Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 23

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola třiadvacátá[edit]

Kayaba našpulil rty a dramaticky máchl rukama: „Tohle je opravdu překvapivé. Není to jako ze samotného scénáře RPG? Mělo by pro ni být nemožné dostat se z paralýzy… Takže věci jako je tato se skutečně mohou stát…“

Ale moje mysl jeho hlas ani neregistrovala. Cítil jsem se, jako kdyby všechny mé emoce vyhořely, jako kdybych padal do bezedné propasti obklopené zoufalstvím.

Neměl jsem žádný důvod dělat cokoliv dalšího.

Ať už se jednalo o boj v tomto světě, návrat do skutečného světa, nebo dokonce nadále žít, všechno z toho ztratilo svůj význam. Měl jsem se zabít už předtím, když má neschopnost a nedostatek síly vedly k úmrtí mých klanových spoluhráčů. Kdybych to udělal, pak bych se nemohl setkat s Asunou, ani udělat znovu stejnou chybu.

Zabránit Asuně spáchat sebevraždu – jak hloupé a neopatrné bylo to vyslovit. Vůbec nic jsem nepochopil. A právě takhle – se svým srdcem naplněném prázdnotou, jak bych byl schopen nadále žít…

Tupě jsem zíral na Asunin rapír, který ležel na zemi a zářil. Natáhl jsem levou ruku a popadl jej.

Snažil jsem se najít stopy Asuniny existence na této tenké a mrštné zbrani, ale nic na ní nebylo. Na jeho bezvýrazně zářícím povrchu nebyla žádná věc, která by mohla připomínat jeho majitelku. S vlastním mečem v pravé ruce a Asuniným v levé jsem se opět pomalu postavil.

Na ničem už nezáleželo. Jenom ji chci následovat se vzpomínkami na krátké období, které jsme spolu strávili.

Myslím, že jsem slyšel někoho za mnou, jak na mne volá.

Ale já jsem se nezastavil a pokračoval v chůzi směrem ke Kayabovi se zvednutým pravým mečem. Urazil jsem k němu několik nemotorných kroků a bodl svým mečem.

Kayaba se žalostně díval na můj pohyb, který nemohl být nazván ani útokem, natož dovedností – snadno odrazil můj meč svým štítem a vyrazil jej z mé ruky, zatímco mne jeho dlouhý meč v pravé ruce probodl hruď.

Bez emocí jsem zíral na zářící kus kovu zabořeného hluboko do mého těla. Má mysl už nad ničím nepřemýšlela. Vše co zůstalo, byla prázdná rezignace, že všechno skončilo.

Na kraji svého zorného pole jsem viděl pomalu se snižující životy. Nevím, jestli to bylo pokračováním mých zrychlených smyslů z bitvy, ale měl jsem pocit, jako kdybych viděl mizet každou tečku. Zavřel jsem oči a doufal, že se mi na mysl dostane obraz Asunina úsměvu, jak má mysl potemněla.

Ale i když jsem zavřel oči, ukazatel životů stále nezmizel. Červeně blikal a stále se zmenšoval nepolevujícím tempem. Cítil jsem se, jako kdyby bůh, zvaný systém, který doteď toleroval mou existenci, právě čekal na můj poslední moment. Pouze deset teček zbývá, teď už pět, teď…

Pak jsem najednou ucítil vztek, který jsem ještě nikdy předtím nezažil.

Byl to tenhle parchant. On byl ten, kdo zabil Asunu. Jeho tvůrce Kayaba byl pouze jeho částí. Ten, kdo rozpáral Asunino tělo a uhasil její duši, byla přítomnost, která mne právě teď obklopovala – vůle samotného systému, digitální bůh smrti, který zesměšňoval hloupost hráčů a nemilosrdně kosil svou kosou…

Co sakra jsme? Jsme jenom bandou pitomých loutek, kontrolovaných nedotknutelnými hrozbami SAO systému?

Můj ukazatel života úplně zmizel, jako by zesměšňoval můj hněv. V mém zorném poli se objevila fialová zpráva: „Jsi mrtvý.“ Byl to příkaz od boha, abych zemřel.

