Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 21

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola jednadvacátá[edit]

„Průzkumná skupina byla zničena…?!“

Byli jsme uvítáni touto šokující zprávou, když jsme se vrátili na velitelství Rytířů krvavé přísahy v Grandumu poprvé za dva týdny.

V současnosti jsme byli v jednom z vyšších pater železné věže, která sloužila jako velitelství, uvnitř konferenční místnosti s obrovským oknem, kde jsme s Heathcliffem mluvili posledně. Heathcliff seděl uprostřed obrovského půlkruhového stolu oblečen v jeho obvyklé dlouhé róbě. Ostatní vůdci klanu seděli po obou jeho stranách, až na to, že Godfree tentokrát nebyl přítomen.

Heathcliff sevřel své kostnaté prsty dohromady před svým obličejem a pomalu přikývl s hlubokým zamračením.

„Stalo se to včera. Průzkum labyrintu sedmdesátého pátého patra trval docela dlouho, ale byli jsme ho schopni dokončit beze ztrát. Ačkoliv jsem očekával, že zažijeme těžké chvíle při porážce bosse…“

Měl jsem pocit, že se něco takového může stát. Důvodem toho bylo, že ze všech labyrintních bossů, byly mimořádně velcí a silní jenom ti z dvacáté páté a padesáté úrovně, což vedlo k těžkým ztrátám v obou těchto bitvách.

Boj proti dvouhlavému obru na dvacáté páté úrovni prakticky rozdrtil elitní vojsko «Armády», což bylo hlavní příčinou úpadku jejich organizace. Když šestiruké monstrum, které vypadalo, jako kovová socha Buddhy zahájilo prudký útok během bitvy na padesáté úrovni, mnoho hráčů se vyděšeně teleportovalo pryč bez souhlasu a téměř způsobili zhroucení přední linie. Pokud by posily přišli jenom o trochu později, čelili bychom dalšímu totálnímu rozdrcení. A faktem bylo, že osoba, která sama držela linii během bitvy, dokud nepřišla podpora, byla právě přede mnou.

Pokud výjimečně silný boss čekal na každé dvacáté páté úrovni, pak bylo pravděpodobné, že tento boss bude stejný.

„…Takže jsem poslal průzkumnou hlídku dvaceti mužů skládající se z členů pěti různých klanů,“ pokračoval Heathcliff monotóně. Vzhledem k tomu, že jeho oči byly jenom pootevřené, bylo nemožné rozpoznat jeho emoce za těma mosaznýma očima.

„Měli udělat průzkum s nejvyšší opatrností. Deset z nich zůstalo před místností s bossem jako záloha… ale když prvních deset vstoupilo a dosáhlo středu místnosti, brána se zavřela, jakmile se objevil boss. Podle zpráv těch deseti, co čekalo venku, byly dveře zavřené více než pět minut a nic, z toho co dělali, včetně použití paklíče nebo útoků na dveře, nemělo žádný efekt. V době, kdy se dveře konečně otevřely…“

Okraje Heathcliffových úst byly nervózní. Na chvíli zavřel obě své oči a pak pokračoval: „Nikdo nebyl v místnosti. Boss a deset mužů zmizelo. Nikde nebyla ani známka po teleportaci. Nevrátili se… a já jsem poslal někoho, aby zkontroloval listinu smrtí na kovovém monumentu uvnitř Paláce Černého železa pro potvrzení…“

Další část neřekl nahlas a jednoduše zavrtěl hlavou. Asuna vedle mne zatajila dech a pak se jí podařilo vyloudit ven přiškrceným hlasem: „Deset… lidí… Jak se to stalo…?“

„Antikrystalová oblast…?“

Heathcliff krátce přikývl na mou otázku.

