Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 3

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola třetí[edit]

„Ding, ding“ … Zvuk jako zvonek – nebo spíš výstražný zvon – se hlasitě ozval a díky němu jsme s Kleinem překvapením nadskočili.

„Ah…“

„Co to je?!“

Zakřičeli jsme a zírali na sebe s očima dokořán.

Oba jsme byli obklopeni jasně modrým pilířem světla. Vše za tím modrým závojem bylo lehce rozmazané.

Už jsem to několikrát zažil během beta testování. Byl to «teleport» zahájený předmětem, ale já neměl potřebný předmět ani jsem nevyslovil potřebný příkaz. Použili snad administrátoři vynucený teleport? Pokud ano, tak proč nás o tom neinformovali?

Zatímco se mi hlavou honilo mnoho myšlenek, okolní světlo začalo výrazněji pulzovat a pohltila mě temnota.

Spolu s postupným blednutím modrého světla se mé okolí znovu rozjasňovalo. Nicméně už tu nebyla pláň zalitá zapadajícím slunečním světlem.

Široká cesta dlážděná kameny. Středověké ulice obklopené pouličním osvětlením a v dálce před námi obrovský palác vyzařující tmavé světlo.

Tohle byl výchozí bod, hlavní náměstí «Starting City»[1].

Podíval jsem se vedle na Kleina, který měl taktéž široce otevřená ústa. A pak na hlučný dav lidí, který nás obklopoval.

Při pohledu na tu spoustu úžasných lidí s různým vybavením a barvou vlasů bylo jasné, že to jsou další hráči jako já. Bylo jich tu několik tisíc – deset tisíc lidí. Bylo pravděpodobné, že sem, na hlavní náměstí, byli všichni vynuceně teleportováni.

Několik prvních vteřin se všichni jenom potichu rozhlíželi okolo.

Pak se ozval první šepot, který byl záhy slyšet všude okolo a nakonec hlasitější mluva.

„Co se děje?“

„Už se můžeme odhlásit?“

„Nemůžou se o to postarat rychleji?“

Čas od času byly slyšet takovéto komentáře.

Postupně, jak začali být hráči naštvanější, se ozývali výkřiky jako „Tohle má být vtip?“ nebo „Dostaňte nás sakra odsud, administrátoři!“

A pak najednou…

Někdo zvýšil hlas, aby přehlušil všechny tyto komentáře a zakřičel.

„Ah… podívejte se nahoru!“

Klein a já jsme se téměř automaticky podívali vzhůru a čekal nás tam zvláštní pohled.

Spodní část druhé úrovně, asi sto metrů nad námi, byla pokryta červeným šachovnicovým vzorem.

Po lepším pohledu jsem zpozoroval, že vzorek byl tvořen dvěma slovy v červené barvě, která se opakovala: «Varování» a «Systémové oznámení».

Chvíli jsem byl překvapen, ale pak jsem si pomyslel „Oh, administrátor nás bude konečně informovat,“ a napětí v ramenou se trochu zmírnilo.

Klábosení utichlo a všichni čekali na ta slova, která měla být řečena.

Ale to, co se stalo poté, rozhodně nebylo to, co jsem očekával.

Z prostředka vzoru začala pomalu vytékat kapalina podobná krvi. Stékala dolů tak pomalu, až tím umocňovala svoji hustotu, ale nekapala na zem; místo toho se začala formovat do tvaru.

Objevila se dvacet pět metrů vysoká postava zahalená do hábitu s kapucí.

Ne, nebylo to úplně přesné. Z našeho pohledu bylo lehce vidět do kapuce a – nebyl tam žádný obličej. Byla úplně prázdná. Mohli jsme vidět jen líc oblečení a zelenou výšivku uvnitř kapuce. Celý hábit na tom byl podobně, všechno, co jsme mohli vidět, nebylo nic, než jen stíny po okrajích.

Strana čtyřicátá třetí, Akihiko Kayaba jako hábit bez těla

Tenhle hábit jsem viděl už předtím. Byl stejný jako oblečení zaměstnanců Argusu, kteří pracovali jako administrátoři během beta testování. Ale ti měli obličej jako staří čarodějové s dlouhými vousy nebo podobu obrýlené dívky v případě administrátorek. Možná museli použít tenhle hábit, protože neměli dost času na vytvoření pořádné postavy, ale to prázdné místo uvnitř kapuce mi způsobovalo neuvěřitelný pocit úzkosti.

