kayaba pokračoval s hořkým úsměvem: „…Očekával jsem, že budeš tím hráčem, který se mi na samém konci postaví. Z deseti unikátních dovedností dostává «Dvojité čepele» hráč s nejrychlejší reakční dobou, který si zahraje roli hrdiny proti poslednímu nepříteli, bez ohledu na to, zda vyhraje nebo prohraje. Ale ty jsi mi ukázal sílu přesahující mé očekávání, ať už se jedná o tvou rychlost nebo schopnost dedukce. No… Domnívám se, že takové nepředvídatelné události jsou prostě součástí krásy online RPGéček…“

V tento moment se jeden ze ztuhlých hráčů pomalu postavil. Byl jedním z vůdců Rytířů krvavé přísahy. Jeho zdánlivě strohé oči byly naplněné mučivou bolestí.

„Ty… ty… jak se opovažuješ vzít naši věrnost – naše naděje… a… a… úplně je pošpinit!“

Zvedl obrovskou halapartnu do vzduchu a vystartoval s výkřikem. Nebyl žádný čas na to se ho pokusit zastavit. Mohli jsme jenom sledovat, jak švihl svou zbraní dolů na Kayabu…

Ale Kayaba byl o krok rychlejší. Mávl svou levou rukou a rychle manipuloval oknem, které se objevilo; muž se okamžitě zastavil ve vzduchu a pak s hlasitým zvukem dopadl na podlahu. Zelená linka zářila okolo jeho ukazatele života, naznačující paralýzu. Nicméně Kayaba se u toho nezastavil a pokračoval v hýbání rukou.

„Ach… Kirito-kun…!“ otočil jsem se a uviděl Asunu klečící na zemi. Nebyla to jenom ona, ale všichni ostatní hráči kromě Kayaby a mne byly na zemi a sténali z nepříjemných pozic.

Po zasunutí svých čepelí jsem si klekl, abych podepřel její tělo svou rukou a chytil ji za ruku. Pak jsem se podíval zpět na Kayabu.

„…Co se chystáš udělat? Zabiješ nás, abys utajil pravdu…?“

Muž v červeném se usmál a pak zavrtěl hlavou: „Samozřejmě, že ne. Nikdy bych neudělal něco tak nesmyslného.“

„Ale když se situace dostala až do tohoto bodu, nemám jinou možnost. Posunu svůj plán dopředu a budu čekat na váš příchod v «Rubínovém paláci»[87] na poslední úrovni. Je to škoda, že musím opustit Rytíře krvavé přísahy a ostatní hráče z předních linií, které jsem tak pečlivě připravoval na boj proti mocným monstrům na devadesáté a vyšší úrovni. Ale věřím, že každý z vás by měl mít dostatek síly k dosažení poslední úrovně. Ale… ještě předtím…“

Kayaba najednou přestal mluvit a obrátil oči, které byly plné ohromně silné vůle, přímo na mne. Pak tiše vrazil svůj meč do obsidiánové podlahy a prořízl vzduch ostrým čistě kovovým zvukem.

„Kirito, protože jsi odhalil mou pravou identitu, odměním tě příležitostí: můžeš se mnou mít souboj, právě tady a teď. Samozřejmě, že zruším svůj status nesmrtelnosti. Pokud vyhraješ, hra bude okamžitě vyčištěna a všichni hráči se budou moci odhlásit. Co na to říkáš…?“

Jakmile to uslyšela Asuna, začala se mi kroutit v náručí, jak vrtěla svou hlavou a zoufale se snažila pohnout svým paralyzovaným tělem.

„Ne, Kirito-kun…! Snaží se tě zbavit jako prvního… Právě teď… Právě teď musíme ustoupit…!“

Moje instinkty mi říkaly, že by to byl nejlepší postup. Ten chlap byl administrátor, který mohl zasahovat do systému. I když tvrdil, že to bude férový souboj, nebyla možnost jak zjistit, jestli nějak nemanipuloval se systémem. Nejlepší volba by byla nyní ustoupit a přijít s protiopatřeními za pomoci ostatních hráčů.

Ale…

Co ten chlap říkal? Že pozvedl Rytíře krvavé přísahy? Že bychom jistě byly schopni dosáhnout…?

„Jaký hovadiny…,“ podvědomě jsem tiše zamumlal.

Ten chlap spoutal mysl deseti tisíc lidí ve hře, kterou vytvořil, kde už bylo zabito čtyři tisíce lidí pomocí elektromagnetických vln. Sledoval hráče, jak bláhově a žalostně bojují podle scénáře, který napsal. To musí být nejlepší dostupný zážitek pro herního administrátora.

Myslel jsem na Asuninu minulost, kterou se mnou sdílela na deváté druhé úrovni. Vzpomněl jsem si na slzy, které jí vtrhly do očí, zatímco mne svírala. Muž před mýma očima vytvořil tento svět pro svou vlastní radost a nesčetněkrát ublížil Asuně, její srdce hojně krvácelo; nebyla možnost, že bych teď od toho mohl ustoupit.

„Dobře. Pojďme to vyřešit,“ přikývl jsem pomalu.

„Kirito-kun…!“ vykřikla sklíčeně Asuna a já se podíval na postavu v mém náručí. Bolest probodla mé srdce, jako kdyby má hruď byla probodnuta skrz na skrz, ale nějak jsem se přinutil usmát: „Promiň. Ale nemůžu… teď utéct…“

Asuna otevřela svá ústa, aby něco řekla, ale pak se v polovině zastavila a ze všech sil se snažila usmívat. Jediná slza ji stékala po tváři.

„Neplánuješ se… obětovat…?“

„Samozřejmě, že ne… Rozhodně vyhraju. Vyhraju a ukončím tento svět.“

„Dobře. Věřím ti.“

„I když prohraju a zemřu, ty musíš dál žít“ – ačkoliv jsem to chtěl říci, stále jsem nemohl na to najít sílu. Mohl jsem jenom pevně držet Asuninu pravou ruku a užívat si to.

Poté, co jsem její ruku pustil, položil jsem Asunino tělo dolů na obsidiánovou podlahu a pak se opět postavil. Pomalu jsem se blížil ke Kayabovi, který se na nás tiše díval a vytáhl oba své meče za doprovodu ostrého zvuku.

„Kirito! Stůj!“

„Kirito…!“

Když jsem otočil hlavu směrem ke zdroji těchto zvuků, uviděl jsem křičícího Kleina s Agilem, kteří se zoufale snažili postavit. Zaměřil jsem svůj pohled nejdříve na Agila a jemně přikývl jeho směrem.

„Agile, děkuji ti za to, že jsi až doteď podporoval válečníky. Vím, že jsi utratil většinu peněz, které jsi vydělal, za pomoc hráčům v prostředních úrovních.“

Usmál jsem se na obrovského chlapa, jehož oči byly doširoka otevřené a potom znovu změnil svůj pohled.

Válečník s katanou, s jednoduchým šátkem a vousatými tvářemi, se vztekal na podlaze, jako kdyby se stále snažil najít slova, která chce říct.

Zadíval jsem se přímo do těch hlubokých očí a zhluboka se nadechl. Tentokrát nehledě na to, jak moc jsem se snažil, nemohl jsem kontrolovat svůj nejistý hlas: „Kleine. Za to předtím… opravdu se ti omlouvám… za to, že jsem tě opustil. Navždy toho budu litovat.“

Jakmile jsem dokončil toto krátké prohlášení svým chraplavým hlasem, něco se zatřpytilo v rozích očí mého dávného přítele a brzy se z nich začaly valit slzy, jedna za druhou.

Se slzami stále vycházejících z jeho očí, se Klein snažil vstát, zatímco křičel hlasitě hrubým hlasem, který byl na zlomení: „Ty… ty hajzle! Kirito! Neomlouvej se! Teď se neomlouvej! Neodpustím ti! Dokud mne nepozveš na jídlo ve skutečném světě, rozhodně ti neodpustím!“

Kývl jsem na Kleina, který chtěl pokračovat v křičení: „Jo, slibuju. Příště se uvidíme na druhé straně.“

Zvedl jsem pravou ruku a ukázal mu vztyčený palec.

Nakonec jsem obrátil svůj pohled zpět na tu dívku, která mi umožnila vyslovit ta slova, která byla pohřbená hluboko uvnitř mého srdce po dva roky.

Podíval jsem se na usmívající se Asunu, jejíž obličej byl pokryt slzami…

Zamumlal jsem si pro ní omluvu v mé mysli a pak se otočil. Stál jsem tváří v tvář Kayabovi, který stále ještě měl výraz absolutní převahy a otevřel svá ústa: „…Omlouvám se za to, ale musím se ještě zeptat na jednu věc.“

„O co jde?“

„Nemám v úmyslu prohrát, ale pokud zemřu – můžete zabránit Asuně spáchat sebevraždu, i kdyby jenom na krátkou dobu?“

Kayaba překvapeně zvedl jedno obočí, ale klidně kývl na moji žádost: „Dobře. Zařídím to tak, že nebude moci opustit Salemburg.“

„Kirito-kun, ne! Nemůžeš, nemůžeš to udělat…!“ křičela za mnou Asuna se slzami v očích. Ale já se neohlédl. Posunul jsem pravou nohu dozadu, nadzvedl jsem svůj levý meč, zatímco jsem snížil pravý a vstoupil do svého bojového postoje.

