Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 2

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Ilustrace novely[edit]

Překlady[edit]

BS 01[edit]

Kirito «Sólo hráč» šermíř, který míří k nejvyššímu levelu v Aincradu: „.....Omlouvám se. Nedokázal jsem zachránit tvou kamarádku....."


Silica «Krotitel zvěře» dívka, která má fámula «Opeřeného draka»: „......Ne..... Děkuju .......Žes mi přišel pomoct...."

BS 02[edit]

Lisbeth, dívka s kovářským obchodem na čtyřicátém osmém podlaží Aincradu, v ulici Lindusu: „Eh, ten drak útočí levým a pravým drápem, a má ledový útok a náhlý útok sněhové bouře! Buď opatrný, dobře?"


Kirito: „Blbko!! Ještě nevycházej!!"

BS 03[edit]

Yui, tajemná dívka, která omdlela v lese na dvacátém druhém podlaží Aincradu: „Vááh~ Tatínku, nes mě~"

BS 04[edit]

Sachi, členka gildy «Černé kočky úplňku» v Aincradu: „Hele, Kirito. - Utečme spolu někam."

BS 05[edit]

Obří herní zámek - Aincrad

Zámek z kamene a oceli, o celkovém počtu sto podlaží. Uvnitř je mnoho velkoměst, menších měst a vesnic, lesů, luk a jezer. Každé schodiště pojí jedno podlaží s předchozím a následujícím podlažím, a všechna jsou v nebezpečných oblastech labyrintů, kde se potulují monstra. Hráči v tomto světě se spoléhají na jednu zbraň a běží kolem nich, hledají cestu na vyšší podlaží, zabíjejí silná strážná monstra, cílevědomě míří na vrchol zámku. Kromě boje s monstry je zde mnoho dalších možností hry výrobou, jako například kování, kožedělnictví a šití, lov a vaření, hudba. Není to jen dobrodružství na velkých plání, «Život» je zde doslova možný.


«Aincrad» je svět, ve kterém se odehrává «Sword Art Online», hra prohlášena za úplně první ve VRMMO žánru.


Prolog[edit]

V nekonečné obloze se vznášel obří zámek vytvořený z kamene a oceli.

To bylo vše, čím ten svět byl.

Rozmanité skupině řemeslníků zabralo měsíc prozkoumat ono rozlehlé místo; průměr přízemí byl 10 kilometrů - dost velký, aby se sem vešlo celé Setagaya-ku[1]. Nad přízemím se tyčilo dalších sto podlaží, jedno na vrcholku druhého. Celková velikost nebeského zámku byla neuvěřitelná. Představit si, kolik dat musí zámek zabírat, se zdálo nemožné.

Uvnitř se nacházelo několik velkoměst a mnoho městeček a vesnic, lesů a plání, dokonce i jezer. Pouze jedno podlaží se pojilo s druhým, a schodiště mezi nimi byla ukryta v jeskyních, která byla příbytky pro nemálo potulujících se monster. Nebylo snadné jeskyně prozkoumat a dostat se na další podlaží. Ale jakmile se to někomu podařilo a došel až do města na vyšším podlaží, spojilo se ono město se všemi ostatními na nižších úrovních pomocí «Teleportační brány». Díky nim se mohli všichni přesouvat městy dle libosti.

Za těchto podmínek byl obří zámek dobýván již dva roky. Přední linie se nyní nacházela na sedmdesátém čtvrtém podlaží.

Zámek nesl jméno «Aincrad», byl to svět boje s meči, který se dál vznášel v nebi, a byl zaplněn přibližně šesti tisíci lidmi. Také známý jako...

«Sword Art Online»


Černý šermíř (Aincrad, 35. podlaží, únor 2024)[edit]

„Prosím..... Neopouštěj mě.... Pino.....“

Dva pramínky slz tekly Silice po tvářích, když se hromádka peří na zemi roztříštila v kousky světla.

To světle modré peří bylo pozůstatkem její na dlouhou dobu jediné kamarádky a partnerky, fámula «Piny». Jen před několika minutami zemřela Pina při ochraně Siliky. Dostala smrtelné zranění od zbraně monstra, smutně zakřičela a pak se roztříštila jako led. Zanechala za sebou jen dlouhý ocas z pírek, kterým vždy šťastně zamávala, kdykoliv bylo vysloveno její jméno——

Část první[edit]

Silica byla jedna ze vzácných «Beast Tamers» [2] v SAO, možná by bylo přesnější říct, že 'bývala'. Její fámul, symbol krotitele zvěře, už tu nebyl.

Krotitel zvěře nebylo povolání ani skill daný systém, ale pojem užívaný hráči.

Při zvláštních příležitostech se mohla agresivní monstra zajímat o hráče. Pokud jste nepromarnili příležitost, mohli jste úspěšně zkrotit monstrum, pokud jste mu dali něco k jídlu. Monstrum se pak stalo hráčovým «Fámulem» a sloužilo mu jako cenný spojenec, který různě pomáhá hráči. Hráči se o těch, kteří uspěli v krocení, vyjadřovali se směsicí chvály a závisti.

Samozřejmě, že ne všechna monstra se mohla stát fámuly; jen velice malé množství mohlo. Podmínky vyvolání takové události byly víceméně nejasné, ale jediná, kterou hráči věděli jistě bylo, že se tak nestane, pokud hráč zabije příliš mnoho monster toho typu. Pokud se nad tím zamyslíte, byla to dost těžká podmínka. Pokud se někdo pokusil získat fámula tak, že ta monstra neustále navštěvoval, tak vzhledem k faktu, že byla agresivní, se nemohl vyhnout boji s nimi. Jinými slovy, pokud se chtěl někdo stát krotitelem zvěře, musel by se setkávat s monstry, a pokud by je nezkrotil, musel by utéct pryč. Není těžké si představit, jaká otrava to musí být.

Dalo by se říct, že v tomhle měla Silica velké štěstí.

Aniž by o něčem výše zmíněném věděla, vstoupila bezdůvodně do nějakého lesa na podlaží, které navštívila, protože se jí chtělo. První monstrum, které potkala, na ni nezaútočilo, ale jen se k ní přiblížilo. Bez nějakého přemýšlení mu dala oříšek, který předchozí den koupila, a jen náhodou to bylo jídlo, které ono monstrum mělo rádo.

Monstrum bylo «Feathery Dragon» [3]. Jeho celé tělo bylo pokryto jemným, světle modrým peřím, a místo ocasu mělo dvě dlouhá pírka. Tento malý drak byl dosti vzácným monstrem. Možná byla Silica první, komu se podařilo jej zkrotit, a následně se to stalo objektem zájmu, když se s ním na rameni vrátila do svého domovského města «Fribenu» na osmém podlaží. Další den se nespočet hráčů pokusilo zkrotit Opeřeného draka s informacemi, o které se Silica podělila, ale nikdo neuspěl. Silica pojmenovala malého draka «Pina». Stejné jméno dala své kočce ve skutečném světě.

Fámulové byli známí pro nízké staty při boji a Pina nebyla výjimkou. Ale místo toho měli mnoho speciálních skillů; skanovací schopnost, která upozornila hráče na blížící se monstra, skill, který trochu uzdravil hráče, a tak dále. Všechny byly dost užitečné a usnadňovaly každodenní lov. Ale Silica byla nejvíce šťastná za teplo a útěchu, kterou jí přinesla samotná Pinina existence.

AI fámula nebyla moc velká. Samozřejmě, že nemohl mluvit, a rozuměl jen několika příkazům. Ale pro Siliku, která vstoupila do hry, když jí bylo jen dvanáct a byla ničena strachem a nejistotou, byla Pina takovou záchranou, že to ani slovy nelze popsat. Není to přehánění, pokud řekneme, že Siličino «Dobrodružství» - což vlastně znamenalo zde «Žít» - začalo s Pinou.

Po roce Silica a Pina neustále zvyšovaly své levely a Siličin skill s dýkou byl docela dobrý. Díky tomu se poměrně proslavila mezi hráči středních úrovních jako jedna z nejlepších.

Samozřejmě, že byla ještě dost daleko od válečníků, kteří bojovali na předních liniích; ale v některých ohledech, těch několik stovek hráčů z celkem sedmi tisíc, kteří se soustředili na vyčištění hry, bylo těžší zahlédnout než krotitele zvěře. A tedy, proslavit se mezi normálními hráči bylo něco jako stát se jedním z idolů hry.

Protože hráčky byly dost vzácné, hlavně v jejím věku, netrvalo dlouho a «Dračí mistr Silica» se stala slavným hráčem s mnoha fanoušky. Dostávala mnoho pozvánek od part a gild, kteří chtěli hráče idola, a pro třináctiletou Siliku bylo nevyhnutelné, že začala být trochu víc namyšlená. Ale nakonec její pýcha způsobila, že udělala velkou chybu a nemohla ji vrátit, ať už ji litovala jakkoliv.

Vše začala hádka kvůli maličkosti.

Silica byla v rozsáhlém lese na severu třicátého pátého podlaží, známém jako «Les bloudění», s partou, kterou potkala před dvěma týdny. V tu dobu byly přední linie daleko, na padesátém pátém podlaží, a tak třicáté páté již bylo vyčištěné. Ale nejlepší bojovníci se zajímali jen o čištění labyrintu, a tak jiné oblasti, jako «Les bloudění», byly oblíbenými lokacemi obyčejných hráčů. Vzhledem k tomu, že šestičlenná parta, ke které se Silica přidala, byla vytvořena ze zkušených válečníků, bojovali od rána a našli dost věcí, včetně několika truhlic s pokladem. Ale slunce už začínalo zapadat a všem docházely léčivé lektvary, a tak se začali vracet zpět do obytné zóny. Hubená hráčka, která bojovala pomocí kopí, pak něco řekla, nejspíš aby udržela Siliku v šachu: „Rozdělíme si věci, až se vrátíme. Ale protože tě tvůj plaz léčí, tak nebudeš potřebovat žádný léčivý krystaly, že?“ Silica se cítila dotčená a vrátila jí to: „Ty ani nejdeš dopředu a jen se motáš vzadu skupiny, takže ty krystaly stejně nepotřebuješ.“

Pak se hašteření vystupňovalo, a úsilí vedoucího party, hráče s mečem a štítem, který se to snažil zastavit, k ničemu nebylo. Nakonec řekla Silica ve vzteku: „Nepotřebuju věci. Už s váma nikdy nebudu znovu v partě. Stejně chce se mnou do party hromada lidí!“

Ignorovala návrh vedoucího party, aby s nimi zůstala alespoň do doby, než vyjdou z lesa a vrátí se do obytné zóny, opustila skupinu a bez cíle se vydala po malé cestičce.

Dokonce i když byla sama, už měla natrénováno sedmdesát procent svého skillu s dýkou a také měla Pinu jako podporu, a tak pro ni monstra na třicátém pátém podlaží nebyla žádným problémem. Měla by být schopna dostat se z lesa a zpět do obytné zóny bez problémů. Pokud by se tedy neztratila.

Les se nejmenoval «Les bloudění» pro nic za nic.

Obří les byl plný velkých, tyčících se stromů a byl rozdělen do částí jako šachovnice; minutu poté, co jste vstoupili do zóny, byli jste náhodně teleportováni do nové skupinky zón. Pokud jste se chtěli dostat z lesa, museli jste se buď dostat skrz každou zónu během jedné minuty nebo si koupit drahou mapu z obchodu v obytné zóně, která ukazovala zóny, se kterými je právě spojena ta, ve které jste vy, a tak ukazovala cestu z lesa.

Ale jediná osoba s tou mapou byl vedoucí. A protože užití teleportačního krystalu v Lese bloudění vás jen teleportovalo do jiné části lesa místo do města, Silica se musela pokusit projít každou zónou. Ale pobíhat kolem obřích kořenů stromů a jít podél neustále se klikatící cesty se ukázalo být těžší, než si myslela.

Silica se rozhodla jít severně, ale minuta vždy uběhla chvíli předtím, než se dostala na konec zóny, a tak byla stále znovu a znovu náhodně teleportována. Brzy se dostala do bodu, kdy měla blízko k omdlení z únavy. Červené světlo zapadajícího slunce zesílilo a ona cítila stále větší úzkost, jak nebe tmavlo a její šance na opuštění lesu se zmenšovaly.

Nakonec Silica přestala běhat a už jen šla, doufala, že se náhodou dostane do zóny na kraji lesa. Ale štěstí při ní nestálo, a když zakopla, zaútočilo na ni několik monster. A i když měla výhodu levelu, s přibývající tmou nedokázala dobře rozpoznat to, co bylo na zemi. Měla sice s sebou na pomoc Pinu, ale nedokázala se dostat z každého boje bez zranění a nakonec musela využít nejen své zbývající léčivé lektvary, ale také léčivé krystaly pro případ nouze.

Pina snad cítila Siličinu nervozitu a hlavičkou se jí otírala o tvář a vrněla jí na rameni. Silica litovala své unáhlenosti a pýchy, která jí dostala do této situace, a hladila dlouhý krk své partnerky uklidňujícím způsobem.

Pak si v hlavě při chůzi zamumlala: „Omlouvám se. Už si nebudu myslet, že jsem výjimečná. Tak mě prosím nechte odejít z tohodle lesa při další teleportaci.“

Při té modlitbě vstoupila do další zkreslené teleportační zóny. Po krátké vlně zmatení se přední objevil ten stejný hluboký les, který viděla pokaždé. Nebyl tu ani náznak plání ve tmě kolem všech těch vysokých stromů.

Zklamaná Silica se rozešla, Pina rychle pozvedla hlavu a ostře zakřičela. Bylo to varování. Silica okamžitě vytáhla svou dýku a pozvedla ji směrem, kam se Pina dívala.

O několik vteřin později zaslechla hluboké zavrčení za velkým stromem porostlým mechem. Silica soustředila svůj pohled a ukázal se žlutý kurzor. Bylo jich tam několik. Dva, ne... Tři. Jména monster byla «Drunk Ape» [4]. Byli to jedni z nejsilnějších monster Lesu bloudění. Silica si skousla ret.

I v tom případě -

Nebyli tak nebezpeční, pokud se podíváte jen na jejich levely.

Když střední vrstva hráčů, kam patřila i Silica, vyšla do terénu, dávalo rozum, že měli o několik levelů více než monstra, která se tam objevovala. Normálně potřebovali být na dost vysokém levelu, aby sami porazili pět monster bez použití léčivých předmětů. Důvodem bylo, že na rozdíl od nejlepších válečníků na předních liniích, hráči středních tříd šli za dobrodružstvím, aby získali dost Colů k přežití, získali dost zkušeností, aby zůstali na obvyklém rozsahu levelů, a nakonec, aby se odreagovali od nudy. Mezi těmi důvody nebylo nic, pro co by se vyplatilo riskovat život. Ve Startovním městě totiž stále ještě zůstávala asi tisícovka hráčů, kteří odmítali zvýšit své šance na smrt, byť jen o kousek.

Ale každý potřeboval pravidelný zdroj příjmů pro jídlo a spánek. Navíc, všichni hráči MMORPG měli ten rozmar, skoro podobný nemoci, kdy se cítili nesví, pokud nebyli alespoň na průměrném levelu. Kvůli tomu, asi po roce a půl od začátku hry, se hlavní část hráčů vydávala na cestu do terénu s velkou výhodou levelu, aby si užila prozkoumávání tohoto světa.

A tudíž, Opilí opi, kteří se mohli chvástat tím, že jsou jedni z nejsilnějších monster na třicátém pátém podlaží, nebyli pro Siliku opravdovou výzvou; alespoň tak to mělo být.

Silica pozvedla svou dýku a nutila svou mysl ke koncentraci. Pina se také při přípravě k boji vznesla výše.

Monstra, která se objevila zpoza stromu, byli vyšší primáti pokrytí tmavorudou srstí. V pravé ruce měli hrubý kyj, a nějaký druh tykve vlákny omotanými kolem ruky levé.

Opi pozvedli své kyje a odhalili své zuby, když zakřičeli. Silica vyběhla k tomu vepředu, aby zasadila první úder. Dala čistý zásah a sebrala mu pořádný kus HP skillem «Rapid Bite» [5], který patřil do střední vrstvy útočících skillů pro dýku. Pak vešla do jednoho z nejrychlejších komb, která byla velkou výhodou dýk.

Opilí opi používali palcátové skilly nízké úrovně, a i když měl každý zásah působivou sílu, postrádali rychlost a mnohoúderná komba. Silica zasypávala Opilého opa jedním úderem za druhým a pak odskočila zpět, jen aby vyrazila znovu s novým útokem. Poté, co tohle několikrát zopakovala, HP Opilého opa výrazně pokleslo během krátké chvíle. Sem tam i Pina použila bublinkový dechový útok, aby zmátla protivníka.

Ale těsně předtím, než započala svůj čtvrtý skill «Fad Edge» [6] a zabila prvního opa... Nový protivník přišel odzadu toho nejvíc vepředu, během jejího krátkého oddychu se vyměnil s prvním opem. Silica neměla na výběr a musela změnit svůj cíl a začít útočit na druhého opa. Ten první ustoupil a levou rukou naklonil tykev -

Silica byla šokována, když se podívala na HP prvního Opilého opa. Jeho HP se znovu plnilo závratnou rychlostí. Zdálo se, že tykev má v sobě nějakou léčivou tekutinu.

V minulosti už bojovala proti Opilým opům na třicátém pátém podlaží, ale tehdy tam byli jenom dva a ona je oba zlikvidovala ještě předtím, než dostali šanci se vystřídat, a tak o tomto speciálním skillu nic nevěděla. Silica zatnula zuby a soustředila se na to, aby se pořádně postarala o toho druhého.

Ale když snížila jeho HP do červené zóny a zvětšila vzdálenost mezi nimi, aby započala svůj poslední útok, další op se s ním vyměnil. Byl to třetí Opilý op. V tu chvíli si ten první již zcela doplnil své HP.

Jestli to takhle půjde dál, boj neskončí. Její ústa vyschla úzkostí.

Silica především neměla téměř žádné zkušenosti se sólo bojem. I když měla vysokou výhodu levelu, bylo to jen číslo; opravdové schopnosti hráče byly něco zcela jiného. Úzkost, která se objevila v Siličině hlavě, se měnila ve zmatení. Její rány více padaly vedle, což otevřelo prostor pro jejího nepřítele pro protiútoky.

Když zvládla snížit HP třetího opa asi do poloviny, pokusila se dál provádět komba, ale přecenila se. Op nezmeškal svou příležitost a zaútočil na ni, zasadil jí kritický úder.

Dřevěný kyj byl jen hrubě vytvořený, ale jeho základní zranění z jeho váhy společně se silou Opilého opa způsobily, že jí HP kleslo téměř o třicet procent. Zamrazilo ji v zádech.

Fakt, že jí došly léčivé lektvary, jí jen dodal na nervozitě. Pinin dech přidal asi deset procent jejího HP, ale Pina jej nedokázala používat velmi často. A i s tím, pokud by byla ještě třikrát zasažena tímto útokem - zemřela by.

Smrt. Když jí ta myšlenka probleskla v hlavě, Silica ztuhla. Její paže se nezvedla. Její nohy se nepohnuly.

Do teď byl boj vzrušující, ale byl dost daleko od opravdového nebezpečí. Nikdy by si nepomyslela, že se přímo pojil s opravdovou «Smrtí» -

Ztuhlá tam stála před Opilým opem, který zakřičel a znovu pozvedl svůj kyj, a Silica si úplně poprvé uvědomila, co boj s monstry v SAO doopravdy znamenal. Byl to rozpor; SAO byla hra, ale zároveň to nebylo něco ke hraní.

Kyj proťal vzduch s tupým zvukem a zasáhl ji, jak tam jen ztuhle stála. Nedokázala snést náraz a spadla na zem. Její HP bylo výrazně sníženo a vstoupilo do oranžové zóny.

Už nedokázala nic vymyslet. Mohla utéct. Mohla použít teleportační krystal. To byly další možnost, kterých mohla využít, ale ona se jen jednoduše dívala na kyj, který op pozvedl potřetí.

Hrubá zbraň červeně zazářila, a když už reflexivně zavírala oči -

Malá postava skočila do prostoru mezi ní a kyj. Zazněl tvrdý a děsivý zvuk nárazu. Peří barvy oblohy se okamžitě roztříštilo, když se malé HP snížilo až na nulu.

Pina zírala na Siliku svýma kulatýma modrýma očima poté, co spadla na zem. Slabě vykřikla a pak se roztříštila do nesčetně mnohoúhelníků. Dlouhá ocasní pírka se snášela k zemi, jako by tančila.

Něco uvnitř Siliky prasklo. Vlákno, které ji drželo pohromadě, zmizelo. Ještě než se objevil smutek, pocítila vztek: vztek sama na sebe, že se nedokázala pohnout po jediném úderu; a předtím, vztek na sebe, že se domýšlivě pokusila sama projít lesem jen proto, že byla otrávená kvůli malé hádce.

Silica mrštně odskočila a vyhnula se zásahu, kterým ji chtělo monstrum udeřit. Pak se na něj s křikem vyřítila. Dýka v její pravé ruce se zaleskla a zasypávala opa údery.

Ani se nepokoušela vyhnout kyju opa, který se vyměnil poté, co viděl, že HP jeho společníka se snížilo, ale místo toho jej zablokovala svou levou rukou. Její HP se snížilo, ale ne tolik, jako při přímém zásahu. Ignorovala to a šla po třetím opovi, po tom, který zabil Pinu.

Svou malou výšku použila jako svou výhodu, zaútočila přímo na opa a vrazila mu svou dýku do hrudi veškerou silou. Se zářivým efektem kritického zásahu bylo nepřítelovo HP sníženo až na nulu. Napřed přišel krok, pak zvuk tříštění se.

Uvnitř tříštících se trosek se Silica otočila a zaměřila se na nový cíl. Její HP se už dostalo do nebezpečné červené zóny, ale bylo jí to už jedno. Viděla jen nepřítele, kterého měla zabít, jako kdyby byl zvětšený, aby zaplnil celé její zorné pole.

Zapomněla i na svůj strach ze smrti a zrovna se pokusila zaútočit pod mávajícím se kyjem.

Jasné bílé světlo zezadu rozřízlo oba Opilé opy, kteří stáli vedle sebe.

Těla obou opů se hned rozdělila na dvě; pak se roztříštila a zmizela.

Silica ochromeně stála a uviděla mužského hráče za mlhou tříštících se kousků. Měl černé vlasy a na sobě černý kabát. Nebyl nijak vysoký, ale vyzařovala z něj ohromná síla. Silica cítila instinktivní strach a udělala krok zpět. Jejich oči se setkaly.

Ale jeho oči byly tiché a hluboké jako temnota. Chlapec se zacinkáním dal svůj jednoruční meč zpět do pochvy na svých zádech a pak promluvil: „Omlouvám se. Nedokázal jsem zachránit tvého kamaráda.“

Při těch slovech opustila síla její tělo. Nedokázala zastavit slzy, které se jí řinuly po tvářích. Ani si nevšimla, že jí dýka vyklouzla z ruky a spadla na zem. Když uviděla peří barvy oblohy na zemi, padla před ním na kolena.

Její vztek zmizel, nahradil ho neovladatelný smutek a ztráta. Vytvořily tvar slz a neúnavně jí stékaly po tvářích.

Součást normálního chování fámulů nebyla naprogramována tak, aby zastavovali útoky. Pina se vřítila před útok s vlastní vůlí - mohlo by se tomu říkat výsledek její lásky k Silice, se kterou strávila rok.

Silica se sevřela a při breku zamumlala: „Prosím... Neopouštěj mě... Pino...“

Ale peří barvy oblohy jí nijak neodpovědělo.


Část druhá[edit]

„...Omlouvám se,“ řekl znovu chlapec zahalený v černém. Silica zavrtěla hlavou a zoufale se snažila zastavit své slzy.

„...Ne... Já jsem... Byla hloupá... Díky, žes... Mě zachránil...“ donutila se říct jen tohle, když přestala brečet.

Chlapec k ní pomalu došel a kleknul si před Siliku, pak se váhavě zeptal: „...To peří, nemá náhodou název předmětu?“ Silica, překvapená nečekanou otázkou, zvedla hlavu. Otřela si slzy a podívala se na peří.

Když se teď nad tím zamyslela, bylo zvláštní, že zůstalo jen peří. Ať už monstrum nebo člověk, tvorové v tomto světě po smrti obvykle nic nezanechali, dokonce ani své vybavení. Silica váhavě natáhla ruku a klikla na povrch peří pravým ukazováčkem. Ukázalo se poloprůsvitné okno, které ukazovalo jméno a váhu předmětu.

«Pinino srdce»

Zrovna když Silica znovu začínala natahovat, chlapec ji zastavil: „Po-Počkej-Počkej. Pokud zbyl předmět-srdce, můžeš to oživit.“ „Cože!?“ zvedla Silica prudce hlavu. Zírala na chlapcovu tvář s ústy napůl otevřenými.

„Tohle bylo zjištěno teprve nedávno, tak to dost lidí ještě neví. Na severu čtyřicátého sedmého podlaží je oblast zvaná «Vrch vzpomínek». Navzdory svému jménu je docela těžká... Ale říká se, že květina, která kvete nahoře, je předmět na oživení fámu-.“

„Vá-vážně!?“ vyskočila Silica a zakřičela, ještě než chlapec domluvil. Naděje jí zaplavila hrudník plný smutku. Ale - „...Čtyřicáté sedmé podlaží...“ zamumlala a svěsila ramena. Bylo to o dvanáct úrovní výš, než bylo tohle, třicáté páté podlaží. Rozhodně to pro ni nebyla bezpečná oblast.

Sklonila zklamané oči k zemi.

„Hmm -“ řekl otráveně chlapec před ní.

„Mohl bych ti to tam jít dát, kdybys mi zaplatila náklady a nějaký plat, ale říká se, že se kytka ukazuje jen, když jde Krotitel zvěře, kterému umřel fámul...“

Silica se usmála na překvapivě laskavého šermíře a řekla: „Ne... Jsem ráda za informaci, kterou jsi mi řekl. Pokud budu tvrdě pracovat, abych měla větší level, určitě budu jednou moct...“

„No, tohle nemůžeš udělat, protože se říká, že fámula musíš oživit do čtyř dnů po zabití. Potom se jméno předmětu změní ze «Srdce» na «Ostatky»...“

„Cože...!“ nedokázala se Silica ovládnout a vykřikla.

Její level byl nyní 44. Kdyby bylo SAO normální RPG, podlaží oblasti by bylo obtížnostně vhodné pro hráče se stejným levelem. Ale protože se z toho stala šílená hra smrti, bezpečná zóna byla deset úrovní pod levelem hráče.

Jinými slovy, aby se vydala na čtyřicáté sedmé podlaží, musela by dosáhnout alespoň padesátého pátého levelu. Ale ať už nad tím přemýšlela jakkoliv, bylo nemožné získat více jak deset levelů jen během tří dnů... Ne, dvou dnů, pokud odebere čas, který bude potřebovat k vyčištění oblasti. Dostala se tam, kde teď je, jen tak, že svědomitě chodila za dobrodružstvím.

Znovu ji zaplavilo zoufalství a sklonila hlavu. Sebrala ze země Pinino peří a jemně si jej přitiskla k hrudi. Objevily se slzy, když proklínala svou hloupost a bezmocnost.

Všimla si, že se chlapec postavil. Myslela si, že odchází a že by se s ním alespoň měla rozloučit, ale už neměla energii otevřít pusu -

Náhle se před ní objevilo poloprůsvitné systémové okno. Bylo to okno s obchodem. Když pozvedla hlavu, viděla, že chlapec manipuluje s dalším oknem. V sekci obchodu se začal objevovat jeden předmět po druhém. «Zbroj ze stříbrného vlákna», «Ebenová dýka», ...Všechno to bylo vybavení, které nikdy předtím neviděla.

„Errm...“ váhavě otevřela ústa.

Chlapec jí to bezstarostně vysvětlil: „Tohle by mělo pokrýt pět, šest levelů. Pokud půjdu s tebou, tak by to mělo být v pohodě.“

„Cože...?“

Silica se postavila s lehce pootevřenými ústy. Nedokázala poznat, co si chlapec myslí, a tak se mu přímo do tváře. Díky systému SAO viděla jen jeho HP; nedokázala zjistit ani jeho jméno nebo level. Bylo těžké poznat, kolik mu je let. Jeho vybavení bylo celé černé. Síla a klid, které z něho vyzařovaly, jako by mu přidaly několik let, že vypadal starší než ona; ale oči zakryté dlouhou ofinou vypadaly tak nějak nevinně a ženské rysy v obličeji mu dodávaly trochu dívčí vzhled. Silica se opatrně zeptala: „Proč... Jsi tak laskavý...?“

Popravdě, více než cokoliv jiného byla ostražitá.

Doteď se několik mužských hráčů, o dost starších než ona, snažilo získat její lásku; dokonce dostala i jednu žádost o ruku. Siliku, které bylo jen třináct, tyto zkušenosti jen vyděsily. Ve skutečném světě jí předtím nikdo ani nevyznal své city. A tak se stalo, že se Silica vyhýbala hráčům, kteří měli podobné úmysly. Kromě toho, rčení «za sladkými slovy je vždy nějaký úmysl» bylo v Aincradu poměrně známé.

Chlapec se znovu poškrábal na hlavě, jako kdyby ho nenapadala žádná odpověď. Otevřel pusu, aby něco řekl, a znovu ji zavřel. Poté odvrátil svůj pohled a tiše zamumlal: „...No, tohle není manga... Řeknu ti to, když slíbíš, že se nebudeš smát.“

„Nebudu.“

„To proto... Že vypadáš jako moje ségra.“ Po této odpovědi, která jako by byla vystřižená z mangy, se Silica nedokázala nerozesmát. Zakryla si pusu rukou, ale nedokázala zadržet smích, který se dral ven.

„Řekla, řekla jsi, že se nebudeš smát...“

Chapec měl na tváři ublížený výraz a svěsil ramena, trochu trucoval. To ji rozesmálo ještě víc.

Strana 33, Silica se směje Kiritovu přiznání

- Není to špatný člověk...

Během svého smíchu se Silica rozhodla věřit laskavosti toho chlapce. Už jednou se odhodlala ke smrti. Pokud se jednalo o záchranu Piny, neměla žádný důvod držet se zpátky.

Silica se uklonila a řekla: „Doufám, že spolu budeme vycházet. Záchranil jsi mě, a dokonce i nabídl, že pro mě uděláš něco takového...“

Zírala na okno obchodu a vložila všechny své Coly, které měla. Chlapec nebídl více než deset kusů vybavení, a všechno to vypadalo jako vzácné předměty, které v obchodě nekoupíte.

„No... Tohle je asi málo, ale...“

„Ne, nemusíš platit. Tohle jsou jen náhradní věci a stejně se tohle kryje s tím, proč jsem sem přišel...“ zatímco mluvil o něčem, čemu nemohla rozumět, chlapec zmáčkl tlačítko OK, aniž by získal nějaké peníze.

„Děkuju. Vážně... Ach, jsem Silica,“ řekla své jméno, napůl očekávala, že chlapec bude překvapený, ale zdálo se, že jej nezná. Na chvíli ji to vyvedlo z míry, ale pak si vzpomněla, že zrovna tahle její část ji dostala právě do téhle situace.

Chlapec nepatrně přikývl a nabídl pravou ruku.

„Jsem Kirito. Doufám, že spolu budeme vycházet.“

Potřásli se rukama.

Hráč Kirito vyvolal mapu Lesa bloudění z váčku visícího na jeho opasku. Podíval se na zónu, která byla propojená s vchodem, a rozešel se. Silica ho následovala, přitom si dala Pinino peří k ústům a v mysli zamumlala.

Jen čekej, Pino. Brzo tě oživím...


Obytná zóna třicátého pátého podlaží byla jaksi venkovská, podobná farmě se svými bílými budovami a červenými střechami. Samotná vesnice nebyla nijak velká, ale právě teď to byla hlavní dobrodružná oblast pro hráče střední třídy, a tak se tu motalo poměrně hodně lidí.

Silica přebývala ve vesnici Friben, která ležela na osmém podlaží; ale protože neměla dost peněz ke koupi domu, tak se pobyt v jiném hostinci v jiné vesnici nijak zvlášť nelišil. Nejdůležitější bylo, jak chutnalo podávané jídlo. Silica měla ráda tvarohový koláč, která tady NPC připravovala, a tak zde byla už dva týdny, od doby, kdy začala procházet Les bloudění.

Když vedla Kirita, který se kolem rozhlížel, jako by ho vše fascinovalo, několik hráčů, které znala od vidění, se snažilo s ní mluvit. Snažili se dostat Siliku do jejich party poté, co zaslechli zvěst, že opustila svou bývalou partu.

„Erhm, no... Díky za nabídku, ale...“ při odmítnutí nabídek se uklonila, aby se necítili tak špatně. Pak letmo pohlédla na Kirita, který stál vedle ní, a pokračovala: „...Chvíli budu v partě s ním...“

Cože!? Vážně!? Řekli mrzutě lidé kolem Siliky a podezřívavě se dívali na Kirita.

Silica viděla trochu z Kiritových schopností; ale když se podívala na jen tak tam stojícího černého šermíře, vůbec nevypadal tak silně.

Neměl na sobě žádné drahé vybavení - neměl žádnou zbroj a na sobě měl jen opotřebovaně vypadající kabát na triku - a měl jen jednoduchý jednoruční meč; neměl ani štít.

„Hej, ty -“

Vysoký bojovník s obouručním mečem, který se nejvíc snažil přemluvit Siliku, přešel ke Kiritovi. Sklopil k němu pohled a otevřel ústa: „Jsi nová tvář, ale neměl bys předbíhat. Už nějakou dobu máme na Siliku zálusk.“

„No, to jsem nevěděl; prostě se to takhle vyvrbilo...“ poškrábal si Kirito hlavu s ustaraným výrazem.

Alespoň se mohl trochu hádat, pomyslela si Silica trochu nespokojeně, a pak promluvila k bojovníkovi s obouručním mečem: „Ehm, vlastně jsem ho požádala já. Omlouvám se!“

Naposledy se uklonila a pak šla pryč, táhla Kirita za konec jeho kabátu.

„Příště ti pošlu zprávu~.“

Rychle šla pryč, chtěla se dostat od vlnícího se davu, který se jí stále ještě nechtěl zcela vzdát, co nejrychleji jen dokázala. Zkrátila si cestu přes náměstí s bránou a šla po hlavní ulici.

Když už konečně neviděli žádné hráče, Silica si povzdechla a podívala se nahoru na Kirita: „...O-omlouvám se. Že máš kvůli mě takové problémy.“

„V pohodě,“ odpověděl Kirito s nepatrným úsměvem, jako kdyby ho to vůbec nezatěžovalo.

„Silica-san je dost oblíbená.“

„Prosím, říkej mi Silica... To není tak, že jsem oblíbená; chtějí mě jen dostat do party jako nějakého maskota, vážně. Ale... Myslela jsem si, že jsem výjimečná... A šla do toho lesa sama... A skončila...“

Slzy se začaly objevovat samy od sebe, když pomyslela na Pinu.

„Je to v pořádku,“ řekl Kirito klidným hlasem.

„Určitě přivedeme Pinu zpět, a tak se nestrachuj.“

Silica si otřela slzy a usmála se na Kirita. Zvláštní, měla pocit, že může věřit slovům té osoby.

Konečně viděli dvoupodlažní budovu, napravo od nich. Byl to hostinec, který Silica často využívala, «Krčma u Korouhvice». Teď, když přišli, si Silica uvědomila, že sem vedla Kirita, aniž by mu něco řekla.

„Ach, kde bydlíš, Kirito-san?“

„Na padesátém podlaží... Ale byla by teď otrava tam jít, tak hádám, že tu pro jednu noc zůstanu.“

„Aha, dobře!“

Silica byla z nějakého důvodu nadšená a zatleskala.

„Mají tu vážně dobrý tvarohový koláč.“

Zrovna chtěla vést Kirita dovnitř tak, že ho zatahá za kabát, ale z obchodu vedle nich vyšli čtyři hráči. Byli to stejní členové party, se kterými lovila minulé dva týdny. Mužští hráči, kteří se objevili, si Siliky napřed nevšimli a vydali se k náměstí, ale ženská hráčka na konci se ohlédla a reflexivně se její pohled setkal se Siličiným.

„...!“

Byla to tvář, kterou teď chtěla vidět ze všeho nejméně. Byla to hráčka s kopím, která byla příčinou hádky, kvůli které Silica odešla z party. Chtěla prostě vejít do hostince se skloněnou hlavou, ale...

„Ó, není tohle Silica?“ zvolala žena s kopím, a tak se Silica nemohla než zastavit.

„...Jo.“

„Hou~, nějak ses zvládla dostat z lesa. To je úleva,“ řekla hráčka jménem Rosalia, která měla rudé vlnivé vlasy, s křivým úsměvem.

„Ale příliš pozdě. Už jsme si rozdělili předměty.“

„Řekla jsem, že je nepotřebuju! - A teď mám něco na práci, tak sbohem!“ snažila se Silica ukončit konverzaci, ale zdálo se, že druhá strana ji ještě nechtěla nechat jít.

„Ale? Co se stalo tomu ještěru?“

Silica si skousla ret. Nemohli jste dát fámula do inventáře nebo ho svěřit někomu jinému. Jinými slovy, byl jen jeden důvod, proč tu teď nebyla. Rosalia to nejspíš věděla také, ale pokračovala s nepatrným úsměvem: „Ale, že by náhodou...?“

„Je mrtvá... Ale!“

Silica se zadívala na ženu s kopím.

„Oživím Pinu!“

Rosalia, která se usmívala s velkým zadostiučiněním, rozšířila oči. Dokonce tiše pískla.

„Hou, takže jdeš na «Vrch vzpomínek»? Ale zvládneš to při svým levelu?“

„Zvládne,“ prohlásil Kirito ještě předtím, než mohla Silica odpovědět. Ukryl Siliku za svým kabátem, jako kdyby ji ochraňoval.

„Stejně to není tak těžká oblast.“

Rosalia si neskrývaně prohlédla Kirita od hlavy až k patě a pak se vysmívala: „Jsi další, co se do ní zabouchl? Nevypadáš moc silně.“

Silica se začala třást vztekem. Podívala se dolů, jako kdyby se snažila zadržet slzy.

„Pojďme.“

Kirito jí položil ruku na rameno a pak se Silica rozešla k hostinci.

„No, hodně štěstí,“ zazněl za ní Rosaliin smích, ale ona se neotočila.


První patro «Krčmy u Korouhvice» bylo velkou restaurací. Kirito usadil Siliku ke stolu a pak přešel k přední přepážce, kde čekalo NPC. Poté, co se přihlásil, klikl na menu pultu a rychle se vrátil.

Když si Kirito sedl na druhou stranu, Silica otevřela ústa k omluvě, že si kvůli ní musel Kirito projít tak nepříjemnou situací. Ale zastavil ji pozvednutím ruky a usmál se: „Napřed se najíme.“

Číšník právě včas přinesl dva kouřící hrnky. Hrnky byly naplněny červenou tekutinou; vznášela se z nich záhadná vůně.

„Na vytvoření naší party.“

Pak si přiťukli hrnky na Kiritův přípitek. Silica se napila teplé tekutiny.

„...Dobrý...“

Vůně a sladko-kyselá chuť byla podobná vínu, které ji před dlouhou dobou nechal ochutnat otec. Ale Silica si už objednala každé pití, které zde nabízeli, během posledních dvou týdnů, přesto si toto nepamatovala.

„Ehm, co je to...?“

Kirito se usmál, než jí odpověděl: „Můžeš si s sebou přinést pití v lahvi do NPC resturace. Tenhle předmět se jmenuje «Rubínový ichor» [7]. Pokud vypiješ hrnek, zvýší se ti o jeden bod přesnost.“

„Tohle- tohle je vážně vzácný...!“

„No, alkohol se v mém inventáři nijak nevylepší, a já neznám tolik lidí, takže nemám moc příležitostí to vypít...“ Kirito hloupě pokrčil rameny. Silica se zasmála a znovu se napila. Ta zvláštně nostalgická chuť pomalu změkčovala její srdce, které bylo ztvrdlé díky všem těm smutným událostem z tohoto dne.

Poté, co dopila, si Silica držela hrnek u hrudi, jako by stále toužila po jeho teple. Pak se podívala dolů na stůl a tiše řekla: „...Proč... Proč říkají takové zlé věci...“

Kiritův výraz zvážněl, položil svůj hrnek a promluvil: „Je SAO tvoje první MMORPG?“

„Je moje první.“

„No jo - v každé online hře je hodně hráčů, kteří mají změnu osobnosti, když mají na sobě masku své postavy. Jsou lidi, kteří jsou laskaví, a pak takoví, kteří jsou zlí... Dřív tomu říkali roleplaying [8], ale myslím, že v SAO je to jiné.“

Kiritův pohled se zbystřil.

„I když jsme v tak obtížný situaci... No, je nemožný, aby všichni hráči spolupracovali při čištění hry. Ale je tu tolik lidí, kteří se rádi dívají, jak jiní trpí, kradou předměty - a dokonce i ti, co zabíjejí ostatní.“

Kirito se podíval přímo na Siliku. Zdálo se, že za jeho vztekem je hluboký smutek.

„Myslím, že lidi, co tady páchají zločiny, jsou úplným odpadem i ve skutečném světě,“ téměř vyplivl. Pak si všiml, že se Silica trochu kryje, tak se usmál a omluvil: „Promiň... Ani nemám právo mluvit o jiných. Málokdy komu pomáhám. Dokonce jsem - způsobil smrt svých společníků...“

„Kirito-san...“ Silica si uvědomila, že černý šermíř sedící před ní v sobě nese hlubokou jizvu. Chtěla ho utišit, a nenáviděla fakt, že slova byla příliš povrchní, než aby vyjádřila to, co chtěla říct. Místo toho bezděčně popadla Kirita za ruku, která byla sevřená na stole, oběma dlaněmi.

„Kirito-san je dobrý člověk. Zachránil jsi mě.“

Napřed byl Kirito překvapený a pokusil se stáhnout ruku zpátky, ale brzy se uvolnil. Na rtech se mu objevil jemný úsměv.

„...Zdá se, že nakonec já jsem utěšován. Díky, Siliko.“

Pak pocítila Silica bolestivý pocit, jako by se jí sevřelo srdce. Její srdeční tep se bezdůvodně zrychlil. Tváře měla horké. Rychle odtáhla ruce a přimáčkla si je k hrudi. Ale bolest nepřestala.

„Co to děláš...?“

Kirito se naklonil nad stůl, Silica ale jen zavrtěla hlavou a vynutila ze sebe úsměv.

„To-To nic! Ach, mám hlad!“


Poté, co snědli svůj chléb a dušené maso, s tvarohovým koláčem jako desertem, bylo už po osmé. Rozhodli se jít spát brzy kvůli přípravám k zítřejší cestě na čtyřicáté sedmé podlaží. Vyšli po schodech na druhé patro, kde na každé straně chodby bylo nespočet pokojů.

Pokoj, který si Kirito pronajal, byl, náhodou, hned vedle Siličina. S úsměvem si popřáli dobrou noc.

Když vstoupila do místnosti, tak se Silica rozhodla, že než se převlékne, trochu si procvičí některá komba, aby se seznámila s novou dýkou, kterou jí Kirito dal. Pokusila se soustředit na zbraň, která byla o něco těžší než ta, na kterou byla zvyklá, ale bolest v hrudi jí to znesnadňovala.

Poté, co nějak zvládla zřetězit pět úderů, otevřela své okno, sundala si vybavení a do postele vlezla jen ve spodní prádle. Pak zaklepala na zeď, aby vyvolala vyskakovací menu, a vypnula světla.

Po celém těle cítila silnou únavu, a tak si myslela, že snadno usne. Ale z nějakého důvodu byla méně ospalá než obvykle. Od doby, co se spřátelily, vždy šla spát s Pininým jemným tělíčkem v náručí, a tak měla pocit, že je široká postel poněkud prázdná. Házela sebou a otáčela se, ale pak vzdala spánek a znovu se posadila. Dívala se po své levici - tam, kde stála zeď spojující její pokoj s Kiritovým.

Chtěla s ním trochu víc mluvit.

Sama byla překvapená, když ji to napadlo. Byl to mužský hráč, kterého znala méně než den. Doteď se mužským hráčům vyhýbala, tak proč se šermíř, o němž nic nevěděla, dál objevoval v její mysli?

Nedokázala vysvětlit vlastní pocity. Když se podívala na hodiny, které byly naspodu jejího zorného pole, bylo už deset. Z okna už neslyšela kroky jiných hráčů, slyšela už jen psí štěkání přicházející z dálky.

,No, to nedává žádný smysl, tak budu prostě spát.' Pomyslela si. Ale z nějakého důvodu vylezla z postele a lehce se postavila na zem. Poté, co si řekla, že jen zaťuká a zamává, otevřela své menu, vybrala si nejroztomilejší blůzu, jakou měla, a nasadila si jí. Udělala několik kroků v chodbě osvětlené svíčkami. Poté, co několik desítek vteřin váhala před dveřmi, dvakrát zaťukala.

Normálně by měly všechny dveře odrážet zvuky, čímž by zabránily úniků hlasů při rozhovoru. Ale toto omezení bylo zrušeno jen po zaťukání, na třicet vteřin, a Kirito okamžitě zavolal v odpověď a otevřel dveře.

Kirito, v obyčejné košili bez vyzbrojených zbraní, se podíval na Siliku a promluvil, zatímco se na ni s údivem díval: „Huh? Děje se něco?“

„No -“ Silica si právě uvědomila, že nemá připravenou rozumnou výmluvu pro svůj příchod a znervóznila. ,Jen jsem si chtěla popovídat' znělo prostě příliš dětsky.

„No, to, ehm - aha, chtěla jsem toho vědět víc o čtyřicátým sedmým podlaží!“

Naštěstí ji Kirito nepodezříval a jednoduše přikývl.

„No dobře. Půjdeme dolů?“

„Ne, no - jestli ti to nevadí, tak v tvém pokoji...“ odpověděla bez přemýšlení a rychle dodala: „Pro-protože, neměli bychom nechat někoho jinýho slyšet tak vzácný informace!“

„Ehm... No... Jo, máš pravdu. Ale...“

Kirito si poškrábal hlavu s poněkud nesvým výrazem, poté...

„No, asi to bude v pohodě,“ zamumlal, pak pořádně otevřel dveře a o krok ustoupil.

Samozřejmě, že byl Kiritův pokoj stejný jako její; postel nalevo, spolu s čajovým stolkem a židlí kousek dál. To byl veškerý zdejší nábytek. Svítilna přidělaná k levé zdi vydávala oranžovou záři.

Kirito jí nabídl židli a pak se posadil na postel a otevřel okno. Rychle s ním manipuloval a vyvolal malou krabičku.

„Pěkný... Co je to?“

„Předmět s názvem «Koule faty morgány».“

Když Kirito klikl na kouli, objevilo se okno. Rychle s ním pracoval a pak zmáčkl tlačítko OK.

Když to udělal, koule začala promítat jasně modré světlo a ukázal se velký kruhový hologram. Obrázek byl zřejmě celé podlaží Aincradu. Ukazoval vesnice a každý strom do nejmenšího detailu, a úplně se lišil od jednoduché mapy, kterou jste našli v systémovém menu.

„Uvááá...!“

Silica ochromeně zírala na poloprůsvitnou mapu. Téměř se zdálo, že ukáže i chodící lidi, pokud bude dál zírat.

„Tohle je obytná zóna a tohle tedy je Vrch vzpomínek. Musíš jít tudy, ale... Je tu pár silných monster...“

Kirito ukazoval sem a tam, když vysvětloval zeměpis čtyřicátého sedmého podlaží bez odmlčení se. Silica cítila teplo už jen při poslechu toho klidného hlasu.

„A když přejdeš přes tenhle most, tak už uvidíš vr...“

Náhle přestal mluvit.

„...?“

„Pššt...“

Když zvedla hlavu, uviděla Kiritův tvrdý výraz, a že měl ke rtům přiložený prst. Zíral na dveře s ostrým pohledem.

Kirito vyrazil. Seskočil z postele rychlostí světla a otevřel dveře.

„Kdo je tu...!?“

Silica slyšela běžící kroky. Vyběhla a podívala se zespodu Kiritova těla ven, kde zahlédla něčí stín, jak běží dolů ze schodů.

„Co, co je to!!!?“

„...Myslím, že někdo odposlouchával.“

„Cože...? Ale přes zeď nemůžeš nic slyšet, že jo?“

„Můžeš, když máš dost vysoký skill odposlouchávání. Ale... Není tu... Moc lidí, co by si ten skill trénovali...“

Kirito zavřel dveře a vrátil se do místnosti. Posadil se na postel se zamyšleným výrazem ve tváři. Silica se posadila vedle něj a objala se pažemi. Byla naplněna nevysvětlitelným pocitem strachu.

„Proč ten člověk odposlouchával...?“

„To nejspíš brzy zjistíme. Musím poslat zprávu, počkáš chvíli?“

Kirito se trochu usmál, pak dal krystal s mapou pryč a otevřel okno. Začal hýbat prsty na holografické klávesnici.

Silica se stočila na jeho posteli. Vrátila se jí vzdálená vzpomínka ze skutečného světa. Její otec byl zpravodaj. Byl vždy před starým počítačem, něco psal s vážným výrazem. Silica ráda sledovala otcova záda, když tohle dělal.

Teď už se nebála. Když zezadu sledovala stranu Kiritovy tváře, měla pocit, že je obklopena teplem, které na tak dlouho zapomněla. Než si to uvědomila, její oči se samy zavřely.


Část třetí[edit]

Siliku probudil zvonivý zvuk, který se jí ozýval v uchu. Byl to ranní budík, který mohla slyšet jen ona. Čas byl nastavený na sedmou hodinu ranní.

Odkryla přikrývku a posadila se. Obvykle se jí ráno vstávalo špatně, ale dnes otevřela oči v dobré náladě. Její hlava byla odpočinutá, jako by bylo vše odplaveno hlubokým spánkem. Po protažení se chtěla Silica zvednout z postele, ale pak ztuhla.

Někdo spal zády k posteli; sluneční paprsky zářily skrz okno a dopadaly na něj. Když se Silica nadechla k zakřičení, myslela si, že je to nějaký vetřelec, ale pak si vzpomněla, kde předchozí noc usnula.

- Já, v pokoji Kirita-san...

Když si to uvědomila, její tváře začaly být horké, jako kdyby ji udeřil nějaký ohnivý útok. Protože emoce v SAO byly přehnané, možná jí z tváře opravdu vycházela pára. Kirito podle všeho nechal Siliku na posteli a sám spal na zemi. Silica zasténala, při tom si přikryla tvář rukama z pocitu trapnosti a lítosti.

Poté, co se po několika desítkách vteřin uklidnila, Silica tiše vylezla z postele a postavila se. Pak tichými kroky přešla ke Kiritovi a zírala mu do tváře.

Spící tvář černého šermíře vypadala tak nevinně, že se Silica musela usmát. Myslela si, že je o něco starší než ona kvůli jeho ostrému pohledu. Ale překvapivě, když ho teď takhle viděla, nezdál se od ní být až tak výrazně starší. Byla zábava pozorovat jeho spící tvář; ale Silica tu takhle dlouho zůstat nemohla, a tak jemně dloubla do ramene černého šermíře a promluvila na něj: „Kirito-san, je ráno~.“

Kirito otevřel své oči doširoka a několikrát zamrkal, když chvíli prázdně zíral na Siličinu tvář. Pak se výraz jeho tváře rychle změnil v rozpačitost.

„Ach... Pro-Promiň!“

Náhle sklonil hlavu.

„Chtěl jsem tě vzbudit, ale spala si tak hluboce... A nemohl jsem otevřít dveře tvého pokoje, takže...“

Pokoje, které si hráči pronajímali, byly díky chytrému systému nepřístupné, a tak jste se nemohli dostat dovnitř, pokud jste nebyli kamarád hráče. Silica rychle zamávala rukou a řekla: „Ne, ne, to mně promiň! Za zabrání postele...“

„Ne, to je v pohodě. Stejně tě tu nebolej svaly, ať už spíš jakkoliv.“

Poté, co vstal, si Kirito protáhl krk, což trochu zapraskalo a zdálo se to být v rozporu s tím, co právě řekl. Pozvedl ruce a také si je protáhl. Poté se podíval na Siliku, jako by ho zrovna něco napadlo, a otevřel ústa: „...A vůbec, dobré ráno.“

„Do-Dobré ráno.“

Podívali se jeden na druhého a usmáli se.


Venku už bylo jasno, když vyšli z hostince po pořádném jídlu jakožto přípravě na Vrch vzpomínek na čtyřicátém sedmém podlaží. Hráči, kteří se připravovali k začátku dne a ti, kteří se právě vrátili ze svých nočních dobrodružství, odcházeli a přicházeli s opačnými výrazy.

Poté, co si doplnily své zásoby lektvarů v obchodě vedle hostince, se vydali na náměstí. Naštěstí se zvládli dostat k teleportační bráně, aniž by potkali někoho, kdo by chtěl Siliku ve své partě, jako předchozího dne. Chtěla se rozeběhnout do zářící modré teleportační oblasti, ale pak se náhle zastavila.

„Ach... Neznám název vesnice na čtyřicátém sedmém podlaží...“

Chtěla si zkontrolovat mapu kvůli jméno, ale Kirito jí nabídl pravou ruku.

„V pohodě. Já to označím.“

Silica mu byla vděčná, když ho vzala za ruku.

„Teleport! Floria!“ řekl Kirito a okamžitě je oba zahalilo oslepující světlo.

Poté, co světlo vybledlo, následoval pocit teleportace a v Siličině zorném poli explodovalo nespočet barev.

„Uváá...“ zakřičela bezděčně.

Náměstí s bránou čtyřicátého sedmého podlaží bylo přeplněno květinami. Dvě malé cestičky protínaly náměstí ve tvaru kříže. Všechen ostatní prostor byl zabrán květinovými záhonky, každý z nich byl obklopen červenými cihlami a zaplněn květinami, které neznala.

„Úžasný...“

„Tomuhle podlaží se taky říká «Květinová zahrada», protože nejen vesnice, ale celé podlaží je zaplněno květinami. Kdybychom měli čas, mohli bychom jít i do «Lesa obřích květin» na severu...“

„Třeba někdy příště,“ usmála se Silica na Kirita, než se přikrčila u záhonku. Přiblížila svou tvář k modravé květině, která se podobala chrpě, a čichla k ní.

Květina byla vytvořena překvapivě hodně dopodrobna: od žilek květiny, přes jejích pět okvětních lístků a bílých tyčinek, až po zelený stvol.

Samozřejmě, že ne všechno v Aincradu, včetně tohoto záhonku, a také všech ostatních rostlin a budov, nebylo neustále v detailním stavu. Pokud by bylo, pak by i server SAO, ať už měl výkon jak chtěl vysoký, by měl nedostatek systémových zdrojů.

Aby se tomu vyhnulo, ale zároveň využívalo vysoce detailní prostředí, co nejpodobnější realitě, SAO používalo «Digitální systém soustředění». To byl systém, který přivolal nejjemnější detaily předmětu, jen když hráč projevil zájem a soustředil se na něj. Poté, co Silica slyšela o tomto systému, si začala dávat pozor na vyvíjení zájmu v předměty, aby nepřetížila systém; ale právě teď se nedokázala zadržet a dál pozorovala různé květiny.

Když se konečně zastavila od podvědomé chůze a užívání si vůně, podívala se kolem sebe.

Většina přítomných byly páry, žena a muž. Šťastně si povídali, a buď se drželi za ruce nebo měli propojené paže. Tohle místo bylo zřejmě jedno z těch míst. Silica se podívala na Kirita, který stál bezmyšlenkovitě vedle ní.

- Taky bychom tak vypadali...?

Poté, co si to myslela, promluvila Silica nahlas, aby zakryla své zarudnutí: „Poj-Pojďme rychle na pláň!“

„Huh? Aha, jasně,“ Kirito zamrkal, pak přikývl a rozešel se vedle Siliky.

Opustili náměstí s branou a zjistili, že i hlavní ulice vesnice byla pokrytá květinami. Když tak šli vedle sebe, Silica vzpomínala na první setkání s Kiritem. Nedokázala uvěřit, že se to stalo teprve předchozí den. Šermíř už zaujal místo v jejím srdci.