Velké množství hráčů okolo mne se muselo cítit naprosto stejně.

„Je to administrátor?“

„Proč nemá obličej?“

Ozýval se často podobný šepot.

Pravý rukáv mohutného hábitu se pohnul, jakoby ve snaze jej utišit.

Z dlouhého rukávu vykoukla sněhobílá rukavice. Ale ten rukáv, stejně jako zbytek hábitu, nezakrýval žádnou část těla.

Pak se začal pomalu zvedat také levý rukáv. Osoba s oběma rukavicemi rozprostřenými před zraky deseti tisíců hráčů otevřela ústa – vlastně jsem měl jen ten pocit. A pak se shora ozval nízký, klidný, mužský hlas.

„Vítejte v mém světě, hráči.“

Nechápal jsem to.

«Můj svět»? I kdyby postava v červeném hábitu byla administrátor, který měl v tomto světě pravomoci jako bůh, umožňující mu měnit svět, jak se mu zlíbí, tak proč na to poukazoval právě teď?

Ohromeně jsme se na sebe s Kleinem podívali. Anonymní červený hábit spustil ruce a pokračoval v mluvení.

„Jmenuji se Akihiko Kayaba a momentálně jsem jediná osoba, které může ovládat tento svět.“

„Co…?!“

Moje postava na pár vteřin ztuhla šokem a na krku mi vystoupl ohryzek (a pravděpodobně i ve skutečném světě).

Akihiko – Kayaba!

Znal jsem to jméno. Nebylo možné jej neznat.

Tato osoba, herní vývojář a génius v oblasti kvantové fyziky, byla jako jediná zodpovědná za růst Argusu (který byl ještě před pár lety pouze jednou z malých společností) do jedné z vedoucích společností působících v tomto oboru.

Také byl hlavní vývojář SAO a zároveň navrhl Nerve Gear.

Jako vášnivý hráč jsem Kayabu hluboce respektoval. Koupil jsem si všechny časopisy, ve kterých byl a četl všechny rozhovory s ním stále dokola, dokud jsem je neznal téměř nazpaměť. Úplně jsem ho viděl v tom jeho bílém obleku, který vždy nosil, pokaždé, když jsem zaslechl jeho hlas.

Ale vždy zůstával v pozadí a odmítal mediální slávu. Ještě nikdy nebyl administrátor, tak proč by něco takového dělal?

Přinutil jsem se znovu to promyslet a najít smysl v téhle situace. Ale slova, která přicházela z prázdné kapuce, jakoby se snad vysmívala mé snaze to pochopit.

„Myslím, že většina z Vás si už všimla toho faktu, že z hlavního menu zmizelo odhlašovací tlačítko. Není to chyba; je to jedna z vlastností systému «Sword Art Online».“

„Vlastnost… systému?“ zamumlal sekaně Klein.

Oznámení pokračovalo nízkým hlasem, jako by chtěl překrýt okolní hluk.

„Nebudete se moci odhlásit ze hry dříve, než dosáhnete vrcholu tohoto zámku.“

Tohoto zámku? Nejprve jsem tomu nerozuměl. Žádný zámek v «Městě začátečníků» nebyl.

Ale další věc, kterou Kayaba řekl, rozehnala mé zmatení.

„…také narušení provozu nebo odstranění Nerve Gearu z vnější strany je přísně zakázáno. Pokud by se snad někdo o tyto věci pokusil…“

Moment ticha.

Ticho těch deseti tisíc lidí bylo ohromné. Další slova přicházela pomalu.

„…čidla uvnitř Nerve Gearu vytvoří silný elektromagnetický impulz, který zničí Váš mozek a zastaví veškeré Vaše základní životní funkce.“

Klein a já jsme na sebe v šoku zírali po několik vteřin.

Bylo to jako by moje mysl odmítala přijmout to, co jsem právě slyšel. Ale Kayabův krátký proslov pronikl mým tělem tvrdě a zuřivě.

Zničit naše mozky.

Jinak řečeno, zabít nás.

Každý uživatel, který by si vypnul Nerve Gear nebo rozepnul řemínek a sundal ho, by byl zabit. To je to, co Kayaba právě řekl.

Lidé v davu si začali šeptat, ale nikdo nekřičel ani nepanikařil. Bylo to jako kdyby to nikomu ještě nedošlo, stejně jako mě, nebo jako by to odmítali pochopit.

