Sword Art Online ~Czech Version~:Volume 3 Chapter 4

From Baka-Tsuki
Jump to: navigation, search

Kapitola čtvrtá[edit]

Když sledovala Kirita bojovat, byla Lyfa zčásti v úžasu a zčásti ohromená.

Byli v nebi nad rozléhajícím se Starodávným lesem v severovýchodní části teritoria Sylfů; ještě kousek a dostali by se k horám. Sylvain už ležel tak daleko za nimi, že ať už jste napínali oči jakkoliv, nefritovou věž jste neviděli.

Tlačili se hloubkami takzvané neutrální zóny, kde byla monstra silná a s poměrně vysokou úrovní. Kirito právě bojoval se třemi jednookými okřídlenými ještěry, «Evil Glancery»[1], najednou. Jejich síla se rovnala síle bosse nižší úrovně v jeskyních v teritoriu Sylfů.

Kromě jejich základní síly bylo opravdovým problémem to, že jejich velké fialové oči dokázaly vypustit útok «Evil Eye»[2] - typ magie prokletí, což mělo za následek značné snížení statů zasaženého na jistou dobu. Lyfa si udržovala svou vzdálenost a chovala se jako podpora. Kdykoliv prokletí zasáhlo Kirita, Lyfa vyřkla protikouzlo, ale popravdě, jestli to bylo třeba nebo ne, ta otázka visela ve vzduchu.

Kirito svíral velký meč o téměř své výšce a slova jako obrana a vyhýbání se neexistovala v jeho slovníku; a jako kdyby ho v tom šíleném stylu podporovali, plazi padali jeden po druhém. Jednoduše se nestaral o útoky dlouhých ještěřích ocasů; když při útocích mával svým velkým mečem, mnoho ještěrů se chytilo do vichřice, rozsekal je na kousíčky. S tou hrozivou silou úderů snížil počet pěti ještěrů na jednoho, jen tak. Poslední se pokusil utéct s asi 20% HP. Vypustil žalostný křik, jak se pokoušel najít útočiště v lese, ale Lyfa pozvedla svou levou ruku, aktivovala řízenou vakuovou magii na dlouhý dosah. Čtyři z pěti čepelí podobných bumerangům ze zeleného světla rychle dostihly ještěra a nasekaly jej na kousky. Brzy poté se modré tělo plaza roztříštilo na modré mnohoúhelníky světla, byl to signál rychlého konce dnešního pátého boje.

Hlasitý kovový zvuk doprovodil obalení meče, Lyfa pozvedla pravou ruku, když viděla, jak se Kirito lehce blíží vzduchem.

„Dobrá práce-“

„Díky za krytí-“

Jejich ruce se střetly v plácnutí, ti dva si vyměnili úsměvy.

„Ale jak to jen popsat... Tvůj bojový styl je hrozně lehkovážný.“

Když to uslyšel Lyfu říkat, Kirito se poškrábal po hlavě.

„Vá-vážně?“

„Obecně je dobrý nápad použít taktiku na vyhýbání, zásah a útěk, ale ty jen zasahuješ a zasahuješ!“

„Ale nakonec to dokončíme rychleji, takže není to v pohodě?“

„To by mohlo jít jen s podobnými monstry jako dnes, ale ne, jestli narazíš na skupinu monster s kombinací útoků na blízkou a dlouhou vzdálenost, například. Jestli budeme bojovat se skupinou hráčů, rozhodně použijí magii, tak bys měl být opatrný.“

„Magii-? Nemůžu se tomu prostě vyhnout?“

„Je hodně typů magie na dlouhou vzdálenost; u silové magie, která jde rovně, můžeš přečíst směr a vyhnout se jí, ale u naváděcích a oblastních útoků je to nemožné. V případě, že je tu mág, který používá tuhle magii, si vždy musíš udržet vysokou rychlost a načasovat si změny směru.“

„Hmmm... Vypadá to, že je třeba si toho dost pamatovat.“

Kirito se poškrábal po hlavě, ve tváři měl výraz jako dítě, které se snaží vyřešit těžkou úlohu.

„No, ty bys to měl zvládnout docela rychle... Myslím. Přeci jen se zdá, že máš velice dobrou intuici a bystré oči. Děláš nějaké sporty ve skutečném světě?“

„N-ne, vůbec ne.“

„Hm... No dobře. Tak se zase pohneme.“

„Dobře.“

Přikývli jeden na druhého, začali bouchat křídly a pokračovali v pohybu. Pod zapadajícím sluncem se začaly zlatozelené travnaté pláně vynořovat za lesem.

Aniž by poté potkali další monstra, ti dva se konečně dostali ze Starodávného lesa a vstoupili do oblasti hor. Přiblížili se k limitu svého letového času, sestoupili na kraj louky u úpatí hory.

Její šlapky se při přistávání sklouzly po trávě, Lyfa zvedla obě paže a pořádně se protáhla. I když opravdové tělo takové končetiny nemá, na spodní části křídel měla po dlouhých letech záhadnou únavu. Po několika vteřinách přistál i Kirito a podobně zkoumal svá narovnaná záda.

„Fufu, už unavený?“

„Ne, pořád ještě ne!“

„Dobře, tak do toho dejme vše. ...To chci říct, ale na chvíli budeme muset odložit vzdušné cestování.“

Kirito při Lyfině poznámce nadzvedl obočí.

„Co, proč?“

„Vidíš tu horu?“

Lyfa ukázala na vzdálenější konec louky, směrem k tyčící se hoře se sněhovou čepičkou.

„Létání je omezeno výškovým limitem. Nemůžeme letět nad tou horou, a tak musíme projít jeskyní, která vede skrz horu. To je zřejmě nejnebezpečnější místo při cestě z teritoria Sylfů do Aarunu. Nejsem si jistá, protože tohle je taky moje poprvé.“

„Chápu... Je tenhle tunel dlouhý?“

„Docela jo, ale uprostřed leží neutrální hornické město, tam bychom si mohli odpočinout. Kirito-kun, do kolika ještě můžeš?“

Kirito vyvolal okno s menu svou levou rukou, zkontroloval hodiny a přikývl.

„Skutečný čas je sedm hodin večer, zatím jsem v pohodě.“

„Aha, tak to zkusíme ještě déle. Měli bychom se tu jednou ,Otočit ven'.“

„O-otočit?“

„Ach, vystřídáme se v odhlášení a odpočinku. Protože je tohle neutrální zóna, nemůžeme se odhlásit okamžitě. Místo toho se jeden odhlásí, zatímco druhý ho ochraňuje, když je ve stavu bez duše.“

„Aha, chápu. Lyfo, běž prosím první.“

„No, ráda přijmu tvou laskavou nabídku. Asi na dvacet minut budu ve tvé péči!“

Domluvila, vyvolala okno a zmáčkla tlačítko odhlášení. Když se dotkla tlačítka ANO varující zprávy, okolní krajina se roztekla do jediného bodu a zmizela.

Po probuzení se rovně posadila, sundala si Amusphere a vyskočila z postele. Suguha tiše seběhla po schodech, ujistila se, že přízemí je prázdné. Poslední den korektury časopisu se blížil, tak se Midori ještě nevrátila domů a Kazuto byl nejspíš ve svém pokoji, takže přízemí bylo tiché.

Suguha otevřela lednici, vyndala dvě bagety, šunku, mazací sýr a zeleninu, hezky jedno po druhém. Rychle překrojila kulatý chléb v půli, natřela jej slabou vrstvou sýra, přidala šunku, vložila zbytek, pak přendala hotový bagetový sendvič na talíř. Do kastrůlku nalila trochu mléka a položila jej na sporák. Vešla do schodů, a stojící čelem do patra zavolala: „Onii-chan, chceš něco k jídlu?“

...Ale nedostala odpověď. Musí spát, pokrčila rameny a vrátila se do kuchyně. Nyní kouřící se mléko přelila do hrníčku a spolu s talířem jej odnesla do obývacího pokoje. Po celých devadesáti vteřinách spořádala svou večeři. Dala nádobí do myčky, vběhla do koupelny. I po intenzivním boji ve virtuálním světě se zpotíte, to kvůli stresu. Po dlouhém ponoření měla lepkavý pocit, dokud se neumyla a nepřevlékla.

Sword Art Online Vol 03 - 207.jpg

Suguha si sundala oblečení a nadzvukovou rychlostí skočila do sprchy, teplá voda začala pomalu kapat sprchovou hlavicí.

Kdyby hrála VRMMO tak hodně, že by se to krylo s jídlem a koupáním, nebo kdyby si objednala teplé jídlo, její matka Midori by jí vynadala, tak se snažila neúčastnit se dlouhých výprav. Ale tentokrát to prostě musela udělat. Nejspíš by cestovala s Kiritem zítra nebo pozítří, kdyby to šlo špatně. Možná díky své osobnosti nedokázala Suguha vystát party s dlouhým trváním, když se den měnil, měla nepříjemný pocit, ale z nějakého záhadného důvodu se tohle tentokrát nestalo. Tentokrát...

...Byla velice nadšená.

Myslela si Suguha, když zavřela oči a cítila utišující dotyk horké vody na pokožce.

Otevřela oči, její černé zorničky se setkaly s těmi v zrcadle před ní. Byla v nich směska nadšení a trochu nejistoty.

Stavba těla opravdové Suguhy rozhodně byla velká pro někoho, kdo praktikoval kendo, a i s porovnáním s větrným stvořením Sylfa, Lyfou, měla očividně velké kosti. Její ramena, břicho a její stehna, kdykoliv jimi pohnula, linie svalů jako by vyčnívala, navíc měla pocit, že její hrudník v poslední době hodně vyrostl.

Tohle tělo má pocit skutečna, ale hluboko v mém srdci začíná narůstat rozpor. Suguha znovu zavřela oči.

...Přímo to neznamenalo, že by si jej zamilovala. Nebylo to o tom mít někoho ke společným dobrodružstvím... Jen tak, létání v novém světě bylo zábavné.

To si zřejmě mumlala v srdci, ale nechtěla se tím přesvědčit, byla v tom pravda.

Když se nad tím zamyslela, takový pocit mívala kdysi každý den.

Jak zesilovala, kousek po kousku se pole jejích aktivit rozšiřovalo; jen létání v obloze nad neznámou zemí jí způsobovalo bušení srdce. Ale jak si zvyšovala reputaci význačného hráče-seniora v teritoriu Sylfů, její znalosti a povinnosti také stoupaly. Než si to uvědomila, byla pohřbená pod návyky každodenního života. Zmíněná povinnost boje pro dobro celé rasy držela její křídla neviditelnými řetězy.

Hráči v ALO, kteří opustili své teritorium, se nazývali «Renegáti», což bylo anglické slovo pro «Odpadlíky». Ti, kteří odložili své povinnosti po jejich získání, ti, kteří byli pod tlakem své země, dávali doteď dojem toho, že jsou zrádci, ale možná mají v srdci nějakou hrdost.

Zatímco na ně stále myslela, rychle si myla vlasy a tělo, pak opláchla pěnu. Z háčku na zdi sundala suchý ručník, použila ovládací panel vedle a závan teplého vzduchu vletěl ze štěrbin ve stropu. Když její vlasy už téměř uschly, obtočila si ručníkem tělo a šla do obývacího pokoje. Podívala se na hodiny, zbývaly jí méně než tři minuty do sjednaného časového limitu.

Dokončila zbývající bagetový sendvič na talíři, vzala nějaký papír a napsala na něj: „Onii-chan, jestli máš hlad, prosím sněz tohle,“ a položila jej pod talíř.

V patře se urychleně převlékla do pyžama, lehla si a znovu si nasadila helmu Amusphere.

Čekala, než projde procesem připojení, skrz barvy duhy během přihlášení, Suguha/Lyfa cítila prérijní závan a v nose osvěžující vůni.

Ze svého čekacího postoje, klečení na jednom koleni, se Lyfa postavila a zeptala se: „Promiň, že jsem tě nechala čekat, objevila se nějaká monstra?“

Kirito, který ležel na trávě s věcí podobnou brčku v ústech, tu věc vyndal a přikývl.

„Vítej zpět. Byl dost klid.“

„Co je to?“

„NPC z obchodu s potravinami říkalo, že je to sylvainská specialita.“

„O ničem takovém jsem neslyšela!“

Kirito natáhl ruku s tím něčím a Lyfa si to vzala. Skryla své vnitřní napětí a kousla. S výdech jí z pusy vyšlo sladce vonící aroma máty.

„Teď je řada s odhlášením na mně, prosím pohlídej mě.“

„Dobře, pěknou cestu.“

Když Kirito vyvolal okno menu a zmáčkl tlačítko odhlášení, jeho tělo automaticky přešlo do pozice pohotovosti. Lyfa se posadila vedle něj a bezstarostně se dívala na nebe, zatímco cucala mátové brčko, když pixie vyletěla z Kiritovy náprsní kapsy a překvapila ji.

„Uá! Můžeš se hýbat, i když tvůj pán není ve hře?“

Yui nasadila ,samozřejmě' tvář, založila si ruce na boky a přikývla.

„Samozřejmě, že můžu. Já jsem já. A není to můj pán; je můj tatínek.“

„Když už jsi to zmínila, proč říkáš Kiritovi tatínek? Že by tě tak nastavil?“

„Tatínek mi pomohl, ale taky řekl, že jsem jeho dítě. Takže je můj tatínek.“

„Aha...“

Dozajista tomu nerozuměla.

„Miluješ svého tatínka?“ zeptala se Lyfa nenuceně a Yui se na ni podívala s vážným výrazem.

„Lyfo, co je milovat?“

„C-co...“

Lyfa nebyla připravená na nečekanou otázku a chvíli to zvažovala, než jen neurčitě odpověděla.

„...Je to pocit, že chceš být s někým spolu. A když jste spolu, tvoje srdce buší rychleji, něco takového...“

V mysli se jí objevila Kazutova usmívající se tváře, ale proč se tak podobala odpočívající tváři avatara vedle ní? Lyfa zalapala po dechu. Nebyla si jistá, jestli se její pocity ke Kiritovi nezačaly podobat jejím skrytým pocitům ke Kazutovi. Lyfa bez přemýšlení zatřásla hlavou. Yui ji to uviděla udělat a natáhla hlavu, ptala se: „Co se děje, Lyfo?“

„Ne, ne, ne, to nic!“ zavolala Lyfo, a v tu chvíli -

„Co nic?“

„Uááá!!“

Kirito náhle zvedl hlavu a Lyfa poskočila.

„Jsem zpět. Co se stalo?“

Kirito se podíval na sklíčenou Lyfu a postavil se. Yui, usazená na jeho rameni, řekla: „Vítej zpátky, tatínku. Zrovna jsme mluvily o tom, koho má ráda a-,“

„Hele, nemluvily!!“ přerušila rychle Lyfa Yui.

„Vrátil ses rychle. Snědl jsi něco?“ zeptala se Lyfa, aby skryla své rozpaky.

„Ach ano, moje rodina mi něco připravila.“

„Aha, no dobrá, tak můžeme rychle vyrazit. Jestli nedorazíme do hornického města brzy, budeme mít problém s odhlášením se. Tak pojď, poletíme ke vstupu do jeskyně!“ domluvila rychle Lyfa a postavila se. I když Kirito a Yui zcela nerozuměli, co se děje, nečekala, až si to uvědomí a začala jemně mávat svými křídly.

„Ach, ano. Tak pojďme.“

Stále nerozuměl důvodu za Lyfiným výrazem, také roztáhl svá křídla. Ale náhle se otočil a podíval se směrem k lesu, do míst odkud přišli.

„Co se děje?“

„Nic...“ odpověděl Kirito, i když stále zíral do lesa.

„Jako by se někdo díval. Yui, poznáš, jestli tu jsou v okolí nějací další hráči?“

„Ne, nikdo tu kolem není,“ zavrtěla pixie svou hlavičkou. Ale Kirito stále nevypadal přesvědčený.

„Pocit, jako by nás někdo sledoval... Je v téhle hře nějaký šestý smysl?“

Když slyšel Lyfinu otázku, Kirito si promnul čelo pravou rukou a řekl: „Je vážně těžké to udělat. Jestli se na nás někdo dívá, systém by nás musel «Zmínit», mohla bys ucítit, jak proudí použitá data, aspoň se to tak říká.“

„Vážně?“

„Ale Yui necítí žádné hráče poblíž, tak by tu neměli být.“

„Ach, mohli prostě použít Stopaře,“ zašeptala Lyfa Kiritovi, který nadzvedl svá obočí.

„Co je to?“

„Sledovací kouzlo. Obvykle malé magické stvoření, které řekne sesilateli, kde se nachází cíl.“

„To vypadá jako dost užitečné kouzlo. Dokážeš z nás to kouzlo dostat?“

„Jestli uvidím Stopaře, tak ho mohu zvednout, ale jestli má sesilatel vysoký skill magie, tak se vzdálenost, ze které sleduje, zvyšuje, takže najít ho v tomhle prostředí je skoro nemožné.“

„Aha. Možná je to jen moje představivost, no, tak si pospěšme a pojďme.“

„Dobře.“

Po přikývnutí znovu vyletěli do nebe. Bílé srázy horského hřebenu nebyly daleko a uprostřed útesů se nacházela velká černá jeskyně. Mířila ke vchodu do jeskyně, z něhož vycházel zlověstný studený vzduch, Lyfa rychleji zamávala svými křídly a přidala na rychlosti.

Po několika minutách letu se dostali ke vstupu do jeskyně.

Téměř vertikální k velkým skalám, jeskyně měla tvar velkého čtverce, který byl vytesán do tváře útesu. Šířka a výška byly asi třikrát nebo čtyřikrát větší než Lyfa. Z dálky to nepoznali, ale kolem vchodu do jeskyně byly vytesány obrázky nějakých monster. Z horní části díry vyčnívala velká hlava čerta, s opovržením se dívala do očí všech vetřelců.

