Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 6

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola šestá[edit]

Salemburg bylo překrásné zámecké město na šedesáté první úrovni.

Nebylo až zas tak velké. Město, v jehož středu byl zámek s věžičkami, bylo vystavěno z bílého granitu, který okázale kontrastoval s přerůstajícím zeleným listím. Bylo tu docela málo obchodů na tržišti, a proto chtělo hodně hráčů toto místo využívat jako svou základnu. Ale od té doby, co tu domy byly šíleně drahé – musely být alespoň třikrát dražší než domy v Algadě – bylo téměř nemožné si nějaký koupit, pokud jste nebyli na vysoké úrovni.

Když jsem se s Asunou přenesl k teleportační bráně v Salemburgu, slunce bylo téměř zapadlé a poslední sluneční paprsky zalily ulice tmavě fialovou barvou.

Většina šedesáté první úrovně byla zabrána jezerem a samotný Salemburg se nacházel na ostrovu v jeho středu, takže kdokoliv v něm mohl pozorovat odraz západu slunce v jezeru jako na obrázku nebo plátně.

Hleděl jsem na to město s úctou, krása modrého a červená světla s ohromným jezerem za ním, mi sebrala dech. Ale ne, že by to bylo pro Nerve Gear těžké vytvoření takovýchto světelných efektů s procesorem nové generace a jejich diamantovými polovodiči.

Teleportační brána byla umístěna na náměstí před zámkem a hlavní ulicí, která mířila severně celým městem a byla lemována pouličním osvětlením. Obchody a domy stály uspořádaně na jedné straně ulice a dokonce i NPC, kteří procházeli kolem, vypadali tak nějak lépe oblečeni. Rozpřáhl jsem ruce a hluboce se nadechl, protože dokonce i vzduch tu chutnal jinak než v Algadě.

„Hmmm. Je velké a je tu jen málo lidí. Libí se mi, jak je prostorné.“

„Tak proč se nepřestěhuješ?“

„Nemám na to ani zdaleka dostatek peněz,“ odpověděl jsem s pokrčením ramen, než jsem změnil výraz a zeptal se váhavě.

„…Ale vážně je to v pořádku? Tamto…“

„…“

Jako by si uvědomila, co se snažím říci, Asuna se otočila s hlavou mírně skloněnou dolů a poklepala na zem špičkou svých bot.

„…Je pravda, že už se stalo pár nepěkných věcí, když jsem byla sama. Ale přiřadit mi ochránce, je už trochu moc ne? Řekla jsem, že je nepotřebuju, ale… členové klanu řekli, že je to klanová politika.“

Pokračovala tlumeným hlasem.

„V minulosti to byl malý klan s vůdcem, který zval lidi individuálně po pohovoru. Ale jak počet členů rostl, začalo se to měnit… Pak když jsme začali být nazýváni největším klanem nebo tak, se stalo něco trochu divného.“

Přestala mluvit a mírně se otočila. Něco, v jejích očích mi říkalo, že se na mě chce spolehnout a já podvědomě přestal dýchat.

Musel jsem něco říci. Myslel jsem si to, ale co by mohl sobecký sólista jako já říci? A tak jsem ji prostě a jednoduše několik vteřin v tichosti pozoroval.

Asuna odvrátila pohled jako první. Dívala se na jezero, koupající se v lehkém světle a řekla, jako by se chtěla zbavit nepříjemného pocitu, „No, není to velký problém, takže nemusíš mít strach! Pokud rychle nepůjdeme, slunce zapadne.“

Asuna vyrazila první a já ji následoval. Minuli jsme poměrně dost hráčů, ale nikdo z nich na ni nezíral.

Když tu byla přední linie, tak jsem tu zůstal jenom na pár dní, takže jsem se tu nikdy pořádně nerozhlédl. Jak jsem se díval na jemné řezbářské práce, které zdobily město, myšlenka na to, že krátké bydlení v městě, jako je tohle, by nemuselo být tak špatné, mi nečekaně přišla na mysl. Ale pak jsem si to rozmyslel a rozhodl se, že by bylo lepší, kdybych se sem jenom jednou za čas přišel podívat.

