Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 3 Chapter 2

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Kapitola druhá[edit]

Velký měsíc visel na nebi bez mráčků, les pod ním se zdál být plný modrozelených odlesků měsíčního světla.

Noc v Alfheimu je velice krátká, ale stále zbýval nějaký čas do úsvitu. Obvykle by byl tmavý les důvodem pro obavy, ale zároveň to byla temnota, která umožňovala útěk.

Lyfa, skrytá ve stínu obřího stromu, zvedla hlavu a podívala se na hvězdné nebe. Na chvíli se zdálo, že na obloze není žádná zlověstná přítomnost. Ztišila svůj hlas, co jen to šlo, promluvila k poblíž stojícímu členu týmu: „Až se tvoje křídla obnoví, hned vylétáme. Připrav se.“

„Ach- ale pořád mám závrať...“ odpověděl její partner velice neochotně.

„Pořád je ti špatně? Nestydíš se? Měl by sis na to zvyknout.“

„I když to říkáš, děsivé věci jsou stejně děsivé...“

Lyfa si frustrovaně povzdechla.

V podřepu vedle stromu byl pubertální hráč se jménem Recon, také Lyfin kamarád ve skutečném světě. Začali hrát ALO - ALfheim Online - společně. Jinými slovy, on a Lyfa hráli tuto hru už téměř rok. Ale nedbaje na to, kolik času uběhlo, Recon stále nedokázal přejít pocit závratě při létání. V ALO byla síla ve vzdušném boji jediným, na čem záleželo, ale po jedné či dvou potyčkách byl už vyčerpaný. Tohle ho dělalo tak nějak nespolehlivým.

I když byl Recon takový, ne že by Lyfa tuhle jeho část nenáviděla. Nebo spíš prostě nedokázala ignorovat tohoto jejího „mladšího bratra“. Jeho vzhled často ukazoval drobné tělo se žlutozelenými vlasy v mikádu, dlouhé uši, které visely k zemi, a výraz, který vám připadal, jako by se zrovna chtěl rozbrečet. I když byl vzhled náhodně vygenerovaný, podobal se i jeho skutečnému vzhledu. Když ho Lyfa viděla ve hře poprvé, nemohla si pomoct a vypukla v smích.

I pro Recona vypadala Lyfa jako ve skutečnosti. Jako Sylf měla jasně zřetelné, velice upravené obočí, krásné oči a tělo s trochu moc velkými kostmi na člena své rasy.

Původně chtěla postavu, která by byla «Půvabnější». Její momentální vzhled nejenom, že dodržel tuto touhu, ale také se dal považovat za velice roztomilý. Ale dalo by se říct, že měla štěstí. Hodně lidí nemělo takové štěstí, a aby byli spokojeni se svým vzhledem, zaplatili další příplatky, aby rekonstruovali své postavy. V porovnání s těmi lidmi si Lyfa neměla vůbec na co stěžovat.

Příplatek nijak neovlivňoval schopnosti postavy, ale Recon si pohrával se svýma očima, dokud se nestřetly s jeho smyslem pro estetiku; myslel si, že jejich rovnováha byla mimo.

Lyfa chytila Reconovu Požehnanou zbroj zezadu a zatlačila. Podívala se na čtyři průsvitná křídla obklopená slabým zeleným světélkováním, které naznačovalo, že může zase letět.

„No, můžeš znovu létat. Je na čase vyletět z tohodle lesa.“

„É ~ určitě nás zase budou pronásledovat. Odpočiňme si chvíli. Odpočinek~“

„Naivko!! Jen jeden Salamandr tam k něčemu je. Když si dáme pozor, neuvidí nás. Žádný z nás si nemůže dovolit další vzdušný souboj, tak zatni zuby a leť!“

„Óó...“ odpověděl neochotně Recon, držel levou ruku vysoko ve vzduchu. Průsvitný joystick - ovladač k létání - se mu objevil v ruce. Na přední straně byla malá kulička; tohle byl pomocný letový ovladač ALO. Jak Recon zatlačil ovladač k sobě, čtyři křídla se roztáhla do stran, po prodloužení byla jasnější.

Když to viděla, Lyfa začala roztahovat svá vlastní křídla, dvakrát nebo třikrát jimi mávla. Nepoužívala ovladač. Byl to skill vysoké úrovně zvaný «Dobrovolný let», důkaz, že uživatel je prvotřídní válečník v ALO.

„No tak se odsud dostaňme!!“ zašeptala Lyfa.

Jak se její křídla plně rozvinula, odrazila se ze země, závodila k měsíci. Její zorné pole se postupně rozšiřovalo a ona viděla, jak se před ní rozpíná celý Alfheim, nabízel pocit nekonečné volnosti.

„Ach...“ tiše vykřikla radostí, letěla ke vzdáleným výškám. To, co teď cítila, bylo nenahraditelné. Zavýskla. Od starověkých dob toužil člověk létat jako pták. To se konečně stalo realitou v tomto fantasy světě.

Časový limit letu nastavený systémem byl jednou věcí, která kazila tuto zkušenost. Létat tak volně, jak jen hrdlo ráčí, za to by zaplatila jakoukoliv cenu.

Ovšem to bylo přání všech hráčů hrajících v Alfheimu: dostat se na vrcholek «Yggdrasilu» před jinou z ostatních ras a vstoupit do legendárního vzdušného města. Tam se pak přeměnit v opravdovou vílu, «Álfa», být osvobozen z limitu létání a stát se vládcem opravdu nekonečné oblohy.

Lyfa nechtěla získat vzácné předměty nebo si zvýšit své postavení. Důvod, proč bojovala v tomto světě, byl jen jediný.

Lyfa zamířila k plnému zlatému měsíci, který ještě zcela nezapadl, za použití svých jakoby skleněných křídel. Částečky světla se za ní tříštily jako kometa táhnoucí zelený ocas na noční obloze.


„Ly, Lyfo-chan~ Počkéj na měěěě~“

- Slabé zvuky zezdola vrátily Lyfinu pozornost zpět do reality. Zastavila a podívala se dolů. Recon, tisknoucí svůj ovladač, se za ní zoufale hnal. Maximální rychlost letu je při použití podpory systému poměrně malá, a kdyby to Lyfa brala vážně, Recon by ji nikdy nedokázal dohonit.

„Pospěš si! Snaž se!“

Lyfa roztáhla křídla a vznášela se při čekání na Recona. Pozvedla hlavu a podívala se po okolí, v dálce, na konci moře stromů, viděla Yggdrasil, tyčící se nad temnotou. Z tohoto bodu se dalo více méně určit i směr území Sylfů.

Když Recon dosáhl do stejné výšky, Lyfa přizpůsobila svou rychlost a letěli spolu.

Recon letící po jejím boku ukazoval výraz velké neochoty a promluvil: „Vysoko, nějak moc vysoko, co?“

„Tobě se létání ve výšce nelíbí? Jestli máš unavená křídla, vždycky můžeme plachtit.“

„Ve chvíli, kdy vzlétne, se její osobnost změní...“

„Cos to říkal?“

„Ne- ne. Nic!“ Recon rychle zavřel ústa, jak mířili do jihozápadní části Alfheimu, tedy do území Sylfů.


Dříve toho dne vytvořila Lyfa partu se čtyřmi spolehlivými, podobně smýšlejícími hráči a cestovali do nebezpečné oblasti v severovýchodním neutrálním teritoriu. Naštěstí mohli lovit, aniž by potkali nějaký jiný tým, a tak byla jejich sklizeň dost plodná, obdrželi velký podíl peněz a předmětů. Ihned po přípravách na návrat do teritoria Sylfů byli ale přepadeni partou osmi Salamandrů.

Mezi různými rasami v ALO jsou boje, ale je nezvyklé narazit na velkou skupinu banditů, kteří se spojí a okrádají jiné hráče. Dnešní přepadení bylo obzvlášť divné, přeci jen bylo odpoledne pracovního dne ve skutečném světě. Nečekali, že by na ně mohl někdo zaútočit, a už vůbec ne v takovém počtu... Byli neopatrní.

Při útěku se dvakrát střetli v boji ve vzduchu «VZDUŠNÉ ÚTOKY», během kterých ztratily obě strany tři muže. Začali s méně lidmi, a teď už zbývali jen Lyfa a Recon. Využili toho, že rychlost letu Sylfů je vyšší než u Salamadrů, zvládli se vyhnout zajetí a udělali si náskok při letu na území Sylfů. Ale kvůli nevolnosti během dvou po sobě jdoucích bojů byl Recon vážně dezorientovaný a oni nebyli schopni se na území Sylfů dostat. Místo toho se skryli v lese, aby měl Recon čas se zotavit.

Zrovna když Lyfa ztratila veškeré napětí a otočila se zpět k lesu za ní-

Hned zpod tmavě zelených stromů kolem zablesklo oranžové světlo.

„Recone, vyhni se!!“ zakřičela Lyfa, rychle se zhoupla doleva. Hned poté, ze země, střelily vpřed tři zlomyslné čáry ohně, prošly mezerami mezi listy stromů.

Naštěstí letěli mnohem výš a dlouhá stopa ohnivého záblesku se zastavila jen kousek od nich a zmizela v nočním nebi.

Ale neměli čas ocenit, jak blízko věci byly. Magické útoky vypuštěné z lesa stromů přitáhly pozornost ostatních pronásledovatelů a pět červených a černých stínů se rychle přibližovalo.

„Zatraceně, jsou tvrdohlaví!!“ postěžovala si Lyfa a podívala se na severozápad. Ještě pořád nezahlédla světla Věže Větru, stojící uprostřed sylfí země.

„Nejde to jinak! Připrav se k boji!“ zavolala Lyfa, vytáhli si zahnutý dlouhý meč od pasu.

„Uáá, ne!“ zakřičel Recon, když vytáhle své dýky a připravil se.

„Je tu pět nepřátel. Nemáme šanci vyhrát, ale nevzdám se tak snadno! Jestli udělám všechno možné, můžu s sebou vzít aspoň jednoho.“

„Tohle je vážně správný způsob, jak se na to dívat.“

„Občas musím ukázat i svou dobrou stránku.“

Recon trochu pohnul rameny. Lyfina tvář se napjala a zaujala potápěcí postoj. Zpevnila své tělo, jednou zakroužila než se vrhla dolů, křídla se ohnula v ostrém úhlu. Salamandři, ve V formaci, tento pohyb nepředpokládali.

Mezi veterány ALO, hrající už od začátku, zkušená, dobře vybavená Lyfa obdržela porážku jen ze dvou důvodů: početní převaha a nedávno vymyšlené formace Salamandrů. Na úkor pohyblivosti měli těžké zbroje a kopí a využívali váhy navíc k velice silným útokům. Čelit náporu tolika kopí je jako dívat se na divokou vlnu. Výhoda Sylfů byla v jejich lehké váze, obratných pohybech, ale bojovat zdlouhavý boj pro ně bylo obtížné.

Ale Lyfa, která už s tímto nepřítelem dnes dvakrát bojovala, zhruba pochopila chybu v jejich stylu. S odvahou zrozenou ze zoufalství se Lyfa bez strachu vrhla na předvoj nepřátelské skupiny. Zkrátila vzdálenost v podstatě nulovém čase, ale její pozornost se soustředila na ostré špičky stříbrných kopí, která si nepřátelé připravila k boji s ní.

Výpad Sylfky způsobil vysokofrekvenční jekot, stejně tak jako třenice vyvolaná pohyby salamandřích kovů vyvolala disharmonické zavytí. Ve chvíli, kdy se ty dva skřeky střetly, vzduch zaduněl výbušným řevem.

Lyfa zaťala zuby a mírným pohybem hlavy se vyhnula špičce kopí. Ignorovala žhavé horko v místě, kde se kopí otřelo o její tvář, a zamířila, mečem útočila na krvavě červenou helmu.

„JÍÍÍÁÁÁÁ!“

Přímý zásah.

„Áááááá!!“

Nepřítelovy překvapené oči se zděšeně široce otevřely, než zmizely za výbuchem žlutozeleného světla vytvořeného jako speciální efekt. Zuřivost toho útoku způsobila, že se těžká zbroj nepřítele v odpověď zatřásla.

Neschopný vzdorovat nárazu, nepřítel rychle padal k zemi, a po dopadu dostal zranění na víc díky jeho těžké zbroji, celkem se jeho HP snížilo o 30%. Nebyl to smrtelný zásah, ale vzhledem k silnému úderu do hlavy pro něj bylo nemožné se znovu připojit k formaci. Lyfa okamžitě změnila cíly, srdce křičelo nadějí.

- Je to tady!!

S těžkými přepadovými technikami, které nepřítel používá, je jejich slabostí chvíle, kdy se formace rozbije a chvíli trvá, než se přeskupí. Zatímco si čtyři zbývající Salamandři nebyli jistí tím, co mají dělat, Lyfa natáhla křídla tak rychle, jak to jen bylo možné, a za použití síly se přesunula vlevo.

