Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 2 Chapter 3

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Dívka ranní rosy (Aincrad, 22. podlaží, říjen 2024)[edit]

Část první[edit]

Asuna si vždy nastavila ranní budík na sedm padesát.

Kdybyste se zeptali, proč je nastaven na tak nekonkrétní čas, je to proto, že Kiritův ranní budík zvoní v osm. Vzbudit se deset minut předem a dívat se na něj, jak spí vedle, zatímco ona je stále v posteli, to byl její koníček.

Tohle ráno se Asuna znovu probudila do jemných zvuků dřevěných dechových nástrojů a dál ležela, dívala se na Kiritovu spící tvář, zatímco měla hlavu opřenou o dlaně.

Zamilovala se před rokem a půl. Před dvěma týdny se staly čistícími partnery. A uplynulo jen šest dní od doby, kdy se vzali a přestěhovali se sem, do lesa na dvacátém druhém podlaží. I když byl její nejmilovanější, stále byla v temnotě, co se mnoha věcí spojených s Kiritem týkalo. Například, když se dívala na jeho spící tvář, byla si mnohem méně jistá jeho věkem.

Jen před chvílí, díky jeho netečné a odtažité povaze, si domyslela, že bude o něco starší než ona. Ale pohled na Kirita v hlubokém spánku odhaloval tolik naivní nevinnosti, že mohl vypadat jen jako mladý chlapec, ne starší než ona sama.

Zeptat se ho na jeho věk nejspíš - nebyl žádný problém. Ale na vstup do záležitostí skutečného světa se nahlíželo s nevolí, a kromě toho, ti dva už byli manžel a manželka. Spíš než věk, tak aby se mohli znovu potkat po návratu do skutečného světa, by bylo příhodnější si vyměnit opravdová jména a adresy s kontaktními podrobnostmi.

Nicméně Asuna nebyla schopná o tom začít mluvit.

Bála se, že po mluvení o věcech skutečného světa, by tenhle «manželský život» byl jen jako chatrný výplod její představivosti. Pro nynější Asunu byla její jediná, nejdůležitější skutečnost tyhle něžné dny v lesním domově; i kdyby bylo nemožné uniknout z tohoto světa, až by jejich skutečná těla přivítala smrt, byla by stejně spokojená, dál by takto dokázala žít až do úplného konce, bez výčitek.

Proto by se z toho snu ještě neměla probudit - myslela si Asuna a jemně si protáhla ruku, pohladila Kiritovu spící tvář.

Rozhodně to byla dětská spící tvář.

V tu chvíli nebylo třeba pochybovat o Kiritově síle. Výjimečné množství zkušeností získaných během období beta testování, a také číselné staty získané díky pokračujícím bojům, jejich efektivní užití, jeho úsudek a odhodlání. Mohl sice prohrát s vůdcem Rytířů Krve, «Svatým mečem» Heathcliffem, ale Kirito byl nejsilnější hráč, jakého Asuna znala. Ať už mohla být bojiště jakkoliv ponurá, s ním po své straně by se nikdy necítila nervózní.

Ale když se teď dívala na stočeného ležícího Kirita, tak v ní vyvřel pocit, že je jen naivní a křehký mladší bratr, a snažil se prorazit z její hrudi. Pocit, že jej musí ochránit.

Jemně dýchala, naklonila se, překryla Kiritovo tělo svou paží. Tlumeně zašeptala: „Kirito-kun... Miluju tě. Zůstaň se mnou napořád, dobře?“

V tu chvíli se Kirito lehce zachvěl, pomalu otevíral oční víčka. Pár si vyměnil pohledy, jejich tváře těsně před sebou.

„Váá!!“

Asuna se hořečně odtáhla. Na posteli si klikla a promluvila, její tvář měla šarlatovou barvu: ,Do-Doré ráno, Kirito-kun. ...Slyšel... Jsi to teď?“

„Dobré ráno. Teď... Eh, ono se něco stalo?“

Kirito zrovna vstal a odpověděl, zatímco se snažil potlačit zívnutí. Asuna divoce mávala rukama.

„N-Ne, nic se nestalo!“

Když dokončili snídani složenou z volských ok, žitného chleba, salátu a kafe, a během několika vteřin uklidili stůl, Asuna zatleskala rukama.

„Takže! Kde si budeme dneska hrát?“

„Ale ty,“ usmál se kysele Kirito.

„Nemluv o něčem takovým tak otevřeně.“

„Ale každej den byl tak zábavný, víš,“ to byly Asuniny opravdové a čiré myšlenky.

Jen pomyšlení zpět přineslo bolavé vzpomínky, ale během roku a půl, od doby, kdy se stala vězněm v SAO, až poté, kdy se zamilovala do Kirita, Asuna kovala a upevňovala své srdce.

Obětovávala spánek, aby posílila své úrovně skillů, byla vybrána za zástupce vedoucího čistící gildy, Rytířů Krve, vrhala se do labyrintů v takovém tempu, že i členové se občas vzdali.

V jejím srdci byla jen touha po vyčištění hry a úniku; tudíž všechny další aktivity, které se toho netýkaly, považovala za zbytečné.

Tyhle myšlenky se jí honily hlavou. Asuna si nemohla pomoct a litovala, že nenarazila na Kirita dřív. Dny poté, co jej potkala, byly tak živé, tak plné překvapení, že předčily dokonce i její předchozí život ve skutečném světě. Pokud by to bylo s ním, pak by čas zde strávený mohl být celý považován za vzácné zkušenosti.

To proto Asuna, když konečně měli dny, kde mohli strávit čas spolu, přemýšlela o každé jediné vteřině jako o vzácném drahokamu. Chtěla, aby šli jako pár na více a více míst spolu a mluvili o spoustě různých témat.

Asuna si položila ruce na pas a promluvila, rty našpulené: „Takže Kirito-kun nechce dneska nikam jít a hrát si?“

V odpověď se Kirito široce usmála a mávl levou rukou, vyvolal tak mapu. Přepnul ji do viditelného módu, ukázal ji Asuně. Na mapě bylo rozložení lesů a jezer podlaží.

„Asi někde tady.“

Ukázal na kout lesu, nepříliš daleko od jejich domova.

Jako jedno z nižších podlaží bylo dvaadvacáté podlaží přirozeně dost široké. Průměr celé oblasti byl nejspíš přes osm kilometrů. Uprostřed leželo obrovitánské jezero a na jeho jižním pobřeží bylo hlavní město, vesnice «Korál». Na severním pobřeží se nacházel labyrint. Zbytek oblasti byl pokryt krásným jehličnatým lesem. Malý domek patřící Asuně a Kiritovi se nacházel v oblasti na jižním kraji podlaží, a Kirito teď zrovna ukazoval na severovýchod, stěží dva kilometry daleko.

„No, jde o drb, co jsem včera slyšel ve vesnici... V téhle části, kde les houstne... Se zřejmě objevuje ,To'.“

„Heh?“ odpověděla pochybovačně Asuna nepatrně se usmívajícímu Kiritovi.

„Co se objevuje?“

„...Duch.“

Na okamžik zůstala beze slov, ale pak se plaše zeptala: „...To jako monstrum astrálního typu? Něco jako přízrak nebo banshee?“

„Ne, je to pravý. Hráč... To je, lidský duch. Zřejmě žena.“

„Ááh...“ Asuna se proti své vůli zašklebila. Při podobných tématech byla Asuna ovlivněná více než většina ostatních lidí. Byla na tom tak zle, že si vymýšlela náhodné důvody, aby nemusela čistit labyrint v podobě starého zámku táhnoucí se přes šedesáté páté a šedesáté šesté podlaží, zámek známý pro svoje hororové téma.

„A-ale víš jak, tohle je virtuální svět hry. Něco jako - vycházející duch, něco takovýho by se nikdy nestalo,“ nutila se usmívat, když začala vehementně protestovat.

„Zajímalo by mě, jak moc je to pravda...“

Ale Kirito, který věděl, jak slabá je Asuna proti duchů, začal nadšeně útočit.

„Například... Hráč, který zemřel s nenaplněnou lítostí, posedl stále připojený Nerve Gear a zapnul ho... Toulá se po pláních, noc po noci...“

„Nech toh-!“

„Vahaha, promiň, to byl jen špatnej vtip. No, pochybuju, že se duch vážně objeví, ale jestli někam jdeme, tak je lepší zamířit na místo, kde by se mohlo něco zajímavého stát, ne?“

„Áááh...“

Zatočila rty do špulení a soustředila svůj pohled z okna.

I když se blížila zima, počasí bylo vážně pěkné. Sluneční světlo se zdálo být teplé a příjemné, padalo na trávník na zahrádce. Čas, který se hodil ze všeho nejméně na takové události jako objevení ducha. Díky tomu, jak byl Aincrad vystaven, bylo nemožné přímo vidět slunce jindy než brzy ráno a večer, ale díky dostatečnému osvětlení prostředí byly pláně jasně ozářeny.

Asuna se otočila zpět ke Kiritovi a odpověděla, hlavu měla vysoko zdviženou.

„Dobře, pojďme. Jako důkaz, že něco jako duch rozhodně neexistuje.“

„A to je ono. - Jestli ho nenajdeme dneska, půjdeme příště uprostřed noci, jo?“

„Ano náhodou!! ...Pro takovýho surovce nebudu dělat žádný jídlo.“

„Gah, vyškrtni to. Nic jsi neslyšela.“

Naposledy se na Kirita zamračila a pak se Asuna pustila do smíchu.

„Dobře, tak doděláme přípravy. Budu grilovat rybu, takže Kirito-kun, nakrájej chleba, jo?“

Rychle dala do obědové krabice rybí burgery a bylo devět ráno, když odešli z domu.

Vykročili na trávník na zahradě, Asuna se otočila na Kirita a promluvila: „Hele, nech mě se svézt na tvých ramenech!“

„Svézt tě na mých ramenech!?“ odpověděl Kirito neuváženě, vracel otázku.

„Víš jak, dívat se pořád ze stejný výšky je nuda. Se fyzické statem síly Kirita-kun by to měla být hračka, že jo?“

„No, to asi jo... Bóže, kolik ti je...“

„Věk s tím nemá nic společnýho! Není to v pořádku? Stejně se nikdo nedívá.“

„D-dobře, asi...“

Ohromený Kirito si dřepl dolů a otočil se zády k Asuně, přitom vrtěl hlavou. Nadzvedla si sukni a zvedla nohy na jeho ramena.

„Tak můžeme. Ale jestli se otočíš, tak tě bouchnu, abys věděl.“

„Nepřeháníš to trochu...?“ reptal Kirito, zatímco se rychle zvedl, díky čemuž rychle změnila úhel pohledu.

„Váá! Podívej, odsud je vidět i jezero!“

„Nevidím to!!“

„Tak ti potom udělám to samý.“

„...“

Položila ruce na Kiritovu hlavu, která byla díky momentálním událostem náhle vyčerpaná, a oznámila: „Tak, je čas vyrazit! Nastavit kurz, sever až severovýchod!“

Nadšeně se smála na Kiritových ramenech; ten se pomalu rozešel. Asuny byla schopná porozumět tomu, jak vzácné tyto dny byly, kdy mohli žít společně. Bezvýhradně věřila, že tohle je doba, kdy se cítila nejvíc «naživu» za celých těch sedmnáct let jejího života.


Courali se podél cesty - no, jediný Kirito vlastně vynakládal nějaké úsilí, ale - po asi deseti minutách se konečně objevilo jedno z mnoha jezer pokrývajících dvacáté druhé podlaží. Nejspíš byli vylákáni příjemným počasím; od rána už zde bylo několik hráčů, kteří se vrhali do jezera, lákali ve vodě na návnady. Cesta se zatáčela kolem jezera, mířila do kopce, poměrně daleko od jezerního pobřeží. Když šli kolem, hráči, kteří si jich všimli, se otočili a zamávali. Zdálo se, že se všichni, koho viděli, smáli, a někteří i hlasitě.

„...Tohle rozhodně není, že by se nikdo nedíval!!“

„Ahahaha, takže tu jsou lidi... No tak, Kirito-kun, taky jim zamávej.“

„To ani náhodou neudělám.“

I přes své stížnosti nevydal Kirito jediný náznak toho, že by chtěl Asunu pustit. Asuna pochopila, že bych vývojem událostí docela pobavený.

Cesta se brzy stočila dolů a doprava, mířila dál do hlubokého lesa. Proplétali se mezerami mezi ohromnými jehličnatými stromy připomínajícími cedry, které se tyčily nad všechno ostatní, pomalu se procházeli. Šumění listů, šelest malé říčky, štěbetání ptáčků. Všechny tyto zvuky sloužily k dokreslení lesní scenérie, zabarvené v barvách podzimu.

Asuna se podívala k vrcholkům stromů, které se zdály být blíže než obvykle.

„Ten strom je fakt vysokej... Hele, myslíš, že bys po něm dokázal vylézt..?“

„Hm... Mm...“ v odpověď na Asunin dotaz Kirito chvíli přemýšlel.

„Je to nejspíš za limity systému... Chceš to zkusit?“

„Né, necháme to na příště. - A když už myslím na lezení.“

Asuna si protáhla těla, zatímco seděla na Kiritových ramenech, a podívala se ke vnějšímu kraji Aincradu, skrz mezery mezi stromy.

„Tyhle věci u kraje, ty, co vypadaj jako podpora, ty jsou spojený s dalším podlažím, že jo? Zajímalo by mě... Co by se jen stalo, kdybychom po nich vylezli?“

„Ach, to už jsem zkoušel.“

„Éééh!?“

Ohnula své tělo, otočila se a podívala se na Kirita.

„Proč jsi mě taky nepřizval.“

„No, to bylo v době, kdy jsme se ještě moc dobře neznali.“

„Co, to proto, že Kirito pořád utíkal.“

„...T-to jsem vážně dělal?“

„Je to tak. Vždycky jsem tě zkoušela pozvat, ale ty jsi se mnou nechtěl jít ani na čaj.“

„T-to je... No, mimochodem.“

Aby se navrátil ke konverzaci, která od původní dost odbočila, Kirito pokračoval: „Kdybys soudila jen podle výsledku, byl to jen neúspěch. Lezení po částech, kde byly skály více rozeklaný, bylo překvapivě lehký, ale po asi osmi metrech lezení se vyvolala chybová zpráva, s tím svým ,Za tuto oblast nemáte přístup' a nasrala mě.“

„Ah ah ha, podle očekávání nejde podvádět, co.“

„Není se čemu smát. Moje ruce z šoku uklouzly a já krásně spadl...“

„E-eh!? Nezemřel bys z tohohle normálně?“

„Jo. Myslel jsem, že je po mně. Kdybych se o tři vteřiny opozdil s Teleportačním krystalem, stal bych se novým odvedencem na seznamu hráčů zabitých v akci.“

„Bóže, to bylo nebezpečný. Už to nikdy nezkoušej, jasný?“

„To jsem chtěl říct!“

Dál se pomalu procházeli a bezcílně si povídali; mezitím les zhoustl. Dokonce i výkřiky nepolapitelných ptáků kolem, stejně jako sluneční světlo, které procházelo skrz vrcholky stromů, začaly mizet.

Asuna se znovu rozhlédla kolem a zeptala se Kirita: „Hele, to... Místo v tom drbu, kudy to je?“

„No, to je...“ Kirito mávl rukou a zkontroloval jejich pozici na mapě.

„Ach, jsme už dost blízko. Za pár minut tam budem.“

„Hmm... Hele, o tomhle případu, byly tam i nějaký detaily?“

Vlastně to ani nechtěla slyšel, ale nevědomost ji prostě znepokojovala, nutila ji se zeptat.

„No, asi před týdnem jeden hráč tesař přišel někam sem, aby nasbíral nějaká polena. Dřevo, který se dá sklidit z tohodle lesa má dost dobrou kvalitu, a tak zatímco byl hráč ponořenej do svýho úkolu, setmělo se... Hráč pospíchal, aby se vrátil, ale zakrytý stínem stromů... Letmě spatřil bílou.“

„...“

Tohle už byl pro Asunu vrchol, ale Kirito nemilosrdně pokračoval.

„Hráč byl nervózní, protože si myslel, že je to monstrum, ale očividně nebylo. Byl to člověk, nebo spíš malá dívka, podle toho, co hráč říkal. Dlouhé černé vlasy na bílém oděvu. Pomalu šla k lesnímu háji. Jestli to nebylo monstrum, mohl to být jen hráč, myslel si ten hráč a zíral ni ni.“

„...“

„- Nebyl tam kurzor.“

„Éé...“ z jejího hrdla neúmyslně vyšlo jemné vykřiknutí.

„To ani není možný. Myslel si to, a přibližoval se k ní. Dokonce na ni zkoušel volat. Když to udělal, dívka se přestala hýbat... Pozvolna se k němu otočila...“

„T-t-to je ohr...“

„Pak si toho ten muž konečně všiml. Měsíční svit zářil na její bílé oblečení, stromy vedle ní - vše se dalo vidět skrz ni.“

„--!!“ zadusila výkřik a pevně se chytila za Kiritovy vlasy.

„Jestli se otočí, tak je to můj konec, pomyslel si a běžel pryč. Konečně se dostat dost daleko, aby viděl světlo vesnice, došlo mu, že je v bezpečí a zastavil se... Sípal, otočil se, aby se podíval za sebe...“

„--h!?“

„A tam nikdo nebyl. A pak žil šťastně až do smrti.“

„...Ki-Ki-Kirito-kun, ty idiote-!!“

Seskočila z jeho ramen, pozvedla pěst, a vážně se připravila k tomu, aby mu vypálila ránu do zad - a přesně v tu chvíli.

Hluboko z hloubi lesa, temného, ač bylo stále kolem poledne, s odstupem od dvojice, se na ně zadívalo něco bílého ze strany kmene jehličnatého stromu.

Přepadena zlověstnou aurou ztuhla Asuna strachy. I když ne tolik jako Kiritovy, i Asuniny dovednosti vnímání byly dost vybroušené díky zkušenostem. Pasivním přepnutím užití skillu na zapnutí mohla zlepšit jasnost čehokoliv, na co se soustředila.

Zdálo se, že se něco bílého třepotá ve větru. Nebyla to rostlina. Ani kámen. Ale látka. Nebo přesněji, byly to jednodílné šaty s odlišenými proužky. Z lemu vykukovaly dvě hubené dlouhé - nohy.

Dívka stála nehybně. Skoro jak to Kirito popisoval, byla to mladá dívka v jednodílných bílých šatech, nehybná, tiše se dívajíc na dvojici.

Cítila se malátně, jak jí její vědomí opouštělo, ale přesto nějak zvládla Asuna otevřít ústa. Vyšel z ní chraplavý šepot: „Ki... Kirito-kun, támhle.“

Kirito rychle následoval Asunin pohled. Náhle, on taky, ztuhl.

„T-to musí být lež...“

Dívka se nepohnula. Stála stěží deset metrů od páru, její pohled se na ně upíral. V tu chvíli Asuna sbírala síly, myslela si, že určitě omdlí, pokud se dívka nějak přiblíží.

Dívčino tělo se houpalo - vrávoravě. Jako mechanická panenka, které došla energie, klesla na zem, ten pohyb se nepodobal lidské bytosti. Kolem se mírně rozneslo žuchnutí.

„Není...“

V tu chvíli Kirito přimhouřil oči.

„Možný, aby tohle byl duch!!“ zakřičel, když vyběhl.

„Po-počkej, Kirito-kun!“

I když Asuna zůstala vzadu a naléhala, aby zastavil, Kirito běžel ke spadlé dívce, ani se nepodíval zpět.

„Bóže!!“ Asuna se neochotně postavila a běžela za ním. I když se její srdce stála třáslo, nikdy předtím neslyšela o tom, že by duch mohl omdlít a spadnout. Tohle mohl být jen nějaký hráč.

O několik vteřin později, když doběhla ke stínu pod jehličnatým stromem, kolébala se už dívka v Kiritově náručí. Stále byla v bezvědomí. Její oči, lemované dlouhými řasami, byly stále zavřené, paže jí neprůbojně visely přímo dolů. Pozorně si prohlédla její postavu, zabalenou v jednodílných šatech, a ujistila se, že v žádném případě nebyla průsvitná.

