Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 19

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola devatenáctá[edit]

O tři dny později nás Nishida zrána informoval, že se chystá chytit místního boha. Asi kolem třiceti lidí to mělo sledovat, protože se zdálo, že o tom pověděl svým kamarádům rybářům.

„Tohle je nepříjemné. Asuno… Co budeme dělat?“

„Hm… mmm…“

Abych řekl pravdu, nebyli jsme z toho zrovna nadšení. Přišli jsme sem se ukrýt před drbnami a Asuninými fanoušky, takže jsme trochu váhali, zda se objevit mezi tolika lidmi.

„A co tohle?“

Asuna sčesala všechny své vlasy do drdolu. Pak si zakryla tvář až k očím obrovským šátkem. Tímhle však neskončila a stiskla nějaká tlačítka ve svém herním menu a vzala si na sebe prostý kabát.

„Jo. Docela dobrý. Vypadáš jako správná selka.“

„…To byl kompliment?“

„Samozřejmě. A co se mne týká, nepoznají mne do té doby, než si vezmu svou válečnou výstroj.“

Ještě než slunce vyšlo, vyšel jsem z domu s Asunou nesoucí náš piknikový košík. Mohla ho jednoduše vyvolat, až bychom se tam dostali, ale trvala na tom, že to byla část převleku.

Dnes bylo docela teplo na časný zimní den. Po chvilce procházení skrz les obrovských borovic, jsem konečně uviděl šumící vodu mezi jejich kmeny. Mnoho lidí se tam už sešlo. Poté, co jsem se nervózně přiblížil, známá statná postava na nás mávala, zatímco se smála.

„Cha… cha… cha, to je úleva, že máme dneska tak skvělé počasí!“

„Dobrý den, Nishida oji-san.“

Spolu s Asunou jsme přikývli hlavou. Řekl nám, že všichni tito lidé různých věkových skupin shromáždění zde, jsou součástí rybářského klanu, který založil. Všechny jsme nervózně pozdravili, ale zdálo se, že Asunu nikdo nepoznal.

S ohledem na to, Nishida oji-san byl mnohem aktivnější, než jsem si představoval. Musel být dobrým lídrem ve své společnosti. Atmosféra už byla čilá, protože skupina ještě před naším příchodem pořádala rybářskou soutěž.

„Ech… tak, dnešní hlavní událost konečně začíná!“ oznámil hlasitě Nishida, když kráčel směrem k nám s dlouhým rybářským prutem v ruce a diváci jásali vzrušením. Podíval jsem se na rybářský prut, který nesl. Mé oči sledovaly bez dlouhého přemýšlení tyč, než mne překvapila věc na jejím konci.

Byl to ještěr, jeden z abnormálně velkých. Byl tak dlouhý, jako předloktí dospělého člověka. Jeho jedovatě vyhlížející červenočerná kůže zářila, jako by chtěla zdůraznit svoji svěžest.

„Ííí…!“

Asuna si toho všimla ještě později než já a její výraz ztuhl, zatímco se od něj vzdálila o několik kroků. Pokud tohle byla návnada, potom to, co se snažíme chytit, musí být neuvěřitelné. Ale předtím, než jsem měl nějaký čas se zeptat, Nishida se otočil k jezeru a pozvedl svůj rybářský prut. S krátkým výkřikem jím švihl působivým způsobem a obrovský ještěr vykreslil ve vzduchu oblouk, předtím, než spadl do vody z obrovským šplouchnutím. Rybaření v rámci SAO nevyžadovalo téměř žádné čekání. Jakmile jste hodili návnadu do vody, buď ji ryba sebrala během několika desítek vteřin, nebo jste ji ztratili. Nedobrovolně jsme polkli, jak jsme sledovali vlasec potápějící se do vody.

Po několika málo okamžicích se prut párkrát pohnul. Ale Nishida se nepohnul ani o píď.

„Je to, je to tady Nishido-san.“

„Ještě je příliš brzy!“

Za Nishidovými brýlemi zářily oči, které obvykle patřily dobromyslnému dědečkovi. Nishida nadále pozoroval konec prutu bez reakce na jeho pohyb.

Pak prut prudce ztěžkl.

„Teď!“

Nishida napjal své malé tělo vzad a táhl prut celou svojí silou. Mohl jsem už od pohledu říci, že lanko bylo opravdu napjaté a také vydávalo zvukový efekt podobný brnkání.

