Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 10

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola desátá[edit]

Bez přestávky na vydechnutí jsme s Asunou běželi do bezpečné zóny, která se necházela někde ve středu oblasti labyrintu. Měl jsem pocit, že nás po cestě zpozorovalo několik monster. Ale abych řekl pravdu, neměli jsme náladu s nimi bojovat.

Vtrhli jsme do velké místnosti, která byla nastavena jako bezpečná oblast a sklouzli jsme vedle sebe na podlahu se zády opřenými o zeď. Po obrovském výdechu jsme se na sebe navzájem podívali a…

„Ha.“

Oba jsme se začali smát ve stejnou chvíli. Kdybychom zkontrolovali mapu, mohli jsme hned vědět, že boss neopustil místnost. Ale ani jsme nepomysleli na to se zastavit a podívat.

„Ahahaha, ah – utekli jsme opravdu rychle!“

Asuna se zasmála veselým smíchem.

„Už je to dlouho, co jsem běžela jako o život. No, to ty jsi přeháněl ještě víc než já.“

„…“

Nemohl jsem odporovat. Asuna se stále smála mému strnulému obličeji. Stálo ji hodně úsilí přestat; a pak řekla s vážným výrazem: „Vypadal opravdu silný.“

„Jo. Vypadal, že má jako zbraň jen velký meč, ale pravděpodobně bude mít také nějaké speciální útoky.“

„Budeme muset dát dohromady hodně útočníků s vysokou obranou a střídat se.“

„Budeme potřebovat asi deset lidí se štíty… No, chvíli bychom ho mohli popichovat a zjistit, jak bojuje.“

„…Štít.“

Asuna se podívala zamyšleně mým směrem.

„Co se děje?“

„Ty mi něco tajíš.“

„Co tím tak najednou myslíš…?“

„Ale je to divné. Největší výhoda používání jednoručního meče je možnost držet štít v druhé ruce. Ale nikdy jsem tě s žádným neviděla. Já ho nemám, protože by zpomaloval rychlost mých útoků a někteří další lidé také ne, protože se více obávají o svůj styl. Ale ty nejsi ani jeden z těchto… Je to podezřelé.“

Byla tomu na stopě. Měl jsem skrytou dovednost. Nikdy jsem ji nepoužil před jinými lidmi.

Nebylo to jenom proto, že dovednosti byly důležité pro přežití, ale také proto, že jsem si myslel, že bych díky ní ještě více vyčníval, kdyby ji ostatní objevili.

Ale pokud to byla ona – pokud to zjistí, mělo by to být v pohodě…

S touto myšlenkou v hlavě jsem otevřel ústa a chtěl něco říci.

„Nevadí, nezáleží na tom. Slídit okolo dovedností jiných lidí není stejně slušné.“

Zasmála se. Teď, když jsem ztratil šanci, jsem jednoduše zamumlal pár slov z úst. Pak Asuna rozšířila oči při kontrole času.

„Ah, už jsou tři hodiny. Je pozdě, ale pojďme se najíst.“

„Co?!“

Nemohl jsem zakrýt své vzrušení.

„To je ruční výroba?!“

Asuna se beze slova usmála a rychle manipulovala svým menu. Poté, co si sundala rukavici, vyvolala malý košík. Takže tu byla alespoň jedna dobrá věc na tom, být s ní v týmu – jak tato drzá myšlenka prošla mou myslí, Asuna na mne najednou zadívala.

„…Na co špatného právě teď myslíš?“

„Na nic, pojďme jíst.“

Asuna našpulila rty, nicméně vyndala dva papírové sáčky z košíku a jeden mi podala. Otevřel jsem sáček a našel sendvič se spoustou zeleniny a grilovaným masem mezi dvěma tenkýma kulatýma plátky chleba. Vycházela z něj vůně připomínající pepř. Najednou jsem dostal šílený hlad a ukousl jsem si velké sousto.

„Je to… opravdu dobré…“

Kousl jsem dvakrát, třikrát v řadě a pak vyslovil své upřímné uznání. Tvarem vypadal jako evropský, jako jídlo, které nabízely NPC restaurace, ale chutnal jinak. Mírně kyselá a sladká chuť byla rozhodně podobná japonskému jídlu z fast foodu, které jsem jedl až do doby před dvěma roky. Snědl jsem obrovský sendvič rychle s pocitem, že bych se rád rozbrečel z té nostalgicky známé chuti.

Poté co jsem dojedl poslední kousek a vypil čaj, který mi Asuna dala, jsem si povzdechl.

