Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 2 Chapter 2

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Vřelost srdce (Aincrad, 48. podlaží, červen 2024)[edit]

Velké vodní kolo se pomalu točilo, zaplňovalo celý obchod uklidňujícím zvukem.

I když byl tohle jen malý domek pro podporující třídu mezi domky vyhrazenými pro hráči, jeho cena vzrostla jako příliv díky tomu vodnímu kolu. Když jsem poprvé našla tento domek v hlavní oblasti Lindusu na čtyřicátém osmém podlaží, okamžitě jsem si pomyslela ,to je ono!', načež mě vyděsila jeho cena.

Od té chvíle jsem pracovala jak zjednaná, půjčovala si peníze z různých zdrojů a během dvou měsíců jsem zvládla nastřádat tři miliony Colů. Být tohle skutečný svět, celé mé tělo by bylo pokryto svaly z toho, jak jsem stále mávala svým kladivem a moje pravačka by byla plná tlustých mozolů.

Ale to všechno se vyplatilo, udělala jsem první krok jen těsně před mými konkurenty a otevřela «Lisbetin speciální obchod se zbraněmi» v tomhle domku s vodním kolem. To stalo před třemi měsíci, během chladného jara.

Část první[edit]

Poté, co jsem rychle dopila své ranní kafe - díky bohu, že je tohle Aincrad - při poslechu točícího se vodního kola, které znělo jako BGM[1], jsem se převlékla do své uniformy kováře a zkontrolovala si svůj vzhled v dlouhém zrcadle na zdi.

I když jsem tomu říkala uniforma kováře, moc se to kombinéze nepodobalo, ale spíš to vypadalo jako uniforma pro číšnici: tmavě červený top s balónovitými rukávy a zvonová sukně stejné barvy, na tom čistě bílá zástěra. A na mé hrudi červená mašle. Já tohle oblečení nevybrala; vybrala jej moje kamarádka, která byla zároveň pravidelným zákazníkem. Podle ní ,mám tak dětskou tvář, že mi nesluší upjaté věci'.

No, to řekla ona, a já byla jako ,starej se o svý!'. Ale příjmy dvakrát vzrostly od doby, co jsem začala tuhle uniformu nosit, a tak jsem neměla na výběr a nosila ji dál.

Její rady se nezastavily jen u oblečení, zašly až k mým vlasům; teď byly upravené na extrémní růžovou a byly načechrané. Podle ozev zákazníků mi tenhle vzhled slušel.

Já, kovářka Lisbeth, jsem byla patnáctiletá, když jsem se přihlásila do SAO. Ve skutečném světě jsem slýchala, že vypadám mladší, než jsem, ale v tomto světě se to ještě zvýraznilo. Když se mé růžové vlasy, velké modré oči a malé rty zkombinovaly se staromódní zástěrou, tak můj odraz v zrcadle vypadal skoro jako panenka.

V tom druhém světě jsem byla na druhém stupni a neměla nejmenší zájem o módu, propast ještě vzrostla. Nějak jsem si zvykla na to, jak vypadám, ale moje osobnost se tak snadno nezměnila, tak jsem čas od času vyděsila nějaké zákazníky svými výbuchy.

Zkontrolovala jsem si, jestli jsem se nezapomněla něčím vybavit, a pak jsem přešla do přední části obchodu a otočila cedulku 'ZAVŘENO'. Podívala jsem se na těch pár hráčů, kteří čekali na otevření obchodu, věnovala jim svůj nejlepší úsměv a přivítala je: „Dobré ráno! Vítejte!“

Vlastně tomu není až tak dávno, co jsem tyhle věci nedělala přirozeně.

Mít obchod byl můj dávný sen, ale dělat něco takového ve hře a ve skutečnosti jsou dvě odlišné věci. Z první ruky jsem zjistila, jak těžká je obsluha a služby, když jsem poprvé začala prodávat na ulici, svoji základnu jsem měla v hostinci.

Protože mít neustále úsměv bylo těžké, rozhodla jsem se vyhrát kvalitou, a zdálo se, že až šíleně zvyšovat můj skill kování je tou správnou odpovědí. Hodně stálých zákazníků si stále chodilo prohlédnout mé zbraně i poté, co jsem otevřela tento obchod.

Poté, co jsem je přivítala, jsem příjem nechala na své NPC úřednici, a zavřela se v dílně, která byla k obchodu připojena. Potřebovala jsem kvůli objednávce vyrobit asi deset věcí.

Když jsem zatáhla za páku na zdi, měchy začaly využívat mechanickou sílu z vodního kola, aby vály vzduch do pece, a leštička se začala otáčet. Ze svého inventáře jsem vytáhla drahý kus kovu a dala jej do pece, která se začala zahřívat. Poté, co se kov dostatečně zahřál, jsem jej kleštěmi přesunula na kovadlinu. Klekla jsem si na jedno koleno a sevřela své kladivo, pak vyvolala vyskakovací menu a vybrala předmět, který jsem chtěla vyrobit. Teď už jsem jen musela udeřit kus kovu přesně udaným počtem úhozů a předmět se poté vytvoří. Nebylo třeba žádného umu a kvalita výsledné zbraně byla náhodná; ale myslela jsem si, že výsledek záleží na tom, jak moc se soustředím, a tak jsem napjala všechny mé svaly a pomalu pozvedla kladivo. Pak, když už jsem měla udeřit kov -

„Ahoj, Liz!“

„Áááá!“

Dveře dílny se hlasitě otevřely a já minula; místo kovu jsem udeřila kovadlinu. Rozeznělo se žalostné cinknutí a rozletěly se jiskry.

Zvedla jsem hlavu, vetřelkyně se škrábala na hlavě a usmívala se s vystrčeným jazykem.

„Promiň~ Příště budu opatrnější.“

„Zajímalo by mě, kolikrát jsem to už slyšela - ...No, aspoň, že jsem ještě nezačala.“

Postavila jsem se s povzdechem a dala kus kovu zpět do pece. Pak jsem si ruce opřela o boky a otočila se. Podívala jsem se na dívku, která byla jen o něco málo vyšší než já.

„...Ahoj, Asuno.“

Moje kamarádka a pravidelná zákaznice, bojovnice s rapírem Asuna, při chůzi ke mně přešla místnost a sedla si na dřevěnou stoličku. Pak odhodila dlouhé kaštanové vlasy, které se dostaly přes rameno. Všechny její pohyby jako kdyby zářily, skoro jako u filmové hvězdy, a ohromovaly mě, i když jsem jí znala už věky.

Také jsem se posadila, na židli před kovadlinou, a opřela kladivo o zeď.

„...Takže, copak to dnes bude? Jsi tu dost brzo.“

„Ach, chtěla jsem, jestli by ses na to nepodívala.“

Asuna vyndala svůj rapír, čepel stále v pochvě, a hodila jím. Chytila jsem ho jednou rukou a vytáhla z pochvy. Rapír byl trochu tupý z dlouhého užívání, ale nebylo to tak špatné, aby měla čepel problémy se řezáním.

„Není to tak moc z tvaru, ne? Je trochu brzy na leštění.“

„Jo, máš pravdu. Ale chci, aby celý zářil.“

„Hmmm?“

Pořádně jsem se na Asunu podívala. Její rytířský oblek s červenými kříži na bílé a minisukně byly stejné jako obvykle, ale její boty zářily, jako kdyby byly nové, a navíc měla i stříbrné náušnice.

„Jsi trochu zvláštní~. Teď, když nad tím přemýšlím, je všední den. Co kvóta čištění tvojí gildy? Neměli jste náhodou problémy s šedesátým třetím podlažím?“

Poté, co jsem to řekla, se Asuna rozpačitě usmála: „Jo - dneska mám prázdniny. Protože mám na později s někým slib...“

„Och~!“

Naklonila jsem se blíže k Asuně, stále jsem ale seděla na své židli.

„Řekni mi víc. S kým se máš setkat?“

„Ta-Tajemství!“ zrudla Asuna a vyhnula se mému pohledu. Překřížila jsem paže, přikývla a pak promluvila: „Ach~ Myslela jsem si, že jsi poslední dobou jiná. Konečně sis našla přítele.“

„Tak-Tak to není!!“

Asuniny tváře ještě více zrudly. Zakašlala a trochu po mně pokukovala, když se zeptala: „...Jsem, vážně poslední dobou tak jiná...?“

„Samozřejmě~ Když jsem tě poprvý potkala, jen ses soustředila na čištění labyrintů! Myslela jsem, že jsi trochu moc upjatá, ale pak, od tohodle jara, ses začala trochu měnit; jako že si o všední den odpočineš od čištění hry - to bys předtím nikdy neudělala.“

„Sp-Správně... Možná jsem se vážně nakazila...“

„Takže, kdo je to? Někdo, koho znám?

„Ne... Nemyslím si... Nejspíš.“

„Příště ho s sebou přiveď.“

„Vážně to není takhle! Je to pořád, no... Platonický...“

„Hmm...?“

Tentokrát jsem byla vážně překvapená. Asuna byla zástupcem vůdce nejsilnější gildy, RK, a jedna z pěti nejlépe vypadajících dívek v Aincradu. Kluků, kteří toužili po Asunině pozornosti, bylo stejně jako hvězd na nebe, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že existoval i opak.

„No, však víš, on je vážně zvláštní,“ řekla Asuna, zatímco se její oči dívaly kamsi do dálky. Na rtech měla jemný úsměv. Kdyby tohle byla romantická manga, pak by v pozadí za sebou měla okvětní lístky.

„Měla bych říct, že je nevyzpytatelný, nebo že všechno dělá podle vlastního tempa... A naproti tomu všemu je vážně silný.“

„Ále, silnější než ty?“

„Jo, jako fakt; kdybychom měli duel, nevydržela bych ani minutu.“

„Áááále~ Počet lidí, co tohle zvládnou, spočítám na prstech jedné ruky.“

Začala jsem procházet seznamem čističů v mé hlavě, ale Asuna hned mávala rukama.

„Ne, nepředstavuj si ho~!“

„No, těším se, až ho brzo poznám. A taky se spolehnu na tebe, že mi uděláš reklamu!“

„Nikdy nepromeškáš příležitost. Představím ho -Uh, oh! Rychle to přelešti!“

„Dobře, dobře. Hned to udělám, jen chvíli počkej.“

Postavila jsem se, Asunin rapír v ruce, a přešla k otáčející se leštičce v rohu místnosti.

Vytáhla jsem čepel z červené pochvy. Zbraň byla v kategorii «Rapírů», její unikátní jméno bylo «Lambent Light»[2]. Jeden z nejlepších mečů, jaký jsem kdy vyrobila. I když použiji nejlepší suroviny, nejlepší kladivo, nejlepší kovadlinu a vůbec všechno nejlepší, kvalita zbraně se bude stále lišit díky náhodnému faktoru. Tudíž bych byla schopná vyrobit meč takovéto kvality jen každé tři měsíce, nebo tak nějak.

Pomalu jsem přikládala meč k leštičce oběma rukama. Ani v leštění zbraní nebylo třeba žádných schopností, ale nechtěla jsem nic zanedbat.

Po leštičce jsem přejela celou čepelí, od jílce až po špičku meče. Odlétaly jiskry, rozezněl se jasný kovový zvuk. Ve stejnou chvíli se čepeli vracela pableskující záře. Když se leštění dokončilo, měl už rapír zpět svůj jasný stříbrný vzhled a blýskal se ve světle ranního slunce.

Znovu jsem dala čepel do pochvy a hodila meč Asuně. Pak jsem chytila stříbrnou minci Colu s hodnotou 100, kterou ve stejnou chvíli hodila ona na mě, konečky prstů.

„Díky!“

„Později tě požádám ještě o spravení mé zbroje... Ale teď mi ubíhá čas, tak ahoj!“

Asuna se postavila a zavěsila si rapír na opasek k tomu určený.

„Zajímalo by mě, jaký je~ Možná bych se k tobě měla přidat.“

„Eeh, n-ne!“

„Hahaha, jen si dělám srandu. Ale příště ho vezmi s sebou.“

„B-Brzy.“

Asuna mi zamávala a vyběhla z dílny, jako kdyby před něčím utíkala. Ze rtů mi vyšel hluboký vzdech a já se znovu sesunula na židli.

„...Musí být fajn,“ trochu hořce jsem se usmála slovům, která se mi vydrala z úst.

Už uběhl rok a půl od doby, co jsem přišla do tohoto světa. Díky mé nátuře jsem nelenila a vše dala do toho, aby můj obchod vzkvétal, a to mě dostalo až takhle daleko. Ale teď, když už jsem založila obchod a téměř dokončila svůj kovářský skill, mi znovu začala chybět společnost lidí, nejspíš proto, že už jsem neměla jasný cíl.

Protože v Aincradu nebylo mnoho dívek, nemálo kluků se se mnou snažilo sblížit, ale z nějakého důvodu jsem se nikdy necítila na to, abych jim city vracela. Takže když došlo na tohle, docela jsem Asuně záviděla.

„Zajímalo by mě, jestli ke mně taky dorazí quest «Úžasné setkání»~“ zamumlala jsem, pak jsem zavrtěla hlavou, abych se zbavila těch zvláštních myšlenek, a postavila se. Vzala jsem kus kovu, který byl teď červený z horka, ven z pece a položila ho zpět na kovadlinu. Hádám, že tohle bude na chvíli můj partner. S těmi přetrvávajícími myšlenkami jsem pozvedla kladivo a udeřila dolů. Hííjááá.

Rytmický zvuk kovu, který se ozýval celou dílnou, mi obvykle pročistil hlavu, ale mrak v mém srdci dnes prostě nechtěl zmizet.

Můj obchod navštívil v poledne dalšího dne.


Všechny objednávky zbraní jsem vyřešila předchozího dne, a tak jsem se pohupovala na houpacím křesle na terase před obchodem. Snila jsem. Byl to sen o době, kdy jsem byla stále ještě na prvním stupni. Byla jsem pilné a tiché dítě, ale měla jsem zlozvyk usínat během první odpolední hodiny. Učitelé mi často za klimbání spílali.

Tehdy jsem vzhlížela k takovému mladému učiteli, který zrovna dokončil studium na vysoké škole. Pořád mi bylo trapně za všechno to kárání, ale z nějakého důvodu jsem měla vážně ráda to, jak mě budil. Jemně zatřásl mým ramenem a hlubokým, tichým hlasem řekl -

„Erm, omlouvám se, ale...“

„A-ano, já se omlouvám!“

„Co?!“ zakřičela jsem a vyskočila jak čertík z krabičky. Přede mnou stál mužský hráč s překvapeným výrazem na tváři.

„Huh...?“

Podívala jsem se na své okolí. Tohle nebyla třída zaplněná řadami lavic. Kolem cesty byly vysázeny stromy, vodní cesta běžela podél cesty kamenné, dvůr byl pokrytý trávou. Byl to můj druhý domov, Lindus.

