Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab

Ilustrace

• 

  Obal

• 

  E-book Obal

• 

  Vnitřní obal

• 

  Strana 003

• 

  Strany 005-004

• 

  Strany 101-100

• 

  Strana 244

• 

  Strana 245

Hitagi Krab

001

Senjougaharu Hitagi si všichni pamatovali jako chorou dívku. Díky tomu nikoho nepřekvapovalo, když byla omluvena z tělocviku. Na třídních hodinách brzo ráno vždy seděla vzadu ve stínu kvůli své anémii. I když s ní už tři roky chodím na střední, nikdy jsem ji neviděl nijak energickou nebo veselou. Často navštěvovala školní zdravotku a kvůli četným nemocenským prohlídkám přicházela pozdě, odcházela dřív, nebo vůbec nepřišla. Ve třídě se žertovalo, že bydlí v nemocnici.

I když je nemocná, má daleko od slabosti. Jde z ní pocit, že by se mohla rozpadnout při nejjemnější dotyku, jako by byla tenká jak nit. Možná právě proto si kluci z naší třídy polovážně vymýšleli, že je dědička nějaké velké firmy. Skoro se tomu dalo věřit. I já bych řekl, že se to k Senjougahaře hodí.

Senjougahara si pořád sama četla v rohu učebny. Občas knihu s pevným obalem, někdy zase jeden z těch komiksů, co vám zaručeně sníží IQ. Nevypadalo, že by byla ve svých knihách moc vybíravá. Možná protože čte všechno, v čem jsou slova, i když se její volba knih zdá celkem kvalitní.

Je inteligentní a má nejlepší známky ve třídě.

Její testy jsou ve všech předmětech vždycky mezi deseti nejlepšími při vyhlašování známek po prověrkovém období. Je ale opovážlivé ji srovnávat s někým jako jsem já (kdo propadá z každého předmětu krom matematiky). Musí to být tím, že naše mozky jsou jinak sestavené.

Nevypadá, že by měla přátele.

Ani jednoho.

Nikdy jsem ji neviděl s někým mluvit. Z mého pohledu, vidět ji číst knihu – jen to čtení knihy samotné – okolo ní stavělo zeď. Právě proto, i když jsem seděl vedle ní už něco málo přes 2 roky, můžu s jistotou říct, že jsem s ní nikdy nepromluvil.

Bohužel.

Co se týče jejího hlasu, nikdy jsem ji neslyšel říct nic jiného než „Nevím“, když při hodinách odpovídala učitelským otázkám (Nejsem si ale jistý, jestli doopravdy neznala odpověď, pokaždé řekla jen „Nevím.“). Ve specializovaných oblastech, jakou je škola, je běžné pro lidi bez přátel utvářet skupiny s ostatními přátele postrádajícími jedinci (jinak řečeno, kolonie). Vlastně jsem já sám v takové skupině byl, až do loňského roku. Senjougahara je ale výjimkou tomuto pravidlu. Samozřejmě ji ani nikdo nešikanuje.

Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale nikdy jsem neviděl, že by ji někdo provokoval. Bylo mi přirozené ji pořád vidět jen v tom rohu učebny, číst si. Postavila okolo sebe zeď.

Její přítomnost tam byla samozřejmá.

Její nepřítomnost tu byla očekávaná.

Ale na tom moc nezáleží.

Střední škola s dvě stě studenty na každém podlaží, prváci až třeťáci, spolužáci a všichni učitelé, společně tvořící skoro tisícovku lidí na jednom místě. Po třech letech jsem začínal přemýšlet o tom, kolik lidí tu vlastně osobně znám. Myslím si, že by kdokoli po odpovědi na tuto otázku upadl do deprese. I kdyby se stal zázrak a byli byste s někým ve třídě po celé tři roky, neřekl bych, že byste se cítili samotářsky i když s vámi nikdy nepromluvil. I samotná existence toho člověka nakonec skončí jen jako vzpomínka. Přestože nevím, co se mnou bude po odchodu ze střední, pravděpodobně nebudu mít důvod, proč bych si pamatoval Senjougahařin obličej. Ani to nebude možné.

A nevadí mi to. To samé by mělo platit i pro Senjougaharu. Nejenom pro ni, ale pro všechny na této škole. Nebylo by správné tohle brát jako depresivní.

To jsem si myslel.

Ale.

V ten den.

Právě skončilo něco, co měly být jarní prázdniny, stal jsem se třeťákem a svědkem konce hrůzostrašného Zlatého týdne. Bylo to 8. června.

Jak už jsem před chvílí řekl, mám sklony být nedochvilný, a proto jsem se hnal po schodech do třídy. A přesně v tu chvíli se z nebe snesla dívka.

Ta dívka byla Senjougahara Hitagi.

Abych řekl pravdu, pravděpodobně se z nebe nesnesla. Nejspíš jen uklouzla na schodech a spadla po zádech dolů. Mohl jsem uhnout, ale rozhodl jsem se ji chytit a zjemnit její pád.

Říkal jsem si, že to bude lepší než se jí vyhnout.

Ne, spíš to byla chyba.

Protože.

Protože Senjougahara, kterou jsem chytil do rukou, což zjemnilo její pád, byla neuvěřitelně – nemožně lehká. Beze srandy, byla záhadně, prapodivně lehká.