Letmo se podívala jeho směrem a přemýšlela, jak se asi cítí, ale Kirito byl stále tak nějak záhadný a dalo se jen těžko poznat, co si myslí. Silica chvíli váhala, ale připravila se a: „Ermm.. Kirito-san. Můžu se tě zeptat na tvou mladší sestru...“

„Pro-Proč tak najednou?“

„Řekl jsi, že ti ji připomínám. Tak jsem byla zvědavá...“

Mluvit o skutečném světě bylo jedno z největších tabu v Aincradu. K tomu bylo hodně důvodů, ale největší z nich byl, že kdybyste přemýšleli jako o 'tomto světě jako virtuálním, a tedy falešném', ta myšlenka by se vám usadila v mysli, a pak byste nepřijali «smrt» v SAO jako skutečnou.

Ale chtěla se zeptat na Kiritovu mladší sestru, o které řekl, že je jako ona. Chtěla vědět, jestli Kirito chce, aby byla něco jako jeho mladší sestra.

„...Nebyli jsme si... Až tak blízcí...“ začal mluvit Kirito.

„Řekl jsem, že je to moje mladší sestra, ale vlastně je to sestřenka. Vždycky jsme žili spolu, od jejího narození, kvůli jistým věcem, takže by to ani neměla vědět. No, možná kvůli tomu... Ale držel jsem si od ní odstup, aniž bych to tak myslel. Dokonce jsem se jí vyhýbal i doma.“

Kirito si trochu povzdechl.

„...Navíc jsme měli přísnýho dědu. Nutil mě chodit na kendo, když mi bylo osm, ale nějak mě to nebavilo a po dvou letech jsem přestal. Děda mě za to fakt seřezal, ale ségra začala brečet a snažila se mě ochránit tím, že řekla, že ať dostane taky část výprasku za mě, aby děda přestal. Potom jsem začal hrát na počítači a úplně se v tom ztratil, ale moje ségra se vážně oddala kendu, a dokonce se dostala dost daleko v národním mistrovství, ještě než děda umřel. To ho dokonce i dost potěšilo... Ale vždy mi to bylo líto; vždycky jsem přemýšlel, jestli to vážně chtěla dělat a jestli mě měla ráda. Kvůli tomu jsem se jí dál vyhýbal... A teď jsme na tom takhle.“

Kirito přestal mluvit a na chvíli se podíval na Siličinu tvář.

„Takže jsem tě možná zachránil kvůli sobě, abych odčinil svou minulost... Promiň.“

Silica byla jedináčkem, a tak zcela nechápala to, co Kirito řekl. Ale z nějakého důvodu měla pocit, že rozumí jeho mladší sestře.

„...Nemyslím, že tě tvoje sestra nemá ráda, Kirito-san. Kdyby ji kendo nebavilo, tak by nepracovala tak tvrdě. Nejspíš ho má opravdu ráda,“ řekla Silica, slova volila opatrně. Kirito se usmál.

„Podle všeho dál utěšuješ ty mě... Vážně je to tak? ... Bylo by hezké, kdyby ano.“

Silica cítila, jak se jí něco teplého rozprostřelo v srdci. Byla šťastná, že se jí Kirito otevřel.

Ti dva brzy dorazili k severní bráně vesnice. Nespočet bílých květů vyrůstalo z popínavých rostlin, které obtáčely úzký stříbrně zbarvený kovový oblouk. Hlavní cesta jím procházela a táhla se daleko mezi kopce, až v dálce zmizela v mlze.

„No... Naše dobrodružství konečně začíná.“

„Jo.“

Silica se trochu vzdálila od Kiritovy paže, vyrovnala výraz své tváře a přikývla.

„S tvým levelem a vybavením bys neměla mít moc potíží se zdejšími monstry. Ale...“ při těch slovech se Kirito prohrabával svým váčkem u pasu, vytáhl nebesky modrý krystal a položil ho Silice do ruky. Byl to Teleportační krystal.

„Nikdy nevíš, co se stane. Takže ho měj po ruce. Pokud se něco stane a já ti řeknu, ať jdeš pryč, tak ho použij k úniku. Je jedno, do jaké vesnice. O mě se nemusíš strachovat.“

„A-ale...“

„Slib mi to. Já... Už jsem předtím úplně zničil jednu partu. Nechci znova opakovat stejnou chybu.“

Kirito měl tak vážný výraz, že Silica nemohla než přikývnout. Poté, co dostal Kirito svou odpověď, se s úlevou usmál.

„Tak pojďme!“

„Dobře!“

Silica se ujistila, že u sebe cítí vybavenou dýku a v mysli se odhodlala; aby alespoň neskončila tak zmatená jako předchozí den a bojovala, co nejlépe uměla.

Ale -

„Kja-áááááá!? Co je to -!? Vypadá, vypadá to hrozně---!!“

Potkali první monstrum jen několik minut poté, co se po pláních čtyřicátého sedmého podlaží rozešli severně.

„U-uvááá!! Jdi pryč--!“

Věc, která se objevila a prodírala se křovinami, vypadala tak, jak by si to Silica nikdy nepředstavovala. «Chodící květina» by se k tomu hodilo asi nejlépe. Tmavozelený stonek měl přibližně tloušťku lidské paže. Stálo to na svých kořenech, které se mnohokrát dělily. Stonek či tělo podpíralo velký žlutý květ, který se podobal slunečnici. Mělo to otevřenou tlamu s vyceněnými zuby, ukazovalo to zevnitř záblesky červené.

Od střední části stonku se oddělovaly dvě révy, které připomínaly paže, jaké mívají zvířata. Podle všeho byly tyto paže a tlama části těla určené k útoku. Lidi požírající rostlina běžela k Silice s úsměvem a mávala svými pažemi, které se podobaly chapadlům. Ta věc vypadala jako groteskní karikatura a Silice připadala odporná.

„Řekla jsem jdi pryč -!“

Silica divoce zamávala svou dýkou, oči měla téměř zavřené. Kirito, který stál vedle ní, promluvil, jeho hlas se zdál být vyvedený z míry: „Je - je to v pohodě. Tyhle monstra jsou fakt slabý. Když budeš mířit na to bílý kousek pod květem, tak můžeš snadno...“

„A-Ale vypadá to hrozně -!“

„Jestli vypadá tohle hrozně, tak to bude těžký. Jsou tu monstra s mnoha květy, a pak takový, co vypadají jako masožravé kytky, a dokonce i nějaký s mnoha lepivýma chapadlama...“

„Kjáá--!!“ zakřičela na to, co Kirito řekl. Silica aktivovala skill meče; samozřejmě, že jen proťal prázdný vzduch. Během následujícího krátkého prodlení se dvě chapadla omotala kolem Siličiných nohou a zvedla ji s překvapivou silou.

„Uvááh!?“

Strana 62, květina drží Siliku hlavou dolů

Když se její zorné pole obrátilo, tak si Silica uvědomila, že visí hlavou dolů, a její sukně, loajální virtuální realitě, se klouzala dolů.

„Uááá!?“

Rychle začala tlačit spodek sukně tak, jak měl patřit, a pokusila se přeseknout révu. Ale protože byla v nepříjemné pozici, tak se jí to moc nedařilo. Silica zakřičela s rudou tváří: „Ki-Kirito-san, pomoz mi! Nedívej se, ale pomoz mi!!“

„To- To je trochu těžký,“ odpověděl Kirito s nesvým výrazem a levou rukou si kryl oči. Velká květina dál mávala Silikou tam a zpět.

„Přestaň!“

Silica nakonec musela svou sukni pustit, chytnout se révy a přeříznout ji. Jak padala, tak se přiblížila ke krku květiny, a tak započala skill. Tentokrát se trefila a hlava květiny odpadla, její celé tělo explodovalo a zmizela. Silica, která přistála do deště mnohoúhelníkových trosek, se otočila a zeptala Kirita: „...Viděl jsi?“

Černý šermíř se podíval dolů na Siliku přes mezeru mezi prsty a odpověděl: „..Ne, neviděl.“


Prošli si dalšími pěti boji, aby si přivykli na monstra, než zvýší své tempo; i když už téměř omdlela, když ji monstrum, které vypadalo jako mořská sasanka, popadlo svými lepkavými chapadly.

Kirito se v bojích moc neúčastnil a spíše jen pomáhal Silice, příležitostně blokoval útoky, když byla Silica v nebezpečí. Zkušenosti v partě se rozdělovaly přesně podle množství zranění, které každý člen party monstru udělil. Protože bojovala s monstry na vysoké úrovni, tak dostala mnohem více zkušenostních bodů než obvykle a její level rychle rostl.

Dál šli po zřejmě nekonečné cestě z červených cihel, a došli až k mostu, který vedl přes malý potůček. Za ním viděli velký kopec, a zdálo se, že cesta vede až na jeho vrchol.

„Tohle je «Vrch vzpomínek».“

„Nevypadá to, že jsou tam nějaký rozcestí.“

„Jo. Prostě musíme jít dál, takže se nemusíš bát, že se ztratíme. Ale prý je tu hodně monster. Takže bychom měli být opatrní.“ „Dobře!“

Brzy, brzy bude moci oživit Pinu. Když na to pomyslela, její kroky se samy zrychlily.

Pokračovali tedy dál po cestě vedoucí na kopec, kolem kvetlo mnoho květin. Narazili na více monster, přesně jak Kirito předpovídal. Rostlinná monstra byla také mnohem větší, ale Siličina černá dýka byla silnější, než si myslela, a díky tomu většinu z nich porazila jediným kombem.

Ale Kiritovy schopnosti byly mnohem překvapivější.

Poté, co ho viděla porazit dva Opilé opy jediným máchnutím meče si myslela, že je to šermíř s dost vysokým levelem. Ale i když byli o dvanáct podlaží výše, tak neztratil ani trochu ze svého klidu. Když se objevil větší počet monster, pomohl Silice tak, že až na jedno je všechna zabil.

Jak tak pokračovali, Silica se musela podivovat, co dělal hráč s tak vysokým levelem na třicátém pátém podlaží.

Podle toho, co řekl, měl zřejmě něco na práci v «Lese bloudění». Ale nikdy neslyšela, že by se tam objevil nějaký vzácný předmět nebo monstrum.

Zeptám se ho, až tohle dobrodružství skončí - pomyslela si Silica, když se zrovna ohnala dýkou. Úzká cesta, po které šli, se stávala stále prudší. Porazili zvyšující se množství agresivních monster a uvolňovali si cestu skrz hustě dřevěnou oblast -

Dorazili na vrchol kopce.

„Uvá-!“ zvolala Silica, když uběhla pár kroků dopředu, ale pak se zastavila.

Nebeská zahrada - tohle místo se k tomu jménu opravdu hodilo. Otevřený prostor, obklopený hustým lesem, byl plný květin, které spolu bojovaly, jak se snažily získat místo na slunci.

„Konečně jsme tady,“ prohlásil Kirito, když šel k Silice, a dal si meč do pochvy.

„Ta květina... Je tady...?“

„Jo. Uprostřed je kámen a na něm...“

Silica už vyběhla, ještě dříve, než Kirito mohl domluvit. Uprostřed záhonků rozhodně viděla zářící bílý kámen. Doběhla k němu, oddechovala, a pak opatrně prozkoumávala vrchol kamene, který byl ve výšce její hrudi.

„Huh.....?“

Ale nic tam nebylo. Jen v důlku skalky bylo trochu trávy; ale nic, co by se dalo nazvat květinou.

„Není... Není to tu, Kirito-san!“ zakřičela na Kirita, který ji zrovna dobíhal. V očích se jí začaly objevovat slzy.

„To není možné... - Ach, podívej.“

Silica sledovala Kiritův pohled zpět ke kameni. Pak -

„Aha...“

Z prostředku jemné trávy vyklíčil výrůstek. Soustředila se na něj, systém soustředění se aktivoval a mladá rostlinka ukázala více detailů. Jako škeble se otevřely dva bílé listy a z nich rychle rostl stonek.

Stonek se v mžiku protáhl, stejně jako v tom videu, které viděla před roky o přírodopis, a pak se na konci objevilo malé poupě. Malé poupě ve tvaru dešťové kapky vydávalo perleťové bílé světlo.

Kirito a Silica to sledovali se zadrženým dechem. Konec poupěte se začal otevírat, pak - se zvukem podobným cinkání zvonku se otevřelo úplně. Malá kapka světla tancovala ve vzduchu.

Ti dva jednoduše sledovali růst bílé květiny, aniž by se pohnuli jen o centimetr. Sedm okvětních lístků se natáhlo ven, do tvaru kruhu, a světlo z jejich středu jemně zářilo, míchalo se se světlem z nebe.

Silica se podívala na Kirita, měla pocit, že by se toho neměla dotýkat. Kirito se na ni jemně usmál a přikývl.

Silica přikývla v odpověď a pak pravou ruku natáhla ke květině. Ve chvíli, kdy se jí dotkla, se stonek, který byl tenoučký jako hedvábné vlákno, utrhl, skoro jako by byl ze skla, a v její ruce zbyl jen květ. Jemně se ho dotkla a měkce dýchala. Bezhlučně se objevilo okno s názvem. «Květ pneumy»[9] -

„Teď... Můžeme oživit Pinu...“

„Jo. Musíš jen nakápnout kapku vody v květině na předmět srdce. Ale je tu hodně zvláštních monster, tak by to asi bylo lepší udělat až ve vesnici. Tak ještě chvíli počkej, půjdeme zpátky rychle.“

„Dobře!“ přikývla Silica a otevřela hlavní menu, než do něj květinu vložila. Zkontrolovala, že předmět v inventáři stále je, než okno zavřela.

Popravdě, chtěla použít teleportační krystal, aby se vrátila hned, ale Silica se držela zpět a rozešla se. Bylo to virtuální pravidlo, nikdy nepoužívej drahý krystal, pokud nejsi v opravdovém nebezpečí.

Naštěstí cestou zpět nenarazili na tolik monster. Šli dolů v rychlém tempu a brzy se dostali k říčce.

Nanejvýš za hodinu se už setká s Pinou -

Objala si hruď, která jako by měla explodovat, a zrovna chtěla přejít přes most -

Kirito ji náhle popadl za rameno. Podívala se zpět, srdce jí rychle bušilo, a viděla, jak se Kirito upřeně dívá na hustou skupinku stromů za mostem, a to s dost vyděšeným výrazem. Otevřel ústa a promluvil hlubokým, napjatým hlasem: „- Vy tam v tom křoví, hned vylezte.“

„Cože...!?“

Silica se rychle podívala na druhou stranu, ale nikoho neviděla. Poté, co uteklo několik napjatých vteřin, se listy se šustěním začaly hýbat. Kurzory ukázaly, že tam jsou hráči. Byli zelení, a tedy to nebyli kriminálníci.

Překvapivě - osoba, která se ukázala na druhé straně krátkého mostu byla někým, koho Silica znala.

Ohnivě červené vlasy a rty stejné barvy, bojovnice držela tenké kopí ve tvaru kříže a na sobě měla černou zbroj, která glazurovitě zářila.


„Ro-Rosilie-san...!? Co děláš na místě jako je...“

Rosilia se křivě usmála a ignorovala Siličinu otázku, která měla oči dokořán překvapením.

„Když pomyslím, žes mě viděl i přes můj úkryt; zdá se, že máš dost vysokou skanovací schopnost, šermíři. Nepodcenila jsem tě trochu?“

Pak se podívala na Siliku: „Vypadá to, žes získala «Květ pneumy». Gratuluju, Siliko.“

Silica, která nedokázala odhadnout Rosaliiny opravdové úmysly, poodstoupila o několik kroků. Měla nevysvětlitelně špatný pocit. Rosalia nezklamala její očekávání a jen o vteřinu později řekla: „Hned mi dej tu kytku.“

Silica nevěděla, co říct.

„...!? Co... Co to říkáš...?“

Pak, Kirito, který byl dosud potichu, udělal krok vpřed: „Nemůžu tě nechat to udělat, Rosalie-san. Ne - měl bych tě nazvat vedoucím oranžové gildy «Titánova ruka».“

Rosaliino obočí sebou škublo směrem vzhůru a úsměv jí zmizel z tváře.

V SAO hráči, kteří prováděli věci považované za zločiny, jako třeba krádeže, ubližování ostatním hráčům nebo jejich zabíjení, měli kurzor změněný ze zelené na oranžovou barvu. Tudíž o nich lidé mluvili jako o oranžových hráčích, a o gildách, které se z nich skládali, jako o oranžových gildách. To Silica věděla, ale ještě nikdy nikoho z nich neviděla.

Ale přesto byl Rosaliin kurzor, který viděla přímo před svýma očima, zelený, ať už se na něj dívala jakkoliv dlouho. Silica se podívala na Kirita stojícího vedle ní a suchým hlasem se optala: „Hej... Ale... Podívej... Ten Rosalie-san, je zelený...“

„I v oranžové gildě se často stává, že ne všichni členové jsou oranžoví. Zelení členové hledají kořist ve svých partách a pak ji navedou na místo přepadení. Člověk, co nás včera odposlouchával, taky musel být z jejich gildy.“

„Co-cože...“

Silica se na Rosalii podívala se šokem a opovržením.

„Tak-takže s náma byla v partě poslední dva týdny kvůli...“

Rosalia se znovu jedovatě usmála a promluvila: „Jup~, zjišťovala jsem, jak je parta silná, a taky jsem čekala, až zbohatnou z peněz, co získaj během dobrodružství. Vlastně jsem se o ně dneska chtěla postarat.“

Olízla si rty a zírala přitom na Siliku.

„Přemýšlela jsem, proč někdo, kdo se na lov těšil nejvíc, najednou odešel, a pak jsem zaslechla, že půjdeš získat vzácný předmět. «Květ pneumy» je v dnešní době dost drahej. Přece jen je důležitý získávat informace~,“ pak na chvíli přestala mluvit, podívala se na Kirita a pokrčila rameny.

„Ale šermíři, hrál sis s tímhle děckem, i když jsi o tom věděl? To jsi nějak blbej? Nebo ses do ní vážně zabouchl?“ Siličina tvář zrudla vzteky nad Rosaliinou urážku. Její ruka se pohnula, aby vytáhla dýku. Ale Kirito ji popadl za rameno. „Ne, nic z toho to není,“ řekl Kirito, jeho hlas byl chladný.

„Taky jsem se na tebe těšil, Rosalie-san.“

„- Co tím myslíš?“

„Zaútočili jste na gildu «Stříbrný tesák» před deseti dny na třicátým osmým podlaží, že jo? Na tu, kde zemřeli čtyři členové, a přežil jen vedoucí.“

„Ach~, ti, jak prosili?“ Rosalia sebou ani netrhla, když přikývla.

„Ten vedoucí... Prostě hledal někoho, kdo by pomstil jeho tým, u teleportační brány na předních liniích, brečel tam od rána až do večera.“

Z Kiritových slov zněl děsivý chlad. Podobal se ostří z ledu, které bylo zostřeno natolik, že přeseklo vše, co se jen přiblížilo. „Ale když jsem přijal jeho žádost, nepožádal mě o vaši smrt. Požádal mě jen o to, abych vás všechny hodil do žaláře Paláce černého železa - rozumíš vůbec tomu, jak se cítil?“

„Ne,“ odpověděla Rosalia, jako by ji to ani v nejmenším neotravovalo.

„Copak? Proč se chováš tak vážně? Jsi blbej? Stejně není žádnej důkaz, že člověk zemře ve skutečným světě, když ho tu zabiješ. Kromě toho, stejně tohle nebude zločin, až se vrátíme do skutečnýho světa. Ani nevíme, jestli se můžeme vrátit, a ty tu kecáš o spravedlnosti a pravidlech; ani to není vtipný. Lidi jako ty nenávidím nejvíc - lidi, co sebou přitáhli nějakou divnou logiku, když přišli do tohodle světa.“

Rosaliiny oči začaly být naštvané.

„Takže mi chceš říct, žes vzal vážně slova nějakýho chlápka, co ani nedokázal pořádně umřít, a hledal jsi nás? Vážně nemáš, co dělat. No, uznávám, že jsem ti skočila na návnadu. Ale... Vážně si myslíš, že ve dvou něco zvládnete..?“ na její tváři se objevil sadistický úsměv a dvakrát zamávala rukou ve vzduchu.

V tu chvíli se stromy na každé straně cesty, které vedle přímo od mostu, silně zatřásly a mezi nimi se objevili lidé. V Siličině zorném poli se objevoval jeden kurzor za druhým. Většina z nich byla oranžová. Jejich počet sahal k deseti. Kdyby přešli most a nevšimli si přepadení, byli by obklopeni. Mezi oranžovými hráči byl jeden další zelený - jeho vlasy na ježka byly, bez pochyb, ty, které viděla předchozí noc v hostinci.

Banditi, kteří se právě objevili, byli všichni muži oblečení v nevkusných věcech. Všichni měli stříbrné doplňky a další různé vybavení měli pověšené na různých částech těla.

Silica se schovala za Kiritovým pláštěm, byla plná znechucení. Tiše zašeptala: „Ki-Kirito-san... Je jich tu moc. Musíme utýct...!“

„V pohodě. Jen si připrav krystal, kdybych ti řekl, ať odsud zmizíš,“ odpověděl Kirito klidným hlasem, rozcuchal Silice vlasy a pak se vydal k druhé straně mostu. Silica tam jen šokovaně stála. Byl příliš lehkovážný. Když ji tohle napadlo, zavolala: „Kirito-san...!“

Její hlas se rozezněl okolím -

„Kirito...?“ zamumlal jeden z banditů. Jeho úsměv zmizel a on se zamračil; jeho oči se pohybovaly ze strany na stranu, jako kdyby se snažil si na něco vzpomenout.

„To oblečení... Jednoruční čepel bez štítu... «Černý šermíř»...?“

Jeho tvář zbledla a on o krok ustoupil.

„Toh-Tohle je vážný, Rosalie-san! Tenhle hajzl... Je beater a... Čistič...!“

Při jeho slovech výrazy všech ostatních členů ztvrdly šokem. I Silica byla překvapená. Jen zírala na Kiritova záda, o kterých by se ani nedalo říct, že jsou široká, úplně zaražená.

Věděla, že je to hráč s dost vysokým levelem poté, co ho viděla bojovat. Ale nikdy by ani nesnila o tom, že je to jeden z «Čističů», elitní skupiny nejlepších hráčů, kteří chodili do labyrintů přední linie, kam před nimi ještě nikdo nevstoupil, a dokonce poráželi i bossy. Slyšela, že se soustředili výhradně jen na vyčištění SAO, a tak jste je na středních podlažích skoro neviděli -

I Rosalia tam několik vteřin stála s otevřenými ústy, než se vrátila ke smyslům a zakřičela: „Pr-Proč by tu asi byl čistič!? Nejspíš to jen řekl, aby nás vyděsil! Na sobě má jen nějakej převlek. A - i kdyby byl vážně «Černý šermíř», stejně to bude s tolika lidma brnkačka!!“

S jejím prohlášením jako by se vrátila i jejich energie. Obří hráč se sekyrou, který stál vpředu oranžových hráčů, zakřičel: „Ja-Jasně! Jestli je to čistič, tak má určitě plno věcí a peněz, co!? Tohle je fakt velká šance!“

Všichni bandité souhlasili a vytáhli své zbraně. Ohavně se zatřpytilo mnoho kusů kovu.

„Kirito-san... Je nemožný vyhrát, uteč!!“ křičela Silica zoufale, v rukách pevně svírala krystal. Přesně jak Rosalia říkala, nemůže vyhrát proti tolika nepřátelům, ať už je jakkoliv silný. Ale Kirito se nepohnul. Ani nevytál svou zbraň.

Podle všeho to považovali za nějakou formu resignace; devět hráčů, všichni kromě Rosalie a dalšího zeleného hráče, vytáhlo své zbraně a závodili mezi sebou, kdo první doběhne ke Kiritovi. Dupali na krátkém mostu a pak - „Jííáááá!!“

„Chcípnííííí!!“ Obklopili Kirita, který měl skloněnou hlavu, ve tvaru kruhu a pak jej všichni udeřili svými zbraněmi. Kiritovo tělo sebou silně zatřáslo ze síly devíti útoků.

„Ne-!!“ ječela Silica a kryla se obličej dlaněmi.

„Ne! Přestaňte! Kirito-san ze... zemře!!“

Ale oni neposlouchali.

Někteří z nich se šíleně smáli, další kleli. Dál útočili na Kirita, jako kdyby byli nakažení šílenstvím. Rosalia, která stála uprostřed mostu, se nedokázala udržet a ukazovala své nadšení, když zírala na tragédii před sebou a olizovala si prst.

Silica si otřela slzy a uchopila rukojeť dýky. Věděla, že nic nezmůže, ani když skočí mezi ně, ale prostě už jen nemohla stát a dál se dívat. Pak, když už chtěla udělat krok ke Kiritovi - něčeho si všimla a zastavila se.

Kiritovo HP se nesnižovalo.

Ne, po troškách se snižovalo, vzhledem k tomu nekonečnému dešti ran. Ale i tak se během několika vteřin znovu doplnilo. Bandité si konečně všimli, že černý šermíř před nimi neprojevuje žádné známky pádu a jejich výrazy se staly zmatenými.

„Co to sakra děláte!? Zabte ho!!“

Po Rosaliiném horlivém příkazu se rány snesly na Kirita ještě na několik dalších vteřin. Ale situace se vůbec nezměnila.

„Hej... Co se to děje...?“

Jeden z nich se zatvářil, jako by viděl něco neuvěřitelně bizarního, pak se přestal hýbat a o krok ustoupil. Jeho překvapení se rychle rozšířilo i mezi dalšími osmi členy, kteří pak přestali útočit a zvýšili svou vzdálenost mezi sebou a Kiritem. Rozprostřelo se ticho. Kirito pomalu pozvedl svou hlavu. Pak zazněl tichý hlas: „ - Asi 400 každých deset vteřin? To je zranění, který mi vás devět dávalo. Jsem na levelu 78, moje HP je celkem 14 500... K tomu si přidejte, že se mi každých deset vteřin automaticky přidá 600 HP díky «Bojovému léčení». Ani všichni dohromady mě nemůžete porazit, i kdybyste mě mlátili hodiny.“

Strana 76, Kirito mluví k překvapeným banditům

Bandité tam stáli s ústy dokořán, jak byli v šoku. Nakonec šermíř s obouručním mečem, který vypadal jako zastupující vedoucí, řekl suchým hlasem: „Je... Je tohle vůbec dovolený...? Ani to kurva nedává smysl...“

„Jo.“

Kirito skoro vyplivl: „Jen rozdíl v číslech dělá tak směšnej nepoměr v síle; tohle je absurdní část systému levelů v MMORPG hrách!“

Bandité ustoupili, jako by je Kiritův hlas vyděsil, protože se zdálo, že je za ním něco víc. Jejich překvapené výrazy byly nahrazené zděšením.

„Che,“ mlaskla nesouhlasně Rosalia a pak si ze strany boku vyndala teleportační krystal. Pozvedla jej vysoko do vzduchu: „Teleport -“

Ještě než dokončila větu, zdálo se, že se na zlomek vteřiny rozvířil vzduch, a Kirito pak stál přímo před ní.

„Ack...“

Rosalia na chvíli ztuhla. Kirito jí sebral krystal z ruky, pak ji popadl za límec a vlekl ji zpět k ostatním banditům.

„Ne-Nech mě!! Co myslíš, že děláš, hajzle!!“

Kirito ji hodil ke skupině banditů, kteří tam jen otřeseně stáli, a pak se začal prohrabovat svým váčkem, aniž by něco řekl. Krystal, který vytáhl, byl také modrý. Ale jeho barva byla mnohem tmavší než u teleportačního krystalu.

„Člověk, který mě o tohle požádal, koupil tenhle cestovní krystal za všechny peníze, co měl. Řekl, že na něj nastavil žalářní oblast v Paláci černého železa. Takže vás všechny teleportuju do žaláře, aby se «Armáda» mohla postarat o zbytek.“

Rosalia, která seděla na zemi, zůstala chvíli potichu, ale pak se usmála, jako by jen blafovala.

„- A co když řeknu, že nechci?“

„Pak každýho z vás zabiju.“

Po Kiritově krátké odpovědi jí úsměv ztuhl.

„- To bych chtěl říct... Ale v tom případě použiju tohle.“

Zevnitř svého kabátu vytáhl Kirito malou dýku. Pokud jste se podívali pořádně, mohli jste na jejím povrchu vidět nejasně zelenou kapalinu.

„Paralyzující lektvar; je to jed levelu pět, takže se nebudete moct hýbat asi deset minut. To mi bude stačit na to, abych vás všechny hodil do teleportu... Běžte sami nebo buďte vhozeni; vaše volba.“

Teď už nikdo neblafoval. Poté, co viděl, že všichni v tichosti sklonili své hlavy, Kirito odložil nůž, pozvedl tmavomodrý krystal, a zakřičel: „Otevření cesty!“

Krystal se okamžitě roztříštil a objevil se modrý vír světla.

„Zatraceně...“ vysoký hráč se sekyrou vešel do teleportu jako první, přitom pokrčil rameny. Zbytek oranžových hráčů zmizel jeden po druhém ve světle, někteří tiše, jiní při tom kleli. Pak je následoval i zelený hráč, který sbíral informace, až nakonec zbyla jen Rosalia.

Rusovlasá kriminálnice se ani nepokusila pohnout poté, co všichni její druhové zmizeli ve světle. Seděla se skříženýma nohama a dívala se nahoru na Kirita, jako by ho zkoušela.

„...No, tak si posluž. Pokud ublížíš zelenýmu, budeš oranžový...“

Kirito ji popadl za límec ještě předtím, než vůbec domluvila.

„Řeknu ti to asi takhle: jsem sólo, takže být na den nebo dva oranžový pro mě nic neznamená,“ vyštěkl chladně Kirito, pak ji vytáhl na nohy a táhl ji k teleportu. Rosalia se bránila, oháněla se rukama na nohama.

„Počkej, prosím, přestaň! Odpusť mi! Huh?! ...Jo, správně, ty, nechceš se mnou spolupracovat? S tvýma schopnostma bysme mohli sundat každou gildu...“

Nikdy nedokončila to, co chtěla říct. Kirito hodil Rosalii hlavou napřed do teleportu. Poté, co zmizela, teleport na chvíli jasně zazářil a pak se vypařil.

Všechno se znovu uklidnilo.

Jarní pláň plná přírodních zvuků, štěbetajících ptáčků a uhánějící vody, znovu utichla, jako kdyby všechno, co se právě stalo, byla jen lež. Ale Silica se nedokázala pohnout. Všechny ty emoce, překvapení z Kiritovy pravé identity, úleva ze zmizení kriminálníků, to všechno ji náhle zaplavilo, a ona nedokázala ani otevřít ústa.

Kirito naklonil hlavu a chvíli se díval na oněmělou SIliku, a pak nakonec zašeptal: „...Promiň, Siliko. Nakonec jsem tě použil jako návnadu. Přemýšlel jsem, že bych ti o tom řekl předem... Ale myslel jsem si, že bych tě jen vyděsil, a tak jsem ti to neřekl.“ Silica se zoufale snažila zavrtět hlavou, ale nemohla; nespočet myšlenek jí v tu chvíli vířilo v mysli a zcela ji ochromovaly.

„Vezmu tě do vesnice,“ řekl Kirito a rozešel se. Silica ze sebe nějak dokázala vynutit hlas k jeho zádům: „Moje-moje nohy se nepohnou.“

Kirito se ohlédl a s úsměvem jí nabídl pravou ruku; když se jí Silica pevně chytila, konečně se dokázala usmát.


Ti dva zůstali povětšinou potichu, dokud nedošli až do Krčmy u Korouhvice na třicátém pátém podlaží. Silica toho chtěla hodně říct, ale prostě nedokázala promluvit, jako by měla v krku knedlík.

Když vyšli na druhé podlaží a vstoupili do Kiritova pokoje, červené světlo západu slunce už proudilo oknem. Proti světlu z okna se zdálo, že se Kirito stal jen černou siluetou, a Silica konečně dokázala třesoucím se hlasem promluvit: „Kirito-san... Ty odejdeš...?“

Po dlouhém tichu silueta pomalu přikývla.

„Jo... Už jsem pět dní z předních linií. Musím se vrátit k čištění hry, co nejdříve to jen půjde...“

„...Asi máš pravdu...“

Popravdě, Silica ho chtěla požádat, aby ji vzal s sebou.

Ale nemohla.

Kiritův level je 78. Její je 45. Propast 33 levelů - rozdíl, který je rozděloval, byl až bolestně jasný. Kdyby šla s Kiritem na přední linie, byla by okamžitě zabita. I když se přihlásili do stejné hry, velká zeď větší než cokoli v reálném světě stála mezi jejich odlišnými světy.

„...Já... Já...“

Silica si skousla ret a zoufale se snažila zadržet emoce, kterým hrozilo, že překypí. Z těch pocitů se vytvořily dva pramínky slz a stékaly jí po tvářích.

Náhle jí Kirito položil ruce na rameno. Nízkým a jemným hlasem jí zašeptal: „Levely jsou jen čísla. Síla v tomhle světě je jen iluzí. Jsou tu mnohem důležitější věci. Takže se potkáme znovu ve skutečném světě, co říkáš? Pokud to uděláme, budeme se moct znovu stát přáteli..“

Popravdě, Silica se chtěla opřít o černou hruď před ní. Ale když cítila teplo, které vyvolala Kiritova slova, jak se jí rozprostírá po jejím hořícím srdci, uvědomila si, že by od něj nic víc čekat neměla. Pak zavřela oči a zamumlala: „Dobře. Je to- Je to slib.“

Oddělila se od Kirita, podívala se mu do tváře a konečně se dokázala doopravdy usmát. Kirito se také usmál a řekl: „Tak, zavolejme Pinu.“

„Dobře!“ přikývla Silica a mávla pravou rukou, aby vyvolala hlavní okno. Pak procházela inventářem a vybrala z něj «Pinino srdce».

Položila peří barvy nebe, které se objevilo z okna, na čajový stolek, a pak vybrala ještě «Květ pneumy».

S perleťově bílým květem ve dlani zavřela okno a podívala se na Kirita.

„Musíš jen dát kapku z vody uprostřed květiny na to peří. Když to uděláš, Pina se vrátí.“

„Dobře...“

Dívala se na nebesky modré peří a zamumlala v mysli: Pino... Řeknu ti toho hrozně moc, o dobrodružství, co jsem dnes zažila... A o člověku, co tě zachránil, co byl na dnešek mým bratrem.

Se slzami v očích naklonila Silica květ ve své pravé ruce k peří.

(Konec)



Vřelost srdce (Aincrad, 48. podlaží, červen 2024)[edit]

Velké vodní kolo se pomalu točilo, zaplňovalo celý obchod uklidňujícím zvukem.

I když byl tohle jen malý domek pro podporující třídu mezi domky vyhrazenými pro hráči, jeho cena vzrostla jako příliv díky tomu vodnímu kolu. Když jsem poprvé našla tento domek v hlavní oblasti Lindusu na čtyřicátém osmém podlaží, okamžitě jsem si pomyslela ,to je ono!', načež mě vyděsila jeho cena.

Od té chvíle jsem pracovala jak zjednaná, půjčovala si peníze z různých zdrojů a během dvou měsíců jsem zvládla nastřádat tři miliony Colů. Být tohle skutečný svět, celé mé tělo by bylo pokryto svaly z toho, jak jsem stále mávala svým kladivem a moje pravačka by byla plná tlustých mozolů.

Ale to všechno se vyplatilo, udělala jsem první krok jen těsně před mými konkurenty a otevřela «Lisbetin speciální obchod se zbraněmi» v tomhle domku s vodním kolem. To stalo před třemi měsíci, během chladného jara.

Část první[edit]

Poté, co jsem rychle dopila své ranní kafe - díky bohu, že je tohle Aincrad - při poslechu točícího se vodního kola, které znělo jako BGM[10], jsem se převlékla do své uniformy kováře a zkontrolovala si svůj vzhled v dlouhém zrcadle na zdi.

I když jsem tomu říkala uniforma kováře, moc se to kombinéze nepodobalo, ale spíš to vypadalo jako uniforma pro číšnici: tmavě červený top s balónovitými rukávy a zvonová sukně stejné barvy, na tom čistě bílá zástěra. A na mé hrudi červená mašle. Já tohle oblečení nevybrala; vybrala jej moje kamarádka, která byla zároveň pravidelným zákazníkem. Podle ní ,mám tak dětskou tvář, že mi nesluší upjaté věci'.

No, to řekla ona, a já byla jako ,starej se o svý!'. Ale příjmy dvakrát vzrostly od doby, co jsem začala tuhle uniformu nosit, a tak jsem neměla na výběr a nosila ji dál.

Její rady se nezastavily jen u oblečení, zašly až k mým vlasům; teď byly upravené na extrémní růžovou a byly načechrané. Podle ozev zákazníků mi tenhle vzhled slušel.

Já, kovářka Lisbeth, jsem byla patnáctiletá, když jsem se přihlásila do SAO. Ve skutečném světě jsem slýchala, že vypadám mladší, než jsem, ale v tomto světě se to ještě zvýraznilo. Když se mé růžové vlasy, velké modré oči a malé rty zkombinovaly se staromódní zástěrou, tak můj odraz v zrcadle vypadal skoro jako panenka.

V tom druhém světě jsem byla na druhém stupni a neměla nejmenší zájem o módu, propast ještě vzrostla. Nějak jsem si zvykla na to, jak vypadám, ale moje osobnost se tak snadno nezměnila, tak jsem čas od času vyděsila nějaké zákazníky svými výbuchy.

Zkontrolovala jsem si, jestli jsem se nezapomněla něčím vybavit, a pak jsem přešla do přední části obchodu a otočila cedulku 'ZAVŘENO'. Podívala jsem se na těch pár hráčů, kteří čekali na otevření obchodu, věnovala jim svůj nejlepší úsměv a přivítala je: „Dobré ráno! Vítejte!“

Vlastně tomu není až tak dávno, co jsem tyhle věci nedělala přirozeně.

Mít obchod byl můj dávný sen, ale dělat něco takového ve hře a ve skutečnosti jsou dvě odlišné věci. Z první ruky jsem zjistila, jak těžká je obsluha a služby, když jsem poprvé začala prodávat na ulici, svoji základnu jsem měla v hostinci.

Protože mít neustále úsměv bylo těžké, rozhodla jsem se vyhrát kvalitou, a zdálo se, že až šíleně zvyšovat můj skill kování je tou správnou odpovědí. Hodně stálých zákazníků si stále chodilo prohlédnout mé zbraně i poté, co jsem otevřela tento obchod.

Poté, co jsem je přivítala, jsem příjem nechala na své NPC úřednici, a zavřela se v dílně, která byla k obchodu připojena. Potřebovala jsem kvůli objednávce vyrobit asi deset věcí.

Když jsem zatáhla za páku na zdi, měchy začaly využívat mechanickou sílu z vodního kola, aby vály vzduch do pece, a leštička se začala otáčet. Ze svého inventáře jsem vytáhla drahý kus kovu a dala jej do pece, která se začala zahřívat. Poté, co se kov dostatečně zahřál, jsem jej kleštěmi přesunula na kovadlinu. Klekla jsem si na jedno koleno a sevřela své kladivo, pak vyvolala vyskakovací menu a vybrala předmět, který jsem chtěla vyrobit. Teď už jsem jen musela udeřit kus kovu přesně udaným počtem úhozů a předmět se poté vytvoří. Nebylo třeba žádného umu a kvalita výsledné zbraně byla náhodná; ale myslela jsem si, že výsledek záleží na tom, jak moc se soustředím, a tak jsem napjala všechny mé svaly a pomalu pozvedla kladivo. Pak, když už jsem měla udeřit kov -

„Ahoj, Liz!“

„Áááá!“

Dveře dílny se hlasitě otevřely a já minula; místo kovu jsem udeřila kovadlinu. Rozeznělo se žalostné cinknutí a rozletěly se jiskry.

Zvedla jsem hlavu, vetřelkyně se škrábala na hlavě a usmívala se s vystrčeným jazykem.

„Promiň~ Příště budu opatrnější.“

„Zajímalo by mě, kolikrát jsem to už slyšela - ...No, aspoň, že jsem ještě nezačala.“

Postavila jsem se s povzdechem a dala kus kovu zpět do pece. Pak jsem si ruce opřela o boky a otočila se. Podívala jsem se na dívku, která byla jen o něco málo vyšší než já.

„...Ahoj, Asuno.“

Moje kamarádka a pravidelná zákaznice, bojovnice s rapírem Asuna, při chůzi ke mně přešla místnost a sedla si na dřevěnou stoličku. Pak odhodila dlouhé kaštanové vlasy, které se dostaly přes rameno. Všechny její pohyby jako kdyby zářily, skoro jako u filmové hvězdy, a ohromovaly mě, i když jsem jí znala už věky.

Také jsem se posadila, na židli před kovadlinou, a opřela kladivo o zeď.

„...Takže, copak to dnes bude? Jsi tu dost brzo.“

„Ach, chtěla jsem, jestli by ses na to nepodívala.“

Asuna vyndala svůj rapír, čepel stále v pochvě, a hodila jím. Chytila jsem ho jednou rukou a vytáhla z pochvy. Rapír byl trochu tupý z dlouhého užívání, ale nebylo to tak špatné, aby měla čepel problémy se řezáním.

„Není to tak moc z tvaru, ne? Je trochu brzy na leštění.“

„Jo, máš pravdu. Ale chci, aby celý zářil.“

„Hmmm?“

Pořádně jsem se na Asunu podívala. Její rytířský oblek s červenými kříži na bílé a minisukně byly stejné jako obvykle, ale její boty zářily, jako kdyby byly nové, a navíc měla i stříbrné náušnice.

„Jsi trochu zvláštní~. Teď, když nad tím přemýšlím, je všední den. Co kvóta čištění tvojí gildy? Neměli jste náhodou problémy s šedesátým třetím podlažím?“

Poté, co jsem to řekla, se Asuna rozpačitě usmála: „Jo - dneska mám prázdniny. Protože mám na později s někým slib...“

„Och~!“

Naklonila jsem se blíže k Asuně, stále jsem ale seděla na své židli.

„Řekni mi víc. S kým se máš setkat?“

„Ta-Tajemství!“ zrudla Asuna a vyhnula se mému pohledu. Překřížila jsem paže, přikývla a pak promluvila: „Ach~ Myslela jsem si, že jsi poslední dobou jiná. Konečně sis našla přítele.“

„Tak-Tak to není!!“

Asuniny tváře ještě více zrudly. Zakašlala a trochu po mně pokukovala, když se zeptala: „...Jsem, vážně poslední dobou tak jiná...?“

„Samozřejmě~ Když jsem tě poprvý potkala, jen ses soustředila na čištění labyrintů! Myslela jsem, že jsi trochu moc upjatá, ale pak, od tohodle jara, ses začala trochu měnit; jako že si o všední den odpočineš od čištění hry - to bys předtím nikdy neudělala.“

„Sp-Správně... Možná jsem se vážně nakazila...“

„Takže, kdo je to? Někdo, koho znám?

„Ne... Nemyslím si... Nejspíš.“

„Příště ho s sebou přiveď.“

„Vážně to není takhle! Je to pořád, no... Platonický...“

„Hmm...?“

Tentokrát jsem byla vážně překvapená. Asuna byla zástupcem vůdce nejsilnější gildy, RK, a jedna z pěti nejlépe vypadajících dívek v Aincradu. Kluků, kteří toužili po Asunině pozornosti, bylo stejně jako hvězd na nebe, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že existoval i opak.

„No, však víš, on je vážně zvláštní,“ řekla Asuna, zatímco se její oči dívaly kamsi do dálky. Na rtech měla jemný úsměv. Kdyby tohle byla romantická manga, pak by v pozadí za sebou měla okvětní lístky.

„Měla bych říct, že je nevyzpytatelný, nebo že všechno dělá podle vlastního tempa... A naproti tomu všemu je vážně silný.“

„Ále, silnější než ty?“

„Jo, jako fakt; kdybychom měli duel, nevydržela bych ani minutu.“

„Áááále~ Počet lidí, co tohle zvládnou, spočítám na prstech jedné ruky.“

Začala jsem procházet seznamem čističů v mé hlavě, ale Asuna hned mávala rukama.

„Ne, nepředstavuj si ho~!“

„No, těším se, až ho brzo poznám. A taky se spolehnu na tebe, že mi uděláš reklamu!“

„Nikdy nepromeškáš příležitost. Představím ho -Uh, oh! Rychle to přelešti!“

„Dobře, dobře. Hned to udělám, jen chvíli počkej.“

Postavila jsem se, Asunin rapír v ruce, a přešla k otáčející se leštičce v rohu místnosti.

Vytáhla jsem čepel z červené pochvy. Zbraň byla v kategorii «Rapírů», její unikátní jméno bylo «Lambent Light»[11]. Jeden z nejlepších mečů, jaký jsem kdy vyrobila. I když použiji nejlepší suroviny, nejlepší kladivo, nejlepší kovadlinu a vůbec všechno nejlepší, kvalita zbraně se bude stále lišit díky náhodnému faktoru. Tudíž bych byla schopná vyrobit meč takovéto kvality jen každé tři měsíce, nebo tak nějak.

Pomalu jsem přikládala meč k leštičce oběma rukama. Ani v leštění zbraní nebylo třeba žádných schopností, ale nechtěla jsem nic zanedbat.

Po leštičce jsem přejela celou čepelí, od jílce až po špičku meče. Odlétaly jiskry, rozezněl se jasný kovový zvuk. Ve stejnou chvíli se čepeli vracela pableskující záře. Když se leštění dokončilo, měl už rapír zpět svůj jasný stříbrný vzhled a blýskal se ve světle ranního slunce.

Znovu jsem dala čepel do pochvy a hodila meč Asuně. Pak jsem chytila stříbrnou minci Colu s hodnotou 100, kterou ve stejnou chvíli hodila ona na mě, konečky prstů.

„Díky!“

„Později tě požádám ještě o spravení mé zbroje... Ale teď mi ubíhá čas, tak ahoj!“

Asuna se postavila a zavěsila si rapír na opasek k tomu určený.

„Zajímalo by mě, jaký je~ Možná bych se k tobě měla přidat.“

„Eeh, n-ne!“

„Hahaha, jen si dělám srandu. Ale příště ho vezmi s sebou.“

„B-Brzy.“

Asuna mi zamávala a vyběhla z dílny, jako kdyby před něčím utíkala. Ze rtů mi vyšel hluboký vzdech a já se znovu sesunula na židli.

„...Musí být fajn,“ trochu hořce jsem se usmála slovům, která se mi vydrala z úst.

Už uběhl rok a půl od doby, co jsem přišla do tohoto světa. Díky mé nátuře jsem nelenila a vše dala do toho, aby můj obchod vzkvétal, a to mě dostalo až takhle daleko. Ale teď, když už jsem založila obchod a téměř dokončila svůj kovářský skill, mi znovu začala chybět společnost lidí, nejspíš proto, že už jsem neměla jasný cíl.

Protože v Aincradu nebylo mnoho dívek, nemálo kluků se se mnou snažilo sblížit, ale z nějakého důvodu jsem se nikdy necítila na to, abych jim city vracela. Takže když došlo na tohle, docela jsem Asuně záviděla.

„Zajímalo by mě, jestli ke mně taky dorazí quest «Úžasné setkání»~“ zamumlala jsem, pak jsem zavrtěla hlavou, abych se zbavila těch zvláštních myšlenek, a postavila se. Vzala jsem kus kovu, který byl teď červený z horka, ven z pece a položila ho zpět na kovadlinu. Hádám, že tohle bude na chvíli můj partner. S těmi přetrvávajícími myšlenkami jsem pozvedla kladivo a udeřila dolů. Hííjááá.

Rytmický zvuk kovu, který se ozýval celou dílnou, mi obvykle pročistil hlavu, ale mrak v mém srdci dnes prostě nechtěl zmizet.

Můj obchod navštívil v poledne dalšího dne.


Všechny objednávky zbraní jsem vyřešila předchozího dne, a tak jsem se pohupovala na houpacím křesle na terase před obchodem. Snila jsem. Byl to sen o době, kdy jsem byla stále ještě na prvním stupni. Byla jsem pilné a tiché dítě, ale měla jsem zlozvyk usínat během první odpolední hodiny. Učitelé mi často za klimbání spílali.

Tehdy jsem vzhlížela k takovému mladému učiteli, který zrovna dokončil studium na vysoké škole. Pořád mi bylo trapně za všechno to kárání, ale z nějakého důvodu jsem měla vážně ráda to, jak mě budil. Jemně zatřásl mým ramenem a hlubokým, tichým hlasem řekl -

„Erm, omlouvám se, ale...“

„A-ano, já se omlouvám!“

„Co?!“ zakřičela jsem a vyskočila jak čertík z krabičky. Přede mnou stál mužský hráč s překvapeným výrazem na tváři.

„Huh...?“

Podívala jsem se na své okolí. Tohle nebyla třída zaplněná řadami lavic. Kolem cesty byly vysázeny stromy, vodní cesta běžela podél cesty kamenné, dvůr byl pokrytý trávou. Byl to můj druhý domov, Lindus.

Zdálo se, že poprvé po dlouhé době jsem snila za bílého dne. Zakašlala jsem, abych zakryla své rozpaky, a přivítala člověka, který vypadal jako zákazník: „Ví-Vítej. Sháníš nějakou zbraň?“

„Erm, ano,“ přikývl chlapec.

Nevypadal, že by měl nějak zvlášť vysoký level. Přišlo mi, že musí být jen o trochu starší než já; měl černé vlasy, jednoduché triko, kalhoty a boty. Jeho jedinou zbraní byl jednoruční meč na zádech. Zbraně v mém obchodě vyžadovaly vysoké staty a trochu jsem se bála, že nebude mít dost vysoký level, ale nedala jsem to najevo a vedla ho do mého obchodu.

„Jednoruční meče jsou na ukázku tady,“ ukázala jsem k přihrádce, kde byly vystaveny základní zbraně.

Usmál se, jako by mu bylo trochu nepříjemně, a promluvil: „Aha, no, chtěl bych si objednat nějaký na zakázku...“

Moje starosti vzrostly. Dokonce i nejlevnější zbraně na zakázku, které k vykování potřebovali speciální přísady, stály přes stovky tisíc Colů. Pokud by začal panikařit kvůli ceně, také by mi bylo nepříjemně, a tak jsem se pokusila té situaci vyhnout.

„Cena kovů je teď trochu vysoká, takže myslím, že by to mohlo mít trochu drahé...“

Řekla jsem mu to, ale chlapec oděný v černém řekl něco naprosto neuvěřitelného s necitelným výrazem: „Nemusíš se strachovat o cenu. Prostě vykovej nejlepší meč, jakej teď můžeš.“

„...“

Na chvíli jsem zírala na tvář toho člověka a pak nějak dokázala promluvit: „...No, i když to říkáš... Musím mít nějakou představu o kvalitě...“

Můj tón byl o něco tvrdší než obvykle, ale nezdálo se, že by mu to vadilo, a jen přikývl.

„No to je asi pravda. Takže...“

Vytáhl meč ze svých zad, stále v zapouzdřený, a dal mi ho.

„Co takhle meč se stejnou nebo lepší kvalitou než tenhle?“

Ta zbraň nevypadala nijak zvlášť působivě. Točila se kolem ní rukojeť s černou kůží; jílec měl stejnou barvu. Ale když jsem ho vzala do své pravé ruky -

Je těžkej!!

Téměř jsem tu věc upustila. Vyžadovaná síla byla neuvěřitelně vysoká. Jako kovář a bojovník s palcátem jsem si byla ohledně svého statu síly dost jistá. Ale tímhle mečem bych nikdy nedokázala mávat.

Váhavě jsem jej vytáhla z pochvy a téměř smolovitě černá čepel se zaleskla. Jen podle pohledu jsem poznala, že je to vysoce kvalitní meč. Klikla jsem na něj prstem, abych vyvolala vyskakovací okno: kategorie «Dlouhý meč/Jednoruční», unikátní jméno «Elucidator» [12]. Neměl jméno výrobce, což znamenalo, že to nebyla práce jiného kováře.

Zbraně v Aincradu můžete rozdělit do dvou kategorií.

První je «Vyrobeno hráči», což znamenalo, že zbraně byly vytvořeny námi kováři. Ta další kategorie zahrnovala zbraně získané z dobrodružství jako «Drop monster». Ani není třeba říkat, že kováři nemají dropované zbraně moc rádi. Ani bych nespočítala všechna ta jména, co jim dávají, jako 'Nepojmenovaný' nebo 'Bez značky'.

Ale tenhle meč vypadal jako velice vzácný předmět mezi dropy monster. Pokud byste srovnali průměrnou kvalitu hráčem vyrobenou zbraň a drop monstra, to první bylo lepší. Ale jednou za čas se objevil «Démonský meč», jako tenhle - alespoň tak jsem to slyšela. Nicméně, v sázce teď byla má čest. Jako kovář jsem přece nemohla prohrát s dropovanou zbraní.

Vrátila jsem těžký meč a sundala dlouhý meč, který visel na zadní zdi obchodu. Ukovala jsem jej před měsícem a byl to ten nejlepší, jaký jsem teď mohla udělat. Čepel, kterou jsem vytáhla z pochvy, měla načervenalý odstín, a tak se zdálo, že je zbraň pokrytá ohněm.

„To je teď nejlepší meč v mém obchodě. S největší pravděpodobností s tvým neprohraje.“

Beze slov vzal meč, jednou rukou jím protočil a pak vztyčil hlavu.

„Je trochu lehký.“

„...Použila jsem na něj rychlostí typ kovu...“

„Hm...“

Pochybovačně se zatvářil a několikrát mečem mávl, než se na mě podíval a zeptal se: „Můžu si to trochu vyzkoušet?“

„Vyzkoušet co...?“

„Odolnost.“

Chlapec vytáhl svůj meč, který držel v levé ruce, a položil jej na pult. Pak se před něj postavil a pomalu zvedl pravou rukou červený meč.

„Po-Počkej! Když to uděláš, tak se tvůj meč rozbije!“

„Jestli se meč tak snadno zlomí, tak je k ničemu. Jestli se to stane, nějak to pak vyřeším.“

„To je...“

To je úplně šílený, chtěla jsem říct, ale zastavila jsem se. Držel meč vysoko nad hlavou a jeho oči ostře zářily. Brzy se meč modře rozzářil.

„Hijáá!“ s křikem mávl dolů mečem úžasnou rychlostí. Dvě čepele se střetly a než jsem stačila i jenom mrknout, zvuk nárazu se rozezněl celým obchodem. Protože výsledný záblesk byl tak jasný, zamžourala jsem, abych se podívala, a pak udělala krok zpět proti své vůli.

Čepel byla rozlomena na dvě a zcela zničena.

- Ta čepel mé nejlepší kvality.

„Áááááá!“ zaječela jsem a přispěchala k jeho pravačce. Vzala jsem zbývající půlku a z každého úhlu ji pečlivě prozkoumala.

...Náprava... Byla nemožná.

Když jsem došla k tomuto závěru a svěsila ramena, zbývající polovina se roztříštila a staly se z ní mnohoúhelníkové částečky. Po několika vteřinách ticha jsem pomalu zvedla hlavu.

„Co... Co...“

Popadla jsem chlapce za límec, moje rty se chvěly.

„Co budeš dělat-!! Je to zlomený-!!“

„O-Omlouvám se! Nikdy by mě nenapadlo, že se rozbije meč, kterým máchnu...“

...*Plesk*

„To chceš jako říct, že můj meč byl slabší, než sis myslel!?“

„Errm- umm- no, jo.“

„Ááá!! To to prostě teď rovnou řekneš!?“

Pustila jsem jeho límec, založila si ruce v bok a narovnala svoji hruď.

„Ří- Říkám ti! Kdybych měla pořádnej materiál, tak bych mohla vyrobit zbraně, co by zničily tvůj meč přesně tak, jak bych chtěla!“

„- Ale?“ usmál se slovům, které jsem ve vzteku řekla.

„Pak bych tě vážně rád o tohle požádal; vyrobit něco, co by přesně takhle zničily můj meč.“

Vzal svůj meč z pultu a znovu ho zapouzdřil. Krev se konečně nahnala do mé hlavy a -

„Tak takhle to teda bude!? Fajn! Takže taky pomůžeš! Začni s tím, že mi pomůžeš sehnat materiál!“

Věděla jsem, že jsem udělala chybu, ale mléko už bylo rozlité. Teď jsem v žádném případě nemohla ustoupit. Ale vůbec jím to neotřáslo a drze si mě prohlédl.

