Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 16

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola šestnáctá[edit]

Asuna mi řekla, že sledovala mapu, zatímco na mne čekala v Grandumu.

V okamžiku, kdy Godfreeho signál zmizel, vyběhla z města a uběhla pět kilometrů, které nám zabraly hodinu, za pouhých pět minut. Když jsem poukázal na to, že tím překročila limit zručnosti, odpověděla mi s lehkým úsměvem: „To je síla lásky.“

Poté, co jsme vrátili na hlavní velitelství klanu, řekli jsme Heathcliffovi co se stalo a zeptali se jej, jestli můžeme dočasně opustit klan. Když Asnuna vysvětlovala své důvody jako „nedůvěru v klan“, Heathcliff se na chvilku v tichosti zamyslel, ale i přesto nám dal svolení. Pak řekl ještě poslední věc s tajemným úsměvem na tváři: „Ale brzy se vrátíte na bojiště.“

V době, kdy jsme opustili hlavní velitelství, už byl večer. Drželi jsme se navzájem za ruce a šli spolu k teleportační bráně na náměstí.

Ani jeden z nás nepromluvil.

Když jsme procházeli mezi černými stíny železných věží a oranžovým světlem, které přicházelo zvenčí plovoucího zámku, divil jsem se, odkud se brala Kuradeelova nenávist.

Existovala zde docela početná skupinka lidí, která si v tomto světě užívala páchání trestné činnosti. Od zlodějů a lupičů až k chladnokrevným vrahům z «Rozšklebené rakve» jako Kuradeel; zvěsti tvrdí, že počet kriminálníků už překročil tisícovku. Lidé o nich teď smýšlí jako o přirozeném výskytu – monstrech.

Ale když jsem o tom přemýšlel, stále jsem cítil, že byli velmi zvláštní skupinou. Mělo by být každému jasné, že poškozování hráčů byla činnost, která nepochybně snižovala šance na vyčištění hry. Jinými slovy to znamenalo, že oni nechtěli hru opustit.

Ale po setkání s Kuradeelem jsem si nemyslel, že tohle byl jeho případ. Nepomáhal ani nebránil vyčištění hry; pouze přestal přemýšlet. Nevzpomínal na minulost ani se netěšil na budoucnost, jednoduše se snažil naplnit své nekonečné touhy, což v důsledku vedlo k růstu jeho odporných záměrů…

Ale co pak já? Nemohl jsem s jistotou říci, že jsem byl vážně zaměřený na vyčištění hry. Bylo by přesnější tvrdit, že jsem obvykle prozkoumával labyrinty jenom kvůli zkušenostním bodům. Pokud jsem bojoval pouze kvůli svému posílení a pocitu z nadřazenosti, pak někde hluboko uvnitř, jsem také nechtěl ztratit tento svět…?

Najednou jsem měl pocit, jako kdyby se železná deska pod mýma nohama začala propadat. Zastavil jsem a silněji stiskl Asuninu pravou ruku, za kterou jsem ji držel.

„…?“

Asuna zaklonila hlavu a podívala se na mě. Sklonil jsem hlavu a mluvil, jako bych si to říkal pro sebe: „…Bez ohledu na to co se stane… ujistím se, že… se dostaneš do skutečného světa…“

„…“

Tentokrát to byla Asuna, která stiskla mou ruku pevněji.

„Až přijde čas, vrátíme se zpět spolu,“ řekla a usmála se.

Aniž bychom si to uvědomili, dorazili jsme k náměstí s teleportační bránou. V této oblasti se nacházelo jenom pár hráčů, schoulených před studeným větrem, který předpovídal příchod zimy.

Obrátil jsem se přímo k Asuně.

Myslel jsem, že vřelost, která z ní silně vyzařovala, byla jediný světlem, které mne vedlo správným směrem.

„Asuno… Dneska v noci… chci být s tebou,…“ řekl jsem bez rozmyslu.

Nechtěl jsem být bez ní. Nedávné setkání ve mně nahromadilo děsivý strach ze smrti, který jsem nikdy předtím necítil, takový, který jsem nemohl setřást dokonce ani teď.