Klein pomalu zvedl pravou ruku a snažil se uchopit za pokrývku hlavy, která byla ve skutečném světě. Poté se suše zasmál a začal mluvit.

„Haha… co to říká? Ten muž se musel zbláznit, ne? To, co říká, nedává žádný smysl. Nerve Gear… Je to jenom hra. Zničit náš mozek… Jak by to asi udělal? Správně, Kirito?“

Jeho hlas se zlomil v poslední výkřiku. Klein na mě upřeně zíral, ale nemohl jsem přikývnout hlavou na souhlas.

Nespočet vysílačů uvnitř Nerve Gearu vytvářel malé elektromagnetické impulzy a posílal virtuální signály našemu mozku.

Mohli bychom to nazvat nejmodernější dostupnou technologií, ale základní teorie byla stejná jako u domácího spotřebiče, který se používal v Japonsku už více než čtyřicet let – mikrovlnné trouby.

Pokud by byl k dispozici dostatečný výkon, tak tu byla možnost, že by mohl Nerve Gear rozvibrovat vodní částice v našem mozku a uvařit je teplem z tření. Ale…

„…Teoreticky to možné je, ale… určitě blafuje. Protože pokud odpojíme Nerve Gear ze zásuvky, tak není žádná možnost, jak vytvořit takhle silný impulz. Jedině, že by tu byla nějaká vysokokapacitní baterie… uvnitř…

Klein uhodl důvod, proč jsem najednou přestal mluvit.

„Ona… tam je,“ řekl skoro s výkřikem a prázdným výrazem ve tváři. „Třicet procent hmotnosti Nerve Gearu tvoří baterie. Ale… ale to je úplně šílený! Co kdyby najednou vypadl proud nebo tak něco?! “

Kayaba začal vysvětlovat, jako kdyby slyšel to, co Klein zakřičel.

„Abych to trochu upřesnil, myslím tím odpojení od vnějšího elektrického zdroje na deset minut, odříznutí od systému na více než dvě hodiny nebo jakýkoliv pokus o odemčení, demontáž nebo zničení Nerve Gearu. Pokud nastane některá z těchto věcí, tak se spustí sekvence, která Vám zničí mozek. Tyto skutečnosti byly oznámeny vládě a široké veřejnosti za pomoci médií ve skutečném světě. Poznamenávám, že i přesto tu bylo několik případů, kdy příbuzní nebo přátelé ignorovali toto varování a pokusili se násilně sundat Nerve Gear. Výsledkem toho je, že…“

Kovový hlas si lehce povzdechl.

„…bohužel už dvě stě třináct hráčů navždy opustilo tuto hru a skutečný svět.“

Ozval se dlouhý a vysoký výkřik. Ale většina hráčů stále nemohla nebo odmítala uvěřit tomu, co jim bylo řečeno a prostě stáli s čelistí dokořán nebo ironickým úsměvem na tváři.

Moje hlava se taktéž snažila odmítnout to, co právě Kayaba řekl. Ale tělo mě zradilo a začala se mi silně třást kolena.

Na svých třesoucích se kolenou jsem zavrávoral několik kroků dozadu a podařilo se mi tak vyrovnat pád. Klein dopadl na zadek, jeho výraz byl bez života.

Dvě stě třináct hráčů již…

Ta fráze se mi pořád dokola honila v hlavě.

Jestli Kayaba říká pravdu, tak už zemřelo přes dvě stě lidí?

A mezi nimi mohli být klidně beta testeři jako jsem byl já. Možná jsem dokonce znal jejich jména a postavy. Prostě jim shořely mozky a… zemřeli, to je to, co Kayaba říká?

„…nevěřím tomu… nevěřím,“ začal říkat napjatým hlasem Klein sedíce stále na zemi. „Jenom se nás snaží vystrašit. Jak by mohl udělat takovou věc? Přestaň si z nás dělat srandu a pusť nás ven. Nemáme čas si s tebou hrát tuhle zvrácenou hru uprostřed slavnostního zahájení. Jo… všechno tohle je jenom divadlo. Otevírací představení, správně?“

Uvnitř hlavy jsem křičel to samé.

Ale jako by chtěl Kayaba rozptýlit naše naděje, jeho věcný hlas pokračoval ve vysvětlování.