„...No, to mi nevadí, ale nebylo by lepší, kdybych šel sám? Byl by problém, kdyby ses pletla do cesty.“

„Argh-!!“

To pomyšlení, že vážně existoval člověk, co tak dobře lezl lidem na nervy. Zamávala jsem rukama ve vzduchu a protestovala jako malé dítě: „Ne-neber mě tak zlehka! I když vypadám takhle, jsem mistr s palcátem!“

„Vhí~“ pískl chlapec. Hezky si to užíval.

„No dobře, budu se na to těšit. - Nicméně, zaplatím za meč, který jsem rozbil.“

„To není třeba! Ale pamatuj si, že jestli udělám lepší meč než je tvůj, tak se ani nedoplatíš!“

„Dobře, kolik jen chceš. - Jsem Kirito. Doufám, že spolu budeme vycházet, než bude meč hotový.“

Překřížila jsem paže a podívala se stranou.

„Taky doufám, že spolu budeme vycházet, Kirito.“

„Uá, vážně mi jen tak říkáš jménem? No, nevadí mi to. Doufám, že spolu budeme vycházet, Lisbeth.“

„Kjááá-!!“

- To byl ten úplně nejhorší první dojem k vytvoření party.


Část druhá[edit]

Zvěsti o «Tom kovu» se mezi kováři roznesly asi před deseti dny. Samozřejmě, že hlavním cílem SAO bylo dosáhnout posledního podlaží a vyhrát nad hrou. Ale kromě toho tu bylo mnoho dalších úkolů: úkoly od NPC, strážní úkoly, lovení pokladů a mnoho dalšího. Protože odměny obvykle obsahovaly žádané vybavení, většina úkolů měla čas vychladnutí, kdy nějakou dobu trvalo, než byly po dokončení znovu dostupné. Byly tu dokonce i úkoly, které mohly být splněny jen jednou, což opravdu lákalo pozornost hráčů.

Jeden z takových úkolů byl nalezen ve vesničce v rohu padesátého pátého podlaží. Jisté NPC, starosta vesnice s bílou bradkou, řekl -

Byl tu drak, který žil v horách na západě, a jedl každý den krystaly jako jídlo a hodně se jimi zásobil, aby ve svém žaludku vytvořil velice cenný a vzácný kov.

To byl očividně úkol odměněný úžasnými materiály, a tak lidé okamžitě vytvořili partu na přepadení, která by snadno porazila draka.

- Ale nezískali nic. Drak po sobě nechal jen něco málo Colů a vybavení špatné kvality, které ani nepokrylo náklady léčivých lektvarů a krystalů, co použili.

Poté někdo odhadl, že je jen velice malá šance získat kov, a tak mnoho part mluvilo se stařešinou a poráželo draka, ale kov stále nikdo nenašel. Konečně někdo navrhl, že se musí splnit speciální podmínky, a tak se všichni snažili zjistit jaké.

Po vyslechnutí mého vysvětlení muž se jménem Kirito, který upíjel čaj, co jsem nechtěla připravovat, který seděl na mé židli v dílně s ležérně překříženýma nohama, odpověděl „Ach...“ a nepatrně přikývl.

„O tom jsem taky slyšel. Tam by se asi dal sehnat vzácný materiál. Ale dosud nikdo nic nezískal, že ne? Vážně bychom něco získali, kdybysme šli teď?“

„Mezi všemi teoriemi jedna říká, že ,v partě musí být kovář', protože není moc kovářů, co by si pořádně natrénovali i boj.“

„Tak proto; vlastně to zní celkem rozumně - v tom případě bychom měli brzo vyrazit.“

„......“

Naštvaně jsem zírala na Kiritovu tvář.

„Jsem překvapená, že jsi přežil až do dneška, když vůbec nemyslíš. Nejdeme lovit gobliny! Musíme vytvořit partu a...“

„Ale když to uděláme, tak i když nám padne kov, tak je možný, že nám nepřipadne, ne? Na jakém podlaží je ten bílej drak?“

„...Padesátém pátém.“

„Heh - Tak to klidně můžu jít i sám; vůbec mi ani nemusíš pomáhat.“

„...Jsi šíleně silnej nebo jen šíleně blbej? No co, mně je to jedno, pohled na to, jak brečíš, zatímco se teleportuješ pryč, zní celkem dobře.“

Kirito se jen uchechtl, bez odpovědi dokončil svůj čaj a položil hrnek zpět na stůl.

„Můžu jít kdykoliv. Co ty, Lisbeth?“

„Ach- To je jedno, stejně nebudeš přidávat něco, co by vyjadřovalo úctu, tak mi jen říkej Liz... Hora bílého draka není moc velká, tak abychom se mohli vrátit ještě dneska. Jen udělám pár jednoduchejch příprav.“

Poté, co jsem otevřela ovládací okno, jsem si přes sukni dala jednoduchou zbroj, pak se přesvědčila, že mám v inventáři palcát a že mám dost lektvarů a krystalů.

Zavřela jsem okno a řekla dobře, pak se Kirito postavil. Když jsme vyšli z dílny do obchodu, tak naštěstí nebylo vidět žádné zákazníky. Rychle jsem otočila cedulku na dveřích.

Když jsem zvedla hlavu a podívala se ven, tak sluneční světlo procházející oknem bylo stále jasné, a tak jsme měli ještě nějaký čas, než se setmí. Ať už získáme kov nebo ne - to druhé bylo pravděpodobnější, ať už jsem nad tím přemýšlela sebevíc -, nechtěla jsem se vrátit příliš pozdě.

To bylo řečeno.

- Jak jsem se dostala do tak zvláštní situace...

Po odchodu z obchodu jsem šla k náměstí s branou, zatímco jsem byla hluboce zamyšlená.

Muž v černém, který šel poklidně vedle mě, na mě rozhodně udělal špatný dojem - přesně, jak by to mělo být. Nejen, že všechno, co dělal, mě štvalo, ale byl to taky arogantní megaloman, a ze všeho nejhůř, zničil mé mistrovské dílo.

Ale i tak jsem šla vedle muže, kterého jsem zrovna poznala. Dokonce jsme utvořili partu a připravovali se na lov monster na jiném podlaží; bylo to přesně jako - jako ran...

Když jsem došla k tomuhle, okamžitě jsem se donutila přestat myslet. Nic podobného jsem ještě nikdy nezažila. I když jsem si byla celkem blízká s několika mužskými hráči, vždy jsem se vyhýbala tomu, abychom někam šli jen ve dvou. Chtěla jsem si být jistá, že první osoba, se kterou se dám dohromady bude někdo, koho budu mít vážně ráda, nebo jsem si to alespoň myslela.

Ale když jsem se vrátila ke smyslům, byl jsem už s tímhle zvláštním mužem... Jak se tohle stalo!

Zcela si vědomý mého vnitřního rozporu, Kirito uviděl prodejce s jídlem poblíž brány a běžel k němu. Když se otočil, v puse už měl velký párek v rohlíku.

„Tauky chcueš njeaký?“

...Moje myšlenky byly náhle zaplněny pocitem bezmoci a cítila jsem se jako idiot, že jsem se o to sama strachovala. Tak jsem zakřičela zpět: „Jo!“

Křupavá chuť párku v rohlíku - nebo spíše záhadného jídla, které vypadalo jako párek v rohlíku - stále přetrvávala v mé puse, když jsme se dostali do té vísky ze zvěstí na padesátém pátém podlaží.

Ani jsme neměli žádné potíže s monstry na pláních.

Vzhledem k tomu, že přední linie byla právě na šedesátém třetím podlaží, monstra tady byla dost silná. Ale můj level byl kolem 65, a ten domýšlivec Kirito by měl být taky přibližně tak silný, tak jsme prošli několika boji téměř bez zranění.

Jedinou chybou bylo to, že téma tohoto podlaží zahrnovalo pláně se sněhem a ledem -

„Hepčííí!“ kýchla jsem hlasitě, když jsme dorazili do malé vesnice, a uvolnila se. Protože ostatní podlaží byla v brzkém létě, byla jsem příliš lehkomyslná. Nejenom, že tu ležela vrstva sněhu na zemi, ale dokonce i každá budova měla velké rampouchy visící ze střechy.

Díky téhle hrozné zimě se celé moje tělo třáslo jako šílené. Kirito, který stál vedle mě, nasadil popuzený výraz a zeptal se: „...Ty sis nepřinesla žádné jiné oblečení?“

„...Ne.“

Pak Kirito, který vypadal, že je jen na lehko, začal pracovat se svým oknem. Vyvolal plášť z černé kůže, který mi dal přes hlavu.

„...A co ty?“

„Všechno je to jen o síle vůle.“

Každá věta, co vyřkl, mi lezla na nervy. Ale plášť lemovaný kůží vypadal dost teple, a tak jsem neodolala a rychle si ho nasadila. Když okamžitě zmizelo studené kousání větru, úlevně jsem si oddychla.

„Umm... Který dům myslíš, že je stařešiny?“

Když to Kirito řekl, podívala jsem se po malé vesničce a objevila jeden obzvláště velký dům napříč od středového náměstí.

„Měl by to být tenhle, že?“

„Asi,“ oba jsme přikývli a rozešli se.

- O několik minut později.

Přesně podle našich očekávání jsme našli NPC stařešinu s bílým vousem a úspěšně začali konverzaci. Jeho příběh byl plný nepodstatných detailů, od jeho dlouhého a nudného dětství až po jeho náročné dny v dospělosti, a pak náhle zmínil bílého draka v horách na západě. Když už konečně skončil, oranžové světlo zapadajícího slunce pokrylo celou vesnici.

Odešli jsme z domu vesnického stařešiny úplně zničení. Sníh pokrývající domy byl zbarven do oranžové zapadajícím světlem. Byl to pohled, který se ani nedal řádně popsat, ale -

„...Nikdy bych si nepomyslel, že jen přijetí úkolu zabere tolik času...“

„Neuvěřitelný... No, co teď? Počkáme do zítra?“ otočila jsem hlavu a podívala se na Kirita.

„Hmmm- Ale slyšel jsem, že bílý drak je noční. Je to ta hora?“

Podívala jsem se směrem, kterým Kirito ukazoval, a uviděla jsem bílý štít čnící do nebe. I když jsem řekla tohle, strukturální limita v Aincradu znamenala, že výška nemohla přesáhnout sto metrů, a tak bychom s vylezením na horu neměli mít žádné potíže.

„Dobře, tak pojďme. Chci vidět tvoji uřvanou tvář co nejdřív.“

„Jen nebuď ochromená mými skvostnými dovednostmi s mečem.“

Oba jsme otočili hlavami stranou od toho druhého s ,Hmpf'. Ale tak nějak, jak to jen říct, i když jsem se s Kiritem hádala, moje srdce začalo být tak nějak roztřesené -

Násilně jsem zatřásla hlavou, abych se zbavila těch pitomých myšlenek, a pak se začala prodírat křupajícím sněhem.

I když z dálky vypadala dračí hora nebezpečně příkrá, zjistili jsme, že se po ní leze vlastně docela snadno.

Když jsem se nad tím zamyslela, mnoho nepříliš připravených týmů to zvládlo bez potíží, a tak nebylo možné, aby to bylo těžké.

I když už byl večer, který ovlivňoval sílu objevujících se monster, nejsilnější, která se teď objevovala, byli lidoví kostlivci zvaní «Frost Bone» [13]. Navíc, kostlivá monstra nebyli pro můj palcát žádnou výzvou. Jednoduše jsem je rozbíjela s jasným křupavým zvukem.

Poté, co jsme několik desítek minut, šli nahoru po zasněžených cestičkách a prošli jsme kolem hlubokých ledových srázů, jsme konečně dorazili na vrcholek hory.

Spodek dalšího podlaží byl velice blízko. Velké sloupy rozbitých krystalových pilířů vyčnívaly z tlusté vrstvy sněhu. Fialové světlo zapadajícího slunce se lámalo mezi těmito sloupy a tříštilo se do spektrální duhy, čímž vytvořilo scenérii, kterou vídáte jen ve snech.

„Vááá...“ nadchla jsem se bez zábran a chtěla jsem vyběhnout, ale Kirito mě popadl za límec a zastavil.

„Oj... Co to děláš?!“

„Hej, nachystej si napřed krystaly.“

Měl tak vážný výraz, že jsem mohla jen poslušně přikývnout. Vyvolala jsem krystaly a dala si je do kapes mé zástěry.

„Taky, odsud je to nebezpečný, tak by bylo lepší, kdybych pokračoval sám. Až se bílý drak ukáže, tak se prostě schovej za támhletím krystalovým sloupem a v žádným případě nevycházej.“

„...Proč? Mám taky dost vysoký level! Taky chci pomoct!“

„Ne!“

Kiritovy černé zorničky mířily přímo do mých očí. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem pochopila, že tenhle člověk se o moje bezpečí bojí z hloubi svého srdce, a tak jsem jen mohutně povzdechla a vycouvala. Nic jsem neřekla a jenom lehce přikývla.

Přes Kiritovu tvář se roztáhl úsměv, poplácal mě po hlavě a řekl: „Dobře, pojďme.“ Mohl jsem jen dál přikyvovat. Jako kdyby se atmosféra náhle úplně změnila.

Poté, co jsem až sem došla s Kiritem, že by se moje pocity změnily? Nebo mě jen dostihla ta nálada -? Ať už tomu bylo jakkoliv, rozhodně jsem tohle nepovažovala za život ohrožující setkání.

Více než polovina mých zkušeností pocházela z kování zbraní, a tak jsem nikdy nevstoupila na nějaké nemilosrdné bojiště.

Ale cítila jsem, že tenhle člověk je jiný. Měl takový pohled, který měli jen ti, kteří bojují každý den na těch nejnebezpečnějších místech.

Dál jsem šla, moje pocity byly celé pomíchané. Brzy jsme dorazili doprostřed vrcholku.

Rychle jsme se podívali kolem, ale nenašli jsme žádné stopy po bílém drakovi. Ovšem viděli jsme oblast uzavřenou krystalovými sloupy.

„Páni...“

Byl tam obří vchod do jeskyně, v průměru měl alespoň deset metrů. Světlo se odráželo od zdí a dostávalo se tak až hluboko do díry, zatímco nepropustná tma zakrývala ještě vzdálenější prostory.

„Je to vážně hluboký...“

Kirito skopl malou hromádku krystalů do díry. Padající krystaly se krátce zatřpytily, a pak zcela zmizely, aniž by za sebou zanechaly jediný zvuk.

„Nespadni.“

„No toho se neboj!“

Nedlouho poté, co jsem odpověděla, z jeskyně vyšel pronikavý divoký řev a rozezněl se po celé hoře vzduchem, který byl namodralý díky západu slunce.

„Schovej se tamhle!“ ukázal Kirito na velký krystalový sloup, který stál poblíž, jeho hlas byl rozkazovačný. Urychleně jsem poslechla jeho příkazy, zatímco jsem přehnaně mávala na Kiritův stín a volala: „Hej... Ten bílej drak útočí oběma pařáty, má ledový dech a útok sněhovou bouři... B-Buď opatrnej!“

Po té rychle přidané poslední větě jsem viděla Kirita, který byl stále zády ke mně a předstíral, jak úžasný je, že zvedl palec na levé ruce. Prostor před ním se začal třást a z díry vzletěl obří tvar.

Různě velké, zvláštně tvarované mnohoúhelníky se objevily v pokračujícím toku. Když se tyto mnohoúhelníky objevily - začaly se spojovat jeden s druhým a totožnost velkého tvaru ještě vzrostla. Zaječení, které nutilo lidi se nekontrolovatelně třást, znovu zaznělo. Nesčetně úlomků se roztříštilo směrem ven, v každém směru, než zmizely v paprscích světla.

Bílý drak pokryt ledovými úlomky, které se podobaly šupinám, se objevil. Pomalu mával svými gigantickými křídly, zatímco se vznášel na nebesích. Ta situace byla děsivá - nebo lépe řečeno, neuvěřitelně krásná. Opovržlivě zíral dolů na nás velkýma očima barvy rubínů.

Kirito klidně sáhl rukou ke svým zádům a vytáhl svůj jednoruční meč černý jako uhel s dokonalým zvoněním. Pak, jako kdyby ten zvuk vyslal signál, otevřel bílý drak svou velkou tlamu - a s tvrdým zvukem se z ní vyvalil bílý kouř.

„To je dech! Vypadni odtamtud!“

I když jsem křičela, Kirito se nepohnul ani o centimetr. Stál zcela klidně a vzepjal meč v pravé ruce nahoru.

Není možné, aby tak tenká zbraň vykryla dechový útok -

Když jsem si to pomyslela, meč se začal točit jako větrný mlýn, centrum bylo v Kiritově ruce. Podle toho světle zeleného barevného efektu tu musel být skill s mečem. Jen během vteřiny se meč dostal do rychlostí lidskému oku neviditelných a vypadalo to, jako kdyby se stal světelným štítem.

Ledový dech se valil přímo na světelný štít, zatímco vydával bílé světlo, kvůli kterému jsem musela přivřít oči. Ale když studený vzduch narazil do Kiritova meče-štítu, zmizel, jako kdyby se vypařil.

Rychle jsem soustředila zrak na Kiritovo tělo, abych zkontrolovala jeho HP.

Možná bylo nemožné zcela zablokovat dech, protože jeho HP se pomalu snižovalo. Ale šokující bylo to, že zranění se vyléčilo jen během několika vteřin. Musel to být velice vysoký bojový skill «Battle Healing»[14] - ale ke zvýšení tohoto skillu potřebujete přijmout velké množství bojového zranění. Vzhledem k momentálním podlaží bylo nemožné to udělat, aniž byste se nevystavili nebezpečí.

Kirito - kdo to jen je...?

Až teď jsem se začala vážně zajímat o totožnost toho černého šermíře. Díky své absurdní síle vypadal jako klíčový strategický hráč. Ale jeho jméno nebylo mezi seznamem členů RK - nejsilnější gildy hráčů.

V tu chvíli, Kirito, který přesně předpovídat konec ledového útoku, vyrazil. Proletěl skrz sněhovou mlhu a vyskočil nad draka vznášejícího se ve vzduchu.

Normálně, při boji s létajícím nepřítelem, byste napřed zaútočili s halapartnou nebo nějakou vrhací zbraní; teprve poté, co by zbraně s dlouhým dosahem dostaly nepřítele na zem, by se k boji přidali i hráči se zbraněmi s krátkým dosahem. Ale překvapivě, Kirito vyletěl nahoru, až se téměř dotkl hlavy bílého draka, a tam začal s po sobě jdoucími mečovými kombinacemi ve vzduchu.

Spolu s pronikavým cinkáním mlátil Kiritův útok do trupu bílého draka rychlostí, kterou lidské oko nemohlo ani stíhat. I když drak útoky oplácel oběma svými drápy, rozdíl v jejich schopnostech byl prostě příliš velký.

Když Kirito pomalu klesl zpátky na zem, HP bílého draka bylo už o třetinu menší.

- Byla to jednoruční porážka. Při sledování toho neuvěřitelného zápasu mi po zádech neustále přejížděl mráz.

Náhle bílý drak zamířil na Kirita na zemi a vypustil svůj ledový dech, ale tentokrát Kirito vyběhl, aby se útoku vyhnul, a pak znovu vyskočil do vzduchu. S hlubokým a těžkým zvukem zasáhl jediný silný útok svůj cíl a drakovo HP význačně pokleslo.

HP se okamžitě změnilo ze žluté na červenou a boj by měl skončit po jednom nebo dvěma dalších zásazích. Rozhodla jsem se, že tentokrát vážně pochválím Kiritovy schopnosti a udělala jsem jeden krok zpoza krystalového sloupu.

V tu chvíli, jako by měl oči i vzadu, Kirito náhle zakřičel: „Blbko! Ještě nevycházej!“

„Co? Už to přece končí, ne? Si pospěš a dodělej ho...“ odpověděla jsem hlasitě -

Drak, který teď letěl ještě výš než předtím, zcela roztáhl svá křídla. A jak křídla mlátila směrem dopředu, sníh pod drakem vyletěl s *bang* vzhůru.

„.....?“

Stála jsem v šoku ze scény, která se přede mnou odehrávala. Kirito vrazil svůj meč do země několik metrů přede mnou a hýbal ústy, jako kdyby chtěl něco říct, ale jeho profil byl okamžitě zakryt sněhem. Jen o chvíli později mě udeřil neuvěřitelný tlak, jako větrná zeď, a snadno mě vyhodila do vzduchu.

Do prdele... Útok sněhový bouře!

Když jsem padala vzduchem, konečně jsem si vzpomněla na to, co jsem sama před chvílí říkala o útocích bílého draka. Naštěstí neměl tenhle skill příliš síly, a tak jsem virtuálně neobdržela žádné zranění. Roztáhla jsem obě paže a zaujala pozici pro přistání.

Ale jak se sníh rozptýlil - vpředu na mýtině nebyla žádná zemina.

Byla to obří díra na vrcholku hory. Byla jsem vržena do vzduchu přesně nad tu obří jámu.

Mé myšlenky se okamžitě zatavily; celé mé tělo zcela ztuhlo.

„To si děláte srandu....“ dokázala jsem s mnou paralyzovanou myslí zamumlat jen tahle slova, zatímco moje pravá ruka se zbytečně natáhla do vzduchu -

- Ruka zakrytá jen černou koženou rukavicí náhle popadla mé prsty.

Moje nesoustředěné oči se náhle rozletěly.

...!

Kirito, který v dálce bojoval s bílým drakem, přiběhl sem šílenou rychlostí a bez zaváhání skočil do vzduchu. Natáhl pravou ruku, aby mě vzal za tu moji, a přitáhl si mě do náruče. Poté si uvolnil pravou ruku, obtočil ji kolem mých zad a pevně mě objal.

„Pevně se drž!“ slyšela jsem Kiritův hlas, který se rozléhal vedle mého ucha, v tu chvíli jsem na sebe zapomněla a pevně se chytla jeho těla oběma mýma rukama. Začali jsme klesat jen o vteřinku později.

Pevně jsme se drželi jeden druhého a padali přímo do středu otvoru jeskyně. Vítr nám skučel kolem uší a naše kabáty sebou divoce zmítaly.

Jestli ta jáma pokračovala až na povrch podlaží, pak pád z téhle výšky znamenal jistou smrt. Ta myšlenka mi proběhla myslí, ale neměla jsem pocit, že zrovna tohle se teď stane. Ale mohla jsem jen tupě zírat na mizející kruh bílého světla.

Náhle se Kiritova pravá ruku, ve které měl meč, začala hýbat. Za použití síly pozvedl meč a pak jím mávl dopředu. Vybuchl záblesk světla, doprovázený hlasitým *klang*, které se ozývalo ozvěnou, jak se střetly dva kovy.

Silný náraz změnil trajektorii našeho pádu, postrčil nás ke zdi jeskyně. Modře ledové stěny se pozvolna přibližovaly a já si nemohla pomoct a zatnula zuby. Narazíme -!

Už už jsme měli narazit do zdi, když Kirito znovu pozvedl svůj meč v pravačce a plnou silou jej zarazil do zdi. Plamenné jiskry vyletěly, jako kdyby se zbraň zasekla do brousku. Náhlý útok zpomalil rychlost našeho pádu, ale nebylo možné zcela zastavit naše klesání.

Pištivý zvuk řezu kovem pokračoval, jak měl Kirito meč i nadále zaseklý v ledové zdi. Otočila jsem krkem a podívala se dolů. Zjistila jsem, že už můžeme vidět bílý spodek jeskyně, pokrytý sněhem. Dívala jsem se, jak se zem stále přibližovala, až zbývalo jen několik vteřin, než narazíme. Chtěla jsem alespoň nekřičet, a tak jsem se kousla do rtu a pevně se držela Kirita.

Kirito pustil svůj meč a použil obě ruce, aby mě pevně držel. Otočil svým tělem, aby on byl vespod. Pak - náraz. Strašlivý zvuk.

Sněhové vločky, které vyletěly silou našeho dopadu do vzduchu, znovu začaly padat a několik jich přistálo na mé tváři, hned se rozpustily.

Pocit chladu mi dal dohromady mé roztroušené myšlenky. Otevřela jsem oči a můj pohled se setkal s Kiritovými černými zorničkami, ležel velice blízko mě.

Kirito mě stále pevně objímal; pozvedl koutek úst a slabě se usmál.

„...Pořád žiješ?“

Slabě jsem přikývla a odpověděla: „Jo, pořád žiju.“

Několik desítek vteřin - nebo možná několik minut - jsme bez jediného pohybu leželi v té pozici. Teplo Kiritova těla dovolovalo celému mému já si odpočinout a moje mysl se zcela vyprázdnila.

Po chvíli pustil Kirito mou paži a pomalu se postavil. Napřed sebral meč, který dopadl nedaleko, a vrátil ho do svého inventáře. Pak ze svého váčku u pasu vytáhl lahvičku, což byl nejspíš prvotřídní léčivý lektvar, a ještě druhou lahvičku pro mě.

„No prostě to vypij.“

„...Dobře,“ přikývla jsem a posadila se, abych si od něj vzala lektvar. Podívala jsem se na své HP. Zbývala mi stále asi jedna třetina, ale Kirito, který spadl přímo na zem, byl už v červené zóně.

Vytáhla jsem zátku a na jeden zátah jsem vypila sladkou tekutinu, pak jsem se otočila ke Kiritovi. Stále ve své uvolněné pozici jsem začala hýbat rty, kterým se tak špatně říkalo něco hezkého.

„Ummm... D-Díky, žes mě zachránil...“

Kirito slabě ukázal svůj obvyklý úšklebek a odpověděl: „Je pořád moc brzo, abys mi děkovala.“

Pak se krátce podíval k nebi.

„...Díky bohu, že nás bílej drak nepronásledoval, ale jak se odsud jen dostaneme...“

„Huh...? Nemůžeme se prostě teleportovat?“

Natáhla jsem se ke kapse své zástěry a vytáhla zářivý modrý krystal, abych ho ukázala Kiritovi. Ale -

„To nejspíš nebude fungovat, protože tohle je past udělaná speciálně pro hráče, a tak si nemyslím, že se odsud dostaneme tak snadno.“

„Jak by to mohlo...?“

Kirito mi očima naznačil, ať to zkusím, a tak jsem pevněji sevřela krystal a přikázala: „Teleport! Lindus!“

- Můj křik se ozvěnou rozléhal od zmrzlých zdí, až nakonec zcela zmizel. Krystal se jen dál tiše blyštil.

Kirito bezhlučně jemně stiskl má ramena.

„Kdybych si myslel, že bychom mohli použít krystaly, už bych ho použil, když jsme padali. Ale tohle místo mi přišlo jako antikrystalová oblast...“

„...“

V zoufalství jsem svěsila hlavu. Kirito dal svou ruku na mou hlavu s *pac* a rozcuchal mi vlasy.

„No tak, no tak, nebreč. Když nemůžeme použít krystaly, tak odsud musí vést jiná cesta.“

„...Možné ne, možná je tohle jáma, ze který se nedá utýct a kde zemřeš... Vlastně už jsme mrtví!“

„Hmm, možná máš pravdu.“

Když jsem viděla, jak Kirito v souhlasu přikývl, náhle jsem ztratila veškerou energii ve svém těle.

„Co... Co je tohle za přístup!? Nemůžeš být trochu víc pozitivní?“ zařvala jsem náhle, Kirito se usmál a řekl: „Tenhle naštvanej výraz je víc jako ty, jen tak dál!“

„Cooo.....?“

Moje tváře zrudly a tělo na místě ztuhlo. Kirito zvedl svou dlaň z mé hlavy a zase se postavil.

„Dobře, tak něco vyzkoušejme. Napadá tě něco?“

„...“ usmála jsem se hořce na Kirita, který byl zřejmě neovlivněný situací, v jaké jsme byli, a dál si zachovával svůj obvyklý přístup. Cítila jsem se o něco pozitivněji, plácla jsem se po tvářích a postavila se.

Pohledem jsem prozkoumala své okolí; spodek jeskyně byl rovný povrch z ledu se stopou sněhu. Průměr mohl být kolem deseti metrů, stejně jako vchod do jeskyně. Ledové stěny u vrcholku dál odrážely světlo zapadajícího slunce, ale tohle místo bude brzy zcela zakryté temnotou.

Podívala jsem se kolem, ale na stěnách ani podlaze nebyla žádná viditelná úniková cesta. Založila jsem obě ruce v pas, můj mozek běžel na plné otáčky, a řekla Kiritovi první věc, co mě napadla: „Mm... Můžeme někoho zkusit požádat o pomoc?“

Kirito to okamžitě zamítl: „Uh-- Myslím, že tohle je považovaný za nebezpečnou oblast.“

Hráči zaregistrovaní jako ,přátelé', třeba jako v mém případě Asuna, spolu mohli komunikovat pomocí pošty zvané ,soukromé zprávy'. Nicméně, tahle funkce se nedala využít v nebezpečné oblasti, a stejně tak ani ,sledovací systém' je nemohl vystopovat.

Ve slepé naději jsem otevřela okno se zprávami, ale jak Kirito řekl, bylo nedostupné.

„No... Co kdybysme křičeli na ostatní hráče, co přijdou lovit draka?“

„Myslím, že jsme asi 80 metrů od vrcholu, a tak myslím, že naše hlasy tak daleko nedosáhnout.“

„Asi jo... Počkat! Teď na něco přijď ty!“ odsekla jsem Kiritovi, naštvaná, že stále potápí mé nápady. Odpověděl něco naprosto nesmyslného: „Poběžíme nahoru proti zdi.“

„.....Jsi úplně blbej?“

„No, zkusme to.“

Zírala jsem na něj oněmělá úžasem. Kirito přešel k jedné straně jeskyni a rozeběhl se proti zdi na druhé straně nepřirozenou rychlostí. Sníh vylétal od podlahy a do tváře mi narazil výbuch větru. Zrovna, když už měl narazit do zdi, se Kirito přikrčil a vyskočil nahoru s prudkou silou. Kráčel po zdích v neuvěřitelných výškách a pak se rozeběhl rovnoběžně se zdí.

„Panebože...“

Dívala jsem se v úžasu. Kirito už byl daleko nade mnou a běžel nahoru ve spirále kolem zdí, jako ti ninjové ve filmech třetí třídy. Jeho silueta se zmenšovala a zmenšovala -

Pak, když byl asi ve třetině cesty, náhle uklouzl.

„Áááááááááá!!“ zapotácel se Kirito a padal do míst, kde jsem stála já.

„Kjáááááá!!“ odskočila jsem s křikem. V místě, kde jsem ještě před chviličkou stála, se utvořila díra v lidském tvaru. O minutu později, když Kirito dokončil svůj druhý léčivý lektvar, jsem si sedla vedle něj a povzdechla si.

„Myslela jsem si, že jsi idiot, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že jsi až takhle blbej...“

„Povedlo by se mi to, kdyby byl ten první krok delší.“

„Ani náhodou,“ vyhrkla jsem jemně.

Kirito ignoroval má slova a vrátil prázdnou lahvičku do svého váčku. Poté, co si protáhl ruce, řekl: „No, stmívá se, tak se tu utábořme. Myslím, že v týhle díře se naštěstí žádná monstra neobjevují.“

Slunce už zapadlo, a tak byl spodek jeskyně docela tmavý.

„Asi jo...“

„No takže...“

Kirito otevřel okno a vyvolal několik věcí. Táborový vařič [15], hrnec, několik malých váčků, u kterých jsem nepoznala, k čemu jsou, a dva hrnky.

„...To s sebou vždycky nosíš tyhle věci?“

„Často tábořím na pláních,“ řekl s tak vážným výrazem, že jsem si nemyslela, že vtipkuje.

Klikl na vařič; rozzářil se s *fjůůůš* a ozářil celé místo s jemným oranžovým světlem. Kirito dal hrnec na vařič, vhodil do něj několik hrstí sněhu, a pak dovnitř nalil obsahy těch malých váčků. Zavřel hrnec pokličkou a dvakrát na něj klikl; vyskočilo pak okno s časoměřičem pro vaření.

Brzy jsem ucítila vůni bylinek. Když jsem se nad tím tak zamyslela, od toho párku v rohlíku ráno jsem nic nejedla. Můj žaludek se náhle začal hlasitě dožadovat jídlo, jako by si zrovna vzpomněl, že hladoví.

Časoměřič zmizel se zvukem *pin pon* a pak Kirito rozdělil obsah hrnce do dvou hrnků.

„Moc od toho nečekej, moje schopnosti vaření jsou nulový.“

„Děkuju...“

Teplo se mi šířilo do dlaní z hrnku, který mi Kirito podal. Byla to jednoduchá polévka ze sušeného masa a bylinek, ale zdálo se, že úroveň ingrediencí je vysoká, a bylo to dost dobré. Teplo se dále šířilo celým mým tělem.

„Takový zvláštní pocit... Jako kdyby tohle ani nebylo skutečný,“ zamumlala jsem, když upíjela polévku.

„Myslím tuhle situaci, kempovat v neprozkoumané oblasti a mít jídlo s někým cizím...“

„Ach, asi jo... Protože jsi řemeslník. Já vytvářím náhodný party s náhodnými hráči a dost často s nima kempuju.“

„Hmm, vážně? ... Řekni mi něco víc, o nebezpečných oblastech a tak.“

„Huh? Mm.. Doře. I když nemyslím, že je to moc zajímavý... Ale počkej, než začnu.....“

Kirito sesbíral prázdné hrnky a hrnec a vrátil je do svého inventáře. Pak znovu otevřel menu a vyvolal něco, co vypadalo jako dvě srolované hromady oblečení.

Když jsme je roztáhli, ukázalo se, že jsou to spací pytle. Podobaly se těm ze skutečného světa, jen byly mnohem větší.

„Tyhle jsou luxusní. Zcela zachovávají teplo a navíc mají efekt skrývání před agresivními monstry,“ hodil mi jeden s úsměvem. Když jsem jej položila na zem, vypadalo to, že by se do něj vešli tři lidé mé velikosti.

Ohromená velikostí jsem promluvila ke Kiritovi: „Je pozoruhodný, že s sebou všude nosíš tyhle věci, zvlášť, že jsou po dvou.....“

„No, k něčemu místo v inventáři využít musím.“

Kirito si rychle sundal vybavení a lehl si do spacího pytle nalevo. Také jsem si sundala plášť a palcát a vsunula se do spacího pytle. Opravdu do bylo luxusní zboží; uvnitř bylo velice teplo, a byl mnohem načechranější, než vypadal. Byli jsme metr od sebe, vařič byl mezi námi. Ale stále jsem se cítila trochu... Rozpačitě, a tak jsem promluvila, abych se zbavila toho ticha: „Mmm... No, pokračuj s příběhem...“

„Aha, jasně...“

Kirito začal pomalu mluvit poté, co si rukama podložil hlavu.

Řekl mi o době, kdy byl vlákán do pasti MPK - kriminálníky, kteří účelně shromažďují monstra k přepadávání ostatních hráčů - v dobrodružné oblasti. A další příběh o boji s bossem, který dával nízké zranění, ale měl nechutně vysoké HP, kdy bojovali dva dny a střídali se ve spaní s ostatními hráči. A taky, když hrál v kostky se 100 dalšími hráči o vzácný předmět. Všechny ty historky byly vzrušující, příjemné a tak nějak vtipné. Jeho historky mi také jednu věc objasnily - byl to jeden z Čističů, z těch, kteří riskují své životy na předních liniích. Ale také to znamenalo, že tenhle člověk nesl na bedrech osudy tisíců hráčů. Nebyl to typ člověka, který by měl riskovat svůj život jen pro moji záchranu.

Otočila jsem se ke Kiritovi a podívala se na jeho tvář. Jeho černé oči odrážely světlo z vařiče.

„Hej... Kirito, můžu se tě na něco zeptat...?“

„ - Co najednou tak vážně?“

„Proč jsi mě v tu chvíli zachránil...? Neměl jsi jistotu, že uspěješ. No, spíš bylo jistější, že spolu se mnou zemřeš, takže... Proč......?“

Kiritův výraz na okamžik ztvrdl, ale pak následně se hned uvolnil do svého obvyklého výrazu a odpověděl klidným hlasem: „...Radši bych zemřel s někým, než abych sledoval, jak někdo umírá a nic nedělal. Zvlášť, když ten někdo je holka jako ty, Liz.“

„...Ty jsi vážně idiot. Jsi nejspíš jedinej člověk, co by něco takovýho řekl.“

I když jsem sarkasticky odsekla, moje oči zvlhly. Část mého srdce bolela, a já dělala, co jsem mohla, abych to ovládla a skryla. Tak paličatá, přímá a hřejivá slova jsem neslyšela od doby, co jsem přišla do tohoto světa. Ne, taková slova jsem neslyšela ani předtím ve skutečném světě.

Všechny ty bolestivé pocity samoty a tužby se víc stýkat s ostatními, které byly ukryty hluboko v mém srdci, náhle vzplály a ozářily mě jako vichřice. Chtěla jsem Kiritovo teplo dost blízko mého srdce, abych cítila -

Aniž bych si to uvědomila, ta slova mi náhle proklouzla ústy: „Chytl... Bys mě za ruku?“

Strana 131, Lisbeth a Kirito se chytnou za ruce na dně obří jámy.

Otočila jsem se ke Kiritovi, vytáhla pravou ruku ze spacího pytle a natáhla ji doleva.

Kiritovy oči se lehce rozšířily, ale tiše odpověděl „Ano,“ a podal mi svou levou ruku. Když se naše prsty setkaly, oba jsme na vteřinu trhli našima rukama, ale pak je znovu natáhli a chytili se.

Držela jsem Kiritovu ruku pevně, byla mnohem teplejší než polévka, kterou jsem před chviličkou jedla. I když zadní část mé ruky ležela na ledu, necítila jsem žádný chlad. Cítila jsem lidské teplo. Jako kdybych konečně přišla na to, co to bylo za touhu, která se usadila v hloubi mého srdce v době, kdy jsem přišla do tohoto světa.

Protože jsem se bála toho, že bych si uvědomila, že tento svět je jen iluze - moje tělo bylo někde daleko, nedosažitelné, ať jsem se snažila sebevíc, vytyčovala jsem si cíle a vše jsem soustředila na svou práci. Přesvědčila jsem se, že zvyšování úrovní mých kovářských dovedností a zvětšování prostoru k prodeji byla realita.

Ale část mě vždy věděla, že to všechno je falešné, nic víc než jen data. Hladověla jsem po opravdovém lidském teple.

Samozřejmě, že Kiritovo tělo bylo také daty. Teplo, které jsem teď cítila, byly jen elektrické signály, na které reagoval můj mozek. Ale já si konečně uvědomila, že na tom nezáleží. Cítila jsem jeho srdce - ať už ve světě skutečném nebo tomhle simulovaném, to byla jediná pravda.

Jak jsem pevně držela Kiritovu dlaň, tak jsem se usmála a zavřela oči. I když mi srdce bušilo rychleji než kdy dřív, spánek přišel naneštěstí brzy a odnesl mé vědomí do příjemné temnoty.


Část třetí[edit]

Kolem nosu se mi vznášela svěží sladká vůně; pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem, jak je celý svět obalen v bílém světle. Světlo úsvitu, které už bylo mnohokrát odraženo ledovými zdmi, způsobilo, že se sníh na spodku jeskyně třpytil.

Přesunula jsem oči a všimla si čajové konvice na vařiči, nad ní se vznášela pára. Zdálo se, že právě odtud vůně přichází. Před vařičem seděl člověk v černém oblečení, jehož tvář jsem viděla jen ze strany. Ale jakmile jsem uviděla jeho postavu, v mém srdci jako by vzplál malý oheň.

Kirito otočil hlavou, maličko se usmál a řekl: „Ránko.“

„.....Ránko,“ odpověděla jsem. Když jsem se chystala vstát, všimla jsem si, že má pravá ruka, která byla venku v době, kdy jsem šla spát, byla úhledně uložena ve spacím pytli. Přenesla jsem to teplo, které stále přetrvávalo v mé dlani, ke rtům a pak náhle vyskočila.

Kirito mi přinesl kouřící se hrnek. Zrovna jsem se po čtyřech hrabala na sníh. Poděkovala jsem mu, přijala hrnek a sedla si vedle něj. Uvnitř hrnku byl jakýsi květinový čaj s vůní podobnou mátě, který jsem ještě nikdy předtím neochutnala. Pomalu jsem po doušcích pila čaj, nechávala jej lehce klesnout do mého těla. Moje srdce se příjemně zahřálo.

Pootočila jsem se, naklonila jsem se pravou částí těla ke Kiritovi. Když jsem otočila hlavou, naše oči se na setkaly, ale vzápětí se rozdělily. Na chvíli bylo slyšet jen zvuk toho, jak dva lidé pijí čaj.

„Hej.....“ konečně jsem zamumlala tichým hlasem, oči jsem měla stále upřené na svůj hrnek.

„Hmmm?“

„.....Až se odsud dostanem, tak co pak budem dělat?“

„Celej den spát.“

„To byla vážně rychlá odpověď. Trochu víc se zamysli!“

Usmála jsem se a dloubla Kirita do paže svým loktem.

„....I když, tohle by taky nebylo špatný.....“

Po tomhle jsem pomalu začala naklánět hlavu ke Kiritovu ramenu -

„Ááá....!?“ zakřičel náhle Kirito, když jsem se naklonila. Já, která jsem ztratila oporu, jsem spadla na zem s *plop*.

„Bóže, za co to bylo!“ stěžovala jsem si naštvaně a znovu si narovnala trup, ale Kirito se postavil a ani se nepodíval zpět. Pak vyběhl doprostřed kruhovité jámy.

Byla jsem na pochybách, přesto jsem také vstala a šla za ním.

„Co je?“

„Och, jen chvíli.....“

Kirito si klekl na zem a začal odhrabávat sníh, který se hromadil na zemi, oběma rukama. Rychle vyhrabal hlubokou díru, ozýval se škrábavý zvuk. A pak -

„Ah!?“

Do mých očí náhle zazářilo stříbrné světlo. Něco zahrabáno hluboko pod sněhem odráželo světla vycházejícího slunce.

Kirito tu věc vyhrabal, popadl ji oběma rukama a pak se znovu postavil. Nedokázala jsem odolat zvědavosti a prohlížela jsem si tu věc zblízka.

Byl to průsvitný, stříbrno-bílý obdélníkový předmět. Jen o něco větší než obě Kiritovy dlaně. Mělo to známý tvar a známou velikost - kovový materiál. Ale ještě jsem neviděla žádný této barvy.

Ukazováčkem pravé ruky jsem jemně poklepala na materiál. Okamžitě vyskočilo automatické okno. Předmět se jmenoval «Krystalový Ingot».

„Tohle - není to...“

Podívala jsem se na Kiritovu tvář. Přikývl, také se zmateným výrazem.

„Jo... Tohle je ten kov, který jsme hledali... Zajímalo by mě, proč je tady...“

„Ale, proč je tu jen tak zahrabanej?“

„Hmm......“

Kirito dál zíral na ingot v jeho pravačce, jak přemýšlel, a pak udělal krátké „Ááh...“

„...Bílý drak jí krystaly...... Které jsou vylepšované v jeho žaludku, aby se staly..... Hehe, takhle to je!“

Podle všeho na to přišel a začal se usmívat, pak hodil kovový ingot mým směrem. Rychle jsem jej chytila oběma rukama a přitáhla si jej k hrudi.

„Hej, co to děláš! Nepřestávej mluvit, když na to sám přijdeš!“

„Tahle jeskyně není past. Je to dračí hnízdo.“

„Eh-? Éééh?“

„Jinými slovy, tenhle ingot je dračí exkret. Jeho výkaly.“

„Výk...“

Moje tváře zacukaly a já se podívala na ingot na mé hrudi.

„Fůůůůůj.“

Bez přemýšlení jsem jej hodila zpátky na Kirita.

„Uah.“

Znovu mi to hodil svými zkušenými prsty zpět. Poté, co jsme ingot po sobě dětsky házeli, hra se konečně uzavřela, když Kirito rychle rozšířil svůj úložný prostor k uchování ingotu.

„No, nicméně, splnili jsme svůj cíl. Jediný, co nám teď zbývá.....“

„Kdybychom se odsud mohli dostat...“

Vyměnili jsme si pohledy a povzdychli si.

„Prozatím musíme zkusit všechno, co nás napadne.“

„Asi jo. Ách jo, kdybych tak měla křídla jako drak...“

Stalo se to ve chvíli, kdy jsem to řekla. Jak jsem si něco uvědomila, nechala jsem ústa doširoka, zcela beze slov.

„...Co je, Liz?“

Stála jsem směrem ke Kiritovi, který mě pozoroval s hlavou nakloněnou ke straně.

„Hej. Říkal jsi, že tohle místo je dračí hnízdo, že jo?“

„Ach. Pokud tu jsou výkaly, tak...“

„To není důležitý! Draci jsou noční stvoření, a teď, když je ráno, neměl by se vrátit do svého hnízda...“

„...“

Na krátkou chvíli se můj pohled setkal s Kiritovým, který byl potichu, a pak jsme se oba podívali nahoru k nebi, k východu z díry. A přesně v tu chvíli...

Daleko, vysoko ve vzduchu, uvnitř kruhovitě useknutého bílého světla se zrodil rozmazaný černý sníh. Jak jsme na něj zírali, tak se ten stín neustále zvětšoval. Trvalo jen chviličku, než jsem viděla pár křídel, dlouhý ocas a čtyři nohy vybavené drápy.

„To je... To je...“

Společně jsme couvali. Ale, samozřejmě, nedalo se kam utéct.

„Je to tady ---“ oba jsme křičeli, zatímco jsme se vybavovali našimi vlastními zbraněmi.

Bílý drak, který se zrovna vrhl dolů do jámy, si všiml naší přítomnosti a zařval ve vysokém tónu, zastavil se jen těsně nad zemí. Jeho černé oči se svislými zorničkami byly plné čirého nepřátelství k vetřelcům v jeho hnízdě. Ale na spodku úzké díry jsme se neměli kde skrýt. Připravila jsem si svůj palcát a snažila se přemoci svoji nervozitu.

Stejně tak si Kirito připravil svůj jednoruční meč a posunul se přede mě, přitom rychle říkal: „Poslouchej, zůstaň za mnou. Hned, jak ztratíš i jen trochu HP, vypij lektvar.“

„D-dobře...“ tentokrát jsem jen poslušně přikývla.

Drak otevřel svou obrovskou tlamu a ještě jednou zakřičel. Jeho křídla vytvořila vzdušný vír, díky čemuž vzlétl sníh do vzduchu.

*Bitan!* *Bitan!* Dlouhý ocas draka bouchal do země, každý náraz vytvořil ve sněhovém povrchu dlouhou škarpu.

Kirito bez přestání mával mečem ve své pravé ruce, jako kdyby se snažil získat iniciativu. Pak náhle přestal se svým pohybem, když se chystal vyrazit.

„...Ah... Možná...“ řekl tiše.

„Co-Co se děje?“

„Ne...“

Aniž by mi odpověděl, Kirito si nechal meč v pochvě. Náhle se otočil a pevně mě objal svou levou paží.

„Éééh!?“

Ničemu jsem nerozuměla. Panikařila jsem a byla jsem ještě více zvednuta na Kiritovo rameno.

„H-hej, co to- vááááh!!“

*Zuban!* zaznělo z nárazu, a spolu s tím se okolní výhled rozmazal. Kirito běžel proti zdi s šílenou silou. Těsně před nárazem udělal velký skok, stejně jako při včerejším pokusu o útek, a začal běžet po zahnutém povrchu zdi. Ale jako kdyby neměl v úmyslu stoupat, oběžná dráha zůstala ve stejné úrovni. Dračí hlava se silně otáčela a dál nás zaměřovala, ale Kirito běžel tak vysokou rychlostí, že ji drak nemohl stíhat.

O několik vteřin později, když Kirito konečně přistál na spodku díry, moje oči se zcela točily. Musela jsem jimi mnohokrát zamrkat, než jsem je konečně dokázala otevřít. A viděla jsem zadní část těla draka. Úplně ztratil ponětí o tom, kde jsme, a bez ustání houpal hlavou z levé strany na pravou.

Myslela jsem si, že Kirito zaútočí zezadu, ale on se překvapivě potichu přiblížil ke drakovi - s nataženou pravou rukou silně sevřel špičku mávajícího dračího ocasu.

V tu chvíli vydal drak vysoký křik. Výkřik překvapení - nebo to možná byla jen má představivost. Stále více jsem nechápala, co Kirito dělá, a taky jsem chtěla vykřiknout.

Náhle bílý drak roztáhl obě svá křídla a začal ostře stoupat šílenou rychlostí.

„Úúf!“

Vzduch mi narazil do tváře. Neměli jsme ani čas se zamyslet a naše těla už letěla vzduchem, skoro jako kdybychom byli vystřeleni z luku. Drželi jsme se dračího ocasu. Drak sebou mával ze strany na stranu, jak běžel nahoru z jámy. Kruhovitý spodek jámy se velice rychle vzdálil.

„Liz! Drž se!!“

V odpověď na Kiritův hlas jsem se chytla jeho hlavy jako v transu. Sluneční světlo, které zářilo na okolní ledové hřebeny, bylo stále jasnější s nepatrnou změnou tónu zvuku, který protínal větry. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že svět vybuchl v bílém jasu, jsme vyletěli z jámy.

Když jsem otevřela své mžourající oči, rozprostřel se pode mnou ptačí výhled na široké padesáté páté podlaží.

Přímo pode mnou byla nádherná kuželovitá sněhová hora. Jen o něco dál malá vesnice. Za velkou sněhovou plání a hustým lesem se pojily špičaté střechy domů hlavní oblasti. Díky tomu výhledu, kde všechno zářilo kvůli jasnému slunečnímu světlu, jsem zapomněla na hrůzu a bezděčně zakřičela nadšením: „Vááá...“

„Jooo-!!“ i Kirito hlasitě zakřičel a jeho pravá ruka se pustila dračího ocasu. Nesl mě jako dítě a svěřil se setrvačnosti, tančil ve vzduchu.

Let trval jen několik vteřin, ale zdálo se, že trvá desetkrát tolik. Věřím, že jsem se smála. Ohromující světlo a větry se táhly mým srdcem. Mé pocity se měnily.

„Kirito- Víš, já!!“ křičela jsem z celého svého srdce.

„Co!?“

„Já-já tě mám ráda!!“

„Cože!? Neslyšel jsem tě!!“

„To nic!!“

Pevně jsem se držela kolem jeho hlavy a vybuchla jsem smíchy. Nakonec ta chvíle, která mi přišla jako zázrak, skončila, a my se přiblížili k zemi. Naposledy jsme se otočili, Kirito široce rozevřel nohy a zaujal přistávací polohu.

Sníh udělal *Bfun!*, když vyletěl do vzduchu. Dlouhé klouzání. Proražení si cesty skrz bílé krystaly jako sněžný pluh, když jsme zpomalovali, až jsme se nakonec zastavili blízko vrcholku hory.

„...Fůů.“

Kirito se nadechl a pustil mě na zem. Neochotně jsem otočila hlavu a odmotala z něj moje paže.

Oba jsme se podívali ve směru velké díry; zdálo se, že drak ztratil ponětí o tom, kde jsme, a pomalu létal v kruzích na nebi.

Kirito položil ruku na svůj meč na zádech, trochu vytáhl čepel, ale pak ji zase nechal spadnout zpět s *kling*. S mírným úsměvem na tváři se postavil čelem k drakovi a jemně řekl: „...Musel jsi mít dost potíží s těmi, co se tě dosud pokoušeli lovit. Jakmile se jednou rozšíří způsob získávání předmětu, lidé, co tě chodili lovit, zmizí. Takže odteď žij bez starostí.“

- Čelit monstru, které se pohybovalo přesně podle nastaveného algoritmu systému, a udělat něco takového; ještě do včerejška bych si myslela, že je to hloupost. Ale z nějakého důvodu jsem cítila, že teď mohu pokorně přijmout Kiritova slova do svého srdce. Natáhla jsem pravou ruku a jemně vzala za Kiritovu levou.

Oba jsme se tiše dívali na to, jak bílý drak otočil hlavou, jedinkrát jasně zařval a pak se snesl zpět do svého hnízda. Nastalo ticho.

Trvalo dlouho, než se Kirito podíval mým směrem a promluvil: „No takže, půjdeme zpátky?“

„Asi jo.“

„Chceš jít přes krystal?“

„...Ne, projdeme se,“ odpověděla jsem s úsměvem a vykročila vpřed, držíc Kiritovu ruku. Pak jsem si něco uvědomila a podívala se na něj.

„Ach... Vařič a spací pytle a tak, to jsme tam nechali, že jo?“

„Když o tom teď mluvíš... No, to nevadí. Třeba je někdo využije.“

Vyměnili jsme si pohledy a zasmáli se, tentokrát jistě, a rozešli jsme se pomalu po horské cestě, směrem domů. Rychle jsem se podívala na blízké okolí; nebe bylo čisté, bez jediného mráčku.


„Jsem zpátky!“

Energicky jsem otevřela dveře svého sladkého domova.

„Vítej zpět.“

I když ženské NPC, které se mi staralo o obchod, stojící u přepážky jen stěží mohlo slušně oplatit můj pozdrav, zamávala jsem rukou a otočila se kolem dokola, dívajíc se po vlastním obchodě. Byla jsem pryč stěží den, ale kupodivu mi přišel tak nějak nový.

Kirito, který si koupil jídlo ze stejného stánku jako včera, vstoupil do obchodu za mnou, párek v rohlíku měl v puse.

„Už je skoro poledne, takže sis to měl sníst v tom stánku,“ stěžovala jsem si. Kirito se zakřenil a mávl levou rukou, čímž vyvolal okno.

„Předtím už konečně udělej ten meč.“

Hbitě pracoval se svým inventářem a vyvolal stříbrný ingot. Opatrně jsem ho chytila - na chvíli jsem ignorovala původ předmětu - a přikývla jsem.

„Správně, pojďme na to. Pojď se mnou do dílny.“

Otevřela jsem dveře za přepážkou a zvuk bouchání z vodního kola se byl zřetelnější. Zatáhla jsem za páku na zdi, měchy se začaly hýbat, přiváděly čerstvý vzduch. Pec začala okamžitě zářit jasnou červenou barvou.

Opatrně jsem dala ingot do pece a otočila se ke Kiritovi.

„Jednoruční rovný meč, že ano?“

„Jup. Spoléhám na tebe,“ přikývl Kirito a sedl si na kulaté sedátko pro návštěvníky.

„Dobře. - Jen pro upozornění, výsledek má v sobě aspekt náhody, tak od toho moc neočekávej, jo?“

„Když se to nepovede, můžeme jít pro další. Tentokrát s provazem.“

„...Jo, s dlouhým.“

Vzpomněla jsem si na ten dlouhý pád a nevědomky se usmála. Krátce jsem se podívala do pece a všimla jsem si, že ingot už byl dostatečně zahřátý. Vyndala jsem ho kleštěmi a položila na kovadlinu.

Ze zdi jsem sundala své oblíbené kovářské kladivo, udělala potřebné nastavení v menu a ještě jednou se podívala na Kiritovu tvář. V odpověď jeho tichému přikývnutí jsem se usmála a vysoko zdvihla kladivo nad svou hlavu.

Při zásazích do rudě zářícího kovu jsem zároveň přidávala svou duši. Při jasných *kan!* zvucích se kolem tříštilo mnoho jisker. V sekci kovářství v Nápovědě bylo o procesu výroby jen „Podle typu vytvořené zbraně a hodnosti použitého kovu je třeba udeřit ingot určitým množstvím zásahů.“ - to vše použili k popisu.

Jinými slovy, při bouchání kladivem do kovu nebylo možné, aby hráčův skill něco ovlivnil; takhle jste si to měli přečíst, ale vyskytlo se mnoho téměř okultních teorií o SAO, že přesnost rytmu úderů a bojový duch kováře může ovlivnit výsledek, takové názory se zakořenily hluboko v myslích lidí.

Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem racionální člověk, ale věřila jsem této teorii díky svým zkušenostem. Tudíž jsem ztrácela nadbytečné myšlenky během výroby zbraní, soustředila jsem své vědomí do své pravé ruky, která bouchala dolů kladivem, údery dopadaly bez zastavení, moje mysl byla prázdná - tomu jsem věřila.

