Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 12

From Baka-Tsuki
Revision as of 21:09, 16 February 2014 by Cindynka (talk | contribs)
(diff) ← Older revision | Latest revision (diff) | Newer revision → (diff)
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola dvanáctá[edit]

„…-kun! Kirito-kun!“

Asunino volání, které znělo téměř jako výkřiky, mne donutilo se probudit. Jakmile jsem se posadil, bolest mi projela hlavou a já kvůli ní zkřivil obličej.

„Owww…“

Rozhlédl jsem se kolem a uviděl, že jsme ještě stále byli v místnosti s bossem. Modré světelné střípky se stále vznášely po místnosti. Vypadalo to, že jsem ztratil vědomí jenom na pár sekund.

Asuna klečela na zemi s obličejem přímo před mýma očima. Její obočí bylo napnuté a měla skousnuté rty. Vypadalo to, že se rozbrečí.

„Ty idiote…! Proč…?!“ zakřičela a pak mi skočila do náruče a objala mne. Šokovalo mne to natolik, že jsem na chvíli zapomněl na bolest. Jenom jsem mrkal překvapením.

„Neobjímej mne tak pevně, nebo mi kvůli tobě zmizí životy.“ řekl jsem žertovným tónem, ale Asuna odpověděla opravdu rozzlobeným výrazem. Strčila mi malou lahvičku do úst. Tekutina, která z ní vytékala, byla vysoce kvalitním lektvarem, který chutnal jako kombinace citronové šťávy a zeleného čaje. Do pěti minut mi to úplně vyléčí životy, ale stále ještě budu chvíli unavený.

Asuna zkontrolovala, zda jsem to vypil všechno. Poté se její tvář svraštila, a tak položila své čelo na mé rameno, aby ji zakryla.

Se zvukem kroků jsem zvedl hlavu a uviděl přicházet Kleina. Vypadl trochu provinile, že nás vyrušuje, ale i přesto začal mluvit.

„Dokončili jsme uzdravování všech zbývajících členů Armády, ale Cobert a dva jeho muži již zemřeli…“

„…Jo. Je to poprvé od šedesáté sedmé úrovně, co někdo zemřel během boje s bossem…“

„Tohle ani nebyl boj. Ten idiot Cobert… Nic nezmůžeš, když zemřeš…“ odsekl Klein. Pak se hluboce nadechl, zavrtěl hlavou a zeptal se mne ve snaze změnit atmosféru: „Ale zpět k tématu, co to sakra bylo v tu chvíli?“

„…Opravdu ti to musím vysvětlovat?“

„Samozřejmě, že ano. Nikdy předtím jsem něco takového neviděl!“

Najednou jsem si uvědomil, že všichni v místnosti kromě Asuny se na mne dívali a čekali na moji odpověď.

„…Je to bonusová dovednost: «Dvojité čepele».“[1]

U Kleinovi skupiny a přeživších z Armády vzrostl úžas.

Všechny dovednosti zbraní se musely naučit v předem daném pořadí v závislosti na jejich typu. Vezměme si meče například; museli jste trochu trénovat dovednost jednoručního meče před «Rapírem» a poté se objevil na seznamu «Obouruční meč».[2]

Samozřejmě, že se o to Klein zajímal, a tak mne nutil, abych dořekl zbytek.

„Jaké jsou podmínky, které musí být splněny?“

„Řekl bych je všem, kdybych je znal.“ zavrtěl jsem hlavou. Klein si povzdechl a zamumlal: „Máš pravdu…“

Zbraňové dovednosti, které neměli jasné podmínky pro jejich získání, jsou nazývány bonusovými dovednostmi. Někdy byly dokonce nazývány náhodnými podmínkami. Příkladem by mohla být Kleinova «Katana».[3] Ale «Katana» nebyla tak vzácná a objevovala se docela často, když jste pokračovali v tréningu dovednosti jednoručního zakřiveného meče. Většinu z desítky bonusových dovedností, které byly doteď nalezeny, včetně «Katany», používalo nejméně deset lidí. Jedinou výjimkou byly moje «Dvojité čepele» a ještě další bonusová dovednost jednoho muže.

