Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 24

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola čtyřiadvacátá[edit]

Když jsem znovu nabyl vědomí, ocitl jsem se v nadpozemském místě.

Západ slunce způsoboval, že celé nebe na tomto místě vypadalo, jako kdyby hořelo.

Stál jsem na silné křišťálové podlaze. Oranžové mraky se pomalu valily pod průhlednými dlaždicemi. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem oblohu až po horizont zbarvenou od západu slunce. Směrem pryč barva nekonečného nebe tmavla ze světle oranžové na krvavě červenou. Slyšel jsem také foukat slabý vítr.

Byl to malý kulatý disk z křišťálu, který se vznášel mezi mraky v prázdném nebi; stál jsem na jeho okraji.

„…Co je to za místo?“ pomyslel jsem si. Mé tělo by mělo zmizet po roztříštění. Byl jsem stále v SAO nebo jsem přišel do posmrtného života?

Prohlédl jsem si vlastní tělo. Kožený kabát, dlouhé rukavice a všechno moje ostatní vybavení bylo stejné jako před mou smrtí, až na to, že všechno bylo tak nějak průhledné. A nebylo to jenom moje vybavení, protože holé části mého těla také zářily barvami zapadajícího slunce, jako kdyby byly vyrobeny z poloprůhledného skla.

Zvedl jsem pravou ruku a mávl prstem. Objevilo se okno se známým zvukovým efektem. Takže, tohle místo bylo stále uvnitř SAO.

Ale okno neobsahovalo ani postavu, ani menu. Prázdná obrazovka zobrazovala pouze zprávu: „Provádím závěrečnou fázi, padesát čtyři procent dokončeno.“ Zatímco jsem na to zíral, číslo vzrostlo na padesát pět procent. Původně jsem si myslel, že moje mysl zemře společně se zničením mého těla, tak co se to tady děje?

Jak jsem pokrčil rameny a zavřel okno, najednou jsem za sebou uslyšel hlas: „Kirito-kun…“

Bylo to jako hlas z nebe. Šok projel celým mým tělem.

„Prosím, nebuď jenom mojí představou…,“ prosil jsem a pomalu se otočil.

Stála tam s hořící oblohou za ní.

Její dlouhé vlasy tiše vlály ve větru. Ale i přesto, že její jemný, usmívající se obličej byl na dosah mých rukou, nemohl jsem se ani trochu pohnout.

Měl jsem pocit, že by mohla zmizet, kdybych ji i jenom na vteřinku přestal pozorovat – takže jsem na ni jenom jednoduše v tichosti zíral. Také byla poloprůhledná, a byla tou nejkrásnější věcí na celém světě, jak tam tak stála v záři světla zapadajícího slunce.

Násilím jsem držel slzy a podařilo se mi usmát. Téměř šeptaným hlasem jsem řekl: „Promiň. Taky jsem umřel…“

„…Blbče,“ odpověděla s úsměvem, zatímco jí stékaly slzy po tváři. Otevřel jsem náruč a jemně na ní zavolal jménem: „Asuno…“

Pevně jsem ji držel poté, co vlétla do mého náručí a plakala. Přísahal jsem, že ji znovu nepustím. Bez ohledu na to, co se stane, ji už nikdy znovu nepustím.

Po dlouhém polibku jsme konečně od sebe odtrhly své tváře a podívali se jeden na druhého. Bylo tu tolik věcí ohledně poslední bitvy, o kterých jsem s ní chtěl mluvit, za které jsem se jí chtěl omluvit. Ale cítil jsem, jako kdyby už dále nebyla slova potřeba. Místo toho jsem přesunul pohledem po nekonečné obloze a otevřel svá ústa: „Tohle… Co je tohle za místo?“

Asuna tiše obrátila svůj pohled směrem dolů a ukázala prsty. Podíval jsem se tím směrem.

Hluboko pod námi – něco plulo v mracích. Mělo to tvar kužele s odříznutou špičkou. Bylo to vytvořeno z mnoha úrovní, které překrývaly jedna druhou. Když jsem zaostřil pohled, viděl jsem malé hory, lesy, jezera a města.

„Aincrad…,“ přikývla Asuna, když jsem to zašeptal. Nebylo o tom pochyb. Byl to Aincrad. Obrovský plovoucí zámek poletující po nekonečné obloze. Ten svět mečů a bitev, kde jsme strávili bojováním dva roky, byl teď ale pod námi.

