Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / Nadhled

--- Vidím vážku. Horlivě mává křídly.

Motýl chtěl letět se mnou, ale já nezpomalil. Nestačil mi a když už byl skoro mimo dohled, spadl.

Klikatě padá k zemi.

Klikatě jako had; vypadal jako zmačkaná lilie.

Ten pohled je opravdu smutný.

Přestože jsme nemohli letět spolu, měl jsem s ním alespoň zůstat trochu déle.

Jenže to je nemožné. Mé nohy se nedotýkají země, a tak si ani nemůžu zvolit zda chci zastavit.

Protože jsem slyšel hlasy, rozhodl jsem se vstát.

… Má víčka jsou pořádně těžká. To dokazuje, že potřebuji ještě aspoň dvě hodiny spánku.

Zatímco si říkám, že jsem malicherný snažit se vstát v takovém stavu, má vůle konečně pokořila ospalost.

… Opravdu mě trápí jak jsem prostoduchý.

Myslím, že jsem po celonoční práci dokončil ten nákres a pak šel spát do Tohkiina pokoje.

Zvedl jsem se z pohovky a skutečně jsem byl v kanceláři ozářené letním sluncem. Shiki s Tohko se o něčem baví.

Shiki stojí a opíra se o zeď, zatímco Tohko sedí na židli nohu přes nohu.

"Dobré ráno, Kokuto"

Ten výraz na Tohkiině tváři, spíše upřený pohled, je normální. … Nemá nasazené brýle, takže hádám, že s Shiki mluvila o "těch" věcech.

Je jako vždy a stejně tak je ji oblečená.

Se svými krátkými vlasy odhalujícími krk vypadá jako sekretářka. Jenže její pohled vypadá dost děsivě, klidně bych se vsadil, že jí nikdo na takový post nepřijme.

Úplé černé kalhoty a viditelně nová bílá košile jí sluší.

"Promiň, asi jsem usnul"

Snažil jsem se vymyslet nějakou omluvu.

"Nic neříkej. Je mi to jasné"

Umlčela mě a dala si do úst svou cigaretu.

"Pokud už jsi vzhůru, běž udělat něco k pití. Bude to pro tebe dobrá rehabilitace."

".....................?"

Asi tou rehabilitací myslela nápravu.

Nevím proč to řekla, jenže ona Tohko je taková pořád, tak jsem to nechal plavat.

"Chtěla bys něco, Shiki?"

"To je dobrý. Stejně už jdu spát."

Opravdu vypadá dost nevyspale.

Možná se šla projít, potom co jsem včera večer odešel.

◇

Vedle tohoto pokoje, který je jak Tohkiina ložnice, tak kancelář, je něco jako kuchyně.

Dřez tu má tři kohoutky v řadě – možná to bývala laboratoř, nebo něco podobného. Dva z nich jsou zadrátované a tím pádem nepoužitelné. Proč, mi zůstává záhadou; pokud je zkoumám blíže, připadám si jako boxer snažící se ztratit na váze, což nepomůže, protože se začne cítit agresivně.

Dobře, zapnul jsem kávovar na ty dvě kafe. Dělám to velmi úsporně a jsem ve vaření kávy opravdový mistr. Ale nepracuji tady jen abych vařil kafe nebo čaj …

Už je to půl roku co jsem tady zaměstnaný.

Ne, slovo "zaměstnaný" není správné, protože tohle místo není ani funkční pracoviště.

Přišel jsem připravený i na to, asi protože jsem se zamiloval do práce téhle osoby.

Po tom co si Shiki v sedmnácti zastavila čas, odmaturoval jsem a úplně bezdůvodně nastoupil na vysokou.

Jít na tu školu byl slib s Shiki.

I když měla jen malou šanci na uzdravení, chtěl jsem ho dodržet.

Jenže pak už nebylo nic. Poté co jsem se stal vysokoškolákem, jsem žil jen ze dne na den.

Zatímco jsem žil takhle bezcílně, pozvali mě na výstavu a tam jsem uviděl tu panenku.

Byla to panenka vyrobená tak dokonale, až se to zdálo být mimo lidské schopnosti. Byla jako spící člověk, jenže na druhou stranu jsem si uvědomoval, že je to jen figurína ve tvaru člověka, která se nikdy nepohne.

Ale byla tak nádherná...

Na jednu stranu člověk, jež se mohl každou chvílí začít hýbat. Na druhou, panenka bez života. Místo kam mohou jen živé věci, avšak místo kam nemůže žádný člověk...

Zamiloval jsem se do té rozpolcenosti.

Asi protože celá její existence byla přesně jako tehdy Shiki.

