Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 4

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola čtvrtá[edit]

Jeden měsíc ve hře a dva tisíce mrtvých hráčů.

Naděje, že přijde pomoc zvenčí, byla ztracena, vlastně se k nám nedostaly ani žádné zprávy skrz hru.

Neviděl jsem to na vlastní oči, ale říkalo se, že panika a šílenství hráčů, které se jich zmocnily, když si uvědomili, že se opravdu nemohou vrátit zpět, byla neuvěřitelná. Lidé plakali a naříkali, někteří se dokonce pokusili vykopat základy města s tím, že jdou zničit tento svět. Samozřejmě, všechny budovy byly nezničitelné objekty, takže tyto pokusy selhaly bez výsledků, které by za to stály.

Říkalo se, že to trvalo několik dní, než hráči přijali tuto skutečnost a přemýšleli o tom, co teď budou dělat.

Hráči byli rozděleni do čtyř kategorií.

První byla složena z nadpoloviční většiny hráčů – byli to ti, kteří stále nepřijali podmínky, které Akihiko Kayaba připravil a stále čekali na pomoc zvenčí.

Chápal jsem bolestně dobře, jak přemýšlejí. Jejich opravdová těla leží na posteli nebo sedí v křesle a spí. To je realita a tahle situace je «podvod». Kdyby tu byl alespoň malý objev, jak by se mohli dostat ven. Samozřejmě, odhlašovací tlačítko bylo pryč, ale možná by tu mohlo být něco, co tvůrci hry přehlédli…

A venku se společnost, která spustila hru - Argus, bude hodně snažit zachránit hráče. Kdyby jenom čekali, možná budou schopni otevřít oči a šťastně se shledat se svou rodinou, a pak se vrátit zpět do školy nebo práce a tohle všechno bude jenom něco, o čem by se mluvilo…

Vlastně nebylo nerozumné takhle smýšlet. Myslím, že i já sám jsem doufal ve stejnou věc hluboko uvnitř.

Jejich plánem bylo «čekání». Neudělali jeden jediný krok z města a používali peníze, které dostali na začátku hry (měna v tomto světě se nazývala «Col») šetrně, kupovali pouze jídlo, které potřebovali na přežití a hledali levné hospody na spaní a bezmyšlenkovitě se procházeli ve skupinkách po okolí.

Naštěstí «Starting City»[1] zabíralo okolo dvaceti procent rozlohy první úrovně a tak bylo dost velké na to, aby pojmulo tokijskou čtvrť. Takže těchto pět tisíc hráčů mělo dostatečný prostor k žití.

Ale žádná pomoc nepřicházela, tak dlouho, jak jen čekali. Některé dny nebyla obloha křišťálově modrá, ale byla pokryta šedivými mraky. Jejich peníze nebudou stačit věčně a uvědomili si, že by měli začít něco dělat.

Druhá skupina byla složena asi z třiceti procent hráčů, neboli tří tisíc. Byla to skupina, kde všichni hráči spolupracovali. Vůdce skupiny byl administrátor největší internetové stránky s informacemi o hrách.

Hráči, patřící do této kategorie, byli rozděleni do několika skupin a sdíleli veškeré své zisky, získávali informace o hře a vyráželi prozkoumávat oblast labyrintů, kde byly schody. Vůdci této skupiny umístili základnu pro své operace v «Black Iron Castle»[2] a posílali rozkazy svým skupinám.

Byla to obrovská skupina, která docela dlouho neměla žádné jméno, ale poté, co všichni její členové obdrželi uniformy, jim někdo dal trochu pochmurný název, «The Army».<ef>Armáda - celým názvem Osvobozenecká armáda Aincradu, největší klan čítající okolo tří tisíc hráčů s hlavním velitelstvím v Městě začátečníků na první úrovni</ref>

Třetí skupina byla složena odhadem z jednoho tisíce hráčů. Byla tvořena lidmi, kteří plýtvali svými penězi, ale nechtěli získávat peníze bojem s monstry.