Rozhodně bych měl noční můry, kdybych dnes v noci spal sám. Budu snít o té šílené osobně, jeho meči zarývajícím se do mne a pocitech, které jsem cítil, když jsem do něj zabodl svou pravou ruku; byl jsem si tím jistý.

Asuna na mne zírala s vykulenýma očima, jako by chápala důvod mé žádosti…

Pak s červenými tvářemi lehce přikývla.

Asunin dům v Salemburgu, který jsem navštívil podruhé, byl stále luxusně zařízený; ale tentokrát mne vřele přivítal. Předměty, poházené všude okolo, prozrazovaly, že jejich vlastník měl vynikající vkus. Ale i přesto Asuna řekla: „Uwa… je tu takový nepořádek. Poslední dobou jsem tu moc nebyla a,…“ rozpačitě se usmála a s nervózním „cheche“ rychle poklidila rozházené předměty.

„Udělám rychle večeři. Přečti si noviny nebo tak něco a počkej.“

„Ach, dobře.“

Klesl jsem do pohovky pozorujíce Asunu při svlékání válečné výbavy a nasazování zástěry; poté zmizela v kuchyni. Pak jsem zvedl velké noviny, které byly na stole. Ačkoliv jsme to nazývali novinami, byla to spíš sbírka zvěstí od hráčů, kteří obchodovali s informacemi. Ale protože tento svět postrádal zdroje zábavy, noviny se staly cenným zdrojem prostředků s hodně odběrateli. Noviny měli jenom čtyři strany a sotva jsem se letmo podíval na první stránku, už jsem je podrážděně odhodil stranou. To proto, že titulkem první stránky byl souboj mezi mnou a Heathcliffem.

„Uživatel nové dovednosti Dvojité čepele byl rozdrcen Svatým mečem.“

Pod titulkem byl obrázek mne, svíjejícího se na zemi před Heathcliffem, pořízený pomocí Záznamových krystalů. Dalo by se říci, že jsem jenom přidal další stránku k neporažené legendě, Heathcliffovi.

No, možná by mne mohli přestat obtěžovat, pokud jejich očekávání ohledně mé dovednosti nebude naplněno… rychle jsem si našel jednoduše přijatelnou výmluvu. Pak, když jsem si prohlížel svůj inventář, lákavá vůně se začala linout z kuchyně.

Na začátek večeře byl steak z masa monstra podobného krávě podávaný s Asuninou speciální sójovou omáčkou. I přesto, že úroveň potraviny nebyla tak vysoká, příchuť byla jednoduše perfektní. Asuna mne pozorovala s širokým úsměvem, jak jsem si cpal maso do úst.

Pak, když jsme po večeři seděli naproti sobě na pohovce a pili čaj, Asuna byla z nějakého důvodu docela upovídaná. Donekonečna mluvila o tématech, jako která značka zbraní se jí líbí a které úrovně měli slavná vyhlídková místa.

Zpočátku jsem ji překvapeně poslouchal, ale pak Asuna najednou ztichla, což způsobilo, že jsem si začal dělat starosti. Seděla naprosto tiše a zírala na šálek čaje, jako kdyby se na něm něco snažila najít. Její výraz byl úplně vážný, skoro jako by se připravovala na boj.

„…Hej, co se děje…“

Ale předtím, než jsem to stačil dokončit, Asuna s hlasitým řinčením odložila svůj šálek čaje na stůl, pak vyskočila ze svého místa a oznámila: „…Dobře!“

Přešla k okennímu parapetu, dotkla se zdi, otevřela menu pro ovládání pokoje a najednou zhasla všechna světla. Tma okamžitě obklopila místnost; moje pátrací dovednost okamžitě zareagovala a přepnula můj normální zrak do režimu nočního vidění.

Místnost byla zbarvena do tmavě modré barvy a Asuna bíle zářila díky světlu veřejného osvětlení, které se oknem dostávalo dovnitř. Ačkoliv jsem byl zaskočen jejím chováním, její krása u mne stále způsobovala zástavu dechu.