Nicméně.

Když jsem bouchala do ingotu, vytvářela tak osvěžující cinkavé zvuky, různé myšlenky mi teď vířily hlavou, neschopny odejít. Pokud bude meč úspěšně vytvořen, a požadavek dokončen - Kirito se samozřejmě vrátí k čištění předních linií, a tak bychom neměli moc šancí se setkávat. I pokud přijde kvůli údržbě meče, bude to přinejlepším jednou za deset dní.

Něco takového - nechci něco takového. Slyšela jsem, jak to uvnitř mě křičí hlas.

Toužila jsem po teple někoho jiného - ne, to bylo proč, to byl důvod, proč jsem váhala zkrátit vzdálenost s každým mužským hráčem až do teď. Bála jsem, že by se osamocená zima uvnitř mě zcela změnila díky lásce. Nebyla to pravá láska, jen klam vytvořený falešným světem; to jsem si myslela.

Ale minulou noc, když jsem cítila teplo Kiritových dlaní, jsem si uvědomila, že ty pocity váhání byly klamnými trny, které mě svazovaly. Já jsem já - kovář, Lisbeth, a ve stejnou chvíli i Shinozaki Rika. S Kiritem to bylo stejné. Nebyl jen postavou ze hry, ale opravdovou žijící lidskou bytostí. A tudíž má láska k němu; i ty pocity byly pravé.

Pokud zvládnu vytvořit uspokojující meč, vyznám se mu ze svým pocitů. To, že chci, aby byl se mnou, že chci, aby každý den přicházel do tohoto domova z labyrintu, to mu řeknu.

Když už byl ingot vykován, jeho záře byla jasnější než kdy dřív, stejně jako moje pocity se zdály být také jistější. Cítila jsem, jak moje pocity proudí z mé pravé ruky, tečou do zbraně, která se rodila pod kladivem.

- A tak konečně nastala ta chvíle.

Nevěděla jsem, kolikrát už to nastalo - nejspíš něco mezi dvěma sty a dvě sty a padesáti - hned po zvuku kladiva se ingot oslnivě zablýskl bílým světlem. Obdélníkový předmět měnil kousek po kousku svůj tvar zatímco zářil. Začal blednout od začátku a konce, a poté se směrem vně vytvořila bulka představující jílec.

„Óóh...“ zamumlal udiveně Kirito v nízkém tónu. Vstal ze židle a přiblížil se. Sledovali jsme to bok po boku, výroba předmětu byla hotová během několika vteřin, konečně odhalila svůj tvar jakožto jednoručního dlouhého meče.

Nádherný; byl to vážně nádherný meč. Jako jednoruční dlouhý meč byl spíše úžasný. Čepel byla bledá, a sice ne tolik jako rapír, ale byla také hubená. Jako kdyby zdělila vlastnosti ingotu, byla velice nepatrně průsvitná. Čepel byla oslnivě bílá. Rukojeť byla stříbrná, s lehkým nádechem modré.

«Svět, kde meč symbolizuje hráče»; jako kdyby k podpoře té slibované věty bylo v SAO vytvořeno neuvěřitelně mnoho různých zbraní. Kdyby měl někdo sepsat všechna jednotlivá jména zbraní v každé jednotlivé kategorii od začátku, byly by tisíce řádků dlouhé.

Na rozdíl od normálních RPG byla rozmanitost těchto rozlišujících jmen větší, jak se hodnota zraní zvyšovala. Nízko hodnotné zbraně, například jednoruční dlouhé meče, «Bronzový meč», «Ocelový meč»; nespočet kusů mečů s tak nudným názvem existovalo v tomto světě. Ale zbraně nejvyšší kvality, jako ten, který teď ležel před námi, nebo například něco jako Asunin «Zářící svit», tak nejspíše byly jedinými na světě, doslova jediné předměty svého druhu.

Samozřejmě, že rapíry se stejnou úrovní schopnosti, ať už byly vytvořeny hráčem nebo dropy monster, nejspíš existovaly. Ale každý z nich měl jiné jméno a jiný vzhled. A díky tomu mají zbraně s vysokou hodnotou jistý šarm, něco jako partner, se kterým sdílíte svou duši.

Jméno a vzhled zbraně byly rozhodnuty systémem, a tak jsme tomu ani my, výrobci, zcela nerozuměli. Zvedla jsem meč, který se třpytil na vrcholu kovadliny - nebo jsem se o to alespoň pokusila; byla jsem překvapená jeho tíhou, nevhodnou pro ten vnější elegantní vzhled. Měl požadavky na fyzickou sílu, které nebyly o nic menší než o černého meče Kirita, «Světlonosiče». S náporem na záda jsem jej vyzvedla před svou hruď s křikem.

Natáhla jsem prst pravé ruky, která držela základ čepele meče, a jednou jsem klikla. Podívala jsem se na vyskakovací okno, které se ukázalo na jeho povrchu.

„No, jméno je zřejmě «Tmavé odražení». Tohle je poprvé, co ho slyším, takže nevěřím, že je teď na seznamu s obchodními informacemi. - Na, vyzkoušej si ho.“

„Dobře,“ přikývl Kirito. Natáhl pravou ruku a uchopil rukojeť meče. Pozvedl jej tak, že se nezdálo, že by ho překvapila váha meče. Zamával levou rukou, aby vyvolal hlavní menu, manipuloval s figurínou vybavení, za cíl měl bílý meč. Tak bude meč vybavený do Kiritova systému, čímž se potvrdí jeho numerický potenciál.

Ale Kirito okamžitě zavřel menu, udělal několik kroků zpět, přendal si jej do levé ruky a několikrát jím zamával ve vzduchu, čímž vytvořil svištící zvuky.

„- Jaký je?“ zeptala jsem se bez zdržení. Kirito na chvíli v tichosti zíral na čepel, ale - brzy se široce usmál.

„Je fakt těžkej... Je to dobrej meč.“

„Vážně!? ... Fajn!!“

Zaujala jsem vítěznou pozici s pravou rukou, aniž bych vůbec přemýšlela. Když se ruka natáhla, bouchla jsem do Kiritovy pravé pěsti.

Už dlouho jsem se takhle necítila.

Před dlouhou dobou - v době, když jsem prodávala v pouličním stánku na hlavních ulicích desátého podlaží jsem se takhle cítila, když mé nezodpovědně vyrobené zbraně byly pochváleny zákazníky. Jsem ráda, že jsem se stala kovářem, takhle jsem se v tu chvíli opravdu cítila z hloubi svého srdce. Když jsem vypilovala své schopnosti k dokonalosti a přesunula se k obchodování jen s hráči vysokých úrovní, zapomněla jsem na ten pocit dřív, než jsem si to uvědomila.

„...Je to problém s mým srdce, huh... Úplně všechno...“ vyklouzla mi slova z úst. Kirito pozvedl hlavu se zvědavým pohledem.

„N-Ne, to nic. - Kromě toho, pojďme se někam napít. Mám hlad,“ zvýšila jsem svůj hlas, abych skryla rozpaky. Zezadu jsem strčila do Kiritova ramene. Chtěla jsem vyjít z dílny v téhle pozici, ale - náhle mě něco napadlo.

„...Hej.“

„Hm?“ Kirito se podíval zpět přes své rameno. Visel mu na zádech; černý jednoruční meč.

„Když o tom mluvíme - napřed, říkal jsi, že chceš meč, který by se tomuhle rovnal, že jo. Ten bílý je rozhodně dobrý meč, ale nemyslím si, že je moc odlišný od toho z dropu monstra. Proč potřebuješ dva meče s podobnou silou?“

„Áááh...“

Kirito se otočil, díval se na mě s výrazem, který naznačoval, že nad něčím váhá.

„No, nemůžu všechno vysvětlit. Když se nebudeš ptát na nic dalšího, řeknu ti to.“

„Co to má být? Že se chováš tak tajemně.“

„Ustup o kousek.“

Když jsem ustoupila podél zdi dílny, vytáhl Kirito černý meč ze svých zad s vysokým zvukem pravou rukou; bílý meč stále visel dolů.

„...?“

Nechápala jsem jeho záměry. Poté, co před chvílí manipuloval s vybavením figuríny, s momentálním systémem by měl být vybavený jen ten meč v jeho levé ruce; držet jiný meč v druhé ruce by neměl mít vůbec žádný účinek. V rozporu s tím, s něčím, co by se mohlo považovat za nečestný vybavený status jako tohle, by neměl být schopný aktivovat skilly meče.

Stěží chvíli se díval na mou zmatenou tvář, pak Kirito klidně zaujal postavení s levým a pravým mečem. Pravý vepředu, levý vzadu. Trochu snížil boky a pak, hned v další chvíli.

Strana 152, Kirito ukazuje Liz své tajemství

Vyšlehl šarlatový efekt, který zbarvil vše v dílně.

Meče v Kiritových rukách se střídaly, útočily před něj rychlostí, kterou nešlo pohledem stíhat.

*Kjubabababa!*, tyhle zvuky vyvíjely nátlak na samotný vzduch, a i když na nic určitého nemířil, předměty v místnosti chrastily.

Byla to očividně technika s mečem vytvořená systémem. Ale - Nikdy jsem neslyšela o nějakém skillu, který by používal dva meče!

Stále jsem šokovaně stála a snažila se chytit dech, když Kirito po dokončení řetězového útoku, který nejspíš dosáhl deseti zásahů, tiše zvedl své tělo.

Odklidil oba meče - vrátil jen meč v jeho pravé ruce na zádech, podíval se na mou tvář a promluvil: „A no, takhle to je. - Budu potřebovat nějakou pochvu pro tenhle meč. Můžu si nějakou vybrat?“

„Ach... J-jasně.“

Kolikrát jsem už byla ohromená Kiritem? I když bych si už měla dávno zvyknout, tentokrát jem se rozhodla neptat se. Náthla jsem ruku ke zdi a zobrazila domovní menu.

Projela jsem obrazovkou s úložním prostorem, hledala jsem pochvy, které jsem získala od řemeslníků, se kterými jsem si byla blízká. Vybrala jsem jednu podobnou té, kterou měl Kirito na zádech, vyrobenou z černé kůže, a vyvolala ji. Poté, co jsem do ní vložila malé logo svého obchodu, jsem ji podala Kiritovi. Kirito, který do ní uložil bílý meč s krátkým zvukem, otevřel okno a ukryl jej. Myslela jsem si, že si oba meče vybaví na svá záda, ale nestalo se tak.

„...Takže je to tajemství? To předtím.“

„Mm, no, jo. Nikomu o tom neříkej, dobře?“

„Jasný.“

Informace o skillech byly životně důležité, takže když mi řekne, ať se neptám, nebudu zjišťovat proč. Kromě toho jsem byla ráda, že mi dovolil alespoň nakouknout na jeho tajemství, a tak jsem se trochu usmála.

„...No takže.“

Kirito si dal ruce na boky a jeho výraz se změnil.

„Tohle je konec mého požadavku. Budu platit za meč. Kolik?“

„Áách, to je...“ na chvilku jsem se kousla do rtů. Pak jsem vyřkla tu odpověď, která ve mně vždy vřela.

„Nebudu to potřebovat, tu platbu.“

„...Ééh?“

„A místo toho chci, aby ze mě Kirito udělal svého výlučného kováře.“

Kiritovy oči ukázaly nepatrné náznaky překvapení.

„...Prostě, co tím myslíš...?“

„Kdykoliv skončíš svoje čištění, tak přijď sem, a nech mě se ti postarat o vybavení... - Každý den od teď, bez výjimky.“

Můj tep se zvyšoval bez hranic. Jestli to byl pocit mého virtuálního těla, nebo i mé opravdové srdce bušilo stejně - nad tím jsem se v koutku mysli zamýšlela. Moje tváře hořely. Každá část mého obličeje teď musela být úplně rudá.

I Kirito, který si vždy zachovával svou pokerovou tvář, jako kdyby zachytil to, co jsem svými slovy myslela, a svěsil dolů svou červenou tvář plnou rozpaků. Vždy jsem si myslela, že je starší, ale když jsem ho teď viděla takhle, zdálo se, že je ze stejné věkové generace jako já, nebo možná ještě mladší než já.

Shromáždila jsem svou odvahu a udělala krok vpřed, chytla jsem jej za paži.

„Kirito... Já...“

Ta slova jsem předtím křičela tak hlasitě, když jsme unikli z dračího hnízda, ale když jsem je měla říct teď, můj jazyk se odmítal pohnout. Dál jsem zírala do Kiritových černých zorniček, ochotná vypustit jedno slovo po druhém - tehdy se to stalo.

Dveře dílny byly energicky otevřeny. Z reflexu jsem pustila Kiritovu ruku a odskočila.

„Liz, tolik jsem se bála!!“

Osoba, která hned poté vběhla dovnitř, mě objala se stejnou silou jako kdyby mě chtěla rozmáčknout, zatímco hlasitě křičela. Ty kaštanově zbarvené vlasy jemně tancovaly ve vzduchu.

„Ach, Asuno...“

Asuna dál mluvila bez zastavení, celou tu dobu se zblízka dívala na mou tvář, která měla stále ohromený výraz.

„Zprávy se k tobě nedostaly; nedokázala jsem najít tvoji pozici na mapě; a ani pravidelní zákazníci o tom nic nevěděli, takže kde jsi včera v noci byla!? Dokonce jsem šla na kontrolu i do Paláce černého železa, víš!“

„Pro-Promiň. Prostě jsem se trochu zasekla v labyrintu...“

„Nebezpečná oblast!? Liz, šla jsi sama!?“

„Né, s tímhle člověkem...“ ukázala jsem šikmo za Asunu a také se tam podívala. Asuna se otočila, a když si všimla znuděně vypadajícího šermíře v černém, který tam stál, ztuhla, její oči i ústa zůstaly prázdně otevřené.

Poté, hlasem o oktávu vyšší -

„Ki-Kirito-kun!?“

„Ééé!?“ tentokrát jsem byla já užaslá. Podívala jsem se na Kirita, který stál rovně, stejně jako Asuna.

Trochu si odkašlal a promluvil, když zvedl pravou ruku.

„No, Asuno, dlouho jsme se neviděli... Vlastně ne, myslím. Pár dní.“

„J-jo. ...To bylo překvapivý. Aha, takže ty jsi sem hned potom přišel. Kdybys mi to řekl, šla bych s tebou.“

Asuna si dala ruce za záda a stydlivě se zasmála. Podpatkem boty opakovaně ťukala do podlahy. Viděla jsem, jak se jí tváře zabarvily do lehkého odstínu květů třešně.

A všechno jsem pochopila.

Nebyla to jen náhoda, co přivedlo Kirita do tohoto obchodu. Asuna dodržela svůj slib a doporučila mu tohle místo... Člověku v jejím srdci.

- Co bych jen měla dělat...? Co bych jen měla dělat?

Vše, co mi kolovalo myslí, byla tato slova. Měla jsem pocit, jako kdyby teplo z celého mého těla pomalu proudilo ven přes prsty na nohou. Necítím žádnou sílu. Nemůžu dýchat. Pocity šly pryč, a já neměla, jak je vypustit...

Otočila se čelem k mému ztvrdlému já a nenuceně promluvila: „Ten kluk, řekl něco hnusnýho Liz? Nejspíš žádal jednu absurdní věc za druhou, že jo?“

Nepatrně naklonila hlavu ke straně.

„Eh... Ale, to znamená, že jsi včera v noci byla s Kiritem-kun?“

V tu chvíli jsem udělala krok vpřed, vzala Asunu za ruku a zatlačila, abych otevřela dveře dílny. Na okamžik jsem se podívala na Kirita, a pak překotně mluvila, zatímco jsem se snažila vyhnout pohledu na jeho tvář: „Prosím počkej chvíli. Hned se vrátíme, takže...“

Zatáhla jsem za Asuninu ruku, odešly jsme přes přepážku. Zavřela jsem dveře, vyšly jsme z obchodu mezerou mezi výkladními okny.

„Počkej, počkej, Liz, co se děje?“

I když jsem slyšela Asunin tázavý hlas, tiše jsem si to mířila k hlavní ulici, dál jsem šla rychlým tempem. Už jsem nedokázala stát dál před Kiritem. Kdybych neunikla, tak bych nejspíš zjistila, že jsem ztratila svou cestu.

Všimla si mého neobvyklého rozpoložení, a tak mě Asuna následovala bez jediného dalšího slova. Jemně jsem pustila dívčinu ruku.

Vešly jsme do postranní ulici mířící na východ, chvíli šly, a pak našly malou kavárnu, která jako by byla schovaná za vysokou kamennou zdí. Nebyl tam jediný zákazník. Vybrala jsem si stůl na kraji a posadila se na bílou židli.

Asuna se krátce podívala na mou tvář, zatímco si sedala na druhou stranu, a nedala ani nejmenší náznak toho, co si myslí.

„...Co se děje, Liz...?“

Napjala jsem se, abych sesbírala každý kousek energie, který jsem mohla, a na tvář nasadila velký úsměv. Stejný úsměv jako vždy, ten z dob, kdy jsme si nadšeně vyměňovaly drby.

„...No, to je on, že jo...?“

Překřížila jsem paže a naklonila se, abych se Asuně zadívala do tváře.

„É-éh?“

„Ten, kterýho má Asuna ráda!“

„Aha...“

Asuna se zadívala dolů, její ramena vypadala úzká. Přikývla a její tváře se začervenaly.

„...Jo.“

*Bum*; ignorovala jsem ostrou bolest, která se mi zaryla do hrudi, a ukázala další široký úsměv.

„No, rozhodně to je zvláštní člověk; vážně hodně zvláštní.“

„...Udělal Kirito-kun něco...?“

Sesbírala jsem veškerou svou sílu a odpověděla přikývnutím na Asunu, která vypadala znepokojeně.

„Prostě šel a rozbil nejlepší meč v mém obchodě, jen tak najednou.“

„Vá... Pro-Promiň...“

„Za to by se Asuna omlouvat neměla.“

Dívala jsem se na Asunu, která překřížila ruce, jako kdyby to udělala ona sama, a něco uvnitř mé hrudi zabušilo ještě dál.

Už jen trochu... Už jen trochu, jen tak dál, Lisbeth.

Šeptala jsem si v srdci, a nějak jsem zvládla udržet si úsměv.

„No, nicméně, ukázalo se, že je potřebný vzácný kov k vytvoření typu meče, jaký požadoval, tak jsme šli na vyšší podlaží, abychom ho získali. A během toho jsme se chytili do menší pasti, víš; měli jsme problémy se z ní dostat, a proto jsem nebyla zpátky.“

„Tak takhle to bylo... Mohla jsi mi prostě zavolat, ach, nešlo ani posílat zprávy...?“

„Měla jsem přizvat i Asunu, za to se omlouvám.“

„Ne, gilda měla včera čistící aktivity, takže... A co, vyrobila jsi ten meč?“

„Aha, jo. Bóže, už nechci dělat takhle problémovou práci.“

„Rozhodně bys mu za to měla dát vážně vysokou cenu.“

Rozesmály jsme se ve stejnou chvíli.

Na tváři jsem si uchovala menší úsměv a zmínila poslední vyjádření: „No, je zvláštní, ale rozhodně to není špatný člověk. Budu ti fandit, tak se snaž, Asuno.“

To byla hranice. Na konci se moje slova trochu chvěla.

„J-jo, díky...“ přikývla Asuna. Naklonila hlavu ke straně a podívala se mi do tváře. Než mohla vidět to, co se skrývalo pod mými očními víčky, jsem se náhle se postavila.

„Ach, ale ne! M-mám domluvenou schůzku kvůli koupi nějakých věcí. Budu muset na chvíli jít!“

„Eh, v obchodě... Co Kirito-kun?“

„Běž mu dělat společnost, Asuno! Spoléhám na tebe!“

Otočila jsem se a rozeběhla. Přes rameno jsem se podívala na Asunu a rychle jí zamávala rukou. Ani náhodou jsem se nemohla otočit. Běžela jsem k náměstí s branou, až na místo, odkud jsem nemohla vidět kavárnu, poprvé jsem zahula, směrem k jihu. Utíkala jsem ke kraji města, mířila jsem k místům bez hráčů, cílevědomě jsem běžela bez zastavení.

Moje vidění se rozmazalo, otřela jsem si oči pravou rukou. Při běhu jsem je otírala stále znovu a znovu.

Když jsem začala znovu vnímat, byla jsem už u hradních zdí, které obklopovaly město. Před zahnutými zdmi, které se táhly do dáli, byly vysazené velké stromy v pravidelných úsecích. Vstoupila jsem do stínu jednoho z nich, stála jsem klidně s rukou na jeho kmeni.

„Ugůů... Úú...“ vyklouzlo mi z hrdla, a já se ani nesnažila zvuk ztlumit. Slzy, které jsem se zoufale snažila udržet zpět, padaly jedna po druhé, mizely, jak mi stekly z tváří.

Brečela jsem podruhé od doby, co jsem přišla do tohoto světa. Od doby, kdy jsem zpanikařila a brečela první den, kdy jsem se přihlásila, jsem si slíbila, že už nikdy nebudu znovu brečet. Myslela jsem si, že tyhle slzy, které neúnavně proudí díky emočnímu systému, nepotřebuji. Ale nikdy jsem necítila tak horečnaté, tak bolestivé slzy jako ty, které mi teď tekly po tvářích, takové nebyly ani ty ze skutečného světa.

Když jsem mluvila s Asunou, nedokázala jsem ze sebe vypustit jednu věc. „Taky mám toho člověka ráda,“ ta slova téměř vyšla ven mnohokrát. Ale ani náhodou jsem je nemohla říct.

V dílně, ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se k sobě Kirito s Asunou otočili a mluvili, pochopila jsem, že pro mě není vedla Kirita místo. To proto, že - na sněžné hoře jsem vystavila Kiritův život nebezpečí. Nikdo nemůže stát vedle té osoby, kromě někoho, kdo má stejně silné srdce. To je ono... Jako například někdo jako Asuna...

Ti dva byli spojeni silnou přitažlivou silou, podobně jako spojení mezi pečlivě vyrobeným mečem a pochvou. To jsem silně cítila. A kromě toho, Asuna neustále myslela na Kirita nespočet měsíců, tvrdou prací snižovala vzdálenost mezi nimi kousek po kousku, den po dni. Ani náhodou jsem nemohla udělat něco takového, jako že bych například náhle vrazila do takového vztahu.

To je ono... Neznala jsem Kirita déle jak jediný celý den. Nebyla jsem zvyklá jít za dobrodružstvím s neznámou osobou, moje srdce tím prostě jen muselo být překvapené. Nebyla to pravda. To nebyly mé opravdové pocity. Kdybych se měla zamilovat, nespěchala bych; pomalu bych nad tím přemýšlela - stejně jako vždy, vždy jsem nad tím takhle přemýšlela.

Tak proč ale ty slzy stále padaly dolů?

Kiritův hlas, jeho jednání, všechny ty výrazy, které během těch dvaceti čtyř hodin ukázal, mi pluly za zavřenými víčky, jedno po druhém. Pocit, když mi cuchal vlasy, když mě chytl za ruku, jeho dlaň popadla tu mou. Jeho teplo, teplo z toho bušení srdce - všechny ty hemžící se vzpomínky mě minuly, hluboko v mé hrudi se rozléhala ostrá bolest.

Zapomeň to. Je to všechno jen sen. Vyplav to spolu s těmi slzami.

Pevně jsem držela kmen stromu na kraji cesty, brečela jsem. Dívala jsem se dolů a dusila svůj hlas, dál jsem brečela. Ty slzy by ve skutečném světě dříve či později vyschly, ale zdálo se, že ta vroucí tekutiny padající z mých očí se nemá v plánu nikdy zastavit.

A - zpoza mě vyšel hlas.

„Lisbeth.“

Moje celé tělo se roztřáslo, když jsem uslyšela své jméno. Ten jemný, něžný hlas měl stále ozvěny z původního chlapeckého tónu. Musel do být sen. Ani náhodou tu nemohl mít. Pomyslela jsem ti to a zvedla hlavu, ani jsem se neobtěžovala otřít si slzy.

Kirito tam stál. Oči pod tou černou ofinou, které ukazovaly bolest z pro něj jedinečného smutku, se na mě podívaly. Krátce jsem se podívala na ty oči a pak jsem se chvěním v hlase zamumlala: „...To není dobrý, že jsi sem teď šel. Jen za chvilku bych se vrátila k obvyklý energický Lisbeth.“

„...“

Kirito tiše udělal krok vpřed; snažil se natáhnout pravou ruku. Trochu jsem zavrtěla hlavou, čímž jsem ho zastavila.

„...Jak jsi to tu našel?“

Když to uslyšel, Kirito se zamyslel a ukázal někam doprostřed města.

„Odtamtud...“

Na konci prstu, daleko odsud vyčnívala špička věže kostela, postaveného naproti k náměstí s branou, nad střechy ostatních budov.

„Díval jsem se přes celé město a našel tě.“

„He, he.“

Moje slzy dál tiše padaly dolů, stejně jako předtím, ale po poslechnutí si Kiritovy odpovědi mi na rtech pohrával úsměv.

„Stejně směšný jako obvykle, huh?“

Dokonce i tahle jeho část... Měla jsem ji ráda. Až beznadějně moc.

Cítila jsem další potřebu breku, která ve mně vřela. Zoufale jsem se ji snažila udržet.

„Promiň, já... Jsem v pořádku, vidíš. Tak si pospěš a už se vrať za Asunou.“

Když jsem to zvládla říct, tak jsem se chtěla otočit. Kirito ovšem pokračoval: „Já-já jsem chtěl poděkovat Liz.“

„Ééh...?“

Zmatená tou neočekávanou poznámkou jsem mu zírala do tváře.

„...Já, v minulosti, když byli členové mojí gildy vyhlazeni... S tím, slíbil jsem si, že už se nikdy znovu s nikým nesblížím.“

Kirito se letmo zamračil, kousal si do rtů.

„To proto se většinou vyhýbám tomu, abych se vůbec s někým dal do party. Ale včera, když mě Liz přizvala k tomu úkolu, tak to šlo dobře. Celý den jsem si myslel, že to bylo zvláštní. Proč jsem jen šel s tím člověkem...“

Na chvíli jsem zapomněla na bolest v hrudníku a podívala se na Kirita.

To znamená - to znamená, byla jsem...

„Do teď, ať už se kdokoliv zeptal, všechny jsem odmítl. Když jsem je znal... Ne, dokonce i ty, jejichž jména jsem ani neznal, jen když jsem sledoval ostatní bojovat, tak jsem ztuhl strachy. Nemohl jsem si pomoct a chtěl jsem utéct. To proto jsem byl v ústraní od ostatních na nejpřednějších z nejpřednějších předních liniích, kam lidé jen málokdy chodí. - Když jsme spadli do té díry, tak jsem si myslel, že by bylo lepší zemřít spolu, než abych to přežil jen já; to rozhodně není lež.“

Ukázal slabý úsměv. Měla jsem pocit, že hluboko za tím úsměvem je veliké množství sebepohrdání, a to mi vzalo dech.

„Ale tys přežila. Bylo to nečekaný, ale fakt, že jsem mohl dál žít s Liz, mě vážně potěšil. A, tu noc... Když jsi mi podala tu ruku, všechno bylo jasný. Lizina ruka byla teplá... Ten člověk byl stále naživu, to jsem si myslel. Já, a taky každý další, všichni rozhodně neexistujeme jen proto, abychom jednou přivítali smrt; věřím, že žijeme, abychom mohli žít dál. Takže... Díky, Liz.“

„...“

Tentokrát z mého srdce vzešel opravdový úsměv. Hnaná tajeným silným pocitem jsem otevřela ústa: „Byla jsem stejná... Byla jsem stejná; vždycky jsem tohle hledala. Něco zvláštně opravdového v tomhle světě. Pro mě to bylo teplo tvojí ruky.“

Náhle se ten ledový trn, který mi protínal srdce, jemně roztál, alespoň takový pocit jsem měla. Už před nějakou chvílí se zastavily i moje slzy. Na krátkou chvíli jsme se na sebe tiše dívali. Ten pocit, který se objevil, když jsme letěli, se znovu objevil, na krátko se mi otřel o srdce a pak zmizel.

Byla jsem odměněna. Tomu jsem věřila.

Ta Kiritova slova pak prostě obklopila rozbité úlomky mé lásky, které se roztříštily, a cítila jsem, jak někde hluboko uvnitř padají dolů.

Jednou jsem rychle mrkla, setřásla malé kapky, a otevřela ústa, abych s úsměvem promluvila: „Ta slova předtím, ať je slyší i Asuna. Ta holka taky trpí. Nakonec, chce Kiritovo teplo.“

„Liz...“

„Jsem v pořádku,“ přikývla jsem lehce, držíc ruce u hrudi.

„Tahle horečka může vydržet ještě chvíli. Takže... Prosím, Kirito, skonči tenhle svět. Do té doby budu tvrdě pracovat. Ale, až se vrátíme do skutečného světa...“ uličnicky jsem se usmála.

„Půjdeme do druhého kola.“

„...“

I Kirito se usmál a hluboce přikývl. Pak mávl levou rukou, otevřel okno. Přemýšlela jsem co chystá, když byl «Světlonosič» odstraněn z jeho zad, přesunut do inventáře. Poté manipuloval s figurkou vybavení, místo něj si vyvolal nový meč. «Tmavé odražení», bílý meč naplněný mými pocity.

„Ode dneška bude tenhle meč mým partnerem. Účet bude... Vyrovnán v tom druhém světě.“

„Och, tak teď sis o to řekl. Přijde tě na velkou cenu.“

Spolu jsme se zasmáli a narazili do pravé pěsti toho druhého.

„No, vraťme se do obchodu. Asuna musí být z čekání unavená... A taky mám mimochodem docela hlad,“ řekla jsem a rozešla se před Kiritem. Naposledy jsem si otřela oči, poslední slzy v koutcích mých očí se roztříštily a zmizely v korálcích světla.

Část čtvrtá[edit]

Dnes byla zima výrazně tvrdší.

Vstoupila jsem do své dílny, zatímco jsem si třela dlaně. Zatáhla jsem za páku na zdi, ohřála si ruce nad pecí, která se hned zažehla a rudě zářila. Alespoň bušící zvuk vodního kola zůstával stále stejný, ale momentální brzká zima byla už dost studená. Obávala jsem se, co se mnou bude, pokud přijde zimní slunovrat a malá říčka na dvorku zamrzne.

Na chvíli jsem tvrdě přemýšlela, abych se probrala, a nahlédla na svůj plánovač. Stále tam bylo osm předmětů, které jsem dnes měla na pořadníku. Den brzy skončí, pokud si nepospíším a nevyřeším je.

První objednávkou byl lehký typ jednoručního rovného meče. Podívala jsem se na seznam svých ingotů a vybrala jeden, který byl dobrým kompromisem mezi cenou a následným výkonem, a hodila jej do pece.

V tuhle dobu už moje ovládání kladiva vzrostlo, a tak jsem se dostala i k nějakým novým kovům, a byla jsem schopná stále vytvářet zbraně s vysokými úrovněmi. Vybrala jsem čas, kdy byl oheň zahřán na vhodnou teplotu, dala jsem ingot na kovadlinu. Nastavila jsem kladivo a s velkou silou jím udeřila dolů.

Ale, když už mluvíme o jednoručních rovných mečích - ani jediný meč nebyl schopný předčit ten jeden meč, který jsem tohle léto ukovala. Ten fakt byl frustrující, a zároveň i úlevný.

Meč, který pohřbil kousky mého srdce, se nejspíš i dnes rázně proháněl vzdálenými předními liniemi. I když se o něj sama sem tam starám na brousku, na rozdíl od normálních zbraní se zdá, že průhlednost čepele roste s jejím používáním. Z nějakého důvodu to nebylo jako numerická spotřební doba, která dříve či později vyprchá; spíš, jako že se jednou zlomí, až dokončí svůj úděl - to jsem předpovídala.

No ale, tohle byla nejspíš stejně budoucnost, která jen tak nepřijde. Přední linie jsou teď na sedmdesátém pátém podlaží. Ten meč má ještě dlouho na čem pracovat. V pravé ruce té osoby - Kirita.

Když jsem si toho všimla, už jsem zřejmě dokončila daný počet úderů; ingot začínal měnit tvar a červeně zářil. Dívala jsem se na ten magický okamžik se zadrženým dechem, a brzy vzala meč, který se objevil, abych jej prozkoumala.

„...Průměr, asi,“ zamumlala jsem si a položila jej na pracovní stůl. Bez otálení jsem začala vybírat další ingot. Tentokrát na obouruční sekeru, se zaměřením na její dosah...


Dlouho po poledni jsem nějak zvládla vyřídit všechny objednávky. Postavila jsem se. Hýbala jsem hlavou v kruzích, energicky si protahovala tělo. Když jsem se úlevně nadechla, malá fotografie na zdi mi vstoupila do zorného pole.

Dělání znaku míru, zatímco jsme u sebe, Asuna a já. Vedle Asuny, o krok a půl níž, Kirito s otráveným úsměvem. Ta fotka byla pořízena před touhle budovou. Asi před půl měsícem - když se roznesly novinky o jejich svatbě.

Ať už byste se zeptali kohokoliv, tak ti dva se k sobě rozhodně hodili, ale dostat se k cíli nakonec zabralo celý rok a půl. Byla jsem netrpělivá a snažila jsem se jim do toho strkat nos různými způsoby, ale když jsem se nakonec dozvěděla o jejich svatbě, byla jsem pro ně vážně šťastná. Ale stejně - cítila jsem nepatrnou srdcervoucí bolest.

To, co se stalo tu noc, stále vídám ve svých snech. Vzpomínám na tu jedinou, téměř snovou noc, která zářila jako malý drahokam mezi těmi dvěma lety, ve kterých jsem téměř nezažila výkyvy. Dokonce i teď, když uběhly už tři měsíce, to stále zahřálo mé srdce jako zářivé uhlíky.

„...Ale i tak...“

Bylo to vážně úžasné, zamumlala jsem si v srdci, a jemně obtáhla fotografii prstem. I když jsem se považovala za racionální realistku, vůbec jsem si nevšimla, že bych měla tak bezvýhradný temperament.

„Vždy jsem tě milovala, až do úplného konce.“

Pevně jsem klepla na jisté místo na fotce a přesunula své myšlenky. Přemýšlela jsem, jestli bych si měla k obědu připravit nějaké jednoduché jídlo nebo se po dlouhé době jít najíst ven. Vystoupila jsem z dílny - tehdy se to stalo.

Zvukový efekt, který jsem nikdy předtím neslyšela, se rozezněl seshora. *Bim*, *bim*, zvuk, který se podobal zvonku... Okamžitě jsem se podívala na strop, ale zdálo se, že zvuk přichází ještě z větší výšky, rozléhá se ze směru vyšších podlaží.

Chtěla jsem rychle vyběhnout, ale stalo se něco, co mě překvapilo ještě víc. I když důvod byl jasný, tak NPC, které se staralo o obchod, které stálo za přepážkou, nepotřebovalo ani jediný den odpočinku od otevření obchodu, náhle bez jediného zvuku zmizelo.

„...!?“

Zamrkala jsem a zírala na místo, kde ještě před chvílí ta dívka stála, ale nebyl zde žádný náznak návratu. Situace se čím dál tím víc komplikovala.

Vyklopýtala jsem ven. Ještě více udivující zkušenost mě přiměla šokovaně stát.

Na spodku vyššího podlaží, které se táhlo sto metrů vysoko, těsně před tou pustou šedou střechou - byla zavěšená obří červená písmena, všechna blízko u sebe. Dívala jsem se, zcela upoutaná; dvě anglické věty, [ Výstraha ] a [ Systémová zpráva ], byly naaranžovány do vzoru šachovnice.

„Systémová... Zpráva...“

Tohle už jsem viděla. Ani náhodou bych na to nemohla zapomenout. Před dvěma lety, když tahle smrtící hra začala, se stejný výjev ukázal za tím prázdným avatarem, který oznámil změnu pravidel deseti tisícům hráčů.

Několik vteřin jsem byla zcela ztuhlá, ale pak jsem se konečně podívala po svém okolí. Viděla jsem mnoho dalších hráčů, kteří se dívali na vyšší podlaží, zatímco byli zcela narovnáni, stejně jako já. Zamračila jsem se, jak jsem měla pocit, že tu něco nehraje, a okamžitě jsem pochopila proč.

Když jste normálně chodili ulicemi, nabízela tu NPC své zboží; ale teď tu nebylo ani jediné. Věřím, že nejspíš zmizela ve stejnou chvíli jako to, které se mi staralo o obchod, ale... Proč jen -

Najednou zvonivý alarm přestal. Po chvilce ticha se tentokrát rozezněl něžný ženský hlas, v té stejné hlasitosti.


『 Nyní oznámíme důležitou zprávu všem hráčům. 』


Byl to úplně jiný hlas než ten GM, Kayaby Akihika, který jsem slyšela před dvěma lety; spíš to byl uměle vytvořený hlas, ve kterém bylo slyšet prvky elektrického šumu. Očividně to bylo oznámení vytvořeno herním systémem, ale stěží jej ovládal někdo z vedení SAO, tohle bylo poprvé, co jsem slyšela takto provedené hlášení. Napjala jsem uši a poslouchala se zatajeným dechem.


『 Hra nyní vstoupí do módu nucené administrace. Obnova všech monster a předmětů bude pozastavena. Všechna NPC budou rozpuštěna. HP všech hráčů bude dáno na jejich maximální hodnotu. 』


Systémová chyba? Objevila se nějaký velký bug...?

To jsem si chvíli myslela. Moje srdce bylo znepokojené. Ale v další chvíli -


『 Aincradský standardní čas, sedmý listopad, čtrnáct padesát pět, hra byla vyčištěna. 』


- To nám systém oznámil.

Hra byla vyčištěna?

Několik vteřin jsem nechápala význam těch slov. Ani ostatní hráči kolem, stáli se stále stejnými ztuhlými výrazy. Ale když uslyšeli další větu, všichni nadskočili.


『 Následně budou všichni hráči odhlášeni. Prosím počkejte na svém aktuálním místě. Opakuji... 』


Náhle propuklo velké jásání, „Joo!“ a „Voáá!“. Země, ne, celý Vznášející se Zámek Aincrad se chvěl. Všichni se společně objímali, váleli se po zemi, hlasitě křičeli s rukama zdviženýma k nebi.

Já se nepohnula, nic jsem neřekla, jen jsem stála před svým obchodem. Nějak jsem zvládla zvednout ruce a zakrýt si ústa.

Takže to udělal. On - Kirito to udělal. S jeho obvyklou lehkovážností...

Tomu jsem věřila. Koneckonců, nejpřednější přední linie byly stále na sedmdesátém pátém podlaží, ale hra byla takhle vyčištěna, tenhle absurdní, bezmyšlenkovitý, neuvážený čin byl určitě Kiritovým skutkem.

Skoro jako kdybych slyšela jemné mumlání u mých uší.

- Já, dodržel jsem slovo...

„Jo... Jo... Konečně jsi to udělal...“

S tím mi z očí vytryskly horké slzy. Ani jsem se nenamáhala je otřít. Vyrazila jsem pravou rukou do vzduchu, veškerou mojí silou, skákala nahoru a dolů bez zastavení.

„O-oh!!“

Z rukou jsem si udělala trychtýř u pusy, a jako kdyby se to k němu, který měl být daleko na vyšších podlažích, měla dostat, zakřičela jsem hlasitě, jak jsem jen mohla.

„Rozhodně se znovu potkáme, Kirito-!! ...Miluju tě!!“


(Konec)


Dívka ranní rosy (Aincrad, 22. podlaží, říjen 2024)[edit]

Část první[edit]

Asuna si vždy nastavila ranní budík na sedm padesát.

Kdybyste se zeptali, proč je nastaven na tak nekonkrétní čas, je to proto, že Kiritův ranní budík zvoní v osm. Vzbudit se deset minut předem a dívat se na něj, jak spí vedle, zatímco ona je stále v posteli, to byl její koníček.

Tohle ráno se Asuna znovu probudila do jemných zvuků dřevěných dechových nástrojů a dál ležela, dívala se na Kiritovu spící tvář, zatímco měla hlavu opřenou o dlaně.

Zamilovala se před rokem a půl. Před dvěma týdny se staly čistícími partnery. A uplynulo jen šest dní od doby, kdy se vzali a přestěhovali se sem, do lesa na dvacátém druhém podlaží. I když byl její nejmilovanější, stále byla v temnotě, co se mnoha věcí spojených s Kiritem týkalo. Například, když se dívala na jeho spící tvář, byla si mnohem méně jistá jeho věkem.

Jen před chvílí, díky jeho netečné a odtažité povaze, si domyslela, že bude o něco starší než ona. Ale pohled na Kirita v hlubokém spánku odhaloval tolik naivní nevinnosti, že mohl vypadat jen jako mladý chlapec, ne starší než ona sama.

Zeptat se ho na jeho věk nejspíš - nebyl žádný problém. Ale na vstup do záležitostí skutečného světa se nahlíželo s nevolí, a kromě toho, ti dva už byli manžel a manželka. Spíš než věk, tak aby se mohli znovu potkat po návratu do skutečného světa, by bylo příhodnější si vyměnit opravdová jména a adresy s kontaktními podrobnostmi.

Nicméně Asuna nebyla schopná o tom začít mluvit.

Bála se, že po mluvení o věcech skutečného světa, by tenhle «manželský život» byl jen jako chatrný výplod její představivosti. Pro nynější Asunu byla její jediná, nejdůležitější skutečnost tyhle něžné dny v lesním domově; i kdyby bylo nemožné uniknout z tohoto světa, až by jejich skutečná těla přivítala smrt, byla by stejně spokojená, dál by takto dokázala žít až do úplného konce, bez výčitek.

Proto by se z toho snu ještě neměla probudit - myslela si Asuna a jemně si protáhla ruku, pohladila Kiritovu spící tvář.

Rozhodně to byla dětská spící tvář.

V tu chvíli nebylo třeba pochybovat o Kiritově síle. Výjimečné množství zkušeností získaných během období beta testování, a také číselné staty získané díky pokračujícím bojům, jejich efektivní užití, jeho úsudek a odhodlání. Mohl sice prohrát s vůdcem Rytířů Krve, «Svatým mečem» Heathcliffem, ale Kirito byl nejsilnější hráč, jakého Asuna znala. Ať už mohla být bojiště jakkoliv ponurá, s ním po své straně by se nikdy necítila nervózní.

Ale když se teď dívala na stočeného ležícího Kirita, tak v ní vyvřel pocit, že je jen naivní a křehký mladší bratr, a snažil se prorazit z její hrudi. Pocit, že jej musí ochránit.

Jemně dýchala, naklonila se, překryla Kiritovo tělo svou paží. Tlumeně zašeptala: „Kirito-kun... Miluju tě. Zůstaň se mnou napořád, dobře?“

V tu chvíli se Kirito lehce zachvěl, pomalu otevíral oční víčka. Pár si vyměnil pohledy, jejich tváře těsně před sebou.

„Váá!!“

Asuna se hořečně odtáhla. Na posteli si klikla a promluvila, její tvář měla šarlatovou barvu: ,Do-Doré ráno, Kirito-kun. ...Slyšel... Jsi to teď?“

„Dobré ráno. Teď... Eh, ono se něco stalo?“

Kirito zrovna vstal a odpověděl, zatímco se snažil potlačit zívnutí. Asuna divoce mávala rukama.

„N-Ne, nic se nestalo!“

Když dokončili snídani složenou z volských ok, žitného chleba, salátu a kafe, a během několika vteřin uklidili stůl, Asuna zatleskala rukama.

„Takže! Kde si budeme dneska hrát?“

„Ale ty,“ usmál se kysele Kirito.

„Nemluv o něčem takovým tak otevřeně.“

„Ale každej den byl tak zábavný, víš,“ to byly Asuniny opravdové a čiré myšlenky.

Jen pomyšlení zpět přineslo bolavé vzpomínky, ale během roku a půl, od doby, kdy se stala vězněm v SAO, až poté, kdy se zamilovala do Kirita, Asuna kovala a upevňovala své srdce.

Obětovávala spánek, aby posílila své úrovně skillů, byla vybrána za zástupce vedoucího čistící gildy, Rytířů Krve, vrhala se do labyrintů v takovém tempu, že i členové se občas vzdali.

V jejím srdci byla jen touha po vyčištění hry a úniku; tudíž všechny další aktivity, které se toho netýkaly, považovala za zbytečné.

Tyhle myšlenky se jí honily hlavou. Asuna si nemohla pomoct a litovala, že nenarazila na Kirita dřív. Dny poté, co jej potkala, byly tak živé, tak plné překvapení, že předčily dokonce i její předchozí život ve skutečném světě. Pokud by to bylo s ním, pak by čas zde strávený mohl být celý považován za vzácné zkušenosti.

To proto Asuna, když konečně měli dny, kde mohli strávit čas spolu, přemýšlela o každé jediné vteřině jako o vzácném drahokamu. Chtěla, aby šli jako pár na více a více míst spolu a mluvili o spoustě různých témat.

Asuna si položila ruce na pas a promluvila, rty našpulené: „Takže Kirito-kun nechce dneska nikam jít a hrát si?“

V odpověď se Kirito široce usmála a mávl levou rukou, vyvolal tak mapu. Přepnul ji do viditelného módu, ukázal ji Asuně. Na mapě bylo rozložení lesů a jezer podlaží.

„Asi někde tady.“

Ukázal na kout lesu, nepříliš daleko od jejich domova.

Jako jedno z nižších podlaží bylo dvaadvacáté podlaží přirozeně dost široké. Průměr celé oblasti byl nejspíš přes osm kilometrů. Uprostřed leželo obrovitánské jezero a na jeho jižním pobřeží bylo hlavní město, vesnice «Korál». Na severním pobřeží se nacházel labyrint. Zbytek oblasti byl pokryt krásným jehličnatým lesem. Malý domek patřící Asuně a Kiritovi se nacházel v oblasti na jižním kraji podlaží, a Kirito teď zrovna ukazoval na severovýchod, stěží dva kilometry daleko.

„No, jde o drb, co jsem včera slyšel ve vesnici... V téhle části, kde les houstne... Se zřejmě objevuje ,To'.“

„Heh?“ odpověděla pochybovačně Asuna nepatrně se usmívajícímu Kiritovi.

„Co se objevuje?“

„...Duch.“

Na okamžik zůstala beze slov, ale pak se plaše zeptala: „...To jako monstrum astrálního typu? Něco jako přízrak nebo banshee?“

„Ne, je to pravý. Hráč... To je, lidský duch. Zřejmě žena.“

„Ááh...“ Asuna se proti své vůli zašklebila. Při podobných tématech byla Asuna ovlivněná více než většina ostatních lidí. Byla na tom tak zle, že si vymýšlela náhodné důvody, aby nemusela čistit labyrint v podobě starého zámku táhnoucí se přes šedesáté páté a šedesáté šesté podlaží, zámek známý pro svoje hororové téma.

„A-ale víš jak, tohle je virtuální svět hry. Něco jako - vycházející duch, něco takovýho by se nikdy nestalo,“ nutila se usmívat, když začala vehementně protestovat.

„Zajímalo by mě, jak moc je to pravda...“

Ale Kirito, který věděl, jak slabá je Asuna proti duchů, začal nadšeně útočit.

„Například... Hráč, který zemřel s nenaplněnou lítostí, posedl stále připojený Nerve Gear a zapnul ho... Toulá se po pláních, noc po noci...“

„Nech toh-!“

„Vahaha, promiň, to byl jen špatnej vtip. No, pochybuju, že se duch vážně objeví, ale jestli někam jdeme, tak je lepší zamířit na místo, kde by se mohlo něco zajímavého stát, ne?“

„Áááh...“

Zatočila rty do špulení a soustředila svůj pohled z okna.

I když se blížila zima, počasí bylo vážně pěkné. Sluneční světlo se zdálo být teplé a příjemné, padalo na trávník na zahrádce. Čas, který se hodil ze všeho nejméně na takové události jako objevení ducha. Díky tomu, jak byl Aincrad vystaven, bylo nemožné přímo vidět slunce jindy než brzy ráno a večer, ale díky dostatečnému osvětlení prostředí byly pláně jasně ozářeny.

Asuna se otočila zpět ke Kiritovi a odpověděla, hlavu měla vysoko zdviženou.

„Dobře, pojďme. Jako důkaz, že něco jako duch rozhodně neexistuje.“

„A to je ono. - Jestli ho nenajdeme dneska, půjdeme příště uprostřed noci, jo?“

„Ano náhodou!! ...Pro takovýho surovce nebudu dělat žádný jídlo.“

„Gah, vyškrtni to. Nic jsi neslyšela.“

Naposledy se na Kirita zamračila a pak se Asuna pustila do smíchu.

„Dobře, tak doděláme přípravy. Budu grilovat rybu, takže Kirito-kun, nakrájej chleba, jo?“

Rychle dala do obědové krabice rybí burgery a bylo devět ráno, když odešli z domu.

Vykročili na trávník na zahradě, Asuna se otočila na Kirita a promluvila: „Hele, nech mě se svézt na tvých ramenech!“

„Svézt tě na mých ramenech!?“ odpověděl Kirito neuváženě, vracel otázku.

„Víš jak, dívat se pořád ze stejný výšky je nuda. Se fyzické statem síly Kirita-kun by to měla být hračka, že jo?“

„No, to asi jo... Bóže, kolik ti je...“

„Věk s tím nemá nic společnýho! Není to v pořádku? Stejně se nikdo nedívá.“

„D-dobře, asi...“

Ohromený Kirito si dřepl dolů a otočil se zády k Asuně, přitom vrtěl hlavou. Nadzvedla si sukni a zvedla nohy na jeho ramena.

„Tak můžeme. Ale jestli se otočíš, tak tě bouchnu, abys věděl.“

„Nepřeháníš to trochu...?“ reptal Kirito, zatímco se rychle zvedl, díky čemuž rychle změnila úhel pohledu.

„Váá! Podívej, odsud je vidět i jezero!“

„Nevidím to!!“

„Tak ti potom udělám to samý.“

„...“

Položila ruce na Kiritovu hlavu, která byla díky momentálním událostem náhle vyčerpaná, a oznámila: „Tak, je čas vyrazit! Nastavit kurz, sever až severovýchod!“

Nadšeně se smála na Kiritových ramenech; ten se pomalu rozešel. Asuny byla schopná porozumět tomu, jak vzácné tyto dny byly, kdy mohli žít společně. Bezvýhradně věřila, že tohle je doba, kdy se cítila nejvíc «naživu» za celých těch sedmnáct let jejího života.


Courali se podél cesty - no, jediný Kirito vlastně vynakládal nějaké úsilí, ale - po asi deseti minutách se konečně objevilo jedno z mnoha jezer pokrývajících dvacáté druhé podlaží. Nejspíš byli vylákáni příjemným počasím; od rána už zde bylo několik hráčů, kteří se vrhali do jezera, lákali ve vodě na návnady. Cesta se zatáčela kolem jezera, mířila do kopce, poměrně daleko od jezerního pobřeží. Když šli kolem, hráči, kteří si jich všimli, se otočili a zamávali. Zdálo se, že se všichni, koho viděli, smáli, a někteří i hlasitě.

„...Tohle rozhodně není, že by se nikdo nedíval!!“

„Ahahaha, takže tu jsou lidi... No tak, Kirito-kun, taky jim zamávej.“

„To ani náhodou neudělám.“

I přes své stížnosti nevydal Kirito jediný náznak toho, že by chtěl Asunu pustit. Asuna pochopila, že bych vývojem událostí docela pobavený.

Cesta se brzy stočila dolů a doprava, mířila dál do hlubokého lesa. Proplétali se mezerami mezi ohromnými jehličnatými stromy připomínajícími cedry, které se tyčily nad všechno ostatní, pomalu se procházeli. Šumění listů, šelest malé říčky, štěbetání ptáčků. Všechny tyto zvuky sloužily k dokreslení lesní scenérie, zabarvené v barvách podzimu.

Asuna se podívala k vrcholkům stromů, které se zdály být blíže než obvykle.

„Ten strom je fakt vysokej... Hele, myslíš, že bys po něm dokázal vylézt..?“

„Hm... Mm...“ v odpověď na Asunin dotaz Kirito chvíli přemýšlel.

„Je to nejspíš za limity systému... Chceš to zkusit?“

„Né, necháme to na příště. - A když už myslím na lezení.“

Asuna si protáhla těla, zatímco seděla na Kiritových ramenech, a podívala se ke vnějšímu kraji Aincradu, skrz mezery mezi stromy.

„Tyhle věci u kraje, ty, co vypadaj jako podpora, ty jsou spojený s dalším podlažím, že jo? Zajímalo by mě... Co by se jen stalo, kdybychom po nich vylezli?“

„Ach, to už jsem zkoušel.“

„Éééh!?“

Ohnula své tělo, otočila se a podívala se na Kirita.

„Proč jsi mě taky nepřizval.“

„No, to bylo v době, kdy jsme se ještě moc dobře neznali.“

„Co, to proto, že Kirito pořád utíkal.“

„...T-to jsem vážně dělal?“

„Je to tak. Vždycky jsem tě zkoušela pozvat, ale ty jsi se mnou nechtěl jít ani na čaj.“

„T-to je... No, mimochodem.“

Aby se navrátil ke konverzaci, která od původní dost odbočila, Kirito pokračoval: „Kdybys soudila jen podle výsledku, byl to jen neúspěch. Lezení po částech, kde byly skály více rozeklaný, bylo překvapivě lehký, ale po asi osmi metrech lezení se vyvolala chybová zpráva, s tím svým ,Za tuto oblast nemáte přístup' a nasrala mě.“

„Ah ah ha, podle očekávání nejde podvádět, co.“

„Není se čemu smát. Moje ruce z šoku uklouzly a já krásně spadl...“

„E-eh!? Nezemřel bys z tohohle normálně?“

„Jo. Myslel jsem, že je po mně. Kdybych se o tři vteřiny opozdil s Teleportačním krystalem, stal bych se novým odvedencem na seznamu hráčů zabitých v akci.“

„Bóže, to bylo nebezpečný. Už to nikdy nezkoušej, jasný?“

„To jsem chtěl říct!“

Dál se pomalu procházeli a bezcílně si povídali; mezitím les zhoustl. Dokonce i výkřiky nepolapitelných ptáků kolem, stejně jako sluneční světlo, které procházelo skrz vrcholky stromů, začaly mizet.

Asuna se znovu rozhlédla kolem a zeptala se Kirita: „Hele, to... Místo v tom drbu, kudy to je?“

„No, to je...“ Kirito mávl rukou a zkontroloval jejich pozici na mapě.

„Ach, jsme už dost blízko. Za pár minut tam budem.“

„Hmm... Hele, o tomhle případu, byly tam i nějaký detaily?“

Vlastně to ani nechtěla slyšel, ale nevědomost ji prostě znepokojovala, nutila ji se zeptat.

„No, asi před týdnem jeden hráč tesař přišel někam sem, aby nasbíral nějaká polena. Dřevo, který se dá sklidit z tohodle lesa má dost dobrou kvalitu, a tak zatímco byl hráč ponořenej do svýho úkolu, setmělo se... Hráč pospíchal, aby se vrátil, ale zakrytý stínem stromů... Letmě spatřil bílou.“

„...“

Tohle už byl pro Asunu vrchol, ale Kirito nemilosrdně pokračoval.

„Hráč byl nervózní, protože si myslel, že je to monstrum, ale očividně nebylo. Byl to člověk, nebo spíš malá dívka, podle toho, co hráč říkal. Dlouhé černé vlasy na bílém oděvu. Pomalu šla k lesnímu háji. Jestli to nebylo monstrum, mohl to být jen hráč, myslel si ten hráč a zíral ni ni.“

„...“

„- Nebyl tam kurzor.“

„Éé...“ z jejího hrdla neúmyslně vyšlo jemné vykřiknutí.

„To ani není možný. Myslel si to, a přibližoval se k ní. Dokonce na ni zkoušel volat. Když to udělal, dívka se přestala hýbat... Pozvolna se k němu otočila...“

„T-t-to je ohr...“

„Pak si toho ten muž konečně všiml. Měsíční svit zářil na její bílé oblečení, stromy vedle ní - vše se dalo vidět skrz ni.“

„--!!“ zadusila výkřik a pevně se chytila za Kiritovy vlasy.