Zdálo se, že poprvé po dlouhé době jsem snila za bílého dne. Zakašlala jsem, abych zakryla své rozpaky, a přivítala člověka, který vypadal jako zákazník: „Ví-Vítej. Sháníš nějakou zbraň?“

„Erm, ano,“ přikývl chlapec.

Nevypadal, že by měl nějak zvlášť vysoký level. Přišlo mi, že musí být jen o trochu starší než já; měl černé vlasy, jednoduché triko, kalhoty a boty. Jeho jedinou zbraní byl jednoruční meč na zádech. Zbraně v mém obchodě vyžadovaly vysoké staty a trochu jsem se bála, že nebude mít dost vysoký level, ale nedala jsem to najevo a vedla ho do mého obchodu.

„Jednoruční meče jsou na ukázku tady,“ ukázala jsem k přihrádce, kde byly vystaveny základní zbraně.

Usmál se, jako by mu bylo trochu nepříjemně, a promluvil: „Aha, no, chtěl bych si objednat nějaký na zakázku...“

Moje starosti vzrostly. Dokonce i nejlevnější zbraně na zakázku, které k vykování potřebovali speciální přísady, stály přes stovky tisíc Colů. Pokud by začal panikařit kvůli ceně, také by mi bylo nepříjemně, a tak jsem se pokusila té situaci vyhnout.

„Cena kovů je teď trochu vysoká, takže myslím, že by to mohlo mít trochu drahé...“

Řekla jsem mu to, ale chlapec oděný v černém řekl něco naprosto neuvěřitelného s necitelným výrazem: „Nemusíš se strachovat o cenu. Prostě vykovej nejlepší meč, jakej teď můžeš.“

„...“

Na chvíli jsem zírala na tvář toho člověka a pak nějak dokázala promluvit: „...No, i když to říkáš... Musím mít nějakou představu o kvalitě...“

Můj tón byl o něco tvrdší než obvykle, ale nezdálo se, že by mu to vadilo, a jen přikývl.

„No to je asi pravda. Takže...“

Vytáhl meč ze svých zad, stále v zapouzdřený, a dal mi ho.

„Co takhle meč se stejnou nebo lepší kvalitou než tenhle?“

Ta zbraň nevypadala nijak zvlášť působivě. Točila se kolem ní rukojeť s černou kůží; jílec měl stejnou barvu. Ale když jsem ho vzala do své pravé ruky -

Je těžkej!!

Téměř jsem tu věc upustila. Vyžadovaná síla byla neuvěřitelně vysoká. Jako kovář a bojovník s palcátem jsem si byla ohledně svého statu síly dost jistá. Ale tímhle mečem bych nikdy nedokázala mávat.

Váhavě jsem jej vytáhla z pochvy a téměř smolovitě černá čepel se zaleskla. Jen podle pohledu jsem poznala, že je to vysoce kvalitní meč. Klikla jsem na něj prstem, abych vyvolala vyskakovací okno: kategorie «Dlouhý meč/Jednoruční», unikátní jméno «Elucidator» [3]. Neměl jméno výrobce, což znamenalo, že to nebyla práce jiného kováře.

Zbraně v Aincradu můžete rozdělit do dvou kategorií.

První je «Vyrobeno hráči», což znamenalo, že zbraně byly vytvořeny námi kováři. Ta další kategorie zahrnovala zbraně získané z dobrodružství jako «Drop monster». Ani není třeba říkat, že kováři nemají dropované zbraně moc rádi. Ani bych nespočítala všechna ta jména, co jim dávají, jako 'Nepojmenovaný' nebo 'Bez značky'.

Ale tenhle meč vypadal jako velice vzácný předmět mezi dropy monster. Pokud byste srovnali průměrnou kvalitu hráčem vyrobenou zbraň a drop monstra, to první bylo lepší. Ale jednou za čas se objevil «Démonský meč», jako tenhle - alespoň tak jsem to slyšela. Nicméně, v sázce teď byla má čest. Jako kovář jsem přece nemohla prohrát s dropovanou zbraní.

Vrátila jsem těžký meč a sundala dlouhý meč, který visel na zadní zdi obchodu. Ukovala jsem jej před měsícem a byl to ten nejlepší, jaký jsem teď mohla udělat. Čepel, kterou jsem vytáhla z pochvy, měla načervenalý odstín, a tak se zdálo, že je zbraň pokrytá ohněm.

„To je teď nejlepší meč v mém obchodě. S největší pravděpodobností s tvým neprohraje.“

Beze slov vzal meč, jednou rukou jím protočil a pak vztyčil hlavu.

„Je trochu lehký.“

„...Použila jsem na něj rychlostí typ kovu...“

„Hm...“

Pochybovačně se zatvářil a několikrát mečem mávl, než se na mě podíval a zeptal se: „Můžu si to trochu vyzkoušet?“

„Vyzkoušet co...?“

„Odolnost.“

Chlapec vytáhl svůj meč, který držel v levé ruce, a položil jej na pult. Pak se před něj postavil a pomalu zvedl pravou rukou červený meč.

„Po-Počkej! Když to uděláš, tak se tvůj meč rozbije!“

„Jestli se meč tak snadno zlomí, tak je k ničemu. Jestli se to stane, nějak to pak vyřeším.“

„To je...“

To je úplně šílený, chtěla jsem říct, ale zastavila jsem se. Držel meč vysoko nad hlavou a jeho oči ostře zářily. Brzy se meč modře rozzářil.

„Hijáá!“ s křikem mávl dolů mečem úžasnou rychlostí. Dvě čepele se střetly a než jsem stačila i jenom mrknout, zvuk nárazu se rozezněl celým obchodem. Protože výsledný záblesk byl tak jasný, zamžourala jsem, abych se podívala, a pak udělala krok zpět proti své vůli.

Čepel byla rozlomena na dvě a zcela zničena.

- Ta čepel mé nejlepší kvality.

„Áááááá!“ zaječela jsem a přispěchala k jeho pravačce. Vzala jsem zbývající půlku a z každého úhlu ji pečlivě prozkoumala.

...Náprava... Byla nemožná.

Když jsem došla k tomuto závěru a svěsila ramena, zbývající polovina se roztříštila a staly se z ní mnohoúhelníkové částečky. Po několika vteřinách ticha jsem pomalu zvedla hlavu.

„Co... Co...“

Popadla jsem chlapce za límec, moje rty se chvěly.

„Co budeš dělat-!! Je to zlomený-!!“

„O-Omlouvám se! Nikdy by mě nenapadlo, že se rozbije meč, kterým máchnu...“

...*Plesk*

„To chceš jako říct, že můj meč byl slabší, než sis myslel!?“

„Errm- umm- no, jo.“

„Ááá!! To to prostě teď rovnou řekneš!?“

Pustila jsem jeho límec, založila si ruce v bok a narovnala svoji hruď.

„Ří- Říkám ti! Kdybych měla pořádnej materiál, tak bych mohla vyrobit zbraně, co by zničily tvůj meč přesně tak, jak bych chtěla!“

„- Ale?“ usmál se slovům, které jsem ve vzteku řekla.

„Pak bych tě vážně rád o tohle požádal; vyrobit něco, co by přesně takhle zničily můj meč.“

Vzal svůj meč z pultu a znovu ho zapouzdřil. Krev se konečně nahnala do mé hlavy a -

„Tak takhle to teda bude!? Fajn! Takže taky pomůžeš! Začni s tím, že mi pomůžeš sehnat materiál!“

Věděla jsem, že jsem udělala chybu, ale mléko už bylo rozlité. Teď jsem v žádném případě nemohla ustoupit. Ale vůbec jím to neotřáslo a drze si mě prohlédl.

„...No, to mi nevadí, ale nebylo by lepší, kdybych šel sám? Byl by problém, kdyby ses pletla do cesty.“

„Argh-!!“

To pomyšlení, že vážně existoval člověk, co tak dobře lezl lidem na nervy. Zamávala jsem rukama ve vzduchu a protestovala jako malé dítě: „Ne-neber mě tak zlehka! I když vypadám takhle, jsem mistr s palcátem!“

„Vhí~“ pískl chlapec. Hezky si to užíval.

„No dobře, budu se na to těšit. - Nicméně, zaplatím za meč, který jsem rozbil.“

„To není třeba! Ale pamatuj si, že jestli udělám lepší meč než je tvůj, tak se ani nedoplatíš!“

„Dobře, kolik jen chceš. - Jsem Kirito. Doufám, že spolu budeme vycházet, než bude meč hotový.“

Překřížila jsem paže a podívala se stranou.

„Taky doufám, že spolu budeme vycházet, Kirito.“

„Uá, vážně mi jen tak říkáš jménem? No, nevadí mi to. Doufám, že spolu budeme vycházet, Lisbeth.“

„Kjááá-!!“

- To byl ten úplně nejhorší první dojem k vytvoření party.


Část druhá[edit]

Zvěsti o «Tom kovu» se mezi kováři roznesly asi před deseti dny. Samozřejmě, že hlavním cílem SAO bylo dosáhnout posledního podlaží a vyhrát nad hrou. Ale kromě toho tu bylo mnoho dalších úkolů: úkoly od NPC, strážní úkoly, lovení pokladů a mnoho dalšího. Protože odměny obvykle obsahovaly žádané vybavení, většina úkolů měla čas vychladnutí, kdy nějakou dobu trvalo, než byly po dokončení znovu dostupné. Byly tu dokonce i úkoly, které mohly být splněny jen jednou, což opravdu lákalo pozornost hráčů.

Jeden z takových úkolů byl nalezen ve vesničce v rohu padesátého pátého podlaží. Jisté NPC, starosta vesnice s bílou bradkou, řekl -

Byl tu drak, který žil v horách na západě, a jedl každý den krystaly jako jídlo a hodně se jimi zásobil, aby ve svém žaludku vytvořil velice cenný a vzácný kov.

To byl očividně úkol odměněný úžasnými materiály, a tak lidé okamžitě vytvořili partu na přepadení, která by snadno porazila draka.

- Ale nezískali nic. Drak po sobě nechal jen něco málo Colů a vybavení špatné kvality, které ani nepokrylo náklady léčivých lektvarů a krystalů, co použili.

Poté někdo odhadl, že je jen velice malá šance získat kov, a tak mnoho part mluvilo se stařešinou a poráželo draka, ale kov stále nikdo nenašel. Konečně někdo navrhl, že se musí splnit speciální podmínky, a tak se všichni snažili zjistit jaké.

Po vyslechnutí mého vysvětlení muž se jménem Kirito, který upíjel čaj, co jsem nechtěla připravovat, který seděl na mé židli v dílně s ležérně překříženýma nohama, odpověděl „Ach...“ a nepatrně přikývl.

„O tom jsem taky slyšel. Tam by se asi dal sehnat vzácný materiál. Ale dosud nikdo nic nezískal, že ne? Vážně bychom něco získali, kdybysme šli teď?“

„Mezi všemi teoriemi jedna říká, že ,v partě musí být kovář', protože není moc kovářů, co by si pořádně natrénovali i boj.“

„Tak proto; vlastně to zní celkem rozumně - v tom případě bychom měli brzo vyrazit.“

„......“

Naštvaně jsem zírala na Kiritovu tvář.

„Jsem překvapená, že jsi přežil až do dneška, když vůbec nemyslíš. Nejdeme lovit gobliny! Musíme vytvořit partu a...“

„Ale když to uděláme, tak i když nám padne kov, tak je možný, že nám nepřipadne, ne? Na jakém podlaží je ten bílej drak?“

„...Padesátém pátém.“

„Heh - Tak to klidně můžu jít i sám; vůbec mi ani nemusíš pomáhat.“

„...Jsi šíleně silnej nebo jen šíleně blbej? No co, mně je to jedno, pohled na to, jak brečíš, zatímco se teleportuješ pryč, zní celkem dobře.“

Kirito se jen uchechtl, bez odpovědi dokončil svůj čaj a položil hrnek zpět na stůl.

„Můžu jít kdykoliv. Co ty, Lisbeth?“

„Ach- To je jedno, stejně nebudeš přidávat něco, co by vyjadřovalo úctu, tak mi jen říkej Liz... Hora bílého draka není moc velká, tak abychom se mohli vrátit ještě dneska. Jen udělám pár jednoduchejch příprav.“

Poté, co jsem otevřela ovládací okno, jsem si přes sukni dala jednoduchou zbroj, pak se přesvědčila, že mám v inventáři palcát a že mám dost lektvarů a krystalů.

Zavřela jsem okno a řekla dobře, pak se Kirito postavil. Když jsme vyšli z dílny do obchodu, tak naštěstí nebylo vidět žádné zákazníky. Rychle jsem otočila cedulku na dveřích.

Když jsem zvedla hlavu a podívala se ven, tak sluneční světlo procházející oknem bylo stále jasné, a tak jsme měli ještě nějaký čas, než se setmí. Ať už získáme kov nebo ne - to druhé bylo pravděpodobnější, ať už jsem nad tím přemýšlela sebevíc -, nechtěla jsem se vrátit příliš pozdě.

To bylo řečeno.

- Jak jsem se dostala do tak zvláštní situace...

Po odchodu z obchodu jsem šla k náměstí s branou, zatímco jsem byla hluboce zamyšlená.

Muž v černém, který šel poklidně vedle mě, na mě rozhodně udělal špatný dojem - přesně, jak by to mělo být. Nejen, že všechno, co dělal, mě štvalo, ale byl to taky arogantní megaloman, a ze všeho nejhůř, zničil mé mistrovské dílo.

Ale i tak jsem šla vedle muže, kterého jsem zrovna poznala. Dokonce jsme utvořili partu a připravovali se na lov monster na jiném podlaží; bylo to přesně jako - jako ran...

Když jsem došla k tomuhle, okamžitě jsem se donutila přestat myslet. Nic podobného jsem ještě nikdy nezažila. I když jsem si byla celkem blízká s několika mužskými hráči, vždy jsem se vyhýbala tomu, abychom někam šli jen ve dvou. Chtěla jsem si být jistá, že první osoba, se kterou se dám dohromady bude někdo, koho budu mít vážně ráda, nebo jsem si to alespoň myslela.

Ale když jsem se vrátila ke smyslům, byl jsem už s tímhle zvláštním mužem... Jak se tohle stalo!

Zcela si vědomý mého vnitřního rozporu, Kirito uviděl prodejce s jídlem poblíž brány a běžel k němu. Když se otočil, v puse už měl velký párek v rohlíku.

„Tauky chcueš njeaký?“

...Moje myšlenky byly náhle zaplněny pocitem bezmoci a cítila jsem se jako idiot, že jsem se o to sama strachovala. Tak jsem zakřičela zpět: „Jo!“

Křupavá chuť párku v rohlíku - nebo spíše záhadného jídla, které vypadalo jako párek v rohlíku - stále přetrvávala v mé puse, když jsme se dostali do té vísky ze zvěstí na padesátém pátém podlaží.

Ani jsme neměli žádné potíže s monstry na pláních.

Vzhledem k tomu, že přední linie byla právě na šedesátém třetím podlaží, monstra tady byla dost silná. Ale můj level byl kolem 65, a ten domýšlivec Kirito by měl být taky přibližně tak silný, tak jsme prošli několika boji téměř bez zranění.