Její tělo z toho zaúpělo bolestí kvůli násilnému pohybu a přílišnému tření. Lyfa bolest vydržela. Aby se točila tak rychle, jak to jen šlo, silně bušila pravým křídlem, zatímco levým brzdila. Za použití tak absurdní akce se jí v dohledu rychle objevil další nepřítel.

Vybraný Salamandr, i když si uvědomoval její úmysl, nemohl ani doufat, že se vyrovná její pohyblivosti. Její tah se skončil, Lyfin meč probodl Salamandra.

Nepřítel na levé straně dokonale přijal zásah, dál tak ničil jejich formaci.

-Jestli tohle půjde dál, zvládneme to!

Z pěti nepřátel byl jen vůdce, kterého se zrovna zbavila, schopný «Dobrovolného letu»; zbytek používal jen druhotné ovladače letu. Protože Lyfa používala «Dobrovolný let», její obratnost dalece přesahovala obratnost Salamandrů při boji zblízka.

V tuhle chvíli hledala Recona, který bojoval se Salamandrem vpravo. I když vypadal nespolehlivě, také to byl herní veterán. V boji zblízka byly schopnosti s jeho dýkami něco, s čím se dalo počítat.

Lyfa, s dlouhým mečem v ruce, se znovu soustředila na svého dalšího nepřítele a dál udělovala přesná zranění. Tohle by mohlo vyjít, myslela si. Jediný prvek, který ji znepokojoval, byl předchozí magický útok. Ten magický oheň znamenal, že mezi pěti byl alespoň jeden Salamandr Mágem. Existuje možnost, že mezi těmito v kovu oděnými pěti mají všichni nějaké magické schopnosti, a tedy že mohou být všichni magickými šermíři. Dokonce i kdyby byla jejich úroveň magie poměrně nízká, její síla by i tak byla nelítostná. Podle selského rozumu formací, mág je buď na pravém nebo levém křídle, myslela si Lyfa. Jinými slovy, osoba, kterou by teď měla porazit, je ten slabě vypadající nepřítel, který zrovna bojuje s Reconem. Na tu vzdálenost by neměl mít dost času na kouzlení. Takže pokud se prostě zbavíme těch dvou, přeživší se dají snadno zničit během pěti minut.

„Jíííáááá!!“

Lyfa ještě jednou zasadila obouruční úder, na který by mohla být hrdá. Krásně zranila rameno svého nepřítele, jeho už červené HP se snížilo ještě víc.

„Sakra!!“ klel její nepřítel, jak se jeho tělo obalilo šarlatovým plamenem. Společně se zvukem hoření se jeho tělo přeměnilo v popel, roznesl se do všech čtyř stran, zanechal za sebou jen malý červený plamen. Ten plamen se nazýval «Světlo Ostatků», poté; co zmizel, se mohla použít oživovací kouzla a předměty. Ale po minutě v tomto stavu byl hráč okamžitě přesunut do domovského města své rasy a přiveden zpět k životu.

Lyfa setřásla tu myšlenku a soustředila se na dalšího nepřítele. Zbývající tři měli poměrně pomalé pohyby. Vypadali nezkušení v používání kopí, byli velice pomalí v boji na blízkou vzdálenost. Sledovala, jak se snažili vykonat obzvlášť trapné a pomalé překvapivé útoky. Lyfa viděla srz všechny, jejich úsilí bylo zmařeno. Znovu zaměřila pozornost na druhou stranu, Recon byl téměř u konce. Jeho HP bylo docela sníženo, ale ne natolik, aby potřeboval uzdravující magii. Jestli to takhle půjde dál, tak i s ohromnou přesilou pěti na dva je možné vyhrát. S tím v mysli Lyfa znovu pozvedla svůj meč.

Ale v další chvíli obklopil Recona vír ohně.

„Uáááááá!“ zakřičel žalostně Recon, jak ztuhl ve vzduchu.

„Blbe, nezastavuj, hýbej se,“ ta věta k Reconovi ani nedosáhla, byl probodnut kopím téměř mrtvého Salamandra.

„Prooooomiiiiiň,“ ze zvukem poslední omluvy bylo Reconovo tělo obaleno zeleným vzdušným vírem. Tento efekt se nazýval «Konečný rám», objevuje se jen při smrti. Rozpouštějíc se, Reconovo tělo mizelo, a stejně jako Salamandr předtím zanechalo jen Světlo Ostatků.

Pro Lyfu bylo nepříjemné vidět Světlo Ostatků padlého spolubojovníka, i když věděla, že zmizí hned po jeho oživení. Kousla se do rtů, věděla, že takový sentiment je luxus, který si nemůže dovolit. Aby se vyhnula střelám ohně přicházejících zezdola, zoufale se točila ke straně.

...Sakra, mág je hned ten chlap na začátku!

Kdybych to věděla dřív, hnala bych se za ním dolů a zbavila se ho. Ale už je moc pozdě na lítost. Nynější situace byla zcela nevýhodná.

Ale nevzdávala se. Až do konce, i přes extrémní nevýhodu, se bude dál snažit najít způsobit, jak situaci otočit ve svůj prospěch. Tyto názory si rozvíjela mnoho let, zesílily od doby, co přijala roli šermířky.

S krytím přicházejícím od Salamandra na zemi v podobě ohně se ti dva ve vzduchu dostali do pozice a začali rychlé bodavé útoky.

„Pojďte!!“ vykřikla Lyfa, zvedla meč jako výzvu.


* * *


„Uááá!!“

Po zdánlivě nekonečném sestupu, doprovázeném jen mými neslušnými křiky, jsem se našel na nějakém bezejmenném místě. Z úst mi vyšlo překvapené zavrčení, když jsem přistál spíše na své tváři než na nohách. V té pozici jsem zůstal několik vteřin, má tvář pohřbená v lesním podrostu, pomalu jsem se narovnal.

Volný pád už skončil a mé srdce se uvolnilo, ležel jsem na zemi a díval se po okolí.

Byla noc. A já se nacházel někde hluboko v lese.

Ten les byl utvářen z obřích stromů, které jsou nejspíš stovky let staré, všechny se natahovaly k nebi tak daleko, kam jsem jen viděl. Ale listoví bylo tak husté, že jsem moc daleko neviděl. Úplněk visel na černé hvězdné obloze, vydával slabou záři.

Všude kolem mě bzučel hmyz a noční ptáci zpívali. V dálce jsem slyšel řev divoké zvěře. Vůně rostlin mě lechtala v nose. Vánek mi jemně hladil kůži. Obklopilo mě zděšení, jak smysly přijímaly svět kolem mě. Tenhle svět jako by byl mnohem reálnější než realita - to jsou mé pocity ohledně tohoto iluzionárního světa.

Byl jsem skeptický, když Agil řekl, že «ALO» je rovnocenné se SAO v kvalitě své vysoce precizní modelace a struktuře, ale zřejmě tomu tak opravdu bylo. Další vývoj mohl pokračovat jen jediný rok, a přesto mezi mým nervovým systémem a hrou proudilo větší množství informací, než jak tomu bylo se SAO.

„...Na... Nakonec jsem se přeci jen vrátil...“

Zavřel jsem oči. Během dvou měsíců od chvíle, kdy jsem byl osvobozený z toho světa, jsem se vzdal představy, že bych se kdy vrátil do «VR světa», ale teď tu zase jsem. Ach... Nikdy se nepoučím, že? Ta myšlenka mi proběhla myslí a já si nemohl pomoct, zasmál jsem se.

Nicméně byl tento svět trochu jiný. Jmenovitě, i kdyby mé HP spadlo na nulu, nezemřel bych ve skutečném světě, a mohl jsem se kdykoliv a kdekoliv odhlásit. Když jsem si to pomyslel, něco dalšího přilákalo mou pozornost.

Co má být s touhle abnormalitou v obrazu a záhadné přemístění... Co se to jen stalo? Proč jsem sem byl přenesen? Měl bych být v začátečnickém městě Sprigganů, alespoň podle tutoriálu.

„Hele, ani náhodou... To nemůže být...“

Moje tvář se začala kroutit, rychle jsem zvedl svou třesoucí se pravou ruku, ukazovák a prostředníček u sebe. Nic se nestalo. Začal jsem se potit a rychle to několikrát znovu vyzkoušel, než jsem si vzpomněl, co se psalo v tutoriálu, menu a letový ovladač se manipulují levou rukou.

Natáhl jsem levou ruku a zopakoval akci. Tentokrát, když jsem mávl prsty, zazněl zvukový efekt a vybuchlo světlo, pak se otevřelo průsvitné okno menu. Vypadalo téměř stejně jako v SAO. Menu mělo hodně tlačítek seřazených po pravé straně.

„Tady, tady je to.“

Na spodku menu zářilo tlačítko «Odhlásit se». Zkusil jsem jej zmáčknout. Vyskočila varovná zpráva, ujišťující se o mém odchodu, společně s tlačítky «Ano» a «Ne».

Úlevně jsem si oddechl. Opřel jsem se o jednu ruku a posadil se.

Znovu jsem se podíval kolem, zřejmě jsem byl uprostřed hustého lesa. Kolem mě byla plocha stromů, která se táhla nekonečně všemi směry, tak daleko, že jsem neviděl ani světlo hvězd nade mnou. Netušil jsem, proč jsem sem spadl. No, napřed se podívejme na mapu, pomyslel jsem si. Podíval jsem se zpět na okno menu. Ukazoval jsem si prstem, ale to, co jsem viděl, mě donutilo ztuhnout.

„Cóóóóó....!?“ nemohl jsem si pomoct a zakřičel jsem.

Nahoře v okně byla ukázána má přezdívka: Kirito, a má rasa: Spriggan. Pod tím bylo mé HP a MP[1], se začátečnickými hodnotami 400 a 800. Zatím bez problému.

Překvapily mě ovšem naučené skilly v další kolonce. Nepamatuji se, že bych si nějaké vybíral, takže bych měl mít tyto kolonky samozřejmě prázdné. Místo toho tam bylo ne méně než osm skillů. Možné jsou to začátečnické skilly Sprigganů, ale to je trochu moc. Moc jsem nevěřil svým očím, dotkl jsem se tlačítka skillů prstem pro zobrazení dalších podrobností.

V okně skillů jsem vedle sebe viděl několik skillů. Mezi ně patřilo: «1-R Meče», «Skilly beze zbraně» a «Úhyby», bojové skilly, a také «Rybaření», podporující skill, ale naučené hodnoty byly abnormální. Většina byla kolem devíti set, některé dokonce dosáhly čísla 1 000 a měly popisek «MISTR». V MMO hrách obvykle trvá velice dlouho, než skilly dokončíte, což znamenalo, že mít skilly na Mistra hned při prvním přihlášení je nemožné.

Ať už jsem se na to díval jakkoliv, musel to být bug[2]. To by možná mohlo vysvětlit i to, proč jsem doletěl na tohle místo, možná je vážně systém trochu nestabilní.

„Je takhle hra v pořádku? Je tu někde podpora GM?“

Znovu jsem se podíval na skilly a udeřil mě lehký pocit déjà vu. Prohlédl jsem si hodnoty naučení, měl jsem pocit, že už jsem je někde viděl. 1-R Meče: 1000, Skilly beze zbraně: 991, Rybaření: 643.

Zasáhlo mě to jako blesk; konečně jsem si to spojil. Mé dýchání ztěžklo.

Už jsem je viděl. Toto jsou skilly, na kterých jsem pracoval dva roky v SAO. Naneštěstí tu není «Dvojitá čepel» - nejspíš proto, že skill «Dvojitá čepel» v ALO neexistuje. Tyhle skilly «Černého šermíře Kirita», které způsobily zničení vznášejícího se zámku Aincradu, se znovu objevily před mýma očima.

Byl jsem vážně zmatený, děly se nemožné věci; nedokázal jsem si ani představit, co se děje. SAO a ALO jsou úplně odlišné hry spravované úplně jinými společnostmi. Pokud se uložená data mohla takto přesouvat... Je možné, že by- je tu...

„SAO?“ pronesl jsem a padl při tom na kolena.

Energicky jsem zavrtěl hlavou, abych se zbavil tak směšných myšlenek, znovu jsem se otočil k oknu se skilly. Pořád jsem si nebyl jistý tím, co se děje, ale doufal jsem, že dokážu získat víc informací, a tak jsem se vrátil zpět do hlavního menu. Tentokrát jsem otevřel inventář.

„Cóóóó... Co je tohle.“

Ničemu nerozumím. Přede mnou se zobrazily desítky řádků s nápisy z čísel a písmen. Obrázkové písmo, číslice, písmena a obrázky, vše smíchané dohromady.

Zdá se, že tohle vážně jsou předměty, které jsem vlastnil v Aincradu. Je jisté, že z nějakého důvodu se uložená data pro Kirita dostala do tohoto světa.

„Takže... Počkejte chvíli.“

Náhle mě něco napadlo.

Jestli jsou tyhle věci z Aincracu, - pak «to» by tu mělo být také. Dotkl jsem se inventáře, sjel dolů výčtem pomocí prstu.

