Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 14

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola čtrnáctá[edit]

„Co…? Co to je?!“

„Co tím myslíš? Ty víš, co to je. Pojď, vstaň!“

Ty věci, do kterých mne Asuna nutila, byly mým novým oblečením. Ačkoliv vypadali stejně jako kabát, který jsem nosíval, tyhle byly oslnivě bílé. Na obou manžetách byl malý křížek a jeden velký na zádech; všechny tři měly zářivě červenou barvu. Byla to bez jakýchkoliv pochyb uniforma Rytířů krvavé přísahy.

„…Říkal jsem, že chci něco méně okázalého…“

„Tohle je jeden z nich. Jo, sluší ti!“

Klesl jsem do houpacího křesla, jako by mne opustily veškeré síly. Stále jsem žil ve druhém patře Agilova obchodu. Toto místo se stalo mým útočištěm před katastrofou, takže politováníhodný prodejce spal jenom na prostém lůžku v prvním patře. Jediným důvodem, proč mne nevyštval pryč, bylo to, že sem každý druhý den chodila Asuna pomáhat s obchodem. Byla to ta nejlepší reklama, jakou mohl mít.

Jakmile jsem si povzdechl ve svém křesle, Asuna přišla a sedla si na opěrku, která se stala jejím vyhrazeným místem. Houpala s křeslem a smála se, jako by pro ni byla moje situace zábavná a pak přitiskla ruce k sobě, jako kdyby si na něco vzpomněla.

„Ah, radši bychom se měli pořádně pozdravit. Doufám, že jako členové jednoho klanu spolu budeme dobře vycházet.“

Náhle se uklonila, já se narovnal v zádech a odpověděl: „Já také doufám, že spolu budeme vycházet dobře… ale na druhou stranu, já jsem jenom řadový člen a ty jsi zástupkyně velitele, takže…“

Přejel jsem pravým ukazováčkem Asuně po zádech a pokračoval: „Nebudu už moci dělat takové věci…“

„Kyaa!“

Spolu s tímto výkřikem moje nadřízená vyskočila a udeřila svého podřízeného do hlavy. Poté přešla k protějšímu křeslu a sedla si; trucovala.

Líný sluneční svit pozdního podzimu nás nakrátko ukonejšil.

Od mé prohry v souboji s Heathcliffem uplynuly dva dny. Protože jsem nebyl někdo, kdo by nedodržel své slovo, přidal jsem se k Rytířům krvavé přísahy, jak jsme se dohodli s Heathcliffem. Klan mi dal dva dny na přípravu, takže od zítřka bych měl poslouchat jejich rozkazy ohledně průzkumu labyrintu na sedmdesáté páté úrovni.

Přidal do klanu, huh…

Asuna se na mne podívala, jakmile uslyšela můj tichý povzdech: „…Zapletl ses do toho všeho jenom kvůli mně.“

„Nah, to je v pohodě. Je to pro mne dobrá příležitost. Stejně jsem začal narážet na limity sólové hry…“

„Ráda tě slyším to říkat… Hej, Kirito-kun…“ Asuniny oči lískooříškové barvy se dívaly přímo na mne.

„Můžeš mi říci, proč se vyhýbáš klanům… a lidem…? Nemyslím si, že je to jenom proto, že jsi byl beta testér nebo používáš unikátní dovednosti, protože jsi hodně milý člověk.“

Přesunul jsem svůj pohled směrem dolů a pomalu se houpal na křesle: „…Kdysi dávno… už před rokem, jsem jednou vstoupil do klanu…“

Ta slova ze mne vyšla tak snadno, až sem byl překvapen. Možná to bylo proto, že Asunin upřený pohled vyvolával pocit, že by byl schopen roztavit veškerou bolest, která mne probodávala pokaždé, když jsem na to pomyslel.

„Bylo mi nabídnuto místo poté, co jsem náhodou potkal a pomohl jim v oblasti labyrintu… Byl to malý klan pouze o šesti členech včetně mě a měla zajímavé jméno: «Černé kočky v záři měsíce».[1]

Asuna se lehce usmála.

„Vůdce byl dobrý člověk. Byl to uživatel obouruční hole nazývaný Keita. Za každé situace myslel nejdříve na členy klanu, takže mu všichni hluboce důvěřovali. Řekl mi, že byl průzkumným hráčem od té doby, co většina z jeho členů používala obouruční zbraně dlouhého dosahu…

Abych řekl pravdu, jejich úrovně byly mnohem nižší, než moje. Ne, měl bych říci, že to já jsem byl na příliš vysoké úrovni.

Pokud bych mu řekl svoji úroveň, Keita by si mohl rozmyslet svoji nabídku. Ale já jsem začínal být unavený z toho osamělého chození po labyrintech každý den a záviděl jsem rodinnou atmosféru «Černých koček». Připadalo mi, jako by byli opravdovými kamarády, protože jejich rozhovory, které vedly, postrádaly jakýkoliv nádech trapnosti nebo vzdálenosti, která byla obvykle patrná v online rozhovorech mezi hráči; to mne samozřejmě také hluboce přitahovalo.

