Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 3 Chapter 1

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Kapitola první[edit]

Katon, koton.

Jednoduché dřevěné houpací křeslo vydávalo jemné zvuky, když se houpalo tam a zpět na verandě.

Měkké sluneční světlo pozdního podzimu dopadalo skrz vrcholky cypřišů. Lehký vánek se něžně proháněl přes povrch vzdáleného jezera.

Její tváře ležely na mé hrudi, mírně dýchala a spala.

Ten čas zaplněný zlatým klidem dál plynul.

Katon, koton.

Houpal jsem křeslo a jemně hladil dívčiny vlasy kaštanové barvy. I když už spala, na jejích rtech se objevil slabý úsměv.

Několik skřítků si hrálo na předním trávníku. Dušené hovězí v kuchyni slyšitelně vřelo. Přál jsem si, aby tento příjemný svět, v malém domku uprostřed srdce lesu, pokračoval navždy. Ale věděl jsem, že to je nemožné přání.

Katon, koton.

Nohy křesla dál vydávaly zvuky, z písku času vypadlo jedno další zrníčko.

Pokusil jsem se přisunout si dívku blíže k mé hrudi, jako kdybych odporoval osudu.

Ale moje ruce objaly jen vzduch.

Rychle jsem otevřel vylekané oči. Její tělo, které se jen před vteřinou opíralo o mé, zcela zmizelo. Vstal jsem z křesla a rozhlédl se.

Jako padající opona na jevišti se barva západu slunce stále potemňovala. Plíživá tma zabarvovala celý les do černé.

Postavil jsem se v ledovém zimním větru a zavolal její jméno.

Nedostal jsem žádnou odpověď. Ani na předním trávníku, kde si hráli skřítci, ani v kuchyni - její postava už tu nikde nebyla.

Než jsem si to uvědomil, celý dům byl obklopen temnotou. Nábytek domu a zdi se začaly rozpadat a mizely, jako kdyby byly jen z papíru. Jenom houpací křeslo a já jsme zůstali za tou vší temnotou. I když nikdo na křesle neseděl, dál se houpalo tam a zpět, beze změny.

Katon, koton.

Katon, koton.

Zavřel jsem oči, zacpal si uši a nashromáždil veškerou svou sílu, abych zavolal její jméno.


Moje oči se rychle otevřely při tom jasném a hlasitém hlasu. Už jsem ani nevěděl, jestli jsem křičel jen ve snu, nebo jsem ji volal i ve skutečnosti.

Ležel jsem na posteli, zavřel oči a toužil se vrátit zpět na začátek mého snu. Ale brzy jsem se vzdal a po chvíli znovu pomalu oči otevřel.

Do mého zorného pole vstoupily místo bílých panelů nemocniční zdi úzká dřevěná prkna. Ležel jsem na měkké matraci na bavlněných přikrývkách místo na gelovém materiálu.

Tohle byl můj - Kirigayův Kazutův pokoj ve skutečném světě.

Zvedl jsem horní část svého těla a podíval se po svém okolí. Pokoj o šesti tatami podložkách[1] měl nezvyklou podlahu z přírodního dřeva. Jen tři kousky nábytku se nacházely v pokoji; pevný disk počítače, router a postel, na které jsem seděl.

Staře vypadající helma byla umístěna uprostřed svisle postavených routerů.

Její jméno bylo «Nerve Gear», FullDive model VR rozhraní, který mě dva roky věznil ve virtuální realitě. Po dlouhém s těžkém boji jsem byl konečně vysvobozen z přístroje a konečně jsem mohl vidět, cítil a dotýkat se skutečného světa.

Ano, vrátil jsem se.

Ale dívka, která se oháněla svým mečem a naplnila sebou mé srdce, byla...

Bolest náhle přepadla mou hruď, odvrátil jsem pohled od Nerve Gearu a postavil se. Podíval jsem se do zrcadla visícího na zdi. Vestavěný elektroluminiscenční panel jasně ukazoval nynější datum a čas.

Neděle, 19. ledna 2025. 7:15

Uběhly už dva měsíce od chvíle, kdy jsem se vrátil do skutečného světa, ale stále jsem si nedokázal zvyknout na svůj vzhled. I když šermíř Kirito a současný Kirigaya Kazuto měli mít stejný vzhled, stále jsem musel přibrat na váze, kostnaté tělo pod mým tričkem bylo výjimečně křehké.

Náhle jsem si všiml dvou cestiček zářících slz na tváři v zrcadle a setřel je pravou rukou.

„Změnil jsem se na uplakánka... Asuno,“ zamumlal jsem a přešel k velkému oknu na jižní straně pokoje. Oběma rukama jsem roztáhl záclony a do očí bijící světlo zimního rána obarvilo vnitřek mého pokoje do bledě žluté.


* * *


Kirigaya Suguha byla opravdu šťastná, když šla přes led na dvorku a pak zrychlila.

Sníh, který padal před dvěma dny, se stále ještě zcela nerozpustil a ranní vzduch poloviny ledna byl výjimečně chladný.

Zastavila se na kraji jezírka, které bylo pokryto tenkou vrstvou ledu, a opřela shinai[2] v pravé ruce o kmen nedaleké černé borovice. Aby ze svého těla vypudila přetrvávající ospalost, několikrát se zhluboka nadechla a položila obě dlaně na kolena, začala s protahovacími cviky.

Její svaly, které se ještě musely zcela probudit, se pomalu uvolňovaly. Napřed kolena, pak cítila škrábavý pocit, jak krev kolovala jejími lýtkovými kostmi a kotníky.

Suguha se protáhla tak, že se dotýkala rukama země, přičemž pozvolna ohýbala záda - dokud se náhle nezastavila. Hladký led na jezírku odrážel zpět její vzhled.

Krátké vlasy, zastřižené nad obočím a v rovině s rameny, byly černé s nádechem modré. Její obočí mělo tu stejnou barvu černého inkoustu a bylo velice tlusté, pod ním se nacházely dvě oči s neústupným duchem. Její odraz měl poměrně chlapecký vzhled. Tradiční bílé dōgi a dlouhé černé hakama, které měla na sobě, to jen zvýrazňovaly. [3]

―― Přesně jak jsem si myslela... Prostě nepřipomínám... Svého Onii-chan...

To byla myšlenka, kterou měla poslední dny v mysli. Myslela si to pokaždé, když viděla svou vlastní tvář při vstupu do koupelny. Ne, že by se jí vlastní vzhled nelíbil; především se o to nikdy moc nestarala. Ale od doby, kdy se její bratr Kazuto vrátil do tohoto domu, její mysl stále podvědomě vše srovnávala.

――Nemá to cenu, ať už na to myslím jakkoliv hodně.

Suguha zatřásla svou tvrdohlavou hlavou a pokračovala s protahováním.

Poté, co se rozcvičila, zvedla shinai, který nechala opřený o černou borovici. Pevně jej uchopila, cítila známý pocit v dlani díky dlouhému používání; pak narovnala svá záda a zaujala středový postoj.

Zhluboka se nadechla, zatímco dál udržovala svůj postoj - pak náhle, se zostřenou energií, zaútočila přímo dopředu shinaiem. Její ostrý pohyb jako by prořízl ranní vzduch, což vyděsilo mnoho vrabců a ti vyletěli z horní větve.

Rodinný dům Kirigayů byl starý japonský dům, který přetrvával spolu se zastaralými ulicemi jižní Saitamy. Žilo tu celé širší příbuzenstvo, stejně jako Suguhin dědeček, který před čtyřmi lety zemřel; byl velice přísný a staromódní.

Mnoho let sloužil u policejních sil a během svého mládí byl známý provozovatel kenda. Doufal, že jeho jediný syn, Suguhin otec, bude pokračovat v jeho šlépějích cesty kenda. Její otec cvičil se shinai až do konce střední školy, ale pak se jej snadno vzdal, aby mohl studovat v Americe a nakonec našel zaměstnání v zahraniční firmě finanční bezpečnosti. Poté, co byl přidělen na japonskou pobočku, potkal a oženil se se Suguhinou matkou Midori, ale dál pokračoval ve své životní rutině cestování přes Tichý oceán. V tu dobu přesměroval Suguhin dědeček svou vášeň na ni a o rok staršího Kazuta.

Suguha a její bratr tak museli vstoupit do blízkého doja kenda během prvního stupně. Ale díky vlivu její matky, šéfredaktorky časopisu o počítačích, její bratr miloval klávesnici mnohem víc než shinai a po dvou letech dojo opustil. Ale Suguha nebyla jako její bratr. Ke kendu si vytvořila blízký vztah a dál se ráda chopila svého shinaie i poté, co její dědeček zemřel.

Suguze teď bylo patnáct let. Minulý rok se dostala na soutěžích pro druhý stupeň tak daleko, že byla jednou z nejlepších v zemi. Během jara dostala pozvánku na jednu z nejznámějších středních škol v prefektuře.

Ale――

V minulosti nikdy neztratila svou cestu zpět. Vážně měla ráda kendo: nejen, že se to setkalo s očekáváním těch kolem ní, ale také ji činilo velice šťastnou.

Ovšem před dvěma lety, když se její bratr zapojil do incidentu, který otřásl celým Japonskem, v jejím srdci se zrodil zmatek. Dalo by se říci, že hluboce litovala. Od doby, kdy se její bratr vzdal kenda, jí bylo tehdy sedm let, se mezi nimi vytvořila velká mezera, a Suguha velice litovala, že se nikdy nepokusila ji zmenšit.

Bratr, který zavrhl shinai, strávil každý den ponořený do počítačů, jako kdyby se snažil uhasit svou zbývající žízeň. Sestavil přístroj z částí a pak pomáhal své matce jej naprogramovat, když byl teprve na prvním stupni. Pro Suguhu byly věci, o kterých mluvil, jako cizí jazyk.

Samozřejmě, že na škole měla Suguha i hodiny o užívání počítače, a jeden malý měla ve svém pokoji. Ale její znalost počítačů se omezovala jen na posílání emailů a prohlížení webových stránek; bylo nemožné, aby pochopila svět, ve kterém žil její bratr. To platilo především pro internetové RPG hry, na kterých byl její bratr závislý, vůči nimž vždy cítila odpor. Od té doby nasazovala falešnou masku, ale zjistila, že je nemožné se přiblížit k lidem, kteří také komunikují s falešnou maskou.

