Okolnosti vedoucí ke svatbě Waltraute: Svazek 1, Kapitola 3

Kapitola třetí: Rozdíl mezi bohy a obry je neuvěřitelně nefér

Část první

Jistý den jistého měsíce se chlapec a Waltraute pohádali.

Stalo se to během jedné z jejich schůzek. Jako obvykle se tohle rande uskutečnilo díky výzvě od chlapce pro (údajně) zdráhající se Waltraute. Vyzval ji k rybářské soutěži. Chlapec dokázal chytit jen boty a kbelíky, ale když z pocitu marnosti nafoukl těsně před limitem tváře, omylem zachytil šaty bohyně moře Rán a vyhrál soutěž. (Mimochodem, to znamenalo, že Rán byla napůl svlečená, když byla vytažená z vody, takže mu Waltraute nespravedlivě vynadala.)

A co se týče příběhu o dříve zmíněné hádce...

„Waltraute, jsi vážně vysoká.“

„Ano, slušná výška dává výhodu v boji. Proto jsem byla takto navržena.“

„Nemůžu vyrůst, ať už jím cokoliv. Přeju si, abych měl tak dlouhé nohy jako ty.“

„Hjááá!? Ne-nezačínej mě tam třít, ty blázne!“

Ale to nebylo příčinou hádky.

„Je takové horko.“

„A-ano. Bůh úrody Frey se dneska možná až moc snaží.“

„Není ti horko, když máš pořád tu zbroj?“

„Jakmile si jednou zvykneš, tak to nic není.“

„Hmm. Máš nějaký trik, aby ti uvnitř bylo příjemně, viď?“

„Nvááááááááááá!? Kam myslíš, že strkáš rukuuuuuuuuu!?“

Ale to nebylo příčinou hádky.

„Sladké brambory!“

„Uch, uch, uch... A-ano. Ale nedotýkej se jich, jestli je nebudeš jíst. Akorát pak budeš neklidný.“

„Sladké brambory, sladké brambory.“

„...Dobře, Norny, vy bohyně osudu. Tohle se neděje. Podle předchozích dvou incidentů mohu hádat, že tohle bude mít nějakou oplzlou pointu. Ale mám pochyby o tom, zda se to stále počítá zda jednoduše ‚oplzlé‘, jestli věci zamíří do choulostivější oblasti-...gjáááááááááááááááááááááá!?“

Tři bohyně Urd, Verdandi a Skuld, které byly obvykle úplně bez emocí, začaly tleskat a smát se, ale ani tohle nebyla příčina hádky.

Vše to začala bílým koněm, na kterém Valkýra vždy jezdila. Když Waltraute dorazila do lidského světa Midgardu, chlapec se na ni podíval nahoru a zeptal se: „Taky to chci řídit. Můžu?“

„Mh.“ Waltraute držela uzdu, aby ovládala pohyby bílého koně. „Naneštěstí to nemohu dovolit.“

Vzhledem k výšce chlapce pro něj muselo být obtížné jet i na normálním koni. Možná by zvládl řídit něco jako poníka, ale zdálo se, že je nemožné, aby se dokázal vypořádat s tak velkým zvířetem. Očividně by to skončilo jako nějaké rodeo.

Navíc, Waltrautřin kůň nebyl obyčejný. Byl i přístrojem, který měl zajistit, že zvláštní cestovní metoda přes Bifröst půjde hladce. Bifröst mohl rozbít její „existenci“, ale úmyslné přidání příměsi jí dovolilo se pohybovat rychleji a přesněji. Ostatní bohové také používali Bifröst, ale nedokázali cestovat 87% rychlostí světla nebo přistát s chybičkou jen v několika centimetrech, na rozdíl od Valkýry.

Zvládnout tohoto speciálního bílého koně bylo těžší, než zvládnout koně normálního. Nebylo možné, aby předala otěže bouřlivého koně chlapci z lidského světa, vždyť byl známý pro to, že snadno shodí průměrného boha.

Ale chlapec ničemu z toho zřejmě nerozuměl.

„Proč ne? Proč ne? Chci ho řídit! Chci ho řídit!!“

„Ach jo. Tenhle kůň je téměř dva metry vysoký. Dokážeš na něj vůbec vylézt?“ odmítla ho něžně Valkýra.

„Úú... úú...“

Ale chlapec se začal náhle prohrabovat svou taškou na zádech.

„Mrkev.“

A bílý kůň si okamžitě klekl.

Waltraute zatnula zuby a řekla: „Kh, ty jsi prostě bestie!!“

„Vylez!!“

Jak se chlapec snažil chytit koně, Valkýra jej popadla za horní část těla oběma ruka a vysadila ho přímo před sebe.

Chlapec vypadal nespokojeně, řekl: „...Ne. Nemůžeš mě zezadu podporovat. Musím držet otěže sám.“

„Proč jsi tak neústupný? Jestli chceš někam jít, mohu tě dovézt kamkoliv v lidském světě.“

„Jde o to, abych ho ovládal sám!!“

„No, bohužel, to nemohu dovolit.“

To byla Waltrautřina upřímná odpověď poté, co zvážila základní rozdíl ve fyzické schopnosti mezi člověkem a Valkýrou, ale chlapcovy tváře se viditelně nafoukly.

„Zvládnu to!! Dokonce, i když to nezvládnu teď, budu strašně moc trénovat a pak to udělám.“

„Ne, problém je mnohem hlouběji.“

„Zvládnu to!!“

„Tohle je stejné, jako závod mezi člověkem a leopardem. Nemá cenu do toho vkládat úsilí.“

„Zvládnu-...“

„Pomůžu ti se vším, co lidé nedokážou. Nevím, jestli mi člověk může pomoct s něčím, co já nezvládnu, ale nejsem tak úzkoprsá, abych žádala o něco jako rovnocennou výměnu.“

„Úú... Úúúúú...!!“

„Hm?“

Waltraute si uvědomila, že je něco špatně.

Chlapec držený mezi jejími pažemi se třásl. Zkusila se mu podívat do tváře, ale než mohla, chlapec zvedl hlavu a zakřičel: „Sklapni, ty blbko!! Jestli budu tvrdě pracovat... Jestli budu tvrdě pracovat, můžu zesílit!! Vááá!!“

„Počkat... Pro-proč brečíš!?“

„Bjááá!!“

Chlapec vyklouzl zpod Waltrautřiných paží a napůl skočil dolů z bílého koně. Běžel pryč s rukama vysoko ve vzduchu a X v jeho očích.

Waltraute byla úplně ohromená.

„...Co to bylo?“ zamumlala.

Bílý kůň zkroutil silný krk a podíval se na svoji paní.

Jeho kulaté oči jako by říkaly: „Tohle je zlý. Lidé pláčou mnoha způsoby, ale ‚bjááá‘ je zlý.“

Část druhá

„Jo, ‚bjááá‘ je rozhodně špatný,“ řekla devátá ze sester Valkýr, Rossweisse, když se Waltraute vrátila do nebeského světa Ásgardu.

Waltraute byla čtvrtou ze sester.

I když byla nejmladší z devíti sester Valkýr, Rossweisse byla 170 centimetrů vysoká železná zeď ledové krásy (i když měla úplně plochý hrudník). Systém Valkýr přirozeně vybíral ty, které měli blízko jak k bohům, tak k lidem, ale v této době se našlo v lidském světě Midgardu mnoho lidí, kteří by chtěli, aby se na ně povyšovala a slovně je urážela.

Třetí dráha Bifröstu se již zcela přeměnila na místo setkávání bohů a bylo tu i víc Valkýr, nejenom ty dvě. Seděly přímo na dráze a o něčem mluvily. Nejspíš to bylo kvůli jejich neustálým výletům na bojiště, ale neukazovaly žádný zvláštní odpor vůči sezení v místě bez nóbl židlí a stolů.

„A-ale... Nedokážu pochopit, proč je kvůli něčemu takovému natolik rozrušený. Hádám, že lidé nejsou tak jednodušší, jak se zdají být. Ale protože to rande bylo jeho odměnou za výhru soutěže, nemohu dovolit, aby to tak uboze skončilo.“

„Nejspíš jsi poranila jeho pýchu,“ řekla druhá ze sester, Gerhilde, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlela.

Byla intelektuálním strategickým typem a nikdo ji nikdy neviděl bez jejích brýlí. Přejížděla prsty přes jejich obroučky, když mluvila: „Muži Midgardu používají statečnost jako barometr své ctnosti. Lord Ódin je tomu tak naučil. Ten chlapec se nesmírně mýlí, pokud si myslí, že Valkýry jsou jako lidé, ale možná se cítí zahanben, že jej neustále ochraňuje žena.“

„Hm.“

„Co myslíš ty, sestro Brünnhilde?“

Devátá sestra Rossweisse stočila rozhovor k nejstarší sestře Brünnhilde, jejíž výraz tváře se nijak nezměnil. Jen trochu přesunula pohled na čtvrtou sestru Waltraute.

„...Promiň, ale pochybuji, že bych ti mohla na toto téma dát obstojnou odpověď,“ řekla hlasem bez emocí. „Můj vztah s člověkem Siegfriedem dopadl katastrofálně. Nejenom, že by rada od té, které selhala, k ničemu nebyla, ale navíc by mohla ještě více zmást tvé rozhodnutí.“

„Chéé...“ devátá sestra Rosseweisse byla zřejmě více nespokojená s nedostatečnou odpovědí než s nepatrným nedostatkem emocí.

Druhá sestra Gerhilde se podívala na konec dráhy a řekla: „Každá odpověď postavená jen na domněnkách není ničím než klamem. Vždy můžeš nasbírat více informací a nebylo by tedy lepší jich nashromáždit víc, když neznáš odpověď?“

„Možná. Podívejme se...“

Čtvrtá sestra Waltraute vykoukla přes okraj třetí dráhy do lidského světa Midgardu.

Uviděla chlapce, jak mává klacíkem před svým domkem.

„Šup, šup!!“

„...Co se to snaží dělat?“

Waltraute si oddychla, že už není rozrušený, ale zároveň také nakrčila čelo. Chlapcovi rodiče udili nějakou slaninu na dvorku a museli to cítit stejně, protože se svého syna, který se takto začal náhle chovat, na něco zeptali.

Chlapec odpověděl: „No, dneska jsem se pohádal s kamarádkou.“

„Nejsem kamarádka!! To tys mě požádal, abych se stala tvojí ženou!“

„Waltraute, měla bych se pozastavit nad tím, jak jsi velice, velice, velice rychle reagovala na oslovení, které pro tebe bylo takovým šokem?“

„Ta informace souvisí s pravidly a výsledkem naší soutěže. Nemůžu dovolit, aby se k tomu choval tak nejednoznačně!!“

„Ano, ano. No, tahle kamarádka je vážně silná, vždy je vzpřímená a nikdy se ničeho nebojí,“ mluvil chlapec a přitom dál mával klackem. „Ale pochybuji, že tahle kamarádka bude vždyyycky silná. Možná bude mít rýmu nebo se zraní.“

„...“

To by nikdy nebyl problém pro obyvatele Ásgardu, kteří jedly tuny jablek nesmrtelnosti pěstovaných bohyní Idunn, ale Waltraute zůstala potichu.

„Takže jestli bude mít tahle kamarádka někdy potíže a nebude moct používat svou normální sílu, chci mít sílu, abych ji mohl podpořit. Nemůžu se nechat tou kamarádkou pořád chránit. Taky chci být silný. Až budu silný, taky budu moct podpořit Waltraute. Možná jsme se narodili na jiných místech a máme jinou úroveň talentu nebo tak něco, ale na tom nezáleží. Ale...“

Chlapcův hlas se vytratil.

Nepříjemný pot začal stékat po Waltrautřině těle.

Který idiot mu říkal, že je to nemožné a že nestojí za to na tom pracovat?