„Prosím, prosím, prosím buď tu.“

Rychle jsem sjížděl dolů seznamem, ignoroval jsem všechny ty bláboly. Tlukot mého srdce zrychlil a mým tělem se rozezvučel zvuk podobný cinkání zvonků.

„!“

Mé prsty se bezděčně zastavily. Pod mým prstem byla řádka písmen jako všechny ostatní, ale takhle vydávala teplou zelenou záři. «MHCP001».

Téměř jsem zapomněl dýchat, dotkl jsem se jména s třesoucími se prsty. Vybral jsem předmět a barva se změnila. Pohnul jsem prsty a zmáčkl tlačítko s nápisem «Použít předmět».

Uprostřed okna se objevila bílá záře a rozprostřela se ke krajům a táhla se v mém směru. Jak se vynořovala, změnila se v bezbarvý krystal ve tvaru slzy.

Stiskl jsem důležitý kámen v dlaních, zvedl jej, cítil jeho teplo. Celé mi to docházelo a já se cítil jako v horečce.

Bože, prosím, žádám tě... Modlil jsem se z celého svého srdce, jemně jsem na krystal dvakrát poklepal prstem. Jasné bílé světlo vybuchlo vpřed z krystalu v mých rukou.

„Ach!?“ unikl mi bezděčně z úst udivený hlas, přikrčil jsem se a položil krystal na zem, udělal několik kroků vzad. Krystal se vznesl ze země několik metrů vysoko. Světlo postupně zesilovalo, až nakonec i měsíc vypadal bledě v porovnání s ním a okolní stromy byly zabarvené v bílozelené.

Zamrkal jsem, pouhý divák scény přede mnou. Z prostředka vířícího světla se objevil stín, získával tvar a bělavý nádech. Prameny dlouhých černých vlasů povlávaly ve všech směrech, spolu se sněhově bílými čary a dlouhými, hubenými končetinami. Oči zavřené, ruce překřížené na hrudi, objevila se postava krásné mladé dívky. Jako ztělesnění světla se pomalu snesla k zemi.

Jasné světlo zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Dívka, která se vznášela ve vzduchu, pomalu otevřela své oči, řasy se jí třepotaly. Její oči, hluboké jako noční nebe, se na mě zaměřily.

Nemohl jsem se pohnout. Nebo promluvit. Nebo jen mrknout.

Dívenka se na mě podívala, její rty v barvě třešní se pomalu otevřely. Slova nedokážou popsat krásu toho andělského úsměvu. Nashromáždil jsem veškerou svou odpověď a řekl jí: „To jsem já... Yui. Rozumíš?“

Pak jsem se na sebe zběžně podíval. Můj postoj a vzhled v tomto světě se zcela liší od tamtoho světa.

Ale takové obavy byly zbytečné. Rty té dívky - Yuiiny rty - se pohnuly, nostalgickým hlasem tolik podobným zvonku řekla: „Znovu se potkáváme, tatínku.“

Se slzami v očích natáhla Yui paže a vletěla mi do náruče.

„Tatínku... Tatínku!“ volala Yui znovu a znovu, její tenké paže se zaklesly kolem mého krku, její tvář hladila tu mou. Objímal jsem pevně její malé tělo, z hrdla mi unikly zvuky vzlykání.

Yui, Asuna a já jsme žili spolu ve světě SAO po krátké tři dny, než zmizela. I když to byl jen krátký čas, byla to nenahraditelná vzpomínka, která se mi hluboko vryla do mysli, nikdy nemohla být smazána. Během dlouhé a těžké bitvy, kterou byl Aincrad, bylo jen málo štěstí, ale po ty tři dny jsme byli skutečně šťastní.

Pocit sladké nostalgie mě obklopil, jak jsem tam stál, pevně držíc Yui. Zázraky se děly přímo přede mnou. Takže, Asuno, rozhodně se znovu setkáme. Rozhodně se znovu vrátíme do těch požehnaných dnů. Tohle bylo poprvé, od návratu do skutečného světa, co jsem cítil takové přesvědčení.


Podíval jsem se kolem po lese, našem jsem vhodný pahýl stromu, který nedávno spadl, a posadil se.

„Takže, co se to tu sakra děje?“ zeptal jsem se Yui, která mi právě seděla na klíně; odolával jsem nutkání mluvit o Asuně.

Její tvář se mi uvelebila na hrudi, Yui se podívala nahoru s výrazem největší blaženosti.

„...?“

„Chci říct, tenhle svět není SAO, že?“

Yui mi krátce vysvětlila, co se stalo od doby, kdy jsem ji viděl naposledy. Měla být smazána, ale místo toho byla její data stlačena a uložena jako část enviromentálních dat. Po dokončení hry vznášející se zámek Aincrad zmizel. Poté jsem přišel do tohoto nového světa Alfheimu, i když jsem netušil, jak tu skončila má data. Ale nedokázal jsem snadno slovy vyjádřit to, že Asuna se stále ještě neprobudila.

„Prosím počkej chvíli.“

Yui zavřela oči, jako kdyby se snažila zachytit vzdálený hlas

„To je-“

Yuiiny oči se náhle otevřely, dívaly se na mě.

„Zdá se, že tento svět je postavený na základě kopie serveru «Sword Art Online».

„Kopie?“

„Ano. Struktura a grafický formát jsou vytvořené stejnou jádrovou skupinou programů. Byla jsem schopna se reprodukovat v této formě. To je dostatečným důkazem. Ale systém Cardinal je starší verze a herní komponenty jsou zcela odlišné.“

„Hm...“

Hluboce jsem se zamyslel.

ALfheim Online byl vydán dvanáct měsíců po SAO incidentu. Argus zbankrotoval, v následku čehož zakoupilo RECTO technologii Argusu a použilo ji k vývinu nové VRMMO hry. Pokud můžete využít hlavního herního motoru a procesu zpětné vazby, vývoj by stál mnohem méně. V tom případě mě přesnost tohoto světa tolik nepřekvapuje, protože běží na stejném motoru jako SAO.

Jinými slovy, ALO operuje na kopii systému SAO, čemuž rozumím. Ale-

„Ale... Proč se tu objevila má osobní data?“

„Tatínku, nech mě prosím podívat se na tvá data.“

Yui znovu zavřela oči.

„Bez pochyb. Tohle jsou data postavy, kterou tatínek používal v SAO. Ty dvě hry využívají téměř stejný formát nejen pro uložení dat, ale i pro naučení obvyklých skillů, takže mohou být přeneseny. Ale protože data značící HP a MP se ukládají v jiném formátu, tak se tyto hodnoty nemohou přenést. A co se týče předmětů, jsou všechny pokažené. Jestli si je necháš, je možné, že je systémový protokol vyhledávání chyb objeví. Bylo by lepší, kdybys je hned vyhodil.“

„Vážně... Tak fajn.“

Dotkl jsem se sloupku s předměty a hromadně vybral všechny zkomolené předměty. Možná jsou tam některé, které přinášejí vzpomínky, ale teď není čas na sentiment. V každém případě ani nepoznám, které to jsou, natož abych je použil.

A tak jsem s pochmurným odhodláním všechny pokažené předměty smazal. To mě zanechalo pouze s normálním začátečnickým vybavením.

„S levely mých skillů bych neměl mít problémy, že?“

„Z pohledu systému ne. Při porovnání s tvým herním časem jsou poněkud nepřirozené, ale pokud to přímo nezkontroluje GM, neměl by nastat žádný problém.“

„Vážně? He. Z Beatera se stal Cheater.“[3]

No, když dojde na sílu postavy, nebe je mezí. Musím dosáhnout vrcholku Yggdrasilu a zachránit Asunu. Kromě toho jsem si nepřišel užívat, nemám náladu hrát vážně.

Pečlivě jsem si prohlédl tabulku se svým statusem. Snadno jsem z ní poznal, že tento svět neztotožňuje čísla a sílu. Parametry Obratnosti a Přesnosti ze SAO tu prostě neexistovaly, přírůstky HP a MP jsou malé. A jak se skilly zbraní zvyšují, tak jedinou změnou je počet zbraní, kterými se můžete vybavit, takže se nemění síla útoku. A, samozřejmě, pro SAO typické skilly mečů tu nejsou.


ALO se tedy soustředí na přirozenou atletickou schopnost hráče a jeho úsudek. V SAO útoky od hráčů s nižším levelem neubraly moc HP. Ale tady to takhle zřejmě nefunguje.

Jedinou neznámou je «magie», která v SAO neexistovala. V poli Magie je nyní pouze jen «Iluzionární magie», nejspíš začátečnická schopnost rasy Sprigganů. Nikdy jsem nepoužíval magii a ani jí nebyl zasažen, takže jí nerozumím.

Zavřel jsem okno, otočil jsem se čelem k Yui, která se mi stále věšela na hruď s očima přivřenýma jako kočka, a zeptal jsem se: „Když jsi to teď zmínila, co má být Yui v tomto světě?“

I když se jí mohu dotknout, Yui není člověk. Abnormality v procedurách údržby v SAO vyústily v její zrození. Je umělá inteligence, «AI».

Dosud, do roku 2025, mnoho výzkumných institucí vydalo práce pojednávající o AI, včetně jedné pojmenované «Umělá inteligence - přiblížení se k nekonečné moudrosti». Tato práce tvrdila, že dokud pokračují procesy «rozumného chování», nakonec se hranice mezi simulací vědění a opravdovým věděním rozostří a vznikne pokročilá AI.

Yui by takovou být mohla, první opravdovou AI. Ale na tom mi příliš nezáleží, miluji Yui jako svou dceru a ona o mně přemýšlí jako o svém otci. A to stačí.

„Ach, vypadá to, že v ALfheimu Online je naprogramovaná pseudo-postava pro podporu uživatelů. Nazývá se «Navigační pixie», a já jsem tak zřejmě klasifikována.“

Když to řekla, na okamžik se krátce zvláštně zatvářila. Pak se její tělo náhle osvětlilo a následně zmizelo.

„YUI!?“ vykřikl jsem v panice. Chtěl jsem se postavit, ale všiml jsem si něčeho na mém koleni.

Mělo to asi deset centimetrů na výšku, hubené paže a nohy. Oblečeno to bylo do světle růžových minišatů, které jako by byly vytvořené z okvětních lístků, ze zad se natahovala dvě průsvitná křídla. Jednoduše řečeno, pixie.[4]

Sword Art Online Vol 03 - 103.jpg

S roztomilou tváří a dlouhými vlasy, i když vypadala trochu odlišně, přesto to byla bez pochyb Yui.

„Tohle je vzhled «Pixie».“

Yui se postavila na mém koleni, s rukama na bocích, začala mávat křídly.

„Och...“ zvolal jsem a prstem šťouchl Yui do tváře.

„To lechtá!“ zasmála se Yui, zvedla se do vzduchu, aby unikla mému prstu; doprovázel ji zvuk mávání křídel. Posadila se mi na rameno.

„...Takže, máš privilegia administrátorů, stejně jako předtím?“

„Nemám...“ řekla Yui s hlasem plným frustrace.

„Teď se můžu jen připojit k odkazům a datové mapě široké oblasti. Mohu si také potvrdit status hráčů, se kterými přijdu do kontaktu, ale nemohu se připojit do primární programové databáze.“

„Aha, takhle... Vlastně...“

Můj výraz se změnit a já změnil téma, konečně jsem se dostal k tomu hlavnímu.

„Asuna... Zdá se, že je tu tvá maminka.“

„Ach... Maminka!?“

Yui mi vyskočila z ramene a vznášela se před mým obličejem.

„Co tím myslíš?“

„...“

Chtěl jsem jí vysvětlit to se Sugouem Nobuyukim, ale trochu jsem váhal. Yui málem zkolabovala kvůli lidským negativním emocím v SAO. Nechtěl jsem, aby byla znovu nakažena lidskou záští.

„...Po zavření serverů SAO se Asuna nevrátila do skutečného světa. Získal jsem informaci, že v tomto světě je někdo, kdo vypadá jako ona. Je možné, že je to jen náhoda a nějaká náhodná postava vypadá jako ona. Možná tu jen hledám jehlu v kupce sena.“

„Ach... Jak se tohle jen stalo... Omlouvám se, tatínku, normálně bych mohla prohlédnout hráčská data, ale bez přístupu k systému to nedokážu.“

„Není třeba se vinit. Ale mám nápad, kde by mohla být. Yggdrasil... Nejspíš je tam. Znáš to místo?“

„Ano, tohle znám. Eh, eh, je to v podstatě na severovýchod, ale odsud docela daleko. Kdybych to měla převést na skutečnou vzdálenost, tak by to bylo asi padesát kilometrů daleko.“

„Páni, to je fakt daleko. To je kolik, pět krát průměr Aincradu. A vůbec, proč jsem byl přenesen do tohodle lesa?“

Yui na mou otázku krátce sklonila hlavu.