Jedinou chybou bylo to, že téma tohoto podlaží zahrnovalo pláně se sněhem a ledem -

„Hepčííí!“ kýchla jsem hlasitě, když jsme dorazili do malé vesnice, a uvolnila se. Protože ostatní podlaží byla v brzkém létě, byla jsem příliš lehkomyslná. Nejenom, že tu ležela vrstva sněhu na zemi, ale dokonce i každá budova měla velké rampouchy visící ze střechy.

Díky téhle hrozné zimě se celé moje tělo třáslo jako šílené. Kirito, který stál vedle mě, nasadil popuzený výraz a zeptal se: „...Ty sis nepřinesla žádné jiné oblečení?“

„...Ne.“

Pak Kirito, který vypadal, že je jen na lehko, začal pracovat se svým oknem. Vyvolal plášť z černé kůže, který mi dal přes hlavu.

„...A co ty?“

„Všechno je to jen o síle vůle.“

Každá věta, co vyřkl, mi lezla na nervy. Ale plášť lemovaný kůží vypadal dost teple, a tak jsem neodolala a rychle si ho nasadila. Když okamžitě zmizelo studené kousání větru, úlevně jsem si oddychla.

„Umm... Který dům myslíš, že je stařešiny?“

Když to Kirito řekl, podívala jsem se po malé vesničce a objevila jeden obzvláště velký dům napříč od středového náměstí.

„Měl by to být tenhle, že?“

„Asi,“ oba jsme přikývli a rozešli se.

- O několik minut později.

Přesně podle našich očekávání jsme našli NPC stařešinu s bílým vousem a úspěšně začali konverzaci. Jeho příběh byl plný nepodstatných detailů, od jeho dlouhého a nudného dětství až po jeho náročné dny v dospělosti, a pak náhle zmínil bílého draka v horách na západě. Když už konečně skončil, oranžové světlo zapadajícího slunce pokrylo celou vesnici.

Odešli jsme z domu vesnického stařešiny úplně zničení. Sníh pokrývající domy byl zbarven do oranžové zapadajícím světlem. Byl to pohled, který se ani nedal řádně popsat, ale -

„...Nikdy bych si nepomyslel, že jen přijetí úkolu zabere tolik času...“

„Neuvěřitelný... No, co teď? Počkáme do zítra?“ otočila jsem hlavu a podívala se na Kirita.

„Hmmm- Ale slyšel jsem, že bílý drak je noční. Je to ta hora?“

Podívala jsem se směrem, kterým Kirito ukazoval, a uviděla jsem bílý štít čnící do nebe. I když jsem řekla tohle, strukturální limita v Aincradu znamenala, že výška nemohla přesáhnout sto metrů, a tak bychom s vylezením na horu neměli mít žádné potíže.

„Dobře, tak pojďme. Chci vidět tvoji uřvanou tvář co nejdřív.“

„Jen nebuď ochromená mými skvostnými dovednostmi s mečem.“

Oba jsme otočili hlavami stranou od toho druhého s ,Hmpf'. Ale tak nějak, jak to jen říct, i když jsem se s Kiritem hádala, moje srdce začalo být tak nějak roztřesené -

Násilně jsem zatřásla hlavou, abych se zbavila těch pitomých myšlenek, a pak se začala prodírat křupajícím sněhem.

I když z dálky vypadala dračí hora nebezpečně příkrá, zjistili jsme, že se po ní leze vlastně docela snadno.

Když jsem se nad tím zamyslela, mnoho nepříliš připravených týmů to zvládlo bez potíží, a tak nebylo možné, aby to bylo těžké.

I když už byl večer, který ovlivňoval sílu objevujících se monster, nejsilnější, která se teď objevovala, byli lidoví kostlivci zvaní «Frost Bone» [4]. Navíc, kostlivá monstra nebyli pro můj palcát žádnou výzvou. Jednoduše jsem je rozbíjela s jasným křupavým zvukem.

Poté, co jsme několik desítek minut, šli nahoru po zasněžených cestičkách a prošli jsme kolem hlubokých ledových srázů, jsme konečně dorazili na vrcholek hory.

Spodek dalšího podlaží byl velice blízko. Velké sloupy rozbitých krystalových pilířů vyčnívaly z tlusté vrstvy sněhu. Fialové světlo zapadajícího slunce se lámalo mezi těmito sloupy a tříštilo se do spektrální duhy, čímž vytvořilo scenérii, kterou vídáte jen ve snech.

„Vááá...“ nadchla jsem se bez zábran a chtěla jsem vyběhnout, ale Kirito mě popadl za límec a zastavil.

„Oj... Co to děláš?!“

„Hej, nachystej si napřed krystaly.“

Měl tak vážný výraz, že jsem mohla jen poslušně přikývnout. Vyvolala jsem krystaly a dala si je do kapes mé zástěry.

„Taky, odsud je to nebezpečný, tak by bylo lepší, kdybych pokračoval sám. Až se bílý drak ukáže, tak se prostě schovej za támhletím krystalovým sloupem a v žádným případě nevycházej.“

„...Proč? Mám taky dost vysoký level! Taky chci pomoct!“

„Ne!“

Kiritovy černé zorničky mířily přímo do mých očí. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, jsem pochopila, že tenhle člověk se o moje bezpečí bojí z hloubi svého srdce, a tak jsem jen mohutně povzdechla a vycouvala. Nic jsem neřekla a jenom lehce přikývla.

Přes Kiritovu tvář se roztáhl úsměv, poplácal mě po hlavě a řekl: „Dobře, pojďme.“ Mohl jsem jen dál přikyvovat. Jako kdyby se atmosféra náhle úplně změnila.

Poté, co jsem až sem došla s Kiritem, že by se moje pocity změnily? Nebo mě jen dostihla ta nálada -? Ať už tomu bylo jakkoliv, rozhodně jsem tohle nepovažovala za život ohrožující setkání.

Více než polovina mých zkušeností pocházela z kování zbraní, a tak jsem nikdy nevstoupila na nějaké nemilosrdné bojiště.

Ale cítila jsem, že tenhle člověk je jiný. Měl takový pohled, který měli jen ti, kteří bojují každý den na těch nejnebezpečnějších místech.

Dál jsem šla, moje pocity byly celé pomíchané. Brzy jsme dorazili doprostřed vrcholku.

Rychle jsme se podívali kolem, ale nenašli jsme žádné stopy po bílém drakovi. Ovšem viděli jsme oblast uzavřenou krystalovými sloupy.

„Páni...“

Byl tam obří vchod do jeskyně, v průměru měl alespoň deset metrů. Světlo se odráželo od zdí a dostávalo se tak až hluboko do díry, zatímco nepropustná tma zakrývala ještě vzdálenější prostory.

„Je to vážně hluboký...“

Kirito skopl malou hromádku krystalů do díry. Padající krystaly se krátce zatřpytily, a pak zcela zmizely, aniž by za sebou zanechaly jediný zvuk.

„Nespadni.“

„No toho se neboj!“

Nedlouho poté, co jsem odpověděla, z jeskyně vyšel pronikavý divoký řev a rozezněl se po celé hoře vzduchem, který byl namodralý díky západu slunce.

„Schovej se tamhle!“ ukázal Kirito na velký krystalový sloup, který stál poblíž, jeho hlas byl rozkazovačný. Urychleně jsem poslechla jeho příkazy, zatímco jsem přehnaně mávala na Kiritův stín a volala: „Hej... Ten bílej drak útočí oběma pařáty, má ledový dech a útok sněhovou bouři... B-Buď opatrnej!“

Po té rychle přidané poslední větě jsem viděla Kirita, který byl stále zády ke mně a předstíral, jak úžasný je, že zvedl palec na levé ruce. Prostor před ním se začal třást a z díry vzletěl obří tvar.

Různě velké, zvláštně tvarované mnohoúhelníky se objevily v pokračujícím toku. Když se tyto mnohoúhelníky objevily - začaly se spojovat jeden s druhým a totožnost velkého tvaru ještě vzrostla. Zaječení, které nutilo lidi se nekontrolovatelně třást, znovu zaznělo. Nesčetně úlomků se roztříštilo směrem ven, v každém směru, než zmizely v paprscích světla.

Bílý drak pokryt ledovými úlomky, které se podobaly šupinám, se objevil. Pomalu mával svými gigantickými křídly, zatímco se vznášel na nebesích. Ta situace byla děsivá - nebo lépe řečeno, neuvěřitelně krásná. Opovržlivě zíral dolů na nás velkýma očima barvy rubínů.

Kirito klidně sáhl rukou ke svým zádům a vytáhl svůj jednoruční meč černý jako uhel s dokonalým zvoněním. Pak, jako kdyby ten zvuk vyslal signál, otevřel bílý drak svou velkou tlamu - a s tvrdým zvukem se z ní vyvalil bílý kouř.

„To je dech! Vypadni odtamtud!“

I když jsem křičela, Kirito se nepohnul ani o centimetr. Stál zcela klidně a vzepjal meč v pravé ruce nahoru.

Není možné, aby tak tenká zbraň vykryla dechový útok -

Když jsem si to pomyslela, meč se začal točit jako větrný mlýn, centrum bylo v Kiritově ruce. Podle toho světle zeleného barevného efektu tu musel být skill s mečem. Jen během vteřiny se meč dostal do rychlostí lidskému oku neviditelných a vypadalo to, jako kdyby se stal světelným štítem.

Ledový dech se valil přímo na světelný štít, zatímco vydával bílé světlo, kvůli kterému jsem musela přivřít oči. Ale když studený vzduch narazil do Kiritova meče-štítu, zmizel, jako kdyby se vypařil.

Rychle jsem soustředila zrak na Kiritovo tělo, abych zkontrolovala jeho HP.

Možná bylo nemožné zcela zablokovat dech, protože jeho HP se pomalu snižovalo. Ale šokující bylo to, že zranění se vyléčilo jen během několika vteřin. Musel to být velice vysoký bojový skill «Battle Healing»[5] - ale ke zvýšení tohoto skillu potřebujete přijmout velké množství bojového zranění. Vzhledem k momentálním podlaží bylo nemožné to udělat, aniž byste se nevystavili nebezpečí.

Kirito - kdo to jen je...?

Až teď jsem se začala vážně zajímat o totožnost toho černého šermíře. Díky své absurdní síle vypadal jako klíčový strategický hráč. Ale jeho jméno nebylo mezi seznamem členů RK - nejsilnější gildy hráčů.

V tu chvíli, Kirito, který přesně předpovídat konec ledového útoku, vyrazil. Proletěl skrz sněhovou mlhu a vyskočil nad draka vznášejícího se ve vzduchu.

Normálně, při boji s létajícím nepřítelem, byste napřed zaútočili s halapartnou nebo nějakou vrhací zbraní; teprve poté, co by zbraně s dlouhým dosahem dostaly nepřítele na zem, by se k boji přidali i hráči se zbraněmi s krátkým dosahem. Ale překvapivě, Kirito vyletěl nahoru, až se téměř dotkl hlavy bílého draka, a tam začal s po sobě jdoucími mečovými kombinacemi ve vzduchu.

Spolu s pronikavým cinkáním mlátil Kiritův útok do trupu bílého draka rychlostí, kterou lidské oko nemohlo ani stíhat. I když drak útoky oplácel oběma svými drápy, rozdíl v jejich schopnostech byl prostě příliš velký.

Když Kirito pomalu klesl zpátky na zem, HP bílého draka bylo už o třetinu menší.

- Byla to jednoruční porážka. Při sledování toho neuvěřitelného zápasu mi po zádech neustále přejížděl mráz.

Náhle bílý drak zamířil na Kirita na zemi a vypustil svůj ledový dech, ale tentokrát Kirito vyběhl, aby se útoku vyhnul, a pak znovu vyskočil do vzduchu. S hlubokým a těžkým zvukem zasáhl jediný silný útok svůj cíl a drakovo HP význačně pokleslo.

HP se okamžitě změnilo ze žluté na červenou a boj by měl skončit po jednom nebo dvěma dalších zásazích. Rozhodla jsem se, že tentokrát vážně pochválím Kiritovy schopnosti a udělala jsem jeden krok zpoza krystalového sloupu.

V tu chvíli, jako by měl oči i vzadu, Kirito náhle zakřičel: „Blbko! Ještě nevycházej!“

„Co? Už to přece končí, ne? Si pospěš a dodělej ho...“ odpověděla jsem hlasitě -

Drak, který teď letěl ještě výš než předtím, zcela roztáhl svá křídla. A jak křídla mlátila směrem dopředu, sníh pod drakem vyletěl s *bang* vzhůru.

„.....?“

Stála jsem v šoku ze scény, která se přede mnou odehrávala. Kirito vrazil svůj meč do země několik metrů přede mnou a hýbal ústy, jako kdyby chtěl něco říct, ale jeho profil byl okamžitě zakryt sněhem. Jen o chvíli později mě udeřil neuvěřitelný tlak, jako větrná zeď, a snadno mě vyhodila do vzduchu.

Do prdele... Útok sněhový bouře!

Když jsem padala vzduchem, konečně jsem si vzpomněla na to, co jsem sama před chvílí říkala o útocích bílého draka. Naštěstí neměl tenhle skill příliš síly, a tak jsem virtuálně neobdržela žádné zranění. Roztáhla jsem obě paže a zaujala pozici pro přistání.

Ale jak se sníh rozptýlil - vpředu na mýtině nebyla žádná zemina.

Byla to obří díra na vrcholku hory. Byla jsem vržena do vzduchu přesně nad tu obří jámu.

Mé myšlenky se okamžitě zatavily; celé mé tělo zcela ztuhlo.

„To si děláte srandu....“ dokázala jsem s mnou paralyzovanou myslí zamumlat jen tahle slova, zatímco moje pravá ruka se zbytečně natáhla do vzduchu -

- Ruka zakrytá jen černou koženou rukavicí náhle popadla mé prsty.

Moje nesoustředěné oči se náhle rozletěly.

...!

Kirito, který v dálce bojoval s bílým drakem, přiběhl sem šílenou rychlostí a bez zaváhání skočil do vzduchu. Natáhl pravou ruku, aby mě vzal za tu moji, a přitáhl si mě do náruče. Poté si uvolnil pravou ruku, obtočil ji kolem mých zad a pevně mě objal.

„Pevně se drž!“ slyšela jsem Kiritův hlas, který se rozléhal vedle mého ucha, v tu chvíli jsem na sebe zapomněla a pevně se chytla jeho těla oběma mýma rukama. Začali jsme klesat jen o vteřinku později.

Pevně jsme se drželi jeden druhého a padali přímo do středu otvoru jeskyně. Vítr nám skučel kolem uší a naše kabáty sebou divoce zmítaly.

Jestli ta jáma pokračovala až na povrch podlaží, pak pád z téhle výšky znamenal jistou smrt. Ta myšlenka mi proběhla myslí, ale neměla jsem pocit, že zrovna tohle se teď stane. Ale mohla jsem jen tupě zírat na mizející kruh bílého světla.