Chlapec v Midgardu pak zvedl hlavu a promluvil se slabým úsměvem na tváři: „Ale já se o to pokusím, i když je to nemožné! I když hned nebudu mít dokonalé výsledky, možná budu užitečný nějak jinak. Doufám, že můžu Waltraute nějak pomoc.“

Jako představitelka ostatních Valkýr, které to slyšely ze třetí dráhy, zeptala se rychle druhá sestra Gerhilde: „Máš si co říct?“

„Omlouvám seeeeeeeeeeeeee!!“ zakřičela Waltraute, zatímco si klekla a v omluvě se uklonila.

V takových chvílích dokázala být čtvrtá sestra Waltraute docela sportovní.

Část třetí

Waltraute se pokusila zamířit přímo do chlapcova domu, ale ostatních osm Valkýr ji zadrželo. Zapomnělo se na to možná snadno, ale její prací bylo shromažďování duší nejlepších mrtvých z válek v přípravě na poslední bitvu ragnaröku. Kdyby se protlačila do toho domu v lidském světě Midgardu, rodiče by si také dost dobře mohli myslet to, že jejich syn brzy zemře.

A tak místo toho poslala Waltraute dvě vrány, Munina a Hugina.

Ale ti si stěžovali.

„No víš, zřejmě jsi zapomněla...“

„Ale my jsme osobní zvědové lorda Ódina.“

I přes své stížnosti zoufale vyletěli poté, co na ně několik Valkýr začalo zlostně hledět. Zdálo se, že vrány potřebovaly jít napřed a přiznat, že jsou poslíčci pro celý nebeský svět.

Vrány dorazily do Midgardu a nahlédly skrz okno chlapcova pokoje, ale...

„Hm? Ten chlapec tu není.“

„Co?“ řekla Waltraute a podívala se dolů do Midgaru ze třetí dráhy.

Bylo pozdě v noci. Dokonce i Valkýra, která nebyla příliš seznámena se zvyky lidského světa, věděla, že chlapec jeho věku by v takovou dobu být venku neměl.

„Kam šel?“

„V pokoji má nějakou mapu.“

„Písmo je vážně špatné, ale myslím, že je tam napsáno ‚cesta tréninku‘.“

Když to Waltraute uslyšela, skutečně si chytla hlavu o dlaní. V tomto případě není možné, že by mohla čelit jeho rodičům.

„Kam ten chlapec šel!? Z našich předchozích zkušeností pochybuji, že zůstane v Midgardu!!“

Chlapec už se pokusil zamířit do dvou různých světů z celkového poštu devíti, které se oddělovaly ze světového stromu. To bylo dost vzácné na kohokoliv z Midgardu, ale ten chlapec tak činil zcela neozbrojený. Nebylo by překvapující, kdyby měl nějaký šílený nápad zamířit do světa obrů Jötunheimu, aby se napil vody řinoucí se z pramene moudrosti.

Ale informace, kterou Munin a Hugin poskytli, šla daleko za Waltrautřina očekávání.

„No, jestli to, co mapa říká, je přesné...“

„Vypadá to, že chce jít prozkoumat ohnivý svět Múspellheim.“

„To je velitelství nepřátel vedené ďábelským Surtem!!“ zvolala Waltraute. „Proč ten chlapec znovu míří do oblasti s nebezpečím v červené zóně!?“

Až nastane poslední bitva Ragnaröku, říkalo se, že velký počet zlých duchů a obrů bude z toho světa vytaženo za použití obří lodi Naglfaru, která je vytvořena z nehtů mrtvých. Bylo to nejzlejší místo ze všech. A Surt, ten, který vládl na vrcholku všeho toho zla, spálí všech devět světů svým hořícím mečem.

„Hm. Když se člověk pokouší naučit bojové techniky a magii Ásgardu, trvá to desítky let. Možná se snaží o zkratku tím, že využije jiný systém,“ navrhla jedna z vran.

„Ty blázne. Nikdy by ho jen tak nenaučili své techniky či magii! Jen by jej ošálili a zhltli jeho duši!! Sakra. To má bláhová poznámka zahnala chlapce až tak daleko!?“

Protože Ódin a zbytek Ásů neplnili lidská přání tak snadno, nebylo nezvyklé, že čarodějové uctívali Surta nebo Hel, královnu podsvětí, kteří používali jiný systém.

Ale Valkýra jako Waltraute věděla dobře, jaký osud čekal ty, kteří si podobné zkratky vybrali. Některým vzala duše královna podsvětí a některým dokonce duši zničila Valkýra. Tak či tak, neměli žádnou naději.

Honem osedlala svého bílého koně a požádala o povolení použít třetí dráhu.

„Tsch. Přílišná datová doprava. Nemůžu hned aktivovat Bifröst.“

Zle se dívala na strážce Heimdalla, ale plachý dohlížitel jen zavrtěl hlavou.

Podívala se na nebe za koncem třetí dráhy a otevřela oči doširoka.

Podívala se přes lidský svět Midgardu.

„...Tamhle je. Pohybuje se jen pěšky, tak se ještě nedostal z Midgardu. Pořád ho můžu donutit vrátit se. Žádný temný stín se nezmocní jeho duše!!“

„Co máme dělat?“ zeptaly se vrány.

„Vzhledem k datové dopravě bude trvat dvacet nebo třicet minut, než se Bifröst může aktivovat. Vy byste měli být schopní dostat se k němu rychleji. Kontaktujte chlapce a upozorněte jej na nebezpečí. Použijte slova k jeho zastavení do chvíle, kdy dorazím!!“

„Rozkaz.“

Waltraute seděla na svém bílém koni, soustředila se na Muninova a Huginova slova. Mnoho magických procesů se odehrávalo vysokou rychlostí, ale ona nedokázala vystát, jak okolní přístroje s ubohou rychlostí přenosu dat nestačí.

„Tady je. Našli jsme chlapce,“ ohlásila jedna z vran.

„Hele! Počkej, počkej!!“

(Dobře!!)

Chlapec se překvapeně podíval na náhlý zjev Munina a Hugina.

„To jsou Hugin a Munin,“ řekl.

„Ano, to jsou Munin a Hugin.“

„Znovu jste byli donuceni mi předat zprávu?“

„Musel sis tohle pamatovat!?“ Dvě vrány poletovaly kolem chlapce. „Prosím nechoď do ohnivého světa Múspellheimu! Není to tak bezpečné místo, jak si myslíš!!“

„Jestli není nebezpečné, nemůžu tam trénovat.“

„To je sice fakt, ale říkáme, že úroveň obtížnosti je moc vysoká, než abys získal level navíc!! Ne všichni tam jsou velkým démoním králem, ale je to něco jako ostrov plný malých démoních králů. Tam nemůžeš získat body zkušenosti!! Jen ti nakopou zadek!!“

„Jsi vybavený jen Koženým oblečením a Dřevěným klackem! Začátečník má trénovat tak, že se bude jen potulovat kolem města a zamíří zpět do hostince, když už má zdraví moc nízko! Musíš shromáždit peníze, shromáždit vybavení, hledat členy party a plno dalších věcí, než tam zamíříš!“

„???“

Buď použili příliš žargonu, nebo moc neplánovali, co řeknou, ale tak či tak, chlapec zřejmě moc nerozuměl.

Munin a Hugin pokračovali ve skřehotání.

„A nenaučili tě tví rodiče, že zlí duchové a obři Múspellheimu nikdy neotevřou svá srdce člověku? Proč bys šel na tak nebezpečné místo?“

„No...“ chlapec mávl svým dřevěným klackem, „chci sám trénovat na stejném místě, jako lidé Múspellheimu.“

„Cože?“

„Když vynecháme to, že v Múspellheimu nejsou žádní ‚lidé‘, tak co tím myslíš?“

„Náš lidský svět je ochraňován bohy a Waltraute, že? To by bylo stejné, jako kdyby místo mě jela na koni. Abych vážně zesílil, musím udělat těžkou práci sám!“

„...Hm. Tak takhle to je,“ zamumlala Waltraute, zatímco držela otěže svého bílého koně a mračila se.

Byla pravda, že za použití té metody bylo možno dovolit lidské duši kontaktovat obyvatele ohnivého světa Múspellheimu a získat schopnosti a magii, zároveň se při tom dalo i vyhnout poznamenání.

Kdyby udělal stejnou věc, ale změnil lokaci, nebyl by žádný problém.

Valkýra měla pocit, že práce mimo ochranu bohů by jen zpomalila rychlost růstu, ale pocítila úlevu, že nepřemýšlel nad tím, že by si propůjčil sílu vládce ohnivého světa nebo královny podsvětí.

„V tom případě mě měl požádat, ať ho učím!! Ne, ne, počkat. To já jsem ho odstrčila tím, že jsem mu řekla, že je to nemožné.“

Waltrautřina nálada se ponořila do sebeodsouzení.

Příčinou vážně byla ona.

V každém případě, situace by se dala shrnout takhle: ten chlapec Midgardu mířil do Múspellheimu. Ale netoužil po ďábelských schopnostech a magii ďábelských duchů a obrů. Chtěl prostě jen prostředí, kde by mohl trénovat svou vlastní sílu, takové prostředí, které by se nacházelo mimo ochranu bohů.

Jestli je tohle vše, nejde zkratkou nebo nemíří po cestě kacířství.

Konečný výsledek byl naprosto přijatelný, nebylo třeba jej zastavit za použití autority Valkýry.

Nicméně...

„Otázkou je, zda obyvatelé Múspellheimu chlapce přijmou, či ne. Taková šance je nesmírně nízká. Je jedinou možností, jak jej ochránit, zavléci jej zpět?“

Waltraute se poněkud zdráhala toto udělat, protože to byla právě její přehnaná starostlivost, která tuhle situaci vyvolala, ale teď neměla na výběr.

Valkýra začala přemýšlet o tom, že jej bezpečně vyprovodí zpět k jeho domu a pak mu přestaví tréninkové menu, které by člověk měl zvládnout.

Když přemýšlela, hlasy chlapce a dvou vran dosáhly k jejím uším.

„Ale je pravda, že Múspellheim je nebezpečné místo,“ řekla jedna z vran. „Co takhle použít znalost Ásů jako zkratku? Můžeme ti dát tu znalost. Nemusíš být lehkovážný. Lord Ódin nám nařídil shromažďovat informace z celého nebeského světa, tak toho máme dost, co bychom tě mohli naučit.“

„Vlastně, myslíš, že by Waltraute chtěla hrát roli sexy učitelky?“ přidala druhá vrána.

„Hele, počkat!!“ zakřičela Waltraute. „Nevymýšlej si nesmysly, ty blázne!!“

„Um,“ řekl chlapec. „Chci tohle udržet v tajemství před Waltraute. Nechci, aby se o mě bála.“

„Už teď se o tebe hrozně bojím, ty blázne!!“

Waltraute se znovu rozhodla, že zavleče chlapce zpět, ale pak...

„A tihle je mužnou cesta tréninku. Pan Nebby ze sousedství řekl, že muži se vydávají na cestu, aby zesílili!“

„Ne! To se jen volný duch předváděl!!“ stěžovala si Waltraute.

„Jdu na mužnou cestu tréninku! A až zesílím, Waltraute mě moc pochválí!! Tak to udržte v tajnosti!!“

„...................................................................................................................Úúú.“

Když ho Waltraute slyšela mluvit, jako kdyby tajně plánoval narozeninový dárek, zaúpěla. Odletový proces pro třetí dráhu pokračoval.

Pro jeho bezpečí potřebovala zamířit ven a hned si s ním promluvit.

Ale jestli to udělá, chlapcův dojemný plán tím překazí.

Bojem posedlá Waltraute ne že by nenáviděla takový druh úsilí, kde bylo za účelem zesílit.

Trénink je boj proti sobě samému.

Ten, kdo dál dře a ignoruje všechna pokušení a zádrhely, vyhraje konečné požehnání. V tom faktu cítila jen krásu.

A také věděla, jak neslušné je, aby někdo zničil tu nashromážděnou krásu.

A tak...