Jako by tam ani nebyla.

Přesně.

Senjougahara byla tak lehká, že prakticky neměla žádnou váhu.

002

„Senjougahara-san?“ Hanekawa pootočila svou hlavu k rameni, se zmatením v očích. „Co s Senjougaharou?“

„Víš co – “ zaváhal jsem. „Jen jsem trochu zvědavej.“

„No neříkej.“

„Víš co myslím… Třeba její jméno, není divný?“

„Senjougahara je jméno bojiště.“

„Ne, to ne. Myslel jsem křestní.“

Jestli se nepletu, tak se jmenuje Hitagi, ne? To není tak divné. Jestli si dobře pamatuju, tak to má něco společného s veřejnými stavbami.“

„Vážně víš úplně všechno.“

„Nevím všechno. Vím jen to, co vím.“

Ačkoliv se Hanekawa nezdála být spokojená s mojí reakcí, nechala to na pokoji. Jen spatra poznamenala, „Jak nevídané, že si Araragi-kun všímá i ostatních.“

Řekl jsem, že jí po tom nic není.

Hanekawa Tsubasa.

Zástupkyně naší třídy.

Dívka reprezentující atmosféru zástupkyně třídy – s řádnými brýlemi, držící se pravidel, příšerně vážná a oblíbeňkyně učitelů. Jedna ze vzácného plemene reprezentantek, co dnes žijí jen v anime a mangách.

Byla třídní zástupkyní celý svůj život a má v sobě nádech, který z ní po zbytek života bude dělat reprezentantku. Je představitelka všech představitelek. Šíří se pověst, že ji zvolil bůh, aby byla reprezentant (vlastně to říkám jen já.)

V prváku i druháku jsme byli v jiné třídě, až teď na poslední rok jsme skončili spolu. O existenci Hanekawy jsem věděl i předtím než jsme se dostali do stejné třídy. Vždycky si můžete být jistí jednou věcí: jestli Senjougahara měla nejlepší známku ve třídě, Hanekawa dostala nejlepší známku ve škole. Dosáhla perfektních výsledků ve všech pěti nebo šesti předmětech jako kdyby to byla procházka růžovým sadem. Doteď si pamatuji na její nelidský výkon v prvním semestru druhého ročníku. I v tělesné a výtvarné výchově, jedinou chybu, kterou se jí podařilo udělat, bylo v chytáku z dějepisu. Byla tak známá, že i kdybych se sebevíc snažil neposlouchat, nakonec bych o ní uslyšel.

A – bohužel…

Ne, spíš to je dobře – ale nic na tom nezmění, že je to otravné. Hanekawa je velmi milá, dokáže se o všechny dobře postarat. Upřímně mě mrzí, že je také nesmírně odhodlaná. Bere vše tak vážně, že když se o něčem rozhodne, už nikdy neustoupí. Během jarních prázdnin – jen kvůli malému neštěstí, po kterém by teď už nemělo být ani stopy – i když nevěděla, jestli spolu budeme ve třídě, prohlásila: „Rozhodně z tebe udělám lepšího člověka.“

Pro někoho jako jsem já – žádný delikvent, ani problémové dítě, ve třídě spíše jen přízdoba – její prohlášení mě šokovalo. Ať jsem se jí to snažil rozmluvit jak jen jsem mohl, donutila mě stát se jejím asistentem v povinnostech třídního zástupce.

Právě proto jsme dnes, osmého května, oba zůstali po škole ve třídě, abychom navrhli program pro kulturní festival, který se konal v polovině června.

„I když je kulturní festival důležitý, jsme ve třetím ročníku. Nemůžeme si dovolit nic velkého, brzo budeme psát závěrečně zkoušky,“ prohlásila Hanekawa.

To se dalo od zastupitelky všech třídních zastupitelek čekat, prověrky jsou pro ní mnohem důležitější než festival.

„Místo toho, abychom ztráceli čas s dotazníky a anketami, co takhle jen přijít s nějakými návrhy a nechat třídu hlasovat?“

„To zní dobře. Velmi demokratické.“

„Od tebe všechno zní tak negativně, Araragi-kun. Jako by ses hnedka vzdával.“

„Ničeho jsem se nevzdal. Nezaměřuj se jen na moje slabé stránky.“

„Jen pro zajímavost, co jste dělali o festivalu loni a předloni, Araragi?“

„Strašidelný dům a kavárnu.“

„Á, aha. Takže taková normálka. Trochu až moc. Někdo by i řekl, že je to nudně obvyklé.“

„Asi jo.“

„Nudně obvyklé by nemuselo být tak špatné.“

„To neříkej.“

„Hahaha,“ zasmála se Hanekawa.

„Většina stánků bude obyčejná, ale je to až tak hrozné? Nemáme zabavit jen hosty, musí to být nějak zábavné i pro nás… To mi připomíná, Senjougahara – ta na festivaly nechodí, co?“

Loni ne – a předloni to samé.

A nejen na kulturní festivaly. Senjougahara se prakticky nezúčastňovala ničeho krom běžných hodin. Sportovní akce byly samozřejmostí, ale nejezdila ani na výlety a tábory. Omlouval ji zákaz jakékoli tělesné námahy od doktora nebo něco takového. Když nad tím tak přemýšlím, je na tom něco divného. Zákaz tělesné námahy je pochopitelný, ale zakázat veškerou fyzickou aktivitu...