Tyto dvě dovednosti byly pravděpodobně omezeny pouze na jednu osobu, takže by měly být nazývány «Unikátními dovednostmi».[4] Ukrýval jsem existenci mé unikátní dovednosti až do teď. Ale ode dneška, se zpráva, že jsem druhá osoba s unikátní dovedností, rozšíří po celém světě. Nebyla tu žádná možnost, jak bych ji mohl ukrýt poté, co jsem ji použil před tolika lidmi.

„Jsem zklamaný Kirito. Ani jsi mi neřekl, že máš takovou úžasnou dovednost.“

„Řekl bych ti to, kdybych znal podmínky jejího objevení. Ale já jsem opravdu nemohl přijít na to, jak se to stalo.“ odpověděl jsem na Kleinovu stížnost s pokrčením ramen.

Nelhal jsem o tom, co jsem řekl. Asi před rokem jsem jednoho dne otevřel okno svých dovedností a našel jméno «Dvojité čepele», jak jsem se tam díval. Opravdu jsem neměl ponětí, za jakých okolností se tam objevilo.

Od té doby jsem ji trénoval, jenom když nebyl nikdo okolo. Dokonce i poté, když jsem se blížil k jejímu dokončení, jsem ji používal jenom vzácně proti monstrům, pokud jsem byl v nouzi. Kromě jejího používání ke své obraně v případě nebzpečí, jsem jednoduše neměl rád tenhle typ dovednosti kvůli pozornosti, kterou přitahuje.

Dokonce jsem si myslel, že by bylo lepší, kdyby se objevil další uživatel Dvojité čepele…

Poškrábal jsem se u ucha a zamumlal: „…Kdyby vyšlo najevo, že jsem měl takovou vzácnou dovednost, nejenom, že by mne otravovali lidé kvůli informacím… ale mohlo by to přilákat také další různé problémy…“

Klein přikývl: „Hráči onlinovek jsou hodně žárliví. Já ne, protože jsem chápavý chlapík, ale je tu určitě spousta závidějících lidí. Nemluvě o tom…“

Klein najednou přestal mluvit a podíval se na Asunu, která mne stále těsně objímala, a významně se usmál: „…No, považuj utrpení jako další způsob svého tréningu, mladý Kirito.“

„Takže pro tebe je to jenom problém někoho jiného…?“

Klein se sehnul, poplácal mne po rameni, pak se otočil zpět a šel směrem k přeživším z «Armády».

„Hej chlapy, myslíte, že jste schopní se vrátit zpět na velitelství sami?“

Jeden z nich přikývl na Kleinovu otázku. Byl to chlapec, který vypadal, že byl v pubertě.

„Dobře. Řekněte vašim nadřízenýn, co se tu dnes stalo a že by neměli dělat něco tak blbého znovu.“

„Ano… a… děkujeme.“

„Poděkujte jemu.“

Klein ukázal palcem mým směrem. Hráči Armády nejistě vstali, otočili se k mně a Asuně, zatímco jsem stále seděl na podlaze, a hluboce se uklonili předtím, než odešli z místnosti. Jakmile dorazili do chodby, použili jeden po druhém své krystaly k teleportování se pryč.

Poté, co modrá světla vybledla, Klein dal své ruce v bok a začal mluvit: „No, takže… Budeme pokračovat na sedmdesátou pátou úroveň a otevřeme tam bránu. A co ty? Jsi mužem dne, chceš to udělat sám?“

„Ne, nechám to na Vás. Jsem úplně zničen.“

„V tom případě… buďte opatrní na zpáteční cestě.“

Klein přikývl a pak pokynul spoluhráčům. Oněch šest prošlo skrz obrovské dveře v rohu místnosti. Za nimi by měly být schody do další úrovně. Bojovník s katanou se před nimi zastavil a otočil se zpět.