„Jak se ti podařilo vytvořit tu chuť…?“

„Je to výsledek ročního tréningu a experimentování. Udělala jsem je poté, co jsem analyzovala data, jak všechny bylinky ovlivňují reprodukci chuti. Tohle je semínko glogwa,[1] list shuble[2] a calimská voda.[3]

Jakmile to dořekla, Asuna vyndala dvě malé lahvičky z košíčku, jednu z nich otevřela a strčila do ní ukazováček, který vyndala s nějakou nepopsatelně lepkavou a fialovou látkou na něm. Pak řekla: „Otevři pusu.“

Nevěděl jsem, co to je, ale otevřel sem pusu jako reflex a Asuna mi do ní dala tu látku. Lepkavá tekutina letěla přímo do mé pusy a její chuť mne překvapila.

„…To je majonéza!“

„A tohle je fazole abilba,[4] list šalvěje a kosti Uransipi.“[5]

Poslední zněla jako přísada do protijedu, ale tekutina letěla do mé pusy dříve, než jsem měl čas o tom přemýšlet. Její chuť mne šokovala ještě více než předchozí. Tohle byla rozhodně sójová omáčka. Byl jsem tak nadšený, že jsem popadl Asuninu ruku a strčil její prst do svých úst.

„Kya!“

Vykřikla a vytáhla svou ruku, zatímco na mne zírala. Ale pak se začala smát mému výrazu.

S tímhle jsem udělala ty sendviče.

„…To je úžasné! Výborný! Mohla bys díky tomu zbohatnout!“

Abych řekl pravdu, sendvič chutnal ještě lépe, než jídlo s masem z ragú králíka, které jsem měl včera.

„Opravdu?“

Asuna se rozpačitě usmála.

„Ne, bude lepší to neprodávat. Pak by na mne nic nezbylo.“

„Uwa, ty jsi tak lakomý! …Jestli chceš, udělám je pro tebe ještě někdy.“

Dodala poslední část trochu tišeji a mírně se naklonila k mému ramenu. Jak klidné ticho vyplňovalo místnost, skoro jsem zapomněl, že jsme byli v předních liniích, na místě, kde jsme bojovali s našimi životy v sázce.

Pokud bych mohl jíst tenhle typ jídel každý den, mohl bych se rozhodnout a přestěhovat do Salemburgu… hned vedle Asunina domu… Začal jsem o tom přemýšlet, aniž bych si to uvědomil, a právě když jsem to chystal vyslovit nahlas…

Najednou se ozvalo řinčení brnění, které ohlašovalo příchod další skupiny hráčů. Rychle jsme se rozestoupili.

Podíval jsem se na vůdce šestičlenné skupiny a uvolnil ramena. Byl to bojovník s katanou, kterého jsem znal nejdéle ze všech v Aincradu.

„Oh, Kirito! Už je to nějaká doba, co jsme se neviděli!“

Vstal jsem a pozdravil vysokou osobu, která se ke mně vydala, poté co mne poznala.

„Ty ještě žiješ, Kleine?“

„Jsi stejně hrubí jako předtím. Proč zrovna ty, ze všech lidí jsi ve skupině…“

Oči bojovníka s katanou se do široka otevřely pod jeho šátkem, jakmile spatřil Asunu, která se postavila ihned poté, co si zabalila věci.

„Ah,… pravděpodobně jste se již potkali během porad ohledně útoků na bosse, ale i tak vás dva představím. Tenhle chlapík je Klein z klanu «Fuurinkazan»[6] a tohle je Asuna z klanu «Rytířů krvavé přísahy».

Asuna lehce přikývla, když jsem ji představil, ale Klein tam jen stál s oběma očima dokořán a ústy široce otevřenými.

„Hej, řekni něco. Máš lagy?“

Poté, co jsem ho šťouchl do boku, Klein konečně zavřel pusu a představil se nejzdvořilejším možným způsobem.

„Ahoj! Já se jmenuju Klein! Svobodný! Dvacet čtyři let!“

Klein byl zmatený a povídal hlouposti, tak jsem ho šťouchl znovu do boku, tentokrát trochu silněji. Ale ještě předtím, než Klein dokončil svoji řeč, členové jeho klanu přispěchali a začali se také představovat.

Říkalo se, že všichni členové klanu «Fuurinkazan» se znali ještě předtím, než začalo SAO. Klein je ochraňoval a vedl je všechny beze ztráty jediného člověka, dokud se každý z nich nestal hráčem schopným přežít v předních liniích. Podařilo se mu unést tu tíhu, od které jsem ze strachu přede dvěma lety utekl a opustil ho v den, kdy tato hra začala.

Ignoroval jsem sebenenávist, která sídlila hluboko v mém srdci a promluvil na Asunu.

„No, nejsou to špatní lidé, pokud budeš ignorovat vůdcovu gangsterskou tvář.“

Tentokrát Klein dupl na moji nohu, jak jen nejsilněji mohl. Jakmile to Asuna zahlédla, začala se smát, nemohla se už déle držet zpět. Klein se rozpačitě usmál, ale pak znovu nabyl smyslů a zeptal se mne hlasem naplněným vražedným úmyslem.