Kayaba manipuloval s oknem levou rukou a upravil naše životy na stejnou úroveň. Byly těsně před červenou oblastí, kde by i jeden jediný silný úder mohl rozhodnout souboj.

Poté, co se systémová zpráva „změněn ve smrtelný objekt“ objevila nad jeho hlavou, zavřel Kayaba okno, vytáhl ven meč, který zarazil do země a pozvedl jej za svým štítem ve tvaru kříže.

Moje mysl byla úplně klidná a jasná. Myšlenky jako „Promiň Asuno“ vybublaly pryč a rozptýlily se, poté co jsem zostřil své bojové instinkty až k jejich limitům.

Upřímně řečeno, neměl jsem tušení, jaké byly moje šance na výhru. Pokud bychom mluvili jenom o dovednostech s meči, pak nebyl o nic lepší než já, vzhledem k poslednímu souboji. Ale to platí pouze v případě, že nebude používat jeho „systémovou asistenci“ během, které se byl schopen pohybovat, zatímco já byl úplně ztuhlý na místě.

Vše záviselo na Kayabově hrdosti. Podle toho co řekl, mne plánoval porazit jenom za použití síly «Svatého meče». Pokud je to pravda, pak moje jediná šance na přežití byla jej porazit předtím, než použije nějaké speciální dovednosti.

Prostor mezi mnou a Kayabou se napjal. Byl cítit jako kdyby se i samotný vzduch zachvěl pod tlakem vražedného úmyslu, který z nás vycházel. Tohle nebyl souboj; byl to boj na život a na smrt. To je správně… Jdu ho…

„Zabiju tě…!“ vystřelil jsem vpřed s ostrým výkřikem.

Švihl jsem pravým mečem vodorovně, jak se vzdálenost snižovala. Kayaba to jednoduše vyblokoval svým štítem. Objevila s sprška jisker, které naše tváře na vteřinu oslnila.

319. strana – Kirito bojující s Akihikem Kayabou alias Heathcliffem na život a smrt

Bylo to, jako kdyby hluk řinčení kovu signalizoval začátek našeho boje; naše zbraně okamžitě zrychlily na šílenou rychlost a dominovaly prostoru okolo nás.

Tenhle souboj byl nejpodivnějším, ale také nejlidštějším soubojem, které jsem se až doteď účastnil. Oba dva jsme už ukázali své dovednosti tomu druhému. Navíc, tohle byl člověk, která navrhl «Dvojité čepele», takže lehce prokoukne všechny běžné kombinované dovednosti. To byl důvod, proč zablokoval všechny moje útoky během našeho posledního souboje.

Nemohl jsem spoléhat na kombinované útoky nabízené systémem; musel jsem se spolehnout na mé vlastní dovednosti a instinkty pro švihání svými meči. Samozřejmě jsem tímhle způsobem nemohl využívat systémové asistence, ale stále jsem mohl pohybovat svýma rukama vysokou rychlostí za pomoci mých zrychlených smyslů. Mohl jsem dokonce vidět zbytkové obrazy, které vypadaly téměř, jako kdybych měl v rukou několik desítek mečů. Ale…

Kayaba je všechny vykrýval s ochromující přesností. Také téměř okamžitě prováděl protiútoky kdykoliv jsem ukázal skulinku v obraně. Nezdálo se, že by se situace měla změnit. Soustředil jsem se na jeho oči, snažil jsem se přečíst alespoň část nepřítelových myšlenek a reakcí. V důsledku toho jsme si vyměňovaly pohledy.

Ale Kayabo-Heathcliffovy mosazné oči byly chladné a pusté. Nebylo v nich ani stopy po lidských emocí, které minule ukázal.

Najednou mi přeběhl mráz po zádech.

Mým soupeřem byl někdo, kdo už nemilosrdně zabil přes čtyři tisíce lidí. Mohl by normální člověk udělat takovou věc? Smrt čtyřech tisíc lidí, nelibost čtyřech tisíc lidí, dokázal vydržet takový tlak a stále zůstat dokonale klidný – nebyl člověk, bylo to monstrum.

„Ach!“ zakřičel jsem, abych odstranil malý střípek strachu, který se objevil v hlubinách mé mysli. Zrychlil jsem své pohyby a létalo na něj bezpočet útoků za vteřinu. Ale Kayabův výraz se nijak nezměnil. Blokoval všechny mé útoky svým štítem do tvaru kříže a dlouhým mečem při rychlostech, které by běžné oko ani nemohlo vidět.

Jen si se mnou pohrává…?!

Můj strach mne znervózněl. Je možné, že by Kayaba zůstal jenom v obraně, protože by mohl oplatit útok kdykoliv chtěl a byl přesvědčen, že by ode mne přežil dokonce i přímý zásah?

Mou mysl ovládlo podezření. Od začátku ještě ani nepotřeboval systémovou asistenci.

„Zatraceně…!“

V tom případě… Co tohle…?!

Změnil jsem svůj útočný vzor a aktivoval «Zatmění»,[88] nejvyšší dovednost Dvojitých čepelí. Jako špičky zahalující se koróny moje meče vyslaly dvacet sedm po sobě jdoucích útoků směrem ke Kayabovi…

Ale… Kayaba čekal na mé použití kombinované dovednosti navržené systémem. Jeho obličej ukázal poprvé za tu dobu, co začal souboj, výraz. Byl úplně opačný, než ten, který ukázal minule – byl to úsměv jeho nepochybného vítězství.

Uvědomil jsem si svou chybu, jakmile jsem zahájil první útok kombinované dovednosti. V těchto posledních chvílích jsem se, místo na sebe spoléhal na systém. Ale to už pro mne bylo nemožné zastavit dovednost, a jednou až útok skončí, budu vystaven krátkému zpoždění. Kromě toho Kayaba prohlédl všechny mé údery od začátku kombinované dovednosti, přes všechny až do posledního útoku.

Jak jsem sledoval Kayabu hýbat jeho štítem oslepující rychlostí a vykrývat mé meče se znalostí, kde přesně každá z ran přistane, zamumlal jsem si v mysli: „Promiň… Asuno… Alespoň ty… musíš zůstat naživu…“

Dvacátý sedmý útok udeřil prostředek štítu a vyslal spršku jisker. Pak, s pronikavým hlukem kovu, se meč v mé levé ruce roztříštil.

„No, tohle je sbohem… Kirito-kun.“

Kayba zvedl svůj meč vysoko do vzduchu, zatímco jsem ohromeně stál. Tmavě červená záře se odrážela od čepele. Krvavě červený meč poté švihl dolů na mne…

V ten moment silný a živý hlas zazvonil v mé hlavě: „Já… tě ochráním… Kirito-kun!“

Silueta člověka nabíhajícího neuvěřitelnou rychlost mezi mne a Kayabův červený meč. Dlouhé, kaštanově hnědé vlasy tancující ve větru před mýma očima.

„Asuno… Jak…?!“

Stála přede mnou, dokonce, i přestože se neměla být schopna pohybovat kvůli paralýze. Statečně napřímila hruď a doširoka rozevřela svou náruč.

Výraz šoku se objevil na Kayabově obličeji. Ale nikdo teď nemohl zastavit jeho útok. Všechno se pohybovalo jako ve zpomaleném filmu, jeho dlouhý meč se prodíral dolů přes Asunino rameno a dále až k její hrudi, předtím, než se zastavil.

Natáhl jsem obě své ruce směrem k Asuně, jak padala dozadu na mne. Zhroutila se mi do náručí bez jediného zvuku.

Jak se její pohled setkal s mým, Asuna se na mne slabě usmála. Její ukazatel života – vyprázdnil se.

Čas se zastavil.

Západ slunce. Louka. Jemný vánek. Mírně chladné počasí.

Oba jsme seděli na kopci a dívali se dolů na jezero, jak zářilo hlubokou zlatě červenou barvou zapadajícího slunce.

Šustění listí. Zvuk ptáků vracejících se do svých hnízd.

Držela mne jemně za ruku, pak položila svou hlavu na mé rameno.

Plující mraky. Pak se začaly objevovat hvězdy, jedna po druhé, zařící na večerní obloze.

Pozorovali jsme, jak svět měnil kousek po kousku barvy.

Pak konečně něco řekla: „Jsem trochu unavená. Mohu si na chvíli odpočinout na tvém klíně?“

Odpověděl jsem s úsměvem: „Jo, samozřejmě. Odpočiň si…“

Asuna v mém náručí se nyní usmála jako tenkrát, její oči byly naplněné nekonečnou láskou. Ale váha a vřelost té chvíle úplně zmizely.

Kousek po kousku Asunino tělo pomalu pohlcovalo zlaté světlo. Malé úlomky světla se začaly hroutit a rozptylovat.

„Tohle je jenom vtip, že…? Asuno… tohle… tohle je…,“ mumlal jsem třesoucím se hlasem. Ale bezcitné světlo se stávalo stále jasnějším a pak…

Jediná slza stékala Asuně z očí, která jedinkrát zazářila, než zmizela. Její rty se mírně pohybovaly, pomalu, jako kdyby se z nich snažila vydat poslední zvuk.