„Hej… Kirito. Víš, když jsi sem skočil, abys zachránil ty členy Armády…“

„…Co s tím?“

„Byl jsem… no, opravdu rád. To je všechno, co jsem ti chtěl říci. Měj se někdy příště.“

Nechápal jsem, co se snažil říci. Když jsem zvedl hlavu, Klein mi ukázal zvednutý palec nahoru, pak otevřel dveře a zmizel v nich i se svou skupinou.

Pouze Asuna a já jsme zůstali v obrovské místnosti s bossem. Modré plameny, které hořely z podlahy, už před nějakou dobou zmizely a zlověstná atmosféra, která kdysi naplňovala tuto místnost, zmizela beze stopy. Jemné světlo, které osvětlovalo chodbu, nyní také zaplavilo tuto místnost. Po bitvě nezůstal ani jeden jediný náznak.

„Hej… Asuno…“ řekl jsem jí, stále opřené hlavou o mé rameno.

„…Tak jsem se bála… Nevím, co bych dělala… Kdybys zemřel.“

Její třesoucí se hlas byl slabší, než kdy dříve.

„…O čem to mluvíš? Ty jsi byla ta, co zaútočila první.“ řekl jsem jí, zatímco jsem jemně položil svou ruku na Asunino rameno. Mohlo by se objevit upozornění ohledně porušení chování, kdybych ji popadl příliš nestydatě, ale tohle vůbec nebyla situace, ve které bych se toho měl obávat.

Jakmile jsem si ji opatrně přitáhl k sobě, mé uši skoro přeslechly její tichý hlas: „Na chvilku odejdu od klanu.“

„Odejít z klanu…? Proč?“

„…Řekla jsem, že jdu s tebou na chvíli do skupiny… To už jsi to zapomněl?“

Jakmile jsem to uslyšel…

Někde hluboko v mém srdci se objevil pocit, který mohl být popsán pouze jako silná touha. To překvapilo dokonce i mne.

Já – sólista Kirito – byl osobou, která opustila všechny ostatní hráče kvůli tomu, aby v tomto světě přežila. Byl jsem zbabělec, který se otočil zády ke svému jedinému kamarádovi a utekl od něho před dvěma lety, v ten den, kdy tohle všechno začalo.

Osoba jako já, která neměla žádné právo přát si spoluhráče – opustila něco mnohem většího.

Už jsem si to uvědomil bolestným a nezapomenutelným způsobem. Přísahal jsem, že si už nikdy nebudu přát a toužit po péči ostatních.

Ale…

Moje levá ruka, která byla ztuhlá, nechtěla opustit Asunino rameno. Prostě jsem se nemohl odtrhnout od virtuálního tepla jejího těla.

Pohřbil jsem tento obrovský, odporující si konflikt uvnitř mne s nevysvětlitelnou emocí a pak jsem krátce odpověděl: „…Dobře.“

Po vyslechnutí mé odpovědi Asuna lehce přikývla hlavou na mém rameni.

Další den.

Od rána jsem se schovával v druhém patře Agilova obchodu. Seděl jsem na houpacím křesle se zkříženými nohami a popíjel podivně ochucený čaj, který jsem shledal pravděpodobně vadným výrobkem. Měl jsem také poměrně mizernou náladu.

Celá Algada – Ne, vlastně pravděpodobně celý Aincrad, byl zaneprázdněn diskuzí ohledně včerejších událostí.

Vyčištění úrovně, které znamenalo otevření nového města, bylo dostatečné k odstartování hromadného klábosení. Ale tentokrát se šířili i jiné pověsti, jako «Démon, který zničil celý prapor armády» a «Šermíř s dvojitými čepelemi, který sám zabil démona pomocí padesáti zásahů»… Měl by tu být nějaký limit, jak moc mohou být tyto věci zveličovány.

Nějak zjistili, kde jsem bydlel. Výsledkem toho bylo, že šermíři a prodejci informací se shromažďovali kolem mého domu už od brzkého rána. Skončilo to tak, že jsem musel z těchto problémů vyváznout za pomoci teleportačního krystalu a utéci.