„Tahle jeskyně... Má jméno?“

Lyfa na Kiritovu otázku přikývla a odpověděla: „Jmenuje se «Chodba Rugeru». Ruger je zároveň jméno toho hornického města.“

„Páni, to je jako příběh, který jsem viděl ve fantasy filmu!“

Lyfa se periferním viděním podívala na Kirita a uviděla jeho úsměv. Nejspíš myslel ty klasické fantasy knihy, ze kterých se udělaly filmy. V Kazutově pokoji byla krabice s podobnými knihami Sběratelské edice, bez svolení si je všechny půjčila a přečetla.

„Vím, o čem mluvíš. Aby se dostali skrz horu, prošli podzemními doly a zaútočil na ně velký démon. Ale naneštěstí se tu neobjevují monstra typu démonů.“

„To je vážně špatné.“

„Ach, ale jeskyně je zamořená orky. Jestli ti to přijde zajímavé, můžeš se vypořádat s celými hordami.“

Domluvili, šli do jeskyně.

Uvnitř byla opravdu zima, světlo zvenku sem moc nepronikalo, vše se pomalu balilo do temnoty. Nejlepší by bylo použít světelné osvětlení; pomyslela si a otočila se ke Kiritovi, který šel vedle ní.

„No jo, Kirito-kun, trénoval jsi své magické skilly?“

„Jenom začínající magii rasy, ale nepoužíval jsem to moc.“

„Prohledávání jeskyní je specialita Sprigganů, spolu s použitém světla, je to ještě efektivnější než magie větrného mága.“

„Hmm, Yui, ty to víš?“

Kirito se poškrábal po hlavě. Yui vyšla z jeho kapsy a začala poučovat: „Tatínku, vážně bych ti doporučila si alespoň přečíst manuál s instrukcemi. Použití světelné magie je...“

Yui pomalu řekla zaříkadlo, Kirito zvedl pravou ruku a slova zopakoval. Jeho ruka vyslala vlnu šedého světla, která se dál šířila. Když zasáhla Lyfu, dokázala vidět širokou oblast kolem. Světlo nebylo zdrojem světla; místo toho dalo kouzlo uživateli noční vidění.

„Páni, tohle je fakt užitečný. Spriggani možná vážně k něčemu jsou.“

„Ach, slyšet tohle mě zraňuje.“

„Ha ha ha. Ale vážně, měl by sis alespoň zapamatovat nějaká užitečná kouzla. Jestli bys ani nedokázal použít sprigganská speciální kouzla v situaci života a smrti, byla by to ostuda.“

„Úúú, ta slova mě zraňují ještě víc.“

Lehce mluvili, dál se pohybovali dovnitř jeskyně s mnoha zatáčkami a odbočkami. A brzy už vůbec neviděli bílé světlo vchodu.

„Myslím, že to bylo ,ARLU-DENA-RERE..'“

Kirito se podíval na fialově zářící Manuál a pokusil se zašeptat neznámé zaklínadlo.

„Ne, ne, takovéhle čtení kouzlo neaktivuje. Zaříkávání není jen mechanická recitace, musíš rozumět každému «Slovu síly» a přiřadit si jej k efektu magie, zatímco si je zapamatovává.“

Když to uslyšel, černý šermíř si hluboce povzdechl a sklopil hlavu.

„Nemyslel jsem si, že se budu ve hře učit slova, co vypadají jako angličtina.“

„Varuju tě, kouzla vyšších úrovní mají aspoň dvacet slov.“

„Ale no tak, budu prostě jen bojovník...“

„Brečení je k ničemu!! Rychle začni znovu.“

Po vstupu do jeskyně cestovali už asi dvě hodiny, bojovali s orky víc jak desetkrát a vyhráli bez problémů. Díky mapě koupené v Sylvainu šli přímou cestou a cestovali rychle. Podle mapy se před nimi mělo nacházet velké podzemní jezero a po přechodu po mostě by se měli dostat do hornického města, Rugeru.

Ruger nebyl tak velký jako podzemní hlavní město Gnómů, ale měl zařízení, která produkovala vysoce kvalitní rudu a hodně obchodníků a kovářů žilo právě tady. Na cestě nepotkali žádné jiné hráče. Tahle jeskyně nebyla příliš dobrým loveckým místem, a navíc je silou Sylfů jejich let, mnoho se jich vyhýbalo místům, kde nemohli létat. Jeskyně byla dost velká, ale nedosáhl sem sluneční ani měsíční svit, zdroje letové výdrže, a tak se křídla nedokázala vzpamatovat.

Sylfové, kteří chtěli do Aarunu kvůli obchodu nebo turistice, si obvykle vybrali delší cestu ze severní části Sylvainu, prošli do teritorie Cait Sithů poblíž hor. Cait Sithové byli rasa s kočičíma ušima a ocasem. Mohli použít skill «Zkrocení» tím, že krmili monstra, a vždy z přátelství poskytli Sylfskému hlavnímu města zvířata ochočená k řízení, už dlouho spolu vycházeli. Vztah mezi lordy těchto dvou ras byl také velice dobrý, říkalo se, že brzy vytvoří smlouvu.

Protože měla Lyfa několik blízkých přátel mezi Cait Sithy, chtěla vybrat cestu přes severní průchod, ale šli horami, protože Kirito vypadal, že pospíchá. Popravdě, jít podzemím bylo Lyfě nepříjemné, ale teď rozhodně nepředstavovalo problém jít horami.

Nicméně, důvod, proč Kirito tak spěchal do Aarunu a ke Světovému stromu, byl pro ni pořád tajemstvím. Jeho přístup ji nutil se zamýšlet o nejistotě jeho srdce, ale jeho bojový postoj vypadal velice úzkostně.

Pamatovala si, že Kirito někoho hledal. Lidé, kteří ztratili kontakt ve skutečném světě a šli hledat do hry, nebyli příliš neobvyklí. Na vývěsní ceduli před obchodem s potravinami, ve sloupku tázajících se lidí, položka ,Někoho hledám' nikdy nebyla prázdná. Obvykle to bylo pro lásku či pomstu, ale ani jedno z toho se ke Kiritovi nehodilo. A hledání v Aarunu bylo pochopitelné, ale proč Světový strom? Právě teď byl nedostupným místem, dokonce i kdybychom se dostali k úpatí, jít na vrchol bylo téměř nemožné.

Lyfa šla vedle Kirita, který pokračoval ve svém tvrdém boji se Zaříkadly, a ztratila se v myšlenkách. Obvykle platilo, že nedávat pozor v neutrální zóně se rovná sebevraždě, ale na tomto výletě je Yui se svými děsivými smysly varovala před blížícími se monstry, a tak se nemuseli obávat přepadení.

Pak, za několik minut, už byli téměř u podzemního jezera, když Lyfa uslyšela zvuk, nebylo to Yuiino varování, ale velice se to podobalo zazvonění telefonu.

Lyfa zvedla hlavu, otočila se ke Kiritovi a řekla: „Ach, dostala jsem zprávu. Omlouvám se, počkej prosím chvíli.“

„Fajn.“

Lyfa se zastavila, poblíž přední části svého těla, pod hrudníkem, zmáčkla zobrazenou ikonku. Vyskočilo okno, které ukázalo přijetí Přátelské zprávy. Lyfa měla na seznamu jen jediné jméno, Reconovo (nebylo to tak záměrně), takže ještě před přečtením věděla, od koho zpráva je. Nejspíš je to nějaká hloupost, pomyslela si, když ji otevřela. Ale-

,Je to, jak jsem si myslel! Buď opatrná, S'

To jediné bylo napsáno.

„Co to sakra je?“ řekla bez přemýšlení. Nedávalo to žádný smysl. Co si myslel? Buď opatrná před čím? A co je to ,S' na konci? I kdyby se podepsal, nemělo by tam být ,R', nebo to bylo zašifrované?

„Esu...sa...ši...su...hmmm.“

„Co to bylo?“

Lyfa to vysvětlila zmatenému Kiritovi. Pak Yui vystrčila hlavu z jeho kapsy a řekla: „Tatánku, detekuji odpověď v blízké vzdálenosti.“

„Monstra?“

Kirito sevřel jílec svého meče, ale Yui zavrtěla hlavou.

„Ne - hráči, a to hodně, dvanáct.“

„Dvanáct!?“

Lyfa zůstala beze slov. Bylo jich příliš, než aby byli jen bojovou partou. Možná to byla skupina Sylfů, kteří šli ze Sylvainu do Rugeru, nebo možná do Aarunu, jako obchodní karavana.

Vskutku, jednou za měsíc se obvykle zformovala velká parta v sylfském hlavním města na výlet do hlavní oblasti tohoto světa. Obvykle se několik dní před výjezdem řeklo všem hráčům, aby našli účastníky, ale tohle ráno, když se podívala na tabuli s oznámením, nic takového tam napsáno nebylo.

Byla tu neznámá skupina, pokud by to byli Sylfové, možná by to nebylo nebezpečné, ale šance, že je to PK skupina jiné rasy, nebyla nemyslitelná. Lyfa z toho měla špatný pocit, otočila se ke Kiritovi.

„Mám z toho špatný pocit. Měli bychom se ukrýt a nechat je projít.“

„Ale kde?“ Kirito byl zmatený a podíval se kolem. Byli v dlouhém širokém tunelu, bez odboček.

„No, nech to na mně.“

Lyfa vzala Kirita za zápěstí a ukryla se v duté oblasti poblíž. Překonala červenání, které se dostavilo díky blízkému fyzickému kontaktu, zvedla levou ruku pro magické zaříkávání.

Brzy se zvedlo zelené světlo od jejich chodidel vzhůru, obalilo obě těla. Vidění bylo trochu nazelenalé, ale zvenku by měli být téměř zcela kryti. Lyfa se podívala na Kirita vedle sebe a zašeptala: „Mluv tiše, jestli budeš moc hlasitý, magie se rozptýlí.“

„Chápu. Tahle magie je fakt užitečná.“

Kirito sledoval oblast, ve které se skrývali, neustále prohledával okolí. Yui vystrčila hlavu ven a tiše řekla: „Asi za dvě minuty je uvidíme.“

Ti dva se co nejvíc shrbili a přisunuli se blíže ke stěně jeskyně. Po několika napjatých vteřinách Lyfa zaslechla zvuk blížích se kroků. Mezi kroky se přimíchal zvuk cinkání těžké zbroje, což ji donutilo se zamyslet a podívat.

Kirito natáhl krk, zíral ve směru neznámé skupiny.

„Co je to?“

„Co? Já nikoho nevidím.“

„Nevidím hráče, ale možná monstra? Malý červený netopýr.“

„!?“

Lyfa zadržela dech a podívala se kupředu. V temnotě jeskyně letěl malý červený tvar v jejich směru. To byl-

„Sakra,“ zaklela Lyfa podvědomě nahlas, vyskočila z téměř lehu ze země do poloviny cesty. Magie skrývání se zvedla ve chvíli, kdy se postavil i Kirito, celý vyjevený.

„Hele, hele, co se stalo?“

„Tohle je vysoký level magie Hledací stopař!! Musíme to rychle zničit!!“ při křiku natáhla Lyfa ruce a začala odříkávat kouzlo. Po dlouhém zaříkávání její prsty vypustily mnoho zářících smaragdových jehel. Vííí, zaznělo vzduchem, jak jehly zamířily zabít červený obrys.

Netopýr se pomalu vznášel ve vzduchu, snažil se vyhnout útokům, ale protože na něj letělo hodně jehel, brzy ho mnohé proťaly. Padl na zem, obalený červeným plamenem, a zmizel. Když se ujistila o jeho zásahu, Lyfa se obrátila ke Kiritovi a zakřičela: „Běž k městu, Kirito-kun!!“

„Och, už žádné skrývání?“

„Nepřítel pozná, když je jeho stopař zničen. Nejspíš poslali hodně stopařů, tak bude skoro nemožné se schovat. Tohle magické zvíře mělo ohnivou podstatu. To znamená, že blížící se parta je...“

„Salamandři!“ Kirito se zamračil poté, co prokázal své znalosti. Když mluvili, chrastivý zvuk kovu smíchaný s kroky se přiblížil. Lyfa se otočila a viděla v dálce tmavě červené světlo.

„Pojďme.“

Přikývli, ti dva se rozeběhli.

Při spěchu kupředu zkontrolovali mapu, tato rovná cesta brzy skončí, před nimi se rozléhá obrovské podzemní jezero. Jedinou cestou přes něj je most, na druhém konci je vstup do hornického města Rugeru. Je to neutrální město, a tak nejsou uvnitř povoleny útoky, a je jedno, kolik mají lidí, nebudou schopni nic udělat.

Ale proč je tu velká skupina Salamandrů?

Lyfa se kousla do rtu. Použití stopaře znamenalo, že nás lovili už od začátku. Po odletu ze Sylvainu neměli šanci na ně seslat hledací kouzlo, kvůli Yui. Jedině, že by použili magii, když byli ještě v ulicích Sylvainu.

Počet Sylfů, kteří by uměli používat ohnivou magii, není nula. Každá rasa má atribut magického talentu, vzduch pro Sylfy, země pro Gnómy, a tak dále, a další atributy kouzel se mohou naučit tvrdým tréninkem a zvyšováním skillů.

Ale červený netopýr, kterého zabili, může následovat a stopovat cíl, a dokonce hledat skryté cíle, je to velice vysoká úroveň magie, která vyžaduje tak vysoký ohnivý magický skill, že je téměř nemožné pro jinou rasu než Salamandry jej dosáhnout. Jinými slovy -

,V Sylvainu byl Salamandr?'

Pomyslela si Lyfa při běhu. Jestli je to pravda, nemohlo to být jednoduché. I když je Sylvain otevřený návštěvníkům jiných ras, díky nepřátelským vztahům se Salamandry je jejich vstup velice omezený a kontrolovaný. Jestli silný NPC strážce najde Salamandra, okamžitě zaútočí. Dostat se přes tohle není jednoduché.

„Ach, jezero!“

Kiritův hlas přerušil Lyfiny myšlenky; běžel po pravé straně před ní. Zvedla hlavu a uviděla, jak se rozeklaná cesta hory mění do plochých kamenů, prostor se velice otevírá a před nimi slabým světlem září tmavě zelená voda jezera.

Kamenný most se klene polovinu jezera, na druhé straně se tyčí obří brána až ke stropu. Je to hornické město, brána do Rugeru. Za těmi dveřmi leží jejich vítězství v téhle hře na schovávanou.

To přidalo Lyfě na klidu a podívala se přes rameno. Červená světla vzadu byla stále ještě v dálce. Přeci jen ti dva běželi plnou rychlostí po kamenné cestě.

Když se dostali na most, okolní teplota hodně klesla. Prořízli se vzduchem vonícím po vodě, na mostě ještě zrychlili.

„Vypadá to, že jsme unikli.“

„Nepolevuj. Ve vodě je velké monstrum.“

Když mluvila s Kiritem, dostali se doprostřed mostu, na kulaté pozorovací místo, a v tu chvíli.

Proletěly nad jejich hlavami v temnotě, zezadu přišly dva body velice rychlého světla. Zvláštní světlený a zvukový efekt ukazoval na to, že tohle je magického původu. Musí to být od Salamandrů, kteří je pronásledují, ale přesnost je velice špatná.

Protože to trefí něco před nimi, musí zpomalit. Po zpomalení přistála světla asi deset metrů před nimi.

Vybuchla přesně podle očekávání, Lyfa zvedla pravou ruku, aby si zakryla tvář, ale to, co se stalo dál, bylo zcela nečekané. Bzukot! Obří kamenná stěna vyrostla z mostu a zablokovala celou cestu. Lyfa svraštila obočí a zaklela: „Tohle je zlý...“

„Co?“ Kiritovy oči se otevřely, ale dál běžel a vytáhl meč, aby proťal zeď.

„Ach, Kirito-kun!“

,Je to zbytečný,' nemělo čas dostat se z jejích úst. Kiritův meč narazil do zdi, Goun! Hlasitý zvuk zazněl z nárazu a síla odrazu ho donutila si na mostě sednout. Hnědá kamenná zeď na sobě neměla ani škrábnutí.

„...To je k ničemu,“ řekla Lyfa poté, co doběhla ke Kiritovi a zastavila se. Spriggan se postavil s vyčítavým pohledem.

„Měla jsi to říct dřív.“

„Jsi moc lehkovážný. Je to magická bariéra země, fyzické útoky na ni nepůsobí. Jen hodně magických útoků ji může zničit...“

„Na to nemáme čas...“

Spolu se otočili, skupina zahalená v krvavě vypadající zbroji se blížila ke vstupu na most.

„Obletět to... Nepůjde, co. Potopíme se do jezera?“

Na Kiritův návrh zavrtěla hlavou.

„Nemožné. Už jsem to říkala, vypadá to, že v jezeře žije vodní drak s vysokým levelem. Bez pomoci Undine je bojovat ve vodě sebevražda.“

„Tak není jiná možnost než bojovat, že?“

Otočila se ke Kiritovi, který ladně držel svůj meč, Lyfa se kousla do rtu a přikývla.

„Nemáme na výběr... Ale tohle by mohlo být zlý... Aby Salamandři použili zemní magii na takové úrovni, musí mít mezi sebou dost zkušeného mága.“

Most není široký, a tak nejhorší možnost - obklíčení - padla. Ale i tak, dvanáct proti dvěma nebyl zrovna šťastný poměr, létat v téhle jeskyni je nemožné. Lyfina znamenitost ve vzdušných zápasech se nedala použít.

