Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / Nadhled

--- Vidím vážku. Horlivě mává křídly.

Motýl chtěl letět se mnou, ale já nezpomalil. Nestačil mi a když už byl skoro mimo dohled, spadl.

Klikatě padá k zemi.

Klikatě jako had; vypadal přitom jako zmačkaná lilie.

Ten pohled je opravdu smutný.

Přestože jsme nemohli letět spolu, měl jsem s ním alespoň zůstat trochu déle.

Jenže to není možné. Mé nohy se nedotýkají země, a tak si ani nemůžu zvolit zda chci zastavit.

Protože jsem slyšel hlasy, rozhodl jsem se vstát.

… Má víčka jsou pořádně těžká. To dokazuje, že potřebuji ještě aspoň dvě hodiny spánku.

Zatímco si říkám, že jsem malicherný snažit se vstát v takovém stavu, má vůle konečně pokořila ospalost.

… Opravdu mě trápí jak jsem jednoduchý.

Myslím, že jsem po celonoční práci dokončil nákres a pak šel spát do Tohkiina pokoje.

Zvedl jsem se z pohovky a skutečně jsem byl v kanceláři ozářené letním sluncem. Shiki s Tohko se o něčem baví.

Shiki stojí a opírá se o zeď, zatímco Tohko sedí na židli nohu přes nohu.

"Dobré ráno, Kokuto"

Ten výraz na Tohkiině tváři, spíše upřený pohled, je normální. … Nemá nasazené brýle, takže hádám, že s Shiki mluvila o "těch" věcech.

Je stejná jako vždy a je tak i oblečená.

Se svými krátkými vlasy odhalujícími krk vypadá jako sekretářka. Jenže její pohled vypadá dost děsivě, a tak bych se klidně vsadil, že ji na takový post nikdy nikdo nepřijme.

Úplé černé kalhoty a viditelně nová bílá košile jí sluší.

"Promiň, asi jsem usnul."

Snažil jsem se vymyslet nějakou omluvu.

"Nic neříkej. Je mi to jasné."

Umlčela mě a dala si do úst cigaretu.

"Pokud už jsi vzhůru, běž udělat něco k pití. Bude to pro tebe dobrá rehabilitace."

".....................?"

Asi tou rehabilitací myslela nápravu.

Nevím proč to řekla, jenže ona Tohko je taková pořád, tak jsem to nechal plavat.

"Chtěla bys něco, Shiki?"

"To je dobrý. Stejně už jdu spát."

Opravdu vypadá dost nevyspale.

Asi se šla projít, potom co jsem včera večer odešel.

◇

Vedle tohoto pokoje, který je jak Tohkiina ložnice, tak kancelář, je něco jako kuchyně.

Dřez tu má tři kohoutky v řadě – možná to bývala laboratoř, nebo něco podobného. Dva z nich jsou zadrátované a tím pádem nepoužitelné. Proč, mi zůstává záhadou; a pokud se ji pokouším rozluštit, připadám si jako boxer snažící se ztratit na váze, vůbec to nepomáhá a ještě se začnu cítit agresivně.

Dobře, zapnul jsem kávovar na ty dvě kafe. Dělám to velmi úsporně a jsem ve vaření kávy opravdový mistr. Ale nepracuji tady jen abych vařil kafe nebo čaj …

Už je to půl roku co jsem tady zaměstnaný.

Ne, "zaměstnaný" není správně, protože tohle místo není ani funkční pracoviště.

Ale protože jsem se zamiloval do Tohkiiny práce, vůbec mi to nevadilo.

Po tom co si Shiki v sedmnácti zastavila čas, odmaturoval jsem a úplně bezdůvodně nastoupil na vysokou.

Jít na tu školu byl slib s Shiki.

I když měla jen malou šanci na uzdravení, chtěl jsem ho dodržet.

Jenže pak už nebylo nic. Co jsem se stal vysokoškolákem, žil jsem jen ze dne na den.

Zatímco jsem žil takhle bezcílně, pozvali mě na výstavu a tam jsem uviděl tu panenku.

Byla to panenka vyrobená tak dokonale, až se to zdálo být mimo lidské schopnosti. Byla jako spící člověk, jenže na druhou stranu jsem si uvědomoval, že je to jen figurína ve tvaru člověka, která se nikdy nepohne.

Ale byla tak nádherná...