„Promiň.“

„Sbohem.“

Její tělo se začalo vznášet…

Oslepující světlo vybuchlo v mém náručí, měnící se do mnoha peříček poletujících vzduchem.

Ani stopa po jejím těle nezůstala.

Tiše jsem křičel a zoufale se snažil shromáždit úlomky světla zpět do náruče. Ale zlatá peříčka vylétla do vzduchu, jako kdyby byla větrem rozehnána, kde se rozptýlila a zmizela. Prostě jenom tak zmizela.

Tohle nebylo něco, co se mělo stát. Nemělo se to stát. To se prostě nemohlo stát. Prostě…

Klekl jsem si na zem, jako kdybych se měl zhroutit, zatímco se poslední peříčko sneslo dolů na mou pravou dlaň a poté zmizelo.

Sword Art Online, svazek první, kapitola třiadvacátá[edit]

Kayaba našpulil rty a dramaticky máchl rukama: „Tohle je opravdu překvapivé. Není to jako ze samotného scénáře RPG? Mělo by pro ni být nemožné dostat se z paralýzy… Takže věci jako je tato se skutečně mohou stát…“

Ale moje mysl jeho hlas ani neregistrovala. Cítil jsem se, jako kdyby všechny mé emoce vyhořely, jako kdybych padal do bezedné propasti obklopené zoufalstvím.

Neměl jsem žádný důvod dělat cokoliv dalšího.

Ať už se jednalo o boj v tomto světě, návrat do skutečného světa, nebo dokonce nadále žít, všechno z toho ztratilo svůj význam. Měl jsem se zabít už předtím, když má neschopnost a nedostatek síly vedly k úmrtí mých klanových spoluhráčů. Kdybych to udělal, pak bych se nemohl setkat s Asunou, ani udělat znovu stejnou chybu.

Zabránit Asuně spáchat sebevraždu – jak hloupé a neopatrné bylo to vyslovit. Vůbec nic jsem nepochopil. A právě takhle – se svým srdcem naplněném prázdnotou, jak bych byl schopen nadále žít…

Tupě jsem zíral na Asunin rapír, který ležel na zemi a zářil. Natáhl jsem levou ruku a popadl jej.

Snažil jsem se najít stopy Asuniny existence na této tenké a mrštné zbrani, ale nic na ní nebylo. Na jeho bezvýrazně zářícím povrchu nebyla žádná věc, která by mohla připomínat jeho majitelku. S vlastním mečem v pravé ruce a Asuniným v levé jsem se opět pomalu postavil.

Na ničem už nezáleželo. Jenom ji chci následovat se vzpomínkami na krátké období, které jsme spolu strávili.

Myslím, že jsem slyšel někoho za mnou, jak na mne volá.

Ale já jsem se nezastavil a pokračoval v chůzi směrem ke Kayabovi se zvednutým pravým mečem. Urazil jsem k němu několik nemotorných kroků a bodl svým mečem.

Kayaba se žalostně díval na můj pohyb, který nemohl být nazván ani útokem, natož dovedností – snadno odrazil můj meč svým štítem a vyrazil jej z mé ruky, zatímco mne jeho dlouhý meč v pravé ruce probodl hruď.

Bez emocí jsem zíral na zářící kus kovu zabořeného hluboko do mého těla. Má mysl už nad ničím nepřemýšlela. Vše co zůstalo, byla prázdná rezignace, že všechno skončilo.

Na kraji svého zorného pole jsem viděl pomalu se snižující životy. Nevím, jestli to bylo pokračováním mých zrychlených smyslů z bitvy, ale měl jsem pocit, jako kdybych viděl mizet každou tečku. Zavřel jsem oči a doufal, že se mi na mysl dostane obraz Asunina úsměvu, jak má mysl potemněla.

Ale i když jsem zavřel oči, ukazatel životů stále nezmizel. Červeně blikal a stále se zmenšoval nepolevujícím tempem. Cítil jsem se, jako kdyby bůh, zvaný systém, který doteď toleroval mou existenci, právě čekal na můj poslední moment. Pouze deset teček zbývá, teď už pět, teď…

Pak jsem najednou ucítil vztek, který jsem ještě nikdy předtím nezažil.

Byl to tenhle parchant. On byl ten, kdo zabil Asunu. Jeho tvůrce Kayaba byl pouze jeho částí. Ten, kdo rozpáral Asunino tělo a uhasil její duši, byla přítomnost, která mne právě teď obklopovala – vůle samotného systému, digitální bůh smrti, který zesměšňoval hloupost hráčů a nemilosrdně kosil svou kosou…

Co sakra jsme? Jsme jenom bandou pitomých loutek, kontrolovaných nedotknutelnými hrozbami SAO systému?

Můj ukazatel života úplně zmizel, jako by zesměšňoval můj hněv. V mém zorném poli se objevila fialová zpráva: „Jsi mrtvý.“ Byl to příkaz od boha, abych zemřel.

Ledový chlad prostupoval mým tělem. Mé smysly byly otupené. Cítil jsem nespočetné množství bloků kódu, jak se pářou, oddělují a ničí mou existenci. Chlad se vkrádal do mého krku a hlavy. Hmat, zvuk, zrak, všechno bylo mlhavé. Celé mé tělo se začalo rozplývat – stávaly se z něj střepy polygonů – předtím, než se rozptýlí do všech směrů…

Myslíš, že tohle dopustím?

Široce jsem otevřel své oči. Viděl jsem. Stále jsem viděl. Stále jsem viděl obličej Kayaby, jehož meč byl zaražen hluboko uvnitř mé hrudi a jeho výraz překvapení.

Možná se mi navrátily zrychlené smysly, jak jsem cítil, že smrt mé postavy, která normálně nastala během okamžiku, zpomalovala. Obrys mého těla byl mlhavý a částice světla se odlamovaly a mizely všude okolo. Ale stále jsem existoval. Stále jsem byl naživu.

„Hiiiyááá!“ zakřičel jsem ze všech sil. Křičel jsem a odolával. Odolával systému, absolutnímu bohu.

Plachá a zhýčkaná Asuna setřásla nevyléčitelnou paralýzu silou své vůle a vrhla se proti útoku, který bylo nemožné vykrýt jenom proto, aby mne zachránila. Jak jsem mohl nyní zahynout, aniž bych něco udělal. Nemohl jsem zahynout, rozhodně ne. I kdybych se nemohl vyhnout smrti – musel jsem – alespoň…

Pevněji jsem sevřel svou levou ruku. Vzal jsem si zpět své smysly, jako kdybych je namotával na provázek. Pocit, že jsem něco držel v levé ruce, se vrátil. Asunin rapír – cítil jsem její odhodlání. Slyšel jsem ji říkat mi, že mám být silný.

Moje levá ruka se pomalu dala do pohybu. Její tvar byl zkreslený a odlamovaly se z ní kousky při každém pohybu. Ale nezastavil jsem se. Kousek po kousku jsem požíral svou duši, abych se zvedl.

Možná to byla cena za můj drzí odpor, ta neuvěřitelná bolest, která křižovala celým mým tělem. Ale zaťal jsem zuby a pokračoval v pohybu. Vzdálenost pouhých desítek centimetrů se zdála neuvěřitelně daleko. Mé tělo bylo jako přimrzlé. Jenom v mé levé ruce zůstal ještě nějaký cit, ale chlad ji také rychle obklopoval. Celé mé tělo bylo jako ledová socha s průběžně se ulamujícími kousky.

Ale nakonec stříbrný rapír dosáhl středu jeho hrudi. Kayaba se nehýbal. Jeho výraz překvapení se už dávno rozplynul – a nahradil jej jemně klidný úsměv.

Moje ruka pokryla zbývající vzdálenost, polovinu díky mému odhodlání a druhou díky pohánění od nějaké nevysvětlitelné síly. Kayaba zavřel oči a obdržel úder, jak jej rapír neslyšně propíchl. Jeho ukazatel života také zmizel.

Na okamžik jsme tam jednoduše stáli, s meči proniklými těly toho druhého. Použil jsem poslední zbytky své síly ke zvednutí své hlavy vzhůru a podíval se oblohu.

Stačí… to…?

Ačkoliv jsem nemohl slyšet její odpověď, cítil jsem, jak mou levou ruku ovinulo jemné teplo. Nakonec jsem uvolnil své tělo, které se právě chystalo úplně roztříštit.

Jak se má mysl potápěla hlouběji do temnoty, cítil jsem jak se mé a Kayabovo tělo rozpadalo do tisíců kousků ve stejný čas. Známý zvuk destrukce dvou objektů se rozezněl a navzájem se překrýval. Jak se všechno vzdalovalo s neověřitelnou rychlostí, slyšel jsem slabé hlasy volající mé jméno. Myslel jsem, že ty hlasy musí patřit Kleinovi a Agilovi. Pak v ten moment systémový hlas bez jakýchkoliv emocí oznámil…

„Hra byla vyčištěna – Hra byla vyčištěna – Hra byla…“

Sword Art Online, svazek první, kapitola čtyřiadvacátá[edit]

Když jsem znovu nabyl vědomí, ocitl jsem se v nadpozemském místě.