Už od dětství měli Suguha s jejím bratrem vztah, kdy si byli tak blízcí jako nejlepší přátelé. Ale když její bratr odešel do zcela odlišného světa, Suguha pohřbila svou samotu tak, že se zcela oddala kendu. Vzdálenost mezi nimi se dál zvětšovala, jejich denní rozhovory postupně mizely; než si to Suguha uvědomila, jejich vztah se změnil na stěží obyčejný.

Ale popravdě, Suguha se neustále cítila opuštěná. Chtěla více mluvit se svým bratrem. Chtěla rozumět jeho světu, chtěla, aby se její bratr chodil dívat na její soutěže.

Ale pak, když už chtěla vyjádřit tyto pocity, nastal ten incident.

Incident podobný noční můře se jménem “SWORD ART ONLINE“. Deset tisíc mladých z celého Japonska bylo uzavřeno v elektronické kleci a upadlo do hlubokého spánku.

Její bratr byl přidělen do hlavní nemocnice v Saitamě. Pak, když ho šla Suguha poprvé navštívit...

Když viděla svého bratra v kómatu, připoutaného k posteli s mnoha kabely a skrytého tou děsivou helmou, Suguha propukla v pláč. To bylo poprvé od jejího narození, kdy plakala. Prostě se chytla svého bratra a hlasitě brečela.

Možná už s ním nikdy nebude moct mluvit. Proč se nepokusila snížit vzdálenost mezi nimi už dříve? Nemohlo to být přece tak těžké; mělo to pro ni být možné.

Pak začala vážně přehodnocovat, jestli má pokračovat v tréninku kenda a jaké jsou její opravdové pocity. Ale byla ztracená natolik, že nedokázala najít odpověď. Během jejího čtrnáctého a patnáctého roku, kdy nemohla vidět svého bratra, vstoupila Suguha na střední školu podle doporučení ostatních, ale jestli se měla i nadále ubírat touto cestou... Tato pochyba z jejího srdce ne a ne zmizet.

Kdyby se její bratr vrátil, pak by s ním určitě hodně mluvila. Zbavila by se všeho toho zmatení a nejistoty a upřímně mu řekla své myšlenky. Pak, před dvěma měsíci, poté, co se Suguha rozhodla, se stal zázrak. Její bratr zlomil kletbu pomocí vlastních sil a vrátil se.

――Už jen tím se vztah s jejím bratrem dramaticky změnil. Suguha od své matky Midori přímo slyšela, že Kazuto není její bratr, ale ve skutečnosti bratranec.

Její otec Minetaka byl jedináček, ale matka Midori měla starší sestru, která už před nějakou dobou zemřela; o tom Suguha nevěděla. A tak, když Suguha zjistila, že Kazuto je dítě sestry její matky, byla zmatená a nebyla si jistá, jaký vztah by mezi sebou měli mít. Měli by být vzdálenější? Zůstat stejní? Neměla nejmenší ponětí, jak se vyjádřit v tomto vztahu.

...Jo. Je tu jedna věc, která se nezmění...

Suguha nad tím vším přemýšlela, když tvrdě mávla svým shinaiem, jako kdyby chtěla přeříznout vlastní myšlenkové pochody. Bylo to příliš děsivé, dál nad tím přemýšlet, a tak začala trénovat se shinaiem, aby přesměrovala svou pozornost jinam.

Když skončila potřebný počet setů, úhel dopadajícího světla z ranního slunce se výrazně změnil. Otřela si pot z čela, sklonila shinai, otočila se směrem k domu...

„Ah...“ když se podívala k domu, Suguha náhle ztuhla v uprostřed kroku.

Nevšimla si, že Kazuto, který měl na sobě svetr a seděl na verandě, se díval jejím směrem. Když se jejich oči setkaly, usmál se a řekl: „Dobré ráno.“

Přitom hodil jejím směrem malou lahev s vodou, kterou předtím držel v levé ruce. Suguha ji pravou rukou chytila a pak odpověděla: „D-dobré ráno... Vážně, jestli ses díval, měl jsi něco říct.“

„Ale vypadalo to, že se vážně soustředíš.“

„Ani ne, vždycky jsem takhle.“

Suguha byla ve skutečnosti šťastná, že spolu mohli mluvit během těch dvou měsíců takhle přirozeně. Vybrala si místo po Kazutově pravici, které bylo jen kousíček od něj, a pak se posadila. Shinai položila vedle, otevřela lahev a přiložila ji k ústům; studená voda pronikala jejím horkým tělem a osvěžovala ji.

„Vidím, že sis to celou tu dobu nechala...“

Kazuto zvedl Suguhin shinai a trochu s ním pravou rukou ze sedu mávl. Pak naklonil hlavu ke straně a: „Tak lehký...“

„Co?“

Suguha oddálila lahev od úst a podívala se na Kazuta.

„Je to z opravdového bambusu, takže je celkem těžký. Asi o padesát gramů těžší než ty vyrobené z uhlíku.“

„Aha, uh uhuh. To... Je stěží, než co jsem cítil... Ale když to porovnám...“

Kazuto náhle vyrval lahev z Suguhiných rukou a rychle vypil všechnu zbývající vodu.

Sword Art Online Vol 03 - 029.jpg

„Ah...“

Suguhina tvář se začala červenat, aniž by nad tím vůbec přemýšlela. Našpulila rty a nešťastně řekl: „S-s čím se to snažíš porovnat?“

Kazuto položil prázdnou lahev na verandu a bez odpovědi se postavil.

„Hele, chceš si se mou udělat cvičný boj?“

Ohromená Suguha se dívala přímo do Kazutovy tváře.

„To jako... Souboj?“

„Ano,“ přikývl Kazuto, jako kdyby to bylo normální, i když se o kendo vůbec nezajímal.

„A co chrániče...?“

„Hmmm, nejspíš nevadí, když je nebudeme mít... Ale bylo by zlé, kdyby se Suguha zranila. Myslím, že dědečkovy chrániče tu ještě někde jsou, tak pojďme do dojo.“

„Óóóó,“ Suguha zcela zapomněla na své předchozí váhání a přemýšlela, proč by náhle něco takového říkal. Pak se usmála a promluvila: „Nejsi nějak sebevědomej? Snažit se o souboj s někým, kdo byl v národním čtvrtfinále? Kromě toho...“

Její výraz tváře se pak změnil.

„Je tvoje tělo v pořádku...? Neměl bys být lehkovážný...“

„Hehe, ukážu ti výsledky každodenního rehabilitačního tréninku v tělocvičně,“ zasmál se Kazuto a svižně se rozešel k zadní části domu. Suguha ho rychle následovala.

Dům Kirigayů byl poměrně prostorný, dojo se nacházelo na východ od pokoje její matky. Podle dědečkovy poslední vůle jej nestrhli, a tak tam Suguha denně trénovala, důkladně o něj pečovala a nechávala si tam veškeré vybavení.

Ti dva vstoupili do doja bosí, uklonili se jeden druhému a pak se postupně začali připravovat. Naštěstí měl dědeček téměř stejnou postavu jako Kazuto; chrániče, které našli, byly staré, ale sedly mu. Ve stejnou chvíli si uvázali i řemínky helem. Pak oba přešli do středu doja a ještě jednou se jeden druhému uklonili.

Suguha se pomalu vzpřímila ze své skrčené polohy, pevně uchopila svůj oblíbený shinai a zaujala středový postoj. Mezitím Kazuto -

„C-co je to, Onii-chan?“ vyhrkla bez rozmýšlení Suguha, když uviděla Kazutův postoj. Dal se popsat jen jako zvláštní. Jeho levé chodidlo bylo o polovinu těla před ním, pas měl snížený a shinai v pravé ruce držel dolů, špička se téměř dotýkala podlahy. Zdálo se, jako kdyby se levá dlaň dotýkala jílce jen kvůli tomu, jak to vypadalo.

„Kdyby tu byl rozhodčí, úplně by ho to naštvalo.“

„V pořádku, tohle je můj styl s mečem.“

Suguha se zhluboka nadechla a znovu si připravila svůj postoj. Kazuto ještě více rozšířil vzdálenost mezi svým chodidlem a snížil své těžiště.

Suguha přemýšlela o tom, že vyrazí s dostatečnou silou, aby přímo přistála a silně udeřila svého nepřítele. Ale Kazutův zvláštní postoj ji znejistil. I když měl několik míst, kam by jej mohla snadno udeřit, neměla pocit, že by toho dokázala snadno využít. Takový postoj jako kdyby byl výsledkem mnohaletých zkušeností -

Ale to přece nebylo možné. Kazuto trénoval se shinaiem jen dva roky, to mu bylo sedm a osm let. Během té doby se mohl naučit jen úplné základy.

Jako kdyby si všiml Suguhina zmatení se Kazuto začal náhle pohybovat. Vyrazil v nízkém úhlu, jako by klouzal, a shinai vyrazil nahoru z jeho dolní pravé strany. Nebyla to rychlost, která by překvapila, ale ten překvapivý útok donutil Suguhu hýbat se podle reflexů. A když se její pravé chodidlo nadzvedlo,

„Kote!!“[4]

Suguha mávla dolů na Kazutovo levé předloktí. Načasování mělo být dokonalé, ale její úder proťal jen vzduch.

Byl to neuvěřitelný výhyb. Kazuto pustil levou ruku z jílce a přitáhl si jej blíž ke svému tělu. Bylo něco takového vůbec možné? Zaměřil se na Suguhu, která byla zaražená překvapením, shinai držený jen Kazutovou pravou rukou se k ní přiblížil. Zmatená se mu snažila zoufale vyhnout.