Strana 191, Kirito s Asunou našli „ducha“

„J-je v pořádku?“

„Hmm...“

Kirito se díval do dívčiny tváře a promluvil: „No, upřímně... V tomhle světě není potřeba dýchat, a ani srdce nebijou...“

V SAO může být většina fyziologických funkcí reprodukována, ale byla opomenuta. Je možné se úmyslně nadechnout, aby se do dýchacího ústrojí dostal pocit proudícího vzduchu, ale avatary nepotřebovaly neustále podvědomě dýchat, a ani to nedělaly. Podobně tomu tak bylo i u tlučení srdce, i když se objevoval pocit, že tluče silněji, při napětí či vzrušení, nešlo cítil tlukot srdce někoho jiného.

„Ale i tak nemizí... Takže by měla být pořád naživu, myslím. Ale tohle... Je rozhodně zvláštní...“ při konci věty naklonil Kirito hlavu ke straně.

„Co je zvláštní?“

„Nemůže to být duch, když se jí můžu takhle dotknout. Ale i tak, kurzor... Nevychází...“

„Aha...“

Asuna se ještě jednou zaměřila na to, jak vidí dívčinu formu. Ale přesto se kurzor, který se vždy objevoval při zaměření dynamických předmětů v Aincradu, jako hráčů, monster nebo NPC, tentokrát neobjevil. Byl to fenomén, který dosud ještě nikdy nenastal.

„Je to možná bug nebo něco takového?“

„To bude asi ono. V podobné situaci bychom v normální netové hře zavolali GM, ale tady v SAO žádní nejsou... Ale i tak, není to jen ten kurzor. Na hráče vypadá moc mladá.“

To byla pravda. Tělo podepřené Kiritovými pažemi bylo neobvykle malé. Zdálo se, že jí nemůže být víc než deset let. Při nastavení Nerve Gearu by mělo být věkové omezení, kdy by bylo nemožné se zaregistrovat pro děti, nejspíš pod věkovou hranicí třinácti let, aby nemohly Nerve Gear používat.

Asuna mírně natáhla ruku a pohladila dívčino čelo. Bylo lehce studené a na dotek jemné.

„Proč je... Tady dívka, takhle mladá, v SAO...?“

Pevně se kousal do rtů, a když vstával, řekl: „Zatím ji nemůžeme tady jen tak nechat. Třeba něco zjistíme, až se probudí. Vezmeme si ji zpátky s sebou.“

„Jo, to je fakt.“

Kirito se postavil, dívku držel v náručí. Asuna se krátce podívala po okolí, a kromě toho velkého hnijícího pařezu nic nenašla, nic, co by vysvětlovalo dívčinu přítomnost v téhle oblasti.


Téměř celou cestu běželi, ale dívka nenabyla vědomí ani poté, co opustili les a vrátili se zpět domů. Položili dívku na Asuninu postel a přikryli ji pokrývkou. Dvojice se posadila, jeden vedle druhého, na přilehlou postel, která patřila Kiritovi.

Ve vzduchu panovalo krátké ticho, než Kirito nenuceně prolomil mlčení: „No, jestli si něčím můžeme být jistí, tak to není NPC, když jsme ji sem zvládli dostat.“

„Jo... To je pravda.“

NPC pod kontrolou systému měla určený určitý rozsah pozice, kam se až mohli dostat, a proto se přemisťovat hýbat podle přání hráčů. Pokud by se jich někdo pokusil dotknout či je držet, během několika vteřin by se objevilo ohlášení o harašení, což by hráči přivodilo bolestivý šok a odhodilo by jej to.

Lehce přikývl na Asunin souhlas a dále pokračoval se svými dedukcemi.

„Taky to není začátek nějakého úkolu. V tom případě by se obnovilo okno s úkoly ve chvíli, kdy jsme se jí dotkli. ...Jinými slovy, tohle dítě musí být hráč, co se ztratilo... To je alespoň nejrozumnější vysvětlení.“

Rychle se podíval na postel a pokračoval: „Nemá na ruce krystal, nejspíš neví, jak se tu má kolem pohybovat, věřím, že nikdy nevyšla na pláně a jen zůstala ve «Startovním městě». Nevím, proč šla až na takovýhle místo, ale ve Startovním městě bychom mohli najít někoho, kdo ji zná... Možná by tam mohli dokonce být její rodiče nebo opatrovník.“

„Jup. Taky si to myslím. Nevěřím, že by se takhle mladý dítě mohlo vůbec samo přihlásit. Nejspíš přišla se svojí rodinou nebo někým takovým... Vážně doufám, že jsou v pořádku,“ trochu zápasila s poslední větou a otočila se čelem ke Kiritovi.

„Hele, měla by se uzdravit, že jo?“

„Ach. Jestli ještě nemizí, tak musí být pořád napojená na Nerve Gear. Její stav je asi blízko spánku. A proto se dřív nebo později probudí... Určitě,“ Kiritova slova byla zabarvená nadějí zatímco energicky kýval hlavou.

Asuna se postavila a klekla si před postel, na které spala dívka, natáhla k ní pravou ruku. Jemně pohladila dívčinu hlavu.

Byla to rozhodně krásná dívka. Spíš než lidskému dítěti se její působení podobalo víle. Její pokožka byla podobná alabastru, jemná a sněhově bílá. Její dlouhé černé vlasy elegantně zářily a s jejími exoticky vypadajícími rysy by byla, bez pochyb, okouzlující, kdyby otevřela oči a usmála se.

I Kirito se přiblížil, sklonil se za Asunou. Váhavě natáhl svou pravou ruku a pohladil dívku po vlasech. „Nevypadá na deset... Spíš asi tak na osm?“

„Asi tak nějak... Je to nejmladší hráč, jakého jsem kdy potkala.“

„To je fakt. Předtím jsem se potkal s krotitelkou zvěře, ale i ta byla nějak kolem třinácti.“

Asuna, která o tomhle ještě nikdy neslyšela, se instinktivně zadívala na Kirita.

„Hmm, takže jsi měl takhle roztomilou kamarádku, jo.“

„Ach, sem a tam si trochu píšeme... N-ne, to je všechno, nic dalšího není!“

„Ale ale. Kirito-kun je přeci jenom pomalejší.“

A prudce se odvrátila.

Protože cítil, že se konverzace řítí zvláštním směrem, Kirito se postavil a promluvil: „Ach, už je takhle pozdě. Měli bychom se najíst.“


„Ohledně tý historky, rozhodně mi potom řekneš všechny detaily, jen abys věděl.“

Ještě jednou se zadívala na Kirita a vstala; prozatím se Asuna rozhodla nechat tu záležitost ladem.

„No, dáme si ten zabalený oběd. A ještě k tomu udělám nějaký čaj.“

Pozdní podzimní odpoledne mírumilovně pominulo, a i když už nadešel čas, kdy karmínové světlo plynoucí ze slunce za vnějším krajem začínalo blednout, dívka se ze svého spánku stále neprobudila.

Závěsy byly zatažené a lampa na zdi zažehnutá, Kirito se vrátil ze svého výletu do vesnice. Tiše zavrtěl hlavou a tím vyslovil svůj neúspěch při hledání jakýchkoliv vodítek ohledně dívky.

Nebyli zrovna v nejlepší náladě, aby si užili pořádnou večeři, a tak se pár rozhodl pro jednoduché jídlo složené z polévky a chleba. Kirito se začal probírat různými novinami, které koupil.

I když se tomu zde říkalo noviny, na rozdíl od těch ze skutečného světa, kde jsou kousky papíru svázané, ale místo toho byly zdejší noviny z jednoho kousku pergamenu, velikostně podobné časopisu. Byly uspořádány podobně jako systémové okno, ale díky editaci, která se podobala editaci webových stránek, mohly být použity k uspořádání a zobrazení informací.

I obsah byl podobný stránkách o hrách vytvořených hráči, sestavoval se z různých témat: novinky, příručky pro začátečníky, časté dotazy, seznam předmětů atd. Mezi nimi byly i Ztráty a nálezy / sekce s otázkami a odpovědmi, na které se pár zaměřil. Mysleli si, že je možné, že někdo bude dívku hledat. Nicméně -

„...Nic, co...“

„Nic, hm...“

Strávili desítky minut procházením celých novin. Vyměnili si pohledy a uvolnili napětí v ramenech. Už nemohli dělat nic, dokud se dívka konečně neprobudí a nevysvětlí okolnosti.

V normální noc by zůstali dlouho vzhůru a měli dlouhou nesmyslnou konverzaci, hráli by jednoduché hry, možná by dokonce šli na noční procházku, nebo by dělali jednu z dalších mnoha aktivit, kterou často nedělají; ale ani jeden z nich na něco podobného neměl dnes v noci náladu.

„Dneska už den asi uběhl.“

„Hm. Asi jo,“ uznala Asuna Kiritova slova s přikývnutím.

Vypnuli světla v obývací místnosti a přesunuli se do ložnice. Dívka zabírala jednu z jejich postelí a jeden z nich by musel spát s tím dalším - no, to už se stejně každou jinou noc stávalo, ale - a rychle se převlékli do pyžam.

Uhasili i lampu v ložnici a pár si lehl na postel.

Kirito rozhodně ovládal několik zvláštních unikátních schopností; a zdálo se, že spát lehce a dobře patří mezi ně. Když měla Asuna náladu na povídání a otočila se, už slyšela klidný zvuk dýchání ve spánku.

„Bóže,“ zamumlala tiše ve svém zklamání, převrátila se na druhou stranu, čelem k posteli, na které ležela dívka. V bledě modré temnotě spala černovlasá dívka stejně tvrdě jako předtím. I když se předtím vědomě nepokusila myslet na dívčinu minulost, její myšlenky se samovolně rozběhly tím směrem, když se na ni dál dívala.

Pokud dosud žila s nějakým opatrovníkem, jako rodičem nebo sourozencem, tak to bylo v pořádku. Ale pokud přišla do tohoto světa sama a strávila ty dva roky ve strachu a odloučení - pro pouze osmi či devítileté dítě musely být ty dny nesnesitelné. Pokud by ona byla v té situaci, nejspíš by si nedokázala uchovat zdravý rozum.

Možná že - Asuna se blížila k nejhoršímu možnému úsudku. Možná, že důvod, proč se toulala v tom lese a omdlela do bezvědomí, byl ten, že měla nějakou poruchu mysli. Samozřejmě, že v Aincradu nebyli žádní psychiatři; a ani žádní systémoví administrátoři, kteří by poskytli pomoc. Nejoptimálnější vyhlídky ukazovaly, že hra se vyčistí nejdříve za půl roku, a Asuna s Kiritem nemohli ničeho sami dosáhnout. Díky tomu, že oba teď chyběli na předních liniích, se počet hráčů jejich úrovní snížil o dva a vytvoření vyvážené party je také o něco těžší.

Ať už ta dívka trpěla jakkoliv moc, ona neměla schopnost ji zachránit - když si to Asuna uvědomila, ucítila trýznivou bolest ve své hrudi. Bezděčně vstala z postele a přesunula se ke spící dívce.

Chvíli ji hladila po vlasech, pak Asuna opatrně nadzvedla pokrývky a lehla si vedle ní. Oběma rukama pevně objala její malé tělo. I když se dívka nepohnula ani o jediný centimetr, zdálo se, že se její výraz obměkčil. Asuna tiše zašeptala. „Dobrou noc. Bylo by hezký, kdyby ses zítra probudila...“

Část druhá[edit]

Koupala se v bílém ranním světle; do Asunina ospalého vědomí vklouzl příjemný tón. Byl to její budík se zvukem hoboje. Zahalena unášejícím pocitem na pokraji probuzení se Asuna pustila dále do melodie, zvláštně plné nostalgie. Zanedlouho se osvěžující ozvěny strunných nástrojů a hlavního rytmu z klarinetu prolínaly, spolu se slabým broukajícím hlasem -

- Broukání?

Ona nezpívala. Asuna v mžiku otevřela oči.

V její náruči měla černovlasá dívka zavřená víčka... Broukala si spolu s melodií Asunina budíku. Dívka nevynechala ani jediný takt. Ale to bylo nemožné. Asuna nastavila, aby byl budík slyšitelný jen pro ni, a tak nikdo nemohl dosáhnout toho, aby zpíval spolu s melodií v její hlavě.

V jakémkoliv případě se Asuna rozhodla tyhle pochyby prozatím odložit. Raději -

„Ki-Kirito-kun, bóže, Kirito-kun!!“

Nepohnula se ani o centimetr a volala na Kirita, který spal v posteli za ní. Brzy se ozvalo Kiritovo tiché mumlání, jak se budil.

„...Ránko. Stalo se něco?“

„Honem, pojď sem!“

Palubky tiše zavrzaly. Přesunul svůj pohled na Asunu na postele a Kiritovy oči se okamžitě také rozšířily.

„Ona zpívá...!?“

„J-jo...“

Asuna lehce zatřásla dívkou ve své náruči a zavolala: „Haló, probuď se... Otevři oči.“

Dívka přestala hýbat rty. Brzy se její dlouhé řasy slabě zachvěly a pomalu se zvedly.

Mlhavýma černýma očima se dívala přímo do Asuniných, které byly hned před ní. Několikrát zamrkala a otevřela téměř bezbarvé rty, jen o kousíček.

„Aa... Uu...“

Zazněl dívčin hlas jako jemné kmitání stříbra, pomíjivě krásný zvuk. Asuna se posadila, stále držíc dívku.

„...Díkybohu, probudila ses. Víš něco o tom, no, co se ti stalo?“

Když na ni promluvila, dívka na několik vteřin dál zachovávala ticho, zatřásla svou hlavou v malých, krátkých pohybech.

„Aha... Jak se jmenuješ? Můžeš to říct?“

„Jmé...no... Mo...je... jméno...“

Dívka naklonila hlavu a pramínek jejích lesklých černých vlasů jí padl na tvář.

„Yu...i. Yui. To je... jméno...“

„Takže Yui-chan? To je hezké jméno. Já jsem Asuna. A tamto je Kirito.“

Když se Asuna otočila, dívka, která si říkala Yui, ji napodobila a přesunula svůj zrak. Její pohled se přesunoval od Asuny ke Kiritovi, který byl částečně nakloněný dopředu, a otevřela ústa: „A...una. Ki...to.“

Její rty se chvěly, když vyslovovala nespojité zvuky. Asuna cítila, jak se její strach z předchozí noci vrací. I když byl dívčin vzhled kolem osmi let; pokud byste připočetli čas, který uběhl od jejího přihlášení, už by jí mělo být kolem deseti let. Ale dívčina roztřesená slova jako by zněla od kojence, který si zrovna začal všímat svého okolí.

„No, Yui-chan. Proč jsi byla na dvacátém druhém podlaží? Možná, že tu máš někde kolem maminku nebo tatínka?“

Yui se podívala dolů a ponořila se do ticha. Na chvilku byla ticha, pak zatřásla hlavou dopředu a dozadu.

„Já... nevím... Já... nevím, nic...“


Usadili dívku na židli u jídelního stolu a nabídli jí teplé, sladké mléko. Dívka držela hrneček u hrudi oběma rukama a začala z něj usrkávat. Asuna ji sledovala koutkem oka a rozhodla se promluvit si o situaci s Kititem, dál od dívčiny.

„No, Kirito-kun. Co si myslíš...?“

Kirito si s vážným výrazem kousal spodní ret, ale se svěšenou hlavou brzy promluvil: „Nezdá se... Že by si něco pamatovala. Ale s těmi reakcemi... Jako kdyby měla poškozený mozek nebo...“

„Jo... Taky si to myslíš, hm...“

„Zatraceně.“

Kiritova tvář se pokroutila, měl slzy na krajíčku.

„V tomhle světě... Jsem viděl tolik hrozných věcí... Ale tohle je... Nejhorší. Prostě je to moc krutý...“

Když viděla, jak mu zvlhly oči, i Asuna cítila, jak jí něco praská v hrudníku. Obtočila své paže kolem Kirita.

„Bude to v pořádku, Kirito-kun. ...Když tu jsme, tak určitě něco... Můžeme udělat.“

„...Jo. To je pravda...“

Kirito zvedl hlavu a slabě se usmál, položil ruku na Asunino rameno a vrátil se k jídelnímu stolu. Asuna jej následovala.

Hlučně posunul židlí. Kirito si sedl vedle Yui a začal s ní jasným hlasem konverzaci: „Aah, Yui-chan. ...Můžu ti říkat jen Yui?“

Pozvedla hlavu od hrnku, Yui přikývla.

„Aha. Tak mi, Yui může říkat Kirito.“

„Ki... to.“

„Skoro, Kirito. Ki, ri, to.“

„...“

Yui nasadila složitý výraz a chvíli byla potichu,

„...Kiito.“

Kirito se usmál a položil ruku na Yuiinu hlavu,

„Možná je to trochu těžký. Takže mi říkej jinak, jak ti to přijde jednodušší.“

Yui se znovu na chvíli zamyslela. Ani se nepohnula, když Asuna vzala hrneček ze stolu a dolila do něj mléko.

Brzy Yui pomalu zvedla hlavu a podívala se na Kirita, plaše otevřela ústa: „...Tatínek.“

Pak se obrátila k Asuně: „Asuna je... Maminka.“

Asuna se neovladatelně roztřásla. Nevěděla, jestli si je jen dívka nespletla se svými opravdovými rodiči nebo možná - její rodiče v tomhle světě vůbec neexistovali, a místo nich chtěla je; ale než se začala vyrovnávat se svými podezřeními, pokusila se zoufale zadržet pocity, které jí naplňovaly srdce a snažily se vyhrnout ven; přikývla s úsměvem: „Správně... Tohle je maminka, Yui-chan.“

Když to uslyšela, Yui se poprvé usmála. Pod rovnou ofinou se její předtím bezvýrazné oči třpytivě zářily, a v tu chvíli se zdálo, že se barva vrátila do jejích panenkovských rysů.

„Uu...“

Naléhavě zadržovala slzy, které se jí v očích překypovaly, nějak zvládla zachovat svůj úsměv. Nadzvedla Yuiino malé tělíčko ze židle a pevně ji objala, Asuna cítila, jak uronila jedinou slzu naplněnou směsicí různých pocitů, a padala jí dolů po tváři.


Když dopila teplé mléko a snědla malý bochánek, tak byla Yui znovu rozespalá, její hlava se při sezení na židli začala houpat dopředu a dozadu.

Dívala se na dívčinu postavu, sama na druhé straně stolu; Asuna si třesoucí se rukou otřela oči a podívala se na Kirita vedle sebe.

„P-p...“

I když zvládla otevřít ústa, nedokázala správně vyjádřit slova, která chtěla.

„Promiň, netuším, co bych měla dělat...“

Kirito se díval na Asunu soucitnýma očima, brzy s povzdechem promluvil: „...Než se tomu dítěti vrátí vzpomínky, chceš tu zůstat a dávat na ni pozor, viď? Chápu... Tyhle pocity. Cítím to stejně. Ale i tak... Je to těžký rozhodování... Když to uděláme, nějakou dobu se nemůžem vrátit k dokončování hry, a s tím se prodlouží i doba, než tohle dítě bude osvobozené...“

„Jo... Tohle je přeci jenom pravda...“

Asuna začala přemýšlet, sebe nechala stranou. Nechtěla přehánět, ale Kiritova přítomnost jakožto čistícího hráče se tyčila nade všemi, poskytoval mapy prozkoumaných částí labyrintů, a ta kvalita daleko převyšovala mnoho jiných význačných gild, a to byl sólo hráč. I když to měla v plánu jen několik týdnů novomanželského života, přivlastňovat si Kirita bylo i tak dost, aby cítila vinu.

„Zatím udělejme to, co udělat můžeme.“

Podíval se na Yui, která začala dřímat, a pokračoval: „Napřed půjdeme do Startovního města a uvidíme, jestli najdeme rodiče nebo sourozence toho dítěte. Protože tolik jako hráč vyčnívá, určitě ji někdo přinejmenším pozná.“

„...“

Byl to rozumný závěr. Ale Asuna si všimla pocitů, že nechce být oddělena od dívky, hluboko uvnitř ní. Byl to život, kdy by mohla být sama s Kiritem, o kterém snila; ale nějak jí nevadilo, že by nakonec byli tři. Možná proto, že měla pocit, že by Yui mohla být jako dítě Kirita a jí... Když se dostala až k téhle myšlence, Asuna se polekala a vrátila se ke smyslům, červenala se až po uši.

„...? Co se děje?“

„T-to nic!!“

Asuna se otočila ke Kiritovi, který se tvářil podezřívavě, a zavrtěla hlavou.

