Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / část 3

From Baka-Tsuki
Revision as of 00:35, 12 June 2008 by Blix CZ (talk | contribs)
Jump to navigation Jump to search

Tou zimou mi tuhnou svaly.

Vychází ten chlad, kvůli kterému se chvěji, zvenku nebo zevnitř mého těla?

Zanechávajíc neodlišitelné stranou, Shiki pokračuje v chůzi.

V budově Fujiyoh není ani náznak života.

Jsou dvě ráno. Bílé světlo osvětluje vestibul budovy. Krémově zbarvené stěny jsou ozářeny světlem a vidím až na jeho konec. To světlo vytlačující temnotu na mě působí strašně uměle a nepřirozeně.

Prošla jsem turniketem u vchodu a vstoupila do výtahu.

Je prázdný. Na zadní stěně je přišroubováno zrcadlo pro pohodlí pasažérů. Ze zrcadla se na mě dívá osoba s povadlýma očima oblečená do bleděmodrého kimona a černé kožené bundy. Oči, které vypadají jako by je nic nezajímalo.

Shiki zírá na tu osobu v zrcadle a tiskne tlačítko s nápisem "R". S tichým bzučením, svět kolem Shiki stoupá. Tahle motorem navíjená krabice dosáhne vrchního patra v řádu sekund.

Pro teď je to uzavřená místnost. Nic venku se teď netýká Shiki a je nemožné být ovlivněn něčím zvenku. Ten pocit se vsakuje do její domněle prázdné mysli. Tahle malá krabice je jediným světem který bych teď měla cítit.

Dveře se bez zvučně otevírají. Venku je úplně jiný svět, svět temnoty.

Poté co výtah dorazí do přístavku, složeného pouze z dveří vedoucích na střechu,zanechává Shiki a sestupuje zpět do prvního patra. Nejsou tu žádná světla, a okolí je neskutečně temné.

Prochází napříč tou malou budkou a otevírá dveře na střechu.

… Ta hluboká temnota slábne.

Obrys města zaplňuje můj výhled.

Střecha budovy Fujiyoh je úplně všední. Podlaha je z betonu, a okraj střechy ohraničuje plot. Osamělá vodárenská věžička stojí navrch přístavku, nic jiného už tu není.

Střecha samotná je obyčejná, ale ten výhled z ní je jako z jiného světa.

Pohled na noční město z budovy alespoň o deset pater vyšší než ostatní mi připadá spíš osamělý než překrásný. Je to jako být na vysokém žebříku a shlížet na svět. Nicméně, hloubka tohohle pohledu je rozhodně překrásná. Elektrická světla rozprášená tu a tam vydávají tlumené světélkování jak světlušky.

Pokud je tohle pohled na celý svět, tak ten svět zrovna spí věčným spánkem, naštěstí je to jen dočasné. Ticho mi svírá srdce víc než všechen chlad, až to bolí … Chlad noční oblohy razí stejně jako ten pod ním. Pokud je město hluboké moře, pak obloha je sama temnota. V té temnotě, se hvězdy třpytí jako drahokamy. Měsíc je v téhle temnotě prázdno – velká díra ve velkém černém plátně známém jako noční obloha. Tak on opravdu není jen zrcadlo slunce, ale spíš pohled na "druhou stranu" … To jsem slyšela v domě Ryougi. Podle nich je Měsíc brána do jiného světa.

Už od dávných času, nesl Měsíc magii, ženy a smrt. A s tímhle měsícem za zády, se vznáší lidská postava …

… S osmi dívkami létajícími okolo.

Ta bílá postava na noční obloze je žena. Má na sobě úžasnou noční košili, někdo by si ji klidně mohl splést s šaty, a černé vlasy ji sahají až k pasu. Její ruce a nohy jsou útlé a tím ji dělají ještě krásnější.

Tenká obočí a krásné, chladné oči. Odhaduji, že ji je tak dvacet. Ačkoliv je trochu pochybné určovat věk, podle měřítek živých bytostí, něčeho jako je duch.

Jenže ta bílá žena není nehmotná jako duch. Ona tam opravdu je. Na ty dívky bezcílně kroužící kolem ní sedí definice "ducha" mnohem líp; jejich líná levitace vypadá jakoby spíše plavaly než létaly. Taky jejich postavy jsou nehmotné, občas průsvitné.

Nad Shiki je teď ta žena a osm dívek poletujících kolem, jako by ji chtěly chránit.

Ten pohled není děsivý. Ne, spíše …

"Hmph, vskutku démonické."

Vysmívá se Shiki.