„Zabrala na návnadu! Svěřuju ti zbytek!“

Opatrně jsem táhl za prut, který mi Nishida předal, ale ten se nepohnul ani o píď. Měl jsem pocit, jako kdyby se rybářský háček zachytil za něco zapuštěného do země. Podíval jsem se zpět na Nishidu s obavou, zda se ryba skutečně zakousla, a pak během okamžiku…

Lanko se začalo zanořovat do vody s notnou dávkou energie.

„Ach!“

Rychle jsem zapřel své nohy o zem a znovu jej povytáhl. Použitá síla rychle minula měřítka normálního módu.

„Vydrží to takové napínání?“ zeptal jsem se Nishidy kvůli obavám o odolnost rybářského prutu.

„Je to nejvyšší kvalita! Můžeš za něj tahat, jak chceš!“ přikývl Nishida s tváří červenou od vzrušení.

Změnil jsem sevření prutu a pak zatáhl celou svou silou. Rybářský prut ohnutý kolem jeho prostředku se změnil do obrovského U.

Jakmile každý hráč postoupí na další úroveň, může si vybrat, zda zvýší svoji sílu nebo obratnost. Uživatelé seker jako Agil se rozhodnou pro sílu, zatímco uživatelé rapíru jako Asuna se zaměří na obratnost. Ačkoliv jsem byl normální uživatel meče a zvyšoval obojí, moje osobní preference dávali přednost obratnosti než síle.

Ale vypadalo to, že v této přetahované zvítězím, pravděpodobně už jenom proto, že moje samotná úroveň byla tak vysoká. Pomalu jsem ustoupil a stále vytahoval obrovskou věc z vody.

„Ach, vidím to!“

Asuna se naklonila nad vodu a ukázala na to. Byl jsem nakloněný dozadu a dále od jezera, takže jsem to nemohl zkontrolovat. Diváci více hlučeli a pospíchali se podívat na hladinu vody, která rychle poklesla, jak se to dostávalo na břeh. Nemohl jsem potlačit svou zvědavost a použil všechnu svoji sílu na vytahování rybářského prutu.

„…?“

Najednou něco překvapilo všechny diváky, kteří se nakláněli nad vodu. Každý z nich udělal několik kroků zpět.

„Co se děje…?“

Ještě než jsem domluvil, všichni se otočili a utekli. Dokonce i Asuna a Nishida kolem mne proběhli z každé strany s bledými obličeji. Chystal jsem se ohlédnout zpět, když – celá hmotnost v mých rukou se ztratila a spadl jsem na zadek.

„Ach, lanko prasklo?!“

Myslel jsem si to, tak jsem odhodil prut pryč a běžel přímo k jezeru. V tu chvíli se třpytivá vodní hladina jezera najednou prudce vzdmula.

„Ech…?!“ ztuhl jsem na místě s očima dokořán a v tenhle moment jsem uslyšel Asunin vzdálený hlas: „Kuruto-kun… je to nebezpečný…!!!“

Když jsem se otočil, uviděl jsem Asunu, Nishidu a všechny ostatní už stát na hrázi, která se zvyšovala od okraje jezera, poměrně daleko ode mne. Slyšel jsem hlasitě stříkající vodu za mnou, když jsem konečně začal chápat situaci. Pak, s pocitem znepokojení, jsem se otočil zpět.

Ta ryba stála.

Abych byl přesnější, stvoření vypadalo jako latimérie,[1] kříženec ryb a plazů, až na to, že tenhle se více podobal plazům. Stála tam na trávě se svýma šesti mocnýma nohama a podívala se na mne, zatímco z ní stékala voda jako vodopády.

Řekl jsem, podívala se dolů, protože ta věc byla nejméně dva metry vysoká. Její ústa, která se zdála, že by mohla spolknout celou krávu, byla umístěna jenom o trochu výše než moje hlava se známým ještěrčím jazykem trčícím z nich.

Z obou stran této starobylé kolosální rybí hlavy byly oči velikosti baseballového míčku, které se potkaly s mými. Žlutý kurzor, který se objevil, ji automaticky označil jako monstrum.

Nishida nám řekl, že místní bůh tohoto jezera bylo monstrum v jiném slova smyslu, než ta, co se objevovala na pláních.

Čím bylo jiné? Tahle věc byla monstrem v každém slova smyslu.