„Jestli se otočí, tak je to můj konec, pomyslel si a běžel pryč. Konečně se dostat dost daleko, aby viděl světlo vesnice, došlo mu, že je v bezpečí a zastavil se... Sípal, otočil se, aby se podíval za sebe...“

„--h!?“

„A tam nikdo nebyl. A pak žil šťastně až do smrti.“

„...Ki-Ki-Kirito-kun, ty idiote-!!“

Seskočila z jeho ramen, pozvedla pěst, a vážně se připravila k tomu, aby mu vypálila ránu do zad - a přesně v tu chvíli.

Hluboko z hloubi lesa, temného, ač bylo stále kolem poledne, s odstupem od dvojice, se na ně zadívalo něco bílého ze strany kmene jehličnatého stromu.

Přepadena zlověstnou aurou ztuhla Asuna strachy. I když ne tolik jako Kiritovy, i Asuniny dovednosti vnímání byly dost vybroušené díky zkušenostem. Pasivním přepnutím užití skillu na zapnutí mohla zlepšit jasnost čehokoliv, na co se soustředila.

Zdálo se, že se něco bílého třepotá ve větru. Nebyla to rostlina. Ani kámen. Ale látka. Nebo přesněji, byly to jednodílné šaty s odlišenými proužky. Z lemu vykukovaly dvě hubené dlouhé - nohy.

Dívka stála nehybně. Skoro jak to Kirito popisoval, byla to mladá dívka v jednodílných bílých šatech, nehybná, tiše se dívajíc na dvojici.

Cítila se malátně, jak jí její vědomí opouštělo, ale přesto nějak zvládla Asuna otevřít ústa. Vyšel z ní chraplavý šepot: „Ki... Kirito-kun, támhle.“

Kirito rychle následoval Asunin pohled. Náhle, on taky, ztuhl.

„T-to musí být lež...“

Dívka se nepohnula. Stála stěží deset metrů od páru, její pohled se na ně upíral. V tu chvíli Asuna sbírala síly, myslela si, že určitě omdlí, pokud se dívka nějak přiblíží.

Dívčino tělo se houpalo - vrávoravě. Jako mechanická panenka, které došla energie, klesla na zem, ten pohyb se nepodobal lidské bytosti. Kolem se mírně rozneslo žuchnutí.

„Není...“

V tu chvíli Kirito přimhouřil oči.

„Možný, aby tohle byl duch!!“ zakřičel, když vyběhl.

„Po-počkej, Kirito-kun!“

I když Asuna zůstala vzadu a naléhala, aby zastavil, Kirito běžel ke spadlé dívce, ani se nepodíval zpět.

„Bóže!!“ Asuna se neochotně postavila a běžela za ním. I když se její srdce stála třáslo, nikdy předtím neslyšela o tom, že by duch mohl omdlít a spadnout. Tohle mohl být jen nějaký hráč.

O několik vteřin později, když doběhla ke stínu pod jehličnatým stromem, kolébala se už dívka v Kiritově náručí. Stále byla v bezvědomí. Její oči, lemované dlouhými řasami, byly stále zavřené, paže jí neprůbojně visely přímo dolů. Pozorně si prohlédla její postavu, zabalenou v jednodílných šatech, a ujistila se, že v žádném případě nebyla průsvitná.

Strana 191, Kirito s Asunou našli „ducha“

„J-je v pořádku?“

„Hmm...“

Kirito se díval do dívčiny tváře a promluvil: „No, upřímně... V tomhle světě není potřeba dýchat, a ani srdce nebijou...“

V SAO může být většina fyziologických funkcí reprodukována, ale byla opomenuta. Je možné se úmyslně nadechnout, aby se do dýchacího ústrojí dostal pocit proudícího vzduchu, ale avatary nepotřebovaly neustále podvědomě dýchat, a ani to nedělaly. Podobně tomu tak bylo i u tlučení srdce, i když se objevoval pocit, že tluče silněji, při napětí či vzrušení, nešlo cítil tlukot srdce někoho jiného.

„Ale i tak nemizí... Takže by měla být pořád naživu, myslím. Ale tohle... Je rozhodně zvláštní...“ při konci věty naklonil Kirito hlavu ke straně.

„Co je zvláštní?“

„Nemůže to být duch, když se jí můžu takhle dotknout. Ale i tak, kurzor... Nevychází...“

„Aha...“

Asuna se ještě jednou zaměřila na to, jak vidí dívčinu formu. Ale přesto se kurzor, který se vždy objevoval při zaměření dynamických předmětů v Aincradu, jako hráčů, monster nebo NPC, tentokrát neobjevil. Byl to fenomén, který dosud ještě nikdy nenastal.

„Je to možná bug nebo něco takového?“

„To bude asi ono. V podobné situaci bychom v normální netové hře zavolali GM, ale tady v SAO žádní nejsou... Ale i tak, není to jen ten kurzor. Na hráče vypadá moc mladá.“

To byla pravda. Tělo podepřené Kiritovými pažemi bylo neobvykle malé. Zdálo se, že jí nemůže být víc než deset let. Při nastavení Nerve Gearu by mělo být věkové omezení, kdy by bylo nemožné se zaregistrovat pro děti, nejspíš pod věkovou hranicí třinácti let, aby nemohly Nerve Gear používat.

Asuna mírně natáhla ruku a pohladila dívčino čelo. Bylo lehce studené a na dotek jemné.

„Proč je... Tady dívka, takhle mladá, v SAO...?“

Pevně se kousal do rtů, a když vstával, řekl: „Zatím ji nemůžeme tady jen tak nechat. Třeba něco zjistíme, až se probudí. Vezmeme si ji zpátky s sebou.“

„Jo, to je fakt.“

Kirito se postavil, dívku držel v náručí. Asuna se krátce podívala po okolí, a kromě toho velkého hnijícího pařezu nic nenašla, nic, co by vysvětlovalo dívčinu přítomnost v téhle oblasti.


Téměř celou cestu běželi, ale dívka nenabyla vědomí ani poté, co opustili les a vrátili se zpět domů. Položili dívku na Asuninu postel a přikryli ji pokrývkou. Dvojice se posadila, jeden vedle druhého, na přilehlou postel, která patřila Kiritovi.

Ve vzduchu panovalo krátké ticho, než Kirito nenuceně prolomil mlčení: „No, jestli si něčím můžeme být jistí, tak to není NPC, když jsme ji sem zvládli dostat.“

„Jo... To je pravda.“

NPC pod kontrolou systému měla určený určitý rozsah pozice, kam se až mohli dostat, a proto se přemisťovat hýbat podle přání hráčů. Pokud by se jich někdo pokusil dotknout či je držet, během několika vteřin by se objevilo ohlášení o harašení, což by hráči přivodilo bolestivý šok a odhodilo by jej to.

Lehce přikývl na Asunin souhlas a dále pokračoval se svými dedukcemi.

„Taky to není začátek nějakého úkolu. V tom případě by se obnovilo okno s úkoly ve chvíli, kdy jsme se jí dotkli. ...Jinými slovy, tohle dítě musí být hráč, co se ztratilo... To je alespoň nejrozumnější vysvětlení.“

Rychle se podíval na postel a pokračoval: „Nemá na ruce krystal, nejspíš neví, jak se tu má kolem pohybovat, věřím, že nikdy nevyšla na pláně a jen zůstala ve «Startovním městě». Nevím, proč šla až na takovýhle místo, ale ve Startovním městě bychom mohli najít někoho, kdo ji zná... Možná by tam mohli dokonce být její rodiče nebo opatrovník.“

„Jup. Taky si to myslím. Nevěřím, že by se takhle mladý dítě mohlo vůbec samo přihlásit. Nejspíš přišla se svojí rodinou nebo někým takovým... Vážně doufám, že jsou v pořádku,“ trochu zápasila s poslední větou a otočila se čelem ke Kiritovi.

„Hele, měla by se uzdravit, že jo?“

„Ach. Jestli ještě nemizí, tak musí být pořád napojená na Nerve Gear. Její stav je asi blízko spánku. A proto se dřív nebo později probudí... Určitě,“ Kiritova slova byla zabarvená nadějí zatímco energicky kýval hlavou.

Asuna se postavila a klekla si před postel, na které spala dívka, natáhla k ní pravou ruku. Jemně pohladila dívčinu hlavu.

Byla to rozhodně krásná dívka. Spíš než lidskému dítěti se její působení podobalo víle. Její pokožka byla podobná alabastru, jemná a sněhově bílá. Její dlouhé černé vlasy elegantně zářily a s jejími exoticky vypadajícími rysy by byla, bez pochyb, okouzlující, kdyby otevřela oči a usmála se.

I Kirito se přiblížil, sklonil se za Asunou. Váhavě natáhl svou pravou ruku a pohladil dívku po vlasech. „Nevypadá na deset... Spíš asi tak na osm?“

„Asi tak nějak... Je to nejmladší hráč, jakého jsem kdy potkala.“

„To je fakt. Předtím jsem se potkal s krotitelkou zvěře, ale i ta byla nějak kolem třinácti.“

Asuna, která o tomhle ještě nikdy neslyšela, se instinktivně zadívala na Kirita.

„Hmm, takže jsi měl takhle roztomilou kamarádku, jo.“

„Ach, sem a tam si trochu píšeme... N-ne, to je všechno, nic dalšího není!“

„Ale ale. Kirito-kun je přeci jenom pomalejší.“

A prudce se odvrátila.

Protože cítil, že se konverzace řítí zvláštním směrem, Kirito se postavil a promluvil: „Ach, už je takhle pozdě. Měli bychom se najíst.“


„Ohledně tý historky, rozhodně mi potom řekneš všechny detaily, jen abys věděl.“

Ještě jednou se zadívala na Kirita a vstala; prozatím se Asuna rozhodla nechat tu záležitost ladem.

„No, dáme si ten zabalený oběd. A ještě k tomu udělám nějaký čaj.“

Pozdní podzimní odpoledne mírumilovně pominulo, a i když už nadešel čas, kdy karmínové světlo plynoucí ze slunce za vnějším krajem začínalo blednout, dívka se ze svého spánku stále neprobudila.

Závěsy byly zatažené a lampa na zdi zažehnutá, Kirito se vrátil ze svého výletu do vesnice. Tiše zavrtěl hlavou a tím vyslovil svůj neúspěch při hledání jakýchkoliv vodítek ohledně dívky.

Nebyli zrovna v nejlepší náladě, aby si užili pořádnou večeři, a tak se pár rozhodl pro jednoduché jídlo složené z polévky a chleba. Kirito se začal probírat různými novinami, které koupil.

I když se tomu zde říkalo noviny, na rozdíl od těch ze skutečného světa, kde jsou kousky papíru svázané, ale místo toho byly zdejší noviny z jednoho kousku pergamenu, velikostně podobné časopisu. Byly uspořádány podobně jako systémové okno, ale díky editaci, která se podobala editaci webových stránek, mohly být použity k uspořádání a zobrazení informací.

I obsah byl podobný stránkách o hrách vytvořených hráči, sestavoval se z různých témat: novinky, příručky pro začátečníky, časté dotazy, seznam předmětů atd. Mezi nimi byly i Ztráty a nálezy / sekce s otázkami a odpovědmi, na které se pár zaměřil. Mysleli si, že je možné, že někdo bude dívku hledat. Nicméně -

„...Nic, co...“

„Nic, hm...“

Strávili desítky minut procházením celých novin. Vyměnili si pohledy a uvolnili napětí v ramenech. Už nemohli dělat nic, dokud se dívka konečně neprobudí a nevysvětlí okolnosti.

V normální noc by zůstali dlouho vzhůru a měli dlouhou nesmyslnou konverzaci, hráli by jednoduché hry, možná by dokonce šli na noční procházku, nebo by dělali jednu z dalších mnoha aktivit, kterou často nedělají; ale ani jeden z nich na něco podobného neměl dnes v noci náladu.

„Dneska už den asi uběhl.“

„Hm. Asi jo,“ uznala Asuna Kiritova slova s přikývnutím.

Vypnuli světla v obývací místnosti a přesunuli se do ložnice. Dívka zabírala jednu z jejich postelí a jeden z nich by musel spát s tím dalším - no, to už se stejně každou jinou noc stávalo, ale - a rychle se převlékli do pyžam.

Uhasili i lampu v ložnici a pár si lehl na postel.

Kirito rozhodně ovládal několik zvláštních unikátních schopností; a zdálo se, že spát lehce a dobře patří mezi ně. Když měla Asuna náladu na povídání a otočila se, už slyšela klidný zvuk dýchání ve spánku.

„Bóže,“ zamumlala tiše ve svém zklamání, převrátila se na druhou stranu, čelem k posteli, na které ležela dívka. V bledě modré temnotě spala černovlasá dívka stejně tvrdě jako předtím. I když se předtím vědomě nepokusila myslet na dívčinu minulost, její myšlenky se samovolně rozběhly tím směrem, když se na ni dál dívala.

Pokud dosud žila s nějakým opatrovníkem, jako rodičem nebo sourozencem, tak to bylo v pořádku. Ale pokud přišla do tohoto světa sama a strávila ty dva roky ve strachu a odloučení - pro pouze osmi či devítileté dítě musely být ty dny nesnesitelné. Pokud by ona byla v té situaci, nejspíš by si nedokázala uchovat zdravý rozum.

Možná že - Asuna se blížila k nejhoršímu možnému úsudku. Možná, že důvod, proč se toulala v tom lese a omdlela do bezvědomí, byl ten, že měla nějakou poruchu mysli. Samozřejmě, že v Aincradu nebyli žádní psychiatři; a ani žádní systémoví administrátoři, kteří by poskytli pomoc. Nejoptimálnější vyhlídky ukazovaly, že hra se vyčistí nejdříve za půl roku, a Asuna s Kiritem nemohli ničeho sami dosáhnout. Díky tomu, že oba teď chyběli na předních liniích, se počet hráčů jejich úrovní snížil o dva a vytvoření vyvážené party je také o něco těžší.

Ať už ta dívka trpěla jakkoliv moc, ona neměla schopnost ji zachránit - když si to Asuna uvědomila, ucítila trýznivou bolest ve své hrudi. Bezděčně vstala z postele a přesunula se ke spící dívce.

Chvíli ji hladila po vlasech, pak Asuna opatrně nadzvedla pokrývky a lehla si vedle ní. Oběma rukama pevně objala její malé tělo. I když se dívka nepohnula ani o jediný centimetr, zdálo se, že se její výraz obměkčil. Asuna tiše zašeptala. „Dobrou noc. Bylo by hezký, kdyby ses zítra probudila...“

Část druhá[edit]

Koupala se v bílém ranním světle; do Asunina ospalého vědomí vklouzl příjemný tón. Byl to její budík se zvukem hoboje. Zahalena unášejícím pocitem na pokraji probuzení se Asuna pustila dále do melodie, zvláštně plné nostalgie. Zanedlouho se osvěžující ozvěny strunných nástrojů a hlavního rytmu z klarinetu prolínaly, spolu se slabým broukajícím hlasem -

- Broukání?

Ona nezpívala. Asuna v mžiku otevřela oči.

V její náruči měla černovlasá dívka zavřená víčka... Broukala si spolu s melodií Asunina budíku. Dívka nevynechala ani jediný takt. Ale to bylo nemožné. Asuna nastavila, aby byl budík slyšitelný jen pro ni, a tak nikdo nemohl dosáhnout toho, aby zpíval spolu s melodií v její hlavě.

V jakémkoliv případě se Asuna rozhodla tyhle pochyby prozatím odložit. Raději -

„Ki-Kirito-kun, bóže, Kirito-kun!!“

Nepohnula se ani o centimetr a volala na Kirita, který spal v posteli za ní. Brzy se ozvalo Kiritovo tiché mumlání, jak se budil.

„...Ránko. Stalo se něco?“

„Honem, pojď sem!“

Palubky tiše zavrzaly. Přesunul svůj pohled na Asunu na postele a Kiritovy oči se okamžitě také rozšířily.

„Ona zpívá...!?“

„J-jo...“

Asuna lehce zatřásla dívkou ve své náruči a zavolala: „Haló, probuď se... Otevři oči.“

Dívka přestala hýbat rty. Brzy se její dlouhé řasy slabě zachvěly a pomalu se zvedly.

Mlhavýma černýma očima se dívala přímo do Asuniných, které byly hned před ní. Několikrát zamrkala a otevřela téměř bezbarvé rty, jen o kousíček.

„Aa... Uu...“

Zazněl dívčin hlas jako jemné kmitání stříbra, pomíjivě krásný zvuk. Asuna se posadila, stále držíc dívku.

„...Díkybohu, probudila ses. Víš něco o tom, no, co se ti stalo?“

Když na ni promluvila, dívka na několik vteřin dál zachovávala ticho, zatřásla svou hlavou v malých, krátkých pohybech.

„Aha... Jak se jmenuješ? Můžeš to říct?“

„Jmé...no... Mo...je... jméno...“

Dívka naklonila hlavu a pramínek jejích lesklých černých vlasů jí padl na tvář.

„Yu...i. Yui. To je... jméno...“

„Takže Yui-chan? To je hezké jméno. Já jsem Asuna. A tamto je Kirito.“

Když se Asuna otočila, dívka, která si říkala Yui, ji napodobila a přesunula svůj zrak. Její pohled se přesunoval od Asuny ke Kiritovi, který byl částečně nakloněný dopředu, a otevřela ústa: „A...una. Ki...to.“

Její rty se chvěly, když vyslovovala nespojité zvuky. Asuna cítila, jak se její strach z předchozí noci vrací. I když byl dívčin vzhled kolem osmi let; pokud byste připočetli čas, který uběhl od jejího přihlášení, už by jí mělo být kolem deseti let. Ale dívčina roztřesená slova jako by zněla od kojence, který si zrovna začal všímat svého okolí.

„No, Yui-chan. Proč jsi byla na dvacátém druhém podlaží? Možná, že tu máš někde kolem maminku nebo tatínka?“

Yui se podívala dolů a ponořila se do ticha. Na chvilku byla ticha, pak zatřásla hlavou dopředu a dozadu.

„Já... nevím... Já... nevím, nic...“


Usadili dívku na židli u jídelního stolu a nabídli jí teplé, sladké mléko. Dívka držela hrneček u hrudi oběma rukama a začala z něj usrkávat. Asuna ji sledovala koutkem oka a rozhodla se promluvit si o situaci s Kititem, dál od dívčiny.

„No, Kirito-kun. Co si myslíš...?“

Kirito si s vážným výrazem kousal spodní ret, ale se svěšenou hlavou brzy promluvil: „Nezdá se... Že by si něco pamatovala. Ale s těmi reakcemi... Jako kdyby měla poškozený mozek nebo...“

„Jo... Taky si to myslíš, hm...“

„Zatraceně.“

Kiritova tvář se pokroutila, měl slzy na krajíčku.

„V tomhle světě... Jsem viděl tolik hrozných věcí... Ale tohle je... Nejhorší. Prostě je to moc krutý...“

Když viděla, jak mu zvlhly oči, i Asuna cítila, jak jí něco praská v hrudníku. Obtočila své paže kolem Kirita.

„Bude to v pořádku, Kirito-kun. ...Když tu jsme, tak určitě něco... Můžeme udělat.“

„...Jo. To je pravda...“

Kirito zvedl hlavu a slabě se usmál, položil ruku na Asunino rameno a vrátil se k jídelnímu stolu. Asuna jej následovala.

Hlučně posunul židlí. Kirito si sedl vedle Yui a začal s ní jasným hlasem konverzaci: „Aah, Yui-chan. ...Můžu ti říkat jen Yui?“

Pozvedla hlavu od hrnku, Yui přikývla.

„Aha. Tak mi, Yui může říkat Kirito.“

„Ki... to.“

„Skoro, Kirito. Ki, ri, to.“

„...“

Yui nasadila složitý výraz a chvíli byla potichu,

„...Kiito.“

Kirito se usmál a položil ruku na Yuiinu hlavu,

„Možná je to trochu těžký. Takže mi říkej jinak, jak ti to přijde jednodušší.“

Yui se znovu na chvíli zamyslela. Ani se nepohnula, když Asuna vzala hrneček ze stolu a dolila do něj mléko.

Brzy Yui pomalu zvedla hlavu a podívala se na Kirita, plaše otevřela ústa: „...Tatínek.“

Pak se obrátila k Asuně: „Asuna je... Maminka.“

Asuna se neovladatelně roztřásla. Nevěděla, jestli si je jen dívka nespletla se svými opravdovými rodiči nebo možná - její rodiče v tomhle světě vůbec neexistovali, a místo nich chtěla je; ale než se začala vyrovnávat se svými podezřeními, pokusila se zoufale zadržet pocity, které jí naplňovaly srdce a snažily se vyhrnout ven; přikývla s úsměvem: „Správně... Tohle je maminka, Yui-chan.“

Když to uslyšela, Yui se poprvé usmála. Pod rovnou ofinou se její předtím bezvýrazné oči třpytivě zářily, a v tu chvíli se zdálo, že se barva vrátila do jejích panenkovských rysů.

„Uu...“

Naléhavě zadržovala slzy, které se jí v očích překypovaly, nějak zvládla zachovat svůj úsměv. Nadzvedla Yuiino malé tělíčko ze židle a pevně ji objala, Asuna cítila, jak uronila jedinou slzu naplněnou směsicí různých pocitů, a padala jí dolů po tváři.


Když dopila teplé mléko a snědla malý bochánek, tak byla Yui znovu rozespalá, její hlava se při sezení na židli začala houpat dopředu a dozadu.

Dívala se na dívčinu postavu, sama na druhé straně stolu; Asuna si třesoucí se rukou otřela oči a podívala se na Kirita vedle sebe.

„P-p...“

I když zvládla otevřít ústa, nedokázala správně vyjádřit slova, která chtěla.

„Promiň, netuším, co bych měla dělat...“

Kirito se díval na Asunu soucitnýma očima, brzy s povzdechem promluvil: „...Než se tomu dítěti vrátí vzpomínky, chceš tu zůstat a dávat na ni pozor, viď? Chápu... Tyhle pocity. Cítím to stejně. Ale i tak... Je to těžký rozhodování... Když to uděláme, nějakou dobu se nemůžem vrátit k dokončování hry, a s tím se prodlouží i doba, než tohle dítě bude osvobozené...“

„Jo... Tohle je přeci jenom pravda...“

Asuna začala přemýšlet, sebe nechala stranou. Nechtěla přehánět, ale Kiritova přítomnost jakožto čistícího hráče se tyčila nade všemi, poskytoval mapy prozkoumaných částí labyrintů, a ta kvalita daleko převyšovala mnoho jiných význačných gild, a to byl sólo hráč. I když to měla v plánu jen několik týdnů novomanželského života, přivlastňovat si Kirita bylo i tak dost, aby cítila vinu.

„Zatím udělejme to, co udělat můžeme.“

Podíval se na Yui, která začala dřímat, a pokračoval: „Napřed půjdeme do Startovního města a uvidíme, jestli najdeme rodiče nebo sourozence toho dítěte. Protože tolik jako hráč vyčnívá, určitě ji někdo přinejmenším pozná.“

„...“

Byl to rozumný závěr. Ale Asuna si všimla pocitů, že nechce být oddělena od dívky, hluboko uvnitř ní. Byl to život, kdy by mohla být sama s Kiritem, o kterém snila; ale nějak jí nevadilo, že by nakonec byli tři. Možná proto, že měla pocit, že by Yui mohla být jako dítě Kirita a jí... Když se dostala až k téhle myšlence, Asuna se polekala a vrátila se ke smyslům, červenala se až po uši.

„...? Co se děje?“

„T-to nic!!“

Asuna se otočila ke Kiritovi, který se tvářil podezřívavě, a zavrtěla hlavou.

„S-Správně. Až se Yui-chan probudí, půjdeme do Startovního města. Můžeme cestou něco dát i do koutku otázek a odpovědí v novinách.“

Stále se nedokázala podívat Kiritovi do tváře, mluvila rychle, zatímco uklízela stůl. Když se podívala na Yui, která spala na židli, možná to byla jen její představivost, ale její spící tvář vypadala jinak než včera, jaksi více poklidně.

Yui, kterou mezitím přesunuli na postel, spala celé ráno. Asuna se o ni obávala, jestli znovu neupadla do bezvědomí; ale naštěstí se vzbudila hned, jak byly přípravy k obědu hotové.

I když upekla ovocný koláč, který dělala jen málokdy, pro Yui, když se Yui usadila u stolu, spíše než o koláč se zajímala o sandwich s hojným množstvím hořčice, do kterého se Kirito vydatně zakusoval, čímž zmátla dvojici.

„Ach, Yui, tohle je vážně ostrý.“

„Uu... Chci mít, stejně jako tatínek.“

„Aha. Nezastavím tě, jestli ses už rozhodla. Všechno jsou zkušenosti.“

Podal jí sandwich, Yui se vší silou otevřela svá malá ústa a bez jediné chvilky zaváhání se pořádně zakousla.

Dvojice zadržela dech a sledovala ji, Yui, která žvýkala jídlo se zapeklitým výrazem, konečně hlasitě polka a zářivě se usmála.

„Je to dobrý.“

„Tahle má nějakou odvahu,“ usmál se i Kirito a rozcuchal Yui vlasy.

„Dáme si zápas s úplně hořícím jídlem na večeři.“

„Bóže, neunášej se tak! Ani náhodou něco takového nepřipravím!“

Ale pokud najdou Yuiiny zástupce ve Startovním městě, tak se vrátí jen oni dva. Pomyslela si Asuna a cítila v srdci záchvěv osamocení.

Asuna se otočila k Yui, která se rozhodla dojíst zbytek sandwiche a pila mléčný čas se spokojeným výrazem, pak promluvila: „Och, Yui-chan, pojďme odpoledne ven.“

„Ven?“

Dívala se přímo na Yuiinu zmatenou tvář a odmlčela se. Přemýšlela, jak to vysvětlit, když se do toho vložil Kirito.

„Půjdeme se podívat po kamarádech Yui.“

„Kamarádi... Co je to?“

V reakci na tu odpověď si instinktivně vyměnili pohledy. Bylo tu mnoho zvláštních znaků Yuiina «syndromu». Spíš, než aby ustupoval její mentální věk, se zdálo, že části jejích vzpomínek mizely.

Aby se jí zlepšil stav, bylo by nejlepší, kdybychom našli její opravdové zástupce... Říkala si Asuna, když se otočila čelem k Yui a odpověděla: „No, přátelé jsou lidi, co by mohli pomoct Yui-chan. Tak se připravíme.“

Yuiin výraz stále ukazoval náznak pochyb, ale přikývla a vstala.

Jednodílné bílé šaty, které dívka měla, s krátkými balónovými rukávky, vyrobené z úzké látky, vypadaly, že by v nich bylo dívce zima, zvlášť teď, na začátku zimy. Samozřejmě, pocity zimy, možná i chycení chřipky a utrpění nějakého zranění - takové věci se nestávaly; no, něco jiného by bylo, pokud byste se svlékli a vyrazili do chladné oblasti, ale - fakt, že vám to nebylo po chuti, se nezměnil.

Asuna se probrala seznamem svých předmětů, vyvolala silné oblečení, jeden kus po druhém, a když konečně našla svetr, který by dívce sedl, náhle zastavila.

Při oblékání oblečení byste normálně manipulovali s figurínou vybavení v okně statusu. Oblečení, tekutiny a podobné jemné předměty nebyly v SAO příliš dobře reprodukovány, a tudíž, spíš než jako se samostatnými, oddělenými předměty, se s oblečením nakládalo jako s částmi lidského těla.

Kirito si všiml Asunina zaváhání a zeptal se Yui: „Yui, co tvoje okno, umíš ho otevřít?“

Přesně podle očekávání naklonila Yui v neznalosti hlavu ke straně.

„No takže, zkus pohnout prstem na pravé ruce. Takhle,“ Kirito mávl prstem a pod jeho rukou se objevilo fialové obdélníkové okno. Yui jej sledovala a pak zkusila napodobit pohyb roztřesenou rukou, ale okno se neotevřelo.

„...Jak jsem si myslel, je to nějaký systémový bug. Ale i tak, že nedokážeš otevřít statusové okno je docela vážný... Takhle nemůžeš nic udělat,“ kousl se Kirito do rtů. Yui, která dosud mávala prstem pravé ruky, už začínala být otrávená, a tak tentokrát mávla levou rukou. A přesně v tu chvíli se jí pod rukou objevilo zářící fialové okno.

„Je venku!“

Yui se spokojeně usmála. Asuna si nad její hlavou vyměnila pohled s Kiritem, který byl zaražený překvapením. Už netušila, co se to děje.

„Yui-chan, nech mě se podívat,“ naklonila se Asuna a podívala se do dívčina okna. Ale statusové okno bylo obvykle skryté všem kromě majitele, a tak viděla jen prázdnou, holou obrazovku.

„Promiň, půjčím si tvou ruku.“

Asuna si vzala Yuiinu ruku do své, pohybovala jejím tenoučkým ukazováčkem a klikala v místě, kde tušila tlačítko pro viditelný mód. Díky jejímu přesnému zásahu se brzy objevily prvky obrazovky, spolu s krátkým zvukovým efektem. Obvykle byl i jen krátký pohled do statusového okna někoho jiného považován za silné porušení etikety, ale vzhledem k neobvyklým okolnostem se Asuna snažila nedívat a jen rychle otevřít inventář, ale...

„C-co je tohle!?“ vyhrkla v údivu, když se podívala na horní část okna.

Horní část obrazovky menu byla obvykle rozdělena do tří oblastí. Uspořádání vypadalo asi takhle: v úplně nejvyšší části bylo jméno ve znacích anglické abecedy, spolu s ním ukazatele HP a zkušenostních bodů. Pod tím, v pravé polovině, byla postava s vybavením, zatímco nalevo souhrn tlačítek s příkazy. Vzhled se dal přizpůsobit, pomocí různých ikon a podobných věcí, ale základní schéma se měnit nedalo. Na druhou stranu, v nejvyšší části okna Yui se ukazovalo jen zvláštní jméno «Yui-MHCP001», ovšem bez ukazatelů HP a zkušenostních bodů, a neobjevil se ani level. A i když tu Yui měla postavu s vybavením, tlačítka s příkazy byla drasticky omezena, zbyly jí jen «Předměty» a «Možnosti».

Kiritovi se Asunino ztuhnutí nějak nezdálo, tak se přiblížil a také se podíval do okna. Ztratil dech. Yui, která sama nevěděla, co se za abnormálností jejího okna skrývá, se zvědavě podívala na pár nad sebou.

„Je tohle taky... Bug v systému...?“ zamumlala Asuna. Z Kiritova hrdla uniklo hluboké zaúpění.

„Tak nějak... Spíš než bug to vypadá, jako kdyby to už od začátku mělo být takhle... Zatraceně, myslím, že jsem nikdy nebyl víc podrážděnej, že tu nejsou žádný GMka, než dneska.“

„Normálně v SAO není moc bugů ani lagů, a tak GM moc potřební nejsou... Ale asi nemá cenu se nad tímhle moc zamýšlet...“ pokrčila rameny Asuna, znovu hýbla Yuiiným prstem, otevřela tak inventář. Dala to něj svetr ze stolu, který vybrala, a předmět byl se zatřpytěním uskladněn v okně. Dále posunula název svetru k postavičce s vybavením, ,upustila' jej tam.

Se zvukovým efektem podobným zvonku bylo Yuiino tělo okamžitě obklopeno částečkami světla, kdy se světle růžový svetr přeměnil v opravdový předmět na jejím těle.

„Jůůů...“ s rozzářeným výrazem si Yui protáhla ruce a podívala se dolů na své tělo. Asuna pokračovala, vybrala sukni podobné barvy s černými punčochami a červené boty. To všechno také Yui vybavila, jedno po druhém, a pak konečně navrátila původní jednodílné šaty zpět do inventáře. Pak zavřela okno.

Po obléknutí vypadala Yui spokojeně, třela si tvář o načechraný povrch svetru a popotahovala sukni.

„Tak teda pojďme.“

„Um. Tatínku, nes mě.“

Yui bez zájmu o odpověď natáhla ruce. Kirito se při zvedání dívčina těla nesměle usmál. Přitom se podíval na Asunu a promluvil: „Asuno, jen kdyby náhodou, připrav se kdykoliv na boj. Neměli bychom jít ven z města, ale... Je to přeci jenom teritorium «Armády»...“

„Hm... Bude nejlepší, když budeme dávat pozor,“ přikývla Asuna a zkontrolovala si vlastní inventář. Spolu s Kiritem vyšli ze dveří. Bylo by dobré, kdyby našli opatrovníky dívky; tak se doopravdy cítila, ale představa, že by ještě nějakou dobu s Yui zůstala, se jí zvláštně líbila. Znali se jen jediný den, ale Yui zřejmě už obsadila něžnou část Asunina srdce.


Už tomu bylo mnoho měsíců od doby, kdy naposledy sešla na první podlaží, do Startovního města.

Asuna měla smíšené pocity, když nehybně stála poblíž východu teleportační brány. Prozkoumávala obří náměstí a ulice, které se za ním rozprostíraly.

Samozřejmě, tohle bylo největší město v Aincradu, a při porovnání zdejšího počtu nezbytných potřeb k chození na dobrodružství s ostatními městy, nemohla ostatní města vůbec soupeřit. Ceny byly všeobecně nízké, daly se tu najít všemožné hostince. Pokud byste soudili jen podle užitečnosti, pak tohle by bylo nejvhodnější místo pro vaši základnu.

Ale pokud byste si prohlídly Asuniny kontakty, zjistili byste, že ani jediný hráč s vysokým levelem nezůstal ve Startovním městě až do teď. Útisk od «Armády» byl jedním z důvodů, ale především to bylo proto, že když jste stáli na hlavním náměstí a dívali se k nebi, nemohli jste než si vzpomenout na to, co se tehdy stalo.

Začátek toho všeho byl stěží jen vrtoch.

Narodila se ze vztahu mezi podnikatelským otcem a učenou matkou, Asuna - Yuuki Asuna, byla vychovávána, podrobována očekáváním svých rodičů už od doby, kdy si začala všímat svého okolí. Oba její rodiče k sobě byli nemilosrdně neústupní a tvrdí, zatímco k Asuně se chovali mírně, a díky tomu se bála toho, jak by zareagovali, kdyby nežila podle jejich očekávání.

Její bratr byl nejspíš stejný. Asuna i její bratr chodili do soukromých škol vybraných jejich rodiči, a bez zádrhele získávali neustále ty nejlepší výsledky. Od doby, co její bratr konečně dosáhl věku k přijetí na univerzitu a odešel z domu, jediné, na co myslela, bylo naplnění očekávání jejích rodičů. Měla mnoho hodin zájmových aktivit, přátelila se jen s kamarády, které jí schválili rodiče, ale jak tak její život pokračoval, Asuna nakonec cítila, jak se její svět zmenšuje, jako kdyby byl postupně vypouštěn. Pokud bude pokračovat na té předurčené cestě - jít dál na střední školu a univerzitu, jaké jí vyberou rodiče, vezme si partnera vybraného rodiči, věřila, že by byla už zcela chycena ve výjimečně silné skořápce, dokonce ještě menší než kdysi, a už nikdy by z ní nedokázala uniknout; vždy byla sužována těmito obavami.

A proto, když byl její bratr zaměstnán ve firmě otce a vrátil se domů, mluvil tak nadšeně o Nerve Gearu a kopii SAO, kterou přes známosti získal, o tom, co by se stalo první světovou «VRMMO» hrou, tak dokonce i Asuna, která se nikdy dříve nedotkla ani televizní konzolové hry, cítila drobnou stopu zájmu o ten zvláštní nový svět.

Samozřejmě, kdyby to bratr použil ve svém vlastním pokoji, nejspíš by brzy zapomněla a už se nezajímala o věci, jako je Nerve Gear. Ale, díky špatnému načasování, musel jít její bratr na pracovní cestu do zahraničí, a to v ten první den, kdy mělo SAO začít poskytovat své služby. Asuna požádala bratra o vypůjčení, jen na jediný den, jen z vrtochu. Cítila touhu nahlédnout do světa, který nikdy dříve neviděla, to bylo vše -

A přesto se všechno změnilo.

I teď si dokázala vzpomenout na své rozjaření ten den, kdy se změnila z Asuny na ,Asunu', zjistila, že je v neznámé ulici, mezi lidmi, které nezná.

Ale vzápětí, když bůh prázdnoty sešel dolů a ohlásil onu smrtící hru, s nemožností odejít z tohoto světa, první věc, na kterou Asuna pomyslela, byl úkol z matematiky, na kterém ještě nezačala pracovat.

Pokud si nepospíší a nevyřeší jej, pak příští hodinu, hned další den, dostane vynadáno od svého učitele. Pro život, jaký dosud Asuna vedla, by to byl neúspěch, jaký by si nemohla dovolit... Ale samozřejmě, vážnost situace se nacházela na úplně jiné úrovni. Jeden týden, dva týdny, jak každý den nečinně míjel, neukázal se ani náznak pomoci z vnějšku. Držela se v ústraní v jednom pokoji v hostinci ve Startovním městě, krčila se na posteli. Asuna neustále zažívala směšné množství paniky. Sem a tam zaječela, dokonce mlátila do zdí, zatímco naříkala. Bylo zimní období její osmé třídy základní školy. Brzy bude mít zkouškové období, a poté nové školní pololetí. Být vykolejena z té cesty pro Asunu znamenalo to samé jako naprosté zničení jejího života.

Asuna trávila každý den mezi záchvaty, osvojila si tmavé, pochybné názory.

Než aby se obávali o její dětské tělo, její rodiče měli určitě hodně práce s tím, aby byli výjimečně zklamáni dcerou, která kvůli herní konzoli neuspěla ve zkouškách. Její přátelé, zatímco trpěli zármutkem, nejspíš litovali tu, která vypadla z jejich skupiny, nebo se tomu možná ošklíbali.

Když přešla přes kritické body mezi těmi tmavými myšlenkami, Asuna se konečně rozhodla - odejde z hostince. Nebude čekat na záchranu, ale unikne odsud pomocí vlastní síly. Stane se zachráncem, který této události přivodí konec. Pokud by si nevybrala tuto cestu, nejspíš by si už déle nedokázala udržet zdravý rozum mezi těmi lidmi kolem.

Asuna si připravila nějaké vybavení, zapamatovala celou příručku a zamířila si to na pláně. Čas na spaní pro každý den zkrátila na dvě, tři hodiny, a zbytek svého času byla ponořena do trénování. Výsledkem soustředění její přirozené inteligence a síle vůle do čistění hry bylo to, že brzy vstoupila na seznam hráčů s nejvyšším levelem. A tak se zrodila vášnivá šermířka, Asuna «Záblesk».


Ale zpět k přítomnosti. Uběhly dva roky, a nyní se sedmnáctiletá Asuna dívala na své bývalé já s hořkými pocity. Ne, ne jen na to dobu těsně poté, co začala hra. Na vše, co se stalo předtím, na to já, které žilo v tom pevném, zmenšujícím se světě, vzpomínala na tu část své minulosti se zoufalým bolestivým smutkem.

Nerozuměla tomu, co znamenalo «žít». Nemyslela na nic než na svou ideální budoucnost, a přitom obětovala svou přítomnost. To «teď» bylo k ničemu, jen aby přineslo dokonalou budoucnost, a tedy s jeho zánikem nezbude nic, co by mohlo zmizet uprostřed prázdnoty. Nebylo to dobré jen s jedním, nebo druhým. Vyvodila vážně, když sledovala svět SAO.

Ten, kdo se hnal za budoucností, by byl jako dříve ona, fanaticky postupující v čištění hry, zatímco ten, kdo by vázal jen na minulost, by se stále krčil v pokoji v hostinci. A ten, kdo by žil jen pro okamžik, by se hnal za průsvitným uspokojením jako kriminálník.

Ale i přes bytí v tomto světě, tu byli lidé, kteří si užívali přítomnost, vytvářeli si vzpomínky, jednu po druhé, a zároveň se snažili uniknout. Ten, kdo jí tohle naučil, byl černovlasý šermíř, kterého před rokem potkala. Touha po jeho způsobu života - ve chvíli, kdy jí tohle přišlo na mysl, se odstín jejího každodenního života změnil.

Nyní, i kdyby tomu bylo ve skutečném světě, měla pocit, že by dokázala rozbít tu skořápku. Věřila, že by dokázala žít sama pro svoje vlastní dobro. Pokud tahle osoba zůstane s ní-

Asuna se lehce přiblížila ke Kiritovi, objala ho s hlubokými pocity, když se díval dolů na ulice. Bolest, kterou znovu ucítila, když se dívala na kamennou střechu v nebi, byla nevýznamná, chabá věc.


Zatřásla hlavou, jako kdyby se snažila zbavit sentimentality. Asuna nakoukla do tváře Yui, kterou stále nesl Kirito.

„Yui-chan, pamatuješ si na ty budovy nebo na něco?“

„Uu...“

Se zamračeným výrazem se Yui podívala kolem na kamenné stavby, táhnoucí se z náměstí, a nakonec zavrtěla hlavou.

„Nevím...“

„No, Startovní město je přeci jenom zatraceně velký,“ řekl Kirito a rozcuchal Yui vlasy.

„No, pokud tu budeme procházet, něco se ti dřív nebo později vybaví. Zatím se podíváme na hlavní tržiště.“

„Asi máš pravdu.“

Oba přikývli a pár se rozešel k hlavní ulici na jihu.

Ale stejně - jak šla, Asuna se znovu podívala přes náměstí s pochybami. Bylo tu překvapivě málo lidí.

Teleportační náměstí Startovního města bylo tak široké, jak byste očekávali; před dvěma lety, při otevření serveru, se tam vešlo všech deset tisíc hráčů. Uprostřed toho prázdného prostoru vydlážděného kameny, ve tvaru dokonalého kruhu, se tyčí hodinová věž, v jejíž nižší části se třpytí teleportační brána. Kolem se rozléhají záhonky v soustředných kruzích okolo věže, s mnoha elegantními bílými lavičkami mezi nimi. Nebylo by vůbec zvláštní, kdyby to tu bylo plné lidí, kteří si chtějí užít zbytek tak krásného odpoledne; ale všechny lidské postavy byly buď u brány, nebo mířily k východu z náměstí, téměř nikdo nepostával nebo neseděl na lavičce.

Ve větších ulicích vyšších podlaží by teleportační brána přiváděla stále nové zástupy hráčů, kteří by si čile vyměňovali zvěsti, hledali členy party, zařizovali by si skromné pouliční stánky; a ve výsledku by díky všem těm lidem bylo i těžké jít, ale -

„Hele, Kirito-kun.“

„Hm?“

Kirito se otočil a Asuna se zeptala: „Kolik hráčů tu teď je?“

„Hmm, no... Počet žijících hráčů by měl být kolem šesti tisíc, a přibližně třicet procent je pořád ve Startovním městě, včetně «Armády»; takže něco kolem dvou tisíc, ne?“

„A nemyslíš si, že je tu teda nějak trochu moc málo lidí?“

„Když o tom takhle mluvíš... Možná jsou u tržiště?“

Ale když vstoupili na hlavní ulici z náměstí, a i když se přibližovali k tržišti, s obchody a vozíky po stranách, ulice zůstaly tiché. Náhodné nabídky od energických NPC obchodníků se marně ozývaly ulicemi.

Přesto našli muže sedícího pod velkým stromem uprostřed ulice. Asuna se k němu přiblížila a zkusila jej oslovit: „Ach, promiňte.“ Muž, který se díval nahoru na vrcholek stromu se zvláštně vážným výrazem, promluvil, jako kdyby jej otravovala, a ani nezměnil směr svého pohledu.

„Co je?“

„No... Jsou v téhle oblasti nějaká místa, kde by se hledali lidé nebo tak?“

Když to uslyšel, muž konečně přesunul svůj pohled na Asunu. Pečlivě si bez okolků prohlédl její tvář.

„Aha, takže ty jsi zvenčí.“

„Ach, ano. No... Tak nějak se snažíme hledat opatrovníky tohodle dítěte...“ ukázala na Yui za sebou, která začínala usínat v Kiritově náruči.

Muž byl oděný v jednoduché uniformě, díky které nebylo snadné rozpoznat jeho povolání. Mírně rozšířil oči, když se krátce podíval na Yui, ale brzy přesunul svůj pohled zpět k vrcholku stromu.

„...Ztracený dítě, co, to je vzácný. ...V kostele vedle řeky v sedmé oblasti na východě je hromada děcek, kteří si tam hrajou a žijou, zkuste to tam.“

„D-díky.“

Překvapilo ji, že dokázala získat tak slibnou informaci. Asuna se rychle uklonila hlavou. Když to udělala, pokusila se ptát dál: „Ééé... Co, co tu děláte? A taky, proč je tu kolem tak málo lidí?“

Muž se zašklebil a odpověděl, očividně ne až tak otrávený, jak se mohlo zdát.

„Tohle by mělo být přísně tajný tajemství, nebo bych to aspoň rád řekl. No, když už jste zvenčí... Podívej, vidíš to, že jo? Ta vysoká větev tamhle.“

Asuna sledovala, kam ukazoval mužův natažený prst. Přečnívající větve značných stromů u cesty byly jasně zabarvené v barvách podzimu, ale když jste se soustředili a dívali se na ně, mohli jste si všimnout několika žlutých plodů, pohupujících se ve stínech listů.

„Samozřejmě, stromy u cesty jsou nezničitelné předměty, takže i když na ně vylezeš, nesundáš z nich ani lísteček.“ Muž pokračoval: „Každý den, když ovoce padá dolů... Trvá jen několik minut, než shnije a zmizí, ale když to neprošvihneš a sebereš ho, můžeš ho za slušnou cenu prodat NPC. A taky dost dobře chutná.“

„Ahááá.“

Pro Asunu, která zdokonalila svůj kuchařský skill, byla diskuze o ingrediencích pozoruhodným zájmem.

„Za kolik tak jsou?“

„...Tohle nerozšiřuj. Pět Colů za kus.“

„...“

Když se podívala na mužův pyšný výraz, Asuna bezděčně zůstala beze slov. Byla překvapená, jak moc nízká ta cena byla. V tom případě, dřít se celý den tak, že bude celý den u tohoto stromu, moc neodpovídalo výsledkům.

„Aha, no... V tom případě se to moc nevyplatí, nebo spíš... Kdybyste porazil i jedinou housenku na pláních, dostanete třicet Colů.“

Ve chvíli, kdy to řekla, se tentokrát muž zadíval překvapeně. Neobvinil ji z toho, že to nemá v hlavě v pořádku, ale otočil se k Asuně s výrazem, který ukazoval, jak absurdní ta myšlenka je.

„To vážně říkáš? Kdybys šla a bojovala s monstry na pláních... Mohla bys zemřít, že jo.“

„...“

Asuna nedokázala vymyslet odpověď. Bylo to přesně, jak muž řekl; bojování s monstry bylo vždy doprovázeno nebezpečím smrti. Ale s Asuniným momentálním rozpoložením mysli to bylo jako se bát, že se dostanete do havárie při přechodu chodníku v reálném světě ve dne v noci; nemělo smysl se toho obávat.

Byl její vlastní smysl smrti v SAO otupělý, nebo byl muž až moc napjatý? To Asuna v tu chvíli nedokázala rozhodnout, a tak jen nehybně stála. Nejspíš ani jedno z toho nebyla pravda. Ve Startovním městě bylo to, co muž řekl, rozhodně považováno za zdravý rozum.

Vůbec si nevšiml Asunina složitého rozpoložení mysli a pokračoval: „A, co to bylo, proč tu nikdo není? Ne, že by tu nebyli. Všichni jsou namačkaní ve svých pokojích v hostinci. Přeci jen by se mohli potkat s Výběrčí silou Armády.“

„Vý-výběrčí... Co tím myslíte?“

„To je jen hezkej způsob, jak označit vydírání. Buďte na pozoru; tihle chlápci vás neušetří, i když jste zvenčí. Hele, vypadá to, že jedno padá... To je konec tohodle rozhovoru,“ zavřel muž ústa a vážně se díval k nebi. Asuna se rychle uklonila, všimla si, že Kirito byl během celého rozhovoru potichu, a otočila se.

Na tom místě byla Kiritova postava, soustředil se s vážným výrazem na žluté ovoce, výrazem ne nepodobným tomu, jaký měl uprostřed boje. Zdálo se, že udělá vše proto, aby získal další ovoce, které spadne.

„Nech už toho, bóže!“

„A-ale, vidíš, neotravuje tě to?“

Vzala Kirita na zátylek a rozešla se, přitom ho táhla za sebou.

„Ale, ale... A taky to vypadalo dobře...“

Táhla za ucho Kirita, jehož lítost stále přetrvávala, a donutila jej se otočit.

„Spíš než to, kudy je sedmá východní oblast? Vypadá to, že tam spolu žijí mladí hráči, tak tam zkusme jít.“

„...Jooo.“

Převzala od něj Yui, která už úplně usnula, a pevně ji chytila. Asuna si podrobně prohlížela mapu, zatímco dál stála vedle Kirita. Díky tomu, že vnější podoba Yui byla okolo deseti let, něco takového ve skutečném světě by způsobilo, že by jí během několika minut vypadla z náruče, ale díky kompenzaci z jejího parametru fyzické síly měla Asuna pocit, jako kdyby Yui nevážila víc, než jen polštář plněný peřím.

Deset minut šli jihovýchodním směrem po prostorných ulicích, stejně jako předtím jen stěží někoho potkali. Nakonec dorazili do rozlehlé oblasti podobné zahradě. Les širokolistých stromů s měnícími se barvami se sklesle koupal ve studeném větru brzké zimy.

„No takže, tohle je na mapě zobrazeno jako sedmá východní oblast, ale... Docela by mě zajímalo, kde je ten kostel.“

„Ah, není to tamhle?“

Za lesem, který se táhl na pravé straně cesty, si Asuna všimla osobité charakteristické věže a do toho místa upřela svůj zrak. Na špičce bledě modré střechy věže se třpytil kovový ankh, vytvořený z kombinace kříže a kruhu. Byl to nezaměnitelný znak kostela, který byl alespoň jeden v každém městě. A díky oltáři uvnitř bylo možné splnit různé požadavky jako vyjmutí unikátního útoku monstra, «Prokletí», a požehnání zbraním, se kterými se pak bojovalo proti nemrtvým monstrům. V SAO, kde nebyly téměř žádné prvky magie, by se to dalo považovat za nejtajemnější místo. A také, pokud jste pravidelně nabízeli Coly, mohli jste používat malou místnost v kostele jako náhradu za pokoj v hostinci.

„Po-počkej chvíli,“ zavolala bezděčně Asuna na Kirita, který se prostě chtěl rozejít ke kostelu.

„Hm? Co se děje?“

„Ehm, ne... No... Když tu najdeme Yuiiny opatrovníky, tak... Tu Yui-chan necháme, že...?“

„...“

Kiritovy černé oči změkly sympatií k Asuně. Přitáhl si ji pažemi blíže, jemně objal Asunino tělo spolu se spící Yui.

„Taky se s ní nechci rozdělit. Jak to jen říct... Díky Yui to vypadalo, jako že se ten lesní domek stal opravdovým domovem... No, takhle mi to připadalo... Ale není to tak, že už ji neuvidíme. Jestli se Yui vrátí vzpomínky, určitě nás přijde znovu navštívit.“

„Hm... To je pravda,“ přikývla mírně Asuna. Přitáhla si Yui, stále v její náruči, blíž a trochu se jí otřela o tvář. Pak se rozešla, své pocity si už rozhodla.

Budova kostela byla v porovnání s rozlohou města maličká. Byla to dvoupatrová budova s jedinou věží, která se chovala jako její symbol. Přesto bylo ve Startovním městě mnoho kostelů, a ty blízko teleportačního náměstí měly velikost menšího zámku.

Když došli k velkým dvojitým dveřím ve předu, Asuna pravou rukou zatlačila na jejich jedno křídlo, aby je otevřela. Samozřejmě, že kostel jakožto veřejné zařízení nebyl zamčen. Vnitřek byl ponurý, slabé světlo, které vycházelo jen z plamenů svíček na oltáři vepředu, osvětlovalo kamennou podlahu. Na první pohled tu nebyly žádné známky života.

Asuna natáhla horní část svého těla do průchodu a zavolala: „Haló, je tu někdo?“

I když dozněla i ozvěna jejího hlasu, tak se stále nikdo neukázal.

„To tu nikdo není...?“ naklonila hlavu ke straně. Kirito jí to tichým hlasem vyvrátil.

„Ne, jsou tu lidi. Tři v místnosti napravo, čtyři nalevo... A ještě víc na druhém podlaží.“

„...S detekovacím skillem poznáš i počet lidí za zdmi?“

„Od hodnoty devět set a osmdesát. Je to dost užitečný, taky by sis to měla navýšit.“

„Ani náhodou, trénink je tak nudnej, že bych se z toho zbláznila. ...A kromě toho, zajímalo by mě, proč se schovávají...“

Asuna tiše vstoupila dovnitř kostela. Okolí bylo zahaleno ve smrtelném tichu, ale tak nějak cítila přítomnost lidí, kteří tajili dechy.

„Haló, promiňte, někoho hledáme!“ zkusila zakřičet hlasitěji. A tehdy - dveře na pravé straně se jen o kousek otevřely, zazněl odtamtud slabý ženský hlas.

„...Vy nejste z «Armády», že ne?“

„Nejsme. Přišli jsme sem z vyšších podlaží.“

Asuna ani Kirito neměli své meče, a dokonce ani jediný kousek své výzbroje určené pro boj. Hráči z Armády měli na sobě své těžké uniformy neustále, a tak by měl každý poznat, že nejsou spříznění s Armádou, jen od pohledu.

Brzy se dveře se skřípáním otevřely. Ukázala se jediná hráčka.

Na hlavě matně modré krátké vlasy, velké brýle s černými obroučkami a pod nimi hluboké zelené oči, doširoka otevřené, naplněné obavami. Oblečená v jednoduchých šatech odstínu tmavě modré, v ruce měla zapouzdřenou dýku.

„Vy vážně... Nejste z Výběrčí skupiny Armády, že...?“

Asuna se na ženu konejšivě usmála a přikývla.

„Ano, jen někoho hledáme a dnes jsme sem přišli seshora. Rozhodně nejsme nijak spříznění s Armádou.“

V tu chvíli -

„Seshora!? To jste jako opravdový šermíři!?“

Spolu s vysokým chlapeckým výkřikem se dveře za ženou rozletěly dokořán a vyběhlo z nich neuspořádaně několik lidských postav. Hned poté se podobně otevřely i dveře na levé straně oltáře, a stejně tak se z nich vyřítilo několik lidí.

Asuna s Kiritem se dívali na výjev před nimi bez mluvení. Zaražení údivem se po obou stranách obrýlené ženy seřadili do řad mladí hráči, kteří by mohli být považováni za mladé chlapce a dívky. Nejmladší z nich mohl mít tak dvanáct let, nejstarší asi čtrnáct. Všichni měli dychtivý zájem o Asunu a Kirita, nadšeně si je prohlíželi.

„Hele, vy všichni, řekla jsem, abyste zůstali v místnosti, nebo snad ne!?“

Jedině žena, která rozrušeně tlačila děti zpět, vypadala asi na dvacet let. A navzdory tomu, co řekla, ani jediné dítě neuposlechlo její příkaz.

Ale hned poté, ten, který jako první z místnosti vyběhl, chlapec s krátkými červenými ježatými vlasy, který stál na konci řady, zavolal zklamaně: „Co to má být, nemáte ani jeden meč. Hele, nepřišel jsi seshora? Neměl bys mít aspoň zbraň?“

Druhá polovina jeho slov byla mířena na Kirita.

„N-ne, ne, že bychom žádný neměli, ale...“ odpověděl Kirito a v překvapení těkal očima. Chlapcova tvář se okamžitě znovu rozzářila.

Ukaž nám ji, ukaž nám ji, všichni naléhavě prosili.

„Ale no tak, nemůžete být tak neslušní k lidem, které jste zrovna poznali. - Pardon, jen málokdy máme vítané návštěvníky, takže...“

Asuna, která stála směrem k opravdu omluvně vypadající obrýlené ženě, která se právě ukláněla, rychle promluvila:

„N-ne, to je v pořádku. - Hele, Kirito-kun, myslím, že máš pořád něco v inventáři, tak proč jim to neukážeš?“

„J-jo,“ přikývl na Asunin návrh. Kirito otevřel okno a pohnul svým prstem, vyvolal asi deset předmětů typu zbraně ve stejnou chvíli a vyložil je na dlouhý stůl poblíž. Byly to předměty z monster, které získal během nedávného dobrodružství, zbyly mu, protože ještě neměl čas je prodat.