Krása té ženy už není lidská. Její černé vlasy jsou zvlášť perfektní, každý pramen s leskem a povrchem hedvábí. Kdyby byl vítr silnější, na její postavu s vlajícími vlasy by byl jistě nádherný pohled.

"Takže tě budu muset zabít."

Asi protože uslyšela Shikiin šepot, podívala se dolů. Ta žena je čtyři metry nad střechou, a ta má aspoň čtyřicet. Její a Shikiin pohled se potkaly.

Není co říct, a i kdyby bylo, neexistuje jazyk kterým by to bylo možné.

Shiki sahá do bundy a vytahuje nůž. Skoro malý meč s čepelí skoro osmnáct centimetrů dlouhou.

Shikiino vědomi je zaplněno vražedným úmyslem pronikavého pohledu přicházejícího shora.

Bílá postava se zakymácí. Její paže pluje a útlý prst ukazuje na Shiki. Ta útlá, křehká paže Shiki nepřipomíná bílou.

"... Spíš kosti, nebo lilii."

V té klidné noci, její hlas ještě chvíli visel ve vzduchu.

Vůle v tom prstu je vůle zabíjet.

Ten bílý prst míří na Shiki.

Shikiina hlava sebou zakymácí. Udělá krok aby udržela rovnováhu. Ale jen jeden.

"---------"

Ženu nahoře to zarazilo.

Sugesce myšlenky "umíš lítat" na tuhle osobu nefunguje.

Její schopnost může někomu vnutit představu že, "létali" – podle definice spíš vymývání mozků než "sugesce". Není proti tomu obrany, tím pádem, člověk skutečně zkusí létat, nebo naopak uteče strachy z toho, že umí létat. Ale Shiki to dokázala ustát jen s malým omráčením.

"---------"

Žena přemýšlí zda byl ten kontakt příliš slabý, a rozhodne se použít sugesci znovu.

Ale tentokrát silněji. Žádný lehký dojem jako "Umíš létat" ale rázný příkaz "Musíš létat !".

Ale předtím se Shiki podívá na tu ženu.

Jeden na každé noze, jeden na zádech a jeden bod na levé straně její hrudi. Linie řezu zvaná smrt je jasně viditelná. Ta na hrudi bude nejlepší cíl. To bude okamžitá smrt. I pokud je ta žena jen obraz, já dokážu zabít i boha. Nůž si převrací do obráceného úchopu a drtí pohledem svého nepřítele na nebi.

Shiki zase přepadá to nutkání.

… Umím létat. Umím létat. Vždy jsem milovala oblohu. Včera jsem taky létala. Dnes určitě vyletím ještě výš. Volně. Klidně. Se smíchem. Musím rychle...

Kam? K obloze? Volně? … To je...

Útěk z reality. Touha po obloze. Navzdory zemské tíží. Jen tak beze všeho. Létat jak si přeješ.

Tak do toho, do toho, do toho, do toho, do toho, do toho ------------------ DO TOHO!

"To si děláš srandu."

Řekla Shiki a zvedá prázdnou levou ruku.

Sugesce už nefunguje. Shiki není ani zmatená.

"Necítím takový obdiv k obloze. Ani se necítím být naživu, takže neznám bolest žití. Upřímně, jsi mi úplně ukradená."


… Šepot podobný zpěvu.

Shiki v životě nezná štěstí ani žal, žádné překážky.

Proto Shiki nic nezajímá osvobození od bolesti.

"Ale nelíbí se mi že ho držíš. Měla jsem ho první a teď si ho vezmu zpět."

Shikiina levá ruka chňapne jen tak do vzduchu a zatáhne.

Jakoby táhnuty její rukou, jsou dívky i žena taženy k Shiki jako ryby v síti.

"---------!"

Výraz ženy se mění. Do své vůle vkládá větší odhodlání a bije jí proti Shiki.

Kdyby mohla s ní mohla komunikovat, křičela by.

"Spadni !"

Ignorujíc tu kletbu, Shiki odpovídá ledově chladným tónem.

"Ty spadni !"

Jak je tažena dolů, nůž projíždí ženiným hrudníkem. Rychle a lehce jako máslem a s takovou přesností, že i on cítila krátký záblesk obdivu.

Žádná krev.

Ta žena, šokem z nože zabodnutého v její hrudi neschopná se pohnout, sebou cukla jen jednou..

Shiki přehazuje její tělo přes vysoký plot do hlubin temného města.

Žena mizí za okrajem střechy a bezzvučne padá. Její tmavé, hedvábné vlasy nevlají ani během pádu, a rozplývá se do noci stejně jako její bílý šat ve větru.

Jako bílá květina potápějící se do hlubin oceánu.

Shiki odchází ze střechy.

Nad ní, vznášející se dívky zůstávají...