Ve chvíli, kdy si ti dva vyměnili pozice, se k sobě znovu otočili tvářemi a byli potichu, Suguhino vědomí se zcela změnilo. Příjemné napětí prostoupilo celé její tělo, skoro jako by jí vřela krev. Tentokrát bylo na Suguze, aby zaútočila. Její silná stránka, úder předloktím -

Ale i tentokrát se Kazuto jasně vyhnul. Natáhl ruce dozadu, stočil tělo a nechal Suguhin shinai proklouznout kolem jen o mezeru silnou jako papír. Suguha byla ohromená. Její rychlé údery byly vychvalované i v klubu a nevzpomínala si, že by se někdo dokázal vyhnout všem jejím po sobě jdoucím útokům.

Zvážněla a započala divoké útoky. Neustále pohybovala špičkou shinaie, její údery byly rychlejší, než jak by někdo dokázal vůbec dýchat. Ale Kazuto se dál vyhýbal a vyhýbal. Ten neúnavný pohyb jeho očí, skoro jako by už zcela pochopil pohyby Suguhina shinaie.

Podrážděná Suguha násilně zkrátila vzdálenost mezi nimi a zaklesla svůj shinai do Kazutového. Proti Suguhiným dobře vycvičeným nohám a tělu Kazuto vrávoral pod ohromujícím tlakem. Nenechala ho uniknout, Suguha využila tu chvíli, aby vypálila poslední úder přímo na Kazutovu hlavu.

„Men!!“[5]

,Ah,' Suguha si to konečně uvědomila, jen o chviličku později. Nedržela se se svými útoky zpátky a divoce narazila do kovové mřížky na Kazutově ochrané helmě. Bašíín! Zvuk o vysoké frekvenci se rozezněl dojem.


Kazuto udělal ještě několik vrávoravých kroků vzad, než konečně zastavil.

„J-jsi v pořádku, Onii-chan!?“ zeptala se Suguha zoufale. Kazuto lehce zamával levou rukou, aby ukázal, že mu nic není.

„...Ach, prohrál jsem. Sugu je vážně silná; Heathcliff se s tebou vůbec nemůže měřit.“

„...Vážně jsi v pořádku...?“

„Jo. Zápas skončil.“

Poté udělal Kazuto několik kroků zpět a zkusil několik ještě silnějších pohybů. Zamával shinaiem ve své pravé ruce doleva a doprava, pak si ho s „hijunhijun“ zvukem dal k zádům. Naroval záda a poškrábal si hlavu pod maskou levou rukou, což vydalo křupavý zvuk. To všechno dělalo Suguze starosti.

„Ah, trefila jsem tě do hlavy, tak...“

„N-ne!! Je to jen starý zvyk...“

Uklonili se jeden druhému. Kazuto si sedl na zem ve formální pozici a začal si rozvazovat tkaničky na svých chráničích.

Ti dva společně odešli z doja, vydali se do umývárny a smyli si pot z tváří. Původně si chtěla jen tak trochu zablbnout; nikdy by nečekala, že se to náhle vyvrbí do něčeho vážného a celé její tělo bude mít pocit přehřátí.

„Ale i tak jsem byla vážně překvapená. Onii-chan, kdy jsi cvičil?“

„Eh, ten můj útočný vzor... Vypadá to, že skilly s mečem se nedají zvládnout bez podpory systému,“ zamumlal znovu Kazuto něco, co vůbec nedávalo smysl.

„Ale vážně to byla zábava. Možná bych měl znovu zkusit kendo...“

„Vážně!? Vážně!?“ Suguha byla náhle energetická, na tváři se jí ukázal široký úsměv, jak se z něj snažila vymanit odpověď.

„Sugu, učila bys mě?“

„S, samozřejmě! Určitě spolu budeme zase trénovat!“

„Ale musíme počkat, až se mi uzdraví svaly,“ přikývl Kazuto a Suguha se nadšeně usmála. Myšlenka, že by spolu zase trénovali kendo, ji činila natolik šťastnou, že se jí do očí hnaly slzy.

„Hele... Onii-chan... Já...“

I když Suguha nerozuměla, proč se Kazuto začal znovu náhle zajímat o kendo, byla i tak opravdu šťastná a chtěla mu také říct o svém novém zájmu. Ale rychle se rozmyslela a spolkla slova, která chtěla říct.

„Hm?“

„Err, myslím, že to zatím bude tajemství.“

„Co to má být!?“

Oba si vysušili tváře a vrátili se zadními dveřmi zpět do hlavního domu. Její matka Midori vždy ráno pracovala, a tak se Suguha s Kazutem střídali v přípravě snídaní.

„Vysprchuju se, Onii-chan, máš pro dnešek nějaké plány?“

„Ach... Dneska, jdu... Jdu do nemocnice...“

„...“

Suguhina dobrá nálada náhle zmizela, když slyšela jeho tichou odpověď.

„Chápu, jdeš navštívit tu osobu.“

„Ach... To je jediná věc, kterou teď můžu udělat.“


Ten člověk mu byl v tom druhém světě nejdůležitější, a tohle Suguha slyšela přímo od něj před měsícem. V tu dobu byla Suguha v Kazutově pokoji; ti dva seděli vedle sebe, Kazuto držel hrnek kafe, když vysvětloval všechny podrobnosti. Suguha z předtím by nikdy nevěřila, že je možné se zamilovat ve virtuálním světě. Ale teď tak nějak rozuměla. Kromě toho - kdykoliv Kazuto mluvil o té osobě, vždy měl v očích slzy.

Kazuto řekl, že spolu byli až do poslední chvíle. Ti dva se rozhodně měli vrátit do skutečného světa společně. Ale zatímco Kazutovo vědomí se probralo, ta osoba jen dál spala. Nic se nestalo - nebo se možná něco stalo a nikdo o tom nic nevěděl. Od té doby, pokud měl čas, šel Kazuto na návštěvu do nemocnice každé tři dny, aby tu osobu viděl.

Suguha to mohla jasně vidět. Kazuta, jak sedí vedle té spící osoby, drží její ruku, stejně jako ona držela kdysi jeho, bez únavy ji volá. Jakmile si představila tu scénu, v jejím srdci se objevil pocit, který se nedal popsat. Její hruď se bolestivě stáhla, každý nádech byl těžký. Oběma rukama se pevně objala a sedla si přímo tam, kde byla.

Chtěla, aby se Kazuto dál smál. Od kdy se vrátil z toho světa, byl mnohem otevřenější než předtím. Začal víc mluvit se Suguhou. Dokonce byl i mírnější a už nežádal žádné nerozumné věci. Skoro jako kdyby se vrátili do svých dětských dnů. A tak si uvědomila, jak důležitá ta osoba je, když uviděla bratrovy slzy. Až se začala sama přesvědčovat.

――Ale, já, já už si to uvědomila...

Kazuto zavřel oči, aby zavzpomínal na tu osobu. Suguha měla pocit, že její srdce nepřestane bolest, jak se zoufale snažila ukrýt další pocit.

Dívala se, jak Kazuto nalévá mléko do sklenice na stole a pije jej. Zašeptala sama sobě, svému srdci.

――Víš, Onii-chan. Já, já už vím.

Dřívější sourozenci se teď stali bratrancem a sestřenicí; i když Suguha nerozuměla, jak to takhle dopadlo.

Ale něco se změnilo. I když nad tím dosud příliš nepřemýšlela, malé tajemství se třepotalo v jejím srdci.

Možná, že má ráda Onii-chan; ale pokud to tak je, pak je to nejspíš v pořádku.


* * *


Po koupeli jsem se převlékl a odjel na kole, které jsem si koupil teprve před měsícem. Na kole bylo 15 kilometrů do mého cíle docela dost, ale takové břímě bylo tak akorát pro moje stále se zotavující já.

Má cesta mě zavedla do nedávno postavené nemocnice na okraji města Tokorozawa, v prefektuře Saitama.

Vrchní oddělení nemocnice, tam tiše ležela.

Před dvěma měsíci, na sedmdesátém pátém podlaží «Aincradu» jsem porazil konečného bosse «Svatý meč» Heathcliffa, a tím jsem dokončil smrtící hru. Poté jsem se vzbudil v nemocničním pokoji. Vrátil jsem se tedy do skutečného světa.

Ale ona, má partnerka a má nejdůležitější osoba, Asuna «Záblesk», se nevrátila.

Nebylo moc těžké o ní něco zjistit. Po navrácení vědomí v tokijské nemocnici jsem opustil nemocniční pokoj, potuloval se nejistými kroky a brzy mě našly sestřičky, které mě dovedly zpět. O několik desítek minut později mě přispěchal navštívit jediný muž, popadal dech. Tvrdil, že je zástupce «Ministerstva vnitřních záležitostí - divize protiopatření SAO».

Ta organizace s velkolepým jménem se zřejmě vytvořila hned po vypuknutí incidentu SAO, ale během těch dvou let nemohla nic udělat. Ale to bylo nevyhnutelné. Kdyby neopatrně zacházeli se serverem, bez ukončení ochranného programu vytvořeného programátorem Kayabou Akihikem, strůjcem tohoto incidentu, mohlo by to zničit mozky deseti tisíc lidí. Nikdo nechtěl nést takovou zodpovědnost.

Přeskupili se, vytvořili přípravy na lepší sledování statusu obětí ležících v nemocnicích. Jejich jediná naděje - tenké světlo, ale ohromný požadavek - byl průzkum informací o hráčích přes data serveru.

Tak začali sledovat můj postup na předních liniích, vzali do úvah můj level, pozici a roli jako nezbytného hráče v «Osvobozovací skupině» snažící se dokončit Sword Art Online. A tak, když se hráči SAO probudili po celé zemi, agenti Ministerstva spěchali do mého pokoje, doufali, že lépe pochopí, co se právě stalo.

Odhalil jsem své podmínky vládnímu úředníkovi s černými obroučkami, který vešel do mého zorného pole. Řeknu jim vše, co vím. Výměnou mi řeknou oni to, co chci vědět.

Věc, kterou jsem toužil znát, se samozřejmě týkala Asuny. Po několika minutách telefonování se obrýlený muž otočil a promluvil, na tváři jasné zmatení: „Yuuki Asuna byla přidělena do jiného zdravotního ústavu v Tokorozawě. Ale neprobudila se ... a nejenom ona, tři sta dalších po celé zemi se ještě musí probudit.“


Napřed si mysleli, že to byl jen výsledek lagu, který se na serveru objevil. Ale hodiny se přeměnily v dny a Asuna a ostatní se stále ještě měli probudit.

