Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 2

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola druhá[edit]

„Ahh…ha…uwahh!“

Meč, houpající se do rytmu těchto podivných výkřiků, prosvištěl kolem a proťal nic než jen vzduch.

Přesně poté se modrý kanec (který se pohyboval překvapivě rychle s ohledem na svou hmotnost) zuřivě vrhl na svého útočníka. Vyprskl jsem smíchy, sledujíce jeho let vzduchem a následné kotouly po kopci poté, co byl zasažen plochým kančím rypákem.

„Hahaha… takhle ne. První pohyb je nejdůležitější, Kleine.“

„Argh… ten bastard.“

Stěžující si útočník, člen party se jménem Klein, vstal a podíval se na mě, zatímco mi smutně odpovídal.

„Ale Kirito, i když to říkáš, tak… nemůžu s tím houpáním nic udělat.“

Před několika hodinami jsem potkal tohoto hubeného člověka s načervenalými vlasy staženými čelenkou a jednoduchým koženým brněním po těle. Kdybych znal jeho skutečné jméno, bylo by těžké se vyhnout zdvořilostem, ale jeho jméno (Klein) a moje (Kirito) byly pouze přezdívky, které jsme si zvolili pro naše postavy. Přidávání koncovek –san nebo –kun na jejich konce by znělo víc komicky než cokoliv jiného.

Začaly se mu třást nohy.

„Vypadá to, že jsi trošku zmatený.“

Zvedl jsem kamínek z porostu u mých nohou a pozvedl ho nad rameno. Jakmile systém zaznamenal první pohyb mé útočné dovednosti, začal kamínek světle zeleně zářit.

Poté se moje levá ruka pohybovala téměř sama od sebe a kamínek odlétl, opisujíce rovnou světelnou linii a zasáhl kance přímo mezi očima. „Ggiik!“ Kanec zapištěl vzteky a obrátil se přímo na mě.

„Samozřejmě, že se pohnul, protože kanci nejsou jen trénovací figuríny. Ale když začneš správný pohyb, tak systém použije tvoji dovednost meče a zasáhne za tebe cíl.

„Pohyb… pohyb…“

Zatímco ta slova mumlal jako nějaké kouzlo, pozvedl svoji šavli, kterou držel v pravačce.

Ačkoliv modrý kanec, jehož oficiální název byl «Frenzy Boar»,[1] byl pouze monstrum první úrovně, tak Klein ztratil skoro polovinu svého života kvůli jeho protiútokům. Ale nevadí, i když zemře, tak se prostě oživí v «Starting City»,[2] které je poblíž, ale jít celou tu cestu sem zpět, a to jenom kvůli tomuhle, by bylo otravné.

Vypadalo to, že se budu muset do boje zapojit taky.

Pozdvihl jsem hlavu, blokujíce kancův útok mečem v pravačce.

„Hmmm… jak to jen vysvětlit… není to jako jedna, dva, tři a pak útok. Ale spíš jako shromažďování trochy energie a pak, jakmile ucítíš, že dovednost začala, uděláš bum a cítíš zásah monstra…“

„Bum, eh?“

Kleinova jindy drsná tvář se zkřivila v grimasu, jak se soustředil na meč u pasu.

Nádech, výdech; po hlubokém nádechu snížil postoj a pozvedl meč, jako by se ho chystal přehodit přes ramena. Tentokrát systém zaznamenal správný postoj a jeho meč začal vydávat světle oranžové světlo. „Ha!“ S tímto tichým výkřikem vyskočil, tentokrát už ale v úplně jiném pohybu, než byl ten předcházející.

„Swish–!“ Za doprovodu tohoto ostrého zvuku meč opsal vzduchem ohnivě červenou dráhu. «Reaver»,[3] základní dovednost zakřiveného jednoručního meče, zasáhla kance přímo do krku, jak se připravoval k útoku a zbavila ho zbytku životů, zatímco Kleinovy byly pořád na polovině.

„Guekk–!“ Ozvalo se žalostné sténání a jeho velké tělo se roztříštilo jako sklo a objevilo se množství fialových nápisů, zobrazujících kolik virtuálních zkušeností jsem získal.

