Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab 003

003

Vyšel jsem, pravou rukou za sebou zavřel dveře a udělal jeden krok, když v tom za mnou,

„O čem jsi to mluvil s Hanekawou?“

Zeptal se mě hlas.

Otočil jsem se

Při otočce jsem pořád nemohl s jistotou rozeznat postavu za mnou – hlas se mi nezdál příliš povědomý. Ale někde jsem ji už slyšel… Ano, ve třídě, ten slabounký hlas, co vždy odpověděl „Nevím“.

„Nehýbej se.“

Jen z těch dvou slov jsem pochopil, že mluvím se Senjougaharou.

Ve chvíli, co jsem zahlédl její tvář, jsem si také uvědomil, že mi do úst vložila jeden z těch nářaďových nožů s odlamovací čepelí. Jako kdyby to přesně vypočítala, jako kdyby prořízla časem a prostorem.

Ostří vysouvacího nože.

Dotýkající se vnitřku mé levé tváře.

„ ! “

„Ne, to ode mne nebylo správné. V tomhle případě by 'Hýbej se jak jen chceš, ale je to pro tebe velice nebezpečné.' bylo mnohem přesnější.“

I když mi zabraňovala pohnout se, ještě se to nedalo považovat za násilí. Bylo to na krajní mezi násilí, řezač se mi líce jen dotýkal.

Stál jsem tam oněmělý. S pusou otevřenou, třesoucí se, ale zamrzlý na místě.

Bojím se, pomyslel jsem si.

Ne, nože ne.

Senjougahary, která na mě, mezi tím co mi hrozila výše zmíněným nožem, mrazivě zírala, naprosto bezhybně. Měla –

Viděl jsem ji někdy s tímhle nedůvěřivým výrazem?

Už jsem si jistý.

Oči Senjougahary mě ujistily, že i když mě zatím neřízla, ta strana nože, kterou se mě dotýkala, rozhodně nebyla tupá.

„Tvá zvědavost je jako šváb – neustále se zarývající do tajemství lidí. Tak odporně otravné, až se to nedá snést. Lezeš mi na nervy, nechutně nudný hmyze.“

„H-hej…“

„Je něco špatně? Tvá pravá tvář je sama smutná? To jsi měl říct dřív.“

Senjougahara zvedla levou ruku.

Tak svižný pohyb… Jako by mi vlepovala facku. Připravil jsem se pro ni, ale nedostavila se. Ne, tak to nebylo.

V levé ruce držela sešívačku

Už dávno mi vklouzla do úst. Ještě před tím, než jsem se dokázal ujistit o totožnosti onoho předmětu. Samozřejmě mi ji do pusy nevrazila celou, ale držela ji způsobem, který mi přesvědčivě naznačoval, že mi přicvakne pravou tvář – jako by ke mně chtěla připnout kus papíru.

A s klidem, lehce a nonšalantně, přivřela sešívačku.

Jako těsně předtím než něco secvaknete posledním, silnějším stiskem.

„...ah“

Ten větší a těžší konec sešívačky – to je ten s hroty spon, tu plně nabitou stranu – mi vložila dovnitř do pusy. To samozřejmě vyústilo v mé neschopnosti vydat jakékoliv slovo. Když to byl jenom ten kartónový nůž, nemohl jsem se hýbat, ale dokázal jsem opatrně mluvit – teď jsem se ani neodvážil něco říct. Nepotřeboval jsem nad tím přemýšlet.

Nejdřív mi otevřela pusu tenkým odlamovacím nožem a pak ho následovala tlustší sešívačka – míra promyšlení jejího plánu byla děsivá.

Do háje. Naposled, co jsem měl něco kovového v puse, bylo když jsem šel na vyšetření zubní infekce. Proto si každý den čistím zuby a kupuju si žvýkačky proti bakteriím, jen abych to nemusel protrpět znovu. Teď jsem se střetl se situací mnohem horší… tentokrát jsem ale po ruce neměl žvýkačku, která by zbavila můj chrup sešívaček. Nebo nožů.