Kirito zavřel okno, všechny přebytečné předměty až na vybavení páru byly venku. Děti hlasitě zajásaly a vytvořily kolem nich dav. Dotýkaly se povrchu mečů, palcátů a dalších zbraní, jedné po druhé. Ozývaly se křiky jako „Těžkýýý“ a „Hustý“. Byl to výjev, ze kterého by příliš starostlivý rodič omdlel, ale jak už se se zbraněmi ve městě nakládalo jakkoliv, bylo nemožné utrpět nějaké zranění.

„- Opravdu se omlouvám...“ i když obrýlená žena uklonila hlavou, aby vyjádřila své znepokojení, usmála se při pohledu na spokojené děti.

„...Ach, pojďte tudy. Připravím nějaký čaj, takže...“

Odvedla je do malé místnosti v místě uctívání. Asuna a Kirito se napili horkého čaje, který jim nabídla, a úlevně si oddychli.

„No... Říkali jste, že jste sem šli někoho hledat...?“ zeptala se brýlatá hráčka sedící na protější židli, lehce naklonila hlavu.

„Ehm, ano. Er... Jsem Asuna, a tohle je Kirito.“

„Ach, omlouvám se, ještě jsem se nepředstavila. Jsem Sasha.“ A rychle při představení sklonila hlavu.

„A tohle dítě je Yui.“

Hladila po vlasech stále spící Yui na svém klíně a dál pokračovala: „Tohle dítě se ztratilo uprostřed lesu na dvacátém druhém podlaží. Ona... Vypadá to, že ztratila vzpomínky, takže...“

„Ach...“

Žena, která si říkala Sasha, rozšířila své velké hluboké zelené oči, skryté za jejími brýlemi.

„Taky neměla nic kromě oblečení, co měla zrovna na sobě, tudíž se nezdálo, že by žila na vyšších podlažích... A tak jsou její opatrovníci možná pořád ve Startovním městě... Nebo tu možná můžou být lidi, kteří tohle dítě znají, mysleli jsme si, a tak jsme je sem přišli najít. A pak jsme slyšeli, že jsou děti shromážděny tady u toho kostela...“

„Tak takhle to bylo...“

Sasha pevněji uchopila hrneček ve svých dlaních a podívala se na stůl.

„...Právě teď jich tu v kostele žije dvacet, děti z různých tříd základní školy. Věřím, že by to měli být, více méně, všichni dětští hráči z tohoto města. Když tahle hra začala...“ Sashin hlas se změnil na tichý, ale přesto jasný. „Téměř tolik dětí začalo podnikat útoky z paniky a v podstatě si prošli mentálními problémy. Samozřejmě, že tu byly i děti, které si na hru zvykly a odešly z města, ale věřím, že to jsou jen výjimky.“

Tohle zažila Asuna taky, v tu dobu byla v osmé třídě základní školy. Když se oddělila od ostatních tím, že žila v tom pokoji v hostinci, věřila, že rozhodně cítila, jak se její mysl rozpadá, téměř ji to zahnalo do kouta.

„To se dalo očekávat; pořád byli ve věku, kdy chtěli být rozmazlováni rodiči. Aby se jim najednou řeklo, že se odsud nemohou dostat, že se možná nikdy nevrátí do skutečného světa - ty děti se většinou zhroutily, a mezi nimi... Vypadá to, že někteří jen tak ztratili spojení,“ Sashina ústa ztuhla napětím.

„Asi měsíc nebo tak poté, co hra začala, jsem si myslela, že bych mohla zkusit dohrát hru a chodila trénovat na pláně, ale... Jednoho dne jsem uviděla jedno z těch dětí v rohu ulice, a jednoduše jsem ho nemohla nechat samotného; tak jsem ho vzala s sebou a začali jsme spolu žít v hostinci. A pak jsem myslela na všechny ty ostatní děti, které se tu potulovaly stejně jako tohle jedno, a začala jsem procházet město, sama jsem hledala děti. Než jsem si to uvědomila, skončilo to takhle. To proto, tak nějak... I když lidi jako vy dva bojují na vyšších podlažích, to, že jsem boje zanechala, jako kdyby se to nedalo omluvit.“

„To... To není -“ vrtěla Asuna hlavou. Usilovně se snažila najít příhodná slova, ale její hlas se zadrhl v krku. Místo ní promluvil Kirito.

„To vůbec není pravda. Bojuješ statečně... Mnohem víc než někdo jako já.“

„Opravdu děkuju. Ale nedělám to proto, že bych cítila, že musím. Je příjemné žít tady s těmi dětmi,“ usmála se Sasha sladce a ustaraně se dívala na spící Yui.

„To proto... Po dva roky jsme procházeli každou budovou v oblasti každý den, hledali jsme děti, které by potřebovaly pomoc. Kdyby tu někde bylo takhle malé dítě, určitě bychom si ho všimli. Omlouvám se, že to říkám... Ale tohle dítě, nevěřím, že žila ve Startovním městě.“

„Vážně...“ svěsila Asuna hlavu a pevně objala Yui. Vzápětí se ale vzpamatovala a podívala se na Sashu.

„Er, tohle bude vypadat jako vstup do tvého soukromí, ale jak vyžíváte, s denními výdaji a tak?“

„Aha, no, kromě mě je tu dalších pár starších dětí, kteří to tady kolem ochraňují... Mají dost vysoký level, aby byli v úplném bezpečí na pláních kolem města, a tak stále můžeme pořád něco udělat s našimi výdaji na jídla. Ale i tak si nemůžeme dovolit žít v luxusu.“

„Aha, to je úžasný... Podle toho, co jsme předtím slyšeli ve městě se zdá, že lovit monstra na pláních je považováno za sebevražedný čin, který jde proti zdravému rozumu.“

Sasha na Kiritova slova přikývla.

„V podstatě, věřím, že tohle si všichni hráči, co zůstali ve Startovním městě, myslí. Popírat to nebudu; nemůžete si pomoct, když si zvážíte, že je tu nebezpečí smrti... Ale taky je to důvod, proč v porovnání s jinými hráči ve městě získáváme víc peněz.“

To byla rozhodně pravda; k pravidelnému pronájmu hostinské místnosti v kostele je nejspíš třeba sto Colů každý den. A to množství zdaleka převyšuje denní příjem toho lovce ovoce z dřívějška.

„Proto jsem na ně poslední dobou dávala pozor...“

„...Na koho?“

Sashiny něžné oči náhle ztvrdly. Otevřela ústa, aby pokračovala, ale v tu chvíli...

„Sensei! Sasho-sensei! Je to příšerný!!“

Dveře se rozletěly a dovnitř vběhlo několik dětí jako lavina.

„Ale no tak, jste neslušní k hostům!“

„O to tu teď nejde!!“ zakřičel ten červenovlasý mladík z dřívějška, hrozilo, že mu začnou téct slzy z očí.

„Bráška Ginn a ostatní byli chyceni Armádou!“

„- Kde!?“ zeptala se Sasha mladého chlapce, přitom vstala tak rozhodně, že se zdálo, že se stala někým jiným.

„Na prázdným pozemku za sekáčem v páté východní oblasti. Armáda blokuje průchod asi deseti nebo kolika lidma. Jedinej Kotta se zvládl dostat pryč.“

„Dobře, hned tam půjde. - Omluvte mě, ale...“ otočila se čelem k Asuně a Kiritovi, trochu se uklonila hlavou.

„Nemůžu ignorovat děti, které potřebují pomoct. Později budeme pokračovat v konverzaci...“

„Tak půjdeme, sensei!!“ zakřičel červenovlasý chlapec a celý dav za ním se přidal ve výkřiku souhlasu. Přiběhl ke Kiritovi, a když promluvil, měl ve tváři zoufalý výraz.

„Bráško, půjč nám na chvíli ty zbraně z předtím! Když je budeme mít, tak utečou i ty lidi z Armády!“

„To nemůžu přijmout!“ vypálila Sasha nesouhlasně. „Zůstanete tu!“

V tu chvíli Kirito, který se tiše díval na celý vývoj, pozvedl pravou ruku, jako kdyby se snažil zklidnit děti. Jen málokdy přečetl náladu nebo správně pochopil rozsah konverzace, ale v případě jako byl tenhle, projevil náznak tajemné přítomnosti, rychle utišil děti.

„- Je to škoda -“ začal mluvit vyrovnaně. „Parametry potřebné pro tyhle zbraně jsou moc vysoké, a tak se jimi vy nebudete moci vyzbrojit. My vám pomůžeme. I když na to nevypadá, tak tady ta velká ségra je neskutečně silná.“

Asuna, která se také dívala na Kirita, odhodlaně přikývla. Postavila se, otočila se k Sashe a: „Prosím, nechte nás vám taky pomoct. Mít víc síly neuškodí.“

„- Děkuju, budu se na vás spoléhat,“ uklonila se hluboce Sasha, pevně vrátila brýle na své místo. „Tak tedy, omluvte nás, ale musíme teď běžet!“


Vyběhla z kostela; Sasha se rozeběhla přímo vpřed, dýka se u jejího pasu třásla. Asuna, která stále držela Yui, ji následovala, a stejně tak i Kirito. Když se při běhu podívala Asuna za sebe, zjistila, že je následuje i velký dav dětí, ale nezdálo se, že by měla Sasha v plánu je poslat pryč.

Proplétali se lesíkem stromů, vstoupili do šesté východní oblasti a pustili se dál zadními uličkami. Vypadalo to, že běží zkratkami, které snižovaly vzdálenost, co nejvíce to bylo možné. Když proběhli kolem předních částí obchodů NPC, zahradami, které patřily k soukromým domům, a tak dále, zahlédli skupinku, která blokovala úzkou ulici vepředu. Bylo tam alespoň deset lidí. Oblečení byli v popelavě zelené a ocelově černé uniformě, bez pochyb to byli členové «Armády».

Když se Sasha, která se bez váhání proháněla uličkami, zastavila, přitáhla k sobě pozornost hráčů z Armády, otočili se se širokými úsměvy.

„Ale, holka na hlídání dorazila.“

„...Prosím, vraťte děti,“ pronesla Sasha pevným hlasem.

„Nešpiň nám takhle reputaci. Brzo je vrátíme; jen jim napřed musíme vštípit nějakou pořádnou společenskou etiketu.“

„Jo, jo. Měšťáci přeci jenom mají povinnost platit své daně.“

Muži se rozesmáli „cha-ha-ha-ha,“ pronikavě vypukli v smích. Sashina pevně zaťatá pěst se třásla.

„Ginne! Kaine! Minno!! Jste tam!?“

Když Sasha zavolala směrem k mužům, brzy se ozval v odpověď vyděšený dívčí hlas: „Sensei! Sensei... Pomožte nám.!“

„Nebojte se o peníze, prostě jim je dejte!“

„Sensei... Nemůžeme prostě...!“ zazněl tentokrát napjatý chlapecký hlas.

„Nha, ha, ha,“ jeden z mužů blokujících cestu vyprskl v smích, který připomínal křeč.

„Správně, správně. Budete tu muset nechat i vaše vybavení. A taky vaši zbroj... Každý jediný kousek.“

Když se díval na vulgární návaly smíchu mužů, Asuna okamžitě uhodla stadium záležitosti v uličce. Tahle «výběrčí síla» bez pochyb chtěla po skupince dětí, včetně dívky, aby si i sundali veškeré oblečení. Asunou začal proudit vztek, který měl blízko k touze po krvi.

Sasha podle všeho došla ke stejnému závěru. Přiblížila se k mužům, plná nepřátelství.

„Padejte... Padejte mi z cesty! Jinak...“

„Jinak co, holko na hlídání? Zaplatíš daň místo nich?“

Usmívající se muži nevynaložili vůbec žádnou sílu k pohybu.

Ve městech nebo uvnitř hranic městského dosahu, tak říkajíc, je vždy aktivovaný program známý jako Kód Ochrany před Zločinem. Při pokusu způsobit zranění, a také pokusy hýbat ostatními hráči proti jejich vůli, to vše je nemožné. Ale také to znamená, že nelze odstranit zlomyslné hráče blokující cestu. Zapečetit cesty stáním na ní, «zablokovat»; dokonce i nechat několik lidí obklopit cíl, tedy zcela znemožnit jeho pohyb, «uvěznit»; nakonec byly povoleny i tyto neetické možnosti obtěžování.

Nutno říci, že tyto počiny byly efektivní jen v případech, kdy jste se pohybovali pouze po zemi. Asuna se podívala na Kirita a promluvila: „Pojďme, Kirito-kun.“

„Jo,“ přikývl v souhlas. Nenuceně se odrazili od země.

Pár používal svou obratnost a sílu ke skokům. Sasha a členové Armády se mohli jen ohromeně dívat, jak snadno se nad ně vznesli a dopadli do prostoru, který byl ze všech stran uzavřen.

„Uáá!?“

Několik mužů vyděšeně uskočilo zpět.

V rohu prostoru se dva chlapci a dívka, mohlo jim být stěží deset let, společně strnule choulili. Jejich zbroj už byla dole, byli oblečeni jen v obyčejném spodním prádle. Asuna se kousla do rtu, udělala krok k dětem a promluvila k nim s úsměvem na rtech: „Už je to v pořádku. Můžete si znovu nasadit svoje věci.“

Děti okamžitě přikývly, oči kulaté úžasem. Horečně zvedaly svou výzbroj, která jim ležela u nohou, a začaly pracovat s okny.

„Hele... Hele, hele, hele!!“ v tu chvíli se hráč z Armády konečně vrátil ke svým smyslům a hlasitě zakřičel.

„Co to s váma kruci je!! Nezkoušejte se cpát do práce «Armádě»!!“

„Teď, teď, počkat,“ zastavil ho muž s nápadně těžší výzbrojí. Podle všeho to byl vůdce skupiny.

„Vás jsem tu ještě neviděl, ale víte, co to znamená, jít proti Osvoboditelské Síle? Jestli máte v plánu pokračovat, můžem si váš případ vyslechnout dopodrobna na velitelství.“

Štíhlé oči vedoucího zářily odporným světlem. Vytáhl svou dlouhý široký meč od pasu, vykročil, zatímco opakovaně bouchal čepelí meče do své dlaně, jako kdyby schválně. Povrch meče se třpytil světlem, které připomínalo nízko ležící zapadající slunce. Mělká záře typická pro zbraň, která nikdy nezažila nebo nebyla opravena kvůli poškození, ani jedenkrát.

„Nebo chcete tohle zanýst až «ven z hranic», aby se to vyřešilo, ven z hranic? Co!?“

V tu chvíli, kdy slyšela tu jedinou větu.

Zazněl zvuk skřípání, jak Asuna zaťala zuby. Myslela si, že tohle bude nejlepší vyřešit přátelsky, ale když viděla děti, které se třásly strachy, její vztek už přetekl přes okraj poháru.

„...Kirito-kun, nechám ti Yui-chan.“

Yui byla předána Kiritovi, a než si někdo stačil uvědomit, co se děje, už vymrštil vyvolaný Asunin rapír jedinou rukou. Když jej chytila, vytáhla meč a mrštně se otočila k vedoucímu.

„A... Ah...?“

Stála proti muži, který se zpola otevřenou pusou stále zcela nechápal situaci. Asuna použila veškerou svou silu do jednoručního bodnutí.

Okolí se zabarvilo do fialového záblesku světla. Zvuk nárazu na úrovni výbuchu. Mužova výhružná tvář byla odhozena, spadl dozadu na zadek v omráčení, oči měl stále otevřené.

„Jestli si tak moc přeješ bojovat, tak ani nemusíme jít až na pláně.“ Došla až k muži. Asuna znovu mávla svou pravou rukou. Záblesk se zopakoval, zaduněl ohlušující zvuk. Vedoucí se sunul zpět, jako kdyby byl odpuzován.

„Neboj se, tvoje HP se vůbec nesnížilo. No, a taky díky tomu, toho ani nemusím nechat.“

Podíval se na postavu Asuny, která se pozvolně přibližovala. Rty se mu třásly. Vedoucí skupinky si zřejmě konečně uvědomil, na co narážela.

V dosahu Kódu Ochrany před Zločinem platilo, že i když útoky ze zbraní jsou namířeny na hráče, budou zastaveny neviditelnou bariérou a nebude způsobeno žádné zranění. Ale toto pravidlo znamenalo i to, že se útočník nemusel bát zabarvení do barev pro kriminálníky.

Strana 241, Asuna brání děti před Armádou

Příklad, kde se užívá tohoto jevu, by byl «Boj v hranicích», obvykle používaný jako předstíraný boj pro trénink. Nicméně, čím vyšší jsou útočníkovy staty a skilly, tím větší je hluk nárazu a svítivost barvy vytvořené systémem. A při aktivovaném Kódu je to ještě jen zesíleno. A navíc, se sílou použitého skillu je vytvořen i slabý efekt odhození. Pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí, není snadné se s tím vyrovnat, i když chápou, že se jim HP nijak nezmenšuje.

„Ííík... P-přes...“ zapištěl vedoucí skupinky, sražen na zem Asuninými útoky s mečem.

„Hej vy... Jen nečumte... Udělejte s tím něco...!!“

S tím hlasem jako kdyby se vrátili ke smyslům. Členové Armády vytáhli své zbraně, jeden po druhém.

Blokující hráči, kteří vycítili neobvyklost téhle situace, také přiběhli, z cest na severu a jihu.

Byla obklopená muži ve tvaru polokruhu. Asuna jim čelila, oči jí jasně zářily, jako kdyby se vrátila do dob, kdy byla vášnivou bojovnicí. Vyskočila ze země bez jediného slova, proťala jednotky přímo před ní.

A v té chvíli byl úzký prostor naplněný po sobě jdoucími výkřiky hromového burácení.

Asi o tři minuty později.

Když se Asuna, konečně zpět při smyslech, přestala hýbat a sklonila meč, všechna těla hráčů z Armády, kteří omdleli, ležela rozptýlená kolem. Podle všeho jako jediný opustil místo jejich vedoucí a unikl.

„Fjů...“ zhluboka se nadechla, vrátila svůj rapír zpět do pochvy a otočila se - viděla jen postavy Sashy a dětí z kostela, všichni šokovaně stáli bez pohybu, ztratili slov.

„Ach...“ Asuna udělala krok zpět, když zadržela dech. Věřila, že rozhodně vyděsila děti, když před chvílí propadla svému vzteku a mlátila kolem sebe. Její zrak se sklonil dolů, v depresi.

Ale v ten okamžik, jako obvykle ten chlapec, který stál v čele dětí, ten s dozadu sčesanými červenými vlasy, zakřičel se zářícíma očima: „Úžasný... To bylo úžasný, sestři!! Poprvý jsem viděl něco takovýho!!“

„Říkal jsem, že tahle velká ségra je nesmyslně silná, nebo snad ne?“ udělal Kirito krok vpřed se širokým úsměvem. Yui držel levou rukou, v pravé měl skloněný meč. Podle všeho čelil několika dalším.

„...A-Ahaha,“ zasmála se Asuna, cítila se znepokojená. Děti náhle začaly provolávat slávu, skákaly směrem k ní.

„Srdce... Srdce všech jsou-“ zazněl tichý, ale jasný hlas. Asuna vylekaně pozvedla svou tvář. V Kiritově náruči se Yui probudila, aniž by si toho někdo všiml. Dívala se do prázdného prostoru a natahovala svou pravou ruku.

Asuna se rozrušeně podívala tím směrem, ale nic neviděla.

„Srdce všech... Jsou...“

„Yui! Co se děje, Yui!!“ zakřičel Kirito. Yui dvakrát nebo třikrát zamrkala, dívala se s prázdným výrazem. I Asuna k ní přiběhla, celá zmatená, popadla Yui za ruku.

„Yui-chan... Možná že jsi si na něco vzpomněla!?“

„...Já... Já...“ mračila se, svěsila hlavu.

„Já, nebyla... Tady... Vždycky, sama, v temnotě...“

Dál se mračila, jako kdyby si snažila na něco vzpomenout, kousala si spodní ret. A přesně v tu chvíli...

„Vá.. áá... áááá!!“

Hodila hlavou zpět, z jejího tenoučkého hrdla vyrazil vysokofrekvenční zvuk.

„...!?“

Zšš, zšš, zvuk podobný elektronickému hluku se ozýval v Asuniných uších poprvé od chvíle, kdy byla v SAO. Hned poté se Yuiino vyděšené tělo začalo sem a tam třást, jako kdyby se rozkládalo.

„Yu... Yui-chan...!“ zařvala Asuna a zoufale objala své paže kolem jejího těla.

„Maminko... Děsivý... Maminko..!!“ neprůbojně naříkala Yui z Kiritova náruče, Asuna si ji blíže přitáhla k hrudi. O několik vteřin později se tajemný jev uklidnil a ze ztvrdlého Yuiina těla zmizela síla.

„Co... Se to teď stalo...“

Bezvýznamné Kiritovo zašeptání slabě kolovalo prázdným prostorem, stravované tichem.

Část třetí[edit]

„Každý si vezměte jeden kousek chleba!“

„Hele, rozlije se to, když nebudeš dávat pozor!“

„Ááá, sensei! Ginn mi ukradl moje volský oko!“

„Ale místo toho jsem ti dal svou mrkev, ne!“

„Tohle je... Docela úžasný...“

„Jo, to je...“

Asuna i Kirito zírali na výjev snídaně, který připomínal bojiště, odvíjející se před jejich očima a šeptali si v ohromení. Startovní město, pokoj pro hosty v kostele sedmé východní oblasti. Velké talíře s vejci, párky, zeleninovými saláty a podobně ležely na velkých, dlouhých stolech, téměř z nich padaly, a byly pustošeny přibližně dvaceti dětmi ve velké vřavě.

„Ale i tak to vypadá, že se vážně baví.“

U kulatého stolu kousek dál seděla Asuna s Kiritem, Yui a Sashou, usmívala se, když si zvedla hrnek s čajem k ústům.

„Takhle je to každý den. Nepochopí to, a to jim můžeš říkat, kolikrát chceš, že mají být potichu,“ řekla Sasha a přimhouřila oči naplněné láskou z hloubi jejího srdce, když se podívala na děti.

„Vážně máš ráda děti, viď?“ zeptala se Asuna a Sasha se v rozpacích usmála.

„Na druhou stranu jsem se na vysoké škole připravovala na dráhu učitelky. Víš, třídní nepořádek byl vždycky problém, že jo? Šance řídit ty děti; vždycky mě to nažhavilo. Ale když jsem sem přišla, když jsem začala žít s těmihle dětmi, prostě všechno bylo jiné, než jak jsem tomu věřila... Měla jsem pocit, že to já se spoléhala na ně; že oni mě podporovali víc než já je. Ale, no, i tohle je asi v pořádku... Začala jsem věřit, že tohle byl prostě přirozený výsledek.“

„No, myslím, že tak nějak rozumím,“ přikývla Asuna, jemně hladíc Yui po vlasech. Ta byla vedle Asuny, soustředěně si dávala lžičku do pusy. Teplo, které přinesla Yuiina existence, ji překvapila. Bylo to jiné, než ta srdcervoucí láska, kterou cítila ve stažené hrudi, když se jí Kirito dotkl; bylo to jako ponořit se do neviditelných peříček, která ji potom zakryla; tichý klid.

Včera, poté, co omdlela do zvláštního stavu, se Yui naštěstí probudila po několika minutách. Díky tomu, že Asuna nechtěla okamžitě podnikat dlouhé výlety nebo použít teleportační bránu, a také částečně díky Sashinu dychtivému pozvání, skončili vypůjčením si volného pokoje kostela na onu noc.

Od rána vypadal Yuiin stav dobře, a tak si Asuna a Kirito na chvíli oddychli, ale její původní stav se nezměnil. Podle vzpomínek, které se při omdlení vrátily Yui, zřejmě nikdy nepřišla do Startovního města, a především nikdy nežila s opatrovníkem. V tom případě byl původ vady v Yuiině paměti, symptom jejího návratu k malému dítěti, zcela neznámý, a oni si nevěděli rady s tím, co mají dělat dál.

Ale Asuna si už utřídila pocity, které sídlily v hloubi jejího srdce.

Od teď bude dál žít s Yui, až do dne, kdy se jí vzpomínky vrátí. A i kdyby měla její přestávka skončit a ona by se musela vrátit na přední linie, měl by být nějaký způsob, jak -

Asuna se ztratila ve své úzkosti, když hladila Yui po vlasech. Kirito položil svůj hrneček a začal mluvit: „Sasho-san...“

„Ano?“

„...No, jde o Armádu. Podle toho, co vím, navzdory jejich příšerné tyranii, se stále snažili držet veřejný pořádek. Ale když si vzpomenu na ty chlápky včera, spíš vypadali jako kriminálníci... Od kdy to takhle je?“

Sashina ústa se při odpovědi napjala: „Změnu v jejich cílech jsem začala cítit asi před půl rokem... Někteří páchali vydírání a říkali tomu vybírání daní, ale zas tu byli jiní, kteří, na druhou stranu, proti nim ostře zakročili. Několikrát jsem i viděla, jak proti sobě členové Armády čelí. Podle zvěstí se zdá, že zápasy o sílu mezi těmi výše postavenými, nebo něco takového...“

„Joo... No, přeci jen je to pořád velká organizace, která má teď přes tisíc členů. Není možný, aby byli jednolití... Ale pokud se to, co se stalo včera, děje obvykle, neměli by to nechávat jen tak... Asuno.“

„Copak?“

„Ví o týhle situace on?“

Hádala, na koho tak neochotně Kirito mířil „on“. Asuna promluvila, potlačovala přitom úsměv: „No, asi to ví... Vůdce Heathcliff toho ví dost, nakonec i o tom, co dělá Armáda. Ale on, jak to jen říct, se nejspíš moc nezajímá o nikoho, než jen o hráče-čističe s vysokými levely... V minulosti se dost vyptával na Kirita-kun, ale při podmaňování té zabijácké gildy, «Vysmáté rakve», nás nechal jít a řekl jen „Nechávám to na vás.“ A tak věřím, že nezorganizuje čistící skupinu, která by měla vliv na Armádu.“

„No, asi to je možný, když o něm přemýšlíš... Ale v tom případě jen my toho moc nadělat nemůžeme.“

Jeho obočí se propletlo, když srkal svůj čaj. Kirito náhle zvedl tvář a podíval se ke vstupu do kostela.

„Někdo je tu. Jeden člověk...“

„Eh... Že by další host?“

Jako kdyby porozumělo Sashiným slovům se hlasité zaklepání rozeznělo budovou.


Osoba, která vstoupila do jídelny se Sashou, které se u pasu houpala dýka, a Kiritem, který byl pro přesnost za onou osobou, byla hráčka vysoké postavy.

Dlouhé stříbrné vlasy sepnuté v culíku - její vzhled dával dojem inteligence, její nebesky modré oči pronikavě zářily ve světle její ostré, hezky tvarované tváře.

Účes, barva vlasů, a dokonce i barva očí může být v SAO podle libosti upraveno, ale protože systém se nejvíce potýkal s Japonci, hráči, kterým by slušely takhle silné odstíny barev, byli poměrně vzácní. I Asuna si jednou pokusila obarvit vlasy na třešňově růžovou; byla to příliš choulostivá minulost, kdy se zklamaně musela vrátit k hnědé barvě.

Byla krásná, a při získání prvního dojmu, který obsahoval i touhu po jejím dospělém výzoru, se Asuna podívala ještě jednou, na dívčino vybavení, a její tělo se reflexivně napjalo.

I když byla zakrytá železně šedým pláštíkem, měla na sobě tmavozelený kabát a dobře padnoucí legíny na stehnech; kovová zbroj s matnou září byla nepochybně uniforma «Armády». Na pravé straně jejího pasu byl připásán krátký meč a na levé zatočený bič.

Děti, které si všimly příchodu ženy, se všechny okamžitě ponořily do ticha a přestaly se hýbat, oči měly ostražité. Ale Sasha se na děti usmála a promluvila, aby zmírnila jejich nedůvěru: „Všichni, je to v pořádku, nemějte starosti o tuhle paní. Dál jezte.“

Děti se na ni tázavě podívaly, ale se slovy Sashy, do které vkládaly maximální důvěru, všichni uvolnili napětí ve svých ramenech a hluk se okamžitě vrátil do jídelny. Hráčka došla až ke kulatému stolu uprostřed místnosti a přijala židli, kterou jí Sasha nabídla, sedla si s krátkou úklonou.

Asuna nerozuměla situaci a tázavě se podívala na Kirita. Ten si také sedl na židli, naklonil hlavu ke straně, když byl čelem k Asuně, a promluvil: „Er, no, tohle je Yulier-san. Asi nám má co říct.“

Stříbrnovlasá bojovnice s bičem, kterou představili jako Yulier, se na okamžik podívala přímo na Asunu, načež rychle uklonila hlavu a: „Ráda vás poznávám, jsem Yulier. Patřím do gildy AOS.“

„AOS?“ zopakovala v otázce Asuna, která toto jméno slyšela poprvé, čímž přiměla Yulier se lehce uklonit hlavou.

„Ach, omluvte mě. To je zkratka pro Aincradskou Osvoboditelskou Sílu. Moc se mi oficiální jméno nelíbí, takže...“

Její hlas byl vyrovnaný, elegantní alt. V Asuně dál rostl pocit závisti, vždy si o svém hlasu myslela, že je dětský. Vrátila její přivítání: „Ráda tě poznávám. Jsem z gildy Rytíři Krve - ach, ne, momentálně jsem na odpočinku, ale můžeš mi říkat Asuna. A tohle dítě je Yui.“

Yui, která mezitím už vyprázdnila porci polévky a nyní se potýkala s ovocným džusem, náhle zvedla hlavu, blíže se dívala na Yulier. Trochu naklonila hlavu ke straně, a brzy se sladce usmála a stáhla svůj pohled.

Ve chvíli, kdy se spojení Rytíři Krve dostalo k Yulieriným uším, otevřela doširoka své nebesky modré oči.

„Rytíři Krve... Chápu, v tom případě není divu, že jste si s nima tak snadno poradili.“

Asuna si domyslela, že „oni“ jsou přepadová a vydírací skupina ze včerejška. Zvýšila svou ostražitost, když promluvila: „...Jinými slovy, jsi tu kvůli tomu incidentu ze včerejška, je to tak?“

„Ne, ne, tak to vůbec není. Naopak; ráda bych vyjádřila své díky, že jste odvedli tak dobrou práci.“

„...“

Asuna a Kirito se tiše snažili pochopit situaci. Yulier proti nim se narovnala.

„Dnes jsem přišla s požadavkem na vás dva.“

„Po-požadavek...?“

Přikývla, její vlasy se zavlnily. Šermířka z Armády pokračovala: „Ano. Začnu tím, že vám vše vysvětlím od úplného začátku. To, co je známé jako Armáda, nemělo donedávna jméno... Důvod, proč se AOS stalo současným jménem Armády, je díky tomu, že bývalý zástupce vůdce, muž jménem Kibaou, který je momentálně vlivným vedoucím, převzal kontrolu. Původně se to jmenovalo MDN... Slyšeli jste o tom?“

Asuna si nevzpomínala, že by to kdy slyšela, ale Kirito okamžitě odpověděl: „To je nejspíš zkratka pro «MMO Dnes». Když SAO začalo, byla to největší stránka s informacemi o netových hrách v Japonsku. Ten, kdo založil tu gildu, byl na těch stránkách administrátor. Jestli se nepletu, tak se jmenoval...“

„Thinker.“

Ve chvíli, kdy bylo jméno vysloveno, se Yulieřina tvář trochu zkřivila.

„On... Rozhodně se nesnažil vytvořit takovou povýšeneckou organizaci, jako je tomu dneska. Chtěl jen stejnoměrně sdílet informace a zdroje jídla mezi tolika hráči, kolika to jen šlo...“

I Asuna věděla o všech ideálech a pádu «Armády» v průběhu času, z doslechu. Ideál lovení monster pomocí mnoha lidí, snižování nebezpečí natolik, kolik to jen šlo, díky kterému byli schopní získat stálý příjem a stejnoměrně jej rozdělit, samo o sobě to nemělo chybu. Ale podstatou MMORPG bylo rvaní se o zdroje mezi samotnými hráči, a to se nezměnilo, dokonce ani s těmi zvláštními, netřeba připomínat, extrémními podmínkami, které se se SAO pojily. Ne, vlastně by se dalo říct, že tyto podmínky vyztužily ten předpoklad.

A tedy pragmatický plán a silné vůdcovství pro organizaci byly k realizaci těchto ideálů klíčové, a navíc byla Armády příliš velká. Ukrývání získaných předmětů bujelo, převraty a vzpoury se děly jedna za druhou, a vládci postupně ztráceli svou kontrolu nad gildou.

„A ten, kdo se dostal k moci, byl onen muž jménem Kibaou,“ vysvětlila Yulier s nepříjemným tónem.

„Podporoval koncept individualismu od Thinkera, začal posilovat strukturu organizace pomocí hráčů s vyšším postavením a podobnými názory, a změnil jméno gildy na Aincradskou Osvoboditelskou Sílu. Navíc řídil lovení kriminálníků a monopolizaci plání s efektivním tempem, a to přes použití oficiální politiky. Do té doby alespoň zvažoval přátelství s ostatními gildami obranou etikety v lovení oblastí, ale poté pokračoval v monopolizaci na dlouhou dobu, s různými ukázkami své moci. Rychle zvyšoval příjmy gildy a způsobil, že přívrženci Kibaoua skončili se získáním politické síly. Poslední dobou byl Thinker čím dál tím víc odevzdaný pozici obyčejné figurky... Zatímco hráči Kibaouovy party se nechali unášet, začali s vydíráním pod zástěrkou «vybírání daní», dokonce i uvnitř měst. Včera, ti, co vám všem způsobili to znepokojivé setkání, byli členové téhle frakce.“

Yulier se nadechla, napila se čaje, který připravila Sasha, a pokračovala.

„Ale i Kibaouva parta má slabinu. A to takovou, že jsou zcela pohlceni hromaděním bohatstvím, jen málo pokračují s dokončováním hry. Víra, že si pletou, jak ji dokončit, je mezi hráči poslední dobou dost oblíbená... Aby zkrotil nespokojenost, tak Kibaou nedávno dost zariskoval. Se svými podřízenými vytvořil partu deseti hráčů s nejvyššími levely a poslal je, aby vyřídili bosse.“ Asuna si bezděčně vyměnila pohled s Kiritem. Případ hráče z Armády, Colberta, který vyzval bosse sedmdesátého čtvrtého podlaží, «Zářiočka», bez pořádných příprav a zemřel tragickou smrtí, právě doplnil další díl skládačky do její paměti.

„Ať už byly ty levely jakkoliv vysoké, už od začátku, když jste je porovnali s těmi z čistící skupiny, nemohli jsme popřít svůj nedostatek soutěživosti. ...Nakonec byla parta zdecimována, a s nejhorším možným výsledkem smrti vedoucího důstojníka. Kibaou byl silně obviňován za tu ukázku lehkomyslnosti. Byli jsme jen malý kousek od toho, abychom ho poslali do vyhnanství, ale...“

Na Yulieřině vysoké nosní přepážce se svraštily vrásky a kousla se do rtu.

„Před třemi dny udělal Kibaou drastická opatření, když byl loven, připravil past na Thinkera. Použil Cestovní krystal s uloženou pozicí hluboko v nebezpečné oblasti. Ve výsledku byl do vyhnání poslán Thinker. V tu chvíli šel Thinker bez svého vybavení, věřil Kibaouvým slovům ,Promluvme si beze zbraní,' v postavení, které zajišťuje, že by se nikdo nedokázal probojovat hromady monster z hluboké části nebezpečné oblasti a sám se vrátit. Podle všeho si s sebou nevzal ani Teleportační krystal...“

„U-už uběhly tři dny...!? V tom případě, je Thinker-san...?“ zeptala se Asuna. Yulier k ní vyslala mírné přikývnutí.

„Jeho jméno je na «Monumentu Života» stále nezměněné, takže se asi nějak dokázal dostat až do bezpečné zóny. Ale je pořád ve vnitřní části nebezpečné oblasti s poměrně vysokou úrovní, a tak zřejmě nedokážeme nic udělat... Jak víte, zprávy se do nebezpečných oblastí nedají poslat, a nedá se odtamtud ani připojit ke gildovnímu inventáři, takže mu ani nemůžeme poslat Teleportační krystal.“

Protože použití Cestovního krystalu, který vede do destinace smrti je základní technika známá jako «Portálové PK», Thinker by o tom měl samozřejmě vědět. Ale nejspíš nezvážil tu možnost, že by zástupce vůdce stejné gildy šel až do takového extrému, i když mezi nimi byla hořkost. Nebo možná tomu jen nechtěl věřit.

Jako kdyby četla Asuniny myšlenky, Yulier zamumlala „Je to prostě až moc hodnej člověk,“ s povzdechem, a pak pokračovala.

„...Jediní, kteří mohou nakládat s dokladem o gildovním vůdci, «Svitkem Smluv», jsou Thinker a Kibaou, a s takovou, pokud se Thinker nevrátí, je osazenstvo gildy a podobně, dokonce i finance; všechno to bude pod Kibaouovou kontrolou. Odpovědnost za nezabránění Thinkerovi spadnout do pasti leží na jeho asistentovi, což jsem já, a tedy nemám jinou možnost než ho jít zachránit. Ale nemám šanci se probít nebezpečnou oblastí, ve které je, se svým levelem; ani nemůžu požádat o pomoc další hráče z «Armády».“

Trochu se kousla do rtů, pak se podívala přímo na Kirita a následně na Asunu.

„A v tu chvíli jsem zaslechla novinky o úžasně silném páru, který se objevil ve městě. A proto s úmyslem požádat o pomoc jsem přišla sem, nedokázala jsem jen ignorovat situaci a nic nedělat. Kirito-san - Asuno-san.“

Yulier se hluboce uklonila a: „Věřím, že je to ode mě velice opovážlivé, žádat vás, když jsme se teprve poznali, ale prosím, pomůžete mi v záchraně Thinkera?“

Asuna se soustředěně dívala na Yulier, která právě dokončila svůj dlouhý příběh a zavřela ústa.

Možná je smutné to říct, ale v SAO se nedá slovům jiných tak snadno uvěřit. I v podobném případě je tu možnost spiknutí za účelem vylákání Kirita a Asuny z městského dosahu, aby jim bylo způsobeno zranění, a to se nedá brát na lehkou váhu. Pokud by normálně měli dostatečné znalosti o hře, dokázali by najít mezery v příbězích možných hráčů, ale naneštěstí, Asuna a ostatní byli příliš ignorantští k opravdovému stavu «Armády».

Vyměnila si pohled s Kiritem. Asuna otevřela ústa a starostlivě promluvila: „- Pokud můžeme něco udělat, mohli bychom nabídnout naši sílu - tomu věřím. Ale aby se to stalo, napřed bychom museli provést nějaký průzkum, abychom si potvrdili tvůj příběh...“

„To je - jak by se dalo očekávat, myslím...“ přikývla lehce Yulier.

„Já si i uvědomuju, že je to nerozumný požadavek... Ale nebylo by to bezohledné - k vodorovné čáře, která se může vrýt do Thinkerova jména na «Monumentu Života» v Paláci Černého železa každou chvíli...“

Zdálo se, že oči stříbrnovlasé bojovnice s bičem potemněly, což ovlivnilo Asuniny pocity. Cítila silnou touhu věřit. Ale ve stejnou chvíli ji ty zkušenosti, které nashromáždila během posledních dvou let v téhle hře, varovaly, spustily poplašné zvonky o nebezpečí projevení jejích emocí.

Podívala se na Kirita, který také vypadal být znovu ztracený ve svých myšlenkách. Jeho oči se upřeně dívaly tím směrem, odrážely váhání jeho srdce, mezi touhou pomoci Yulier a obavou o Asunino zdraví.

- Pak se to stalo. Yui, která byla do té doby potichu, náhle zvedla tvář od hrnku a promluvila: „Je to v pořádku, maminko. Ta osoba, ona nelže.“

Asuna se zaraženě dívala na Yui. Když necháte stranou obsah její řeči, byla to vynikající japonština, jako kdyby způsob, jakým do včerejška bojovala se slovy, byl jen lež.

„Yu... Yui-chan, ty rozumíš něčemu takovému...?“ zeptala se Asuna a dívala se jí přímo do tváře. Yui přikývla.

„Un. Nemůžu... To vyjádřit slovy, ale chápu to...“

Když uslyšel ta slova, Kirito natáhl pravou ruku a rozcuchal Yui vlasy. Podíval se na Asunu a zašklebil se.

„Radši litujme toho, že jsme jí věřili, než abychom litovali toho, že jsme ji podezírali. Pojďme. Nějak to zvládneme.“

„Jsi bezstarostný jako obvykle, což,“ zavrtěla Asuna při odpovědi hlavou. Také natáhla ruku k Yuiině vlasům.

„Promiň, Yui-chan. O den se zdržíme s hledáním tvých kamarádů, ale odpusť nám,“ zašeptala potichu, i když si nebyla jistá, jestli jí Yui vůbec rozumí. Yui se široce usmála a přikývla. Znovu pohladila její lesklé černé vlasy, pak se Asuna otočila k Yulier a promluvila, s úsměvem.

„...Možná moc nepomůžeme, ale dovol nám ti pomoct. Touha pomoct někomu, kdo je pro tebe důležitý; i já rozumím tomu pocitu...“

Do Yulieřiných nebesky modrých očí stoupaly slzy, když se hluboce uklonila.

„Děkuju... Tak moc vám děkuju...“

„To si nech na dobu, až zachráníme Thinkera-san,“ usmála se znovu Asuna. Sasha, která doposud sledovala situaci tiše, zatleskala. „V tom případě se pořádně najezte! Ještě tu toho dost zbývá, tak si taky vezmi, Yulier-san.“


Slabé sluneční světlo brzké zimy prosvítalo vršky stromů při cestě, které se zbarvovaly do karmínové barvy a vrhaly stíny na kamenné dláždění. Jen málokdo procházel ulicemi Startovního města a pojil se s ulicemi, které se táhly do nekonečna. Nedala se popřít zasmušilá atmosféra, která zde panovala.

Asuna, řádně ozbrojená svým vybavením, se hnala ulicemi spolu s Kiritem, který nesl Yui, pod vedením Yulier.

Přirozeně, že se Asuna pokusila nechat Yui v Sashině péči, ale Yui tvrdohlavě trvala na tom, že půjde taky. Nakonec ji neochotně vzala s sebou. Samozřejmě už měla v kapse připravený Teleportační krystal. Kdyby si to vyžádala situace - i když by to přidělalo starosti Sashe - byl připraven její únik.

„Ach, když na to teď myslím, ještě jsi neřekla něco důležitého,“ zavolal Kirito na Yulier, která šla vepředu.

„Na kterém podlaží je ta nebezpečná oblast?“

Yulier dala jednoduchou odpověď: „Je tady.“

„...?“

Asuna bezděčně naklonila hlavu ke straně.

„Tady... Co?“

„Je to, no, tohohle Startovního města... Ve středové části v podzemí je velká nebezpečná oblast. Thinker je... Nejspíš v té nejhlubší části...“

„Vážně?“

Kirito si stěžoval: „Něco takovýho tu během beta testování nebylo. Taková škoda...“

„Vstup do té oblasti je v Paláci Černého železa - jinými slovy, je to na ústředí Armády. Zdá se, že se tenhle typ oblasti otevírá při vyčištění vyšších podlaží, a tak se na to přišlo přibližně v době, kdy Kibaou přišel k moci. Snažil si tyhle oblasti monopolizovat pro svoje vlastní přívržence. Nějakou dobu to drželi v tajnosti, dokonce i před Thinkerem, a samozřejmě i přede mnou...“

„Tak takhle to je. V neprozkoumaných oblastech se dá přeci jen získat hodně vzácných předmětů. Museli z toho mít docela velké příjmy.“

„No, to není úplně pravda,“ Yulieřin tón hlasu se zbarvil do lehkého uspokojení.

„I když leží na prvním podlaží, stupeň obtížnosti pro tuhle oblast je hrozně vysoký... Dokonce i základní monstra mají levely blízké monstrům na šedesátém podlaží. Podle všeho tam sám Kibaou vedl předběžnou partu, ale ta se rozpadla a monstra je honila kolem, stěží unikli se svými životy tak, že se teleportovali ven. Díky těm bezhlavě použitým krystalům jsme se dostali do červené a tak.“

„Hahaha, chápu.“

Yulier odpověděla Kiritovu smíchu úsměvem, ale brzy se ponořila do pochmurné nálady.

„Ale právě teď je to důvod, proč je těžké zachránit Thinkera. Kibaou použil Cestovní krystal, který měl značku na dost hlubokém místě, kam se dostal, když pobíhal sem a tam před monstry... Thinker je nejspíš poblíž toho označeného místa. Není pro mě nemožné se vypořádat s monstry, kdyby to byl boj jeden na jednoho, ale po sobě jdoucí boje by byly úplně beznadějné. - Omlouvám se, ale vy dva budete...“

„Aha, no, jestli je to kolem šedesátého podlaží...“

„Nějak bychom to měli zvládnout,“ pokračovala v Kiritově prohlášení Asuna a přikývla. Na vyčištění oblasti na šedesátém podlaží bohatě stačil level 70, ale Asuna zrovna dosáhla levelu 87, zatímco Kirito hravě překročil level 90. S tím by mělo být možné se probít oblastí i při ochraně Yui. Uvolnila napětí ve svých ramenech. Ale Yulier pokračovala, její úzkostlivý výraz se nezměnil.

„...Taky je tu další věc, co mě znepokojuje. Je to informace od hráčů, kteří se zúčastnili předběžné party, ale hluboko v oblasti... Bylo viděno ohromné monstrum; něco na pozici bosse...“

„...“

Asuna si vyměnila pohled s Kiritem.

„Ten boss by mohl být něco jako na šedesátém podlaží... Jaký že tam byl boss?“

„Eh, no, věřím... Bylo to něco jako ozbrojený válečník z kamene.“

„Aha, tenhle, co. ...Nebylo to tak těžké, jestli se nemýlím...“

Otočila se k Yulier, znovu přikývla.

„No, pokud je to tak, taky bychom to měli nejspíš zvládnout.“

„V tom případě se mi ulevilo!“

Yulier konečně uvolnila své čelisti. Pokračovala s mluvením, přitom mžourala, jako kdyby se dívala na něco v dálce.

„Pravda... Vy oba jste se vždy účastnili bojů s bossy... Omlouvám se, že vám zabírám váš drahocenný čas...“

„Ne, teď máme, konec konců, přestávku,“ zazmatkovala Asuna, mávala rukama.

Jak si tak povídali, tak se na druhé straně ulic začala objevovat velká budova, vydávající černou zář. Bylo to největší zařízení Startovního města, «Palác Černého železa». V hale hned za vstupem hlavní branou byl vztyčen «Monument Života», na kterém stálo jméno každého hráče. Každý mohl vstoupit až k tomuhle bodu, většina hlubších prostor byla zcela pod kontrolou Armády.

Yulier nezamířila k hlavnímu vchodu do paláce, pohybovala se směrem k zadní části. Vysoké zdi paláce a hluboký vodní příkop kolem odrazovaly vetřelce, pokračovaly do nekonečna. Nebyla tam vůbec žádná doprava pro lidi.

Šli několik minut, až se Yulier zastavila u schodiště, které sestupovalo z cesty, někam dolů, blíže k vodní hladě vodního příkopu. Uvnitř byl dokořán otevřený tmavý průchod na pravé straně konce schodů.

„Teď půjdeme do kanálů paláce a odtud zamíříme ke vchodu do oblasti. Bude tam trochu tma a cesta je úzká...“

Yulier přestala mluvit, podívala se Yui v Kiritově náruči, s obavami. Yui se zamračila, jako kdyby byla naštvaná.

„Yui se nebojí!“ naléhala. Asuna se bezděčně usmála, když sledovala výjev před sebou.

Yulier vysvětlili Yui jen jako „Žijeme spolu.“ Nesnažila se nijak dál slídit, ale nejspíš měla nějaké výhrady k tomu, že ji s sebou mají vzít do nebezpečné oblasti, přesně jak by se dalo očekávat.

Asuna promluvila, aby zmírnila její obavy: „Je to v pořádku; tohle dítě je přeci jen ostražitější, než vypadá.“

„Jo. Určitě se z ní jednou v budoucnu stane pořádná šermířka.“

Asuna si s Kiritem po jeho poznámce vyměnila pohled a usmála se. Yulier hluboce přikývla.

„No dobře, pojďme!“

„Nuooooo“

A meč držený v pravé ruce proťal monstrum řeznou ranou,

„Rjááááá“

A meč držený v levé ruce jej s prásknutím odhodil.

Poprvé po dlouhé době se Kirito vybavil oběma meči. Vypustil přitom všechnu svou energii, kterou za prázdniny načerpal, pustošil zástupy nepřátel bez oddechu, jednoho po druhém. Asuna, která držela Yui za ruku, a Yulier, která svírala svůj ocelový bič, neměly žádnou šanci něco udělat. Pokaždé, když se objevila skupina nepřátel zahrnujíc velká žábovitá monstra obalená slizem, rakovitá monstra s černě zářícími klepety a další podobná, je s lehkovážnou zuřivostí přepadly meče zleva a zprava, trhaly vše, co se jim připletlo do cesty, dorážely nepřátele.

Asuna si myslela „Ach můj bože,“ ale Yulier se dívala na Kiritův styl boje álá šílenec s údivem, ústa pootevřená. Byl to nejspíš výjev dost odlišný od jejích znalostí boje. Yui nevinně povzbuzovala „Tatínku, dej do toho všechno,“ díky čemuž se napětí ve vzduchu ještě více vypařovalo.

Uběhly desítky minut od doby, co zamířili z tmavé a vlhké podzemní zásobárny vody, až po chvíli, kdy se dostali do této nebezpečné oblasti vytvořené z černých kamenů. Byla širší, hlubší a naplněna více monstry, než čekali, ale s Kiritem, který ničil rovnováhu hry a s vervou se oháněl kolem svým párem mečů; díky tomu necítily dvě šermířky téměř žádnou únavu.

„N... No, trochu mě to mrzí, že to nechávám celé na vás...“

Yulier měla hlavu skloněnou v omluvě, vypadala kajícně. Asuna odpověděla s rozpačitým úsměvem.

„Ne, tenhle kluk už je, přeci jen, moc uchvácen... Je v pohodě ho nechat dělat všechno.“

„Hele, co to má být, to je hrozný,“ trucoval Kirito, který se zrovna vrátil od pustošení skupiny, a zaslechl tak Asunina slova.

„Chceš se teda vystřídat?“

„...Je-ještě chvíli.“

Asuna a Yulier se usmály, když se jejich pohledy setkaly.

Stříbrnovlasá bojovnice s bičem mávla levou rukou, zobrazila mapu. Ukázala na zářící bod, který znázorňoval značku přítele, zachycoval momentální polohu Thinkera. Neměla mapu k oblasti, a tak cesta před zářícím bodem byla prázdná, ale už se dostali za sedmdesát procent celkové vzdálenosti.

„Thinkerova poloha se několik dní vůbec nezměnila. Věřím, že je nejspíš v bezpečné zóně. Pokud se tam dostaneme, můžeme použít krystaly k návratu, takže... Omlouvám se, budu na vás spoléhat ještě chvíli déle.“

Yulier sklonila hlavu. Kirito zoufale zamával rukama.

„N-ne, děláme to, protože chceme, a taky tu padají vzácné předměty, takže...“

„Jo?“ zeptala se Asuna bezděčně.

„Padlo něco dobrého?“

„Jup.“

Kirito mrštně manipuloval s oknem a z jeho povrchu se vynořilo tmavě červené maso, s cinkavým zvukem. Asunina tvář ztuhla, myslela na to, jak bizarně to musí vypadat.

„C... Co to má být?“

„Žabí maso! Určitě řekneš, že jeho chuť je porovnatelná s jeho zvláštností, takže to určitě později uvař.“

„Já. To. Neudělám!!“ zakřičela Asuna a také otevřela své okno. Připojila se do inventáře, který s Kiritem sdílela, popadla řadu písmen říkajíc «Mrchožroutské maso x24», a nemilosrdně ji odhodila do ikonky odpadního koše.

„Ah! Ááááá...“

Když se podívala na naprosto sklíčeně vypadajícího Kirita, který mluvil hořkým tónem, Yulier si nemohla pomoct a rozesmála se, až se za břicho popadala, i když se to snažila potlačit.

„Sestři, konečně ses zasmála!“ zakřičela Yui potěšeně. I ona měla široký úsměv.

Když se na to Asuna dívala, ohromilo ji to - vzpomínala na to, co se tehdy stalo. Den předtím, když byla Yui v křeči, bylo také hned poté, co se všechny děti společně smály tomu, jak odehnali ty chlápky z Armády. Zdálo se, že je tahle dívka výjimečně citlivá vůči úsměvům lidí kolem ní. Ať už to bylo její osobností, se kterou se narodila, anebo to byl výsledek všech těch bolestivých pocitů, které dosud zažila - Asuna bezděčně zvedla Yui ve svých pažích nahoru, blíže ji objala. Pak si v srdci přísahala, že se vždy bude vedle tohoto dítěte smát.

„No, tak pojďme!“ zvolala Asuna a parta se rozešla kupředu, mířila si to ještě dále do hlubin.

Skupiny monster byly především tvořeny stvořeními s vodní podstatou, ale když vstoupili do nebezpečné oblasti, změnila se monstra na ta přízračného typu, jako zombie a duchové. Jak dál sestupovali po schodech, Asunino srdce se silně chvělo. Ale Kiritův pár mečů dál masakroval objevující se nepřítele v pouhých okamžicích, neukázal ani náznak váhání.

Normální se nepovažuje za eticky správné, aby se hráč s vysokým levelem utrhl na řetězu při lovení v oblastech daleko pod jeho, ale tentokrát nebylo třeba brát nějaké ohledy, protože tu ani nikdo jiný nebyl. Pokud by měli čas, byla by to šance, jak pomoci navýšit level Yulier, která byla spokojená s tím, že je podporou, ale záchrana Thinkera měla momentálně prioritu.

Během dvou hodin, které uběhly jako mrknutím oka, se vzdálenost mezi momentální pozicí na mapě a polohou Thinkera, který byl nejspíš v bezpečné zóně, plynule snižovala.

Bylo zcela neznámé, kolik jich už skolil, když Kirito změnil toho černého kostlivcového šermíře na kousky, konečně zahlédli místo zalité teplým světlem, jen kousek před nimi.

„Ach, to je bezpečná zóna!“ řekla Asuna. I Kirito přikývl, zkontroloval si to svým detekovacím skillem.

„Je tam jeden hráč. Je to bezpečný.“

„Thinkere!“ zavolala Yulier a vyběhla, její kovová zbroj cinkala. Už se nedokázala dál udržet. Kirito sklonil své dva meče a pospíchal za ní, spolu s Asunou, která držela Yui.

Běželi ke světlu. Jak několik vteřin procházeli cestou, která zahýbala doprava, před nimi velké rozcestí, a za ním se brzy objevila malá místnost.

Pro jejich oči, přivyknuté tmě, byla místnost zaplněná natolik jasným světlem, že je až oslepilo, ve vstupní cestě stál jediný muž. Díky světlu přicházejícímu zezadu byla jeho tvář zastíněná, ale divoce mával svými pažemi v jejich směru.

„Yulieeer!!“

Ve chvíli, kdy se ujistil o jejich siluetách, zařval muž její jméno. Yulier také zamávala levou rukou, běžela ještě rychleji.

„Thinkereee!!“

Jako kdyby byl jeho hlas smíšený se slzami, mužův křik -

„Nechoď už blííííž!! Cesta je...!!“

Když to uslyšela, Asuna zpomalila své tempo, polekaná. Nezdálo se ovšem, že by slova dolehla i k uším Yulier. Běžela přímo k místnosti.

V tu chvíli.