Upřímně řečeno, neměl jsem žádné právo toužit po péči ostatních. Ztratil jsem to právo, když jsem se rozhodl stát se sólistou a jenom sobecky zvyšovat svojí úroveň. Ale potlačil jsem svou intuici a připojil se ke klanu, skrývajíce oboje, moji úroveň i beta testérskou minulost.

Kejta mne požádal, jestli bych mohl vytrénovat jednoho z jejich kopiníků na uživatele meče a štítu. Protože poté by tu byly tři přední hráči včetně mne a klan by mohl být vyváženou skupinou.

Ten kopiník, který mi byl svěřen, byla tichá dívka s černými vlasy po ramena jménem Sachi. Když jsme byli představeni, řekla s rozpačitým úsměvem, že navzdory tomu, že je dlouholetá hráčka, nebyla schopna si tu udělat mnoho přátel kvůli své osobnosti. Vždy, když zde nebyly žádné klanové povinnosti, jsem s ní byl venku a učil ji, jak používat jednoruční meč.

Sachi mi byla podobná v mnoha ohledech. Oba jsme se stranili společnosti, preferovali uzavírání se do sebe, a přesto jsme se obávali samoty.

Pak mi jednoho dne najednou pověděla, že se bála smrti, že byla tak moc vystrašená z této smrtící hry, že nechtěla vycházet ven a trénovat.

Na její přiznání jsem mohl reagovat pouze: ‚Nenechám tě zemřít.‘. Nemohl jsem jí říct nic dalšího, protože jsem se stále snažil skrývat svoji úroveň. Poté, co uslyšela mnou odpověď, trochu plakala předtím, než se usmála.

Jednoho dne, o něco později, pět z nás, celý klan kromě Keita, šlo do labyrintu. Keita s námi nešel, protože byl na vyjednávání ohledně domu, který jsme chtěli použít jako naše hlavní velitelství, ihned poté, co se nám na něj podařilo našetřit.

Ačkoliv jsme šli do labyrintu, který už byl vyčištěn, stále v něm existovali neprozkoumané oblasti. Jeden z členů objevil truhlu s pokladem, když jsme byli připraveni odejít. Doporučil jsem nechat ji být, protože jsme byli blízko předním liniím, takže tu byla monstra vysokých úrovní. Kromě toho, jsem nevěřil jejich dovednosti odstraňování pastí. Ale protože jenom já a Sachi jsme byly proti otevření truhly s pokladem, prohráli jsme hlasování dva ku třem.

Byla to poplašná past, jeden z nejhorších typů pastí. Jakmile jsme otevřeli truhlu, rozezněl se ohlušující poplach a monstra začala přicházet do místnosti z každého vchodu. Okamžitě jsme se pokusili utéct pomocí teleportu.

Ale ta pas byla dvojitá. Místnost byla Antikrystalovou oblastí – naše krystaly nefungovaly.

Bylo tam jednoduše příliš mnoho monster, než aby šly zadržet. Ostatní členové upadli do úplného zmatku a bezcílně běhali kolem. Snažil jsem se vytvořit cestu za použití vysokoúrovňových dovedností meče, které jsem až doteď skrýval, ale zpanikaření členové to nezvládli včas. Jeden po druhém, jejich životy padaly na nulu, a křičeli před jejich rozpadem na malé kousíčky. Myslel jsem, že bych mohl zachránit alespoň Sachi a nekonečně sekal svým mečem.

Ale bylo příliš pozdě. Viděl jsem Sači natahovat ke mne její ruku zatímco monstrum ji nemilosrdně přeseklo. Její oči byly stále plné důvěry, dokonce i poté, co se začala tříštit jako skleněná socha a zmizela. Věřila a spoléhala se na mne až do úplného konce; ale protože moje slova nebyla nic víc než slabá a povrchní, nestala se ničím větším než prázdným slibem, lží.

Keita na nás čekal v hospodě, která sloužila jako naše dočasná základna, s klíči od nového hlavního velitelství v rukách. Poté, co jsem se vrátil do hospody sám, jsem Keitovi vysvětlil, co se stalo. Mlčky poslouchal, dokud jsem neskončil a pak se mne zeptal: ‚Jak jsi to přežil?‘

Poté jsem odhalil svoji skutečnou úroveň a skutečnost, že jsem byl beta testér.

Keita na mne zíral jako bych byl něco odporného a pak řekl jedinou věc: ‚Beater jako ty neměl žádné právo k nám vstoupit.‘

Tato slova mne probodla skrz na skrz, jako by byla ocelovým mečem.“

„…Co se stalo… té osobě…?“

„Spáchal sebevraždu.“

Asuna se v křesle zatřásla.