Ale co když -

Co když jsem se pletl?

Co když Senjougahara doopravdy nemá žádnou váhu?

Přesně, Krom běžných hodin. V situacích, kde by byla ve velkém davu, například při tělocviku, se zvyšuje šance, že by ji někdo mohl popadnout. V tom případě se rozhodně nesmí zúčastňovat.

„Bojíš se o Senjougaharu?“

„Zas tak ani ne.“

„Tak oni kluci opravdu mají radši slabé a nemocné holky. Ach, to jste ale strašní úchyláci,“ zaškádlila Hanekawa.

V porovnání tahle konverzace byla mnohem příjemnější.

„Nemocné, hmmm…“

Asi se jí dá tak říkat, nemocná.

Ale může se to počítat jako nemoc?

Je přijatelné to jen tak odepsat jako nemoc?

Dá se pochopit, když někdo po nemoci zeštíhlí a ztratí váhu, ale v takové míře to má daleko od nemoci.

Z nejvyššího poschodí, skoro jako za tance, spadla útlá dívka. V takovém postavení by se ten, kdo se ji pokusil chytit, musel nějak zranit.

Přesto jsem náraz necítil.

„Neměl bys toho o Senjougahaře vědět víc než já? Přece jen spolu chodíte do třídy už třetím rokem.“

„To je pravda – ale holky by se mezi sebou měly znát lépe.“ „Asi jo...“

Cynický smích.

„Když má holka nějaké problémy, tak by se spíš svěřila další holce, ne?“ „To je pravda.“

Samozřejmě, že je to pravda.

„A proto… ber to jen jako otázku asistenta zástupkyně třídy zástupkyni třídy – jaká je Senjougahara?“

„No...“

Hanekawa, která nepřestala psát ani když se mnou mluvila (napsala a smazala a napsala Strašidelný dům a Kavárna na první místo seznamu "Co uspořádat na kulturní festival"), přestala a překřížila ruce.

„Senjougahara, no, její příjmení má na první pohled drsné kořeny, ale je to čestná studentka, naprosto bez problémů. Je chytrá a když má službu, vždycky ji dodrží.“

To je jasné. To jsem už věděl. Ptal jsem se na něco, co o ní nevím.“

„Ale já jsem s ní ve třídě jen měsíc. Samozřejmě, že o ní toho nebudu tolik vědět. A taky mezi tím byl Zlatý týden…“

„Ó, no jo… ten Zlatý týden.“

„Co na tom Zlatým týdnu?“

„Vůbec nic. Prosím, pokračuj.“

Á… Ano, Senjougahara. Nedá se říct, že by moc plýtvala slovy, a ani se mi nezdá, že by měla moc přátel. I když jsem se k ní pokusila dostat blíž, bylo to jako by okolo sebe měla zeď…“

„ . . . . . “

Jak se dalo čekat, prokoukne naprosto všemi.

Samozřejmě, tuhle odpověď jsem čekal.

„To je – pro člověka dost těžké,“ řekla Hanekawa.

S neblahým právem.

„Může to být její nemocí, možná. Před střední byla mnohem energičtější a čilá.“

„Když říkáš před střední – Hanekawo, tím chceš říct, že jsi s ní chodila na základku?“

„Co? Já myslela, že právě proto jsi se mě ptal.“ Vypadala skutečně překvapeně. „Druhý stupeň jsme chodili na stejnou základku, Základní škola Kiyokaze. Nebyly jsme ve stejné třídě, ale Senjougahara byla dost známá.“

Chtěla jsi říct „víc než já“. To jsem jí chtěl říct, ale neudělal. Hanekawa nenáviděla, když se s ní zacházelo, jako s někým slavným. Ačkoli si nemyslím, že by nebyla dostatečně uvědomělá, zdá se, že sebe bere spíš jako „normální dívku, kterou od nudnosti zachraňuje jen její pracovitost.“ Podle ní studovat dokáže každý druhý.

„Byla to pěkná holka a dobrá sportovkyně.“

„Dobrá sportovkyně…“

„Atletická hvězda. V běhu dokonce zlomila několik rekordů, myslím.“

„V běhu…“

To znamená…

Na základce to s ní takhle ještě nebylo.

Energická a bystrá – to by znamenalo výrazná. Něco naprosto nepředstavitelného, vidět nápaditou Senjougaharu. Je to naprosto nemyslitelné, když se na ní podíváte teď.

„Proto jsem o ní tolik slyšel.“

„Slyšel co?“

„Že je hodně ohleduplná. Že nemá předsudky, ke všem se chová stejně dobře a že je z dobré rodiny. Její otec jeden z nejvýznamnějších lidí v nějaké zahraniční obchodní společnosti. Žije ve vile a přestože je bohatá, nechová se ani trochu povýšeně. Je na mnohem vyšší úrovni než my a svůj cíl má ještě výš.“

„To zní jako nějaká super-žena.“

„No, je to nejspíš napůl pravda.“

Pomluvy jsou pomluvy.

„Samozřejmě, to říkali předtím.“

„Předtím.“

„Po tom, co jsme nastoupili do prváku, jsem slyšela, že onemocněla. A stejně mě překvapilo, jaká byla, když jsem ji letos viděla v naší třídě. Přece jen, nebývala někdo, kdo by jenom seděl v rohu učebny.“

To aspoň Hanekawa sobecky předpokládala, jak sama řekla.