„Jooo!“

Klein zakřičel, nasadil vítěznou pózu a s obrovským úsměvem na tváři pozvedl svou levačku. Poplácal jsem ho a znovu se usmál.

„Gratuluju k prvnímu vítězství… ale ten kanec… byl asi tak těžký jako sliz v ostatních hrách.“

„Eh, opravdu? Myslel jsem, že to byl alespoň nějaký střední nepřítel nebo tak!“

„To ani náhodou.“

Můj úsměv se stal trochu vynuceným, když jsem zasouval meč do pochvy na zádech.

I když jsem ho jenom škádlil, pochopil jsem, jak se právě teď cítí. Protože jsem měl dva měsíce zkušeností navíc než on, věděl jsem, že to bylo právě teď, kdy mohl zažít ten vzrušující pocit zabití nepřítele svýma vlastníma rukama.

Klein začal používat stále tu samou dovednost dokola křičíce, že to dokázal, asi jako formu cvičení. Nechal jsem ho tedy být a rozhlédl se.

Po nekonečně daleko se táhnoucí pláni se začali objevovat překrásné červánky, jak začalo zapadat slunce. Cesta na sever ukazovala siluetu lesa, šumící jezero bylo zase dole, směrem na jih a já mohl sotva rozeznat zdi obklopující město na východě. A směrem na západ nebylo nic, než nekonečná obloha se skupinami plujících zlatavých mráčků.

Byli jsme na pláních táhnoucích se západně od «Města začátečníků», které se nacházelo na severním konci první úrovně ohromného plujícího zámku – «Aincrad». Měla by tu okolo být celá řada hráčů bojujících s monstry, ale vzhledem k obrovské rozloze úrovně nebyli vidět.

Nyní, už konečně spokojený, Klein zasunul meč do pochvy a přišel ke mně rozhlížejíce se taktéž po okolí.

„Ale vážně… ač jsem se rozhlížel mnohokrát, stále nemůžu uvěřit tomu, že jsem «uvnitř hry».

„No, i když říkáš ‚uvnitř‘, není to, jako kdyby byly dovnitř vtaženy naše duše nebo tak něco. To jenom náš mozek vidí a slyší tohle všechno místo našich očí a uší… díky signálům, které mu «Nerve Gear» posílá,“ řekl jsem s pokrčením ramen.

Klein vyšpulil rty jako dítě.

„Ty už si zvyklý, ale pro mě je to úplně první «FullDive»![4] Není to úžasné? Skutečně… jaké já mám štěstí, že jsem se narodil v téhle době!“

„To přeháníš.“

Ale smál jsem se, protože jsem s ním stoprocentně souhlasil.

«Nerve Gear».

Jméno hardwaru, který řídil tuto virtuální MMORPG hru – «Sword Art Online».

Celá základní struktura tohoto hardwaru byla úplně jiná, než u předešlých.

Na rozdíl od starých rozhraní typu „monitor s plochou obrazovkou“ nebo „ruční ovladač“, měl Nerve Gear pouze jediné rozhraní: aerodynamické a pokrývající celou hlavu a tvář.

Uvnitř bylo nespočetné množství vysílačů. Pomocí elektronických signálů, jimi vysílaných, pak mělo zařízení přístup přímo do mozku uživatele. Uživatel nepoužíval své oči a uši k vidění a slyšení, ale signály byly přenášeny přímo do jeho mozku. Navíc přístroj neměl přístup pouze ke zraku a sluchu, ale také k hmatu, chuti a čichu, prostě ke všem z pěti smyslů.

Po nasazení Nerve Gearu, jeho upevnění pomocí řemínku pod bradou a pronesení zahajovacího příkazu «Navaž spojení» všechny zvuky utichnou a jste ponořeni do temnoty. Jakmile ale projdete skrz duhově zbarvený kruh uprostřed, jste uvnitř jiného světa, vytvořeného výhradně z těchto dat.

Takže…

Před půl rokem tento přístroj, který se začal prodávat v květnu 2022, úspěšně vytvořil «Virtuální realitu». Vývojářská společnost, která jej vytvořila, nazývá tuto skutečnost připojením do virtuální reality… «Úplné ponoření».

Znamenalo to úplné odloučení od reality.