„Je to jediné vysvětlení. Podle zprávy od Asuny-kun byla sedmdesátá čtvrtá úroveň stejná, takže je velmi pravděpodobné, že od teď bude každá místnost s bossem antikrystalovou oblastí.“

„Sakra…“

Zaklel jsem. Pokud nebyl nouzový únik možný, šance, že lidé budou umírat kvůli neočekávaným okolnostem, se výrazně zvýšila. Nebudeme mít žádné oběti – to byla nejdůležitější zásada při čištění hry. Ale bylo nemožné ji vyčistit když jsme neporazili bosse…

„Stává se čím dál tím více pravou hrou smrti…“

„Nicméně, nemůžeme se vzdát vyčištění hry jenom kvůli tomu…“

Heathcliff zavřel své oči a pak promluvil klidným, ale odhodlaným hlasem: „Navíc kromě antikrystalové oblasti místnost také zablokovala východ, jakmile se boss objevil. Protože se jedná o tenhle případ, můžeme zaútočit jenom s co největší skupinou hráčů, kterou můžeme řídit a koordinovat. Původně jsem vás dva nechtěl zavolat zpátky, protože jste se právě vzali, ale doufám, že pochopíte naše dilema.“

Odpověděl jsem s pokrčením ramen: „Pomůžeme. Ale pokládám Asunino bezpečí za svojí nejvyšší prioritu. Pokud nastane nebezpečná situace, budu jí dávat přednost před zbytkem skupiny.“

Heathcliff se usmál téměř neznatelným způsobem.

„Ten, kdo si přeje chránit jiné je schopen uvolnit největší sílu. Těším se na tvé úspěchy na bojišti. Útok začne za tři hodiny. Očekává se účast třiceti dvou lidí včetně vás dvou. Sejdeme se před teleportační bránou v Collonii na sedmdesáté páté úrovni. V jednu hodinu. Rozchod.

Jak skončil, červený válečník a jeho muži vstali a opustili místnost.

„Tři hodiny… co budeme dělat?“ zeptala se Asuna zatímco si roztržitě sedla na železnou lavičku. Mlčky jsem ji pozoroval. Její tělo, které bylo pokryté bílou bojovou uniformou s červenými dekoracemi, její dlouhé a hedvábné vlasy, její hnědé zářící oči – byla tak krásná, jako neocenitelný klenot.

Když si všimla, jak jsem se na ní upřeně díval, Asuna se začervenala a zeptala se mne s rozpačitým úsměvem: „Co…? Co je?“

Váhavě jsem otevřel ústa: „…Asuno…“

„Co?“

„Prosím, nezlob se a poslouchej mne. Ten dnešní boj s bossem… nemohla by ses ho neúčastnit a počkat tady na můj návrat?“

Asuna na mne nejprve zírala, pak sklonila hlavu s melancholickým výrazem a řekla: „…Proč to říkáš…?“

„Navzdory tomu, co Heathcliff řekl, jednoduše nemůžeme předvídat, co se stane na místě, kde nemohou být použity krystaly. Mám opravdu strach… když o tom přemýšlím… že se ti něco stane…“

„…Chceš, abych počkala na bezpečném místě, zatímco ty jdeš sám někam, kde není bezpečno?“ řekla, vstala a šla ke mně sebejistými kroky. Její oči byly vášnivě plamenné.

„Pokud bych to udělala a ty by ses nevrátil, pak bych spáchala sebevraždu. Nejenom, že bych ztratila důvod, proč žít, ale také bych si nikdy neodpustila, že jsem tu jednoduše čekala. Pokud chceš utéci, pak utečeme spolu. Pokud to chceš udělat, tak mi to nevadí.“

Skončila a dotkla se středu mé hrudi konečky její pravé ruky. Její oči změkli a jemný úsměv se objevil na jejím obličeji.

„Ale, víš… Všichni účastníci dnešní bitvy se bojí a všichni by chtěli utéci. Ale i přes ten strach souhlasili, že se přidají. To proto, že vůdce a ty… protože dva nejsilnější lidé v tomto světě je povedou… tohle si myslím… vím, že se ti nelíbí, když musíš nést zodpovědnost. Ale doufám, že to zkusíš, alespoň pro jednou, ne jenom pro ně, ale taky pro nás… Abychom se mohli vrátit do skutečného světa, kde se můžeme znovu potkat; doufám, že společně to zvládneme.

