Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 22

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola dvaadvacátá[edit]

Boj pokračoval přes hodinu.

Připadalo mi, jako kdyby trval celou věčnost, než byl konečně dobojován. Když se bossovo obrovské tělo rozpadlo do bezpočetného množství střípků, nikdo ani neměl energii na oslavu. Každý se jenom zhroutil do sedu na obsidiánovou podlahu nebo si úplně lehl s přerušovaným dechem.

Je konec…?

Jo… je konec…

Poté, co jsem si s Asunou vyměnili tyhle myšlenky, «spojení» mezi mnou a Asunou se přerušilo. Náhle mne přemohla únava a poklekl jsem na podlahu. Seděli jsme s Asunou zády k sobě a chvíli se cítili, jako kdybychom nebyli schopni nic dělat.

Oba jsme byli naživu… Ale když jsem o tom přemýšlel, nemohl jsem mít z toho radost. Zemřelo příliš mnoho lidí. Po prvních třech úmrtích na začátku bitvy, se ponuré zvukové efekty tříštění těl ozývaly stále stabilním tempem a já jsem se přinutil přestat je počítat u šestého.

„Kolik… zemřelo…?“ zeptal se Klein sedící po mé levé straně sípajícím hlasem. Agil, který ležel vedle něj na podlaze s rukama i nohama od sebe, také otočil hlavu tím směrem.

Mávl jsem pravou rukou, otevřel mapu a počítal zelené tečky na ní. Odečetl jsem napočítané číslo od počtu lidí, kteří byli přítomni, když jsme poprvé vyrazili

„…Čtrnáct mrtvých.“

Nemohl jsem tomu číslu uvěřit dokonce i přesto, že jsem jej sám spočítal.

Všichni to byli zkušení válečníci vysokých úrovní, kteří zažili bezpočet bitev. I když jsme nemohli utéci nebo se okamžitě léčit, stále bychom měli být schopni se vyhnout utrpení z tolika mrtvých, když jsme bojovali způsobem, který stavěl přežití na první místo – To bylo, co jsme si všichni mysleli, ale…

„…Nemožné…,“ Agilův hlas byl jako obvykle jasný. Depresivní nálada dopadla na přeživší.

Byli jsme jenom ve třech čtvrtinách cesty. Stále zbývalo vyčistit dvacet pět úrovní. I přesto, že tu byli tisíce hráčů, jenom několik stovek z nich stále mělo zájem o vyčistění hry. Pokud by každá úroveň způsobovala tolik smrtelných ztrát jako tato, pak je vysoce pravděpodobné – že jenom jedna osoba bude čelit konečnému bossovi.

Pokud se tak stane, poslední žijící muž by byl pravděpodobně tamten…

Přesunul jsem svůj pohled zpět do místnosti. Mezi všemi, kteří seděli na podlaze, byla jediná červeně oblečená postava, která stále stála. Tou osobou byl Heathcliff.

Samozřejmě že nebyl nezraněný. Jak jsem se na něj zaměřil, ukázal se jeho ukazatel života a mohl jsem říci, že měl docela velké ztráty životů. Blokoval kostní kosu, kterou jsem s Asunou stěží dokázal udržet na uzdě, úplně sám až do konce. Nebylo by divné, kdyby se vyčerpáním zhroutil na zem bez ohledu na jeho životy.

Ale necítil jsem sebemenší náznak únavy z jeho klidného postoje. Byl tak houževnatý, až tomu bylo těžké uvěřit. Byl jako kdyby – byl bojový stroj…

Protože moje mysl nebyla úplně jasná díky únavě, pokračoval jsem v zírání na stranu Heathcliffova obličeje. Výraz legendy byl klidný. Tiše se díval dolů na sedící členy Rytířů krvavé přísahy a ostatní hráče. Jeho oči byly vřelé a plné soucitu – jako kdyby…

Jako kdyby se díval na hromadu bílých myší, hrajících v osudové kleci bez možnosti úniku.

V ten moment jsem se otřásl.

Moje mysl se okamžitě rozjasnila. Mé tělo chladlo, začalo od špiček prstů a šířilo se všemi cestami do středu mého mozku. Byla to podivná předtucha. Nemožný nápad zamořil moji mysl jako semínko a od něj rostlo podezření.