„Hráči, není nutné se obávat o Vaše těla na druhé straně. Od tohoto momentu všechny televizní stanice, rádia a internetová média opakovaně informují o této situaci; zahrnujíce fakt, že už tu bylo několik úmrtí. Nebezpečí, že by Vám někdo sundal Nerve Gear, téměř pominulo. Za chvíli budou využity ty dvě hodiny, které jsem Vám poskytl, na převoz Vás všech do nemocnic a podobných zařízení, kde Vám bude poskytnuta nejlepší možná péče. Takže si můžete vydechnout… a soustředit se na dokončení hry.“

„Co…?“

Pak jsem se konečně hlasitě rozkřičel.

„Co to říkáš?! Porazit hru?! Chceš, abychom hráli v téhle situaci?!“

Pořád jsem křičel, zírajíce na červený hábit, který vytékal ze spodku vyšší úrovně.

„Tohle už není hra!“

Poté začal Akihiko Kayaba tiše oznamovat jeho monotónním hlasem.

„Ale žádám Vás všechny, abyste porozuměli tomu, že «Sword Art Online» už není jen jednoduchou hrou. Je to druhá realita… Od teď nebude ve hře fungovat žádná forma oživování. V ten moment, kdy Vaše životy klesnou na nulu, bude Vaše postava vymazána jednou provždy. A stejně tak…“

Mohl jsem docela přesně hádat, co se chystá říct.

„…i Nerve Gear zničí Váš mozek.“

Najednou jsem dostal urgentní nutkání se nahlas zasmát. Smích se už dral napovrch, ale potlačil jsem to.

Dlouhá horizontální čára zářila v levém horním rohu mého zorného pole. Jak jsem se na ní zaměřil, uviděl jsem čísla, která ji obklopovala – tři sta čtyřicet dva / tři sta čtyřicet dva.

Zásahy. Moje životní síla.

V momentě, kdy dosáhnou nuly, zemřu – elektromagnetický impulz upeče můj mozek, což mě okamžitě zabije. Tohle Kayaba řekl.

Tohle je bezesporu hra - hra, kde je Váš život v sázce. Jinak řečeno, hra na život a na smrt.

Během dvou měsíců beta testování jsem musel umřít alespoň stokrát. Ale vždy jsem se objevil s trochu rozpačitým úsměvem na tváři v «Paláci černého železa» severně od hlavního náměstí a znovu se přidal k lovu na okolních pláních.

Takové RPG bylo: skupina her, kde umíráte, učíte se zlepšovat a dostáváte se na další úrovně. Ale teď už nemůžete? Jednou zemřete a ztratíte svůj život jednou pro vždy? Navíc… ani nemůžete přestat hrát?

„…to snad není možný,“ zamumlal jsem tiše.

Kdo se zdravým rozumem by mohl přistoupit na hru s těmito podmínkami? Samozřejmě, že všichni zůstanou ve městě, kde je bezpečno.

Pak, skoro jako by mi četl myšlenky (a možná i všech ostatních hráčů) přišla další zpráva.

„Hráči, je pouze jediná cesta, jak se osvobodit ze hry. Jak jsem už poznamenal dříve, musíte se dostat na vrchol Aincradu, do sté úrovně a porazit konečného nepřítele, který se tam nachází. Poté budou všichni přeživší hráči okamžitě odhlášeni ze hry. Dávám Vám své slovo.“

Deset tisíc lidí v tichosti stálo.

Tohle byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, co Kayaba myslel tím «dostat se na vrchol zámku».

„Tenhle zámek“ znamenal obrovské monstrum věznící všechny hráče na první úrovni, s dalšími devadesáti devíti úrovněmi poskládanými na vrcholku téhle, tyčící se do nebe, ve kterém plulo. Mluvil o Aincradu jako takovém.

„Vyčistit… všech sto úrovní?!“ zakřičel najednou Klein. Rychle vstal a zvedl pěst k nebi.

„A jak to podle tebe jako máme udělat? Slyšel jsem, že i během beta testování bylo šíleně těžké dostat se na vyšší úroveň!“

Tohle byla pravda. Během těch dvou měsíců beta testování se tomu tisíci hráčů, kteří se jej účastnili, podařilo dostat jenom do šesté úrovně. I když je nás tu teď deset tisíc, jak dlouho potrvá dostat se skrz všech sto úrovní?

Většina hráčů, co tu byla držena, si musela pokládat stejnou řečnickou otázku.