„Myslím, že tvá data pozice byla buď poškozena, nebo zmatena blízkým hráčem, takže jsi nakonec skončil tady. Ale to je jen odhad.“

„Jestli jsem měl spadnout, mohlo to být alespoň blíž k Yggdrasilu. Hmm, to je jedno, prý se tu dá létat?“

Postavil jsem se, otočil jsem hlavu, abych se sám sobě podíval za rameno.

„Aha, podívej, vážně tu mám křídla.“

Z mých zad vyrůstala čtyři dlouhá, šedomodrá průsvitná křídla. Nejvíce se podobala hmyzím. Ale ani jsem nevěděl, jak jimi hýbat.

„Jak mám létat?“

„Má tu být nějaký druhotný ovladač letu. Prosím natáhni svou levou ruku, jako kdybys chtěl něco uchopit.“

Následoval jsem instrukce malé dívky na mém rameni. Brzy poté se v mé ruce objevil předmět podobný joysticku.

„Zatáhni k sobě pro zvednutí se, zatlač od sebe k sestupu, doprava nebo doleva k natočení, zmáčkni tlačítko pro zrychlení a pusť jej pro zpomalení.“

„Nn.“

Zatáhl jsem joystick k sobě. Křídla na mých zádech se začala rozbalovat a zanedlouho i zářit. Přitáhl jsem si jej ještě blíž.

„Och.“

Náhle se mé tělo začalo vznášet. Pomalu jsem se zvedal, až jsem byl jeden metr nad zemí a vrátil jsem ruku do přirozené pozice. Dále jsem zmáčkl tlačítko zrychlení. Mé tělo se začalo hýbat dopředu.

Pak jsem zkusil poklesnout a otočit se; rychle jsem se to naučil. Tohle bylo o dost jednoduší než letové VR hry, které jsem hrál předtím, a manipulace byla dost jednoduchá.

„Myslím, že to víceméně chápu. Teď bych chtěl něco vědět. Kde je odsud nejbližší město?“

„Na západě je město se jménem «Sylvain». To je nejblíž. Ach.“

Yui se náhle podívala nahoru.

„Copak se děje?“

„Blíží se hráči. Zdá se, že je jedna osoba pronásledována třemi dalšími.“

„Áá, souboj. Pojďme se podívat.“

„Tatínek je stejně lehkovážný jako vždy.“

Při rozhovoru s Yui jsem otevřel menu a vybavil se mečem, který jsem obdržel jako svou začátečnickou zbraň. Vytáhl jsem jej, několikrát jím mávl.

„Páni, tak hnusný meč. A taky je moc lehký; no, bude to muset nějak jít.“

Znovu jsem jej vrátil do pochvy a ještě jednou vyvolal letový ovladač.

„Yui, navigaci nechám na tobě.“

„Dobře!“ odpověděla Yui svým hlasem podobným zvuku zvonku, vzlétla z mého ramene. A já jsem ji následoval do vzduchu.


* * *


Konečně, ohnivá magie vykouzlená Salamandrem dostihla Lyfu a zasáhla ji do zad.

„Uááááá!!!!!“

Samozřejmě necítila bolest nebo horko, ale útok do ní silně narazil, díky čemuž ztratila rovnováhu. Naštěstí při útěku nezapomněla nastavit několik obranných kouzel «Větrného živlu», a tak měla stále dost HP, ale teritorium Sylfů bylo i tak daleko.

V tu chvíli si Lyfa všimla, že její let zpomaluje. Sakra, jsem skoro na svém letovém limitu! Moje křídla ztratí veškerou sílu už jen za pár vteřin a nebudu moc letět, dokud se nedobijí.

„Ugh...“

Zatnula zuby, Lyfa předvedla prudký sestup do lesa, aby unikla. Protože nepřítel byl mág, dokonce i úkryt pomocí magie bude těžký. Nechtěla se jen tak vzdát a nechat se zabít.

Lyfa proklouzla mezerou v klenbě a minula větvičky stromů napěchované u sebe, blížila se k povrchu. Bylo na čase. Rychlost letu zpomalila téměř až k zastavení, brzy se přiblížila k zemi. Jak začala přistávat, přetočila své tělo, nechala chodidla dotknout se země, pak skočila do díry velkého stromu. Držela ruce ve vzduchu, připravovala se k vyslání typu magie skrývání.

Magie v ALO silně připomínala fantasy film, a nejlépe se dá popsat jako chorál «Kouzla». Aby systém poznal magii, musí zaklínadlo následovat správný rytmus a výslovnost. Jestli je chorál přerušen, nezakouzlí se a kouzelník musí začít znovu.

Lyfa rychle dokončila zaříkávání. Strávila hodně času jeho zapamatováním si a tréninkem, tedy snížila čas, který potřebovala k jeho recitaci. Jakmile jej dokončila, světle zelený vzduch se objevil u jejích chodidel a postupně zakrýval celou její schovku, dokud zcela neobalil její tělo. Obranné kouzlo, které zabraňovalo nepřátelům vidět vás. Ale mohlo být proraženo nepřítelem s vysokou schopností «Skenu» nebo kouzlem proniknutí. Lyfa zadržela dech a stočila se, aby byla co nejmenší, co to jen šlo.

Zanedlouho slyšela Lyfa zvuky unikátní pro Salamadry při letu. Přistáli na volném prostranství za stromem, cinkání zbroje zaznělo mýtinou, následoval křik.

„Ta Sylfka by tu měla někde být, hledejte ji!!“

„Ne, Sylfové se specializují ve skrývání. Použijeme magii.“

Poté pokračoval v zaříkávání. Lyfa málem zaklela, ale instinktivně držela pusu zavřenou. Po několika vteřinách se něco zezadu hlasitě přiblížilo.

Několik malých červených ještěrek s červenýma očima lezlo po kořenech obřích stromů. Tohle bylo přerušovací kouzlo «Ohnivého živlu»: tucty ještěrek se vyvolají kolem mága a hledají v rozšiřujícím se kruhu a vypustí plameny, když něco najdou, okamžitě ukážou lokaci jiných hráčů nebo monster.

Běžte pryč, nesmíte sem přijít!

Samozřejmě, ještěrka neměla žádné schéma pohybu, po vyvolání se pohybovala náhodně. Lyfa se zoufale modlila, aby šly ještěrky někam jinam, marně. Jedna z ještěrek se dotkla membrány obklopující Lyfu, vydala vysokofrekvenční skřek a rozhořela se.

„Máme to, tamhle.“

Uslyšela, jak se zvuk kovové zbroje postupně blíží, Lyfa vyskočila ze stínů a přetočila se, aby přistála na chodidlech. Vytáhla meč a půvabně se připravila k boji, tři Salamandři na ni zamířili svá kopí.

„Nebuďme teď nerozumní.“

Muž napravo zvedl hledí na své helmě. Zatímco jeho nadšení bylo skryto pod helmou, nemohl jej skrýt ve svém hlase.

Muž uprostřed, vůdce, pokračoval klidným hlasem: „Omlouvám se, ale tohle je naše mise. Pokud nám předáš peníze a předměty, necháme tě jít.“

„Ach, proč, zabij ji!! Je to ženská, tak jsem fakt vzrušenej, ach,“ mluvčí byl muž nalevo, který při té řeči také pozvedl své hledí. Vypadal jako nakažený násilím, jeho pohled upřený na ní.

Podle roku herní zkušenosti, tenhle typ «hráč lovec žen» byl nejhorší špínou. Naneštěstí je jich tu víc než jen pár. Z odporu naskákala Lyfě na pažích husí kůže. Kdyby se takový hráč dotkl těla jiného hráče jindy než v boji, systém by okamžitě poslal zprávu o harašení. To je přijatelné, protože oběti jsou, na jednu stranu, jedním ze smyslů této hry. Když se na to podíváte ze strany druhé, krveprolití je svobodou hráčů. Někteří to berou do extrémů a je jim příjemné «lovit» hráčky ve VRMMO.

Normálně by ALO takovou věc povolilo. Zvěsti jsou pravdivé, opravdu se to ve hře stává, a s tou myšlenkou se Lyfa otřásla.

Lyfa se pevně postavila, dostala se do své oblíbené pozice obouručního meče. Dala sílu do svého pohledu, zahleděla se na tři Salamandry.

„Rozhodně s sebou do hrobu vezmu alespoň jednoho z vás. Jestli se nebojíte «Smrtící penalty», tak jen pojďte,“ řekla Lyfa hlubokým hlasem. Salamandři na obou stranách byli rozlíceni její vzpurností, pozvedli svá kopí. Vůdce je zklidnil zvednutím obou svých rukou a řekl: „Vzdej se, tvoje křídla jsou na limitu. My pořád létáme.“

Opravdu, bylo to, jak řekl. Pokud je v ALO hráč na zemi napaden nepřítelem ve vzduchu, je v úplné nevýhodě. Navíc to není jen jeden létající nepřítel, ale hned tři. Ale Lyfa se nevzdala. Nepředá své peníze a nebude žádat o milost.

„Taková tvrdohlavá holka. No asi je to nevyhnutelné.“

Dokonce i vůdce pokrčil rameny, připravil si kopí a vzlétl. Další dva Salamandři popadli levou rukou ovladače a následovali jej.

I když čelila třem kopím ve stejný čas, Lyfa se připravila k plnému útoku na nejbližšího nepřítele. Soustředila veškerou svou sílu na čepel. Tři Salamandři obklíčili Lyfu a ona už málem zaútočila na nepřítele, když se stalo něco nečekaného.

Keře za nimi se náhle začaly třást, vyskočil stín a proletěl kolem Salamandrů, otočil se ve vzduchu a po několika okruzích po mýtině spadl na zem s bouchnutím.

Při té nečekané události tři Salamandři a Lyfa na chvíli ztuhli, pak se podívali na vetřelce.

„Arg, au. Tohle je nejspíš přistání álá havárie,“ ten hlas bez napětí vyšel z hráče s lehce tmavou pletí, zatímco vstával. Jeho černé vlasy stály v bodcích, velké oči dávaly dojem nezbednosti. Za ním se rozpínala tmavě šedo-modrá křídla, která jej označila jako člena rasy Sprigganů.

Co tady, daleko na východě od svého teritoria, dělal Spriggan? Když nad tím Lyfa přemýšlela, podívala se na jeho vybavení. Jednoduchá bílá tunika a kalhoty, které jsou součástí zbroje, meč špatné kvality - tohle je rozhodně začátečnické vybavení. Začátečník, který jde do hloubi neutrální zóny, co si jen myslí?

Rozhodně to byl nováček. Lyfa nechtěla, aby viděl tu krutou scénu lovu, bez přemýšlení na něj zavolala: „Co to děláš? Rychle, uteč!!“

Ale černý chlapec se nepohnul. Nevěděl, že hráči jiných ras mají dovoleno, dokonce jsou pravidly povzbuzováni k tomu, aby ho zabili? Něco si dal do kapsy na hrudi pravou rukou, podíval se na Lyfu a pak na tři vznášející se Salamandry a řekl: „Tři vojáci útočí na jednu dívku, není to trochu moc?“

„Cos to říkal?“

Ta řeč rozzuřila dva Salamandry vzadu. Pohnuli se, aby zmáčkli chlapce zepředu a zezadu, obklíčili ho ve vzduchu. Snížili svá kopí a připravili se na útok.

„Zatraceně!“

Lyfa mu chtěla jít pomoct, ale nemohla se lehkovážně pohybovat, protože ten vůdce byl stále ve vzduchu před ní.

„Debile, jak se opovažuješ sem jen tak přijít? No, jak chceš, užijeme si i lov na tebe!“

Chlapec stál před těmi Salamandry, jejichž zbroj zacinkala, když si sklopili hledí. Dva Salamandři sklonili svá kopí k útoku, jejich křídla zářila rubínovým světlem. Salamandr vepředu začal svůj útok, zatímco ten vzadu několik vteřin čekal, chtěl využít výhody v rozdílu načasování, aby zabil chlapce, až se vyhne prvnímu útoku.

S tím se nováček nedokázal vypořádat. Nechci vidět tu chvíli, kdy mu kopí protnou tělo, pomyslela si Lyfa. Kousla se do rtu a chtěla se podívat jinam, ale předtím.

Pořád nedokázala uvěřit tomu, co se stalo.

Zatímco pravá ruka stále kryla kapsu, ležérně natáhl levou ruku a chytil špičku kopí, které mířilo na jeho život. Světlo a zvuk proťaly vzduch, naznačily aktivaci skillu «Ochrana». Lyfa nedokázala uvěřit tomu, co viděla, překvapení ji donutilo rozevřít oči dokořán a spadla jí čelist. Chlapec využil Salamandrovu rychlost, aby jej hodil na jeho společníka blížícího se zezadu.

„Ou á á á á á á!“ křiky zazněly, když se dva Salamandři srazili a zanořili se do země v rachocení kovu.