„S-Správně. Až se Yui-chan probudí, půjdeme do Startovního města. Můžeme cestou něco dát i do koutku otázek a odpovědí v novinách.“

Stále se nedokázala podívat Kiritovi do tváře, mluvila rychle, zatímco uklízela stůl. Když se podívala na Yui, která spala na židli, možná to byla jen její představivost, ale její spící tvář vypadala jinak než včera, jaksi více poklidně.

Yui, kterou mezitím přesunuli na postel, spala celé ráno. Asuna se o ni obávala, jestli znovu neupadla do bezvědomí; ale naštěstí se vzbudila hned, jak byly přípravy k obědu hotové.

I když upekla ovocný koláč, který dělala jen málokdy, pro Yui, když se Yui usadila u stolu, spíše než o koláč se zajímala o sandwich s hojným množstvím hořčice, do kterého se Kirito vydatně zakusoval, čímž zmátla dvojici.

„Ach, Yui, tohle je vážně ostrý.“

„Uu... Chci mít, stejně jako tatínek.“

„Aha. Nezastavím tě, jestli ses už rozhodla. Všechno jsou zkušenosti.“

Podal jí sandwich, Yui se vší silou otevřela svá malá ústa a bez jediné chvilky zaváhání se pořádně zakousla.

Dvojice zadržela dech a sledovala ji, Yui, která žvýkala jídlo se zapeklitým výrazem, konečně hlasitě polka a zářivě se usmála.

„Je to dobrý.“

„Tahle má nějakou odvahu,“ usmál se i Kirito a rozcuchal Yui vlasy.

„Dáme si zápas s úplně hořícím jídlem na večeři.“

„Bóže, neunášej se tak! Ani náhodou něco takového nepřipravím!“

Ale pokud najdou Yuiiny zástupce ve Startovním městě, tak se vrátí jen oni dva. Pomyslela si Asuna a cítila v srdci záchvěv osamocení.

Asuna se otočila k Yui, která se rozhodla dojíst zbytek sandwiche a pila mléčný čas se spokojeným výrazem, pak promluvila: „Och, Yui-chan, pojďme odpoledne ven.“

„Ven?“

Dívala se přímo na Yuiinu zmatenou tvář a odmlčela se. Přemýšlela, jak to vysvětlit, když se do toho vložil Kirito.

„Půjdeme se podívat po kamarádech Yui.“

„Kamarádi... Co je to?“

V reakci na tu odpověď si instinktivně vyměnili pohledy. Bylo tu mnoho zvláštních znaků Yuiina «syndromu». Spíš, než aby ustupoval její mentální věk, se zdálo, že části jejích vzpomínek mizely.

Aby se jí zlepšil stav, bylo by nejlepší, kdybychom našli její opravdové zástupce... Říkala si Asuna, když se otočila čelem k Yui a odpověděla: „No, přátelé jsou lidi, co by mohli pomoct Yui-chan. Tak se připravíme.“

Yuiin výraz stále ukazoval náznak pochyb, ale přikývla a vstala.

Jednodílné bílé šaty, které dívka měla, s krátkými balónovými rukávky, vyrobené z úzké látky, vypadaly, že by v nich bylo dívce zima, zvlášť teď, na začátku zimy. Samozřejmě, pocity zimy, možná i chycení chřipky a utrpění nějakého zranění - takové věci se nestávaly; no, něco jiného by bylo, pokud byste se svlékli a vyrazili do chladné oblasti, ale - fakt, že vám to nebylo po chuti, se nezměnil.

Asuna se probrala seznamem svých předmětů, vyvolala silné oblečení, jeden kus po druhém, a když konečně našla svetr, který by dívce sedl, náhle zastavila.

Při oblékání oblečení byste normálně manipulovali s figurínou vybavení v okně statusu. Oblečení, tekutiny a podobné jemné předměty nebyly v SAO příliš dobře reprodukovány, a tudíž, spíš než jako se samostatnými, oddělenými předměty, se s oblečením nakládalo jako s částmi lidského těla.

Kirito si všiml Asunina zaváhání a zeptal se Yui: „Yui, co tvoje okno, umíš ho otevřít?“

Přesně podle očekávání naklonila Yui v neznalosti hlavu ke straně.

„No takže, zkus pohnout prstem na pravé ruce. Takhle,“ Kirito mávl prstem a pod jeho rukou se objevilo fialové obdélníkové okno. Yui jej sledovala a pak zkusila napodobit pohyb roztřesenou rukou, ale okno se neotevřelo.

„...Jak jsem si myslel, je to nějaký systémový bug. Ale i tak, že nedokážeš otevřít statusové okno je docela vážný... Takhle nemůžeš nic udělat,“ kousl se Kirito do rtů. Yui, která dosud mávala prstem pravé ruky, už začínala být otrávená, a tak tentokrát mávla levou rukou. A přesně v tu chvíli se jí pod rukou objevilo zářící fialové okno.

„Je venku!“

Yui se spokojeně usmála. Asuna si nad její hlavou vyměnila pohled s Kiritem, který byl zaražený překvapením. Už netušila, co se to děje.

„Yui-chan, nech mě se podívat,“ naklonila se Asuna a podívala se do dívčina okna. Ale statusové okno bylo obvykle skryté všem kromě majitele, a tak viděla jen prázdnou, holou obrazovku.

„Promiň, půjčím si tvou ruku.“

Asuna si vzala Yuiinu ruku do své, pohybovala jejím tenoučkým ukazováčkem a klikala v místě, kde tušila tlačítko pro viditelný mód. Díky jejímu přesnému zásahu se brzy objevily prvky obrazovky, spolu s krátkým zvukovým efektem. Obvykle byl i jen krátký pohled do statusového okna někoho jiného považován za silné porušení etikety, ale vzhledem k neobvyklým okolnostem se Asuna snažila nedívat a jen rychle otevřít inventář, ale...

„C-co je tohle!?“ vyhrkla v údivu, když se podívala na horní část okna.

Horní část obrazovky menu byla obvykle rozdělena do tří oblastí. Uspořádání vypadalo asi takhle: v úplně nejvyšší části bylo jméno ve znacích anglické abecedy, spolu s ním ukazatele HP a zkušenostních bodů. Pod tím, v pravé polovině, byla postava s vybavením, zatímco nalevo souhrn tlačítek s příkazy. Vzhled se dal přizpůsobit, pomocí různých ikon a podobných věcí, ale základní schéma se měnit nedalo. Na druhou stranu, v nejvyšší části okna Yui se ukazovalo jen zvláštní jméno «Yui-MHCP001», ovšem bez ukazatelů HP a zkušenostních bodů, a neobjevil se ani level. A i když tu Yui měla postavu s vybavením, tlačítka s příkazy byla drasticky omezena, zbyly jí jen «Předměty» a «Možnosti».

Kiritovi se Asunino ztuhnutí nějak nezdálo, tak se přiblížil a také se podíval do okna. Ztratil dech. Yui, která sama nevěděla, co se za abnormálností jejího okna skrývá, se zvědavě podívala na pár nad sebou.

„Je tohle taky... Bug v systému...?“ zamumlala Asuna. Z Kiritova hrdla uniklo hluboké zaúpění.

„Tak nějak... Spíš než bug to vypadá, jako kdyby to už od začátku mělo být takhle... Zatraceně, myslím, že jsem nikdy nebyl víc podrážděnej, že tu nejsou žádný GMka, než dneska.“

„Normálně v SAO není moc bugů ani lagů, a tak GM moc potřební nejsou... Ale asi nemá cenu se nad tímhle moc zamýšlet...“ pokrčila rameny Asuna, znovu hýbla Yuiiným prstem, otevřela tak inventář. Dala to něj svetr ze stolu, který vybrala, a předmět byl se zatřpytěním uskladněn v okně. Dále posunula název svetru k postavičce s vybavením, ,upustila' jej tam.

Se zvukovým efektem podobným zvonku bylo Yuiino tělo okamžitě obklopeno částečkami světla, kdy se světle růžový svetr přeměnil v opravdový předmět na jejím těle.

„Jůůů...“ s rozzářeným výrazem si Yui protáhla ruce a podívala se dolů na své tělo. Asuna pokračovala, vybrala sukni podobné barvy s černými punčochami a červené boty. To všechno také Yui vybavila, jedno po druhém, a pak konečně navrátila původní jednodílné šaty zpět do inventáře. Pak zavřela okno.

Po obléknutí vypadala Yui spokojeně, třela si tvář o načechraný povrch svetru a popotahovala sukni.

„Tak teda pojďme.“

„Um. Tatínku, nes mě.“

Yui bez zájmu o odpověď natáhla ruce. Kirito se při zvedání dívčina těla nesměle usmál. Přitom se podíval na Asunu a promluvil: „Asuno, jen kdyby náhodou, připrav se kdykoliv na boj. Neměli bychom jít ven z města, ale... Je to přeci jenom teritorium «Armády»...“

„Hm... Bude nejlepší, když budeme dávat pozor,“ přikývla Asuna a zkontrolovala si vlastní inventář. Spolu s Kiritem vyšli ze dveří. Bylo by dobré, kdyby našli opatrovníky dívky; tak se doopravdy cítila, ale představa, že by ještě nějakou dobu s Yui zůstala, se jí zvláštně líbila. Znali se jen jediný den, ale Yui zřejmě už obsadila něžnou část Asunina srdce.


Už tomu bylo mnoho měsíců od doby, kdy naposledy sešla na první podlaží, do Startovního města.

Asuna měla smíšené pocity, když nehybně stála poblíž východu teleportační brány. Prozkoumávala obří náměstí a ulice, které se za ním rozprostíraly.

Samozřejmě, tohle bylo největší město v Aincradu, a při porovnání zdejšího počtu nezbytných potřeb k chození na dobrodružství s ostatními městy, nemohla ostatní města vůbec soupeřit. Ceny byly všeobecně nízké, daly se tu najít všemožné hostince. Pokud byste soudili jen podle užitečnosti, pak tohle by bylo nejvhodnější místo pro vaši základnu.

Ale pokud byste si prohlídly Asuniny kontakty, zjistili byste, že ani jediný hráč s vysokým levelem nezůstal ve Startovním městě až do teď. Útisk od «Armády» byl jedním z důvodů, ale především to bylo proto, že když jste stáli na hlavním náměstí a dívali se k nebi, nemohli jste než si vzpomenout na to, co se tehdy stalo.

Začátek toho všeho byl stěží jen vrtoch.

Narodila se ze vztahu mezi podnikatelským otcem a učenou matkou, Asuna - Yuuki Asuna, byla vychovávána, podrobována očekáváním svých rodičů už od doby, kdy si začala všímat svého okolí. Oba její rodiče k sobě byli nemilosrdně neústupní a tvrdí, zatímco k Asuně se chovali mírně, a díky tomu se bála toho, jak by zareagovali, kdyby nežila podle jejich očekávání.

Její bratr byl nejspíš stejný. Asuna i její bratr chodili do soukromých škol vybraných jejich rodiči, a bez zádrhele získávali neustále ty nejlepší výsledky. Od doby, co její bratr konečně dosáhl věku k přijetí na univerzitu a odešel z domu, jediné, na co myslela, bylo naplnění očekávání jejích rodičů. Měla mnoho hodin zájmových aktivit, přátelila se jen s kamarády, které jí schválili rodiče, ale jak tak její život pokračoval, Asuna nakonec cítila, jak se její svět zmenšuje, jako kdyby byl postupně vypouštěn. Pokud bude pokračovat na té předurčené cestě - jít dál na střední školu a univerzitu, jaké jí vyberou rodiče, vezme si partnera vybraného rodiči, věřila, že by byla už zcela chycena ve výjimečně silné skořápce, dokonce ještě menší než kdysi, a už nikdy by z ní nedokázala uniknout; vždy byla sužována těmito obavami.

A proto, když byl její bratr zaměstnán ve firmě otce a vrátil se domů, mluvil tak nadšeně o Nerve Gearu a kopii SAO, kterou přes známosti získal, o tom, co by se stalo první světovou «VRMMO» hrou, tak dokonce i Asuna, která se nikdy dříve nedotkla ani televizní konzolové hry, cítila drobnou stopu zájmu o ten zvláštní nový svět.

Samozřejmě, kdyby to bratr použil ve svém vlastním pokoji, nejspíš by brzy zapomněla a už se nezajímala o věci, jako je Nerve Gear. Ale, díky špatnému načasování, musel jít její bratr na pracovní cestu do zahraničí, a to v ten první den, kdy mělo SAO začít poskytovat své služby. Asuna požádala bratra o vypůjčení, jen na jediný den, jen z vrtochu. Cítila touhu nahlédnout do světa, který nikdy dříve neviděla, to bylo vše -

A přesto se všechno změnilo.

I teď si dokázala vzpomenout na své rozjaření ten den, kdy se změnila z Asuny na ,Asunu', zjistila, že je v neznámé ulici, mezi lidmi, které nezná.

Ale vzápětí, když bůh prázdnoty sešel dolů a ohlásil onu smrtící hru, s nemožností odejít z tohoto světa, první věc, na kterou Asuna pomyslela, byl úkol z matematiky, na kterém ještě nezačala pracovat.

Pokud si nepospíší a nevyřeší jej, pak příští hodinu, hned další den, dostane vynadáno od svého učitele. Pro život, jaký dosud Asuna vedla, by to byl neúspěch, jaký by si nemohla dovolit... Ale samozřejmě, vážnost situace se nacházela na úplně jiné úrovni. Jeden týden, dva týdny, jak každý den nečinně míjel, neukázal se ani náznak pomoci z vnějšku. Držela se v ústraní v jednom pokoji v hostinci ve Startovním městě, krčila se na posteli. Asuna neustále zažívala směšné množství paniky. Sem a tam zaječela, dokonce mlátila do zdí, zatímco naříkala. Bylo zimní období její osmé třídy základní školy. Brzy bude mít zkouškové období, a poté nové školní pololetí. Být vykolejena z té cesty pro Asunu znamenalo to samé jako naprosté zničení jejího života.

Asuna trávila každý den mezi záchvaty, osvojila si tmavé, pochybné názory.

Než aby se obávali o její dětské tělo, její rodiče měli určitě hodně práce s tím, aby byli výjimečně zklamáni dcerou, která kvůli herní konzoli neuspěla ve zkouškách. Její přátelé, zatímco trpěli zármutkem, nejspíš litovali tu, která vypadla z jejich skupiny, nebo se tomu možná ošklíbali.

Když přešla přes kritické body mezi těmi tmavými myšlenkami, Asuna se konečně rozhodla - odejde z hostince. Nebude čekat na záchranu, ale unikne odsud pomocí vlastní síly. Stane se zachráncem, který této události přivodí konec. Pokud by si nevybrala tuto cestu, nejspíš by si už déle nedokázala udržet zdravý rozum mezi těmi lidmi kolem.

Asuna si připravila nějaké vybavení, zapamatovala celou příručku a zamířila si to na pláně. Čas na spaní pro každý den zkrátila na dvě, tři hodiny, a zbytek svého času byla ponořena do trénování. Výsledkem soustředění její přirozené inteligence a síle vůle do čistění hry bylo to, že brzy vstoupila na seznam hráčů s nejvyšším levelem. A tak se zrodila vášnivá šermířka, Asuna «Záblesk».


Ale zpět k přítomnosti. Uběhly dva roky, a nyní se sedmnáctiletá Asuna dívala na své bývalé já s hořkými pocity. Ne, ne jen na to dobu těsně poté, co začala hra. Na vše, co se stalo předtím, na to já, které žilo v tom pevném, zmenšujícím se světě, vzpomínala na tu část své minulosti se zoufalým bolestivým smutkem.

Nerozuměla tomu, co znamenalo «žít». Nemyslela na nic než na svou ideální budoucnost, a přitom obětovala svou přítomnost. To «teď» bylo k ničemu, jen aby přineslo dokonalou budoucnost, a tedy s jeho zánikem nezbude nic, co by mohlo zmizet uprostřed prázdnoty. Nebylo to dobré jen s jedním, nebo druhým. Vyvodila vážně, když sledovala svět SAO.

Ten, kdo se hnal za budoucností, by byl jako dříve ona, fanaticky postupující v čištění hry, zatímco ten, kdo by vázal jen na minulost, by se stále krčil v pokoji v hostinci. A ten, kdo by žil jen pro okamžik, by se hnal za průsvitným uspokojením jako kriminálník.

Ale i přes bytí v tomto světě, tu byli lidé, kteří si užívali přítomnost, vytvářeli si vzpomínky, jednu po druhé, a zároveň se snažili uniknout. Ten, kdo jí tohle naučil, byl černovlasý šermíř, kterého před rokem potkala. Touha po jeho způsobu života - ve chvíli, kdy jí tohle přišlo na mysl, se odstín jejího každodenního života změnil.

Nyní, i kdyby tomu bylo ve skutečném světě, měla pocit, že by dokázala rozbít tu skořápku. Věřila, že by dokázala žít sama pro svoje vlastní dobro. Pokud tahle osoba zůstane s ní-

Asuna se lehce přiblížila ke Kiritovi, objala ho s hlubokými pocity, když se díval dolů na ulice. Bolest, kterou znovu ucítila, když se dívala na kamennou střechu v nebi, byla nevýznamná, chabá věc.


Zatřásla hlavou, jako kdyby se snažila zbavit sentimentality. Asuna nakoukla do tváře Yui, kterou stále nesl Kirito.

„Yui-chan, pamatuješ si na ty budovy nebo na něco?“

„Uu...“

Se zamračeným výrazem se Yui podívala kolem na kamenné stavby, táhnoucí se z náměstí, a nakonec zavrtěla hlavou.

„Nevím...“

„No, Startovní město je přeci jenom zatraceně velký,“ řekl Kirito a rozcuchal Yui vlasy.

„No, pokud tu budeme procházet, něco se ti dřív nebo později vybaví. Zatím se podíváme na hlavní tržiště.“

„Asi máš pravdu.“

Oba přikývli a pár se rozešel k hlavní ulici na jihu.

Ale stejně - jak šla, Asuna se znovu podívala přes náměstí s pochybami. Bylo tu překvapivě málo lidí.

Teleportační náměstí Startovního města bylo tak široké, jak byste očekávali; před dvěma lety, při otevření serveru, se tam vešlo všech deset tisíc hráčů. Uprostřed toho prázdného prostoru vydlážděného kameny, ve tvaru dokonalého kruhu, se tyčí hodinová věž, v jejíž nižší části se třpytí teleportační brána. Kolem se rozléhají záhonky v soustředných kruzích okolo věže, s mnoha elegantními bílými lavičkami mezi nimi. Nebylo by vůbec zvláštní, kdyby to tu bylo plné lidí, kteří si chtějí užít zbytek tak krásného odpoledne; ale všechny lidské postavy byly buď u brány, nebo mířily k východu z náměstí, téměř nikdo nepostával nebo neseděl na lavičce.

Ve větších ulicích vyšších podlaží by teleportační brána přiváděla stále nové zástupy hráčů, kteří by si čile vyměňovali zvěsti, hledali členy party, zařizovali by si skromné pouliční stánky; a ve výsledku by díky všem těm lidem bylo i těžké jít, ale -

„Hele, Kirito-kun.“

„Hm?“

Kirito se otočil a Asuna se zeptala: „Kolik hráčů tu teď je?“

„Hmm, no... Počet žijících hráčů by měl být kolem šesti tisíc, a přibližně třicet procent je pořád ve Startovním městě, včetně «Armády»; takže něco kolem dvou tisíc, ne?“

„A nemyslíš si, že je tu teda nějak trochu moc málo lidí?“

„Když o tom takhle mluvíš... Možná jsou u tržiště?“

Ale když vstoupili na hlavní ulici z náměstí, a i když se přibližovali k tržišti, s obchody a vozíky po stranách, ulice zůstaly tiché. Náhodné nabídky od energických NPC obchodníků se marně ozývaly ulicemi.

Přesto našli muže sedícího pod velkým stromem uprostřed ulice. Asuna se k němu přiblížila a zkusila jej oslovit: „Ach, promiňte.“ Muž, který se díval nahoru na vrcholek stromu se zvláštně vážným výrazem, promluvil, jako kdyby jej otravovala, a ani nezměnil směr svého pohledu.

„Co je?“

„No... Jsou v téhle oblasti nějaká místa, kde by se hledali lidé nebo tak?“

Když to uslyšel, muž konečně přesunul svůj pohled na Asunu. Pečlivě si bez okolků prohlédl její tvář.

„Aha, takže ty jsi zvenčí.“

„Ach, ano. No... Tak nějak se snažíme hledat opatrovníky tohodle dítěte...“ ukázala na Yui za sebou, která začínala usínat v Kiritově náruči.