Západ slunce způsoboval, že celé nebe na tomto místě vypadalo, jako kdyby hořelo.

Stál jsem na silné křišťálové podlaze. Oranžové mraky se pomalu valily pod průhlednými dlaždicemi. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem oblohu až po horizont zbarvenou od západu slunce. Směrem pryč barva nekonečného nebe tmavla ze světle oranžové na krvavě červenou. Slyšel jsem také foukat slabý vítr.

Byl to malý kulatý disk z křišťálu, který se vznášel mezi mraky v prázdném nebi; stál jsem na jeho okraji.

„…Co je to za místo?“ pomyslel jsem si. Mé tělo by mělo zmizet po roztříštění. Byl jsem stále v SAO nebo jsem přišel do posmrtného života?

Prohlédl jsem si vlastní tělo. Kožený kabát, dlouhé rukavice a všechno moje ostatní vybavení bylo stejné jako před mou smrtí, až na to, že všechno bylo tak nějak průhledné. A nebylo to jenom moje vybavení, protože holé části mého těla také zářily barvami zapadajícího slunce, jako kdyby byly vyrobeny z poloprůhledného skla.

Zvedl jsem pravou ruku a mávl prstem. Objevilo se okno se známým zvukovým efektem. Takže, tohle místo bylo stále uvnitř SAO.

Ale okno neobsahovalo ani postavu, ani menu. Prázdná obrazovka zobrazovala pouze zprávu: „Provádím závěrečnou fázi, padesát čtyři procent dokončeno.“ Zatímco jsem na to zíral, číslo vzrostlo na padesát pět procent. Původně jsem si myslel, že moje mysl zemře společně se zničením mého těla, tak co se to tady děje?

Jak jsem pokrčil rameny a zavřel okno, najednou jsem za sebou uslyšel hlas: „Kirito-kun…“

Bylo to jako hlas z nebe. Šok projel celým mým tělem.

„Prosím, nebuď jenom mojí představou…,“ prosil jsem a pomalu se otočil.

Stála tam s hořící oblohou za ní.

Její dlouhé vlasy tiše vlály ve větru. Ale i přesto, že její jemný, usmívající se obličej byl na dosah mých rukou, nemohl jsem se ani trochu pohnout.

Měl jsem pocit, že by mohla zmizet, kdybych ji i jenom na vteřinku přestal pozorovat – takže jsem na ni jenom jednoduše v tichosti zíral. Také byla poloprůhledná, a byla tou nejkrásnější věcí na celém světě, jak tam tak stála v záři světla zapadajícího slunce.

Násilím jsem držel slzy a podařilo se mi usmát. Téměř šeptaným hlasem jsem řekl: „Promiň. Taky jsem umřel…“

„…Blbče,“ odpověděla s úsměvem, zatímco jí stékaly slzy po tváři. Otevřel jsem náruč a jemně na ní zavolal jménem: „Asuno…“

Pevně jsem ji držel poté, co vlétla do mého náručí a plakala. Přísahal jsem, že ji znovu nepustím. Bez ohledu na to, co se stane, ji už nikdy znovu nepustím.

Po dlouhém polibku jsme konečně od sebe odtrhly své tváře a podívali se jeden na druhého. Bylo tu tolik věcí ohledně poslední bitvy, o kterých jsem s ní chtěl mluvit, za které jsem se jí chtěl omluvit. Ale cítil jsem, jako kdyby už dále nebyla slova potřeba. Místo toho jsem přesunul pohledem po nekonečné obloze a otevřel svá ústa: „Tohle… Co je tohle za místo?“

Asuna tiše obrátila svůj pohled směrem dolů a ukázala prsty. Podíval jsem se tím směrem.

Hluboko pod námi – něco plulo v mracích. Mělo to tvar kužele s odříznutou špičkou. Bylo to vytvořeno z mnoha úrovní, které překrývaly jedna druhou. Když jsem zaostřil pohled, viděl jsem malé hory, lesy, jezera a města.

„Aincrad…,“ přikývla Asuna, když jsem to zašeptal. Nebylo o tom pochyb. Byl to Aincrad. Obrovský plovoucí zámek poletující po nekonečné obloze. Ten svět mečů a bitev, kde jsme strávili bojováním dva roky, byl teď ale pod námi.

Viděl jsem Aincrad zvenčí už předtím, než jsem přišel do toho světa, v nějakém letáku o SAO. Ale tohle bylo poprvé, co jsem ho viděl zvenku na vlastní oči. Zadržel jsem dech, jak mne přemohl inspirující pocit.

Ocelový zámek – byl ničen.

Pak jsme tiše sledovali, jak se část nejnižší úrovně rozpadla do mnoha střepů. Když jsem zaostřil uši, stále jsem mohl slyšet hromový hluk rozptylující se vzduchem.

„Ach…,“ zvolala tiše Asuna. Velká část nižších úrovní se rozbila a nespočet budov, stromů a řek spadlo a zmizelo v moři mraků. Náš dům byl někde v této oblasti. Cítil jsem, jak je můj žaludek propichován hořkým zármutkem pokaždé, když další úroveň zámku, který nesl dva roky vzpomínek, zmizela.

Sedl jsem si dolů na okraj plošiny s Asunou v náručí.

Cítil jsem se neobvykle klidný. I když jsem nevěděl, co se s námi stalo, nebo se teď stane, necítil jsem ani nejmenší kousek úzkosti. Dosáhl jsem toho, co jsem musel udělat a díky tomu jsem ztratil svůj virtuální život a právě teď pozoroval konec tohoto světa s dívkou, kterou jsem miloval. To mi stačilo – mé srdce bylo spokojené.

Asuna to musela cítit stejně. V mém náručí sledovala kolaps Aincradu pootevřenýma očima. Jemně jsem ji pohladil po vlasech.

„Působivý pohled,“ uslyšel jsem vedle nás hlas. Když jsme se Asunou otočili vpravo, uviděli jsme tam stojícího muže.

Byl to Akihiko Kayaba.

Neobjevil se jako červený válečník Heathcliff, ale ve své skutečné podobně jako vývojář SAO. Měl na sobě bílou košili s kravatou a bílým pláštěm na vrchu. Jenom jeho dvě mosazné oči na ostrém obličeji se zdály naprosto stejné. Ale tyhle dvě byly naplněny jemným světlem, jak se dívaly na mizející zámek. Jeho tělo bylo také poloprůhledné, jako ta naše.

I když jsem s tímto mužem před několika minutami bojoval na život a na smrt, byl jsem stále klidný i poté, co jsem ho uviděl. Možná jsme zanechali veškerou naši zlost a nenávist v Aincradu, předtím, než jsme přišli na toto místo. Odvrátil jsem pohled od Kayaby zpět na zámek.

„Co přesně se děje?“

„Možná se to dá nazvat… obrazným ztvárněním,“ řekl Kayaba taktéž docela klidným hlasem.

„V současné době se nachází hlavní počítač SAO, umístěný v pátém podzemním podlaží v hlavním sídle Argusu, uprostřed výmazu všech dat z jeho paměťových bank. Během dalších deseti minut bude tento svět úplně vymazán.“

„A co lidé, kteří zde žili… co se s nimi stalo?“ zeptala se najednou Asuna.

„Není třeba se obávat. Zrovna před chvílí…,“ Kayaba pohnul pravou rukou a podíval se na okno, které se objevilo: „Všech zbývajících šest tisíc sto čtyřicet sedm hráčů bylo úspěšně odhlášeno.“

Pak to znamenalo, že se Klein, Agil a všichni ostatní lidé, které jsem během těchto dvou let poznal, bezpečně vrátili na druhou stranu.

Pevně jsem zavřel oči a nechal téct slzy, než jsem se zeptal: „…A co ti, kteří zemřeli? Oba dva jsme mrtví, ale i nadále zde existujeme. Neznamená to, že můžete také vrátit zbývající čtyři tisíce mrtvých zpět do skutečného světa?“

Kayabův výraz se nezměnil. Zavřel okno, dal si ruce do kapes a poté řekl: „Život nelze tak snadno obnovit. Jejich vědomí se nikdy nevrátí. Mrtví zmizí – tahle skutečnost je pravdivá v každém světě. Vytvořil jsem tohle místo jenom protože jsem s vámi dvěma chtěl mluvit – ještě jednou, naposledy.

„Bylo to něco, co by měl někdo, kdo zabil čtyři tisíce lidí říkat?“ pomyslel jsem si. Ačkoliv jsem na to myslel, necítil jsem z nějakého podivného důvodu žádnou zlost. Místo toho se mi na mysl dostala další otázka. Byla to zásadní otázka, na kterou se chtěli všichni hráči, ne, dokonce každý, kdo věděl o tomto incidentu, zeptat: „Proč – jste to udělal…?“

Cítil jsem Kayabův hořký úsměv. Po dlouhém mlčení konečně promluvil: „Proč…? Už jsem dávno zapomněl. Proč jsem to prostě udělal? Od chvíle, kdy jsem zjistil, že byl vytvořen systém Úplného ponoru – ne, dokonce ještě předtím, jsem chtěl vytvořit zámek, místo, které by překračovalo limity stanové skutečným světem. Pak, v těch posledních chvílích… jsem viděl, že dokonce i pravidla mého světa byla překonána…“

Kayaba nejprve obrátil své mírumilovné oči ke mně a pak je najednou odvrátil.