Chlapec se otočil, a zatímco popadl jílec svého meče, vrhl zmatený pohled na Lyfu: „Ti lidi, nevadí, když je rozseknu?“

„Samozřejmě že ne, zrovna ti chtěli udělat to samé,“ odpověděla Lyfa v čirém úžasu.

„Chápu, no, na chvíli mě omluv.“

Chlapec vytáhl svůj omšelý meč pravou rukou a nechal ho volně viset k zemi. Poté, co řekl něco dost troufalého, Lyfa předpokládala, že na ně hned zaútočí, ale nepohnul se. Pak dal levou nohu vpřed, přizpůsobil střed svého těžiště a náhle...

Bum!! Chlapec zmizel ve stejnou chvíli, kdy do ní narazil nějaký zvuk. Sonic boom!?![5] Lyfa bojovala s mnoha nepřáteli, ale nikdy neviděla takový útok, její oči ani nedokázaly sledovat pohyby chlapce. Rychle otočila hlavou doprava, chlapec se přestal hýbat s tělem blízko u země, daleko od místa, kde začal. Dokončil svou techniku mávnutím meče k pochvě.

Mezi těmi dvěma Salamandry, jeden z nich se obalil červeným Konečným rámem, když se pokusil vstát. Jeho tělo se rychle přeměnilo v popel a rozptýlil se do čtyř světových stran, zanechal jen Světlo Ostatků.

Moc rychlý!!

Lyfa se zachvěla. Ta akce a ten útok byly za vším, co kdy viděla, úplně jiná úroveň. Její tělo se třáslo radostí nad tím, co se právě stalo.

V tomto světě jen jedna věc ovládá rychlost vašeho pohybu: rychlost, jakou váš mozek přijímá signály z «FullDive» systému a reaguje na ně. Amusphere posílá signály do poznávacích oblastí mozku, pak mozek tyto signály zpracuje a vytvoří signály, které ovládají motorické funkce těla. Tyto signály jsou pak zachyceny systémem Amusphere. Čím rychleji to mozek hráče zvládne, tím rychleji se hráč ve hře pohybuje. Vrozené reflexy jsou jednou z věcí, které ovlivňují rychlost této události, ale rychlost se také zlepšuje se zkušeností, takže čím déle někdo hraje, tím rychleji se pohybuje.

Není jen vychloubáním, že je Lyfina rychlost mezi pěti nejlepšími mezi Sylfy. Její rychlost byla vypracována trénováním reflexů po mnoho let a vybroušena rokem hraní ALO. Byla si jistá, že ať už by čelila komukoliv, při boji jeden na jednoho by její rychlost s nikým neprohrála.

Lyfa a vůdce Salamandrů byli stále ochromení, když se chlapec postavil a otočil k nim, znovu ladně přenesl meč do postoje.

Ten další Salamandr, jehož útok minul, stále zřejmě nevěděl, co se stal. Stále se hýbal v opačném směru, zatímco se snažil najít chlapce, který zmizel přímo před ním.

Chlapec pak znovu zaútočil bez milosti, pádil ke zmatenému Salamandrovi. Rozhodně to tentokrát nezmeškám, myslela si Lyfa při soustředění se na chlapcovy pohyby, oči doširoka otevřené.

První pohyb nebyl až tak rychlý, ale podobal se zhoupnutí. To jen do chvíle, kdy udělal první opravdový krok svého útoku a...

Vzduch byl zamlžený a jako by se otřásl hlukem. Tentokrát jsem to tak nějak viděla. Jako sledování filmu při zrychleném přehrávání, Lyfiny oči dokázaly chytit většinu, ale ne všechny pohyby. Meč chlapce vyskočil ze své snížené pozice a přesekl Salamandra ve dva. Ani světelný efekt jej nestíhal. Chlapec se pohnul o několik metrů dopředu, zastavil se s mečem vysoko zdviženým. Znovu vybuchla tříšť ohně, oznámila smrt druhého Salamandra.

Sword Art Online Vol 03 - 115.jpg

Lyfa byla tak uchvácená tou rychlostí, že si teprve až teď všimla, kolik zranění chlapcovy útoky způsobily. HP linky obou Salamandrů, které byly téměř z poloviny plné, rychle zmizely. Jednoduše řečeno, chlapcovy útoky byly tak ohromující jako jeho rychlost.

Útočný vzorec ALO není složitý. Závisí na čtyřech věcech: samotné síle zbraně, do jaké části těla nepřítele útok zasáhne, rychlosti útoku a zbroji, kterou má nepřítel na sobě. V tomto případě byla útočná síla jeho zbraně téměř ta nejnižší, zatímco zbroj Salamandrů byla na poměrně vysoké úrovni. Síla jeho útoků vyšla z chlapcovy přesnosti a závratné rychlosti.

Chlapec se uvolněně postavil a podíval se na vůdce Salamandrů, který se stále vznášel ve vzduchu. S mečem opřeným o své rameno otevřel chlapec ústa a řekl: „Takže, budeš bojovat?“

Slov chlapce se vůbec nedotklo napětí. I Salamandr se musel usmát.

„Ne, nemám šanci na výhru, zapomeň na to. Dám ti své předměty, jestli budeš chtít. Můj skill Magie je téměř 900 a «Smrtící penalta» by všechnu moji práci zničila.“

„Jsi čestný muž,“ zasmál se chlapec krátce a podíval se na Lyfu.

„Ty tam, mladá dámo, copak chceš? Jestli s ním chceš bojovat, nebudu vyrušovat.“

Všechno uvrhl do chaosu a způsobil tolik pozdvižení, a pak řekl takovou věc; Lyfa se musela smát. Je to ten typ, který si vkráčí na bojiště a všem srazí bojového ducha.

„Taky jsem v pohodě. Příště vyhraju, pane Salamandře.“

„Popravdě, při boji jeden na jednoho bych asi nedokázal vyhrát.“

Domluvil, Salamandr roztáhl svá křídla a odletěl, zanechal za sebou stopu červeného světla. Stromy se otřásly při jeho průchodu, zmizel v dálce v tmavé obloze. Lyfa tak zůstala s černě oděným chlapcem na mýtině, spolu se dvěma Světly Ostatků. O minutu později zmizely i ty.

Podívala se na chlapce, znovu se napjala.

„Takže, co mám dělat? Mám ti poděkovat? Mám utéct? Nebo budeme bojovat?“

Jednou mávl mečem zprava doleva a dal ho pryč, se zvukem meče vracejícím se do pochvy.

„Ach, pro mě je to rytíř spravedlnosti zachraňující princeznu před padouchy, něco takového,“ zasmál se s úšklebkem.

„Hnaná vděčností, brečící princezna si přijde pro objetí.“

„Jsi blbej?“ vykřikla Lyfa bezděčně, tváře se jí červenaly.

„Raději bych s tebou bojovala!“

„Ha ha, jen vtip.“

Dívala se, jak se chlapec šťastně směje, Lyfa zaťala zuby vztekem. Přemýšlela, jak se na něj znovu dostat, když odnikud náhle vyšel hlas.

„Správně, to nemůžu dovolit,“ říkal hlas mladé dívky. Lyfa se neklidně dívala kolem, neviděla, že by se někdo pohnul ve stínech. Chlapec vypadal trochu nervózně.

„Ach, hele, říkal jsem ti, ať nechodíš ven!“

Lyfa se otočila a podívala se na náprsní kapsu chlapce, zrovna když něco třpytivého vyskočilo. Malé stvoření, které se pak vznášelo kolem jeho tváře a vytvářelo tak trochu bzučivý zvuk.

„Jenom maminka a já se můžeme tisknout k tatínkovi!“

„Ta, tatínek!?“

Lyfa udělala několik kroků blíž, uviděla tak vílí stvoření ve velikosti dlaně. Byla to navigační pixie, která se dala vyvolat z okna s pomocí. Ale, pokud to tak bylo, měla by jen umět odpovídat základním otázkám o hře.

Lyfa zapomněla dávat si pozor na chlapce, její pohled se soustředil na létající pixie.

„Ale, ne, tohle je...“

Chlapec rychle obalil obě dlaně kolem pixie a dal si ji blíž k sobě, na tváři přilepený trochu nucený úsměv. Lyfa se podívala na pixie v jeho dlaních a zeptala se: „Hele, je tohle «Osobní pixie»?“

„Co?“

„Byla to speciální reklama, když hra poprvé vyšla, nějaká loterie a vítězové obdrželi Osobní pixie. Tohle je poprvé, co nějakou vidím.“

„Ach, já ne-!“ Pixie začala něco říkat, ale byla přerušena chlapcem, který jí dal přes ústa prst.

„Ano, ano, to musí být ono. V loteriích mám štěstí.“

„No, fůů...“

Lyfa se znovu podívala na chlapce Spriggana, studovala ho od hlavy až k patě.

„C...Co je?“

„Jsi divnej. Očividně jsi začal hru, když vyšla, ale máš teprve začátečnické vybavení. Nebo to si myslím, protože jsi silný.“

„Aha, tohle... Vlastně, tenhle účet byl vytvořen už dávno, ale začal jsem teprve nedávno. Dlouho jsem hrál jinou VRMMO.“

„Vážně?“

Lyfa si myslela, že tohle by dávalo smysl. Jestli používal Amusphere proto, že hrál jiné hry, pak by bylo možné dosáhnout té jeho šílené rychlosti.

„Když to říkáš, jsi zřejmě Spriggan, ale proč jsi tedy? Teritorium tvé rasy je daleko na východě, ne?“

„Já... Já jsem se ztratil.“

„Ztratil??“ zakřičela Lyfa na tu beznadějnou odpověď.

„I člověk bez orientačního smyslu má nějaké hranice... Jsi až moc zvláštní.“

Smích jí vyvřel z hrudi, když uviděla chlapcův napjatý výraz. Po chvíli odložila Lyfa meč, který stále držela v ruce, zpět do jeho pochvy a řekla: „No, asi bych ti měla poděkovat. Děkuju za pomoc, jsem Lyfa.“

„Já Kirito a tohle dítě je Yui.“

Chlapec otevřel dlaně, pixie vyletěla s nafouklými tvářemi v trucovitém výrazu. Uklonila se Lyfě, pak přeletěla ke Kiritovu rameni a posadila se.

Lyfa byla trochu překvapená zjištěním, že chce mluvit s tímhle chlapcem jménem Kirito. Nebylo pro ni nezvyklé si v tomto světě dělat přátele, protože se ostatním hráčům moc nevyhýbala. Nevypadá jako špatný člověk, pomyslela si Lyfa, a řekla: „Takže, máš nějaké plány na to, co dělat dál?“

„No, vlastně žádné plány nemám.“

„To... Ah. No takže, nech mě ti koupit pití jako poděkování, jo?“

Když to uslyšel, mladý muž Kirito se zasmál. Lyfa se podívala na jeho úsměv a pomyslela si, že tohle je úsměv od srdce. Lidé, kteří se dokážou smát tak otevřeně a ukázat podobné emoce ve VR světě, jsou vzácní.

„To by bylo moc fajn. Vlastně jsem hledal někoho, kdo by mi mohl říct hodně věcí.“

„Hodně věcí?“

„Věcí o tomhle světě... Hlavně...“ jeho úsměv zmizel, oči mu střelily k severovýchodu.

„Věc o tom stromě.“

„Světový strom? Jasně. Dokonce i když vypadám takhle, jsem vlastně veterán téhle hry. Tak podívejme, i když je to trochu dál, na severu je neutrální vesnice, poleťme tam.“

„Není město Sylvain blíž?“

Lyfa byla trochu překvapená a podívala se na Kiritovu tvář, než odpověděla: „I když je tohle pravda... To vážně nic nevíš? Je to sylfí teritorium.“

„A to vadí?“

Když uslyšela Kirita říct toto, Lyfa ztratila slov.

„...Vadí... Asi bys to tak mohl říct. No protože je to sylfí teritorium, nemůžeš útočit uvnitř města, ale jakýkoliv Sylf může zaútočit na tebe.“

„Aha, chápu. Ale lidé na mě nebudou útočit, když budu s Lyfou-san, ne? Vážně jsem chtěl vidět zemi Sylfů, prý je nádherná.“

„Říkej mi jen Lyfa. Jsi vážně zvláštní. No... Nevadí mi to zkusit, ale nemůžu ti zaručit bezpečí,“ zatřásla Lyfa rameny při odpovědi. No, chtít navštívit její milované hlavní město Sylfů není nic špatného. Protože Spriggani jsou v okolí dost vzácní, nejspíš to způsobí malý rozruch, myslela si Lyfa nezbedně.

„Tak tedy poletíme do Sylvainu. Za chvíli už bude trochu rušno,“ řekla Lyfa, když kontrolovala okno, aby viděla čas ve skutečném světě. Byly čtyři hodiny odpoledne. Nemohla zůstat v ,ponoření' o moc déle.

Lyfa, jejíž letová schopnost se již téměř dobila, roztáhla křídla, která začala jemně zářit a kmitat. Kirito naklonil hlavu ke straně, vypadal zmateně, a zeptal se: „Lyfo, ty můžeš létat bez druhotného ovladače?“

„Ach, ano. Ty?“

„Zrovna jsem se ho nedávno naučil používat.“

Kirito pohnul levou rukou, jako kdyby chtěl něco popadnout.