Napjaté ticho bylo nahrazeno tichým šeptáním. Ale nebyl tu žádný náznak strachu nebo zoufalství.

Většina lidí musela být ještě stále zmatená, a nebyla si jistá jestli se jedná o «skutečné nebezpečí» nebo jenom «o zvrácenou zahajovací akci». Všechno, co Kayaba řekl, znělo tak neskutečně, až se to zdálo být nemožné.

Natočil jsem hlavu zpátky, abych se podíval do prázdné kapuce a snažil jsem se přinutit mysl, aby přijala tuhle situaci.

Nemohu se odhlásit, nikdy. Nemohu se vrátit zpět do svého pokoje a života. Jediná možnost, jak se vrátit zpět, je až někdo porazí nepřítele na nejvyšší úrovni tohoto plujícího zámku. A pokud by během toho, i kdyby jednou jedinkrát, klesly mé životy na nulu – zemřel bych. Zemřel bych i ve skutečném světě a byl bych mrtev jednou provždy.

Ale…

Nicméně čím víc jsem se snažil přijmout tyto skutečnosti, tím více to bylo nemožné. Ještě před pěti nebo šesti hodinami jsem jedl jídlo, které připravila matka, vedl krátkou konverzaci se svou sestrou a pak jsem vyšel po schodech nahoru do pokoje.

Teď se k ničemu z toho nemůžu vrátit? A tohle je teď skutečnost?

Pak červený hábit, který byl vždy jeden krok před námi, mávl pravou rukavicí a začal mluvit hlasem bez jakýkoliv emocí.

„Abych Vám dal důkaz, že tohle je jediná realita, dal jsem Vám do Vašich inventářů dárek. Přesvědčte se sami.“

Jakmile jsem to uslyšel, přitiskl jsem k sobě ukazováček s palcem a táhl dolů. Ostatní hráči udělali totéž a celé hlavní náměstí bylo plné hlasů zvonků. Stiskl jsem tlačítko inventáře v menu, které se objevilo, a na vrcholku mého seznamu byl nový předmět .

Jméno předmětu bylo – «Hand Mirror».[2]

Proč nám to dal? I když jsem se divil, stiskl jsem jméno předmětu a vybral tlačítko «zhmotnit». Okamžitě se objevilo malé obdélníkové zrcadlo za doprovodu cinkání.

Váhavě jsem jej popadl, ale nic se nestalo. Všechno, co ukázalo, byla tvář postavy, kterou mi dalo hodně práce vytvořit.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na Kleina. Šermíř se také díval do svého zrcadla s prázdným výrazem.

…Pak.

Najednou Klein a ostatní postavy okolo nás byly zahaleny bílým světlem. Jakmile jsem si to uvědomil, byl už jsem také obklopen a vše, co jsem viděl, bylo bílo.

Po dvou až třech vteřinách se okolí vrátilo do stavu, v jakém bylo předtím…

Ne.

Obličej přede mnou nebyl ten, na který jsem byl zvyklý.

Zbroj vyrobená z kovových plátů poskládaných dohromady, šátek a špičaté červené vlasy byly stále stejné. Ale obličej se změnil do úplně jiného tvaru. Jeho dlouhé a ostré oči zapadly a jasněji zářily. Jemný a vysoký nos byl zahnutý a na tváři a čele se objevily nepatrné vousy. Pokud byla tahle postava původně mladý a bezstarostný samuraj, tak tento vypadal jako padlý válečník – nebo možná lupič.

Na chvilku jsem zapomněl na tuto situaci a zamumlal.

„Kdo… jsi?“

Stejná slova vyšla z úst muže přede mnou.

„Hej… kdo jsi?“

Pak jsem dostal náhlou předtuchu a uvědomil si, co Kayabův dárek, «Příruční zrcadlo», znamenal.

Rychle jsem zvedl zrcadlo a zase zíral na obličej.

Černé delikátně upravené vlasy, dvě nevýrazné oči, které mohly být viděny pod lehce dlouhými vlasy a jemná tvář, díky které si mne lidé pletli s dívkou, když jsem chodil ven s mojí sestrou v běžném oblečení.

Klidná tvář válečníka «Kirita», která tam byla ještě před pár vteřinami tam už nebyla. Tvář, která byla v zrcadle…

Patřila mému skutečnému tělu, ze kterého jsem se tak moc snažil uniknout.