Na jednu stranu člověk, jež se mohl každou chvílí začít hýbat. Na druhou, panenka bez života. Místo kam mohou jen živé věci, avšak místo kam nemůže žádný člověk...

Zamiloval jsem se do té rozpolcenosti.

Asi protože celá její existence byla přesně jako tehdy Shiki.

Nikdo nevěděl odkud se tam ta figura vzala.

A na letácích nebyla už vůbec.

Když jsem zoufale pátral po jejím původu, zjistil jsem, že byla vytvořena někým zvenku a ten řemeslník byl mezi lidmi z oboru obklopen spoustou pověstí.

Její tvůrce – jejíž jméno je Aozaki Tohko – je, řečeno krátce, na volné noze. Domníval jsem se že hlavní náplní její práce je výroba figurín, ale jak se zdá, taky navrhuje budovy.

Udělá cokoliv týkajícího se tvorby čehokoliv, ale nikdy nepřijme žádný požadavek. Vždy za někým půjde a ukáže mu co vytvoří; a začne s tím hned jak dostane zaplaceno.

Je buď úžasný génius, nebo velký podivín.

Byl jsem čím dál víc zvědavý a ačkoliv jsem věděl, že bych neměl, našel jsem si adresu tohoto podivína. (Tím podivínem jsem si teď už absolutně jistý...)

Bylo to mimo město na dost pochybné adrese, ani v obytné, ani v průmyslové oblasti

Dokonce to nebyl ani dům.

Byla to opuštěná budova.

A ne jen tak nějaká. Její stavba začala před pár lety, jenže skončila v půlce, když tehdejší dobrá ekonomická situace začala upadat. Vypadá jako budova, jenže interiér je nezařízený a zdi, stropy, i podlahy jsou úplně holé.

Po dokončení by byla šest pater vysoká, jenže nad čtvrtým patrem už není zhola nic. V dnešní době se začíná stavět od horního patra, ale tehdy asi ještě používali staré postupy. Protože stavbu skončili v polovině, nedodělané páté patro teď slouží jako střecha.

I když je budova obklopena vysokou betonovou zdí, není problém dostat se dovnitř. Skoro zázrak, že si z ní nějaké děti neudělaly tajný úkryt.

V každém případě, Aozaki Tohko si tu budovu koupila, aspoň myslím.

Tahle místnost sloužící jako kuchyně je ve čtvrtém patře. Druhé a třetí patro slouží jako Tohkiina pracovna, takže se většinou bavíme ve čtvrtém.

… Zpět k tématu.

Poté co jsem poznal Tohko a začal tu pracovat, odešel jsem ze sotva započaté vysoké školy.

Je to k neuvěření, ale dostávám tu i plat.

Jak říká Tohko, jsou jen dva typy lidí, každý s jednou ze dvou vlastností: Ten kdo tvoří a ten kdo hledá, ten kdo využívá a ten kdo ničí.

Upřímně mi řekla, že nemám žádnou naději jako ten co tvoří, ale přesto mě zaměstnala. Prý mám vlohy jako ten co hledá nebo tak nějak.

"Jsi pomalý, Kokuto."

… Slyším z vedlejší místnosti.

Všímám si, že kávovar už je plný černé tekutiny.

◇

"S tou jednou včera už to dělá osm, že? Lidi už by si měli všimnout té podobnosti."

Řekla náhle Tohko, vytahujíc cigaretu.

Asi mluví o těch nedávných sebevraždách středoškolaček, vrhajících se z výškových budov.

Myslím si to, protože tu není nic jiného o čem by chtěla mluvit, tohle léto je zatím bez obvyklých problémů, jakým bývají třeba výpadky vody nebo elektřiny.

"Co? Nebylo jich šest?"

"Bylo tu pár dalších zatímco jsi spal. Začalo to v červnu a průměrně jsou tři do měsíce. Možná tu bude ještě jedna v těch zbývajících třech dnech. "

Tohko řekla něco hnusného. Dívám se na kalendář, Srpen skončí za tři dny. Za tři dny...?

Něco mě na tom zaujalo, ale hned to bylo zase pryč.

"Ale já slyšel, že spolu nijak nesouvisí. Ty dívky jsou prý každá z jiné školy a nic je nespojuje. Jedině, že by policie skrývala některá fakta."

"Nedůvěřuješ lidem? To se ti moc nepodobá."

Tohko se ušklíbla.