Výraz v Hetahcliffových očích, ten klid, který ukazovaly, nebyl pohled, kterým utěšoval své raněné spoluhráče. Nebyl na stejné úrovni jako my. Jeho výraz nabízel milost z nějakého vzdáleného místa vysoko nad námi – byl to výraz boha…

Pomyslel jsem na reakční rychlost za hranicí možností člověka, kterou Heathcliff ukázal během našeho souboje. Tím daleko překonal rychlost lidské bytosti. Ne, řekl jsem to špatně; překonal limity, které SAO nastavovalo jednotlivým hráčům.

Přidejme jeho obvyklé chování na vrchol toho všeho: Byl vůdce nejsilnějšího klanu, ale přesto nikdy nedával žádné rozkazy a jednoduše sledoval ostatní hráče starající se o věci. Možná to nebylo proto, že by věřil svým mužům – Možná, že se držel zpátky, protože věděl věci, které normální hráči nevěděli!

Byl bytostí, která nebyla svázána pravidly této smrtící hry. Nebyl však NPC. Neexistoval program, který by byl schopen vykreslit tak milosrdný výraz.

Pokud nebyl NPC ani normální hráč, pak už zbyla pouze jedna možnost. Ale jak ji můžu sakra potvrdit? Prostě neexistuje způsob… ani jeden.

Ne, jeden tu je. Byl to způsob, který jsem mohl zkusit jenom tady a teď.

Podíval jsem na Heathcliffovi životy. Byly výrazně sníženy z tvrdého boje. Ale neklesly pod padesát procent. Byly lehce, velmi lehce nad žlutou zónou.

Nikdo nikdy neviděl jeho životy ve žluté zóně. Měl ohromnou obranu, které se nikdo nemohl rovnat.

Během zápasu se mnou se jeho výraz změnil v okamžiku, kdy se jeho životy blížily polovině. Neměl by mít strach ze zežloutnutí svých životů.

Byl… pravděpodobně…

Pomalu jsem upevnil sevření svého meče v pravé ruce. Dal jsem pravou nohu dozadu pomocí do nejmenších pohybů. Sklonil jsem své boky mírně dozadu a snížil postoj. Heathcliff si nevšiml žádného z mých pohybů. Jeho vřelý pohled byl v současnosti zaměřen přímo na jeho unavené členy klanu.

Pokud je můj odhad špatný, pak budu označen za zločince a budu bez slitování potrestán.

Pokud se to stane… omlouvám se…

Podíval jsem se na Asunu, která seděla vedle mne. Současně se mnou zvedla hlavu a naše oči se setkaly.

„Kirito-kun…?“ Asuna ukázala výraz překvapení, zatímco její ústa se začala pohybovat, ale ještě nevydávala žádný hlas. Ale v ten moment moje pravá noha už vystartovala ze země.

Mezi mnou a Heathcliffem bylo deset metrů. Spěchal jsem k němu svojí nejvyšší rychlostí, mé tělo se stěží dotýkalo země a dosáhl jsem jeho pozice v okamžiku. Pak jsem naklonil svůj meč a bodl nahoru. Byla to základní dovednost jednoručního meče «Hrot hněvu».[1] Protože to byla jednoduchá dovednost, neměla by Heathcliffa zabít, i kdybych mu udělil kritický zásah. Ale pokud byl můj odhad správný… Čepel letěla zleva zanechávajíce stopu světle modrého světla. Heathcliff reagoval s překvapivou rychlostí a na obličeji se mu objevil výraz šoku. Okamžitě zvedl štít ve snaze se bránit.

Ale já už jsem ho viděl provést tenhle pohyb mnohokrát během našeho zápasu a pamatoval jsem si jej jasně. Můj meč se rozplynul do pruhu světla, změnil svůj směr uprostřed letu, otřel se o okraj jeho štítu a pokračoval probodnutím jeho hrudi.

Ale těsně předtím, než jej meč udeřil, byl zastaven neviditelnou stěnou. Silný šok projel mou paží. Zableskla se fialová jiskra světla a mezi námi se objevila stejně barevná zpráva – systémová zpráva mezi námi dvěma.