Zatímco tiše přísahala, že je to jen zcela pro oficiální důvody a ne proto, že byla otřesena jím, jak si představuje tu chválu, kterou od ní obdrží, promluvila.

„Ne-nemůžu ho zastavit,“ zamumlala nakonec Waltraute. „Nemůžu tomu uvěřit! Toho chlapce už teď nedokážu zastavit!!“

Část čtvrtá

Navzdory tomu, co řekla, vyrazila Waltraute z dráhy Bifröstu a sestoupila do lidského světa Midgardu, přičemž vytvořila nepřirozenou polární záři v nočním nebi. Poté, co sesedla z bílého koně, znovu zmizel ve světle.

Ale nebyla poblíž chlapce.

Udržovala si vzdálenost, na kterou ji lidé neviděli, ale Valkýra je vidět mohla, Waltraute otevřela své oči doširoka a intenzivně zírala na chlapce.

„No,“ začali Munin s Hugin, když se setkali s Waltraute. „Proč nezamíříš zpět to Ásgardu? Odtamtud ho můžeš snadno sledovat.“

„Vy blázni. Potřebuji být schopná hned vyrazit, když se něco stane. Bifröst se nemůže použít poblíž ohnivého světa Múspellheimu nebo podzemního Niflheimu kvůli tomu, že tok magické síly je tam tak zvláštní. Odsud si mohu být jistější.“

„Jestli se tak bojíš, mělas přistát hned před tím chlapcem.“

„Nejspíš se příliš stydí, protože je ještě neusmířili po té hád-... bgjááá!?“

Když Munin viděl, že Hugin nemá daleko k tomu být rozdrcen pěstí, začal se třást a změnil téma: „N-no... Lidský chlapec blížící se k Múspellheimu je jedna věc, ale copak se nepřipraví, když k jejich ústředí zamíří Valkýra?“

„Hm. Mohu se jimi proříznout, abych jej vzala zpět, když bude třeba.“

„Je tohle vážně v pořádku?“ zamumlaly dvě vrány pochybovačně.

Ohnivý svět Múspellheimu byl hlavní nepřátelskou silou pro nebeský svět Ásgard.

Ani Valkýra neměla dost síly, aby sama zvládla celý ten svět. Kdyby měla, Múspellheim by už byl dávno zničen.

Tak nebezpečný nepřítel byl, ale Waltraute řekla: „Jestli tohle bude takhle dál pokračovat, nevidím přílišné nebezpečí. Samozřejmě, že se musím připravit na nečekané okolnosti.“

„?“

„Šance, že se chlapec vůbec dostane do Múspellheimu, jsou velice nízké,“ řekla Waltraute prostě. „Je to ostrov na nejvzdálenějším konci oceánu. Tam se nikdo jen tak snadno nedostane. Ani tam nepopluje na narychlo postavené lodi. Vlastně dokončení obří lodě Naglfaru je jedním ze znaků Ragnaröku, protože jim dovoluje překročit ten široký oceán. Pochybuji, že ten chlapec by zvládl dosáhnout něčeho, co by nejspíš nezvládla ani veškerá síla Múspellheimu.“

Kdyby někdo mohl létat vzduchem, pak by to možné bylo, ale všichni věděli, že ten chlapec žádné podobné magické síly nemá.

Někteří ďábelští duchové vypůjčení z Niflheimu, aby pomohli připravit tu loď v Múspellheimu, by ignorovali gravitaci a překročili ten oceán, aby poškodili Midgard.

Ale to se stávalo jen zřídka. Dokonce i Valkýra by byla v nebezpečí, kdyby zaútočila armáda obrů a ďábelských duchů, ale mohla se vypořádat s malým počtem ďábelských duchů ještě předtím, než na chlapce zaútočí.

A tak...

„Ten chlapec dorazí na břeh, ale to je vše, kam se dostane. Dokonce i to je překročení hranic Midgardu, takže to bude stále velká výprava do jiného světa. Chlapec se na břehu vzdá. Jestli mu řeknu, že díky cestě zesílil, až se vrátí, tohle vše se skončí.“

„Hádám, že alespoň chlapcovy nohy budou silnější.“

„A-ano. To nemohu popřít. Přeci jen už se pokusil cestovat do tří jiných světů,“ přiznala krásná Valkýra, která byla chlapcovou hnací silou.

V každém případě se zdálo, že se všechny volné konce svážou.

Ohnivý svět Múspellheimu byl nebezpečným místem, ale chlapec by nečelil žádnému opravdovému nebezpečí, pokud by tam nikdy nedorazil.

Ale stalo se něco, co Waltaute neočekávala.

„Ach, pane Loki. Co tu děláte?“

„Jaká náhoda. Rád tě tu potkávám.“

„!? Náhle cítím, že se blíží bouře!!“ zvolala Waltraute.

„To je celý šprýmař Ásů,“ okomentovala to jedna z vran.

„Mám něco na práci v Múspellheimu. Jdeš si zaplavat v oceánu, chlapče?“

„To je ale náhoda. Taky mířím do Múspellheimu.“

„Ne, počkat. On nemá Naglfar!!“ hádala se Valkýra. „Loki se sám možná dokáže přeměnit, ale nedokáže vytvořit dostatečný vlek, aby toho chlapce nesl, když se přemění v jestřába!!“

Ale Loki pokračoval: „Tak co kdybych tě svezl? Náhodou mám peří Ikara, tak se mě jen chytni.“

„Ikarus!!“ vykřikl chlapec nadšeně.

Waltraute už byla připravená rozbít vše v dosahu.

„Ten ďábelský bůh je vážně šprýmař!!“

„A zrovna představil něco z řecké mytologie. Ale už jsi překročila do jiných prostředí, když jsi zmínila posilovny a použila metrický systém, takže hádám, že to nepřišlo odnikud.“

„Ale jestli má tenhle svět křídla, která může pilotovat i člověk, neztratí tím původní výzva z vyšplhání na strom pomocí vlastních sil veškerý význam? A to nemusí ani zahrnovat spoléhání se na řecké věci. Wayland vytvořil velice podobná křídla, takže-....gjgjgjgjááá!? Ne-neškrť mě tak!“

„Jak se opovažuješ plivat na výsledky přísné soutěže, ve které člověk riskoval svůj život. Zdá se, že vrány je třeba naučit správným způsobům, než se naučí mluvit.“

Ale důležitější je, že chlapec chtěl přijmout Lokiho nabídku a zamířit do ohnivého světa Múspellheimu. Úroveň nebezpečí se velmi, velmi lišila mezi tím, že by se na pláži otočil, a tím, že by skutečně do ohnivého světa vstoupil.

„Tentokrát toho ďábelského boha vážně zabiju. Když se nad tím zamyslím, tím, že ho zabijeme místo obrů a zlých duchů, předejdeme ragnaröku!?“

Waltraute držela Kopí Ničícího blesku pevně v pravé dlani.

„Ne, počkej. Jestli teď zaútočíš na Lokiho, nezasáhne chlapce výbuch?“

„Úúú...!!“

„A zdá se, že Loki to ví. Šklebí se tímhle směrem.“

„Gáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!“

Waltraute bez rozmyslu vypálila Kopí Ničícího blesku do nočního nebe a téměř trefila vlka, který se neustále hnal za měsícem.

Lehkovážné přiblížení se k Múspellheimu by mohlo snadno vyústit k přípravě na válku.

Valkýra zatnula zuby a mumlala si pro sebe.

„(Ale jestli bude třeba, přivedu toho chlapce zpět, i kdyby to začalo válku. Ano. Nemohu poblíž Múspellheimu použít Bifröst, ale vždy mohu Kopím Ničícího blesku rozdělit moře. Musím převzít zodpovědnost za to, že toho chlapce ponechávám samotného.)“

„Ta zamilovaná blbka si myslí něco šíleného, zatímco se to snaží vydávat za svou posedlost bojem!!“

Část pátá

Surt, vládce ohnivého světa Múspellheimu, přesně zachytil lokaci Lokiho a chlapce, jak se blížili (stejně jako lokaci Valkýry, které z očí vyzařovalo děsivé světlo).

Ať už to bylo kvůli tomu, že byl obr nebo zlý vládce, Surt byl velký.

Jednak měřil přes čtyři metry. Také měl v sobě dost energie, aby aktivoval magický meč s takovou destruktivní silou, která by zvládla spálit celý světový strom.

Když Loki přistál na zemi, byl obklopen armádou obrů Múspellu, kteří obývali ohnivý svět, a armádou ďábelských duchů, kteří byli vysláni z podzemního světa Niflheimu. Ale Loki jen ležérně zvedl obě ruce se slabým úsměvem.

Surt řekl: „Proč tu jsi? Jistě víš, co je tohle za místo.“

„Má strana se možná změnila v době, když jsem se stal švagrem Ódina, ale původně mi krví tekla krev obrů.“

„Krev obrů Jötunheimu. Nemáš s Múspellheimem žádné spojení.“

„Je tu hodně různých druhů obrů?“ zeptal se chlapec nevinně.

Loki, stále se usmívajíc, odpověděl: „Sousední Vanové byli původně považováni za typ obrů než za bohy. Ale jsou krásným příkladem toho, jak rasa neovlivňuje to, zda jsi hodný, či zlý.“

„Aha...“

„Normálně měří obři od tří do pěti metrů. Ale když se Vanové stali bohy, byly provedeny nějaké úpravy, aby měli stejnou velikost jako vy lidé. Dokonce i bohyně Freya, která je známá jako nejkrásnější z celé severské mytologie, původně pochází z Vanů. Jinými slovy, má obří krev.“

„Takže vážně jsou různé druhy obrů,“ řekl chlapec s jiskřícíma očima.

Ale Surt neměl v plánu zůstat v tichosti.

Ásové jednostranně rozhodli, že obyvatelé Múspellheimu jsou obři, kteří mířili po cestě zla z jiného důvodu, než kvůli své rase, takže by to nemělo být příliš překvapující.

Navíc Loki smysluplně volil svá slova, aby Surtovi ublížil, zatímco používal chlapcovu nevinnost jako tlumič.

A chlapec si nebyl vůbec vědom toho, co se děje.

„Co je to?“ zeptal se chlapec a ukazoval při tom na armádu zlých duchů, která je obklopovala.

I když byl ten nápad neuvěřitelně směšný, bylo možné, že si myslel, že tu byli k přivítání Lokiho a jeho.

„To jsou zlí duchové, kteří se spojili se silami Múspellheimu,“ odpověděl Loki.

Mohlo by se zdát zvláštní, že by zlí duchové byli nepřáteli bohů, ale bohové používali mrtvé bojovníky Einhery jako své vlastní vojáky. Byli to duší bojovníci na zlé straně, takže byli známí jako zlí duchové. Linie nakreslená Ásy byla velice jednoduchá a poněkud nespravedlivá.

A ti, kteří přikazovali obrům Múspellu a ďábelským duchům, byli Surt, obr, a Hel, královna podsvětí, které žilami proudila obří krev. Ale stejně jako Vanové, kteří byli původně obry, i Surt a Hel měli oba vlastnosti bohů.

Jinými slovy...

Organizace nebeského světa Ásgardu a ohnivého světa Múspellheimu se vlastně docela shodovaly. Hlavním rozdílem byla samotná lokace.

Kdyby Múspellheim ovládal svět, byli by oni známí jako bohové.

„...Aha, takže jsou to ďábelští duchové,“ mumlal chlapec s očima široce rozevřenýma.

Ale nezděsil se, ani se nepokusil utéct od těch „odporných věcí“, jako by to udělali jiní lidé.

Z nějakého důvodu vytáhl ze své tašky na zádech nějakou svačinu, položil ji na provizorní talíř, který si vytvořil z velkého listu, a natáhl jej směrem ke zlým duchům-

Jako kdyby nabízel.

A pak chlapec spojil své ruce dohromady a promluvil: „N-Namu...“

Armáda ďábelských duchů téměř přestala být ďábelská.