Náhle se Kiritova pravá ruku, ve které měl meč, začala hýbat. Za použití síly pozvedl meč a pak jím mávl dopředu. Vybuchl záblesk světla, doprovázený hlasitým *klang*, které se ozývalo ozvěnou, jak se střetly dva kovy.

Silný náraz změnil trajektorii našeho pádu, postrčil nás ke zdi jeskyně. Modře ledové stěny se pozvolna přibližovaly a já si nemohla pomoct a zatnula zuby. Narazíme -!

Už už jsme měli narazit do zdi, když Kirito znovu pozvedl svůj meč v pravačce a plnou silou jej zarazil do zdi. Plamenné jiskry vyletěly, jako kdyby se zbraň zasekla do brousku. Náhlý útok zpomalil rychlost našeho pádu, ale nebylo možné zcela zastavit naše klesání.

Pištivý zvuk řezu kovem pokračoval, jak měl Kirito meč i nadále zaseklý v ledové zdi. Otočila jsem krkem a podívala se dolů. Zjistila jsem, že už můžeme vidět bílý spodek jeskyně, pokrytý sněhem. Dívala jsem se, jak se zem stále přibližovala, až zbývalo jen několik vteřin, než narazíme. Chtěla jsem alespoň nekřičet, a tak jsem se kousla do rtu a pevně se držela Kirita.

Kirito pustil svůj meč a použil obě ruce, aby mě pevně držel. Otočil svým tělem, aby on byl vespod. Pak - náraz. Strašlivý zvuk.

Sněhové vločky, které vyletěly silou našeho dopadu do vzduchu, znovu začaly padat a několik jich přistálo na mé tváři, hned se rozpustily.

Pocit chladu mi dal dohromady mé roztroušené myšlenky. Otevřela jsem oči a můj pohled se setkal s Kiritovými černými zorničkami, ležel velice blízko mě.

Kirito mě stále pevně objímal; pozvedl koutek úst a slabě se usmál.

„...Pořád žiješ?“

Slabě jsem přikývla a odpověděla: „Jo, pořád žiju.“

Několik desítek vteřin - nebo možná několik minut - jsme bez jediného pohybu leželi v té pozici. Teplo Kiritova těla dovolovalo celému mému já si odpočinout a moje mysl se zcela vyprázdnila.

Po chvíli pustil Kirito mou paži a pomalu se postavil. Napřed sebral meč, který dopadl nedaleko, a vrátil ho do svého inventáře. Pak ze svého váčku u pasu vytáhl lahvičku, což byl nejspíš prvotřídní léčivý lektvar, a ještě druhou lahvičku pro mě.

„No prostě to vypij.“

„...Dobře,“ přikývla jsem a posadila se, abych si od něj vzala lektvar. Podívala jsem se na své HP. Zbývala mi stále asi jedna třetina, ale Kirito, který spadl přímo na zem, byl už v červené zóně.

Vytáhla jsem zátku a na jeden zátah jsem vypila sladkou tekutinu, pak jsem se otočila ke Kiritovi. Stále ve své uvolněné pozici jsem začala hýbat rty, kterým se tak špatně říkalo něco hezkého.

„Ummm... D-Díky, žes mě zachránil...“

Kirito slabě ukázal svůj obvyklý úšklebek a odpověděl: „Je pořád moc brzo, abys mi děkovala.“

Pak se krátce podíval k nebi.

„...Díky bohu, že nás bílej drak nepronásledoval, ale jak se odsud jen dostaneme...“

„Huh...? Nemůžeme se prostě teleportovat?“

Natáhla jsem se ke kapse své zástěry a vytáhla zářivý modrý krystal, abych ho ukázala Kiritovi. Ale -

„To nejspíš nebude fungovat, protože tohle je past udělaná speciálně pro hráče, a tak si nemyslím, že se odsud dostaneme tak snadno.“

„Jak by to mohlo...?“

Kirito mi očima naznačil, ať to zkusím, a tak jsem pevněji sevřela krystal a přikázala: „Teleport! Lindus!“

- Můj křik se ozvěnou rozléhal od zmrzlých zdí, až nakonec zcela zmizel. Krystal se jen dál tiše blyštil.

Kirito bezhlučně jemně stiskl má ramena.

„Kdybych si myslel, že bychom mohli použít krystaly, už bych ho použil, když jsme padali. Ale tohle místo mi přišlo jako antikrystalová oblast...“

„...“

V zoufalství jsem svěsila hlavu. Kirito dal svou ruku na mou hlavu s *pac* a rozcuchal mi vlasy.

„No tak, no tak, nebreč. Když nemůžeme použít krystaly, tak odsud musí vést jiná cesta.“

„...Možné ne, možná je tohle jáma, ze který se nedá utýct a kde zemřeš... Vlastně už jsme mrtví!“

„Hmm, možná máš pravdu.“

Když jsem viděla, jak Kirito v souhlasu přikývl, náhle jsem ztratila veškerou energii ve svém těle.

„Co... Co je tohle za přístup!? Nemůžeš být trochu víc pozitivní?“ zařvala jsem náhle, Kirito se usmál a řekl: „Tenhle naštvanej výraz je víc jako ty, jen tak dál!“

„Cooo.....?“

Moje tváře zrudly a tělo na místě ztuhlo. Kirito zvedl svou dlaň z mé hlavy a zase se postavil.

„Dobře, tak něco vyzkoušejme. Napadá tě něco?“

„...“ usmála jsem se hořce na Kirita, který byl zřejmě neovlivněný situací, v jaké jsme byli, a dál si zachovával svůj obvyklý přístup. Cítila jsem se o něco pozitivněji, plácla jsem se po tvářích a postavila se.

Pohledem jsem prozkoumala své okolí; spodek jeskyně byl rovný povrch z ledu se stopou sněhu. Průměr mohl být kolem deseti metrů, stejně jako vchod do jeskyně. Ledové stěny u vrcholku dál odrážely světlo zapadajícího slunce, ale tohle místo bude brzy zcela zakryté temnotou.

Podívala jsem se kolem, ale na stěnách ani podlaze nebyla žádná viditelná úniková cesta. Založila jsem obě ruce v pas, můj mozek běžel na plné otáčky, a řekla Kiritovi první věc, co mě napadla: „Mm... Můžeme někoho zkusit požádat o pomoc?“

Kirito to okamžitě zamítl: „Uh-- Myslím, že tohle je považovaný za nebezpečnou oblast.“

Hráči zaregistrovaní jako ,přátelé', třeba jako v mém případě Asuna, spolu mohli komunikovat pomocí pošty zvané ,soukromé zprávy'. Nicméně, tahle funkce se nedala využít v nebezpečné oblasti, a stejně tak ani ,sledovací systém' je nemohl vystopovat.

Ve slepé naději jsem otevřela okno se zprávami, ale jak Kirito řekl, bylo nedostupné.

„No... Co kdybysme křičeli na ostatní hráče, co přijdou lovit draka?“

„Myslím, že jsme asi 80 metrů od vrcholu, a tak myslím, že naše hlasy tak daleko nedosáhnout.“

„Asi jo... Počkat! Teď na něco přijď ty!“ odsekla jsem Kiritovi, naštvaná, že stále potápí mé nápady. Odpověděl něco naprosto nesmyslného: „Poběžíme nahoru proti zdi.“

„.....Jsi úplně blbej?“

„No, zkusme to.“

Zírala jsem na něj oněmělá úžasem. Kirito přešel k jedné straně jeskyni a rozeběhl se proti zdi na druhé straně nepřirozenou rychlostí. Sníh vylétal od podlahy a do tváře mi narazil výbuch větru. Zrovna, když už měl narazit do zdi, se Kirito přikrčil a vyskočil nahoru s prudkou silou. Kráčel po zdích v neuvěřitelných výškách a pak se rozeběhl rovnoběžně se zdí.

„Panebože...“

Dívala jsem se v úžasu. Kirito už byl daleko nade mnou a běžel nahoru ve spirále kolem zdí, jako ti ninjové ve filmech třetí třídy. Jeho silueta se zmenšovala a zmenšovala -

Pak, když byl asi ve třetině cesty, náhle uklouzl.

„Áááááááááá!!“ zapotácel se Kirito a padal do míst, kde jsem stála já.

„Kjáááááá!!“ odskočila jsem s křikem. V místě, kde jsem ještě před chviličkou stála, se utvořila díra v lidském tvaru. O minutu později, když Kirito dokončil svůj druhý léčivý lektvar, jsem si sedla vedle něj a povzdechla si.

„Myslela jsem si, že jsi idiot, ale nikdy by mě ani nenapadlo, že jsi až takhle blbej...“

„Povedlo by se mi to, kdyby byl ten první krok delší.“

„Ani náhodou,“ vyhrkla jsem jemně.

Kirito ignoroval má slova a vrátil prázdnou lahvičku do svého váčku. Poté, co si protáhl ruce, řekl: „No, stmívá se, tak se tu utábořme. Myslím, že v týhle díře se naštěstí žádná monstra neobjevují.“

Slunce už zapadlo, a tak byl spodek jeskyně docela tmavý.

„Asi jo...“

„No takže...“

Kirito otevřel okno a vyvolal několik věcí. Táborový vařič [6], hrnec, několik malých váčků, u kterých jsem nepoznala, k čemu jsou, a dva hrnky.

„...To s sebou vždycky nosíš tyhle věci?“

„Často tábořím na pláních,“ řekl s tak vážným výrazem, že jsem si nemyslela, že vtipkuje.

Klikl na vařič; rozzářil se s *fjůůůš* a ozářil celé místo s jemným oranžovým světlem. Kirito dal hrnec na vařič, vhodil do něj několik hrstí sněhu, a pak dovnitř nalil obsahy těch malých váčků. Zavřel hrnec pokličkou a dvakrát na něj klikl; vyskočilo pak okno s časoměřičem pro vaření.

Brzy jsem ucítila vůni bylinek. Když jsem se nad tím tak zamyslela, od toho párku v rohlíku ráno jsem nic nejedla. Můj žaludek se náhle začal hlasitě dožadovat jídlo, jako by si zrovna vzpomněl, že hladoví.

Časoměřič zmizel se zvukem *pin pon* a pak Kirito rozdělil obsah hrnce do dvou hrnků.

„Moc od toho nečekej, moje schopnosti vaření jsou nulový.“

„Děkuju...“

Teplo se mi šířilo do dlaní z hrnku, který mi Kirito podal. Byla to jednoduchá polévka ze sušeného masa a bylinek, ale zdálo se, že úroveň ingrediencí je vysoká, a bylo to dost dobré. Teplo se dále šířilo celým mým tělem.

„Takový zvláštní pocit... Jako kdyby tohle ani nebylo skutečný,“ zamumlala jsem, když upíjela polévku.

„Myslím tuhle situaci, kempovat v neprozkoumané oblasti a mít jídlo s někým cizím...“

„Ach, asi jo... Protože jsi řemeslník. Já vytvářím náhodný party s náhodnými hráči a dost často s nima kempuju.“

„Hmm, vážně? ... Řekni mi něco víc, o nebezpečných oblastech a tak.“

„Huh? Mm.. Doře. I když nemyslím, že je to moc zajímavý... Ale počkej, než začnu.....“

Kirito sesbíral prázdné hrnky a hrnec a vrátil je do svého inventáře. Pak znovu otevřel menu a vyvolal něco, co vypadalo jako dvě srolované hromady oblečení.

Když jsme je roztáhli, ukázalo se, že jsou to spací pytle. Podobaly se těm ze skutečného světa, jen byly mnohem větší.

„Tyhle jsou luxusní. Zcela zachovávají teplo a navíc mají efekt skrývání před agresivními monstry,“ hodil mi jeden s úsměvem. Když jsem jej položila na zem, vypadalo to, že by se do něj vešli tři lidé mé velikosti.

Ohromená velikostí jsem promluvila ke Kiritovi: „Je pozoruhodný, že s sebou všude nosíš tyhle věci, zvlášť, že jsou po dvou.....“

„No, k něčemu místo v inventáři využít musím.“

Kirito si rychle sundal vybavení a lehl si do spacího pytle nalevo. Také jsem si sundala plášť a palcát a vsunula se do spacího pytle. Opravdu do bylo luxusní zboží; uvnitř bylo velice teplo, a byl mnohem načechranější, než vypadal. Byli jsme metr od sebe, vařič byl mezi námi. Ale stále jsem se cítila trochu... Rozpačitě, a tak jsem promluvila, abych se zbavila toho ticha: „Mmm... No, pokračuj s příběhem...“

„Aha, jasně...“

Kirito začal pomalu mluvit poté, co si rukama podložil hlavu.

Řekl mi o době, kdy byl vlákán do pasti MPK - kriminálníky, kteří účelně shromažďují monstra k přepadávání ostatních hráčů - v dobrodružné oblasti. A další příběh o boji s bossem, který dával nízké zranění, ale měl nechutně vysoké HP, kdy bojovali dva dny a střídali se ve spaní s ostatními hráči. A taky, když hrál v kostky se 100 dalšími hráči o vzácný předmět. Všechny ty historky byly vzrušující, příjemné a tak nějak vtipné. Jeho historky mi také jednu věc objasnily - byl to jeden z Čističů, z těch, kteří riskují své životy na předních liniích. Ale také to znamenalo, že tenhle člověk nesl na bedrech osudy tisíců hráčů. Nebyl to typ člověka, který by měl riskovat svůj život jen pro moji záchranu.

Otočila jsem se ke Kiritovi a podívala se na jeho tvář. Jeho černé oči odrážely světlo z vařiče.

„Hej... Kirito, můžu se tě na něco zeptat...?“

„ - Co najednou tak vážně?“

„Proč jsi mě v tu chvíli zachránil...? Neměl jsi jistotu, že uspěješ. No, spíš bylo jistější, že spolu se mnou zemřeš, takže... Proč......?“

Kiritův výraz na okamžik ztvrdl, ale pak následně se hned uvolnil do svého obvyklého výrazu a odpověděl klidným hlasem: „...Radši bych zemřel s někým, než abych sledoval, jak někdo umírá a nic nedělal. Zvlášť, když ten někdo je holka jako ty, Liz.“

„...Ty jsi vážně idiot. Jsi nejspíš jedinej člověk, co by něco takovýho řekl.“

I když jsem sarkasticky odsekla, moje oči zvlhly. Část mého srdce bolela, a já dělala, co jsem mohla, abych to ovládla a skryla. Tak paličatá, přímá a hřejivá slova jsem neslyšela od doby, co jsem přišla do tohoto světa. Ne, taková slova jsem neslyšela ani předtím ve skutečném světě.

Všechny ty bolestivé pocity samoty a tužby se víc stýkat s ostatními, které byly ukryty hluboko v mém srdci, náhle vzplály a ozářily mě jako vichřice. Chtěla jsem Kiritovo teplo dost blízko mého srdce, abych cítila -

Aniž bych si to uvědomila, ta slova mi náhle proklouzla ústy: „Chytl... Bys mě za ruku?“

Strana 131, Lisbeth a Kirito se chytnou za ruce na dně obří jámy.