Zvedl jsem pravou ruku a sevřel jemně její ruku. Ten pocit, že jsem ji nechtěl ztratit, proudil z hloubi mého srdce.

„…Promiň… já jsem na chvíli zpanikařil. Abych pravdu řekl, opravdu bych si přál, abychom mohli jednoduše utéct spolu. Nechci, abys zemřela, a já také nechci zemřít. Nemusíme…“

Díval jsem se Asuně do očí a pokračoval v mluvení: „Nevadí, jestli se nedokážeme vrátit do skutečného světa… Chci s tebou dál žít v té lesní chatičce. My dva… navždy…“

Asuna se chytila za hrudník zbývající rukou. Zavřela oči a zamračila se, jako kdyby se snažila něco vydržet. Pak vydala skleslý povzdech ze svých úst.

„Jo… Je to pravdu jako sen… bylo by skvělé, kdybychom to mohli udělat… Strávit každý den spolu… navždy…“

Tady se zastavila a kousla se do rtu, jako kdyby vyslovila nesplnitelné přání. Pak otevřela oči a podívala se na mne s vážným výrazem ve tváři: „Kirito-kun, už jsi někdy přemýšlel o tom…? O tom, co se děje s našimi skutečnými těly právě teď?“ Byl jsem ochromen touhle nečekanou otázkou. Bylo to pravděpodobně něco, o co se tady každý hráč bál. Ale protože nebyl žádný způsob, jak kontaktovat vnější svět, bylo zbytečné o tom přemýšlet. Ačkoliv měl každý strach, také se vyhýbali konfrontaci s touto otázkou.

„Pamatuješ si? Ta osoba… Akihikův Kayabův úvod na začátku hry. Řekl, že Nerve Gear umožní dvou hodinové odpojení. Ale důvod pro to byl…“

„…Přesun našich těl do řádných lékařských zařízení…“

Asuna přikývla, když jsem to zamumlal.

„Pak o několik dní později, každý byl na asi hodinu odpojen, že?“

Něco takového se určitě stalo. Díval jsem se varování ohledně odpojení a obával se, zda mne Nerve Gear zabije po dvou hodinách nebo ne.

„Myslím, že při tom byl každý z nás přesunut do nemocnice. Není možné, se starat o osobu v bezvědomí po dobu několika let v normální domácnosti. Pravděpodobně nás přestěhovali do nemocnic a pak nás opět připojili…“

„…Jo, myslím, že máš pravdu…“

„Pokud naše těla jenom leží na posteli, daří se je udržet naživu jenom díky nespočetnému množství hadiček k němu připojených… Nemyslím si, že je to bezpečné zůstat v tomhle stavu napořád.“

Najednou jsem byl ovládnut strachem, že moje tělo začíná slábnout; objal jsem Asunu abych si potvrdil naši existenci.

„…Jinými slovy… bez ohledu na to, zda můžeme vyčistit hru… bude vždy existovat časový limit…“

„…A tenhle časový limit bude jiný u každé osoby… Vzhledem k tomu, že mluvení o «druhé straně» je tady tabu, ještě jsem tohle s nikým jiným neprobírala… Ale ty jsi jiný. Já… já chci strávit celý svůj život po tvém boku. Chci s tebou jít na skutečné rance, vzít si tě ve skutečnosti a pak spolu zestárnout. Tak… tak…“

Nemohla pokračovat. Asuna zabořila svůj obličej do mé hrudi a nechala téci slzy. Pomalu jsem si hladil po zádech, abych ji pomohl dokončit její slova.