Viděl jsem Aincrad zvenčí už předtím, než jsem přišel do toho světa, v nějakém letáku o SAO. Ale tohle bylo poprvé, co jsem ho viděl zvenku na vlastní oči. Zadržel jsem dech, jak mne přemohl inspirující pocit.

Ocelový zámek – byl ničen.

Pak jsme tiše sledovali, jak se část nejnižší úrovně rozpadla do mnoha střepů. Když jsem zaostřil uši, stále jsem mohl slyšet hromový hluk rozptylující se vzduchem.

„Ach…,“ zvolala tiše Asuna. Velká část nižších úrovní se rozbila a nespočet budov, stromů a řek spadlo a zmizelo v moři mraků. Náš dům byl někde v této oblasti. Cítil jsem, jak je můj žaludek propichován hořkým zármutkem pokaždé, když další úroveň zámku, který nesl dva roky vzpomínek, zmizela.

Sedl jsem si dolů na okraj plošiny s Asunou v náručí.

Cítil jsem se neobvykle klidný. I když jsem nevěděl, co se s námi stalo, nebo se teď stane, necítil jsem ani nejmenší kousek úzkosti. Dosáhl jsem toho, co jsem musel udělat a díky tomu jsem ztratil svůj virtuální život a právě teď pozoroval konec tohoto světa s dívkou, kterou jsem miloval. To mi stačilo – mé srdce bylo spokojené.

Asuna to musela cítit stejně. V mém náručí sledovala kolaps Aincradu pootevřenýma očima. Jemně jsem ji pohladil po vlasech.

„Působivý pohled,“ uslyšel jsem vedle nás hlas. Když jsme se Asunou otočili vpravo, uviděli jsme tam stojícího muže.

Byl to Akihiko Kayaba.

Neobjevil se jako červený válečník Heathcliff, ale ve své skutečné podobně jako vývojář SAO. Měl na sobě bílou košili s kravatou a bílým pláštěm na vrchu. Jenom jeho dvě mosazné oči na ostrém obličeji se zdály naprosto stejné. Ale tyhle dvě byly naplněny jemným světlem, jak se dívaly na mizející zámek. Jeho tělo bylo také poloprůhledné, jako ta naše.

I když jsem s tímto mužem před několika minutami bojoval na život a na smrt, byl jsem stále klidný i poté, co jsem ho uviděl. Možná jsme zanechali veškerou naši zlost a nenávist v Aincradu, předtím, než jsme přišli na toto místo. Odvrátil jsem pohled od Kayaby zpět na zámek.

„Co přesně se děje?“

„Možná se to dá nazvat… obrazným ztvárněním,“ řekl Kayaba taktéž docela klidným hlasem.

„V současné době se nachází hlavní počítač SAO, umístěný v pátém podzemním podlaží v hlavním sídle Argusu, uprostřed výmazu všech dat z jeho paměťových bank. Během dalších deseti minut bude tento svět úplně vymazán.“

„A co lidé, kteří zde žili… co se s nimi stalo?“ zeptala se najednou Asuna.

„Není třeba se obávat. Zrovna před chvílí…,“ Kayaba pohnul pravou rukou a podíval se na okno, které se objevilo: „Všech zbývajících šest tisíc sto čtyřicet sedm hráčů bylo úspěšně odhlášeno.“

Pak to znamenalo, že se Klein, Agil a všichni ostatní lidé, které jsem během těchto dvou let poznal, bezpečně vrátili na druhou stranu.

Pevně jsem zavřel oči a nechal téct slzy, než jsem se zeptal: „…A co ti, kteří zemřeli? Oba dva jsme mrtví, ale i nadále zde existujeme. Neznamená to, že můžete také vrátit zbývající čtyři tisíce mrtvých zpět do skutečného světa?“

Kayabův výraz se nezměnil. Zavřel okno, dal si ruce do kapes a poté řekl: „Život nelze tak snadno obnovit. Jejich vědomí se nikdy nevrátí. Mrtví zmizí – tahle skutečnost je pravdivá v každém světě. Vytvořil jsem tohle místo jenom protože jsem s vámi dvěma chtěl mluvit – ještě jednou, naposledy.