Otočila jsem se ke Kiritovi, vytáhla pravou ruku ze spacího pytle a natáhla ji doleva.

Kiritovy oči se lehce rozšířily, ale tiše odpověděl „Ano,“ a podal mi svou levou ruku. Když se naše prsty setkaly, oba jsme na vteřinu trhli našima rukama, ale pak je znovu natáhli a chytili se.

Držela jsem Kiritovu ruku pevně, byla mnohem teplejší než polévka, kterou jsem před chviličkou jedla. I když zadní část mé ruky ležela na ledu, necítila jsem žádný chlad. Cítila jsem lidské teplo. Jako kdybych konečně přišla na to, co to bylo za touhu, která se usadila v hloubi mého srdce v době, kdy jsem přišla do tohoto světa.

Protože jsem se bála toho, že bych si uvědomila, že tento svět je jen iluze - moje tělo bylo někde daleko, nedosažitelné, ať jsem se snažila sebevíc, vytyčovala jsem si cíle a vše jsem soustředila na svou práci. Přesvědčila jsem se, že zvyšování úrovní mých kovářských dovedností a zvětšování prostoru k prodeji byla realita.

Ale část mě vždy věděla, že to všechno je falešné, nic víc než jen data. Hladověla jsem po opravdovém lidském teple.

Samozřejmě, že Kiritovo tělo bylo také daty. Teplo, které jsem teď cítila, byly jen elektrické signály, na které reagoval můj mozek. Ale já si konečně uvědomila, že na tom nezáleží. Cítila jsem jeho srdce - ať už ve světě skutečném nebo tomhle simulovaném, to byla jediná pravda.

Jak jsem pevně držela Kiritovu dlaň, tak jsem se usmála a zavřela oči. I když mi srdce bušilo rychleji než kdy dřív, spánek přišel naneštěstí brzy a odnesl mé vědomí do příjemné temnoty.


Část třetí[edit]

Kolem nosu se mi vznášela svěží sladká vůně; pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem, jak je celý svět obalen v bílém světle. Světlo úsvitu, které už bylo mnohokrát odraženo ledovými zdmi, způsobilo, že se sníh na spodku jeskyně třpytil.

Přesunula jsem oči a všimla si čajové konvice na vařiči, nad ní se vznášela pára. Zdálo se, že právě odtud vůně přichází. Před vařičem seděl člověk v černém oblečení, jehož tvář jsem viděla jen ze strany. Ale jakmile jsem uviděla jeho postavu, v mém srdci jako by vzplál malý oheň.

Kirito otočil hlavou, maličko se usmál a řekl: „Ránko.“

„.....Ránko,“ odpověděla jsem. Když jsem se chystala vstát, všimla jsem si, že má pravá ruka, která byla venku v době, kdy jsem šla spát, byla úhledně uložena ve spacím pytli. Přenesla jsem to teplo, které stále přetrvávalo v mé dlani, ke rtům a pak náhle vyskočila.

Kirito mi přinesl kouřící se hrnek. Zrovna jsem se po čtyřech hrabala na sníh. Poděkovala jsem mu, přijala hrnek a sedla si vedle něj. Uvnitř hrnku byl jakýsi květinový čaj s vůní podobnou mátě, který jsem ještě nikdy předtím neochutnala. Pomalu jsem po doušcích pila čaj, nechávala jej lehce klesnout do mého těla. Moje srdce se příjemně zahřálo.

Pootočila jsem se, naklonila jsem se pravou částí těla ke Kiritovi. Když jsem otočila hlavou, naše oči se na setkaly, ale vzápětí se rozdělily. Na chvíli bylo slyšet jen zvuk toho, jak dva lidé pijí čaj.

„Hej.....“ konečně jsem zamumlala tichým hlasem, oči jsem měla stále upřené na svůj hrnek.

„Hmmm?“

„.....Až se odsud dostanem, tak co pak budem dělat?“

„Celej den spát.“

„To byla vážně rychlá odpověď. Trochu víc se zamysli!“

Usmála jsem se a dloubla Kirita do paže svým loktem.

„....I když, tohle by taky nebylo špatný.....“

Po tomhle jsem pomalu začala naklánět hlavu ke Kiritovu ramenu -

„Ááá....!?“ zakřičel náhle Kirito, když jsem se naklonila. Já, která jsem ztratila oporu, jsem spadla na zem s *plop*.

„Bóže, za co to bylo!“ stěžovala jsem si naštvaně a znovu si narovnala trup, ale Kirito se postavil a ani se nepodíval zpět. Pak vyběhl doprostřed kruhovité jámy.

Byla jsem na pochybách, přesto jsem také vstala a šla za ním.

„Co je?“

„Och, jen chvíli.....“

Kirito si klekl na zem a začal odhrabávat sníh, který se hromadil na zemi, oběma rukama. Rychle vyhrabal hlubokou díru, ozýval se škrábavý zvuk. A pak -

„Ah!?“

Do mých očí náhle zazářilo stříbrné světlo. Něco zahrabáno hluboko pod sněhem odráželo světla vycházejícího slunce.

Kirito tu věc vyhrabal, popadl ji oběma rukama a pak se znovu postavil. Nedokázala jsem odolat zvědavosti a prohlížela jsem si tu věc zblízka.

Byl to průsvitný, stříbrno-bílý obdélníkový předmět. Jen o něco větší než obě Kiritovy dlaně. Mělo to známý tvar a známou velikost - kovový materiál. Ale ještě jsem neviděla žádný této barvy.

Ukazováčkem pravé ruky jsem jemně poklepala na materiál. Okamžitě vyskočilo automatické okno. Předmět se jmenoval «Krystalový Ingot».

„Tohle - není to...“

Podívala jsem se na Kiritovu tvář. Přikývl, také se zmateným výrazem.

„Jo... Tohle je ten kov, který jsme hledali... Zajímalo by mě, proč je tady...“

„Ale, proč je tu jen tak zahrabanej?“

„Hmm......“

Kirito dál zíral na ingot v jeho pravačce, jak přemýšlel, a pak udělal krátké „Ááh...“

„...Bílý drak jí krystaly...... Které jsou vylepšované v jeho žaludku, aby se staly..... Hehe, takhle to je!“

Podle všeho na to přišel a začal se usmívat, pak hodil kovový ingot mým směrem. Rychle jsem jej chytila oběma rukama a přitáhla si jej k hrudi.

„Hej, co to děláš! Nepřestávej mluvit, když na to sám přijdeš!“

„Tahle jeskyně není past. Je to dračí hnízdo.“

„Eh-? Éééh?“

„Jinými slovy, tenhle ingot je dračí exkret. Jeho výkaly.“

„Výk...“

Moje tváře zacukaly a já se podívala na ingot na mé hrudi.

„Fůůůůůj.“

Bez přemýšlení jsem jej hodila zpátky na Kirita.

„Uah.“

Znovu mi to hodil svými zkušenými prsty zpět. Poté, co jsme ingot po sobě dětsky házeli, hra se konečně uzavřela, když Kirito rychle rozšířil svůj úložný prostor k uchování ingotu.

„No, nicméně, splnili jsme svůj cíl. Jediný, co nám teď zbývá.....“

„Kdybychom se odsud mohli dostat...“

Vyměnili jsme si pohledy a povzdychli si.

„Prozatím musíme zkusit všechno, co nás napadne.“

„Asi jo. Ách jo, kdybych tak měla křídla jako drak...“

Stalo se to ve chvíli, kdy jsem to řekla. Jak jsem si něco uvědomila, nechala jsem ústa doširoka, zcela beze slov.

„...Co je, Liz?“

Stála jsem směrem ke Kiritovi, který mě pozoroval s hlavou nakloněnou ke straně.

„Hej. Říkal jsi, že tohle místo je dračí hnízdo, že jo?“

„Ach. Pokud tu jsou výkaly, tak...“

„To není důležitý! Draci jsou noční stvoření, a teď, když je ráno, neměl by se vrátit do svého hnízda...“

„...“

Na krátkou chvíli se můj pohled setkal s Kiritovým, který byl potichu, a pak jsme se oba podívali nahoru k nebi, k východu z díry. A přesně v tu chvíli...

Daleko, vysoko ve vzduchu, uvnitř kruhovitě useknutého bílého světla se zrodil rozmazaný černý sníh. Jak jsme na něj zírali, tak se ten stín neustále zvětšoval. Trvalo jen chviličku, než jsem viděla pár křídel, dlouhý ocas a čtyři nohy vybavené drápy.

„To je... To je...“

Společně jsme couvali. Ale, samozřejmě, nedalo se kam utéct.

„Je to tady ---“ oba jsme křičeli, zatímco jsme se vybavovali našimi vlastními zbraněmi.

Bílý drak, který se zrovna vrhl dolů do jámy, si všiml naší přítomnosti a zařval ve vysokém tónu, zastavil se jen těsně nad zemí. Jeho černé oči se svislými zorničkami byly plné čirého nepřátelství k vetřelcům v jeho hnízdě. Ale na spodku úzké díry jsme se neměli kde skrýt. Připravila jsem si svůj palcát a snažila se přemoci svoji nervozitu.

Stejně tak si Kirito připravil svůj jednoruční meč a posunul se přede mě, přitom rychle říkal: „Poslouchej, zůstaň za mnou. Hned, jak ztratíš i jen trochu HP, vypij lektvar.“

„D-dobře...“ tentokrát jsem jen poslušně přikývla.

Drak otevřel svou obrovskou tlamu a ještě jednou zakřičel. Jeho křídla vytvořila vzdušný vír, díky čemuž vzlétl sníh do vzduchu.

*Bitan!* *Bitan!* Dlouhý ocas draka bouchal do země, každý náraz vytvořil ve sněhovém povrchu dlouhou škarpu.

Kirito bez přestání mával mečem ve své pravé ruce, jako kdyby se snažil získat iniciativu. Pak náhle přestal se svým pohybem, když se chystal vyrazit.

„...Ah... Možná...“ řekl tiše.

„Co-Co se děje?“

„Ne...“

Aniž by mi odpověděl, Kirito si nechal meč v pochvě. Náhle se otočil a pevně mě objal svou levou paží.

„Éééh!?“

Ničemu jsem nerozuměla. Panikařila jsem a byla jsem ještě více zvednuta na Kiritovo rameno.

„H-hej, co to- vááááh!!“

*Zuban!* zaznělo z nárazu, a spolu s tím se okolní výhled rozmazal. Kirito běžel proti zdi s šílenou silou. Těsně před nárazem udělal velký skok, stejně jako při včerejším pokusu o útek, a začal běžet po zahnutém povrchu zdi. Ale jako kdyby neměl v úmyslu stoupat, oběžná dráha zůstala ve stejné úrovni. Dračí hlava se silně otáčela a dál nás zaměřovala, ale Kirito běžel tak vysokou rychlostí, že ji drak nemohl stíhat.

O několik vteřin později, když Kirito konečně přistál na spodku díry, moje oči se zcela točily. Musela jsem jimi mnohokrát zamrkat, než jsem je konečně dokázala otevřít. A viděla jsem zadní část těla draka. Úplně ztratil ponětí o tom, kde jsme, a bez ustání houpal hlavou z levé strany na pravou.

Myslela jsem si, že Kirito zaútočí zezadu, ale on se překvapivě potichu přiblížil ke drakovi - s nataženou pravou rukou silně sevřel špičku mávajícího dračího ocasu.

V tu chvíli vydal drak vysoký křik. Výkřik překvapení - nebo to možná byla jen má představivost. Stále více jsem nechápala, co Kirito dělá, a taky jsem chtěla vykřiknout.

Náhle bílý drak roztáhl obě svá křídla a začal ostře stoupat šílenou rychlostí.

„Úúf!“

Vzduch mi narazil do tváře. Neměli jsme ani čas se zamyslet a naše těla už letěla vzduchem, skoro jako kdybychom byli vystřeleni z luku. Drželi jsme se dračího ocasu. Drak sebou mával ze strany na stranu, jak běžel nahoru z jámy. Kruhovitý spodek jámy se velice rychle vzdálil.

„Liz! Drž se!!“

V odpověď na Kiritův hlas jsem se chytla jeho hlavy jako v transu. Sluneční světlo, které zářilo na okolní ledové hřebeny, bylo stále jasnější s nepatrnou změnou tónu zvuku, který protínal větry. Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že svět vybuchl v bílém jasu, jsme vyletěli z jámy.

Když jsem otevřela své mžourající oči, rozprostřel se pode mnou ptačí výhled na široké padesáté páté podlaží.

Přímo pode mnou byla nádherná kuželovitá sněhová hora. Jen o něco dál malá vesnice. Za velkou sněhovou plání a hustým lesem se pojily špičaté střechy domů hlavní oblasti. Díky tomu výhledu, kde všechno zářilo kvůli jasnému slunečnímu světlu, jsem zapomněla na hrůzu a bezděčně zakřičela nadšením: „Vááá...“

„Jooo-!!“ i Kirito hlasitě zakřičel a jeho pravá ruka se pustila dračího ocasu. Nesl mě jako dítě a svěřil se setrvačnosti, tančil ve vzduchu.

Let trval jen několik vteřin, ale zdálo se, že trvá desetkrát tolik. Věřím, že jsem se smála. Ohromující světlo a větry se táhly mým srdcem. Mé pocity se měnily.

„Kirito- Víš, já!!“ křičela jsem z celého svého srdce.

„Co!?“

„Já-já tě mám ráda!!“

„Cože!? Neslyšel jsem tě!!“

„To nic!!“

Pevně jsem se držela kolem jeho hlavy a vybuchla jsem smíchy. Nakonec ta chvíle, která mi přišla jako zázrak, skončila, a my se přiblížili k zemi. Naposledy jsme se otočili, Kirito široce rozevřel nohy a zaujal přistávací polohu.

Sníh udělal *Bfun!*, když vyletěl do vzduchu. Dlouhé klouzání. Proražení si cesty skrz bílé krystaly jako sněžný pluh, když jsme zpomalovali, až jsme se nakonec zastavili blízko vrcholku hory.

„...Fůů.“

Kirito se nadechl a pustil mě na zem. Neochotně jsem otočila hlavu a odmotala z něj moje paže.

Oba jsme se podívali ve směru velké díry; zdálo se, že drak ztratil ponětí o tom, kde jsme, a pomalu létal v kruzích na nebi.

Kirito položil ruku na svůj meč na zádech, trochu vytáhl čepel, ale pak ji zase nechal spadnout zpět s *kling*. S mírným úsměvem na tváři se postavil čelem k drakovi a jemně řekl: „...Musel jsi mít dost potíží s těmi, co se tě dosud pokoušeli lovit. Jakmile se jednou rozšíří způsob získávání předmětu, lidé, co tě chodili lovit, zmizí. Takže odteď žij bez starostí.“

- Čelit monstru, které se pohybovalo přesně podle nastaveného algoritmu systému, a udělat něco takového; ještě do včerejška bych si myslela, že je to hloupost. Ale z nějakého důvodu jsem cítila, že teď mohu pokorně přijmout Kiritova slova do svého srdce. Natáhla jsem pravou ruku a jemně vzala za Kiritovu levou.