Úplné proto, že Nerve Gear nejenom že posílal všem smyslům falešné signály, ale také blokoval a usměrňoval všechny ostatní, co mozek posílal tělu.

Tohle je základní předpoklad volného pohybu ve virtuální realitě, protože pokud by tělo dostávalo podněty z mozku během úplného ponoření uživatele, tak v ten moment, kdy by se uživatel rozhodl «běžet», jeho tělo by se rozeběhlo také.

Ale protože Nerve Gear mohl přesměrovávat příkazy, které mozek posílal do míchy, tak jsme se oba, já a Klein, mohli volně pohybovat svými postavami i meči kolem sebe.

Zcela jsme se ponořili do hry.

Efekt této skutečnosti zaujal nejenom mě, ale i další hráče natolik, že bychom se nikdy nemohli vrátit zpět ke starým dotykovým perům nebo pohybovým čidlům.

Klen se zadíval do dálky, na vítr, který se proháněl mezi plání a hradní zdí, se slzami v očích.

„Takže, SAO je tvoje první hra, kterou hraješ, pomocí Nerve Gearu?“ zeptal jsem se.

Klein, vypadající jako tichý a pohledný válečník z období Sengogu, otočil hlavu mým směrem a přikývl.

„Jo.“

Jeho vážný výraz a chování bylo tak úchvatné, že by se za něj nemusel stydět ani profesionální herec z historických her. Samozřejmě, že byl odlišný od jeho skutečného výrazu v reálném světě. Tohle byla jenom postava vytvořená z ničeho na základě výběru ze seznamu možností.

Já samozřejmě vypadal taky jako směšně pohledný hrdina z nějakého fantasy filmu.

Klein pokračoval svým slabě energickým hlasem, který byl taktéž jiný, než jeho skutečný hlas.

„Vlastně, abych byl přesný, tak jsem si koupil tohle zařízení docela ve spěchu, když jsem získal SAO. V první sérii bylo jenom deset tisíc kopií, takže hádám, že jsem měl vlastně štěstí… No vlastně, když o tom tak přemýšlím, tak ty jsi ho měl desetkrát větší, když tě vybrali do beta testování. Tam přece vybrali jenom tisíc lidí!“

„Asi jo, no… myslím, že máš pravdu.“

Nevědomky jsem si poškrábal hlavu, zatímco na mě Klein zíral.

Pamatoval jsem si to vzrušení a nadšení ohledně vytvoření «Sword Art Online», které bylo oznámeno pomocí médií, jako by to bylo včera.

Nerve Gear byl shledán jako budoucnost virtuálních her. Nicméně kvůli vylepšování stávajících technologií vyšlo jenom pár všedních titulů s potřebným softwarem pro Nerve Gear. Byly tu pouze puzzle a hry zaměřené na výuku a životní prostředí, což samozřejmě mnoho lidí, nadšených jako já, nepotěšilo.

Nerve Gear mohl vykreslovat skutečnou virtuální realitu.

Ale mohl jsi ujít jenom sto metrů vpřed a pak narazit do zdi, což bylo obrovské zklamání. Bylo téměř nevyhnutelné, když skuteční hráči jako já, kteří byli pohlceni hluboko v zážitcích z této nové technologie, začali předpovídat nové herní žánry.

Čekali jsme na internetovou hru, do které by se přihlásily miliony hráčů, které by rostly, bojovaly a žily jako by byly ve skutečném světě – prostě na MMORPG hru.

Když naše očekávání a touha narazily na své limity, tak byl právě včas oznámen příchod první virtuální MMORPG hry – «Sword Art Online». Jevištěm této hry je plovoucí zámek skládající se ze sta úrovní.

Hráči žili ve světě plném lesů a jezer, spoléhajíce se pouze na své meče a snažili se objevit cestu do vyšších úrovní, poráželi monstra a šli nekonečnou cestou za zlepšováním se.

«Magie», která je považována za nezbytnou součást fantasy MMORPG her, byla směle vynechána a místo toho bylo vytvořeno mnoho dovedností, známých jako «Dovednosti mečů». Byla to součást impozantního plánu nechat hráče pocítit zkušenosti z boje přímo, prostřednictvím jejich těl, za pomoci Nerve Gearu, tak moc, jak to jen bylo možné.

