Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 15

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola patnáctá[edit]

„…Co to má znamenat?“ zeptal jsem potichu Godfreeda.

„Hmmm, vím, co se mezi vámi dvěma stalo. Ale protože jste od teď spoluhráči v jednom klanu, tak jsem si myslel, že by to mohla být dobrá příležitost vyřešit zlou krev.“

Zatímco jsem sledoval smějícího se Godfreeda s hlavou v oblacích, Kuradeel pomalu šel přímo ke mně.

„…“

Ustrnul jsem a byl připraven reagovat na jakoukoliv situaci. I přesto, že jsme byli v bezpečné oblasti, nedalo se odhadnout, co by mohl udělat.

Ale proti všem mým očekáváním se Kuradeel najednou uklonil. Pak zamumlal sotva slyšitelným hlasem zpoza jeho dlouhých vlasů: „Omlouvám se… za problémy, které jsem ti posledně způsobil…“

Tentokrát jsem byl opravdu šokován. Spadla mi čelist úžasem a zůstal jsem mlčky stát.

„Už se nebudu znovu chovat tak hrubě… doufám, že mi to odpustíš…“

Kvůli jeho dlouhým mastným vlasů jsem neviděl jeho výraz.

„Ach… jo…,“ přinutil jsem se přikývnout a mezitím přemýšlel, co se sakra stalo. Podstoupil snad operaci na změnu osobnosti nebo tak něco?

„Ano, ano. Takže je teď o všechno postaráno!“ vykřikl Godfree a znovu se srdečně zasmál. Měl jsem silné podezření; Kuradeel musel mít něco za lubem, ale díky jeho skloněné hlavě jsem jen tak od pohledu nemohl odhadnout co. Na rozdíl od nadhodnocování emocí, nyní dostávalo SAO zabrat během zpracování jemných výrazů. Právě teď jsem jenom mohl přijmout jeho omluvu, ale zdůraznil jsem si, že musím zůstat ostražitý.

Po chvíli dorazil poslední člen a pak jsme vyrazili do labyrintu. Zrovna, když jsem se dostal do svého tempa, mne Godfree zastavil chraplavým hlasem: „Počkej… dnešní cvičení bude probíhat za co možná nejreálnějších okolností. Chci vidět, jak dobře se vypořádáváte s nebezpečnými situacemi, takže si vezmu všechny vaše krystaly.“

„…Dokonce i teleportační krystaly?“

Godfree jenom přikývl. Zaváhal jsem. Krystaly, zejména pak teleportační, byly poslední záchrannou sítí v této smrtící hře. Nikdy jsem nebyl bez nich. Chystal jsem se odmítnout, ale dělat tady potíže by mohlo způsobit problémy Asuně, takže jsem se rozhodl vzít svá slova zpět.

Pozorujíce jak Kuradeel a další člen skupiny poslušně předali své krystaly, neměl jsem na výběr, než učinit taktéž. Godfree dokonce poté pečlivě zkontroloval můj inventář.

„Hmm… dobrá. Tak pojďme!“ rozkázal Godfree, vyšli jsme z Grandumu a putovali přímo k oblasti labyrintu, která se nacházela v dálce na západě.

Výcviková oblast padesáté páté úrovně byla úplná pustina téměř bez vegetace. Chtěl jsem výcvik dokončit rychle, takže jsem navrhl běžet celou cestu k labyrintu, ale to bylo zamítnuto jedním mávnutím Godfreeho ruky. Bylo to pravděpodobně proto, že se zaměřil jen na zvyšování své síly a opomíjel obratnost. Vzdal jsem to a nadále šlapal po nekonečné pustině.

Několikrát jsme narazili na monstra. Ale když na to přišlo, nečekal jsem trpělivě na Godreeho rozkazy, ale jednoduše jsem je rovnou zabíjel.

Nakonec, po přejití bezpočtu vysokých a skalnatých hor, se šedý vápenec labyrintu objevil v našem zorném poli…

„Dobře, tady si dáme přestávku!“ oznámil Godfree chraplavým hlasem a skupina se zastavila.

„…“

Chtěl jsem jenom proběhnout labyrintem; ale když jsem si uvědomil, že by to bylo zamítnuto jenom, co bych to navrhl, prostě jsem přikývl a posadil se na kámen. Bylo skoro poledne.