„Víš, pro dobrovolný let existuje takový trik. Lidé, kteří ho zvládnou to rychle dokážou, tak to zkusíme. Nevyvolávej ovladač, otoč se, zády ke mně.“

„Takhle?“

Kirito otočil svým tělem o devadesát stupňů. Jeho záda nebyla tak široká, Lyfa natáhla své ukazováky a dotkla se kousek za jeho lopatkami. Pixie na jeho rameni se fascinovaně dívala.

„Pamatuj si to místo, kde se dotýkám.“

„Fajn.“

„Říká se tomu dobrovolný let, ale není to jen létání podle představivosti. Musíš se naučit nechat vyrůst virtuální kost a sval, který se stane tvými křídly, a naučit se jimi hýbat.“

„Virtuální kost... A sval...“ opakoval Kirito nejednoznačně. Jak to říkal, jeho lopatky se začaly cukat. Z míst, kde se jej předtím dotkla Lyfa, pronikla skrz oblečení šedá křídla. Napřed se pohybovala nejistě, aby brzy se sladila a začala se pohybovat jako jedno.

„Och, jo, přesně tak. Napřed pohni rameny a svaly, abys uchopil pocit pohybu křídla.“

Jakmile to řekla, začaly se svaly na jeho zádech rychle pohybovat. Tak se rozkmitala i jeho křídla a Lyfa slyšela bzučivý zvuk.

„To je ono! Teď silněji!“

„Um um um.“

Lyfa natáhla své paže, co nejvíc to šlo, a nechala dlaně na Kiritových zádech, dokud jeho křídla nevytvářela dostačující nápor. V tu chvíli náhle Lyfa zatlačila na jeho záda plnou svou silou.

„Uáá!?“

Spriggan vystřelil vzhůru jako raketa.

„Oh... Oh... Oh... Páni!“

Kiritovo tělo se zmenšovalo a zmenšovalo, jeho křiky pro ni byly brzo vzdálené. Se šustěním listí brzy zmizel za vzdálenými vrcholky stromů.

Lyfa si vyměnila pohled s pixie, která spadla z Kiritova ramene.

„Ale ne.“

„Tatínku...!!“

Vyrazily ve stejnou chvíli, spěchaly za Kiritem. Poté, co opustily moře stromů, pečlivě prohledávaly noční oblohu, a konečně jej našly, jak se nejistě pohybuje doprava, zatímco vrhá stín na zlatý měsíc.

„Ohohohoho uááuáááuáá..... Prosím zastavte měěěěě!“ prolomil nešťastný křik ticho noci a ozvěnou se nesl nekonečným nebem.

„...Púú.“

Lyfa a Yui se podívaly jedna na druhou, nemohly si pomoct a rozesmály se.

„Pfft... Hah... Hahahaha...!“

„Promiň tatínku, je to vtipné Cindý“

Vznášely se bok po boku ve vzduchu, ze smíchu se popadaly za břicho. Když už málem přestaly, zaslechly Kiritův křik a znovu se rozesmály.

Lyfa si nepamatovala, kdy se naposledy smála tak hodně. Tohle je nejspíš poprvé od doby, kdy přišla do tohoto světa. Po dlouhém smíchu Lyfa vyrazila a popadla Kirita za límec, aby přestal létat, a doučila ho triky pro dobrovolný let. Na začátečníka byl Kirito bystrým žákem. Po asi deseti minutách učení už mohl volně létat.

„Och... Tohle je... Úžasný!“ zakřičel Kirito, jak létal v kruzích a smyčkách.

„Ano, to je!“ odpověděla Lyfa s úsměvem.

„Jak to říct, tohle je vzrušující! Chci létat navždy...“

„Přesně tak!“

I Lyfa byla šťastná, letěla s křídly kmitajícími na stejné dráze jako Kirito, napodobovali jeden druhého v letu.

„To není fér... Já taky!“

Yui je dohnala a zaujala místo mezi nimi.

„Měl bys trénovat minimalizování pohybů dole na zádech a lopatce, jak to jen jde. Nebudeš moc dobře mávat mečem ve vzdušném souboji, jestli budeš dělat zbytečné pohyby. No takže, leťme takhle to Sylvainu. Pojď se mnou.“

Lyfa se otočila doprava, aby našla správný směr, pak se rozletěla nad lesem. Začala se obávat, že je příliš rychlá pro nového letce Kirita, a tak snížila svou rychlost, ale ten ji hned předletěl. Podívala se na něj a slyšela ho říkat: „Můžeme letěl trochu rychleji, jestli chceš.“

„Ho ho.“

Lyfin úsměv se stal dravčím, přeložila svá křídla do ostrého úhlu a začala zrychlovat. Kirito slyšel zvuk, který vytvářela zrychlením jejích křídel, a zrychlil, aby s ní udržel tempo. Nápor větru bouchal do jeho těla ještě víc, rychlost zvuku způsobila, že nebylo nic slyšet.

Překvapivě, Lyfa brzy dosáhla sedmdesáti procent své nejvyšší rychlosti a Kirito byl stále po jejím boku. Když se většina lidí pokusí dosáhnout nejvyšší rychlosti nastavené systémem, začnou považovat své zrychlení za neostré, nejspíš kvůli nějakému psychologickému nátlaku. Aby Kirito překonal ten nátlak během prvního letu... Musel mít výjimečnou duševní sílu.

Lyfa zavřela ústa a začala zrychlovat na svou nejvyšší rychlost. Nikdy předtím neletěla ve formaci s touto rychlostí, především proto, že se žádný z jejích obvyklých společníků nedokázal její rychlosti vyrovnat.

Právě teď vypadaly stromy pod jejíma očima jako prudký tok a rychle mizely za nimi. Kmitání jejích sylfských křídel vytvářelo vysokofrekvenční zvuk strunného nástroje, a spolu s Kiritovými sprigganskými křídly, které vytvářely zvuk dechového nástroje, skládalo nádherný duet.

„Ach... Moc... Rychle! Nejde to!“ zavolala Yui, vřítila se do náprsní kapsy Kirita. Kirito a Lyfa se na sebe podívali a zasmáli se.

Pak si všimla, že les už před nimi končí, objevily se tečky světel. Nejsilnější světlo přicházelo ze středové věže. To je symbol sylfského hlavního města Sylvainu, ,Větrná věž'. Brzy se město přiblížilo, v hlavní ulici bylo mnoho přicházejících a odcházejících hráčů.

„Ach, vidím to!“ řekl Kirito přes zvuk větru.

„Přistaneme u úpatí té věže uprostřed, ach!“

Lyfa si náhle něco uvědomila a úsměv na její tvář zatuhl.

„Kirito-kun, umíš přistávat?“

„...“

Jeho tvář se zašklebila: „Nemám ponětí!“

„No....“

Tentokrát byla polovina jejího zorného pole zabrána obří věží.

„Promiň, pozdě, hodně štěstí.“

S omluvným úsměvem začala náhle snižovat rychlost, nutnost pro přistání. Lyfa roztáhla svá křídla naplno, natáhla nohy před sebe a začala s přistáním.

„Taková blbá......“ zaječel Spriggan, Lyfa sledovala, jak se řídil k vnější zdi věže, opravdu doufala, že přežije své přistání.

Po několika vteřinách, BUM!! Příšerný zvuk roztřásl vzduch.


„Hum, Lyfa je tak zlá, myslím, že jsem si vypěstoval strach z létání.“

U úpatí věže seděl Kirito uprostřed květinového záhonku, kam předtím narazil.

„Točí se mi oči...“

Pixie sedící na jeho rameni se točila závratí. Lyfa si položila ruce na boky, přemáhala smích a odpověděla: „Jsi moc plný nadšení. Jsem překvapená, že ještě žiješ, myslela jsem, že rozhodně umřeš.“

„Ach, to je moc!“

Kirito narazil do zdi, když letěl tak rychle, jak to jen hra dovolovala, ale stále mu zbývala asi polovina HP. Nevěděla, jestli má přirozeně silné tělo nebo jen štěstí, ale na začátečníka byl ztělesněním mnohých tajemství.

„Dobře, dobře, vyléčím tě.“

Lyfa vyřkla léčivé kouzlo, pravou ruku měla nataženou dopředu. Tmavomodré světlo se šířilo od její ruky a pomalu padalo na Kiritovo tělo.

„Aha, super. Tak tohle je magie.“

Kirito se zvědavě díval kolem svého těla, jak modré světlo padalo jako sníh.

„Jen Undinové mohou snadno užít nejlepší uzdravující magii. Ale je to nepostradatelné kouzlo, měl by ses ho naučil.“

„Takže každá rasa má přednosti a slabosti, když dojde na magii? Co je specialita Sprigganů?“

„Jsou dvě: magie pomáhající najít poklady a illuzionární magie. Protože se žádná nedá použít v boji, je to nejneoblíbenější rasa.“

„Áááá... Vážně jsem si měl udělat domácí úkol,“ Kirito pokrčil rameny, postavil se a podíval se po městě.

„Aha, tohle je sylfí město. Nádherné místo.“

„Že jo?“

Lyfa se ještě jednou podívala po svém domovském městě, ve kterém žila už tak dlouho.

«Sylvain», také známý jako «Smaragdové hlavní město», dostává svému jménu. Špičky různých zelených odstínů se vrší nad složitými vzdušnými chodbami, které se pojí na ulice. Z každé věže stoupá zářivé tmavě zelené světlo, které dává městu dojem fantasy království. Za «Větrnou věží» je «Lordské sídlo», nádherná budova, u které si je Lyfa jistá, že je lepší než většina budov v Alfheimu.

Tiše se dívali na město světel, sledovali proudící davy lidí, náhle zprava přišel zvuk vítání.

„Lyfo-chan, jsi v pořádku!“

Otočila si, žlutovlasý Sylf mával jako šílený a běžel k ni,.

„Ach, Recone. Ano, nějak jsem přežila.“

Recon se podíval na Lyfu s jiskřícíma očima.

„Opravdu, jsi vážně úžasná, kolem bylo tolik nepřátel, ale stejně jsi vyvázla v celku... Oh......“

Recon si konečně všiml postavy v černém stojící vedle Lyfy, na několik vteřin ztuhl, pusa otevřená.

„Není tohle Spriggan? Co tu dělá!?“ řekl Recon a skočil v panice zpět, jeho ruka se blížila k jílci dýky visící po jeho boku, ale Lyfa jej zastavila.

„Uklidni se, Recone. On je důvod, proč jsem přežila.“

„Co?“

Lyfa ukázala na Recona a řekla Kiritovi: „Tohle je Recon. Je to můj společník, ale byl zabit Salamandry chvíli předtím, než jsem tě potkala.“

„To je mi líto. Rád tě poznávám, jsem Kirito.“

„Ach... Ah, rád tě poznávám,“ Recon chytil Kiritovu pravou ruku a uklonil se.

„Teď na tohle není čas!“

Recon skočil zpět.

„Je v pořádku, Lyfo-chan? Možná je to špeh!?“

„Taky jsem si to napřed myslela, ale je až moc hlupáček, než aby byl špehem.“

„Hele, tohle bylo hnusný!“

Lyfa a Kirito se zasmáli, Recon se dál díval s podezřením, pak si odkašlal, než řekl: „Lyfo-chan, Sigurd a ostatní čekají v «Narcisové síni», jsou připravení k rozdělení kořisti z našeho výletu.“

„Aha... Chápu... No...“

Při zabití nepřítelem je 30% vašich předmětů, které nepatří do vybavení, „ukradeno“ nepřátelským hráčem. Předměty jsou vybrány náhodně. Ale v partě existuje něco nazváno Pojistka, která automaticky převede předměty zabitého hráče ostatním členům party.

Dnes byla Lyfa poslední přeživší z jejich party, Pojistka tedy přesunula všechny předměty, které získali, k ní. To proto ji Salamandři tak vytrvale pronásledovali. Takže jen díky Kiritovi se všechna jejich tvrdá práce dostala až do Sylvainu.

Už bylo zvykem mezi Lyfou a jejími společníky, že se setkávali v obvyklém obchodě, Narcisové síni, kde si přerozdělili předměty, které obdrželi během lovu. Ale Lyfě bylo trochu nepříjemné, když říkala Reconovi: „Dneska nepůjdu. Stejně tam není nic, co by se mi hodilo. Dám ti to k rozdělení mezi ostatní čtyři členy party.“

„Co? Lyfa-chan nejde?“

„Ach, slíbila jsem Kiritovi, že ho pozvu na něco k pití, jako poděkování za záchranu.“

„...“

Recon se otočil a podíval na Kirita, něco z jeho předchozího podezření se vrátilo - v trochu jiné podobě.

„Hele, nemysli na něco divného.“

Lyfa kopla Recona poté, co tohle řekl. Otevřela okno s prodejem předmětů a přendala mu všechnu dnešní kořist.

