Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 1 Chapter 8

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Sword Art Online, svazek první, kapitola osmá[edit]

Vzduch obklopující cestu vedoucí lesem byl teplý. Bylo to skoro jako, kdyby temné pocity, které zde byly přítomny minulou noc, byly jenom iluzí. Ranní slunce svítilo skrz větve, vytvářejíce zlaté pilíře světla, přes které poletovali motýli. Je smutné, že to byly pouze vizuální efekty, takže jste ani jednoho z nich nemohli chytit, i když jste je naháněli.

Procházejíce přes měkký porost, řekla Asuna škádlivě.

„Vždy nosíš stejné oblečení.“

Ah.

Podíval jsem se dolů na své tělo: volný černý kožený kabát, kalhoty a tričko té samé barvy. Neměl jsem žádné virtuální kovové brnění.

„No, a co? Pokud máš dostatek peněz na utrácení za oblečení, je lepší si za ně koupit něco k jídlu…“

„Je tu nějaký praktický důvod, proč nosíš všechno černé? Nebo je to pouze výraz charakteru?“

„Dobře a co ty? Vždy nosíš tu bíločervenou věc…“

Poté, co jsem to dořekl, jsem začal díky síle zvyku bezmyšlenkovitě prozkoumávat oblast. Okolo nebyla žádná monstra. Ale…

„Nemůžu s tím nic udělat. Tohle je uniforma klanu… huh? Proč?“

„Počkej chvilku…“

Pozvedl jsem lehce pravou ruku a utišil Asunu. Na okraji zkoumané oblasti byl hráč. Jak jsem se zaměřil na oblast za mnou, začal blikat nespočet zelených kurzorů, ukazujíce, že tam bylo mnoho hráčů.

Nebylo pravděpodobné, že to byla skupina lupičů. Lupiči vždy lovili hráče, kteří byli slabší než oni sami, takže byli zřídka kdy viděni okolo předních linií, kde byli ti nejsilnější hráči. Ještě důležitější bylo, že když se hráč dopustil zločinu, jeho ukazatel zoranžověl a trvalo dlouho dobu, než znovu zezelenal. Čeho jsem se ale obával, byl jejich počet.

Vyvolal jsem mapu z hlavního menu a přepnul ji do zobrazovacího módu, aby ji mohla vidět i Asuna. Mapa oblasti byla vylepšena o můj průzkum a ukázala zelené kurzory. Bylo jich tam dvanáct.

„To je hodně…“

Přikývl jsem na to, co řekla Asuna. Ve skupinách s takovýmto počtem lidí bylo těžké bojovat, proto většina skupin preferovala pět až šest členů.

„Podívej se na tu velikost.“

Dav světel, který se rychle blížil v našem směru, pochodoval ve dvou úhledných řadách. Tohle by se možná dělo v nebezpečných kobkách, ale bylo vzácné vidět takhle velkou skupinu v uniformách na bojišti.

Pokud bychom mohli vidět úroveň členů, mohli bychom možná odhadnout, co dělali, ale hráči nemohli vidět ani jména ostatních hráčů, pokud se potkali poprvé. Bylo to výchozí nastavení systému, který byl zaveden, aby se zabránilo příliš volnému zabíjení hráčů, ale to nám nedalo na výběr, mohli jsme jen jednoduše odhadovat úroveň podle jejich vybavení.

Zavřel jsem mapu a podíval se na Asunu.

„Budeme se na ně muset podívat. Pojďme se skrýt mezi stromy, dokud neprojdou kolem.“

„Jo, máš pravdu.“

Asuna přikývla s napjatým výrazem. Vylezli jsme na malý kopeček a přikrčili se za keřem, který dosahoval zhruba našich výšek. Byla to dobrá pozice na sledování skupiny, která procházela.

„Ah…“

Asuna se najednou podívala na své oblečení. Červenobílá uniforma byla docela znatelná oproti zeleným rostlinám.