„Přestěhuju se… Do hodně zapadlé úrovně, do nějaké vesnice, kde mne nikdy nebudou moci najít…“, nekonečně jsem mumlal své stížnosti.

Agil ke mne přišel s úsměvem: „Hej, nebuď takovej. Je dobré stát se pro jednou v životě slavným. Proč neuspořádáš prezentaci? Postarám se o vstupenky a místo konání…“

„V žádném případě!“ jsem vykřikl a hodil šálek v pravé ruce míříce do oblasti asi padesát centimetrů napravo od Agilovi hlavy. Ale automaticky jsem udělal pohyb, který aktivoval moji dovednost házení nožů a švihl šálek přímo na zeď vysokou rychlostí. Šálek zanechal světelnou trajektorii předtím, než se s hlasitým zvukem rozbil o zeď. Naštěstí byl pokoj nezničitelný objekt, takže se nestalo nic horšího, než že se objevila systémová zpráva ohledně «Nezničitelného objektu».[5] Kdybych trefil kus nábytku, byl by určitě zničen.

Na prodavačův přehnaný výkřik: „Ah, snažíš se mne tady zabít?!“ jsem zvedl svou pravou ruku na znamení omluvy a opřel se znovu do křesla.

Agil právě zkoumal poklady, které jsem získal ze včerejšího boje. Každou chvíli vyloudil podivný zvuk, který pravděpodobně znamenal, že tam bylo nějaké hodně dobré zboží.

Měl jsem v plánu se s Asunou rozdělit o peníze, které bych dostal z prodeje kořisti, ale už bylo po dohodnutém čase schůzky a ona stále ještě nedorazila. Už jsem jí poslal zprávu, takže by měla vědět, kde jsem…

Rozloučili jsme se včera na hlavní ulici u teleportační brány na sedmdesáté čtvrté úrovni. Řekla, že se chystá požádat o dočasné uvolnění z klanu a šla na velitelství Rytířů krvavé přísahy nacházející se v Grandumu na padesáté páté úrovni. Zeptal jsem se jí, jestli bych měl jít s ní s ohledem na problémy s Kuradeelem a tak. Ale s úsměvem v obličeji mi odpověděla, že je to v pořádku a tak jsem to nechal být.

Od dohodnutého času už uplynuly dvě hodiny. Pokud se opozdila, znamenalo to, že se něco stalo? Měl jsem s ní jít? Dopil jsem šálek čaje jedním douškem ve snaze uklidnit své obavy.

Poté, co jsem vyprázdnil čajovou konvici přede mnou, a Agil dokončil průzkum mých předmětů, jsem uslyšel zvuky kroků běžících po schodech nahoru. Pak se dveře rychle rozlétly.

„Hej, Asuno…“

Skoro jsem řekl: „Jdeš pozdě“, ale zarazil jsem se. Asuna měla jako obvykle na sobě uniformu, ale její obličej byl bílý a v jejích očích se zračily obavy. Držela obě své ruce před svým hrudníkem, dvakrát nebo třikrát se kousla do rtu a pak řekla: „Co budeme dělat… Kirito-kun…“

„Něco… hrozného se stalo…“ řekla hlasem, který neměl daleko k slzám.

Po vypití trochy nově uvařeného čaje se do Asuniny tváře podařilo vrátit život, a pak začala trochu váhavě vysvětlovat.

Mezitím se Agil vrátil zpět do prvního patra poté, co si uvědomil naši atmosféru.

„Včera… poté, co jsem se vrátila na hlavní velitelství v Grandumu, jsem ohlásila všechno, co se stalo, vůdci klanu. Pak jsem řekla, že si chci na chvíli odpočinout od klanu a vrátila se domů… Myslela jsem si, že dostanu povolení během ranního řádného zasedání klanu…“ řekla Asuna, která seděla naproti mně, sklopila oči a pevněji chytila šálek svého čaje předtím, než pokračovala.