„Vyndám jídlo.“

Godfree pak vyvolal čtyři kožené váčky a hodil je členům skupiny. Chytil jsem svůj jednou rukou a otevřel jej bez nějakých očekávání. Uvnitř byla láhev vody a nějaký surový chleba, který prodávali v NPC obchodech.

Otevřel jsem láhev a polkl sousto v puse, zatímco jsem proklínal svou smůlu; právě teď bych jedl Asuniny vlastnoručně vyráběné sendviče, kdyby šlo všechno tak, jak jsme plánovali.

Pak jsem si najednou všiml Kuradeela sedícího na vzdáleném kameni. Ještě se ani nedotkl svého váčku a jeho oči pod dlouhými vlasy temně žhnuly naším směrem.

Na co se sakra dívá…?

Chladný pocit náhle projel mým tělem. Na něco čekal. To něco… bylo pravděpodobně…

Okamžitě jsem odhodil svou láhev pryč a snažil se vyplivnout tekutinu pryč z pusy.

Ale už bylo příliš pozdě. Síla mne náhle opustila a zhroutil jsem se. Ukazatel života se dostal na okraj mého zorného pole; byl obklopen zeleným rámečkem, který tam obvykle nebyl.

Nebylo o tom pochyb; byl to paralyzující jed.

Když jsem se kolem sebe rozhlédl, zjistil jsem že Godfree s dalším členem skupiny se také svíjeli na zemi. Okamžitě jsem sáhl do svého váčku levým předloktím, ale tím jsem jenom prohloubil svou paniku. Už jsem odevzdal všechny své protijedy a teleportační krystaly Godfreemu. Stále jsem měl lektvar, ale ten neměl žádný efekt na paralýzu.

„Ku… kukuku…,“ dolehl pronikavý smích k mým uším. Kuradeel stále seděl na kameni, držel se za břicho a svíjel se smíchy. Jeho oči přikryté těžkými víčky odhalily jeho šílenou extázi, kterou jsem znal až příliš dobře.

„Vacha! Chacha! Hjachachacha!“

Rozesmál se směrem k obloze, vypadajíce neschopný se ovládat. Godfree na něj zíral s výrazem ohromení.

„Co…? Co to má…? Nepřipravoval… jsi vodu… ty, Kuradeele…?“

„Godfree! Rychle použijte protijed!“

Poté, co uslyšel můj výkřik, se začal Godfree konečně přehrabovat v sáčku po jeho boku.

„Hja!“

S podivným výkřikem seskočil Kuradeel z kamene a odkopl Godfreeho levou ruku svou nohou. Zelený krystal Godreemu vyklouzl z ruky. Kuradeel ho zvedl, pak strčil ruku do Godfreeho sáčku, vzal všechny zbývající krystaly a strčil do svého vlastního.

Všechno bylo pryč.

„Kuradeele… Co, co to děláš…? Je tohle nějaký způsob… výcviku?“

„De… bile!“ řekl Kuradeel a nakopl Godfreeho, jenž stále nepochopil situaci a mumlal tyhle nesmysly, do pusy.

„Argh!“

Godfreeho životy se malinko snížily a ve stejný čas se Kuradeelův ukazatel zločinnosti změnil ze žluté barvy na oranžovou. Ale to nic nezměnilo. Nebyla šance, že by někdo mohl procházet přes úroveň, která už byla vyčištěna.

„Godfree-san, vždy jsem si myslel, že jste idiot, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že jsi tak beznadějný případ. Nemáš místo mozku svaly?“

Kuradeelův ostrý smích se rozléhal pustinou.

„Je tu stále hodně věcí, které ti chci říct, ale… to bych neudělal, ztrácet svůj čas s předkrmy…“

Kuradeel vytáhl meč, zatímco mluvil. Zvedl ho vysoko do vzduchu a natáhl své tenké tělo. Sluneční světlo se odráželo od jeho silné čepele, jak jím mával kolem.

„Počkej, Kuradeele! Ty… Co… co to říkáš…? Tohle… tohle není cvičení…?“

„Drž hubu a zemři,“ odplivl si Kuradeel a bez milosti máchl mečem dolů. Těžký a tupý zvuk se rozezněl a Godfreeho životy se výrazně snížily.

Godfree konečně pochopil vážnost situace a začal křičet. Ale už bylo příliš pozdě.

Dvakrát, třikrát, meč přicházel dolů s nemilosrdným leskem a Godfreeho životy se citelně snižovaly s každým švihem. Pak, když dosáhly červené zóny se Kuradeel zastavil.