Dovednosti byly různé, zahrnovaly výrobní dovednosti (kování, zpracování kůže a šití) a všeobecné dovednosti (rybaření, vaření, přehrávání hudby) a tak dovolovaly hráči nejenom dobrodružství prožívat, ale také «žít» v něm. Pokud tedy chtěli a jejich dovednosti byly na dostatečně vysokých úrovních, mohli si třeba koupit dům a žít jako pastýři.

Nadšení hráčů postupně rostlo, jak byly jednotlivé informace uvolňovány.

Do beta testování bylo přijato pouze tisíc hráčů. Říká se, že sto tisíc lidí, což odpovídá přibližně polovině ze všech prodaných Nerve Gearů, se přihlásilo dobrovolně. Jediný důvod, že jsem byl z tohoto počtu vybrán, byl ten, že jsem měl prostě štěstí. Beta testeři měli také výhodu, že si mohli hru předobjednat.

Ty dva měsíce beta testování byly jako sen. Během školy jsem neustále přemýšlel o svých dovednostech, vybavení a předmětech. Okamžitě po skončení školy jsem běžel domů a ponořil se až do úsvitu. I tak beta testování skončilo jakoby mrknutím oka. Toho dne, kdy byla moje postava obnovena do výchozího stavu, jsem se cítil, jako bych ztratil polovinu sebe samého a pak jsem byl odstřižen.

A najednou – neděle, 6. listopadu 2022.

«Sword Art Online», ihned poté co všechny přípravy byly dokončeny, oficiálně spustil své servery ve třináct hodin.

Já už samozřejmě čekal třicet minut předem a poté jsem se přihlásil beze ztráty jedné jediné vteřiny. Když jsem si prohlédl server, zjistil jsem, že už bylo přihlášeno přes devět tisíc pět set lidí. Vypadalo to, že všichni, co měli to štěstí získat hru, přemýšleli stejně jako já. Všechny internetové obchody oznamovaly, že hra byla vyprodána pár vteřin poté, co se dostala do prodeje. Před kamennými prodejnami, ve kterých začal prodej včera, se vytvořily řady z lidí, kteří stáli ve frontě už po čtyři dny a dělali tolik hluku, že se dostali až do zpráv. To značilo, že téměř všichni lidé, kteří byli schopni zakoupit kopii této hry, byli skoro jistě závislí na hrách.

Ostatně Kleinovo chování to jasně dokazovalo.

Poté, co jsem se přihlásil do SAO, jsem začal nostalgicky běhat po kameny dlážděných cestách «Města začátečníků» a mířil jsem do obchodu se zbraněmi. Poté, co si Klein, pozorujíce mě na startu, uvědomil, že jsem byl beta tester, přiběhl ke mně bez jakéhokoliv zaváhání.

„Hele, nauč mě pár věcí!“ prosil.

Podivil jsem se, jak mohl být tak nezdvořilý a náročný na osobu, kterou ještě nikdy předtím nepotkal. Bylo to tak neuvěřitelné, až mi došla slova.

„Ah, er, no tak… proč nezajdeme do obchodu se zbraněmi?“ odpověděl jsem jako nějaký NPC. Skončili jsme spolu ve skupině a začal jsem ho učit nějaké základy boje. A tak jsme se vlastně ocitli v této situaci.

Popravdě, v reálném světě jsem s lidmi moc času netrávil a ve hrách možná ještě méně. Během beta testování jsem sice poznal spoustu lidí, ale nikdy jsem se k nim nedostal tak blízko, abych je mohl nazývat přáteli.

Ale Klein měl takovou tu stránku, která se vám dostane pod kůži a neshledal jsem to jako nepříjemné. Přemýšlejíce o možnosti, že bych s ním mohl zůstat, jsem otevřel ústa.

„Tak… co chceš dělat teď? Chceš pokračovat v lovu, než si na to zvykneš?“.

„Jasně… chci, ale…“.

Kleinovy oči se dívaly do pravého dolního rohu jeho zorného pole. Určitě musel kontrolovat čas.