„Takže… Nemáme na vybranou, než právě teď bojovat…“

Mé obavy ve skutečnosti neodešly. Ale jak jsem to teď mohl vzdát, když Asuna dělala to nejlepší, aby nám otevřela společnou budoucnost, zatímco se snažila nezkolabovat?

Je to v pořádku – určitě to bude v pořádku. Dokud budeme spolu, určitě to tak bude…

Posílal jsem sevření rukou a pevně objal Asunu, abych se zbavil děsivého pocitu, který hrozil, že mne pohltí.

Na hlavním náměstí s teleportační bránou v Collinii na sedmdesáté páté úrovni čekala skupina hráčů s vysokými úrovněmi, takže mně napadlo, že to musí být skupina na bosse. Jak jsem s Asunou vystoupil z brány a zamířil k nim, všichni zavřeli ústa a posílali napjaté pohledy naším směrem. Někteří z nich nám dokonce věnovali klanový pozdrav.

Zastavil jsem, protože mne to ohromilo. Ale Asuna zasalutovala na odpověď a pak mne bodla do boku.

„Pojď, Kirito-kun, teď jsi vůdce, takže by ses s nimi měl pořádně pozdravit!“

„Co…?“ zasalutoval jsem jim rozpačitě. Až doteď jsem byl součástí mnoha skupin na bosse, ale tohle bylo poprvé, co se mi dostávalo tolik pozornosti.

„Hej!“

Někdo mne poklepal na rameno, otočil jsem se a uviděl nositele katany, Kleina, usmívajícího se pod svým šátkem. Překvapivě vedle něj stála mohutná postava Agila, který byl vybavený obouruční sekerou v rukou.

„Co…? Vy dva se také účastníte?“

„Proč jsi překvapený?! Nebereš nás až moc na lehkou váhu?!“ vykřikl Agil rozčileně.

„Dokonce jsem musel zavřít svůj obchod, když jsem slyšel, že máte těžké časy. Vědět, že si nevážíš mé nezištné pomoci…“

Udeřil jsem ho do ruky, když to prohlašoval spolu s přehnanými tělesnými pohyby.

„Chápu tvé pocity velmi dobře. Takže s tebou nemusíme počítat, až si budeme rozdělovat kořist, co?“

Když jsem to řekl, obr zatřásl holou hlavou a stočil své obočí do znaku osmičky.

„No. To je trochu…“

Jak se jeho slábnoucí hlas vytrácel, Asuna s Kleinem se dali zároveň do smíchu, který se rychle rozšířil i na ostatní hráče a zdánlivě odplavil všechnu úzkost.

Přesně v jednu hodinu dorazilo k bráně několik nových hráčů. Byl to Heathcliff oblečený do jeho červeného hábitu s obrovským štítem ve tvaru kříže v ruce a elitní jednotky Rytířů krvavé přísahy. Napjatá atmosféra opět ovládla hráče, když viděli nově příchozí.

Pokud bychom měli porovnávat jenom úrovně a statistiky, pak jediná osoba, která mohla být výše než Asuna a já, byl sám Heathcliff. Ale jejich sehranost dávala vyčnívat jejich týmové spolupráci. Na rozdíl od jejich červenobílých klanových barev byly jejich zbraně a brnění naprosto odlišné; ale síla pout mezi nimi byla mnohem vyšší, než u jednotky «Armády», kterou jsme viděli.

Válečník a jeho čtyři podřízení šli přímo k nám, což rozdělilo skupinu sestavených hráčů na dvě části. Klein s Agilem byli donuceni ustoupit o několik kroků zpět, zatímco Asuna si s nimi klidně vyměnila pozdrav.