„Co budu dělat? Nemám žádné jiné vybavení…“

Strana sto třicátá druhá, Kirito s Asunou ukrývající se v křoví

Tečky už byly docela blízko. Přibližovali se do viditelné vzdálenosti.

„Promiň mi to na chvíli.“

Otevřel jsem svůj kabát a zakryl jím také Asunu. Asuna se na mne trochu zamračila, ale dovolila mi ji zakrýt. Kabát nebyl jenom pěkný na pohled, ale dával také velký bonus k ukrytí. S tímto vším, by bylo velmi těžké nás najít bez průzkumné dovednosti vysoké úrovně.

„No, není možná tak pěkný na pohled, ale je docela užitečný, co?“

„Nevím! …Pššt, už jsou tu!“

Asuna zašeptala a dala prst na své rty. Více jsem se přikrčil a zvuky kroků dolehly k mým uším.

Nakonec jsme mohli vidět přicházet skupinu po cestě.

Všichni byli válečníci a měli na sobě stejnou černou kovovou zbroj a zelený bitevní oděv. Všechno jejich vybavení bylo prakticky navržené, kromě znatelného obrázku zámku na každém z jejich štítů.

Předních šest mělo jednoruční meče a posledních šest halapartny. Všichni měli svá hledí dole, takže jsme nemohli vidět jejich výrazy. Jak jsme pozorovali pochod dvanácti hráčů v naprosto dokonalém uspořádání, dokonce jsem začal přemýšlet, jestli to není skupinka NPC[1] hráčů.

Ale teď jsem si byl jistý. Byli členové obrovské skupiny, která měla hlavní velitelství ve městě na první úrovni: «The Army».[2] Cítil jsem, že Asuna zadržela dech.

Nebyli nepřátelé běžných hráčů. Ve skutečnosti mohli být považováni za skupinu, která se co nejvíce snažila potlačit zločin na bojištích.

Ale jejich metody byly trochu drsné, a jak se říkalo, útočili na oranžové hráče – kteří tak byli nazývání kvůli barvě svého kurzoru – jakmile je našli bez jakýchkoliv otázek. Pak oranžové hráče obrali o jejich vybavení a uvěznili je v kobkách Paláce černého železa. Pověsti o tom, jak «Armáda» léčila lidi, kteří se ještě nevzdali, a nepodařilo se jim uniknout, byly pěkně děsivé.

Také byli známí cestováním ve velkých skupinách a ovládáním celých lovišť, takže bylo mezi hráči všeobecně známo, že by nikdy neměli být blízko «Armády». No, obvykle operovali na padesáté a nižší úrovni, pracovali na posílení své skupiny a udržování pořádku, takže bylo vzácné je vidět v předních liniích…

Jak jsme je v tichosti pozorovali, dvanáct těžce vyzbrojených válečníků zmizelo v lese spolu se zvuky řinčení jejich výzbroje a bot.

Sledujíce, jak všichni hráči dostali do ruky software, mohli jste říci, že všichni hráči uvěznění uvnitř SAO byly závislí na hrách, rasa, která neměla vůbec žádnou spojitost se slovem «pravidla». I přes to, skutečnost, že tito hráči stále udržovali takovou formaci pohybu, byla úžasná. Možná mohli být dokonce nejsilnější jednotkou v rámci «Armády».

Poté, co jsem se ujistil, že jsou pryč z dohledu mapy, jsme si s Asunou hluboce vydechli.

„…Drby jsou pravdivé…“

Pošeptal jsem Asuně, která byla stále zakryta mým kabátem.