Ledový chlad prostupoval mým tělem. Mé smysly byly otupené. Cítil jsem nespočetné množství bloků kódu, jak se pářou, oddělují a ničí mou existenci. Chlad se vkrádal do mého krku a hlavy. Hmat, zvuk, zrak, všechno bylo mlhavé. Celé mé tělo se začalo rozplývat – stávaly se z něj střepy polygonů – předtím, než se rozptýlí do všech směrů…

Myslíš, že tohle dopustím?

Široce jsem otevřel své oči. Viděl jsem. Stále jsem viděl. Stále jsem viděl obličej Kayaby, jehož meč byl zaražen hluboko uvnitř mé hrudi a jeho výraz překvapení.

Možná se mi navrátily zrychlené smysly, jak jsem cítil, že smrt mé postavy, která normálně nastala během okamžiku, zpomalovala. Obrys mého těla byl mlhavý a částice světla se odlamovaly a mizely všude okolo. Ale stále jsem existoval. Stále jsem byl naživu.

„Hiiiyááá!“ zakřičel jsem ze všech sil. Křičel jsem a odolával. Odolával systému, absolutnímu bohu.

Plachá a zhýčkaná Asuna setřásla nevyléčitelnou paralýzu silou své vůle a vrhla se proti útoku, který bylo nemožné vykrýt jenom proto, aby mne zachránila. Jak jsem mohl nyní zahynout, aniž bych něco udělal. Nemohl jsem zahynout, rozhodně ne. I kdybych se nemohl vyhnout smrti – musel jsem – alespoň…

Pevněji jsem sevřel svou levou ruku. Vzal jsem si zpět své smysly, jako kdybych je namotával na provázek. Pocit, že jsem něco držel v levé ruce, se vrátil. Asunin rapír – cítil jsem její odhodlání. Slyšel jsem ji říkat mi, že mám být silný.

Moje levá ruka se pomalu dala do pohybu. Její tvar byl zkreslený a odlamovaly se z ní kousky při každém pohybu. Ale nezastavil jsem se. Kousek po kousku jsem požíral svou duši, abych se zvedl.

Možná to byla cena za můj drzí odpor, ta neuvěřitelná bolest, která křižovala celým mým tělem. Ale zaťal jsem zuby a pokračoval v pohybu. Vzdálenost pouhých desítek centimetrů se zdála neuvěřitelně daleko. Mé tělo bylo jako přimrzlé. Jenom v mé levé ruce zůstal ještě nějaký cit, ale chlad ji také rychle obklopoval. Celé mé tělo bylo jako ledová socha s průběžně se ulamujícími kousky.

Ale nakonec stříbrný rapír dosáhl středu jeho hrudi. Kayaba se nehýbal. Jeho výraz překvapení se už dávno rozplynul – a nahradil jej jemně klidný úsměv.

Moje ruka pokryla zbývající vzdálenost, polovinu díky mému odhodlání a druhou díky pohánění od nějaké nevysvětlitelné síly. Kayaba zavřel oči a obdržel úder, jak jej rapír neslyšně propíchl. Jeho ukazatel života také zmizel.

Na okamžik jsme tam jednoduše stáli, s meči proniklými těly toho druhého. Použil jsem poslední zbytky své síly ke zvednutí své hlavy vzhůru a podíval se oblohu.

Stačí… to…?

Ačkoliv jsem nemohl slyšet její odpověď, cítil jsem, jak mou levou ruku ovinulo jemné teplo. Nakonec jsem uvolnil své tělo, které se právě chystalo úplně roztříštit.

Jak se má mysl potápěla hlouběji do temnoty, cítil jsem jak se mé a Kayabovo tělo rozpadalo do tisíců kousků ve stejný čas. Známý zvuk destrukce dvou objektů se rozezněl a navzájem se překrýval. Jak se všechno vzdalovalo s neověřitelnou rychlostí, slyšel jsem slabé hlasy volající mé jméno. Myslel jsem, že ty hlasy musí patřit Kleinovi a Agilovi. Pak v ten moment systémový hlas bez jakýchkoliv emocí oznámil…

„Hra byla vyčištěna – Hra byla vyčištěna – Hra byla…“

Navigace[edit]
Zpět k Kapitole dvaadvacáté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole čtyřiadvacáté