„Bylo to něco, co by měl někdo, kdo zabil čtyři tisíce lidí říkat?“ pomyslel jsem si. Ačkoliv jsem na to myslel, necítil jsem z nějakého podivného důvodu žádnou zlost. Místo toho se mi na mysl dostala další otázka. Byla to zásadní otázka, na kterou se chtěli všichni hráči, ne, dokonce každý, kdo věděl o tomto incidentu, zeptat: „Proč – jste to udělal…?“

Cítil jsem Kayabův hořký úsměv. Po dlouhém mlčení konečně promluvil: „Proč…? Už jsem dávno zapomněl. Proč jsem to prostě udělal? Od chvíle, kdy jsem zjistil, že byl vytvořen systém Úplného ponoru – ne, dokonce ještě předtím, jsem chtěl vytvořit zámek, místo, které by překračovalo limity stanové skutečným světem. Pak, v těch posledních chvílích… jsem viděl, že dokonce i pravidla mého světa byla překonána…“

Kayaba nejprve obrátil své mírumilovné oči ke mně a pak je najednou odvrátil.

Kayabův plášť a Asuniny vlasy se třepotaly, jak sílil vítr. Polovina zámku již byla zničena. Algada, město plné mých vzpomínek, bylo rozptýleno do vzduchu a pohlceno mraky.

Kayaba pokračoval v řeči: „Nemáme my všichni hodně snů z dob, kdy jsme byli děti? Už jsem zapomněl, jak starý jsem byl, když mne okouzlila představa ocelového zámku plujícího po nebi… byla to vize, která v mé mysli nevybledla bez ohledu na to, kolik času uplynulo. Když jsem rostl, představa se stávala více a více skutečnou, více a více obsáhlou. Odchod ze skutečného světa a let přímo k tomuto zámku… to byl po dlouhou dobu můj jediný sen. Víš, Kirito-kun, stále věřím – že v nějakém jiném světě tento zámek skutečně existuje…“

Najednou jsem měl pocit, jako kdybych se narodil v tom světě, ve které jsem snil o tom, stát se šermířem. Chlapec by jednoho dne mohl potkat dívku s hnědýma lískooříškovýma očima. Ti dva by se mohli do sebe zamilovat, nakonec vzít a po tom všem šťastně žít v malém domku uprostřed lesa…

„Jo… To by bylo pěkné,“ zamumlal jsem. Asuna v mém náručí taktéž přikývla.

Navrátilo se mezi nás ticho. Obrátil jsem svůj pohled opět do dálky a viděl začátek rozpadu dalších částí zámku. Viděl jsem nekonečné moře mraků a červené nebe pohlcované bílým světlem v dálce. Ve všech směrech začala destrukce a pomalu postupovala naším směrem.

„Ach, málem bych na to zapomněl. Kirito-kun, Asuno-kun… gratuluji vám k dokončení hry.“

Podívali jsme se na Kayabau, když to řekl, zatímco on se na nás díval s klidným výrazem ve tváři.

„No, pak – měl bych už jít.“

Foukl vítr a zdánlivě smetl jeho postavu – když jsme si toho všimli, nebyl nikde v dohledu. Jen červené zapadající slunce nadále prosvítalo skrz křišťálovou plošinu. Znovu jsme byli sami.

Zajímalo by mne, kam šel? Vrátil se do skutečného světa?

Ne – neměl by. Měl by vymazat svou vlastní mysl a odejít hledat skutečný Aincrad do nějakého jiného světa.

Nyní zbývala pouze vrchní část. Sedmdesátá šestá úroveň, kterou jsme neměli možnost vidět, se začala hroutit. Závoj světla, který mazal tento svět, se k nám postupně přibližoval. Jak se vlnící se aura dotkla mraků a nebe, zmizely a vrátili se do prázdnoty.

Viděl jsem červený palác a jeho nádherné věže na nejvyšší úrovni Aincradu. Pokud by hra pokračovala podle plánu, bojovali bychom tam proti poslední bossovi, Heathcliffovi.

Dokonce, i když základy nejvyšší úrovně zmizely, palác bez majitele se stále vznášel ve vzduchu, jako by odolával svému osudu. Červený palác, který byl opuštěn uprostřed oranžové oblohy, vypadal jako srdce plovoucího zámku.

Nakonec červený palác také pohltila destrukce. Rozpadl se postupně, začínajíce vespod, pokračujíce nahoru a rozptýlil do nespočetného množství úlomků předtím, než zmizel mezi mraky. Nejvyšší věž zmizela téměř ve stejný čas, když závoj světla pohltil její okolí. Obrovský zámek Aincrad byl úplně zničen a všechno, co v tomto světě zůstalo, bylo pár mraků a tahle malá plošina, na které jsme s Asunou seděli.