Přesto, že jsem si myslel, že nemůže spáchat vraždu bez ohledu na to, jak šílený byl, Kuradeel změnil uchopení rukojeti meče a pomalu ji tlačil do Godfreeho. Jak Godfreeho životy odcházely kousek po kousku, Kuradeel začal na meč tlačit celou svou vahou.

„Aaaahhhh!“

„Hjachachacha!“

Zatímco Godfreeho kvílení sílilo, Kuradeel začal vydávat podivné výkřiky jemu vlastní. Meč se pomalu zarýval do Godfreeho těla a jeho životy klesaly stabilním tempem…

Mlčky jsem já spolu s dalším členem skupiny sledoval, jak Kuradeeův meč pronikl celým Godfreeho tělem a jeho životy v ten moment dosáhly nuly. Godfree pravděpodobně nechápal, co se děje ani, když se jeho tělo roztříštilo do bezpočetného množství střepů.

Kuradeel pomalu vytáhl meč ze země a pak otočil hlavou jako strojek u hodinek a podíval se zbylého člena skupiny.

„Ach! Achhh!“

S těmito krátkými výkřiky s sebou začal zbylý člen máchat kolem ve snaze uniknout. Kuradeel se poté vydal přímo k němu podivnými kroky.

„…Nemám nic proti tobě… Ale podle mého scénáře se jenom já mohu vrátit živý…“

Pozvedl svůj meč, zatímco si mumlal pro sebe.

„Aaachhh!“

„Chceš to slyšet? Víš, naše skupina…“

Pustil ho dolů; jeho uši byly hluché vůči výkřikům.

„Byla přepadena v pustině velkou skupinou hráčů zabijáků…“

Další švih.

„Bojovali jsme statečně, ale všichni tři jste zemřeli.“

A další.

„Zůstal jsem sám, ale zahnal jsem kriminálníky a podařilo se mi přežít a vrátit se na hlavní velitelství…“

Po čtvrtém útoku jeho životy zmizely. Ozval se zvukový efekt, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Ale Kuradeel vypadal, jako by slyšel hlas bohyně. Stál tam uprostřed exploze střepů a poslouchal jej s blaženým výrazem ve tváři.

Nebylo to poprvé, co tohle zažil…

Byl jsem si tím jistý. Jeho ukazatel se změnil na oranžovou barvu kriminálníků jenom před pár momenty, ale existovala spousta opovrženíhodných způsobů, jak zabít člověka bez jeho změny. Nicméně, pochopení tohohle faktu nic nevyřeší.

Nakonec Kuradeel obrátil svůj pohled ke mně s nekontrolovatelným smíchem šířícím se přes celý obličej. Pomalu kráčel směrem ke mně, jeho meč vydával nesnesitelný zvuk, jak ho vláčel po zemi.

„Ahoj,“ řekl šeptem, když se ke mně, stále ležícímu na zemi, přikrčil.

„Kvůli idiotovi jako jsi ty, jsem musel zabít dva úplně nevinné hráče.“

„Nevypadáš kvůli tomu nějak smutně,“ odpověděl jsem, přičemž jsem zoufale hledal cestu z této situace. Protože paralýza znemožňovala hráči otevření okna menu, nebylo možné, aby hráč odesílal zprávy. I když jsem věděl, že mi to neudělá extra dobře, snažil jsem se pohnout levou rukou, která byla v mrtvém úhlu Kuradeelova pohledu, zatímco jsem dál mluvil: „Proč se osoba jako ty přidala k Rytířům krvavé přísahy? Klan kriminálníků by byl pro tebe vhodnější.“

„Keh, proč se ptáš na něco tak zřejmého? Bylo to kvůli té dívce!“ řekl svým chraplavým hlasem a olízl si rty. Když jsem si uvědomil, že mluví o Asuně, začala se ve mně vařit krev.

„Ty zatracenej parchante…!“

„Woah, proč na mě takhle zíráš? Je to jenom hra, ne…? Neboj se. Postarám se o tvojí drahocennou zástupkyni velitele. Koneckonců mám spoustu užitečných předmětů.“

Kuradeel zvedl láhev s otrávenou vodou, zatřásl jí až z ní začalo stříkat. Pak trapně zamrkal a pokračoval v mluvení: „A ty jsi právě řekl něco velmi zajímavého, že by mi více vyhovoval klan kriminálníků.“

„…No, je to prostě pravda.“

„Smekám před tebou. Jsi hodně mazaný.“

„Kekeke.“

Kuradeel se smál a něco zvažoval. Pak najednou sundal rukavici na své levé ruce. Vyhrnul si bílý rukáv trička a obrátil holé předloktí tak, abych viděl jeho spodní část.