Dům, kde žila Asuna, byl malý, ale hezký třípodlažní mezonetový byt, který byl pár minut pěší chůze východně od centra města. Bylo to samozřejmě poprvé, co jsem tu byl. Když o tom teď tak přemýšlím, s touhle dívkou jsem mluvil jenom během schůzek ohledně bojů s finálními nepřáteli; a ani jsme nikdy předtím spolu nebyli v NCP restauraci. Když jsem si to uvědomil, napjatě jsem se zastavil přede dveřmi a zeptal se.

„Je to… v pořádku? Víš…“

„Co? Navrhla jsem to první a nikde jinde to není vhodné pro vaření, takže nemáme na výběr!“

Asuna otočila hlavu a vyrazila nahoru po schodech. Sebral jsem svou odvahu a následoval ji.

„Promiň mi.“

Váhavě jsem otevřel dveře a pak tam beze slova stál.

Nikdy předtím jsem neviděl domov tak dobře zařízený. Prostorný obývací a jídelní pokoj v jednom a kuchyně s ním sousedící měla nábytek vyrobený ze světlého dřeva a byla zdobena mechově zelenou tkaninou. Všechno to byly pravděpodobně věci prvotřídní kvality vyrobené samotnými hráči.

Ale nebylo to příliš přezdobené, takže jste se necítili nepohodlně. Bylo to pravým opakem mého domu. Cítil jsem ohromnou úlevu, že jsem ji nepozval k sobě domů.

„Erm… kolik tohle všechno stálo…?“

Trochu materialistický dotaz.

„Hmmm, s domem a nábytkem, okolo 4000t? Jdu se převléknout, takže si sedni, kam chceš.“

Lehce odpověděla a zmizela ve dveřích. „T“ je zkratka pro tisíce. 4000t znamenalo čtyři miliony Colů. Já jsem prakticky žil v předních liniích, takže bych tolik mohl našetřit, kdybych to zkusil. Ale vždy jsem všechno utratil za nějaký podivný předmět nebo meč, který upoutal mou pozornost, takže jsem tolik nikdy nenašetřil. Pokáral jsem se, jak jsem bezcharakterní a klesl na pohovku.

Asuna se za chvíli objevila kompletně převlečená do jednoduché bílé tuniky a sukně po kolena. No, říkám převlékla, ale ve skutečnosti to nezahrnovalo žádné svléknutí a oblečení se. Všechno co jste museli udělat, bylo pohrát si s postavou v okně se statistikami. Ale po několik vteřin jste byli oblečeni pouze do spodního prádla. I přesto, že tu byli mladí a odvážní lidé, se většina hráčů, a zvláště pak dívek, nepřevlékala před ostatními. Naše těla možná nebyla nic víc, než jen hromada dat tvořící 3D obraz, ale tento způsob myšlení po těch dvou letech téměř vymizel a právě teď mé oči hleděly na Asuniny holé ruce a nohy bez jakýchkoliv výčitek svědomí.

Asuna, nevědoma si mého vnitřního konfliktu, na mne hodila ostrý pohled a řekla.

„Plánuješ zůstat takhle oblečený?“

Rychle jsem otevřel obrazovku menu a sundal kožený kabát a meč. Během toho jsem vyndal «Ragout Rabbit's meat»[1] a položil jej do hliněné misky na stole přímo přede mnou.

„Tak tohle je ta legendární potravina úrovně S. …Tak jak bych to měla udělat?“

„Dám na doporučení šéfkuchaře.“

„Oh…? No, tak to podusíme. Když to má «ragú» v názvu.“

Asuna zamířila do další místnosti; následoval jsem ji.

Kuchyně byla prostorná a různé spotřebiče, které jsem mohl vidět okolo trouby, vypadaly draze. Asuna dvakrát klikla na povrchu trouby, nastavila čas v okně, které se poté objevilo, a vytáhla kovový hrnec ze skříňky. Položila do něj syrové maso, přidala trochu bylinek a před jeho přikrytím pokličkou do něj nalila vodu.

„Kdybych vařila doopravdy, tak bych potřebovala udělat všechny přípravy. Ale v SAO je to tak jednoduché, že to není ani zábava.“

Dala hrnec do trouby a zmáčkla tlačítko „Start“ v menu zatímco si stěžovala. Jak těch tři sta vteřin odpočítávalo, přešla na přípravu dalších pokrmů. Ohromeně jsem se díval, jak pracovala bez jediné chyby ať už v ovládání menu nebo samotných úkonech.