Tak či onak, stále nezvěstný Akihiko Kayaba způsoboval velké nepokoje po celém světě, ale v mém úhlu pohledu to bylo naopak. Stále jsem si pamatoval zničení Aincradu, zahaleném v červeném západu slunce.

Rozhodně to řekl. Že propustí všechny přeživší hráče. Navíc, tehdy už neměl žádný důvod lhát. Rozhodně zmizel spolu s tím světem, tomu jsem věřil z celého srdce.

Ale ať už to byla neočekávaná nehoda nebo to souviselo s něčí vůlí, SAO server, který měl být zcela přeformátovaný/resetovaný dál pracoval. Asunin Nerve Gear nebyl výjimkou, držel její duši ve svých hloubkách. Co se dělo hluboko uvnitř, o tom jsem neměl ponětí, ale kdybych...kdybych...kdybych se vrátil do toho světa ještě jednou-

Kdyby Suguha věděla, co jsem tehdy udělal, byla by vzteky bez sebe. Bez zanechání vzkazu jsem vešel do svého pokoje, nasadil si Nerve Gear a spustil klienta SAO. Zcela jistě se mi ale před očima chladně objevila chybová zpráva, «Chyba: Nelze se připojit k serveru».

Jakmile se má rehabilitace skončila, svoboda mých pohybů se obnovila a od té doby jsem pravidelně navštěvoval Asunu.

Byly to výjimečně těžké časy. Pocit, že něco důležitějšího než cokoliv jiného mi bylo bezdůvodně sebráno, byl bolestivější než jakékoliv fyzické nebo psychické zranění. A ještě víc mému momentálnímu já, jako dítěti bezmocnému.


Pokračoval jsem ve své čtyřicetiminutové cestě, pomalým tempem jsem šlapal, vybočil jsem z hlavní silnice a dostal se na větrnou, pahorkovitou cestu. Brzy se přede mnou objevila obří budova. Byla to privátní, nejpokrokovější zdravotní instituce.

Ochranka při vchodu, nyní už známé tváře, se ani neptala na důvod mé návštěvy. Zaparkoval jsem své kolo v rohu velkého parkoviště. Na recepci v přízemí, který vypadala jako hala nějakého prvotřídního hotelu, jsem obdržel návštěvní průkazku. Připnul jsem si ji k hrudi a vešel do výtahu.

Během několika vteřin jsem se dostal do vrchního, osmnáctého patra a dveře se pomalu otevřely. Šel jsem jižně prázdnou chodbou. Toto patro mělo hodně dlouhodobě hospitalizovaných pacientů, ale vidět tu někoho jiného bylo poměrně vzácné. Konečně, na konci chodby, jsem zahlédl světle zelené dveře. Matná jmenovka na zdi vedle dveří.

«Yuuki Asuna», pod tou jmenovkou byl tenký zářez, ke kterému jsem běžel. Sundal jsem si průkazku ze své hrudi a projel dolním krajem v zářezu. Posuvné dveře se otevřely se slabým elektronickým zvukem.

Vešel jsem do místnosti a byl jsem obklopen osvěžující vůní květin. Čerstvé květiny, zvláštní vzhledem k zimní sezóně, zdobily místnost. Vnitřek prostorného nemocničního pokoje byl rozdělen závěsy, mezi které jsem pomalu vstoupil.

„Prosím, ať se probudí-“ dotkl jsem se látky, modlil se v zázrak a jemně odhrnul závěsy od sebe.

Špičková jednotka intenzivní péče byla podobná té, ve které jsem byl já - dokonce i matrace byla stejná. Sluneční svit se odrážel od bílých přikrývek, jemně dopadal na Asuninu tvář. Kdybych to nevěděl lépe, myslel bych si, že jen spí.

Když jsem ji poprvé uviděl, myslel jsem si: schvalovala by to, že ji takhle vidím? Takové starosti už vybledly. Vážně byla moc krásná.

Sword Art Online Vol 03 - 043.jpg

Její krásné tmavě kaštanové vlasy, zvlněné jako voda na bílé matraci kolem ní; její průsvitná bílá pleť, s odstínem růže na tvářích.

Od krku až k vrcholku hlavy vypadaly její rysy úplně stejně jako i v tom světě. Rty barvy světlých třešní. Dlouhé řasy, třesoucí se, jako by se měly každou chvíli otevřít. Tedy kdyby nebylo té helmy.

Nerve Gear. Jeho tři světlá, blikající LED světla se třpytila jako hvězdy, důkaz pokračujícího fungování. Dokonce i teď, její duše je stále chycená v nějakém světě. Vzal jsem její malou pravou rukou do obou svých, cítil její teplo. Pocit jejího pevného stisku byl stejný jako předtím. Zadržel jsem dech, zoufale jsem se snažil zadržet slzy, jak jsem brečel...

„Asuno...“


Zvonění jejího budíku mě vrátil do reality. Než jsem si to uvědomil, už bylo poledne.

„Měl bych jít, Asuno. Brzy se vrátím.“

Pak jsem si všiml zvuku otevírání posuvných dveří, obrátil jsem svou pozornost ke dvěma mužům, kteří vešli do pokoje.

„Ach, Kirigayo-kun. Omlouvám se za tohle vyrušení.“

Starší muž stál před ním s klidným výrazem ve tváři, vrátil kartu v ruce zpět do kapsy. Z jeho stavby těla a vzhledu vypadal jako kurážný a jistý muž, ale šedé vlasy byly výsledkem dvou let obav o svou dceru. Byl to Asunin otec, Yuuki Shouzou. Od Asuny jsem se předtím dozvěděl, že je její otec podnikatel, ale to nesnížilo mé překvapení, když jsem zjistil, že je výkonným ředitelem firmy s elektronikou, «RECTa».

Trochu jsem se uklonil hlavou a promluvil: „Zdravím. Omlouvám se za vyrušení, Yuuki-san.“

„To nic, to nic. To, že sem vždy musíš chodit, za to bych se měl omlouvat já. Jsem si jistý, že dítě by také bylo velice potěšené.“

Přešel k polštáři Asuny, nepřítomně ji hladil po vlasech, jak se smutně díval na její tvář. O chvíli později mě představil muži stojícímu za ním.

„Vy se ještě neznáte. Sugou-kun, ředitel našeho výzkumného oddělení.“

Můj první dojem z něj byl pozitivní. Byl vysoký, měl tmavě šedý oblek s brýlemi se žlutými obroučkami na nosní přepážce. Jeho oči se skrývaly za tenkými čočkami a jeho neustálý úsměv doplňoval celkový vzhled. Představoval jsem si, že mu bylo stěží nad třicet let.

Natáhl ruku a řekl: „Rád tě poznávám. Jsem Sugou Nobuyuki. Ty musíš být ten hrdina Kirigaya-kun.“

„Kirigaya Kazuto. Rád vás poznávám.“

Potřásl jsem si rukou se Sugouem a otočil hlavou, abych se podíval směrem Yuukiho Shouzoua, podpíral si rukou trochu skloněnou hlavu.

„Omlouvám se za to. Servery SAO by už měly být stržené. Tahle nehoda je jako něco, co dávají v televizi. Je to syn, ve kterého mám největší důvěru. Už nějakou dobu nebyl v kontaktu s rodinou.“

„Prezidente, tohle je-“

Sugou uvolnil svou ruku, otočil se k Shouzouovi a promluvil.

„Příští měsíc to chci všem jasně říct.“

„Je to tak? Ale je to vážně v pořádku? Jsi pořád dost mladý, tvůj život stěží začal...“

„Rozhodl jsem se. Chci využít času, kdy je Asuna stále krásná... A nechat ji mít svatební šaty.“

„Vypadá to, že sis to promyslel.“

„Tak tedy odejdu. Znovu na viděnou, Kirigayo-kun.“

Kývl hlavou, otočil se a vyšel ze dveří, za sebou je zavřel. Jediní muži v místnosti jsme byli Sugou a já.

Sugou Nobuyuki se pomalu přesunul k posteli, stál naproti mně. Pohladil Asuniny kaštanové vlasy, jak se jeho levá ruka probírala jejími vlasy, vydávalo to zvuky. Naplnilo mě to pocitem znechucení.

„Když jsi byl v té hře, žil jsi s Asunou, že?“ řekl Nobuyuki-san.

„...No...“

„V tom případě bude náš vztah nejspíš trochu komplikovaný.“

Sugou se podíval nahoru a v tu chvíli se naše oči střetly. Uvědomil jsem si, že můj dojem z tohoto muže nemohl být od pravdy dál.

Přes tenké brýle, jeho malé zorničky dávaly dojem sanpaku[6], rty zatočené v úsměv. To dávalo dohromady pocit chladné bezcitnosti. Na zádech mi vyvstal studený pot.

„Ohledně toho, co jsem zrovna řekl...“

Sugou se nudně usmál.

„Asuna se za mě vdá.“

Nedokázal jsem vyslovit jediné slovo. Co to právě řekl? Sugouova poznámka obalila mé tělo jako poryv chladu. Po několika chvílích mrtvého ticha jsem dokázal zavrčet: „Myslíš, že bych něco takového dovolil?“

„Ach, docela jistě. Získat její souhlas v takových podmínkách je poměrně nemožné. Na papíře jsem adoptovaný syn rodiny Yuuki. Ve skutečnosti mě však už nějakou dobu nenávidí.“

Sugouovy prsty se přiblížily k Asuniným rtům.

„Přestaň!“

Bezděčně jsem popadl Sugouovu ruku, odtáhl ho od Asuniny tváře.

Teď už jsem křičel: „Ty hajzle... Dovoluješ si zneužít Asunina stavu?!“

„Zneužít? Ne ne, tohle je uvnitř mezí. Vážně, Kirigayo-kun. Víš, co se stalo společnosti SAO, «Argusu»?“

„Slyšel jsem, že se rozpadla.“

„Správně. Náklady na výzkum, spolu se všemi škodami je zadlužilo a společnost nakonec bankrotovala. A tak je teď údržba SAO serveru zodpovědností oddělení FullDive technologie RECTa. Přesněji, mého oddělení.“

Na druhé straně postele se Sugou otočil, aby se na mě podíval. Ukázal démonický úsměv, přiblížil se k Asunině tváři.