Muž byl oděný v jednoduché uniformě, díky které nebylo snadné rozpoznat jeho povolání. Mírně rozšířil oči, když se krátce podíval na Yui, ale brzy přesunul svůj pohled zpět k vrcholku stromu.

„...Ztracený dítě, co, to je vzácný. ...V kostele vedle řeky v sedmé oblasti na východě je hromada děcek, kteří si tam hrajou a žijou, zkuste to tam.“

„D-díky.“

Překvapilo ji, že dokázala získat tak slibnou informaci. Asuna se rychle uklonila hlavou. Když to udělala, pokusila se ptát dál: „Ééé... Co, co tu děláte? A taky, proč je tu kolem tak málo lidí?“

Muž se zašklebil a odpověděl, očividně ne až tak otrávený, jak se mohlo zdát.

„Tohle by mělo být přísně tajný tajemství, nebo bych to aspoň rád řekl. No, když už jste zvenčí... Podívej, vidíš to, že jo? Ta vysoká větev tamhle.“

Asuna sledovala, kam ukazoval mužův natažený prst. Přečnívající větve značných stromů u cesty byly jasně zabarvené v barvách podzimu, ale když jste se soustředili a dívali se na ně, mohli jste si všimnout několika žlutých plodů, pohupujících se ve stínech listů.

„Samozřejmě, stromy u cesty jsou nezničitelné předměty, takže i když na ně vylezeš, nesundáš z nich ani lísteček.“ Muž pokračoval: „Každý den, když ovoce padá dolů... Trvá jen několik minut, než shnije a zmizí, ale když to neprošvihneš a sebereš ho, můžeš ho za slušnou cenu prodat NPC. A taky dost dobře chutná.“

„Ahááá.“

Pro Asunu, která zdokonalila svůj kuchařský skill, byla diskuze o ingrediencích pozoruhodným zájmem.

„Za kolik tak jsou?“

„...Tohle nerozšiřuj. Pět Colů za kus.“

„...“

Když se podívala na mužův pyšný výraz, Asuna bezděčně zůstala beze slov. Byla překvapená, jak moc nízká ta cena byla. V tom případě, dřít se celý den tak, že bude celý den u tohoto stromu, moc neodpovídalo výsledkům.

„Aha, no... V tom případě se to moc nevyplatí, nebo spíš... Kdybyste porazil i jedinou housenku na pláních, dostanete třicet Colů.“

Ve chvíli, kdy to řekla, se tentokrát muž zadíval překvapeně. Neobvinil ji z toho, že to nemá v hlavě v pořádku, ale otočil se k Asuně s výrazem, který ukazoval, jak absurdní ta myšlenka je.

„To vážně říkáš? Kdybys šla a bojovala s monstry na pláních... Mohla bys zemřít, že jo.“

„...“

Asuna nedokázala vymyslet odpověď. Bylo to přesně, jak muž řekl; bojování s monstry bylo vždy doprovázeno nebezpečím smrti. Ale s Asuniným momentálním rozpoložením mysli to bylo jako se bát, že se dostanete do havárie při přechodu chodníku v reálném světě ve dne v noci; nemělo smysl se toho obávat.

Byl její vlastní smysl smrti v SAO otupělý, nebo byl muž až moc napjatý? To Asuna v tu chvíli nedokázala rozhodnout, a tak jen nehybně stála. Nejspíš ani jedno z toho nebyla pravda. Ve Startovním městě bylo to, co muž řekl, rozhodně považováno za zdravý rozum.

Vůbec si nevšiml Asunina složitého rozpoložení mysli a pokračoval: „A, co to bylo, proč tu nikdo není? Ne, že by tu nebyli. Všichni jsou namačkaní ve svých pokojích v hostinci. Přeci jen by se mohli potkat s Výběrčí silou Armády.“

„Vý-výběrčí... Co tím myslíte?“

„To je jen hezkej způsob, jak označit vydírání. Buďte na pozoru; tihle chlápci vás neušetří, i když jste zvenčí. Hele, vypadá to, že jedno padá... To je konec tohodle rozhovoru,“ zavřel muž ústa a vážně se díval k nebi. Asuna se rychle uklonila, všimla si, že Kirito byl během celého rozhovoru potichu, a otočila se.

Na tom místě byla Kiritova postava, soustředil se s vážným výrazem na žluté ovoce, výrazem ne nepodobným tomu, jaký měl uprostřed boje. Zdálo se, že udělá vše proto, aby získal další ovoce, které spadne.

„Nech už toho, bóže!“

„A-ale, vidíš, neotravuje tě to?“

Vzala Kirita na zátylek a rozešla se, přitom ho táhla za sebou.

„Ale, ale... A taky to vypadalo dobře...“

Táhla za ucho Kirita, jehož lítost stále přetrvávala, a donutila jej se otočit.

„Spíš než to, kudy je sedmá východní oblast? Vypadá to, že tam spolu žijí mladí hráči, tak tam zkusme jít.“

„...Jooo.“

Převzala od něj Yui, která už úplně usnula, a pevně ji chytila. Asuna si podrobně prohlížela mapu, zatímco dál stála vedle Kirita. Díky tomu, že vnější podoba Yui byla okolo deseti let, něco takového ve skutečném světě by způsobilo, že by jí během několika minut vypadla z náruče, ale díky kompenzaci z jejího parametru fyzické síly měla Asuna pocit, jako kdyby Yui nevážila víc, než jen polštář plněný peřím.

Deset minut šli jihovýchodním směrem po prostorných ulicích, stejně jako předtím jen stěží někoho potkali. Nakonec dorazili do rozlehlé oblasti podobné zahradě. Les širokolistých stromů s měnícími se barvami se sklesle koupal ve studeném větru brzké zimy.

„No takže, tohle je na mapě zobrazeno jako sedmá východní oblast, ale... Docela by mě zajímalo, kde je ten kostel.“

„Ah, není to tamhle?“

Za lesem, který se táhl na pravé straně cesty, si Asuna všimla osobité charakteristické věže a do toho místa upřela svůj zrak. Na špičce bledě modré střechy věže se třpytil kovový ankh, vytvořený z kombinace kříže a kruhu. Byl to nezaměnitelný znak kostela, který byl alespoň jeden v každém městě. A díky oltáři uvnitř bylo možné splnit různé požadavky jako vyjmutí unikátního útoku monstra, «Prokletí», a požehnání zbraním, se kterými se pak bojovalo proti nemrtvým monstrům. V SAO, kde nebyly téměř žádné prvky magie, by se to dalo považovat za nejtajemnější místo. A také, pokud jste pravidelně nabízeli Coly, mohli jste používat malou místnost v kostele jako náhradu za pokoj v hostinci.

„Po-počkej chvíli,“ zavolala bezděčně Asuna na Kirita, který se prostě chtěl rozejít ke kostelu.

„Hm? Co se děje?“

„Ehm, ne... No... Když tu najdeme Yuiiny opatrovníky, tak... Tu Yui-chan necháme, že...?“

„...“

Kiritovy černé oči změkly sympatií k Asuně. Přitáhl si ji pažemi blíže, jemně objal Asunino tělo spolu se spící Yui.

„Taky se s ní nechci rozdělit. Jak to jen říct... Díky Yui to vypadalo, jako že se ten lesní domek stal opravdovým domovem... No, takhle mi to připadalo... Ale není to tak, že už ji neuvidíme. Jestli se Yui vrátí vzpomínky, určitě nás přijde znovu navštívit.“

„Hm... To je pravda,“ přikývla mírně Asuna. Přitáhla si Yui, stále v její náruči, blíž a trochu se jí otřela o tvář. Pak se rozešla, své pocity si už rozhodla.

Budova kostela byla v porovnání s rozlohou města maličká. Byla to dvoupatrová budova s jedinou věží, která se chovala jako její symbol. Přesto bylo ve Startovním městě mnoho kostelů, a ty blízko teleportačního náměstí měly velikost menšího zámku.

Když došli k velkým dvojitým dveřím ve předu, Asuna pravou rukou zatlačila na jejich jedno křídlo, aby je otevřela. Samozřejmě, že kostel jakožto veřejné zařízení nebyl zamčen. Vnitřek byl ponurý, slabé světlo, které vycházelo jen z plamenů svíček na oltáři vepředu, osvětlovalo kamennou podlahu. Na první pohled tu nebyly žádné známky života.

Asuna natáhla horní část svého těla do průchodu a zavolala: „Haló, je tu někdo?“

I když dozněla i ozvěna jejího hlasu, tak se stále nikdo neukázal.

„To tu nikdo není...?“ naklonila hlavu ke straně. Kirito jí to tichým hlasem vyvrátil.

„Ne, jsou tu lidi. Tři v místnosti napravo, čtyři nalevo... A ještě víc na druhém podlaží.“

„...S detekovacím skillem poznáš i počet lidí za zdmi?“

„Od hodnoty devět set a osmdesát. Je to dost užitečný, taky by sis to měla navýšit.“

„Ani náhodou, trénink je tak nudnej, že bych se z toho zbláznila. ...A kromě toho, zajímalo by mě, proč se schovávají...“

Asuna tiše vstoupila dovnitř kostela. Okolí bylo zahaleno ve smrtelném tichu, ale tak nějak cítila přítomnost lidí, kteří tajili dechy.

„Haló, promiňte, někoho hledáme!“ zkusila zakřičet hlasitěji. A tehdy - dveře na pravé straně se jen o kousek otevřely, zazněl odtamtud slabý ženský hlas.

„...Vy nejste z «Armády», že ne?“

„Nejsme. Přišli jsme sem z vyšších podlaží.“

Asuna ani Kirito neměli své meče, a dokonce ani jediný kousek své výzbroje určené pro boj. Hráči z Armády měli na sobě své těžké uniformy neustále, a tak by měl každý poznat, že nejsou spříznění s Armádou, jen od pohledu.

Brzy se dveře se skřípáním otevřely. Ukázala se jediná hráčka.

Na hlavě matně modré krátké vlasy, velké brýle s černými obroučkami a pod nimi hluboké zelené oči, doširoka otevřené, naplněné obavami. Oblečená v jednoduchých šatech odstínu tmavě modré, v ruce měla zapouzdřenou dýku.

„Vy vážně... Nejste z Výběrčí skupiny Armády, že...?“

Asuna se na ženu konejšivě usmála a přikývla.

„Ano, jen někoho hledáme a dnes jsme sem přišli seshora. Rozhodně nejsme nijak spříznění s Armádou.“

V tu chvíli -

„Seshora!? To jste jako opravdový šermíři!?“

Spolu s vysokým chlapeckým výkřikem se dveře za ženou rozletěly dokořán a vyběhlo z nich neuspořádaně několik lidských postav. Hned poté se podobně otevřely i dveře na levé straně oltáře, a stejně tak se z nich vyřítilo několik lidí.

Asuna s Kiritem se dívali na výjev před nimi bez mluvení. Zaražení údivem se po obou stranách obrýlené ženy seřadili do řad mladí hráči, kteří by mohli být považováni za mladé chlapce a dívky. Nejmladší z nich mohl mít tak dvanáct let, nejstarší asi čtrnáct. Všichni měli dychtivý zájem o Asunu a Kirita, nadšeně si je prohlíželi.

„Hele, vy všichni, řekla jsem, abyste zůstali v místnosti, nebo snad ne!?“

Jedině žena, která rozrušeně tlačila děti zpět, vypadala asi na dvacet let. A navzdory tomu, co řekla, ani jediné dítě neuposlechlo její příkaz.

Ale hned poté, ten, který jako první z místnosti vyběhl, chlapec s krátkými červenými ježatými vlasy, který stál na konci řady, zavolal zklamaně: „Co to má být, nemáte ani jeden meč. Hele, nepřišel jsi seshora? Neměl bys mít aspoň zbraň?“

Druhá polovina jeho slov byla mířena na Kirita.

„N-ne, ne, že bychom žádný neměli, ale...“ odpověděl Kirito a v překvapení těkal očima. Chlapcova tvář se okamžitě znovu rozzářila.

Ukaž nám ji, ukaž nám ji, všichni naléhavě prosili.

„Ale no tak, nemůžete být tak neslušní k lidem, které jste zrovna poznali. - Pardon, jen málokdy máme vítané návštěvníky, takže...“

Asuna, která stála směrem k opravdu omluvně vypadající obrýlené ženě, která se právě ukláněla, rychle promluvila:

„N-ne, to je v pořádku. - Hele, Kirito-kun, myslím, že máš pořád něco v inventáři, tak proč jim to neukážeš?“

„J-jo,“ přikývl na Asunin návrh. Kirito otevřel okno a pohnul svým prstem, vyvolal asi deset předmětů typu zbraně ve stejnou chvíli a vyložil je na dlouhý stůl poblíž. Byly to předměty z monster, které získal během nedávného dobrodružství, zbyly mu, protože ještě neměl čas je prodat.

Kirito zavřel okno, všechny přebytečné předměty až na vybavení páru byly venku. Děti hlasitě zajásaly a vytvořily kolem nich dav. Dotýkaly se povrchu mečů, palcátů a dalších zbraní, jedné po druhé. Ozývaly se křiky jako „Těžkýýý“ a „Hustý“. Byl to výjev, ze kterého by příliš starostlivý rodič omdlel, ale jak už se se zbraněmi ve městě nakládalo jakkoliv, bylo nemožné utrpět nějaké zranění.

„- Opravdu se omlouvám...“ i když obrýlená žena uklonila hlavou, aby vyjádřila své znepokojení, usmála se při pohledu na spokojené děti.

„...Ach, pojďte tudy. Připravím nějaký čaj, takže...“

Odvedla je do malé místnosti v místě uctívání. Asuna a Kirito se napili horkého čaje, který jim nabídla, a úlevně si oddychli.

„No... Říkali jste, že jste sem šli někoho hledat...?“ zeptala se brýlatá hráčka sedící na protější židli, lehce naklonila hlavu.

„Ehm, ano. Er... Jsem Asuna, a tohle je Kirito.“

„Ach, omlouvám se, ještě jsem se nepředstavila. Jsem Sasha.“ A rychle při představení sklonila hlavu.

„A tohle dítě je Yui.“

Hladila po vlasech stále spící Yui na svém klíně a dál pokračovala: „Tohle dítě se ztratilo uprostřed lesu na dvacátém druhém podlaží. Ona... Vypadá to, že ztratila vzpomínky, takže...“

„Ach...“

Žena, která si říkala Sasha, rozšířila své velké hluboké zelené oči, skryté za jejími brýlemi.

„Taky neměla nic kromě oblečení, co měla zrovna na sobě, tudíž se nezdálo, že by žila na vyšších podlažích... A tak jsou její opatrovníci možná pořád ve Startovním městě... Nebo tu možná můžou být lidi, kteří tohle dítě znají, mysleli jsme si, a tak jsme je sem přišli najít. A pak jsme slyšeli, že jsou děti shromážděny tady u toho kostela...“

„Tak takhle to bylo...“

Sasha pevněji uchopila hrneček ve svých dlaních a podívala se na stůl.

„...Právě teď jich tu v kostele žije dvacet, děti z různých tříd základní školy. Věřím, že by to měli být, více méně, všichni dětští hráči z tohoto města. Když tahle hra začala...“ Sashin hlas se změnil na tichý, ale přesto jasný. „Téměř tolik dětí začalo podnikat útoky z paniky a v podstatě si prošli mentálními problémy. Samozřejmě, že tu byly i děti, které si na hru zvykly a odešly z města, ale věřím, že to jsou jen výjimky.“

Tohle zažila Asuna taky, v tu dobu byla v osmé třídě základní školy. Když se oddělila od ostatních tím, že žila v tom pokoji v hostinci, věřila, že rozhodně cítila, jak se její mysl rozpadá, téměř ji to zahnalo do kouta.

„To se dalo očekávat; pořád byli ve věku, kdy chtěli být rozmazlováni rodiči. Aby se jim najednou řeklo, že se odsud nemohou dostat, že se možná nikdy nevrátí do skutečného světa - ty děti se většinou zhroutily, a mezi nimi... Vypadá to, že někteří jen tak ztratili spojení,“ Sashina ústa ztuhla napětím.

„Asi měsíc nebo tak poté, co hra začala, jsem si myslela, že bych mohla zkusit dohrát hru a chodila trénovat na pláně, ale... Jednoho dne jsem uviděla jedno z těch dětí v rohu ulice, a jednoduše jsem ho nemohla nechat samotného; tak jsem ho vzala s sebou a začali jsme spolu žít v hostinci. A pak jsem myslela na všechny ty ostatní děti, které se tu potulovaly stejně jako tohle jedno, a začala jsem procházet město, sama jsem hledala děti. Než jsem si to uvědomila, skončilo to takhle. To proto, tak nějak... I když lidi jako vy dva bojují na vyšších podlažích, to, že jsem boje zanechala, jako kdyby se to nedalo omluvit.“

„To... To není -“ vrtěla Asuna hlavou. Usilovně se snažila najít příhodná slova, ale její hlas se zadrhl v krku. Místo ní promluvil Kirito.

„To vůbec není pravda. Bojuješ statečně... Mnohem víc než někdo jako já.“

„Opravdu děkuju. Ale nedělám to proto, že bych cítila, že musím. Je příjemné žít tady s těmi dětmi,“ usmála se Sasha sladce a ustaraně se dívala na spící Yui.

„To proto... Po dva roky jsme procházeli každou budovou v oblasti každý den, hledali jsme děti, které by potřebovaly pomoc. Kdyby tu někde bylo takhle malé dítě, určitě bychom si ho všimli. Omlouvám se, že to říkám... Ale tohle dítě, nevěřím, že žila ve Startovním městě.“

„Vážně...“ svěsila Asuna hlavu a pevně objala Yui. Vzápětí se ale vzpamatovala a podívala se na Sashu.

„Er, tohle bude vypadat jako vstup do tvého soukromí, ale jak vyžíváte, s denními výdaji a tak?“

„Aha, no, kromě mě je tu dalších pár starších dětí, kteří to tady kolem ochraňují... Mají dost vysoký level, aby byli v úplném bezpečí na pláních kolem města, a tak stále můžeme pořád něco udělat s našimi výdaji na jídla. Ale i tak si nemůžeme dovolit žít v luxusu.“

„Aha, to je úžasný... Podle toho, co jsme předtím slyšeli ve městě se zdá, že lovit monstra na pláních je považováno za sebevražedný čin, který jde proti zdravému rozumu.“

Sasha na Kiritova slova přikývla.

„V podstatě, věřím, že tohle si všichni hráči, co zůstali ve Startovním městě, myslí. Popírat to nebudu; nemůžete si pomoct, když si zvážíte, že je tu nebezpečí smrti... Ale taky je to důvod, proč v porovnání s jinými hráči ve městě získáváme víc peněz.“

To byla rozhodně pravda; k pravidelnému pronájmu hostinské místnosti v kostele je nejspíš třeba sto Colů každý den. A to množství zdaleka převyšuje denní příjem toho lovce ovoce z dřívějška.

„Proto jsem na ně poslední dobou dávala pozor...“

„...Na koho?“

Sashiny něžné oči náhle ztvrdly. Otevřela ústa, aby pokračovala, ale v tu chvíli...

„Sensei! Sasho-sensei! Je to příšerný!!“

Dveře se rozletěly a dovnitř vběhlo několik dětí jako lavina.

„Ale no tak, jste neslušní k hostům!“

„O to tu teď nejde!!“ zakřičel ten červenovlasý mladík z dřívějška, hrozilo, že mu začnou téct slzy z očí.

„Bráška Ginn a ostatní byli chyceni Armádou!“

„- Kde!?“ zeptala se Sasha mladého chlapce, přitom vstala tak rozhodně, že se zdálo, že se stala někým jiným.

„Na prázdným pozemku za sekáčem v páté východní oblasti. Armáda blokuje průchod asi deseti nebo kolika lidma. Jedinej Kotta se zvládl dostat pryč.“

„Dobře, hned tam půjde. - Omluvte mě, ale...“ otočila se čelem k Asuně a Kiritovi, trochu se uklonila hlavou.

„Nemůžu ignorovat děti, které potřebují pomoct. Později budeme pokračovat v konverzaci...“

„Tak půjdeme, sensei!!“ zakřičel červenovlasý chlapec a celý dav za ním se přidal ve výkřiku souhlasu. Přiběhl ke Kiritovi, a když promluvil, měl ve tváři zoufalý výraz.