Nikdo nevěděl odkud se tam ta figura vzala.

A na letácích už vůbec nebyla.

Když jsem zoufale pátral po jejím původu, zjistil jsem, že byla vytvořena dobrovolníkem a ten řemeslník byl mezi lidmi v oboru obklopen spoustou pověstí.

Její tvůrce – jejíž jméno je Aozaki Tohko – je, řečeno krátce, na volné noze. Domníval jsem se že její opravdová práce je výroba figurín, ale jak se zdá, taky navrhuje budovy.

Udělá cokoliv týkajícího se tvorby čehokoliv, ale nikdy nepřijme žádný požadavek. Vždy za někým půjde a ukáže mu co vytvoří; a začne s tím hned jak dostane zaplaceno.

Je buď úžasný génius, nebo velký podivín.

Byl jsem čím dál víc zvědavý a ačkoliv jsem věděl, že bych neměl, našel jsem si adresu tohoto podivína. (Tím podivínem jsem si teď už absolutně jistý...)

Bylo to mimo město na dost pochybné adrese, ani v obytné, ani v průmyslové oblasti

Dokonce to nebyl ani dům.

Byla to opuštěná budova.

A nejen tak nějaká. Její stavba začala před pár lety, jenže skončila v půlce, když tehdejší ekonomická situace začala upadat. Vypadá jako budova, jenže interiér není zařízený a zdi, stropy, i podlahy jsou úplně holé.

Po dokončení by byla šest pater vysoká, jenže nad čtvrtým patrem už není zhola nic. V dnešní době je mnohem lepší začít stavět od horního patra, ale tehdy asi ještě používali staré postupy. Protože stavbu skončili v polovině, nedodělané páté patro teď slouží jako střecha.

I když je budova obklopena vysokou betonovou zdí, není problém dostat se dovnitř. Skoro zázrak, že si z ní děti neudělaly tajný úkryt.

V každém případě, Aozaki Tohko si tu budovu koupila, aspoň myslím.

Tahle místnost sloužící jako kuchyně je ve čtvrtém patře. Druhé a třetí patro slouží jako Tohkiina pracovna, takže se většinou bavíme ve čtvrtém.

… Zpět k tématu.

Poté co jsem poznal Tohko a začal tu pracovat, odešel jsem ze sotva započaté vysoké školy.

Je to k neuvěření, ale dostávám tu i plat.

Jak říká Tohko, jsou tu jen dva typy lidí, každý se jednou ze dvou vlastností: Ten kdo tvoř a ten kdo hledá, ten kdo využívá a ten kdo ničí.

Upřímně mi řekla, že nemám žádnou naději jako ten co tvoří, ale přesto mě zaměstnala. Prý mám vlohy jako ten co hledá nebo tak nějak.

"Jsi pomalý, Kokuto."

… Slyším z vedlejší místnosti.

Všímám si, že kávovar už je plný černé tekutiny.

◇

"S tou jednou včera už to dělá osm že? Lidi už by si měli všimnout té podobnosti."

Řekla náhle Tohko, vytahujíc cigaretu.

Asi mluví o těch nedávných sebevraždách středoškolaček, vrhajících se z výškových budov.

Myslím si to, protože tu není nic jiného o čem by chtěla mluvit, tohle léto je zatím bez obvyklých problémů, jakým bývají třeba výpadky vody.

"Co? Nebylo jich šest?"

"Bylo tu pár dalších zatímco jsi spal. Začalo to v červnu a průměrně jsou tři do měsíce. Možná tu bude ještě jedna v těch zbývajících třech dnech. "

Tohko řekla něco hnusného. Dívám se na kalendář, Srpen skončí za tři dny. Za tři dny...?

Něco mě na tom zaujalo, ale hned to bylo zase pryč.

"Ale já slyšel, že spolu nijak nesouvisí. Ty dívky jsou prý každá z jiné školy a bez jakékoliv spojitosti. Jedině že by policie skrývala některá fakta."

"Nedůvěřuješ lidem? To se ti moc nepodobá."

Tohko se ušklíbla.

… Bez svých brýlí umí být nekonečně protivná.

"Protože v televizi nebyla ani jedna posledí vůle. Šest, ne, osm lidí. Pokud je jich tolik, alespoň po jednom by měla zůstat nějaká poslední vůle. Policie o tom neřekla ani slovo, takže je asi skrývají. "

"Tohle je ta podobnost. Nebo spíš bych měl říct spojitost. Z těch osmi byla víc jak polovina viděna jak sami skáčou. A to více lidmi. Ale s jejich skoukromými životy bylo vše v pořádku. Nejeli v drogách ani nebyli členy žádné sekty. Určitě je to ten případ, kdy se cítili špatně a prostě si sobecky vzali život. Možná proto se o ně policie nijak zvlášť nezajímá."