Vše záleží na bojových schopnostech nepřítele.

...Ale v to moc doufat nemůžeme.

Zamumlala si Lyfa v srdci, postavila se vedle Kirita a vytáhla svou katanu. Se zvukem těžkého kovu bylo snadné vidět blížící se nepřátele. Ve předu tři velcí Salamandři, v těžších zbrojích než ti, se kterými bojovala včera, v levé ruce palcát nebo jiná jednoruční zbraň, v pravé velký kovový štít.

Když to uviděla, ztratila se Lyfa na chvíli v myšlenkách. V ALO je dominantní ruka stejná jako ve skutečném světě, tak by tu mělo být poměrně málo leváků.

Než mohla Lyfa vyslovit své pochyby, Kirito se na ni podíval a řekl: „Neber si to zle, ale můžeš být moje podpora?“

„Co?“

„Doufám, že mě budeš zezadu léčit. Tak můžu bojovat bez obav.“

Lyfa se podívala na Kiritův obří dvousečný meč. Opravdu, na tomto úzkém mostě by bylo možné zasáhnout přítele a vyhnout se tomu meči by nebylo snadné. Léčení není její specialita, ale přikývla a ustoupila až ke kamenné zdi. Nebyl čas na hádky.

Kirito se předklonil a vytáhl svůj meč ze zad. Ke třem Salamandrům poslal vlnu tlaku. Kiritovo tělo nebylo velké, takže stěží vydal při pohybu vpřed nějaký zvuk. Jeho oči zazářily nashromážděnou energií. Vzdálenost mezi oběma stranami se zkrátila -

„-Ha!!“

Během jednoho nádechu udělala Kiritova levá noha krok vpřed, objevil se modrý světelný efekt, když vodorovně sekl na tmavočervené těžkooděnce. Most se s hlasitým zvukem proťatého vzduchu zatřásl; byl to nejsilnější řez, jaký kdy Lyfa viděla. Ale -

„Co!?“

Lyfiny oči se otevřely v překvapení. Tři Salamandři stáhli své zbraně, dopředu dali své štíty, skryli svá těla za zdí vytvořenou štíty.

BUM! ! Hlasitý řev, Kiritův meč narazil do zdi štítů a zanechal se sebou vodorovné jizvy. Vzduch se zatřásl a po jezeře se rozprostřela velká vlna. Ale ti těžkooděnci byli jen odsunuti, zablokovali Kiritův útok.

Lyfa se rychle podívala na jejich HP. Nejspíš víc než desetiprocentní redukce, ale to jen na chvilku, vzápětí se za nimi rozezněla zaříkávání a světle modré světlo zahalilo tři obránce. V odpověď na léčivé zaříkávání se jejich HP zcela doplnilo. Pak, vzadu...

Zpoza ocelové obrany podobné hradním zdem vyletělo mnoho červenooranžových ohnivých koulí, následovaly parabolickou cestu vzduchem a vybuchly v místě, kde stál Kirito.

Výbuchy tak silné, že se na povrchu jezera odrážela rudá, zakryly černě oděného chlapce.

„Kirito-kun!!“ zakřičela Lyfa hlasitě, téměř v zoufalství. Kiritovo HP výrazně kleslo, okamžitě se dostalo až do žluté zóny. Ne, v ALO systému postaveném zcela na skillech, se HP zvyšuje jen velmi pomalu, a tak je zázrak, že okamžitě nezemřel. Tohle jsou intenzivní mnohonásobné magické útoky. Lyfa si okamžitě uvědomila, že mají v úmyslu je zabít.

Tahle nepřátelská skupina rozhodně ví o Kiritovi a jeho fyzické útočné síle, tak použili tato protiopatření. Tři těžce odění obránci budou přijímat Kiritovy útoky, na obranu použijí těžké štíty. Ať už jsou Kiritovi útoky jakkoliv silné, jestliže nezasáhne přímo těla, nemůže způsobit osudové zranění. Zbývajících devět hráčů je nejspíš mágy. Někteří budou léčit přední obránce, další užijí nepřímou ohnivou magii k útoku. Takováhle formace se používá v boji s bossy se silnými fyzickými útoky.

Ale proč se sešlo tolik lidí, aby zaútočili na Kirita a Lyfu?

Zanechala svých pochybností, Lyfa začala se svým zaříkáváním léčivé magie. Konečně se plameny utišily a jak se Kirito stal zase viditelným, Lyfa použila své nejlepší léčivé kouzlo. Brzy se jeho HP začalo naplňovat, ale věděla, že tak nevydrží dlouho.

Kirito si byl také vědom taktiky nepřátel. Protože boj na vzdálenost nebyl příliš vhodný, pozvedl meč a vyrazil k řadě těžkooděnců.

„Vo hou!“ černá čepel zasáhla štíty, kolem probleskly jiskry.

Ale - tady se boj přeměnil ve hru s čísly.

Zranění způsobené Kiritovým mečem bylo brzy vyléčeno mágy opodál. Poté zbývající mágové zapěli útočnou magii a Kirito byl zasažen dalším výbuchem.

Nebylo místo pro individuální schopnosti; Lyfa takový způsob boje nenáviděla ze všech nejvíc. Teď je boj rozhodován MP mágy a Kiritovým HP, co dříve dojde. Ale výsledek byl velice jasný.

Mnoho ohnivých koulí se sneslo dolů a zasypalo Kirita. Po sobě jdoucí výbuchy zasáhly Kirita a jeho otlučené tělo uklouzlo a spadlo na zem.

Protože je tohle hra, tělo v ALO neukazuje «Bolest», ale při přímých magických výbuších se mohou objevit nějaké špatné následky. Burácení otřese mozkem, horko spálí kůži, náraz rozhodí rovnováhu. Tyto efekty se okamžitě promítnou do reality, po odhlášení zůstanou ještě několik hodin v podobě bolesti hlavy a závratí.

„Úúú... Óóó!“

Ale nezáleželo na tom, kolikrát Kirita obalily plameny, stejně se pokaždé postavil a bojoval se svým mečem. Při zaříkávání léčivou magií jej Lyfa nechtěla vidět v bolestech. Tohle je hra. Většina ostatních by se v takové situaci vzdala. I když je neúspěch zklamáním, díky podmínkám systému je takový rozdíl v bojové síle, že s tím nic nenaděláte. A přesto, proč-

Lyfa už nedokázala dál snášet takhle dál vidět Kirita, proto udělala několik kroků blíže k jeho zádům a zakřičela: „To by stačilo, Kirito-kun! Je to jen pár dalších hodin letu ze Sylvainu! Ukradené věci si můžeme zase koupit, tak se prosím vzdej!“

Ale Kirito zatřásl hlavou a tichým hlasem odpověděl: „Ne!“

Jeho oči odrážely zářivé rudé plameny, jež je obklopovaly.

„Dokud žiju, nenechám člena své party zemřít. To rozhodně nedovolím!“

Lyfa ztratila slov, mohla jen zůstat stát.

V takto zoufalých chvílích reagovali hráči různě. Mnoho lidí by se v «tuhle chvíli» zasmálo, jiným by spadla čelist a podlehli by strachu a další by zase bojovali až do konce. Ale rozhodně jsou všichni zvyklí na simulaci «Smrti». Při hraní VRMMO her se této zkušenosti nedá vyhnout, musí se přijmout. Jinak si nemůžete «Užít» takovýto typ «Hry».

Ale světlo v Kiritových očích s ostrým pohledem bylo něco, co Lyfa ještě nikdy předtím neviděla. Vzpouzel se této nemožné situaci systému, zoufale se snažil najít cestu k přežití, byla úplně vtažena. V tu chvíli Lyfa zapomněla, že se jedná jen o hru, iluzionární svět.

„Vu-ó-á-á-á-á-á-á-á-á-á-á-á-á!!“ Kirito, který se postavil a zařval, roztřásl vzduch tímto zvukem. Když nepřátelská palba na okamžik přestala, náhle vyrazil vpřed, ignoroval zeď štítů před sebou. Sklonil meč ve své pravé ruce, jeho volná levá ruka chytila kraj štítu a pokusila se jej odstrčit. Tahle nečekaná akce rozhodila salamandří obrannou linii. Když jejich obranná zeď popraskala, Kirito vsunul meč do vytvořeného prostoru.

Aby rozbil obrannou zeď s mágy v pozadí, to ani veteránská hráčka Lyfa ještě nikdy předtím neviděla. Navíc ta akce ani nebyla útok, nemohl udělit žádné zranění. Ale díky Kiritově šílenému činu zakřičel muž držící štít zmateně: „Zatraceně, co je s ním?!“

Tentokrát dolehl k Lyfiným uším tichý hlas: „Teď je jediná šance!“

Podívala se kolem, Yui seděla na jejím pravém rameni, ani nevěděla od kdy.

„Šance!?“

„Jediná nejistota v mentálním stavu nepřátelského hráče. Použij zbývající MP, prosím zablokuj další magický útok!“

„A... Ale i když to udělám...“

Jako lití vody na horký kámen, Lyfa zadržela to, co chtěla říct. Vážně se podívala na předpokládaně jednoduchou AI, Yui, a uviděla odhodlání shodné s Kiritovým.

Lyfa přikývla, zvedla obě ruce. Mágové nepřátelské skupiny už odříkával kouzlo na ohnivou kouli, ale aby sjednotili čas vypálení, mluvili poměrně pomalu. Lyfa vyřkla své zaříkadlo svou obvyklou vysokou rychlostí. Jakékoliv přeřeknutí by skončilo neúspěchem, tak zaklínala, jak jen nejrychleji to šlo, těsně pod nebezpečnou linií.

Lyfa dokončila své kouzlo chviličku před nimi. Z jejích prstů vylétlo nespočet malých motýlů, obklopili Kiritovo tělo.

Poté dokončili i nepřátelé své zaříkávání. S pronikavým zvukem vystřelily ohnivé koule skupiny do vzduchu. Plamen po plameni pohltil Kirita, který se snažil prorazit zdí štítů.

„Ha!“

Lyfyiny natažené ruce pocítily zpětnou vazbu tlaku z výbuchů, zatnula zuby. Obranné magické pole kolem Kirita zrušilo výbuchy, její body many poklesly se zvukovým efektem cink cink. S tím neudržel tempo ani lektvar obnovující manu. Jakou má cenu odvrátit jeden takový útok, pomyslela si, ale pak.

Stojíc na rameni Lyfy, Yui hlasitě zakřičela: „Tatínku, udělej to teď!!“

Kirito vyděšeně zamrkal. V červených lotosových plamenech pozvedl svůj meč a postavil se. Slyšela nepatrný zvuk zaříkávání. Lyfa přiřadila úlomky slov k rejstříku ve své paměti.

,Tohle zaříkávání je... Prvek iluze!?'

Lyfa na okamžik zadržela dech - pak zatnula zuby. Kouzlo, které Kirito sesílá, je iluzionární magie, díky které vypadá hráč jako monstrum. Ale tahle magie není v boji vůbec užitečná. Protože velikost závisí náhodně na bojových schopnostech hráče, výsledkem je obvykle nějaké slabé monstrum, beze změny ve statech, protože lidé tohle vědí a nevyděsí je to.

Lyfa začala ztrácet MP velice rychle, brzy jí zbývalo jen asi 10%. Rozhodla se vše vsadit na Yuiin nápad, ale zdálo se, že je kostky podvedly.

Ale tomu se nedá pomoci. Znát «Sílu» hry je potřebné k podpoře množství vědomostí. Je příliš kruté chtít po Kiritovi, který začal hrát teprve před několika dny, aby porozuměl velkému množství kouzel.

Když si to pomyslela, Lyfa vložila své poslední síly do ochrany Kirita. Poslední vlna nepřátelských útoků se konečně zastavila, stejně tak zmizel Lyfin obranný štít. Vír plamenů vyvřel nahoru, pomalu se rozptýlil-

„Có!?“

Uvnitř ohnivé zdi se pohnul stín. Na chvíli si Lyfa myslela, že má halucinace. Je to příliš velké.

Před Salamandry stál obr dvakrát tak velký jako oni. Pochybovala o svém zraku, vypadalo to, jako by se obr ohnul.

„Kirito-kun, jsi to ty?“ zeptala se v úžasu. Nenapadlo ji nic jiného. Tohle je Kiritova změněná forma vytvořená kouzlem iluze, ale ta obří velikost.

Před Lyfinýma očima se stín podíval nahoru. Tohle není obr. Hlava je jako kozel, se zahnutými rohy vycházejícími ze zadní části lebky. Kulaté zářící červené oči, zuby čnící z tlamy, která měnila vydechnutý vzduch v plameny.

Sword Art Online Vol 03 - 239.jpg

Horní část těla měl plnou svalů, pokryté tmavou kůží, dlouhé paže se téměř dotýkaly země. Vzadu měl ocas podobný biči. K popisu této neznámé postavy by se hodilo jen slovo «Ďábel».

Všichni Salamandři ztuhli na místě. Sledoval je, jako kdyby jim byly odebrány duše, černý ďábel zvedl vysoko svou hlavu.

„Ruááááág---!!“ zahřměl řev, opravdu zatřásl světem. Z morku kostí se instinktivně rozšířil strach.

„Žvásty! Hovadiny!“ zaječel hlavní obránce Salamandrů, zatímco udělal několik kroků zpět. Během okamžiku se ďábel pohnul děsivou rychlostí. Jeho pravá ruka se železnými drápy prošla otevřenou zdí štítů, jeho prsty probodly tělo těžce ozbrojeného vojáka - v další chvíli zaplál červený Konečný rám, Salamandr zmizel.

„Vóó á á á!?“

Když viděli svého partnera zemřít po jediném zásahu, zbývající dva přední obránci společně zakřičeli. Upustili své štíty, levé ruce se oháněly zbraněmi, ve strachu ustupovali.

Ze skupiny mágů někdo jako jejich vůdce naštvaně zakřičel: „Blbci, nerušte formaci! Dosáhne jen na to, co vidí, jestli budete jako želvy, neublíží vám!“

Ale ta slova se nedostala k uším vojáků. Tmavý ďábel zařval a skočil k nim, otevřel svou obří tlamu a ukousl hlavu vojáka napravo, železnými drápy popadl toho nalevo. Násilně zatřásl a ztloukl avatary, gogob! Další muka červené smrti vystříkla, skoro jako sprška krve.

Ti tři přední strážci byli zničeni během deseti vteřin. Jejich vůdce se vzpamatoval a přikázal skupině mágů, aby začali zaříkávat. Ale bez zbroje, jen v červených róbách, byla čistě magická skupina příliš křehká v porovnání s předními strážemi. Se šruru dechem byl stojící ďábel mnohem děsivější než efekt iluzionární magie. Jejich zaříkávání se zpomalilo ještě více než předtím.

Než mohli dokončit svá kouzla, ďábel pozvedl svou pravou paži směrem k mágům a vodorovně ťal. Dva vpředu byli zasaženi a odhozeni, změnili se ve vzduchu v červené plameny, rozptýlili se a zmizeli. Jekot a zvuk tříštícího se skla, zvuk praskání naplnily vzduch. To jak levá paže velikosti kmene stromu trefila další dva Salamandry, kteří zmizeli.

Mág s vysokým levelem, který měl na sobě vysoce kvalitní látkovou zbroj, byl rozrušen a zkazil několik slov ve svém zaříkávání. Tápavý efekt Zaříkávadla pokryl jeho ruce a bum, zmizel v temném mraku.

Kirito, ve své ďábelské formě, udělal krok a znovu zařval. Vůdce Salamandrů zaječel ,Híííí' a zamával svou pravou rukou.

„Zpět, zpět! Ústup-“

Než dokončil větu-

Ďábel si náhle přidřepl, pak značně skočil kupředu. Přistál mezi nepřáteli, vyslal po mostě šokové vlny. Poté, co se tohle stalo, už se nedalo mluvit o boji.

Jak ďábel mávl svými drápy, Konečný rám je následoval. Několik odvážných se pokusilo bojovat se svými holemi, mávali svými zbraněmi, zuby ďábla se prokousli jejich hlavami a oni ztratili své životy.

Unikl z bouřky, vůdce se dostal ke vzdálenější straně mostu. S cákáním vody skočil do jezera, plnou rychlostí plaval pryč.

Při pádu do vody v ALO, pokud váha vybavení nepřekračuje nějakou určitou hodnotu, nepotopíte se. Mágové mají naštěstí velice lehké vybavení, a tak byl brzy daleko od mostu - když se pod ním náhle objevil stín.

Hned poté byl vůdce se šplíchnutím vtažen do vody. Zanechal několik bublinek, potopil se do jezera, a než zmizel, bylo možno zahlédnout několik nejasných bodů červeného světla.

Ďábel, který byl Kiritem, se zřejmě nestaral o smrt vůdce nepřátel, popadl posledního mága smolaře a zvedl jej. Dal sílu do dlaní, aby rozmáčkl to ječící tělo...

Násilnost té scény na okamžik otřásla Lyfou, konečně se vrátila ke smyslům a vykřikla: „Ach, Kirito-kun!! Nech toho muže naživu!!“

Zatímco Yui říkala: „To bylo velice působivé,“ a další zbytečné poznámky na jejím rameni, Lyfa vyšla. Ďábel přestal a otočil se, s nešťastným zvukem pustil Salamandra ve vzduchu.

Muž s křupavým zvukem dopadl na most, jeho uvolněné tělo těžce dýchalo, Lyfa přešla před něj, dala svůj dlouhý meč v pravou ruce mezi jeho nohy. S kovovým zvukem, kdy špička jejího meče udeřila do mostu, se muž zatřásl.

„Teď nám řekni, kdo tě poslal!!“

Lyfa se jej pokusila vyděsit, ale to ho probralo ze šoku, jeho tvář bledá, zavrtěl hlavou.