Oba jsme se tiše dívali na to, jak bílý drak otočil hlavou, jedinkrát jasně zařval a pak se snesl zpět do svého hnízda. Nastalo ticho.

Trvalo dlouho, než se Kirito podíval mým směrem a promluvil: „No takže, půjdeme zpátky?“

„Asi jo.“

„Chceš jít přes krystal?“

„...Ne, projdeme se,“ odpověděla jsem s úsměvem a vykročila vpřed, držíc Kiritovu ruku. Pak jsem si něco uvědomila a podívala se na něj.

„Ach... Vařič a spací pytle a tak, to jsme tam nechali, že jo?“

„Když o tom teď mluvíš... No, to nevadí. Třeba je někdo využije.“

Vyměnili jsme si pohledy a zasmáli se, tentokrát jistě, a rozešli jsme se pomalu po horské cestě, směrem domů. Rychle jsem se podívala na blízké okolí; nebe bylo čisté, bez jediného mráčku.


„Jsem zpátky!“

Energicky jsem otevřela dveře svého sladkého domova.

„Vítej zpět.“

I když ženské NPC, které se mi staralo o obchod, stojící u přepážky jen stěží mohlo slušně oplatit můj pozdrav, zamávala jsem rukou a otočila se kolem dokola, dívajíc se po vlastním obchodě. Byla jsem pryč stěží den, ale kupodivu mi přišel tak nějak nový.

Kirito, který si koupil jídlo ze stejného stánku jako včera, vstoupil do obchodu za mnou, párek v rohlíku měl v puse.

„Už je skoro poledne, takže sis to měl sníst v tom stánku,“ stěžovala jsem si. Kirito se zakřenil a mávl levou rukou, čímž vyvolal okno.

„Předtím už konečně udělej ten meč.“

Hbitě pracoval se svým inventářem a vyvolal stříbrný ingot. Opatrně jsem ho chytila - na chvíli jsem ignorovala původ předmětu - a přikývla jsem.

„Správně, pojďme na to. Pojď se mnou do dílny.“

Otevřela jsem dveře za přepážkou a zvuk bouchání z vodního kola se byl zřetelnější. Zatáhla jsem za páku na zdi, měchy se začaly hýbat, přiváděly čerstvý vzduch. Pec začala okamžitě zářit jasnou červenou barvou.

Opatrně jsem dala ingot do pece a otočila se ke Kiritovi.

„Jednoruční rovný meč, že ano?“

„Jup. Spoléhám na tebe,“ přikývl Kirito a sedl si na kulaté sedátko pro návštěvníky.

„Dobře. - Jen pro upozornění, výsledek má v sobě aspekt náhody, tak od toho moc neočekávej, jo?“

„Když se to nepovede, můžeme jít pro další. Tentokrát s provazem.“

„...Jo, s dlouhým.“

Vzpomněla jsem si na ten dlouhý pád a nevědomky se usmála. Krátce jsem se podívala do pece a všimla jsem si, že ingot už byl dostatečně zahřátý. Vyndala jsem ho kleštěmi a položila na kovadlinu.

Ze zdi jsem sundala své oblíbené kovářské kladivo, udělala potřebné nastavení v menu a ještě jednou se podívala na Kiritovu tvář. V odpověď jeho tichému přikývnutí jsem se usmála a vysoko zdvihla kladivo nad svou hlavu.

Při zásazích do rudě zářícího kovu jsem zároveň přidávala svou duši. Při jasných *kan!* zvucích se kolem tříštilo mnoho jisker. V sekci kovářství v Nápovědě bylo o procesu výroby jen „Podle typu vytvořené zbraně a hodnosti použitého kovu je třeba udeřit ingot určitým množstvím zásahů.“ - to vše použili k popisu.

Jinými slovy, při bouchání kladivem do kovu nebylo možné, aby hráčův skill něco ovlivnil; takhle jste si to měli přečíst, ale vyskytlo se mnoho téměř okultních teorií o SAO, že přesnost rytmu úderů a bojový duch kováře může ovlivnit výsledek, takové názory se zakořenily hluboko v myslích lidí.

Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem racionální člověk, ale věřila jsem této teorii díky svým zkušenostem. Tudíž jsem ztrácela nadbytečné myšlenky během výroby zbraní, soustředila jsem své vědomí do své pravé ruky, která bouchala dolů kladivem, údery dopadaly bez zastavení, moje mysl byla prázdná - tomu jsem věřila.

Nicméně.

Když jsem bouchala do ingotu, vytvářela tak osvěžující cinkavé zvuky, různé myšlenky mi teď vířily hlavou, neschopny odejít. Pokud bude meč úspěšně vytvořen, a požadavek dokončen - Kirito se samozřejmě vrátí k čištění předních linií, a tak bychom neměli moc šancí se setkávat. I pokud přijde kvůli údržbě meče, bude to přinejlepším jednou za deset dní.

Něco takového - nechci něco takového. Slyšela jsem, jak to uvnitř mě křičí hlas.

Toužila jsem po teple někoho jiného - ne, to bylo proč, to byl důvod, proč jsem váhala zkrátit vzdálenost s každým mužským hráčem až do teď. Bála jsem, že by se osamocená zima uvnitř mě zcela změnila díky lásce. Nebyla to pravá láska, jen klam vytvořený falešným světem; to jsem si myslela.

Ale minulou noc, když jsem cítila teplo Kiritových dlaní, jsem si uvědomila, že ty pocity váhání byly klamnými trny, které mě svazovaly. Já jsem já - kovář, Lisbeth, a ve stejnou chvíli i Shinozaki Rika. S Kiritem to bylo stejné. Nebyl jen postavou ze hry, ale opravdovou žijící lidskou bytostí. A tudíž má láska k němu; i ty pocity byly pravé.

Pokud zvládnu vytvořit uspokojující meč, vyznám se mu ze svým pocitů. To, že chci, aby byl se mnou, že chci, aby každý den přicházel do tohoto domova z labyrintu, to mu řeknu.

Když už byl ingot vykován, jeho záře byla jasnější než kdy dřív, stejně jako moje pocity se zdály být také jistější. Cítila jsem, jak moje pocity proudí z mé pravé ruky, tečou do zbraně, která se rodila pod kladivem.

- A tak konečně nastala ta chvíle.

Nevěděla jsem, kolikrát už to nastalo - nejspíš něco mezi dvěma sty a dvě sty a padesáti - hned po zvuku kladiva se ingot oslnivě zablýskl bílým světlem. Obdélníkový předmět měnil kousek po kousku svůj tvar zatímco zářil. Začal blednout od začátku a konce, a poté se směrem vně vytvořila bulka představující jílec.

„Óóh...“ zamumlal udiveně Kirito v nízkém tónu. Vstal ze židle a přiblížil se. Sledovali jsme to bok po boku, výroba předmětu byla hotová během několika vteřin, konečně odhalila svůj tvar jakožto jednoručního dlouhého meče.

Nádherný; byl to vážně nádherný meč. Jako jednoruční dlouhý meč byl spíše úžasný. Čepel byla bledá, a sice ne tolik jako rapír, ale byla také hubená. Jako kdyby zdělila vlastnosti ingotu, byla velice nepatrně průsvitná. Čepel byla oslnivě bílá. Rukojeť byla stříbrná, s lehkým nádechem modré.

«Svět, kde meč symbolizuje hráče»; jako kdyby k podpoře té slibované věty bylo v SAO vytvořeno neuvěřitelně mnoho různých zbraní. Kdyby měl někdo sepsat všechna jednotlivá jména zbraní v každé jednotlivé kategorii od začátku, byly by tisíce řádků dlouhé.

Na rozdíl od normálních RPG byla rozmanitost těchto rozlišujících jmen větší, jak se hodnota zraní zvyšovala. Nízko hodnotné zbraně, například jednoruční dlouhé meče, «Bronzový meč», «Ocelový meč»; nespočet kusů mečů s tak nudným názvem existovalo v tomto světě. Ale zbraně nejvyšší kvality, jako ten, který teď ležel před námi, nebo například něco jako Asunin «Zářící svit», tak nejspíše byly jedinými na světě, doslova jediné předměty svého druhu.

Samozřejmě, že rapíry se stejnou úrovní schopnosti, ať už byly vytvořeny hráčem nebo dropy monster, nejspíš existovaly. Ale každý z nich měl jiné jméno a jiný vzhled. A díky tomu mají zbraně s vysokou hodnotou jistý šarm, něco jako partner, se kterým sdílíte svou duši.

Jméno a vzhled zbraně byly rozhodnuty systémem, a tak jsme tomu ani my, výrobci, zcela nerozuměli. Zvedla jsem meč, který se třpytil na vrcholu kovadliny - nebo jsem se o to alespoň pokusila; byla jsem překvapená jeho tíhou, nevhodnou pro ten vnější elegantní vzhled. Měl požadavky na fyzickou sílu, které nebyly o nic menší než o černého meče Kirita, «Světlonosiče». S náporem na záda jsem jej vyzvedla před svou hruď s křikem.

Natáhla jsem prst pravé ruky, která držela základ čepele meče, a jednou jsem klikla. Podívala jsem se na vyskakovací okno, které se ukázalo na jeho povrchu.

„No, jméno je zřejmě «Tmavé odražení». Tohle je poprvé, co ho slyším, takže nevěřím, že je teď na seznamu s obchodními informacemi. - Na, vyzkoušej si ho.“

„Dobře,“ přikývl Kirito. Natáhl pravou ruku a uchopil rukojeť meče. Pozvedl jej tak, že se nezdálo, že by ho překvapila váha meče. Zamával levou rukou, aby vyvolal hlavní menu, manipuloval s figurínou vybavení, za cíl měl bílý meč. Tak bude meč vybavený do Kiritova systému, čímž se potvrdí jeho numerický potenciál.

Ale Kirito okamžitě zavřel menu, udělal několik kroků zpět, přendal si jej do levé ruky a několikrát jím zamával ve vzduchu, čímž vytvořil svištící zvuky.

„- Jaký je?“ zeptala jsem se bez zdržení. Kirito na chvíli v tichosti zíral na čepel, ale - brzy se široce usmál.

„Je fakt těžkej... Je to dobrej meč.“

„Vážně!? ... Fajn!!“

Zaujala jsem vítěznou pozici s pravou rukou, aniž bych vůbec přemýšlela. Když se ruka natáhla, bouchla jsem do Kiritovy pravé pěsti.

Už dlouho jsem se takhle necítila.

Před dlouhou dobou - v době, když jsem prodávala v pouličním stánku na hlavních ulicích desátého podlaží jsem se takhle cítila, když mé nezodpovědně vyrobené zbraně byly pochváleny zákazníky. Jsem ráda, že jsem se stala kovářem, takhle jsem se v tu chvíli opravdu cítila z hloubi svého srdce. Když jsem vypilovala své schopnosti k dokonalosti a přesunula se k obchodování jen s hráči vysokých úrovní, zapomněla jsem na ten pocit dřív, než jsem si to uvědomila.

„...Je to problém s mým srdce, huh... Úplně všechno...“ vyklouzla mi slova z úst. Kirito pozvedl hlavu se zvědavým pohledem.

„N-Ne, to nic. - Kromě toho, pojďme se někam napít. Mám hlad,“ zvýšila jsem svůj hlas, abych skryla rozpaky. Zezadu jsem strčila do Kiritova ramene. Chtěla jsem vyjít z dílny v téhle pozici, ale - náhle mě něco napadlo.

„...Hej.“

„Hm?“ Kirito se podíval zpět přes své rameno. Visel mu na zádech; černý jednoruční meč.

„Když o tom mluvíme - napřed, říkal jsi, že chceš meč, který by se tomuhle rovnal, že jo. Ten bílý je rozhodně dobrý meč, ale nemyslím si, že je moc odlišný od toho z dropu monstra. Proč potřebuješ dva meče s podobnou silou?“

„Áááh...“

Kirito se otočil, díval se na mě s výrazem, který naznačoval, že nad něčím váhá.

„No, nemůžu všechno vysvětlit. Když se nebudeš ptát na nic dalšího, řeknu ti to.“

„Co to má být? Že se chováš tak tajemně.“

„Ustup o kousek.“

Když jsem ustoupila podél zdi dílny, vytáhl Kirito černý meč ze svých zad s vysokým zvukem pravou rukou; bílý meč stále visel dolů.

„...?“

Nechápala jsem jeho záměry. Poté, co před chvílí manipuloval s vybavením figuríny, s momentálním systémem by měl být vybavený jen ten meč v jeho levé ruce; držet jiný meč v druhé ruce by neměl mít vůbec žádný účinek. V rozporu s tím, s něčím, co by se mohlo považovat za nečestný vybavený status jako tohle, by neměl být schopný aktivovat skilly meče.

Stěží chvíli se díval na mou zmatenou tvář, pak Kirito klidně zaujal postavení s levým a pravým mečem. Pravý vepředu, levý vzadu. Trochu snížil boky a pak, hned v další chvíli.

Strana 152, Kirito ukazuje Liz své tajemství

Vyšlehl šarlatový efekt, který zbarvil vše v dílně.

Meče v Kiritových rukách se střídaly, útočily před něj rychlostí, kterou nešlo pohledem stíhat.

*Kjubabababa!*, tyhle zvuky vyvíjely nátlak na samotný vzduch, a i když na nic určitého nemířil, předměty v místnosti chrastily.

Byla to očividně technika s mečem vytvořená systémem. Ale - Nikdy jsem neslyšela o nějakém skillu, který by používal dva meče!

Stále jsem šokovaně stála a snažila se chytit dech, když Kirito po dokončení řetězového útoku, který nejspíš dosáhl deseti zásahů, tiše zvedl své tělo.

Odklidil oba meče - vrátil jen meč v jeho pravé ruce na zádech, podíval se na mou tvář a promluvil: „A no, takhle to je. - Budu potřebovat nějakou pochvu pro tenhle meč. Můžu si nějakou vybrat?“

„Ach... J-jasně.“

Kolikrát jsem už byla ohromená Kiritem? I když bych si už měla dávno zvyknout, tentokrát jem se rozhodla neptat se. Náthla jsem ruku ke zdi a zobrazila domovní menu.

Projela jsem obrazovkou s úložním prostorem, hledala jsem pochvy, které jsem získala od řemeslníků, se kterými jsem si byla blízká. Vybrala jsem jednu podobnou té, kterou měl Kirito na zádech, vyrobenou z černé kůže, a vyvolala ji. Poté, co jsem do ní vložila malé logo svého obchodu, jsem ji podala Kiritovi. Kirito, který do ní uložil bílý meč s krátkým zvukem, otevřel okno a ukryl jej. Myslela jsem si, že si oba meče vybaví na svá záda, ale nestalo se tak.