„Bráško, půjč nám na chvíli ty zbraně z předtím! Když je budeme mít, tak utečou i ty lidi z Armády!“

„To nemůžu přijmout!“ vypálila Sasha nesouhlasně. „Zůstanete tu!“

V tu chvíli Kirito, který se tiše díval na celý vývoj, pozvedl pravou ruku, jako kdyby se snažil zklidnit děti. Jen málokdy přečetl náladu nebo správně pochopil rozsah konverzace, ale v případě jako byl tenhle, projevil náznak tajemné přítomnosti, rychle utišil děti.

„- Je to škoda -“ začal mluvit vyrovnaně. „Parametry potřebné pro tyhle zbraně jsou moc vysoké, a tak se jimi vy nebudete moci vyzbrojit. My vám pomůžeme. I když na to nevypadá, tak tady ta velká ségra je neskutečně silná.“

Asuna, která se také dívala na Kirita, odhodlaně přikývla. Postavila se, otočila se k Sashe a: „Prosím, nechte nás vám taky pomoct. Mít víc síly neuškodí.“

„- Děkuju, budu se na vás spoléhat,“ uklonila se hluboce Sasha, pevně vrátila brýle na své místo. „Tak tedy, omluvte nás, ale musíme teď běžet!“


Vyběhla z kostela; Sasha se rozeběhla přímo vpřed, dýka se u jejího pasu třásla. Asuna, která stále držela Yui, ji následovala, a stejně tak i Kirito. Když se při běhu podívala Asuna za sebe, zjistila, že je následuje i velký dav dětí, ale nezdálo se, že by měla Sasha v plánu je poslat pryč.

Proplétali se lesíkem stromů, vstoupili do šesté východní oblasti a pustili se dál zadními uličkami. Vypadalo to, že běží zkratkami, které snižovaly vzdálenost, co nejvíce to bylo možné. Když proběhli kolem předních částí obchodů NPC, zahradami, které patřily k soukromým domům, a tak dále, zahlédli skupinku, která blokovala úzkou ulici vepředu. Bylo tam alespoň deset lidí. Oblečení byli v popelavě zelené a ocelově černé uniformě, bez pochyb to byli členové «Armády».

Když se Sasha, která se bez váhání proháněla uličkami, zastavila, přitáhla k sobě pozornost hráčů z Armády, otočili se se širokými úsměvy.

„Ale, holka na hlídání dorazila.“

„...Prosím, vraťte děti,“ pronesla Sasha pevným hlasem.

„Nešpiň nám takhle reputaci. Brzo je vrátíme; jen jim napřed musíme vštípit nějakou pořádnou společenskou etiketu.“

„Jo, jo. Měšťáci přeci jenom mají povinnost platit své daně.“

Muži se rozesmáli „cha-ha-ha-ha,“ pronikavě vypukli v smích. Sashina pevně zaťatá pěst se třásla.

„Ginne! Kaine! Minno!! Jste tam!?“

Když Sasha zavolala směrem k mužům, brzy se ozval v odpověď vyděšený dívčí hlas: „Sensei! Sensei... Pomožte nám.!“

„Nebojte se o peníze, prostě jim je dejte!“

„Sensei... Nemůžeme prostě...!“ zazněl tentokrát napjatý chlapecký hlas.

„Nha, ha, ha,“ jeden z mužů blokujících cestu vyprskl v smích, který připomínal křeč.

„Správně, správně. Budete tu muset nechat i vaše vybavení. A taky vaši zbroj... Každý jediný kousek.“

Když se díval na vulgární návaly smíchu mužů, Asuna okamžitě uhodla stadium záležitosti v uličce. Tahle «výběrčí síla» bez pochyb chtěla po skupince dětí, včetně dívky, aby si i sundali veškeré oblečení. Asunou začal proudit vztek, který měl blízko k touze po krvi.

Sasha podle všeho došla ke stejnému závěru. Přiblížila se k mužům, plná nepřátelství.

„Padejte... Padejte mi z cesty! Jinak...“

„Jinak co, holko na hlídání? Zaplatíš daň místo nich?“

Usmívající se muži nevynaložili vůbec žádnou sílu k pohybu.

Ve městech nebo uvnitř hranic městského dosahu, tak říkajíc, je vždy aktivovaný program známý jako Kód Ochrany před Zločinem. Při pokusu způsobit zranění, a také pokusy hýbat ostatními hráči proti jejich vůli, to vše je nemožné. Ale také to znamená, že nelze odstranit zlomyslné hráče blokující cestu. Zapečetit cesty stáním na ní, «zablokovat»; dokonce i nechat několik lidí obklopit cíl, tedy zcela znemožnit jeho pohyb, «uvěznit»; nakonec byly povoleny i tyto neetické možnosti obtěžování.

Nutno říci, že tyto počiny byly efektivní jen v případech, kdy jste se pohybovali pouze po zemi. Asuna se podívala na Kirita a promluvila: „Pojďme, Kirito-kun.“

„Jo,“ přikývl v souhlas. Nenuceně se odrazili od země.

Pár používal svou obratnost a sílu ke skokům. Sasha a členové Armády se mohli jen ohromeně dívat, jak snadno se nad ně vznesli a dopadli do prostoru, který byl ze všech stran uzavřen.

„Uáá!?“

Několik mužů vyděšeně uskočilo zpět.

V rohu prostoru se dva chlapci a dívka, mohlo jim být stěží deset let, společně strnule choulili. Jejich zbroj už byla dole, byli oblečeni jen v obyčejném spodním prádle. Asuna se kousla do rtu, udělala krok k dětem a promluvila k nim s úsměvem na rtech: „Už je to v pořádku. Můžete si znovu nasadit svoje věci.“

Děti okamžitě přikývly, oči kulaté úžasem. Horečně zvedaly svou výzbroj, která jim ležela u nohou, a začaly pracovat s okny.

„Hele... Hele, hele, hele!!“ v tu chvíli se hráč z Armády konečně vrátil ke svým smyslům a hlasitě zakřičel.

„Co to s váma kruci je!! Nezkoušejte se cpát do práce «Armádě»!!“

„Teď, teď, počkat,“ zastavil ho muž s nápadně těžší výzbrojí. Podle všeho to byl vůdce skupiny.

„Vás jsem tu ještě neviděl, ale víte, co to znamená, jít proti Osvoboditelské Síle? Jestli máte v plánu pokračovat, můžem si váš případ vyslechnout dopodrobna na velitelství.“

Štíhlé oči vedoucího zářily odporným světlem. Vytáhl svou dlouhý široký meč od pasu, vykročil, zatímco opakovaně bouchal čepelí meče do své dlaně, jako kdyby schválně. Povrch meče se třpytil světlem, které připomínalo nízko ležící zapadající slunce. Mělká záře typická pro zbraň, která nikdy nezažila nebo nebyla opravena kvůli poškození, ani jedenkrát.

„Nebo chcete tohle zanýst až «ven z hranic», aby se to vyřešilo, ven z hranic? Co!?“

V tu chvíli, kdy slyšela tu jedinou větu.

Zazněl zvuk skřípání, jak Asuna zaťala zuby. Myslela si, že tohle bude nejlepší vyřešit přátelsky, ale když viděla děti, které se třásly strachy, její vztek už přetekl přes okraj poháru.

„...Kirito-kun, nechám ti Yui-chan.“

Yui byla předána Kiritovi, a než si někdo stačil uvědomit, co se děje, už vymrštil vyvolaný Asunin rapír jedinou rukou. Když jej chytila, vytáhla meč a mrštně se otočila k vedoucímu.

„A... Ah...?“

Stála proti muži, který se zpola otevřenou pusou stále zcela nechápal situaci. Asuna použila veškerou svou silu do jednoručního bodnutí.

Okolí se zabarvilo do fialového záblesku světla. Zvuk nárazu na úrovni výbuchu. Mužova výhružná tvář byla odhozena, spadl dozadu na zadek v omráčení, oči měl stále otevřené.

„Jestli si tak moc přeješ bojovat, tak ani nemusíme jít až na pláně.“ Došla až k muži. Asuna znovu mávla svou pravou rukou. Záblesk se zopakoval, zaduněl ohlušující zvuk. Vedoucí se sunul zpět, jako kdyby byl odpuzován.

„Neboj se, tvoje HP se vůbec nesnížilo. No, a taky díky tomu, toho ani nemusím nechat.“

Podíval se na postavu Asuny, která se pozvolně přibližovala. Rty se mu třásly. Vedoucí skupinky si zřejmě konečně uvědomil, na co narážela.

V dosahu Kódu Ochrany před Zločinem platilo, že i když útoky ze zbraní jsou namířeny na hráče, budou zastaveny neviditelnou bariérou a nebude způsobeno žádné zranění. Ale toto pravidlo znamenalo i to, že se útočník nemusel bát zabarvení do barev pro kriminálníky.

Strana 241, Asuna brání děti před Armádou

Příklad, kde se užívá tohoto jevu, by byl «Boj v hranicích», obvykle používaný jako předstíraný boj pro trénink. Nicméně, čím vyšší jsou útočníkovy staty a skilly, tím větší je hluk nárazu a svítivost barvy vytvořené systémem. A při aktivovaném Kódu je to ještě jen zesíleno. A navíc, se sílou použitého skillu je vytvořen i slabý efekt odhození. Pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí, není snadné se s tím vyrovnat, i když chápou, že se jim HP nijak nezmenšuje.

„Ííík... P-přes...“ zapištěl vedoucí skupinky, sražen na zem Asuninými útoky s mečem.

„Hej vy... Jen nečumte... Udělejte s tím něco...!!“

S tím hlasem jako kdyby se vrátili ke smyslům. Členové Armády vytáhli své zbraně, jeden po druhém.

Blokující hráči, kteří vycítili neobvyklost téhle situace, také přiběhli, z cest na severu a jihu.

Byla obklopená muži ve tvaru polokruhu. Asuna jim čelila, oči jí jasně zářily, jako kdyby se vrátila do dob, kdy byla vášnivou bojovnicí. Vyskočila ze země bez jediného slova, proťala jednotky přímo před ní.

A v té chvíli byl úzký prostor naplněný po sobě jdoucími výkřiky hromového burácení.

Asi o tři minuty později.

Když se Asuna, konečně zpět při smyslech, přestala hýbat a sklonila meč, všechna těla hráčů z Armády, kteří omdleli, ležela rozptýlená kolem. Podle všeho jako jediný opustil místo jejich vedoucí a unikl.

„Fjů...“ zhluboka se nadechla, vrátila svůj rapír zpět do pochvy a otočila se - viděla jen postavy Sashy a dětí z kostela, všichni šokovaně stáli bez pohybu, ztratili slov.

„Ach...“ Asuna udělala krok zpět, když zadržela dech. Věřila, že rozhodně vyděsila děti, když před chvílí propadla svému vzteku a mlátila kolem sebe. Její zrak se sklonil dolů, v depresi.

Ale v ten okamžik, jako obvykle ten chlapec, který stál v čele dětí, ten s dozadu sčesanými červenými vlasy, zakřičel se zářícíma očima: „Úžasný... To bylo úžasný, sestři!! Poprvý jsem viděl něco takovýho!!“

„Říkal jsem, že tahle velká ségra je nesmyslně silná, nebo snad ne?“ udělal Kirito krok vpřed se širokým úsměvem. Yui držel levou rukou, v pravé měl skloněný meč. Podle všeho čelil několika dalším.

„...A-Ahaha,“ zasmála se Asuna, cítila se znepokojená. Děti náhle začaly provolávat slávu, skákaly směrem k ní.

„Srdce... Srdce všech jsou-“ zazněl tichý, ale jasný hlas. Asuna vylekaně pozvedla svou tvář. V Kiritově náruči se Yui probudila, aniž by si toho někdo všiml. Dívala se do prázdného prostoru a natahovala svou pravou ruku.

Asuna se rozrušeně podívala tím směrem, ale nic neviděla.

„Srdce všech... Jsou...“

„Yui! Co se děje, Yui!!“ zakřičel Kirito. Yui dvakrát nebo třikrát zamrkala, dívala se s prázdným výrazem. I Asuna k ní přiběhla, celá zmatená, popadla Yui za ruku.

„Yui-chan... Možná že jsi si na něco vzpomněla!?“

„...Já... Já...“ mračila se, svěsila hlavu.

„Já, nebyla... Tady... Vždycky, sama, v temnotě...“

Dál se mračila, jako kdyby si snažila na něco vzpomenout, kousala si spodní ret. A přesně v tu chvíli...

„Vá.. áá... áááá!!“

Hodila hlavou zpět, z jejího tenoučkého hrdla vyrazil vysokofrekvenční zvuk.

„...!?“

Zšš, zšš, zvuk podobný elektronickému hluku se ozýval v Asuniných uších poprvé od chvíle, kdy byla v SAO. Hned poté se Yuiino vyděšené tělo začalo sem a tam třást, jako kdyby se rozkládalo.

„Yu... Yui-chan...!“ zařvala Asuna a zoufale objala své paže kolem jejího těla.

„Maminko... Děsivý... Maminko..!!“ neprůbojně naříkala Yui z Kiritova náruče, Asuna si ji blíže přitáhla k hrudi. O několik vteřin později se tajemný jev uklidnil a ze ztvrdlého Yuiina těla zmizela síla.

„Co... Se to teď stalo...“

Bezvýznamné Kiritovo zašeptání slabě kolovalo prázdným prostorem, stravované tichem.

Část třetí[edit]

„Každý si vezměte jeden kousek chleba!“

„Hele, rozlije se to, když nebudeš dávat pozor!“

„Ááá, sensei! Ginn mi ukradl moje volský oko!“

„Ale místo toho jsem ti dal svou mrkev, ne!“

„Tohle je... Docela úžasný...“

„Jo, to je...“

Asuna i Kirito zírali na výjev snídaně, který připomínal bojiště, odvíjející se před jejich očima a šeptali si v ohromení. Startovní město, pokoj pro hosty v kostele sedmé východní oblasti. Velké talíře s vejci, párky, zeleninovými saláty a podobně ležely na velkých, dlouhých stolech, téměř z nich padaly, a byly pustošeny přibližně dvaceti dětmi ve velké vřavě.

„Ale i tak to vypadá, že se vážně baví.“

U kulatého stolu kousek dál seděla Asuna s Kiritem, Yui a Sashou, usmívala se, když si zvedla hrnek s čajem k ústům.

„Takhle je to každý den. Nepochopí to, a to jim můžeš říkat, kolikrát chceš, že mají být potichu,“ řekla Sasha a přimhouřila oči naplněné láskou z hloubi jejího srdce, když se podívala na děti.

„Vážně máš ráda děti, viď?“ zeptala se Asuna a Sasha se v rozpacích usmála.

„Na druhou stranu jsem se na vysoké škole připravovala na dráhu učitelky. Víš, třídní nepořádek byl vždycky problém, že jo? Šance řídit ty děti; vždycky mě to nažhavilo. Ale když jsem sem přišla, když jsem začala žít s těmihle dětmi, prostě všechno bylo jiné, než jak jsem tomu věřila... Měla jsem pocit, že to já se spoléhala na ně; že oni mě podporovali víc než já je. Ale, no, i tohle je asi v pořádku... Začala jsem věřit, že tohle byl prostě přirozený výsledek.“

„No, myslím, že tak nějak rozumím,“ přikývla Asuna, jemně hladíc Yui po vlasech. Ta byla vedle Asuny, soustředěně si dávala lžičku do pusy. Teplo, které přinesla Yuiina existence, ji překvapila. Bylo to jiné, než ta srdcervoucí láska, kterou cítila ve stažené hrudi, když se jí Kirito dotkl; bylo to jako ponořit se do neviditelných peříček, která ji potom zakryla; tichý klid.

Včera, poté, co omdlela do zvláštního stavu, se Yui naštěstí probudila po několika minutách. Díky tomu, že Asuna nechtěla okamžitě podnikat dlouhé výlety nebo použít teleportační bránu, a také částečně díky Sashinu dychtivému pozvání, skončili vypůjčením si volného pokoje kostela na onu noc.

Od rána vypadal Yuiin stav dobře, a tak si Asuna a Kirito na chvíli oddychli, ale její původní stav se nezměnil. Podle vzpomínek, které se při omdlení vrátily Yui, zřejmě nikdy nepřišla do Startovního města, a především nikdy nežila s opatrovníkem. V tom případě byl původ vady v Yuiině paměti, symptom jejího návratu k malému dítěti, zcela neznámý, a oni si nevěděli rady s tím, co mají dělat dál.

Ale Asuna si už utřídila pocity, které sídlily v hloubi jejího srdce.

Od teď bude dál žít s Yui, až do dne, kdy se jí vzpomínky vrátí. A i kdyby měla její přestávka skončit a ona by se musela vrátit na přední linie, měl by být nějaký způsob, jak -

Asuna se ztratila ve své úzkosti, když hladila Yui po vlasech. Kirito položil svůj hrneček a začal mluvit: „Sasho-san...“

„Ano?“

„...No, jde o Armádu. Podle toho, co vím, navzdory jejich příšerné tyranii, se stále snažili držet veřejný pořádek. Ale když si vzpomenu na ty chlápky včera, spíš vypadali jako kriminálníci... Od kdy to takhle je?“

Sashina ústa se při odpovědi napjala: „Změnu v jejich cílech jsem začala cítit asi před půl rokem... Někteří páchali vydírání a říkali tomu vybírání daní, ale zas tu byli jiní, kteří, na druhou stranu, proti nim ostře zakročili. Několikrát jsem i viděla, jak proti sobě členové Armády čelí. Podle zvěstí se zdá, že zápasy o sílu mezi těmi výše postavenými, nebo něco takového...“

„Joo... No, přeci jen je to pořád velká organizace, která má teď přes tisíc členů. Není možný, aby byli jednolití... Ale pokud se to, co se stalo včera, děje obvykle, neměli by to nechávat jen tak... Asuno.“

„Copak?“

„Ví o týhle situace on?“

Hádala, na koho tak neochotně Kirito mířil „on“. Asuna promluvila, potlačovala přitom úsměv: „No, asi to ví... Vůdce Heathcliff toho ví dost, nakonec i o tom, co dělá Armáda. Ale on, jak to jen říct, se nejspíš moc nezajímá o nikoho, než jen o hráče-čističe s vysokými levely... V minulosti se dost vyptával na Kirita-kun, ale při podmaňování té zabijácké gildy, «Vysmáté rakve», nás nechal jít a řekl jen „Nechávám to na vás.“ A tak věřím, že nezorganizuje čistící skupinu, která by měla vliv na Armádu.“

„No, asi to je možný, když o něm přemýšlíš... Ale v tom případě jen my toho moc nadělat nemůžeme.“

Jeho obočí se propletlo, když srkal svůj čaj. Kirito náhle zvedl tvář a podíval se ke vstupu do kostela.

„Někdo je tu. Jeden člověk...“

„Eh... Že by další host?“

Jako kdyby porozumělo Sashiným slovům se hlasité zaklepání rozeznělo budovou.


Osoba, která vstoupila do jídelny se Sashou, které se u pasu houpala dýka, a Kiritem, který byl pro přesnost za onou osobou, byla hráčka vysoké postavy.

Dlouhé stříbrné vlasy sepnuté v culíku - její vzhled dával dojem inteligence, její nebesky modré oči pronikavě zářily ve světle její ostré, hezky tvarované tváře.

Účes, barva vlasů, a dokonce i barva očí může být v SAO podle libosti upraveno, ale protože systém se nejvíce potýkal s Japonci, hráči, kterým by slušely takhle silné odstíny barev, byli poměrně vzácní. I Asuna si jednou pokusila obarvit vlasy na třešňově růžovou; byla to příliš choulostivá minulost, kdy se zklamaně musela vrátit k hnědé barvě.

Byla krásná, a při získání prvního dojmu, který obsahoval i touhu po jejím dospělém výzoru, se Asuna podívala ještě jednou, na dívčino vybavení, a její tělo se reflexivně napjalo.

I když byla zakrytá železně šedým pláštíkem, měla na sobě tmavozelený kabát a dobře padnoucí legíny na stehnech; kovová zbroj s matnou září byla nepochybně uniforma «Armády». Na pravé straně jejího pasu byl připásán krátký meč a na levé zatočený bič.