„A tedy ona žije, protože jsem to já dovolil. Takže nemyslíš, že bych měl dostat nějakou kompenzaci za mé potíže? Mýlím se snad?“

To jen posílilo mé přesvědčení.

Ten muž chtěl zneužít Asunina stavu, použít její život k vyplnění vlastních ambicí.

Otočil se, opovržlivě se na mě podíval, úsměv zmizel z jeho tváře. Ledovým hlasem ještě jednou promluvil: „Nevím, co se mezi tebou a Asunou ve hře stalo, ale chci tě odteď z jejího života. Doufám, že už nebudeš v kontaktu s Yuuki a její rodinou.“

Zaťal jsem pěsti, naštvaný na svou neschopnost cokoliv udělat. Cítil jsem se tak bezmocný.

Několik chvílí ticha uběhlo. Pak Sugou posměšně řekl: „Svatba bude příští týden přímo tady v tom pokoji. Doufám, že přijdeš. Važ si tohoto vašeho posledního setkání, Hrdino-kun.“

Chtěl jsem meč. Probodl bych jeho srdce, rozřízl mu krk. Nevěděl jsem, jestli cítil něco z mé vnitřní vřavy, ale poklepal mi na rameno, otočil se a odměřeně opustil pokoj.


Když jsem se dostal domů, vzpomínka na naše setkání mi stále čerstvě hořela v mysli. Ležel jsem na posteli a v mrákotách zíral na zeď.

„Asuna se za mě vdá.“

„Žije, protože jsem to já dovolil.“

Moje setkání se Sugouem se znovu a znovu přehrávalo v mé mysli, jako film ve smyčce. Moje srdce jako kdyby bylo rudá hrouda zkrouceného kovu.

Ale―― To všem mohlo být způsobena silným pocitem sebe uvědomění.

Sugou je člověk, který byl vždy nejblíž rodně Yuuki. To byl také důvod, proč se mohl stát Asuniným snoubencem. Yuuki Shouzou mu hluboce věřil, měl velkou zodpovědnost v RECTu. Dohodnutý sňatek Asuny a tohoto muže vznikl nejspíš ještě dlouho předtím, než jsme se setkali v Aincradu. V porovnání s ním, náš společně strávený čas nebyl nejspíš ničím než iluzí. Potupa, že musím předat Asunu rozmarům toho muže, což bylo nejlepším, byly jen vrtochy malého dítěte.

Pro nás, vznášející se zámek Aincrad byl skutečným místem. Sliby, které jsme si tam vyměnili, ta slova, všechna zářila jako drahokam.

„Chci zůstat po Kiritově boku navždy――“ Asunina slova a úsměv pomalu klouzala pryč.

„Omlouvám se... Omlouvám se, Asuno... Já... Nemůžu nic udělat...“

Slzy smutku mi stékaly po tváři, kap, kap, na moji zaťatou pěst.


* * *


„Onii-chan, koupelna je volná!“ zakřičela Suguha na Kazutův pokoj, který se nacházel v patře, ale nedostala odpověď.

Ten večer, po návratu z nemocnice, se Kazuto zamkl ve svém pokoji, nesešel dolů ani na večeři.

Suguha položila dlaň na kliku dveří, ale váhala. Pokud nešel hned spát, tak možná chytil chřipku, usuzovala, přidala sílu, jak stiskla kliku.

Cvak~. Dveře se otevřely, odhalily potemnělou místnost.

Musí spát, pomyslela si, a otočila se, aby z pokoje odešla, ale dovnitř vletěl studený vzduch, až se celá zatřásla. Okna jsou nejspíš otevřená. Vážně by to jinak nešlo, pomyslela si, zatřásla hlavou.

Po špičkách přešla pokoj, šla k oknu... Jen aby zjistila, že je její bratr stočený na posteli, zcela prouzený.

„Ach, Onii-chan, omlouvám se. Myslela jsem, že spíš,“ zněla Suguhina zmatená reakce.

Po několika chvílích ticha odpověděl Kazuto hlasem zbaveným emocí: „Promiň, mohla bys mě nechat o samotě?“

„Ale, ale, v tomhle pokoji je taková zima...“

Suguha natáhla ruku a vzala do ní Kazutovy dlaně. Byly studené jako led.

„Tohle není dobré. Máš zmrzlé ruce; takhle akorát nastydneš. Honem se běž vysprchovat.“

Nějaké světlo z pouliční lampy prošlo přes závěsy, osvětlilo Kazutovu tvář. V tu chvíli Suguha pochopila, že se jejímu bratrovi něco stalo.

„Co se stalo?“

„Nic,“ jeho odpovědí byl jen přiškrcený šepot.

„Ale...“

Nečekal, až skončí, zabořil tvář do dlaní. Skrýval se před Suguhou, pak s nádechem odporu k sobě samému řekl: „Jsem vážně k ničemu. Není tomu tak dávno, co jsem slíbil, že nikdy znovu neřeknu taková poraženecká slova...“

V polovině jeho slov Suguha konečně pochopila, co se stalo. Třesoucím se tichým hlasem se optala: „Ta osoba... Asuna-san... Co se jen stalo?“

Kazutovo tělo se napjalo. Tichým hlasem plným bolesti odpověděl: „Asuna... Odešla někam... někam daleko. Místo... Kde na ni moje ruce nedosáhnou...“

Tentokrát už jí to bylo jasné. Sledujíc Kazuta, který před ní brečel jako dítě, Suguhino srdce se dojalo.

Zavřela okno, roztáhla závěsy, zapnula klimatizaci a posadila se vedle něj. Chvíli váhala, než znovu vzala jeho studené ruce do svých. Kazutovo stočené tělo se okamžitě uvolnilo.

Suguha mu zašeptala do ucha: „Hlavu vzhůru. Jestli ji vážně miluješ, neměl by ses tak snadno vzdávat.“

Ta slova nešla ven snadno, a když je pronášela, jako kdyby bylo její srdce přeťaté mečem. Pocit z hloubi jejího srdce dal vzejít té bolesti. Mám ráda Kazuta onii-chan, to byl ten pocit, který v tu chvíli silně přišel k Suguze.

――Já taky. Už si nemůžu dál lhát.

Suguha podpírala svého bratra, pomalu jej pokládala na postel. Chytila jeho přikrývku, něžně ji přetáhla přes jeho tělo.

Jak dlouho ho držela, to netušila, ale Kazutův tlumený pláč se stal pokojným zvukem spánku. Suguha zavřela oči, její srdce si šeptalo samo pro sebe.

―Můžu se jenom vzdát. Můžu jen pohřbít ten pocit, hluboko, hluboko uvnitř.

Protože v Kazutově srdci, už tam je.

Slzy tiše stékaly po Suguhiných tvářích, pak na přikrývku, než rychle zcela zmizely.


* * *


Můj sladký, něžný spánek byl přerušen náhlým poryvem tepla.

Nebyl jsem ještě zcela vzhůru, ale nade mnou poletovalo zvláštní teplo, jako sluneční svit přes větve stromů, hladilo mě po tváři.

Nechal jsem oči zavřené a objal dívku spící vedle mě. Byli jsme dost blízko na to, abych cítil její dech, a tak jsem trochu otevřel oči, abych―

„Uáááá!?“ vykřikl jsem, skočil zpět asi o padesát centimetrů. Mé tělo se vymrštilo do sedu, rychle jsem se podíval kolem sebe.

Tohle jsem vždy viděl ve snech. Aincrad, dvacáté druhé podlaží, lesní domek ― nemožné. Části skutečnosti jsou zde, můj pokoj a moje postel. Ale kromě mě je tu ještě někdo.

Byl jsem beze slov. Zcela probuzený jsem se postavil a dal přikrývku zpět na její místo. S krátkými černými vlasy, s výrazným obočím, Suguha ležela ve svém pyžamu, spala mi na polštáři.

„Jak... Jak je tohle...“

Po důkladném přemýšlení jsem si konečně vzpomněl, co se včera v noci stalo. Správně, minulou noc, po návratu z nemocnice, jsem zřejmě mluvil se Suguhou. Uprostřed beznaděje a bolesti, které mě rozbrečely, mě utěšovala a nakonec jsem usnul.

„Vážně, úplně jako dítě.“

Cítil jsem se trochu trapně, podíval jsem se na spící Suguhu. Neměla by tohle dělat.

Náhle jsem si vzpomněl, že se něco podobného stalo v ,tom' světě. Suguha je velice podobná krotitelce zvěře, se kterou jsem se setkal někde u čtyřicátého podlaží. Ona se také vplížila do mé postele, což mi způsobilo podobné problémy.

Při té vzpomínce jsem se usmál. Moje setkání s Asunou a Sugouem Nobuyukim mě dál naplňovalo obavami, ale pronikavá bolest v mém srdci minulou noc pomalu zmizela.

Mé vzpomínky v tom světě - vznášejícím se zámku Aincradu ― jsou pro mě důležitým pokladem. Šťastné vzpomínky, smutné vzpomínky ― příliš mnoho, než aby se daly spočítat ― ale všechny ty vzpomínky jsou opravdové, a já se k nim nebudu chovat jinak, včetně dohody mezi Asunou a mnou, že se znovu potkáme v tomto světě. Muselo být něco, co bych mohl udělat.

Zrovna když jsem si to myslel, z místa přede mnou, Suguhino mluvení ze spaní mi vstoupilo do uší.

„Vzdát se... Není dovolený...“

„To máš úplnou pravdu,“ zašeptal jsem zpět. Pak jsem si sedl a šťouchl Suguze do tváře prstem.

„Hele, vstávej. Už je ráno.“

„Hmmpf,“ zasténala nespokojeně. Dostal jsem se pod přikrývku a štípl ji do tváře.

„Vstávej, už je dost pozdě.“

Suguha konečně otevřela oči.

„Ach. Dobré ráno, Onii-chan,“ zamumlala, líně vylézala zpod přikrývky.