Pravděpodobně nám moc času nezbývalo. Využívali jsme jenom krátké časové období, které nám Kayaba dal. Spolu se zničením tohoto světa, by Nerve Gear měl splnit svou poslední funkci a zničit vše, co z nás zůstalo.

Položil jsem ruce na Asuniny tváře a pomalu se přitiskl na její rty. Tohle byl náš poslední polibek. Snažil jsem si ji užít až do poslední vteřiny a vrýt si ji do své duše.

„Myslím, že tohle je sbohem…“

Asuna zavrtěla hlavou: „Ne, to není. Zmizíme společně. Takže budeme navždy spolu,“ zašeptala jasným hlasem, otočila se v mém náručí a podívala se přímo na mne. Pak trochu naklonila hlavu a usmála se.

„Hej, můžeš mi říct svoje jméno, Kirito-kun? Tvé pravé jméno?“

Prvně jsem to vůbec nechápal, ale pak jsem si uvědomil, že má na mysli mé jméno ve skutečném světě, který jsem za sebou zanechal před dvěma lety.

Cítil jsem, jako kdyby dny, které jsem žil jiným jménem a jiným životem byly pohádky z nějakého vzdáleného světa. Vyslovil jsem své jméno, jak mi vyplynulo ze dna mé paměti a cítil se nějak dojemně: „Kirigaya… Kazuto Kirigaya. Bylo mi šestnáct minulý měsíc.“

V té chvíli jsem ucítil, že čas ubíhá mému druhému já. Mysl Kazuta, která byla hluboko pohřbená šermířem Kiritem, pomalu vylézala. Cítil jsem, jak mé těžké brnění, kterým jsem se v tomto světě obklopil, padalo kousek po kousku.

„Kirigaya… Kazuto-kun…,“ vyslovila Asuna mé jméno a soustředila se na každou slabiku. Pak se rozesmála s mírně zmateným výrazem: „Takže jsi mladší než já. Já jsem… Yuuki… Asuna. Letos mi je sedmnáct.“

„Yuuki… Asuna. Yuuki Asuna,“ opakoval jsem si těchto pět slabik stále dokola v mysli.

Najednou jsem si uvědomil, že mi stékají slzy po tváři.

Moje emoce se začali přesouvat v této poslední polovině věčného západu slunce. Bolestivý pocit mnou projel, jako kdyby mi trhal srdce. Poprvé od mého příchodu do toho světa mi volně stékaly slzy po tváři. Cítil jsem knedlík v krku, sevřel obě své ruce a hlasitě se rozplakal jako malé dítě: „Omlouvám se… omlouvám se… slíbil jsem ti,… že se dostaneme… zpět na druhou stranu,… ale já…“

Nebyl jsem schopen pokračovat. Nakonec jsem nebyl schopen zachránit osobu, která mi byla nejdražší. Díky mé vlastní slabosti její světlá a slunečná budoucnost dospěla ke svému konci. Můj zármutek na sebe vzal podobu slz, které mi donekonečna proudily z očí.

„To je v pořádku… to je v pořádku…,“ brečela Asuna. Její šumivé slzy donekonečna stékaly dolů jako malé drahokamy a pak se vypařovaly.

„Byla jsem opravdu šťastná. Čas, kdy jsme tě potkala a žili jsme spolu, byl tím nejpříjemnějším obdobím za celý můj život. Děkuju ti… Miluju tě…“

Konec světa byl přímo před námi. Ocelový hrad a nekonečné moře mraků bylo vymazáno v jasném světle, takže jsme zůstali jenom mi dva.

Pevně jsme se s Asunou objali, čekajíce na poslední moment.

Cítil jsem, jako kdyby naše emoce byly očištěné světlem. Jediné, co uvnitř mne zůstalo, byla má láska k Asuně. Dál jsem volal její jméno, i když se všechno rozpadalo a rozptylovalo.

Světlo zaplnilo můj výhled. Všechno bylo pokryté čistě bílým závojem a zmizelo poté, co se rozpadlo na malé částečky světla. Asunin úsměv se mísil s přetékajícím světlem, které zachvátilo tento svět…

„Miluji tě… miluji tě…,“ její hlas zněl jako sladké zvonění zvonu, zatímco poslední část mého vědomí zmizela.

Poslední část, která nás oddělovala, zmizela a stali jsme se jedním.

Naše duše pronikly do sebe, spojily se a poté rozptýlily.

Nakonec jsme zmizeli.

Navigace[edit]
Zpět k Kapitole třiadvacáté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole pětadvacáté