Děti, které si všimly příchodu ženy, se všechny okamžitě ponořily do ticha a přestaly se hýbat, oči měly ostražité. Ale Sasha se na děti usmála a promluvila, aby zmírnila jejich nedůvěru: „Všichni, je to v pořádku, nemějte starosti o tuhle paní. Dál jezte.“

Děti se na ni tázavě podívaly, ale se slovy Sashy, do které vkládaly maximální důvěru, všichni uvolnili napětí ve svých ramenech a hluk se okamžitě vrátil do jídelny. Hráčka došla až ke kulatému stolu uprostřed místnosti a přijala židli, kterou jí Sasha nabídla, sedla si s krátkou úklonou.

Asuna nerozuměla situaci a tázavě se podívala na Kirita. Ten si také sedl na židli, naklonil hlavu ke straně, když byl čelem k Asuně, a promluvil: „Er, no, tohle je Yulier-san. Asi nám má co říct.“

Stříbrnovlasá bojovnice s bičem, kterou představili jako Yulier, se na okamžik podívala přímo na Asunu, načež rychle uklonila hlavu a: „Ráda vás poznávám, jsem Yulier. Patřím do gildy AOS.“

„AOS?“ zopakovala v otázce Asuna, která toto jméno slyšela poprvé, čímž přiměla Yulier se lehce uklonit hlavou.

„Ach, omluvte mě. To je zkratka pro Aincradskou Osvoboditelskou Sílu. Moc se mi oficiální jméno nelíbí, takže...“

Její hlas byl vyrovnaný, elegantní alt. V Asuně dál rostl pocit závisti, vždy si o svém hlasu myslela, že je dětský. Vrátila její přivítání: „Ráda tě poznávám. Jsem z gildy Rytíři Krve - ach, ne, momentálně jsem na odpočinku, ale můžeš mi říkat Asuna. A tohle dítě je Yui.“

Yui, která mezitím už vyprázdnila porci polévky a nyní se potýkala s ovocným džusem, náhle zvedla hlavu, blíže se dívala na Yulier. Trochu naklonila hlavu ke straně, a brzy se sladce usmála a stáhla svůj pohled.

Ve chvíli, kdy se spojení Rytíři Krve dostalo k Yulieriným uším, otevřela doširoka své nebesky modré oči.

„Rytíři Krve... Chápu, v tom případě není divu, že jste si s nima tak snadno poradili.“

Asuna si domyslela, že „oni“ jsou přepadová a vydírací skupina ze včerejška. Zvýšila svou ostražitost, když promluvila: „...Jinými slovy, jsi tu kvůli tomu incidentu ze včerejška, je to tak?“

„Ne, ne, tak to vůbec není. Naopak; ráda bych vyjádřila své díky, že jste odvedli tak dobrou práci.“

„...“

Asuna a Kirito se tiše snažili pochopit situaci. Yulier proti nim se narovnala.

„Dnes jsem přišla s požadavkem na vás dva.“

„Po-požadavek...?“

Přikývla, její vlasy se zavlnily. Šermířka z Armády pokračovala: „Ano. Začnu tím, že vám vše vysvětlím od úplného začátku. To, co je známé jako Armáda, nemělo donedávna jméno... Důvod, proč se AOS stalo současným jménem Armády, je díky tomu, že bývalý zástupce vůdce, muž jménem Kibaou, který je momentálně vlivným vedoucím, převzal kontrolu. Původně se to jmenovalo MDN... Slyšeli jste o tom?“

Asuna si nevzpomínala, že by to kdy slyšela, ale Kirito okamžitě odpověděl: „To je nejspíš zkratka pro «MMO Dnes». Když SAO začalo, byla to největší stránka s informacemi o netových hrách v Japonsku. Ten, kdo založil tu gildu, byl na těch stránkách administrátor. Jestli se nepletu, tak se jmenoval...“

„Thinker.“

Ve chvíli, kdy bylo jméno vysloveno, se Yulieřina tvář trochu zkřivila.

„On... Rozhodně se nesnažil vytvořit takovou povýšeneckou organizaci, jako je tomu dneska. Chtěl jen stejnoměrně sdílet informace a zdroje jídla mezi tolika hráči, kolika to jen šlo...“

I Asuna věděla o všech ideálech a pádu «Armády» v průběhu času, z doslechu. Ideál lovení monster pomocí mnoha lidí, snižování nebezpečí natolik, kolik to jen šlo, díky kterému byli schopní získat stálý příjem a stejnoměrně jej rozdělit, samo o sobě to nemělo chybu. Ale podstatou MMORPG bylo rvaní se o zdroje mezi samotnými hráči, a to se nezměnilo, dokonce ani s těmi zvláštními, netřeba připomínat, extrémními podmínkami, které se se SAO pojily. Ne, vlastně by se dalo říct, že tyto podmínky vyztužily ten předpoklad.

A tedy pragmatický plán a silné vůdcovství pro organizaci byly k realizaci těchto ideálů klíčové, a navíc byla Armády příliš velká. Ukrývání získaných předmětů bujelo, převraty a vzpoury se děly jedna za druhou, a vládci postupně ztráceli svou kontrolu nad gildou.

„A ten, kdo se dostal k moci, byl onen muž jménem Kibaou,“ vysvětlila Yulier s nepříjemným tónem.

„Podporoval koncept individualismu od Thinkera, začal posilovat strukturu organizace pomocí hráčů s vyšším postavením a podobnými názory, a změnil jméno gildy na Aincradskou Osvoboditelskou Sílu. Navíc řídil lovení kriminálníků a monopolizaci plání s efektivním tempem, a to přes použití oficiální politiky. Do té doby alespoň zvažoval přátelství s ostatními gildami obranou etikety v lovení oblastí, ale poté pokračoval v monopolizaci na dlouhou dobu, s různými ukázkami své moci. Rychle zvyšoval příjmy gildy a způsobil, že přívrženci Kibaoua skončili se získáním politické síly. Poslední dobou byl Thinker čím dál tím víc odevzdaný pozici obyčejné figurky... Zatímco hráči Kibaouovy party se nechali unášet, začali s vydíráním pod zástěrkou «vybírání daní», dokonce i uvnitř měst. Včera, ti, co vám všem způsobili to znepokojivé setkání, byli členové téhle frakce.“

Yulier se nadechla, napila se čaje, který připravila Sasha, a pokračovala.

„Ale i Kibaouva parta má slabinu. A to takovou, že jsou zcela pohlceni hromaděním bohatstvím, jen málo pokračují s dokončováním hry. Víra, že si pletou, jak ji dokončit, je mezi hráči poslední dobou dost oblíbená... Aby zkrotil nespokojenost, tak Kibaou nedávno dost zariskoval. Se svými podřízenými vytvořil partu deseti hráčů s nejvyššími levely a poslal je, aby vyřídili bosse.“ Asuna si bezděčně vyměnila pohled s Kiritem. Případ hráče z Armády, Colberta, který vyzval bosse sedmdesátého čtvrtého podlaží, «Zářiočka», bez pořádných příprav a zemřel tragickou smrtí, právě doplnil další díl skládačky do její paměti.

„Ať už byly ty levely jakkoliv vysoké, už od začátku, když jste je porovnali s těmi z čistící skupiny, nemohli jsme popřít svůj nedostatek soutěživosti. ...Nakonec byla parta zdecimována, a s nejhorším možným výsledkem smrti vedoucího důstojníka. Kibaou byl silně obviňován za tu ukázku lehkomyslnosti. Byli jsme jen malý kousek od toho, abychom ho poslali do vyhnanství, ale...“

Na Yulieřině vysoké nosní přepážce se svraštily vrásky a kousla se do rtu.

„Před třemi dny udělal Kibaou drastická opatření, když byl loven, připravil past na Thinkera. Použil Cestovní krystal s uloženou pozicí hluboko v nebezpečné oblasti. Ve výsledku byl do vyhnání poslán Thinker. V tu chvíli šel Thinker bez svého vybavení, věřil Kibaouvým slovům ,Promluvme si beze zbraní,' v postavení, které zajišťuje, že by se nikdo nedokázal probojovat hromady monster z hluboké části nebezpečné oblasti a sám se vrátit. Podle všeho si s sebou nevzal ani Teleportační krystal...“

„U-už uběhly tři dny...!? V tom případě, je Thinker-san...?“ zeptala se Asuna. Yulier k ní vyslala mírné přikývnutí.

„Jeho jméno je na «Monumentu Života» stále nezměněné, takže se asi nějak dokázal dostat až do bezpečné zóny. Ale je pořád ve vnitřní části nebezpečné oblasti s poměrně vysokou úrovní, a tak zřejmě nedokážeme nic udělat... Jak víte, zprávy se do nebezpečných oblastí nedají poslat, a nedá se odtamtud ani připojit ke gildovnímu inventáři, takže mu ani nemůžeme poslat Teleportační krystal.“

Protože použití Cestovního krystalu, který vede do destinace smrti je základní technika známá jako «Portálové PK», Thinker by o tom měl samozřejmě vědět. Ale nejspíš nezvážil tu možnost, že by zástupce vůdce stejné gildy šel až do takového extrému, i když mezi nimi byla hořkost. Nebo možná tomu jen nechtěl věřit.

Jako kdyby četla Asuniny myšlenky, Yulier zamumlala „Je to prostě až moc hodnej člověk,“ s povzdechem, a pak pokračovala.

„...Jediní, kteří mohou nakládat s dokladem o gildovním vůdci, «Svitkem Smluv», jsou Thinker a Kibaou, a s takovou, pokud se Thinker nevrátí, je osazenstvo gildy a podobně, dokonce i finance; všechno to bude pod Kibaouovou kontrolou. Odpovědnost za nezabránění Thinkerovi spadnout do pasti leží na jeho asistentovi, což jsem já, a tedy nemám jinou možnost než ho jít zachránit. Ale nemám šanci se probít nebezpečnou oblastí, ve které je, se svým levelem; ani nemůžu požádat o pomoc další hráče z «Armády».“

Trochu se kousla do rtů, pak se podívala přímo na Kirita a následně na Asunu.

„A v tu chvíli jsem zaslechla novinky o úžasně silném páru, který se objevil ve městě. A proto s úmyslem požádat o pomoc jsem přišla sem, nedokázala jsem jen ignorovat situaci a nic nedělat. Kirito-san - Asuno-san.“

Yulier se hluboce uklonila a: „Věřím, že je to ode mě velice opovážlivé, žádat vás, když jsme se teprve poznali, ale prosím, pomůžete mi v záchraně Thinkera?“

Asuna se soustředěně dívala na Yulier, která právě dokončila svůj dlouhý příběh a zavřela ústa.

Možná je smutné to říct, ale v SAO se nedá slovům jiných tak snadno uvěřit. I v podobném případě je tu možnost spiknutí za účelem vylákání Kirita a Asuny z městského dosahu, aby jim bylo způsobeno zranění, a to se nedá brát na lehkou váhu. Pokud by normálně měli dostatečné znalosti o hře, dokázali by najít mezery v příbězích možných hráčů, ale naneštěstí, Asuna a ostatní byli příliš ignorantští k opravdovému stavu «Armády».

Vyměnila si pohled s Kiritem. Asuna otevřela ústa a starostlivě promluvila: „- Pokud můžeme něco udělat, mohli bychom nabídnout naši sílu - tomu věřím. Ale aby se to stalo, napřed bychom museli provést nějaký průzkum, abychom si potvrdili tvůj příběh...“

„To je - jak by se dalo očekávat, myslím...“ přikývla lehce Yulier.

„Já si i uvědomuju, že je to nerozumný požadavek... Ale nebylo by to bezohledné - k vodorovné čáře, která se může vrýt do Thinkerova jména na «Monumentu Života» v Paláci Černého železa každou chvíli...“

Zdálo se, že oči stříbrnovlasé bojovnice s bičem potemněly, což ovlivnilo Asuniny pocity. Cítila silnou touhu věřit. Ale ve stejnou chvíli ji ty zkušenosti, které nashromáždila během posledních dvou let v téhle hře, varovaly, spustily poplašné zvonky o nebezpečí projevení jejích emocí.

Podívala se na Kirita, který také vypadal být znovu ztracený ve svých myšlenkách. Jeho oči se upřeně dívaly tím směrem, odrážely váhání jeho srdce, mezi touhou pomoci Yulier a obavou o Asunino zdraví.

- Pak se to stalo. Yui, která byla do té doby potichu, náhle zvedla tvář od hrnku a promluvila: „Je to v pořádku, maminko. Ta osoba, ona nelže.“

Asuna se zaraženě dívala na Yui. Když necháte stranou obsah její řeči, byla to vynikající japonština, jako kdyby způsob, jakým do včerejška bojovala se slovy, byl jen lež.

„Yu... Yui-chan, ty rozumíš něčemu takovému...?“ zeptala se Asuna a dívala se jí přímo do tváře. Yui přikývla.

„Un. Nemůžu... To vyjádřit slovy, ale chápu to...“

Když uslyšel ta slova, Kirito natáhl pravou ruku a rozcuchal Yui vlasy. Podíval se na Asunu a zašklebil se.

„Radši litujme toho, že jsme jí věřili, než abychom litovali toho, že jsme ji podezírali. Pojďme. Nějak to zvládneme.“

„Jsi bezstarostný jako obvykle, což,“ zavrtěla Asuna při odpovědi hlavou. Také natáhla ruku k Yuiině vlasům.

„Promiň, Yui-chan. O den se zdržíme s hledáním tvých kamarádů, ale odpusť nám,“ zašeptala potichu, i když si nebyla jistá, jestli jí Yui vůbec rozumí. Yui se široce usmála a přikývla. Znovu pohladila její lesklé černé vlasy, pak se Asuna otočila k Yulier a promluvila, s úsměvem.

„...Možná moc nepomůžeme, ale dovol nám ti pomoct. Touha pomoct někomu, kdo je pro tebe důležitý; i já rozumím tomu pocitu...“

Do Yulieřiných nebesky modrých očí stoupaly slzy, když se hluboce uklonila.

„Děkuju... Tak moc vám děkuju...“

„To si nech na dobu, až zachráníme Thinkera-san,“ usmála se znovu Asuna. Sasha, která doposud sledovala situaci tiše, zatleskala. „V tom případě se pořádně najezte! Ještě tu toho dost zbývá, tak si taky vezmi, Yulier-san.“


Slabé sluneční světlo brzké zimy prosvítalo vršky stromů při cestě, které se zbarvovaly do karmínové barvy a vrhaly stíny na kamenné dláždění. Jen málokdo procházel ulicemi Startovního města a pojil se s ulicemi, které se táhly do nekonečna. Nedala se popřít zasmušilá atmosféra, která zde panovala.

Asuna, řádně ozbrojená svým vybavením, se hnala ulicemi spolu s Kiritem, který nesl Yui, pod vedením Yulier.

Přirozeně, že se Asuna pokusila nechat Yui v Sashině péči, ale Yui tvrdohlavě trvala na tom, že půjde taky. Nakonec ji neochotně vzala s sebou. Samozřejmě už měla v kapse připravený Teleportační krystal. Kdyby si to vyžádala situace - i když by to přidělalo starosti Sashe - byl připraven její únik.

„Ach, když na to teď myslím, ještě jsi neřekla něco důležitého,“ zavolal Kirito na Yulier, která šla vepředu.

„Na kterém podlaží je ta nebezpečná oblast?“

Yulier dala jednoduchou odpověď: „Je tady.“

„...?“

Asuna bezděčně naklonila hlavu ke straně.

„Tady... Co?“

„Je to, no, tohohle Startovního města... Ve středové části v podzemí je velká nebezpečná oblast. Thinker je... Nejspíš v té nejhlubší části...“

„Vážně?“

Kirito si stěžoval: „Něco takovýho tu během beta testování nebylo. Taková škoda...“

„Vstup do té oblasti je v Paláci Černého železa - jinými slovy, je to na ústředí Armády. Zdá se, že se tenhle typ oblasti otevírá při vyčištění vyšších podlaží, a tak se na to přišlo přibližně v době, kdy Kibaou přišel k moci. Snažil si tyhle oblasti monopolizovat pro svoje vlastní přívržence. Nějakou dobu to drželi v tajnosti, dokonce i před Thinkerem, a samozřejmě i přede mnou...“

„Tak takhle to je. V neprozkoumaných oblastech se dá přeci jen získat hodně vzácných předmětů. Museli z toho mít docela velké příjmy.“

„No, to není úplně pravda,“ Yulieřin tón hlasu se zbarvil do lehkého uspokojení.

„I když leží na prvním podlaží, stupeň obtížnosti pro tuhle oblast je hrozně vysoký... Dokonce i základní monstra mají levely blízké monstrům na šedesátém podlaží. Podle všeho tam sám Kibaou vedl předběžnou partu, ale ta se rozpadla a monstra je honila kolem, stěží unikli se svými životy tak, že se teleportovali ven. Díky těm bezhlavě použitým krystalům jsme se dostali do červené a tak.“

„Hahaha, chápu.“

Yulier odpověděla Kiritovu smíchu úsměvem, ale brzy se ponořila do pochmurné nálady.

„Ale právě teď je to důvod, proč je těžké zachránit Thinkera. Kibaou použil Cestovní krystal, který měl značku na dost hlubokém místě, kam se dostal, když pobíhal sem a tam před monstry... Thinker je nejspíš poblíž toho označeného místa. Není pro mě nemožné se vypořádat s monstry, kdyby to byl boj jeden na jednoho, ale po sobě jdoucí boje by byly úplně beznadějné. - Omlouvám se, ale vy dva budete...“

„Aha, no, jestli je to kolem šedesátého podlaží...“

„Nějak bychom to měli zvládnout,“ pokračovala v Kiritově prohlášení Asuna a přikývla. Na vyčištění oblasti na šedesátém podlaží bohatě stačil level 70, ale Asuna zrovna dosáhla levelu 87, zatímco Kirito hravě překročil level 90. S tím by mělo být možné se probít oblastí i při ochraně Yui. Uvolnila napětí ve svých ramenech. Ale Yulier pokračovala, její úzkostlivý výraz se nezměnil.

„...Taky je tu další věc, co mě znepokojuje. Je to informace od hráčů, kteří se zúčastnili předběžné party, ale hluboko v oblasti... Bylo viděno ohromné monstrum; něco na pozici bosse...“

„...“

Asuna si vyměnila pohled s Kiritem.

„Ten boss by mohl být něco jako na šedesátém podlaží... Jaký že tam byl boss?“

„Eh, no, věřím... Bylo to něco jako ozbrojený válečník z kamene.“

„Aha, tenhle, co. ...Nebylo to tak těžké, jestli se nemýlím...“

Otočila se k Yulier, znovu přikývla.

„No, pokud je to tak, taky bychom to měli nejspíš zvládnout.“

„V tom případě se mi ulevilo!“

Yulier konečně uvolnila své čelisti. Pokračovala s mluvením, přitom mžourala, jako kdyby se dívala na něco v dálce.

„Pravda... Vy oba jste se vždy účastnili bojů s bossy... Omlouvám se, že vám zabírám váš drahocenný čas...“

„Ne, teď máme, konec konců, přestávku,“ zazmatkovala Asuna, mávala rukama.

Jak si tak povídali, tak se na druhé straně ulic začala objevovat velká budova, vydávající černou zář. Bylo to největší zařízení Startovního města, «Palác Černého železa». V hale hned za vstupem hlavní branou byl vztyčen «Monument Života», na kterém stálo jméno každého hráče. Každý mohl vstoupit až k tomuhle bodu, většina hlubších prostor byla zcela pod kontrolou Armády.

Yulier nezamířila k hlavnímu vchodu do paláce, pohybovala se směrem k zadní části. Vysoké zdi paláce a hluboký vodní příkop kolem odrazovaly vetřelce, pokračovaly do nekonečna. Nebyla tam vůbec žádná doprava pro lidi.

Šli několik minut, až se Yulier zastavila u schodiště, které sestupovalo z cesty, někam dolů, blíže k vodní hladě vodního příkopu. Uvnitř byl dokořán otevřený tmavý průchod na pravé straně konce schodů.

„Teď půjdeme do kanálů paláce a odtud zamíříme ke vchodu do oblasti. Bude tam trochu tma a cesta je úzká...“

Yulier přestala mluvit, podívala se Yui v Kiritově náruči, s obavami. Yui se zamračila, jako kdyby byla naštvaná.

„Yui se nebojí!“ naléhala. Asuna se bezděčně usmála, když sledovala výjev před sebou.

Yulier vysvětlili Yui jen jako „Žijeme spolu.“ Nesnažila se nijak dál slídit, ale nejspíš měla nějaké výhrady k tomu, že ji s sebou mají vzít do nebezpečné oblasti, přesně jak by se dalo očekávat.