„Nezničitelný objekt.“ To nebyl status, který by mohli tak slabé bytosti, jako my hráči, mít. To, čeho se Heathcliff obával během zápasu, muselo být odhalení této božské pojistky přede všemi.

„Kirito-kun, co to…?“ Asuna, která překvapením zakřičela v mém náhlém útoku a běžela ke mně, se najednou zastavila a ztuhla na místě poté, co uviděla zprávu. Já, Heathcliff, Klein a všichni ostatní hráči okolo nás byli také naprosto nehybní. Systémová zpráva pomalu zmizela uprostřed tohoto ticha.

Sklonil jsem svůj meč a lehce uskočil zpět a rozšířil vzdálenost mezi mnou a Heathcliffem. Asuna udělala pár kroků vpřed a postavila se vedle mne.

„Nesmrtelnost zaručená systémem… Jak je to možné… vůdče…?“

Heathcliff neodpověděl ani poté, co uslyšel Asunin zmatený hlas. Prostě na mne zíral s přísným výrazem. S oběma svými meči v rukách jsem otevřel ústa a promluvil: „Tohle je pravda za legendou. Jeho životy byly chráněné systémem a nemohly spadnout do žluté zóny bez ohledu na to, co se mu stalo. Status nesmrtelnosti… kromě NPC hráčů ho mohou mít jenom administrátoři. Ale takhle hra nemá žádné administrátory, s výjimkou snad jediného člověka…“

Přestal jsem v tomto místě mluvit a podíval se nahoru k obloze: „…Vždy jsem přemýšlel po mém příchodu do tohoto světa… Odkud nás pozoruje a manipuluje s tímhle světem. Ale zapomněl jsem jednu jednoduchou pravdu, kterou by mělo znát i malé dítě.“

Podíval jsem se přímo na červeného válečníka a pokračoval: „«Není nic nudnějšího, než sledovat někoho jiného při hraní hry». Není to tak…? Akihiko Kayabo?“

Následovalo obrovské ticho, jako kdyby všichni prostě ztuhli.

Heathcliff na mne zíral bez jakýchkoliv emocí. Hráči kolem nás nepohnuli ani brvou. Ne, bylo by mnohem přesnější říci, že se nemohli pohybovat.

Asuna udělala krok přede mne. Její oči neobsahovaly ani stopu po emocích, jako kdyby byly bezednými dutinami. Otevřela ústa a lehce promluvila suchým a sotva slyšitelným hlasem: „Vůdče… je to… pravda…?“

Heathcliff ignoroval její otázku. Místo toho lehce naklonil hlavu a zeptal se mne: „…Jenom tak, mohl bys mi říci, jak jsi na to přišel?“

„…Poprvé jsem si pomyslel, že je něco špatně během našeho zápasu, protože tvoje rychlost během toho závěrečného momentu byla jednoduše příliš vysoká.“

„Jak jsem předpokládal. To bylo vážné pochybení na mé straně. Byl jsem tak překvapen tvou rychlostí, že jsem to ukončil pomocí systémové asistence, která překročila normální limity.“

Heathcliff přikývl a jeho obličej konečně odhalil další výraz; jeho rty se mírně pohybovaly a vytvořily hořký úsměv: „Původně jsem očekával, že dosáhneme devadesáté páté úrovně, než budu odhalen.“

Jeho úsměv se stal autoritativním, jak pomalu přejel pohledem po hráčích. Poté červený válečník pronesl sebevědomě: „Ano. Jsem Akihiko Kayaba. A jsem také poslední boss této hry, který na vás všechny čeká na poslední úrovni hry.“

Cítil jsem, jak za mnou Asuna jemně zakolísala. Natáhl jsem pravou ruku, abych ji podpořil, aniž bych se na ni podíval.