„…!“

Když jsem uviděl, co tam bylo… zastavil se mi dech. Bylo to tetování. Obrázkem byla karikatura černé inkoustové rakve ve stylu mangy. Ústa s párem očí vytvářely na vrcholku víka rakve úsměv a zevnitř trčely kostlivcovi bílé kosti..

„Ten… znak je… «Rozšklebená rakev»?”[1] zeptal jsem se suše. Kuradeel se usmál a přikývl jako odpověď.

«Rozšklebená rakev» býval největší a nejhorší vraždící klan v Aincradu. Byl veden chladným a lstivým vůdcem, prováděli nekonečné experimenty s novými metodami zabíjení lidí; nakonec se počet hráčů, které zabili, vyšplhal na trojciferné číslo.

Hráči se nejednou pokusili vyřešit problém prostřednictvím vyjednávání, ale každý posel byl okamžitě zabit. Nemohli jsme pochopit, proč vraždí hráče, neboť to pouze snižovalo šance na dohrání hry a kvůli tomu jsme s nimi nemohli vyjednávat. Ne dlouho poté hráči, kteří se zaměřili na vyčištění hry, vytvořili dočasnou skupinu, které by mohla konkurovat snad jenom skupina na eliminaci bosse, a nakonec jejich klan zničila po několika dlouhých a krvavých bitvách.

Asuna a já jsme také byli v té skupině. Ale informace odněkud unikly a vrahové byli připraveni a čekali na nás. V mém šílenství jsem kvůli ochraně kamarádů vzal nešťastnou náhodou život dvou členům Rozšklebené rakve.

„Je to… kvůli pomstě? Jsi přeživší z Rozšklebené rakve?“ zeptal jsem se ho přeskakujícím hlasem. Kuradeel doslova vyplivl odpověď: „Heh, v žádném případě. Proč bych dělal něco tak hloupého? Přidal jsem se k Rozšklebené rakvi teprve nedávno a to jsem byl ještě opilej. Naučil jsem se od nich paralyzující techniku… Ah, to je trapný.“

Postavil se téměř robotickým pohybem a pozvedl znovu svůj meč.

„No, povídali jsme si už dostatečně dlouho. Jed by měl brzy vyprchat, takže bych to měl teď dokončit. Snil jsem o tomto momentu… od toho souboje…“

Oheň se rozhořel v jeho očích, které byly otevřeny tak široce, že byly úplně do kruhu. Vyplázl ven jazyk ze svých usmívajících se úst a dokonce zvedl paty a postavil se na špičky, jak se připravoval na švihnutí mečem dolů.

Těsně předtím, než se pohnul, jsem jenom za pomoci mého zápěstí hodil špici v levé ruce. I když jsem mířil na obličej, kde bylo poškození největší, kvůli snížené přesnosti způsobené paralýzou, ocelová špice minula a probodla Kuradeelovu levou ruku. Kuradeelovy životy se snížily pouze o trochu a já se dostal do úplně bezvýchodné situace.

„…To bolí…,“ svraštil Kuradeel obočí a zkřivil rty nahoru, a poté bodl moji pravou ruku špičkou svého meče. Dvakrát jím otočil, pak třikrát.

„Argh…!“

I když jsem necítil žádnou bolest, nepříjemný pocit simulovaný v nervech prošel celým mým tělem spolu se silným efektem paralýzy. Pokaždé, když se čepel zabořila do mé ruky se moje životy pomalu, ale stabilně snižovaly.

„Pořád…? Stále ještě efekt jedu neodezněl…?“

Zaťal jsem zuby a čekal na moment, kdy bude moje tělo osvobozeno. Doba trvání paralýzy záležela na síle jedu, ale většina paralyzujících jedů odezněla okolo pěti minut.

Kuradeel vytáhl meč a poté mě bodl do levé nohy. Nepříjemný pocit paralýzy proběhl znovu celým mým tělem a systém nemilosrdně vypočítával poškození.