Přinutil jsem se k úsměvu a ustoupil o pár kroků zpět. Pak jsem se otočil a běžel pryč. Obrovská ryba za mnou vydala hromový řev a pak mne začala pronásledovat s kroky, které otřásaly zemí.

Vystavil jsem svou obratnost limitům a běžel, jako kdybych letěl. Dosáhl jsem Asuny během několika vteřin a hlasitě si postěžoval: „To není fér. Utekla jsi sama!“

„Uááá, nemáme čas se tím teď zabývat, Kirito-kun!“

Otočil jsem se a uviděl obrovskou rybu běžící přímo na nás působivou rychlostí navzdory její velikosti.

„Ach, běhá po zemi… Takže je to dvojdyšník[2]…?“

„Kirito-san, nemáme čas na takové zbytečné věci! Měli bychom rychle utéct!“

Tentokrát to byl Nishida, kdo vykřikl ze strachu. Desítky diváků byli v šoku z této situace a poměrně hodně z nich sedělo na zemi s prázdným výrazem.

„Kirito-kun, vzal sis s sebou své zbraně?“ řekla Asuna jakmile přisunula svou hlavu hned vedle mé. Jo, bylo by pěkně těžký každého dostatečně zorganizovat, aby utekl v této situaci…

„Promiň, nevzal…“

„No dobře, pak nemám jinou možnost,…“ zavrtěla Asuna hlavou a otočila se tváří v tvář k obrovské rybě blížící se k nám. Rychle manipulovala svým menu s jistou rukou.

Zatímco Nishida a ostatní diváci sledovali překvapením, Asuna, otočená zády k nám, si sundala kabát a šátek. Jej kaštanové vlasy divoce tancovaly ve větru, zatímco odrážely sluneční světlo.

I když na sobě měla jenom dlouhou sukni v barvě trávy a konopnou košili, rapír zářil na jejím levém boku jako zrcadlo. Vytáhla jej pravou rukou a meč vydal jasně zvonivý zvuk, a pak rozhodně čekala na příchod obrovské ryby.

Nishida, který stál vedle mne, konečně nabyl smyslů a třásl mou rukou, zatímco křičel: „Kirito-san! Tvoje, tvoje manželka je v nebezpečí!“

„Ne, můžeme ji nechat se s tím vypořádat.“

„Co to říkáš?! Pokud říkáš tohle, pak já…“

Popadl rybářský prut blízkého společníka a připravil se přispěchat k Asuně s tragickým výrazem ve tváři. Musel jsem rychle zastavit toho starého rybáře.

Gigantická ryba ani trochu nezpomalila. Otevřela svá obrovská ústa, která byla lemována řadou nespočtu ostrých zubů a trhla celým svým tělem k Asuně, jako kdyby se ji snažila spolknout celou. Asuna odvrátila svou levou stranu od ryby, zatímco její pravá ruka vylétla se stříbrobílým proudem světla za ní.

Oslepující záblesk světla vylétl z úst ryby se zvukovým efektem výbuchu. Ryba byla odhozena vysoko do vzduchu, ale Asuna se dokonce ani neposunula z místa.

I přes strach vyvolávající velikost monstra jsem odhadoval, že jeho úroveň nemohla být moc vysoká. Neexistovala možnost, že by monstrum z tak nízké úrovně, obzvláště pak jedné související s rybařením, mohlo být tak silné. Koneckonců SAO byla hra, která se držela běžných vzorů online her.

Ryba spadla na zem spolu s třeskem, její životy se výrazně snížily po Asunině útoku. Pak se Asuna nemilosrdně pustila do řetězce útoků hodných jejího titulu «Blesk».

Nishida a ostatní diváci mlčky sledovali jak Asuna aktivovala jednu dovednost za druhou, zatímco ladně našlapovala, jako kdyby tančila. Byla to Asunina krása nebo síla, která je tak fascinovala? Myslel jsem, že to bylo pravděpodobně obojí.

Jak Asuna mávla svým mečem s aurou, která všechno okolo ní zaplavila, uviděla, že protivníkovy životy vstoupily do červené zóny a uskočila dozadu, aby rozšířila vzdálenost mezi nimi. Po přistání přešla rovnou do útoku. Uháněla vstříc rybě, zanechávajíce za sebou světelnou stopu jako kometa. Byla to jedna z nejvyšší dovedností rapíru: «Bleskový průnik».[3]

Se zvukem podobným aerodynamickému třesku pronikla kometa rybou od jejích úst až k ocasu. Poté co Asuna smykem zastavila, obrovské monstrum za ní se roztříštilo do mnoha kousků světla a rozptýlilo. Ozval se hlasitý hluk, který vytvořil vlnky na jezerní hladině.

