Editing Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / část 2

／2

Tu noc koncem Srpna jsem se rozhodla jít na procházku.

Na konec léta je vzduch až příliš chladný. Poslední vlak už odjel a město zůstalo v tichu.

Je chladné, tiché a staré, úplně jako mrtvé město. I procházející lidé se zdají chladní a nepřítomní. Připomnělo mi to nevyléčitelnou chorobu.

… Choroba, nemoc, onemocnění.

Všechno, ty temné domy, ta osvětlená samoobsluha… zdálo se, že se všechno může každou chvíli rozpadnout.

A vše osvětloval Měsíc.

Ve světě bez života, vypadá jen Měsíc živý, až mě z toho bolí oči. 

… Přesně to jsem myslela chorobou. 

Když jsem opouštěla byt, oblékla jsem si přes mé bleděmodré kimono černou koženou bundu.

Kimono se mi zachytává v bundě a pálí na těle.

Ale pořád mi není horko... ne, spíše...

Jenže mě nikdy nebyla zima.

Přestože je půlnoc, občas ještě narážím na nějakého člověka.

Muž se sklopenou hlavou spěchající ulicí.

Mladík uvažující před prodejním automatem.

Spousta lidí postávající před samoobsluhou.

Zkoušela jsem zjistit proč tam jsou, ale nikdy jsem na to nepřišla, zůstávajíc nezasvěcená. 

Už protože jsem sama neměla žádný důvod procházet se pozdní nocí.

Jen opakuji co jsem dělávala předtím.

… Před dvěma lety.


Já, Ryougi Shiki, už jsem měla postoupit do druháku, když jsem se připletla do nehody. Odnesli mě přímo do nemocnice.

Slyšela jsem, že moje tělo neutrpělo žádná vážná zranění, ale moje hlava byla jiný případ.

Od té doby jsem byla v kómatu.

Asi protože mé tělo zůstalo nezraněno, mě nemocnice udržovala naživu, a mé zbytečné tělo se o to pokoušelo taky. 

A konečně, asi před dvěma měsíci, se Ryougi Shiki probrala.

Hádám že doktoři byli dost překvapení – bylo to jakoby se mrtvý vrátil k životu. Asi takové šance dávali mému uzdravení.

Já byla taky překvapená, ale z jiného důvodu.

Má paměť až po současnost je trochu divná.

Zkrátka, nevěřím svým vzpomínkám.

Liší se to však od ztráty paměti nebo, jak se spíše říká, amnézie.

Podle Tohko [[Poznámky k překladu|(3)]], je paměť složena ze čtyř systémů ovládaných mozkem: "Vštěpování", "uchovávání", "reprodukce" a "znovupoznání".  

"Vštěpování" - vezme co vidíš a uloží do mozku jako informaci.

"Uchovávání" - udržuje informaci.

"Reprodukce" - slouží k vybavení určité informace. Jinými slovy, vzpomínání.

"Znovupoznání [[Poznámky k překladu|(4)]] " - ověřuje zda vybavená informace je stejná, jako ta, která se skutečně stala.

Pokud někdo nemůže provést jeden z těchto procesů, má poruchu paměti. Samozřejmě, podle toho který systém je nefunkční se budou jednotlivé případy poruchy paměti lišit.

Ale v mém případě, všechny tyhle funkce pracují správně. Mé vzpomínky mi však připadají jako někoho cizího, jenže "Znovupoznání" pracuje správně a potvrzuje, že mé vzpomínky se shodují s tím co jsem zažila.

A stejně tak si nejsem jistá co se týče mého já. Nepřipadá mi, že jsem, čím jsem byla.

I když jsou všechny mé vzpomínky jako Ryougi Shiki, připadají mi jako někoho jiného. Přestože není pochyb, že Ryougi Shiki jsem já. 

Dva roky prázdnoty však zředily Ryougi Shiki v nic.

Oproti tomu co si myslí okolí, vše co bylo v mém nitru se rozpadlo. Mé vzpomínky a osobnost kterou bych měla mít... spojení mezi nimi bylo zcela zničeno. 

Kvůli toho se mé vzpomínky staly jen pouhým obrazem.

Ale díky toho obrazu, jsem schopná chovat se jako kdysi. Můžu mluvit s mými rodiči, i známými jako Ryougi Shiki, kterou znali, jenže bez ohledu na mé opravdové city.

Upřímně, sužuje mě to tak, až skoro nemůžu ustát tu bolest.

… Je to jen akt a já vůbec nežiji.

Úplně jako novorozenec. Nic nevím a nic jsem nezažila. Ale ty vzpomínky osmnácti let života ze mě udělaly úplného člověka.

Lidé toho musí spoustu zažít aby získali své vědomosti, prožitky, zážitky, jenže já už je mám jako vzpomínky. Ale nikdy jsem je skutečně neprožila. A kdybych chtěla, už je znám. Není v tom žádné překvapení ani pocit být naživu … Stejně jako tě nepřekvapí kouzlo, které už znáš.

A tak se, naprosto bez života,  prostě jen chovám tak, jak jsem se chovávala.

Důvod je jednoduchý.

Protože když to budu dělat, možná budu schopná stát se zase svým minulým já.

Protože když se tak budu chovat, možná se mi podaří zjistit proč chodím na tyhle pozdní procházky.

… Aha, takhle to je.

Vlastně by se dalo říct, že jsem zamilovaná do svého dávného já.



Uvědomila jsem si, že už jsem ušla kus cesty. Rozhlídla jsem se. Evidentně jsem došla do kancelářské čtvrti.

Všechny budovy jsou stejné výšky a stojí tu v řadě podél cesty. Povrch budov je zcela pokryt okny odrážející měsíční světlo.

V té temnotě odráží jedna budova druhou.

Dnes je tu tichá noc.

Skupina budov kolem hlavní ulice je jako svět stínů v kterých se plíží příšery.

Hluboko v něm, je stín vyšší než ostatní. Ta dvacetipatrová budova vypadá jako věž sahající k Měsíci.

Ta věž se jmenuje Fujiyoh.

Žádné ze světel budovy Fujiyoh nesvítí. Všichni její obyvatelé asi spí. Možná je to tím, že už jsou skoro dvě ráno.

V ten moment mě zaujal jeden nezajímavý stín.

Silueta dívky vplula do mého zorného pole. Nejen obrazně, ta dívka opravdu pluje.

Je úplné bezvětří.

Ten chlad je však pro léto neobvyklý.

Tou zimou mi tuhnou svaly.

Pochopitelně, je to jen má představivost.

"Aha. Takže ty jsi tu dnes taky." 

Nelíbí se mi to, ale s tím co vidím nic nezmůžu.

A jen tak, se ta dívka o které mluvím, jakoby ležící na Měsíci, vznášela.