Kayabův plášť a Asuniny vlasy se třepotaly, jak sílil vítr. Polovina zámku již byla zničena. Algada, město plné mých vzpomínek, bylo rozptýleno do vzduchu a pohlceno mraky.

Kayaba pokračoval v řeči: „Nemáme my všichni hodně snů z dob, kdy jsme byli děti? Už jsem zapomněl, jak starý jsem byl, když mne okouzlila představa ocelového zámku plujícího po nebi… byla to vize, která v mé mysli nevybledla bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Když jsem rostl, představa se stávala více a více skutečnou, více a více obsáhlou. Odchod ze skutečného světa a let přímo k tomuto zámku… to byl po dlouhou dobu můj jediný sen. Víš, Kirito-kun, stále věřím – že v nějakém jiném světě tento zámek skutečně existuje…“

Najednou jsem měl pocit, jako kdybych se narodil v tom světě, ve které jsem snil o tom, stát se šermířem. Chlapec by jednoho dne mohl potkat dívku s hnědýma lískooříškovýma očima. Ti dva by se mohli do sebe zamilovat, nakonec vzít a po tom všem šťastně žít v malém domku uprostřed lesa…

„Jo… To by bylo pěkné,“ zamumlal jsem. Asuna v mém náručí taktéž přikývla.

Navrátilo se mezi nás ticho. Obrátil jsem svůj pohled opět do dálky a viděl začátek rozpadu dalších částí zámku. Viděl jsem nekonečné moře mraků a červené nebe pohlcované bílým světlem v dálce. Ve všech směrech začala destrukce a pomalu postupovala naším směrem.

„Ach, málem bych na to zapomněl. Kirito-kun, Asuno-kun… gratuluji vám k dokončení hry.“

Podívali jsme se na Kayabau, když to řekl, zatímco on se na nás díval s klidným výrazem ve tváři.

„No, pak – měl bych už jít.“

Foukl vítr a zdánlivě smetl jeho postavu – když jsme si toho všimli, nebyl nikde v dohledu. Jen červené zapadající slunce nadále prosvítalo skrz křišťálovou plošinu. Znovu jsme byli sami.

Zajímalo by mne, kam šel? Vrátil se do skutečného světa?

Ne – neměl by. Měl by vymazat svou vlastní mysl a odejít hledat skutečný Aincrad do nějakého jiného světa.

Nyní zbývala pouze vrchní část. Sedmdesátá šestá úroveň, kterou jsme neměli možnost vidět, se začala hroutit. Závoj světla, který mazal tento svět, se k nám postupně přibližoval. Jak se vlnící se aura dotkla mraků a nebe, zmizely a vrátili se do prázdnoty.

Viděl jsem červený palác a jeho nádherné věže na nejvyšší úrovni Aincradu. Pokud by hra pokračovala podle plánu, bojovali bychom tam proti poslední bossovi, Heathcliffovi.

Dokonce, i když základy nejvyšší úrovně zmizely, palác bez majitele se stále vznášel ve vzduchu, jako by odolával svému osudu. Červený palác, který byl opuštěn uprostřed oranžové oblohy, vypadal jako srdce plovoucího zámku.

Nakonec červený palác také pohltila destrukce. Rozpadl se postupně, začínajíce vespod, pokračujíce nahoru a rozptýlil do nespočetného množství úlomků předtím, než zmizel mezi mraky. Nejvyšší věž zmizela téměř ve stejný čas, když závoj světla pohltil její okolí. Obrovský zámek Aincrad byl úplně zničen a všechno, co v tomto světě zůstalo, bylo pár mraků a tahle malá plošina, na které jsme s Asunou seděli.

Pravděpodobně nám moc času nezbývalo. Využívali jsme jenom krátké časové období, které nám Kayaba dal. Spolu se zničením tohoto světa, by Nerve Gear měl splnit svou poslední funkci a zničit vše, co z nás zůstalo.

Položil jsem ruce na Asuniny tváře a pomalu se přitiskl na její rty. Tohle byl náš poslední polibek. Snažil jsem si ji užít až do poslední vteřiny a vrýt si ji do své duše.

„Myslím, že tohle je sbohem…“

Asuna zavrtěla hlavou: „Ne, to není. Zmizíme společně. Takže budeme navždy spolu,“ zašeptala jasným hlasem, otočila se v mém náručí a podívala se přímo na mne. Pak trochu naklonila hlavu a usmála se.

„Hej, můžeš mi říct svoje jméno, Kirito-kun? Tvé pravé jméno?“

Prvně jsem to vůbec nechápal, ale pak jsem si uvědomil, že má na mysli mé jméno ve skutečném světě, který jsem za sebou zanechal před dvěma lety.

Cítil jsem, jako kdyby dny, které jsem žil jiným jménem a jiným životem byly pohádky z nějakého vzdáleného světa. Vyslovil jsem své jméno, jak mi vyplynulo ze dna mé paměti a cítil se nějak dojemně: „Kirigaya… Kazuto Kirigaya. Bylo mi šestnáct minulý měsíc.“

V té chvíli jsem ucítil, že čas ubíhá mému druhému já. Mysl Kazuta, která byla hluboko pohřbená šermířem Kiritem, pomalu vylézala. Cítil jsem, jak mé těžké brnění, kterým jsem se v tomto světě obklopil, padalo kousek po kousku.

„Kirigaya… Kazuto-kun…,“ vyslovila Asuna mé jméno a soustředila se na každou slabiku. Pak se rozesmála s mírně zmateným výrazem: „Takže jsi mladší než já. Já jsem… Yuuki… Asuna. Letos mi je sedmnáct.“

„Yuuki… Asuna. Yuuki Asuna,“ opakoval jsem si těchto pět slabik stále dokola v mysli.

Najednou jsem si uvědomil, že mi stékají slzy po tváři.

Moje emoce se začali přesouvat v této poslední polovině věčného západu slunce. Bolestivý pocit mnou projel, jako kdyby mi trhal srdce. Poprvé od mého příchodu do toho světa mi volně stékaly slzy po tváři. Cítil jsem knedlík v krku, sevřel obě své ruce a hlasitě se rozplakal jako malé dítě: „Omlouvám se… omlouvám se… slíbil jsem ti,… že se dostaneme… zpět na druhou stranu,… ale já…“

Nebyl jsem schopen pokračovat. Nakonec jsem nebyl schopen zachránit osobu, která mi byla nejdražší. Díky mé vlastní slabosti její světlá a slunečná budoucnost dospěla ke svému konci. Můj zármutek na sebe vzal podobu slz, které mi donekonečna proudily z očí.

„To je v pořádku… to je v pořádku…,“ brečela Asuna. Její šumivé slzy donekonečna stékaly dolů jako malé drahokamy a pak se vypařovaly.

„Byla jsem opravdu šťastná. Čas, kdy jsme tě potkala a žili jsme spolu, byl tím nejpříjemnějším obdobím za celý můj život. Děkuju ti… Miluju tě…“

Konec světa byl přímo před námi. Ocelový hrad a nekonečné moře mraků bylo vymazáno v jasném světle, takže jsme zůstali jenom mi dva.

Pevně jsme se s Asunou objali, čekajíce na poslední moment.

Cítil jsem, jako kdyby naše emoce byly očištěné světlem. Jediné, co uvnitř mne zůstalo, byla má láska k Asuně. Dál jsem volal její jméno, i když se všechno rozpadalo a rozptylovalo.

Světlo zaplnilo můj výhled. Všechno bylo pokryté čistě bílým závojem a zmizelo poté, co se rozpadlo na malé částečky světla. Asunin úsměv se mísil s přetékajícím světlem, které zachvátilo tento svět…

„Miluji tě… miluji tě…,“ její hlas zněl jako sladké zvonění zvonu, zatímco poslední část mého vědomí zmizela.

Poslední část, která nás oddělovala, zmizela a stali jsme se jedním.

Naše duše pronikly do sebe, spojily se a poté rozptýlily.

Nakonec jsme zmizeli.

Sword Art Online, svazek první, kapitola pětadvacátá[edit]

Vzduch byl směsicí mnoha pachů.

Skutečnost, že jsem byl stále naživu, mne šokovala.

Vzduch, který proudil do mého nosu, s sebou přinášel hojné informace. Nejprve přišel štiplavý zápach dezinfekčního prostředku. Poté vůně oblečení sušeného na slunci, sladké aroma ovoce a nakonec vůně mého vlastního těla.

Pomalu jsem otevřel oči. Na okamžik jsem měl pocit, jako kdyby se dva silné světelné paprsky zabodly hluboko do mé mysli, takže jsem je znovu rychle zavřel.

O něco později jsem se je váhavě pokusil otevřít znovu. Nepřeberné množství barev tančilo napříč mými zorničkami. Teprve poté jsem si uvědomil, že mé oči zakrývalo velké množství tekutiny.

Zamrkal jsem ve snaze se jí zbavit. Ale tekutina stále vytékala. Byly to vlastně slzy.