„Jestli mě zabiješ, udělej to!“

„Proč ty...“

V tu chvíli obklopila černá mlha ďábla shlížejícího dolů, velké tělo začalo mizet. Lyfa se podívala nahoru, zprostředka mlhy vyskočila malá postava a dopadla na most.

„Och, pěkné řádění!“ řekl Kirito uvolněně a zatřásl hlavou, dal si meč na záda. Šel k muži, který prázdně otevřel ústa a dřepl si vedle něj, poklepal mu na rameno.

„Čau, pěknej boj.“

„Co...?“

Kirito zíral na ochromeného muže, jasným, čistým tónem pokračoval: „Byly to pěkné bojové taktiky. Kdybych tu byl sám, hned byste mě porazili!“

„P... Počkej, Kirito-kun...“

„Je to v pořádku, fajn.“

Na Lyfinu nešťastnou poznámku řekl Kirito s mrknutím: „No dobrá, promluvme si hezky o předmětech.“

Kirito otevřel okno s obchodem a pak mu ukázal seznam předmětů.

„Tohle jsou věci a peníze, které jsem získal z boje s vaší skupinou. Myslel jsem si, že pokud odpovíš na naše otázky, možná ti to všechno dám...“

Mužova ústa se několikrát otevřela a zavřela, podíval se pak na Kirita s šibalským úsměvem. Podíval se kolem, nejspíš se ujistil, že čas mrtvých Salamadrů už vyprchal, a byli přeneseni zpět na «Místo uložení», pak se znovu podíval na Kirita.

„Vážně?“

„Vážně, vážně.“

Dívala se na jejich úsměvy, Lyfa si povzdechla.

„Muži jsou vážně-“

„No nedá se s nimi nic dělat...“ nabídla poznámku Yui, která jí seděla na rameni. Trochu vyděšení z opovržení obou žen, dva muži kývli jeden na druhého, čímž si potvrdili úspěšné vyjednání obchodu.


Salamandr, který začal mluvit, se měl o co podělit.

„Tenhle večer, mě Jiitakusu-san, ach, to je vůdce skupiny mágů z předtím, kontaktoval přes zprávu na mobilu, večeřel jsem, tak jsem odmítl, ale donutil mě přijít. Když jsem se sem dostal, zjistil jsem, že asi deset lidí bude lovit dva lidi, myslel jsem si, že je to nějaká šikana, ale řekli, že je to ten člověk, se kterým Kagemune-san včera bojoval, tak jsem pochopil...“

„Kdo je tenhle Kagemune-san?“

„Je to velitel skupiny Kopí. Je to známý lovec Sylfů, ale včera obdržel vzácnou porážku a vrátil se domů. Vy jste ho porazili, ne?“

Když slyšela o lovení Sylfů, Lyfa nakrčila čelo. Podívali se s Kiritem jeden na druhého. Musí to být vůdce skupiny Salamandrů, kterého minulou noc odehnali.

„Takže proč nás chtěl tenhle Jiitakusu-san ulovit?“

„Příkaz nejspíš vyšel od někoho výše postaveného, než je Jiitakusu-san. Jako byste se pletli do nějaké «Strategie» nebo něco.“

„Jaké strategie?“

„Salamandři na vyšších pozicích něco chystají. Neřeknou to vojákům, jako jsem já, ale vím, že je to něco velkého. Dnes, když jsem se poprvé přihlásil, jsem viděl, jak jich hodně letí na sever.“

„Sever...“

Lyfa si přiložila prst k ústům a zamyslela se. Salamandří hlavní město «Gadan» je v nejjižnější části Alfheimu, při letu přímo na sever by narazili na hory, přes které právě přecházejí. Kousek na západ je Chodba Rugeru, na východ u úpatí hor je «Dračí údolí». Ať už si vyberou jakoukoliv cestu, poté je čeká ústřední město Aarun a pak světový strom.

„Chtějí zaútočit na světový strom?“

Když uslyšel Lyfinu otázku, muž zatřásl hlavou.

„Ani náhodou. Pořád se ještě vzpamatováváme z předchozí úplné porážky. Minimálně je třeba vyzbrojit armádu se zbraněmi se starodávným hodnocením, tak šetříme. Z toho důvodu je naše normální rutina dost tvrdá. I tak jsme zatím nashromáždili polovinu peněz.“

„Ale?“

„No, to je vše, co vím. Je pravda, cos předtím říkal?“

Druhá část patřila Kiritovi.

„Nikdy bych o obchodu nelhal.“

Mladý Spriggan otevřel okno s obchodem. Salamandr dívající se na seznam předmětů byl náhle celý šťastný a hýbal prsty.

Lyfa se podívala na muže s ochromeným výrazem a zeptala se: „Hele ty, tohle je všechno vybavení tvých společníků, ne? Nemáš z toho zlý pocit?“

Když to uslyšel, muž zvýšil hlas: „Vypadá to, že nerozumíš. Tohle byly vzácné předměty, se kterými se ti chlapi arogantně předváděli, a tak jsem ještě radši, že je získávám. Samozřejmě by bylo špatné, kdybych je používal. Všechno prodám a možná si koupím dům.“

,Nechám to na několik dnů vypěnit, než se vrátím do teritoria Salamandrů.' Zanechal za sebou tato slova, Salamandr vyšel směrem, odkud přišel, a brzy se ztratil z dohledu.

Zdálo se, že boj na život a na smrt před deseti minutami byl jen lží. Lyfa se podívala teď už na normální tvář Kirita.

„Eh? Co?“

„Ach, no... Ten řádící ďábel předtím byl Kirito-kun, že?“

Když to uslyšel, podíval se Kirito nahoru a poškrábal se po bradě.

„Ano, nejspíš.“

„Nespíš? Nebyla to taktika, jak ošálit Salamandry a zmást je monstrem?“

„Ne, takhle daleko jsem nemyslel... Občas se mi to stává. Během boje ztratím kontrolu a nepamatuji si věci...“

„Ou, děsivé.“

„No, nějak si pamatuju ten boj předtím. Použil jsem magii, kterou mi Yui doporučila, a hrozně se zvětšil. Protože můj meč zmizel, musel jsem použít ruce...“

„Taky s kousáním zuby, jup~“ dodala Yui potěšeně na Lyfině rameni.

„Když o tom mluvíme. Zkušenost být monstrum byla zábava.“

Když viděla Kiritův úsměv a smích, Lyfa náhle chtěla něco vědět. Nesměla otevřela ústa: „Ochutnal... Jsi to? Salamandří...“

„...Bylo to jako spálená chuť opékaného masa na grilu a struktura...“

„Uáá, dost, neříkej to!“ zamávala rukama na Kirita. Náhle byla její ruka chycena.

„Gaúúúú!!“ takhle zařval, otevřel ústa a zavřel je na Lyfiných prstech.

„Kjááááá---!!“ zaječela Lyfa a pak zazněl bum zvuk, který zvlnil povrch jezera.


„Au, to bolí.“

Třel si tvář, kam mu vrazila Lyfa facku, a pomalu šel.

„To byla vina tatínka!“

„To je pravda. Byl jsi vážně neomalený.“

Když slyšel Lyfu a Yui na jejím rameni tohle říct, vypadal Kirito jako pokárané dítě a hádal se.

„Snažil jsem se uvolnit bojové napětí a energii, s důvtipem a žertem...“

„Až to uděláš příště, přeseknu tě.“

Lyfa zavřela oči a otočila se, zrychlila své tempo.

Před nimi je velká kamenná brána, která sahá až ke stropu. Je to městská brána hornického města Rugeru.

Pro doplnění zásob a zjištění různých informací je nejlepší zůstat přes noc ve městě. Nečekaný boj velkých rozměrů zabral hodně času, takže skutečný čas je kolem půlnoci.

Tohle je doba, kdy začne být Alfheim rušný, ale Lyfa je stále studentkou, takže může ve hře zůstat nejdéle do jedné ráno. Řekla to Kiritovi, chvíli to zvažoval a pak v porozumění přikývl.

Bok po boku prošli branou, místo BGM[3] začal orchestr NPC nádherně hrát šťastné bubínky, aby přivítal příchod těch dvou.

Ulice není nijak velká, ale ve střední části se tlačily všechny obchody se zbraněmi a zbrojemi, různými materiály, víny, jídlem a mnohým dalším, dílny. Bylo tu víc hráčů, než by se dalo představit. Normálně jen stěží potkali hudební víly (Pucy), kovářské gobliny (Leprochauny) a další etnické skupiny, které se tu šťastně bok po boku bavily.

„Ach... Tak tohle je Ruger.“

Lyfa se poprvé podívala na uspěchané podzemní města, nemohla si pomoct a promluvila šťastným hlasem. Přispěchala k nejbližšímu obchodu, podívala se po nabídce mečů. I v těchto jednoduchých obchodech pro ni bylo velice vzrušující si něco koupit.

„Mimochodem...“ řekl Kirito za Lyfou, která si začala hrát s dlouhým stříbrným mečem, pohodovým tónem.

„Co?“

„Než Salamandři zaútočili, nedostala jsi zprávu? O čem byla?“

„...Ach.“

Lyfa široce otevřela svá ústa a pak se otočila.

„Zapomněla jsem.“

Ve spěchu otevřela okno, zkontrolovala přijaté zprávy. Znovu si přečetla Reconovu zprávu, ale stále nedávala žádný smysl. Možná byla zkrácená kvůli problémům s připojením, ale nebylo tu pokračování zprávy.

V tom případě mu prostě pošlu zprávu, ale Reconovo jméno v jejím seznamu přátel bylo šedé. To znamenalo, že byl offline.

„Co? Šel spát?“

„Zkus ho zkontaktovat na druhé straně?“

Lyfa přemýšlela nad Kiritovým návrhem.

Popravdě, Lyfa nerada přenášela události ze světa Alfheimu do reality. Nikdy nešla na stránky komunity ALO, jen vzácně mluvila s Reconem - Shinichim Nagatou - o věcech, které se týkaly hry, ve skutečném světě.

Ale tahle záhadná zpráva ji nechala na vážkách.

„Tak já se odhlásím a zjistím, co se děje, Kirito-kun, počkej na mě. Prosím pohlídej mi tělo. ...Yui-chan,“ dodala Lyfa a pak se podívala na Yui na svém rameni.

„Ano?“

„Musíš sledovat svého tatínka; nenech ho převzít výhodu nad mým tělem.“

„Rozumím!“

„Hele!“ zavrtěl Kirito hlavou v žertu a zatřásl hlavou. Lyfa se posadila na blízkou lavičku a mávla pravou rukou.

Zmáčkla tlačítko odhlášení a dnes už po čtvrté změnila svět. S pocitem závratě se její smysly vrátily zpět do dalekého skutečného světa.


„Fůů...“

Už dlouho nebyla přihlášená po takovou dobu, a proto stále trochu cítila únavu. Zhluboka se nadechla.

Amusphere měla stále na hlavě, překulila se na posteli a podívala se na budík. Brzy přijde Midori domů. Bude lepší ji alespoň jít přivítat...

Když si to pomyslela, natáhla se po svém telefonu na čele postele. EL panel na něm ukazoval nepřijaté hovory za dobu, kdy byla přihlášená.

„Co je tohle?“

Suguhiny oči se rozšířily. DVanáct nepřijatých hovorů, všechny od Nagaty Shinichiho. Kdyby volal člen rodiny, policie, nemocnice nebo jiný druh pohotovosti, spojovací program Amusphere by ji automaticky odhlásil, ale Nagatovo číslo v tomto seznamu nebylo, tak bylo ignorováno. Proč volal tak pozdě?

Otevřela telefon, chtěla mu zavolat zpět, ale třináctý příchozí hovor ozářil display safírově modrým leskem. Suguha zmáčkla zelený telefon, dala si mobil k uchu.

„Ahoj, Nagato-kun? Copak je?“

„Ach! Konečně jsi vyšla! Je příliš pozdě, Suguho-chan!!“

„Co myslíš tím příliš pozdě? Měla jsem uvnitř něco na práci.“

„Velké problémy! Sigurd! Ten chlap nás prodal. Ne jenom nás, ale i lorda, Sakuyu-san. Všechny nás prodal!“

„Prodal nás? Co tím myslíš? Vysvětli to hezky od začátku.“

„Hmm, není čas... No, včera jsme byli ve Starodávném lese napadeni Salamandry, Suguho-chan, nepřišlo ti to podezřelé?“

Nagata nyní oslovoval Suguhu podle svého zvyku. Když mluvili tváří v tvář, pokud by jí řekl příliš familiárně - Suguha-chan - fyzicky by na něj zaútočila. Ale protože to přes telefon udělat nemohla, nerada to přijala.

Když to řekl, Suguha byla překvapená, že se to stalo teprve včera. Zdálo se, že uplynulo hodně času od doby, co potkala Kirita.

„Eh? Podezřelé? Co se stalo?“

Popravdě, její dojem z Kirita byl tak silný, že si moc nepamatovala předchozí vzdušný souboj.

„Na začátku na nás zaútočilo osm Salamandrů, Sigurd chtěl být návnadou a tři je odlákal, ne?“

„Aha, jasně. Taky neunikl, že?“

„Správně. Ale když se nad tím zamyslíš, to není Sigurdův styl. Když se parta rozdělí, vždycky zůstane jako vůdce, obvykle pošle někoho jiného jako návnadu.“

„Ach. To je pravda...“

Sigurd byl schopný bojový velitel, ale byl povýšený a nespokojil se, dokud nebyl na vrcholu. Opravdu, stát se návnadou a nechat ostatní členy uniknout, takové sebeobětování nebylo jeho stylem.

„Ale co to teda znamená?“

„Jak jsem řekl.“

Nagata promluvil, jako kdyby snědl něco nechutného: „Ten chlap spolupracuje se Salamandry. Nejspíš už dlouho.“

„Cože!?“

To ji šokovalo až do morku kostí, sevřela svůj telefon při zakřičení.

V ALO byly hry o moc mezi etnickými skupinami časté a používání účtů na jedno použití pro špehování také nebylo zcela neobvyklé. Bála se, že v jejím domově, Sylvainu, mnoho jiných ras, hlavně Salamadrů, je přestrojeno za Sylfy.

V podstatě byli ti hráči s nízkými schopnostmi, malým přispěním a řídkou aktivitou nejpravděpodobnějšími špehy. Těm nebylo dovoleno se přiblížit ke středisku moci. Lyfa nebyla výjimkou; teprve před nedávnem byla schopná vstoupit do Lordského sídla za Větrnou věží.

Ale Sigurd se už od začátku ALO aktivně účastnil politiky. V nedávných volbách Lorda byl kandidátem, což prokazovalo jeho dlouhý herní čas. I když díky oblíbenosti nynějšího Lorda vždy skončil druhý, nezdál se být naštvaný a stal se asistentem. Takže měl velký vliv na středisko síly.

Mluvit o něm jako o špehu Salamandrů, tomu se těžko rozumělo a věřilo.

„Hele, máš nějaký důkaz?“ zeptala se Suguha v překvapení.

„Myslel jsem si, že je něco divně, tak jsem od rána používal «Prázdnotu», abych Sigurda sledoval.“

„Vážně máš hodně času.“

«Prázdné tělo» bylo Reconovo nejvíce adaptované kouzlo na neviditelnost. Potřebovalo vysokou magii skrývání a činy ukrývání, aby se dalo ovládnout.

Recon používal jméno z anglických písmen «Recon», což se odkazovalo na průzkumný tým americké armády - správná výslovnost by zřejmě měla být RÍKON. Při lovení to byl hlavní slídič, byl nejlepším z nejlepších. Jednou použil Recon tohle kouzlo, aby vstoupil do místnosti, kde Lyfa odpočívala, tvrdil, že tam chtěl dál tajně dárek k jejím narozeninám, ale nakonec ho donutila se přiznat a Lyfa ho bez milosti potrestala tak, že málem zemřel.

Nagata ignoroval Suguhina nevěřící slova a pokračoval.

„Poté, co jsem slyšel ty špatné věci, co ti řekl ve Větrné věži, jsem šel za ním a hledal jsem příležitost, kdy bych ho zavraždil pomocí jedu. Pak...“

„Páni, nebezpečnej kluk.“

„...Před společníkem si nasadil neviditelný plášť a zmizel. Takže konečně něco chystá, pomyslel jsem si. No, použití takového předmětu ho před mýma očima neskrylo.“

„Dost vychloubání. Honem mi řekni, co se stalo dál.“

„Vešel do stoky a po asi pěti minutách chůze tam na něj čekali dva lidé. Také byli v neviditelných pláštích, a když si je sundali, hrozně mě překvapilo, že to byli Salamandři!“

„Eh? Ale ani ty pláště je nemůžou skrýt před strážci. Napadli by je, kdyby vstoupili na ulici... To nejde...“

„No může. Měli «Medailon průchodu».“

Medailony průchodu byly pro obchodníky a další rasy, kteří přišli do našeho teritoria a po přísném průzkumu dostali tyto propustky. Jen vládnoucí ministerstvo je mohlo vydávat a nedaly se předat jiné osobě. Samozřejmě, že Sigurd měl právo je vydat.

„Myslel jsem si, že to bude něco velkého, tak jsem poslouchal. Řekl tomu Salamadrovi, až na tebe nasadí Stopaře. Ale to není vše. Dneska Lord Sakuya a Cait Sithové podepíšou dohody a spojenectví, a tak v nejvyšší tajnosti odcestovala do neutrálního města.“

„Aha, jasně, není divu, že na Lordském sídle nebyla vlajka.“

Nagatovy hlasité výkřiky překryly Suguhino mumlání.