Asuna zandala s cinknutím svůj rapír do pouzdra a nenuceně přešla k nám. Nishida a ostatní rybáři zůstali stát s ústy dokořán, nedokázali se ani pohnout.

„Hej, dobrá práce.“

„To není fér, nechat mne bojovat samotnou. Příště kupuješ oběd.“

„Naše peníze jsou teď společné.“

„Och, správně…“

Jak jsme si s Asunou povídali, Nishidovi konečně zablesklo hlavou a otevřel ústa: „…Ach, to bylo překvapivé… Madam, vy, vy jste opravdu silná. Možné je to trochu hrubé, ale jaká je vaše současná úroveň…?“

Podívali jsme se s Asunou na sebe. Zůstávat u tohoto tématu příliš dlouho by pro nás mohlo být nebezpečné.

„Ještě předtím, podívejte, ta ryba zanechala kořist.“

Asuna stiskla pár věcí na okně a v jejích rukách se objevil stříbrný rybářský prut. Vzhledem k tomu, že ji upustilo speciální monstrum, byla to pravděpodobně neprodejná a vzácná věc.

„Och, och, co to je?!“

Nishida dostal rybářský prut se třpytem v očích. Všichni diváci se o to také začali zajímat. Zrovna když jsem si pomyslel, jak se nám podařilo bezpečně odvrátit tuto krizi…

„Ty… ty jsi Asuna z Rytířů krvavé přísahy…?“

Mladý hráč udělal několik kroků blíže k Asuně a upřeně jí hleděl do tváře. Pak se jeho tvář rozjasnila.

„Jo, jsi! Dokonce jsem dostal obrázek!“

„Ach,…“ Asuna se přinutila usmát a ustoupila několik kroků zpět. U diváků se zdvojnásobilo vzrušení.

„To je, to je pocta! Vidět bojovat Asunu z takové blízkosti… Och! Můžeš mi dát autogram…“

Najednou se mladý muž odmlčel a pak několikrát přesunul svůj pohled mezi mnou a Asunou. Nakonec zamumlal s překvapeným výrazem: „Jste… vy dva jste… manželé…?“

Nyní byla řada na mne, abych se přinutil usmát. Jak jsme tam oba dva stáli s nepřirozenými úsměvy, výkřiky plné úzkosti se zvedly všude okolo nás. Jenom Nishida nadále mrkal bez jakékoliv představy o tom, co se děje.

Naše tajné líbánky takhle skončily už po dvou týdnech. Ale možná bychom měli být šťastní, že jsme měli to štěstí podílet se nakonec na takové zábavné soutěži.

Tu noc jsme obdrželi zprávu od Heathcliffa, žádající nás, abychom se zúčastnili boje proti bossovi sedmdesáté páté úrovně.

Druhý den ráno.

Zatímco jsem seděl na okraji postele a zíral do země, Asuna, která právě dokončila přípravu, ke mně přistoupila, zatímco její podrážky železných bot řinčely po zemi.

„Hej, nemůžeš takhle zůstat napořád.“

„Ale jsou to jenom dva týdny,“ odpověděl jsem dětinsky a zvedl hlavu. Ale při pohledu na Asunu v červenobílé rytířské uniformě poprvé za tu dobu, jsem nemohl popřít, že byla velmi atraktivní.

Věděl jsem, že když jsme dočasně opustili klan, mohli jsme žádost odmítnout. Ale poslední řádek té zprávy, že „někteří lidé už zemřeli,“ nám dělal těžkou hlavu.

„No, měli bychom si jít alespoň poslechnout, o co jde. Pojď, už je čas!“

Když mne poklepala po zádech, konečně jsem s nechutí vstal a otevřel obrazovku s vybavením. Vzhledem k tomu, že jsme právě teď nebyli součástí klanu, jsem si na sebe oblékl známý černý kabát a minimální brnění a pak jsem zavěsil své dva meče do pochev překřížených na zádech. Těžká váha na mých zádech byla cítit, jako kdyby si stěžovala, že zůstala v inventáři tak dlouho. Rychlým pohybem jsem je nadzvednul a pak je znovu zasunul; vysoký a jasně kovový zvuk se rozlehl po místnosti.