Jen tak na okraj, v SAO byly dvě základní tělesné potřeby: první byla únava a druhá hlad.

Chápal jsem, proč existovala únava: virtuální a reálné informace se pro náš mozek nijak neliší. Pokud se hráči cítili ospalí, mohli jít do hospody a pronajmout si pokoj na spaní podle toho, kolik měli peněz. Pokud někdo našetřil hodně peněz, mohl si koupit dům, ale potřebná částka nebyla zrovna malá.

Hlad byla potřeba, kterou většina hráčů považovala za zvláštní. I když si ve skutečnosti nechtěli představovat, co se děje s jejich skutečnými těly, byli nám určitě dodávány nějaké tekuté živiny. To znamenalo, že hlad, který jsme zde cítili, neměl nic společného s našimi skutečnými těly.

Ale pokud jsme si koupili virtuální chléb nebo maso ve hře a snědli jej, hlad byl pryč a cítili jste se najedení. Nebyla žádná šance zjistit, jak tento podivný mechanismus fungoval, bez zeptání se experta v oboru neurologie.

Takže opak byl pravdou: hlad nezmizel, dokud jsme něco nesnědli. Pravděpodobně bychom nezemřeli, kdybychom hladověli, ale to na faktu, že hlad je těžké ignorovat, nic nemění. Takže hráči navštěvovali restaurace, které každý den provozovali NPC a jedli jídlo alespoň virtuálně.

Ve hře také nebyla potřeba vylučovat zbytky. A pokud jde o to, jak se to dělo ve skutečném světě, nechtěl jsem na to ani pomyslet.

Dobře, zpět k hlavnímu tématu…

Hráči, kteří rozházeli všechny své peníze hned na začátku a nemohli spát nebo jíst, se obvykle připojili k obrovské skupině, kterou jsem zmínil před chvílí, «Armádě». To proto, že dostávali alespoň něco k jídlu, když plnili rozkazy shora.

Ale vždy se najdou i tací lidé, kteří nedokážou spolupracovat s ostatními, ať se snaží, jak chtějí. Ti, kteří se nikdy nechtěli připojit, nebo byli vyhozeni, protože způsobovali potíže, používali chudinské čtvrti «Města začátečníků» jako základny a začali krást.

Uvnitř města a místech nejčastěji nazývaných «Safe Areas»[3] byla implementována systémová ochrana, která zajišťovala, že si hráči nemohli navzájem ubližovat. Ale venku to tak nebylo. Tuláci vytvořili skupiny s ostatními tuláky a přepadali ostatní hráče – což bylo mnohokrát výhodnější, než lovit monstra na pláních nebo v oblastech labyrintů.

I přesto nikdy nikoho «nezavraždili» – alespoň během prvního roku.

Tato skupina se pomalu zvětšovala, dokud nedosáhla výše zmíněného počtu jednoho tisíce lidí.

Poslední, čtvrtá skupina byla jednoduše řečeno zbytek.

Ta byla tvořena padesáti skupinami vytvořených lidmi, kteří chtěli dokončit hru, ale nechtěli se připojit k velké skupině. Čítali zhruba pět set členů. Nazývali jsme tyto skupiny «klany» a měli mobilitu, kterou «Armáda» postrádala. Díky této mobilitě stále sílili.

Pak zde bylo jenom velmi málo těch, kteří si zvolili povolání jako obchodník a řemeslník. Bylo jich asi dvě nebo tři sta, ale vytvořili spolu vlastní klany a začali trénovat dovednosti, které by mohli využít na získání peněz, které potřebovali.

Zbytek, okolo sta hráčů, byl nazýván «Solo Players»[4] – tohle byla skupina, do které jsem patřil.

Byla to skupina tvořená sobeckými hráči, kteří se rozhodli jednat samostatně, zesílit a jednoduše přežívali. Pokud mohli používat informace, které měli, rychle zvyšovali své úrovně. Poté co získali sílu v bojích proti monstrům a banditům nemělo význam bojovat po boku ostatních hráčů.