„…Máš nějaký zvláštní vkus. Myslet si, že nejsilnější hráč by se najednou mohl stát nejstrašnějším posledním bossem.“

„Nemyslíš si, že je to zajímavý scénář? Původně jsem si myslel, že tohle odhalení vyvolá pobouření celým Aincradem, ale nikdy jsem si nemyslel, že budu odhalen už na třech čtvrtinách hry. Věděl jsem, že jsi byl v této hře nejvíce nepředvídatelný faktor, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že budeš mít takový potenciál.“

Jako tvůrce této hry se Akihiko Kayaba, který v této hře uvěznil deset tisíc myslí, usmál takovým způsobem, který si doteď pamatuji a pokrčil rameny. Kayabovy výrazy byly úplně odlišné od těch válečníka Heathcliffa. Ale ta neproniknutelná, ocelová přítomnost byla tak nějak podobná té postavě bez obličeje, která před nás sestoupila před dvěma lety.

Kayaba pokračoval s hořkým úsměvem: „…Očekával jsem, že budeš tím hráčem, který se mi na samém konci postaví. Z deseti unikátních dovedností dostává «Dvojité čepele» hráč s nejrychlejší reakční dobou, který si zahraje roli hrdiny proti poslednímu nepříteli, bez ohledu na to, zda vyhraje nebo prohraje. Ale ty jsi mi ukázal sílu přesahující mé očekávání, ať už se jedná o tvou rychlost nebo schopnost dedukce. No… Domnívám se, že takové nepředvídatelné události jsou prostě součástí krásy online RPGéček…“

V tento moment se jeden ze ztuhlých hráčů pomalu postavil. Byl jedním z vůdců Rytířů krvavé přísahy. Jeho zdánlivě strohé oči byly naplněné mučivou bolestí.

„Ty… ty… jak se opovažuješ vzít naši věrnost – naše naděje… a… a… úplně je pošpinit!“

Zvedl obrovskou halapartnu do vzduchu a vystartoval s výkřikem. Nebyl žádný čas na to se ho pokusit zastavit. Mohli jsme jenom sledovat, jak švihl svou zbraní dolů na Kayabu…

Ale Kayaba byl o krok rychlejší. Mávl svou levou rukou a rychle manipuloval oknem, které se objevilo; muž se okamžitě zastavil ve vzduchu a pak s hlasitým zvukem dopadl na podlahu. Zelená linka zářila okolo jeho ukazatele života, naznačující paralýzu. Nicméně Kayaba se u toho nezastavil a pokračoval v hýbání rukou.

„Ach… Kirito-kun…!“ otočil jsem se a uviděl Asunu klečící na zemi. Nebyla to jenom ona, ale všichni ostatní hráči kromě Kayaby a mne byly na zemi a sténali z nepříjemných pozic.

Po zasunutí svých čepelí jsem si klekl, abych podepřel její tělo svou rukou a chytil ji za ruku. Pak jsem se podíval zpět na Kayabu.

„…Co se chystáš udělat? Zabiješ nás, abys utajil pravdu…?“

Muž v červeném se usmál a pak zavrtěl hlavou: „Samozřejmě, že ne. Nikdy bych neudělal něco tak nesmyslného.“

„Ale když se situace dostala až do tohoto bodu, nemám jinou možnost. Posunu svůj plán dopředu a budu čekat na váš příchod v «Rubínovém paláci»[2] na poslední úrovni. Je to škoda, že musím opustit Rytíře krvavé přísahy a ostatní hráče z předních linií, které jsem tak pečlivě připravoval na boj proti mocným monstrům na devadesáté a vyšší úrovni. Ale věřím, že každý z vás by měl mít dostatek síly k dosažení poslední úrovně. Ale… ještě předtím…“

Kayaba najednou přestal mluvit a obrátil oči, které byly plné ohromně silné vůle, přímo na mne. Pak tiše vrazil svůj meč do obsidiánové podlahy a prořízl vzduch ostrým čistě kovovým zvukem.

„Kirito, protože jsi odhalil mou pravou identitu, odměním tě příležitostí: můžeš se mnou mít souboj, právě tady a teď. Samozřejmě, že zruším svůj status nesmrtelnosti. Pokud vyhraješ, hra bude okamžitě vyčištěna a všichni hráči se budou moci odhlásit. Co na to říkáš…?“

Jakmile to uslyšela Asuna, začala se mi kroutit v náručí, jak vrtěla svou hlavou a zoufale se snažila pohnout svým paralyzovaným tělem.