„Jak se ti to stalo Kirito?!“

Jak jsem tam tak stál s žádnou myšlenkou přicházející na mysl, Asuna za mne zareagovala jasným hlasem: „Ráda tě poznávám. Rozhodli jsme se společně na nějaký čas vytvořit skupinu. Doufám, že se tak dostaneme dál.“

Byl jsem šokován tím, co jsem slyšel. Přesně jak jsme si myslel, eh?! To nebylo jenom pro dnešek?! Klein a jeho skupina měnila nahněvané výrazy za depresivní a naopak.

Nakonec na mne Klein zíral s planoucím vztekem v očích a zavrčel, zatímco skřípal zuby.

„Kirito, ty hajzle…“

Svěsil jsem ramena a přemýšlel, nad tím, jak bude těžké se z toho dostat. Pak…

Kroky se znovu rozezněly ve stejném vchodu, kterým nedávno přišel klan Fuurinkazan. Asuna se napjala díky tomu podivně rovnoměrnému zvuku a pak mne popadla za ruku a zašeptala.

„Kirito-kun, to je Armáda!“

Okamžitě jsem obrátil pohled ke dveřím a opravdu, těžce vyzbrojená jednotka, kterou jsme viděli v lese, přicházela na dohled. Klein pozvedl svou ruku a dostal svých pět společníků zpět do střehu. Skupina, která vpochodovala do místnosti, stále ve dvouřadé formaci, už nebyla tak uspořádaná, jako předtím v lese. Jejich kroky byly těžší a výrazy pod helmami vypadaly velmi unaveně.

Zastavili se u zdi naproti nám v bezpečné oblasti. Muž vpředu vydal rozkaz: „Pohov“, po němž se ostatních jedenáct mužů zhroutilo na podlahu. Pak ten muž vykročil směrem k nám, aniž by se na ně podíval.

Když jsem se teď podíval pozorněji, jeho vybavení bylo odlišné od těch dalších. Jeho brnění bylo vysoce kvalitní a mělo vyryto erb ve tvaru Aincradu na hrudi – něco, co nikdo jiný z těch jedenácti neměl.

Zastavil se před námi a sundal si helmu. Byl pěkně vysoký a vypadal, že je to starší třicátník. Měl ostrý obličej, velmi krátké vlasy, dvě ostré oči pod svým hustým obočím a ústa, která byla pevně zavřená. Přejel přes nás očima a pak začal mluvit na mne, protože jsem byl v přední části naší skupiny.

„Jsem podplukovník Cobert z Osvobozenecké armády Aincradu.“

Co to sakra je? Armáda byla původní pojmenování těchto lidí, od hráčů, kteří je tak začali ze srandy nazývat. Kdy se z něho stalo jejich oficiální jméno? A «Lieutenant Colonel»?[7]

Byl jsem naštvaný, proto jsme odpověděl stručně: „Kirito, sólista.“

Přikývl a zeptal se arogantně: „Už jste prozkoumali tuhle oblast?“

„…Jo. Prozkoumal jsem celou oblast až k místnosti s bossem.“

„Hmm. Pak doufám, že nám poskytneš získaná data.“

Byl jsem překvapen jeho postojem. Ale Klein, který byl za mnou, dostal vztek.

„Co? Poskytnout vám je?! Ty hajzle, víš vůbec jak je průzkum těžký?!“

Vykřikl chraplavým hlasem. Mapy neprozkoumaných oblastí byly cenné informace. Mohly být také za vysokou cenu prodány lovcům pokladů, kteří hledali zamčené truhly s poklady.

Jakmile zaslechl Kleinův hlas, člen Armády pozvedl jedno ze svých obočí a hlasitě oznámil.

„Bojujeme za svobodu hráčů, jako jste vy.“

Postrčil bradu vpřed a pokračoval.

„Je vaší povinností s námi spolupracovat!“

Slovo arogance musí existovat kvůli takovýmto postojům. Armáda už přes rok ani nebyla v předních liniích.

„Počkej chvíli, jak bys jenom mohl…“

„Ty, ty hajzle…“

Asuna a Klein, kteří stáli na obou mých stranách, oba vykročili vpřed s hlasy plnými rozhořčení. Rozpřáhl jsem ruce a zastavil je.

„To je v pořádku. Chystal jsem to tak jako tak zveřejnit po návratu do města.“

„Hej, hej! Jsi příliš laskavý Kirito!“

„Nemám v plánu prodávat mapy za peníze.“

Jak jsem to dořekl, otevřel jsem obchodovací okno a poslal informaci k muži, který sám sebe nazval jako plukovníka Colberta. Převzal si je beze změny výrazu a řekl: „Děkuji vám za spolupráci.“

Odpověděl bez jediného náznaku vděčnosti v hlase a pak se otočil zpět.