Další funkcí SAO bylo, že zde nebyla žádná «magie»; jinými slovy, nebyli zde žádné «útoky na velkou vzdálenost se sto procentní úspěšností», takže se dalo samostatně bojovat proti velké skupině monster. Při dostatečném počtu zkušeností, byla sólová hra na získávání zkušeností mnohem efektivnější, než hra ve skupině.

Samozřejmě, že to zahrnovalo nebezpečí. Například, pokud byla osoba «paralyzována» a měla s sebou dalšího člena skupiny, mohl ho jednoduše vyléčit a bylo to. Ale pokud byla osoba sólista, mohlo to vést rovnou ke smrti. Ve skutečnosti, v začátcích měli sólisté největší úmrtnost ze všech hráčů.

Ale pokud jsi měl zkušenosti a znalosti, jak zvítězit nad tímto nebezpečím, tak zde byla mnohonásobně větší kompenzace za všechno toto riziko a beta testeři (včetně mě) měli oboje.

S těmito cennými informacemi sólisté zvyšovali své úrovně obrovským tempem a brzy vytvořili obrovskou díru mezi sebou a zbytkem hráčů. Poté, co se hra trochu uklidnila, většina sólistů odešla z první úrovně a používala města na vyšších úrovních jako základny.

Uvnitř Paláce černého železa, kde byla během beta testování «Room of the Resurrected»,[5] stál teď obrovský monument, který dříve neexistoval. Jména všech deseti tisíc hráčů byla vyryta do jeho povrchu. Kromě toho, jméno bylo přeškrtnuto, když daná osoba zemřela a vedle něj se objevil čas a příčina smrti.

První osoba, která měla tu čest přeškrtnutého jména, se objevila po třech hodinách ve hře.

Příčina smrti nebyla prohra s monstrem. Byla to sebevražda.

Věřil v teorii, že „dle struktury Nerve Gearu, pokud se člověk odřízne od systému, automaticky procitne z bezvědomí. Vylezl proto přes železné oplocení na severním konci města na okraji Aincradu a vrhl se dolů.

Pod plovoucím zámkem, kterým Aincrad byl, nebyla vidět žádná podlaha, ať jste napínali oči, jak jste chtěli. Bylo tam pouze nekonečné nebe s několika vrstvami bílých mraků. Jak nespočet hráčů pozoroval jeho pád, chlapec se stále zmenšoval, zanechávajíce dlouhý výkřik, až nakonec zmizel v mracích.

Krátká čára se nemilosrdně objevila přes chlapcovo jméno o dvě minuty později. Příčina smrti byla «pád z Aincradu». Nechtěl jsem si ani představit, co si musel během těch dvou minut prožít. Nebyla žádná možnost jak zjistit, jestli se vrátil do skutečného světa, nebo jak Kaybaa řekl, měl usmažený mozek. Ale většina lidí věřila, že pokud by tu byla tak jednoduchá cesta ven ze hry, lidé zvenku by nás už dávno odpojili a zachránili.

Ale byli tu stále tací, kteří souhlasili s touto lehkou cestou, jak se vypořádat se současnou situací. Většina lidí, včetně mě, totiž pouze těžce přijímala «smrt» v SAO jako skutečnou.

To se ještě nezměnilo. Fenomén ukazatele zdraví vyprázdněného do nuly a ničící se polygony, které tvořily naše těla, se v mnohém podobaly «konci hry», který jsme znali až příliš dobře. Byla tu pravděpodobně pouze jedna cesta, jak porozumět skutečnému významu smrti v SAO a to zažít ji na vlastní kůži. Tato otřesná pravda byla důvodem poklesu úmrtí hráčů.

Na druhou stranu, hodně hráčů, kteří byli součástí «Armády», speciálně ti, kteří patřili do první skupiny, začali ztrácet své životy, zatímco se snažili vyhrát hru a bojovali s monstry.