Tomu se teprve říká vyvést někoho z míry.

Během malého okamžiku mě lapila hluboko do své pasti.

Ocitl jsem se na chodbách soukromé střední školy v situaci tak absurdní, až si nemůžu představit, že hned za mnou, na druhé straně stěny, seděla Hanekawa a rozmýšlela se nad třídními aktivitami pro kulturní festival.

Hanekawo…

Cos myslela tím „její příjmení má na první pohled drsné kořeny“?

To ona sama je příšerně drsná.

Nečekané, Hanekawa se v ní zmýlila.

„Po tom, co se zeptáš Hanekawy na můj život na základní škole, máš v úmyslu se vyptávat mé třídní učitelky, paní Hoshiny? Nebo hodláš přeskočit třídní učitele a jít rovnou za školním doktorem Harukami-sensei?“

„ . . . “ nemohl jsem odpovědět.

Nevěděl jsem, co si o mně Senjougahara myslela – o tom, kdo nedokázal nic říct – ale zhluboka si povzdechla.

„Jak nedbalá chyba. I když jsem si dávala co největší pozor, protože jsem 'lezla po schodech', stalo se, co se stalo. Jeden z těch úprdů, před kterými tolik varují.“

„ . . . . . “

Možná to ze mě dělá dobráka, skvělého hrdinu, že jsem se o tom, jak mluví o prdech, což by mělo většinu dívek uvést do rozpaků, vůbec nevyjádřil.

„Nikdy bych si nepomyslela, že na schodech bude ležet slupka od banánu.“

„ . . . “

Můj život leží v rukou holky, co uklouzla po slupce od banánu. Co vůbec dělala banánová slupka ve škole na schodech?

„Přišel jsi na to, že ano?“ zeptala se Senjougahara s tím podezíravým pohledem v očích.

Musí být dcera nějaké bohaté rodiny.

„Je to tak. Nemám váhu.“

Bez tíhy.

„Tedy, i když to tak říkám, je nemožné, abych nevážila vůbec nic. Podle mé výšky a stavby mého těla bych měla být v rozmezí čtyřicítek.“

Pravděpodobně 50 kilo.

Má pravá tvář byla násilně natažena směrem ven a na levou lehce zatlačila.

„…!“

„Nepřipustím žádné tvé úchylné představy. Představoval sis mne nahou, že ano?“

Byla naprosto mimo, ale výsledek byl stejně řízný.

„Budu mezi druhou polovinou čtyřicítek,“ prohlásila. Rozhodnutě si stála za svým.

„Ale v tuto chvíli vážím 5 kilo.“

Pět kilo.

O nic těžší než novorozeně.

V hlavě mi probleskl obraz pětikilogramové činky, která nebyla ani blízko k něčemu bez váhy. Ale aby bylo pět kilo rozprostřeno po celém objemu člověka, ta hustota – pro ni to musí být jako by nic nevážila.

Chytit ji při pádu by bylo lehké.

„Ale, i když váhy říkají, že mám jen pět kilogramů, nic takového necítím. Necítím se nijak jinak, než když to bylo čtyřicet kilo.“

To znamená –

To znamená, že na ni nepůsobí gravitace? Nemá váhu, má objem – jelikož člověka z větší části tvoří voda, tak podle měrné tíhy, když bereme její hustotu jako neměnný, stejný celek vody a – jednoduše řečeno, Senjougahara má desetinu své původní hustoty.

Jestli hustota kostí je desetinou její pravé váhy, zanedlouho by těžce bojovala s osteoporózou. Její orgány a mozek by nemohly pořádně pracovat.

Proto je tohle naprosto nemožné.

Nejde o čísla.

Kdyby byla takhle lehká, už by dávno zemřela.