Rozhodně to byl sobecký předpoklad.

Lidé se mění.

Je jasné, že se mezi základkou a střední lidé změní. Já se změnil, Hanekawa se také určitě něčím změnila. Proto je jen pochopitelné, že by se změnila i Senjougahara. Musela mít své vlastní problémy a možná doopravdy vážně onemocněla. Možná právě to odválo její vytrhnutou veselou stránku. Musela se z ní vytratit veškerá energie. Kdokoliv propadne do depresí při odporné nemoci. Obzvlášť když byli předtím čilí, normální. Proto moje spekulace musí být správné.

Jen kdyby se to dnes ráno nestalo…

To je jediné, co o tom můžu říct.

„Ale – ne, tohle bych o Senjougahaře neměla říkat.“

„Co?“

„Je teď mnohem hezčí.“

„ . . . . “

„Její existence je – velmi křehká.“

Ticho – trefila se přímo do černého.

Přesně.

Křehká existence.

Neměla žádného – ducha, žádnou přítomnost.

Skoro jako by byla sama duch?

Senjougahara Hitagi.

Chorá dívka.

Dívka bez tíže.

Lidová historka.

Oběť pomluv.

Věc z pověstí.

Napůl pravda…

„Á! Teď jsem si vzpomněl.“

„Na co?“

„Oshino mi volal.“

„Oshino? Proč? Co chtěl?“

„Něco – no, předpokládám, že po mně chtěl pomoc s jeho prací.“

„Á, aha.“ Z výrazu Hanekawy se nedalo nic dočíst.

To jak jsem řekl, že mu musím „pomoct s prací“, byl jen bezhlavý popud. Nezdálo se mi, že by věřila té náhlé změně tématu – nebo spíš nápadnému pokusu to nepříjemné téma ukončit. Proto si s chytrými lidmi moc nerozumím.

Pravděpodobně ví, na co myslím.

Vstal jsem, nuceně se snažil držet lehkovážný tón.

„Tak, budu muset odejít asi v – právě teď. Zbytek nechám na tobě, Hanekawo.“

„Jestli souhlasíš s tím, že mi to za dnešek někdy vynahradíš, tak je to v pořádku. Moc nám toho stejně nezbývá, tak tě pro dnešek propustím. Neměl bys nechat pana Oshina čekat.“

To Hanekawa řekla čistě pro mé dobro.

Vypadá to, že Oshinovo jméno byla dobrá volba. Oshino byl pro nás oba velkým zachráncem a nechtěli jsme vypadat nevděčně. No, samozřejmě jsem s tím počítal a nebyla to úplná lež.

„Takže, to, co budem pořádat o kulturním festivalu, o tom můžu rozhodnout úplně sama? I když potom stejně budeme muset dostat zelenou i od ostatních.“

„Jo. Nechávám to na tobě.“

„Pozdravuj za mě pana Oshina.“

„Budu.“

A vykročil jsem ze třídy.

003

Vyšel jsem, pravou rukou za sebou zavřel dveře a udělal jeden krok, když v tom za mnou,

„O čem jsi to mluvil s Hanekawou?“

Zeptal se mě hlas.

Otočil jsem se

Při otočce jsem pořád nemohl s jistotou rozeznat postavu za mnou – hlas se mi nezdál příliš povědomý. Ale někde jsem ji už slyšel… Ano, ve třídě, ten slabounký hlas, co vždy odpověděl „Nevím“.

„Nehýbej se.“

Jen z těch dvou slov jsem pochopil, že mluvím se Senjougaharou.

Ve chvíli, co jsem zahlédl její tvář, jsem si také uvědomil, že mi do úst vložila jeden z těch nářaďových nožů s odlamovací čepelí. Jako kdyby to přesně vypočítala, jako kdyby prořízla časem a prostorem.

Ostří vysouvacího nože.

Dotýkající se vnitřku mé levé tváře.

„ ! “

„Ne, to ode mne nebylo správné. V tomhle případě by 'Hýbej se jak jen chceš, ale je to pro tebe velice nebezpečné.' bylo mnohem přesnější.“

I když mi zabraňovala pohnout se, ještě se to nedalo považovat za násilí. Bylo to na krajní mezi násilí, řezač se mi líce jen dotýkal.

Stál jsem tam oněmělý. S pusou otevřenou, třesoucí se, ale zamrzlý na místě.

Bojím se, pomyslel jsem si.

Ne, nože ne.

Senjougahary, která na mě, mezi tím co mi hrozila výše zmíněným nožem, mrazivě zírala, naprosto bezhybně. Měla –

Viděl jsem ji někdy s tímhle nedůvěřivým výrazem?

Už jsem si jistý.

Oči Senjougahary mě ujistily, že i když mě zatím neřízla, ta strana nože, kterou se mě dotýkala, rozhodně nebyla tupá.

„Tvá zvědavost je jako šváb – neustále se zarývající do tajemství lidí. Tak odporně otravné, až se to nedá snést. Lezeš mi na nervy, nechutně nudný hmyze.“

„H-hej…“

„Je něco špatně? Tvá pravá tvář je sama smutná? To jsi měl říct dřív.“

Senjougahara zvedla levou ruku.