Její dlouhé vlasy se zdály tmavě modré, její štíhlé, bílé ruce a nohy, které vystupovali zpod tuniky, odrážely slabé světlo a vypadaly, jako kdyby žhnuly.

Asuna chvíli tiše stála u okenního parapetu. Nemohl jsem dobře vidět její výraz, protože sklonila hlavu. Také držela svou pravou ruku na hrudi a zdálo se, že nad něčím váhá.

Zrovna, když jsem se chtěl zeptat o, co jde, Asuna pohnula levou rukou. Její palec a ukazováček se pohnuly vzduchem a s doprovodným zvukovým efektem se objevilo menu.

V modře zbarvené temnotě se Asuniny prsty pohybovali přes fialově zářící okno menu. Zdálo se, že manipulovala levým menu, které ovládalo výbavu hráče.

Jakmile jsem si to uvědomil, Asuniny punčocháče pod kolena, které nosila, zmizely a elegantní křivky jejích nohou se obnažily před mýma očima. Její prsty se znovu pohybovaly, a tentokrát si svlékla svůj krátký, jednodílný plášť. Nemohl jsem si pomoci, doširoka otevřel ústa a vyvalil své oči, dokud nebyly dokulata; moje mysl se úplně zastavila.

Asuna teď měla na sobě jenom své spodní prádlo. Malé kousky bílé tkaniny, které sotva zakrývaly její hruď a pas.

„Nedívej se na mne… takhle,…“ řekla tichým, třesoucím se hlasem. Ale i přesto, co řekla, jsem stále nemohl odvrátit své oči.

Asuna se snažila zakrýt svou hruď rukama, jako kdyby váhala; ale poté, co zvedla hlavu a podívala se přímo na mne, půvabně sklopila své ruce.

242. strana – Kirito hledící na Asunu ve spodním prádle

Byl jsem v šoku, cítil jsem se, jako by má duše opustila tělo a mohl jsem ji jenom sledovat s prázdným výrazem.

Slovo „nádherná“ ji ani zdaleka nepopisovalo. Její lehce do modra zbarvená kůže byla jemná a elegantní. Její vlasy vypadaly, jako kdyby byly z nejjemnějšího hedvábí. Její prsa byla tvarovaná tak dokonale, že se ironicky zdálo, jako kdyby neexistoval grafický procesor, který by je mohl vykreslit. Křivky jejích nohou, které začínaly u jejího útlého pasu, ve vás vyvolávali myšlenky na půvab divoké zvěře.

Bylo nemožné uvěřit, že její postava byla jenom 3D obraz. Pokud bych ji měl popsat, tak asi jako sochu vytvořenou bohem, které byl dán život.

Data shromážděná Nerve Gearem při jednom z kroků registrace - kalibraci, odhalovala těla postav jednotlivých hráčů. S touto myšlenkou by člověk mohl nazvat existenci tak dokonalého těla zázrakem

Pořád jsem zíral na její téměř nahé tělo, jako by moje duše opustila tělo. Kdyby se Asuna nezakryla oběma svýma rukama a neotevřela ústa, mohl bych na ní takhle stále zírat i další hodinu.

Asunina tvář byla tak rudá, že jsem ji mohl vidět i přes tu tmavomodrou temnotu v místnosti. Sklonila hlavu a řekla: „Kiritko-kun, sundej si taky oblečení… je mi trapné, být tu takhle sama.“

Poté, co jsem to uslyšel, jsem si konečně uvědomil skrytý význam Asuniných akcí.

Jinými slovy, přebrala si to, co jsem řekl – že jsem s ní chtěl strávit noc – v hlubším významu, než jaký jsem měl na mysli.

Jakmile jsem to pochopil, propadl jsem se do nekonečně hluboké paniky. Výsledkem bylo, že jsem spáchal největší chybu za celý svůj dosavadní život.