Na boje v SAO si bylo potřeba trochu zvyknout. Víceméně jste se nesnažili pohybovat silou, ale spíš bylo potřeba «svěřit» vaše pohyby systému.

Například, i pro jednoduchý zvedák s jednoručním mečem, pokud se hráč naučil «dovednost jednoručního meče» díky které získal dovednost «Zvedák» z nabídky, potřeboval pouze provést počáteční pohyb; pak systém téměř automaticky pohyboval jeho tělem za něj. Ale pokud se někdo, bez potřebné dovednosti, pokusil jen zkopírovat pohyby, byl příliš pomalý a slabý pro použití v boji. Bylo to jako zadávání příkazů v bojové hře.

Lidé, kteří toto neuměli a pouze hýbali svými meči a dokonce i prohrávali s kanci a vlky, by byli schopni je porazit i kdyby použili tu jednu jedinou dovednost, kterou měli v základu. Dokonce i tehdy, když se vzdali a utekli pryč po ztrátě několik životů, aby nezemřeli, ale…

Na rozdíl od útoků 2D monster, které vidíme skrz obrazovku monitoru, bitvy v SAO byly tak skutečné, že jste se až báli. Bylo to jako by na vás skutečné monstrum vycenilo své zuby a pronásledovalo vás s úmyslem zabít.

I během beta testování zde byly lidé, kteří panikařili uprostřed boje, ale teď, když prohrajete, čeká na vás smrt. V panice hráči zapomněli používat své dovednosti a dokonce i utéct, jejich životy zmizeli a byli vyloučeni z toho světa navždy.

Sebevraždy, prohry s monstry. Počet přeškrtnutých jmen rostl děsivou rychlostí.

Když dosáhly dvou tisíc, za jeden měsíc ve hře, mrak zoufalství se stahoval nad přeživšími hráči. Pokud by se počet úmrtí stále zvyšoval tímto tempem, všech deset tisíc hráčů by bylo mrtvých dříve než za půl roku. Dosažení sté úrovně se zdálo jako pouhý sen.

Ale… lidé se přizpůsobují.

O něco málo než o měsíc později, když byl první labyrint vyčištěn, se počet mrtvých začal rychle snižovat. Lidé začali šířit informace, aby přežili a většina lidí si začala uvědomovat, že monstra nebyla tak strašlivá, když jste získali dostatek zkušenostních bodů a dosáhli vyšších úrovní.

Zdálo se být možné dokončit hru a vrátit se zpět do skutečného světa. Počet hráčů, kteří takto začali smýšlet, se zvyšoval sice pomalu, ale jistě.

Nejvyšší patro bylo stále ještě daleko, ale hráči se začali pohybovat s touto nejasnou nadějí… a svět se znovu rozběhl.

Teď, o dva roky později a s dvaceti šesti zbývajícími patry, je počet přeživších hráčů okolo šesti tisíc.

Taková je současná situace v Aincradu.

Vysvětlivky[edit]
  1. Město začátečníků - největší město Aincradu nacházející se na první úrovni
  2. Palác černého železa - zámek nacházející se na první úrovni, hlavní velitelství Armády a vězení pro «Orange Players» (Oranžoví hráči - označení hráčů, kteří napadají nebo zabíjejí jiné hráče)
  3. Bezpečné oblasti - místa, kde je aktivována ochrana pro kriminalitě, neboli hráči se nemohou navzájem napadat
  4. Sólisté - hráči, kteří se nepřidali k žádné skupině nebo klanu, bojují samostatně
  5. Místnost vzkříšených - místnost v Paláci černého železa, ve které se během beta testování objevovali hráči, kteří zemřeli, v SAO nahrazeno «Monument of Life» (Monument života - obrovský kámen, ve kterém jsou vyryta jména všech hráčů a v případě jejich smrti je jméno přeškrtnuto a objeví se příčina smrti)
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole třetí Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole páté