„Napiš mi, až se připravíš na další lov. Půjdu, jestli budu moct. Nicméně, dobrá práce.“

„Ach, Lyfo-chan....“

Tak trochu v rozpacích Lyfa násilně přerušila rozhovor, popadla Kirita za rukáv a kráčela pryč.

„Ten kluk teď, je to Lyfin přítel?“

„Nebo je to tvůj milenec?“

„Pffft!?“

Yui, která vystrčila hlavu z Kiritovy kapsy, byla ta, která zvýšila hlas a zeptala se na to těsně po něm. Lyfě se okamžitě zamotaly nohy, její křídla se rychle roztáhla, aby vyrovnala ztrátu rovnováhy.

„Ne... Tak to není, jsme jen členové stejné party.“

„Ale váš vztah vypadá vážně dobře!?“

„Znám ho ve skutečném světě, je to můj spolužák, ale nic víc.“

„Eh, to musí být pěkné.... Hrát VRMMO se spolužáky.“

Když slyšela Kirita mluvit v závistivém hlase, podívala se na něj s trochou mračení.

„No, taky jsou tu různé zákeřnosti... Díky tomu si pamatuješ tu věc zvanou domácí úkol.“

„Ha ha ha, chápu.“

Šli po ulici, zatímco vedli tento rozhovor. Čas od času se minuli s ostatními Sylfy, když ti viděli Kiritovy černé vlasy, ukazovaly jejich tváře překvapené pohledy, ale protože vedle něj viděli jít Lyfu, nechali si to pro sebe a prošli kolem. Lyfa nebyla moc aktivní, ale několikrát vyhrála Sylvainský bojový turnaj, tak byla dobře známá a populární.

Konečně došli k malému a útulnému hostinci a hospodě zvanému «Konvalinka Pavillion». Tohle bylo jedno z míst, kde Lyfa nejraději jedla, protože měli velice dobré zákusky.

Když Lyfa otevřela dveře a podívala se dovnitř, zjistila, že obchod byl prázdný, až na jeden pár. Protože ve skutečném světě teprve začínal večer, restaurace se brzy zalidní, jak si budou chtít hráči dát několik skleniček poté, co se vrátí z dobrodružství.

Sedli si tváří v tvář ke stolu u okna v ústraní.

„Protože jsem tě pozvala, vyber si, co chceš.“

„Jestli je to v pořádku.“

„Moc nejez, jinak toho budeš litovat, až se odhlásíš a dáš si večeři,“ řekla Lyfa, když se dívala na chutné zákusky v jídelním menu.

Tenhle fenomén byl velice zvláštní. Z nějakého důvodu, když jste se najedli v ALO, získali jste falešný pocit plnosti a ten pocit nezmizel hned poté, co jste se vrátili do skutečného světa. Pro Lyfu bylo jedním z největších lákadel VRMMO to, že si mohla dopřávat sladkosti, aniž by se obávala o kalorie. Musela si dávat pozor, aby toho nejedla příliš, protože její matka by se nejspíš rozzlobila, kdyby nic nesnědla.

Trpět podvýživou nebo použít tohoto efektu k dietě nebylo neslýchané. Dokonce i sem a tam ve zprávách byli hráči, kteří byli tak oddaní hře, že se zapomněli najíst a zeslábli k smrti.

Nakonec Lyfa ukázala na menu a objednala si Bavorský ovocný dortík. Kirito si objednal kus ovocného koláče a lahev kořeněného vína, a k jejímu překvapení si Yui objednala sýrovou sušenku. NPC číšnice okamžitě přinesla jejich objednávku ke stolu a naservírovala ji.

„No takže, ještě jednou, děkuju ti za pomoc.“

Přiťukla si sklenkou s tajemným zeleným vínem s Kiritem. Lyfa vypila plnou sklenici chladné tekutiny, cítila, jak tekla skrz její vyprahlé hrdlo. Kirito také vypil svou skleničku jediným lokem, plaše se zasmál a řekl: „Ale ne, to byla samozřejmost... I tak byli dost útoční, ne? Je taková PK skupina častá?“

„Ach, původně byl vztah mezi Salamandry a Sylfy špatný. Naše teritoria sousedí, tak obvykle soutěžíme o zdroje na stejném kousku neutrální půdy. Nebylo překvapení, když tohle nepřátelství nakonec překypělo a teď jsou naše dvě rasy v podstatě ve válce. Ale takový druh organizovaného PK začal teprve nedávno. Jsem si jistá, že se brzy pokusí zaútočit na Světový strom.“

„Tohle, chci, abys mi řekla o Světovém stromu.“

„Ach ano, něco takového jsi předtím říkal. Ale proč to chceš vědět?“

„Chci jít na vrcholek Světového stromu.“

Překvapená Lyfa se podívala na Kirita a zírala mu do tváře. Podle vážného pohledu v očích poznala, že nevtipkuje.

„Tohle rozhodně chtějí všichni hráči, aspoň myslím. Je to hlavní úkol hry ALO.“

„Jak to?“

„Víš, že tu je limit na čas, jak dlouho můžeš létat, ne? Jakákoliv rasa má maximální čas letu kolem deseti minut. Ale rasa, která dosáhne «Města ve Vzduchu» na vrcholku Světového stromu jako první, se setká s králem víl «Oberonem» a může se znovuzrodit jako vyší druh «Álf». Tato vílí rasa nemá časový limit na lítání, může si volně létat oblohou, klidně navždy, když bude chtít.“

„...Chápu...“

Kirito si ukousl svého ovocného koláče a přikývl.

„To je vážně fascinující příběh. Víš, jak se dostat na vrcholek Světového stromu?“

„Uvnitř Světového stromu vytváří kořeny velkou kupoli. Na jejím vrcholku je Město ve Vzduchu, ale aby ses dostal ke vstupu, musíš se dostat přes armádu strážných NPC. Do teď se hodně rasových skupin pokusilo dostat přes kupoli, ale tyhle party byly rychle zničeny. Salamandři jsou teď nejsilnější rasou, hodně si šetřili peníze, hodně kupovali vybavení a předměty. Myslím, že jako další vyzvou Světový strom.“

„Jsou strážní vážně tak silní?“

„Neuvěřitelně silní. Přemýšlej, ALO začalo asi tak před rokem. Co je to za úkol, když jej nemůžeš dokončit během jednoho roku?“

„To je rozhodně...“

„Vlastně, právě minulý podzim, dobře známý web s informacemi o ALO začal s peticí, chtěli, aby v Recto Progress změnili rovnováhu hry.“

„Páni, a pak?“

„Samozřejmě, obvyklá odpověď. ,Tato hra byla vytvořena s přiměřenou rovnováhou' bla bla bla. Poslední dobou jsou názory, že Světový strom se nedá pokořit používáním momentálními metodami.“

„Možná jste přehlédli klíčový úkol nebo není možné pokořit Světový strom jen s jedinou rasu?“

Lyfiny ruce, které zrovna nesly dortík k jejím ústům, se náhle zastavily, znovu se pronikavě podívala na Kirita.

„Ah, máš dobrý nápad. Pokud nám chybí úkol, můžeme to zjistit. Ale ta druhá část je nemožná.“

„Nemožná?“

„Protože si to odporuje. ,Jen jedna rasa se tam dostane a dokončí úkol.' Myslíš, že by rasy spolupracovaly, pokud by to tak bylo?“

„Takže to, co říkáš... Je ve skutečnosti nemožné se vyšplhat na Světový strom?“

„Myslím si to. Navíc, je tu hodně dalších úkolů, jako zlepšování skillů na zlepšení výroby předmětů, mezi dalšími. Ale nevzdám se, jinak nikdy nepoznáme radost z opravdového letu. A i tak, i kdyby to trvalo mnoho let, určitě....“

„No, to by bylo pozdě!“ zvolal Kirito tichým hlasem. Lyfa byla překvapená zoufalstvím v jeho hlase a podívala se mu do tváře. Obočí se mu krčilo a zuby zatínal tak pevně, že se až třásl.

„Tatínku...“

Držela sýrovou sušenku v rukách a po troškách ukusovala; pixie přestala jíst a položila jídlo dolů. Pak se rozletěla, aby si sedla na Kiritovo rameno, dotkla se jeho tváře, aby jej utišila. Konečně se Kiritovo napjaté tělo uvolnilo.

„...Omlouvám se, že jsem tě překvapil,“ řekl tlumeným hlasem.

„Ale já... Já se vážně musím dostat na vrcholek Světového stromu.“

Jeho tmavé oči se zářivě třpytily jako vyleštěné meče, upíraly se přímo na ni. Lyfino srdce se ozývalo v její hrudi. Lyfa si usrkla vína, aby se uklidnila, a řekla: „Proč musíš jít tak daleko?“

„Někoho hledám.“

„Co tím myslíš?“

„To se nedá snadno vysvětlit,“ usmál se Kirito na Lyfu, ale jeho oči odhalovaly hloubku jeho zoufalství. Kde jsem jen viděla takové oči?

„Lyfo... Díky, tvoje učení mi hodně pomohlo. Děkuju za výborné jídlo. Jsem rád, že jsi první, koho jsem tu potkal.“

Lyfa bezděčně popadla Kirita za zápěstí, když se postavil.

„Hele, počkej... Vážně chceš jít ke Světovému stromu?“

„Jo, je tam něco, co musím vidět vlastníma očima.“

„Tohle je šílený. Je to vážně daleko. Mezi tímhle místem a Světovým stromem je hodně statných monster. Vím, že jsi silný, ale...“

Oh, pomyslela si, a už jí to vyšlo z úst: „Tak tě tam vezmu.“

„Ach?“

Kiritovy oči se otevřely dokořán.

„Ne, ale, neměl bych zatěžovat někoho, koho jsem zrovna poznal...“

„Ano, už jsem prošla branou rozhodnutí!“

Lyfa se odvrátila, aby zakryla zrudnutí jejích tváří. V ALO, protože jsou tu křídla k létání, žádný jiný okamžitý způsob přesunu neexistuje. A tak se vypravit doprostřed světa, ke Světovému stromu, a do hlavního města Alfheimu «Aarunu» je jako cesta ve skutečném světě. Navíc, navrhnout cestování s mladým mužem, kterého potkala teprve před pár hodinami, dokonce i Lyfa si myslela, že takové jednání je neuvěřitelné.

Ale - proč... Nemůžu ho jen tak nechat.

„Budeš tu zítra?“

„Och... Jo.“

„Tak ve tři hodiny odpoledne. Teď musím jít. Jestli se chceš odhlásit, použij pokoj v «Konvalince Pavillionu». Takže, uvidíme se zítra,“ domluvila Lyfa, otevřela mávnutím pravé ruky menu. Jako Sylf se mohla okamžitě odhlásit odkudkoliv v teritoriu, tak zmáčkla tlačítko odhlášení.

„Počkej!“

Kirito zvedl hlavu k Lyfě a s úsměvem řekl: „Děkuju.“

Lyfa se konečně usmála a jednou přikývla, pak zmáčkla tlačítko OK. Svět se obalil do světla barev duhy, pak ztmavl. Lyfino tělo postupně vybledlo, jen horko její tváře a bušení jejího srdce se dostalo i do skutečného světa.


Pomalu otevřela oči.

Známý plakát na jejím stropě se jí dostal do zorného pole. Byla to zvětšená herní fotografie, kterou si vytiskla. Plakát zahrnoval nekonečné nebe, volně létající ptáky a uprostřed letící vílí dívku s dlouhými vlasy v culíku.

Kirigaya Suguha zvedla ruce k hlavě, aby si sundala helmu Amusphere. Jen dva ochranné kruhy vedle sebe, je to hezky vypadající přístroj v porovnání s první generací, Nerve Gearem, vypadá luxusně, ale také dává menší dojem závazného vybavení.

I když se vrátila so skutečného světa z falešného, její tváře se nijak neochladily. Suguha se rovně posadila v posteli, štípla se do tváří, výkřik se ozvěnou rozléhal v hlubinách jejího srdce.

...Uáuá!

Teď už pozdě, cítila obrovské rozpaky z jejích činů, stále více a více si uvědomovala, jak troufalá zrovna byla. Než začala hrát, její spolužák Nagata Shinichi, alias Recon, jí řekl, že když se přemění v Lyfu, její troufalost se zvýší o padesát procent. Nikdy si nepomyslela, že by ji to vedlo k tak extrémnímu chování, jaké předvedla dneska. Suguha byla chvíli v mukách, kopala oběma nohama.

Byl to záhadný mladý muž. Ne, protože byl hráč, nedal se poznat jeho věk, ale Suguze její intuice říkala, že se jejich věk liší jen trochu. Měl překvapivě klidné chování, žádné zlomyslnosti nebo oplzlá slova, tak si nemohla být jistá.