Po příchodu na stanoviště Heathcliff nejdříve kývl naším směrem a poté promluvil k celé skupině: „Vypadá to, že jsou tu všichni. Děkuji vám všem za to. Myslím, že každý rozumí naší současné situaci. Bude to těžká bitva, ale věřím, že s vaší silou dobudeme vítězství. Budeme bojovat za naše osvobození ze hry…!“

Jak to Heathcliff zakřičel mocným hlasem, ostatní hráči se k jeho inspirujícímu řevu přidali jejich vlastním. Byl jsem překvapen charizmatem, které ostatní přitahovalo jako magnet. Bylo to překvapivé vidět osobu s takovými vůdčími schopnostmi mezi tvrdými hráči, kteří obvykle nemají dostatek společenské koordinace, nebo to byl možná tento svět, který vybudoval jeho talent? Chtěl jsem vědět, co dělal ve skutečném světě…

Heathcliff se otočil mým směrem, jako kdyby cítil můj pohled a pak řekl s úsměvem: „Kirito-kun, těším se na to, jak se budeš snažit. Doufám, že budeš své «Dvojité čepele» používat naplno.“ Z jeho nízkého a jemného hlasu nebyl slyšet ani tlak ani strach. Nemohl jsem si pomoci, ale divil jsem se, že Heathcliff zaujal takový bezstarostný postoj navzdory faktu, že spolu s námi čelí obtížné bitvě.

Poté, co jsem mlčky přikývl se Heathcliff otočil zpět k hráčům a zvedl svou ruku do vzduchu: „Tak začneme. Otevřu průchod, který vede přímo do oblasti před místnost s bossem.“

Vytáhl ze svého váčku tmavomodrý krystal, a zatímco to řekl, ostatními hráči se šířilo mumlání a respekt.

Normální teleportační krystaly mohou pouze dopravit hráče do teleportační brány vybraného města, ale předmět, který vytáhl Heathcliff byl «Cestovní krystal», který dokázal otevřít teleportační brány na jakékoliv místo, které hráč označil. Netřeba dodávat, že to byl mimořádně užitečný předmět.

Ale protože byl tak užitečný, byl také extrémně vzácný a nebyl prodáván v NPC obchodech. Mohli být získány pouze z truhel s poklady v oblasti labyrintů nebo jako předmět po zabití monstra, takže jenom málo hráčů ho bylo ochotno použít, když ho mělo. Důvodem, proč hráči vyjádřili své překvapení, nebylo, protože nikdy neviděli vzácný předmět, ale protože se ho Heathcliff chystal použít.

Heathcliff zvedl krystal nedbaje na pohledy ostatních hráčů a pak zakřičel: „Otevřít průchod.“

Mimořádně drahý krystal se roztříštil a modrý světelný vír se objevil.

„Tak, všichni mne následujte.“

Poté, co přejel pohledem po celé skupině, Heathcliff skočil do modré světla s jeho červenými šaty vlajícími za ním. Jeho tělo bylo okamžitě pohlceno světlem a okamžitě zmizel. Jeho čtyři podřízení z Rytířů krvavé přísahy ho bez prodlení následovali.

Po určité době se mnoho lidí začalo shromažďovat kolem náměstí. Museli se doslechnout o bitvě s bossem a přišli, aby nás vyprovodili. Válečníci vcházeli do světla jeden po druhém uprostřed povzbuzujících výkřiků.

Brzy jsem zůstal jenom já a Asuna. Podívali jsme se na sebe a vyměnili si lehké přikývnutí, chytili se za ruce a společně skočili do víru světla.

Poté, co odezněl pocit závratě po teleportaci, jsem otevřel své oči a uviděl, že jsme už byli v labyrintu. Byla to pozoruhodně široká chodba, se dvěma řadami mohutných sloupů a obrovskou branou na jejím konci.

Labyrint sedmdesáté páté úrovně byl postaven z nějakého druhu matně průhledného obsidiánu. Na rozdíl od hrubých a drsných labyrintů na nižších úrovních, zdejší kameny byly hladce leštěné a pospojované bez jakýchkoliv mezer mezi nimi. Vzduch byl chladný a vlhký, tenká vrstva mlhy pokrývala podlahu.