„Err… No, víš, já jsem jenom myslel,… že by bylo pěkné, kdybychom zůstali spolu přes noc v jedné místnosti…“

„Ech…?“

Jak jsem tak hloupě a upřímně odpověděl, tentokrát to byla Asuna, která ztuhla s ústy dokořán. Pak se jí obličejem prohnal výraz intenzivního hněvu a rozpaků.

„Ty… ty…“

Její sevřená pravá pěst odhalovala téměř viditelnou vraždící touhu.

„Idiote!“

Asunina pěst, která zrychlila na rychlost, využívající všechnu její zručnost, se díky systému prevence kriminality zastavila těsně před mým obličejem a vydala hlasitý zvuk spolu se sprškou fialových jisker.

„Achh! Počkej! Omlouvám se! Omlouvám se! Zapomeň na to, co jsem řekl,“ mával jsem zběsile rukama a snažil jsem se to vysvětlit Asuně, která se chystala znovu udeřit, aniž by mi věnovala pozornost.

„Omlouvám se, mýlil jsem se! Ale, každopádně, můžeš ‚to‘ vlastně dělat…? V SAO…?“

Asuna opustila útočný postoj a byla trochu zaskočena, ačkoliv stále zuřila. Pak se zeptala: „Ty, ty to nevíš…?“

„Ne, nevím…“

Asunin výraz se najednou proměnil z hněvivého na rozpačitý a pak začala potichu vysvětlovat: „…Je to… v nastavení menu, úplně dole… je tu volba nazvaná «Vypnutí etického kodexu». [1]

Bylo to poprvé, co jsem o takové věci slyšel. Jsem si jistý, že nebyla dostupná během beta testování, ani nebyla zmíněna v příručce. Když jsem o tom přemýšlel, tohle byla jenom další cena za sólovou hru a nezájem o nic jiného, než o boj.

Ale tato informace vyvolala novou otázku, se kterou jsem si nemohl pomoci. Protože jsem stále ještě nebyl schopen jasně uvažovat, nechtěně jsem ji vyslovil nahlas: „…Už… už jsi ji někdy předtím využila…?“

Asunina železná pěst opět v jiskrách vybuchla před mým obličejem.

„Samozřejmě, že ne ty idiote! Jen jsem o tom slyšela od ostatních holek v klanu!“

Rychle jsem si před ní klekl na kolena a donekonečna se omlouval. Trvalo to několik minut, než se mi ji konečně podařilo uklidnit.


Přejít ke kapitole šestnácté a půlté


Na vrcholku stolu zůstala hořet jediná svíčka; v jejích tenkých paprscích světla Asunina pleť slabě zářila, jak spala v mých rukách. Jemně jsem jí přejel prstem po bílých zádech; vřelý a jemný pocit, který putoval z prstu mé ruky, byl naprosto opojný.

Asuna pomalu otevřela své oči a podívala se přímo na mne. Dvakrát zamrkala a pak se usmála.

„Promiň. Vzbudil jsem tě?“

„Jo. Měla jsem zvláštní sen. O skutečném světě,…“ dál se usmívala, jak třela svou tvář o mou hruď.

„Ve snu mě napadlo, jestli nebylo to všechno, vstup do Aincradu a potkání tebe, jenom sen a já jsem se opravdu bála. Je to úleva,… že to všechno nebyl jenom sen.“

„Jsi opravdu divná. Ty se nechceš vrátit zpět?“

„Samozřejmě, že chci. Chci se vrátit zpět, ale nechci, aby se všechno, co se stalo tady, zmizelo. Ačkoliv… nám to chvíli trvalo… ale tyhle dva roky jsou pro mě drahocenné. Teď jsem si tím jistá.“

Asuna náhle zvážněla a popadla mne za pravou ruku, kterou jsem měl na jejím rameni, vzala si ji k hrudi a pevně ji stiskla: „…Opravdu se omlouvám, Kirito-kun. Měla jsem… Měla jsem to vyřešit sama…“

Nadechl jsem se, zhluboka vydechl a promluvil: „Ne… Kuradeelův cíl, osoba, která ho svedla na tu cestu, jsem byl já. Byl to můj boj,“ pomalu jsem přikývl a díval se Asuně do očí.