„Ne, Kirito-kun…! Snaží se tě zbavit jako prvního… Právě teď… Právě teď musíme ustoupit…!“

Moje instinkty mi říkaly, že by to byl nejlepší postup. Ten chlap byl administrátor, který mohl zasahovat do systému. I když tvrdil, že to bude férový souboj, nebyla možnost jak zjistit, jestli nějak nemanipuloval se systémem. Nejlepší volba by byla nyní ustoupit a přijít s protiopatřeními za pomoci ostatních hráčů.

Ale…

Co ten chlap říkal? Že pozvedl Rytíře krvavé přísahy? Že bychom jistě byly schopni dosáhnout…?

„Jaký hovadiny…,“ podvědomě jsem tiše zamumlal.

Ten chlap spoutal mysl deseti tisíc lidí ve hře, kterou vytvořil, kde už bylo zabito čtyři tisíce lidí pomocí elektromagnetických vln. Sledoval hráče, jak bláhově a žalostně bojují podle scénáře, který napsal. To musí být nejlepší dostupný zážitek pro herního administrátora.

Myslel jsem na Asuninu minulost, kterou se mnou sdílela na deváté druhé úrovni. Vzpomněl jsem si na slzy, které jí vtrhly do očí, zatímco mne svírala. Muž před mýma očima vytvořil tento svět pro svou vlastní radost a nesčetněkrát ublížil Asuně, její srdce hojně krvácelo; nebyla možnost, že bych teď od toho mohl ustoupit.

„Dobře. Pojďme to vyřešit,“ přikývl jsem pomalu.

„Kirito-kun…!“ vykřikla sklíčeně Asuna a já se podíval na postavu v mém náručí. Bolest probodla mé srdce, jako kdyby má hruď byla probodnuta skrz na skrz, ale nějak jsem se přinutil usmát: „Promiň. Ale nemůžu… teď utéct…“

Asuna otevřela svá ústa, aby něco řekla, ale pak se v polovině zastavila a ze všech sil se snažila usmívat. Jediná slza ji stékala po tváři.

„Neplánuješ se… obětovat…?“

„Samozřejmě, že ne… Rozhodně vyhraju. Vyhraju a ukončím tento svět.“

„Dobře. Věřím ti.“

„I když prohraju a zemřu, ty musíš dál žít“ – ačkoliv jsem to chtěl říci, stále jsem nemohl na to najít sílu. Mohl jsem jenom pevně držet Asuninu pravou ruku a užívat si to.

Poté, co jsem její ruku pustil, položil jsem Asunino tělo dolů na obsidiánovou podlahu a pak se opět postavil. Pomalu jsem se blížil ke Kayabovi, který se na nás tiše díval a vytáhl oba své meče za doprovodu ostrého zvuku.

„Kirito! Stůj!“

„Kirito…!“

Když jsem otočil hlavu směrem ke zdroji těchto zvuků, uviděl jsem křičícího Kleina s Agilem, kteří se zoufale snažili postavit. Zaměřil jsem svůj pohled nejdříve na Agila a jemně přikývl jeho směrem.

„Agile, děkuji ti za to, že jsi až doteď podporoval válečníky. Vím, že jsi utratil většinu peněz, které jsi vydělal, za pomoc hráčům v prostředních úrovních.“

Usmál jsem se na obrovského chlapa, jehož oči byly doširoka otevřené a potom znovu změnil svůj pohled.

Válečník s katanou, s jednoduchým šátkem a vousatými tvářemi, se vztekal na podlaze, jako kdyby se stále snažil najít slova, která chce říct.

Zadíval jsem se přímo do těch hlubokých očí a zhluboka se nadechl. Tentokrát nehledě na to, jak moc jsem se snažil, nemohl jsem kontrolovat svůj nejistý hlas: „Kleine. Za to předtím… opravdu se ti omlouvám… za to, že jsem tě opustil. Navždy toho budu litovat.“

Jakmile jsem dokončil toto krátké prohlášení svým chraplavým hlasem, něco se zatřpytilo v rozích očí mého dávného přítele a brzy se z nich začaly valit slzy, jedna za druhou.