„Vůdce… řekl, že bych mohla na chvíli odejít z klanu. Ale je tu jedna podmínka… řekl, že… chce bojovat… s tebou, Kirito-kun…“

„Co…?“

Nemohl jsem na chvíli pochopit, co tím myslí. Bojovat…? Znamenalo to souboj jeden na jednoho? Co má souboj společného s Asuniným dočasným odchodem z klanu?

Když jsem ji položil tyto otázky…

„Já taky nevím…“ zavrtěla Asuna hlavou zatímco se dívala na podlahu.

„Snažila jsem se ho přesvědčit, že nemá žádný význam něco takového dělat… ale on mne prostě neposlouchá…“

„Ale… to je problém. Ten muž, který tak najednou přednesl podmínky jako je tahle…“ zamumlal jsem, jakmile mi probleskl hlavou obraz vůdce klanu.

„Já vím. Vůdce na nás obvykle nechává i plánování strategie pro vyčištění úrovní, natož pak každodenní klanové aktivity. Ale nevím, proč tentokrát…“

Ačkoliv vůdce rytířů krvavé přísahy měl ohromné charizma, které přitahovalo obdiv nejenom všech členů klanu, ale také skoro všech lidí v předních liniích, nikdy nedával žádné pokyny nebo rozkazy. Bojoval jsem spolu s ním během několika bojů s bossy a velmi obdivoval jeho schopnost udržet pořádek bez jediného slova.

Proč takový muž vztáhl námitku s podmínkou, že bude mít se mnou souboj? Co by to jenom mohlo znamenat?

I přesto, že jsem byl úplně zmatený, promluvil jsem, abych uklidnil Asunu: „…No, pojďme nejdříve do Grandumu. Pokusím se s ním promluvit naživo.“

„Jo… promiň. Vždycky ti způsobuju problémy…“

„Pro tebe udělám rád cokoliv, protože jsi moje…“

Asuna se na mne podívala s očekáváním, jakmile jsem se zastavil uprostřed věty.

„…velmi důležitá členka skupiny.“

Asuna nespokojeně našpulila rty a pak ukázala vřelý úsměv.

Nejsilnější muž, Žijící legenda, Válečník a tak dále – vůdce klanu Rytířů krvavé přísahy měl tolik přezdívek, že jste je ani nemohli spočítat na prstech svých rukou.

Jeho jméno bylo Heathcliff. Před mými «Dvojitými čepelemi» byl široce znám a proslulý tím, že měl jako jediný unikátní dovednost z více než šesti tisíci hráčů v Aincradu.

Jeho unikátní dovednost využívala kombinaci meče a štítu, které měli tvar kříže a dovolovali uživateli volně přepínat mezi útokem a obranou. Jmenovala se «Svatý meč».[6] Sám jsem to několikrát viděl a všiml si, že nejvíce pozoruhodný aspekt byla jeho ohromující obranná schopnost. Pověsti tvrdí, že nikdo nikdy neviděl jeho životy ve žluté zóně. Během boje s bossem na padesáté úrovni, který způsobil těžké ztráty na straně hráčů, se jemu samotnému podařilo podržet linii po celých deset minut. Tento úspěch zůstával dodnes populárním tématem pro konverzaci.

Neexistovala zbraň, která by mohla probodnout Heathcliffův štít ve tvaru kříže.

Toto byla jedna z mnoha široce uznávaných zásad v Aincradu.

Když jsem dorazil s Asunou na padesátou pátou úroveň, cítil jsem nepopsatelnou nervozitu. Samozřejmě, že jsem neměl v úmyslu zkřížit meče s Heathcliffem. Pouze jsem ho šel požádat, aby přijal Asuninu žádost na dočasné opuštění klanu; to byl můj jediný cíl.

Grandum, obydlená oblast padesáté páté úrovně, měla přezdívku «Ocelové město».[7] To proto, že Grandum na rozdíl od jiných měst, která byla postavena z kamene, bylo tvořeno zejména obrovskými věžemi, které byly vyrobeny z lesklé černé oceli. Vzhledem k tomu, že město mělo velký počet kovářů, jeho populace byla docela velká. Nicméně nebyly zde žádné stromy nebo jiná zeleň podél ulic, což způsobovalo pocit, že tohle město bylo krutě nemilosrdné při zimních větrech.