Tak svižný pohyb… Jako by mi vlepovala facku. Připravil jsem se pro ni, ale nedostavila se. Ne, tak to nebylo.

V levé ruce držela sešívačku

Už dávno mi vklouzla do úst. Ještě před tím, než jsem se dokázal ujistit o totožnosti onoho předmětu. Samozřejmě mi ji do pusy nevrazila celou, ale držela ji způsobem, který mi přesvědčivě naznačoval, že mi přicvakne pravou tvář – jako by ke mně chtěla připnout kus papíru.

A s klidem, lehce a nonšalantně, přivřela sešívačku.

Jako těsně předtím než něco secvaknete posledním, silnějším stiskem.

„...ah“

Ten větší a těžší konec sešívačky – to je ten s hroty spon, tu plně nabitou stranu – mi vložila dovnitř do pusy. To samozřejmě vyústilo v mé neschopnosti vydat jakékoliv slovo. Když to byl jenom ten kartónový nůž, nemohl jsem se hýbat, ale dokázal jsem opatrně mluvit – teď jsem se ani neodvážil něco říct. Nepotřeboval jsem nad tím přemýšlet.

Nejdřív mi otevřela pusu tenkým odlamovacím nožem a pak ho následovala tlustší sešívačka – míra promyšlení jejího plánu byla děsivá.

Do háje. Naposled, co jsem měl něco kovového v puse, bylo když jsem šel na vyšetření zubní infekce. Proto si každý den čistím zuby a kupuju si žvýkačky proti bakteriím, jen abych to nemusel protrpět znovu. Teď jsem se střetl se situací mnohem horší… tentokrát jsem ale po ruce neměl žvýkačku, která by zbavila můj chrup sešívaček. Nebo nožů.

Tomu se teprve říká vyvést někoho z míry.

Během malého okamžiku mě lapila hluboko do své pasti.

Ocitl jsem se na chodbách soukromé střední školy v situaci tak absurdní, až si nemůžu představit, že hned za mnou, na druhé straně stěny, seděla Hanekawa a rozmýšlela se nad třídními aktivitami pro kulturní festival.

Hanekawo…

Cos myslela tím „její příjmení má na první pohled drsné kořeny“?

To ona sama je příšerně drsná.

Nečekané, Hanekawa se v ní zmýlila.

„Po tom, co se zeptáš Hanekawy na můj život na základní škole, máš v úmyslu se vyptávat mé třídní učitelky, paní Hoshiny? Nebo hodláš přeskočit třídní učitele a jít rovnou za školním doktorem Harukami-sensei?“

„ . . . “ nemohl jsem odpovědět.

Nevěděl jsem, co si o mně Senjougahara myslela – o tom, kdo nedokázal nic říct – ale zhluboka si povzdechla.

„Jak nedbalá chyba. I když jsem si dávala co největší pozor, protože jsem 'lezla po schodech', stalo se, co se stalo. Jeden z těch úprdů, před kterými tolik varují.“

„ . . . . . “

Možná to ze mě dělá dobráka, skvělého hrdinu, že jsem se o tom, jak mluví o prdech, což by mělo většinu dívek uvést do rozpaků, vůbec nevyjádřil.

„Nikdy bych si nepomyslela, že na schodech bude ležet slupka od banánu.“

„ . . . “

Můj život leží v rukou holky, co uklouzla po slupce od banánu. Co vůbec dělala banánová slupka ve škole na schodech?

„Přišel jsi na to, že ano?“ zeptala se Senjougahara s tím podezíravým pohledem v očích.

Musí být dcera nějaké bohaté rodiny.

„Je to tak. Nemám váhu.“

Bez tíhy.

„Tedy, i když to tak říkám, je nemožné, abych nevážila vůbec nic. Podle mé výšky a stavby mého těla bych měla být v rozmezí čtyřicítek.“

Pravděpodobně 50 kilo.

Má pravá tvář byla násilně natažena směrem ven a na levou lehce zatlačila.

„…!“

„Nepřipustím žádné tvé úchylné představy. Představoval sis mne nahou, že ano?“

Byla naprosto mimo, ale výsledek byl stejně řízný.

„Budu mezi druhou polovinou čtyřicítek,“ prohlásila. Rozhodnutě si stála za svým.

„Ale v tuto chvíli vážím 5 kilo.“

Pět kilo.

O nic těžší než novorozeně.

V hlavě mi probleskl obraz pětikilogramové činky, která nebyla ani blízko k něčemu bez váhy. Ale aby bylo pět kilo rozprostřeno po celém objemu člověka, ta hustota – pro ni to musí být jako by nic nevážila.

Chytit ji při pádu by bylo lehké.

„Ale, i když váhy říkají, že mám jen pět kilogramů, nic takového necítím. Necítím se nijak jinak, než když to bylo čtyřicet kilo.“

To znamená –

To znamená, že na ni nepůsobí gravitace? Nemá váhu, má objem – jelikož člověka z větší části tvoří voda, tak podle měrné tíhy, když bereme její hustotu jako neměnný, stejný celek vody a – jednoduše řečeno, Senjougahara má desetinu své původní hustoty.

Jestli hustota kostí je desetinou její pravé váhy, zanedlouho by těžce bojovala s osteoporózou. Její orgány a mozek by nemohly pořádně pracovat.