„He-hele!! Jste ultimátní armáda naplněná nenávistí pro koneční boj ragnaröku! Proč máte všichni tak nadšený pohled!? A Namu Amida Butsu je z úplně jiného prostředí!!“ křičel zoufale Surt, protože málem utrpěl ztrátu vojenské síly.

„Ha ha ha,“ Lokiho smích byl tak čistý, jako ten (dříve) zlých duchů. „Zdá se, že všechno to povídání, které jsme si během letu odbyli, se vyplatilo. Ale ani já nečekal, že to dojde tak daleko.“

„Loki, ty šprýmaři! Proč tu sakra jsi!? Přišel jsi zaútočit na Múspellheim jako jeden z Ásů!?“

„Jsem jak Ás, tak obr. Abych byl upřímný, nemám zájem v takový druh invaze,“ ušklíbl se Loki. „Jsem ten, kdo téměř zničil Ásy unesením Idunn, kdy ztratili svou metodu pro produkci jablek nesmrtelnosti. A jsem otcem největších nepřátel Ásgardu: velkého vlka Fenrira, velkého hada Jörmungandra a královny podsvětí Hel. ...Nezdá se ti, že mi dlužíš víc, než já dlužím tobě?“

„Mhh...“

Surtův vztek vychladl.

„Tak proč jsi tady?“

„Můj cíl byl splněn ve chvíli, kdy jsem došlápl na tuto zem.“

„Cože?“

„Také... Vím,“ ignoroval Loki Surtovo zmatení a položil ruku na hlavu chlapce vedle sebe. „Když už jsme tady, co kdybys splnil přání tomuto chlapci?“

Část šestá

Waltraute sledovala chlapce z místa jen těsně za obrannou linií Múspellheimu.

Když slyšela ten rozhovor, zamumlala: „Hm. Pochybuju, že by se Loki choval tak hezky bez důvodu. Co má za lubem? ...Neříkejte mi, že se vážně zajímá o jiné muže.“

Dvě vrány Munin a Hugin promluvily, zatímco poletovaly kolem Waltraute.

„Hm? Tohle je...“

„Uáááá!! Lady Waltraute, podívejte... podívejte se tam na chvíli!!“

„Ticho. Nemluvte na mě během této důležité chvíle.“

„Ne, tohle je důležitější!! Nevím proč, ale proti-výhledová zóna v Múspellheimu byla odemčena!“ zavřeštěla jedna z vran. „To je Naglfar!! Tohle je velká loď Naglfar!!“

„...Cože?“ zdráhala se sundat oči z chlapce, ale zamračila se a krátce se podívala směrem, který naznačovali Munin s Huginem.

A byla zanechána zcela beze slov.

Mnoho velkých bílých lodí bylo seřazeno podél přístavu na břehu Múspellheimu. Neplavaly na vodě. Místo toho byly seřazeny na rovné zemi a podpírány mnoha dřevěnými sloupy.

Musely být ve výstavbě.

Byly to velké lodě známé jako Naglfar. Během poslední bitvy ragnaröku převezou nesčetně ďábelských duchů a obrů, kteří zaútočí na lidský svět Midgard a nebeský svět Ásgard.

V podstatě to nebyly jen obyčejné lodě, ale spíš něco jako přenosná verze Bifröstu.

Kolem ohnivého světa Múspellheimu a podsvětí Niflheimu tekl zvláštní magický silový proud, který nedovoloval použít Bifröst. To byla jedna z obranných linií vystavěná obry, aby zabránila překvapivému útoku ze strany Ásů, ale také zabraňovala obrům použít podobné techniky cestování.

A proto potřebovali Naglfar.

Jakmile Naglfar dosáhne dostatečné vzdálenosti od Múspellheimu, aby se dostal z dosahu té obranné oblasti, kterou si sami vytyčili, obři a ďábelští duchové na lodích se rozptýlí do všech devíti světů. A tak se „boj, který skončí svět“ rozprostře přes všech devět světů jen během chvilky.

Dokončení Naglfaru bylo jedním ze spouštěčů ragnaröku.

Jinými slovy, celkový časový limit pro ragnarök by se dal vypočítat podle stavební rychlosti Naglfaru.

„...Je tohle to, co hlava vědění Mími předpovídal?“ zeptala se Waltraute.

„My-myslím, že to nebezpečí mělo přijít asi tak za tři sta let...“

„Ten blázen!! Už jsou z 90% hotoví! Od pohledu by se dalo očekávat, že to dokončí za týden!!“

Ale pak Waltraute zaslechla ve svém uchu hlas.

Patřil druhé sestře Valkýr, Gerhilde.

„Obdrželi jsme zprávu přes Munina a Hugina ohledně toho, co vidíš. Waltraute, vrať se prosím do Ásgardu.“

„Co budete dělat!?“

„Protože načasování ragnaröku se urychlilo, musíme se taktéž připravit na válku. A začít musíme okamžitě. Rozdíl leží v tom, čí přípravy se dokončí jako první.“

„A-ale...!!“

Čtvrtá sestra Valkýr se podívala k ohnivému světu Múspellheimu.

Chlapec tam stále byl.

Jestli teď začne ragnarök a bohové a obři se utkají, chlapec bude určitě chycen uprostřed toho všeho. Duše zrozená v lidském světě Midgardu nebyla natolik odolná, aby vydržela útoky bohů.

I jeho duše by byla zničena.

Waltraute by ho nedokázala ani zachránit jako člena Einherjů.

A druhá sestra Gerhilde už o nebezpečí díky Muninovi a Huginovi věděla.

Navzdory tomu řekla: „Vždy jsme věděli, že přes 99% obyvatelů Midgardu zemře, až ragnarök započne. Čas, kdy jsi mohla zůstat být vdaná za toho chlapce, skončila. Musíš změnit své myšlení a připravit se na ragnarök.“

„...!!“

Z Waltrautřiny pěsti se ozval skřípající zvuk, jak bylo něco drceno. Málem zničila část své zbroje polární záře, která jí zakrývala dlaň.

„Informace, které jsme od tebe obdržely, byly velice užitečné,“ pokračovala Gerhilde, „můžeme je použít, abychom jako první překvapivě a preventivně na Múspellheim zaútočily. Uvidíme se ve strategické vládní místnosti ve Valhalle.“

Přenos skončil.

Dvě vrány se krčily strachy před úmyslem zabíjet, který od Waltraute přicházel, ale to, že by zůstaly potichu, by ničemu nepomohlo.

Jedna z vran váhavě řekla: „Ale jestli ragnarök začal, vážně toho pro lidského chlapce moc udělat nemůžeš.“

„Vlastně, není dobře, že jsme viděli Naglfar? Dříve či později by byl stejně dokončen, i kdyby se tohle nedělo. Kdybychom si toho nevšimli, Midgard a Ásgard by byly nepřipravené.“

„...Jestli to není dobře?“ řekla Waltraute hlubokým hlasem, jako by se jednalo o prokletí. Nakonec začala křičet s jasnou nenávistí v hlase: „Čert tě vem, Loki.... Čert tě vem, Loki!! Vzal jsi toho chlapce do Múspellheimu, protože jsi věděl, že se tohle stane, že!? Nalákal jsi Munina a Hugina, zvědy nebeského světa, aby viděli, jak daleko Naglfar postoupil!!“

Díky zkomolenému magickému proudu se nedalo použít Bifröstu k dosažení Múspellheimu. Zkomolení také působilo na další magie Ásgardu a většina ze zkomolených oblastí ani nebyla vidět s jejich magicky vylepšeným zrakem.

Surt skrýval stavbu Naglfaru v jedné z těch oblastí, aby nikdo nemohl sledovat rychlost dokončení. To proto Ásgard činil svá rozhodnutí podle předpovědí hlavy moudrosti Míma.

Tak proč se Waltraute a vrány „náhodně“ dozvěděly, jak daleko už Naglfar je?

Odpověď byla jednoduchá: nejednalo se o náhodu.

„Loki za použití síly otevřel proti-výhledovou zónu z Múspellheimu! Jeho cílem bylo, abychom viděli, jak se Naglfar nebezpečně přiblížil k dokončení!! A aby tak mohl udělat, zatáhl do toho duši z lidského světa!!“

„Ale...“ vrány se podívaly na chlapce, který se v ohnivém světě Múspellheimu ptal na různé věci. „Nebyla to správná věc, kterou by měl člen Ásů udělat? I když nás do toho zatáhl, Loki pracoval, aby odhalil plány Múspellheimu.“

„Ani náhodou,“ popřela to okamžitě Waltraute. „Z čeho je Naglfar vyroben?“

„No...“

„Z čeho je vyroben!?“

„Z-z nehtů na rukou a na nohou mrtvých lidí!!“

„Ano. Čím víc lidé zemře, tím dříve se Naglfar přiblíží svému dokončení. Čas míru prodlužuje jeho dokončení. Takže říkáte, že Loki předpovídal, jak daleko už byla výstavba Naglfaru? Samozřejmě, že ano. To on způsobil vulkanické erupce a války v Midgardu, aby dokončení urychlil!!“

Jen předváděl zničení, které si připravil.

Posměšný plán hodící se k tomu šprýmaři.

Ale ve výsledku to povede k zániku všech devíti světů. A to by samozřejmě zahrnovalo i toho nevinného chlapce.

„A-ale proč!? Proč to Loki dělá!?“

„...To nemohu ani hádat,“ odpověděla Waltraute tiše.

Cíl její nenávisti stál vedle chlapce, kterého si přála ochránit. A v její cestě k oběma stála armáda Múspellheimu.

Část sedmá

„Zdá se, že to začalo,“ zamumlal Loki sám k sobě a Surt, který štěkavě rozdával rozkazy svým podřízeným obrům a zlým duchům v rohu ohnivého světa Múspellheimu, jej tak neslyšel.

Chlapec vedle Lokiho zřejmě nerozuměl situaci a díval se kolem sebe na předměty a scenérii, které by v lidském světě Midgardu nikdy neviděl.

„Co začalo?“

„Poslední bitva ragnaröku.“

Chlapcův výraz se napjal, když to slyšel. Zřejmě i člověk jeho věku věděl o ragnaröku od svých rodičů nebo od šamana.

Znamenalo to konec devíti světů, které podpíral světový strom Yggdrasil.

Byla to konečná bitva, která vše spálí.

„Dě-děláte si srandu.“

„Proč bych si dělal srandu?“

„Ale... Musíte si dělat srandu!! Starý šaman se vždycky smál a říkal, že ragnarök bude až za dlouho, dlouho!!“

„Bohové mají přesnější informace než lidé. A podívej. Vidíš, že už je stavba Naglfaru jen kousek od konce, že? Určitě jsi slyšel příběhy. Je velice blízko dokončení. Tímhle tempem to bude trvat ani ne týden.“

„...“

Chlapec vypadal, jako že se rozbrečí.

Jediným důvodem, proč dokázal vzdorovat svým pocitům a nezačal naříkat, byl ten, že se sem vydal na cestu, kdy se měl stát silnějším.

„Vážně?“ zeptal se chlapec chraplavým hlasem. „Konečná bitva ragnaröku vážně začíná?“

Loki použil na chlapce nějakou magii. Tahle úroveň magie se dala použít dokonce i v Múspellheimu.

Chlapec teď mohl slyšet komunikace a přenosy, které se vysílaly nebeským světem Ásgardem.

„Jestli teď provedeme překvapivý preventivní útok, můžeme značně oslabit múspellheimské síly!! Teď je naše jediná chvíle na útok!“

„Ne, nemůžeme. Máme příliš málo času na přípravu. Ještě nemáme dost mrtvých válečníků Einherjů! Místo útoku se musíme soustředit na posilnění naší obrany!!“

„Dokonce i kdyby překvapivý preventivní útok vyšel, Surtův protiútok by sežehl 40% Midgardu.“

„Na tom nezáleží. Jakmile ragnarök začne, předpovědi tvrdí, že jich stejně zemře 99%. Ochrana Ásgardu má přednost!! Jakmile bude Naglfar dokončen, okamžitě zamíří sem!“

Tato slova byla příliš krutá pro bezmocného lidského chlapce.