Prošli jsme skrz náměstí a šli po silnici, která byla vyrobena z ocelových desek upevněných nýty. Asuniny kroky se zdály těžké; možné proto, že měla strach z toho, co se mohlo stát.

Procházeli jsme mezi ocelovými věžemi asi deset minut, dokud se ještě větší věž nevytyčila před námi. Stříbrná kopí vyčnívala z obrovské brány, zatímco se bílé vlajky s červeným křížem pohupovali v chladném větru. To bylo hlavní velitelství klanu Rytířů krvavé přísahy.

Asuna se přede mnou zastavila. Na chvíli se podívala nahoru na věž a pak řekla: „Předtím bylo hlavní velitelství malý dům na venkově na třicáté deváté úrovni. Všichni si vždy stěžovali, že je příliš malé a přeplněné. Nejsem proti rozšiřování klanu… ale tohle město je příliš chladné a nelíbí se mi…“

„Pojďme na to, ať to máme rychle za sebou; pak si můžeme jít dát něco teplého k jídlu.“

„Pořád mluvíš o jídle.“ Asuna se usmála, pohnula svou levou rukou a jemně mne uchopila za prsty pravé ruky. Ona se na mne, zmateného z jejího chování, ani nepodívala, a jen tam tak po dobu několika sekund stála.

„Dobře, jdeme na to!“ řekla, pak pustila mou ruku a začala stoupat přímo ke věži dlouhými kroky. Spěchal jsem za ní.

Poté, co jsme vyšli schody, jsme narazili na dvojici doširoka otevřených bran, a u nich stáli dvě těžce ozbrojené stráže vybavené mimořádně dlouhým kopím na každé straně. Asuna k nim přešla, zatímco podpatky jejích bot řinčeli po podlaze. Když se k nim přiblížila, oba dva strážci ji pozdravili pozvednutím svých kopí ze země.

„Děkuji vám za vaši obětavou práci.“

S její ráznou reakcí a sebejistým krokem, bylo těžké uvěřit, že to byla ta samá skleslá dívka, kterou byla v Agilově obchodě sotva před hodinou. Těsně za Asunou jsem prošel kolem stráží a vstoupil s ní do věže.

Stejně jako ostatní budovy Grandumu, byla tato věž také postavena z černé oceli. Její první patro bylo prostornou vstupní halou, ale právě teď v ní nebyl ani jeden jediný člověk.

Přemýšlejíce o tom, že se budova zdála ještě chladnější než venkovní ulice, jsme šli po mozaikovité podlaze, která byla pečlivě vyrobena z mnoha kovových dílků, a přišli k točitým schodům.

Šli jsme po schodech nahoru; naše kroky se rozléhaly celou halou. Schodiště stoupalo tak vysoko, že osoba s nízkou životní silou by se v polovině musela zhroutit. Po absolvování nespočetného množství dveří jsem se začal obávat, jak moc daleko budeme muset ještě jít. Pak se Asuna konečně zastavila před chladnými ocelovými dveřmi.

„Tohle je…?“

„Jo…“

Asuna přikývla s výrazem nechuti na tváři. Ale zdálo se, že se hned rozhodla. Zvedla pravou ruku, hlasitě zaklepala na dveře a pak je otevřela, aniž by čekala na odpověď. Přimhouřil jsem oči, jak jasné světlo vycházelo z místnosti.

Uvnitř byla kulatá místnost, která zabrala celé patro věže. Stěny na všech čtyřech stranách byly vyrobeny z průhledného okenního skla. Světlo, které se přes ně filtrovalo, zbarvovalo místnost do monotónní šedé barvy.

Obrovský půlkruhový stůl stál uprostřed místnosti; pět mužů sedělo na židlích za ním. Nikdy jsem neviděl čtveřici na jeho stranách, ale toho, co byl uprostřed, jsem poznal až moc dobře. Byl to válečník Heathcliff.