Se slzami stále vycházejících z jeho očí, se Klein snažil vstát, zatímco křičel hlasitě hrubým hlasem, který byl na zlomení: „Ty… ty hajzle! Kirito! Neomlouvej se! Teď se neomlouvej! Neodpustím ti! Dokud mne nepozveš na jídlo ve skutečném světě, rozhodně ti neodpustím!“

Kývl jsem na Kleina, který chtěl pokračovat v křičení: „Jo, slibuju. Příště se uvidíme na druhé straně.“

Zvedl jsem pravou ruku a ukázal mu vztyčený palec.

Nakonec jsem obrátil svůj pohled zpět na tu dívku, která mi umožnila vyslovit ta slova, která byla pohřbená hluboko uvnitř mého srdce po dva roky.

Podíval jsem se na usmívající se Asunu, jejíž obličej byl pokryt slzami…

Zamumlal jsem si pro ní omluvu v mé mysli a pak se otočil. Stál jsem tváří v tvář Kayabovi, který stále ještě měl výraz absolutní převahy a otevřel svá ústa: „…Omlouvám se za to, ale musím se ještě zeptat na jednu věc.“

„O co jde?“

„Nemám v úmyslu prohrát, ale pokud zemřu – můžete zabránit Asuně spáchat sebevraždu, i kdyby jenom na krátkou dobu?“

Kayaba překvapeně zvedl jedno obočí, ale klidně kývl na moji žádost: „Dobře. Zařídím to tak, že nebude moci opustit Salemburg.“

„Kirito-kun, ne! Nemůžeš, nemůžeš to udělat…!“ křičela za mnou Asuna se slzami v očích. Ale já se neohlédl. Posunul jsem pravou nohu dozadu, nadzvedl jsem svůj levý meč, zatímco jsem snížil pravý a vstoupil do svého bojového postoje.

Kayaba manipuloval s oknem levou rukou a upravil naše životy na stejnou úroveň. Byly těsně před červenou oblastí, kde by i jeden jediný silný úder mohl rozhodnout souboj.

Poté, co se systémová zpráva „změněn ve smrtelný objekt“ objevila nad jeho hlavou, zavřel Kayaba okno, vytáhl ven meč, který zarazil do země a pozvedl jej za svým štítem ve tvaru kříže.

Moje mysl byla úplně klidná a jasná. Myšlenky jako „Promiň Asuno“ vybublaly pryč a rozptýlily se, poté co jsem zostřil své bojové instinkty až k jejich limitům.

Upřímně řečeno, neměl jsem tušení, jaké byly moje šance na výhru. Pokud bychom mluvili jenom o dovednostech s meči, pak nebyl o nic lepší než já, vzhledem k poslednímu souboji. Ale to platí pouze v případě, že nebude používat jeho „systémovou asistenci“ během, které se byl schopen pohybovat, zatímco já byl úplně ztuhlý na místě.

Vše záviselo na Kayabově hrdosti. Podle toho co řekl, mne plánoval porazit jenom za použití síly «Svatého meče». Pokud je to pravda, pak moje jediná šance na přežití byla jej porazit předtím, než použije nějaké speciální dovednosti.

Prostor mezi mnou a Kayabou se napjal. Byl cítit jako kdyby se i samotný vzduch zachvěl pod tlakem vražedného úmyslu, který z nás vycházel. Tohle nebyl souboj; byl to boj na život a na smrt. To je správně… Jdu ho…

„Zabiju tě…!“ vystřelil jsem vpřed s ostrým výkřikem.

Švihl jsem pravým mečem vodorovně, jak se vzdálenost snižovala. Kayaba to jednoduše vyblokoval svým štítem. Objevila s sprška jisker, které naše tváře na vteřinu oslnila.

319. strana – Kirito bojující s Akihikem Kayabou alias Heathcliffem na život a smrt

Bylo to, jako kdyby hluk řinčení kovu signalizoval začátek našeho boje; naše zbraně okamžitě zrychlily na šílenou rychlost a dominovaly prostoru okolo nás.

Tenhle souboj byl nejpodivnějším, ale také nejlidštějším soubojem, které jsem se až doteď účastnil. Oba dva jsme už ukázali své dovednosti tomu druhému. Navíc, tohle byl člověk, která navrhl «Dvojité čepele», takže lehce prokoukne všechny běžné kombinované dovednosti. To byl důvod, proč zablokoval všechny moje útoky během našeho posledního souboje.