„Vím, na co myslíš.“

„ . . . “

„Neustále takhle zírat na má ňadra, jsi nechutný.“

„…!“

Přísahám, nezíral jsem na ně!

Vypadá to, že Senjougahara je celkem sebestředná. Vzhledem k tomu, jak krásná a pohledná je, není to vůbec překvapivé. Jen bych si přál, aby Senjougahara měla alespoň tisícinu ctností Hanekawy.

„Právě proto nenávidím povrchnost.“

Nevypadá to, že by bylo možné mezi námi toto nedorozumění vyjasnit – ale především, myslel jsem, že Senjougahara nebyla doopravdy nemocná, že to všechno byla jen zástěrka. S padesáti kilogramy není nemocná. Kdybyste řekli, že je silná, musela by být mimozemšťan z planety s desetkrát větší gravitací než Země a k tomu skvělá sportovkyně. Obzvlášť, když dělala atletiku. I když nevypadá, že by byla velká zápasnice.

„Stalo se mi to hned co jsem absolvovala základní školu, před nástupem na střední,“ řekla Senjougahara. „Při tom podivném přechodném období, kdy nejsi žák na základce, ani student střední školy, i když ani nebyly jarní prázdniny. Stalo se ze mě tohle.“

„ . . . . . . “

„Potkala jsem… kraba.“

K-kraba?

Řekla kraba? Krab, to jako to, co se jí na zimu?

S krunýřem a deseti nohama – členovec?

„Ukradl mou váhu.“

„ . . . . “

„Nemusíš se to snažit pochopit. Jestli se budeš pořád u všech dotírat s otázkami, bude mi to jen dělat potíže. Takže ti to řeknu na rovinu, Araragi-kun. Araragi-kun. Hej, Araragi-kun.“

Senjougahara opakovala mé jméno.

„Nemám váhu – nic nevážím. Nic co by ani trošku připomínalo tíhu. Nedělá mi to potíže. Je to jako v Yousukeho podivném světě. Máš rád Takahashi Yousukeho?“

„ . . . . . . . “

„V celé škole o tom ví pouze Harukami-sensei, školní doktor. V tuto chvíli jen a pouze Harukami. Ani pan ředitel Yoshiki, ani náš nejzkušenější učitel, pan Shima, ani rozvážná paní Irinaka. Nikdo až na pana Harukami – a tebe, Araragi-kun.“

„ . . . . . . . “

„Takže, co bych teď měla udělat, aby mé tajemství zůstalo pro všechny tajemstvím? V mém vlastním zájmu, co mám dělat? Krom rozervání tvého mluvícího ústrojí. Co můžu udělat? Co by tě mohlo donutit přísahat, že tu svou pusu už nikdy neotevřeš?“

Kartónový nůž.

Sešívačka.

Má všech pět pohromadě? Takhle násilně oslovit svého spolužáka… Může někdo jako ona vůbec existovat mezi ostatními? Když si pomyslím, že jsem seděl ve stejné místnosti jako tahle děsivá lidská bytost už víc než dva roky, zvedají se mi chlupy na zádech.

„Podle doktorů v nemocnici je příčina téhle nemoci neznámá – nebo spíš by žádná příčina neměla být. Po tom, co si s mým tělem dělali co chtěli, naprosto urážlivý výsledek. Že to tak mělo být už od začátku, že nic jiného mi k tomu nemůžou říct,“ řekla Senjougahara sebe poníženě.

„Není to absurdní? I když jsem do konce základky byla naprosto normální, roztomilá holčička.“

„ . . . . “

Budeme ignorovat, že o sobě řekla „roztomilá holčička“.

Doopravdy chodila do nemocnice.

Pozdní příchody, dřívější odchody, nepřítomnost.

A – školní doktor.

Zajímá mě, co si o tom všem myslel.

Stejná jako já. Jako já, ale ne jenom v krátkém úseku dvou týdnů během jarních prázdnin – pořád, neustále.