„Skočil z okraje úrovně. Pravděpodobně mne proklínal… až do úplného konce…“

Cítil jsem, jak se mi svíral krk. Jak jsem líčil tyto vzpomínky, které jsem pohřbil hluboko uvnitř svého srdce, bolavé emoce se vrátily zpět s dokonalou jasností. Zatnul jsem zuby. Ačkoliv jsem chtěl u Asuny nalézt trochu útěchy, vnitřní hlásek mi šeptal, „Nemáš žádné právo to chtít“, který mi zanechal pouze jedinou možnost a to pevně zatít pěsti.

„Já jsem je zabil. Kdybych nezakryl fakt, že jsem byl beta testér, byl bych schopen je přesvědčit, aby nechali truhlu na pokoji. Byl jsem to já… Já jsem byl ten, co zabil Keita… a Sachi…“ s očima dokořán jsem tato slova procedil skrz zaťaté zuby.

Asuna náhle vstala, udělala dva kroky směrem ke mně a oběma rukama mne pohladila po obličeji. Přitáhla svoji nádhernou tvář s vřelým úsměvem blíže k mé.

„Já neumřu,“ zašeptala velmi jasným hlasem. Cítil jsem, jak síla opustila mé napjaté tělo.

„Protože… Já… já jsem ta, kdo tě bude ochraňovat.“

Poté, co to vyřkla, si Asuna položila mnou hlavu na svou hruď a objala mne. Cítil jsem, jak mne obklopila jemná a hřejivá temnota.

Když jsem zavřel oči, moje mysl přesáhla temnou oponu mých vzpomínek a uviděl jsem obličeje členů Černých koček; všichni seděli za stolem v hospodě, koupající se v oranžovém světle.

Nemůže mi být odpuštěno. Nikdy nemohu splatit tu cenu mého provinění.

Ale i přesto, tváře, které zůstali v mých vzpomínkách se zdáli, že se usmívaly.

Druhý den jsem si oblékl oslnivě bílý plášť a odešel s Asunou do Grandumu na padesáté páté úrovni.

Ode dneška bych měl začít pracovat jako člen klanu Rytířů krvavé přísahy. Nicméně na rozdíl od obvyklých pětičlenných skupin, Asuna využila své moci a dovolila nám utvořit dvoučlennou skupinu; takže ve skutečnosti se od včerejška nic nezměnilo.

Ale rozkazy, které na nás čekaly na hlavním velitelství klanu, byly úplně nečekané.

„Tréning…?“

„Ano. Vytvoříme čtyřčlennou skupinu a projdeme oblastí labyrintu na padesáté páté úrovni do obytné oblasti na úrovni padesáté šesté.

Muž, který toto řekl, byl jeden z oné čtveřice mužů, která byla přítomna u stolu, když jsem mluvil s Heathcliffem. Byl to obrovský muž s hustými blond kadeřemi vypadající jako sekerník.

„Počkej Godfree! Kirito-kun bude…“

Jak se Asuna začala hádat, Godfreed pozvedl jedno ze svých obočí a odpověděl jistým, ne-li arogantním hlasem: „Dokonce i zástupce velitele musí dodržovat pravidla. Nevadí mi, že se přidal k průzkumné skupině. Ale jako velitel předvoje si musím otestovat jeho schopnosti. Dokonce i přesto, že je to uživatel unikátní dovednosti, momentálně nevíme, jestli nám vůbec k něčemu bude.

„S jeho silou, není žádná možnost, že by byl na obtíž…“

Uklidnil jsem rozrušenou Asunu a promluvil: „Pokud se chcete přesvědčit, ukážu vám to. Ale nechci ztrácet čas v nějakém labyrintu na nízké úrovni. Souhlasíš s jeho rychlým proběhnutím?“

Godfree zavřel ústa s výrazem nelibosti. Pak odešel poté, co řekl: „Shromáždíme se u západní brány města za třicet minut.“

„Co to je za přístup?!“ kopla rozhořčená Asuna svými botami do ocelového pilíře.

„Omlouvám se, Kirito-kun. Možná by bylo lepší, kdybychom utekli…“

„Pokud bychom to udělali, všichni členové klanu by mne společně proklínali až do smrti,“ usmál jsem se a laškovně ji poplácal na hlavě.

„Uuuu, myslela jsem, že dnes budeme spolu… Měla bych jít s tebou…?“

„Budu brzo zpátky. Jenom tu počkej.“

„Jo… buď opatrný…“ neochotně Asuna přikývla.

Poté, co jsem jí zamával, vyšel jsem z budovy hlavního velitelství.

Ale když jsem dorazil na určené místo – západní bráně Grandumu – uviděl jsem ještě něco mnohem více šokujícího.

Vedle Godfreeda stála osoba, kterou jsem z tohoto světa chtěl vidět nejméně – Kuradeel.

Vysvětlivky[edit]
  1. Black Cats of the Full Moon (Černé kočky v záři měsíce) - šestičlenný klan s vůdcem Keitem, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole třinácté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole patnácté