Asuna promluvila, aby zmírnila její obavy: „Je to v pořádku; tohle dítě je přeci jen ostražitější, než vypadá.“

„Jo. Určitě se z ní jednou v budoucnu stane pořádná šermířka.“

Asuna si s Kiritem po jeho poznámce vyměnila pohled a usmála se. Yulier hluboce přikývla.

„No dobře, pojďme!“

„Nuooooo“

A meč držený v pravé ruce proťal monstrum řeznou ranou,

„Rjááááá“

A meč držený v levé ruce jej s prásknutím odhodil.

Poprvé po dlouhé době se Kirito vybavil oběma meči. Vypustil přitom všechnu svou energii, kterou za prázdniny načerpal, pustošil zástupy nepřátel bez oddechu, jednoho po druhém. Asuna, která držela Yui za ruku, a Yulier, která svírala svůj ocelový bič, neměly žádnou šanci něco udělat. Pokaždé, když se objevila skupina nepřátel zahrnujíc velká žábovitá monstra obalená slizem, rakovitá monstra s černě zářícími klepety a další podobná, je s lehkovážnou zuřivostí přepadly meče zleva a zprava, trhaly vše, co se jim připletlo do cesty, dorážely nepřátele.

Asuna si myslela „Ach můj bože,“ ale Yulier se dívala na Kiritův styl boje álá šílenec s údivem, ústa pootevřená. Byl to nejspíš výjev dost odlišný od jejích znalostí boje. Yui nevinně povzbuzovala „Tatínku, dej do toho všechno,“ díky čemuž se napětí ve vzduchu ještě více vypařovalo.

Uběhly desítky minut od doby, co zamířili z tmavé a vlhké podzemní zásobárny vody, až po chvíli, kdy se dostali do této nebezpečné oblasti vytvořené z černých kamenů. Byla širší, hlubší a naplněna více monstry, než čekali, ale s Kiritem, který ničil rovnováhu hry a s vervou se oháněl kolem svým párem mečů; díky tomu necítily dvě šermířky téměř žádnou únavu.

„N... No, trochu mě to mrzí, že to nechávám celé na vás...“

Yulier měla hlavu skloněnou v omluvě, vypadala kajícně. Asuna odpověděla s rozpačitým úsměvem.

„Ne, tenhle kluk už je, přeci jen, moc uchvácen... Je v pohodě ho nechat dělat všechno.“

„Hele, co to má být, to je hrozný,“ trucoval Kirito, který se zrovna vrátil od pustošení skupiny, a zaslechl tak Asunina slova.

„Chceš se teda vystřídat?“

„...Je-ještě chvíli.“

Asuna a Yulier se usmály, když se jejich pohledy setkaly.

Stříbrnovlasá bojovnice s bičem mávla levou rukou, zobrazila mapu. Ukázala na zářící bod, který znázorňoval značku přítele, zachycoval momentální polohu Thinkera. Neměla mapu k oblasti, a tak cesta před zářícím bodem byla prázdná, ale už se dostali za sedmdesát procent celkové vzdálenosti.

„Thinkerova poloha se několik dní vůbec nezměnila. Věřím, že je nejspíš v bezpečné zóně. Pokud se tam dostaneme, můžeme použít krystaly k návratu, takže... Omlouvám se, budu na vás spoléhat ještě chvíli déle.“

Yulier sklonila hlavu. Kirito zoufale zamával rukama.

„N-ne, děláme to, protože chceme, a taky tu padají vzácné předměty, takže...“

„Jo?“ zeptala se Asuna bezděčně.

„Padlo něco dobrého?“

„Jup.“

Kirito mrštně manipuloval s oknem a z jeho povrchu se vynořilo tmavě červené maso, s cinkavým zvukem. Asunina tvář ztuhla, myslela na to, jak bizarně to musí vypadat.

„C... Co to má být?“

„Žabí maso! Určitě řekneš, že jeho chuť je porovnatelná s jeho zvláštností, takže to určitě později uvař.“

„Já. To. Neudělám!!“ zakřičela Asuna a také otevřela své okno. Připojila se do inventáře, který s Kiritem sdílela, popadla řadu písmen říkajíc «Mrchožroutské maso x24», a nemilosrdně ji odhodila do ikonky odpadního koše.

„Ah! Ááááá...“

Když se podívala na naprosto sklíčeně vypadajícího Kirita, který mluvil hořkým tónem, Yulier si nemohla pomoct a rozesmála se, až se za břicho popadala, i když se to snažila potlačit.

„Sestři, konečně ses zasmála!“ zakřičela Yui potěšeně. I ona měla široký úsměv.

Když se na to Asuna dívala, ohromilo ji to - vzpomínala na to, co se tehdy stalo. Den předtím, když byla Yui v křeči, bylo také hned poté, co se všechny děti společně smály tomu, jak odehnali ty chlápky z Armády. Zdálo se, že je tahle dívka výjimečně citlivá vůči úsměvům lidí kolem ní. Ať už to bylo její osobností, se kterou se narodila, anebo to byl výsledek všech těch bolestivých pocitů, které dosud zažila - Asuna bezděčně zvedla Yui ve svých pažích nahoru, blíže ji objala. Pak si v srdci přísahala, že se vždy bude vedle tohoto dítěte smát.

„No, tak pojďme!“ zvolala Asuna a parta se rozešla kupředu, mířila si to ještě dále do hlubin.

Skupiny monster byly především tvořeny stvořeními s vodní podstatou, ale když vstoupili do nebezpečné oblasti, změnila se monstra na ta přízračného typu, jako zombie a duchové. Jak dál sestupovali po schodech, Asunino srdce se silně chvělo. Ale Kiritův pár mečů dál masakroval objevující se nepřítele v pouhých okamžicích, neukázal ani náznak váhání.

Normální se nepovažuje za eticky správné, aby se hráč s vysokým levelem utrhl na řetězu při lovení v oblastech daleko pod jeho, ale tentokrát nebylo třeba brát nějaké ohledy, protože tu ani nikdo jiný nebyl. Pokud by měli čas, byla by to šance, jak pomoci navýšit level Yulier, která byla spokojená s tím, že je podporou, ale záchrana Thinkera měla momentálně prioritu.

Během dvou hodin, které uběhly jako mrknutím oka, se vzdálenost mezi momentální pozicí na mapě a polohou Thinkera, který byl nejspíš v bezpečné zóně, plynule snižovala.

Bylo zcela neznámé, kolik jich už skolil, když Kirito změnil toho černého kostlivcového šermíře na kousky, konečně zahlédli místo zalité teplým světlem, jen kousek před nimi.

„Ach, to je bezpečná zóna!“ řekla Asuna. I Kirito přikývl, zkontroloval si to svým detekovacím skillem.

„Je tam jeden hráč. Je to bezpečný.“

„Thinkere!“ zavolala Yulier a vyběhla, její kovová zbroj cinkala. Už se nedokázala dál udržet. Kirito sklonil své dva meče a pospíchal za ní, spolu s Asunou, která držela Yui.

Běželi ke světlu. Jak několik vteřin procházeli cestou, která zahýbala doprava, před nimi velké rozcestí, a za ním se brzy objevila malá místnost.

Pro jejich oči, přivyknuté tmě, byla místnost zaplněná natolik jasným světlem, že je až oslepilo, ve vstupní cestě stál jediný muž. Díky světlu přicházejícímu zezadu byla jeho tvář zastíněná, ale divoce mával svými pažemi v jejich směru.

„Yulieeer!!“

Ve chvíli, kdy se ujistil o jejich siluetách, zařval muž její jméno. Yulier také zamávala levou rukou, běžela ještě rychleji.

„Thinkereee!!“

Jako kdyby byl jeho hlas smíšený se slzami, mužův křik -

„Nechoď už blííííž!! Cesta je...!!“

Když to uslyšela, Asuna zpomalila své tempo, polekaná. Nezdálo se ovšem, že by slova dolehla i k uším Yulier. Běžela přímo k místnosti.

V tu chvíli.

Několik metrů před místností, ve slepém bodě na pravé straně, na stezce protínající cestu, po které ti tři běželi, se objevil nečekaný jediný žlutý kurzor. Asuna se rychle podívala na jméno. Ukazovalo «The Fatal-scythe» - [1]

S významem kosy, která rozhoduje o osudu, jméno u sebe mělo přichyceno stanovené „The“. Důkaz bosse.

„Neee!! Yulier-san, zpátky!!“ zakřičela Asuna. Žlutý kurzor se plynule pohyboval doleva, přibližoval se ke křižovatce. Takhle Yulier vběhne na křižovatku. Nezbýval téměř žádný čas.

„Ku-!!“

Náhle to vypadala, jako kdyby Kirito, který běžel po Asunině levé straně - zmizel. Ve skutečnosti vyrazil dopředu ohromnou rychlostí. Okolní stěny se zatřásly zvukem toho nárazu.

Přenesl se přes několik metrů silou na úrovni teleportace, a jak Kirito chytl Yulier zezadu svou pravou rukou, vrazil meč ve své levé ruce do kamenné podlahy celou svou silou. Ohromný kovový zvuk. Nesčetně jisker. Provedl tak náhlé zastavení, že dokázal zapálit i samotný vzduch. Ti dva se stěží zvládli zastavit před křižovatkou, země řvala, jak se třásla, a na na křižovatku padl obří černý stín.

Žlutý kurzor se vrhl do prostoru na levé straně a zastavil se po stěží deseti metrech. Monstrum neznámého tvaru nevzrušeně změnilo svůj směr a zřejmě chtělo znovu vyrazit.

Kirito pustil Yulier a vytáhl meč, který bodl do podlahy, skočil do levého průchodu. Asuna se horečně hnala za ním.

Zatřásla Yulier, která díky šoku spadla, přivedla ji zpět ke smyslům. Pak ji odstrčila ke druhé straně křižovatky. Pustila Yui dolů ze své náruče a svěřila ji Yulier. Pak Asuna krátce zavolala: „Prosím jdi s tímhle dítětem do bezpečné zóny!“

Bojovnice s bičem přikývla, tvář měla bílou. Asuna se ujistila, že bere Yui směrem k místnosti, pak vytáhla svůj rapír a otočila se doleva.

Do jejího zorného pole se dostal pohled na Kiritova záda, který stál klidně ve svém postavení Dvojité čepele. Co leželo dál - to bylo stvoření dva a půl metru vysoké, s lidskou siluetou oděnou v třepotajícím se černém rouše.

Paže čouhaly z rukávů kápě, byly temné, fyzicky hmotné a kroutily se, vinuly se. Uvnitř kápě byla temná tvář, obýval ji jen pár dvou energetických očních bulev, jejich žíly byly viditelné, dívaly se dolů na dvojici. V pravé ruce to mělo velkou černou kosu. Z konce kruté křivky, husté a lepkavé červené tečky stékaly dolů, kapka po kapce. To celé mělo postavu, jako kdyby to měl být bůh smrti.

Oční bulvy boha smrti se protáčely a dívaly se přímo na Asunu. V tu chvíli projelo celým jejím tělem mrazením, její srdce bylo sevřeno čirým strachem.

Ale díky jeho levelu by s ním neměli mít mnoho problémů.

S tou myšlenkou v hlavě, ve chvíli, kdy znovu připravila svůj rapír, promluvil hrubě Kirito, který stál před ní. „Asuno, vezmi ty tři v bezpečné zóně a hned utečte s krystalem.“

„Co...?“

„Tohle je zlý. Ani můj identifikační skill na něj nedokázal najít žádná data. Podle síly je nejspíš někde na úrovni devadesátého podlaží a výše.“

„...?“

Asuna ztratila dech a celá se napjala. I v těchto chvílích se bůh smrti pozvolna pohyboval vzduchem, přibližoval se ke dvojici.

„Trochu ho pozdržím, tak si pospěš a vypadni odsud!!“

„Ki-Kirito taky, oba bychom měli...“

„Půjdu po tobě! Honem...!!“

I když byl Teleportační krystal poslední záchrana k úniku, není to všemocná pomůcka. Mezi popadnutím krystalu, vyslovením cílového města a samotným dokončením teleportace byl několika vteřinový lag. Pokud by na vás v tu dobu zaútočilo monstrum, teleportace by se zrušila. Když se v partách rozbije řetězec příkazů, lidé začnou unikat jen proto, že se jim to hodí, tak se ostatní stanou oběťmi, díky tomu nevydrží ani dost času, aby se mohli sami teleportovat.

Asuna byla bezradná. I kdyby se oni sami teleportovali první, s Kiritovou schopností běhu by mohl zvládnout běh od bosse až k bezpečné zóně. Ale rychlost, kterou předtím ukázal boss, byla opravdu děsivá. Kdyby - ona unikla první, a poté, on by se neobjevil. To byla myšlenka, kterou nedokázala unést.

Asuna se podívala do hlubin cesty napravo.

- Promiň, Yui-chan. I když jsem řekla, že budeme spolu...

Šeptala ve svém srdci, pak zakřičela: „Yulier-san, nechávám ti Yui! Prosím utečte spolu, vy tři!“

Yulier zatřásla hlavou, její výraz byl ztuhlý.

„Něco takového... Nedovolím...“

„Honem!!“

Bylo to tehdy. Bůh smrti, mávajíc se svou kosou, začal útočit s udivující energií, zpod lemu jeho roucha se šířila tíživá atmosféra.

Kirito překřížil meče ve svých rukou, před Asunou zaujal působivý postoj. Asuna se zoufale držela jeho zad, potkala se s Kiritovými meči tím ve své pravici. Bůh smrti, který se nestaral o tři meče, mávl svou kosou dolů, mířil na hlavy dvojici.

Červený záblesk. Náraz.

Asuna cítila, jak se točí kolem a kolem. Napřed byla odhozena na zem, pak při odrazu narazila do stropu, a pak znovu spadla na zem. Její dech se zastavil a zorné pole potemnělo.

Její vědomí bylo mlhavé, zkontrolovala svoje a Kiritovo HP, oba měli z toho jediného úderu půlku pryč. Nemilosrdná žlutá barva ukazovala nemožnost přežití dalšího útoku. Musela se znovu zvednout. To si myslela, ale její tělo se nedokázalo pohnout -

- A v tu chvíli.

Jeden krátký krok po druhém, slyšela ty jemné krůčky blízko jejích ucha. Když zmateně pozvedla zrak, viděla dětské krůčky, podobné kotěcím, které postupovaly dopředu, aniž by se staraly o hrozící nebezpečí.

Tenké ruce a nohy. Dlouhé, černé vlasy. Byla to Yui, která měla být v bezpečné zóně. Ve tváři pohled bez jediného náznaku strachu, dívala se přímo na obřího boha smrti.

„Blbko!! Honem, vypadni!!“ zakřičel Kirito, který se zoufale snažil zvednout přední část svého těla. Bůh smrti držel svou kosu ve vzduchu, znovu s rozvážnými pohyby. Kdyby se dostala až do dosahu útoku, Yuiino HP by bylo jistě hned pryč. I Asuna se pokusila pohnout ústy. Ale její rty se napjaly, jako kdyby nedokázala říct ani jediné slovo.

Ale v další chvíli se stalo něco neuvěřitelného.

„Je to v pořádku, tatínku, maminko.“

Spolu s těmi slovy se Yuiino tělo zlehka vzneslo do vzduchu.

Nebyl to skok. Hýbala se, jako kdyby mávala neviditelnými křídly. Zcela se zastavila ve výšce dvou metrů. Zlehka natáhla svou příliš malou pravou ruku do vzduchu.

„Neee...! Uteč! Uteč, Yui-chan!!“

Kosa boha smrti se neúprosně spustila dolů, jako kdyby měla vymazat Asunin křik, kreslíc za sebou čáru rudého světla. Ten strašný špičatý kraj se dostal k dosahu Yuiiny čiře bílé dlaně -

Těsně předtím, než se jí dotkl, mu zabránila jasně fialová bariéra; s hlasitým zvukem jej odhodila. Systémová zpráva, která se vznášela před Yuiininou dlaní, způsobila, že Asuna užasle zírala.

[Nesmrtelný předmět], to tam rozhodně bylo napsáno. Nesmrtelnost - schopnost, kterou by neměl mít žádný hráč.

Černý bůh smrti koulel svými bulvami, jako by byl celý zmatený. Hned poté se stalo něco, co Asunu překvapilo ještě více.

„Gouu!!“, spolu s tím zvukem vystoupily karmínové plameny, točily se kolem, s centrem v Yuiině pravé ruce. Plameny se na chvíli roztříštily, pak se hned zhustily a začaly se spojovat v dlouhý a úzký tvar. Podoba se měnila do něčeho, co vypadalo jako obří meč. Čepel, zářící v odstínech plamenů, se vynořila z ohně, táhla se do nekonečna.

Velký meč, který se objevil v Yuiině pravé ruce, měl délku, která snadno přesáhla výšku dívky. Záře z kovu, která se zdála být na krajíčku rozpuštění, osvětlovala cestu. Strhující plameny meče během okamžiku spálily objemné zimní oblečení na Yui. Pod nimi se objevily jednodílné šaty, které na sobě dívka měla, když se poprvé objevila. Bylo zvláštní, že i když se plameny proháněly kolem těch jednodílných šatů, a stejně tak i kolem dlouhých černých vlasů, nezdálo se, že by na ně měly nějaký účinek.

Nenuceně otočila mečem, který přesahoval její výšku, jednou -

Bez náznaku zaváhání Yui vyzvala boha smrti, když vykreslila několik plamenných úderů.

I když jeho pohyby byly řízeny jen algoritmem systému, věřila Asuna, že v jeho krví podlitých očích zahlédla výraznou barvu strachu.

Zakrytá vírem plamenů, Yui proťala vzduch s ohlušujícím řevem. Bůh smrti pozvedl svou kosu před sebe a zaujal obrannou pozici, jako kdyby se bál dívky mnohem menší, než byl on sám. Yui postupovala dopředu, mávla svým velkým, spalujícím mečem přímo dolů, celou svou silou.

Strana 276, Yui bojuje proti bossovi oblasti pod Startovním městěm

Čepel, vyzařující intenzivní plameny, narazila do vodorovné rukojeti kosy. Na okamžik se dvojice na zemi přestala hýbat.

Bez chvíle pro myšlení se Yuiin plamenný meč pohnul ještě jednou. Jak kov planul zdrcujícím množstvím horka, záře čepele se do rukojeti kosy zarývala více a více. S dostatečnou silou roztrhat všechno až na Yuiiny dlouhé vlasy a jednodílní šaty, a stejně tak roucho boha smrti, se čepel třepotala za nimi, chvílemi tříštila velké jiskry, ozařovala interiér nebezpečné oblasti, zabarvujíce tak oblast do oranžova.

Zanedlouho -

Spolu s výbušným zvukem, „Gouu,“ byla kosa boha smrti konečně rozpůlena vedví. Ihned poté se uvolnila doposud nashromážděná energie, velký meč se změnil v sloup ohně, udeřil přímo doprostřed tváře bosse.

„-h...!!“

Asuna a Kirito přimhouřili oči a bezděčně si zakryli tváře; reagovali tak na nesmírně silnou sílu ze spalující koule ohně, která se v tu chvíli objevila. Ve stejnou dobu Yui mávla mečem přímo dolů, ohnivá koule vyletěla nahoru, pohltila tvar boha smrti v karmínových vírech, valila jej dál do průchodu. Mezi hromovým burácením se ozvěnou ozýval slabý výkřik smrti a agonie.

Když otevřeli oči, museli je hned zase na okamžik zavřít, tak oslepující ty plameny byly. Tvar bosse už tu nebyl. Malé ohně se houpaly kolem, tu a tam zůstaly na cestě, vydávaly praskavé zvuky. Ve středu toho všeho byla Yui, sama klidně stála, dívala se dolů. Planoucí meč, který stál v zemi, se rozpustil a rozdrobil se v nic, vyzařoval plameny stejně, jako když vznikl.

Asuna se zvedala, konečně se jí vrátila síla do těla, pomalu vstávala, svůj rapír používala jako podporu. Kirito se také postavil, chvíli po ní. Dvojice se roztřesenými kroky blížila k dívce.

„Yui... chan...“ zavolala Asuna hrubým hlasem, dívka se bezhlučně otočila. Její malé rty se usmívaly, ale v těch velkých uhlově černých očích se sbíhalo mnoho slz.