„Jak se dalo očekávat,“ řekl Loki s lhostejným výrazem, „Ásgard pracuje s předpokladem, že boj nastane, a tak jejich plány již eliminovaly možnost jeho zastavení. Dokonce i když se teď nic nestane, stále budou čekat, až ragnarök nadejde.“

„Proč jste sem přišel, pane Loki?“

„Abych způsobil nějaké nepokoje v tom předpokladu, že dříve či později nastane.“

Při své odpovědi rozmontoval Loki křídla Ikara tak, že roztopil vosk držící peří pohromadě, a něco z nich vytáhl.

Byl to meč v pochvě zbarvené do hříšné černé a červené.

„Tenhle meč je Dáinsleif. Je to jeden z nejvýše řazených magických mečů, kterým může vládnout člověk.“

Jakmile se meč vyndá z pochvy, nevrátí se do ní až do chvíle, kdy bude nenáviděný nepřítel zabit. Přesněji, bude zabit buď cíl, nebo vlastník meče ztratí svůj život. Tento „meč konců“ nevyhnutelně přinese jednu z těch možností.

Obyčejnému člověku by překypující kletba snadno zničila srdce, kdyby čepel vytáhl je na škvíru.

Byl to meč vzájemné destrukce.

Krutá zbraň, která byla nejvíce užitečná, když mezi hodnotou života zabijáka a hodnotou zabité duše byla ohromná mezera.

„Budete s tímhle bojovat s tím Surtem?“

„To je jedna z mnoha možností. Úspěch by byl ovšem těžký,“ přiznal ochotně Loki. „Konec konců, Surt vládne magickým mečem, který dokáže zapálit světový strom Yggdrasil a sežehnout tak všech devět světů. Má mnohem silnější meč a jeho síla je mnohem větší než průměrná. Pochybuji, že bych mohl vyhrát v přímém boji.“

Tak v co doufal, že udělá?

Loki se slabě usmál, když uviděl zmatený pohled v očích chlapce.

„Slyšel jsi o bohu se jménem Höd?“

„?“

„Ha ha. Hádám, že v Midgardu není moc slavný. Jeho tělo bylo slabé a byl slepý. Na rozdíl od boha úrody nebo boha války měl roli, která na lidskou historii neměla nějak velký dopad.“

„Co se stalo tomuhle bohovi se jménem Höd?“

„Byl známý díky jistému kopí. Přesněji oštěpu, který byl vytvořen z příliš mladého jmelí. Existovalo pravidlo, které říkalo, že nic nemůže zranit boha světla Baldra, ale toto jmelí bylo vyloučeno, protože bylo příliš mladé. A Höd udělal vynikající práci, když zabil Baldra za použití oštěpu z jmelí, ve kterém nikdo neviděl žádné nebezpečí.“

Loki jaksi nezmínil, že to byl ve skutečnosti on sám, kdo dal Hödovi to jmelí a že Höd jen poslouchal Lokiho instrukce proto, že to bral jako vtip, nevěděl, že by to jeho staršího bratra Baldra zabilo.

„Vždy existuje slepé místo. Jestli jej dokážeš využít, můžeš dokonce zabít boha světla, který údajně nemůže být zabit. A bohové a obři jsou v podstatě stejní. Je dost velká šance, že Surt má také takové slepé místo.“

Slepé místo.

Způsob boje, který by nezahrnoval použití meče proti meči.

Odlišná metoda, která se oddělovala od obvyklé funkce a obvyklého použití.

„Myslím, že Dánsleif, meč vzájemné destrukce, by měl být použit, ale neplánuji jej vytáhnout já sám,“ řekl Loki. „Chci, aby jej Surt vytáhl. Meč vzájemné destrukce uvalí kletbu na zabitého a zabijáka. Nemůžu vyhrát v přímém boji, ale jakmile bude kletba Dánsleifu uvalena, Surt jakožto uživatel rozhodně obdrží jistou úroveň poškození.“

Během poslední bitvy ragnaröku mnoho monster jako velký had Jörmungandr, velký vlk Fenrir a královna podsvětí Hel se spojí, aby čelili Ásgardu. Ale nejdůležitější je Surtova role.

Jeho meč spálí světový strom a všech devět světů.

A tedy, jestli bude poražen hned na začátku bitvy, konečný výsledek se výrazně změní.

„Ale vážně se Surt dotkne tak nebezpečného meče?“

„Za normálních podmínek ne. Ale od toho je tu slepé místo.“

Loki vytáhl jiný předmět z vosku pro Ikarova křídla.

Byla ta obří pochva měřící přes tři metry a odpovídající jílec meče.

Ale samotná čepel chyběla.

Místo toho byla v pochvě díra, která měla dokonalou velikost, aby se dovnitř vešel Dáinsleif, a jílec měl dokonalou velikost na to, aby se dovnitř vešel jílec Dáinsleifu.

„Mohu přestrojit Dáinsleif, aby vypadal přesně jako Surtův magický ohnivý meč. A tak Surt ‚omylem‘ vytáhle Dáinsleif. Ať už to uděláš jakkoliv, budeš proklet, pokud vytáhneš magický meč. To změní ragnarök.“

Na rozdíl od Ása, jakým byl Loki, lidský chlapec nebo obr Surt by rozhodně byli prokleti, kdyby vytáhli magický meč Dáinsleif. Dokonce ani bohové a obři, o kterých se říká, že mají stejné kořeny, měli úplně jiné zaměření svých sil (to, čemu Ásové říkají dobro a zlo).

Zatímco Surt by mohl ustát kletbu, která unikala z pochvy, dokonce ani on by jí nedokázal zcela vzdorovat, kdyby vytáhl meč.

„Ale...“ váhal chlapec, „nebude mít Surt potíže, když to udělá?“

„Naneštěstí Norny již předpověděly, že Surt ztratí svůj život, i když ragnarök půjde jako po másle. Ať už se tohle stane, či ne, jeho osud zůstává stejným,“ řekl Loki hladce. „Ale změna chvíle, kdy Surt zemře, velice ovlivní životy těch, kteří žijí v devíti světech. Přes 99% Midgardu zemře, takže tvá matka a otec jsou vystaveni riziku. A přes 80% Ásgardu taktéž zemře, takže šance nejsou příhodné ani pro Waltraute. Jestli mohu výrazně změnit tato čísla, co myslíš, že bych měl dělat?“

„....“

Chlapec se podíval dolů na zem, ztichl a kousl se do rtu.

Nakonec promluvil: „Jak často vaše nápady vyjdou?“

„Musel ses zeptat, že?“ usmál se Loki. „Mé procento úspěšnosti je 30...ne, spíše 20. Je dost velká šance, že pozná pravdu tak, že rozpozná slabou kletbu unikající ze škvíry v pozměněné pochvě. A i když si toho nevšimne, magický ohnivý meč symbolizuje Surta. Nemohu říct jistě, zda si zmýlí něco jiného se zbraní, která je ekvivalentní s jeho existencí.“

Při nejlepším je šance 30%.

Jestli to vyjde, Surt a síly Múspellheimu, kterým velí, budou uvrženi do chaosu. Surt byl jejich největší silou, a tak by Ásgard mohl zaútočit a zničit Múspellheim na kousíčky, když bude pryč.

Podstoupí chlapec tu oběť, aby ochránil lidský svět Midgard a nebeský svět Ásgard?

Nebo odmítne se obětovat a prostě počká na zničení devíti světů?

Přemýšlel.

A pak se rozhodl.

„...Pane Loki.”

„Ano?”

„Dejte mi ten meč. Mám nápad.”

Část osmá

„Munine, Hugine,“ zavolala Waltraute na dvě vrány poletující poblíž, v ruce měla Kopí Ničícího blesku.

Pokračovala: „To by stačilo. Vy se vraťte do Ásgardu.“

„Co budeš dělat!?“

„O to se nemusíte obávat. Jestli zůstanete, akorát se do toho zamotáte.“

Munin a Hugin ji už nemohli déle zpovídat.

To proto, že několik Kopí Ničícího blesku letělo v jednu chvíli z mnoha směrů na Waltraute.

Celkem jich bylo sedmnáct.

Liják mocného světla bodal dolů z nebe na zem.

Vzduch v okolí se otřásl. Zářivý záblesk světla naplnil jeden kout noci a ozářil jej, jako by bylo poledne.

Jediné Kopí Ničícího blesku vytvářelo dost ničivé síly, aby zničilo průměrného ďábelského ducha, kdyby se o něj i jen otřelo.

Násilný tanec světla zaplnil stanovenou oblast.

Nicméně...

„Žádná z vás se nemůže rovnat mé pohyblivosti, vy blázni,“ zamumlala Waltraute klidně.

Obří krátery, měřící v průměru kilometry, se vytvořily všude kolem, ale výbuchy byly nerovnoměrné. Pohybovala se vysokou rychlostí, aby se přesně vyhnula do malých mezer mezi výbuchy.

Nepřirozená polární záře pokryla noční nebe.

Valkýry, které vypálily mnoho Kopí Ničícího blesku z Ásgardu, sestoupily 87% rychlostí světla. Osm sester na koních se rozdělilo do tří skupin, aby zablokovaly Waltrautřin únik. I když jejich útoky minuly, jejich výrazy se nezměnily. Útoky měly jen zadržet Waltraute na místě, než přistanou. Ani nečekaly, že by ji porazily při prvním útoku.

Obklíčily Waltraute v dvaceti kilometrovém kruhu kolem ní.

Ale pro ně to bylo stejné, jako kdyby stály hned jedna vedle druhé.

Po přistání na povrch sesedly ze svých bílých koní a držely Kopí Ničícího blesku připravená. Koně tiše zmizeli ve světle, na bojišti zanechali jen Valkýry.

Valkýry se mohly mezi světy pohybovat 87% rychlostí světla, ale nerady se objevily hned před svým nepřítelem, aby provedly okamžitý překvapivý útok.

Metoda Bifröstu rozbila jejich existence, aby je přenesla, a pak je znovu vrátila do normálu. A mohlo se tedy stát, že smysly hned po přistání nemusely vnímat situaci. Jestli cíl již držel stráž, mohl by na ně zaútočit.

A...

Čtvrtá sestra Waltraute měla z devíti Valkýr největší pohyblivost. Měla vysokou šanci, že by v takovém úroku uspěla.

Přenos od třetí sestry Ortlinde dosáhl k jejím uším.

„...Lokalizována. ...Lokalizována. ...Čtvrtá sestra Waltraute byla lokalizována. ...Musí být oddělena od Wagnarova Valkýrského systému kvůli otevření cesty do Múspellheimu.“

„Takže mě hodláte eliminovat bez varování nebo vyjednávání?“ zeptala se Waltraute.

„Nic, co řekneme, tě nedostane z cesty,“ promluvila tentokrát devátá sestra Rossweisse. „Konec konců, tvůj milovaný na tebe čeká v Múspellheimu. Jestli vykonáme překvapivý preventivní útok, je téměř zaručeno, že v něm bude chycen.“

„...“

Waltraute ztichla a druhá sestra Gerhilde dál na ni tlačila.

„Tvé činy by mohly být viděny jako vlastizrada vůči nebi a mohly by pomoci Múspellheimu a přinést nebezpečí Ásgardu. Požádat tě o ustoupení z cesty a poslechnutí instrukcí bylo jen představení. Mohly jsme získat dovolení tě eliminovat teprve poté, co jsi nedbala našeho varování, takže je nám jedno, jestli jsi vůbec poslouchala. Když se na sedadlo chybějící čtvrté sestry položí rezervace, systém může dál fungovat.“

„Možná jsi nejlepší, když dojde na pohyblivost,“ zašeptala nejstarší sestra Brünnhilde, aby ukončila rozhovor. „Ale každá z nás má svou vlastní specializaci. Jistě si nemyslíš, že nás můžeš překonat v něčem jiném než v pohyblivosti.“

Na příklad...

Devátá sestra Rossweisse měla obrannou moc.