Několik metrů před místností, ve slepém bodě na pravé straně, na stezce protínající cestu, po které ti tři běželi, se objevil nečekaný jediný žlutý kurzor. Asuna se rychle podívala na jméno. Ukazovalo «The Fatal-scythe» - [16]

S významem kosy, která rozhoduje o osudu, jméno u sebe mělo přichyceno stanovené „The“. Důkaz bosse.

„Neee!! Yulier-san, zpátky!!“ zakřičela Asuna. Žlutý kurzor se plynule pohyboval doleva, přibližoval se ke křižovatce. Takhle Yulier vběhne na křižovatku. Nezbýval téměř žádný čas.

„Ku-!!“

Náhle to vypadala, jako kdyby Kirito, který běžel po Asunině levé straně - zmizel. Ve skutečnosti vyrazil dopředu ohromnou rychlostí. Okolní stěny se zatřásly zvukem toho nárazu.

Přenesl se přes několik metrů silou na úrovni teleportace, a jak Kirito chytl Yulier zezadu svou pravou rukou, vrazil meč ve své levé ruce do kamenné podlahy celou svou silou. Ohromný kovový zvuk. Nesčetně jisker. Provedl tak náhlé zastavení, že dokázal zapálit i samotný vzduch. Ti dva se stěží zvládli zastavit před křižovatkou, země řvala, jak se třásla, a na na křižovatku padl obří černý stín.

Žlutý kurzor se vrhl do prostoru na levé straně a zastavil se po stěží deseti metrech. Monstrum neznámého tvaru nevzrušeně změnilo svůj směr a zřejmě chtělo znovu vyrazit.

Kirito pustil Yulier a vytáhl meč, který bodl do podlahy, skočil do levého průchodu. Asuna se horečně hnala za ním.

Zatřásla Yulier, která díky šoku spadla, přivedla ji zpět ke smyslům. Pak ji odstrčila ke druhé straně křižovatky. Pustila Yui dolů ze své náruče a svěřila ji Yulier. Pak Asuna krátce zavolala: „Prosím jdi s tímhle dítětem do bezpečné zóny!“

Bojovnice s bičem přikývla, tvář měla bílou. Asuna se ujistila, že bere Yui směrem k místnosti, pak vytáhla svůj rapír a otočila se doleva.

Do jejího zorného pole se dostal pohled na Kiritova záda, který stál klidně ve svém postavení Dvojité čepele. Co leželo dál - to bylo stvoření dva a půl metru vysoké, s lidskou siluetou oděnou v třepotajícím se černém rouše.

Paže čouhaly z rukávů kápě, byly temné, fyzicky hmotné a kroutily se, vinuly se. Uvnitř kápě byla temná tvář, obýval ji jen pár dvou energetických očních bulev, jejich žíly byly viditelné, dívaly se dolů na dvojici. V pravé ruce to mělo velkou černou kosu. Z konce kruté křivky, husté a lepkavé červené tečky stékaly dolů, kapka po kapce. To celé mělo postavu, jako kdyby to měl být bůh smrti.

Oční bulvy boha smrti se protáčely a dívaly se přímo na Asunu. V tu chvíli projelo celým jejím tělem mrazením, její srdce bylo sevřeno čirým strachem.

Ale díky jeho levelu by s ním neměli mít mnoho problémů.

S tou myšlenkou v hlavě, ve chvíli, kdy znovu připravila svůj rapír, promluvil hrubě Kirito, který stál před ní. „Asuno, vezmi ty tři v bezpečné zóně a hned utečte s krystalem.“

„Co...?“

„Tohle je zlý. Ani můj identifikační skill na něj nedokázal najít žádná data. Podle síly je nejspíš někde na úrovni devadesátého podlaží a výše.“

„...?“

Asuna ztratila dech a celá se napjala. I v těchto chvílích se bůh smrti pozvolna pohyboval vzduchem, přibližoval se ke dvojici.

„Trochu ho pozdržím, tak si pospěš a vypadni odsud!!“

„Ki-Kirito taky, oba bychom měli...“

„Půjdu po tobě! Honem...!!“

I když byl Teleportační krystal poslední záchrana k úniku, není to všemocná pomůcka. Mezi popadnutím krystalu, vyslovením cílového města a samotným dokončením teleportace byl několika vteřinový lag. Pokud by na vás v tu dobu zaútočilo monstrum, teleportace by se zrušila. Když se v partách rozbije řetězec příkazů, lidé začnou unikat jen proto, že se jim to hodí, tak se ostatní stanou oběťmi, díky tomu nevydrží ani dost času, aby se mohli sami teleportovat.

Asuna byla bezradná. I kdyby se oni sami teleportovali první, s Kiritovou schopností běhu by mohl zvládnout běh od bosse až k bezpečné zóně. Ale rychlost, kterou předtím ukázal boss, byla opravdu děsivá. Kdyby - ona unikla první, a poté, on by se neobjevil. To byla myšlenka, kterou nedokázala unést.

Asuna se podívala do hlubin cesty napravo.

- Promiň, Yui-chan. I když jsem řekla, že budeme spolu...

Šeptala ve svém srdci, pak zakřičela: „Yulier-san, nechávám ti Yui! Prosím utečte spolu, vy tři!“

Yulier zatřásla hlavou, její výraz byl ztuhlý.

„Něco takového... Nedovolím...“

„Honem!!“

Bylo to tehdy. Bůh smrti, mávajíc se svou kosou, začal útočit s udivující energií, zpod lemu jeho roucha se šířila tíživá atmosféra.

Kirito překřížil meče ve svých rukou, před Asunou zaujal působivý postoj. Asuna se zoufale držela jeho zad, potkala se s Kiritovými meči tím ve své pravici. Bůh smrti, který se nestaral o tři meče, mávl svou kosou dolů, mířil na hlavy dvojici.

Červený záblesk. Náraz.

Asuna cítila, jak se točí kolem a kolem. Napřed byla odhozena na zem, pak při odrazu narazila do stropu, a pak znovu spadla na zem. Její dech se zastavil a zorné pole potemnělo.

Její vědomí bylo mlhavé, zkontrolovala svoje a Kiritovo HP, oba měli z toho jediného úderu půlku pryč. Nemilosrdná žlutá barva ukazovala nemožnost přežití dalšího útoku. Musela se znovu zvednout. To si myslela, ale její tělo se nedokázalo pohnout -

- A v tu chvíli.

Jeden krátký krok po druhém, slyšela ty jemné krůčky blízko jejích ucha. Když zmateně pozvedla zrak, viděla dětské krůčky, podobné kotěcím, které postupovaly dopředu, aniž by se staraly o hrozící nebezpečí.

Tenké ruce a nohy. Dlouhé, černé vlasy. Byla to Yui, která měla být v bezpečné zóně. Ve tváři pohled bez jediného náznaku strachu, dívala se přímo na obřího boha smrti.

„Blbko!! Honem, vypadni!!“ zakřičel Kirito, který se zoufale snažil zvednout přední část svého těla. Bůh smrti držel svou kosu ve vzduchu, znovu s rozvážnými pohyby. Kdyby se dostala až do dosahu útoku, Yuiino HP by bylo jistě hned pryč. I Asuna se pokusila pohnout ústy. Ale její rty se napjaly, jako kdyby nedokázala říct ani jediné slovo.

Ale v další chvíli se stalo něco neuvěřitelného.

„Je to v pořádku, tatínku, maminko.“

Spolu s těmi slovy se Yuiino tělo zlehka vzneslo do vzduchu.

Nebyl to skok. Hýbala se, jako kdyby mávala neviditelnými křídly. Zcela se zastavila ve výšce dvou metrů. Zlehka natáhla svou příliš malou pravou ruku do vzduchu.

„Neee...! Uteč! Uteč, Yui-chan!!“

Kosa boha smrti se neúprosně spustila dolů, jako kdyby měla vymazat Asunin křik, kreslíc za sebou čáru rudého světla. Ten strašný špičatý kraj se dostal k dosahu Yuiiny čiře bílé dlaně -

Těsně předtím, než se jí dotkl, mu zabránila jasně fialová bariéra; s hlasitým zvukem jej odhodila. Systémová zpráva, která se vznášela před Yuiininou dlaní, způsobila, že Asuna užasle zírala.

[Nesmrtelný předmět], to tam rozhodně bylo napsáno. Nesmrtelnost - schopnost, kterou by neměl mít žádný hráč.

Černý bůh smrti koulel svými bulvami, jako by byl celý zmatený. Hned poté se stalo něco, co Asunu překvapilo ještě více.

„Gouu!!“, spolu s tím zvukem vystoupily karmínové plameny, točily se kolem, s centrem v Yuiině pravé ruce. Plameny se na chvíli roztříštily, pak se hned zhustily a začaly se spojovat v dlouhý a úzký tvar. Podoba se měnila do něčeho, co vypadalo jako obří meč. Čepel, zářící v odstínech plamenů, se vynořila z ohně, táhla se do nekonečna.

Velký meč, který se objevil v Yuiině pravé ruce, měl délku, která snadno přesáhla výšku dívky. Záře z kovu, která se zdála být na krajíčku rozpuštění, osvětlovala cestu. Strhující plameny meče během okamžiku spálily objemné zimní oblečení na Yui. Pod nimi se objevily jednodílné šaty, které na sobě dívka měla, když se poprvé objevila. Bylo zvláštní, že i když se plameny proháněly kolem těch jednodílných šatů, a stejně tak i kolem dlouhých černých vlasů, nezdálo se, že by na ně měly nějaký účinek.

Nenuceně otočila mečem, který přesahoval její výšku, jednou -

Bez náznaku zaváhání Yui vyzvala boha smrti, když vykreslila několik plamenných úderů.

I když jeho pohyby byly řízeny jen algoritmem systému, věřila Asuna, že v jeho krví podlitých očích zahlédla výraznou barvu strachu.

Zakrytá vírem plamenů, Yui proťala vzduch s ohlušujícím řevem. Bůh smrti pozvedl svou kosu před sebe a zaujal obrannou pozici, jako kdyby se bál dívky mnohem menší, než byl on sám. Yui postupovala dopředu, mávla svým velkým, spalujícím mečem přímo dolů, celou svou silou.

Strana 276, Yui bojuje proti bossovi oblasti pod Startovním městěm

Čepel, vyzařující intenzivní plameny, narazila do vodorovné rukojeti kosy. Na okamžik se dvojice na zemi přestala hýbat.

Bez chvíle pro myšlení se Yuiin plamenný meč pohnul ještě jednou. Jak kov planul zdrcujícím množstvím horka, záře čepele se do rukojeti kosy zarývala více a více. S dostatečnou silou roztrhat všechno až na Yuiiny dlouhé vlasy a jednodílní šaty, a stejně tak roucho boha smrti, se čepel třepotala za nimi, chvílemi tříštila velké jiskry, ozařovala interiér nebezpečné oblasti, zabarvujíce tak oblast do oranžova.

Zanedlouho -

Spolu s výbušným zvukem, „Gouu,“ byla kosa boha smrti konečně rozpůlena vedví. Ihned poté se uvolnila doposud nashromážděná energie, velký meč se změnil v sloup ohně, udeřil přímo doprostřed tváře bosse.

„-h...!!“

Asuna a Kirito přimhouřili oči a bezděčně si zakryli tváře; reagovali tak na nesmírně silnou sílu ze spalující koule ohně, která se v tu chvíli objevila. Ve stejnou dobu Yui mávla mečem přímo dolů, ohnivá koule vyletěla nahoru, pohltila tvar boha smrti v karmínových vírech, valila jej dál do průchodu. Mezi hromovým burácením se ozvěnou ozýval slabý výkřik smrti a agonie.

Když otevřeli oči, museli je hned zase na okamžik zavřít, tak oslepující ty plameny byly. Tvar bosse už tu nebyl. Malé ohně se houpaly kolem, tu a tam zůstaly na cestě, vydávaly praskavé zvuky. Ve středu toho všeho byla Yui, sama klidně stála, dívala se dolů. Planoucí meč, který stál v zemi, se rozpustil a rozdrobil se v nic, vyzařoval plameny stejně, jako když vznikl.

Asuna se zvedala, konečně se jí vrátila síla do těla, pomalu vstávala, svůj rapír používala jako podporu. Kirito se také postavil, chvíli po ní. Dvojice se roztřesenými kroky blížila k dívce.

„Yui... chan...“ zavolala Asuna hrubým hlasem, dívka se bezhlučně otočila. Její malé rty se usmívaly, ale v těch velkých uhlově černých očích se sbíhalo mnoho slz.

Yui se podívala na Asunu a na Kirita, když tiše promluvila: „Tatínku... Maminko... Já, už si všechno pamatuju...“


Bezpečná zóna nejhlubší části podzemního labyrintu Paláce Černého železa měla tvar dokonalého čtverce. Byl tu jen jediný vstup, a uprostřed byla umístěna hladká zářící černá krychle z kamene, která se tvářila jako stůl.

Asuna a Kirito se v mlčení dívali na Yui, sedící na kamenném stole, vypadala malá a tichá. Yulier a Thinker byli požádáni, aby unikli jako první, a tak tu teď ti tři byli sami.

„Moje paměť se obnovila,“ řekla jen Yui, a to jí vystačilo na několik minut nemluvení. Její výraz byl tak nějak plný smutku, a protože váhala s mluvením, Asuna sesbírala svou odvahu a zeptala se: „Yui-chan... Vzpomněla sis...? Na všechno do teď...“

Yui se dál dívala směrem dolů, ale konečně přikývla. S výrazem smíchaným mezi úsměvem a brekem otevřela svá malá ústa.

„Ano... Všechno vysvětlím - Kirito-san, Asuno-san.“

Ve chvíli, když zaslechla tu zdvořilou formu mluvy, se Asunin hrudník stáhl skleslými očekáváními. Dusivá víra, že něco skončí.

Uvnitř čtvercové místnosti začala Yuiina slova mírně proudit.

„Tenhle svět pojmenovaný «Sword Art Online» je řízen jediným velkým systémem. Název toho systému je «Cardinal». Takhle je tenhle svět řízený podle jeho úsudku. V první řadě nebyl Cardinal vytvořen k tomu, aby potřeboval údržbu lidí. Se dvěma jádrovými programy, které si vzájemně opravovaly chyby, a navíc, s přidanými nesčetně mnoho nižšími programy, usměrňovaly celý tento svět... AI monster a NPC, rovnováha vzácných předmětů a měny, úplně všechno je řízeno hlukem programů pod vedením Cardinala. - Ale byla tu jedna věc, která se dala svěřit pouze lidem. Problémy vznikající v mentálním stavu hráčů; to bylo něco, co mohli vyřešit jen sami lidé... A z toho důvodu měly být připraveny desítky personálních členů.“

„GM...“ promluvil Kirito s povzdechem.

„Yui, v krátkosti, říkáš, že jsi herní mistr...? Zaměstnanec Argusu...?“

Poté, co zůstala několik vteřin potichu, Yui jemně zatřásla hlavou.

„...Když tvůrce Cardinala svěřili i starost o hráče systému, nechali běžet jistý program na testování. Používal rysy unikátní pro Nerve Gear, dopodrobna monitoroval pocity hráčů a ukazoval se u těch, kteří měli problémy, aby je vyslechl... «Mental Health - Counselling Program» [17], MHCP verze 1, kódové jméno «Yui». A to jsem já.“

Asuně vzal všechen ten šok dech. Nebyla schopná hned pochopit vše, co tu zrovna bylo řečeno.

„Program...? To myslíš AI...?“ zeptala se tichým hlasem. Yui přikývla, na tváři měla sklíčený úsměv.

„Abych utěšila hráče, bylo mi přidáno napodobení emocí. - Je to falešné, úplně vše... Dokonce i tyhle slzy... Omlouvám se, Asuno- san...“

Z očí Yui padaly velké slzy, měnily se v částečky světla a rozptýlily se. Asuna udělala jediný tlumený krok k Yui. Natáhla k ní ruku, ale Yui slabě zatřásla svou hlavou. Jako by - nebyla hodna, aby ji Asuna objala.

Asuna, která stále nedokázala věřit situaci, ze sebe dostala: „Ale... Ale ztráta tvých vzpomínek...? Může se něco takového stát AI...?“

„...Před dvěma lety... Den, kdy se oficiálně otevřel server...“

Yui sklonila svůj zrak a pokračovala s vysvětlením.

„I když ani já přesně nevím, co se stalo, Cardial mi předal neplánovaný příkaz. Naprostý zákaz zasahování mezi hráči... Neměla jsem povolení s nimi vytvořit nějaký hmatatelný kontakt, jen jsem neochotně pokračovala s monitorováním stavu mentálního zdraví hráčů.“

Asuna reagovala reflexivně; uhádla, že «neplánovaný příkaz» byl důsledkem manipulace, kterou provedlo jediné GM SAO, Kayaba Akihiko. Yui, která o něm nejspíš nic nevěděla, znovu pohnula svými rty, tvář měla zkroucenou smutkem.

„Ta situace - bylo to prostě nejhorší... V podstatě všichni hráči byli ovládnuti negativními emocemi, jako jsou strach, zoufalství a ve většině případů vztek; chvílemi tu byli i tací, kteří upadli do šílenství. Dál jsem se dívala do srdcí těchto lidí. Původně bych nebyla schopná se zastavit od toho, abych šla za těmi hráči, poslechla si jejich příběhy a urovnala jejich problémy... Ale z mé pozice nemělo cenu s nimi přijít do kontaktu. S tím rozporem pocitu povinnosti, ale zároveň nedostatkem autority k provedení, jsem byla postupně zaplavována chybami a porouchala se...“

Naspodu tichého podzemního labyrintu Yuiin jemný hlásek zurčel, třepotal se jako stříbrná nit. Asuna a Kirito si nemohli pomoct, jen pozorně poslouchali a nevydali ani hlásku.

„Jednoho dne, když jsem prováděla své obvyklé pozorování, jsem si všimla dvojice s mentálními parametry, které se hodně lišily od ostatních hráčů. Nikdy předtím jsem se nesetkala s takovými schématy mozku. Radost... Klid... Ale nejenom tyhle... Co je tohle za emoce, myslela jsem si a dál sledovala ty dva. Uvnitř mě rašily tajemné touhy, když jsem tajně sledovala jejich rozhovory a činy. Taková rutina neměla existovat, ale... Chtěla jsem být blíže těm dvěma... V důvěrném prostředí, chtěla jsem si promluvit přímo s nimi... S přáním být blíž, dokonce i jen o kousek, jsem každý den bloudila, zůstala v systémové konzole nejblíž ke hráčskému domovu, kde ten pár žil. Věřím, že jsem v tu dobu musela být značně poškozená...“

„A to je les na dvacátém druhém podlaží...?“

Yui mírně přikývla.

„Ano. Kirito-san, Asuno-san... Vždy jsem se chtěla... S vámi dvěma setkat... V tom lese, když jsem vás dva uviděla... Jsem byla neskutečně šťastná... Bylo to zvláštní; není možné, abych si něco takového myslela... Nejsem nic víc než jen program...“

Yui, které z očí přetékaly slzy, zavřela rtíky. Asuna byla zasažena nepopsatelnými pocity, pevně sevřela její ruku před svou hrudí.

„Yui-chan... Ty jsi vážně AI, že? Takže vlastně máš inteligenci, nebo ne...“ zašeptala. Yui trochu naklonila hlavu a odpověděla.

„Já... Nerozumím... Co přesně se mi to stalo...“

V tu chvíli, Kirito, který byl doposud potichu, udělal krok vpřed.

„Yui už není program řízený systémem. A tak můžeš vyjádřit svá vlastní přání.“

A pak promluvil jemným tónem: „Co si přeješ, Yui?“

„Já... Já chci...“

Yui přesvědčivě natáhla své tenké paže ke dvojici.

„Vždy být spolu... Tatínku... Maminko...!“

Ani si neotřela slzy stékající jí po tváři; Asuna doběhla k Yui, pevně chytila její malou postavu.

„Vždy budeme spolu, Yui-chan.“

Chvíli po té i Kirito obtočil své paže kolem Yui a Asuny.

„Aah... Yui je naše dítě. Pojďme domů. Budeme všichni žít spolu... Navždy...“

Nicméně - mezi Asuninými ňadry Yui jemně zatřásla hlavou.

„Eh...“

„Je... Příliš pozdě...“

Kirito se zmateně zeptal: „Proč to... Co je moc pozdě...“

„To, proč se mi vrátily vzpomínky... Je, že jsem se dotkla tohoto kamene.“

Yui se podívala do prostředka místnosti, svou malou rukou ukázala na černou kostku.

„Když mě předtím Asuna-san odstrčila do téhle bezpečné zóny, dotkla jsem se náhodou toho kamene a pochopila. Není to jen okrasný předmět... Je to konzole nainstalovaná zde pro případ, že by GM potřeboval náhlý přístup.“

Jako kdyby byl v Yuiiných slovech nějaký řád, několik čar světla se objevilo na černém kameni. Hned poté, se slabým pípavým zvukem, se na jeho povrchu vytvořila světle modrá holografická klávesnice.

„Věřím, že to boss monstrum z předtím tu byl umístěný, aby držel hráče pryč. Připojila jsem se k systému za použití této konzole a odstranila monstrum s vyvoláním «Rušiče Předmětů». V tu dobu zapůsobil program na opravu chyb Cardinala a moje poškozená schopnost jazyka byla obnovena, ale... Zároveň mě také našel Cardinal, ačkoliv jsem dosud byla nechána na pokoji. Právě teď jádrový systém skanuje můj program. Usoudí, že jsem neznámá jednotka a nejspíše budu vymazána. Už teď... Mi nezbývá moc času...“

„To... To je...“

„Dá se s tím něco udělat? Jestli se odsud teď dostaneme...“

Yui se jen rozpačitě usmála na slova dvojice. Po Yuiiných bílých tvářích znovu stékaly slzy.

„Tatínku, maminko, děkuji vám. Tohle bude naše rozloučení.“

„Ani náhodou! Něco takového nechci!!“ zakřičela zoufale Asuna.

„Tohle je teprve začátek!! Od teď, šťastně, všichni spolu... Budeme žít mírumilovně společně...“

„V té temnotě... Během toho dlouhého utrpení, které se zdálo být bez konce, byla existence tatínka a maminky mou jedinou útěchou.“

Yui se podívala přímo na Asunu. Slabé světlo začalo obklopovat její tělo.

„Yui, nechoď!“

Kirito chytl Yui za ruku. Yuiiny malé prstíky se něžně chytly Kiritových.

„Když jsem s tatínkem a maminkou, všichni se dokážou smát... Za to jsem byla vážně šťastná. Tohle je moje žádost; od teď taky... Místo mě... Pomozte všem... Dejte jim radost...“

Yuiiny černé vlasy a jednodílné šaty se začaly rozpadat na průhledné částečky světla, které se hned rozptylovaly, skoro jako ranní rosa. Yuiina usmívající se tvář se pomalu zprůsvitňovala. Její přítomnost mizela.

„Ne! Tihle nechci!! Jestli tu nebude Yui-chan, nebudu se moct smát!!“

Zakrytá rozšiřujícím se světlem, Yui se sladce usmála. Svou rukou pohladila Asunu po tváři, na krajíčku zmizení.

- Maminko, usmívej se...

Slabý hlas se ozýval v Asunině mysli, nesmírně oslnivé světlo se roztříštilo; a když vybledlo, v Asunině náruči nic nezbylo.

„Uváááááá!!“ neovladatelně zvýšila hlas. Asuna padla na kolena. Klečela na kamenném dláždění, brečela hlasitě jako dítě. Slzy padaly na zem, kapka po kapce, míchaly se spolu s částečky světla, které tam po Yui zůstaly, mizely.


Část čtvrtá[edit]

Jako kdyby byl chlad až do včerejšího dne jen lží se mírný vánek proháněl přes trávník. Možná přilákáni radovánkami, několik malých ptáčků se usadilo na větev stromu na zahradě, zdálo se, že se na lidi dívají s velikým zájmem.

Zahradní párty byla pořádána bez zájmu na ročním období na obrovském předním dvorku Sashina kostela, velký stůl z jídelny byl přesunut a dán sem. Jídlo se z velkého grilu vybíralo jako kouzlo, což v dětech vyvolalo velký řev radosti.

„Myšlenka, že něco tak chutného... Je v tomhle světě...“

Hlavní vůdce «Armády», který byl předchozí noc zachráněn, se zakousl do opékaného masa, ve kterém Asuna předvedla svůj talent, a promluvil s úžasem. Yulier vedle něj se na situaci dívala s úsměvem. Na první dojem působil jako rozvážná bojovnice, ale když byla vedle Thinkera, připomínala především mladou šťastnou manželku.

A co se Thinkera týče, i když včera nebylo moc času si jej pořádně prohlédnout, když teď seděl u stejného stolu, jeho postava vydávala auru jemnosti, nepříliš podobnou tomu, co byste očekávali od hlavy velké organizace.

S postavou jen o kousek vyšší než Asuna byl očividně menší než Yulier. Jeho jaksi podsadité tělo bylo oblečeno v jednoduchých šatech, neměl u sebe ani jedinou zbraň. Ani Yulier vedle něj dnes nebyla ve své uniformě Armády.

Thinker přijal víno, které mu Kirito nalil do sklenice a očividně ne poprvé se pevně uklonil.

„Asuno-san, Kirito-san. Jsme vám velice zavázáni. Jak vám jen mohu pomoci...“

„Ne, já jsem na druhou stranu zavázán «MMO Dnes»,“ odpověděl Kirito s úsměvem.

„To je nostalgické jméno.“

Na Thinkerově kulaté tváři se po zaslechnutí tohoto jména ukázal široký úsměv.

„V tu dobu, když se každý den něco aktualizovalo, jsem si myslel, že bych se ani neměl obtěžovat se stránkami s novinkami, ale když to porovnám si pozicí gildovního vůdce, bylo to rozhodně o něco lehčí. Taky by bylo lepší, kdybych tu vedl stánek s novinami, hm.“

Od stolu se ozval mírný smích.

„A no... Jak šly věci s «Armádou»...?“ ptala se Asuna. Thinkerův výraz se změnil.

„Kibaou a jeho přívrženci byli vyloučeni. Opravdu jsem to měl udělat už dříve... Já se svojí osobností jsem špatný v hádkách, a tak se situace jen zhoršovala... - Dokonce jsem i přemýšlel o rozpuštění Armády.“

Asuna a Kirito náhle otevřeli oči v překvapení.

„Musel... Jsi nad tím přemýšlet docela dost.“

„Armáda byla už moc velká... Rozbiju gildu a z toho vytvořím mnohem mírumilovnější organizaci pro vzájemnou pomoc, znovu. Rozpustit ji a celé to opustit by bylo přeci jen moc nezodpovědné.“

Yulier jemně držela Thinkerovu ruku a pokračovala místo něj: „- Věříme, že budeme roznášet přínosy Armády, které se doposud nahromadily, nejen mezi členy, ale rovnoměrně i mezi všemi obyvateli tohoto města. Zatím jsme způsobili tolik problémů... Sasho-san, opravdu se omlouváme.“

Yulier a Thinker se náhle hluboce uklonili; Sasha překvapeně ve svých brýlích zamrkala. Zoufale mávala rukama před svou tváří.

„Ne, to je až moc. Děti přece taky dostaly pomoc od dobrých lidí z Armády na pláních.“

Se Sashiným upřímným popřením se místo znovu naplnilo smíchem.

„No, nechme to být...“

Yulier naklonila hlavu ke straně: „Ta dívka ze včerejška, Yui-chan... Jak je jí...?“

Asunin pohled se setkal s Kiritovým, odpověděla s úsměvem.

„Yui se... Vrátila do svého domova...“

Mírně pohnula prstem pravé ruky ke své hrudi. Tam zářil tenký náhrdelník, který tam do včerejšího dne ještě nebyl. Na konci nádherného stříbrného řetízku visel přívěšek, také ze stříbra, uvnitř zářil velký čistý drahokam. Když se jemně otřela o šperk ve tvaru slzy, slabé teplo se šířilo konečky jejích prstů.


V tu dobu -

Poté, co byla Yui zahalena světlem a zmizela, Asuna klečela na kamenném dláždění a slzy jí bez ustání padaly dolů. Kirito vedle ní náhle zakřičel.

„Cardinale!!“

Pozvedl svou vlhkou tvář, díval se na strop místnosti a křičel.

„Jak se opovažuješ si myslet, že vždycky všechno... Půjde, jak chceš ty!!“

Pevně se sebral, nenadále skočil k černé konzoli uprostřed místnosti. Zručně udeřil do holografické klávesnice, která tam stále ještě byla. Na okamžik její překvapení přehlušila smutek. Asuna zakřičela, zatímco se na něj dívala s údivem: „Ki-Kirito-kun... Co to...!?“

„Jestli pořád... Jestli je to pořád teď, možná se dostanu do systému s účtem GM...“

Dál při svém mumlání bouchal do klávesnice, před jeho očima se objevilo s pípnutím velké okno. Záře z písmen, která se náhle objevovala, ozářila celou místnost. Zatímco se na něj Asuna ohromeně dívala, Kirito úspěšně vložil několik příkazů. Objevilo se okno s malou čárou postupu, a ve chvíli, kdy se vodorovná čára dostala až do úplného konce -

Celá konzole vytvořená z černé skály náhle modrobíle zazářila, a hned poté byl Kirito odhozen s výbušným zvukem.

„Ki-Kirito-kun!!“ zpanikařila, sunula se k němu, ležel na zemi.

Zatřásl hlavou, když zvedal horní část svého těla. Kirito se ve svém ztrhaném výrazu slabě usmál; otočil se směrem k Asuně a natáhl svou zavřenou pravou ruku. Nechápala, co se děje, ale následovala jeho příkladu, i ona napřáhla ruku.

Co spadlo z Kiritovy dlaně do Asuniny, byl velký krystal vytvořený ve tvaru slzy. Uprostřed propracované fazety kameny, buch, buch, blikalo bílé světlo.

„T-tohle je...?“

„...Než byla odstřihnuta základní autorizace zaktivována Yui, zoufale jsem se snažil odpojit zdroj programu Yui od systému, a přetvořit ho v předmět... A takhle je tu Yuiino srdce...“

Poté, co to řekl, spadl Kirito na zem, jako kdyby mu došla veškerá energie, a zavřel oči.

„Yui-chan... Ty jsi... Tady, co... Moje... Yui-chan...“

Znovu jí začaly stékat slzy, bez konce. Uvnitř rozmazaného světla, jako kdyby to měla být odpověď pro Asunu, z prostředku krystalu, se to se silným zabušením zatřpytilo.


Neochotně zamávali Sashe, Yulier, Thinkerovi a dětem. Studený vítr, smíchaný s vůní lesa, přivítal Asunu a Kirita, když se vrátili z teleportační brány na dvaadvacáté podlaží. I když to byl jen třídenní výlet, zdálo se to být mnohem delší. Asuna se zhluboka nadechla.

Jak obrovský svět -

Asuna znovu myslela na tenhle tajemný vznášející se svět. Na každou z těch nesčetně vrstev, na lidi, které tu žili, prožívali své dny se slzami a smíchem. Ne, pro tyhle lidi byly mnohem častější bolestivé příhody. Ale i tak všichni dál bojovali své vlastní bitvy, den za dnem.

Místo, kde bych měla být...

Asuna se podívala na cestu vedoucí k jejich domovu a pak nahoru, na základ podlaží nad nimi.

- Vraťme se na přední linie, pomyslela si náhle.

V blízké budoucnosti nebudu moct dělat nic jiného, než znovu vzít svůj meč a vrátit se na moje vlastní bojiště. Nevím, jak dlouho to ještě zabere, ale budu bojovat, dokud tento svět neskončí, aby se znovu mohli všichni skutečně smát. Všem přinést štěstí - to si Yui přála.

„Hele, Kirito-kun.“

„Hmm?“

„Jestli bude hra vyčištěna a tenhle svět zmizí, co se stane Yui-chan?“

„Ááh... No, možná trochu zvětší svoji kapacitu. Přeměnil jsem ji na část enviromentálních dat pro program klienta a uložil jsem ji v místní paměti svého Nerve Gearu. Na druhou stranu bude možná dost těžké ji jako Yui rozbalit... Ale nějak by to být možné mělo.“

„Chápu.“

Asuna se otočila a pevně objala Kirita.

„No dobře, tak se určitě setkáme s Yui-chan na druhé straně. Naše úplně první dítě.“

„Jo. Rozhodně.“

Asuna se podívala dolů na svítící krystal mezi hrudníky dvojice. Maminko, dej do toho vše... Jako kdyby slyšela slabý hlas hluboko ve svých uších.


(Konec)


Rudonosý sob (Aincrad, 46. podlaží, prosinec 2023)[edit]

Část první[edit]

«Ostrý úder» zazářil temnotou a s jeho krvavě zbarveným světlem se HP dvou obřích hmyzích monster dostala na nulu.

Periferním viděním jsem se ujistil, že se mnohoúhelníky roztříštily, jakmile jsem se pohnul, vytáhl jsem svůj meč. Otočil jsem se, abych zablokoval útok od velkých ostrých čelistí. Pak jsem použil stejný «Skill s mečem», abych to dorazil; udělalo to Džíí křik, načež se to naklonilo dozadu a zemřelo.

Tenhle těžký jednoruční útok se poprvé objevil na mém seznamu před třemi dny, když můj «Skill jednoručního meče» dosáhl hodnoty 950, a byl překvapivě praktický. I když měl tento skill dost dlouhý čas na vychladnutí, kdy hráč ztuhl, jeho dosah je dvojnásobný než délka čepele; a fakt, že jeho síla je porovnatelná s obouručními těžkými dřevcovými zbraněmi je víc než dost, aby vyrovnal své nedostatky. Samozřejmě, při použití v boji proti jiným hráčům, by nebyl příliš užitečný, protože by hned vyčetli jeho načasování. Ale jednoduché pohyby AI monster to nezapočítaly. Můžete jej prostě používat stále dokola a odhazovat skupinky nepřátel s tmavě rudým světelným efektem.

I když říkám tohle, po hodině po sobě jdoucích soubojů ve slabém světle z pochodně jsem opravdu cítil, jak moje soustředěnost slábne. Už jsem nedokázal reagovat a odrážet jejich velké kousající čelisti nebo kyselý sliz tak dobře jako předtím. I když bojují ve velkých skupinách, tahle monstra nejsou slabá. Tohle prostředí je jen tři podlaží pod přední linií na čtyřicátém devátém podlaží, a tohle jsou velice silná monstra. Při zvažování rozdílů levelů mám bezpečný náskok, ale kdyby mě napadl velký roj a obklopil mě, moje HP by rychle kleslo dolů do žluté zóny.

K čelení těmto nebezpečím a jít na podlaží, které už bylo vyčištěno, k tomu jsem mohl mít jen jediný důvod. Tohle místo bylo nejúčinnější pro získávání zkušenostních bodů ze všech dosud známých tréninkových oblastí. Tihle obří mravenci, kteří vylézají z jeskyní u srázu, mají velkou útočnou sílu, ale jejich HP a obrana jsou velice nízké. Dokud se zvládnete vyhýbat jejich útokům, rychle zvládnete dostat hodně těchto monster. Ale jak už jsem říkal, jakmile by na vás zaútočili a obklopili vás, nemuseli byste to ustát, což by vás vedlo ke smrti. A tak tahle oblast nevypadala příliš vhodně jako tréninková oblast pro sólo hráče. Protože je to tak oblíbené místo, každá parta tu má povolenou k lovu jen jednu hodinu. Byl jsem tu jediný sólo hráč. Dokonce i teď se povědomé tváře z různých gild seřadily u vstupu do údolí. Měla by tu být řada znuděných výrazů, protože byli utnuti. Pokud to byla jen netrpělivost, pak je to v pořádku. Ale hráči se silným smyslem pro týmovou práci o mně přemýšleli jako o „Nejsilnějším idiotovi“ nebo „Sociopatickém beaterovi“ - ale samozřejmě, že to jsem nevěděl.

Časoměřič na mé levé straně ukazoval 57 minut. Rozhodl jsem se skončit po vyčištění další vlny monster. Zhluboka jsem se nadechl a čekal, snažil jsem se ze sebe vymáčknout každou poslední kapku soustředění.

Mravenci přicházeli zleva i zprava. Otočil jsem se k tomu napravo a hodil dýku, abych zastavil jeho pohyby předtím, než zabiji toho nalevo s trojitým útokem «Sharpnail» [18]. Když jsem se znovu otočil, použil jsem «Ostrý úder», abych přesekl velké otevřené čelisti dalšího mravence. Během vychladnutí skillu jsem použil rukavici na levé ruce, abych setřel zelenou kyselinu, která mě trefila. S džijůůů zvukem se moje HP snížilo. Vyrazil jsem ze země a vysoko vyskočil. Ve vzduchu jsem rozsekl nejslabší část mravenčího břicha a zabil ho. Na poslední dva jsem použil polovinu z nejdelšího řetězového útoku jaký znám, šestiúderný řetězec, abych je porazil. Předtím, než se objevila další sada mravenců z jejich mravenišť, jsem náhle sprintoval pryč.

Poté, co jsem proběhl třicet metrů mravenčího údolí během pěti sekund, jsem se vykulil z malého vstupu, než jsem konečně uvolnil svůj dech. Lapal jsem po čerstvém vzduchu a přemýšlel, jestli ta bolest byla jen psychická nebo jestli mé skutečné tělo také přestalo dýchat. V každém případě jsem cítil, jak se můj žaludek zatíná směrem nahoru, a neschopný unést tento stupeň nevolnosti, jsem padl jako hadr na zmrzlou zimní zem.

Zvuk mnoha kroků dolehl k mým uším, jak jsem tak ležel na zemi. Dokonce i když jsem tyhle lidi znal, nemohl jsem je ani pozdravit. Slabě jsem zamával svou pravou rukou, abych je odkázal dopředu, a pak jsem zaslechl drsný hlas a velký povzdech.

„Můj level už je o dost vyšší než vaše, tak se k vám dneska nepřidám. Poslouchejte. Dejte pozor, ať se vám nerozbije formace kruhu a pořád myslete na lidi kolem sebe. Nestyďte se, kdyby se objevilo něco nebezpečného, prostě na mě zavolejte o pomoc. A taky, utečte hned, jakmile se ukáže královna.“

Poté, co dostali pokyny od svého vůdce, šest nebo sedm lidí odpovědělo „Ano!“ nebo „Jo!“, načež se šustivé kroky pozvolna pohybovaly směrem pryč. Několikrát jsem se ztěžka nadechl, až se mi podařilo dostat dýchání znovu pod kontrolu. Zapřel jsem se o pravou ruku a opřel se o blízký strom.

„Chytej!“

Vděčně jsem chytil léčivý lektvar, otevřel zátku palcem a lačně jej vypil. I když měla chuť náznak hořkého citrónového džusu, myslel jsem si, že je lektvar výborný. Odhodil jsem prázdnou lahev na zem a sledoval, jak ze sebe vydává slabé červené světlo a mizí, pak jsem se podíval nahoru.

Klein, vůdce gildy «Fuurinkazan», kterého jsem potkal na úplném začátku této hry smrti SAO a pořád nosil svůj nevkusný šátek, otevřel ústa nad zanedbanou bradkou a řekl: „Kirito, je jedno, jak to bereš, ale tohle je trochu víc než absurdní. V kolik jsi sem dneska vůbec přišel?“

„Eh... Kolem osmé večer,“ odpověděl jsem chraptivým hlasem. Klein ukázal přemrštěný výraz nespokojenosti.

„Oj, oj, už jsou dvě ráno, byl jsi tu šest hodin. V takovéhle nebezpečné tréninkové oblasti je to nebezpečný, jestli použiješ všechnu sílu, bude to pro tebe okamžitá smrt.“

„V pohodě. Můžu odpočívat během čekání až dvě hodiny.“

„Jestli nikdo nepřijde, tak chceš bojovat dál!“

„To proto jsem si vybral přesně tenhle čas pro příchod. Kdybych přišel přes den, mohl bych čekat klidně pět nebo šest hodin.“

Klein smíchal zvuk šoku s větou „Jsi idiot.“ Pak vytáhl svou katanu od svého pasu, ztěžka dosedla přede mě.

„...No, ohledně tvý síly, od prvního dne SAO jsem jí bez pochyb rozuměl... Jaký máš teď level?“

Schopnost udržet tajemství o statech nebo levelu je pro hráče životně důležité. A proto bylo v SAO nevyřčené pravidlo se neptat. Ale dosud jsem neměl žádný důvod to před Kleinem skrývat, tak jsem popravdě odpověděl.

„Dneska jsem dosáhl levelu 69.“

Ruka, která mu třela bradu, se náhle zastavila, a oči, které se napůl skrývaly pod šátkem, se šokovaně otevřely dokořán.

„...Hej, to jako fakt? Od kdy máš o deset levelů víc než já - a, nerozumím tomu. Poslední dobou je tvoje rychlost získávání levelů neobvyklá. Musel jsi trénovat i během doby dne, kdy jsou tréninkové oblasti jen řídce okupovány hráči. Proč musíš zacházet tak daleko? Nechci slyšet nějaký to...... ,kvůli vyčištění hry'. I když budeš sám silnější, rychlost čištění bude pořád záviset na silných gildách jako RK.“

„Nevšímej si mě; stal jsem se levelholikem. Už jen ze získávání zkušenostních bodů mám dobrý pocit.“ Když uviděl můj stydlivý úsměv, Klein nasadil vážný výraz.

„Nedělej si srandu... I já vím, jak vyčerpávající je to takhle zvládat. Sólo hraní se neuvěřitelně podepisuje na mysli... I když je tvůj level skoro 70, být sám v téhle oblasti rozhodně není bezpečné. Chceš riskovat, ale taky musíš mít nějaké hranice. Co má za smysl získávat levely na takovémhle místě, kde můžeš každou chvíli zemřít?“

Fuurinkazan je gilda s jádrem Kleinových přátel ještě z před SAO. Členové jsou skupina lidí, kteří nemají rádi zbytečné vměšování se, a jejich vůdce, Klein, není výjimkou.

Tenhle kluk je dobrý člověk, ale aby se takový muž zabýval o sociopatického beatera jako mě, obávám se, že je to proto, že musí, pokud správně rozumím jeho důvodům. Abych pomohl Kleinovi, který není moc dobrý se slovy, otevřel jsem s úsměvem ústa: „V pořádku, už nemusíš předstírat, že se strachuješ. Chceš vědět, jestli jdu po Praporovém monstru, viď?“

Praporové monstrum je monstrum, které je na konci nějakého úkolu. Objeví se buď každých pár dní, nebo někdy i hodin, ale občas se objeví velice blízko bosse, a tak samozřejmě, že jeho síla není nezávažná. A proto, k jeho poražení, hráči obvykle vytvářejí party velké jako ty, kdy se útočí na bosse.

Klein otevřeně vypustil tvrdý výraz a promnul si čelisti.

„...Nesnažil jsem se zrovna tohle zjistit...“

„Už to nemusíš skrývat. Fakt, že sis koupil informaci ohledně toho, že já si koupil informace na vánočního bosse od Argo... Tuhle informaci jsem si taky koupil od ní.“

„Co to říkáš!?“

Klein otevřel své oči doširoka a zůstal beze slov.

„Ta Argo... Její přezdívka, Krysa, není jen na ozdobu.“

„Ta holka by prodala jakoukoliv informaci, i o svých vlastních statech. Nicméně, oba víme, že cíl toho druhého je vánoční boss, a už jsem koupil všechno možné informace, které se dají získat od NPC. Takže bys měl vědět, že takhle budu získávat zkušeností body ještě neurčitě dlouho a je jedno, jakou radu dostanu, nebudu mít důvod přestat.“

„Aha... Moje chyba. Tohle bych taky odmítl.“

Klein dal ruku pryč ze své brady a poškrábal se na hlavě, přitom pokračoval: „Do Štědrého dne zbývá pět dní... Všechny gildy jsou stejné, všichni chtějí zvýšit své bojové schopnosti před objevením bosse, i kdyby jen o trochu. Ale v takových mrazivých nocích jsou idioti, kteří se zavřou v tréninkových oblastech, vzácní. Naštěstí má naše gilda skoro deset lidí, měli bychom dobré vyhlídky, i kdybychom šli na bosse. Ale víš, protože to je «Jednou za rok» velké Praporové monstrum, není to něco, co bys zvládl ulovit sám.“

„......“

Nedokázal jsem nic namítnout, podíval jsem se dolů na hnědou suchou trávu.

Rok poté, co SAO začalo, před druhými Vánocemi, se Aincradem rozšířily zvěsti. Před měsícem začala NPC na všech podlažích mluvit o stejném úkolu.

Říká se, že během měsíce Cesmíny, a to o půlnoci 24. prosince, se v nějakém lese pod větvemi velkého stromu objeví legendární monstrum «Nicholas the Renegade» [19]. Pokud jej porazíte, dostanete poklad z velkého pytle, který nosí na zádech.

Dokonce i silné gildy, které vždy chodí jen do nebezpečných oblastí, tentokrát projevily velký zájem. Rozumí, že poklad, peníze a vzácné zbraně, hodně pomohou při bojích s bossy. Pokud řekneme, že tenhle systém SAO, který dosud od hráčů věci jen bral, dává laskavé vánoční dárky, jak by pak někdo mohl odmítnout?

Ale sólo hráč jako já měl, nejprve, nulový zájem v tyhle zvěsti. Nepotřeboval jsem, aby to Klein řekl, už jsem věděl, že jeden hráč na toho protivníka nestačí. A kromě toho, s penězi, které mám z čištění hry, bych si mohl koupit dům, kdybych chtěl. Ale především, nechci, se ve výsledku boje s Praporovým monstrem, se kterým všichni chtějí bojovat, stát slavným a získat nežádanou pozornost.

Ale před dvěma týdny - mé pocity se otočily o 180 stupňů poté, co jsem slyšel informaci od NPC. Od té doby chodím na tohle oblíbené lovecké místo každý den, i přes smích ostatních, a jako šílený si zvyšuji level.

Klein, který byl společně se mnou potichu, řekl tichým hlasem: „Takže to přece jen má co dělat s tou informací - «Oživovací předmět».“

„...Ach.“

Když se teď náš rozhovor dostal takhle daleko, nebylo třeba to dál skrývat. Poté, co jsem to klidně přiznal, jsem si několikrát povzdechl, ani nevím kolikrát. Klein ze sebe vymáčkl následující slova: „Rozumím tvým pocitům... Nikdy jsem si nemyslel, že by tu mohl být tak snový předmět. «Mikulášův pytel obsahuje legendární předmět, který může přivést mrtvé zpět k životu.» ...Ale... Stejně jako většina lidí si myslím, že je tohle jen lež. Nebo spíš než lež, by to mohla být trochu přemrštěná řeč od NPC, když je SAO jen obyčejné VRMMO... To by znamenalo, že tenhle předmět by oživil lidi i bez podmínek «Penalty smrti». Ale SAO teď nic takového nemá. Je tu jen jedna penalta, a to hráčův život. Nechci připomínat tu událost, ale tohle bylo řečeno první den tím chlapíkem Kayabou.“

Vzpomínám na mimořádný první den od Akihikova falešného GM, to, co řekl, bylo jasné. Hráč, jehož HP dosáhne nuly, zmizí z tohoto serveru a nikdy se nevrátí do svého fyzického těla.

Nemám pocit, že by ta řeč byla lživá, ale... I tak...

„Nikdo nemůže potvrdit, že smrt v tomhle světě je skutečná,“ řekl jsem ta slova, jako kdybych se chtěl hádat.

Klein nakrčil nos a: „Zemřeme a vrátíme se na druhou stranu vlastně živí, Kayaba se nám postaví čelem a řekne «Lhal jsem»? Přestaň s tím, tahle otázka se vyřešila už před rokem. Jestli je tohle jen nějaký nechutný vtip, tak sundej všem hráčům Nerve Gear a tohle celé skončí. Ale to nemůžeme udělat, tahle hra smrti je vážná. Když HP dosáhne nuly, Nerve Gear se stane mikrovlnkou a usmaží ti mozek. Jestli to tak není, pak všichni ti lidé, kteří byli zabití těmi hajzly nebo monstry, kteří křičeli ,Nechci zemřít', když mizeli, co to všechno znamenalo?“

„Drž hubu!“ zakřičel jsem natolik hlasitě, že jsem sám sebe překvapil, a přerušil tím Kleinovu řeč.

„Jestli si vážně myslíš, že bych něčemu takovému nerozuměl, tak ti nemám co říct... Pravda, Kayaba to skutečně řekl první den, ale, před nějakou dobou, i vůdce čističů hry na předních liniích, vůdce RK Heathcliff řekl: dokud existuje i jen jedno procento šance na záchranu kamaráda, tak bychom měli tu šanci pronásledovat se vší vervou, a ti, kteří to dělat nebudou, si nezaslouží být v nějaké partě. I když toho chlapa nemám rád, to, co říká, je pravda. Právě teď se ženu za tou šancí. Možná že ti, kteří zemřeli v tomto světě, se ani nevrátili do skutečného světa, ani doopravdy nezemřeli, a místo toho byli přeneseni na nějaké vyhrazené místo, kde čekají na výsledek téhle hry. Potom by byl prokázaný důvod k «Oživovacímu předmětu».“

V té dlouhé řeči, která je u mě vzácností, jsem vylíčil scénář, který jsem si zrovna vymyslel, jen pro svou podporu. Klein odložil svůj hněv a místo toho se na mě podíval s lítostí.

„Vážně?“ zvuk, který teď vydal, byl úplně odlišný od toho předchozího, byl velice klidný.

„Kirito.. Pořad jsi na to nezapomněl, co, ta tvoje poslední gilda... Uběhlo už skoro půl roku...“

Otočil jsem hlavou a vyplivl slova k oraně: „Mělo by se říct, jak bych mohl zapomenout jen po půl roce... Všichni zemřeli, až na mě...“

„Jmenovala se «Černé kočky úplňku», že? Ani nečistili hru, ale přesto byli poblíž předních linií a nakonec nějací zloději nalíčili poplašnou past. Nebyla to tvoje vina a nikdy by tě ani nevinil. Naopak by tě pochválili, že jsi zvládl přežít.“

„Takhle to není... Byla to moje chyba. Ať už je zastavit od toho, aby šli na přední linie, říct jim, aby nechali ten poklad, nebo se ujistit, že všichni utečou, jakmile se poplach spustil; tohle všechno jsem měl být schopný udělat.“

- Kdybych před svými společníky neskryl svůj level. Bolest, která pocházela z toho, že jsem Kleinovi neřekl tuhle pravdu, se mi bez ustání zarývala do hrudi. Předtím, než uživatel katany řekl nějaká utěšující slova, která se k němu tak nehodila, donutil jsem se dokončit svou řeč.

„Vážně, ani by tu nemuselo být jedno procento šance. Ale jestli je jde o možnost, že najdu vánočního bosse, že ho sám porazím, že bude oživující předmět existovat, nebo že vědomí mrtvých byla zachována... Všechno to je jako hledat zrnko písku v poušti. Ale... Ale není to nula. A protože to není nula, musím do toho vložit vše. Navíc... Kleine, není možné, aby sis způsoboval tuhle bolest hlavy jen kvůli penězům, že? Takže to použiješ pro stejný důvod jako já, že?“

V odpověď na mou otázku si Klein odfrkl, odpovídal, zatímco držel pochvu na zemi: „Nejsem stejný snílek jako ty. Jen... Předtím jsem měl taky kamaráda, který byl odstraněn. Jestli pro něj neudělám vše, co můžu, pak nebudu moct v noci spát...“

Čelil jsem Kleinovi, který se postavil, trochu jsem se usmál.

„Takže je to stejné.“

„Není to stejné. Náš hlavní cíl je pořád ten poklad, to, o čem jsme mluvili, je vedlejší..... Jen s touhle skupinou lidí, bylo by zlý, kdyby vylezl velký mravenec. Půjdu a zkontroluju situaci.“

„Jo, jo,“ trochu jsem přikyvoval hlavou. Zavřel jsem oči a víc se opřel o kmen stromu. Zašeptaná slova uživatele katany ke mně připlula.

„A bojím se o tebe. Nejde jen o získávání informací, ty blbče. Jestli zemřeš při snaze být odvážný na takovémhle místě, rozhodně nepoužiju oživovací předmět na tebe!“


Část druhá[edit]

„Děkujem za tvoje obavy. Tak to tedy zdvořile přijmeme. Prosím ochraňuj nás, dokud nedojdeme k východu.“

To byla první slova vůdce gildy «Černých koček úplňku» Keity, která mi řekl.

Uběhlo už pět měsíců od začátku potemnělé doby, kdy tahle hra smrti se jménem SAO začala. Abych nasbíral materiály pro zbraně, vydal jsem se do labyrintu deset podlaží pod momentální přední linií.

Jako Beater jsem se hnal dopředu už od začátku, využíval jsem své zkušenosti beta testera. Přizpůsobení se hře jako sólo hráč mi umožnilo získávat zkušenosti velice efektivně. Dosáhl jsem bodu, kde jsem zvládl porážet monstra na předních liniích i sám. A proto bylo lovení na tomhle podlaží tak jednoduché a uvolňující, že to až bylo nudné. Díky vyhýbání se ostatním hráčům jsem zvládl sehnat všechny požadované věci během dvou hodin. Připravoval jsem se k odchodu, když jsem se setkal s ustupující gildou, kterou pronásledovala velká skupina monster.

Jako sólo hráč jsem okamžitě zaujal názor, že tahle parta byla zcela nevyrovnaná. Z pětičlenné party, jediný hráč, který na sebe mohl vzít vedoucí pozici, byl kluk nesoucí palcát a štít. Ostatní byli jen zloděj vybavený dýkou, uživatel hole s obouruční holí a dva uživatelé dlouhých kopí. Ale když se HP uživatele palcátu výrazně snížilo, nebyl nikdo, kdo by jej mohl nahradit. A proto ve výsledku mohl tento druh party jen pomalu ustupovat.

Abych zjistil, v jakém jsou všichni stavu, zkontroloval jsem si jejich HP. Podle všeho na tom byli dostatečně, aby se zvládli bezpečně vrátit k východu. Ale to by neplatilo, pokud by se setkali s další skupinou monster v prostředku ústupu. Po krátkém váhání jsem vyšel z cesty, na které jsem se skrýval, a promluvil k uživateli hole, který vypadal jako vedoucí.

„Chcete, abych vám pomohl?“

Uživatel hole na mě zíral s očima doširoka otevřenýma a po chvíli váhání přikývl.

„No, promiň za problémy, ale prosím ustup hned, jakmile nastane nějaké nebezpečí.“

V gestu uznání jsem přikývl hlavou a vytáhl meč ze svých zad, načež jsem zakřičel na toho s palcátem, aby se vystřídal. A tak jsem se vyřítil mezi útoky monster.

Nepřátelé byli skupinou goblinů, které jsem ve velkém počtu porážel ještě před chvílí, kdy jsem sám lovil. Tahle monstra by byla rychle poražená, kdybych předvedl všechny své skilly. I kdybych se nedokázal ubránit žádnému útoku, díky svému skillu «Bojového léčení» bych vydržel dlouho. Přesto jsem měl pořád obavy. I když jsem se nebál goblinů, hluboce jsem se obával myšlenek těch hráčů za mnou.

Obecně řečeno, hráči s vysokým levelem, kteří způsobí velké nepokoje při tréninku na nižších podlažích, jsou považováni za nevychované. Kdyby takové chování přetrvávalo delší dobu, hráč by obdržel tvrdé pokárání, pokud byl na gildu na vyšším podlaží podán požadavek na vyřešení situace. Hráč by skončil oznámen v novinovém seznamu hráčů se špatnou etiketou a podléhal by různým trestům. I když tohle neměl být ten případ, považoval jen to za nouzovou událost, ale i tak jsem měl obavy. Pokud se s tím řádně nevyrovnám, místo toho, aby mi prokázali vděčnost, mě prohlásí za Beatera.

A proto jsem záměrně prodloužil dobu potřebnou k poražení skupiny goblinů, a to tak, že jsem snížil užití skillů. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že toto mé rozhodnutí povede k nenapravitelné chybě.


Po několika výměnách s uživatelem palcátu, který si stále doplňoval své HP pomocí lektvarů, byla skupina goblinů konečně poražena. Polekal jsem se, když tahle neznámá pětičlenná skupina začala nadšeně provolávat slávu. Vzájemně si dávali placáky, radovali se z vítězství.