V pouhých pěti minutách byl stůl plně připraven a seděli jsme naproti sobě. Nahnědlé dušené maso vypadalo neuvěřitelně chutně, jak leželo na talíři přede mnou. Jeho vůně mne lákala, jak se z něj pomalu uvolňovala v páře. Hladký, tlustý a v omáčce bohatě zalitý plátek masa s krémově bílým mramorováním navrchu byl opravdu okouzlující.

Pozvedli jsme lžíce a cítili, že čas strávený pronášením „Děkuji za jídlo,“ byl příliš dlouhý. Pak jsme snědli sousto nejlepší potraviny, která v SAO existovala. Pocítil jsem teplo a chuť v puse, jakmile jsem se zakousl do masa a jeho šťáva se mi uvnitř vylila.

Stravování v SAO nepočítalo se simulacemi pocitů z kousání jídel. Místo toho se používala «Taste Reproduction Engine»,[2] kterou společně vyvinula společnost Argus a přidružený vývojář prostředí.

Ta posílala přednastavené pocity «jedení» různých potravin a nechávala uživatele se cítit tak, jakoby skutečně jedli něco v reálném světě. Původně to bylo navrženo pro lidi, kteří drželi dietu nebo kteří potřebovali omezit množství jídla, takže se posílaly falešné signály do částí mozku, které registrovali teplo, chuť a vůni a obelhávali jej. Jinými slovy, právě teď naše reálná těla ve skutečnosti nic nejedla, a všechno, co se dělo, byl program, který divoce stimuloval naše mozky.

Ale myslet na takové věci v téhle situaci nebylo vhodné. Bezpochyby jsem jedl to nejlepší jídlo, co jsem ochutnal od přihlášení. Asuna i já jsme neřekli ani slovo a pokračovali v procesu spočívajícím v nabírání polévky do lžic a jejich přenášením do úst.

Nakonec, když jsme vyčistili všechno nádobí – a to kompletně, stejně tak jako, že dušené maso existovalo – a před sebou nechali prázdné talíře s hrncem, Asuna si hluboce povzdechla.

„Ah… Dobře jsem udělala, že jsem doteď zůstala naživu…“

Úplně jsem souhlasil. Cítíce se pln pocitu radosti, že jsem poprvé po dlouhé době uspokojil základní potřebu, jsem upíjel tajemně vonící čaj. Opravdu existuje i ve skutečnosti chuť masa, které jsem právě snědl a čaje, který právě upíjím? Nebo bylo oboje vytvořeno člověkem, který ovládá systém? Roztržitě jsem přemýšlel o těchto věcech.

Asuna, sedící naproti mně, s šálkem čaje ve svých rukách, prolomila několik minut ticha, které následovalo po skončení této hostiny.

„Je to zvláštní… Jak bych to měla vyjádřit, cítím se jako, kdybych se v tomto světě narodila a žila zde až doteď nebo tak nějak.“

„…Já taky. V poslední době jsem měl dny, kdy jsem vůbec nepřemýšlel o skutečném světě. A nejsem sám… Momentálně už tu není mnoho lidí posedlých výhrou nebo útěkem ze hry.“

„Tempo postupu také zpomalilo. Momentálně je asi jenom pět set lidí v předních liniích. Není to kvůli nebezpečí… Každý si na tento svět zvykl…“

Jednoduše jsem zíral na krásnou tvář Asuny, která odrážela oranžové světlo lampy.

Ta tvář rozhodně nebyla lidská. S hladkou kůží a lesklými vlasy, byla příliš krásná na to, aby patřila lidské bytosti. Ale mě už ani nepřipadal jako vyrobený z hromady polygonů. Byl jsem schopný ho akceptovat takový, jaký byl. Kdybych se právě teď vrátil do skutečného světa a viděl ji jako skutečnou osobu, cítil bych se asi docela nesvůj.

Opravdu jsem myslel na to, že bych se chtěl vrátit zpět… do tamtoho světa…?

Byl jsem zmatený z mých náhlých myšlenek. Brzy jsem se probral a získával zkušenosti, zatímco jsem prozkoumával labyrint. Ale bylo to opravdu proto, že jsem chtěl utéci z této hry?