Nevypadal tak impozantně. Bylo mu pravděpodobně okolo dvaceti pěti let. Jeho rysy byly ostré jako školákovy a pramen ocelově šedých vlasů mu visel do čela. Bohaté červené roucho přehozené kolem jeho vysokého a tenkého těla ho dělalo spíše kouzelníkem, kteří v tomto světě neexistovali, než šermířem.

Ale jeho nejvýraznějším rysem byly oči. Záhadné, mosazné oči byly silně přitažlivé a pohlcovaly lidi. Tohle ani nebylo poprvé, co jsem se s ním potkal; ale abych řekl pravdu, měl jsem pořád strach.

Asuna přišla přímo ke stolu spolu s ozvěnou svých bot a lehce zasalutovala: „Přišla jsem oznámit svůj odchod.“

Heathcliff se hořce usmál a odpověděl: „Není třeba spěchat. Prosím dovolte mi si s ním nejdříve trochu promluvit.“

Podíval se mým směrem, jak to řekl. Sundal jsem si kapuci a postavil se vedle Asuny.

„Tohle je poprvé, co tě potkávám mimo soubojů s bossem, že Kirito?“

„Ne… Chvíli jsme spolu mluvili během strategické porady ohledně šedesáté sedmé úrovně.“ jsem odpověděl formálním tónem, aniž bych si to uvědomoval.

Heathcliff lehce přikývl a sepjal ruce dohromady na vrcholku stolu.

„To byla těžká bitva. Málem jsme měli nějaké oběti v klanu. I když nás nazývají nejlepším klanem, vždy máme málo lidí. A teď se nám snažíte odvést jednu z našich drahocenných špičkových hráček.

„Pokud je tak drahocenná, co takhle věnovat více času výběru jejího ochránce?“

Muž nejdále po pravé straně začal stávat po mém rychlém odseknutí, jeho výraz se měnil. Ale Heathcliff ho zastavil jednoduchým mávnutím ruky.

„Nařídil jsem Kuradeelovi vrátit se do svého domu a zamyslet se na svými chybami. Musím se omluvit za potíže, které jsme vám způsobili. Ale nemůžeme jen tak stát stranou a umožnit vám, vzít nám našeho zástupce velitele. Kirito…“ najednou se na mne podíval; jeho ostré kovové oči ukázaly jeho neochvějnou víru.

„Pokud si ji chcete vzít… vyhrajte ji se svými meči, s «Dvojitými čepelemi». Pokud se mnou budeš bojovat a vyhraješ, pak s tebou může Asuna jít. Ale pokud prohraješ, pak se budeš muset připojit k Rytířům krvavé přísahy.

„…“

Cítil jsem, že jsem konečně trochu pochopil tohoto tajemného muže.

Byl to někdo posedlý zápasy s meči. Dále měl neotřesitelnou důvěru ve své vlastní dovednosti. Byl to zoufalý člověk, který nemohl odhodit svou hrdost i přesto, že jako hráč byl uvězněn v této nevyhnutelné hře smrti. Jinými slovy byl stejný jako já.

Poté, co Asuna, která byla až do teď zticha, vyslechla Heathcliffova slova, otevřela ústa a mluvila, jako by si z toho nic nevzala: „Vůdče, neřekla jsem, že chci opustit klan. Jenom jsem chtěla dočasnou dovolenou, dostat se pryč a popřemýšlet o nějakých věcech…“

Položil jsem ruku na Asunino rameno, jejíž slova zněla stále více rozrušená a udělal krok dopředu. Postavil jsem přímo do Heathcliffova zorného pole a moje ústa se hýbala skoro sama: „Dobře. Pokud chcete mluvit prostřednictvím našich mečů, pak nemám námitek. Rozhodneme to v souboji.“

„Auuu!!! Idiote! Idiote! Idiote!“

Byli jsme zpátky v Algadě ve druhém patře Agilova obchodu. Poté, co jsem zahnal zvědavého prodejce zpět do prvního patra, jsem se pokusil uklidnit Asunu.