… Bez svých brýlí umí být nekonečně protivná.

"Protože v televizi nebyla ani jediná poslední vůle. Šest, ne, osm lidí. Pokud je jich tolik, alespoň po jednom by měl zůstat nějaký dopis. Policie neřekla ani slovo, takže je asi skrývají. "

"Tohle je ta podobnost. Nebo spíš bych měla říct spojitost. Z těch osmi byla víc jak polovina viděna jak sami skáčou. A to více lidmi. Ale s jejich soukromými životy bylo vše v pořádku. Nejeli v drogách ani nebyli členy žádné sekty. Prostě se cítili špatně a sobecky si vzali život. Možná proto se o ně policie nijak zvlášť nezajímá."

"Tvrdíš tedy, že žádná poslední vůle ani nikdy nebyla?"

Řekl jsem pochybovačně, Tohko přikývla, ale prý si tím není moc jistá.

Ale je to možné?

Je v tom nějaká nesrovnalost, říkám si, pak jsem vzal hrnek kafe a ochutnal hořkost té černé tekutiny.

Proč nenechali ani dopis na rozloučenou? Bez něj se lidi vetšinou nezabíjí.

Závěť je spojení se skutečným světem. Když je k sebevraždě dohnán člověk, který zemřít nechce, zanechá po sobě závěť odůvodňující jeho smrt.

Sebevražda bez poslední vůle.

Znamená to, že na tomto světe nechtěli nic zanechat a zmizet úplně beze stopy? To by byla dokonalá sebevražda. Bez vůle a nejlépe ještě tak, aby si ji nikdo nikdy nevšiml.

Jenže skok z budovy není dokonalou sebevraždou. Zemřít tak, aby si toho lidé všimli je už samo o sobě poselství.

Takže?

Možná je tu jiný důvod... někdo tu vůli vzal? Ne, to by se nezabili.

Takže?

Napadá mě jen jediná logická odpověď.

Možná to byly jen nehody.

Ty dívky vůbec nechtěly zemřít. Takže neměly důvod psát vůli. Je to jako zemřít nešťastnou náhodou na procházce se psem.

Přesně jak včera večer řekla Shiki.

… Nemůžu přijít na to, proč by skákaly, když se byly jen projít.

"Ty sebevraždy skončí dnes večer. Žádné další už nebudou."

Řekla Shiki, jakoby chtěla přerušit mé bouřící myšlenky.

I když se tím tématem nezdála být kdovíjak zaujatá.

"Jak to víš?"

Musel jsem se zeptat.

Shiki se dívala do prázdna a přikývla.

"Šla jsem se tam podívat. Kroužilo jich tam osm."

Řekly ty skvěle tvarované rty.

"Aha, takže tolik. Tys věděla od začátku kolik jich tam je, Shiki?"

"Jo, skoncovala jsem to, ale, i když se mi to nelíbí, ty holky tam asi ještě chvíli budou. Hej, Tohko. Skončí tak všichni, kteří se zabijí tímhle způsobem?"

"Nevím. Nemůžu to říct jistě, protože každý je jiný, ale v minulosti neuspěl nikdo kdo se pokusil létat jen pomocí svých vlastních sil. Slova "létat" a "padat" patří k sobě. Jenže čím víc jsi uchvácena létáním, tím víc na to zapomínáš. Následkem toho se pak pokoušíš dosáhnout nebes i po své smrti. Nepadáš pak k zemi, ale jakoby k obloze."

Shiki se po Tohkiině odpovědi zamračila.

Je naštvaná.. ale proč?

"Promiňte, ale nějak se nechytám."

"Hmm? Bavím se o tom duchovi na budově Fujiyoh. Ačkoliv, nemůžu potvrdit jestli je to jen přelud nebo je skutečný, dokud ho zblízka neprozkoumám. Chtěla jsem se na něj zajít podívat, kdybych měla čas, ale Shiki ho zabila, takže už to asi nezjistím."

… Chápu. Jak jsem čekal, bavily se o "těch" věcech.

Když spolu mluví Shiki a Tohko bez svých brýlí, většinou probírají dost okultní záležitosti.

"Slyšel jsi jak Shiki viděla tu holku u budovy Fujiyoh vznášet se? Ta událost je trochu složitější a s těmi dívkami tam létá i nějaká člověku podobná figura. A protože odtamtud neodešly myslíme si, že je ta budova něco jako síť. "

Zaráží mě jak podivným a komplikovaným se ten příběh stal.