Asuna se zakrývala oběma rukama, jako by jí byla zima a pak promluvila: „…Nějak… mám opravdu špatné tušení…“

„Jo…,“ souhlasil jsem.

Během těch dvou let až dodnes jsme vyčistili sedmdesát čtyři labyrintů a porazili stejný počet bossů. Po tolika zkušenostech jsme mohli zhruba odhadnout sílu bosse jenom díky pohledu na jeho doupě.

Třicet hráčů okolo nás mělo otevřeno svá okna a kontrolovali si své vybavení; jejich výrazy byly opravdu vážné.

Zavedl jsem Asunu za sloup a položil svou ruku okolo jejího tenkého těla. Úzkost, kterou jsem zadržoval, propukla naplno teď, když byl boj blízko. Moje celé tělo se začalo třást.

„…Neboj se,“ pošeptala mi Asuna do ucha: „Já tě ochráním.“

„Ne, není to tak, že mám strach z boje…“

„Fufu,“ Asuna se slabě zasmála a pokračovala: „Takže… mne taky musíš ochránit, Kirito-kun.“

„Jo… rozhodně,“ stiskl jsem svoji ruku okolo ní ještě jednou, než jsem ji pustil. Heathcliff, který si právě vyndal svůj štít ve tvaru kříže, promluvil, zatímco jeho vybavení řinčelo: „Jsou všichni připraveni? Nemáme žádné informace ohledně bossových vzorců chování. Rytíři krvavé přísahy budou mít na starosti vykrývat protivníkovi útoky; každý by měl mít možnost zanalyzovat protivníkovi bojové vzorce a podle nich zaútočit.“

Všichni mlčky přikývli.

„Tak… jdeme…,“ řekl Heathcliff tiše. Pak sebevědomě přešel k obsidiánovým dveřím a položil ruku na jejich střed. Tím způsobil, že všichni byli extrémně napjatí.

Zaklepal jsem na rameno Kleinovi a Agilovi, kteří byli vedle mne, a jak se otočili, řekl jsem jim: „Nesmíte zemřít.“

„Cheche, měl by sis dělat starosti o sebe.“

„Nemám v úmyslu zemřít, předtím, než vydělám na vzácných předmětech, které získám z dnešního boje.“

Po jejich arogantních odpovědí se začali otevírat dveře s hlasitým zvukem. Všichni hráči si připravili zbraně, takže jsem taky vytáhl oba své meče. Podíval jsem se na Asunu, která v ruce držela svůj rapír, a pak na ni kývl.

Hetahcliff vytasil svůj meč ze štítu jako poslední. Tak zvedl svou ruku do vzduchu a zakřičel: „…začít bitvu!“

Pak prošel doširoka otevřenými dveřmi do místnosti, okamžitě následován všemi ostatními.

Místnost uvnitř měla tvar obrovského dómu. Zdála se zhruba tak široká, jako aréna, ve které jsem s Heathcliffem zápasil. Tmavé stěny se zvyšovaly do vzduchu a zakřivovaly se vysoko nad našimi hlavami. Hned, jak dvaatřicet hráčů vstoupilo do místnosti a sestavilo formaci, se dveře za námi s hlasitým zabouchnutím zavřely. Nyní je bude možné otevřít, až boss zemře nebo pokud budeme vyhlazeni.

Celá skupinka se na dlouhou chvíli utišila. Ačkoliv jsme hleděli na okolní podlahu, boss se stále ještě neobjevil. Čas držel naše nervy napjaté, jak pomalu ubíhala jedna vteřina za druhou.

„Hej…“

Někdo už nemohl nadále snést napjaté ticho…

„Nad námi!“ zakřičela Asuna vedle mne. Překvapeně jsem se podíval nahoru.

Byl tam – na stropě dómu.

A byl mimořádně obrovský a dlouhý.

Stonožka…?!

