Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / část 4

Vzbudila jsem se poté, co jsem byla probodnuta nožem. Ten úder měl v sobě děsivou energii. Musí mít opravdu sílu, probodnout něčí hruď tak lehce. Nebyl v tom však žádný přebytek násilí. Ten nůž nedělal nic nezbytného a projel přímo mezi kostmi a svaly jakoby nebyly nic. Takový soulad !

Dotek smrti prijíždí mým tělem. Slyším jak se mé srdce probodnuto a roztrháno. Ten "pocit" je nesnesitelnější než bolest sama, byl to s ničím neporovnatelný požitek bolesti a potěšení.

Chlad projíždějící mou páteří mi zatemňuje mysl a celé tělo se mi chvěje. Cítím znepokojení, osamělost a chuť žít, pláču aniž bych vydala hlásku.

Ne strachy nebo bolestí.

To ten pocit blázké smrti ... I pro mě, kdo si každou noc přeje žít, přijde úsvit.

Tomu pocitu nikdy neuniknu.

Protože jsem se do něj zamilovala …

Slyším jak se otevírají dveře. Hodiny ukazují dvě odpoledne a přijde mi, že slunce sálá i skrz zavřené okno. Ještě není čas vyšetření, možná je to návštěva.

Mám svůj vlastní pokoj, takže tu kromě mě nikdo není. Je tu jen ostré slunce, záclony nikdy nevlající ve větru a tahle postel.

"Omlouvám se, jste Fujoh Kirie?"

Zdá se, že návštěvníkem je žena. Zdraví mě chraplavým hlasem a přichází až ke mně, nesedá si. Asi mě pozoruje. Cítím její chladný pohled.

… Mám z ní strach. Pravděpodobně bude mým koncem.

Ale vevnitř se cítím štastná, jsou to už roky co jsem měla návštěvu. Nedokázala bych někoho odmítnout, i kdyby tím návštěvníkem byla smrt sama.

"Jste můj nepřítel, že?"

Přikývla.

Snažím se zaostřit a prohlédnout si ji.

… Asi je to tím ostrým světlem, ale nevidím nic než její siluetu. Nemá na sobě bundu, ale díky jejím těsnému, přiléhajícímu kostýmu vypadá jako učitelka a to mě zvláštně uklidňuje. Nicméně, její oranžová kravata v kontrastu s její bílou košilí dost razí, za což jí ubírám pár bodů.

"Jste to přímo vy, nebo její známá?"

"Ne, znám je oba, toho cos napadla a toho co tě napadl. My, včetně tebe, potkáváme ty nejpodivnější lidmi. Asi na to máme štěstí."

Řekla, pak vytáhla něco z kapsy a hned to zase zastrčila zpět.

"Zapomněla jsem že se tu nesmí kouřit. Navíc, tvé plíce se nezdají být zrovna v nejlepší kondici. Ten kouř by ti neprospěl."

Zní lítostivě. Hádám, že vytahovala krabičku cigaret. Nikdy jsem se žádné ani nedotkla, ale chtěla bych tuhle osobu vidět kouřit. Asi... ne, určitě by to k ní sedělo. Jako kalhoty z ještěrčí kůže na modelovi z vitríny.

"Nemáš špatné jen plíce. To musí být ten důvod, ale taky spoustu nádorů v těle. Začínajíc sarkonem, uvnitř je to jen horší. Jen tvé vlasy se zdají být normální. Ale je udivující kolik ti ještě zbývá síly. Obyčejný člověk by umřel dávno předtím než by se na tom byl takhle špatně. Kolik už je to let, Fujoh Kirie?"

Asi mluví o délce mé hospitalizace, ale na to nemůžu odpovědět.

"Nevím. Přestala jsem to počítat."

Protože je te zbytečné. Stejně se odtud nedostanu dokud nezemřu.

Přikývla a řekla, "Chápu."

Nelíbí se mi její tón, není v něm žádná nechuť ani sympatie. V lidech většinou vzbuzuji jen sympatii, ale ona mi nechce dát ani to.