Nemohl jsem spoléhat na kombinované útoky nabízené systémem; musel jsem se spolehnout na mé vlastní dovednosti a instinkty pro švihání svými meči. Samozřejmě jsem tímhle způsobem nemohl využívat systémové asistence, ale stále jsem mohl pohybovat svýma rukama vysokou rychlostí za pomoci mých zrychlených smyslů. Mohl jsem dokonce vidět zbytkové obrazy, které vypadaly téměř, jako kdybych měl v rukou několik desítek mečů. Ale…

Kayaba je všechny vykrýval s ochromující přesností. Také téměř okamžitě prováděl protiútoky kdykoliv jsem ukázal skulinku v obraně. Nezdálo se, že by se situace měla změnit. Soustředil jsem se na jeho oči, snažil jsem se přečíst alespoň část nepřítelových myšlenek a reakcí. V důsledku toho jsme si vyměňovaly pohledy.

Ale Kayabo-Heathcliffovy mosazné oči byly chladné a pusté. Nebylo v nich ani stopy po lidských emocí, které minule ukázal.

Najednou mi přeběhl mráz po zádech.

Mým soupeřem byl někdo, kdo už nemilosrdně zabil přes čtyři tisíce lidí. Mohl by normální člověk udělat takovou věc? Smrt čtyřech tisíc lidí, nelibost čtyřech tisíc lidí, dokázal vydržet takový tlak a stále zůstat dokonale klidný – nebyl člověk, bylo to monstrum.

„Ach!“ zakřičel jsem, abych odstranil malý střípek strachu, který se objevil v hlubinách mé mysli. Zrychlil jsem své pohyby a létalo na něj bezpočet útoků za vteřinu. Ale Kayabův výraz se nijak nezměnil. Blokoval všechny mé útoky svým štítem do tvaru kříže a dlouhým mečem při rychlostech, které by běžné oko ani nemohlo vidět.

Jen si se mnou pohrává…?!

Můj strach mne znervózněl. Je možné, že by Kayaba zůstal jenom v obraně, protože by mohl oplatit útok kdykoliv chtěl a byl přesvědčen, že by ode mne přežil dokonce i přímý zásah?

Mou mysl ovládlo podezření. Od začátku ještě ani nepotřeboval systémovou asistenci.

„Zatraceně…!“

V tom případě… Co tohle…?!

Změnil jsem svůj útočný vzor a aktivoval «Zatmění»,[3] nejvyšší dovednost Dvojitých čepelí. Jako špičky zahalující se koróny moje meče vyslaly dvacet sedm po sobě jdoucích útoků směrem ke Kayabovi…

Ale… Kayaba čekal na mé použití kombinované dovednosti navržené systémem. Jeho obličej ukázal poprvé za tu dobu, co začal souboj, výraz. Byl úplně opačný, než ten, který ukázal minule – byl to úsměv jeho nepochybného vítězství.

Uvědomil jsem si svou chybu, jakmile jsem zahájil první útok kombinované dovednosti. V těchto posledních chvílích jsem se, místo na sebe spoléhal na systém. Ale to už pro mne bylo nemožné zastavit dovednost, a jednou až útok skončí, budu vystaven krátkému zpoždění. Kromě toho Kayaba prohlédl všechny mé údery od začátku kombinované dovednosti, přes všechny až do posledního útoku.

Jak jsem sledoval Kayabu hýbat jeho štítem oslepující rychlostí a vykrývat mé meče se znalostí, kde přesně každá z ran přistane, zamumlal jsem si v mysli: „Promiň… Asuno… Alespoň ty… musíš zůstat naživu…“

Dvacátý sedmý útok udeřil prostředek štítu a vyslal spršku jisker. Pak, s pronikavým hlukem kovu, se meč v mé levé ruce roztříštil.