„Ten chlap, Sigurd, chtěl, aby velká armáda Salamandrů zaútočila na ceremonii spojenectví!“

„Co...“

Na chvíli se Suguhino dýchání zastavilo. Už se rozhodla, že se nevrátí, když odcházela, ale sylfské teritorium bylo stále jejím domovem a Sakuya její milovaným Lordem. Úzkostlivé myšlenky vybublaly nahoru a ona zakřičela do mikrofonu telefonu.

„To, tohle jsi měl říct dřív!! To jsou velké problémy!!“

„Proto jsem na začátku říkal, že jsou velké problémy...“

Suguha okamžitě přerušila Nagatův smutný argument: „To, ví to Sakuya? Je pořád čas!?“

„Cítím se zle. Když jsem odcházel ze stoky, omylem jsem kopl do kamene...“

„Blbče! Udělat chybu v takové chvíli!“

„...Vypadá to, že poslední dobou si užívám hněv Suguhy-chan...“

„Ty zvrhlíku!! No!? Kontaktoval jsi ji!?“

„Salamandří průzkumná magie prohlédla mé přestrojení. Myslel jsem si, že jestli mě zabijí, oživím se ve věži a pak bych mohl jít do Lordského sídla. Ale místo toho mě trefili otráveným šípem, bylo to vážně kruté.“

Znovu si pomyslela svůj předchozí výrok, Suguha překonala své protiargumenty.

„Takže co se stalo Reconovi?“

„Salamandři mě v paralýze chytili... Musel jsem se odhlásit. Suguha-chan mi neodpověděla na volání a jiné kontakty ve skutečném světě nemám. Hmm, konference s Lordem Cait Sithů je v jednu hodinu. Ale ne, zbývá jen čtyřicet minut! Co budeme dělat, Suguho-chan!?“

Suguha se zhluboka nadechla a rychle se zeptala: „Víš, kde se bude vyjednávání konat?“

„Nevím přesné místo... Ale uvnitř průchodu hor, v oblasti «Motýlího údolí».“

„Chápu. ...Zkusím jít a varovat je. Nemáme času nazbyt. Zavěšuju.“

„Ach, Suguho-chan!“

Připravovala se k zmáčknutí červeného telefonu, vyšel Nagatův afektovaný hlas.

„Co je?“

„Ten jluk Kirito, jaký s ním máš vztah?“

,Klik.'

Suguha okamžitě ukončila hovor, hodila telefon na čelo postele, položila hlavu na polštář a zavřela oči. Vyslovila jediné Zaklínadlo, které fungovalo ve skutečném světě, pak se její vědomí postupně odebralo do jiného světa plného konspirací.


Lyfa otevřela oči a postavila se.

„Uá, překvapilas mě!!“ překvapený Spriggan málem upustil záhadné jídlo, které si koupil - něco na špízu, co připomínalo malé plazy - ale zvládl to udržet.

„Jsi zpět, Lyfo.“

„Vítej zpět...“

Čelem ke Kiritovi a Yui, kteří ji přivítali zpět, neměla čas říct ,Jsem zpět'.

„Kirito-kun... Omlouvám se.“

„Co, co, co?“

„Vážně musím jít na jisté místo. Nemám čas na vysvětlení, ale nejspíš se sem nebudu moct vrátit.“

„...“

Kirito na chvíli zíral na Lyfu a pak přikývl.

„Vážně? Dobře, promluvíme si při cestě.“

„Co?“

„Je jedno kam; stejně musíme použít nohy, abychom se odsud dostali, že?“

„Aha. Tak poběžíme a promluvíme si.“

Ti dva se rozeběhli ve směru brány mířící k Aarunu, přes ulice Rugeru.

Propletli se davem, prošli kamennými dveřmi, bylo tu další jezero s mostem. Při běhu plnou rychlostí vysvětlovala Lyfu Kiritovi situaci. Naštěstí nezáleží na tom, jak rychle v tomto světě běžíte, nedojde vám dech k mluvení,.

„- Chápu.“

Poté, co Lyfa domluvila, se Kirito při zvažování otočil kupředu.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jen do toho.“

„Proč by Salamandři zaútořili na Lordy Sylfů a Cait Sithů? Co z toho mají?“

„No, především, můžou tak zabránit vytvoření aliance. Protože někdo od Sylfů donášel Salamandrům, Cait Sithové určitě nezůstanou tiše, pokud to bude použito proti nim. V nejhorším případě by to mohlo skončit válkou mezi rasami Sylfů a Cait Sithů. Salamandři jsou teď nejsilnější rasou, ale jestli by dvě jiné vstoupili do aliance, nejspíš by to zahoupalo s váhami síly. Myslím, že tomuhle chtějí Salamandři za každou cenu zabránit.“

Přesli most do jeskyně, Lyfa vyvolala mapu a při běhu zkontrolovala cestu.

„Taky, jestli zabijí Lorda, dostanou úžasné bonusy. Bezpodmínečně dostanou 30% finančních rezerv Lorda v jeho sídli a na deset dní se stane teritorium, kde Lord vládne, obsazeným, můžou si nastavit daně a vzít ty peníze. A je to velké množství peněz. Salamandři se stali největší silou ve hře, protože v minulosti nastražili past na prvního sylfského Lorda a zabili ho. Normálně Lordové do neutrálních teritorií nechodí. Za celé ALO byl zabit jen jediný Lord.“

„Vážně...“

„To proto... Kirito-kun...“

Při běhu se Lyfa krátce podívala na Kiritův profil a pokračovala: „Tohle je problém rasy Sylfů, nemusíš se do toho zapojit. Až se dostaneš z této jeskyně, vede cesta rovně do Aarunu. Jestli se dostaneš na tu konference, nejspíš nepřežiješ. Znovu se oživíš v Sylvainu a všechen čas, který jsi potřeboval, aby ses sem dostal, bude ztracený. No, popravdě...“

Lyfa neměla čas ocenit složitost svých vnitřních emocí, a než se mohla zastavit, řekla: „Jestli se chceš dostat na vrchol Světového stromu, bylo by pro tebe nejlepší spolupracovat se Salamandry. Jestli jejich strategie vyjde, tak získají hodně peněz. Je dost pravděpodobné, že je použijí ke snaze pokořit Světový strom. Spriggané se dají najmout jako žoldáci. ...Nebudu si stěžovat, i když mě tu teď zabiješ.“

Jestli se tohle stane, nebudu odporovat, pomyslela si Lyfa. Nebylo to něco, na co by obvykle myslela, ale tentokrát si byla jistá, že nemá šanci na výhru. Také shledávala vyhlídky na boj s chlapcem, se kterým se během předchozího dne seznámila, nepříjemnými.

Jestli se to vážně stane, možná už nikdy nebudu znovu hrát ALO. Jak jí tohle vše běželo myslí, Lyfa se znovu podívala na Kiritovu tvář, ale jeho výraz se nezměnil; místo toho dál běžel vpřed a řekl: „Tohle je konec konců hra, tak se může stát cokoliv. Jestli chceš zabíjet, tak zabíjej; jestli něco chceš, můžeš to ukrást.“

Kirito se na okamžik odmlčel.

„...Lidé, kteří tohle řekli, takových jsem potkal hodně. Na jednu stranu je to pravda a taky jsem tak dřív myslel. Ale to není správné. Hlavně ve virtuálním světě jsou některé věci, které musíš ochránit, ať už vypadáš jakkoliv hloupě. To mě naučil někdo, kdo je pro mě moc důležitý...“

Tady Kiritův hlas zněžněl, měl v sobě hřejivý pocit.

„VRMMO se nazývají hry, ale to je rozpor; rozdělit hráče a roli není dobrý nápad. Jestli převezmeš rysy v tomhle světě, tvoje osobnost v realitě odrazí tyhle změny. Hráči a jejich postavy jsou jedním. Mám rád Lyfu, chci být tvůj kamarád. A ať už je důvod jakýkoliv, nezabiju tě kvůli vlastním zájmům, rozhodně ne!“

„Kirito-kun...“ Lyfa měla náhle pocit, že nemůže dýchat, tak se zastavila. Všiml si jejího ochabení, Kirito se také zastavil.

Lyfa v myšlenkách zalomila rukama, ale slova nedokázala popsat pocity, které jí probíhaly; dál se dívala na tmavookého chlapce před sebou.

Chápu... Tak tohle je ono... Mumlala si Lyfa v koutku srdce. To byl důvod, proč se Lyfa v tomto světě s nikým nesblížila. Nebyla si jistá, jestli vidí jejich skutečnou povahu, nebo jen povahu spojenou s postavou. Nevěděla, jestli to, co říkali, byly jejich skutečné úmysly a nápady. Nevěděla, jak se k nim přiblížit, a aby unikla váze nabízených rukou, chtěla odletět pryč.

Ale o to se nemusela strachovat. Prostě následovala to, co cítila, a to by mělo stačit, protože pro ni to bylo skutečné.

„...Děkuju ti!“ řekla Lyfa slova, která se něžně zvedla z hloubi jejího srdce, věděla, že kdyby mluvila víc, rozplakala by se.

Když to uslyšel, zasmál se Kirito v rozpacích.

„Promiň, trochu přeháním. Je to můj zlozvyk.“

„Ne, potěšilo mě to - pak se rozloučíme, až vyjdeme z jeskyně.“

Kirito nadzvedl obočí v překvapení.

„Ale já půjdu s tebou.“

„Počkat, co?“

„Ale ne, promarnili jsme dost času. Yui, prosím naváděj nás při běhu.“

„Rozumím!“

Uviděl, že Pixie sedící na jeho rameni přikývla, otočil se k Lyfě.

„Půjč mi na chvíli ruku.“

„Och, eh...“

Kirito natáhl svou levou ruku a popadl Lyfinu pravačku. Tohle už se předtím stalo, ale teď poprvé se vlastně drželi za ruce; Lyfino srdce začalo bít o poznání rychleji. V další chvíli vyrazil Kirito vpřed závratnou rychlostí, nenadále rozbil zeď vzduchu a vytvořil větrný tunel. Předtím běželi značnou rychlostí, ale teď se pohybovali ještě rychleji. Jejich neuvěřitelná rychlost způsobila, že skály kolem vypadaly, jako kdyby se rozpouštěly. S pravou rukou v Kiritově dlaně se její tělo vznášelo za ním ve vodorovné linii. Kirito prozkoumával okolí, zatímco zatáčel v jeskyni s odbočkami a zákruty. Nebylo na tom vůbec nic romantického.

„Uáááá!?“ ječela Lyfa vysokým hlasem, dívala se dopředu a zahlédla blikající žluté kurzory, které se přibližovaly. Skupina orků si zřejmě v jeskyni udělala hnízdečko.

„To- Ta monstra.“

Než mohla dokončit větu, Kirito vběhl do skupiny orků a ani trochu nezpomalil.

„Uáááá!“ Lyfin křik se mísil spolu s řevem monstrem. Ale jedna po druhé, déšť těžkých zbraní míjel. Kirito viděl mezeru mezi monstry a šílenou rychlostí jí proběhl. Orci se otočili, zařvali hněvem a začali je pronásledovat, ale Kirito už se dostal do další chodby. Poté ještě několikrát potkali orky a jiná monstra, ale Kirito se jim jednoduše vyhnul a proběhl kolem nich. V jednu chvíli obří vlna monstrem pronásledovala Kirita a Lyfu, jejich pohyby vytvářely zemětřesení, otřesy jako při lavině. Mimochodem, jejich čin «Rozčilování» je považován za špatné způsoby, protože nějaký neopatrný tým by se mohl dostat montrům do cesty a nejspíš by nedokázal uniknout úplnému vyhlazení. Naštěstí se objevil bod světla před tím, než se mohla podobná tragédie stát.

„Ach, to je nejspíš východ.“

Slyšela tohle Kirita říct, její zorné pole náhle zbělelo a, s jediným krokem, země zmizela.

„Ijéééééé!?“

Lyfa instinktivně zavřela oči a zaječela, jak se její nohy zamotaly, ale brzy si všimla, že řev kolem ní zmizel.

Nesměla otevřela oči a zjistila, že se vznáší na širokém, nekonečném nebi. Zdálo se, že Kiito vůbec nezpomalil, místo toho je katapultoval z vchodu do jeskyně, který byl v polovině hory. Podívala se zpět, uviděla strmé šedéútedy, které jako by pokračovaly navždy ve všech směrech. Brzy po jejich opuštěn se rychle vrátila gravitace, jejich pád vykreslil na nebi oblouk.

Rychle roztáhla svá křídla a plachtila, Lyfa vydechla.

„Fůů háá!!“ rychle dýchala, Lyfa se podívala za ně; v dálce byl východ jeskyně, kolem něj se choulila monstra, která se za nimi hnala. Otočila se zpět ke Kiritovi.

„Myslím, žes mi právě ubral pár let!“

„Haha. Rozhodně nám to ušetřilo nějaký čas.“

„...V jeskyních by to nemělo být... Při hledání nepřítele neshromažďuj monstra... Cos udělal, bylo jako z jiné hry...“

Lyfa se při svých stížnostech uklidnila, začala si prohlížet okolí. Rozlehlé planiny se táhly pod nimi, modrá voda se zatřpytila tady a tam, spojovala se v klikatící se řeku, a za tím .

„Ach...“ zalapala Lyfa po dechu bezděčně. Na vzdáleném konci moře mraků se vznášel velký stín. Obří kmen protínal zemi a nebe jako pilíř podpírající nebe, větve a listy rostly na stejném měřítku jako nebeská těla.

„Tak tohle... Je Světový strom,“ zašeptal Kirito vedle ní v údivu. Z jejich místa, jen kousek od východu z hor, vypadal Světový strom ohromně, i když byl téměř dvacet kilometrů daleko. Bylo těžké si představit, jaké by to bylo stát u jeho úpatí. Ti dva zůstali při pohledu na Světový strom v tichosti, ale brzy se Kirito vzpamatoval a řekl: „Ach, takhle to nejde. Lyfo, kde je Konference Lordů?“

„Jo, správně. Světový strom je uprostřed světa, ve velké míse obklopené horami. Jsou tu tři velké průchody ke Světovému stromu: z teritoria Salamandrů «Dračí údolí», od Undinů «Duhové údolí» a od Cait Sithů «Motýlí údolí». Konference bude v «Motýlím údolí», poblíž vnitrozemního východu.

Lyfa se rozhlédla a ukázala na severozápad.

„Myslím, že bychom měli chvíli letět tam.“

„Dobře, kolik času zbývá!“

„...Dvacet minut.“

„Jestli chtějí zaútočit na konferenci, Salamandři přijdou odtamtud.“

Kiritův prst se přesunul z jihovýchodu na severozápad.

„Jestli přiletí dřív než my, budeme mít problémy. Pospěšme si. Yui, hledej, a řekni mi, jestli se někde v okolí objeví velký počet hráčů.“

„Ano!“ přikývla Yui a Lyfa s Kiritem zrychlili.


„Nicméně, to tady nejsou žádná monstra?“ zeptal se Kirito, zatímco se prořezával shlukem mraků.

„Aarunská nížina je místo bez monster. Konference se úmyslně koná poblíž tohoto místa.“

„Jinými slovy, kdyby monstra zaútočila během jednání, byl by to tak trochu problém. Ale v tomhle případě by to bylo příhodné.“

„Co tím myslíš?“

Kirito se rošťácky usmál.

„Stejně jako předtím, chtěl jsem navést skupinu monster přímo na jednotky Salamandrů.“

„...Máš čas nad tímhle přemýšlet? Salamandří skupina má být větší než ta, co na nás zaútočila v jeskyně. Jestli je varujeme včas, všichni utečeme do teritoria Cait Sithů; jestli shromáždíme velkou skupinu monster, kdo myslíš, že zemře?“

„...“

Kirito se pohladil po bradě se zamyšleným výrazem ve tváři. V tu chvíli...

„Tady je to, reakce hráčů!“ vykřikla náhle Yui.

„Skupina před námi má 68 hráčů, nejspíš je to přepadová skupina Salamandrů. Navíc je dalších čtrnáct lidí na zemi, předpokládám, že to jsou delegátové Sylfů a Cait Sithů. Setkají se za padesát vteřin,“ domluvila Yui, zrovna když se prořízli větším mrakem. Lyfa se podívala dolů na velice širokou zelenou nížinu z extrémní výšky ve vzduchu.

Někde níž bylo nespočet plížících se stínů. Letěli v jednotkách po pěti, skoro jako hejno hříšníků, kteří se bezhlučně vkrádají za svým cílem.

Její pohled byl přitažen k místu jejich cíle. Viděla malou kulatou plošinku. Byl na ní dlouhý bílý stůl se sedmi židlemi na každé straně, improvizovaná konferenční síň.

Lidé sedící na židlích byli zabráni do rozhovoru, nevědomí blížícího se nebezpečí.

„...Jsme tu moc pozdě,“ řekla Lyfa po Kiritově boku.

Nebyl čas varovat Lordy před tím, než Salamanři dorazí - a už vůbec ne k úniku. A tak se ostatní musí připravit na to stát se štíty, i kdyby je to mělo stát životy, aby mohli uniknout alespoň Lordi.

Lyfa natáhla ruku a na okamžik podržela Kiritovu.

„Děkuju, Kirito-kun, že jsi mě sem doprovodil. Běž na Světový strom, a i když jsme spolu cestovali krátce, byla jsem velice šťastná,“ řekla Lyfa s úsměvem, ale jak se její křídla ohnula do ostrého úhlu k poklesu, Kirito ji chytil za pravou ruku. Lyfa se k němu otočila, na Kiritově tváři byl jeho obvyklý nebojácný úsměv.