„Jo. Tenhle vzhled ti sedí nejlíp,“ usmála se Asuna a pověsila se na moji pravou ruku. Ohlédl jsem se a rozloučil se s naším novým domovem, od kterého jsme na chvíli odcházeli.

„…Pojďme se s tím rychle vypořádat a pak se vrátit.“

„Jo!“

Podívali jsme se navzájem na sebe a přikývli. Pak jsme otevřeli dveře a vykročili ven do chladného zimního vzduchu.

Na hlavním náměstí dvacáté druhé úrovně jsme našli Nishidu čekajícího na nás s rybářským prutem v ruce. Jenom jemu jsme řekli čas, kdy se chystáme odejít.

„Mohli bychom si na chvíli promluvit?“

Přikývl jsem na jeho žádost a všichni tři jsme se posadili vedle sebe na lavičku na náměstí. Nishida začal mluvit pomalu, zatímco se díval směrem k vyšším úrovním.

„Abych řekl pravdu… až dodnes, příběhy o tom, jak lidé bojují na vyšších úrovních, aby vyčistili hru, zněly, jako kdyby přicházely z jiného světa… Možná už jsem se vzdal myšlenky na opuštění tohoto místa.“

Poslouchal jsem ho s Asunou v tichosti.

„Myslím, že to víte, ale průmysl informačních technologií postupuje téměř každý den. Začal jsem tuhle kariéru, když jsem mladý, takže jsem byl schopen s průmyslem udržet krok. Ale teď, když jsem byl mimo asi dva roky, zjistil jsem, že by bylo pro mne nemožné to dohnat. Vzhledem k tomu, že nevím, jestli bych se mohl vrátit ke své staré práci nebo ne, nebo jestli bych mohl být dokonce považován za překážku a jednoduše odhozen pryč, myslel jsem, že by pro mne bylo lepší zůstat tu rybařit…“

Přestal mluvit a vytvořil úsměv na svém starém vrásčitém obličeji. Nevěděl jsem, co na to říct. Myslím, že jsem si ani nedokázal představit všechny věci, které promeškal během svého uvěznění v SAO.

„Já taky,…“ začala najednou Asuna mluvit.

„Do doby před půl rokem jsem také přemýšlela o tomhle druhu věcí a každou noc o samotě brečela. Jak tu plynul den za dnem, měla jsem pocit, jako kdyby všechno: moji přátelé, moje rodina, docházka na střední školu, všechno spojené se skutečným světem, bylo ničeno. Vždy jsem snila o druhém světě, když jsem spala… myslela jsem, že všechno, co mohu dělat je rychle zesílit, abych rychleji vyčistila hru a jediný způsob, jak to udělat bylo fanaticky trénovat své zbraňové dovednosti.“

Podíval jsem se překvapeně na Asunu. Ačkoliv jsem nikdy předtím nevěnoval moc pozornosti ostatním… ale nikdy jsem od ní necítil nic takového během naší spolupráce. No, nebylo to poprvé, co jsem špatně odhadl něčí osobnost…

Asuna zachytila můj pohled, krátce se usmála a pokračovala: „Ale v ten den, zhruba před půl rokem, poté, co jsem se teleportovala do města v předních liniích, jsem uviděla někoho dřímajícího na trávě na náměstí. Vypadal, že byl na hodně vysoké úrovni, takže jsem se naštvala a řekla, ‚Pokud tady můžete mrhat časem, jděte do labyrintu a snažte se vyčistit další část…!‘“

Pak si zakryla ústa rukou a zasmála se.

„Pak ten člověk nečekaně odpověděl, ‚Tohle je nejlepší roční období v Aincradu a nastavené počasí je také opravdu dobré. Byla by škoda jít do labyrintu v den, jako je tento.‘ Pak ukázal na místo vedle něj a řekl, ‚Proč si taky nezdřímneš?‘ Byl tak drzý.“

Asuna se přestala usmívat; její pohled se vzdálil předtím, než pokračovala: „Ale to, co řekl, mne překvapilo. Uvědomila jsem si, že ‚tato osoba skutečně žila v tomto světě.‘ Nevadilo mu, že ztrácí dny ve skutečném světě a místo toho se zaměřil na prožívání každého dne tohoto světa. Zjistila jsem, že tu skutečně byli lidé jako on, takže jsem poslala pryč ostatní členy klanu a zkusila si lehnout vedle něj. Vzhledem k tomu, že vítr byl tak dobrý… akorát tak teplý pro lidi, tak jsem usnula. Tentokrát jsem neměla žádné noční můry. Bylo to pravděpodobně poprvé, co jsem se dobře vyspala od té doby, co jsem přišla do tohoto světa. Když jsem se probudila, bylo už odpoledne a ten člověk se na mne netrpělivě díval. Ten člověk byl on…“

