Kara no Kyoukai: Kapitola 01 / Nadhled / Konec

Slunce už zapadlo a my odcházíme z Tohkiiny opuštěné budovy. Shikiin apartmán je poblíž, ale můj byt je odsud vzdálen asi dvacet minut vlakem. Na Shiki se projevuje únava a kráčí trochu nejistě, přesto se drží po mém boku.

"Myslíš si, že sebevražda je správná, Mikiyo?"

Ptá se mě zničehonic Shiki. Tak skleslým tónem až mi to přijde trochu dojemné.

"Hmm, nevím. Řekněme, že jsem nakažen virem, který zabije všechny v Tokiu pokud zůstanu naživu. Pokud by to všechny zachránilo, asi bych se zabil."

"Co to má být? To je tak nepravděpodobné, že to nejde považovat ani za 'coby kdyby'."

"Nech mě to dokončit. Asi bych se zabil, protože jsem slaboch.

Nemám tu odvahu žít a udělat tak každého v Tokiu svým nepřítelem, proto se zabiju. Je to jednodušší, že? Chvilková odvaha a odvaha potřebná po celý život. Je ti jasné co je těžší.

Je to sice dost krajní názor, ale myslím, že smrt je jen útěkem, ať už je důvod k ní jakýkoliv. Ale jsou časy, kdy ta dotyčná osoba chce utéct. Nemůžu to popřít, protože jsem taky slaboch."

Hmm, ale teď to vypadá, že to schvaluju jen proto, že bych to udělal taky. Sebeobětování je v takovém případě asi správné, přímo hrdinské. A to je špatně. Je pošetilé zvolit smrt bez ohledu na to jak ušlechtilá nebo správná je. Nezáleží na tom jak špatné či nízké to je, musíme vydržet a napravit své chyby.

Musíme žít a přijmout následky našich činů. To chce dost odvahy. Nemyslím si, že bych to sám zvládl, navíc to zní dost nadutě, tak jsem to raději neřekl.

"...Ale stejně... Myslím, že pro každého je to jinak."

Zakončil jsem mlhavě, Shiki na mě pochybovačně hledí.

"Ale ty jsi jiný."

Říká jako by mi viděla přímo do duše. Zatímco zpočátku znějí chladně, připadají mi ta slova svým způsobem vřelá. Je to trochu trapné, tak chvíli kráčím beze slov Rámus z blížící se hlavní ulice pomalu sílí. Zvuky, jasná světla, hluk motorů. Záplava lidí a zvuků. Procházíme oddělení obchodů a stanice se vynořuje přímo před námi.

Shiki zastavuje.

"Mikiyo, pojď na noc ke mně."

"Cože? Co tak náhle?"

Chytá mě, prý na tom nezáleží.

Ono je opravdu jednodušší zůstat v Shikiině bytě, protože je poblíž, ale mravně mi to nepřipadá správné.

"Dobře. Stejně ve svém pokoji vůbec nic nemáš. Je tam nuda, i když tam budu já. Nebo mi říkáš, že je něco, co tam musím udělat?"

Vím, že nic takového není. Řekl jsem to jen proto aby mi Shiki neměla co odpovědět.... aspoň jsem si to myslel. Jenže Shiki se na mě dívá, jako bych já byl příčinou toho problému.

"Jahody."

"Cože?"

"Dva jahodové Häagen-Dazs. Cos je koupil pořád se tam válí. Už je sněz, sakra."

"... Já je koupil?"

Ano, já. Koupil jsem je, když jsem šel tehdy v tom vedru k Shiki. Na druhou stranu, už je skoro Září, tak nevím proč jsem se obtěžoval...

Dobře, maličkosti stranou. Asi nemám jinou možnost než poslechnout Shiki. Jenže jen tak poslouchat mě trochu štve, tak jsem se rozhodl trochu udeřit.

Shiki má zranitelný bod, do kterého když se trefím, tak se Shiki rozzuří, ale nemůže nic říct.

Přestože je to přání z hloubi mého srdce, prostě si to musí vyshlechout. (!)

"Dobře, přespím. Ale Shiki..."

Dívá se na mě, zatímco jí vytýkám s upřímnou tváří.

"Neměla bys takhle mluvit. Jsi holka, víš."

Shiki se podívá jinam, zuřivě.

Nadhled ／Konec