Jakoby cítila jak jsem zmatený, celé to shrnula.

"Jinými slovy, na budově Fujiyoh je jeden vznášející se člověk a kolem něj ty dívky. A ty jsou pravděpodobně něco jako přízraky. To je tak všechno."

Přikývl jsem.

Rozumím tomu, ale připadá mi, že už je to pasé.

Podle toho co Shiki říkala, je už o přízraky postaráno.

Už jsou to dva měsíce co jsem je seznámil. A co se týče těchto příhod, poslední dobou o nich slýchám až když je po všem.

Jakožto normální smrtelník, ne jako ony dvě, bych rád od těchto události zůstal co nejdál. Na druhou stranu, nejsem rád přehlížen, a tak mi ten neutrální postoj, který teď držím, připadá jako nejlepší volba.

Říká se tomu štěstí v neštěstí.

◇

".....................?"

Shiki je ještě naštvanější a zírá na mě.

Udělal jsem něco čím bych ji naštval?

"Eh? Shiki tam viděla ty přízraky začátkem července, že? To tam byli jen čtyři?"

Přišlo mi to samozřejmé, ale Shiki mě překvapila.

"Osm. Bylo jich osm celou dobu. Jak jsem ti řekla, už jich víc nebude. V jejich případě byl postup obrácený."

"Takže jsi tam viděla osm přízraků už od začátku? Jsi jasnovidec?"

"Blázníš? Já jsem normální... Ale ten vzduch tam je nějaký neobvyklý. Chápej… takový divný. Jako horká a studená voda hned vedle sebe."

Tohko pokračuje v jejím nejasném projevu.

"Jinak řečeno, čas tam není v pořádku. On totiž není jen jeden způsob toku času. Než se něco rozloží, trvá to rozdílnou dobu pro rozdílné věci. Abys chápal, člověku trvá jinou dobu než zmizí než to trvá jeho vzpomínkám. Když někdo zemře, zmizí i jeho vzpomínky? Nezmizí, že? Dokud jsou tady přihlížející, ti co si pamatují, nic nemizí okamžitě, spíš pomalu vybledne.

Vzpomínky, nebo spíše "záznamy". Pokud byl pozorovatel v blízkosti té osoby, třeba jedné z těch dívek, bude ta osoba uchovávána v jeho paměti a bude se procházet po tomto světě i po své smrti jako "přelud". To je část fenoménu známého jako "přízraky" či "duchové". Ty přeludy potom vidí jen lidé, kteří s těmito duchy sdílejí nějaké vzpomínky, třeba rodiče a přátelé. Nicméně, Shiki je výjimka. Samozřejmě, plynutí času ovlivňuje tyto "záznamy", ale na vrcholku té budovy se to zdá dít pomaleji. Vzpomínky těch dívek z dob kdy byly naživu se vytrácejí pomaleji než by měly. Díky toho jsou stále naživu. To co je tam možné vidět jsou činy a existence dívek kolem kterých plyne čas pomaleji."

Pak si Tohko zapálila další cigaretu.

Vlastně tvrdí, že když se něco ztratí, nezmizí to, dokud si to budu pamatovat. Tedy, samotná má vzpomínka to udržuje naživu. A když je to naživu, je to možné vidět?

Jako halucinace... Ne, Tohko určitě použila slovo "přelud" protože to je definované jako něco co není skutečné.

"Všechna tahle vysvětlení jsou mi ukradená – v tomhle není ten problém. Tím problémem je ona. Jsem si jistá, že jsem tu věc dostala, ale pokud je tu ještě pořád původní tělo, bude se vracet znovu a znovu. Už jsem unavená být Mikiyovým bodyguardem."

"Máš pravdu. O Fujoh Kirie se už postarám já. Ty pak můžeš doprovodit Kokuta domů. Do konce šichty mu zbývá asi ještě pět hodin, takže pokud se mezitím chceš vyspat, můžeš si lehnout tady na zem."

Tohko ukázala na kus podlahy, za poslední rok ani nezametené, špinavé jako komín.

Pochopitelně ji Shiki ignorovala.

"Tak, o čem jsme to mluvili?"

Řekla Shiki a hledí na Tohko.

Ten mág s cigaretou v ústech přemýšlí a pak přechází k oknu.

Odtamtud se dívá ven.