Příliš velká zbroj zakrývající její tenké tělo to řekla za ni. Obětovala rychlost pro to pevné brnění, ale mohla ustát několik úderů Kopí Ničícího blesku vyslaných ostatními Valkýrami.

Druhá sestra Gerhilde měla svůj velký počet několika současně provedených útoků.

V obou rukách držela typ dřívek, která se používají k ovládání provázků loutek. Dokázala je využít k seslání 10 Kopí Ničícího blesku najednou.

A pak tu byla nejstarší sestra Brünnhilde.

Její zbroj polární záře se nepřirozeně třpytila. Ale temnotou, ne světlem. Z toho třpytu lhostejně vylétal velký krvavý muž. To, jak jeho paže a nohy ochable visely dolů, ukazovalo na nepřítomnost lidské vůle. Jediné kopí bodající skrz jeho záda a vyčnívající vepředu jen zesilovalo dojem. Několik černých provázků se obtáčelo kolem kopí a svíjelo se dovnitř muže.

Byl to legendární válečník Siegfried.

Brünnhildinou specialitou byla její schopnost ovládat lidské duše. Dokázala rozkazovat armádě Einherjů a ovládat ji lépe než kdokoliv jiný.

„Je to osm ku jedné. Protože jsme všechny Valkýry, čísla toto rozhodnou. Promiň, ale musíme tě porazit,“ prohlásila Brünnhilde a krvavý Siegfried ji následoval.

Siegfried byl duší zrozenou v lidském světě, ale také to byl hrdina, který se vykoupal v dračí krvi a pak měl jen jediné zranitelné místo na svých zádech. Dokázala současně ovládat stovky tisíc duší na této úrovni. Co se týkalo čisté síly, Waltraute neměla šanci na výhru.

Část devátá

Co kdyby?

Co kdyby vytáhl chlapec magický meč Dáinsleif z jeho pochvy? Dokonce i kdyby vyzval Surta na souboj s tím magickým mečem, chlapec by nemohl vyhrát.

Konec konců, byl by to boj mezi jedním z nejsilnějších mečů, které může ovládat člověk, a jedním z nejsilnějších mečů, které by člověk nikdy ovládat nedokázal.

Bylo jasné, který by vyhrál.

Co kdyby?

Co kdyby se chlapec pokusil přiblížit se k Surtovi s tím nebezpečným mečem v ruce? Surt by mohl být tak ohromen, že by od ignorantského chlapce Dáinsleif zoufale přijal. Kdyby byl meč v pochvě volně, mohl by vyklouznout.

Ať už by to bylo jakkoliv, ten, kdo vytáhne meč z jeho pochvy, je proklet. Bylo možné, že by byl Surt proklet Dáinsleifem.

Ale Surt byl vládce ohnivého světa Múspellheimu. Rozuměl, jak velký význam spočíval v jeho životě a volbách, které činil.

Kdyby se k němu přiblížil chlapec s tak nebezpečným předmětem, že by ho mohl zabrzdit, nejspíš by chlapce bez otázek přesekl.

A po správném rozhodnutí by toho sám litoval, aniž by to dal někomu vědět.

Co kdyby?

Co kdyby vytáhl chlapec Dáinsleif sám a pak řekl Surtovi, že ho Loki napálil? Dáinsleif nemohl být navrácen do své pochvy, dokud nezemřel buď cíl, nebo ten, kdo meč držel. Váhal by Surt, jestli má chlapce setnout, nebo se nechat setnout?

Ale Surt byl velký vládce, který pečlivě trénoval sebe a ostatní kvůli nadcházejícímu boji. Chystal doslova rebelii proti bohům a toužil po vítězství, i když věděl, že nemůže změnit předpovědi o ragnaröku, dál zesiloval své tělo a mysl za limita, den po dni.

Nezajímal by ho důvod, sťal by každého člověka, který by před ním stál ozbrojený magickým mečem.

Surt pečlivě trénoval své myšlenkové pochody pro válku, takže takhle by přemýšlel.

Dokonce i kdyby později litoval, že sťal bezbranného člověka, v tu chvíli by se zachoval nemilosrdně. Takový Surt prostě byl.

Ať už udělá cokoliv a vybere si jakoukoliv cestu, výsledek se nezmění.

Takhle by to viděla většina a nejspíš to byla pravda.

Ale Loki zabil boha světla Baldra, který prý nemohl být vůbec zabit. Ze zkušenosti věděl, že ti, co jsou naprosto chráněni, mají vždy nejzranitelnější skuliny.

Dokonce i pro Lokiho tohle byla mizerná sázka.

Nahradit magický ohnivý meč, který sežehne devět světů, Dáinsleifem, mečem vzájemné destrukce, znělo docela jednoduše, ale bude těžké přinutit Surtra si splést něco jiného s mečem, který jej symbolizoval.

A pak chlapec s Midgardu něco navrhl.

Poté, co ho přivedl do Múspellheimu, kdy nalákal Waltraute, Munina a Hugina, aby viděla Naglfar, měla chlapcova role skončit.

Chlapec nashromáždil odhodlání a promluvil.

Stál před ďábelským bohem Lokim.

Stál před magickým mečem Dáinsleifem.

Cesta, kterou si ten drobný chlapec vybral, byla...

Část desátá

Osm sester Valkýr se přibližovalo ke čtvrté sestře Waltraute.

Měli svá Kopí Ničícího blesku, armádu Einherjů na povel a hrdinu Siegfrieda ovládaného lásku a nenávistí nejstarší sestryBrünnhilde. To všechno použily jako výhodu nad zrádcem, kterého považovaly za skutečnou hrozbu.

Ale Waltraute se usmívala.

„Takhle se dostat do boje, který je jako šitý na takovou situaci, je příliš nudné. Vsaďme se o nějakou cenu.“

„Soutěž?“ zamumlala Brünnhilde a tón jejího hlasu se zcela změnil. „Ty se opovažuješ vstoupit do soutěže s Valkýrami, které dohlížejí na takové věci pro bohy, kteří vládnou nad válkami!? Rozhodně víš, jak je to lehkovážné, Waltraute!!“

„Dost jsem si toho zažila díky tomu chlapci z Midgardu. Bolestivě si uvědomuji následky soutěže, Brünnhilde,“ řekla Waltraute tiše. „Nechť soutěž započne. Všech vás osm na mě může jít najednou tak, jak jen chcete. Ale jakmile budete jednou prohlášeny za neschopné boje, musíte se zdržet jakýchkoliv dalších útoků, které by mohly zahrnovat toho chlapce.“

„Plánovaly jsme tě rozdrtit i bez takových slibů... ale tak se tedy dohodneme, Waltraute! Nicméně ti tuhle malou naději dávám jen proto, abych ji mohla rozdrtit na kousíčky!! Nikdy jsi tu neměla šanci na vítězství!!“

„To vy nemáte šanci na výhru.“

„Co?“

„Nejspíš jste to udělaly, abyste rychle začaly vaše bombardování seshora k zdůraznění přizpůsobivosti a individuální síly, ale byla chyba vytvořit sílu jen z Valkýr. Výsledek by se lišil, kdybyste přidaly čistého boha.“

„O čem to mluvíš?“

„Říkám, že vítězství je moje, vy blázni.“

Část jedenáctá

Chlapec procházel ohnivým světem Múspellheimu.

Hledal Surta.

Lokiho slova mu zněla v hlavě. Jestli bude Surt poražen, výsledek ragnaröku by se mohl změnit. Mohl by také ochránit svou milovanou Waltraute a ostatní, jež jsou odsouzeni k smrti.

Múspellští obři a zlí duchové se museli pilně připravovat na bílku, protože běhali všude kolem. Neměli čas věnovat pozornost chlapcovým pohybům. Stejně jako kopí, které Loki kdysi připravil, bych chlapec jednoduše příliš mladý a slabý, než aby mu věnovali pozornost.

Ale byl člověkem.

Měl, co bylo třeba, aby vládl magickým mečem Dáinsleifem.

Mohl vytáhnout magický meč jako čirou sílu, nebo jej mohl použít ve lsti. Chlapec si mohl vybrat jednu z těch možností.

(Tady je. To je Surt.)

Promluvil chlapec bezhlučně k sobě a přitom vykoukl zpoza velké lodi.

Surt byl zády k chlapci a vydával rozkazy k pláži, kde byly seřazeny lodě Naglfaru. Snažili se co nejrychleji dokončit Naglfar pro poslední bitvu ragnarök.

„Promiň, ale nemám čas s tebou mluvit,“ řekl Surt, aniž by se otočil. Využil mezery mezi řvaním rozkazů a promluvil k chlapci. „Tvůj nápad trénovat v oblasti nechráněné bohy je dobrý, ale prostě jsi neměl čas. ...Popravdě, nečekal jsem, že se tak rychle shromáždí tolik nehtů mrtvých.“

„...“

Surt se na chlapce ani nepodíval.

Musel si být jistý, že by dokázal něco podniknout, kdyby se něco dělo. Pravda, Surt by neměl ani škrábnutí, kdyby po něm chlapec máchl obyčejnou dýkou.

Ale co kdyby chlapec použil Dáinsleif?

Co kdyby použil jiný způsob předního útoku?

Vážně tu nebyla šance na úspěch?

Bylo vážně správné si myslet, že tu šance?“

„Surte,“ zavolal chlapec jeho jméno.

Vládce se stále neotočil.

Chlapec přesto pokračoval.

„Jde o tohle...“

Část dvanáctá

Osm Valkýr zaútočilo najednou, aby oddělilo Waltraute od systému.

Kopí Ničícího blesku umožňovaly Valkýrám útočit desítky kilometrů daleko, ale čím blíž byly, tím rychleji a přesněji útočily. Když takhle pracovala formace osmi ve třech různých směrech, dokonce ani Waltrautřina velká pohyblivost se nemohla vyhnout všem útokům.

A Waltraute by zemřela, kdyby ji udeřil i jen jediný blesk. Zbroj polární záře nestačila k ochraně před Kopím Ničícího blesku. Ostatní Valkýry tohle považovaly spíše za jednoduchou proceduru oddělení než za soutěž.

Ale...

Tohle by se stalo, kdyby tohle byl čistý boj mezi bohy v akčním románu.

„Naneštěstí pro vás, tohle je romantická komedie. I když si to nechci moc přiznat.“

„O čem to mluvíš!?“

Waltraute se tiše usmála a nevěnovala žádnou pozornost ostatním osmi, které na ni útočily, jejich nohy v podstatě způsobovaly výbuchy na zemi. Špičky jejich Kopí Ničícího blesku letěly k ní.

„Říkám, že tahle soutěž nebude rozhodnuta jen tak vážnými prostředky!!“ zakřičela Waltraute a vypustila Kopí Ničícího blesku, které držela v ruce, a natáhla ruku do kapsy své zbroje.

Uvnitř byl nástroj, který zabavila chlapci v minulé kapitole.

Byl to nůž s více nástroji vytvořený trpaslíky.

Byl to zlatý nástroj, který dokázal automaticky sundat Valkýře zbroj.

„!?“

(Snažíš se nám sundat zbraně a zbroj, abys nám zabránila v boji?)

Brünnhilde uhádla Waltrautřiny záměry.

„Blázne!! Vážně si myslíš, že nástroj vyrobený k sundání naší zbroje, zatímco bez pohybu ležíme na posteli, něco zvládne, když se pohybujeme plnou rychlostí!?“

„To není ta funkce, kterou používám, ty blázne,“ zašklebila se Waltraute a rozvinula jednu čepel z nože s více nástroji.

Přesněji řečeno rozvinula novou funkci, kterou trpaslíci přidali se zlatem navíc.

Jakmile to udělala, začala se ven kroutit chapadla a zcela ignorovala zákony zachování hmoty.