„...Takže je to tajemství? To předtím.“

„Mm, no, jo. Nikomu o tom neříkej, dobře?“

„Jasný.“

Informace o skillech byly životně důležité, takže když mi řekne, ať se neptám, nebudu zjišťovat proč. Kromě toho jsem byla ráda, že mi dovolil alespoň nakouknout na jeho tajemství, a tak jsem se trochu usmála.

„...No takže.“

Kirito si dal ruce na boky a jeho výraz se změnil.

„Tohle je konec mého požadavku. Budu platit za meč. Kolik?“

„Áách, to je...“ na chvilku jsem se kousla do rtů. Pak jsem vyřkla tu odpověď, která ve mně vždy vřela.

„Nebudu to potřebovat, tu platbu.“

„...Ééh?“

„A místo toho chci, aby ze mě Kirito udělal svého výlučného kováře.“

Kiritovy oči ukázaly nepatrné náznaky překvapení.

„...Prostě, co tím myslíš...?“

„Kdykoliv skončíš svoje čištění, tak přijď sem, a nech mě se ti postarat o vybavení... - Každý den od teď, bez výjimky.“

Můj tep se zvyšoval bez hranic. Jestli to byl pocit mého virtuálního těla, nebo i mé opravdové srdce bušilo stejně - nad tím jsem se v koutku mysli zamýšlela. Moje tváře hořely. Každá část mého obličeje teď musela být úplně rudá.

I Kirito, který si vždy zachovával svou pokerovou tvář, jako kdyby zachytil to, co jsem svými slovy myslela, a svěsil dolů svou červenou tvář plnou rozpaků. Vždy jsem si myslela, že je starší, ale když jsem ho teď viděla takhle, zdálo se, že je ze stejné věkové generace jako já, nebo možná ještě mladší než já.

Shromáždila jsem svou odvahu a udělala krok vpřed, chytla jsem jej za paži.

„Kirito... Já...“

Ta slova jsem předtím křičela tak hlasitě, když jsme unikli z dračího hnízda, ale když jsem je měla říct teď, můj jazyk se odmítal pohnout. Dál jsem zírala do Kiritových černých zorniček, ochotná vypustit jedno slovo po druhém - tehdy se to stalo.

Dveře dílny byly energicky otevřeny. Z reflexu jsem pustila Kiritovu ruku a odskočila.

„Liz, tolik jsem se bála!!“

Osoba, která hned poté vběhla dovnitř, mě objala se stejnou silou jako kdyby mě chtěla rozmáčknout, zatímco hlasitě křičela. Ty kaštanově zbarvené vlasy jemně tancovaly ve vzduchu.

„Ach, Asuno...“

Asuna dál mluvila bez zastavení, celou tu dobu se zblízka dívala na mou tvář, která měla stále ohromený výraz.

„Zprávy se k tobě nedostaly; nedokázala jsem najít tvoji pozici na mapě; a ani pravidelní zákazníci o tom nic nevěděli, takže kde jsi včera v noci byla!? Dokonce jsem šla na kontrolu i do Paláce černého železa, víš!“

„Pro-Promiň. Prostě jsem se trochu zasekla v labyrintu...“

„Nebezpečná oblast!? Liz, šla jsi sama!?“

„Né, s tímhle člověkem...“ ukázala jsem šikmo za Asunu a také se tam podívala. Asuna se otočila, a když si všimla znuděně vypadajícího šermíře v černém, který tam stál, ztuhla, její oči i ústa zůstaly prázdně otevřené.

Poté, hlasem o oktávu vyšší -

„Ki-Kirito-kun!?“

„Ééé!?“ tentokrát jsem byla já užaslá. Podívala jsem se na Kirita, který stál rovně, stejně jako Asuna.

Trochu si odkašlal a promluvil, když zvedl pravou ruku.

„No, Asuno, dlouho jsme se neviděli... Vlastně ne, myslím. Pár dní.“

„J-jo. ...To bylo překvapivý. Aha, takže ty jsi sem hned potom přišel. Kdybys mi to řekl, šla bych s tebou.“

Asuna si dala ruce za záda a stydlivě se zasmála. Podpatkem boty opakovaně ťukala do podlahy. Viděla jsem, jak se jí tváře zabarvily do lehkého odstínu květů třešně.

A všechno jsem pochopila.

Nebyla to jen náhoda, co přivedlo Kirita do tohoto obchodu. Asuna dodržela svůj slib a doporučila mu tohle místo... Člověku v jejím srdci.

- Co bych jen měla dělat...? Co bych jen měla dělat?

Vše, co mi kolovalo myslí, byla tato slova. Měla jsem pocit, jako kdyby teplo z celého mého těla pomalu proudilo ven přes prsty na nohou. Necítím žádnou sílu. Nemůžu dýchat. Pocity šly pryč, a já neměla, jak je vypustit...

Otočila se čelem k mému ztvrdlému já a nenuceně promluvila: „Ten kluk, řekl něco hnusnýho Liz? Nejspíš žádal jednu absurdní věc za druhou, že jo?“

Nepatrně naklonila hlavu ke straně.

„Eh... Ale, to znamená, že jsi včera v noci byla s Kiritem-kun?“

V tu chvíli jsem udělala krok vpřed, vzala Asunu za ruku a zatlačila, abych otevřela dveře dílny. Na okamžik jsem se podívala na Kirita, a pak překotně mluvila, zatímco jsem se snažila vyhnout pohledu na jeho tvář: „Prosím počkej chvíli. Hned se vrátíme, takže...“

Zatáhla jsem za Asuninu ruku, odešly jsme přes přepážku. Zavřela jsem dveře, vyšly jsme z obchodu mezerou mezi výkladními okny.

„Počkej, počkej, Liz, co se děje?“

I když jsem slyšela Asunin tázavý hlas, tiše jsem si to mířila k hlavní ulici, dál jsem šla rychlým tempem. Už jsem nedokázala stát dál před Kiritem. Kdybych neunikla, tak bych nejspíš zjistila, že jsem ztratila svou cestu.

Všimla si mého neobvyklého rozpoložení, a tak mě Asuna následovala bez jediného dalšího slova. Jemně jsem pustila dívčinu ruku.

Vešly jsme do postranní ulici mířící na východ, chvíli šly, a pak našly malou kavárnu, která jako by byla schovaná za vysokou kamennou zdí. Nebyl tam jediný zákazník. Vybrala jsem si stůl na kraji a posadila se na bílou židli.

Asuna se krátce podívala na mou tvář, zatímco si sedala na druhou stranu, a nedala ani nejmenší náznak toho, co si myslí.

„...Co se děje, Liz...?“

Napjala jsem se, abych sesbírala každý kousek energie, který jsem mohla, a na tvář nasadila velký úsměv. Stejný úsměv jako vždy, ten z dob, kdy jsme si nadšeně vyměňovaly drby.

„...No, to je on, že jo...?“

Překřížila jsem paže a naklonila se, abych se Asuně zadívala do tváře.

„É-éh?“

„Ten, kterýho má Asuna ráda!“

„Aha...“

Asuna se zadívala dolů, její ramena vypadala úzká. Přikývla a její tváře se začervenaly.

„...Jo.“

*Bum*; ignorovala jsem ostrou bolest, která se mi zaryla do hrudi, a ukázala další široký úsměv.

„No, rozhodně to je zvláštní člověk; vážně hodně zvláštní.“

„...Udělal Kirito-kun něco...?“

Sesbírala jsem veškerou svou sílu a odpověděla přikývnutím na Asunu, která vypadala znepokojeně.

„Prostě šel a rozbil nejlepší meč v mém obchodě, jen tak najednou.“

„Vá... Pro-Promiň...“

„Za to by se Asuna omlouvat neměla.“

Dívala jsem se na Asunu, která překřížila ruce, jako kdyby to udělala ona sama, a něco uvnitř mé hrudi zabušilo ještě dál.

Už jen trochu... Už jen trochu, jen tak dál, Lisbeth.

Šeptala jsem si v srdci, a nějak jsem zvládla udržet si úsměv.

„No, nicméně, ukázalo se, že je potřebný vzácný kov k vytvoření typu meče, jaký požadoval, tak jsme šli na vyšší podlaží, abychom ho získali. A během toho jsme se chytili do menší pasti, víš; měli jsme problémy se z ní dostat, a proto jsem nebyla zpátky.“

„Tak takhle to bylo... Mohla jsi mi prostě zavolat, ach, nešlo ani posílat zprávy...?“

„Měla jsem přizvat i Asunu, za to se omlouvám.“

„Ne, gilda měla včera čistící aktivity, takže... A co, vyrobila jsi ten meč?“

„Aha, jo. Bóže, už nechci dělat takhle problémovou práci.“

„Rozhodně bys mu za to měla dát vážně vysokou cenu.“

Rozesmály jsme se ve stejnou chvíli.

Na tváři jsem si uchovala menší úsměv a zmínila poslední vyjádření: „No, je zvláštní, ale rozhodně to není špatný člověk. Budu ti fandit, tak se snaž, Asuno.“

To byla hranice. Na konci se moje slova trochu chvěla.

„J-jo, díky...“ přikývla Asuna. Naklonila hlavu ke straně a podívala se mi do tváře. Než mohla vidět to, co se skrývalo pod mými očními víčky, jsem se náhle se postavila.

„Ach, ale ne! M-mám domluvenou schůzku kvůli koupi nějakých věcí. Budu muset na chvíli jít!“

„Eh, v obchodě... Co Kirito-kun?“

„Běž mu dělat společnost, Asuno! Spoléhám na tebe!“

Otočila jsem se a rozeběhla. Přes rameno jsem se podívala na Asunu a rychle jí zamávala rukou. Ani náhodou jsem se nemohla otočit. Běžela jsem k náměstí s branou, až na místo, odkud jsem nemohla vidět kavárnu, poprvé jsem zahula, směrem k jihu. Utíkala jsem ke kraji města, mířila jsem k místům bez hráčů, cílevědomě jsem běžela bez zastavení.

Moje vidění se rozmazalo, otřela jsem si oči pravou rukou. Při běhu jsem je otírala stále znovu a znovu.

Když jsem začala znovu vnímat, byla jsem už u hradních zdí, které obklopovaly město. Před zahnutými zdmi, které se táhly do dáli, byly vysazené velké stromy v pravidelných úsecích. Vstoupila jsem do stínu jednoho z nich, stála jsem klidně s rukou na jeho kmeni.

„Ugůů... Úú...“ vyklouzlo mi z hrdla, a já se ani nesnažila zvuk ztlumit. Slzy, které jsem se zoufale snažila udržet zpět, padaly jedna po druhé, mizely, jak mi stekly z tváří.

Brečela jsem podruhé od doby, co jsem přišla do tohoto světa. Od doby, kdy jsem zpanikařila a brečela první den, kdy jsem se přihlásila, jsem si slíbila, že už nikdy nebudu znovu brečet. Myslela jsem si, že tyhle slzy, které neúnavně proudí díky emočnímu systému, nepotřebuji. Ale nikdy jsem necítila tak horečnaté, tak bolestivé slzy jako ty, které mi teď tekly po tvářích, takové nebyly ani ty ze skutečného světa.

Když jsem mluvila s Asunou, nedokázala jsem ze sebe vypustit jednu věc. „Taky mám toho člověka ráda,“ ta slova téměř vyšla ven mnohokrát. Ale ani náhodou jsem je nemohla říct.

V dílně, ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se k sobě Kirito s Asunou otočili a mluvili, pochopila jsem, že pro mě není vedla Kirita místo. To proto, že - na sněžné hoře jsem vystavila Kiritův život nebezpečí. Nikdo nemůže stát vedle té osoby, kromě někoho, kdo má stejně silné srdce. To je ono... Jako například někdo jako Asuna...

Ti dva byli spojeni silnou přitažlivou silou, podobně jako spojení mezi pečlivě vyrobeným mečem a pochvou. To jsem silně cítila. A kromě toho, Asuna neustále myslela na Kirita nespočet měsíců, tvrdou prací snižovala vzdálenost mezi nimi kousek po kousku, den po dni. Ani náhodou jsem nemohla udělat něco takového, jako že bych například náhle vrazila do takového vztahu.

To je ono... Neznala jsem Kirita déle jak jediný celý den. Nebyla jsem zvyklá jít za dobrodružstvím s neznámou osobou, moje srdce tím prostě jen muselo být překvapené. Nebyla to pravda. To nebyly mé opravdové pocity. Kdybych se měla zamilovat, nespěchala bych; pomalu bych nad tím přemýšlela - stejně jako vždy, vždy jsem nad tím takhle přemýšlela.

Tak proč ale ty slzy stále padaly dolů?

Kiritův hlas, jeho jednání, všechny ty výrazy, které během těch dvaceti čtyř hodin ukázal, mi pluly za zavřenými víčky, jedno po druhém. Pocit, když mi cuchal vlasy, když mě chytl za ruku, jeho dlaň popadla tu mou. Jeho teplo, teplo z toho bušení srdce - všechny ty hemžící se vzpomínky mě minuly, hluboko v mé hrudi se rozléhala ostrá bolest.

Zapomeň to. Je to všechno jen sen. Vyplav to spolu s těmi slzami.

Pevně jsem držela kmen stromu na kraji cesty, brečela jsem. Dívala jsem se dolů a dusila svůj hlas, dál jsem brečela. Ty slzy by ve skutečném světě dříve či později vyschly, ale zdálo se, že ta vroucí tekutiny padající z mých očí se nemá v plánu nikdy zastavit.

A - zpoza mě vyšel hlas.

„Lisbeth.“

Moje celé tělo se roztřáslo, když jsem uslyšela své jméno. Ten jemný, něžný hlas měl stále ozvěny z původního chlapeckého tónu. Musel do být sen. Ani náhodou tu nemohl mít. Pomyslela jsem ti to a zvedla hlavu, ani jsem se neobtěžovala otřít si slzy.

Kirito tam stál. Oči pod tou černou ofinou, které ukazovaly bolest z pro něj jedinečného smutku, se na mě podívaly. Krátce jsem se podívala na ty oči a pak jsem se chvěním v hlase zamumlala: „...To není dobrý, že jsi sem teď šel. Jen za chvilku bych se vrátila k obvyklý energický Lisbeth.“

„...“

Kirito tiše udělal krok vpřed; snažil se natáhnout pravou ruku. Trochu jsem zavrtěla hlavou, čímž jsem ho zastavila.

„...Jak jsi to tu našel?“

Když to uslyšel, Kirito se zamyslel a ukázal někam doprostřed města.

„Odtamtud...“

Na konci prstu, daleko odsud vyčnívala špička věže kostela, postaveného naproti k náměstí s branou, nad střechy ostatních budov.

„Díval jsem se přes celé město a našel tě.“

„He, he.“

Moje slzy dál tiše padaly dolů, stejně jako předtím, ale po poslechnutí si Kiritovy odpovědi mi na rtech pohrával úsměv.

„Stejně směšný jako obvykle, huh?“

Dokonce i tahle jeho část... Měla jsem ji ráda. Až beznadějně moc.

