Editing Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / část 1

Ten večer zkraje srpna, přišel Mikiya neočekávaně.

"Dobrý večer. Teda vypadáš stejně ospale jako vždycky, Shiki."

Ten nečekaný návštěvník stál ve dveřích s úsměvem na tváři a svým nudným pozdravem.

"Zrovna jsem na cestě sem viděl nehodu. Nějaká holka skočila ze střechy, sebevražda. Slyšel jsem, že se to poslední dobou děje dost často, ale nikdy bych nečekal, že uvidím jednu na vlastní oči. Tady, mrazák."

Hodil mi igelitovou tašku ze samoobsluhy, zatímco si rozvazoval tkaničky. Vevnitř byly dva jahodové Häagen-Dazs [[Poznámky k překladu|(1)]]. Asi myslel, že je mám dát do mrazáku dřív než roztečou.

Zatímco jsem zjišťovala co je v tašce, Mikiya už si sundal boty a vešel dovnitř.

Bydlím v jednom z pokojů ubytovny. Pokud projdete předsíní, která není ani metr dlouhá, dostanete se do pokoje, jenž je jak mou ložnicí tak obývákem. Následovala jsem Mikiyu dovnitř do mého pokoje.

"Shiki. Ty jsi dneska zase vynechala školu, že? Nezajímají mě tvoje známky, ale nebudeš moct postoupit, pokud nesplníš aspoň minimální požadovanou docházku. Copak jsi zapomněla na náš slib jít společně na vysokou?"

"Ty máš nějaké právo poučovat mě o mé škole? Taky si nepamatuji, že by jsme si něco takového slíbili a navíc, tebe už z vysoké vyhodili."

Domluvila jsem a podívala se na Mikiyu. Vypadal sklesle a snažil se přijít s nějakou odpovědí.

"… Pokud mluvíš o "právech", nikdo tu nemá žádná práva, ale … "

Znící chytře, sedl si.

Když se snaží bránit, většinou odhaluje co opravdu cítí … Vzpomněla jsem si na to až celkem nedávno.

Mikiya si sedl přímo doprostřed místnosti, zatímco já se položila na postel za jeho zády. Bezmyšlenkovitě jsem se dívala do jeho zad, dost malých pro kluka.

Tenhle Kokuto Mikiya se zdá být mým kamarádem už od střední. 

V dnešní uspěchané době, kde se móda mění prakticky ze dne na den, byl Mikiya a jeho obyčejný studentský vzhled vzácností.

Nabarví si vlasy, ani je nenechává dlouhé. Neopaluje se, ani nenosí ozdoby. Nenosí mobil  a neflirtuje s ženami. Měří 170cm nebo tak nějak. Jeho laskavě vypadající tvář je spíše milá a jeho obrovské brýle s černými obroučky tomu dávají vyniknout.

Ačkoliv se obléká normálně, myslím, že kdyby se oblékl pořádně, vypadal by mnohem lépe. Možná by si ho občas i někdo všiml.

"Shiki, posloucháš? Viděl jsem tvou matku. Měla bys je alespoň jednou navštívit. Slyšel jsem, že od tebe neslyšeli ani slovo, co ses před dvěma měsíci dostala z nemocnice. "

"… Nezajímá mě to. A nic se na tom nezmění. Pokud se uvidíme, budeme si jen připadat víc cizí. I když mluvím s tebou cítím se divně, takže není šance, že bych zvládla konverzovat s někým úplně cizím."

"Ježiš, nic se nezlepší pokud se budeš pořád chovat takhle. Zůstaneš takhle navždy pokud jim nedáš šanci. Není správné aby rodina žila tak blízko u sebe ale její členové spolu nemluvili."

Při těch slovech jsem se zamračila.

Říká, že to není správné, ale co přesně není správné? To co se děje mezi mnou a mými rodiči není nic nezákonného. Prostě jsem měla nehodu a ztratila všechny vzpomínky. Jsme rodina podle práva a na papíře, takže bych soudila, že je vše v pořádku.

… Mikiya se vždycky stará o to, jak se ostatní lidi cítí. Podle mě úplně zbytečně...

S Ryougi Shiki se známe už od střední školy.

Chodili jsme na známou soukromou střední školu, ze které byla velká šance dostat se na lepší vysokou.

Když jsem se šel tehdy podívat jestli mě přijali, jméno Ryougi Shiki bylo na vývěsce tak nápadné, že jsem na něj musel pořád myslet. Navíc jsme skončili ve stejné třídě. Tak jsem se stal jedním z mála přátel, které Shiki měla.