Proto je tohle naprosto nemožné.

Nejde o čísla.

Kdyby byla takhle lehká, už by dávno zemřela.

„Vím, na co myslíš.“

„ . . . “

„Neustále takhle zírat na má ňadra, jsi nechutný.“

„…!“

Přísahám, nezíral jsem na ně!

Vypadá to, že Senjougahara je celkem sebestředná. Vzhledem k tomu, jak krásná a pohledná je, není to vůbec překvapivé. Jen bych si přál, aby Senjougahara měla alespoň tisícinu ctností Hanekawy.

„Právě proto nenávidím povrchnost.“

Nevypadá to, že by bylo možné mezi námi toto nedorozumění vyjasnit – ale především, myslel jsem, že Senjougahara nebyla doopravdy nemocná, že to všechno byla jen zástěrka. S padesáti kilogramy není nemocná. Kdybyste řekli, že je silná, musela by být mimozemšťan z planety s desetkrát větší gravitací než Země a k tomu skvělá sportovkyně. Obzvlášť, když dělala atletiku. I když nevypadá, že by byla velká zápasnice.

„Stalo se mi to hned co jsem absolvovala základní školu, před nástupem na střední,“ řekla Senjougahara. „Při tom podivném přechodném období, kdy nejsi žák na základce, ani student střední školy, i když ani nebyly jarní prázdniny. Stalo se ze mě tohle.“

„ . . . . . . “

„Potkala jsem… kraba.“

K-kraba?

Řekla kraba? Krab, to jako to, co se jí na zimu?

S krunýřem a deseti nohama – členovec?

„Ukradl mou váhu.“

„ . . . . “

„Nemusíš se to snažit pochopit. Jestli se budeš pořád u všech dotírat s otázkami, bude mi to jen dělat potíže. Takže ti to řeknu na rovinu, Araragi-kun. Araragi-kun. Hej, Araragi-kun.“

Senjougahara opakovala mé jméno.

„Nemám váhu – nic nevážím. Nic co by ani trošku připomínalo tíhu. Nedělá mi to potíže. Je to jako v Yousukeho podivném světě. Máš rád Takahashi Yousukeho?“

„ . . . . . . . “

„V celé škole o tom ví pouze Harukami-sensei, školní doktor. V tuto chvíli jen a pouze Harukami. Ani pan ředitel Yoshiki, ani náš nejzkušenější učitel, pan Shima, ani rozvážná paní Irinaka. Nikdo až na pana Harukami – a tebe, Araragi-kun.“

„ . . . . . . . “

„Takže, co bych teď měla udělat, aby mé tajemství zůstalo pro všechny tajemstvím? V mém vlastním zájmu, co mám dělat? Krom rozervání tvého mluvícího ústrojí. Co můžu udělat? Co by tě mohlo donutit přísahat, že tu svou pusu už nikdy neotevřeš?“

Kartónový nůž.

Sešívačka.

Má všech pět pohromadě? Takhle násilně oslovit svého spolužáka… Může někdo jako ona vůbec existovat mezi ostatními? Když si pomyslím, že jsem seděl ve stejné místnosti jako tahle děsivá lidská bytost už víc než dva roky, zvedají se mi chlupy na zádech.

„Podle doktorů v nemocnici je příčina téhle nemoci neznámá – nebo spíš by žádná příčina neměla být. Po tom, co si s mým tělem dělali co chtěli, naprosto urážlivý výsledek. Že to tak mělo být už od začátku, že nic jiného mi k tomu nemůžou říct,“ řekla Senjougahara sebe poníženě.

„Není to absurdní? I když jsem do konce základky byla naprosto normální, roztomilá holčička.“

„ . . . . “

Budeme ignorovat, že o sobě řekla „roztomilá holčička“.

Doopravdy chodila do nemocnice.

Pozdní příchody, dřívější odchody, nepřítomnost.

A – školní doktor.

Zajímá mě, co si o tom všem myslel.

Stejná jako já. Jako já, ale ne jenom v krátkém úseku dvou týdnů během jarních prázdnin – pořád, neustále.

Proč se vzdala?

Čeho se vzdala?

Jak jsem přemýšlel, uběhlo dost času.

„Polituješ mne? To je od tebe velice milé.“

Jako kdyby mi viděla do mysli, mluvila tak urážlivě. Jako by všechno na mně bylo odporně špinavé.

„Tvou lítost nechci.“

„ . . . . “

„Chci od tebe nezájem a mlčenlivost. Dokážeš to pro mne udělat? Ceníš si snad svých nedotčených tvářiček, nebo ne?“

Senjougahara se usmála.

„Araragi, jestli mi můžeš zaručit nezájem a mlčenlivost, dvakrát kývni hlavou. Všechen ostatní pohyb budu považovat za útočný čin a budu náležitě agresivně reagovat.“

Jaká to jednostranná konverzace.

Bez prostoru k čemukoliv jinému jsem dvakrát zakýval.

„Dobře.“

Senjougahara vypadala, jako kdyby jí díky mé volbě spadl kámen ze srdce. I když jsem neměl jinou možnost, i když si všechno smlouvání nechala pro sebe, i když se její nabídka nedala odmítnout – pocit úlevy z toho, že jsem jí na to kývnul, byl nepopíratelný.