Pak se na mě překvapeně podívala a rychle přelétla pohledem pokoji. Napůl zavřené, ospalé oči se náhle široce otevřely a její tváře červeně zazářily.

„Ach! No, já...“

Zčervenaly jí uši, její tělo ztuhlo, náhle vyskočila nahoru a vyběhla z pokoje tak rychle, jak jen mohla.

„Vážně.“

Zavrtěl jsem hlavou a postavil se, abych otevřel okno. Zhluboka jsem se nadechl studeného vzduchu, abych odehnal únavu.

«Novinky» přišly, když jsem popadl oblečení, abych se šel vykoupat.

Ozval se elektronicky znějící tón a viděl jsem, jak bliká upozornění na e-mail, tak jsem si sedl a začal pracovat s elektroluminiscenčním terminálem.

Během těch dvou let, kdy jsem spal, prošla struktura počítačů mnohými změnami. Hezké, staré HDD (Hard Drive disky) zmizely beze stopy, byly nahrazeny modernějšími SSD (Solid Storage Drive)[7], které se staly novým standardem a neprodukovaly vysoce nestabilní MRAM[8]. Během přenosu není žádné zpoždění; stane se ihned. Přijaté e-maily se aktualizovaly, jméno pod ,odesílatelem' bylo «Agil».

Na padesátém podlaží Aincradu žil Agil, majitel obchodu v ,Algade'. Poprvé jsme se setkali dvacátého v Tokyu a vyměnili jsme se e-mailové adresy, ale tohle bylo poprvé, co jeden kontaktoval toho druhého. Název zprávy „PODÍVEJ SE NA TOHLE.“ Když jsem to otevřel, nebyl tam žádný text, jen jeden připojený obrázek. Sjel jsem dolů a otevřel obrázek na monitor, pozorně se díval na obrázek, který se objevil.

Ta skladba byla neskutečná. Podle charakteristických barev a světla bylo jasné, že to není opravdový svět, ale spíš počítačově vytvořený, iluzionární svět. V popředí obrázku stála zlatá klec s bílým stolem a bílou židlí. Dívka, v dlouhých bílých šatech, seděla uvnitř. Přes klec jsem se pozorně díval na její tvář-

„Asuna!?“

Obrázek byl velice neostrý, ale ta dívka, s dlouhými kaštanovými vlasy, byla bez pochyb Asuna, její tvář sklíčená, ruce položené na stole. Bližší pohled ukázal průsvitná křídla, která se za ní natahovala.

Popadl jsem telefon na stole a rychle vyťukal číslo, které jsem našel ve Zlatých stránkách. Telefon musel vyzvánět jen několik vteřin, ale jako by to byly hodiny. Konečně se linka spojila a hluboký hlas odpověděl do telefonu.

„Zdravím-“

„Hej!! Co má být ten obrázek!?“

„Podívej, Kirito, aspoň se napřed představ.“

„Na to není čas! Pospěš si a řekni mi to!!“

„Je to dlouhý příběh. Můžeš přijít?“

„Hnedka. Za chvíli tam budu.“

Nečekal jsem na odpověď, zavěsil jsem a popadl věci na převlečení. Ještě nikdy v životě jsem se tak rychle neosprchoval, nevysušil si vlasy a nezavázal si boty, a během chvíle jsem vyrážel na svém kole. Ani ta cesta se nikdy nezdála být tak dlouhá, i když jsem po ní jel už nesčetněkrát.


Agilův podnik, kavárna a bar, se nachází v Taito Okachimachi. Brzy jsem viděl černou desku a kovový nápis ozdobený dvěma kostkami, a tedy jméno «Dicey Café».[9]

Otevřel jsem dveře a přivítalo mě zacinkání zvonku na dveřích. Holohlavý muž u přepážky se podíval nahoru a zasmál se. Neviděl jsem žádného zákazníka.

„Ale, jsi docela rychlý.“

„Obchod jde uboze jako obvykle. Jak jsi ty dva poslední roky vůbec přežil?“

„Určitě to jde teď pomalu, ale v noci se to zvedá.“

Ta nezávazná konverzace mě trochu utišila, jako kdybychom byli zpět v tom světě.

Naše setkání se stalo na konci minulého měsíce. Ve stejnou dobu jsem obdržel opravdová jména a adresy jistých hráčů od členů Ministerstva vnitřních záležitostí. Klein, Nishida, Silica a Lisbeth, mezi dalšími. I když jsem chtěl znovu vidět mnoho hráčů, všichni se vrátili do skutečného světa a udržet se v kontaktu bylo těžké. První místo, které jsem navštívil, byl tenhle obchod.

„Takže, co chceš, abych ti řekl!?“

Majitel obchodu vypadal trochu nešťastně.

Jeho pravé jméno je Andrew Gilbert Mills. Přišlo mi úžasné, že i ve skutečném světě vlastní obchod.

I když je etnicky afroameričan, jeho rodičům se zalíbilo Japonsko, a on si tu otevřel kavárnu-bar, Okachamachi ve věku pětadvaceti let. Navíc, mezi svými zákazníky našel krásnou, ctnostnou manželku. Poté byl i on chycený ve světě SAO na dva roky. Po návratu byl obchod, o kterém očekával, že už bude dávno zavřený, zachráněn díky úsilí jeho manželky. Opravdu dojemný příběh.

Popravdě, je zvláštní, že tu nebylo moc zákazníků. Obchod měl hutné rozvržení, s jen čtyřmi židlemi a přepážkou, jasné a barevné místo bylo jak lákavé, tak odpočinkové.

Posadil jsem se na koženou stoličku, objednal si šálek kávy a začal se Agila vyptávat na ten obrázek.

„Takže, co to má být s tím obrázkem?“

Majitel obchodu neodpověděl hned. Místo toho jsem sledoval, jak zpod přepážky vytáhl obdélníkový balíček a strčil mi ho.

Balení určitě patřilo nějakému hernímu softwaru. Zvlášť jsem si všiml jasného nápisu «Amusphere» v pravém horním rohu.

„O tomhle hardwaru jsem předtím nikdy neslyšel.“

„«AmuSphere». Vyšel, když jsme stále ještě byli v tom světě. Je to další generace FullDive technologie, následník Nerve Gearu.“

Podíval jsem se na logo se smíšenými pocity, Agil to jednoduše vysvětlil.

Po tom incidentu se Nerve Gearu říkalo ,ďábelský přístroj', a tak se už žádní výrobci neodvážili zaplést se do žánru FullDive herní technologie. Ale šest měsíců po SAO incidentu byla založena nová společnost, se sloganem „dokonalé bezpečnosti“. Vypustila modely nástupce Nerve Gearu, a protože jsme v tu dobu byli zajati v Aincradu, vůbec nic jsme netušili.

To mi pomohlo o něco lépe pochopit situaci, ale protože jsem se poté, co se stalo, už o hry moc nezajímal, stále jsem příliš jasně nerozuměl.

„Takže, tohle je taky VRMMO?“

Držel jsem to v rukou a pečlivě to zkoumal. Obrázek ukazoval hluboký les, nad kterým se vznášel úplněk, před lesem dívka oděná ve fantasy oděvu. Meč v ruce, letěla k nebi pomocí páru průsvitných křídel. Pod obrázkem nápis - «ALfheim Online».

„ALfheim... Online? Co to znamená?“

„Přesně, jak to zní. Znamená to ,Domov Álfů'.“

„Álfové? Pořád mi to není docela jasné. Ta hra není moc vážná, co?“

„To, hm, možná. Ale slyšel jsem, že je docela těžká.“

Agil položil šálek kávy, ze kterého se kouřilo, přede mě; smál se. Pozvedl jsem hrnek, užíval si vůně, jak jsem se ho dál ptal.

„Jaká je tam obtížnost?“

„Systém SKILLů je na Extrémně, hra se soustředí na schopnosti hráče. PK se podporuje.“[10]

„Extrémně...?“

„V téhle hře už neexistují «Levely». Všechny skilly se zvýší v úrovni jen díky opakování. Bojový systém záleží na atletických schopnostech hráče místo na skillech meče jako v SAO. Ale kromě těchto malých rozdílů je technologie dost stejná jako SAO.“

„Ach. To zní docela dobře,“ pískl jsem oceněním. Výstavba vznášejícího se zámku Aincradu požadovala plné úsilí toho šíleného génia Akihika Kayaby. To, že někdo dokázal vytvořit VR svět na stejné úrovni, tomu se věřilo trochu těžce.

„PK se podporuje?“

„Při tvorbě postavy si hráči vyberou jednu z mnoha různých ras víl, a je to možné jen mezi různými rasami.“

„To je směšně složité. I když je to technologie na vysoké úrovni, skoro jako kdyby to byla hra pro fanatické hráče. Pochybuju, že je to nějak zvlášť populární,“ řekl jsem se zamračením.

Jak mě Agil poslouchal, upustil od svého vážného pohledu a usmál se.

„Taky jsem si to myslel, ale teď si myslím, že to bude dost populární mezi davy, hlavně proto, že v této hře máš schopnost «Létat».“

„Létat...?“

„S vílími křídly. Na rozdíl od předchozích her, je ovládání vybaveno letovým přístrojem, dovoluje tak uživatelům volně létat.“

Nikdy jsem předtím nepřemýšlel o možnostech letu. Po vyvinutí Nerve Gearu bylo vytvořeno mnoho létajících VR her, ale ty byly ovládány vozidlovým ovládáním. Let podle lidských představ nebyl představen jednoduše proto, že hráči neměli zkušenosti s létáním, a tedy byli neschopní ovládat sílu letu.

V těchto pomyslných světech mohli hráči dělat jen takové věci, které mohli dělat i ve skutečném světě. Naopak, věci, které lidé ve skutečném světě dělat nemohou, nešly ani ve hrách. Nechat narůst křídla není těžkým úkolem, ale pohyb svalů spojený s pohybem křídel nebyl zdaleka tak jednoduchý.

V SAO jsme já a Asuna měli úžasné schopnosti skoku, díky kterým jsme mohli napodobit let, ale to a volný let jsou stále světy od sebe.