"Jsi v pořádku tam kde tě Shiki bodla? Slyšela jsem, že to bylo někam do srdeční oblasti, blízko artérie... Pravděpodobně do dvojcípé chlopňe."

Říká ohromné věci normálním tónem. Usmála jsem se nad její podivností.

"Dost divná otázka. Přece bych nebyla schopná s vámi takhle rozmlouvat kdybych měla probodnuté srdce."

"Samozřejmě. To bylo jen tak pro kontrolu."

Aha. Tou otázkou si potvrdila, zda jsem byla pobodána tou osobou, oblečenou ani v japonském ani západním stylu.

"Ale časem se to na tobě projeví, Shikiiny oči v sobě mají sílu. I pokud byla ta věc tvou paralelní existencí, její zničení se tě dotkne. Předtím jsem se tě chtěla zeptat na pár věcí... proto jsem přišla."

Paralelní existence... Určitě myslí to mé druhé já.

"Neviděla jsem tě levitovat na vlastní oči. Můžeš mi o tom něco říct?"

"Já taky nevím. Jediný výhled co mám je tady z okna.

Možná to bylo špatně.

Shlížela jsem odtud na svět. Stromy barvící se podle ročních období, lidé přicházející a zase odcházející z nemocnice.

Neslyší mě, i když na ně mluvím, a bez ohledu na to jak daleko natahuju ruce, nemůžu se jich dotknout. Celou tu dobu trpím v tomhle pokoji. Už dlouhou nenávidím tenhle výhled. Nenazvala byste to proklínáním?"

"Aha, musí to být tvou Fujohskou krví. Jsi z pokrevní linie staré a čisté rodiny. Zdá se že se specializovali na modlitby , ale jejich opravdová síla byla v kletbách. Jméno Fujoh je asi odvozeno od slova nečistý."

Pokrevní linie.

Má rodina. Ale ta už je pár let pryč. Chvíli poté co mě hospitalizovali, mí rodiče i s bratrem zemřeli při nehodě. Od té doby,platil léčbu otcův přítel.

"Kletba však nemůže být uvalena podvědomně. Co sis přála?"

...Sama nevím. Ani ona by nevěděla.

"… Toužila jste někdy dlouho po okolním světě? Po tolik let, že jste ztratila pojem reality? Nenáviděla jsem, opovrhovala a bála se světa tam venku. Celou dobu jsem na něj shlížela. Za nějaký čas, mé oči začaly být divné. Byla jsem na obloze nad zahradou, a shlížela na svět podemnou. Připadalo mi, že mé oči poletují kolem, zatímco mé tělo a mysl zůstávaly stále tady. Ale protože odsud nemůžu odejít, viděla jsem jen okolí."

"Musela sis vtisknout do paměti okolní krajinu. V tom případě, bys měla být schopná představit si ji z různých směrů... Tehdy jsi začala ztrácet zrak?"

Jsem překvapená. Ví, že už jsem o něj skoro přišla.

Přikyvuji.

"Správně. Celý svět vybledl a pak už nebylo nic. Nejdřív jsem si myslela, že se vše propadlo do temnoty, ale to bylo špatně."

Všechno zmizelo, tedy vše co je možno vidět.

Jenže nijak mi to nevadilo, protože mé oči už poletovaly kolem. Viděla jsem sice jen okolí nemocnice, ale já se odsud stejně nemůžu hnout.

"Nic se nezměnilo, nic..."

Zakašlala jsem. Už je to nějaký čas, co jsem mluvila takhle dlouho, takže mě z toho pálí v hrdle.

"Chápu, takže tvá mysl byla v prostoru. Jenže... jaktože jsi na živu? Pokud byl ten duch na budově Fujiyoh tvá mysl, měla bys být mrtvá."

To ano, taky by mě zajímalo proč nejsem.

Ta osoba... Její jméno bylo myslím Shiki... Jaktože byla schopná mě bodnout?