„...................................................................................................................................................................................................................Co?“

Brünnhilde užasla a Waltraute řekla: „Vypadá to, že do toho dali trpaslíci až moc úsilí. Valkýra chycená těmihle věcmi zřejmě omdlí a bude mít pěnu u pusy.“

„Nn...nn..nvvvvvvaaaaaaaaaaaaaaaaaaaáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!?!?!?“

Prosím počkejte chvíli... sliny.

„Hm.“

Waltraute zmáčkla tlačítko na rukojeti nástroje v poslední chvíli, aby zastavila funkci potěšení hospodyňky. Ovdovělá nejstarší sestra a další nezadané ženy zůstaly chycené těmi slizkými objekty, které se jim točily všude kolem těla.

„Měly byste být vděčné, že je tohle romantická komedie. Kdyby to byla erotická novela, věci by zašly dál než jen za jednoduché svázání vašich nohou a paží.“

„Ha.... ha ha,“ zasmála se Brünnhilde slabě poté, co unikla jen o vlásek.

Einherjové, které ovládala, nemohli nic dělat, když byl jejich velitel pryč.

„Vypadá to, že už nemůžeme nic dělat. Přiznáváme porážku. Ale i ty máš dilema, Waltraute.“

„Ano, tohle by se proti mě mohlo kdykoliv otočit.“

„To jsem nemyslela,“ řekla Brünnhilde a vrtěla svým těla. „Komunikovala jsem s Lokim. Měli jsme v plánu rozdrtit Múspellheim najednou při současných útocích ze dvou front, ale samotný jeho útok by měl být dost efektivní. ...A vypadá to, že ten útok používá chlapce jako klíč.“

„...Co?“ podívala se Waltraute zmateně. Brünnhilde pokračovala se slovním dorážejícím zásahem.

„Vypadá to, že Loki doufá, že Surt si vezme magický meč Dáinsleif, takže bude proklet. Hraje důležitou roli ve vypálení devíti světů, takže jeho porážka by mohla značně změnit výsledek ragnaröku. Ale co si myslíš, že Surt udělá, až bude Dáinsleifem proklet? Přinejmenším bude považovat toho chlapce z Midgardu za stejně tak vinného jako Lokiho.“

„...“

„Loki má schopnost změnit tvar, takže možná bude moci uniknout z Múspellheimu ve tvaru jestřába nebo tak. Ale bude schopný s sebou vzít toho lidského chlapce? Ukáže ten ďábelský bůh takovou slušnost, že se vůbec bude starat o toho chlapce? Co myslíš, Waltraute?“

Část třináctá

„Surte, co víte o magickém meči Dáinsleifu?“

Surt se konečně se zmateným výrazem otočil k chlapci. Pak se chmurně zamračil. Velký vládce jako on to okamžitě prokoukl. Slabý pozůstatek kletby se držel na chlapcově pravé ruce.

(Ten ohavný meč? Ale nevytáhl ho z pochvy. Tohle jen pochvou prosáklo. Kdyby ho vytáhl, tak by už osud tohoto chlapce byl zpečetěn.)

Surt zlehka luskl prsty.

Od chlapcovy dlaně vyletěly jiskry, podobně, jako když se udeří do horkého kusu železa. Stopa kletby zmizela.

„...Vlastníš magický meč?“

Surt chvíli přemýšlel, ale pak si rychle uvědomil, že tak to není.

Dáinsleifova kletba byla tak silná, že ani on by jí nedokázal odolat, kdyby byl meč vytažen ze své pochvy.

„Ne, pochva nestačí, aby zcela zapečetila Dáinsleifovu kletbu. Kdybys ho nosil při sobě, potřeboval bys vložit do masa nějaké protiopatření. Ale takový trik v tobě necítím... Nedávno jsi ho držel poprvé, že?“

Loki sledoval zdáli a trochu se zamračil.

(Dotkl se jílce, ale nevytáhl ho. Když se ten chlapec, jehož role už měla být u konce, sám natáhl pro Dáinsleif, myslel jsem, že se blíží nějaká velká změna. Asi jsem se mýlil.)

Jezdil prsty po hříšném meči červené a černé, který držel.

(Nemyslel jsem si, že se na poslední chvíli rozmyslí. Bál se kletby, nebo Surta? Tohle byla jen jedna z mnoha možností, ale jestli se nějak výrazně nezmění výsledek ragnaröku, 99% lidí v Midgardu zahyne.)

„Kdo ho má? Je za tímhle Loki?“

„Na tom nezáleží,“ zatřásl chlapec hlavou. „Víte, slyšel jsem, že poslední bitva ragnaröku začne, až se tyhle lodě dokončí. Je to pravda?“

„Ano. Připravujeme je už dlouho.“

„Proč?“

„Protože,“ řekl Surt tiše, „napřed jsme si byli rovni. Mezi obry a bohy se nerozlišovalo. Ale proces, při kterém stvořili devět světů, většinu z nás zabil, zatímco většina jich přežila. A místo aby se nás pokusili zachránit, nazvali se bohy a urazili nás tím, že nás nazvali obry!! A to vše kvůli plánu, se kterým přišli sami a sami jej vykonali! Vystoupili do nebes a nás odehnali na vnější okraj světů!!“

„Úú... úúú...“ zaúpěl chlapec, protože nevěděl, jak má vyjádřit myšlenky ve své hlavě. Ale pak: „Ale během ragnaröku zemře hodně obrů, že?“

„Na tom nezáleží. Tato nenávist v nás zakořenila ve chvíli, kdy byly vytvořeny tyto světy. Všichni obři byli zrozeni, aby se pomstili tím, že během ragnaröku zničí devět světů!!“

„Ale, ale! Vanové byli dřív obři, ne? Nedává smysl, když říkáte, že potřebujete pomstu, protože jste obři, nebo to, že vám nevadí umřít, protože jste obři.“

„Naletěli Ásům! Zapomněli, co museli dělat, a pracovali, aby získali laskavost od těch takzvaných bohů!! Nejsou to opravdoví obři. My nikdy neodhodíme svou hrdost!!“

Ačkoliv křičel, Surt měl pocit, že něco tak úplně nesedělo.

Jejich hrdost obrů?

Jejich hrdost v zaslepeném a pohrdavém označení, které byli použito, aby je vyhnalo na vnější okraj světů?

„V Múspellheimu jsem poprvé, ale nevypadá to, že obři tady dělají špatné věci.“

„Samozřejmě, že ne!! Máme na své straně spravedlivost! To jsou ti takzvaní bozi, kteří... kteří...!!“

„Potom je špatné zemřít, jen abyste se jim pomstili. Myslím, že obři by měli být schopni chránit věci, vytvářet věci a něco za sebou zanechat. Je špatné odhodit všechny ty pocity jen proto, že jste obři, nebo žít kvůli pomstě. To je...“

Chlapec odbočil, ale Surt věděl, co se snažil říct.

Ano.

Od chvíle, kdy bylo devět světů vytvořeno, a od chvíle, kdy byli označeni buď jako svatí bozi, nebo ďábelští obři, nedělali nic jiného od rozdělení „těch silnějších“, které se jim jednostranně vnutilo.

„...Chlapče. Co bychom podle tebe měli dělat? Jaký cíl vidíš za svými slovy!?“

„Složte zbraně,“ řekl chlapec rozhodně. „Jednou se možná Gjallarhorn rozezní všemi devíti světy. Slunce a měsíc budou možná jednou pohlceny. Řetězy poutající velkého vlka Fenrira budou možná jednou rozbity. ...Ale ten den není dnes.“

„...“

„Přesvědčíme své bohy. Donutíme je složit jejich zbraně. Takže vy složte svoje. Jestli to uděláte, tenhle svět, který začal končit, by mohl jednou obsahovat pár úsměvů.“

„Hah,“ zasmál se Surt. „Může se tohle stát? Vážně se to může stát!? Nevěříme jim. A oni nevěří nám. Jestli se navzájem požádáme o složení zbraní, abychom to mohli prodiskutovat, povede to jen k podvodům!! Když vytvořili devět světů, pokusili se nás vyhubit. Vážně můžeš složit zbraň, když se bráníš protivníkovi, který se tě už dřív pokusil zabít!?“

„Můžu,“ odpověděl okamžitě.

To nebyla jen hezká myšlenka nebo idealistické prohlášení.

Bylo to podepřeno jistou silou.

Chlapec roztáhl své prázdné ruce a promluvil: „Já jsem své zbraně rozhodně složil.“

Surt při těch slovech zcela ztuhl.

Vzpomněl si na magický meč Dáinsleif.

I kdyby byl přímý útok beznadějný, chlapec mohl použít ten meč k zabití Surta pomocí nějakého triku. Ten kousek by mu pomohl pořádně změnit výsledek ragnaröku. Výměnou za úplné zničení ohnivého světa Múspellheimu mohl zmírnit poškození lidského světa Midgradu.

A kromě toho, jestli by vůbec dokázal zabít Surta, mohl zkusit alespoň bojovat.

Ale chlapec bez váhání zbraň pustil.

Neutekl, když zjistil, že jeho protivník je vládcem zla, ale promluvil si s vládcem zla.

Shodovalo se přeseknutí takového chlapce se spravedlností, o které Surt a obři tvrdili, že je na jejich straně?

Tohle nebyl nepřítel ukazující čirou zášť.

Měl by řádný vládce Múspellheimu obrátit nenávist ve směr někoho, kdo neprojevoval nepřátelství a dokonce složil z respektu svou zbraň?

(Řekl, že tohle je jeho cesta k zesílení.)

Surt zatnul zuby.

I když byl vládcem ohnivého světa Múspellheimu a byl tak veliký, Surt záviděl tomuto drobnému človíčku.

(Je tohle ten typ moci a síly, po kterém toužíš!?)

„Nemohu to přijmout.“

Surt vytáhl obří meč z pochvy na svých zádech.

Byl přes tři metry dlouhý. Vyrobený převážně ze stříbra, které bylo téměř černé. Oranžové jiskry odlétly od čepele toho zlověstného meče. Jediné mávnutí tím mečem mohlo spustit pořádný déšť ohně padající z nebe. Kdyby jím bodl do kmene světového stromu Yggdrasilu, prý by tím shořelo všech devět světů. Byl to nejspíš největší z magických mečů. A on ho vytáhl, když čelil jedinému chlapci.

„Nemohu přijmout tu sílu!! Dám ti nějaký čas. Jdi a získej Dáinsleif! Vrať se a bojuj se mnou!!“

„Ne.“

„Bojíš se kletby toho magického meče? Jestli se bojíš o svůj život, volej o pomoc té Valkýry hned za našimi obranými liniemi!! Pošli ten boží trest, ať se mnou bojuje!!“

„Nikdy,“ prohlásil chlapec rozhodně. „Přišel jsem do vašeho světa, abych získal sílu, která by neprolila žádnou krev. Pořád věřím, že ji tu můžu získat, když to budu trénovat. To proto se nikdy nebudu v tomhle typu boji na nikoho spoléhat.“

S těmi slovy se chlapec choval k Surtovi jako k čemu jinému než jen k vládci zla.

Choval se k němu jako k někomu s velkou silou.

Choval se k němu jako k někomu, kdo mu mohl splnit přání.

Choval se k němu jako k někomu, s nímž se jednalo rovnocenně v době před bohy a obry.

Řekl, že věří.

To proto mělo takovou sílu to, co chlapec řekl té existenci.

„...“

Surt zatnul zuby, když přemýšlel nad tou neohrabanou zdvořilostí.

Ale nemohl dát svůj meč stranou.

Jako vládce Múspellheimu a vůdcem mnoha Múspellských obrů Surt zařval a mávl dolů svým ohnivým mečem.

„Óóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó!!“

A...

Část čtrnáctá

Po neutralizování ostatních osm Valkýr Waltraute sledovala, co se děje v ohnivém světě Múspellheimu.

Poletovaly plameny.

Světlo a teplo odhánělo noc.

Destruktivní síla se víc než hodila k vládci zla.

Ale...

„On to nedokáže,“ zamumlala Waltraute.