„…no, musím se odhlásit a najíst. Objednal jsem si pizzu na sedmnáct třicet.“

„Dobrá příprava,“ řekl jsem do ztracena.

Klein vypnul hruď.

„Samozřejmě!“ řekl pyšně. „Slíbil jsem pár kamarádům, že se setkáme ve «Městě začátečníků». Mohl bych tě s nimi seznámit a mohli byste se přidat jako přátelé, abyste si mohli psát. Co myslíš?“

„Errr… Hmmm…“ zamumlal jsem podvědomě.

„S Kleinem jsem byl spokojen, ale nebyla tu záruka, že jeho přátelé budou stejní. Cítil jsem, že je spíš větší šance, že s nimi nebudu vycházet a pak bych se mohl pohádat i s Kleinem.“

„Měl bych…?“

Zdálo se, že pochopil moje důvody pro tu ne zrovna jistou odpověď a zavrtěl hlavou.

„Ah, nebudu tě nutit. Stejně se s nimi můžeš seznámit kdykoliv později.“

„…Jo. Omlouvám se, ale díky.“

Jakmile jsem mu poděkoval, divoce zavrtěl hlavou.

„Hej, hej! To já bych ti měl děkovat. Hodně jsi mi pomohl. Oplatím ti to někdy později. Jak se tak říká.“

Klein se usmál a znovu se podíval na hodiny.

„No, už se opravdu musím odhlásit. Máš mé velké díky, Kirito. Měj se.“

S těmi slovy natáhl ruku vpřed. V ten moment jsem si uvědomil, že tenhle člověk by byl skvělý vůdce v «jiné hře» a potřásl jsem mu rukou.

„Jo, uvidíme se.“

Pustili jsme se.

Tohle byla ta událost, kdy Aincrad, vlastně celý Sword Art Online, pro mě přestal být jenom zábavou.

Klein trochu ustoupil, překřížil přes sebe ukazováček s prostředníčkem a táhl dolů. Tahle kombinace otevřela «hlavní menu». Téměř ihned poté se ozvalo cinkání a objevil se fialový obdélník.

Poodstoupil jsem, sedl na kámen a také otevřel menu. Začal jsem pohybovat prsty a uspořádávat si věci, které jsem získal z boje proti kanci.

Najednou…

„Eh?“ řekl Klein divným tónem. „Co to má být…? Nikde tu není odhlašovací tlačítko.“

Přestal jsem hýbat prsty a zamyslel jsem se nad tím.

„Žádné tlačítko…? Nemožné, podívej se pozorněji,“ řekl jsem trochu zmateně.

Šermíř otevřel své oči doširoka zpoza čelenky a přiblížil hlavu k menu.

Obdélník, širší než vyšší, měl spoustu tlačítek nalevo a siluety napravo zobrazovaly vybavení. A na konci menu bylo tlačítko «Odhlásit», které umožňovalo odhlášení z hry.

Jakmile jsem otočil hlavu zpět k inventáři, který obsahoval věci, které jsem získal v průběhu několika hodin bojů, začal Klein mluvit neobvykle hlasitě.

„Opravdu tam není. Podívej se sám Kirito.“

„Řekl jsem ti, že je nemožné, aby tam nebylo…“ zamumlal jsem a s povzdechem jsem klepl na levé horní tlačítko umožňující návrat do menu.

Inventář na pravé straně se zavřel a hlavní menu se otevřelo. Nalevo od siluet, které obsahovaly stále docela dost prázdného místa, se objevila dlouhá řada tlačítek.

Posunul jsem rukou směrem dolů pohybem, na který jsem už zvykl a…

Mé tělo ztuhlo.

Nebylo tu.

Přesně jak řekl Klein, tlačítko, které tu bylo během beta testování, ne, které tu bylo, i když jsem se přihlásil – najednou zmizelo.

Zíral jsem několik vteřin do prázdného místa a pak jsem se porozhlédl v menu, ujišťujíce se, zda jenom nezměnilo pozici. Klein se na mě podíval s výrazem „Že jo?“ na tváři.

„Není tam, správně?“

„Jo, není tu.“

Přikývl jsem, ačkoliv mi nebylo příjemné s tím takhle jednoduše souhlasit. Klein se usmál a začal si mnout svou úzkou bradu.