„Celý tenhle koncept létání je super a tak, ale jak to vlastně funguje?“

„Kdo ví, ale musí to být docela problémové. Na začátek musíš pracovat s joystikovým ovladačem.“

„...“

Náhle jsem měl touhu zkusit tu hru, ale hned mě opustila a já se vrátil ke srkání své kávy.

„Dobře. Teď mám širokou představu o té hře. Zpět k hlavnímu tématu, co to má být s tím obrázkem?“

Agil vytáhl kus papíru zpod přepážky, položil jej přede mě. Konkrétně řečeno to byla fotografie.

„Co vidíš?“

Po jeho otázce jsem chvíli zíral na obrázek, než jsem odpověděl: „Tak podobná... Asuně...“

„Myslel jsem si, že budeš myslet stejně. Je to obrázek pořízený ve hře, rozlišení je dost špatný.“

„Honem vysvětluj.“

„Je to obrázek z té hry, ALfheim Online.“

Agil mi podal hru a obrázky. Byl tam herní obrázek, s přehledem světové mapy a teritorií, v oblasti uprostřed byl obří strom.

„Tohle je Světový strom, nebo-li Yggdrasil.“

Agil ukázal na strom.

„Cílem hráčů je být první rasa, která se dostane do města na vrcholku toho stromu.“

„Nemůžeš teda jednoduše vyletět nahoru?“

„Nezáleží na výdrži a vytrvalosti pro let, není bez limit. Je nemožné se dostat k nejnižším větvím. Ale několik lidí přišlo s šílenými nápady, jako jedna pětičlenná skupina, která použila svůj let jako několikastupňová raketa, která se sama pohání nahoru.“

„Hahaha, vážně. I když říkáš, že je to šílený nápad, je to docela kreativní.“

„Ach, očividně to mělo úspěch. Ale ty větve tam byly slabé, stejně jako jejich úspěch. Jako důkaz, že to zvládli, udělali hodně fotek. Jedna z nich je klec visící z větve velkého stromu.“

„Ptačí klec...“ má slova v sobě nesla nevysvětlitelný pocit, kvůli kterému jsem svraštil obočí. Být uvězněný.... Ta myšlenka mi okamžitě vstoupila na mysl.

„Tahle fotografie byla pořízena, když se tam dostali.“

„Ale proč je tam Asuna?“

Znovu jsem zvedl hru a zíral na ni.

Soustředil jsem se na nápis na spodní straně krabice. «RECTO Vývoj».

„Co se děje, Kirito? Jsi nějak bledý.“

„Nic... Žádné další obrázky? Na příklad «dalších ze SAO», kromě Asuny, kteří se ještě nevrátili?“

Na mou otázku se majitel obchodu hluboce zamračil a zavrtěl hlavou.

„Ne, i když jsem podobné věci slyšel. Ale tyhle obrázky z «ALfheim Online» se nedají použít k žádnému vysvětlení. Nebuď z toho hned na větvi.“

„Jo, já vím.“

Podíval jsem se dolů, myslel jsem na to, co mi ten muž - Sugou Nobuyuki - řekl.

Manažer SAO serverů byl teď on, to rozhodně řekl. Když o tom mluvíme, zmínil, že servery jsou jako černá skříňka, a nedalo se s nimi zvnějšku manipulovat. V tu chvíli mi to dávalo smysl.

Pokud bude Asuna dál spát, pro něj to bude jen výhodou. Navíc, dívka, která vypadala přesně jako Asuna, byla zajata ve VRMMO vytvořené nikým jiným než dceřinnou firmou RECTA. To rozhodně nemůže být jen náhoda.

Zvažoval jsem kontaktování Ministerstva vnitřních záležitostí, ale hned jsem se rozmyslel. Moje obavy byly příliš nejasné, neměl jsem žádný jasný důkaz. Podíval jsem se nahoru, čelem k němu.

„Agile, můžu si to vzít?“

„Bez problému... Chceš se jít podívat?“

„Ano, chci si to sám ověřit.“

Poprvé Agil ukázal pochybovačný výraz. Oba jsme rozuměli nebezpečí VR.

Pokrčil jsem rameny a zasmál se.

„Myslím, že jestli to chci zkusit, musím si koupit novou konzoli.“

„Nerve Gear to taky rozjede. AmuSphere je jen verze se zlepšeným výkonem.“

„Tak to je skvělé.“

Pokrčil jsem rameny. Agil se trochu usmál.

„No, tohle není poprvé, co jsi zachránil někoho, kdo je uvězněný ve vlastním vědomí.“

„Je jedno, kolikrát bude zajata nebo vězněna nebo kolikrát to musím udělat.“

A to bylo ono. Asuna a já jsme neměli žádný kontakt kromě internetu přes Nerve Gear. Neobdržel jsem ani slovo, ani dopis.

Ale ty dny čekání byly u konce. Jedním lokem jsem dopil kávu, postavil se. Agilova přepážka byla staromódní, podobná jeho obchodu v SAO, zcela bez elektronické pokladny a podobných přístrojů. Vyhrabal jsem několik mincí a položil je na přepážku.

„Tak tedy zamířím zpět. Děkuju za přijetí a taky za tu informaci.“

„Tu informaci mi můžeš splatit jinak. Musíš zachránit Asunu, abychom tohle všechno už konečně mohli skončit.“

„To je správně. Jednoho dne to všechno skončí.“

Udeřil jsem pěstí do své dlaně. Pak jsem otevřel dveře a odešel.


* * *


Suguha ležela na své posteli, pak se překulila a zabořila tvář do polštáře, několik minut kopala do postele.

Už bylo poledne, ale ona měla stále pyžamo. Dnes je pondělí, dvacátého ledna, a zimní prázdniny už jsou u konce, ale Suguha, ve svém třetím semestru osmé třídy základní školy, mohla do školy chodit, jak chtěla.[11] Z toho důvodu se ukazovala jen ve svém kendo klubu.

Zrovna teď její mysl přehrávala tu myšlenku dokola a dokola, už ztratila pojem o tom, po kolikáté se zopakovala. Minulou noc ― aby udržela v teple zmrzlého Kazuta se k němu zahrabala pod přikrývku, jejich těla neoddělitelně blízká, až společně usnuli. Trvalo pouhých deset vteřin, než přišel spánek, a její slabý rozum byl teď důvodem pro lítost.

„...Jsem blbá! Blbá! Blbá!“ křičela vnitřně, zatímco pěstmi bušila do polštáře.

Alespoň se mohla vzbudit před ním a vyklouznout pryč, ale on se vzbudil první, jak se teď na něj vůbec může podívat?

Její pocity studu a rozpaků se smísily se skrytými pocity lásky, bodavá bolest v její hrudi ji odmítala nechat dýchat. Zakryla si tvář rukama a náhle si uvědomila, že její pyžamo má v sobě stále vůni jejího bratra, což způsobilo další hluboké bodnutí v jejím srdci.

Nicméně, mávání se shinaiem to všechno odplaví, rozhodla se a postavila se. V její nervozitě si nebyla jistá, jestli bude lepší si vzít své dogi nebo neformální oblečení, ale rychle se převlékla a šla trénovat na dvorek.

Kazuto byl dnes někde venku ― nevěděla přesně kde ― a její matka, Midori, vždy odešla do práce před polednem. Její otec, Minetaka, se vrátil do Ameriky hned po Novém roce, což znamenalo, že Suguha byla doma sama. Z misky na snídaňovém stole v patře sebrala sýrový muffin, velice nežensky si jej nacpala do pusy, zatímco druhou rukou popadla sáček s pomerančovým džusem, načež se krátce posadila v chodbě.

Jak si zrovna ukousla velký kus, Kazuto se objevil ve vstupní chodbě, tlačil své kolo a zachytil její pohled.

„Gúú!!“

Kousek muffinu uvízl v jejím hrdle, zoufale mávla pravou rukou, abych se napila džusu - jen aby zjistila, že chybí brčko.

„Uááá, gúú~~!“

„No, no.“

Kazuto doběhl k Suguze, popadl džus a rychle do něj dal brčko, podržel jej pak u jejích úst. Zoufale sála studenou tekutinu, konečně dokázala spolknout chycený kousek jídla.

„Uáá! Mrtvá... Tentokrát jsem si myslela, že jsem rozhodně mrtvá.“

„Taková nedočkavá holka! Nevíš, že bys měla jíst pomaleji?“

„Mmm ~“

V rozpacích sklonila hlavu a podívala se na své nohy. Kazuto si sedl vedle ní, sklonil se a začal si rozvazovat tkaničky. Periferním viděním sledovala Suguha Kazutův profil, znovu se zakousla do svého muffinu. V tu chvíli náhle promluvil: „Správně, Sugu, o včerejší noci...“

Suguha se náhle rozkašlala a rychle se pořádně napila džusu.

„A-ano?“

„Takže, no, to je... Děkuju ti!“

„Co...?“

Když slyšela ta nečekaná slova, mohla Suguha jen zírat na Kazuta.

„Děkuju ti, můj duch se obnovil. Já se nevzdám. Rozhodně ji zachráním a představím ti jí.“

Suguha, snášejíc bolest ve svém srdci, se usmála a odpověděla: „Mm. Pořádně se snaž! Taky bych ráda poznala Asunu-san.“

„Vy dvě byste spolu dobře vycházely.“

Kazuto poplácal Suguhu na hlavě a postavil se.

„Takže, uvidíme se později,“ s tím se Kazuto rozeběhl do patra, a když ho viděla odcházet, vsunula si Suguha poslední kousek svého muffinu do úst.

――Pořádně se snaž... Já taky...?

Došla k bazénku na dvorku, Suguha začala suburi.[12] Držela svůj shinai, začala se hýbat tak, že se tomu dalo téměř říkat tanec, a pomalu si zahřívala tělo.

V minulosti bylo mávání se shinaiem vše, co potřebovala k pročištění myšlenek, ale dnešek byl jednoznačně jiný. To, na co myslela, jako kdyby se nedalo smazat a nyní to bylo pevně zakotvené.

――Že mám ráda Onii-chan... Je to vážně v pořádku?