„Brečel jsem. Proč?“ pomyslel jsem si s krutým a hlubokým pocitem bolesti a ztráty v mém srdci. V uších se mi stále odrážely hlasy, jako kdyby někdo volal mé jméno.

Přimhouřil jsem oči před ostrým světlem a konečně se mi podařilo zbavit se slz.

Měl jsem pocit, jako kdybych ležel na něčem měkkém. Nad sebou jsem viděl něco podobného stropním dlaždicím. Byly tam řady hladkých, béžově zbarvených panelů, z nichž několik jemně zářilo, jako kdyby za nima byla světla. Okrajem zorného pole jsem viděl kovovou ventilaci, ze které tiše foukal vzduch.

„Klimatizace… jinými slovy stroj. Jak by tu něco takového mohlo být?“ pomyslel jsem si. Žádný kovář nemohl vyrobit stroj, bez ohledu na to, jak vysoké měl dovednosti. Pokud to, co jsem viděl, byl opravdu stroj – pak tohle místo nebylo…

„Není to Aincrad,“ pomyslel jsem si a doširoka otevřel oči. Moje mysl byla úplně probuzená jenom z té jedné myšlenky. Spěchal jsem se zvednout…

Ale mé tělo mne vůbec neposlouchalo. Nemohl jsem použít žádnou sílu. Ačkoliv se mé pravé rameno zvedlo o pár centimetrů, okamžitě znovu spadlo dolů.

Jenom mé pravé ruce se podařilo pohnout. Zvedl jsem ji nad své tělo a pak ji přesunul před oči.

Na chvíli jsem nemohl uvěřit, že ta vychrtlá ruka byla má. Nebyla šance, že bych s ní byl schopen udržet meč. Když jsem si lépe prohlédl bledě bílou kůži, viděl jsem, jak ji pokrývá nespočet chomáčků chlupů. Pod kůží jsem viděl modré žíly a vrásky na kloubech. Všechno se zdálo děsivé; bylo to tak skutečné, tak lidské, až to bylo nenormální.

Na vnitřní straně zápěstí přidržoval na místě kus pásky jehlu, ke které byla připojena dlouhá hadička, která vypadala, jako kdyby byla používána k podávání něčeho. Mé oči sledovaly hadičku, než narazily na průhledný sáček, který byl zavěšen na stříbrném stojanu. Sáček byl ze dvou třetin stále naplněn nějakou oranžovou tekutinou, která z něj odkapávala stálým tempem.

Posunul jsem levou rukou a snažil se využít svůj další smysl – hmat. Zdálo se, že celé mé tělo bylo nahé a leželo na vršku postele vyrobené z nějakého hodně hustého gelového materiálu. Protože její teplota byla o něco nižší, než teplota mého těla, cítil jsem, jak se ke mne pomalu plížil chlad. Najednou se v mé paměti vynořila vzpomínka; jednou jsem viděl v televizním vysílání, že tenhle typ postele byl vyvinut pro pacienty, kteří se nemohli pohybovat. Měla schopnost zabránit infekcím kůže a likvidovat tělem vylučované zbytky.

Porozhlédl jsem se po svém okolí. Byla to malá místnost. Stěna měla stejnou jednoduchou bílou barvu jako strop. Po mé pravé straně bylo neobyčejně velké okno s bílými závěsy, které byly přes něj zatažené. Nemohl jsem vidět venkovní scenérii, ale viděl jsem přímo skrz látku zářit žluté sluneční světlo. Kovový vozík se čtyřmi kolečky byl zaparkován na vzdálenějším levém okraji gelové postele a na jeho vrcholku byl položen ratanový košík. Uvnitř něj byla kytice prostě vypadajících květin, které se zdály být zdrojem sladkého aroma. Za vozíkem byly zavřené obdélníkové dveře.

Na základě všech těchto informací by mělo být toto místo nemocničním oddělením, a já jsem tu byl sám.

Obrátil jsem pohled na zvednutou pravou ruku a najednou jsem si na něco vzpomněl. Mávl jsem pravou rukou s přitisknutým prostředníčkem a ukazováčkem.

Nic se nestalo. Neozval se žádný zvukový efekt ani nezobrazila obrazovka menu. Mávl jsem znovu trochu silněji a pak znovu. Výsledek byl pokaždé stejný.

„Takže tohle opravdu není SAO. Je to pak nějaké jiná virtuální realita?“ pomyslel jsem si, ale informace proudící ze všech mých pěti smyslů už na mne křičely, že tu byla další možnost. Tohle – byl skutečný svět. Byl to svět, který jsem před dvěma lety opustil a neočekával, že jej ještě někdy znovu uvidím. Skutečný svět – trvalo mi dlouho, než jsem pochopil význam těchto jednoduchých slov. Svět bitev s meči byl pro mne po dlouhou dobu jedinou skutečností. Stále jsem nemohl uvěřit, že tu nadále nebyl ten druhý svět, že jsem už nebyl v tom světě.

„Takže jsem se vrátil?“ pomyslel jsem si, ale i přesto se necítil opravdu šťastný nebo tak něco. Všechno, co jsem cítil, byl kousek zmatku a pocit ztráty.

Byla tohle odměna, kterou Kayaba zmínil za dokončení hry? V tom světě jsem určitě zemřel a mé tělo bylo úplně vymazáno. Přijal jsem to. Dokonce jsem se s tím smířil.

„Jo… bylo by to fajn, kdybych prostě takhle zmizel. V tom jasném světle, rozpuštěn, roztříštěn a poté rozptýlen spolu se zbytkem světa, společně s ní…,“ pomyslel jsem si.

„Ach…,“ podvědomě jsem vydal zvuk. Silná bolest mi probodla hrdlo, které nebylo použito během posledních dvou let. Ale o to jsem se nestaral ani v nejmenším. Široce jsem otevřel své oči a řekl jedno slovo, jediné jméno, které mi přišlo na mysl: „A… su… na…“

„Asuna,“ bolest vrytá do mého srdce se znovu rozhořela: „Asuna, má milovaná žena, která spolu se mnou sledovala konec světa…“

„Byl to všechno jenom sen…? Krásná iluze, kterou jsem viděl ve virtuálním světě?“

Tyto myšlenky se mi najednou objevovaly v mysli.

„Ne, ona existovala.“

Nebyla šance, že by všechny ty dny, které jsme spolu strávili se smíchem, pláčem a spánkem, byly jenom snem.

„Kayaba řekl – ‚Gratuluji vám k dokončení hry, Kirito-kun, Asuno-kun.‘ Určitě to řekl. Pokud mne zahrnul do seznamu přeživších, pak by se Asuna měla také vrátit zpět do tohoto světa.“

Jakmile jsem si to uvědomil, má láska a touha k ní mne zaplavila. Chtěl jsem ji potkat. Chtěl jsem se dotýkat jejích vlasů. Chtěl jsem ji políbit. Chtěl jsem slyšet její hlas volající mé jméno.

Napjal jsem všechny svaly v těle a pokusil se vstát. Teprve pak jsem si uvědomil, že má hlava byla připoutána. Šmátral jsem okolo svými prsty, pak jsem nalezl pod svou bradou sponku pásku, kterou jsem rozdělal. Na mé hlavě bylo něco těžkého. Použil jsem obě své ruce a stěží to zvládl sundat.

Posadil jsem se a zíral na věc v mých rukách. Byla to hladká, tmavě modrá helma. Drát stejné barvy se táhl ze zadní strany dlouhého polstrování a pokračoval dolů k podlaze. Byl to…

Nerve Gear. Díky němu jsem v tom světě uvízl na dva roky. Byl vypnut. Moje poslední vzpomínka na něj byla jako na zářící helmu; ale nyní jeho barva vybledla. Kousky z ní odpadly a viděl jsem kovovou slitinu, ze které byla vyrobena.

Všechny mé vzpomínky na druhý svět byly dílem této – náhle jsem byl ovládnut touto myšlenkou a pohladil povrch helmy.

„Myslím, že už si ji nikdy znovu nenasadím. Ale splnila svůj účel opravdu výborně…,“ zašeptal jsem si v mysli a pak položil helmu na postel. Doby, kdy jsem spolu s ní bojoval, byly už minulostí. Bylo tu něco jiného, co jsem teď potřeboval udělat v tomto světě.

Najednou jsem si byl vědom venkovních zvuků. Když jsem napnul uši, slyšel jsem různé zvuky, jako kdyby mi říkaly, že se můj sluch konečně vrátil do normálu.

Určitě jsem slyšel zvuky mluvících a křičících lidí. Také jsem slyšel zvuky spěchajících kroků a kolečka lůžek, která se pohybovala.

Nebyla možnost vědět, jestli byla Asuna v této nemocnici. SAO hráči pocházeli z celého Japonska, takže šance, že by byla tady, byla malá. Ale měl bych začít hledat tady. Bez ohledu na to, jak to bude trvat dlouho, rozhodně ji najdu.

Stáhl jsem ze sebe deku. Nespočet šnůr se šířilo přes mé slabé tělo. Možná, že to byly elektrody umístěné, aby zpomalovaly degradaci mých svalů. Podařilo se mi všechny z nich sundat. Oranžová kontrolka se rozsvítila na monitoru u okraje mé postele a ozval se hlasitý alarm, ale to všechno jsem ignoroval.