„No…? Jaké to je…? Jaký je to pocit vědět, že brzy zemřeš…? Řekni mi to… mohl bys…?“ řekl Kuradeel téměř šeptem zatímco upřeně zíral na můj obličej.

„Řekni něco… Breč a křič, že nechceš zemřít…“

Moje životy klesly pod polovinu a změnily se na žlutou barvu. Paralýza stále neodezněla. Celé mé tělo chladlo, jako kdyby mne obklopovala smrt s mrazivým vzduchem, její chlad pomalu postupoval od mých nohou.

Viděl jsem v SAO zemřít hodně hráčů. Všichni měli ten samý výraz ve tvářích, když se rozpadali do bezpočetného množství střípků a zmizeli; byl to pokaždé stejně jednoduchý výraz ptající se na jedno: „Opravdu umřu zrovna takhle?“

Pravděpodobně to bylo proto, že hluboko v našich srdcích nikdo z nás nechtěl přijmout absolutní nadvládu hry. Jednoduše jsme nechtěli uvěřit, že smrt ve hře znamená skutečnou smrt.

Všichni jsme se drželi nadějné spekulace, že „Možná se jenom vrátíme do skutečného světa, jakmile naše životy klesnou na nulu a zmizíme.“ Samozřejmě, že jste museli sami zemřít, abyste zjistili, co se ve skutečnosti stalo. Pokud o tom uvažujete tímto způsobem, pak by smrt byla jedním ze způsobů, jak uniknout z této hry…

„Hej, hej, řekni něco. Opravdu tě tu zabiju.“

Kuradeel vytáhl meč z mé nohy a tentokrát probodl můj žaludek. Moje životy výrazně poklesly a vstoupily do nebezpečné červené oblasti. Ale cítil jsem to, jako by se mne to netýkalo, jako kdyby se to všechno stalo v nějakém vzdáleném světě. Dokonce, i přestože jsem byl mučen mečem, moje mysl se vydala na temnou stranu, jako by ji postupně zakrývala silná a těžká látka.

Ale pak… silný strach najednou sevřel mé srdce.

Asuna. Kdybych zmizel a nechal ji v tomto světe, Asuna by se mohla dostat do Kuradeelových rukou a snášet stejnou bolest jako já. Tato možnost vytvořila tak nesnesitelnou bolest, že mne okamžitě šokem přivedla zpět k vědomí.

„Kaaach!“ otevřel jsem oči, popadl meč, který byl zabořen v mém žaludku a začal ho vytlačovat ven veškerou silou, kterou jsem měl. Zbývalo mi asi jenom deset procent z mého života. Kuradeel pak vykřikl překvapením: „Huh...? Huh? Co to, máš strach ze smrti?“

„Jo… Já… ještě nemůžu umřít…“

„Heh! Hjachacha! To je mnohem lepší!“

Kuradeel se smál jako rozmarný pták a celou svou vahou zapřel meč. Napínal jsem proti němu jednu ruku. Systém prováděl řadu komplikovaných výpočtů založených na mojí a Kuradeelově síle a pak určil výsledek.

Konečný výsledek – meč začal znovu postupovat dolů, pomalu, ale jistě. Byl jsem plný strachu a zoufalství.

Byl to konec?

Měl jsem umřít? Zanechat Asunu v tomto šíleném světě?

Odporoval jsem postupně se přibližujícímu meči a zoufalství, které mne naplňovalo.

„Zemři! Zemři!“ křičel Kuradeel pronikavým hlasem.

Vražedný záměr, který na sebe vzal podobu matně zářícího meče, přicházel dolů centimetr po centimetru. Pak konečně špička meče dosáhla mého těla – a pomalu se do něj zarývala…

V tento moment se objevil závan větru.

Byl to závan tmavě červeného a čistě bílého větru.

„Huh…?!“

S tímto výkřikem překvapení byl vrah spolu se svým mečem odhozen vysoko do vzduchu. Mlčky jsem zíral na siluetu člověka, který se objevil.