„Není v mojí povaze utíkat!“

Kirito pustil její ruku, přesunul si Yui z ramene do náprsní kapsy a, jeho křídla agresivně bouchala, náhle zrychlil. BUM! Lyfa zavřela oči před silou sonic boomu[4], a když je znovu otevřela, Kirito klesal k plošině.

„Co!! Co to děláš!!?“

Chvíle rozloučení a její smutná slova rozdělení byla zbytečná, Lyfa se hádala, ale Kirito už ji nechal daleko za sebou. Ochromená jej rychle následovala.

V jejich cíli si Cait Sithové a Sylfové konečně všimli velké skupiny. Jeden po druhém vyskočili ze židlí a vytáhli své zářivé stříbrné meče, ale v porovnání se Salamandry a jejich vybavením vypadali velice křehce.

Letěli přes travnaté pláně, předvoj Salamandrů držel kopí vysoko jakodravci, připraveni zaútočit na bezbranné zajíce. Jednotky za nimi se rozvinuly doprava a doleva, napůl obklíčili plošinu. Chvíli před zabíjením se svět ponořil do ticha.

Jeden Salamandr zvedl svou ruku, a zrovna ji chtěl spustit...

Velký mrak prachu se vznesl zprostředka plošiny mezi dvěma skupinami. A o vteřinu později KABUM! Hlasitý výbuch způsobil otřes atmosféry, Kirito přistál jako černý meteorit, aniž by vůbec zpomalil.

Všichni hráči na zemi ztuhli na místě. Jak se prach postupně rozptýlil, Kirito se pomalu postavil, v jasném opovržení k armádě Salamandrů. Zaklonil se, zhluboka se nadechl a zařval:


„Obě strany odložte zbraně!!“


„U áá!“

Lyfa, stále ještě ve vzduchu, bezděčně sklonila hlavu. Tak neskutečně hlasitý zvuk, i když ne tak hlasitý jako předchozí výbuch. Dokonce i Lyfa, která byla stále asi ještě deset metrů ve vzduchu, se zatřásla. Salamandři, ať už z fyzického tlaku nebo jen šoku, se trochu třásli a o něco ustoupili.

Nebyl to hlas, co všechny překvapilo; byla to nebojácná odvaha v něm. Co přesně ten kluk dělá? Nikdo netušil.

Lyfa se podívala na scénu a po zádech jí stékal studený pot. Přistála za Kiritem, poblíž skupiny v zeleném oblečení, kteří měli být Sylfové. Lyfa se podívala kolem, okamžitě uviděla známou postavu.

„Sakuyo!“

Když zaslechla volání sváho jména, Sylfka se podívala kolem s omámeným výrazem a její oči se doširoka rozevřely, když uviděla Lyfu.

„Lyfo!? Proč jsi tady!? Ne, co se tu děje...?“

Lyfa při přemýšlení otevřela ústa, tohle bylo poprvé, co viděla Sakuyu tak zmatenou, a řekla: „To se těžko vysvětluje, ale teď leží náš osud v rukách téhle osoby!“

„Co se děje?“

Sylfí Lord se podívala na malá záda postavy v černém. Soucitná s jejími myšlenka, Lyfa sledovala momentálního Lorda Sylfů, Sakuyu.

Ta žena měla nádherný hubený rovný postoj, vlasy k pasu byly tak tmavozelené, že se až blížily černé. Měla velice světlou kůži, trochu úzké oči, vysoký nos a úzké rty. Kdybyste měli popsat její krásu, byla by to krása dobře vybroušené čepele.

Dlouhé oblečení japonského stylu objímalo její tělo, zpod jejího obi visela katana o téměř dva palce delší než Lyfina. Drobná bílá chodidla ve vysokých červených dřevácích vykukovala pod lemem jejího oblečení. Při pohledu na tu nezapomenutelnou postavu nebylo divu, že vyhrála volby Lorda s působivými 80% hlasů.

Samozřejmě, že hlasy nepocházely jen z její krásy. Kvůli tomu, že byla Lordem, se mohla jen vzácně účastnit lovu, a tak se její číselné staty nedaly považovat za extra vysoké. Ale její schopnosti s mečem byly takové, že se obvykle dostala do finálního kola během turnaje duelů, a její osobnost si také udržovala ohromnou popularitu.

Pohnula očima, Lyfin pohled se přesunul na maličkou hráčku vedle Sakuyi.

Zvlněné blonďaté vlasy obklopovaly velké trojúhelníkové uši na obou stranách její hlavy, které ji jasně označily za Cait Sitha. Měla na sobě zbroj, která připomínala jednodílné plavky, odvážně odhalovala decentně opálenou pleť. Na obou stranách jejího pasu visely zbraně podobné drápům se třemi odstávajícími drápky. Barevný proužek poblíž jejích boků zdůrazňoval její ocas, který se cukal a třásl napětím.

Při pohledu na její profil jste mohli vidět dlouhé řasy, které zakrývaly velké oči, a trochu kulatý nosík. Její avatar v ALO byl nezvyklý, ale dal by se popsat jako okouzlující holčička. I když ji teď Lyfa viděla poprvé, dalo se poměrně jistě říct, že je to Lord Cait Sithů, Alicia Rue. Stejně jako Sakuya si udržovala svou pozici Lorda díky ohromné oblíbenosti.

Za dvěma Lordy stojícími bok po boku stálo šest šest Cait Sithů a šest Sylfů u dlouhého bílého stolu, všichni se zmatenými výrazy. Neznala nikoho z těch Cait Sithů, ale všichni Sylfové byli členy Rady, skupiny silných hráčů. Při bližším pohledu si Lyfa potvrdila, že Sigurd tu není.

Lyfa se otočila, aby se podívala na Salamandří jednotky v jižnější části nížiny, Kirito znovu zakřičel: „Musím něco říct veliteli!“

Ten nebojácný přístup zřejmě ochromil salamandří vojáky, protože jejich skupina kopí otevřela cestu. Z cesty ve vzduchu vyšel velký voják.

Naježené vlasy podobné plamenům rámovaly tvář připomínající tmavého dravce. Jeho silné tělo bylo pokryto velice vzácnou Krvavou zbrojí a měl velký meč, mnohem silnější než Kirito.

Na okamžik viděla záblesk jeho karmínových očí, Lyfě po zádech stékal studený pot. I když mu nečelila přímo, tohle bylo poprvé, co Lyfa cítila tak zastrašující auru z nepřítele.

S gaša zvukem přistál před Kiritem, opovržlivě se na něj podíval, přesto jeho tvář neukazovala žádné emoce. Nakonec Salamandr otevřel ústa a hlubokým, pronikavým hlasem se zeptal: „...Co dělá Spriggan na takovém místě? Ne, že by nás to zastavilo od tvého zabití, ale poslechnu si tvůj příběh v úctě k odvaze, kterou ukazuješ.“

Kirito, bez zaváhání, hlasitě řekl: „Mé jméno je Kirito a jsem reprezentantem unie Spriggani-Undine. Rozumím správně, že útokem na toto místo si přejete začít naprostou válku se všemi našimi čtyřmi rasami?“

Uááá...

Lyfa neměla slov. Ten nápad byl příliš nelogický. Tentokrát opravdový studený pot stékal po jejích zádech z neskutečného příběhu, který vykládal. V tu chvíli se Sakuya a Alicia Rue otočili v překvapení k Lyfě, jen aby viděly její zoufalé mrknutí.

Ale velitel Salamandrů také vypadal opravdu překvapený.

„Unie Spriggani-Undine...?“

Jeho výraz se brzy vrátil k normálu.

„Říkáš, že jsi velvyslanec, ale kde máš doprovod?“

„Ach, ano. Přišel jsem kvůli obchodnímu jednání se Sylfy a Cait Sithy. Ale jestli na nás zaútočíte při konferenci, bude to úplně jinak. V podstatě donutíte všechny čtyři rasy k vytvoření aliance proti Salamandrům.“

Náhle svět znovu ztichl, jen aby ticho přerušily poznámky salamandřího vůdce.

„Hmm, i kdybys říkal pravdu, jak můžu věřit někomu, kdo přišel sám a s tak špatným vybavením!?“

Salamandr si dal ruku na záda a hlasitě vytáhl svůj obří, dvousečný meč. Házel rudé odlesky a na jeho povrchu byli vyryti dva proplétající se draci.

„Jestli na třicet vteřin vydržíš mé útoky, budu věřit, že jsi velvyslanec!“

„Jsi velkorysý, že?“ řekl Kirito a vytáhl svůj vlastní dvousečný meč. Na rozdíl od Salamandra byl jeho meč jen červenočerný, bez dekorací.

Kiritova křídla se začala pohybovat a on vyletěl do vzduchu, vznášel se ve stejné výšce jako Salamandr. Lyfa si pomyslela, že je to jako by se mezi těma dvěma stlačil bojový duch a každou chvíli začne praskat v bílých jiskrách.

...Třicet vteřin...

Lyfa hlasitě polkla.

Při Kiritových schopnostech a síle by to mělo být poměrně velkorysé. Ale z vraždícího úmyslu, který prakticky čišel z velitele Salamandrů, Lyfa poznala, že on také není obyčejný.

Sword Art Online Vol 03 - 275.jpg

V napjaté atmosféře Sakuya, která stála vedle Lyfy, zašeptala: „Tohle je zlé...“

„Co...?“

„Ten Salamandr, jeho obouruční meč, už jsem ho viděla na stránkách s legendárními zbraněmi. Je to «Démonický meč Gram», takže ten muž musí být «Generál Eugene». Věděla jsi to?“

„...Znám jen to jméno...“

Lyfa zadržela dech a přikývla, Sakuya pokračovala: „Je to bratr lorda Salamandrů «Mortimera», nejspíš i ve skutečném světě. Má čistou sílu, která se rovná moudrosti jeho bratra. Říká se, že je to nejsilnější bojovník Salamandrů... Což znamená, že je...“

„...Nejsilnější hráč!?“

„Správně... Tohle dopadne docela ošklivě.“

„...Kirito-kun...“

Lyfa pevně sepnula ruce u hrudi.

Ti dva se vznášeli ve vzduchu čelem jeden k druhému a přes vzdálenost mezi sebou se zřejmě porovnávali. Nízké mraky zakryly slunce, pilíře světly zářily skrz mezery. Jeden z těch paprsků se nádherně odrážel od meče Salamandra a tu chvíli.

Eugene vypustil svůj útok bez předchozího náznaku pohybu.

Fjů! Ze zazvoněním se Eugene pohyboval super vysokou rychlostí, až vzduch vibroval. Jeho meč vykreslil karmínový oblouk, když jím máchl proti drobnému Sprigganovi.

Kirirova reakční rychlost byla neuvěřitelně vysoká. Nedělal žádné nadbytečné pohyby, roztáhl svá křídla a zablokoval Eugenův zásah mířený na horní část Kiritova těla. Poté, co se vyhnul útoku nepřítele, by Kirito okamžitě zaútočil zpět- Dost předpověditelné, pomyslela si Lyfa, ale...

„-?“

Ve chvíli, kdy se černý a karmínový meč setkaly, karmínový meč jako by se změnil na páru. Prošel Kiritovým mečem a znovu se zhmotnil.

Dagááán!! Se zvukem, který by mohl otřást světem, byl Kirito zasažen do hrudi výbuchem hrozivé síly. Vypadal jako černý list v bouři, když se řítil k zemi. Další řev, prach se zvedl, když udeřil do země.

„Co to...!?“

Lyfina oněmělá otázka byla zodpovězena Alicií Rue.

„«Démonický meč Gram» má zvláštní schopnost «Éterický přesun». Když přijde do kontaktu s obrannými štíty, meči nebo jinými objekty, změní skupenství. Jinými slovy, má extra efekt ,projití'.“

„Jak, jak to...“

Lyfa rychle zkontrolovala Kiritovo HP. Ale náhle stín vyskočil z mraku prachu, spěchal přímo ke stále se vznášejícímu Eugenovi.

„Ach, je pořád naživu!“

Jako by se nic nestalo, Kirito se zastavil a zeptal se: „Co byl ten útok předtím!?“ Mával přitom svým mečem.

KLANG! KLANG! Kovový zvuk pokračoval. Kirito se zřejmě nevzdával proto, že měl horší zbraň. Dokonce i když Lyfiny oči nedokázaly sledovat nesčetně úderů Kirita, Eugene je odrážel svým obouručním mečem.

Jen na krátkou chvíli jako by se Kiritovy útoky zastavily, ale to stačilo.

Gram znovu zazářil nelítostným světlem. Jak chtěl Kirito zablokovat útok na něj mířený, meč se rozpustil a znovu se objevil za jeho ochranou, hluboce se zakousl do Kiritovy břišní dutiny.

„Guhááá!!“ zakřičel Kirito, jak vykašlával vzduch z plic, tentokrát se otočil ve vzduchu. Jeho křídla se plně zastavila, díky tomu se mu podařilo zastavit a získat zpět rovnováhu.

„Tohle je rozhodně účinný... Hele, copak už neuplynulo třicet vteřin?“

Když uslyšel Kiritovu poznámku, Eugene se arogantně zasmál.

„Promiň, teď tě chci vážně porazit. Měním plán, tentokrát ti useknu hlavu!“

„Tenhle chlap... Donutím tě toho litovat!“

Kirito se připravil k útoku, ale naneštěstí se zdálo, že se nedá o vítězi pochybovat.

V obraně před zvláštními útoky od «Démonického meče Gramu» se nemohl Kirito nijak chránit. Mohl se jen vyhnout všem útokům. Ale to bylo téměř nemožné v tomto vysokorychlostním boji na blízkou vzdálenost.

Sakuya došla ke stejnému závěru a zašeptala: „Tohle nevypadá dobře. I když mohou být ti hráči považováni za rovné, rozdíl v jejich zbraních je příliš velký. S jedinečným «Démonickým mečem Gramem» může soupeřit jen legendární zbraň «Svatý meč Excaliber», ale nikdo neví kde nebo jak jej získat...“

„...“

I tak, pokud je to Kirito... I když vypadal jako nováček, už prokázal svou velkou sílu... Tenhle Spriggan byl rozhodně záhadou. Když si to Lyfa myslela, sepnula své ruce u hrudníku, jako kdyby se modlila.

Eugenova červená křídla se rozmazala do pásků světla, když bodl svým mečem vpřed. Kirito se vyhnul tomu útoku pomocí nebezpečného náhodného létání.

Při boji ti dva létali ve složitém schématu, čas od času zazářily efekty útoků, než se oddělili. Kiritovo zdraví už bylo sníženo asi do poloviny po těch dvou útocích. Eugene nebyl normálním protivníkem, snadno se dostal skrz Kiritovu obranu, která předtím vydržela tolik magických útoků.

Kirito se náhle otočil a natáhl pravou ruku. Pronesl zaříkávadlo, černý prach jiskřil z jeho natažené ruky...

Prásk, prásk, prásk, prásk! Proužky kouře černé jako uhel vybuchly kolem dvou protivníků. Fascinační magie na dlouhou vzdálenost se rychle rozprostřela a zakryla celý prostor.

Temnota sestoupila nad Lyfinu hlavu a okolí ztmavlo. Lyfino vidění bylo zamlženo temnotou, zoufale se snažila najít Kirita.

„Lyfo, půjč mi tohle na chvíli.“

„Co!?“

Hlas jí náhle zašeptal do ucha, cítila, jak je její katana vytažena z pochvy na jejím pase.

„Ki... Kirito-kun!?“

Lyfa se rychle otočila. Nikdo tam nebyl, ale její pochva byla nevysvětlitelně prázdná.

„Snažíš se zdržovat!!?“ zakřičel Eugene ze středu hustého kouře. Náhle se ozval zvuk zaříkávání.

VHAK! Červené světlo vybuchlo v rozšiřující se kouli, rozptylovalo kouř. Kouř rychle vybledl, znovu se světlo navrátilo na svět.

Lyfa se rychle podívala na nebe. Byl tam...

Žádný náznak Kiritovy přítomnosti.

Ve vzduchu se vznášel jen generál Salamandrů. Malý Spriggan nebyl nikde v dohledu.

„Ale ne... Utekl...“ zvolal Cait Sith vzadu v ohromení. Ale než mohl domluvit, Lyfa zakřičela.

„Samozřejmě, že ne!“

To rozhodně nebylo možné. I kdyby jakýkoliv jiný hráč uprchl, on by neutekl.

Tento mladá muž, Kirito, «nehrál» VRMMO hry; on je «žil». Věřil, že tento svět je jinou realitou a veškerou důvěru, kterou vypěstoval, všechna utvořená pouta, všechna láska zde vytvořená byla pravdivá.

A tak, hele... Slyším to...

Seshora přicházel zvuk letu tak silně krásný, že to připomínalo zvuk flétny. Přibližoval se blíž a blíž, hlasitěji a hlasitěji.

„...!!“

Když konečně našla jeho postavu, byla v duhách vytvořených v Lyfiných očích kvůli slzám.

Z prostředku slunce, předmětu, který v Alfheimu vytvářel nejsilnější světelné efekty, padající z nebe v bílém světle ráje sestupoval rychle malý stín.

Eugene si jej všiml o několik vteřin později než Lyfa a podíval se nahoru. Mračil se nad silným efektem, zvedl levou ruku, aby si zastínil oči před silným světlem slunce. Průměrný hráč by se vodorovně přesunul, aby se vyhnul slunečním paprskům a sledoval místo, kam stín padá.

Ale generál Eugene, hodný své reputace, zavřel ústa a pak je značně otevřel.

„Uááááááá!!“ s řevem, který způsobil otřes země a nebes, se otočil ke slunci jako pravý Salamandr. S pruhem červeného světla vystřelil vzhůru jako raketa.