Řekl jsem mu do zad: „Rada ode mne, neútočte na toho bosse.“

Cobert se ohlédl.

„…To rozhodnutí je na mně.“

„Před chvílí jsme zkontrolovali místnost s bossem. Není to něco, s čím se můžete vypořádat jen tak s nějakými hráči. Kromě toho, všichni vaši muži vypadají taky pěkně unaveně.“

„…Moji muži nejsou takový slaboši, aby byli vyčerpáni něčím takovým!“

Cobert zdůraznil „moji muži“ jak mi odpověděl podrážděně. Ale muži, kteří seděli na podlaze, se nezdáli, že by souhlasili.

„Vstaňte vy líná chátro!“

Na Cobertův rozkaz nejistě vstali a znovu utvořili dvě řady. Cober se na nás ani nepodíval, vrátil se do čela a mávl rukou. Dvanáct mužů na to zvedlo své zbraně a znovu začali pochodovat s řinčivým zvukem jejich těžkého brnění.

I přesto, že stále měli navenek sto procent svých životů, namáhavé souboje v SAO zanechávaly stopy únavy, která nemohla být vidět. Naše pravá těla ve skutečném světě nemohou pohybovat svaly, ale pocit únavy zůstával, dokud jsme se nevyspali nebo neodpočinuli na této straně. Podle toho, co jsem viděl, tahle skupina Armády byla skutečně vyčerpaná, protože nebyla zvyklá bojovat v předních liniích.

„…Zajímalo by mne, jestli budou v pořádku…“

Klein promluvil s obavami v hlase, jakmile se členové Armády vytratili v chodbě, která vedla do vyšší úrovně, a jejich rytmický zvuk pochodu zmizel z našich uší. Byl opravdu dobrým člověkem.

„Nejsou tak hloupí, aby šli vyzvat bosse, že ne…?“

Asuna se také obávala. Byl tam rozhodně náznak určité nerozvážnosti v Cobertově hlase.

„…Neměli bychom se mrknout, co dělají…?“

Když jsem to dořekl, nejenom Klein s Asunou, ale dokonce i ostatních pět členů jeho skupiny souhlasilo.

…a oni říkají, že jsem příliš hodný…

Pomyslel jsem si s hořkým úsměvem. Nicméně, už jsem se rozhodl. Nemohl bych dneska v noci spát, kdybychom teď opustili labyrint a slyšeli, že se z něj už nikdy nevrátili.

Jak jsem rychle zkontroloval své vybavení a vykročil, hlas dolehl k mým uším…

Slyšel jsem, že Klein něco šeptal Asuně za mnou. Divil jsem se, jestli ještě nedostal dost dloubnutí, když v tom mne překvapil obsah jejich konverzace.

„Ah – Asuno-san, jak bych to měl říci… ten chlapík, Kirito, zacházej s ním dobře prosím. I když není moc dobrý v řečnění, není zábavný a je blázen do bitev.“

Uháněl jsem zpátky a trhl Kleinovým šátkem tak tvrdě, jak jsem jen mohl.

„O čem to mluvíš?!“

„Ale.“

Bojovník s Katanou naklonil hlavu stranou a poškrábal se na vousech.

„Je pozoruhodné, že jsi s někým ve skupině. Dokonce, i když je to proto, že ses zamiloval do Asuny, je to stále mimořádný pokrok. To je důvod, proč jsem…“

„Já se do ní nezamiloval!“

Opáčil jsem zpět. Ale z nějakého důvodu, Klein, členové jeho skupiny a dokonce i Asuna se na mne všichni dívali s úsměvem ve tvářích. Nemohl jsem udělat nic jiného, než se potichu otočit zpět a pokračovat v chůzi.

Pak jsem uslyšel Asunino prohlášení: „Nech to na mně!“

Běžel jsem do chodby vedoucí do další úrovně, vydávajíce hlasitý rámus svými botami.

Vysvětlivky[edit]
  1. Semínko glogwa - Přísada do jídla, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  2. List shuble - Přísada do jídla, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  3. Calimská voda - Přísada do jídla chuťově velmi podobná majonéze, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  4. Fazole abilga - Přísada do jídla, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  5. Kosti Uransipi - Přísada do jídla chuťově velmi podobná sójové omáčce, ve skutečnosti neexistuje, překlad neexistuje
  6. Fuurinkazan - Doslovný překlad Vítr, Les, Oheň, Hora - válečný standard z období Sengogu (15. - 17. století v Japonsku), šesti členný klan s vůdcem Kleinem, pohybující se v předních liniích
  7. Podplukovník - vojenská hodnost, v armádě ČR jde o šestou důstojnickou hodnost, obvykle velí praporu nebo pluku
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole deváté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole jedenácté