Vytáhl jsem jehlu od kapačky a konečně osvobodil své tělo. Pak jsem položil své nohy na podlahu a pomalu používal svou sílu ve snaze se postavit. Mé tělo se kousek po kousku zvedalo, ale cítil jsem, jako kdyby má kolena mohla povolit každou minutou a to mne trochu hořce rozesmálo; má nadlidská síla nebyla nikde k nalezení.

Popadl jsem stojan na kapačku jako podporu a konečně se mi podařilo vstát. Rozhlédl jsem se po pokoji a nalezl jsem složené nemocniční šaty na stejném podnosu jako košík a oblékl si je.

Po dokončení těchto jednoduchých pohybů už byl můj dech nepravidelný. Svaly, které jsem nepoužil po dva roky, už protestovali bolestí. Ale nemůžu si tak jednoduše naříkat.

„Rychle, rychle,“ slyšel jsem hlas, který mne nutil pokračovat. Toužil jsem po ní celou svou bytostí. Můj boj neskončí, dokud nebudu mít Asunu – Asunu Yuuki ve svém náručí.

S pevným sevřením stojanu místo meče, jsem proti němu naklonil své tělo a udělal jsem svůj první krok směrem ke dveřím.

Napsal jsem Sword Art Online pro Novel Award Light Dengeki [89] před sedmi lety v roce 2002 a byla to první novela, kterou jsem kdy napsal.

Ale když se mi nějak konečně podařila dokončit, byla mnohem delší než sto dvacet stran, což bylo maximum. Protože jsem neměl dovednosti ani vůli oříznout toto dílo, aby se vešlo do limitu, klekl jsem si obličejem ke zdi a zamumlal: „Je mi to jedno…“

Ale díky mé slabé osobnosti jsem prostě nemohl smazat celé dílo a pomyslel si: „Proč to potom nezveřejníš na internetu?“ Ten podzim jsem vytvořil webovou stránku. Naštěstí jsem získal dobrou odezvu od mnoha lidí. Spolu s nimi, jako mou motivací, jsem pokračoval se sérií; napsal jsem pokračování, vedlejší příběh, a pak další pokračování. Tahle jsem pokračoval a než jsem si to uvědomil, uplynulo už šest let.

Byl rok 2008, když jsem se to rozhodl zkusit znovu. Napsal jsem další příběh (který byl opět mnohem delší než limit, ale naštěstí jsem to zvládl oříznout na sto dvacet stran) a s ním vstoupil do Dengeki Light Novel Award. Díky ohromnému štěstí se mi podařilo získat hlavní cenu. Ale moje štěstí tady neskončilo. Pořád nemohu zapomenout na to štěstí a vzrušení, které jsem cítil, když můj editor četl «SAO», které jsem si lehkomyslně shromažďoval.

Je pravda, že jsem byl také trochu nervózní. To proto, že s tímto příběhem bylo tolik problémů, že je tu ani nemohu začít vyjmenovávat. Největším důvodem bylo mé zaváhání ohledně: „Je to opravdu v pořádku vzít všechno, co jsem napsal a prostě to zveřejnit?“

Ale důvodem, díky kterému jsem dospěl k rozhodnutí dílo zveřejnit, bylo skvělé načasování: Zrovna jsem dokončil psaní, společnost si právě začala být veřejně vědoma rizika online her a největší díky patří Kazumovi-san «jeho láskou je práce» Mikimu (byl jsem šokován tím, jak se dokázal poprat s mým rukopisem, i přes jeho nabitý program). Nikdy bych nebyl schopen vydat tento příběh, kdyby nebylo těchto důvodů. Ale kdybych se nechopil tohoto šťastného řetězce událostí, nikdy bych nebyl hráč… myslím autor! To byl závěr, kterého jsem dosáhl a byl konečně schopen vydat «Sword Art Online 1: Aincrad» na papíře.

Tento příběh byl pro mne startovním bodem ve psaní na téma: „Není online hra také jiná realita?“ Doufám, že budu schopen dosáhnout konce této cesty spolu se všemi svými čtenáři.

Nabízím své upřímné poděkování Abecovi-san, který zvládl obarvit tento příběh nespočtem skvělých obrázků a vykreslit postavy, které zde bojovali, tak barvitě i přes velmi složitou situaci „virtuální fantasy hry blízké budoucnosti,“ a také mému editorovi Mikimu-san, který důkladně pročetl mou problémovou předlohu, a podařilo se mu dát tomuto příběhu nový život.

Také bych rád poděkoval všem lidem, kteří na mne tak dlouho naléhali při čtení «Sword Art Online» na mém webu. Kdyby nebylo vašeho povzbuzování, «Reki Kawahara» by nikdy nebyl schopen přijít na tento svět, natož vydat tuto knihu.

A nakonec, nabízím své největší poděkování všem, kteří dočetli tuto knihu až do konce!

28. ledna 2009, Reki Kawahara



Poznámky[edit]