„Snažila jsem se tak hodně ho přesvědčit, ale ty jsi prostě musel říct něco takového!“

Asuna seděla na opěrce houpacího křesla, na kterém jsem seděl já, a používala své pevně sevřené pěsti proti mně.

„Omlouvám se! Opravdu se omlouvám! Jen jsem se nechal unést a…“

Konečně se uklidnila poté, co jsem ji jemně popadl za zápěstí; právě teď špulila rty. Musel jsem násilím potlačit smích, kvůli obrovskému rozdílu jejího chování na hlavním velitelství a jejímu chování právě tady a teď.

„Je to v pořádku. Dohodli jsme se na vybrání pravidla prvního zásahu, takže nehrozí žádné nebezpečí. Kromě toho, rozhodně nehodlám prohrát…“

„Uu…“

Asuna vydala rozzlobený zvuk a zkřížila své dlouhé, tenké nohy na vrcholku opěrky.

„…Když jsem viděla tvoje «Dvojité čepele», myslela jsem si, že tvoje unikátní dovednost je na úplně jiné úrovni. Ale na té je i vůdcův «Svatý meč»… Jeden by mohl říci, že jeho síla je dostatečně silná, aby porušila vyváženost hry. Popravdě, opravdu netuším, kdo vyhraje… Ale co budeš dělat? Pokud prohraješ, nezáleží na tom, jestli si nebudu moci dát pauzu, ale ty se budeš muset přidat k Rytířům krvavé přísahy, Kirito-kun.“

„No, dalo by se říci, že stále dosáhnu svého cíle, v závislosti na tom, jak to vezmeš.“

„Eh? Jak?“

Musel jsem se donutit otevřít pusu a zareagovat: „Er… no,… když budeš se mnou, nevadí mi vstoupit do klanu.“

V minulosti bych něco takového nikdy neřekl, dokonce, i kdyby mi to mělo zachránit vlastní život. Asuna vytřeštila oči překvapením a její tvář zčervenala jako zralé jablko. Pak z nějakého důvodu tiše vstala z opěrky a poodešla k oknu.

Přes Asuniny ramena jsem slyšel každodenní hluk Algady pod zapadajícím sluncem.

To, co jsem právě řekl, byla pravda, ale stále jsem cítil odpor k tomu, stát se součástí klanu. Když jsem si vzpomněl na jméno jediného, dnes již neexistujícího klanu, do kterého jsem kdysi patřil, ostrá bolest se ozvala v mém srdci.

No, stejně nemám v úmyslu prohrát…

Pomyslel jsem si pro sebe, pak vstal z křesla a přešel k Asuně.

Brzy poté, Asuna jemně položila svou hlasu na mé pravé rameno.

Vysvětlivky[edit]
  1. Dual Blades (Dvojité čepele) - unikátní dovednost meče, která dovoluje používat dva meče najednou; dovednost získává hráč, který má nejrychlejší reakce a je tedy vyvoleným, který se má utkat v boji s bossem na sté úrovni, bez ohledu na jeho výsledek, více zde (anglicky)
  2. Two-Handed Sword (Obouruční meč) - meč, který se drží a ovládá oběma rukama současně, více zde (česky)
  3. Katana (Katana) - druh japonského meče se zakřivenou čepelí a jedním ostřím, více zde (česky)
  4. Unique Skills (Unikátní dovednosti) - speciální druh bonusových dovedností, od kterých se liší tím, že je může získat pouze jediný hráč, více zde (anglicky)
  5. Immortal Object (Nezničitelný objekt) - speciální druh objektů, který nemůže být zničen; například budovy uvnitř Aincradu či Aincrad samotný
  6. Holy Sword (Svatý meč) - unikátní dovednost meče, která dovoluje volně přepínat mezi obranou a útokem; poskytuje téměř neporazitelnou obranu; dovoluje použít štít k útoku, více zde (anglicky)
  7. Steel City (Ocelové město) - obytná oblast na padesáté páté úrovni; ústředí klanu Rytířů krvavé přísahy; díky velkému počtu kovářů oblíbené mezi hráči, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole jedenácté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole třinácté