V minulosti opravdu ano. Chtěl jsem se dostat pryč z této smrtící hry, kde nemáte ani tušení, kdy zemřete, tak rychle, jak to jen bylo možné. Ale teď jsem si na hru už zvykl–

„Ale já se chci vrátit.“

Řekla Asuna jasným hlasem, jako kdyby viděla moje vnitřní rozpory. Prudce jsem zvedl hlavu.

Asuna se na mne z nějakého důvodu usmívala a pokračovala.

„Protože existuje ještě tolik věcí, které jsem nestihla.“

Ochotně jsem na to přikývl.

„Jo, myslím, že se musíme snažit ze všech sil. Nebyl bych schopný se podívat do očí těm technickým třídám, které nás podporují, pokud…“

Vypil jsem doušek čaje, jako kdybych se chtěl zbavit vnitřního rozporu. Nejvyšší patro bylo ještě stále daleko. Později bude ještě dost času nad tím vším přemýšlet.

Cítíce se podivně upřímný, zíral jsem na Asunu, snažíce se zvolit správná slova pro vyjádření vděku. Pak se Asuna zamračila, zamávala rukama a řekla.

„Ne. Ne. Ne.“

„Co?“

„Někteří hráči se mi už vyznali, když měli takový výraz.“

„Co…?“

Bohužel, i přesto, že jsem dokončil veškeré své bojové schopnosti, tohle jsem nikdy předtím nezažil, takže jsem jednoduše otevřel a zase zavřel ústa, bez možnosti ji nějak pokárat.

Asuna se na mne podívala a zasmála se. Musel jsem teď vypadat hodně přihlouple.

„Takže, ty nemáš nikoho, s kým jsi si blízký?“

„Co je na tom špatného…? No, je to tak v pořádku. Jsem sólista.“

„No, když hraješ MMORPG, měl by sis najít nějaké přátele.“

Asuna se přestala smát a zeptala se jako by se najednou stala mou učitelkou nebo starší sestrou.

„Nikdy jsi neměl pomyšlení na vstup do klanu?“

„Eh…?“

„Chápu, že beta tester jako ty si nemůže zvyknout na skupiny, ale…“

Její výraz znovu zvážněl.“

„Nad sedmdesátou úrovní se vyskytuje více náhodných variant v algoritmech monster.“

Také jsem si to uvědomoval. Naplánovali snad programátoři taktiku počítačem řízených protivníků tak, aby byla těžší, nebo to byl výsledek programu, který se sám učí? Pokud by byla pravda to druhé, bylo by to prostě pořád těžší a těžší.

„Pokud jsi sólista, bude to mnohem těžší se vypořádat s neočekávanými situacemi. Nemůžeš pokaždé utéci. Bylo by mnohem bezpečnější, kdybys byl v klanu.“

„Mám dost záchranných sítí. Děkuju za radu, ale… klany jsou jenom… a…“

Bylo by lepší, kdybych se u toho zastavil, ale já se místo toho začal chlubit.

„Členové klanu jsou v mém případě obvykle přítěží, než pomocí.“

„Oh, opravdu?“

Blesk. Stříbrný pruh prořízl vzduch přede mnou, a když jsem jej zaregistroval, Asunin nůž už byl před mým nosem. Je to základní dovednost rapíru, «Linear».[3] No, řekl jsem základní, ale díky Asunině ohromující zručnosti byla jeho rychlost úžasná. Abych řekl pravdu, nemohl jsem vidět ani jeho dráhu.

S vynuceným úsměvem jsem pozvedl ruce na znamení porážky.

„…Dobře, ty jsi výjimka.“

„Hmmm.“

Stáhla nůž se znuděným výrazem a pak, jak si s ním točila okolo prstů, řekla něco nečekaného.

„Pak vytvoř skupinu se mnou. Jako vůdce skupiny na finálního nepřítele alespoň uvidím, jestli jsi tak silný, jak pověsti říkají. Ukázala jsem ti, že jsem dostatečně dobrá. A taky, tenhle týden je moje šťastná barva černá.“

„Co, co to říkáš?!“

Málem jsem se skácel díky tomuto absurdnímu prohlášení a zoufale hledal argumenty proti ní.

„Pokud to uděláš, co bude s tvým klanem?!“

„Nemáme žádné kvóty na úrovně.“

„Tak, co tvoji ochránci?“

„Hodlám je opustit.“

Zvedl jsem šálek s čajem k ústům ve snaze získat nějaký čas, ale uvědomil jsem si, že už byl prázdný. Asuna si ho ode mne vzala se samolibým výrazem ve tváři a naplnila ho horkou tekutinou z konvice.