Proč se vzdala?

Čeho se vzdala?

Jak jsem přemýšlel, uběhlo dost času.

„Polituješ mne? To je od tebe velice milé.“

Jako kdyby mi viděla do mysli, mluvila tak urážlivě. Jako by všechno na mně bylo odporně špinavé.

„Tvou lítost nechci.“

„ . . . . “

„Chci od tebe nezájem a mlčenlivost. Dokážeš to pro mne udělat? Ceníš si snad svých nedotčených tvářiček, nebo ne?“

Senjougahara se usmála.

„Araragi, jestli mi můžeš zaručit nezájem a mlčenlivost, dvakrát kývni hlavou. Všechen ostatní pohyb budu považovat za útočný čin a budu náležitě agresivně reagovat.“

Jaká to jednostranná konverzace.

Bez prostoru k čemukoliv jinému jsem dvakrát zakýval.

„Dobře.“

Senjougahara vypadala, jako kdyby jí díky mé volbě spadl kámen ze srdce. I když jsem neměl jinou možnost, i když si všechno smlouvání nechala pro sebe, i když se její nabídka nedala odmítnout – pocit úlevy z toho, že jsem jí na to kývnul, byl nepopíratelný.

„Děkuji,“ řekla, když vysunula kartónový nůž z mých úst. Ne opatrně, ale mučivě, pomalu. Vyndala nůž.

Na řadě byla sešívačka.

„…Eh!?“

Cvak.

Neuvěřitelné.

Senjougahara násilně přitiskla sešívačku k oběma stranám mé tváře.

A, ještě než jsem na bolest dokázal zareagovat, ji vyndala.

Zhroutil jsem se na podlahu.

Jednou rukou se podepíral o zem, druhou v bolestech svíral líc.

„Áh… Au.“

„Ani jsi nezakřičel. Velice chválihodné,“ řekla Senjougahara, dívajíc se na mě z vrchu s lhostejným výrazem.

„Nechám tě tu, abys o tomhle přemýšlel: Jestli nenávidíš svou vlastní neschopnost, můžeš dodržet svou část dohody bez trošky upřímnosti.“

„…T-ty“

Cvak.

Jen co jsem sebral sílu něco říct, Senjougahara mě umlčela stiskem sešívačky do prázdna.

Spona mi spadla přímo před oči.

Přirozeně, po zádech mi proběhla mrazivá husina.

Podmíněný reflex.

Jediným pokusem – vyvolala tento předpokládaný reflex.

„To by bylo. Araragi-kun, od zítřka mne, prosím, začni ignorovat. Spoléhám na tebe.“

Hned co to dořekla, aniž by počkala na mou odpověď, zamířila ke schodům. Než jsem se mohl zvednout ze svého úklonu, už byla za rohem, zmizela z mého dohledu.

„To je ale příšerná ženská.“

Rozhodně máme kolečka v hlavě jinak poskládaný.

I když se to vážně stalo, v koutku mojí mysli jsem si myslel, že by to nikdy neudělala. Měl bych být šťastný, že si nakonec vybrala sešívačku místo nože.

Pohladil jsem si tvář – ne, abych ulevil bolesti, ale abych zjistil její stav.

„ . . . “

Dobrý.

Neprošla skrz.

A pak jsem si sáhl do úst. Levým ukazováčkem, protože to byla pravá tvář. Přejel jsem po ní až ke zranění.

Bolest nepřestávala, ani nebyla natolik slabá, že bych necítil do mě vraženou sponu – ale byla tam jen jedna. Jak se mohlo předpokládat, bylo to myšleno jen jako varování a pořád by se to dalo považovat za mírnou hrozbu… i když, popravdě, přesně v to jsem doufal.

No co.

To, že sponka neprošla skrz, znamenalo že se neohnula – byla pořád ve svém původním tvaru, ostrými konci namířenými napříč tváři. To znamenalo, že do stisku nedala úplně všechnu svou sílu.