"Tvrdíš teda, že žádná poslední vůle ani nikdy nebyla?"

Řekl jsem pochybovačně, Tohko přikývla ale prý si tím není moc jistá.

Ale je to možné?

Je v tom nějaká nesrovnalost, říkám si, pak jsem vzal hrnek kafe a ochutnal hořkost té černé tekutiny.

Proč nenechali ani dopis na rozloučenou? Bez něj se lidi vetšinou nezabíjí.

Závět je spojení se skutečným světem. Když je k sebevraždě dohnán člověk, který zemřít nechce, zanechá po sobě závěť s důvodem své smrti.

Sebevražda bez poslední vůle.

Znamená to, že na tomto světe něchtěli nic zanechat a zmizet úplně beze stopy? To by byla dokonalá sebevražda. Bez vůle a nejlépe ještě tak, aby si ji nikdo nikdy nevšiml.

Jenže skok z budovy není dokonalou sebevraždou. Zemřít tak, aby si toho lidé všimli je už sámo o sobě poselství.

Takže?

Možná je tu jiný důvod... někdo tu vůli vzal? Ne, to by se nezabili.

Takže?

Napadá mě jen jediná logická odpověď.

Možná to byly jen nehody.

Ty dívky vůbec nechtěly zemřít. Takže neměly důvod psát vůli. Je to jako zemřít nešťastnou náhodou na procházce se psem.

Přesně jak včera večer řekla Shiki.

… Nemůžu přijít na to, proč by skákaly, když se byly jen projít.

"Ty sebevraždy skončí dnes večer. Žádné další už nebudou."

Řekla Shiki, jakoby chtěl přerušit mé bouřící myšlenky.

I když se tím tématem nezdála být kdovíjak zaujatá.

"Jak to víš?"

Musel jsem se zeptat.

Shiki se dívala do prázda a přikývla.

"Šla jsem se tam podívat. Kroužilo jich tam osm."

Řekly ty skvěle tvarované rty.

"Aha, takže tolik. Tys věděla od začátku kolik jich tam je, Shiki?"

"Jo, skoncovala jsem to, ale, i když se mi to nelíbí, ty holky tam asi ještě chvíli budou. Hej, Tohko. Skončí tak všichni, kteří se zabijí tímhle způsobem?"

"Nevím. Nemůžu to říct jistě, protože každý je jiný, ale v minulosti neuspěl nikdo kdo se pokusil létat jen pomocí svých vlastních sil. Slova "létat" a "padat" patří k sobě. Jenže čím víc jsi uchvácen létáním, tím víc na to zapomínáš. Následkem toho se pak pokoušíš dosáhnout nebes i po své smrti. Nepadáš pak k zemi, ale jakoby k obloze."

Shiki se po Thkiině odpovědi zamračila.

Je naštvaná.. ale proč?

"Promiňte, ale nějak se nechytám."

"Hmm? Bavím se o tom duchovi na budově Fujiyoh. Ačkoliv, nemůžu potvrdit jestli je to jen přelud nebo je skutečný, dokud se na něj nepodívám. Chtěla jsem se na něj zajít podívat, kdybych měla čas, ale Shiki už ho zabila, takže už to asi nezjistím."

… Chápu. Jak jsem čekal, bavili se o "těch" věcech.

Když spolu mluví Shiki a Tohko bez svých brýlí, většinou probírají dost okultní zálešitosti. "Slyšel jsi jak Shiki viděla tu holku u budovy Fujiyoh vznášet se? Ta událost je trochu složitější a s těmi dívkami tam létá i nějaká člověku podobná figura. A protože odtamtud neodešly myslíme si, že je ta budova něco jako síť. "

Zaráží mě jak podivný a komplikovaný se ten příběh stal.

Jakoby cítila jak jsem zmatený, celé to shrnula.

"Jinými slovy, na budově Fujiyoh je jeden vznášející se člověk a kolem něj ty dívky. A ty jsou pravděpodobně něco jako přízraky. To je tak všechno."

Přikývl jsem.

Rozumím tomu, ale připadá mi, že to slyším když už je po všem.

Podle toho co Shiki říkala, je už o přízraky postaráno.

Už jsou to dva měsíce co jsem je seznámil. A co se týče těchto příhod, poslední dobou o nich slýchám až když je po všem.

Jakožto normální smrtelník, ne jako ony dvě, bych rád od těhle události zůstal co nejdál. Na druhou stranu, nejsem rád přehlížen, a tak mi ten neutrální postoj, který teď držím, připadá jako nejlepší volba.