Yui se podívala na Asunu a na Kirita, když tiše promluvila: „Tatínku... Maminko... Já, už si všechno pamatuju...“


Bezpečná zóna nejhlubší části podzemního labyrintu Paláce Černého železa měla tvar dokonalého čtverce. Byl tu jen jediný vstup, a uprostřed byla umístěna hladká zářící černá krychle z kamene, která se tvářila jako stůl.

Asuna a Kirito se v mlčení dívali na Yui, sedící na kamenném stole, vypadala malá a tichá. Yulier a Thinker byli požádáni, aby unikli jako první, a tak tu teď ti tři byli sami.

„Moje paměť se obnovila,“ řekla jen Yui, a to jí vystačilo na několik minut nemluvení. Její výraz byl tak nějak plný smutku, a protože váhala s mluvením, Asuna sesbírala svou odvahu a zeptala se: „Yui-chan... Vzpomněla sis...? Na všechno do teď...“

Yui se dál dívala směrem dolů, ale konečně přikývla. S výrazem smíchaným mezi úsměvem a brekem otevřela svá malá ústa.

„Ano... Všechno vysvětlím - Kirito-san, Asuno-san.“

Ve chvíli, když zaslechla tu zdvořilou formu mluvy, se Asunin hrudník stáhl skleslými očekáváními. Dusivá víra, že něco skončí.

Uvnitř čtvercové místnosti začala Yuiina slova mírně proudit.

„Tenhle svět pojmenovaný «Sword Art Online» je řízen jediným velkým systémem. Název toho systému je «Cardinal». Takhle je tenhle svět řízený podle jeho úsudku. V první řadě nebyl Cardinal vytvořen k tomu, aby potřeboval údržbu lidí. Se dvěma jádrovými programy, které si vzájemně opravovaly chyby, a navíc, s přidanými nesčetně mnoho nižšími programy, usměrňovaly celý tento svět... AI monster a NPC, rovnováha vzácných předmětů a měny, úplně všechno je řízeno hlukem programů pod vedením Cardinala. - Ale byla tu jedna věc, která se dala svěřit pouze lidem. Problémy vznikající v mentálním stavu hráčů; to bylo něco, co mohli vyřešit jen sami lidé... A z toho důvodu měly být připraveny desítky personálních členů.“

„GM...“ promluvil Kirito s povzdechem.

„Yui, v krátkosti, říkáš, že jsi herní mistr...? Zaměstnanec Argusu...?“

Poté, co zůstala několik vteřin potichu, Yui jemně zatřásla hlavou.

„...Když tvůrce Cardinala svěřili i starost o hráče systému, nechali běžet jistý program na testování. Používal rysy unikátní pro Nerve Gear, dopodrobna monitoroval pocity hráčů a ukazoval se u těch, kteří měli problémy, aby je vyslechl... «Mental Health - Counselling Program» [2], MHCP verze 1, kódové jméno «Yui». A to jsem já.“

Asuně vzal všechen ten šok dech. Nebyla schopná hned pochopit vše, co tu zrovna bylo řečeno.

„Program...? To myslíš AI...?“ zeptala se tichým hlasem. Yui přikývla, na tváři měla sklíčený úsměv.

„Abych utěšila hráče, bylo mi přidáno napodobení emocí. - Je to falešné, úplně vše... Dokonce i tyhle slzy... Omlouvám se, Asuno- san...“

Z očí Yui padaly velké slzy, měnily se v částečky světla a rozptýlily se. Asuna udělala jediný tlumený krok k Yui. Natáhla k ní ruku, ale Yui slabě zatřásla svou hlavou. Jako by - nebyla hodna, aby ji Asuna objala.

Asuna, která stále nedokázala věřit situaci, ze sebe dostala: „Ale... Ale ztráta tvých vzpomínek...? Může se něco takového stát AI...?“

„...Před dvěma lety... Den, kdy se oficiálně otevřel server...“

Yui sklonila svůj zrak a pokračovala s vysvětlením.

„I když ani já přesně nevím, co se stalo, Cardial mi předal neplánovaný příkaz. Naprostý zákaz zasahování mezi hráči... Neměla jsem povolení s nimi vytvořit nějaký hmatatelný kontakt, jen jsem neochotně pokračovala s monitorováním stavu mentálního zdraví hráčů.“

Asuna reagovala reflexivně; uhádla, že «neplánovaný příkaz» byl důsledkem manipulace, kterou provedlo jediné GM SAO, Kayaba Akihiko. Yui, která o něm nejspíš nic nevěděla, znovu pohnula svými rty, tvář měla zkroucenou smutkem.

„Ta situace - bylo to prostě nejhorší... V podstatě všichni hráči byli ovládnuti negativními emocemi, jako jsou strach, zoufalství a ve většině případů vztek; chvílemi tu byli i tací, kteří upadli do šílenství. Dál jsem se dívala do srdcí těchto lidí. Původně bych nebyla schopná se zastavit od toho, abych šla za těmi hráči, poslechla si jejich příběhy a urovnala jejich problémy... Ale z mé pozice nemělo cenu s nimi přijít do kontaktu. S tím rozporem pocitu povinnosti, ale zároveň nedostatkem autority k provedení, jsem byla postupně zaplavována chybami a porouchala se...“

Naspodu tichého podzemního labyrintu Yuiin jemný hlásek zurčel, třepotal se jako stříbrná nit. Asuna a Kirito si nemohli pomoct, jen pozorně poslouchali a nevydali ani hlásku.

„Jednoho dne, když jsem prováděla své obvyklé pozorování, jsem si všimla dvojice s mentálními parametry, které se hodně lišily od ostatních hráčů. Nikdy předtím jsem se nesetkala s takovými schématy mozku. Radost... Klid... Ale nejenom tyhle... Co je tohle za emoce, myslela jsem si a dál sledovala ty dva. Uvnitř mě rašily tajemné touhy, když jsem tajně sledovala jejich rozhovory a činy. Taková rutina neměla existovat, ale... Chtěla jsem být blíže těm dvěma... V důvěrném prostředí, chtěla jsem si promluvit přímo s nimi... S přáním být blíž, dokonce i jen o kousek, jsem každý den bloudila, zůstala v systémové konzole nejblíž ke hráčskému domovu, kde ten pár žil. Věřím, že jsem v tu dobu musela být značně poškozená...“

„A to je les na dvacátém druhém podlaží...?“

Yui mírně přikývla.

„Ano. Kirito-san, Asuno-san... Vždy jsem se chtěla... S vámi dvěma setkat... V tom lese, když jsem vás dva uviděla... Jsem byla neskutečně šťastná... Bylo to zvláštní; není možné, abych si něco takového myslela... Nejsem nic víc než jen program...“

Yui, které z očí přetékaly slzy, zavřela rtíky. Asuna byla zasažena nepopsatelnými pocity, pevně sevřela její ruku před svou hrudí.

„Yui-chan... Ty jsi vážně AI, že? Takže vlastně máš inteligenci, nebo ne...“ zašeptala. Yui trochu naklonila hlavu a odpověděla.

„Já... Nerozumím... Co přesně se mi to stalo...“

V tu chvíli, Kirito, který byl doposud potichu, udělal krok vpřed.

„Yui už není program řízený systémem. A tak můžeš vyjádřit svá vlastní přání.“

A pak promluvil jemným tónem: „Co si přeješ, Yui?“

„Já... Já chci...“

Yui přesvědčivě natáhla své tenké paže ke dvojici.

„Vždy být spolu... Tatínku... Maminko...!“

Ani si neotřela slzy stékající jí po tváři; Asuna doběhla k Yui, pevně chytila její malou postavu.

„Vždy budeme spolu, Yui-chan.“

Chvíli po té i Kirito obtočil své paže kolem Yui a Asuny.

„Aah... Yui je naše dítě. Pojďme domů. Budeme všichni žít spolu... Navždy...“

Nicméně - mezi Asuninými ňadry Yui jemně zatřásla hlavou.

„Eh...“

„Je... Příliš pozdě...“

Kirito se zmateně zeptal: „Proč to... Co je moc pozdě...“

„To, proč se mi vrátily vzpomínky... Je, že jsem se dotkla tohoto kamene.“

Yui se podívala do prostředka místnosti, svou malou rukou ukázala na černou kostku.

„Když mě předtím Asuna-san odstrčila do téhle bezpečné zóny, dotkla jsem se náhodou toho kamene a pochopila. Není to jen okrasný předmět... Je to konzole nainstalovaná zde pro případ, že by GM potřeboval náhlý přístup.“

Jako kdyby byl v Yuiiných slovech nějaký řád, několik čar světla se objevilo na černém kameni. Hned poté, se slabým pípavým zvukem, se na jeho povrchu vytvořila světle modrá holografická klávesnice.

„Věřím, že to boss monstrum z předtím tu byl umístěný, aby držel hráče pryč. Připojila jsem se k systému za použití této konzole a odstranila monstrum s vyvoláním «Rušiče Předmětů». V tu dobu zapůsobil program na opravu chyb Cardinala a moje poškozená schopnost jazyka byla obnovena, ale... Zároveň mě také našel Cardinal, ačkoliv jsem dosud byla nechána na pokoji. Právě teď jádrový systém skanuje můj program. Usoudí, že jsem neznámá jednotka a nejspíše budu vymazána. Už teď... Mi nezbývá moc času...“

„To... To je...“

„Dá se s tím něco udělat? Jestli se odsud teď dostaneme...“

Yui se jen rozpačitě usmála na slova dvojice. Po Yuiiných bílých tvářích znovu stékaly slzy.

„Tatínku, maminko, děkuji vám. Tohle bude naše rozloučení.“

„Ani náhodou! Něco takového nechci!!“ zakřičela zoufale Asuna.

„Tohle je teprve začátek!! Od teď, šťastně, všichni spolu... Budeme žít mírumilovně společně...“

„V té temnotě... Během toho dlouhého utrpení, které se zdálo být bez konce, byla existence tatínka a maminky mou jedinou útěchou.“

Yui se podívala přímo na Asunu. Slabé světlo začalo obklopovat její tělo.

„Yui, nechoď!“

Kirito chytl Yui za ruku. Yuiiny malé prstíky se něžně chytly Kiritových.

„Když jsem s tatínkem a maminkou, všichni se dokážou smát... Za to jsem byla vážně šťastná. Tohle je moje žádost; od teď taky... Místo mě... Pomozte všem... Dejte jim radost...“

Yuiiny černé vlasy a jednodílné šaty se začaly rozpadat na průhledné částečky světla, které se hned rozptylovaly, skoro jako ranní rosa. Yuiina usmívající se tvář se pomalu zprůsvitňovala. Její přítomnost mizela.

„Ne! Tihle nechci!! Jestli tu nebude Yui-chan, nebudu se moct smát!!“

Zakrytá rozšiřujícím se světlem, Yui se sladce usmála. Svou rukou pohladila Asunu po tváři, na krajíčku zmizení.

- Maminko, usmívej se...

Slabý hlas se ozýval v Asunině mysli, nesmírně oslnivé světlo se roztříštilo; a když vybledlo, v Asunině náruči nic nezbylo.

„Uváááááá!!“ neovladatelně zvýšila hlas. Asuna padla na kolena. Klečela na kamenném dláždění, brečela hlasitě jako dítě. Slzy padaly na zem, kapka po kapce, míchaly se spolu s částečky světla, které tam po Yui zůstaly, mizely.


Část čtvrtá[edit]

Jako kdyby byl chlad až do včerejšího dne jen lží se mírný vánek proháněl přes trávník. Možná přilákáni radovánkami, několik malých ptáčků se usadilo na větev stromu na zahradě, zdálo se, že se na lidi dívají s velikým zájmem.

Zahradní párty byla pořádána bez zájmu na ročním období na obrovském předním dvorku Sashina kostela, velký stůl z jídelny byl přesunut a dán sem. Jídlo se z velkého grilu vybíralo jako kouzlo, což v dětech vyvolalo velký řev radosti.

„Myšlenka, že něco tak chutného... Je v tomhle světě...“

Hlavní vůdce «Armády», který byl předchozí noc zachráněn, se zakousl do opékaného masa, ve kterém Asuna předvedla svůj talent, a promluvil s úžasem. Yulier vedle něj se na situaci dívala s úsměvem. Na první dojem působil jako rozvážná bojovnice, ale když byla vedle Thinkera, připomínala především mladou šťastnou manželku.

A co se Thinkera týče, i když včera nebylo moc času si jej pořádně prohlédnout, když teď seděl u stejného stolu, jeho postava vydávala auru jemnosti, nepříliš podobnou tomu, co byste očekávali od hlavy velké organizace.

S postavou jen o kousek vyšší než Asuna byl očividně menší než Yulier. Jeho jaksi podsadité tělo bylo oblečeno v jednoduchých šatech, neměl u sebe ani jedinou zbraň. Ani Yulier vedle něj dnes nebyla ve své uniformě Armády.

Thinker přijal víno, které mu Kirito nalil do sklenice a očividně ne poprvé se pevně uklonil.

„Asuno-san, Kirito-san. Jsme vám velice zavázáni. Jak vám jen mohu pomoci...“

„Ne, já jsem na druhou stranu zavázán «MMO Dnes»,“ odpověděl Kirito s úsměvem.

„To je nostalgické jméno.“

Na Thinkerově kulaté tváři se po zaslechnutí tohoto jména ukázal široký úsměv.

„V tu dobu, když se každý den něco aktualizovalo, jsem si myslel, že bych se ani neměl obtěžovat se stránkami s novinkami, ale když to porovnám si pozicí gildovního vůdce, bylo to rozhodně o něco lehčí. Taky by bylo lepší, kdybych tu vedl stánek s novinami, hm.“

Od stolu se ozval mírný smích.

„A no... Jak šly věci s «Armádou»...?“ ptala se Asuna. Thinkerův výraz se změnil.

„Kibaou a jeho přívrženci byli vyloučeni. Opravdu jsem to měl udělat už dříve... Já se svojí osobností jsem špatný v hádkách, a tak se situace jen zhoršovala... - Dokonce jsem i přemýšlel o rozpuštění Armády.“

Asuna a Kirito náhle otevřeli oči v překvapení.

„Musel... Jsi nad tím přemýšlet docela dost.“

„Armáda byla už moc velká... Rozbiju gildu a z toho vytvořím mnohem mírumilovnější organizaci pro vzájemnou pomoc, znovu. Rozpustit ji a celé to opustit by bylo přeci jen moc nezodpovědné.“

Yulier jemně držela Thinkerovu ruku a pokračovala místo něj: „- Věříme, že budeme roznášet přínosy Armády, které se doposud nahromadily, nejen mezi členy, ale rovnoměrně i mezi všemi obyvateli tohoto města. Zatím jsme způsobili tolik problémů... Sasho-san, opravdu se omlouváme.“

Yulier a Thinker se náhle hluboce uklonili; Sasha překvapeně ve svých brýlích zamrkala. Zoufale mávala rukama před svou tváří.

„Ne, to je až moc. Děti přece taky dostaly pomoc od dobrých lidí z Armády na pláních.“

Se Sashiným upřímným popřením se místo znovu naplnilo smíchem.

„No, nechme to být...“

Yulier naklonila hlavu ke straně: „Ta dívka ze včerejška, Yui-chan... Jak je jí...?“

Asunin pohled se setkal s Kiritovým, odpověděla s úsměvem.

„Yui se... Vrátila do svého domova...“

Mírně pohnula prstem pravé ruky ke své hrudi. Tam zářil tenký náhrdelník, který tam do včerejšího dne ještě nebyl. Na konci nádherného stříbrného řetízku visel přívěšek, také ze stříbra, uvnitř zářil velký čistý drahokam. Když se jemně otřela o šperk ve tvaru slzy, slabé teplo se šířilo konečky jejích prstů.


V tu dobu -

Poté, co byla Yui zahalena světlem a zmizela, Asuna klečela na kamenném dláždění a slzy jí bez ustání padaly dolů. Kirito vedle ní náhle zakřičel.

„Cardinale!!“

Pozvedl svou vlhkou tvář, díval se na strop místnosti a křičel.

„Jak se opovažuješ si myslet, že vždycky všechno... Půjde, jak chceš ty!!“

Pevně se sebral, nenadále skočil k černé konzoli uprostřed místnosti. Zručně udeřil do holografické klávesnice, která tam stále ještě byla. Na okamžik její překvapení přehlušila smutek. Asuna zakřičela, zatímco se na něj dívala s údivem: „Ki-Kirito-kun... Co to...!?“

„Jestli pořád... Jestli je to pořád teď, možná se dostanu do systému s účtem GM...“

Dál při svém mumlání bouchal do klávesnice, před jeho očima se objevilo s pípnutím velké okno. Záře z písmen, která se náhle objevovala, ozářila celou místnost. Zatímco se na něj Asuna ohromeně dívala, Kirito úspěšně vložil několik příkazů. Objevilo se okno s malou čárou postupu, a ve chvíli, kdy se vodorovná čára dostala až do úplného konce -

Celá konzole vytvořená z černé skály náhle modrobíle zazářila, a hned poté byl Kirito odhozen s výbušným zvukem.

„Ki-Kirito-kun!!“ zpanikařila, sunula se k němu, ležel na zemi.

Zatřásl hlavou, když zvedal horní část svého těla. Kirito se ve svém ztrhaném výrazu slabě usmál; otočil se směrem k Asuně a natáhl svou zavřenou pravou ruku. Nechápala, co se děje, ale následovala jeho příkladu, i ona napřáhla ruku.

Co spadlo z Kiritovy dlaně do Asuniny, byl velký krystal vytvořený ve tvaru slzy. Uprostřed propracované fazety kameny, buch, buch, blikalo bílé světlo.

„T-tohle je...?“

„...Než byla odstřihnuta základní autorizace zaktivována Yui, zoufale jsem se snažil odpojit zdroj programu Yui od systému, a přetvořit ho v předmět... A takhle je tu Yuiino srdce...“

Poté, co to řekl, spadl Kirito na zem, jako kdyby mu došla veškerá energie, a zavřel oči.

„Yui-chan... Ty jsi... Tady, co... Moje... Yui-chan...“

Znovu jí začaly stékat slzy, bez konce. Uvnitř rozmazaného světla, jako kdyby to měla být odpověď pro Asunu, z prostředku krystalu, se to se silným zabušením zatřpytilo.


Neochotně zamávali Sashe, Yulier, Thinkerovi a dětem. Studený vítr, smíchaný s vůní lesa, přivítal Asunu a Kirita, když se vrátili z teleportační brány na dvaadvacáté podlaží. I když to byl jen třídenní výlet, zdálo se to být mnohem delší. Asuna se zhluboka nadechla.

Jak obrovský svět -

Asuna znovu myslela na tenhle tajemný vznášející se svět. Na každou z těch nesčetně vrstev, na lidi, které tu žili, prožívali své dny se slzami a smíchem. Ne, pro tyhle lidi byly mnohem častější bolestivé příhody. Ale i tak všichni dál bojovali své vlastní bitvy, den za dnem.

Místo, kde bych měla být...

Asuna se podívala na cestu vedoucí k jejich domovu a pak nahoru, na základ podlaží nad nimi.

- Vraťme se na přední linie, pomyslela si náhle.

V blízké budoucnosti nebudu moct dělat nic jiného, než znovu vzít svůj meč a vrátit se na moje vlastní bojiště. Nevím, jak dlouho to ještě zabere, ale budu bojovat, dokud tento svět neskončí, aby se znovu mohli všichni skutečně smát. Všem přinést štěstí - to si Yui přála.

„Hele, Kirito-kun.“

„Hmm?“

„Jestli bude hra vyčištěna a tenhle svět zmizí, co se stane Yui-chan?“

„Ááh... No, možná trochu zvětší svoji kapacitu. Přeměnil jsem ji na část enviromentálních dat pro program klienta a uložil jsem ji v místní paměti svého Nerve Gearu. Na druhou stranu bude možná dost těžké ji jako Yui rozbalit... Ale nějak by to být možné mělo.“

„Chápu.“

Asuna se otočila a pevně objala Kirita.

„No dobře, tak se určitě setkáme s Yui-chan na druhé straně. Naše úplně první dítě.“

„Jo. Rozhodně.“

Asuna se podívala dolů na svítící krystal mezi hrudníky dvojice. Maminko, dej do toho vše... Jako kdyby slyšela slabý hlas hluboko ve svých uších.


(Konec)


Poznámky[edit]

  1. The Fatal-scythe - Osudová kosa
  2. Mental Health - Counselling Program - Mentální zdraví - Program poradenství
Zpět ke Kapitole druhé Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole čtvrté