Palcem a ukazováčkem jsem ji vyndal, jedním tahem.

Ostrá bolest se mísila s železitou chutí krve.

Vypadá to, že krvácím.

„Au…“

Jsem v pořádku.

Jestli jde jen o tohle, jsem vážně v pořádku.

Zatímco jsem si olizoval ránu uvnitř pusy, zkrotil jsem k sobě konce spony a hodil ji do kapsy svého saka. Natáhl jsem se i pro sponu, kterou Senjougahara vycvakla do prázdna a udělal to samé. Bylo by nebezpečné, kdyby na ni někdo bosý šlápl. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem s těmito sponkami zacházet jako s nebezpečnými předměty, jako s kulkami do Magnumu.

„Co? Ty jsi ještě tady, Araragi?“ řekla Hanekawa, když vykročila z učebny.

Vypadalo to, že už byla s přípravami na festival hotová.

Ta scénka vážně zabrala pěkný kus času.

Nebo bych měl říct, dobré načasování.

„Neměl by sis pospíšit za Oshinem?“ ptala se mě Hanekawa.

Jako by neměla naprosto žádné tušení, co se stalo.

Byla na druhé straně stěny. Velmi tenké stěny. I přesto, aniž by si Hanekawa čehokoliv všimla, dokázala působit tak hrozivě. Senjougahara Hitagi je doopravdy někdo, koho by se všichni měli obávat.

„Hanekawo… Jíš ráda banány?“

„Cože? No, ne že bych je zrovna nenáviděla. Jsou výživné a kdybych si musela vybrat, tak asi jo, řekla bych, že je mám ráda.“

„Ať je máš sebevíc ráda, nikdy je nejez ve škole.“

„C-co?“

„No, dobrá, jez je i ve škole, ale hlavně nikdy nenechávej slupku na schodech. Nikdy bych ti to neodpustil!“

„O čem to k čertu mluvíš, Araragi!?“ řekla na to Hanekawa s pobouřeným pohledem.

To se dalo čekat.

„Araragi-kun, neměl bys teď spíš myslet na pana Oshina--“

„Zrovna k němu mířím,“ odpověděl jsem.

A jen co jsem to dořekl, opustil jsem Hanekawu a vyrazil jsem.

„A, hej, Araragi-kun! Neměl bys běhat na chodbě! Řeknu to učiteli!“ slyšel jsem za mnou křičet Hanekawu, ale nevšímal jsem si ji.

Utíkal jsem.

Za každých okolnostech jsem utíkal.

Když jsem zatáčel za roh – když jsem byl na schodech.

Tohle je čtvrté poschodí.

Nemůže být tak daleko.

Hop, krok, skok, proletěl jsem přes schodiště, dopadajíc lehce jako bych tančil.

Pocit nárazu v mých nohách.

Dopad gravitace.

I tenhle běžný náraz –

Senjougahara nemohla cítit.

Bez tíhy.

Bez váhy.

Její podezíravé kroky.

Nejisté.

Krab.

Mluvila o krabovi.

Tudy – ne, tam. Nikam by se neschovala. Ani by si nepomyslela, že bych za ní po tom všem běžel, takže musela být na cestě přímo k východu. Nebyla v žádném školním klubu, takže musí být mezi lidmi, kteří po škole jdou hned domů. I kdyby teď něco měla, rozhodně by to nezačínalo tak brzo.

Jen jak jsem přišel k tomuto závěru, bez jakéhokoliv zaváhání jsem přeběhl přes třetí a druhé schodiště. Skokem dolů.

A z druhého patra do prvního.

Stála tam Senjougahara.

Už o mně musela vědět, musela slyšet ten hektický dupot. I když jsem k ní šel zezadu, už se otáčela mým směrem.

S tím mrazivým pohledem.