„Děkuji,“ řekla, když vysunula kartónový nůž z mých úst. Ne opatrně, ale mučivě, pomalu. Vyndala nůž.

Na řadě byla sešívačka.

„…Eh!?“

Cvak.

Neuvěřitelné.

Senjougahara násilně přitiskla sešívačku k oběma stranám mé tváře.

A, ještě než jsem na bolest dokázal zareagovat, ji vyndala.

Zhroutil jsem se na podlahu.

Jednou rukou se podepíral o zem, druhou v bolestech svíral líc.

„Áh… Au.“

„Ani jsi nezakřičel. Velice chválihodné,“ řekla Senjougahara, dívajíc se na mě z vrchu s lhostejným výrazem.

„Nechám tě tu, abys o tomhle přemýšlel: Jestli nenávidíš svou vlastní neschopnost, můžeš dodržet svou část dohody bez trošky upřímnosti.“

„…T-ty“

Cvak.

Jen co jsem sebral sílu něco říct, Senjougahara mě umlčela stiskem sešívačky do prázdna.

Spona mi spadla přímo před oči.

Přirozeně, po zádech mi proběhla mrazivá husina.

Podmíněný reflex.

Jediným pokusem – vyvolala tento předpokládaný reflex.

„To by bylo. Araragi-kun, od zítřka mne, prosím, začni ignorovat. Spoléhám na tebe.“

Hned co to dořekla, aniž by počkala na mou odpověď, zamířila ke schodům. Než jsem se mohl zvednout ze svého úklonu, už byla za rohem, zmizela z mého dohledu.

„To je ale příšerná ženská.“

Rozhodně máme kolečka v hlavě jinak poskládaný.

I když se to vážně stalo, v koutku mojí mysli jsem si myslel, že by to nikdy neudělala. Měl bych být šťastný, že si nakonec vybrala sešívačku místo nože.

Pohladil jsem si tvář – ne, abych ulevil bolesti, ale abych zjistil její stav.

„ . . . “

Dobrý.

Neprošla skrz.

A pak jsem si sáhl do úst. Levým ukazováčkem, protože to byla pravá tvář. Přejel jsem po ní až ke zranění.

Bolest nepřestávala, ani nebyla natolik slabá, že bych necítil do mě vraženou sponu – ale byla tam jen jedna. Jak se mohlo předpokládat, bylo to myšleno jen jako varování a pořád by se to dalo považovat za mírnou hrozbu… i když, popravdě, přesně v to jsem doufal.

No co.

To, že sponka neprošla skrz, znamenalo že se neohnula – byla pořád ve svém původním tvaru, ostrými konci namířenými napříč tváři. To znamenalo, že do stisku nedala úplně všechnu svou sílu.

Palcem a ukazováčkem jsem ji vyndal, jedním tahem.

Ostrá bolest se mísila s železitou chutí krve.

Vypadá to, že krvácím.

„Au…“

Jsem v pořádku.

Jestli jde jen o tohle, jsem vážně v pořádku.

Zatímco jsem si olizoval ránu uvnitř pusy, zkrotil jsem k sobě konce spony a hodil ji do kapsy svého saka. Natáhl jsem se i pro sponu, kterou Senjougahara vycvakla do prázdna a udělal to samé. Bylo by nebezpečné, kdyby na ni někdo bosý šlápl. Nemohl jsem si pomoct, musel jsem s těmito sponkami zacházet jako s nebezpečnými předměty, jako s kulkami do Magnumu.

„Co? Ty jsi ještě tady, Araragi?“ řekla Hanekawa, když vykročila z učebny.

Vypadalo to, že už byla s přípravami na festival hotová.

Ta scénka vážně zabrala pěkný kus času.

Nebo bych měl říct, dobré načasování.

„Neměl by sis pospíšit za Oshinem?“ ptala se mě Hanekawa.

Jako by neměla naprosto žádné tušení, co se stalo.

Byla na druhé straně stěny. Velmi tenké stěny. I přesto, aniž by si Hanekawa čehokoliv všimla, dokázala působit tak hrozivě. Senjougahara Hitagi je doopravdy někdo, koho by se všichni měli obávat.

„Hanekawo… Jíš ráda banány?“

„Cože? No, ne že bych je zrovna nenáviděla. Jsou výživné a kdybych si musela vybrat, tak asi jo, řekla bych, že je mám ráda.“

„Ať je máš sebevíc ráda, nikdy je nejez ve škole.“

„C-co?“

„No, dobrá, jez je i ve škole, ale hlavně nikdy nenechávej slupku na schodech. Nikdy bych ti to neodpustil!“

„O čem to k čertu mluvíš, Araragi!?“ řekla na to Hanekawa s pobouřeným pohledem.

To se dalo čekat.

„Araragi-kun, neměl bys teď spíš myslet na pana Oshina--“

„Zrovna k němu mířím,“ odpověděl jsem.

A jen co jsem to dořekl, opustil jsem Hanekawu a vyrazil jsem.

„A, hej, Araragi-kun! Neměl bys běhat na chodbě! Řeknu to učiteli!“ slyšel jsem za mnou křičet Hanekawu, ale nevšímal jsem si ji.

Utíkal jsem.

Za každých okolnostech jsem utíkal.

Když jsem zatáčel za roh – když jsem byl na schodech.

Tohle je čtvrté poschodí.

Nemůže být tak daleko.