Ta věc mi přišla na mysl, jakmile jsem to uviděl. Byl alespoň deset metrů dlouhý. Ale tělo bylo rozděleno do mnoha částí připomínající spíše lidskou páteř než hmyz. Ostré nohy z holých kostí bylo vidět vyčnívat z každého kloubu. Jak jsem posouval svůj pohled po těle dolů, stávalo se silnějším, dokud jsem nedošel až k šeredné lebce. Nebyla to lidská lebka. Na konci hladké lebky byly dva páry ostře obrácených očních důlků, z nichž žhnuly modré plameny. Čelist vyčnívala ven a byla vyplněna řadou ostrých zubů a dvě masivní ruce ve tvaru kosy byly připevněny na obou stranách lebky.

Když jsem na něj zaměřil svůj pohled, jméno monstra se objevilo spolu se žlutým kurzorem: «Drtič lebek»[1] – kosterní lovec zabiják. http://swordartonline.wikia.com/wiki/The_Skull_Reaper

Jak šokovaní hráči pozorovali kosterní stonožku lezoucí po stropě po svých početných nohách, náhle rozšířila své nohy – a pak skočila přímo na nás.

„Nestůjte tam takhle! Rozptylte se!“ prořízl Heathcliffův ostrý hlas zmrzlý vzduch. Hráči konečně znovu nabyli svých smyslů a začali se pohybovat. Také jsme spěchali a chtěli dostat pryč z předpokládané plochy jejího dopadu.

Ale tři lidé, kteří byli přímo pod místem dopadu kosterní stonožky, byly příliš pomalí. Prostě tam stáli a dívali se nahoru, jako by si nebyli jisti na kterou stranu se vydat.

„Tudy!“ rychle jsem zakřičel. Tři hráči okamžitě odmrzli a začali spěchat přímo ke mně…

299. strana – Kirito sledující Drtiče lebek zabíjejícího tři jeho spoluhráče

Ale v ten moment stonožka za nimi přistála a celá podlaha se silně zatřásla. Ti tři ztratili rovnováhu a výsledkem bylo, že je stonožka švihla svou pravou rukou – která měla tvar obrovské kostní kosy, která byla tak dlouhá, jako člověk – a přímo je zasáhla.

Ti tři hráči byli jednou zasáhnuti do zad a současně vyhozeni do vzduchu. Jejich životy rychle klesaly, jak letěli vzduchem – kolem žluté oblasti a pak do nebezpečné červené oblasti…

„…?!“

Pak jejich životy dosáhly nuly a ta tři těla, která se stále ještě nacházela ve vzduchu, se rozpadla do nespočetného počtu střepů a rozptýlila se. Zvukové efekty smrti se navzájem překrývaly.

„…!“

Slyšel jsem Asunu vedle mne zadržet dech. Cítil jsem, jak je moje tělo stále ztuhlé šokem.

Oni zemřeli… jediným zásahem…?!

V SAO systému, který používal jak úrovně, tak dovednosti a maximální životy v něm rostly spolu s úrovní, znamenala vyšší úroveň, že vás bylo těžší zabít bez ohledu na něčí bojové schopnosti. Dnešní skupina byla tvořena pouze hráči s vysokými úrovněmi, takže i když to byl boss, každý by stále měl být schopný odolat alespoň krátkému kombinovanému útoku – v tohle všichni doufali. Přesto jeden jediný zásah…

„Tohle… je nemožné…,“ zamumlala Asuna vynuceným hlasem.

Kosterní stonožka vzala během okamžiku životy třem lidem a okamžitě zvedla své tělo a zaútočila na jinou skupinu hráčů s hromovým řevem.

„Ach…!“

Hráči v jejím směru křičeli v panice. Kosterní kosa byla znovu zvednuta vysoko do vzduchu.

V tomto kritickém momentu skočila nějaká osoba přímo pod kosu. Byl to Heathcliff. Zvedl svůj velký štít a zablokoval útok, který vydal ohlušující zvuk dopadu a sprchu jisker.