„Aha… to jsem já…“

Klein, který také zíral do svého zrcadla, ustoupil dozadu. Oba jsme se podívali navzájem na sebe a vykřikli ve stejnou dobu.

„Ty jsi Klein?!“ „Ty jsi Kirito?!“

Strana padesátá sedmá, Kirito a Klein šokováni svými pravými postavami

Naše hlasy se také změnily. Možná, že hlasové modulátory přestaly pracovat. Ale neměli jsme čas přemýšlet nad takovými věcmi.

Zrcadla vypadla z našich rukou a spadla na zem. Poté byla zničena s fantastickým zvukem rozbíjejícího se skla.

Když jsem se rozhlédl znovu kolem po davu, už dávno nebyl plný lidí vypadajících jako postavy z nějaké fantasy hry. Parta mladých, normálně vypadajících lidí, kteří si momentálně hledají své místo. Bylo to, jako byste shromáždili spoustu lidí ve skutečném světě na herní výstavě a oblékli je do brnění. Hrozivější ale bylo, že se i výrazně změnil poměr jednotlivých pohlaví.

Jak je to k čertu možné? Kleinovi, mě a pravděpodobně všem hráčům okolo nás se změnili naše postavy, které jsme si vytvořili, na naše vlastní, skutečná těla. Samozřejmě že jejich struktura stále vypadala, jako model polygonů díky čemuž jsem se cítit trošku divně, ale bylo to až děsivě přesné. Bylo to, jako kdyby Nerve Gear oskenoval celé mé tělo.

–Sken.

„…Ah, správně!“

Podíval jsem se na Kleina a vysoukal ze sebe ta slova.

„V Nerve Gearu je vysoká koncentrace senzorů, které pokrývají celou hlavu, takže to ví, nejenom jak vypadá náš mozek, ale i tváře…“

„Ale, jak to sakra může vědět, jak vypadají naše těla… třeba jak vysocí jsme?“

Zeptal se Klein potichu rozhlížejíce se za strany na stranu po našem okolí.

Průměrná výška hráčů, kteří se právě dívali na své vlastní a ostatní obličeje s různými výrazy ve tvářích, byla značně redukována po «změně». Já, a Klein pravděpodobně taky, jsme si nastavili výšku na stejnou hodnotu jako v reálném světě, aby nám nadbytečná výška nebránila v pohybech. Ale většina hráčů, jak se zdálo, zvolila výšku své postavy o deset až dvacet centimetrů vyšší.

Ale to nebylo vše. Aktuální proporce a šířka těl se také zvětšila. Nebyla šance, že by byl Nerve Gear schopen tohle všechno vědět.

Klein byl ten, kdo zodpověděl tuhle otázku.

„Ah… počkej. Koupil jsem si Nerve Gear teprve včera, takže si to pamatuju. Byla to část nastavení… jak se to jenom jmenovalo, kalibrace? No to je jedno, během ní jsme si museli ohmatat naše těla, takže možná přitom?“

„Ah, správně. Takhle to bylo…“

Kalibrace byla proces, kdy Nerve Gear měřil vzdálenost «o jakou se ti musí pohnout ruka, aby ses dotkl konkrétní části těla». Bylo to proto, aby dokázal přesněji napodobit pocit pohybu ve hře. Takže Nerve Gear měl všechny údaje o našich tělesných proporcích uloženy někde uvnitř sebe.

Bylo tedy možné vytvořit dokonalé polygonové repliky našich skutečných těl. Účel tohoto jednání byl téměř jasný.

„…Realita,“ zamumlal jsem. „Řekl, že tohle je realita. Takže tahle postava… a naše životy jsou skutečná těla a skutečné životy. Ve snaze, abychom mu uvěřili vytvořil naši perfektní kopii.

„Ale… ale víš Kirito.“

Klein se poškrábal na hlavě a oči pod šátkem mu zářili, jak křičel.

„Proč? Proč sakra dělá něco takového…?“

Neodpověděl jsem a ukázal směrem nahoru nad naše hlavy.

„Počkej chvíli. Pravděpodobně to za chvíli zodpoví.“

Kayaba mě nezklamal. Za pár vteřin poté se ozval téměř slavnostní hlas z krvavě červené oblohy.