Abych řekl pravdu – byla to atraktivní nabídka. Téměř každý kluk by chtěl do skupiny s někým, koho jste mohli nazvat nejkrásnější dívkou v Aincradu. Ale kvůli tomu, jsem se musel sám sebe ptát, proč tak slavná osoba jako Asuna, by chtěla vytvořit skupinu se mnou.

Možná mne litovala, protože jsem byl osamělý sólista? Něco, co jsem řekl téměř podvědomě, jak jsem byl naplňován negativními myšlenkami, se mi stalo skoro osudné.

„Přední linie jsou nebezpečné.“

Asunin nůž opět vyrazil a zářil ještě jasnějším světlem než předtím. Přikývl jsem nejrychleji, jak jsem jen mohl. I přes své pochybnosti o tom, proč si vybrala zrovna mne, někoho, kdo se skoro vůbec neangažoval mezi lidmi, kteří se snažili vyhrát hru, jsem řekl odpověď.

„OK. Tak… Budu na tebe čekat před branou na sedmdesátém čtvrté úrovni zítra ráno v devět hodin.“

Asuna odpověděla sebejistým úsměvem a stáhla ruku.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem mohl zůstat v dívčině domě, abych nebyl hrubý, takže jsem se rozloučil, brzy poté, co jsme dojedli. Když mne Asuna doprovodila dolů po schodech budovy, naklonila hlavu stranou a promluvila.

„No… Hádám, že ti budu muset za dnešek poděkovat. Jídlo bylo dobré.“

„Ah, já taky. Chtěl bych tě požádat o pomoc i někdy příště… ale nepředpokládám, že se mi ještě někdy v budoucnu podaří získat něco takového.“

Oh, dokonce i normální jídlo chutná jinak, když máš dostatek zkušeností.“

Asuna odpověděla a pozvedla hlavu směrem nahoru, k obloze. Obloha byla úplně pokrytá temnotou noci. Ale samozřejmě jsme nemohli vidět žádné hvězdy. Ponurý kryt ze železa a kamene ji uzavíral sto metrů vzduchem nad námi. Také jsem zvedl hlavu a zašeptal.

„…Tahle simulace, tenhle svět, je tohle to, co Ahikiho Kayaba chtěl vytvořit?“

Ani jeden z nás dvou nemohl odpovědět na tuto otázku, která byla namířena z půlky na mne.

Kayaba, který jistě sleduje tento svět, zatímco se někde skrývá, co by si o tom jen mohl myslet? Tahle poklidná situace, která přišla po zmatku a krveprolití na začátku, ho uspokojovala nebo zklamala? Není žádný způsob, jak bych to mohl zjistit.

Jak se ke mne Asuna neslyšně přiblížila, mohl jsem cítit slabé teplo na ruce. Představoval jsem si to, nebo to byl výsledek věrohodných simulací?

6. listopadu 2022 byl ten den, kdy tato smrtící hra začala a právě teď se blížil konec října 2024. Dodnes, po téměř dvou letech, nepřišla ani jedna jediná zpráva z druhé strany, která by zanechala nějakou naději na záchranu. Jediné, co jsme všichni mohli dělat, bylo žít a jít krok za krokem směrem nahoru.

Další den v Aincradu uběhl, jak jsem nad tím přemýšlel. Kam směřujeme nebo co na nás čeká na konci, to všechno je jenom obrovská hromada věcí, kterou jsme ještě neznali. Cesta vpřed je dlouhá a světlo slabé. Ale – je tu také pár dobrých věcí.

Jak jsem se tak díval na obrovský železný kryt, nechal jsem se unášet představivostí směrem k neznámému světu, který jsem ještě neviděl.

Vysvětlivky[edit]
  1. Maso z ragú králíka - velmi vzácná ingredience úrovně S, nastavena jako ta nejchutnější v SAO a může být prodána za 100 000 Colů
  2. Reprodukce chuti - používá se k simulaci tepla, chutě a vůně pokrmů
  3. Přímočarost - základní vysokorychlostní jedno úderová dovednost rapíru používaná zejména Asunou
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole páté Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole sedmé