Když skončila, Asuna pevně uchopila mou ruku. Cítil jsem se hodně trapně. Trochu z toho jsem si pamatoval, ale…

„Promiň, Asuno… nemyslel jsem tím něco tak hlubokého; chtěl jsem si jenom zdřímnout…“

„Věděla jsem to, i když jsi mi to neřekl!“

Asuna našpulila rty, pak se otočila zpět k Nishidovi s úsměvem na tváři a poté pokračovala: „Od toho dne… jsem chodila spát s myšlenkami na něj a výsledkem toho bylo, že moje noční můry zmizely. Zjistila jsem si, kde bylo jeho domovské město a nechávala jsem si stranou nějaký čas, abych se za ním jednou za čas mohla podívat… Pak jsem se začala těšit na každý nový den… Když jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala, byla jsem tak šťastná a přísahala si vážit této emoce. To bylo poprvé, kdy jsem si pomyslela, že příchod do tohoto světa byl skvělou věcí…“

Asuna sklonila hlavu, promnula si oči rukou v rukavici a pak se zhluboka nadechla.

„Kirito-kun je smysl mého dvouletého života, který jsem zde strávila. Taky je důkazem toho, že jsem naživu a důvod, proč se těším na zítřek. Nasadila jsem si Nerve Gear a přišla do tohoto světa, abych se s ním setkala. Nishida oji-san… Možná bych to neměla říkat já, ale myslím si, že jste určitě něčeho dosáhl v tomhle světě. Není pochyb o tom, že je to virtuální svět, že všechno, co vidíme a čeho se dotýkáme, je imitace vytvořená z dat. Ale ne pro nás, naše srdce existují v této realitě. Pokud to je pravda, pak všechno, co zde prožíváme, by měla být také pravda.“

Nishida průběžně mrkal a několikrát přikývl. Jeho oči za brýlemi byly vlhké. Já jsem se také snažil co nejlépe potlačit slzy.

Byl jsem to já, pomyslel jsem si. Já byl ten, kdo byl zachráněn, když jsem nemohl najít důvod pro žití, ať ve skutečném světě nebo poté, co jsem přišel do tohoto.

„…Ano. Ano, máš pravdu,…“ řekl Nishida, pohlédl k obloze a promluvil: „To, co jsem zde slyšel, jsou také cenné zkušenosti. Chytit pěti metrovou rybu je také jednou z nich… Vypadá to, že můj život taky nebyl bezvýznamný. Nebyl vůbec bezvýznamným,“ přikývl Nishida a pak se postavil.

„Ach, zdá se, že jsem vás připravil o příliš mnoho času. Pevně věřím, že jestli za naši svobodu bojují lidé jako vy, pak bychom se všichni měli brzy vrátit do skutečného světa… Ačkoliv, neexistuje nic, čím bych vám mohl pomoci, můžu vás alespoň povzbudit a fandit vám.“

Nishida nás vzal za ruce a potřásl jimi.

„Vrátíme se. Prosím, dělejte nám společnost, až se tak stane.“

Jak jsem slíbil svým ukazováčkem, Nishida přikývl s obrovským úsměvem, zatímco po jeho tváři stékaly slzy.

Pevně jsme si potřásli rukama s Nishidem a pak jsme přešli k teleportační bráně. Když jsme vstoupili do prostoru, který se třpytil jako iluze, podívali jsme se Asunou na sebe a pak otevřeli naše ústa a řekli současně: „Teleport – Grandum!“

Modré světlo, které začalo pokrývat náš výhled, vymazalo obrázek Nishidy, jak nám mával.

Vysvětlivky[edit]
  1. Latimérie - dvoumetrová kritická ohrožená ryba, poměrně ještě nedávno považovaná za vyhynulou z dob před sedmdesáti miliony let, více zde (česky)
  2. Dvojdyšní - speciální třída ryb, jež mohou dýchat vzdušný kyslík, více zde (česky)
  3. Flashing Penetrator (Bleskový průnik) - vysokoúrovňová dovednost rapíru vytvářející aerodynamický třesk vypadající jako kometa, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole osmnácté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole dvacáté