Říká se tomu štěstí v neštěstí.

◇

".....................?"

Shiki je ještě naštvanější a zírá na mě.

Udělal jsem něco čím bych ji naštval?

"Eh? Shiki tam viděla ty přízraky začátkem července, že? To tam byli jen čtyři?"

Přišlo mi to smaozřejmé, ale Shiki mě překvapila.

"Osm. Bylo jich osm celou dobu. Jak jsem ti řekla, už jich víc nebude. V jejich případě je postup obrácený."

"Takže jsi tam viděla osm přízraků už od začátku? Jako jasnovidec?"

"Vůbec. Já jsem normální. Ale ten vzduch tam je nějaký neobvyklý. Chápej… takový divný. Jako horká a studená voda hned vedle sebe."

Tohko pokračuje v jejím nejasném projevu.

"Jinak řečeno, čas tam není v pořádku. Totiž on není jen jeden způsob toku času. Než se něco rozloží, trvá to rozdílnou dobu pro rozdílé věci. Abys chápal, člověku trvá jinou dobu než zmizí než to trvá jeho vzpomínkám. Když někdo zemře, zmizí i jeho vzpomínky? Nezmizí, že? Dokud jsou tady přihlížející, ti co si pamatují, nic nemizí okamžitě, spíš pomalu vybledne.

Vzpomínky, nebo spíše "záznamy ". Pokud byl pozorovatel v blízkosti té osoby, třeba jedné z těch dívek, bude ta osoba uchovávána v jeho paměti a bude se procházet po tomto světě i po své smrti jako "přelud". To je část fenoménu známého jako "přízraky" či "duchové". Ty přeludy potom vidí jen lidé, kteří s těmito duchy sdílejí nějaké vzpomínky, třeba rodiče a přátelé. Nicméně, Shiki je výjimka. Samozřejmně, plynutí času ovlivňuje tyto "záznamy", ale na vrcholku té budovy se to zdá dít pomaleji. Vzpomínky těch dívek z dob kdy byly naživu se vytrácejí pomaleji než by měly. Díky toho jsou stále naživu. To co je tam možné vidět jsou činy a existence dívek kolem kterých plyne čas pomaleji."

Pak si Tohko zapálila další cigaretu.

Vlastně tvrdí, že když se něco ztratí, nezmizí to, dokud si to budu pamatovat. Tedy, samotná má vzpomínka to udržuje naživu. A když je to naživu, je to možné vidět?

Jako halucinace... Ne, Tohko určitě použila slovo "přelud" protože to je definované jako něco co není skutečné.

"Všechna tahle vysvětlení jsou mi ukradená – v tomhle není ten problém. Tím problémem je ona. Jsem si jistá že jsem tu věc dostala, ale pokud je tu ještě pořád původní tělo, bude se vracet znovu a znovu. Už jsem unavená být Mikiyovým bodyguardem."

"Máš pravdu. O Fujoh Kirie se už postarám já. Ty pak můžeš doprovodit Kokuta domů. Do konce šichty mu zbývá asi ještě pět hodin. Takže pokud se mezitím chceš vyspat, můžeš si lehnout tady na zem."

Tohko ukázala na kus podlahy, za poslední rok ani nezametené, špinavé jako komín.

Pochopitelně ji Shiki ignorovala.

"Tak, o čem jsme to mluvili?"

Řekla Shiki a hledí na Tohko.

Ten mág s cigaretou v ústech přemýšlí a pak přechází k oknu.

Odtamtud se dívá ven.

V téhle místnosti není žádné osvětlení. Jde sem pouze světlo zvenku a tak je tu těžké říct zda je ráno či odpoledne.

Naproti tomu, venku je jasné poledne. Skoro můžeš vidět ty bílé, sálájící sluneční paprsky.

Tohko chvíli civí na tu letní scenérii.

"Předtím, než ji označíš jako létající."

Vyfukuje dým a ten se mísí s bílými slunečními paprsky.

Zatímco se dívá ven, hledím na její záda... Ve vší te bílé vypadá jako přelud.

"Kokuto, co ti připomíná pohled z výšky?"

Ta náhlá otázka mě vtáhla zpět do reality.

Ve skutečnosti jsem nebyl na nějakém vysokém místě od té doby co jsem byl jako malý na Tokijské věži (5) . Fakt ale nevím co jsem si o tom tehdy myslel. Vím jen, že jsem se ze všech sil snažil najít náš dům, ale stejně jsem ho nenašel.

"Možná, něco malého?"

"Jaký to inteligentní postřeh, Kokuto."

Zatím nedokončeno, bude pokračovat !