Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 20

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola dvacátá[edit]

„Průzkumná skupina byla zničena…?!“

Byli jsme uvítáni touto šokující zprávou, když jsme se vrátili na velitelství Rytířů krvavé přísahy v Grandumu poprvé za dva týdny.

V současnosti jsme byli v jednom z vyšších pater železné věže, která sloužila jako velitelství, uvnitř konferenční místnosti s obrovským oknem, kde jsme s Heathcliffem mluvili posledně. Heathcliff seděl uprostřed obrovského půlkruhového stolu oblečen v jeho obvyklé dlouhé róbě. Ostatní vůdci klanu seděli po obou jeho stranách, až na to, že Godfree tentokrát nebyl přítomen.

Heathcliff sevřel své kostnaté prsty dohromady před svým obličejem a pomalu přikývl s hlubokým zamračením.

„Stalo se to včera. Průzkum labyrintu sedmdesátého pátého patra trval docela dlouho, ale byli jsme ho schopni dokončit beze ztrát. Ačkoliv jsem očekával, že zažijeme těžké chvíle při porážce bosse…“

Měl jsem pocit, že se něco takového může stát. Důvodem toho bylo, že ze všech labyrintních bossů, byly mimořádně velcí a silní jenom ti z dvacáté páté a padesáté úrovně, což vedlo k těžkým ztrátám v obou těchto bitvách.

Boj proti dvouhlavému obru na dvacáté páté úrovni prakticky rozdrtil elitní vojsko «Armády», což bylo hlavní příčinou úpadku jejich organizace. Když šestiruké monstrum, které vypadalo, jako kovová socha Buddhy zahájilo prudký útok během bitvy na padesáté úrovni, mnoho hráčů se vyděšeně teleportovalo pryč bez souhlasu a téměř způsobili zhroucení přední linie. Pokud by posily přišli jenom o trochu později, čelili bychom dalšímu totálnímu rozdrcení. A faktem bylo, že osoba, která sama držela linii během bitvy, dokud nepřišla podpora, byla právě přede mnou.

Pokud výjimečně silný boss čekal na každé dvacáté páté úrovni, pak bylo pravděpodobné, že tento boss bude stejný.

„…Takže jsem poslal průzkumnou hlídku dvaceti mužů skládající se z členů pěti různých klanů,“ pokračoval Heathcliff monotóně. Vzhledem k tomu, že jeho oči byly jenom pootevřené, bylo nemožné rozpoznat jeho emoce za těma mosaznýma očima.

„Měli udělat průzkum s nejvyšší opatrností. Deset z nich zůstalo před místností s bossem jako záloha… ale když prvních deset vstoupilo a dosáhlo středu místnosti, brána se zavřela, jakmile se objevil boss. Podle zpráv těch deseti, co čekalo venku, byly dveře zavřené více než pět minut a nic, z toho co dělali, včetně použití paklíče nebo útoků na dveře, nemělo žádný efekt. V době, kdy se dveře konečně otevřely…“

Okraje Heathcliffových úst byly nervózní. Na chvíli zavřel obě své oči a pak pokračoval: „Nikdo nebyl v místnosti. Boss a deset mužů zmizelo. Nikde nebyla ani známka po teleportaci. Nevrátili se… a já jsem poslal někoho, aby zkontroloval listinu smrtí na kovovém monumentu uvnitř Paláce Černého železa pro potvrzení…“

Další část neřekl nahlas a jednoduše zavrtěl hlavou. Asuna vedle mne zatajila dech a pak se jí podařilo vyloudit ven přiškrceným hlasem: „Deset… lidí… Jak se to stalo…?“

„Antikrystalová oblast…?“

Heathcliff krátce přikývl na mou otázku.