V jejích lískooříškových očích se utvořily slzy a mlčky přitiskla rty k ruce, kterou držela. Cítil jsem jejich jemné pohyby.

„Ponesu… to s tebou. Každé břemeno, které máš, ponesu s tebou. Slibuji. Určitě tě odteď ochráním…“

To byla…

Slova, která jsem doteď nedokázal říct ani jednou. I přesto, že se mé rty třásly, mohl jsem slyšet jejich zvuky, jak poprvé vychází z mého hrdla, z hlubin mé duše.

„Já taky,“ velmi slabý hlas se nesl díky ozvěně vzduchem: „Já tě taky ochráním.“

Ačkoliv se jednalo o prostá slova, řekl jsem je takovým žalostně tichým a nespolehlivým způsobem. Hořce jsem se usmál, když jsem zvedl Asuninu ruku a řekl: „Asuno… jsi opravdu silná. Jsi mnohem silnější než já…“

Poté, co to Asuna uslyšela, několikrát zamrkala a pak se usmála: „Ne, nejsem. Ve skutečném světě se vždy schovávám za ostatními lidmi. Dokonce ani tuhle hru jsem si sama nekoupila,“ zasmála se, jako by ji právě něco napadlo.

„Byl to můj starší bratr, který si ji koupil, ale musel najednou odjet kvůli podnikání; tak jsem si šla zahrát v otevírací den hry. Byl tím opravdu zklamán. Musí být opravdu naštvaný, teď když jsem mu ji obsadila na dva roky.“

Pomyslel jsem si, že byla dokonce nešťastná z toho, že sem přišla místo něho, ale prostě jsem přikývl: „…Raději by ses měla rychle vrátit a omluvit se.“

„Jo… budu se muset víc snažit…“

Jak to řekla, její slova slabě vytratila, sklopila oči dolů, jako by se něčeho bála a pak se přesunula blíže ke mně.

„Umm… Kirito-kun, vím, že je to v rozporu s tím, co jsem právě řekla,… ale můžeme na chvíli odejít z předních linií?

„Hmmm…?“

„Nějak mám strach… nakonec jsme si dokázali vyjádřit své city, a tak mám pocit, že se znovu stane něco špatného, pokud ihned půjdeme do předních linií… Možná jsem jenom trochu unavená.“

Jemně jsem ji pohladil po vlasech a přikývl tak pokorně, že jsem dokonce překvapil i sám sebe: „Jo, máš pravdu… jsem taky trochu unavený…“

I když se čísla nezměnila, bitvy, které jsme bojovali den po dni, nahromadily spoustu únavy, které nebyla vidět. To je zejména případ pro situace tak extrémní, jako je ta dnešní. Dokonce i silný luk se rozbije, pokud jej budeme nadměrně používat. Rozhodně potřebujeme odpočinek.

Cítil jsem, jak nutkání, které mne vytrvale unášelo bojovat, odchází pryč. Právě teď jsem chtěl jenom prohloubit pouto mezi námi dvěma.

Ovinul jsem ruce okolo Asuny, zabořil svůj obličej do jejich hedvábných vlasů a promluvil: „V severozápadní části dvacáté druhé úrovně mezi lesy a jezery… je malá vesnička. Je to pěkné místo bez monster. Prodávají tam několik chatek. Oba se tam můžeme spolu přestěhovat… a pak…“

Jakmile jsem přestal mluvit, Asuna se na mne podívala.

„Pak…?“

Podařilo se mi pohnout zmrzlým jazykem a pokračovat v mluvení: „…se, se vezmeme.“

V ten moment mi Asuna ukázala tak dokonalý úsměv, že na něj nezapomenu po zbytek svého života.

„Dobře,…“ lehce přikývla a stékaly jí dolů po červených tvářích velké slzy.

Vysvětlivky[edit]
  1. Ethics Code Off (Vypnutí etického kodexu) - jedna z voleb v menu hráče, která v SAO umožňovala vypnout cenzuru nevhodných věcí jako je pohlavní styk, kouření, a jiné, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole patnácté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole sedmnácté