V  naší škole se nenosily uniformy takže se každý vyjadřoval tím, jak byl oblečen. Mezi těmito lidmi Shiki doslova razila. 

… Protože Shiki vždycky nosí kimono.

Jeho jednoduché tvary padnou Shikiině postavě a vytváří ve třídě atmosféru dávných časů, jen tím, že jí projde. Někteří studenti chodili oblečení jako rokeři, ale vedle Shiki vypadali ubožeji než první číslo časopisu "STYLE". 

Navíc, Shikiina tvář byla perfektní. 

I její vlasy jsou nádherné, jako hedvábí; jen tak nedbale sestříhané nůžkami. Nicméně vždy je to ten perfektní krátký sestřih, dlouhý tak akorát aby zakryl její uši, který jí sluší tak, až si spousta lidí plete její pohlaví. Shiki vypadá spíš nebezpečně než přitažlivě.

Ale víc než Shikiin vzhled, mě uchvátily její oči. Pod tenkým obočím byly přísné, přesto však citlivé. Připadalo mi, že Shiki těma očima vidí něco, co my nemůžeme. A to je všechno co pro mě tehdy Shiki znamenala. 

Ano.

Dokud neskončila takhle...


"Sebevražda skokem z budovy. Bere se to jako nehoda, Mikiyo?"

Mikiya se dal konečně do kupy a začal o té otázce vážně uvažovat.

"Hmmm, určitě je to nehoda... ale máš pravdu. Zajímalo by mě co to opravdu je. Je to sebevražda, takže je ten člověk mrtvý. Ale bylo to z jeho vlastní vůle, takže si za to může sám. Ale pád z výšky je zase nehoda..."

"A není to vražda nebo nehoda s následkem smrti? Asi ani jedno. Když už se chtějí zabít, mají si vybrat způsob, který nebude trápit ostatní."

Letmo se na mě podíval přes rameno, zdá se, že ho to trochu rozzlobilo.

"Shiki, není pěkné mluvit o mrtvých ve zlém." 

Nesnažil se mi vynadat, řekl to úplně bezbarvě. Viděla jsem že odpovídá spíš automaticky. 

"Kokuto, nesnáším tohle tvoje žvanění."

Odsekla jsem mu trochu tvrdě. Ale zdálo se že je mu to úplně fuk.

"Wow, už je to doba cos mi takhle řekla."

"Opravdu?"

Mikiya přikývl.

Říkám mu buď Kokuto nebo Mikiya. Ale nelíbí se mi jak "Kokuto" zní … ačkoliv nevím přesně proč.

Během té chvilky ticha co jsem se zamyslela, plácl Mikiya dlaní, jako by si na něco vzpomněl.  

"Když už mluvíme o těch výjimečných věcech, má sestra Azaka to viděla."

Zamračila jsem se na něj, protože jsem vůbec nechápala o čem mluví.

"No to... Ta holka z budovy Fujiyoh [[Poznámky k překladu|(2)]], ta co prý umí lítat. Říkala jsi, žes ji taky jednou viděla."

Aha, už si vzpomínám.

Asi před třemi týdny, bylo na obloze nad jednou z luxusních budov v kancelářské čtvrti, možné zahlédnout něco připomínající lidskou postavu. Pokud to Azaka viděla taky, tak to asi opravdu existuje.

Co jsem byla po té nehodě dva roky v kómatu, vidím věci, které "by tam neměly být". Jak by řekla Touko,  nevidím je, ale spíš jen pozoruji. Jinými slovy, vypadá to, že jsem díky svým očím a mysli schopná vnímat na vyšší úrovni, ale tahle vysvětlení mě moc neberou.

"Ta věc u budovy Fujiyou, už jsem to párkrát viděla. Ale už jsem tam dlouho nebyla, tak nevím jestli tam ještě je."

"Aha, chodím tam dost často, ale nikdy jsem nic ani nezahlídl."

"A ani neuvidíš, protože nosíš brýle."

"Nemyslím si, že to záleží na brýlích," zamračil se Mikiya.

Jeho reakce byly vždy tak srdečné. Možná proto je pro něj těžší vidět tyhle jevy. 

Přesto lidé stále padají  nebo létají. Nevím, co za tím vězí, tak jsem se nahlas zeptala.

"Mikiyo, nevíš proč lidé létají?"

Při mé nečekané otázce sebou Mikiya škubl a odpověděl klidným hlasem.

"Nevím proč padají nebo létají, protože jsem to ještě nikdy nezkoušel. "