V téhle místnosti není žádné osvětlení. Jde sem pouze světlo zvenku a tak je těžké říct zda je ráno či odpoledne.

Naproti tomu, venku je jasné poledne. Skoro můžeš vidět ty bílé, sálající sluneční paprsky.

Tohko chvíli civí na tu letní scenérii.

"Předtím, než ji označíš jako létající."

Vyfukuje dým a ten se mísí s bílými slunečními paprsky.

Zatímco se dívá ven, hledím na její záda... Ve vší té bílé vypadá jako přelud.

"Kokuto, co ti připomíná pohled z výšky?"

Ta náhlá otázka mě vtáhla zpět do reality.

Ve skutečnosti jsem nebyl na nějakém vysokém místě od té doby, co jsem byl jako malý na Tokijské věži (5). Fakt ale nevím, co jsem si o tom tehdy myslel. Vím jen, že jsem se ze všech sil snažil najít náš dům, ale stejně jsem ho nenašel.

"Možná, něco malého?"

"Jaký to inteligentní postřeh, Kokuto." Odpověděla chladně. Dobře no, sám jsem o té poznámce pochyboval. Dal jsem se dohromady a zkusil vymyslet něco jiného.

"Podívejme se. Moc mi toho nepřipomíná, ale považuji ho za nádherný. Pohled z výšky je prostě ohromující."

Asi protože jsem odpověděl víc od srdce, Tohko kývla na souhlas.

Stále se dívajíc ven, pokračovala v hovoru.

"Uvidíš velkolepou scenérii; i obyčejná krajina bude vypadat překrásně. Ale to nutkání co cítíš, když se díváš dolů na svůj svět. Ten nadhled ti dá popud..."

Za slovem "popud" se zarazí a zmlkne.

"Popud nepřichází zevnitř jako jiné pocity, ale spíše útočí zvenčí. I když se mu bráníme.

Něco jako záchvat zlosti který přijde bez varování, tomu říkáme "popudy"

Takže co na člověka působí při pohledu z ptačí perspektivy?

"Připadáš si "daleko". Příliš vysoký nadhled vytváří pocit odloučení od světa. Lidé se cítí dobře, jen když jsou něčím obklopeni. I když máš tu nejpodrobnější mapu a přesně víš kde jsi, vždy je to jen informace, že?

Pro nás je svět jen to, co si můžeme ohmatat. Hranice mezi městy, zeměmi a světy sice můžeme podvědomě uznávat, ale skutečně je necítíme ,protože si je nemůžeme ohmatat. Samozřejmě, na tomto způsobu myšlení není nic špatného.

Ale když je výhled příliš velký, uvidíš ten nepoměr. Těch deset metrů kolem, které si můžeš osahat a těch deset kilometrů dole. Oba jsou světy ve kterých žiješ, jenže ten první ti přijde skutečnější.

Vidíš ten rozpor? Jako tvůj by ti měl připadat spíš ten velký svět dole, než ten malý kolem. Můžeš se snažit jak chceš, ale nikdy ti nebude připadat, že žiješ v tom velkém světě dole.

To co je kolem tebe ti totiž vždy přijde skutečnější. Tvé logické myšlení a pocity se začnou bít jedno s druhým a nastává zmatek.

… Jak malé je odsud město. Ani si nedokážu představit, že můj dům je tam dole. Ten park měl vždy takový tvar? O tamtom jsem vůbec nevěděl ! Připadám si jako bych to město vůbec neznal. Je to jako být někde jinde.

… Ptačí perspektiva přináší takovéhle myšlenky. Ačkoliv ta osoba vlastně pořád stojí na kousku toho města dole... "

Vysoko je daleko. To je pravda, co se týče vzdálenosti. Ale Tohko to myslela spíš z psychického hlediska.

Dvě místa rozdělené bud horizontálně nebo vertikálně. Jediný rozdíl mezi nimi je, že se buď můžeš, nebo nemůžeš podívat dolů na to druhé.

"Takže podle tebe není dobré příliš se rozhlížet z vysokých míst?"

"Pokud to budeš přehánět. V dávných dobách byla obloha považována za jiný svět. Letět znamenalo přejít do jiného světa. Utopíš se v něm pokud se nebudeš chránit nějakými prostředky. Prostě se zblázníš. Samozřejmě, pokud se budeš chránit těmi správnými prostředky, neovlivní tě to zas tak moc. Pokud budeš mít pevné místo, na kterém můžeš stát, nebude to problém. Když se pak vrátíš na zem, budeš v pořádku."