Kirito přicházející shora držel svůj velký černý meč, na který obvykle používal obě ruce, jen v pravačce. Jeho levá ruka byla schovaná za jeho zády, a tak nebyla vidět.

V silném světle, to, co držel v levačce, problesklo a bylo zdviženo nahoru.

Co způsobilo ten stříbrný záblesk? To byla katana, kterou Kirito právě vzal z pochvy u jejího pasu, pokud se Lyfa nemýlila. Kirito teď držel v každé ruce meč.

Styl se dvěma meči - ten koncept nebyl zcela nový. I když se mnoho lidí pokusilo jej použít, Lyfa nevěděla o nikom, kdo by uspěl. Bylo neuvěřitelně těžké manipulovat meči se dvěma rukama a mít je synchronizované.

Během kendo soubojů ve skutečném světě nebylo proti pravidlům používat dva bambusové meče, jeden velký a jeden menší. Ale bylo to zakázáno v soutěžích druhého stupně a střední školy a počet univerzitních studentů, kteří dokázali používat dva meče, byl velice nízký. Nicméně, ona nikdy dva meče nepoužila. Možná to mělo své výhody, ale bylo to příliš složité, než aby to bylo praktické. Říkalo se, že stejné je to ve virtuálním světě.

Přesto byl Kirito ozbrojen dvěma meči. Eugene si očividně myslel, že je to čin zoufalství, a měl na tváři opovržlivý úsměv.

Lyfa otevřela své oči mokré od slz a celým srdce věřila v Kirita.

Salamandr pozvedl svůj démonický meč a, s vážnou otočkou, jím máchl na Kirita. Sprigganův meč v levé ruce se zvedl v protínající se dráze a potkal jej.

Bum! Tmavočervený meč začal vibrovat. «Éterický přesun» se aktivoval, pronikl Kiritovou obranou a mířil na jeho krk.

KLANG! S ostrým kovovým zvukem byl Gram odkloněn. Zastavilo jej Kiritovo přesné načasování, kdy bodl svým velkým mečem v pravačce. Jako provléknutí nitě okem jehly, dokonalé načasování.

Kirito čelil ohromenému Eugenovi, vydal hromový řev.

Sword Art Online Vol 03 - 285.jpg

„U...ááááááá!!“

S meči v obou rukách zaútočil rychlostí tak ohromnou, že se zdálo, že se meče přeměnily v mlhu.

Katana v jeho levé ruce máchla, následovaná bodnutím velkého meče v dokonale propojeném pohybu. Jak se velký meč stáhl, katana znovu ťala, zleva dole, a, poté co se stejnou cestou vrátila, velký meč těžce sekl shora dolů.

Stříbrná a černá se v sobě rozpustily, jak nával útoků dopadal jako meteory nočním nebem. Kolik tréninku bylo třeba k dosažení takové rychlosti se dvěma meči, to si Lyfa nedokázala představit. Eugene se stáhl a pokusil se bojovat zpět za použití Éterického přesunu, ale jeho meč nedokázal projít dvakrát, byl zablokován Kiritovou dvojí bariérou.

„Nuóóó!!“

Jak byl generál Eugene rychle nucen k zemi, hluboce zařval. Speciální efekty jeho zbroje vytvořily tenkou zeď plamenů jako polokoule, trochu odstrčila Kirita. V tu chvíli se démonický meč zvedl -

KONG! S hlasitým zvukem přešel Eugene do ofenzívy.

Ani Kirito neváhal se do ní dát, katana v jeho levé ruce se zaleskla, jak máchla dolů rychlostí, která se blížila rychlosti světla.

JANG! Vystoupal pronikavý jekot kovu. Oslepující jiskry padaly dolů vzduchem v obloucích.

Než se mohl Éterický přesun vůbec aktivovat, Kiritův meč udeřil stranu Gramu a odklonil jej. Eugenův útok se otřel o Kiritovo levé rameno a přesunul se k jeho zádům. Pak...

„Ra...áááááá!!“

S úžasnou lehkostí bodl meč v Kiritově pravici přímo vpřed.

Dunk! zazněly nízké noty, černá čepel prošla Salamandrovým tělem.

„Guááá!!“

Kiritova téměř božská rychlost spojená s jejich příchozí rychlostí vyústila v příšerné zranění. Eugenovo HP se okamžitě dostalo do žluté zóny.

Tady se Kiritovy útoky nezastavily. Jak se Eugene snažil vzpamatovat, Kirito rychle zatáhl svůj velký meč zpět, pokračoval ve svém útočném schématu a použil levou ruku s katanou, aby začal kombo, které Lyfa nedokázala sledovat. Během jednoho nadechnutí, čtyři zářezy jeho meče vykreslily ve vzduchu nádhernou pěšinu, vytvořily čtverec, který obalil Salamandrovo velké tělo.

„...!!“

Generál Eugene vyjádřil údiv, jak jeho horní část těla, od pravého ramene k levé části pasu, bezhlučně sklouzla. Světlo tvořící čtverec se rozptýlilo ve všech směrech.

Hned poté začalo tělo generála Eugene hořet, zhroutil se do Koncového rámu.

Nikdo se nepohnul.

Od Sylfů a Caith Sithů po padesát členů Salamandří přepadové síly, všichni ztuhli.

Byl to boj na tak vysoké úrovni, že předtím nikdo ještě nic takového neviděl.

Všeobecně bylo bojování v ALO nehezké ohánění se zbraněmi na blízkou vzdálenost nebo bezmyšlenkovité spoléhání se na magii bez i jen náznaku schopností v bojích na dlouhou vzdálenost. Obrana a vyhýbání se byly techniky prováděné jen hráči s dlouhodobými zkušenostmi, věci jako boj na vysoké úrovni tváří v tvář byli k vidění jen v posledních kolech bojových turnajů.

Ale tentokrát byl boj mezi Kiritem a Eugenem mnohem víc.

Zdobné, prudké tancování s meči ve vzduchu, vysokorychlostní let, Eugene a jeho zemi-zdrcující meč a Kiritova ultra vysoká rychlost se dvěma meči, která jej porazila...

Sakuya byla první, kdo prolomil ticho.

„Nádherné, nádherné!!“ řekla silným hlasem, když tleskala.

„Úžasné! Skvělý boj!“ řekla okamžitě Alicia Rue, následovaná dvanácti lidmi za sebou. Velký potlesk, smíchaný s pískotem a hlasitým „BRAVO!“ se ozýval v obrovském zmatku.

Lyfa sledovala Salamandry se zadrženým dechem. Jistě, v případě, že byl jejich velitel poražen, nebudou schopni vydržet-

Překvapivě se vlna potlesku ozývala i od salamandřích jednotek. Jásání pokračovalo, zvedli svá kopí a mávali jimi jako transparenty.

„Óó..!“

Lyfa se bezděčně usmála.

Doteď přemýšlela o Salamandrech jako o nepřátelích - bezprávní skupině zlodějů, ale především to byli hráči ALO. Ten úžasný duel mezi Eugenem a Kiritem stačil na to, aby pohnul jejich srdci.

Chycena v oslavách, Lyfa také tleskala rukama z celého srdce.

Uprostřed kruhu potlesku se na Kiritově tváři ukázal úsměv, vrátil svůj meč do pochvy a zvedl pravou ruku.

„Ach, děkuji, děkuji!“

Kirito se uklonil ve všech směrech, pak se otočil do směru Lyfy a zakřičel: „Může někdo prosím použít oživovací magii?!“

„Chápu,“ přikývla Sakuya, proletěla vzduchem a zastavila se vedle Eugenových Ostatků světla. Lem jejího kimona se zatřepotal, začala s zaříkáváním oživovací magie.

Modré světlo vyrazilo ze Sakuyiných dlaní a obklopilo červený plamen. Komplikovaný magický kruh ztuhl a plamen se zvětšil, nakonec nabral lidský tvar.

S posledním silným zábleskem magický kruh zmizel. Kirito, Sakuya a oživený Eugene v tichu přistáli na kraji plošiny. Znovu se nad nimi sneslo ticho.

„...To byly působivé schopnosti. Ty hajzle, jsi nejsilnější hráč, jakého jsem kdy viděl,“ řekl Eugene klidně.

„Děkuji,“ byla Kiritova krátká odpověď.

„Že existuje Spriggan jako ty, svět je opravdu velkým místem.“

„Už věříš mému příběhu?“

„...“

Eugene přimhouřil oči, náhle tichý.

Tentokrát přispěchal k Eugenovi hráč z předvoje Salamandrů. Hráč ve zbroji stál v pozoru, pak použil levou ruku, aby zvedl své hledí.

Měl tvrdou tvář, Lyfa si toho všimla, když se před promluvením Eugenovi uklonil.

„Gene-san, máte chvilku?“

„Ach, Kagemune, copak?“

Kde už jsem to jméno slyšela? - Pomyslela si Lyfa na okamžik, pak si vzpomněla. To bylo jméno, které zmínil přeživší Salamandr od jezera. Kagemune byl kapitán jednotky Salamandrů, kterou včera Kirito vyhladil ve Starodávném lese.

„Myslím, že už to víte, ale včera byla moje parta vyhlazena.“

Když ho o tom slyšela mluvit, Lyfa polkla své sliny a napjala uši.

„Ano.“

„Byl to tenhle Spriggan, tím jsem si jistý, ale měl také Undine společníka.“

„...!?“

Překvapená Lyfa se podívala na Kagemunův profil. Kiritovo obočí sebou cuklo, ale pak znovu nasadil svou pokerovou tvář. Kagemune pokračoval: „Navíc, podle informací od ,S', byl poslán tým k ulovení tohoto muže. Vypadá to, že byli zničeni.“

,S' byl nejspíš kód pro slídila. Ale ,S' mohlo být také Sigurd...

Eugene se podíval na Kagemunovu tvář. Většina lidé kolem nich si mezi sebou začala šeptat, Lyfiny dlaně se potily, všichni čekali na odpověď.

Nakonec Eugene přikývl a řekl: „Opravdu?“

Trochu se usmál.

„Nechám to tak...“

Pak se otočil ke Kiritovi.

„Ani náš Lord ani já nemáme v zájmu provokovat Spriggany a Undiny s těmito podmínkami. Odejdeme odsud, ale jednoho dne bych s tebou chtěl znovu bojovat.“

„Budu na ten den čekat.“

Kirito před sebe natáhl pěst. Eugene do ní bouchl svojí a otočil se. Roztáhl svá křídla, vyletěl ze země a rozletěl se pryč.

Jak letěl, Kagemune se podíval na Lyfu a, se smíchem v očích, na ni rozpačitě mrkl pravým okem. Splatil jsem, co jsem vám dlužil - to měl nejspíš na mysli, pomyslela si Lyfa s mírným úsměvem na tváři.

Když dva Salamandři odlétli, Lyfa vypustila dech, který dosud zadržovala.

Jak lidé na zemi sledovali, Salamandří jednotky se úhledně a s malým zmatením rozeskupily. Jak odlétali, jejich křídla vytvořila tupý třes, Eugenova křídla v čele. Jejich přítomnost brzy vybledla a vstoupili do mraků; ty je zcela pohltily a oni úplně zmizeli.

Znovu padlo ticho, tentokrát jej prolomil Kiritův smích.

„...Takže jsou tu Salamandři, kteří rozumí mluvení.“

Lyfa byla na několik vteřin ztracená, ale slova tvořící se v hloubce jejího žaludku konečně vyplula.

„...Ty jsi až příliš.“

„To slýchávám často.“

„...Ha ha ha.“

Jejich smích byl nakonec zastaven odkašláním Sakuyi, která pak řekla: „Promiňte... Ale bylo by nápomocné, kdybyste mohli vysvětlit, co se děje.“


Na plošině znovu zavládl klid a Lyfa převyprávěla celý příběh, i když některé části byly spekulativní. Sakuya, Alicia Rue a starší obou komunit tiše poslouchali, dokud Lyfa neskončila, pak si všichni hluboce povzdechli.

„...Tak tohle se stalo,“ přikývla hlavou Sakuya, založila si ruce na hrudi a její nádherné obočí se zvedlo nahoru.

„Několik posledních měsíců byl Sigurdův přístup velice neklidný. Cítila jsem, že něco chystá, ale nemohla jsem jej odstranit z rady ze strachu, že bych byla viděna jako diktátor.“

„Sakuyo-chan, vypadá to, že tvá obliba tě dostala do nepříjemné situace,“ přikývla hluboce Alicia Rue, která byla u moci ještě déle než Sakuya.

„Neklidný... Z čeho?“ zeptala se Lyfa, protože nedokázala pochopit Sigurdovo rozpoložení mysli.

Sakuya odpověděla: „Nejspíš jeho srdce nedokázala odpustit té situaci. Nedokázal tolerovat být druzí po Salamandrech.“

„...“

„Sigurd je muž hnaný mocí, jak v číselných statech postavy, tak v politické síle hráče... Proto myšlenka na Salamandry, jak poráží Světový strom a vládnout oblohám Alfheimu, nápad dívat se na ně nahoru na nebe... To jednoduše nedokázal snést.“

„...Ale i tak, proč by dělal špeha pro Salamandry?“

„Slyšela jsi o «UPDATE 5.0»[5], které bude brzy představeno? Říká se, že bude zahrnovat «Systém znovuzrození».“

„Ach... Pak...“

„Mohl mít dohodu s Mortimerem, protože pokud bude Lord rasy souhlasit, mohl by se stát Salamandrem. Ale Znovuzrození bude stát velkou částku Yuruda. Pochybuji, že by ten chladnokrevný Mortimer vůbec dodržel svůj slib.“

„...“

Lyfiny pocity byly zmatené, a tak se snažila vyčistit si mysl tím, že se dívala na zlatě zbarvené nebe a vzdálený mrak, který kryl Světový strom.

Převtělení do ELFa a osvobození se ze želízek při letu... To byl Lyfin sen už od prvního jejího letu. Proto se přidala k Sigurdovu týmu, proto dychtivě lovila, téměř všechny své peníze předávala Sylfskému koncilu.

Kdybych nepotkala Kirita a neodešla z týmu, Sigurd by se možná pokusil mě zatáhnout do svého plánu znovuzrození jako Salamandra. Kdyby se tohle stalo, co bych udělala?

„ALO je vážně zlověstná hra, která testuje touhy hráčů,“ řekl Kirito náhle, jeho hlas byl smíšený s kyselým úsměvem.

„Designer musí mít zlou povahu.“

„Fufu, to je pravda,“ odpověděla Sakuya s úsměvem.

Lyfa se rozhodla trochu následovat své srdce. Držela Kiritovu levou ruku ve své pravé a přesunula na ni větší váhu. Přesunula se blíže ke Kiritovi, který vypadal nepřekvapený za jakékoliv situace, Lyfino srdce se postupně uklidnilo.

„Takže... Co budeš dělat, Sakuyo?“

Když to slyšela, krásný úsměv vybledl do vypočítavého pohledu, kteří mívají ty s mocí, a její oči se zavřely. Okamžitě se zase otevřely, tentokrát vydávaly tmavozelené oči výjimečně jasné, čisté světlo.

„Rue, trénovala jsi své schopnosti temné magie, že?“

Když uslyšela Sakuyina slova, Aliciiny velké uši cukly dozadu a dopředu, vyjádřily její potvrzení.

„No, použij prosím na Sigurda «Zrcadlo měsíčního svitu».“

„To je v pořádku, ale ještě není tma, tak to bude trvat dlouho.“

„Nevadí, brzy bude konec.“

Zahýbala ušima, Alicia Rue zvedla ruce, udělala krok vzad a začala zaříkávat.

Aliciin lákavý hlas se zvýšil v rytmu vzácně slyšeného zaříkávání temné magie. Okolí náhle ztmavlo, měsíční světlo rychle teklo odnikud.

Měsíční svit se hned začal sbírat před Alicií a, jako tekuté zlato, vytvořilo tvar kulatého zrcadla. Všichni v tichu sledovali, zrcadlo mělo trochu vlnitý povrch, odráželo výhled z nějakého jiného rozmazaného místa.

„Ach...“ vzdechla Lyfa tiše. V zrcadle se odráželo místo, které navštívila již nesčetněkrát: místnost koncilu Lordského sídla.

Lyfa viděla velký smaragdově zelený stůl. Za ním, v židli určené pro Lorda, seděl muž. Překřížené nohy měl na stole, opíral se o židli. Oči zavřené, hlava položená ve dlaních; ten muž byl Sigurd.

Sakuya udělala krok před zrcadlo a zavolala hlasem, který připomínal pevně napjatou harfu: „Sigurde!“

V zrcadle Sigurd náhle otevřel oči a vyskočil jako pružina. Nejspíš viděl do zrcadla, díval se z očí do očí Sakuye, jeho ústa otevřená a třesoucí se tělo.

„Sa- Sakuyo!?“

„Ano, naneštěstí jsem stále naživu,“ odpověděla Sakuya stále stejným hlasem.

„Proč... Ne... Ta konference...?“

„Nejspíš skončí úspěšně. Ale podpis smlouvy teprve začal. Ach ano, měli jsme nečekaného návštěvníka.“

„H... Host...?“

„Generál Eugene tě pozdravuje!“

„Co?“

Tentokrát se zdálo, že Sigurd podstoupil velké překvapení. Jeho tvář zbledla, oči se neklidně hýbaly, jak hledal slov. Pak se zaklesly na Lyfě a Kiritovi za Sakuyou.

„Ly...!?“

Náhle se jeho oči otevřely dokořán, zřejmě už pochopil, co se děje. Sigurd obnažil zuby v loveckém úsměvu.