„Drby?“

„Jo, slyšel jsem na setkání klanů, že «Armáda» mění způsob práce a začala se objevovat na vyšších úrovních. Jeden čas byli skupinou, která se snažila vyhrát hru, ne? Ale poté, co utržili velké ztráty v boji s bossem na dvacáté páté úrovni, se začali zaměřovat na posílené samotné skupiny a přestali bojovat v předních liniích. Takže místo chození do labyrintů ve velkých skupinách jako dříve a způsobovaní velkých rozruchů, se rozhodli posílat menší a lepší skupiny a snažili se ukázat, že se stále snaží vyhrát hru. Zpráva odhadovala, že by se první jednotka mohla objevit brzy.“

„Takže ukazovali své dovednosti. Ale je to opravdu v pořádku jít jen tak do neprozkoumaných oblastí…? Vypadali, že mají docela vysoké úrovně, ale…“

„Možná… se snaží porazit bosse…“

V každém labyrintu byl boss, který strážil schody do další úrovně. Neoživovali se a byli opravdu silní, ale reputace a popularita získaná za jejich zabití byla obrovská. Byla by to velmi efektivní ukázka moci.

„Takže shromáždili tyhle lidi…? Ale to je hloupé. Nikdo ještě ani neviděl bosse na sedmdesáté čtvrté úrovni. Obvykle lidé posílali průzkumné skupiny k analyzování síly a bojových vzorů bosse.“

„No, dokonce i klany spolupracovali, aby porazili bosse. Možná dělají to samé…?“

„Nevím… No, měli by vědět, že jít proti bossovi takhle je nesmysl. Měli bychom si pospíšit. Doufám, že se tam s nimi nepotkáme.“

Vstal jsem a byl jsem trochu zklamaný, že jsem musel nechat Asunu jít. Trochu se zachvěla, když se dostala ven z kabátu.

„Je už skoro zima… Měla bych si taky koupit kabát. Ve kterém obchodu jsi ho koupil?“

„Hmm… Pravděpodobně to byl obchod s hráčskými potřebami v západní části Algady.“

„Tak mě tam vezmeš, až dokončíme průzkum.“

Spolu s tím Asuna lehce seskočila na cestu. Já ji následoval. Díky systému pro mne nebylo skákání z téhle výšky žádným problémem.

Slunce bylo skoro v nejvyšším bodě. Asuna a já jsem se rychle vydali po cestě dolů, zatímco jsme dávali pozor na své okolí.

Naštěstí jsme se dostali z lesa bez potkání jednoho jediného monstra a louka plná modrých květů se objevila před námi. Cesta vedla přímo přes tu louku a jejím konce pyšně stála oblast labyrintu.

V nejvyšší části této věže, by měla být obrovská místnost a v ní boss střežící schody do další úrovně – sedmdesáté páté v tomto případě. Jakmile bude boss poražen a někdo přijde do obydlené oblasti další úrovně a aktivuje teleportační bránu, pak bude tato úroveň vyčištěna.

«City Opening»[3] bude oslavováno obrovským davem lidí z nižších úrovní, kteří se přijdou podívat na nové město, a celé místo bude živé jako by tu byl festival. Právě teď to bylo devět dní, co lidé začali aktivně prozkoumávat sedmdesátou čtvrtou úroveň. Už bylo na čase, aby někdo objevil bosse.

Věž byla válcovitá stavba vyrobená z červenohnědého vápence. Bylo to místo, kde jsme oba dva byli nesčetněkrát, ale nemohli jste se ubránit pocitu strachu z jeho obrovské velikosti. I přesto, že to byla velikost pouhé setiny celého Aincradu. Bylo to beznadějné přání, ale tajně jsem si přál vidět tento obrovský zámek zvenčí.

Neviděli jsme jednotku «Armády». Pravděpodobně již byli vevnitř. Šli jsem přímo ke vchodu a podvědomě zrychlovali tempo.

Vysvětlivky[edit]
  1. NPC - hráči řízení umělou inteligencí, počítačem
  2. Armáda - celým názvem Osvobozenecká armáda Aincradu, největší klan čítající okolo tří tisíc hráčů s hlavním velitelstvím v Městě začátečníků na první úrovni
  3. Otevření města - událost, kdy byl poražen boss předchozí úrovně a někdo aktivoval teleportační bránu na další úrovni
Navigace[edit]
Zpět k Kapitole sedmé Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole deváté