  1. Teleportační brána - velká brána nacházející se na hlavním náměstí hlavního města na všech úrovních, umožňuje každému hráči teleportaci na jakoukoliv již otevřenou úroveň
  2. Pan ještěr - monstrum ještěřího typu nacházející se na sedmdesáté čtvrté úrovni v oblasti labyrintu
  3. Padající půlměsíc - vysokoúrovňová jedno úderová dovednost jednoručního zakřiveného meče používaná zejména Kiritem
  4. Dovednost meče - speciální bojové pohyby prováděné za pomocí systému, které hráč aktivuje pomocí úvodního pohybu
  5. Vodorovný čtverec - čtyř úderová dovednost střední úrovně jednoručního meče používaná zejména Kiritem
  6. Zuřivý kanec - slabší monstrum nacházející se na první úrovni
  7. Město začátečníků - největší město Aincradu nacházející se na první úrovni
  8. Reaver - základní dovednost jednoručního zakřiveného meče používaná zejména Kleinem
  9. Úplné ponoření - technologie využívaná k úplnému ponoření do virtuální reality, vyvinuta Akihikem Kayabou, vedla k vytvoření NerveGearu
  10. Město začátečníků - největší město Aincradu nacházející se na první úrovni
  11. Příruční zrcadlo
  12. Město začátečníků - největší město Aincradu nacházející se na první úrovni
  13. Palác černého železa - zámek nacházející se na první úrovni, hlavní velitelství Armády a vězení pro «Orange Players» (Oranžoví hráči - označení hráčů, kteří napadají nebo zabíjejí jiné hráče)
  14. Bezpečné oblasti - místa, kde je aktivována ochrana pro kriminalitě, neboli hráči se nemohou navzájem napadat
  15. Sólisté - hráči, kteří se nepřidali k žádné skupině nebo klanu, bojují samostatně
  16. Místnost vzkříšených - místnost v Paláci černého železa, ve které se během beta testování objevovali hráči, kteří zemřeli, v SAO nahrazeno «Monument of Life» (Monument života - obrovský kámen, ve kterém jsou vyryta jména všech hráčů a v případě jejich smrti je jméno přeškrtnuto a objeví se příčina smrti)
  17. Oblast labyrintu - oblast, kde se nachází schody do další úrovně, objevují se v ní silnější monstra než obyčejně a nachází se v ní boss, po jehož poražení je otevřena nová úroveň
  18. Algada - chaotické město na padesáté úrovni, bydliště Kirita
  19. Armáda - celým názvem Osvobozenecká armáda Aincradu, největší klan čítající okolo tří tisíc hráčů s hlavním velitelstvím v Městě začátečníků na první úrovni
  20. Obytná oblast - zahrnuje města a vesnice, ve kterých žijí NPC i hráči, obsahuje ochranu proti kriminalitě, která znemožňuje napadání hráčů mezi sebou
  21. Teleportační brána - velká brána nacházející se na hlavním náměstí hlavního města na všech úrovních, umožňuje každému hráči teleportaci na jakoukoliv již otevřenou úroveň
  22. Pátrací dovednost - dovednost používaná zejména Kiritem, která ochraňuje před léčkami, umožňuje odhalit skrytá monstra a rozšiřuje mapu o tyto údaje
  23. Ragú králík - zelené monstrum králičího tvaru, jeho maso je velmi vzácná ingredience úrovně S, které je nastavena jako ta nejchutnější v SAO a může být prodána za 100 000 Colů
  24. Dovednost házení nožem - dovednost využívaná zejména Kiritem k házení nožem nebo malými předměty
  25. Jeden úder - nízkoúrovňová jedno úderová dovednost házení nožem používaná zejména Kiritem
  26. Maso z ragú králíka - velmi vzácná ingredience úrovně S, nastavena jako ta nejchutnější v SAO a může být prodána za 100 000 Colů
  27. Kůže Soumračné ještěrky - používá se na výrobu nadstandardního brnění
  28. Rytíři krvavé přísahy - klan střední velikosti, všeobecně uznávaný jako nejlepší ze všech, vůdcem je Heathcliff a Asuna je jeho zástupkyní
  29. Blesk - přezdívka hráčky Asuny, kterou si vysloužila za svou ohromující rychlost u dovednosti «Linear» (Přímočarost - základní vysokorychlostní jedno úderová dovednost rapíru používaná zejména Asunou)
  30. Salemburg - krásné zámecké a ostrovní město na šedesáté první úrovni, bydliště Asuny
  31. Sama - japonská koncovka, vyjadřující velký respekt k dané osobě, obvykle se využívá při oslovení krále, císaře,…
  32. Beta testér - člověk, který má daný software k dispozici dříve než ostatní, používá se k odladění chyb v softwaru před jeho oficiálním vydáním
  33. Podvodník - hráč, který používá nekalé prostředky ve hře jako například vybavení, které není normálně dostupné, nesmrtelnost a podobně, nejčastěji pomocí různých tajných kombinací
  34. Maso z ragú králíka - velmi vzácná ingredience úrovně S, nastavena jako ta nejchutnější v SAO a může být prodána za 100 000 Colů
  35. Reprodukce chuti - používá se k simulaci tepla, chutě a vůně pokrmů
  36. Přímočarost - základní vysokorychlostní jedno úderová dovednost rapíru používaná zejména Asunou
  37. Měsíc jasanu - roční období a měsíce v Aincradu jsou odvozeny od skutečných, tento měsíc odpovídá říjnu
  38. Budík - slouží k probuzení hráče v určený čas
  39. Mód prvního zásahu - soubojový mód, který jde vyhrát buď prvním čistým zásahem nebo snížením soupeřových životů na polovinu
  40. Lavina - vysokoúrovňová jedno úderová dovednost rovného obouručního meče používaná zejména Kuradeelem
  41. Zvukový skok - jedno úderová dovednost střední úrovně jednoručního meče používaná zejména Kiritem
  42. Zničení zbraně - Zbraň se dá zničit pouze v případě těžkého úderu do její slabé části
  43. NPC - hráči řízení umělou inteligencí, počítačem
  44. Armáda - celým názvem Osvobozenecká armáda Aincradu, největší klan čítající okolo tří tisíc hráčů s hlavním velitelstvím v Městě začátečníků na první úrovni
  45. Otevření města - událost, kdy byl poražen boss předchozí úrovně a někdo aktivoval teleportační bránu na další úrovni
  46. Legendární muž - přezdívka hráče Heathcliff, kterou si vysloužil po té, co samotný dokázal odrážet bosse na padesáté úrovni po dobu deseti minut
  47. Blesk - přezdívka hráčky Asuny, kterou si vysloužila za svou ohromující rychlost u dovednosti «Linear» (Přímočarost - základní vysokorychlostní jedno úderová dovednost rapíru používaná zejména Asunou)
  48. Démonův služebník - monstrum kostlivcového typu nacházející se na sedmdesáté čtvrté úrovni v oblasti labyrintu
  49. Svislý čtverec - čtyř úderová dovednost střední úrovně jednoručního meče používaná zejména Kiritem
  50. Výměna - dovednost, který se využívá při bojích ve skupinách, vyžaduje vysokou úroveň spolupráce
  51. Hvězdný šplíchanec - vysokoúrovňová osmi úderová dovednost rapíru používaná zejména Asunou
  52. Rozbití meteoru - vysokoúrovňová sedmi úderová dovednost jednoručního meče používaná zejména Kiritem, vyžaduje také dovednost neozbrojeného boje a řeší problém zřetězení silných útoků dohromady
  53. Zářiočko - boss démoního typu střežící schody v oblasti labyrintu na sedmdesáté čtvrté úrovni
  54. Semínko glogwa - Přísada do jídla, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  55. List shuble - Přísada do jídla, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  56. Calimská voda - Přísada do jídla chuťově velmi podobná majonéze, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  57. Fazole abilga - Přísada do jídla, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  58. Kosti Uransipi - Přísada do jídla chuťově velmi podobná sójové omáčce, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  59. Fuurinkazan - Doslovný překlad Vítr, Les, Oheň, Hora - válečný standard z období Sengogu (15. - 17. století v Japonsku), šesti členný klan s vůdcem Kleinem, pohybující se v předních liniích
  60. Podplukovník - vojenská hodnost, v armádě ČR jde o šestou důstojnickou hodnost, obvykle velí praporu nebo pluku
  61. Zanbato - velký japonský meč
  62. Antikrystalová oblast - vzácná past objevující se v kobkách, která znemožňuje použití teleportačních a léčících krystalů
  63. Tank - název pro hráče se silnou obranou a hodně životy, který ze sebe dělá návnadu pro monstrum, zatímco ostatní hráči na něj útočí ze stran
  64. Dvojité čepele - unikátní dovednost, kterou získává hráč s nejrychlejšími reakcemi, jakožto vyvolený, který má nejlepší předpoklady být tím, kdo se utká s finálním bossem na sté úrovni
  65. Plamen hvězd - vysokoúrovňová šestnácti ranová dovednost Dvojité čepele používaná Kiritem, vyžaduje dovednost Dvojité čepele
  66. Dual Blades (Dvojité čepele) - unikátní dovednost meče, která dovoluje používat dva meče najednou; dovednost získává hráč, který má nejrychlejší reakce a je tedy vyvoleným, který se má utkat v boji s bossem na sté úrovni, bez ohledu na jeho výsledek, více zde (anglicky)
  67. Two-Handed Sword (Obouruční meč) - meč, který se drží a ovládá oběma rukama současně, více zde (česky)
  68. Katana (Katana) - druh japonského meče se zakřivenou čepelí a jedním ostřím, více zde (česky)
  69. Unique Skills (Unikátní dovednosti) - speciální druh bonusových dovedností, od kterých se liší tím, že je může získat pouze jediný hráč, více zde (anglicky)
  70. Immortal Object (Nezničitelný objekt) - speciální druh objektů, který nemůže být zničen; například budovy uvnitř Aincradu či Aincrad samotný
  71. Holy Sword (Svatý meč) - unikátní dovednost meče, která dovoluje volně přepínat mezi obranou a útokem; poskytuje téměř neporazitelnou obranu; dovoluje použít štít k útoku, více zde (anglicky)
  72. Steel City (Ocelové město) - obytná oblast na padesáté páté úrovni; ústředí klanu Rytířů krvavé přísahy; díky velkému počtu kovářů oblíbené mezi hráči, více zde (anglicky)
  73. Double Circular (Dvojitý kruh) - útočná dovednost dvojitých čepelí, která kombinuje rychlé útoky pravým a levým mečem po sobě
  74. Vorpal Strike (Ostrý úder) - těžký jednoúderový útok s dosahem rovným dvojnásobku délky čepele meče, více zde (anglicky)
  75. Black Cats of the Full Moon (Černé kočky v záři měsíce) - šestičlenný klan s vůdcem Keitem, více zde (anglicky)
  76. Laughing Coffin (Rozšklebená rakev) - nechvalně proslulý klan červených hráčů zabijáků, který se stal známý díky mučení a vraždění ostatních hráčů, více zde (anglicky)
  77. Embracer (Sevření) - Jednoúderová neozbrojená dovednost nulového dosahu, probodnutí nepřítele vlastními prsty, více zde (anglicky)
  78. Ethics Code Off (Vypnutí etického kodexu) - jedna z voleb v menu hráče, která v SAO umožňovala vypnout cenzuru nevhodných věcí jako je pohlavní styk, kouření, a jiné, více zde (anglicky)
  79. Taikoubou (Jiang Ziya) - čínský válečný stratég z 11. století před Kristem, více zde (anglicky)
  80. The month of the Cypress (Měsíc cypřiše) - jeden z měsíců v Aincradu, který odpovídá listopadu, více zde (anglicky)
  81. Sašimi - japonská lahůdka skládající se ze syrového masa různých ryb nebo mořských plodů, více zde (česky)
  82. Latimérie - dvoumetrová kritická ohrožená ryba, poměrně ještě nedávno považovaná za vyhynulou z dob před sedmdesáti miliony let, více zde (česky)
  83. Dvojdyšní - speciální třída ryb, jež mohou dýchat vzdušný kyslík, více zde (česky)
  84. Flashing Penetrator (Bleskový průnik) - vysokoúrovňová dovednost rapíru vytvářející aerodynamický třesk vypadající jako kometa, více zde (anglicky)
  85. The Skull Reaper (Drtič lebek) - velmi nebezpečný boss nacházející se na sedmdesáté páté úrovni, který připravil o život čtyřiadvacet hráčů, více zde (anglicky)
  86. Hrot hněvu (Rage Spike) - základní jednoúderová dovednost jednoručního meče, více zde (anglicky)
  87. Scarlet Jade Castle (Rubínový palác) - červený palác s nádhernými věžemi na vrcholu, nacházející se na posledním stém podlaží Aincradu, kde se měli přeživší hráči utkat s Heathcliffem a po jeho porážce ukončit hru, více zde (anglicky)
  88. The Eclipse (Zatmění) - 27 úderová vysokoúrovňová dovednost Dvojitých čepelí, nejlepší a maximální kombinovaná dovednost Dvojitých čepelí, více zde (anglicky)
  89. Novel Award Light Dengeki - literární ocenění udělované každoročně od roku 1994 japonským nakladatelstvím ASCII Media Works, více zde (anglicky)


Návrat k Hlavní straně Dále ke Svazku druhému