„No, jsme tu první den, takže k takovým chybám může docházet. Administrátoři teď budou asi brečet z té záplavy zpráv od hráčů.“ Řekl Klein klidně.

„Nevadí ti tu tahle postávat? Neříkal jsi, že sis objednal pizzu?“ zeptal jsem se škádlivě.

„Ah, máš pravdu!“

Usmál jsem se, když jsem sledoval, jak poskakoval s vytřeštěnýma očima.

Vyhodil jsem pár nepotřebných položek z inventáře, který byl červeně zbarvený z velkého množství položek, a vykročil ke Kleinovi.

„Argh! Moje pizza s ančovičkami a zázvorové pivo…!“

„Proč nezavoláš administrátorům? Možná tě budou moci odpojit od nich.“

„Zkoušel jsem to, ale neodpovídají. Sakra, už je pět dvacet pět. Hej, Kirito! Není tu nějaká jiná možnost, jak se odhlásit?“

Poslouchajíce Kleina mávajícího rukama…

Obličej mi strnul. Ucítil jsem na zádech chladný pot, který se tvořil díky mému bezdůvodnému strachu.

„Uvidíme… odhlásit se…“ řekl jsem, zatímco jsem o tom přemýšlel.

K odhlášení se z virtuální reality a návratu do svého pokoje jsem musel: otevřít hlavní menu, stisknout tlačítko Odhlásit a poté stisknout Ano v dialogu, který se objevil vpravo. Bylo to vlastně docela jednoduché. Ale… kromě tohoto způsobu jsem si nebyl vědom, jak se jinak odhlásit.

Podíval jsem se Kleinovi do tváře, kterou měl o něco málo výše než já a zavrtěl hlavou.

„Ne… jiná možnost není. Pro odhlášení musíš použít menu. Žádný jiný způsob neexistuje.“

„To je nesmysl… musí tu být něco!“

Klein začal křičet, jako by odmítal přijmout mé zjištění.

„Návrat! Odhlásit! Únik!“

Ale samozřejmě se nic nestalo, protože žádné hlasové příkazy tohoto typu v SAO neexistovaly.

Poté, co se Klein, poskakujíce všude okolo, vykřičel, jsem k němu promluvil.

„Je to k ničemu, Kleine. Dokonce ani v manuálu není nic o nouzovém odhlášení.“

„Ale… tohle je prostě hloupost! I když je to jenom chyba, tak se nemůžu vrátit do svého pokoje a těla, když chci!“ řval s bezradným výrazem na tváři.

Úplně jsem s ním souhlasil.

Tohle bylo nereálné. Úplný nesmysl. Ale momentálně to byla bezesporu pravda.

„Hej… co to má znamenat? Je to opravdu divný. Teď se nemáme jak odhlásit ze hry!“

Klein se zoufale zasmál a pak začal znova rychle mluvit.

„Počkej, můžeme jednoduše vypnout napájení. Nebo si sundat «Nerve Gear».“

Jak jsem sledoval pohyby Kleinových rukou, snažící se o sundání jakési neviditelné helmy, pocítil jsem zase tu úzkost.

„Oboje je nemožný. Nemůžeme pohybovat se svými těly… skutečnými těly. «Nerve Gear» zachytí všechny signály, které náš mozek odsud pošle,“ poklepal jsem si na temeno, „a přepošle je zpět sem, k našim postavám, aby se mohly pohybovat.“

Klein pomalu zavřel pusu a spustil ruce dolů.

Oba jsme chvíli potichu stáli, ztraceni ve vlastních myšlenkách.

K dosažení stavu úplného ponoření je nutné, aby Nerve Gear zachytával signály jdoucí z našeho mozku směrem do páteře a přeposílal je, abychom mohli ovládat postavy v tomto světě. Takže i přes usilovné máchání rukama v tomto světě, moje ruce na skutečném těle (ležící na posteli v mém pokoji) se nepohnou ani o píď, což zajišťuje, že se nemůžu praštit hlavou třeba o hranu stolu nebo podobně.

Ale právě tady a teď se kvůli tomuhle nemůžeme sami, ze své vlastní vůle, odpojit z úplného ponoření.