I když jsem byl zmatený, nasadil jsem tolik nezvyklý úsměv a potřásl si se všemi rukou. Jediná hráčka v partě, černovlasá uživatelka kopí, držela mou ruku jako poslední, zatímco přes slzy stále opakovala: „Děkujeme...... Tak moc děkujeme. Vážně jsem se bála..... Když jsi nás přišel zachránit, byla jsem vážně šťastná. Opravdu oceňuju tvou pomoc.“

Když jsem uslyšel taková slova a viděl stékající slzy, mou hrudí procházel nepopsatelný pocit. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem jim pomohl, a byl to velice příjemný pocit, že jsem byl natolik silný, abych jim pomoct mohl.

I když jsem byl už od začátku hry sólo hráč, tohle nebylo poprvé, kdy jsem pomáhal ostatním partám na předních liniích. I když ve strategické partě je taktikou rozumět, že si na bojišti máme vzájemně pomáhat. A protože bych někdy mohl také potřebovat pomoc, pomohl jsem ostatním, aniž bych něco čekal na oplátku. Navíc, těm, kterým se pomáhalo, mohli nanejvýš krátce pozdravit. To byl nejlepší způsob, jak se vypořádat s tichem po boji, předtím, než začne další boj. Ta jednoduchá logika existuje jako způsob, jak se stále účinně zlepšovat.

Přesto byli oni - «Černé kočky úplňku» - jiní. Celá parta podléhala velké radosti jen z jednoho vítězství v bitvě, chválili úsilí druhých. Vypadalo to jako vítězný trumpetový zvuk na konci samostatného RPG, když jsem se nabídl, že je doprovodím k východu. To bylo nejspíš ovlivněno jejich rodinnou atmosférou. Abych to lépe popsal, měl jsem pocit, že to vlastně byli oni, kdo porážel tuhle šílenou hru zvanou SAO.

„Taky si trochu dělám obavy o to, kolik mi zbývá obnovujících lektvarů...... Pokud vám to nebude vadit, pojďme spolu k východu.“ Keita přikývl, a přitom se široce usmál na moje lži.

„Moc díky za tvůj zájem.“

Ne, když jsem si konečně začínal uvědomovat, že to jen já měl pocit, že to byla osvěžující zkušenost, uplynulo už šest měsíců od zmizení «Černých koček úplňku». Když někdo, kdo si přisvojil politiku sólo hráče k nashromáždění síly, ochraňoval někoho mnohem slabšího, dodávalo mu to příjemný pocit, že se na něj někdo spoléhá. Jen takhle to bylo.

Při chůzi hlavní cestou, po opuštění labyrintu, jsem přijal Keitovu pozvánku do hostince na ně. Měli jsme přípitky na oslavu s červeným vínem, které by oni považovali za drahé. Když mé představení se skončilo, Keita se po uklidnění nálady váhavě šeptem zeptal na můj level.

Víceméně jsem čekal, že se na tu otázku zeptá. A tak jsem si připravil přiměřené falešné číslo. Číslo, které jsem jim řekl, bylo vlastně o tři levely vyšší než jejich průměrný level...... Ale, bylo vlastně o dvacet levelů nižší než můj skutečný level

„Co! Můžeš na takovém místě sólovat se svým levelem?“

Můj kyselý výraz při odpovědi Keitovi jej překvapil.

„Není třeba se tak způsobně ptát..... I když jsem sólo, tak si v podstatě vybírám jen oddělené nepřátele k útoku a vyhýbám se detekci. Ale co se týče účinnosti, tak není moc vysoká.“

„Aha...... Vážně, takže.... I když je tohle dost náhlé...... Ale myslím, že tě dost brzy nějaké gildy pozvou ke vstupu..... Takže jestli chceš, přidáš se k naší gildě?“

„Co......?“

Nebyl jsem si jistý, jak odpovědět. Keitova červená tvář byla čím dál, tím víc nadšenější, jak mluvil.

„Podívej, podle tvého nynějšího lelevu, můžeme bezpečně trénovat v labyrintu, ve kterém jsme předtím byli. A co se týče dovedností k pohybu výš...... Měl by sis být dobře vědom našich poměrů. Jediný, kdo může zaujmout pozici vpředu, je Tetsuo. A ať se děje cokoliv, jeho uzdravení se nedalo srovnat s úbytkem HP. A tak se bojové podmínky jen zhoršují. Když s námi bude někdo další, všechno bude mnohem snadnější. A taky...... Sachi, pojď sem na chvíli.“

Keita pozvedl ruku a hlasitě zavolal na černovlasou uživatelku kopí. Maličká dívka se jménem Sachi přišla, v ruce měla sklenici červeného vína, a stydlivě na mě kývla. Keita dal ruku na Sachinu hlavu, než pokračoval: „Primární zbraň téhle holky je, jak vidíš, dlouhé kopí. Ale její skill je pořád dost nízký v porovnání s naším dalším uživatelem kopí. A tak bych rád využil tuhle příležitost, aby přešla k užívání meče a štítu. Akorát jsme nikdy neměli příležitost tohle cvičit. A navíc, ty používáš jednoruční meče. Takže nechtěl bys být její trenér?“

Strana 315, Keita představuje Sachi

„Co to má být! Chovat se ke mně jako k dítěti!“

Sachi pozvedla bradu a vyplázla jazyk, zatímco se mírně usmívala a řekla: „To proto, že jsem vždycky útočila na monstra z dálky. Kdybys po mně chtěl, abych šla dopředu a čelila monstrům ze čtvrtinové vzdálenosti, bála bych se.“

„Bude to v pořádku, když se budeš schovávat za štítem. Kolikrát ti to musím zopakovat, než to pochopíš..... Vážně. Vždy ses nechala tak snadno vyděsit.“

Byl jsem si vědomý jen předních liniích SAO, které byly plné zabíjení. Ne, podle mě všichni hráči soutěžili pro zdroje v MMORPG. A tak byly jejich interakce jak zajímavé, tak fascinující. Když si Keita všiml, že se na něj dívám, plaše se usmál a řekl: „Ach...... Členové naší gildy jsou vlastně členi klubu počítačového výzkumu ze stejné střední školy ve skutečném světě. Vlastně žije dost blízko mě..... Ale prosím neboj se, protože všichni tady jsou vážně milí. Určitě se se všemi rychle sblížíš.“

Všichni v té skupině, včetně Keity, byli slušní lidé. To jsem věděl už od chvíle, kdy jsem se s nimi vracel z labyrintu. Cítil jsem vinnu, že jsem klamal tuhle skupinu lidí, když jsem ze sebe vynutil úsměv a přikývl.

„Tak tedy...... Dovolte mi se k vám všem přidat. A taky mě prosím poučte.“


O chvíli později byla rovnováha party Černých koček drasticky zlepšena.

Ne, kdyby někdo z nich projevil nějaké pochybení, zjistili by, že moje HP z nějakého zvláštního důvodu neklesá. Přesto mi tihle laskaví přátele věřili pro to, co jsem řekl, že jsem vytvořil tento kabát z nějakého vzácného materiálu - a tohle nebyla lež - a nikdy o mně nepochybovali.

Během boje v partě jsem obstarával jen obranu a nechal členy za sebou udělovat zranění nepřátelům a tak získávat zkušenostní body. Keita a zbytek rychle získávali další úrovně, a týden po mém přidání, jsme trénovali především na podlaží, které bylo o jedno výš. Seděli jsme v kruhu v bezpečné zóně v jeskyni. Keita jedl oběd, který připravila Sachi, když mi nadšeně vyprávěl svůj sen: „Samozřejmě, že bezpečí našich členů je nejdůležitější. Ale... Kdyby, kdybychom jen chtěli bezpečí, tak bychom se prostě zamkli v městě hned na začátku. Ale protože takhle trénujeme a zvyšujeme si naše levely, doufáme, že se alespoň dostaneme k čistící skupině. I když jsou přední linie daleko od nás, můžeme to jen nechat na elitních gildách jako jsou Rytíři Krve nebo Sacred Dragon Alliance [20]... Eh, Kirito, jaký je rozdíl mezi nimi a námi?“

„Eh... un, informace. Tihle lidi mají informace o tom, které oblasti jsou nejlepší na trénink, jak získat nejsilnější zbraně ve hře a tak.“

To byl důvod, proč jsem byl v oddělení útoku, ale Keita nevypadal šťastný ohledně té odpovědi.

„To... Je určitě důvod. Ale cítím, že je to síla vůle. Jejich touha ochránit své přátele, ta dělá tyhle hráče silnými. To kvůli té síle byli schopní vyhrát v nebezpečných bojích s bossy. To nás ochraňují, ale naše pocity neprohrají s jejich... Takže... Mám pocit, že jestli budeme takhle dál tvrdě pracovat, můžeme je dohnat.“

„Vážně... Máš pravdu.“

I když jsem to řekl, nemyslel jsem si, že to byl takhle úžasný důvod. Důvod, proč měli čistící skupiny motivaci, byl takový, že vždy byli nejlepšími šermíři, kteří stáli, vyčnívali nad tisíci hráčů. Důkaz byl, že i když měli za cíl vyčistit SAO pro ochranu hráčů, tihle elitní hráči by jinak poskytovali všechny informace a vybavení, které získali, hráčům středních levelů. Pak mohli zvýšit levely všech hráčů a počet lidí, kteří by se přidali k čistícím skupinám, by se zvýšil.

Důvod, proč to dělali, byl, že chtěli být nejsilnější. Samozřejmě, že já jsem byl stejný. V tu dobu jsem se plížil z našeho odpočinkového místa a šel na přední linie, abych dál získával levely. Tenhle čin jen dál zvětšoval rozdíl v levelech mezi mnou a členy Černých koček. I když jsem znal výsledek, dál jsem je zrazoval.

Ale v tu dobu jsem víceméně věřil, že pokud se level Černých koček zvýší, budeme moct bojovat na předních liniích. A dokonce jsem si i myslel, že Keitovy ideály by mohly změnit uzavřenou povahu čistících skupin.

Vlastně se Černé kočky zlepšovaly tak, že by se dalo mluvit o neobvykle vysokém tempu. Tréninková oblast, kterou jsme používali, bylo místo, kde jsem předtím trénoval u předních linií. O tom místě jsem věděl všechno, ať už kde byly výhodná nebo nebezpečná místa. Dál jsem je prováděl jako by nic, dál jsem navrhoval nejúčinnější plány, díky čemuž se průměrný level gildy Černých koček rychle zvyšoval a převyšoval běžné hráče. Když jsem se přidal, byli jsme stále deset levelů od přední linie, ale ta mezera se brzy snížila na pět. Dál jsme získávali rychlost a Coly, až tak, že jsme si brzy mohli pořídit gildovní dům.


Ovšem byl tu jeden problém. Sachina přeměna na šermíře se štítem nemohla pokračovat.

Ale tomu se nedalo pomoci. Když čelíte divokým monstrům v blízkosti, důležitější než hodnota levelu je odvaha překonat strach a bojovat až do konce. Brzy poté, co SAO začalo, mnoho hráčů zemřelo, protože zpanikařilo a propadlo chaosu. Kdybych to měl vážně říct, pak byla Sachi tichý zbabělec, který nevypadal, že by mohl převzat přední roli.

Měl jsem pocit, že není třeba měnit Sachin typ, protože jsem měl status, který zdaleka převyšoval ten potřebný pro štít. Ale ostatní členi se na to dívali jinak. Nebo spíš, vypadali dost omluvně, že já jsem byl vepředu, což bylo velice nároční. I když nic neřekla, protože morálka skupiny byla dobrá, Sachi cítila, že se nátlak zvětšuje.

Pak jednu noc Sachi zmizela z odpočinkového místa.

Všichni si mysleli, že jediný důvod, proč nedokážou zjistit její lokaci ze seznamu členů gildy, je ten, že byla sama v nebezpečné oblasti. Členů pod Keitou zpanikařili a okamžitě ji šli ven hledat.

Ale já jediný trval na tom, ať hledáme mimo nebezpečnou oblast. Zdánlivý důvod byl ten, že některá místa se nedají zjistit lokací. Ale ve skutečnosti jsem už měl skill vysokého levelu ,Stopování', který mi umožňoval hledat nepřátele. Samozřejmě, že tohle jsem svým spojencům nemohl vysvětlit.

Keita a ostatní běželi do nebezpečné oblasti tohoto podlaží, já šel do Sachina pokoje, aktivoval stopovací funkci a následoval světle zelené kroky, které se objevily.

Malé otisky vedly tam, kde by je nikdo, včetně mě, neočekával. Zmizela v odtoku, který byl od hlavní ulice nějak daleko. Naklonil jsem hlavu ke straně a vešel. V rohu ve tmě, kde mohly být krůpěje vody, jsem uviděl Sachi sedící v podřepu s pláštěm, který zrovna získala, s funkcí neviditelnosti.

„...Sachi.“

Když jsem to řekl, zatřásla černými vlasy po ramena a podívala se nahoru, mumlala v překvapení: „Kirito... Jak jsi věděl, že tu jsem?“

Váhal jsem s odpovědí, a nakonec řekl: „Instinkt.“

„...Aha,“ usmála se Sachi a znovu položila tvář na kolena, která si objímala. Ze všech sil jsem se snažil vymyslet slova a řekl něco, co postrádalo kreativitu.

„...Všichni se o tebe bojí. Poslali lidi, kteří tě hledají v nebezpečné oblasti. Pospěš si a vrať se.“

Tentokrát bylo dlouho ticho. Po minutě nebo dvou jsem znovu chtěl něco říct, ale tentokrát vyšel Sachin slabý hlas, zatímco sklonila svou hlavu: „Hele, Kirito, utečme pryč.“

Zeptal jsem se bezděčně: „Utéct pryč... Odkud?“

„Z tohoto města, od všech z Černých koček, monster... Ze SAO.“

Nebyl jsem si moc blízký s dívkami - nebo vůbec lidmi, abych mohl okamžitě odpovědět. Poté, co jsem dlouho přemýšlel, jsem se nesměle zeptal: „Máš... V úmyslu společně spáchat sebevraždu?“

Po krátkém tichu se Sachi usmála.

„Fufu... Jo, to by taky šlo... Ne, promiň. Lhala jsem. Kdybych měla odvahu k sebevraždě, neukrývala bych se uvnitř města... Nepostávej tu tak. Taky si sedni.“

Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem se posadil kousek od Sachi na kamennou podlahu. Z polokruhovitého východu odtoku jsem viděl městská světla, která byla tak malá jako hvězdy.

„...Bojím se smrti. Protože se bojím, v podstatě jsem v noci nemohla spát,“ zamumlala konečně Sachi.

„Proč se něco takového stalo? Proč jsme nemohli odejít ze hry? Proč můžeme zemřít, i když je tohle jen hra? Co Kayaba získá, když tohle dělá? Jaký to má smysl...“

Vlastně jsem dokázal odpovědět na každou z těch pěti otázek. Ale i já jsem věděl, že Sachi takové odpovědi nehledala. Ze všech sil jsem přemýšlel a řekl: „Nejspíš to nemá žádný smysl... A nikdo z toho netěží. Ve chvíli, kdy se svět takhle změnil, všichni ztratili svou nejcennější věc.“

Přetrpěl jsem své slzy, když jsem říkal tak velkou lež dívce. To proto, že jsem lhal sobě, abych zesílil, a cítil uspokojení toho tajemství, když jsem se přidal k Černým kočkám. V jistém smyslu jsem z toho očividně těžil.

V tu dobu jsem měl Sachi všechno říct. Kdybych měl i to nejmenší zrníčko upřímnosti, odhalil bych své ošklivé já. V tom případě bych možná Sachi odebral část jejího stresu a možná by se cítila o něco lépe.

Ale já jsem mohl jen dál lhát, abych dál sbíral odvahu.

„...Nezemřeš.“

„Proč to říkáš?“

„...I v našem momentálním stavu jsou Černé kočky silná gilda. Taky jsme udělali bezpečný postup. Jestli zůstaneš v téhle gildě, můžeš dál žít bezpečně. A taky se vlastně nemusíš měnit na šermířku.“

Sachi pozvedl svou hlavu a ukázala mi odevzdaný výraz. Ale nedokázal jsem se podívat přímo do těch očí, a tak jsem sklonil hlavu.

„...Vážně? Můžu žít dál až do konce? Zpátky k realitě?“

„Ach... Nezemřeš. Budeš žít až do dne, kdy bude hra vyčištěna.“

Ta slova nebyla přesvědčivá a neměla v sobě žádnou váhu. Ale i tak se ke mně Sachi naklonila, položila si tvář na mé levé rameno a chvíli brečela.


Po nějakém čase jsem poslal Keitovi a ostatním zprávu a odvedl Sachi zpět do našeho hotelu. Sachi se vrátila do svého pokoje, aby si odpočinula, a já počkal v baru v přízemí na návrat Keity a zbytku. Řekl jsem jim pár věcí - Sachi potřebovala mnohem víc času, aby se stala šermířkou, a pokud možno, dál by měla používat kopí. A taky bych dál pokračoval vepředu.

Keita a ostatní se divili, co se stalo mezi Sachi a mnou, ale šťastně přijali můj návrh. Úlevně jsem si oddychl, ale tohle skutečný problém neřešilo.

Od další noci Sachi chodila spát do mého pokoje. Řekla, že pokud se mnou bude dál a bude slyšet, že nezemře, bude moct klidně spát. Teď jsem se rozhodně nemohl v noci vyplížit, abych získal zkušenosti. Ale i tak to neznamenalo, že moje vina lhaní Sachi a ostatním, zmizela.

Z nějakého důvodu byla ta vzpomínka stlačená jako sněhová koule, a tak jsem si toho moc nepamatoval. Ale jednou věcí jsem si byl jistý, a to, že já a Sachi jsme neměli romantický vztah. Nikdy jsme spolu nespali v jedné posteli, nikdy jsme se spolu neobjímali, nemluvili o lásce, a ani se nedívali jeden na druhého.

Náš vztah byl spíš jako pouliční kočky, které lízají rány jedna druhé. Sachi díky mým slovům trochu zapomněla na svůj strach a já se spoléhal na ni, abych zapomenul na svou vinu, že jsem Beater.

To je ono - bylo to proto, že jsem zanedbával Sachiny problémy, který jsem zjistil, základní prvek incidentu SAO, úplně poprvé. Předtím jsem nejspíš nikdy necítil opravdový teror tohoto SAO, které se změnilo na smrtící hru. Systematicky jsem porážel monstra na nízkých levelech, která jsem porážel během beta testování, dál jsem získával levely a udržoval se v tomto bezpečném rozdílu. Nebyl jsem Paladin Heathcliff, ale v mých vzpomínkách, můj život se nikdy nedostal do nebezpečné zóny.

Spoléhal jsem se na spoustu zdrojů, které jsem snadno obdržel. Jakmile jsem věděl - že tu bylo tolik hráčů, kteří se takto báli smrti, konečně jsem našel způsob, jak odstranit svůj pocit viny. Samozřejmě, že ta metoda byla, že dál budu ochraňovat Sachi a Černé kočky.

Pro vlastní uspokojení jsem zapomněl, že jsem před vstupem do gildy skryl svůj level, zapomněl vzpomínku, že já jsem byl ten, co je ochraňoval, pečoval o ně, aby byli nejlepší gildou. Každou noc jsem byl u postele, utěšoval Sachi plnou nejistoty, říkal jí ,nezemřeš, nezemřeš, budeš dál žít' jako modlitbu. Pokaždé, když jsem to řekl, Sachi se pod přikrývkou usmála, dívala se na mě a vstoupila do lehkého spánku.


Ale Sachi nakonec stejně zemřela.

O méně než měsíc později po té noci ve stoce byla rozsekána monstrem přímo přede mnou, a její tělo a duše se roztříštily. Ten den chtěl Keita koupit malý domek jako náš gildovní dům, vzal sumu peněz, kterou jsme konečně získali, a šel jednat s hráči, kteří prodávali nemovitosti. Sachi, já a další tři členové jsme se smáli, když jsme se dívali na seznam společných gildovních věcí, který byl úplně prázdný, a čekali jsme, až se Keita vrátí. Ale po chvíli uživatel palcátu Tetsuo řekl: „Pojďme do nebezpeční oblasti, než se Keita vrátí, zařídíme večírek a překvapíme ho.“

Nás pět vešlo do oblasti, do které jsme nikdy předtím nešli, byla jen tři podlaží pod přední linií. Samozřejmě, že já už tu bojoval a věděl jsem, že tady se daly snadno získat peníze, ale bylo tu hodně pastí. Ale to jsem jim říct nemohl.

V nebezpečné oblasti byly levely v bezpečném rozmezí a tak náš lov pokračoval hladce. Po hodině jsme získali tolik peněz, kolik jsme si původně řekli, a tak se všichni připravili k návratu, abychom koupili věci. Člen, ten zloděj, objevil truhlu s pokladem. V tu dobu jsem prohlašoval, ať ji necháme. Ale když se mě zeptali na důvod, nemohl jsem říct, že úroveň pasti byla o úroveň výš, než jsme byli, a tak jsem mohl jen koktat a vyzdvihovat, že vypadá nebezpečně.

Poplašná past hlasitě zazněla a monstra se vehnala do místnosti jako přílivová vlna. Okamžitě jsem rozpoznal, že je situace nebezpečná, a volal na všechny, ať použijí nouzový únik, aby se dostali pryč.

Ale to místo bylo jedno z těch, kde krystaly nefungovaly - v tu dobu všichni, včetně mě, začali více či méně panikařit. První zemřel zloděj, který aktivoval poplach. Pak to byl uživatel palcátu Tetsuo a mužský uživatel kopí zemřel hned po něm.

Panikařil jsem. Dál jsem mával mečem, používal skilly vysokého levelu, které jsem skrýval, a zabíjel jednu vlnu monster po druhé. Ale bylo jich příliš mnoho a já neměl šanci zničit truhlu s pokladem, která dál zvonila.

Když Sachino HP úplně zmizelo poté, co byla obklopena skupinkou monster, natáhla ke mně pravou ruku, jako kdyby mi chtěla něco říct. Její rozšířené oči stále ukazovaly tu záři, že mi věřila, stejně jako každou jedinou noc, až mi to celé trhalo srdce.


Nepamatoval jsem si, jak jsem přežil. Když jsem se vrátil k vědomí, všechna monstra a čtyři mí spojenci v místnosti nebyli. Ale i v této situaci se moje HP snížilo asi na polovinu.

Neschopný myslet jsem se prázdně vrátil do hotelu.

Keita, který položil zbrusu nový klíč od gildovního domu a čekal na nás, až se vrátíme, mě poslouchal - jak ti čtyři zemřeli, jak já přežil, a díval se na mě bez výrazu. Řekl něco, jako že Beater jako já neměl právo se k nim přidat.

Jak jsem šel za ním, tak vyběhl z města v Aincradu a bez váhání skočil přes oplocení do nekonečné prázdnoty.

To, co Keita řekl, byla pravda. O tom se nedalo ani diskutovat. Byla to moje arogance, která zabila čtyři členy Černých koček úplňku - ne, pět. Kdyby mě nikdy nepotkali, dál by zůstávali v bezpečné střední oblasti a nikdy by nespustili tu past.

K přežití SAO jsme nepotřebovali reflexy nebo číselné hodnoty v levelech, ale jen informace. Zvýšil jsem jejich levely s vysokou účinností, ale neřekl jsem jim informace. Byla to tragédie, kterou jsem způsobil svýma dvěma rukama, a osobně jsem zabil Sachi, které jsem přísahal, že ji ochráním.

Ať už mě chtěla zlomyslně proklít ve své poslední chvíli, musel jsem to vydržet. Důvod, proč jsem se dál hnal za tou zvěstí o oživovacím předmětu, byl, abych si poslechl ta slova.


Část třetí[edit]

Během čtyř zbývajících dnů do Vánoc se můj level znovu zvýšil, na 70.

Během té doby jsem vůbec nespal. To byla cena. Někdy jsem měl ty pronikavé bolesti hlavy, jako kdyby mi někdo zarazil hřebíky do mozku, ale myslím, že i kdybych si lehl, vůbec bych nedokázal usnout.

Od toho setkání se Kleinova gilda Fuurikazan do mravenčího údolí nevrátila. Dál jsem se střídal v řadě s ostatními gildami, sám jsem lovil mechanické mravence. Výrazy těch hráčů, kteří viděli mé oči, se konečně změnily z posměchu na znechucení. Ačkoli někdy tu stále byli hráči, kteří mi odpovídali, když se něčí pohled setkal s mým, jeho tvář se okamžitě odvrátila.

Během skupinou hráčů, jejichž cílem byl vánoční dárek, vyvstala otázka, kde přesně leží velký jedlový strom, pod kterým se má «Mikuláš Renegát» objevit. Využil jsem čekacího času v mravenčím údolí a obdržel pravděpodobnou odpověď.

Šel jsem na souřadnice, které jsem koupil z různých zdrojů informací, ale i když zevnějšek vypadal jako vánoční stromek, nebyl to jedlový, ale borovicový strom. Jehličky borovic nejsou stejné. Přední konec jedlových listů má tenký a podlouhlý oválný tvar. Protože jsme ve skutečném světě měli na zadním dvorku tyto dva stromy, věděl jsem to.

Před několika měsíci jsem byl v tréninkové oblasti třicátého pátého podlaží, kde byla náhodná teleportační oblast zvaná «Les bloudění», a v jistém rohu jsem našel velký zakřivený strom. Myslel jsem si, že jeho tvar má nějaký skrytý význam, možná že je to začátek nějakého neznámého úkolu, a tak jsem jej pozorně prozkoumal, ale nic jsem nenašel. Při pohledu zpět to byla jedle. Na Vánoce - to je dnes večer - by se mělo pod tím stromem objevit speciální monstrum «Mikuláš Renegát».

Poslouchal jsem volajícímu zvuku, který naznačoval, že už mám level 70, bez nějakých pocitů. Když jsem se vypořádal s mravencem, který byl kousek ode mě, vyndal jsem se své tašky Teleportační krystal. Aniž bych pozdravil hráče, kteří byli právě na řadě, jsem šel přímo na podlaží přední linie, kde jsem byl ubytován, na hlavní ulice čtyřicátého devátého podlaží.

Pozvedl jsem hlavu, abych se podíval na věž s hodinami teleportační brány, zbývaly ještě tři hodiny do půlnoci. Nejspíš proto, že chtěli strávit Štědrý večer spolu, kolem náměstí bylo hodně hráčů ve dvojicích. Rychle jsem kolem nich přešel a vrátil se zpět do hotelu.

Vrazil jsem do svého hotelového pokoje a hned jsem otevřel úschovnou krabici nainstalovanou v pokoji, vybral jsem z okna s předměty, které se ukázalo, všechny léčivé, detoxikační krystaly a lektvary a tak podobně. I když ty samy nemohly příliš pomoct s rovnováhou zdraví, nelitoval bych, i kdybych je použil všechny.

Vytáhl jsem ze své sbírky jednoruční meč, ujistil se o jeho odolnosti, sundal meč ze zad, se kterým jsem bojoval proti mravencům, a vyměnil je. Pak jsem také vyměnil svůj kožený kabát a všechno ostatní za nové věci. Když jsem skončil, chtěl jsem zavřít okno, ale pak jsem uviděl svůj inventář a zastavil ruku.

Tam, k «Vlastní» zde napsanému, mému vlastnímu seznamu předmětů, bylo další označení se jménem «Sachi».

To je výsledek velice dobrého vztahu mezi dvěma hráči, ale takový, který se nedostal k «Manželství» - takoví hráči si nastavovali vlastní společné okno s předměty. To je jiné než v manželství, kdy se sdílí všechny předměty; takto se sdílely jen ty ve společném okně.

Sachi, která nikdy nepožádala o vyznání citů nebo o držení rukou, krátce před svou smrtí mě požádala o nastavení tohoto okna. Když jsem se zeptal na důvod, řekla odpověď, kterou šlo jen těžko přijmout, že to bylo pro snadnou výměnu léčivých lektvarů a podobných předmětů - pokud to byl ten důvod, mohla klidně použít okno pro gildu, které se na podobné věci používalo. Ale i tak jsem souhlasil a nastavil toto okno, které sdílelo předměty jen mezi Sachi a mnou.

I když Sachi zemřela, okno stále zůstalo. Samozřejmě, že i seznam přátel si stále ponechával Sachino jméno, ale bylo šedé, a tak se nedalo kontaktovat. A těch několik zbývajících léčivých lektvarů ve společném inventáři, ty se také nedaly použít. Po půl roce, dokonce, i když jsem bez citů smazal stránku gildy, jsem nedokázal odstranit označení se Sachiným jménem. Samozřejmě - důvod nebyl ten, že bych věřil v její oživení - jednoduše jsem nedokázal odpustit tomu já, které by se cítilo lépe poté, co bych smazal její jméno.

Vzpamatoval jsem se a zavřel okno poté, co jsem se na Sachino jméno díval deset minut. Zbývaly už jen dvě hodiny do půlnoci. Když jsem vyšel z pokoje a pokračoval dál ve směru teleportační brány, dál jsem myslel na výraz Sachiny tváře v její poslední chvíli, co si myslela a co přesně chtěla říct.

Přemístil jsem se do brány na třicátém pátém podlaží a vešel na úplně jiné náměstí, než jaké bylo to na přední linie, tohle bylo velice tiché. Možná proto, že okolí hlavní ulice bylo trochu dál od bojiště středních hráčů, nemělo cenu se zde procházet. Ale přesto jsem si zvedl límec svého kabátu, abych se vyhnul očím několik hráčů v okolí, rychle jsem opustil ulici.

Neměl jsem v úmyslu bojovat s malými rybami, a tak jsem zkontroloval, že mě nikdo nepronásleduje, a rozeběhl jsem se. S levely, které jsem během posledního měsíce získal, se hodně zvýšila moje pohyblivost, a moje nohy dopadající na sníh byly lehké jako pírka. Bodavá bolest ze spánku nikdy nemizela, a způsobila, že moje mysl vůbec nedokázala usnout.

Asi po deseti minutách běhu jsem dorazil na začátek lesního bludiště. Tato oblast byla rozdělená na mnoho čtyřúhelníků, a jak byly různé oblasti spojené jedna s druhou, dalo by se říct, že je nemožné dostat se skrz bez mapy.

Poté, co jsem si otevřel mapu, jsem se díval na označené oblasti a vešel. Po zapamatování cesty jsem šel sám do toho tichého lesa. Po dvou bojích, kterým jsem se nemohl vyhnout, jsem vstoupil do oblasti před všemi stromy, které kryly cíl, bez nějakých obtíží. Stále mi zbývalo více než třicet minut.

Pak budu bojovat proti tomu monstru typu boss sám, přičemž mám dost velkou šanci, že přitom přijdu o život. Necítil jsem žádný strach. Nebo jsem tohle spíš očekával. Zemřít v boji za oživení Sachi by byl jediný způsob, jak přijmout smrt -

Nechtěl jsem říct něco hrdinského, jako že hledám místo pro poslední odpočinek. Zbytečně jsem způsobil smrt Sachi a dalších čtyř spojenců, a neměl jsem právo hledat uspokojení ve smrti.

Jakou má tohle cenu? Sachi se mě kdysi zeptala. A já jí odpověděl, že žádnou.

Právě teď jsem konečně dokázal změnit ta slova ve skutečnost. Sachi zbytečně zemřela v této zbytečné smrtící hře SAO, kterou vytvořil šílený génius Kayaba Akihiko. S tím zemřu v místě, kterého si nikdo nevšimne, nikdo si mě nebude pamatovat, a zbytečně takhle zemřu.

Pokud porazím toho bosse a přežiju, oživovací předmět se změní ze zvěsti na skutečnost. To jsem si myslel. Sachina duše se vrátí z Cesty smrti nebo řeky Styx, a pak si konečně vyslechnu její poslední slova. Konečně - už konečně, nechte mě si počkat na tu chvíli...

Zrovna když jsem byl připravený udělat krok vpřed a dojít těch několik posledních metrů, z teleportačního bodu za mnou se vynořilo několik osob. V šoku jsem skočil zpět a chytl jsem jílec svého meče za mnou.

Objevila se skupina deseti lidí, před nimi stál samuraj v lehkém brnění, katanu měl u pasu a na hlavě šátek - Klein. Hlavní členové gildy Fuurinkazan se nervózně dívali, když šli blíž ke mně od teleportačního místa za nimi. Dál jsem se díval na Kleinovu tvář a dostal ze sebe chraptivým hlasem: „...Sledoval jsi mě?“

Klein vzal vlasy, které byly díky šátku rovné, a přikývl.

„Jo. Máme někoho s dobrým stopovacím skillem.“

„Proč mě?“

„Protože jsem koupil informaci, že tys koupil všechny souřadnice stromu, a pro jistotu jsem se šel podívat na strážní bránu čtyřicátého devátého podlaží, ale zjistil jsem, že ty jdeš na podlaží, o kterém nebyly žádné informace. Cítil jsem, že tvé bojové schopnosti a herní instinkty jsou vážně silné, silnější než ty čistící skupiny... Dokonce než Heathcliffa. Takže... Kirito, nemůžeš zemřít na takovémhle místě.“

Klein natáhl svou pravou ruku, ukázal na mě prstem a zakřičel: „VZDEJ SE TOHO LEHKOVÁŽNÝHO SÓLO ÚTOKU A POJĎ S NÁMA DO PARTY! AŤ SI TEN OŽIVOVACÍ PŘEDMĚT NECHÁ TEN, KOMU PADNE, DOBŘE!?“

„...V tom případě...“

Nedokázal jsem uvěřit tomu, že mi to Klein řekl proto, že mě viděl jako přítele, že se o mě bál.

„V tom případě je to zbytečný... Musím zaútočit sám...“

Pevněji jsem sevřel jílec meče, moje mysl šíleně hořela a něco mě bezděčně napadlo.

- Prostě všechny zabiju.

V minulosti, když smrtící hra začala, jsem opustil Kleina, který byl začátečník a nic nevěděl, a šel do dalšího města. Toho jsem dlouho litoval, a byl jsem rád, že Klein dokázal přežít a pokračovat v tak dobrém způsobu.

V tu chvíli jsem vážně přemýšlel, jestli chci dosáhnout svého cíle, i kdyby to znamenalo, že zabiju jednoho z mých mála přátel a změním se na červeného hráče? Moje srdce slabě křičelo, že tohle bylo zbytečné. Ale přesto druhá strana vydávala hlas, doufala, že zemřu zbytečně, ale byl zatlačen zpět ohromujícím způsobem.

Vážně jsem věřil, že pokud bych i jen lehce tehdy vytáhl svůj meč, nedokázal bych se už zastavit. A Klein se na mě díval smutně, když se moje pravá ruka třásla a dál zápasila.

V tu chvíli přišla třetí skupina vetřelců.

Také tahle skupinka nebyla o deseti lidech, bylo jich asi trojnásobně. Prázdně jsem se díval na tu velkou partu a zamumlal na Kleina, který se otočil s podobně překvapeným výrazem: „Vypadá to, že i vás následovali, Kleine.“

„...Ach, vypadá to tak...“

Na hranici, která byla asi padesát metrů daleko, byli lidé, které jsem poslední dobou vídal u mravenců, dívali se beze slov na Fuurinkazan a na mě. Šermíř z Fuurinkazanu, který stál vedle Kleina, se naklonil k tváři svého vůdce a zašeptal: „Tihle jsou z «Aliance svatých draků», skupina lidí, kteří klidně budou oranžoví, jen aby mohli zaútočit na Praporového bosse.“

To jméno jsem také slýchával často. Bylo tak známé jako Rytíři Krve, největší gilda mezi čistící skupinou. Každý z nich by měl mít menší level než já, ale nevěřil jsem, že bych porazil tolik lidí.

Ale - možná, že výsledek bude stejný.

Náhle jsem pocítil, že ať už budu zabit bossem nebo gildou, všechno to bude zbytečné. Ale pak tedy, nebyla by lepší volba alespoň bojovat s Kleinem?

Rozhodl jsem se vytáhnout svůj meč ze zad. Byl jsem líný i jen myslet. Prostě jsem potřeboval být jako robot a soustředit se na mávání svým mečem, zničit všechno přede mnou, dokud se sám nerozbiju.

Ale Kleinův výkřik zastavil moji ruku.

„KURVA! TI HAJZLI!“

Uživatel katany vytáhl zbraň od svého pasu rychleji, než jsem mohl já, a zavrčel na mě zezadu.

„Běž tam, Kirito! Nech tohle na mě! Běž a poraz bosse! Ale nedovolím ti zemřít! Neodpustím ti, jestli přede mnou zemřeš! Nikdy!“

„...“

Moc času nezbývalo. Otočil jsem svá záda na Kleina a vstoupil do posledního teleportačního místa, aniž bych poděkoval.


Velká jedle, jejíž pozici jsem si zapamatoval, a křivky té vzpomínky, to všechno tu tiše stálo. Vypadalo to, že tu nejsou žádné další čtyřstranné oblasti stromů, když krajina zářila díky jasně bílému sněhu, a vypadala jako holá země, kde vymřel veškerý život.

Ve chvíli, kdy se časoměřič v rohu mého oka dostal na nulu, ozval se odněkud poplašný zvuk, a já zvedl hlavu a podíval se na vrcholek stromu.

Černočerné noční nebe, nebo spíš, se spodkem vyššího podlaží jako pozadí, ty čáry světly se dál natahovaly. Podíval jsem se na ně blíž a zjistil jsem, že je to monstrum zvláštního tvaru, které táhne obří sáně.

Když se dostal k vrcholkům stromům, slétl černý stín ze saní a já udělal několik kroků zpět.

To, co tvrdě přistálo a rozvířilo sníh, bylo monstrum, třikrát tak veliké jako já. Pořád vypadal jako člověk, ale jeho paže byly neobyčejně dlouhé, a protože jeho tělo bylo ohnuté dopředu, tak se ty paže téměř dotýkaly země. Malé červené oči zářily pod výjimečně velkou boulí na čele stínu. Nižší polovina tváře byla plná kudrnatých šedých vousů, jejich délka dosahovala téměř k pasu.

Zvláštní bylo, že toto monstrum mělo červenou a bílou košili, stejnobarevnou čepici ve tvaru kornoutu, v pravé ruce mělo sekyru a v levé velký pytel plný věcí. Designer, který jej vytvářel, nejspíš chtěl vyděsit nebo naopak pobavit velkou skupinu hráčů při pohledu na tuto směšně ošklivou verzi bosse Santa Klause. Ale mě, který jsem čelil «Mikuláši Renegátovi» sám, nezajímalo, jak boss vypadá.

Mikuláš se pustil do odříkání vět pro tuto misi, když začal hýbat svou zamotanou bradkou.

„Drž hubu!“ zamumlal jsem, vytáhl svůj meč a moje pravá noha tvrdě kopla do tlusté vrstvy sněhu.

Část čtvrtá[edit]

Už uběhl více než rok od doby, kdy jsem začal hrát SAO, ale tohle bylo poprvé, kdy moje HP kleslo do červené zóny.

Poté, co se mnohoúhelníky poraženého cíle roztříštily, zanechal za sebou jen svůj pytel. V mém inventáři nezůstal ani jediný léčivý krystal, nikdy předtím jsem nebyl takhle blízko smrti. I když jsem přežil, necítil jsem v srdci žádné štěstí ani útěchu. Místo toho jsem cítil něco, co se podobalo zklamání. Proč jsem přežil?

Vrátil jsem svůj meč do pochvy, pytel zazářil a pak zmizel. Všechny věci, které padly z cíle, by teď měly být v mém inventáři. Zhluboka jsem se nadechl, zvedl svou třesoucí se ruku a přivolal okno s inventářem.

Okno s inventářem mělo hodně štítků, což většinu hráčů štvalo. Zbraně a brnění, Drahokamy/Rudy, Krystaly, a dokonce i Jídelní ingredience, projel jsem oknem plným štítků s předměty, abych našel jediný předmět.

O několik vteřin později jsem zahlédl to, co jsem hledal.

Jmenovalo se to «Božský kámen návratu duše».

Moje srdce začalo šíleně tlouct, měl jsem pocit, jako by krev začala proudit tou částí srdce, která byla ochromená několik posledních dnů - několik měsíců.

Mů... Můžu oživit Sachi? Jestli se to dá, znamená to, že Keita, Tetsuo a duše každého hráče, který ztratil svůj život od začátku SAO, nebyl zničen...?

Tohle je nejspíš moje jediná šance znovu vidět Sachi. Jen u toho pomyšlení mi srdce vynechalo. Je jedno, jaké kletby nebo nadávky uslyším nebo jaké následky nastanou kvůli mým lžím, tentokrát bych ji pevně objal oběma pažemi a podíval se do páru černě zbarvených očí a řekl slova z hloubi svého srdce. Ne, že nikdy neumřeš, ale to já tě ochráním. Abych splnil ten slib, budu tvrdě pracovat, abych zesílil.

Po několika neúspěšných pokusech vybrat kámen z okna, které selhaly díky třesu v mých rukách, jsem konečně zvládl vyvolat «Božský kámen návratu duše». Vznášel se nad mým oknem s inventářem, drahokam barvy duhy, velikosti vejce, s takovou krásou, že ji nešlo vyjádřit slovy.

„Sachi..... Sachi....“ volal jsem její jméno, poklepal na drahokam a pak klikl na pomocné menu u okna. Objevily se jednoduché instrukce na panelu ve známém fontu písma.


[Předmět může být použit na hráčově zkratkovém menu nebo při držení vyvolaného předmětu a zakřičení «Oživení .. Hráčovo jméno», efekt bude fungovat a oživí padlého hráče během času od smrti hráče po zmizení světelného efektu předmětu. (Přibližně 10 vteřin)]


Přibližně deset vteřin.

Ta věta vypadala být přidaná schválně, jasně a krutě oznamovala, že Sachi nebude nikdy oživena.

Přibližně deset vteřin. To je od chvíle, kdy hráčovo HP dosáhne nuly, jeho tělo se tříští na mnohoúhelníky, až po chvíli, kdy Nerve Gear vysílá elektrické signály, aby usmažil hráčův mozek ve skutečném světě. Nemůžu si pomoc a představuji si, jak se Sachi musela cítit během té krátké doby deseti vteřin, od zmizení jejího těla po Nerve Gear smažící mozek své majitelky. Muselo to pro ni být neuvěřitelně bolestivé. Během těch deseti vteřin, co si myslela? Opakovaně jsem se proklínal.....

„Ugg... Ááááááá. Ááááááááááááááááá..“ vydal jsem zvířecí křik.

Popadl jsem Božský kámen návratu duše, který poletoval nad štítkem inventáře, a se vší silou jej hodil do země.

„Ááá... Ááááááááááááááááááá!“

Zuřivě jsem dupal na krystal nohou, zatímco jsem křičel. Ale krystal dál pozvolna zářil, nebyl ovlivněn mým dupáním, nebyl na něm ani jediný škrábanec, natož prasklina. Křičel jsem se vší silou, vrazil obě své ruce do země a za použití prstů jsem popadl nashromážděný sníh, nakonec jsem dál křičel a válel se po sněhu.

Je to zbytečné, všechno je zbytečné. Nezáleží, na tom, jestli Sachi zemřela vyděšená a s bolestmi, nebo jsem vyzval speciální vánoční cíl, NE, žít v tomhle světě nebo fakt, že deset tisíc hráčů je uvězněno tady, to vůbec nemělo žádný smysl. Konečně jsem tomu porozuměl, to byla jediná pravda.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem to držel, jakkoliv jsem křičel, řval, necítil jsem potřebu brečet. Je to proto, že toto mé falešné tělo nemá tuto funkci? Konečně jsem se vyčerpaně postavil, zvedl jsem svatý krystal, který byl pohřbený ve sněhu, a vyrazil k portálu, který mě vedl do předchozí oblasti lesa.

V lese zůstali jen Klein a členové «Fuurinkazanu». Členové «Aliance svatých draků» nebyli nikde k vidění. Šel jsem k uživateli katany, který seděl na zemi, a rozhlédl se, abych viděl, že nebyly žádné ztráty v počtu lidí.

Je jasné, že Klein byl jediný unavený, ale ne tolik, jako já. Dokázal jsem uhodnout, že vyjednával s Aliancí svatých draků a bojoval duel. Ale moje srdce přesto nebylo vděčné.

Uživatel katany mě viděl jít k němu, jeho výraz ukázal úlevy. Ale když si všiml mého výrazu, rty se mu napjaly.

„.........Kirito..........“

Pustil jsem svatý krystal na Kleinovo koleno, který volal mé jméno tichým a chraptivým hlasem.

„Tohle je oživovací předmět, ale nedá se použít na ty, co zemřeli před dlouhou dobou. Vezmi si ho a použij na dalšího člověka, který před tebou zemře.“

Poté, co jsem to řekl, jsem se připravoval zamířit k východu, ale Klein mě popadl za kabát.

„Kirito... Kirito.....“

Překvapilo mě, když jsem se na něj podíval a po jeho vousatých tvářích padaly slzy.

„Kirito... Ty... Musíš přežít.... I když ostatní zmizí... Musíš přežít až do konce.....“

Vytrhl jsem rukáv svého kabátu z Kleinovy dlaně, který brečel, když opakoval, že musím žít dál.

„Sbohem,“ řekl jsem a ztraceně jsem se prodíral ven z lesa.


Když jsem si konečně začal všímat svého okolí, byl jsem už zpět v pokoje v hostinci na čtyřicátém devátém podlaží, bez vzpomínek, jak jsem se zvládl dostat zpět.

Čas byl kolem třetí ráno.

Začínal jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Za poslední měsíc byl oživující předmět moje jediná motivace, proč dál žít. I když existoval, nebyl to ten předmět, který jsem chtěl.

Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl, že za úsvitu vyrazím do boje s bossem na tomto podlaží. Jestli jej porazím, budu pokračovat s bossem na padesátém, a pak dále na jednapadesátém.

Nedokázal jsem vymyslet žádný jiný konec pro hloupého šaška. Po tom rozhodnutí se moje pocity uvolnily a já se jen tak posadil na židli. Nic jsem neviděl, o ničem jsem nepřemýšlel, jen jsem čekal, až nadejde ráno.

Měsíční světlo, které zářilo skrz okno, začalo po kouskách měnit svou polohu, a konečně bylo nahrazeno úsvitem. Nevěděl jsem, kolik hodin jsem nespal, ale byl to dobrý pocit pro poslední ráno po nejhorší noci.

Hodiny na zdi odbily sedmou hodinu ranní. Připravil jsem se postavit ze židle, ale zvláštní zvuk mi zazněl v uších.

Podíval jsem se kolem, nedokázal jsem najít nic, co by bylo zdrojem toho zvuku. Konečně, v rohu mého zorného pole, jsem našel napovídající třepotající fialový signál z hlavního okna, a pohnul jsem prsty.

Co zářilo, bylo ono okno s předměty, které jsem sdílel se Sachi. Byl tam omezeně použitelný předmět. Zmateně jsem sjel dolů po obrazovce a našel nahrávací krystal s časově aktivovanou zprávou.

Vybral jsem krystal, zavřel okno, a položil jej na stůl.

Poté, co jsem klikl na zářící krystal, jsem slyšel ten nezapomenutelný Sachin hlas.



Kirito, veselé Vánoce.


V době, kdy slyšíš tuhle zprávu, jsem už nejspíš mrtvá. To proto, že kdybych byla naživu, odstranila bych krystal ze společného inventáře na Štědrý den, a řekla bych ti to osobně.


To... Nech mě ti objasnit, proč jsem nahrála tuhle zprávu.


Já, nejspíš, moc dlouho nepřežiju. Samozřejmě, že to neznamená, že bych pochybovala o schopnostech Kirita a gildy «Černých koček úplňku». Kirito je velice silný a zbytek členů jsou silnější každý den.


Jak to jen vysvětlit..... Moje blízká kamarádka z jiné gildy ztratila život. Byla stydlivá, stejně jako já, a lovila jen v bezpečných oblastech, ale díky její smůle, zemřela díky monstrům na cestě zpět do města. Potom jsem přemýšlela o různých věcech a došla k závěru. Abych přežila v tomto světě, nezáleží na tom, jak silní jsou tví společníci, pokud nemáš vůli žít nebo odhodlání za každou cenu přežít, smrt rozhodně čeká.


Pro mě... Po pravdě, od první chvíle, kdy jsem vstoupila do začátečnické tréninkové oblasti, jsem se opravdu velmi bála. Vlastně jsem nikdy nechtěla odejít ze Startovního města. I když jsem si byla blízká se členy Černých koček úplňku ve skutečném světě, a ráda jsem s nimi trávila čas, nenáviděla jsem bojování. Nejspíš nakonec zemřu, jestli dál budu mít v bojích tento přístup. To nebylo nikým způsobeno, problém je ve mně.


Vždy od té noci jsi mi říkal, že je to v pořádku, každou noc, a to, že nezemřu. To proto, jestli bych náhodou zemřela, rozhodně by ses obviňoval a nedokázal si odpustit. To je také důvod, proč mě napadlo nahrát tuto zprávu. Ráda bych řekla Kiritovi, že to není tvoje vina. Jestli je tu nějaký problém, jsem to já. Datum nastavím na příští Vánoce, protože bych ráda přežila alespoň do té doby, doufám, že se s tebou budu procházet zasněženou ulicí.


Vlastně.... Věděla jsem, jak silný Kirito je. Jednou, když jsem se probudila na Kiritově posteli, jsem omylem viděla tvůj level z otevřeného statusového okna za tebou.


Ani po dlouhém a namáhavém přemýšlení jsem pořád nedokázala přijít na to, proč by Kirito-kun skrýval svůj opravdový level a utvořil s námi partu. Ale neřekla jsem to ostatním členům, věřila jsem, že nám důvod jednou sám řekneš... Byla jsem potěšená, když jsem zjistila, že jsi velice silný. Poté, co jsem to věděla, jsem dokázala klidně spát, když jsem byla s tebou. Možná i proto tebe byla možnost být se mnou důležitá, mě to dělalo opravdu šťastnou. Jestli je to tak, určitě mělo smysl, abych chodila na vyšší podlaží, i když jsem tak stydlivá.


To... Vlastně, co se snažím říct je, že i když zemřu, měl by ses snažit přežít. Dál žij, dívej se na tenhle svět, dokud neskončí, prosím pomoz mi zjistit, proč byl vytvořen, důvod, proč je tak stydlivý člověk v tomto světě, důležitost našeho setkání. To je mé přání.


Ach... Vypadá to, že pořád zbývá nějaký čas. Tenhle krystal toho dokáže dost nahrát. Hmmm, takže, protože jsou Vánoce speciální příležitost, zazpívám vánoční koledu. Mám nějaké sebevědomí ve svůj hlas. Myslím, že zazpívám [Rudolf, rudonosý sob]. Vlastně bych raději zpívala jiné písně jako [Zimní říše divů] nebo [Bílé Vánoce], které jsou mnohem známější, ale bohužel umím jen slova této písně.


Proč si jen pamatuju [Rudolfa, rudonosého soba]? Minulou noc, mi Kirito něco řekl, „Je jedno, kdo jsi, rozhodně uděláš nějaký rozdíl v něčím životě.“ Že i když jsem to já, je tu místo, kam patřím. Poté, co jsem slyšela ta slova, jsem byla výjimečně ráda a vzpomněla jsem si na tuto píseň. Nevím proč, ale nejspíš jsem o sobě přemýšlela jako o Rudolfovi a o tobě jako o Santa Klausovi.... Jestli to mám vložit do slov, vydáváš takový otcovský pocit. Můj otec mě opustil, když jsem byla ještě malá, takže každou noc, když jsem spala vedle tebe, jsem přemýšlela, jestli tohle je ten pocit, jaký vydávají otcové. Ach, dobře, začnu zpívat.

Strana 349, Kirito dostal zprávu od Sachi


Rudolf, rudonosý sob měl velmi zářivý nos.♪


Všichni ostatní sobi se mu smáli a různě mu přezdívali.♪


Pak jeden Štědrý den♪


Přišel Santa a řek':♪


„Rudolfe se svým nosem tak zářivým, nepovedeš dnešní noc mé saně?“♪


Rudolf, který vždy brečel, se tu noc začal smát.♪


.......Pro mě budeš vždy jako zářivá hvězda, která svítí s vede mě ze druhého konce tmavého údolí. Sbohem, Kirito. Měla jsem štěstí, že jsem tě potkala a byla jsem s tebou.

Děkuju ti.

Sbohem.

(Konec)


Doslov[edit]

Dlouho jsme se neviděli; nebo by možná bylo lepší říct, že tohle je první setkání. Jsem Kawahara. Velice vám děkuji za přečtení «Sword Art Online 2: Aincrad».

Poté, co byla vydána první kniha, jsem obdržel hodně cenných rad ohledně „Jak mohu pokračovat s takovým koncem?“ Je jedno, jak se na to podíváte, hra byla zcela vyčištěna, a svět se také zbortil. Dokonce, i když jsem si to četl já sám, cítil jsem, že tu nejsou vůbec žádné prvky, ze kterých by se dalo pokračovat.

Pak tu bylo pokračování, díky kterému mě bolel mozek, a to tahle kniha. Omlouvám se, čas se vrátil zpět do minulosti. A navíc to byl soubor krátkých příběhů. Za to se opravdu omlouvám.

Dřív jsem také hrával nějaké online hry. Ale ať už se jednalo o jakoukoliv hru, nikdy jsem nebyl ve skupině s nejvyšším postavením. Jen jsem záviděl těm věčně silným hráčům s nejlepším vybavením a reputací, jak snadno poráželi jedno monstrum za druhým, a poté jsem cítil, že byli „Tak dobří! Tak silní!“ (haha)

Takže jsem chtěl napsat ne jenom o hlavních hrdinech první knihy, Kiritovi a Asuně, a jejich tomuto typu hráčů «Čištění hry», ale chtěl jsem víc napsat o příbězích obyčejných hráčů průměrných levelů; a tyhle čtyři příběhy druhé knihy jsou přesně ono. Je jedno, o jaký příběh jde, v každém se nachází Kirito a způsobuje velký rozruch; a pocit, že je „Tak dobrý! Tak silný!“ jako měly Silica a Lisbeth, je přesně to, co jsem cítil každý rok od doby, co jsem začal hrát MMO. Vážně, a jednou by to stačilo, bych chtěl vědět, jaké to je, ukázat ostatním zbraň, jaké jsou jen tři na celém serveru.

Kromě toho je tu ještě jedna věc, za kterou se musím všem omluvit. I když čtyři hlavní ženské postavy v této knize jsou zcela rozdílné hráčky, jejich mužský protějšek je, jak už jsem říkal, vždy Kirito-san. I když sám nemám, jak to teď všem vysvětlit, bolestně omlouvám sebe sama, a žádám všechny, aby použili to „i když se zločinec a oběť vždy mění, detektiv je stále stejný“ myšlení, které máte, když čtete román z detektivní série... Nezvládnete to? Pardon, pardon.

Nakonec, pro abeca-sensei, který nakreslil neustále se nově objevující hrdinky s osobností a roztomilostí, a pro Mikiho-san, který mi dal hodně nápadů ohledně všeho zvláštního a komplexního nastavení herního systému: znovu jste se o mě postarali.

A vám všem, kteří jste přečetli tuto knihu až do konce, jsem opravdu vděčný.

26. května 2009, Kawahara Reki




Poznámky[edit]

  1. Tokijská čtvrť
  2. Beast Tamer - Krotitel zvěře
  3. Feathery Dragon - Opeřený drak
  4. Drunk Ape - Opilý op
  5. Rapid Bite - Rychlé kousnutí
  6. Fat Edge - Poblázněná mez
  7. Ichor - krev bohů
  8. Roleplay - Hraní role
  9. Pneuma - podle filozofie starověkého Řecka je pneuma konceptem “dechu života“ - je z ní vytvořena například i lidská duše.
  10. BGM - Background music, hudba v pozadí
  11. Lambent Light - Zářící svit
  12. Elucidator - Světlonosič
  13. Frost Bone - Zmrzlá kost
  14. Battle Healing - Bojové léčení
  15. V původním textu i na obrázku je lampa, ale vzhledem k následujícímu to asi lampa nebude
  16. The Fatal-scythe - Osudová kosa
  17. Mental Health - Counselling Program - Mentální zdraví - Program poradenství
  18. Sharpnail - Ostrodráp
  19. Nicholas the Renegade - Mikuláš Renegát
  20. Sacred Dragon Alliance - Aliance svatých draků


Zpět ke Svazku prvnímu Návrat k Hlavní straně Dále ke Svazku třetímu