Teď, když to zmínila, když jsem se jednou díval ze školní střechy dolů, napadlo mě, co by se stalo kdybych skočil.

Samozřejmě jsem to nemyslel vážně.

Ve skutečnosti jsem to nechtěl udělat, tak proč mě napadlo skočit, když by to evidentně vedlo k mé smrti?

Každý je jiný, říká Tohko, ale lidi na vysokém místě asi běžně přemýšlí o pádu.

"Takže se na chvíli prostě zcvokneš?"

Tohko se zasmála, když jsem plácl tuhle otázku.

"Každý sní o tomhle tabu, Kokuto. Lidé mají schopnost získat potěšení představováním si věcí které nemohou dělat. Ale... jo, skoro ses trefil. Důležité je, že ta myšlenka přichází jen na určitém místě – na tom místě samotném. No, myslím, že je to celkem jasné. Co se týče tebe, asi by si spíš ztuhl než zešílel."

"Tohko, už mluvíš trochu moc dlouho."

Shiki ji přerušila jako by to už déle nemohla vydržet. I když pravda, trochu jsem utekli od tématu.

"Není to zas tak dlouho. Co se týče tvorby diskuzního námětu, jsme sotva v druhé fázi."

"Chci slyšet tu pointu a ne jak tlacháte."

"Shiki..."

Je to hrubé, ale asi má pravdu.

Shiki mě ignoruje a dál si stěžuje.

"A říkáš že pohled z výšky je problém. Tak co je normální pohled? Vždyť i když stojíme, máme větší výhled než ze země."

Rýpe Shiki a má trochu pravdu.

Oči každého člověka jsou výše než je úroveň země. Takže se vlastně díváme z nadhledu.

Tohko přikývla na Shikiinu připomínku. Myslím, že už to uzavře.

"Jenže ta zem, o které si myslíš že je rovná, je ve skutečnosti lehce zakřivená. I přesto, nemůžeš říct, že vidíme svět z nadhledu.

To co vidíš není to co vidí tvé oči. Je to obraz vytvořený tvým mozkem. A ten je chráněn tvým zdravým rozumem, takže tvá vlastní výška ti nikdy nepřipadá vysoko, přijde ti normální a vůbec si ji neuvědomuješ.

Ale na druhou stranu každý vidí z nadhledu. Ne fyzicky, ale psychicky. Každý je jiný a větší mysl se pokusí dostat výš. Ale ani ta nikdy neopustí svou ulitu.

Lidé mohou žít jedině jako šnek ve své ulitě a jen tam mohou přežít. Člověk nemůže mít božský nadhled.

Nicméně pokud psychické vnímání některého člověka překročí určitou úroveň, nestane se bohem ale spíše monstrem. Hypnos (6) , který je jen "iluzí" se stane Thantem (7) – skutečnou smrtí."

Když to říká, sama se přitom dívá na svět z nadhledu. Dívá se dolů na svět s nohama na pevné zemi. Zdá se mi to nějakým způsobem podstatné.

A tak jsem si vzpomněl na onen sen.

Ten motýl na konci spadl.

Mohl se elegantně vznášet, kdyby se mě nesnažil následovat.

Ano, kdyby jen tak třepotal křídly a plul, mohl létat déle.

Ale protože věděl o létání, nemohl snést lehkost svého vznášejícího se těla.

Proto místo pouhého vznášení se letěl.

Teď mě napadá, byl jsem vždy takový poeta?

Tohko u okna odhazuje svou cigaretu.

"To mihotání na budově Fujiyoh je možná svět který vidí. Hádám, že ty rozdíly ve vzduchu, co Shiki cítila, byly hranice mezi vnějším světem a vnitřkem ulity. Tuhle nespojitost může postřehnout jedině lidská mysl."

Tohko skončila a Shiki se konečně zdála uvolněná.

Shiki vydechla a podívala se kolem sebe.

"Nespojitost, huh? Zajímalo by mě která strana pro ni byla teplá a která studená."

V kontrastu s tím vážným tónem se chovala, jakoby na tom nezáleželo.

Tohko taky vypadá, jako by ji to nezajímalo.

"Určitě přesný opak toho cos cítila ty."

Odpověděla.