„…Takže dokud nebude ta chyba opravena nebo nám někdo v reálném světě nesundá Nerve Gear, tak tu musíme čekat?“ zamumlal ještě trochu otřesený Klein.

Tiše jsem naznačil souhlas.

„Ale já žiju sám. Co ty?“

Trochu jsem zaváhal, ale řekl jsem mu pravdu.

„…Já žiju s mámou a mladší sestrou. Jenom my tři. Myslím, že když nepřijdu dolů na večeři, tak moje úplné ponoření přeruší.“

„Co? Kolik je tvé sestře?“

Klein se na mě okamžitě podíval, jeho oči zářily. Odstrčil jsem jeho hlavu pryč.

„Nechceš se radši uklidnit? Je ve sportovním klubu a nesnáší hry, nemá absolutně nic společného s lidmi, jako jsme my… vlastně víc než to,“ rozpažil jsem pravačku ve snaze změnit téma. „Nemyslíš, že je to divný?“

„Určitě, když je to chyba.“

„Ne, to není jenom chyba, to je chyba znemožňující «odhlášení». To je dostatečně velký problém, který musí poškodit samotnou hru. Stejně jako tvoje pizza v reálném světě každou vteřinou chladne, tak tohle je taky ztráta peněz, nebo ne?“

„…Studená pizza… Ta je stejně bezvýznamná jako natto!“

Nevšímal jsem si jeho nesmyslných komentářů a mluvil dál.

„Jestli to takhle bude pokračovat, tak by měli administrátoři vypnout server a všechny odhlásit, ať už je příčina jakákoliv. Ale… už je to patnáct minut, co jsme to poprvé zpozorovali, a žádná systémová zpráva upozorňující na odstavení serverů se neobjevila. Je to prostě hodně divný.“

„Hmmm, když o tom teď tak přemýšlím, tak máš pravdu.“

Klein si začal mnout bradu s vážným výrazem ve tváři. V oblasti pod čelenkou, která trochu zakrývala jeho ostrý nos, se mu v očích zračila inteligence.

Začal jsem ho poslouchat, cítíce se trochu divně, protože jsem se vlastně bavil s někým, koho bych vůbec nepotkal, kdybych smazal svůj účet.

„Společnost, která vytvořila SAO, «Argus», je známá tím, že je ohleduplná vůči svým uživatelům, ne? To je hlavní důvod proč všichni bojovali o to, aby dostali kopii, i přesto, že se jedná o první hru svého druhu vůbec. Nedává to smysl, aby si to takhle pokazili hned první den.“

„Souhlasím. Navíc SAO je první virtuální MMORPG hra. Pokud se tu něco stane, mohlo by to mít vliv na celý žánr.“

Pohlédli jsme si s Kleinem vzájemně do našich virtuálních tváří a povzdechli si.

Roční období v Aincradu byla založena na realitě, takže tu byl taky brzký podzim.

Podíval jsem nahoru nasávajíce chladný virtuální vzduch a hluboce se nadechl.

Sto metrů před námi jsem mohl vidět světle fialovou barvu spodní části druhé úrovně. Jak jsem tak pozoroval nerovný povrch, uviděl jsem obrovskou věž – «labyrint». To byla cesta na vyšší úroveň – a vypadlo to, že je spojena s vnějším vchodem.

Bylo krátce po sedmnácti třiceti a malý proužek oblohy, který šel vidět, byl plný červánků od zapadajícího slunce. Navzdory té situaci, ve které jsem byl, pozorujíce nekonečné pláně ve zlatavé barvě večerního slunce, jsem oněměl před krásou tohoto virtuálního světa.

A hned poté.

Se svět změnil jednou provždy.

Vysvětlivky[edit]
  1. Zuřivý kanec - slabší monstrum nacházející se na první úrovni
  2. Město začátečníků - největší město Aincradu nacházející se na první úrovni
  3. Reaver - základní dovednost jednoručního zakřiveného meče používaná zejména Kleinem
  4. Úplné ponoření - technologie využívaná k úplnému ponoření do virtuální reality, vyvinuta Akihikem Kayabou, vedla k vytvoření NerveGearu
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole první Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole třetí