Mé levitující já nebylo schopné ničeho se dotknout. A naopak nic se nemohlo dotknout mě, ale ta osoba mě zabila jako bych měla hmotné tělo.

"Odpověz mi. Na budově Fujiyoh, byla to opravdová Fujoh Kirie?"

"To já na budově Fujiyoh jsem nebyla já. Já vzhlížející k obloze a já shlížející z oblohy, "to já" na mne zanevřelo a odletělo pryč. Zůstala jsem opuštěná donkonce i sama sebou."

Zalapala po dechu. To je poprvé co projevila nějakou emoci.

"Takže tvá osobnost se nerozdělila. Někdo tobě, kdo měl jen jeden "kontejner", dal ještě druhý. Takže jsi ovládala dvě těla jednou myslí. To jsem nikdy předtím neviděla."

Teď když to zmínila, asi to tak bude.

Zřekla jsem se sama sebe a shlížela dolů na svět. Ale ani jedna z nás nemohla sestoupit na zem a tak jsem se jen vznášela kolem. Protože mě vnější svět odmítá, není způsob jak bych se mohla dostat ven, bez ohledu na to jak moc si to přeji.

Asi to znamená, že mezi námi nějaká ta spojitost nakonec byla.

"To dává smysl. Ale proč ti nestačilo jen představovat si okolní svět? Nemyslím si, že tu byl důvod nechat ty dívky spadnout."

Ty dívky...? Aha, chápu, ty dívky, na které jsem žárlila. Ty měly smůlu. Jenže já neudělala nic, skočily ze své vlastní vůle.

"To "já " z budovy Fujiyoh bylo spíše jako vůle. Tys ji použila, že? Ty dívky byly schopné létat už od začátku. Ať už to byla jen jejich představa, nebo opravdová schopnost létat. Lidé běžně létají ve svých snech, jenže to se nikdy nezvrhne v problém. Proč? Protože tak dělají jen ve svých snech a nikdy je ani nenapadne létat v realném světě. A protože tak dělají nevědomě, není v jejich létání ani žádná zlá vůle.

Ty dívky byly zvláštní i z tohoto důvodu. Nechávajíc Peter Pana stranou, je jednodušší létat zatímco jsi menší. Možná se jednomu či dvoum podařilo i vznést se, ale většina jich to dokáže pouze ve svých snech.

Jenže ty jsi je na to donutila myslet. Dala jsi jim ten dojem, zatímco byly jen zasněné v bdělém stavu.

Následkem toho zjistily, že mohou létat. Ano, mohou létat... ale jen nevědomně. Let jen s lidskýmy silami je velmi obtížný. I já nedokážu létat bez koštěte. Šance létat při plném vědomí je jen asi kolem třiceti procent. Zkusily letěl jako obvykle, a spadly tak jak měly. "

Ano, létaly kolem mne. Myslela jsem, že bychom mohli být přáteli. Ale ony se jen nevšímavě vznášely kolem.

Rychle jsem zjistila, že nejsou při vědomí. Určitě by si mě všimly kdyby ho měly. To byl ten důvod, tak proč...

"Je ti zima? Chvěješ se."

Její hlas je chladný jako ocel.

Schoulila jsem se, ale ten chlad nemizí.

"Chtěla bych se zeptat ještě na něco. Proč jsi tak zbožňovala oblohu? Vždyť jsi opovrhovala okolním světem."

Asi to bude tím...

"Nebe nemá konce. Doufala jsem že pokud půjdu tak daleko jak chci, bude tam svět kterým bych neopovrhovala, jen kdybych mohla letět tak daleko jak bych chtěla. "

Ptá se mě jestli jsem ten svět našla.

Ten chlad nemizí. Chvěji se jako by mnou někdo třásl a začínají mě pálit oči.

Přikyvuji.

"...Každou noc jsem se bála, že už se ráno nevzbudím, že už zítra nebudu naživu. Věděla jsem, že pokud usnu už nebudu mít sílu vzbutit se."