„Všichni se nejspíš divíte, proč. Proč já – tvůrce obojího, Nerve Gearu i SAO, Akihiko Kayaba – bych dělal něco takového? Je to druh teroristického útoku? Chce za nás výkupné?“

A pak poprvé začal, do teď nevykazujíce žádnou známku emocí, Kayabův hlas projevovat určité znaky emocí. Najednou mi na mysl přišlo slovo «empatie», i když něco takového bylo nemožné.

„Tohle nejsou důvody, proč to dělám. Nejenom to, ale pro mě už dávno neexistuje důvod nebo účel, proč to dělám. Příčinou je, protože… tahle situace sama o sobě byla mým důvodem, proč to udělat. Vytvořit tenhle svět a sledovat ho je jediný důvod, proč jsem vytvořil Nerve Gear a SAO. A teď se všechno uskutečnilo.“

Pak po krátké pauze Kayabův hlas znovu promluvil, nyní už zase bez emocí.

„Právě jsem dokončil oficiální tutoriál «Sword Art Online». Hráči – přeji Vám všem štěstí.“

Poslední věta se vytratila se slabou ozvěnou.

Obrovský hábit se neslyšně zvedl a vzápětí začal nořit, kapucí nejprve, do systémového oznámení, které zakrývalo oblohu, jako by tál.

Jeho ramena, hrudník a pak dvě ruce a nohy se spojili do červené plochy, která se krátce proměnila na červenou skvrnu. A poté se systémové oznámení zakrývající oblohu vypařilo stejně tak náhle, jako se objevilo.

Zvuk větru, který foukal nad náměstím a hudba, kterou hrál NPC orchestr tiše vpluly k našim uším.

Hra se vrátila do normálního stavu, až na to, že pár pravidel bylo změněno.

Pak – konečně.

Dav deseti tisíc hráčů zareagoval správně.

Jinými slovy, nespočet hlasů se začalo hlasitě ozývat přes náměstí.

„Je to jenom vtip, že…? Co to sakra je? Je to vtip?!“

„Přestaň blbnout! Nech mě jít! Pusť mě odsud!“

„Ne! To nemůžeš! Musím se s někým za chvíli setkat!“

„Nelíbí se mi to! Půjdu domů! Chci jít domů!“

Jekot. Nadávky. Řev. Kletby. Žebrání. Křikot.

Lidé, kteří se během pár minut proměnili z hráčů na vězně, se krčili, drželi si hlavy, mávali rukama, drželi se navzájem nebo začali hlasitě nadávat.

Uprostřed tohoto všeho hluku jsem si nějak zachoval chladnou hlavu.

Tohle… je realita.

Vše, co Akihiko Kayaba řekl byla pravda. V tomto případě se to dalo očekávat. Bylo by divné tyto reakce neočekávat. Tato geniální součást Kayaby byla na jednu stranu strašně atraktivní.

Teď se nebudu moci nějaký čas vrátit do reality – několik měsíců a možná dokonce i déle. Během tohoto času nebudu moci vidět moji matku nebo sestru ani si s nimi povídat. Bylo možné, že už bych tu šanci nemusel dostat nikdy. Kdybych tu zemřel –

Zemřel bych i ve skutečnosti.

Nerve Gear, původně herní zařízení, nyní držící nás v tomto vězení a nástroj smrti, který by uvařil můj mozek.

Pomalu jsem vydechl, pak nadechl a otevřel ústa.

„Pojď sem na chvíli, Kleine.“

Popadl jsem šermíře, který vypadal ve skutečnosti mnohem starší než já, za ruku a vydal jsem na cestu přes nepříčetný dav.

Dostali jsme se z davu poměrně rychle, možná proto, že jsme byli na kraji. Vstoupili jsme do jedné z mnoha ulic, které vedli z náměstí po celém jeho obvodu, a skočil jsem do stínu za stojícím vozíkem.

„…Kleine,“ zavolal jsem znova jeho jméno.

Pořád měl poněkud prázdný výraz ve tváři. Pokračoval jsem v mluvení a snažil se, aby to znělo co možná nejvíce vážně.

„Poslouchej mě. Chystám se odejít z tohoto města a zamířit do další vesnice. Pojď se mnou.“

Klein otevřel oči pod šátkem doširoka. Pokračoval jsem v mluvě slabým hlasem a nutil jsem se říkat ta slova.