„…Nejdu pozdě… Nejdu pozdě… Děkuji ti bože… Nejdu pozdě…“

Její třesoucí se hlas zněl sladší než třepot andělských křídel. Rty se jí prudce chvěly, zhroutila se na kolena a podívala se na mne: „Živý… Jsi živý, že jo, Kirito-kun…?“

„…Jo… Jsem stále naživu…“

Můj hlas zněl tak slabě, až mne to překvapilo Asuna jednou přikývla a vytáhl růžový krystal ze svého váčku, položila levou ruku na mou hruď a zakřičela: „Vyléčit!“

Krystal se rozpadl a můj ukazatel života se okamžitě naplnil. Po potvrzení mého uzdravení mi Asuna pošeptala: „…Počkej tady. Rychle se o to postarám…“

Pak se postavila, elegantně vytáhla svůj rapír a vykročila.

Její cíl, Kuradeel, se stále ještě nezvedl ze země. Když uviděl osobu, která se k němu blížila, jeho oči se rozšířily.

„Asuno-sama… Jak jste se sem dostala…? Tohle je cvičení, jo, stala se tu nehoda při cvičení…“

Kuradeel skočil zpět, jako kdyby byl pružina a pokoušel se zformovat výmluvu svým nervózním hlasem. Ale předtím, než ji mohl dokončit, Asunina pravá ruka probleskla a špička jejího meče roztrhla Kuradeelova ústa. Nestala se zločincem, protože její protivník už měl oranžový ukazatel.

„Achhh!“

Kuradeel si zakryl ústa rukou, zaklonil se dozadu a na okamžik ztuhl. Pak, když se narovnal, byly jeho oči plné známého hněvu.

„Ty děvko… zašlo to až příliš daleko… Heh, nevadí. Prostě se o tebe postarám taky…“

Ale zastavil se uprostřed věty; Asuna začala divoce útočit, jakmile sevřela svůj meč. Její rapír kreslil nespočet světelných čar, jak sekal a bodal Kuradeelovým směrem neuvěřitelnou rychlostí. Neviděl jsem dráhu jejího meče a to jsem byl o několik úrovní výše než ona. Jenom jsem sledoval andělské pohyby jejího meče, skoro jako kdyby tančila.

Bylo to krásné. Asuna zatlačila svého protivníka bez jakéhokoliv výrazu, její dlouhé kaštanové vlasy vlály, zatímco jiskry hněvu zahalovaly celé její tělo; bylo to nepopsatelně překrásné.

„Achh! Kaaa!“

Kuradeel už začal panikařit, jeho meč se divoce hýbal bez zanechání jednoho jediného škrábance na Asuně. Jak jeho životy znatelně poklesly ze žluté do nebezpečné červené oblasti, Kuradeel nakonec odhodil meč stranou a křičel s oběma rukama ve vzduchu.

„Jo! Dobře! Omlouvám se!“ poklekl a začal prosit: „Já… já odejdu z klanu! Už se před vámi dvěma nikdy znovu neukážu! Tak…“

Asuna tiše naslouchala jeho nářkům.

Pomalu zvedla svůj meč a sevřela jej jinak. Její tenké paže byly napjaté nervozitou a pak popošla ještě dalších pár centimetrů, jak se připravovala probodnout Kuradeela. V té chvíli vrah zakřičel ještě hlasitěji: „Heeek! Já… já nechci zemřít…!“

Meč se zastavil, jako kdyby narazil na neviditelnou zeď. Její tenké tělo se začalo prudce třást.

Úplně jsem cítil Asunin vnitřní konflikt, jak její strach, tak hněv.

Co jsem věděl, nikdy nikoho ve hře nezabila. Od té doby, co hráč zabitý ve hře zemře také ve skutečném světě, byly vrahové v této síťové hře rovni skutečným vrahům.

„Jo. Zastav se Asuno. Neměla bys to udělat.“ křičel jsem si pro sebe, ale také jsem mezitím přemýšlel úplně opačně: „Ne, neváhej. To je to, o co mu jde.“

Moje předpověď se stala realitou o desetinu sekundy později.

„Achachacha!“

Nebyl jsem si jistý kdy Kuradeel získal svůj meč zpět, ale najednou jím švihl nahoru spolu s výkřikem.

Asunin rapír zařinčel a vypadl jí z pravé ruky.

„Ach…?!“ vykřikla Asuna, ztratila rovnováhu a kovový lesk se zableskl nad její hlavou.

„Zástupkyně velitele, jste stále příliš naivní!“

S výkřikem plným šílenství Kuradeel bez zaváhání švihl mečem dolů, kreslíce tmavě červenou světelnou linii.