„...Ti neschopní ještěři. Tak... Sakuyo, co chceš? Odčinění penězi? Vykopnout mě z Ministerstva síla? Ale jestli mě ztratíš jako velitele armády, co se stane tvé politické síle...“

„Ne, jestli už nemůžeš vystát to být Sylfem, splním ti tvé přání.“

„C, co...?“

Sakuya elegantně mávla levou rukou, objevilo se velké systémové menu speciálně pro Lordy. Mnohá okna nebyla otevřená, ale vytvořila šestiúhelníkové sloupce světla. Sakuya našla jedno příslušné okno a zvětšila jej prstem.

V zrcadle Sigurd zíral na modré okno, které se před ním objevilo. Přečetl si zprávu, jeho tvář okamžitě zrudla a on se postavil.

„Proč, ty...! Jsi šílená? Ty... Mně... Ty mě vykážeš!?“

„Ano, staneš se renegátem a vypravíš se do neutrální zóny. Modlím se, abys v této hře brzy našel novou zábavu.“

„No... Budu se s tebou soudit! Půjdu za GM se stížností na zneužití moci!!“

„Jak si přeješ. ...Sbohem, Sigurde.“

Sigurd zvedl pěst a pokračoval ve své tirádě. Sakuya se dotkla tlačítka ve svém menu a Sigurd zmizel ze zrcadla. Protože byl vykázán ze sylfího teritoria, náhodně se přesune do nějakého neutrálního města; kromě Aarunu.

Zlaté zrcadlo nyní odráželo prázdnou místnost koncilu, ale zanedlouho se povrch začal kroutit. S hlasitým kovovým kleng se roztříštilo, háv, který zakrýval slunce, zmizel.

„...Sakuyo...“

Ticho se znovu navrátilo, Sakuyino obočí se svraštilo, Lyfa vycítila její pocity a jemně zavolala.

Krásná vládkyně znovu mávla svou levou rukou, zavřelo okno menu a s povzdechem se usmála.

„Jestli byl můj úsudek správný nebo ne, to se rozhodne na příští volbě Lorda. Ale děkuji ti, Lyfo. Jsem velice ráda, že ty, která jsi tvrdohlavě odmítla se přidat do rady starších, jsi sem přišla nás zachránit. I ty, Alicio, omlouvám se, že jsem tě zamotala do občanských nepokojů Sylfů a nechala tě sem přijít i přes nebezpečí.“

„Přežili jsme, tak je to jedno!“

Následovala ležérní hlas Lorda Cait Sithů, Lyfa zavrtěla hlavou.

„Nic jsem neudělala. Jestli chceš někomu poděkovat, poděkuj Kiritovi.“

„Ano, když o tom teď mluvíš... Co jsi...“

Stojíc bok po boku, Sakuya a Alicia Rue se podívala na Kirita s otázkou vepsanou ve tváři.

„Jsi opravdu velvyslanec Unie Spriggani-Undine?“ zeptala se Alicia ze zvědavosti, její ocas kmital. S rukou na pravém boku odpověděl Kirito sebejistě: „To všechno byla velká lež, samozřejmě. Náhodný bluf, ale byl nezbytný pro vyjednávání.“

„Có...!!“ jejich čelisti spadly, úplně ztratily slov.

„...Tak nerozumný muž. A vychloubání se v takové situaci...“

„Když obchoduješ se špatnou rukou, musíš zvýšit sázky,“ chlubil se Kirito neomluvně. Náhle se Alicia usmívala a, s nezbedným kočičím úsměvem, udělala několik kroků blíže ke Kiritovi a podívala se mu zblízka do tváře.

„Ty velký lháři, i když jsi dost silný! Víš to? Generál Eugene je nejspíš nejsilnějším hráčem v ALO. Tys ho opravdu porazil tváří v tvář, takže jsi tajná zbraň Sprigganů, že?“

„Jak by to mohlo být možné? Jsem jen skromný toulající se válečník.“

„Pfft, jahahaha!“ ta arogantní odpověď Alicii rozesmála, vzala Kiritovu pravou ruku a přivinula si ji ke hrudníku. Naklonila hlavu, vyzývavě se na něj podívala.

„Volný znamená, že můžeš přijít do teritoria Cait Sithů jako žoldák. Můžu si nabídnout tři jídla denně a odpolední spánek.“

„Co...“

Sword Art Online Vol 03 - 301.jpg

Lyfa cítila, jak se její rty napjaly. Ale než dostala šanci promluvit, přerušil je náhle další hlas.

„Hele Rue, žádný předbíhání.“

Přidala se Sakuya, s mnohem erotičtějším hlasem než obvykle. Měla teď na sobě šaty bez rukávů a popadla Kiritovu levou paži.

„Napřed přišel zachránit Sylfy, takže bychom měli dostat přednostní právo vyjednávání. Kirito-kun, zajdeme si na drink v Sylvainu, což se zdvojnásobí jako laskavost, a pak se postaráme o nějaké osobní záležitosti...“

Pili Pili. Lyfina tvář zrudla vztekem a začala nekontrolovatelně cukat.

„Ach, moc mazané, Sakuyo-chan. Jsem proti svádění.“

„Máš právo to říkat? Jsi u něj moc blízko!“

Dvě krásné vládkyně se tiskly ke Kiritovi, jehož nesvůj pohled se změnil na zrudlý pohled trapnosti...

Když si to pomyslela, Lyfa zezadu popadla Kiritův límec a vykřikla: „Ne! Kirito-kun je můj...“

Všichni tři se otočili na Lyfu. Ve stejnou chvíli si uvědomila, co říká, a vrátila se do reality.

„To je, m... můj...“ nedokázala najít Lyfa, zůstala v nepříjemném tichu.

Kirito, který to celé sledoval, se usmál a řekl: „Oceňuji vaši laskavost - ale omlouvám se, slíbil jsem, že s ní půjdu do centrálního regionu.“

„Ach... Ale? To je škoda,“ vyjádřila popravdě svou lítost obvykle zdrženlivá Sakuya, pak přesunula svůj pohled na Lyfu.

„Jdeš do Aarunu, Lyfo? Je to výlet pro radost, nebo...?“

„Odcházela jsem z teritoria - alespoň jsem si to myslela. Ale, i když nevím kdy, určitě se do Sylvainu vrátím.“

„Aha, to je úleva. Musíš se vrátit, samozřejmě s ním.“

„Pak se zastavit u mého domu, roztáhnu pro tebe červený koberec.“

Dva Lordi opustili Kirita a jejich výrazy zvážněly. Sakuya si dala pravou ruku ke hrudi a líbezně se uklonila, Alicia uklonila jen hlavu a její uši trochu klesly; obě děkovaly Kiritovi a Lyfě. Sakuya pozvedla svou hlavu a řekla: „Ráda bych vám poděkovala, Lyfo a Kirito. Kdybychom byly poraženy, rozdíl mezi námi a Salamandry by už nebyl zvládnutelný. Přeji si vyjádřit svou vděčnost...“

„Ne, něco takového...“

Viděla, jak se Kirito škrábe po hlavě s ustaraným pohledem, Lyfu náhle něco napadlo. Udělala krok vpřed a řekla: „No, Sakuyo, Alicio. Důvodem pro tuto alianci je útok na Světový strom?“

„No, rozhodně je to náš cíl. Spolu se pokusíme pokořit Světový strom; pokud se obě rasy znovuzrodí jako Álfové, pak to bude skvělé, pokud ne, tak rasa, která uspěje, je odpovědná za tu druhou při dalším Velkém úkolu. To je jádro této aliance.“

„Prosím nechte nás zúčastnit se v tom útoku, čím dřív, tím líp.“

Alicia Rue a Sakuya si vyměnily pohledy.

„Nebude nám vadit, když se přidáte. Spíš chceme, abyste se přidali. Ale ještě nevíme, kdy to bude, proč?“

„...“

Krátce se podívala na Kirita. Záhadný sprigganský chlapec se na okamžik podíval dolů a řekl: „Důvod, proč jsem do tohoto světa přišel, je dosáhnout na vrcholek Světového stromu. Je tam jistá osoba, kterou musím potkat, a je možné, že by mohla být tam...“

„Osoba? Mluvíš o Vílím králi Oberonovi?“

„Ne, myslím, že je to někdo jiný. Někdo, koho nemůžu kontaktovat ve skutečném světě, ale musím jej za každou cenu potkat.“

„Ach, na vrcholku Světového stromu znamená člověk z vedení? Vážně tajuplný příběh, nemyslíš?“ téma zřejmě zaujalo Aliciu Rue, promluvila se zářícímu očima, ale její uši a ocas hned ochably.

„Ale... Příprava a plné vyzbrojení členů party chvíli zabere... Není to možné během dne či dvou...“

„Aha, to je pravda... Ne, mým cílem je se teď dostat k úpatí stromu. ...Pak něco vymyslím, “ zasmál se krátce Kirito a ,Ach ano', jako by si na něco vzpomněl, Kirito mávl levou rukou. Rychle pracoval s oknem, vyvolal velký kožený pytel.

„Tohle by mělo pomoct s financemi,“ řekl a podal pytel. Podle zvuku musel být těžký a plný Yuruda. Alicia, která pytel přijala, byla chvíli ohromená, ale pak jej rychle objala oběma rukama, podívala se dovnitř a její oči se hned zakulatily v údivu.

„Sa... Sakuyo-chan, tohle...“

„Hmm...?“

Sakuya sklonila hlavu a její pravá ruka se dostala do pytle. Vytáhla velkou minci s bílozeleným leskem.

„Uáááá!“ při tom pohled Lyfa nevěřícně vyjekla. Oba Lordi dál zírali do pytle, jako ztuhlí na místě. Dvanáct lidí sledující je zezadu zajásalo.

„...Sto tisíc Yurudo Mithrilových mincí... To všechno!?“ řekla Sakuya roztřeseným hlasem, s pochybami se dívala na minci. Stále užaslá zavrtěla hlavou, vrátila minci zpět do pytle.

„Takové peníze je téměř nemožné získat bez boje s monstry typu ďábel-bůh v Jötunheimu... Jsi si jistý? S tolika penězi si můžeš vystavět zámek v nejlepší oblasti.“

„To je mi jedno. Už to pro mě není nezbytné.“

Kirito k tomu zřejmě neměl žádný hluboký vztah a přikývl.

Sakuya a Alicia se znovu podívaly do pytle, zhluboka povzdechly a zvedly své hlavy.

„...S tolika jsme dost blízko potřebné částce.“

„Hned připravíme vybavení a kontaktujeme vás, že budeme připraveni.“

„Necháme to na vás.“

Sakuya otevřela okno menu a Alicia dovnitř dala pytel.

„Jen myšlenka na to, jak se na pláních někdo toulá s tolika penězi, mě nutí se třást... Vraťme se co nejrychleji do teritoria Cait Sithů, než se Salamandři rozmyslí.“

„To je pravda. Budeme pokračovat s konferencí po návratu.“

Vládkyně přikývly jedna na druhou a daly znamení svým následovníkům. Dlouhý stůl a židle se rychle uklidily.

„Hodně vám dlužíme. Slibujeme, že uděláme, co budeme moci, abychom vám splnili přání, Kirito a Lyfo.“

„Jsem rád, že jsem mohl pomoct.“

„Počkáme na to, až nás zkontaktujete.“

Sakuya a Alicia si postupně potřásly rukama s Kiritem a Lyfou.

„Děkujeme! Znovu se potkáme!“

Alicia znovu ukázala nezbedný úsměv, zavrtěla ocasem poblíž Kirita a políbila ho na tvář. Nechala nervózního Kirita a otočila se k mračící se Lyfě -Co myslela?- a krátce na ni mrkla. Pak zcela roztáhla svá bledě žlutá křídla.

Dvě vládkyně zamávaly a letěly přímo vzhůru, s proužkem světla se pohybovaly k červené obloze na západu. Šest lidí každé rasy se seřadilo v krásném V, formaci, kterou používají i divoké husy, a následovalo je.

Lyfa a Kirito je sledovali, dokud jejich postavy nezmizely v nebi zapadajícího slunce.

Zvuk pískání větru a hrajících si lístků byl jedinou připomínkou zuřivého boje, který se před chviličkou odehrál. Boj o budoucnost tří ras teď vypadal jen jako iluze. Lyfě byla trochu zima, schoulila se u Kirita.

„...Všichni už jsou pryč.“

„Jo, konečně to skončilo...“

Přestávka se Sigurdem a sérií událostí, které následovaly, dodávala Lyfě pocit, že uběhlo hodně času. Ve skutečnosti to bylo asi jen sedm nebo osm hodin.

„Nějak...“

Spolu s Kiritem, tohle byl opravdový, skutečný svět, měla pocit, že tohle okřídlené já je její pravé já - myslela si Lyfa/Suguha, ale nedokázala to vyjádřit slovy. Místo toho přitiskla své tělo ke Kiritově hrudi, pokusila se cítit tep jeho srdce, a tehdy...

„Hele ty, řekla jsem žádné podvádění, tatínku!“

„Uáá.“

Yui vyskočila z Kiritovy náprsní kapsy a promluvila pobouřeným hlasem. Lyfa rychle vytvořila vzdálenost mezi sebou a Kiritem.

„Proč tak najednou...“

Yui několikrát proletěla kolem hlavy nervózního Kirita poté, co tohle řekl, pak se posadila na jeho rameno a na její roztomilé tváři se našpulily rty.

„To, že se k tobě Lordi tiskli, ti nějak zrychlilo tep srdce!“

„Já-... Já jsem muž, s tím se nedá nic dělat!!“

Lyfa byla ráda, když zjistila, že Yui nemluvila o ní, ale měla novou pochybu, tak se jí hned zeptala.

„Hele, Yui-chan, jsem v pohodě?“

„Lyfa-san vypadá být v pořádku.“

„P, proč...?“

„No, Lyfa nevydává pocit ženy...“ tahle přímá odpověď přišla od Kirita.

„Poč... C... Co tím myslíš!?“ nedokázala ignorovat ta slova, Lyfina ruka se bezděčně natáhla po jílci katany.

„N... Ne, myslím... Jako že se k tobě dá snadno dostat... V dobrém slova smyslu, ano,“ objevil se na Kiritově tváři úsměv se zachichotáním.

„Místo strachování se o tohle, měli bychom si pospíšit do Aarunu! Slunce zapadá!“

„Ach, hele, počkej!!“

Lyfa roztáhla svá křídla a odrazila se ze země.

Kirito mířil ke Světovému stromu a zrychloval, spěchala za ním, její křídla bouchala plnou silou. Krátce se podívala zpět. Za těmi velkými horami se dalece rozléhá Starodávný les a známé teritorium Sylfů. Ale neprodlévala, jak se hvězdy začaly ukazovat na nebi zbarveném v námořnické modré.


* * *


Slunce, které vypadalo zcela bez pohybu, když viselo na vrcholku nebe, se pomalu schylovalo dolů, zabarvovalo horizont do jasně červeného západu.

Nyní, od poslední Oberonovy návštěvy, už uběhly alespoň čtyři hodiny, tak se Asuna posadila. Nejspíš je na druhé straně po půlnoci. Modlila se, ať není monitorována, a postavila se na dlaždice.

Deset kroků vpřed a došla ke zlaté bráně. Nemohla si pomoct a byla překvapená, že byla uvězněná v tomto malém prostoru po více jak dva měsíce.

Ale- to dnes končí.

S tou myšlenkou natáhla Asuna pravou ruku k desce na zadání hesla vedle dveří. Před pěti hodinami použila zrcadlo, aby viděla pořadí čísel, které potřebovala k otevření dveří, když Oberon odcházel, a zapamatovala si je. Nyní je řekla jedno po druhém a napodobila pořadí. Kdykoliv zmáčkla malé tlačítko, dotyk dostal v odpověď kliknutí, a vlna nervozity projela celým jejím neustále se třesoucím tělem.

„....3... 2... 9.“

Při modlení vložila poslední čísla a s hlasitým kovovým zvukem se dveře praskavě otevřela. Asuna bezděčně ohnula svou pravou paži a pevně sevřela pěst. Když si uvědomila, že dělá jedno z oblíbených gest Kirita, smích se jí prodral přes rty.

„Kirito-kun! Udělám, co budu moct!“ zašeptala Asuna a strčila do dveří. Za nimi se další větev, mnohem zkroucenější než ty z klece, zformovala do malé cesty, která vedla ke kmeni obrovského stromu. Opustila klec, jeden krok, dva kroky, dveře se za ní automaticky zavřely, vydaly tiché cvaknutí. Asuna pohodila svými vlasy, odhodlaně zvedla hruď a rozešla se do jiného světa, který jistě najde před sebou.

O několik minut později se podívala zpět, viděla, že zlatá klec je zakrytá překrývajícími se tmavě zelenými listy, mimo dohled.

Asuna se zastavila v polovině dlouhé větve světového stromu, povzdechla si. Měla pocit, jako by ušla několik stovek metrů. Vážně je výjimečně dlouhá.

Díky netrpělivému Oberonovi bude systémový terminál k odhlášení určitě nedaleko klece; ale zřejmě přemýšlela špatně. Jestli používá okno jako v SAO nebo kontrolu ovládanou hlasem, bude těžké se dostat do systému.

Nicméně se nemohu vrátit na to místo. Musím jít tak daleko, jak je to jen možné.

Rozhodně přežiji a vrátím se do skutečného světa. Abych jej potkala ještě jednou.

Asuna si vryla toto přání do svého srdce a pokračovala dál vpřed.


Poznámky[edit]

  1. Evil Glancer - Ďábelské očko.
  2. Evil Eye - Ďábelské oko.
  3. BGM - background music, hudba v pozadí.
  4. Sonic boom - aerodynamický třesk při překonání rychlosti zvuku.
  5. Update - vylepšení, novější verze.
Zpět ke Kapitole třetí Návrat k Hlavní straně Dále k Doslovu