„Pokud to, co řekl, byla pravda, tak abychom přežili v tomto světě, tak se musíme stát silnými. Víš, že MMORPG hry jsou o bitvách o zdroje mezi hráči. Jenom lidé, kteří získají hodně peněz a zkušeností se můžou stát silnějšími… Lidé, kteří si toto uvědomí, vyloví všechny monstra okolo «Města začátečníků». Budeš muset čekat donekonečna na jejich znovuoživení. Jít do vedlejší vesnice hned teď bude lepší. Znám cestu a všechny nebezpečná místa, takže se tam můžu dostat i když jsem jenom na první úrovni.“

I přesto, že to na mě byla docela dlouhá řeč, zůstal potichu.

Po pár vteřinách se jeho tvář zkřivila.

„Ale… ale víš. Jak jsem řekl předtím, stál jsem ve frontě s přáteli snad věky, abych si mohl koupit tuhle hru. Budou taky přihlášeni a pravděpodobně budou právě teď tady na náměstí. Já nemůžu… jít bez nich.“

„…“

Vydechl jsem a kousl se do rtu.

Chápal jsem až příliš dobře, co se mi Klein snažil sdělit skrze jeho nervózní pohled.

On… byl slibný a bylo snadné s ním vyjít a pravděpodobně by se taky skvěle postaral o ostatní. Určitě doufal, že vezmu všechny jeho přátele s ním.

Ale já jsem prostě nemohl přikývnout.

Kdyby to byl jenom Klein, mohl bych nás dostat do další vesnice a ochraňovat nás před agresivními monstry. Ale kdyby nás bylo o dva víc… ne, vlastně i kdyby jenom o jednoho – bylo by to moc nebezpečné.

Kdyby někdo po cestě zemřel, tak by zemřel i ve skutečnosti přesně tak, jak Kayaba oznámil.

Odpovědnost za to by samozřejmě padla na mě, jakožto navrhovatele opustit bezpečí «Města začátečníků» a člověka, co nedokázal ochránit spoluhráče.

Nést tak těžké břemeno, to bych nikdy nedokázal, Bylo to jednoduše nemožné.

Klein vypadal, že mi vyčetl veškeré mé obavy z tváře. Objevil se mu úsměv na jeho lehce vousaté tváři a zavrtěl hlavou.

„Ne… nemůžu se na tebe dál spoléhat. Byl jsem vedoucí klanu ve hře, kterou jsem dříve hrával. Bude to v pohodě. Budu si prostě muset vystačit s technikami, které jsi mě doteď naučil. A… je tu ještě šance, že tohle byl jen špatný vtip a všichni se budeme moci odhlásit. Takže se o nás neboj a jdi do té vesnice.“

„…“

Se zavřenou pusou, jsem byl zaskočen strašlivou nerozhodností, jakou jsem ještě nikdy ve svém životě nezažil.

Pak jsem pronesl ta slova, která nahlodávala mé svědomí po dva roky.

„…OK,“ přikývl jsem, ustoupil dozadu a řekl se suchem v krku.

„Dobře, tady se rozdělíme. Pokud se cokoliv stane, pošli mi zprávu… Uvidíme se později, Kleine.“

Klein mě zavolal ihned, co jsem sklopil oči a otočil se k odchodu.

„Kirito!“

Tázavě jsem se na něj podíval, ale nic neřekl; jenom se mu lehce zachvěla tvář.

Ještě jednou jsem zamával a otočil se severozápadně, směrem k vesnici, která bude mojí další základnou.

Když jsem ušel asi pět kroků, hlas zezadu mě zavolal znova.

„Hej, Kirito! Ve skutečnosti vypadáš opravdu skvěle! Jsi přesně můj typ!“

Hořce jsem se zasmál a zakřičel přes rameno.

„Ty taky ve skutečnosti vypadáš desetkrát lépe!“

Pak jsem se otočil zády k prvnímu příteli, kterého jsem si v tomto světě získal a neúnavně se rozběhl vpřed.

Poté, co jsem pět minut probíhal křivolakými uličkami, jsem se podíval zpět. Samozřejmě, že už tam nikdo nebyl.

Ignoroval jsem ten divný pocit sevřeného žaludku a běžel dál.

Zoufale jsem běžel k severozápadní bráně Města začátečníků, pak okolo rozlehlých plání a hlubokým lesem, k malé vesničce za tím vším – za nekonečnou, osamělou hrou na přežití.

Vysvětlivky[edit]
  1. Město začátečníků - největší město Aincradu nacházející se na první úrovni
  2. Příruční zrcadlo
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole druhé Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole čtvrté