„Je to jediné vysvětlení. Podle zprávy od Asuny-kun byla sedmdesátá čtvrtá úroveň stejná, takže je velmi pravděpodobné, že od teď bude každá místnost s bossem antikrystalovou oblastí.“

„Sakra…“

Zaklel jsem. Pokud nebyl nouzový únik možný, šance, že lidé budou umírat kvůli neočekávaným okolnostem, se výrazně zvýšila. Nebudeme mít žádné oběti – to byla nejdůležitější zásada při čištění hry. Ale bylo nemožné ji vyčistit když jsme neporazili bosse…

„Stává se čím dál tím více pravou hrou smrti…“

„Nicméně, nemůžeme se vzdát vyčištění hry jenom kvůli tomu…“

Heathcliff zavřel své oči a pak promluvil klidným, ale odhodlaným hlasem: „Navíc kromě antikrystalové oblasti místnost také zablokovala východ, jakmile se boss objevil. Protože se jedná o tenhle případ, můžeme zaútočit jenom s co největší skupinou hráčů, kterou můžeme řídit a koordinovat. Původně jsem vás dva nechtěl zavolat zpátky, protože jste se právě vzali, ale doufám, že pochopíte naše dilema.“

Odpověděl jsem s pokrčením ramen: „Pomůžeme. Ale pokládám Asunino bezpečí za svojí nejvyšší prioritu. Pokud nastane nebezpečná situace, budu jí dávat přednost před zbytkem skupiny.“

Heathcliff se usmál téměř neznatelným způsobem.

„Ten, kdo si přeje chránit jiné je schopen uvolnit největší sílu. Těším se na tvé úspěchy na bojišti. Útok začne za tři hodiny. Očekává se účast třiceti dvou lidí včetně vás dvou. Sejdeme se před teleportační bránou v Collonii na sedmdesáté páté úrovni. V jednu hodinu. Rozchod.

Jak skončil, červený válečník a jeho muži vstali a opustili místnost.

„Tři hodiny… co budeme dělat?“ zeptala se Asuna zatímco si roztržitě sedla na železnou lavičku. Mlčky jsem ji pozoroval. Její tělo, které bylo pokryté bílou bojovou uniformou s červenými dekoracemi, její dlouhé a hedvábné vlasy, její hnědé zářící oči – byla tak krásná, jako neocenitelný klenot.

Když si všimla, jak jsem se na ní upřeně díval, Asuna se začervenala a zeptala se mne s rozpačitým úsměvem: „Co…? Co je?“

Váhavě jsem otevřel ústa: „…Asuno…“

„Co?“

„Prosím, nezlob se a poslouchej mne. Ten dnešní boj s bossem… nemohla by ses ho neúčastnit a počkat tady na můj návrat?“

Asuna na mne nejprve zírala, pak sklonila hlavu s melancholickým výrazem a řekla: „…Proč to říkáš…?“

„Navzdory tomu, co Heathcliff řekl, jednoduše nemůžeme předvídat, co se stane na místě, kde nemohou být použity krystaly. Mám opravdu strach… když o tom přemýšlím… že se ti něco stane…“

„…Chceš, abych počkala na bezpečném místě, zatímco ty jdeš sám někam, kde není bezpečno?“ řekla, vstala a šla ke mně sebejistými kroky. Její oči byly vášnivě plamenné.

„Pokud bych to udělala a ty by ses nevrátil, pak bych spáchala sebevraždu. Nejenom, že bych ztratila důvod, proč žít, ale také bych si nikdy neodpustila, že jsem tu jednoduše čekala. Pokud chceš utéci, pak utečeme spolu. Pokud to chceš udělat, tak mi to nevadí.“

Skončila a dotkla se středu mé hrudi konečky její pravé ruky. Její oči změkli a jemný úsměv se objevil na jejím obličeji.

„Ale, víš… Všichni účastníci dnešní bitvy se bojí a všichni by chtěli utéci. Ale i přes ten strach souhlasili, že se přidají. To proto, že vůdce a ty… protože dva nejsilnější lidé v tomto světě je povedou… tohle si myslím… vím, že se ti nelíbí, když musíš nést zodpovědnost. Ale doufám, že to zkusíš, alespoň pro jednou, ne jenom pro ně, ale taky pro nás… Abychom se mohli vrátit do skutečného světa, kde se můžeme znovu potkat; doufám, že společně to zvládneme.