Minulou noc, kvůli takovým myšlenkám, se už odhodlala vzdát. Uvnitř srdce Onii-chan je jen ta jedna osoba; tomu jasně rozuměla, ale bolesti to nepomáhalo.

――Ale... Možná je to takhle lepší.

Byla rozpolcená, dokonce v rozporu, nebylo jí jasné, proč si tak moc začala uvědomovat Kazuta. Ona si ale byla moc jistá, kdy to začalo.

Před dvěma měsíci byla její matka kontaktována nemocnicí a ona okamžitě vyběhla do nemocnice bez chvíle váhání, aby se opřela o Kazutův bok, oči překypovaly slzami a úsměv zářil radostí. Kazuto natáhl ruku, odpověděl nostalgickým tónem. Od té chvíle se v Suguhině srdci vynořoval nový pocit. Chtěla mu být bližší, chtěla s ním víc mluvit, chtěla se na něj vrhnout, ale to, samozřejmě, nešlo.

Jen zůstat po jeho boku a sledovat ho je také v pořádku, přesvědčovala se Suguha, jak začala znovu mávat svým shinaiem. Ztratila se v tréninku a neuvědomila si, kolik času uběhlo, dokud se nezastavila kvůli podívání se na hodiny, jen aby viděla, že už se poledne proplížilo přes ni.

„Ach, takhle to nejde. Musím se s někým setkat.“

Ustala s prádzným mácháním, položila svůj shinai na kraj blízké borovice, zvedla svůj ručník, aby si setřela pot. Jak zvedla hlavu a podívala se na nebe, vykukovala přes mraky modrá obloha.


* * *


Vrátil jsem se do svého pokoje, převlékl se a dal telefon na vibrace. Posadil jsem se na postel a otevřel batoh, vytáhl jsem hru, kterou mi Agil dal. «ALfheim Online».

Neslyšel jsem toho moc, tak jsem si přečetl informační příručku. Dříve, při hraní MMORPG, jsem sbíral informace přes různé časopisy a fóra, ale tentokrát jsem ani neměl čas váhat. Otevřel jsem balíček se hrou a vyndal ROM[13] uvnitř. Připojil jsem router Nerve Gearu, vložil ROM do jeho otvoru. Po několika vteřinách přestalo hlavní indikační světlo blikat a místo toho se ustálilo.

Sedíc na posteli jsem si oběma rukama dal Nerve Gear přes oči.

Ten původně zářící Nerve Gear byl teď trochu poničený, barva se na několika místech loupala. Po dva roky byl neustále mým věznitelem, stejně jako vždy spolehlivým druhem ve zbrani.

――Ještě jednou, prosím propůjč mi sílu.

S tím v mysli jsem si položil Nerve Gear na hlavu a zapnul řemínek přes bradu. S konstrukcí na místě a ochrannými brýlemi dole jsem zavřel oči.

Úzkost a radost způsobily rychlé bití srdce, a jak jsem se snažil zpomalit svůj tep, řekl jsem: „LINK START!“[14]


Světlo procházející skrz má zavřená oční víčka okamžitě zmizelo. Přenos z mých optických nervů byl náhle přerušen, moje oči obklopila temnota.

Okamžitě se objevilo světlo v barvách duhy a beztvarý «Nerve Gear» se postupně přeměnil v logo. Obrázky, které byly napřed jako v mlze, byly k ujištění se připojení k mé zrakové kůře. Nakonec se pod logem objevila řádka textu, ujistila mě, že vizuální spojení je v pořádku.

Dále přišel na řadu zvukový test, rozeznělo se mnoho zvláštních zvuků. Zvuky, které byly napřed zkomolené, se pomalu staly krásnými a změnily se v koncert a harmonii, než postupně ubíraly na hlasitosti a nakonec zcela odezněly. Když se tohle skončilo, objevila se řádka textu k ujištění, že i připojení sluchového nervu je v pořádku.

Prvotní procedura připojení pokračovala. Teď se přesunula k pocitu dotyku a gravitace, pocit mé postele a váhy zmizel. Jak se dál testovaly různé smysly, počet ,OK' ukazoval úspěšné připojení. Pokud se FullDive technologie zlepšila, pak se měl značně zkrátit tento proces; já jsem jen mohl čekat na jeho konec.

Nakonec se objevilo poslední OK a v další chvíli jsem padal temnotou do barev duhy, iluze světa. Po projití sérií těchto kruhů jsem se dostal do jiného světa.

――Vlastně bylo trochu brzy tohle říct. Z temnoty se vynořilo rozhraní pro registraci účtu. Hlavní logo ALfheimu Online se postupně objevilo, doprovázeno jemným ženským hlasem.

Podle instrukcí jsem začal vytvářet svůj účet a postavu. Ve výšce hrudi byla světlá a zářivá virtuální klávesnice a já jsem zadal Uživatelské ID a heslo. Měl jsem mnoho let zkušeností před začátkem SAO, tak by mi měl ten proces být povědomý. Protože je tohle stahovatelná MMO hra, normálně bych si musel vybrat metodu platby, ale koupil jsem si hru a dostal měsíc hry zdarma.

Dále jsem vybíral přezdívku pro svou postavu. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a zadal jméno «Kirito»

Byla to zkratka mého opravdového jména, Kirigaya Kazuto, a nebylo mnoho lidí, kteří to věděli. Ti, kteří pochopili, byli jen v záchranném týmu Ministerstva vnitřních záležitostí, a ti, kteří měli blízké spojení, například prezident RECTa Yuuki Shouzou a ten Sugou. Samozřejmě, také Agil a Asuna, která se ještě měla probudit. Dokonce ani Suguha a naši rodiče by to neměli vědět.

V SAO incidentu se žádné tyto informace nezveřejňovaly, obzvlášť jména postav. To proto, že v tom světě byl častý boj mezi hráči a výsledkem mohla být i hrozná smrt v opravdovém světě. Pokud by byly tyto informace neomezeně přístupné, není těžké si představit velký počet soudních procesů, které by z toho vzešly.

V tu dobu byla vina za zabíjení v SAO výhradně jen na hlavě Kayaby Akihika, jehož místo pobytu bylo stále neznámé. Příbuzní hráčů se s Argusem stále soudí za škody, tyto následky zbankrotovaly firmu. A zatímco společnost, podporovaná jen Kayabou, dobrovolně zatáhla oponu, nevyhnutelný proud soudních procesů byl zcela v linii se zájmy země.

S trochou úzkosti jsem si uvědomil, že to jméno je známé Sugouovi Nobuyukimu, a protože je to poměrně dobře známé jméno, změnil jsem je z přepisu latinkou do jeho podoby v kaně[15]. Moje pohlaví, samozřejmě, muž.

Pak mi hlas radil ohledně tvorby postavy. Hráč si nemůže vybrat, jak bude vypadat. Mnoho parametrů je náhodně vybráno a systém nevysvětluje, jak se dají změnit. Otravovalo mě, že ke změně mého vzhledu by byl nutný další příplatek. No co, vystačím se s čímkoliv.

Je devět různých vílích ras, ze kterých si můžu při rozhodování o roli své postavy vybrat. Každá rasa má své vlastní silné a slabé stránky, které se musí vysvětlit, než si vyberu. Salamandři, Sylfové a Gnómové jsou v RPG docela častí, ale Cait Sithové a Leprochaunové už tolik ne.

Nechci hrát tu hru moc vážně, takže si vystačím s čímkoliv. Protože se mi líbilo začátečnické, černé vybavené, vybral jsem si «Spriggan» a zmáčkl OK.

Po dokončení prvotního nastavení řekl umělý hlas „Hodně štěstí“. Znovu jsem byl poslán do víru světla. Podle hlasu jsem byl poslán do domovského města své rasy, Sprigganů, jako začáteční bod ve hře. Pocit půdy zmizel, nahrazen byl vznášivým pocitem, pak pocitem pádu do nového světa. Jasné světlo označilo ten přechod a nový svět se postupně objevoval a nabíral na hloubce. Padal jsem k vesnici z temnoty.

Po dvou měsících pryč z FullDive, mi radost znovu projela nervy. Tak jsem se pomalu blížil ke štíhlému zámku uprostřed města――

V tu chvíli.

Scéna před mýma očima náhle zamrzla. Defekty se objevovaly tu a tam, nějaké mnohoúhelníky zmizely a zvuk jako hřmění byl slyšet po celém světě. Výsledkem bylo, že všechny předměty náhle poklesly, změnily se v mozaiku, svět se rozpustil a spadl sám do sebe.

„C-Co to má být!?“ dokonce ani zvuk mého křiku nebyl slyšet ―― znovu jsem začal rychle padat. Bez konce do rozlehlé temnoty, snášel jsem se k zemi v pokračujícím volném pádu.

„Co mám teď dělat?! ÁÁÁÁÁÁÁÁ!“

Moje křiky byly pohlceny prázdnou temnotou, než postupně zmizely.


Poznámky[edit]

  1. Pokoj o šesti tatami podložkách - cca 2.73 m × 3.64 m
  2. Shinai - zbraň užívaná pro trénink a soutěže kenda
  3. Dōgi - uniforma používaná pro trénink při bojových umění; Hakama - typ tradičního japonského oblečení.
  4. Kote - chrániče na předloktí a dlaně.
  5. Men - chránič obličeje a ramen.
  6. Sanpaku - když je duhovka dost malá, že zabírá jen dvě třetiny či méně svislé osy oka.
  7. Solid Storage Drive - Pevná úschovná mechanika
  8. Magnetorezistivní paměť s přímým přístupem, více info zde
  9. Dicey CaféKavárna u Kostek, ale také Riskantní kavárna.
  10. PK - player killing, zabíjení hráčů.
  11. V Japonsku mají jiný školní systém. Po základní škole, šesti třídách (6 - 11/12 let) je nižší střední škola, která trvá tři roky, pak vyšší střední škola, která trvá taktéž tři roky.
  12. Suburi - japonské slovo popisující trénink švihů/máchání.
  13. ROM - typ elektronické paměti.
  14. Link Start - Začátek přenosu.
  15. Kana - soubor dvou slabičných japonských abeced.
Zpět k Prologu Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole druhé