Nejenom, že jeho postava byla tajemná, ale byl také děsivě silný. Kdyby se jejich čepele střetly, byla si jistá, že by prohrála. Po roce hraní byl prvním člověkem, kterého takhle potkala. Suguha vyhrkla jeho jméno: „Kirito-kun, hmmm.“


Chci to vidět vlastníma očima, ten iluzionární svět, pomyslela si poprvé Suguha rok po SAO incidentu.

Předtím byly pro Suguhu VRMMO hry téměř prokletím, právě proto, že jí vzaly bratra. Neznala slova, která by dokázala popsat její znechucení. Ale během držení jeho dlaně v nemocničním pokoji a snaha pamatovat si jeho způsob mluvy a vzpomínky na to, kým byl, zvědavost vyrašila; jaká věc ho mohla tak silně přitahovat, že takto skončil? Chtěla toho o něm vědět víc - proto se rozhodla to vidět na vlastní oči, myslela si, že to je jediný způsob, jak snížit vzdálenost mezi sebou a jejím bratrem.

,Chci Amusphere,' požádala Suguha svou matku. Midori se na Suguhu podívala a pomalu přikývla. ,Jen si dávej pozor, ať to moc nepoužíváš a hlídej si své fyzické zdraví,' řekla její matka, smála se.

Další den, během přestávky na oběd, zjistila, že došla před Nagatu Shinichiho. V její třídě to byl nejlepší hráč a známý maniak. Šla k jeho lavici a řekla, že na něj počká na střeše. Celá třída byla zahalena v tichu, jen aby vypukla v šokované řeči.

Na střeše se Suguha podívala na Nagatu Shinichiho, jehož oči zářily v očekávání. Ztuhle řekla: ,Chci, abys mě naučil hrát VRMMO.' Když to Nagata uslyšel, udělal několik komických výrazů, pak se zeptal, co chce vědět.

Suguha si nemohla dovolit strávit méně času studiem nebo tréninkem kenda. Když to uslyšel, řekl Nagata: ,Takže něco, co moc nežere čas a je založeno na schopnostech hráče, že?' a další otázky. Doporučil ALfheim Online.

Nevěděla, že Nagata začne hrát ALO s ní. Ale díky jeho důkladným a vyčerpávajícím lekcím se Suguha přizpůsobila hře úžasnou rychlostí a zjistila, že je ve hře vážně dobrá. Pro to byly dva důvody:

První byl ten, že Suguha mnoho let trénovala kendo a věci, které se při tom naučila, byly velice efektivní pro boje v ALO.

Obvykle platilo, že se vyhýbání při bojích mezi hráči moc neuplatňovalo. Hráči většinou jen útočili na nepřítele, pak přijali jeho útok, a tak to pokračovalo, dokud jeden z hráčů nemohl dál bojovat, nebo zemřel. Ale Suguha, díky mnohaletému tréninku, se dokázala snadno vyhnout nebo odrazit útoky na ni mířené. Samozřejmě, započítával se i její silný útok.

Navíc, ALO není hra založená na levelech. Takže i když byla online mnohem méně času než většina zkušených hráčů, dokázala se vyrovnat některým z nejlepších bojovníků v ALO. Ve skutečnosti byly Lyfiny číselné parametry průměrné a nižší, než u většiny starých hráčů, ale protože se jelo na systému postavenému zcela na schopnostech, byla považována za jednoho z nejlepších hráčů Sylfů.

Druhým důvodem, proč Suguha hrála ALO, byla schopnost létání kamkoliv, což bylo unikátní pro tuto hru.

Suguha si stále pamatovala ten pocit, když poprvé zvládla Dobrovolný let, byl nezapomenutelný.

Suguhu často obtěžovala fyzická limita v kendo soubojích, chtěla se pohybovat rychleji, udeřit silněji, jít dál. Takže když konečně zvládla Dobrovolný let a byla schopná letět a použít obě ruce k držení svého meče a dokázala udělit útoky na dlouhou vzdálenost, cítila uspokojení, které se ani nedalo popsat. Kromě toho, prudké sestupy nebo let s hejnem ptáků ji také velice přitahovaly.

Recon se svými letovými problémy jí říká „Rychloholik“ a další věci. Nejspíš tím myslel její radost z létání v ALO.

Po roce se Suguha už považovala za plnohodnotného hráče VRMMO. I když původně hrála ALO proto, aby se přiblížila svému bratrovi, zamilovala se do virtuálního světa.

A když se Kazuto vrátil, chtěla s ním Suguha mluvit o ALO a podobných zájmech, ale když viděla ty stíny v jeho očích, nedokázala se k tomu přinutit.

Ten SAO incident, myslela si Suguha, ta tragická zkušenost ovlivnila Kazutovu lásku k virtuálnímu světu. Ponechal si svůj Nerve Gear, ale ten si jen trůnil v jeho pokoji společně se SAO rom jako ozdoba.

Pro Kazuta SAO incident nejspíš ještě neskončil. «Ta osoba» se ještě neprobudila, dál spala.

Ty myšlenky uvrhly Suguhino srdce do chaosu. Nechtěla vidět Kazuta v tak nekonečném zoufalství jako včera, dokonce i brečel. Suguha ho znovu chtěla vidět se smát, a z toho důvodu chtěla, aby se ta osoba probudila, co nejdříve to jen bude možné.

Kazuto už se dostal do bodu, kde její ruka nedosáhla k jeho srdci.

Teď jsou ještě jako víc jako opravdový bratr a sestra. V tom případě si přála, aby si nikdy neuvědomila své pocity. Její pocity o nechání si Kazuta pro sebe se nikdy nemohly naplnit.

Ležela na posteli, sledovala svůj Alfheim plakát. Suguha přemýšlela, proč lidé ve skutečném světě nemají křídla. Pokud bychom mohli v realitě volně létat v nebi, pak by bylo možné rozmotat nitky svazující její srdce.


* * *


Seděl jsem na své židli a díval se na tu, kde Sylfka, Lyfa, ještě před několika minutami seděla, s trochu zmateným výrazem.

„Co se s ní stalo?“

Když to Yui uslyšela, stále seděla na mém rameni, naklonila hlavu ke straně a se zmateným výrazem řekla: „Kdo ví, já teď nemám žádné schopnosti mentálního sledování.“

„Hmm. No, vážím si její nabídky ukázat mi cestu.“

„Znám mapu. Je pravda, že se náš bojový potenciál zvýší s více lidmi, ale...“

Yui se postavila, dala tvář těsně k mému uchu a řekla: „Tatínku, neměl bys podvádět.“

„Nebudu, nebudu!!“

Po tom varování jsem zavrtěl hlavou, když to uviděla, vyskočila a se smíchem přistála na stole, zvedla zpola snědenou sušenku oběma rukama.

„Sakra, tak ty mě škádlíš, co!“

Zvedl jsem své kořeněné víno a napil se přímo z lahve.

Ale vážně bych měl být na pozoru. Ne jen kvůli podvádění, ona je - Lyfa je jenom postavou ve hře, může mít ve skutečnosti jinou povahu.

Po dlouhou dobu byl virtuální svět mou realitou. Ale nápad rozdělení osobností byl zbytečný, zloba a dobrá vůle byly skutečné. Nepřežil bych, kdybych takto nepřemýšlel.

Ale tady jsou věci jinak. Hráči jsou tak nějak jiní. Přicházejí sem a zaujímají různé role s různými hodnotami. Zlodějská přepadení, vykrádání, zabíjení, a za to nejsou trestáni, nýbrž respektováni.

„Je to náročné, VRMMO hry,“ řekl jsem s trpkým úsměvem, přitom jsem si bezděčně povzdychl. Položil jsem dolů prázdnou lahev, zvedl Yui, která jedla sušenku přibližně své velikosti, a dal si ji na rameno. Vstal jsem od stolu a rozhodl se vrátit do skutečného světa.

V MMORPG je souboj mezi pohodlím a spravedlností, když přijde čas k «Odhlášení».

Jinými slovy, je to zařízené tak, aby lidé, kteří mají naléhavé záležitosti jako schůzku nebo se musí postarat o fyziologický pocit, mohli rychle opustit hru. Ale na druhou stranu, musí to být nastaveno tak, aby se nedalo uniknout ze souboje nebo jako prevence krádeže. Pro tyto důvody mají MMO hry nastavená různá omezení nebo podmínky pro odhlášení. ALO není výjimkou, hráči se mohou odhlásit odkudkoliv pouze z teritoria své rasy. Kdekoliv jinde zůstane jejich postava v ,bezduchém' stavu na několik minut a je zranitelná, ať už se jedná o útok nebo krádež.

Mimo teritorium rasy, pokud se chcete rovnou odhlásit, musíte použít věci jako kempové vybavení nebo si najmout pokoj. Rozhodl jsem se poslechnout Lyfinu radu o použití druhého podlaží „Konvalinky Pavillionu“ k odhlášení.

Po přihlášení se na přepážce jsem vylezl po schodech do druhého patra. Otevřel jsem dveře do určeného pokoje. Byla to velice jednoduchá místnost, jen s postelí a stolem. Ten pohled mi dal velice silný pocit déjà vu. Než jsem si v Aincradu koupil dům, často jsem používal podobné pokoje.

Otevřel jsem okno a pustil dovnitř svěží vzduch. Už bych měl být schopen se odhlásit bez obav, ale nakonec jsem se rozhodl vybrat si „vyspat se“ metodu k úniku. Tak jsem sundal svou zbraň a lehl si dolů na postel.

Malý problém nastává při hraní VR za použití FullDive. Když hrajete FullDive hry, vaše smysly jsou přeneseny do virtuální reality, a tak se při odhlášení smysly vrátí do skutečného těla. A pokud náhle změníte stání na ležení, pak budete mít silný pocit závratě. Nějakou dobu před hraním SAO jsem používal letový simulátor s FullDive, rychle jsem se točil ve střemhlavém letu, když jsem zmáčkl tlačítko odhlášení a vrátil se do skutečnosti, dostal jsem extrémní pocit závratě a moje oči se ukrutně protáčely.

K prevenci takových symptomů je nejlepší se odhlásit s „vyspat se“, jinými slovy, usnout. Když ve virtuálním světě usnete, jste automaticky odhlášeni a posláni zpět do skutečného světa.

Lehl jsem si do postele, když Yui zrovna dokončila svou sušenku a snášela se na zem s jemným pleskavým zvukem. Po přistání se Yui vrátila do své původní podoby s dlouhými havraními vlasy, sněhově bílými šaty a úžasnou vůní vznášející se ve vzduchu.

Yui, s rukama založenýma za zády, se ke mně otočila a řekla: „...Neuvidím tě až do zítra, viď? Tatínku.“

„...Omlouvám se... Konečně jsme se potkali. Brzy se vrátím zpět... Zpět vidět Yui.“

„To...“ Yui zamrkala, její tváře se začervenaly.

„Tatínku, než se odhlásíš, můžeme spát spolu?“

„Eh.“

Na tváři jsem měl sebevědomý úsměv. Až do konce jsem pro Yui tatínek. Jako AI se neustále snaží rozšířit své zkušenosti tím, že bude vystavena novým datům. Takže mě taková žádost nerozhodí, i když mě její přístup a slova dokážou ohromit. Přesto si myslím, že je to rozkošná dívka.

„Chápu, ano, můžeš.“

Odstrčil jsem své rozpaky stranou a přesunul se ke zdi, abych pro ni vytvořil místo. Yui, která měla zářivý úsměv, skočila do postele.

Její tvář se mi otřela o hruď, pomalu jsem ji hladil po vlasech a zašeptal: „Zachráním rychle Asunu a pak si i v tomto světě koupíme domek. Jsou v téhle hře nějaké hráčské domy?“

Yui otočila hlavu na jednu stranu a rychle přikyvovala.

„Zdá se to být docela drahé, ale možné. Je to jako sen, pro nás tři, já a tatínek a maminka, zase spolu budeme moct žít.“

Vzpomínal jsem na ty dny, mé srdce jako by se znovu kroutilo. Ještě před několika měsíci jsme byli stále spolu, ale teď jsem neměl žádný způsob, jak s ní komunikovat. A jen tak se vzdálená vzpomínka dostávala dál a dál-

Pevně jsem objal Yui, mé oči se pomalu zavíraly, a zašeptal jsem: „Není to jen sen, brzy z toho udělám skutečnost.“

Protože jsem hrál hru moc dlouho, i když to byla jen virtuální zkušenost, můj mozek začínal být unavený a vyčerpání mě udeřilo jako železná palice.

„Dobrou noc, tatínku.“

Moje vědomí se pomalu odebíralo do hřejivé temnoty, zvuk Yuiina zvonivého hlasu po mém boku mě dál utěšoval.


Poznámky[edit]

  1. MP - Mana body.
  2. Bug - herní chyba
  3. Cheater - hráč, který podvádí, například pomoc kódů.
  4. Pixie - malý skřítek, elf, víla.
  5. Sonic Boom - aerodynamický třesk při překonání rychlosti zvuku.
Zpět ke Kapitole první Návrat k Hlavní straně Dále ke Kapitole třetí