Ale byly tu dvě kosy. Zatímco její levá ruka pokračovala v útocích na Heathcliffa, zvedla pravou kosu a švihla dolů směrem na ztuhlé hráče.

„Sakra…!“ vyběhl jsem téměř podvědomě, rychle překonal vzdálenost, jako kdybych letěl a vrhl se přímo před kosu. Pak jsem zkřížil své meče a zablokoval její útok.

Třesoucí se síla nárazu projela mým tělem. Ale – kosa se nezastavila. Jak z ní vylétaly jiskry, kosa odstrčila oba mé meče a letěla přímo na mne.

Je příliš silná…!

V ten moment nový meč přiletěl se stopou bílého světla a udeřil kosu. Hluk srážky se rozezněl. Jak byla během tohoto momentu kosa oslabená, okamžitě jsem zatlačil veškerou svou silou a podařilo se mi zatlačit kostní kosu zpět.

Vedle mne se Asuna podívala mým směrem a řekla: „Pokud udeříme najednou – můžeme zablokovat její útoky! Pokud to uděláme my, je to možné!“

„Dobře – jdeme na to!“ přikývl jsem. Jenom to, že jsem věděl, že je vedle mne Asuna mi dodávalo neomezenou sílu.

Jak na nás znovu kosa vodorovně švihla, oba dva jsme švihli směrem k dolnímu rohu, abychom ji odrazili. Naše meče udeřili špičku kosy v perfektním souladu a tentokrát to byla kosa, která byla odhozena zpět.

Zvýšil jsem hlas a zakřičel: „Budeme zastavovat kosy! Všichni ostatní útočte na její strany!“

Bylo to, jako kdyby můj hlas konečně všechny osvobodil z nějakého kouzla. Hráči začali křičet a zaútočili na tělo kosterní stonožky. Hodně zásahů se hluboce zařezávalo do soupeřova těla a bossovy životy se konečně trochu snížily.

Ale ihned poté jsem slyšel křik několika hráčů. Risknul jsem pohled po dalším boji s kosou a viděl několik hráčů sražených k zemi dlouhou kostí podobnou kopí na konci stonožčina ocasu.

„Ááá…!“ zatnul jsem zuby. Měli bychom pomoci, ale já s Asunou a stejně tak Heathcliff, který hlídal levou kusu úplně sám jenom o kousek dál, jsme už měli plné ruce práce.

„Kirito-kun…!“

Na Asunino zavolání jsem se k ní obrátil.

Ne! Pokud se rozptýlíme, budeme zasaženi!

Jo, máš pravdu… Útočí znovu!

Vyblokováno levým svislým švihem vzhůru!

Mluvili jsme spolu pouze výměnou pohledů a zablokovali kosu pomocí dokonale synchronizovaných pohybů.

Donutili jsme se ignorovat výkřiky, které byly čas od času slyšet, a soustředili se na blokování silných soupeřových útoků. Kupodivu jsme nepotřebovali mluvit nebo se na sebe dívat. Bylo to, jako kdybychom na sebe byli přímo napojeni. Nepřítel útočil tak rychle, že nám ani nenechal čas na oddech, ale přesto se nám tomu pokaždé dařilo čelit aktivací stejných dovedností v naprosto stejném okamžiku.

Jen tehdy – když jsem bojoval na hranici svých možností za svůj život, jsem zažil ten pocit, který jsem nikdy předtím necítil. Byl to naprosto neskutečný zážitek – jako kdybychom se s Asunou stali jednou osobou a švihali jedním mečem. Naše životy nadále klesaly kousek po kousku kvůli otřesům soupeřových útoků, které jsme blokovaly, ale už jsme byli dost mimo, abychom se starali o takové věci.

Vysvětlivky[edit]
  1. The Skull Reaper (Drtič lebek) - velmi nebezpečný boss nacházející se na sedmdesáté páté úrovni, který připravil o život čtyřiadvacet hráčů, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole dvacáté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole dvaadvacáté