Zvedl jsem pravou ruku a sevřel jemně její ruku. Ten pocit, že jsem ji nechtěl ztratit, proudil z hloubi mého srdce.

„…Promiň… já jsem na chvíli zpanikařil. Abych pravdu řekl, opravdu bych si přál, abychom mohli jednoduše utéct spolu. Nechci, abys zemřela, a já také nechci zemřít. Nemusíme…“

Díval jsem se Asuně do očí a pokračoval v mluvení: „Nevadí, jestli se nedokážeme vrátit do skutečného světa… Chci s tebou dál žít v té lesní chatičce. My dva… navždy…“

Asuna se chytila za hrudník zbývající rukou. Zavřela oči a zamračila se, jako kdyby se snažila něco vydržet. Pak vydala skleslý povzdech ze svých úst.

„Jo… Je to pravdu jako sen… bylo by skvělé, kdybychom to mohli udělat… Strávit každý den spolu… navždy…“

Tady se zastavila a kousla se do rtu, jako kdyby vyslovila nesplnitelné přání. Pak otevřela oči a podívala se na mne s vážným výrazem ve tváři: „Kirito-kun, už jsi někdy přemýšlel o tom…? O tom, co se děje s našimi skutečnými těly právě teď?“ Byl jsem ochromen touhle nečekanou otázkou. Bylo to pravděpodobně něco, o co se tady každý hráč bál. Ale protože nebyl žádný způsob, jak kontaktovat vnější svět, bylo zbytečné o tom přemýšlet. Ačkoliv měl každý strach, také se vyhýbali konfrontaci s touto otázkou.

„Pamatuješ si? Ta osoba… Akihikův Kayabův úvod na začátku hry. Řekl, že Nerve Gear umožní dvou hodinové odpojení. Ale důvod pro to byl…“

„…Přesun našich těl do řádných lékařských zařízení…“

Asuna přikývla, když jsem to zamumlal.

„Pak o několik dní později, každý byl na asi hodinu odpojen, že?“

Něco takového se určitě stalo. Díval jsem se varování ohledně odpojení a obával se, zda mne Nerve Gear zabije po dvou hodinách nebo ne.

„Myslím, že při tom byl každý z nás přesunut do nemocnice. Není možné, se starat o osobu v bezvědomí po dobu několika let v normální domácnosti. Pravděpodobně nás přestěhovali do nemocnic a pak nás opět připojili…“

„…Jo, myslím, že máš pravdu…“

„Pokud naše těla jenom leží na posteli, daří se je udržet naživu jenom díky nespočetnému množství hadiček k němu připojených… Nemyslím si, že je to bezpečné zůstat v tomhle stavu napořád.“

Najednou jsem byl ovládnut strachem, že moje tělo začíná slábnout; objal jsem Asunu abych si potvrdil naši existenci.

„…Jinými slovy… bez ohledu na to, zda můžeme vyčistit hru… bude vždy existovat časový limit…“

„…A tenhle časový limit bude jiný u každé osoby… Vzhledem k tomu, že mluvení o «druhé straně» je tady tabu, ještě jsem tohle s nikým jiným neprobírala… Ale ty jsi jiný. Já… já chci strávit celý svůj život po tvém boku. Chci s tebou jít na skutečné rance, vzít si tě ve skutečnosti a pak spolu zestárnout. Tak… tak…“

Nemohla pokračovat. Asuna zabořila svůj obličej do mé hrudi a nechala téci slzy. Pomalu jsem si hladil po zádech, abych ji pomohl dokončit její slova.

„Takže… Nemáme na vybranou, než právě teď bojovat…“

Mé obavy ve skutečnosti neodešly. Ale jak jsem to teď mohl vzdát, když Asuna dělala to nejlepší, aby nám otevřela společnou budoucnost, zatímco se snažila nezkolabovat?

Je to v pořádku – určitě to bude v pořádku. Dokud budeme spolu, určitě to tak bude…

Posílal jsem sevření rukou a pevně objal Asunu, abych se zbavil děsivého pocitu, který hrozil, že mne pohltí.

Navigace[edit]
Zpět k Kapitole devatenácté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole jednadvacáté