„Neuvěřitelné,“ řekla.

„Ne, vážně mne ohromuješ. Jsi první, kdo se z toho takhle rychle vzpamatoval, Araragi-kun.“

„První...“

To znamená, že tohle udělala víc lidem.

I když kvůli tomu dělala tolik povyku.

Ale musím mít pravdu, když o tom tak přemýšlím, že její „bez vážné“ tajemství vyplave na povrch při každém kontaktu. Reálně to bylo nemožné.

A když nad tím tak přemýšlím, řekla že o tom nikdo neví „v tuto chvíli“.

Možná doopravdy je netvor.

„Každopádně jsem si nemyslela, že se z těch bolestech v tváři vyhrabeš. Většina lidí by se z toho místa ani nepohnula.“

Hlas zkušeností.

Příšerně děsivý.

„Dobrá, už to chápu, Araragi-kun. Nemám ráda lidi, kteří se řídí rčeními jako 'oko za oko'. Doufám, že jsi na tohle připraven,“ řekla Senjougahara a rozepjala ruce do obou stran.

„Dám ti tvůj boj.“

Začínaje s kapesními noži, skalpely a sešívačkami, všemožné školní potřeby a pracovní pomůcky se objevily v těch rozepjatých rukou. Řádně nabroušené HB grafitové tužky, ostrá kružítka, celé barevné spektrum kuličkových per, čínská pera, mechanické mikrotužky, rovnoramenné trojúhelníky s ryskou, třiceticentimetrové pravítko, úhloměry, nářadí pro rýsování, náčiní pro tesaře, vteřinové lepidlo, tuhé lepidlo, gumičky, kancelářské spony, klipy a spínací špendlíky, fixy, zvýrazňovače, korekční lak a pásky, mnoho nůžek, pár lepenek, soupravu na šití, těžítka, tuš,...

. . . . . . . . .

Mám takový pocit, že budu v budoucnu stíhán čistě kvůli tomu, že jsem byl ve stejné třídě jako tahle osoba.

Osobně považuji za nejnebezpečnější to sekundové lepidlo.

„…ne, tak to není, mýlíš se! Nejsem tu pro souboj.“

„Ach, nejsi?“

Zněla velmi zklamaně.

Ale ani o kousek nepovolila paže.

Pestrý výběr zbroje se jen lesknul.

„Tak co tedy po mně chceš?“

„Možná to nepůjde, ale,“ odpověděl jsem. „Mohl bych ti pomoc.“

„Pomoct? Mně?“ Z jejího tónu se dalo vyčíst, že se mi vysmívala.

Ne, možná se rozčílila.

„Nedělej si ze mne srandu. Jsem si jistá, že jsem ti vysvětlila, jak hodně pohrdám lidmi, co mne litují. Co si myslíš, že jsi ty schopen udělat? Budeš dost nápomocen s jazykem za zuby a daleko ode mne.“

„ . . . . . . . “

„Budu pokládat tvou dobromyslnost jako projev nepřátelství,“ řekla s krokem vpřed, ke mně.

Její nedostatek váhání byl dobře prokázaný fakt díky našemu předchozímu střetnutí. Fakt, o kterém bych raději nevěděl.

A proto.

Právě proto, aniž bych jí něco řekl, jsem si ukazováčkem natáhl koutek rtů a ukázal jí vnitřek svojí tváře.

Prstem na pravé ruce jsem jí ukázal svou pravou tvář.

„Co…“

Jak jsem předpokládal, Senjougahara byla v šoku. Upuštěné zbraně zarachotily na zemi. „Jak to – jak se mohla – “ nedokázala dokončit svou otázku.

Ano.

Ani nádech železitého pachu krve.

Rána, kterou mi Senjougahara přicvakla do tváře sešívačkou, se dočista zahojila, beze stopy.

Předchozí: 002

Celé Hitagi Krab

Zpátky na hlavní stránku

Další: 004