„Achhh!“

Tentokrát jsem to byl já, kdo křičel. Vystartoval jsem se země pravou nohou, která se právě zotavila z paralýzy a letěl několik metrů, odstrčil Asunu pravou rukou, zatímco jsem blokoval Kuradeelův meč rukou levou.

Bum.

S tímto nepříjemným zvukem byla moje levá ruka oddělena od loktu směrem dolů. Ikonka ztráty části těla se zablýskla pod ukazatelem života. Zatímco krvavé červené linky světla vytékaly z rány na levé ruce, na pravé jsem napřímil prsty a…

Bodl jsem rukou do mezery mezi Kuradeelovým tlustým brněním. Zazářila žlutá barva, jak se zabořily hluboko do Kuradeelova žaludku.

Úspěšně jsem zaútočil s dovedností nulového dosahu, «Sevřením»,[2] které okamžitě sebralo jeho posledních dvacet procent životů. Jeho vyzáblé tělo se vedle mne intuitivně zachvělo a pak úplně ztratil veškerou sílu a zhroutil se.

Jak jeho velký meč dopadl na zem se řinčením, zašeptal mi do ucha: „Ty… vrahu…,“ a ušklíbl se s potutelným úsměvem.

Kuradeelovo celé tělo se rozpadlo do mnoha střípků skla. Byl jsem zatlačen chladnou silou uvolňujících se polygonů a přepadl dozadu.

Moje vyčerpaná a ztuhlá mysl na chvíli vnímala jenom foukající vítr.

Pak jsem uslyšel nepravidelné kroky ve štěrku. Když jsem obrátil svůj pohled, viděl jsem křehce vypadající postavu s prázdným výrazem přibližující se ke mně.

Asuna ke mně nejistě došla se svěšenou hlavou a pak se zhroutila na kolena přímo přede mnou jako loutka s přetrhanými provázky. Ačkoliv ke mne natáhla svoji pravou ruku, najednou ji stála zpět předtím, než se mne dotkla.

„…Omlouvám se… Kvůli mně… Všechno je to kvůli mně…,“ přinutila se to vyslovit třesoucím se hlasem a se zdrceným výrazem. Slzy se koulely z jejích velkých očí a padaly na zem jako třpytící se drahokamy. Sotva jsem dokázal říct se svým vyschlým hrdlem alespoň něco krátkého: „Asuno…“

„Omlouvám se… Já… nebudu… se s tebou dále… scházet, Kirito-kun.“

Přemohl jsem se a překulil se na pravý bok, když jsem opět nabyl smyslů. Moje tělo bylo stále naplněno nepříjemným pocitem, kvůli devastujícímu poškození, které jsem utrpěl, ale objal jsem Asunu pravou i zmrzačenou levou rukou. A pak jsem zakryl její nádherné rty třešňové barvy svými.

„…!“

Asuna ztuhla a snažila se mne odtlačit pryč, ale já jsem pevně držel její tělo veškerou silou, co jsem měl. Bylo to bezpochyby něco, co porušovalo etický kodex. Právě teď by se měla před Asunou objevit systémová zpráva, a kdyby stiskla OK, okamžitě bych byl teleportován do vězeňské oblasti Paláce černého železa.

Ale mé ruce nevykazovaly žádnou známku uvolnění. Když jsem opouštěl Asuniny rty, proletěl jsem kolem jejích tváří, předtím, než jsem zabořil obličej do křivek jejího krku. Pak jsem zašeptal: „Můj život patří tobě, Asuno. Takže ho pro tebe použiju. Zůstanu s tebou až dokonce.“

Přitiskl jsem Asunu blíže levou rukou, na které byl uvalen status ztráty části těla po dobu tří minut. Asuna se třásla, nadechla a pak zašeptala odpověď: „…Já tě taky budu chránit. Budu tě chránit navždy. Takže…“

Nebyla schopna to dokončit. Takže jsem poslouchal její vzlykot, zatímco jsme našima rukama pevně svírali toho druhého.

Vřelost našich těl začala kousek po kousku rozehřívat mé zmrzlé srdce.

Vysvětlivky[edit]
  1. Laughing Coffin (Rozšklebená rakev) - nechvalně proslulý klan červených hráčů zabijáků, který se stal známý díky mučení a vraždění ostatních hráčů, více zde (anglicky)
  2. Embracer (Sevření) - Jednoúderová neozbrojená dovednost nulového dosahu, probodnutí nepřítele vlastními prsty, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole čtrnácté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole šestnácté