Bylo to jako balancovat na laně, dny naplněné jen strachem ze smrti. Ale jen tak jsem se cítila být naživu.

Každý den jsem cítila jen smrt, ale já k životu její pach potřebovala.

Protože nejsem víc než jen odhozená skořápka, cítím se naživu jen když čelím smrti."

Přesně tak. Proto mám ráda smrt víc než život.

Letět kamkoliv, jít kamkoliv si budu přát...

"Vzala sis mého hocha jako společníka na smrt?"

"Ne. Tehdy jsem to nechápala. Byla jsem upnutá k životu a chtěla létat zaživa. S ním by to mělo být možné."

"Jste si s Shiki dost podobné. Obě jste si ke svému spasení vybraly Kokuta. Není špatné hledat vlastní pocit žití v někom jiném."

Kokuto. Aha, takže ta Shiki si přišla pro něj.

Můj spasitel byl taky má smrt. Ale nelituju toho.

"On je strašně dětský. Vždycky tak přímý. Proto, pokud to zkusí, měl by být schopný letět kamkoliv si zamane."

… Chtěla jsem aby mě vzal ssebou.

Pálí mě oči. Nechápu to, ale asi pláču.

Není to protože jsem smutná... Pokud bych s ním opravdu mohl jít kamkoliv bych chtěla, kolik štěstí by mi to přineslo? To je něco co se nemůže stát, protože je to sen, který se nemůže stát realitou, je to tak krásné, že mě to rozplakalo. Je to můj jediný sen za celé ty roky.

"Jenže Kokuta obloha nezajímá. Čím víc jeden chce nebe, tím víc se od něj vzdaluje, že? Jak ironické."

"Máš pravdu. Slyšela jsem že lidé mají spoustu věcí které nepotřebují. Já se mohla jen vznášet. Nemohla jsem létat a vše na co jsem se zmohla bylo jen udržet se ve vzduchu."

To pálení v mých očích se vytratilo. Pravděpodobně se to už nikdy nestane.

V téhle chvíli mě ovládá jen ten chlad uvnitř.

"Promiň že obtežuju. Tohle je poslední otázka. Co budeš dělat? Můžu to tvé zranění od Shiki vyléčit."

Bez odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou. Zdálo se že se trochu zamračila.

"Chápu...

Jsou tu dva způsoby jak uniknout. Únik beze smyslu a únik s účelem. Prvnímu říkáš vznášení se a tomu druhému let,

Ty si zvol který z nadhledů byl ten tvůj. Ale pokud si zvolíš jeden jen z pocitu viny, bude to špatně. Neměla by sis volit cestu vpřed podle hříchů které neseš, ale spíš bys měla nést ty hříchy na cestě, kterou si zvolíš."

Pak ta žena odchází. Neřekla mi své jméno, ale vím, že k tomu ani nebyl důvod.

… Už od začátku věděla co si vyberu. Protože nemohu létat a dokážu se jen vznášet.

Protože jsem slabá, nemůžu udělat jak řekla. Proto nedokážu odolat tomu pokušení. Ten záblesk světla co jsem cítila, když mě bodla do srdce. Ten naplňující proud smrti a tlukot života. Vždy jsem myslela, že už nic nemám, ale tahle jednoduchá věc ve mně ještě zůstala.

Tou je smrt.

Ten strach z něhož mi běhá mráz po zádech. Musím narazit na smrt samu abych pocítila štestí života. Vše v mém životě co jsem dosud ignorovala. Ale asi bude nemožné zemřít tak, jako tu noc. Asi nemůžu doufat v tak úžasný konec. Ta smrt mnou projela jako blesk, jako jehla, jako meč. Proto se jí pokusím přiblížit tak moc jak jen to půjde. Zrovna teď mě nic nenapadá, ale zbývá mi na to ještě pár dní. Už teď jsem rozhodnutá jak. Nemyslím si, že je vůbec nutné to říkat, ale myslím, že by to měl být dlouhý pád z místa přehlížejícího celý svět.