V další chvíli Surt zastavil ohnivý meč, který symbolizoval destruktivní sílu. Chlapec se nepohnul ani v poslední chvíli. Nezavřel oči. Prostě se celou dobu díval přímo na Surta. A byl zcela nezraněn.

Surt zadržel svůj útok.

„Tenhle chlapec se k tobě chová spíše jako k respektovanému bohu než zlému obru. Jako vládce celého světa nemůžeš odpovědět na takové pocity krutostí. Tohle je křižovatka, kdy můžeš buď potvrdit, nebo popřít, že Múspellheim je svět zla. Tohle rozhodnutí vládce může ovlivnit osudy všech Múspellských obrů.“

A Surt se rozhodl spíše jako bůh než jako obr.

Zachránil život toho, kdo se k němu modlil.

A byla to chlapcova síla, která mu dovolila si to pamatovat.

Waltraute dlouho viděla obří mezeru mezi bohy a obry jako zcela přirozenou.

Ona byla z těch, kterým byla ku prospěchu.

„Duše Midgardu,“ řekl Surt.

„Co?“

„I když zde složím zbraň, nedá se předejít tragédii, dokud se Ódin jako vůdce Ásů nezachová podobně. Co s tím uděláš?“

„Samozřejmě to zastavím,“ odpověděl chlapec rozhodně. „My - Waltraute a já - zařídíme, aby Lord Ódin složil svou zbraň.“

„He,“ zasmál se Surt.

Byla to malá, ale konečná věc. Bylo možné, že žádný z Múspellů ještě nikdy předtím nebyl rozesmál duší z lidského světa.

A smích rostl.

„Ha ha ha ha ha!! Zajímavé. Tak běž a zastav toho válkou posedlého staříka!! Dokaž tím svou upřímnost! Ale nebude to snadné. Konec konců, začátek tohoto rozhodnutí vidíme teprve teď, ačkoliv si čelíme už po tisíc let!!“ řekl Surt a pustil svůj ohnivý meč. Ten se zabodl do tvrdé země, ale nic moc se nezměnilo.

Meč už nevytvářel plameny, nesežehl žádný ze světů.

Ztratil část sebe jako obra a panovníka, ale Surt se jen podíval dolů na meč se silnými city v očích.

„...Složil jsem ho. Ha ha! Ha ha ha ha ha ha!! Složil jsem ho! Složil jsem svou zbraň! Už nepotřebuji zabíjet!!“

„Ano.“

„Cítím se lehce. Cítím, jak se napětí v mých svalech uvolňuje. Chápu. Tak to takové to je, být volný z prostředí zabij, nebo budeš zabit.“

„To je správně, vládce Múspellheimu.“

„Ale jak přimět Ásy a Vany složit jejich zbraně?“

„Nebojte se,“ řekl chlapec s úsměvem. „Budu mít pomoc své manželky. Jestli si s nimi promluví, bude to v pořádku.“

„Hmf,“ odfrkla si Waltraute a otočila se.

Všichni by to měli jednodušší, kdyby se s Ásy vycházelo snáze. Hlavní bůh byl bůh války, který války rád začínal. Stejně jako bůh úrody nechal obilí růst bez důvodu, bůh války ve skutečnosti nepotřeboval důvod. Když situace dovolovala, aby nastala válka, tak ji způsobil. Tak se v historii vždy choval.

„...Co budeš dělat?“ zeptala se nejstarší sestra Brünnhilde.

Věřila v poražení někoho, než porazí ji, a tak už neviděla útok na Múspellheim jako nutnost, protože to nebyla momentální hrozba. Fakt, že se nezachovala necitelně, když proti ní nikdo neobrátil zbraň, projevovalo její lidskost(?), kterou Brünnhilde tak zřídka ukazovala na povrchu.

Poté, co Waltraute vyhrožovala, že vyšle ta chapadla ve chvíli, kdy se o něco pokusí, donutilo ostatních sedm Valkýr být poslušné. (I když to, že prohrály v soutěži, pro ně mělo nejspíš větší váhu.) Stejně jako svaté kopí Gungnir symbolizovalo hlavního boha a bleskové kladivo Mjölnir symbolizovalo boha blesku, zlatý nástroj, který držela Waltraute, symbolizoval slabost Valkýry.

Kdyby byl ten nástroj plně aktivován, jejich srdce by se mohla zastavit díky důvodu, který by neměl být zmíněn.

Brünnhilde a ostatní mohly vzdorovat jen tak, že by se změnily v něco jiného než Valkýry.

Waltraute se rozhodla, že schopnosti předmětu jsou příliš, než aby jej nyní vrátila chlapci.

„Tohle je složité,“ přiznala. „Ale to je prací manželky a boha, splnit očekávání svého manžela a věřícího. Nemám na výběr než udělat něco lehkovážného.“

„Což znamená?“

„Promluvím si o tom s Ódinem poté, co ho rozmlátím na kaši.“

Část patnáctá

A zůstával jen jediný problém.

Poté, co se ujistila, že vzlykající Ódin vyhlásil příměří, Waltraute opustila nebeskou halu Valhally. A tehdy si všimla, jak vstupuje ďábelský bůh.

Byl to Loki.

Ten, který naplánoval celý incident.

Do Waltrautřiných očí vstoupil ostrý pohled, když si vzpomněla na všechna nebezpečí, která se chlapci přiblížila.

„Předpokládám, že jsme unikli předpovědi Norn tak, jak jsi plánoval,“ řekla.

„Chceš říct, že jsme se zcela vyhnuli ragnaröku? Nebuď naivní. Osud byl stočen, ale narovná se v jiné podobě. Konec konců, Naglfar není jediný popud k začátku ragnaröku. Zmizení slunce a měsíce, rozbití řetězů držící Fenrira... je toho připraveného dost. I když zmizí jedna příčina, jádro problému se přesune na jiný popud a odpočet ragnaröku bude pokračovat. Tohle to jen stěží oddálilo. Dřív nebo později nadejde; tohle jen posunulo načasování.“

„Takže tohle se stane znovu?“

„Právě teď je to nevyhnutelné,“ řekl Loki bezstarostně. „Ani Ódin se nemůže vyhnout předpovědím Norn. Jsou tak přesné, že by sis myslela, že samotná jejich ústa jsou prokletím... Nelíbí se mi to. Pro šprýmaře není zábavný svět, kde je vše vytesáno do kamene.“

„Tak tam leží tvá podstata, ďábelský bože,“ Waltrautřin tón ještě klesl. „Ty nemáš tak obdivuhodný cíl jako vyhnout se ragnaröku nebo ochránit devět světů. Ty chceš prostě způsobit potíže. Chováš se tak, abys dostál své přezdívce šprýmaře. Dokonce, i když tohle posune ragnarök v ještě horší směr, tak tebe to vůbec nezajímá, že?“

„Já nerozhoduji o hodnotě žolíka. To se mění v závislosti na pravidlech hry. Žolík může být nejlepší karta, která vede k vítězství, stejně jako to může být ta nejhorší, která vede k prohře. Nemyslíš, že tohle znamená být šprýmařem?“ usmál se odměřeně Loki. „Ale jestli se ptáš mě, tak ten lidský chlapec je vážně něco. Jako žolík zmatu pravidla, ale i to je jen v hranicích pravidel. Ale ten chlapec je jiný. Když jsem mu podal Dáinsleif, ta možnost neexistovala. Jeho činy neexistovaly v pravidlech. On má nejspíš to, co znamená být člověkem.“

„...“

„V tu chvíli byly jen dvě možnosti, vzít zbraň, nebo ji nevzít. Ale ten chlapec viděl jiný význam v tom, že by vzal zbraň, a pak ji dal pryč. Neudělal to, že by si ji jednoduše „ne“vzal. Je rozdíl mezi tím a nechat ji poté, co si ji vezmeš. Použil ten rozdíl jako svou výhodu.“

Dokonce i kdyby chlapec použil stejná slova, když mluvil se Surtem, obr by nebyl jeho slovy tak pohnut, kdyby chlapec přišel jednoduše s prázdnýma rukama. Odmítl by chlapcovy představy jako idealistický pohled někoho, kdo nikdy nezvedl zbraň.

A kdyby stál před Surtem se zbraní, Surt by chlapce rozřízl ve dva, ať už by chlapec měl jakékoliv důvody. Vládce obrů trénoval sebe a ostatní pro boj s bohy, kteří vládli světům. Neukázal by milost. Ať už by ho to později jakkoliv trápilo, vše by ve chvíli, kdy před ním chlapec stál, dovedl do jasného konce.

Nebylo jasné, kolik toho chlapec udělal záměrně.

Možná to bylo efektivní, protože to chlapec neudělal záměrně.

Ale ať už je důvod jakýkoliv...

„Chápu, proč je bůh války Ódin tak posedlý tím chlapcem. Ódin nemá ochránit ty, co bojují ve válkách; zajišťuje, že samotná válka přetrvá. Mohla bys říct, že ten chlapec je jeho přirozený nepřítel. Ale pochybuji, že ho tak Ódin vidí. Poslední bitva Ragnaröku je Ódinův konec a zároveň jeho největší úspěch jako boha války. Protože tu velkou válku zastavil chlapec tak snadno, jeho povaha musí být protivážnou k Ódinově.“

Svět, kde se válka zdála být přirozenou.

Svět, kde mrtví hrdinové z válek přišli do nebeského světa a ti, kteří zemřeli na stáří a nemoc, byli posláni do podsvětí.

Svět, kde bůh války vládl jako nejvyšší a lidé se učili, že je to ctihodná věc.

Ten chlapec byl drobným stvořením a jeho duše byla jen duší Midgardu. Nakonec zemře jako člověk. Mohl žít jen v základním cyklu života, takže z božského pohledu nebyl ničím než „drobnou“ existencí.

Nicméně...

I tak měl chlapec možnosti dost velké, aby zvrátil základní předpoklady světa, ve kterém bylo přirozené, že mu vládl bůh války.

Loki pokrčil rameny a řekl: „Waltraute, vypadá to, že máš skvělý vkus na muže. Vzhledem k povaze Valkýrám se k tobě trochu nehodí, ale koho jiného by sis ty, takový velký kus armády, měla vzít? Nejspíš byl potřebný k tomu, aby se vyrovnaly váhy. Stejně jako bůh války Ódin je vázaný k bohyni manželství Frigg.“

„H-hmf. Nemá tak skvělou duši. Chlapcova duše je zcela zastíněna, když to porovnáš s člověkem Siegfriedem, který jednou dočasně oddělil Brünnhilde od systému devíti Valkýr.“ A ačkoliv popírala Lokiho slova, Waltraute dál pokračovala: „Ale stejně je to chlapec, který se pokusil vyšplhat po světovém stromu a vyhrál soutěž proti mně. Jako nezávislý dohlížitel té soutěže je mou povinností se mu správně odměnit.“

„Když jsi byla u boha války, bylo pro tebe těžké říct, že ,vyhrál' vzhledem k tomu, jak soutěž skončila,“ zašklebil se Loki, ale pak změnil téma.

Vypadalo to, že když viděl Waltrauřinu reakci, dosáhl svého cíle.

„Ale budu dál plnit svou roli šprýmaře. Budu způsobovat tolik potíží, kolik mohu, co se týče stanovených předpovědí Norn. Jestli někdo dokáže s umem zvrátit pohyby karet ve směr, který je mu výhodný, získá velké bohatství. Měla by ses modlit, abys to sama zvládla.“

„Chápu,“ vzdychla Waltraute. „Mimochodem, zrovna jsem se trochu vyřádila ve Valhalle.“

„Vypadá to tak. Dům bohů je špatným příkladem, když je v tak špatném stavu.“

„Nechci nikoho nechat proklouznout skulinkami. Musím se ujistit, že mé varování je tak důkladné, jak je to jen možné.“

„...Co?“ zamumlal Loki. Valkýra držela v pravé ruce Kopí Ničícího blesku.

V další chvíli vypustila největší ránu toho dne.

Poznámky

Zpět ke Kapitole druhé

Návrat k Hlavní straně

Dále k A.E. 01