Cítila jsem další potřebu breku, která ve mně vřela. Zoufale jsem se ji snažila udržet.

„Promiň, já... Jsem v pořádku, vidíš. Tak si pospěš a už se vrať za Asunou.“

Když jsem to zvládla říct, tak jsem se chtěla otočit. Kirito ovšem pokračoval: „Já-já jsem chtěl poděkovat Liz.“

„Ééh...?“

Zmatená tou neočekávanou poznámkou jsem mu zírala do tváře.

„...Já, v minulosti, když byli členové mojí gildy vyhlazeni... S tím, slíbil jsem si, že už se nikdy znovu s nikým nesblížím.“

Kirito se letmo zamračil, kousal si do rtů.

„To proto se většinou vyhýbám tomu, abych se vůbec s někým dal do party. Ale včera, když mě Liz přizvala k tomu úkolu, tak to šlo dobře. Celý den jsem si myslel, že to bylo zvláštní. Proč jsem jen šel s tím člověkem...“

Na chvíli jsem zapomněla na bolest v hrudníku a podívala se na Kirita.

To znamená - to znamená, byla jsem...

„Do teď, ať už se kdokoliv zeptal, všechny jsem odmítl. Když jsem je znal... Ne, dokonce i ty, jejichž jména jsem ani neznal, jen když jsem sledoval ostatní bojovat, tak jsem ztuhl strachy. Nemohl jsem si pomoct a chtěl jsem utéct. To proto jsem byl v ústraní od ostatních na nejpřednějších z nejpřednějších předních liniích, kam lidé jen málokdy chodí. - Když jsme spadli do té díry, tak jsem si myslel, že by bylo lepší zemřít spolu, než abych to přežil jen já; to rozhodně není lež.“

Ukázal slabý úsměv. Měla jsem pocit, že hluboko za tím úsměvem je veliké množství sebepohrdání, a to mi vzalo dech.

„Ale tys přežila. Bylo to nečekaný, ale fakt, že jsem mohl dál žít s Liz, mě vážně potěšil. A, tu noc... Když jsi mi podala tu ruku, všechno bylo jasný. Lizina ruka byla teplá... Ten člověk byl stále naživu, to jsem si myslel. Já, a taky každý další, všichni rozhodně neexistujeme jen proto, abychom jednou přivítali smrt; věřím, že žijeme, abychom mohli žít dál. Takže... Díky, Liz.“

„...“

Tentokrát z mého srdce vzešel opravdový úsměv. Hnaná tajeným silným pocitem jsem otevřela ústa: „Byla jsem stejná... Byla jsem stejná; vždycky jsem tohle hledala. Něco zvláštně opravdového v tomhle světě. Pro mě to bylo teplo tvojí ruky.“

Náhle se ten ledový trn, který mi protínal srdce, jemně roztál, alespoň takový pocit jsem měla. Už před nějakou chvílí se zastavily i moje slzy. Na krátkou chvíli jsme se na sebe tiše dívali. Ten pocit, který se objevil, když jsme letěli, se znovu objevil, na krátko se mi otřel o srdce a pak zmizel.

Byla jsem odměněna. Tomu jsem věřila.

Ta Kiritova slova pak prostě obklopila rozbité úlomky mé lásky, které se roztříštily, a cítila jsem, jak někde hluboko uvnitř padají dolů.

Jednou jsem rychle mrkla, setřásla malé kapky, a otevřela ústa, abych s úsměvem promluvila: „Ta slova předtím, ať je slyší i Asuna. Ta holka taky trpí. Nakonec, chce Kiritovo teplo.“

„Liz...“

„Jsem v pořádku,“ přikývla jsem lehce, držíc ruce u hrudi.

„Tahle horečka může vydržet ještě chvíli. Takže... Prosím, Kirito, skonči tenhle svět. Do té doby budu tvrdě pracovat. Ale, až se vrátíme do skutečného světa...“ uličnicky jsem se usmála.

„Půjdeme do druhého kola.“

„...“

I Kirito se usmál a hluboce přikývl. Pak mávl levou rukou, otevřel okno. Přemýšlela jsem co chystá, když byl «Světlonosič» odstraněn z jeho zad, přesunut do inventáře. Poté manipuloval s figurkou vybavení, místo něj si vyvolal nový meč. «Tmavé odražení», bílý meč naplněný mými pocity.

„Ode dneška bude tenhle meč mým partnerem. Účet bude... Vyrovnán v tom druhém světě.“

„Och, tak teď sis o to řekl. Přijde tě na velkou cenu.“

Spolu jsme se zasmáli a narazili do pravé pěsti toho druhého.

„No, vraťme se do obchodu. Asuna musí být z čekání unavená... A taky mám mimochodem docela hlad,“ řekla jsem a rozešla se před Kiritem. Naposledy jsem si otřela oči, poslední slzy v koutcích mých očí se roztříštily a zmizely v korálcích světla.

Část čtvrtá[edit]

Dnes byla zima výrazně tvrdší.

Vstoupila jsem do své dílny, zatímco jsem si třela dlaně. Zatáhla jsem za páku na zdi, ohřála si ruce nad pecí, která se hned zažehla a rudě zářila. Alespoň bušící zvuk vodního kola zůstával stále stejný, ale momentální brzká zima byla už dost studená. Obávala jsem se, co se mnou bude, pokud přijde zimní slunovrat a malá říčka na dvorku zamrzne.

Na chvíli jsem tvrdě přemýšlela, abych se probrala, a nahlédla na svůj plánovač. Stále tam bylo osm předmětů, které jsem dnes měla na pořadníku. Den brzy skončí, pokud si nepospíším a nevyřeším je.

První objednávkou byl lehký typ jednoručního rovného meče. Podívala jsem se na seznam svých ingotů a vybrala jeden, který byl dobrým kompromisem mezi cenou a následným výkonem, a hodila jej do pece.

V tuhle dobu už moje ovládání kladiva vzrostlo, a tak jsem se dostala i k nějakým novým kovům, a byla jsem schopná stále vytvářet zbraně s vysokými úrovněmi. Vybrala jsem čas, kdy byl oheň zahřán na vhodnou teplotu, dala jsem ingot na kovadlinu. Nastavila jsem kladivo a s velkou silou jím udeřila dolů.

Ale, když už mluvíme o jednoručních rovných mečích - ani jediný meč nebyl schopný předčit ten jeden meč, který jsem tohle léto ukovala. Ten fakt byl frustrující, a zároveň i úlevný.

Meč, který pohřbil kousky mého srdce, se nejspíš i dnes rázně proháněl vzdálenými předními liniemi. I když se o něj sama sem tam starám na brousku, na rozdíl od normálních zbraní se zdá, že průhlednost čepele roste s jejím používáním. Z nějakého důvodu to nebylo jako numerická spotřební doba, která dříve či později vyprchá; spíš, jako že se jednou zlomí, až dokončí svůj úděl - to jsem předpovídala.

No ale, tohle byla nejspíš stejně budoucnost, která jen tak nepřijde. Přední linie jsou teď na sedmdesátém pátém podlaží. Ten meč má ještě dlouho na čem pracovat. V pravé ruce té osoby - Kirita.

Když jsem si toho všimla, už jsem zřejmě dokončila daný počet úderů; ingot začínal měnit tvar a červeně zářil. Dívala jsem se na ten magický okamžik se zadrženým dechem, a brzy vzala meč, který se objevil, abych jej prozkoumala.

„...Průměr, asi,“ zamumlala jsem si a položila jej na pracovní stůl. Bez otálení jsem začala vybírat další ingot. Tentokrát na obouruční sekeru, se zaměřením na její dosah...


Dlouho po poledni jsem nějak zvládla vyřídit všechny objednávky. Postavila jsem se. Hýbala jsem hlavou v kruzích, energicky si protahovala tělo. Když jsem se úlevně nadechla, malá fotografie na zdi mi vstoupila do zorného pole.

Dělání znaku míru, zatímco jsme u sebe, Asuna a já. Vedle Asuny, o krok a půl níž, Kirito s otráveným úsměvem. Ta fotka byla pořízena před touhle budovou. Asi před půl měsícem - když se roznesly novinky o jejich svatbě.

Ať už byste se zeptali kohokoliv, tak ti dva se k sobě rozhodně hodili, ale dostat se k cíli nakonec zabralo celý rok a půl. Byla jsem netrpělivá a snažila jsem se jim do toho strkat nos různými způsoby, ale když jsem se nakonec dozvěděla o jejich svatbě, byla jsem pro ně vážně šťastná. Ale stejně - cítila jsem nepatrnou srdcervoucí bolest.

To, co se stalo tu noc, stále vídám ve svých snech. Vzpomínám na tu jedinou, téměř snovou noc, která zářila jako malý drahokam mezi těmi dvěma lety, ve kterých jsem téměř nezažila výkyvy. Dokonce i teď, když uběhly už tři měsíce, to stále zahřálo mé srdce jako zářivé uhlíky.

„...Ale i tak...“

Bylo to vážně úžasné, zamumlala jsem si v srdci, a jemně obtáhla fotografii prstem. I když jsem se považovala za racionální realistku, vůbec jsem si nevšimla, že bych měla tak bezvýhradný temperament.

„Vždy jsem tě milovala, až do úplného konce.“

Pevně jsem klepla na jisté místo na fotce a přesunula své myšlenky. Přemýšlela jsem, jestli bych si měla k obědu připravit nějaké jednoduché jídlo nebo se po dlouhé době jít najíst ven. Vystoupila jsem z dílny - tehdy se to stalo.

Zvukový efekt, který jsem nikdy předtím neslyšela, se rozezněl seshora. *Bim*, *bim*, zvuk, který se podobal zvonku... Okamžitě jsem se podívala na strop, ale zdálo se, že zvuk přichází ještě z větší výšky, rozléhá se ze směru vyšších podlaží.

Chtěla jsem rychle vyběhnout, ale stalo se něco, co mě překvapilo ještě víc. I když důvod byl jasný, tak NPC, které se staralo o obchod, které stálo za přepážkou, nepotřebovalo ani jediný den odpočinku od otevření obchodu, náhle bez jediného zvuku zmizelo.

„...!?“

Zamrkala jsem a zírala na místo, kde ještě před chvílí ta dívka stála, ale nebyl zde žádný náznak návratu. Situace se čím dál tím víc komplikovala.

Vyklopýtala jsem ven. Ještě více udivující zkušenost mě přiměla šokovaně stát.

Na spodku vyššího podlaží, které se táhlo sto metrů vysoko, těsně před tou pustou šedou střechou - byla zavěšená obří červená písmena, všechna blízko u sebe. Dívala jsem se, zcela upoutaná; dvě anglické věty, [ Výstraha ] a [ Systémová zpráva ], byly naaranžovány do vzoru šachovnice.

„Systémová... Zpráva...“

Tohle už jsem viděla. Ani náhodou bych na to nemohla zapomenout. Před dvěma lety, když tahle smrtící hra začala, se stejný výjev ukázal za tím prázdným avatarem, který oznámil změnu pravidel deseti tisícům hráčů.

Několik vteřin jsem byla zcela ztuhlá, ale pak jsem se konečně podívala po svém okolí. Viděla jsem mnoho dalších hráčů, kteří se dívali na vyšší podlaží, zatímco byli zcela narovnáni, stejně jako já. Zamračila jsem se, jak jsem měla pocit, že tu něco nehraje, a okamžitě jsem pochopila proč.

Když jste normálně chodili ulicemi, nabízela tu NPC své zboží; ale teď tu nebylo ani jediné. Věřím, že nejspíš zmizela ve stejnou chvíli jako to, které se mi staralo o obchod, ale... Proč jen -

Najednou zvonivý alarm přestal. Po chvilce ticha se tentokrát rozezněl něžný ženský hlas, v té stejné hlasitosti.


『 Nyní oznámíme důležitou zprávu všem hráčům. 』


Byl to úplně jiný hlas než ten GM, Kayaby Akihika, který jsem slyšela před dvěma lety; spíš to byl uměle vytvořený hlas, ve kterém bylo slyšet prvky elektrického šumu. Očividně to bylo oznámení vytvořeno herním systémem, ale stěží jej ovládal někdo z vedení SAO, tohle bylo poprvé, co jsem slyšela takto provedené hlášení. Napjala jsem uši a poslouchala se zatajeným dechem.


『 Hra nyní vstoupí do módu nucené administrace. Obnova všech monster a předmětů bude pozastavena. Všechna NPC budou rozpuštěna. HP všech hráčů bude dáno na jejich maximální hodnotu. 』


Systémová chyba? Objevila se nějaký velký bug...?

To jsem si chvíli myslela. Moje srdce bylo znepokojené. Ale v další chvíli -


『 Aincradský standardní čas, sedmý listopad, čtrnáct padesát pět, hra byla vyčištěna. 』


- To nám systém oznámil.

Hra byla vyčištěna?

Několik vteřin jsem nechápala význam těch slov. Ani ostatní hráči kolem, stáli se stále stejnými ztuhlými výrazy. Ale když uslyšeli další větu, všichni nadskočili.


『 Následně budou všichni hráči odhlášeni. Prosím počkejte na svém aktuálním místě. Opakuji... 』


Náhle propuklo velké jásání, „Joo!“ a „Voáá!“. Země, ne, celý Vznášející se Zámek Aincrad se chvěl. Všichni se společně objímali, váleli se po zemi, hlasitě křičeli s rukama zdviženýma k nebi.

Já se nepohnula, nic jsem neřekla, jen jsem stála před svým obchodem. Nějak jsem zvládla zvednout ruce a zakrýt si ústa.

Takže to udělal. On - Kirito to udělal. S jeho obvyklou lehkovážností...

Tomu jsem věřila. Koneckonců, nejpřednější přední linie byly stále na sedmdesátém pátém podlaží, ale hra byla takhle vyčištěna, tenhle absurdní, bezmyšlenkovitý, neuvážený čin byl určitě Kiritovým skutkem.

Skoro jako kdybych slyšela jemné mumlání u mých uší.

- Já, dodržel jsem slovo...

„Jo... Jo... Konečně jsi to udělal...“

S tím mi z očí vytryskly horké slzy. Ani jsem se nenamáhala je otřít. Vyrazila jsem pravou rukou do vzduchu, veškerou mojí silou, skákala nahoru a dolů bez zastavení.

„O-oh!!“

Z rukou jsem si udělala trychtýř u pusy, a jako kdyby se to k němu, který měl být daleko na vyšších podlažích, měla dostat, zakřičela jsem hlasitě, jak jsem jen mohla.

„Rozhodně se znovu potkáme, Kirito-!! ...Miluju tě!!“


(Konec)


Poznámky[edit]

  1. BGM - Background music, hudba v pozadí
  2. Lambent Light - Zářící svit
  3. Elucidator - Světlonosič
  4. Frost Bone - Zmrzlá kost
  5. Battle Healing - Bojové léčení
  6. V původním textu i na obrázku je lampa, ale vzhledem k následujícímu to asi lampa nebude
Zpět ke Kapitole první Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole třetí