„No, tohle je sbohem… Kirito-kun.“

Kayba zvedl svůj meč vysoko do vzduchu, zatímco jsem ohromeně stál. Tmavě červená záře se odrážela od čepele. Krvavě červený meč poté švihl dolů na mne…

V ten moment silný a živý hlas zazvonil v mé hlavě: „Já… tě ochráním… Kirito-kun!“

Silueta člověka nabíhajícího neuvěřitelnou rychlost mezi mne a Kayabův červený meč. Dlouhé, kaštanově hnědé vlasy tancující ve větru před mýma očima.

„Asuno… Jak…?!“

Stála přede mnou, dokonce, i přestože se neměla být schopna pohybovat kvůli paralýze. Statečně napřímila hruď a doširoka rozevřela svou náruč.

Výraz šoku se objevil na Kayabově obličeji. Ale nikdo teď nemohl zastavit jeho útok. Všechno se pohybovalo jako ve zpomaleném filmu, jeho dlouhý meč se prodíral dolů přes Asunino rameno a dále až k její hrudi, předtím, než se zastavil.

Natáhl jsem obě své ruce směrem k Asuně, jak padala dozadu na mne. Zhroutila se mi do náručí bez jediného zvuku.

Jak se její pohled setkal s mým, Asuna se na mne slabě usmála. Její ukazatel života – vyprázdnil se.

Čas se zastavil.

Západ slunce. Louka. Jemný vánek. Mírně chladné počasí.

Oba jsme seděli na kopci a dívali se dolů na jezero, jak zářilo hlubokou zlatě červenou barvou zapadajícího slunce.

Šustění listí. Zvuk ptáků vracejících se do svých hnízd.

Držela mne jemně za ruku, pak položila svou hlavu na mé rameno.

Plující mraky. Pak se začaly objevovat hvězdy, jedna po druhé, zařící na večerní obloze.

Pozorovali jsme, jak svět měnil kousek po kousku barvy.

Pak konečně něco řekla: „Jsem trochu unavená. Mohu si na chvíli odpočinout na tvém klíně?“

Odpověděl jsem s úsměvem: „Jo, samozřejmě. Odpočiň si…“

Asuna v mém náručí se nyní usmála jako tenkrát, její oči byly naplněné nekonečnou láskou. Ale váha a vřelost té chvíle úplně zmizely.

Kousek po kousku Asunino tělo pomalu pohlcovalo zlaté světlo. Malé úlomky světla se začaly hroutit a rozptylovat.

„Tohle je jenom vtip, že…? Asuno… tohle… tohle je…,“ mumlal jsem třesoucím se hlasem. Ale bezcitné světlo se stávalo stále jasnějším a pak…

Jediná slza stékala Asuně z očí, která jedinkrát zazářila, než zmizela. Její rty se mírně pohybovaly, pomalu, jako kdyby se z nich snažila vydat poslední zvuk.

„Promiň.“

„Sbohem.“

Její tělo se začalo vznášet…

Oslepující světlo vybuchlo v mém náručí, měnící se do mnoha peříček poletujících vzduchem.

Ani stopa po jejím těle nezůstala.

Tiše jsem křičel a zoufale se snažil shromáždit úlomky světla zpět do náruče. Ale zlatá peříčka vylétla do vzduchu, jako kdyby byla větrem rozehnána, kde se rozptýlila a zmizela. Prostě jenom tak zmizela.

Tohle nebylo něco, co se mělo stát. Nemělo se to stát. To se prostě nemohlo stát. Prostě…

Klekl jsem si na zem, jako kdybych se měl zhroutit, zatímco se poslední peříčko sneslo dolů na mou pravou dlaň a poté zmizelo.

Vysvětlivky[edit]
  1. Hrot hněvu (Rage Spike) - základní jednoúderová dovednost jednoručního meče, více zde (anglicky)
  2. Scarlet Jade Castle (Rubínový palác) - červený palác s nádhernými věžemi na vrcholu, nacházející se na posledním stém podlaží Aincradu, kde se měli přeživší hráči utkat s Heathcliffem a po jeho porážce ukončit hru, více zde (anglicky)
  3. The Eclipse (Zatmění) - 27 úderová vysokoúrovňová dovednost Dvojitých čepelí, nejlepší a maximální kombinovaná dovednost Dvojitých čepelí, více zde (anglicky)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole jednadvacáté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole třiadvacáté