Hop, krok, skok, proletěl jsem přes schodiště, dopadajíc lehce jako bych tančil.

Pocit nárazu v mých nohách.

Dopad gravitace.

I tenhle běžný náraz –

Senjougahara nemohla cítit.

Bez tíhy.

Bez váhy.

Její podezíravé kroky.

Nejisté.

Krab.

Mluvila o krabovi.

Tudy – ne, tam. Nikam by se neschovala. Ani by si nepomyslela, že bych za ní po tom všem běžel, takže musela být na cestě přímo k východu. Nebyla v žádném školním klubu, takže musí být mezi lidmi, kteří po škole jdou hned domů. I kdyby teď něco měla, rozhodně by to nezačínalo tak brzo.

Jen jak jsem přišel k tomuto závěru, bez jakéhokoliv zaváhání jsem přeběhl přes třetí a druhé schodiště. Skokem dolů.

A z druhého patra do prvního.

Stála tam Senjougahara.

Už o mně musela vědět, musela slyšet ten hektický dupot. I když jsem k ní šel zezadu, už se otáčela mým směrem.

S tím mrazivým pohledem.

„Neuvěřitelné,“ řekla.

„Ne, vážně mne ohromuješ. Jsi první, kdo se z toho takhle rychle vzpamatoval, Araragi-kun.“

„První...“

To znamená, že tohle udělala víc lidem.

I když kvůli tomu dělala tolik povyku.

Ale musím mít pravdu, když o tom tak přemýšlím, že její „bez vážné“ tajemství vyplave na povrch při každém kontaktu. Reálně to bylo nemožné.

A když nad tím tak přemýšlím, řekla že o tom nikdo neví „v tuto chvíli“.

Možná doopravdy je netvor.

„Každopádně jsem si nemyslela, že se z těch bolestech v tváři vyhrabeš. Většina lidí by se z toho místa ani nepohnula.“

Hlas zkušeností.

Příšerně děsivý.

„Dobrá, už to chápu, Araragi-kun. Nemám ráda lidi, kteří se řídí rčeními jako 'oko za oko'. Doufám, že jsi na tohle připraven,“ řekla Senjougahara a rozepjala ruce do obou stran.

„Dám ti tvůj boj.“

Začínaje s kapesními noži, skalpely a sešívačkami, všemožné školní potřeby a pracovní pomůcky se objevily v těch rozepjatých rukou. Řádně nabroušené HB grafitové tužky, ostrá kružítka, celé barevné spektrum kuličkových per, čínská pera, mechanické mikrotužky, rovnoramenné trojúhelníky s ryskou, třiceticentimetrové pravítko, úhloměry, nářadí pro rýsování, náčiní pro tesaře, vteřinové lepidlo, tuhé lepidlo, gumičky, kancelářské spony, klipy a spínací špendlíky, fixy, zvýrazňovače, korekční lak a pásky, mnoho nůžek, pár lepenek, soupravu na šití, těžítka, tuš,...

. . . . . . . . .

Mám takový pocit, že budu v budoucnu stíhán čistě kvůli tomu, že jsem byl ve stejné třídě jako tahle osoba.

Osobně považuji za nejnebezpečnější to sekundové lepidlo.

„…ne, tak to není, mýlíš se! Nejsem tu pro souboj.“

„Ach, nejsi?“

Zněla velmi zklamaně.

Ale ani o kousek nepovolila paže.

Pestrý výběr zbroje se jen lesknul.

„Tak co tedy po mně chceš?“

„Možná to nepůjde, ale,“ odpověděl jsem. „Mohl bych ti pomoc.“

„Pomoct? Mně?“ Z jejího tónu se dalo vyčíst, že se mi vysmívala.

Ne, možná se rozčílila.

„Nedělej si ze mne srandu. Jsem si jistá, že jsem ti vysvětlila, jak hodně pohrdám lidmi, co mne litují. Co si myslíš, že jsi ty schopen udělat? Budeš dost nápomocen s jazykem za zuby a daleko ode mne.“

„ . . . . . . . “

„Budu pokládat tvou dobromyslnost jako projev nepřátelství,“ řekla s krokem vpřed, ke mně.

Její nedostatek váhání byl dobře prokázaný fakt díky našemu předchozímu střetnutí. Fakt, o kterém bych raději nevěděl.

A proto.

Právě proto, aniž bych jí něco řekl, jsem si ukazováčkem natáhl koutek rtů a ukázal jí vnitřek svojí tváře.

Prstem na pravé ruce jsem jí ukázal svou pravou tvář.

„Co…“

Jak jsem předpokládal, Senjougahara byla v šoku. Upuštěné zbraně zarachotily na zemi. „Jak to – jak se mohla – “ nedokázala dokončit svou otázku.

Ano.

Ani nádech železitého pachu krve.

Rána, kterou mi Senjougahara přicvakla do tváře sešívačkou, se dočista zahojila, beze stopy.

004

Všechno se to semlelo o jarních prázdninách.

Pokousal mě upír.

V době automobilů a mobilních telefonů, kdy se běžně i na školní výlety cestuje přes moře… Je to celkem trapné, ale napadla mě upírka. Měl bych se za sebe stydět.

Její krása byla dech-beroucí.

Nádherné monstrum.

Úchvatně – překrásné monstrum.

Většinou je schovávám pod límcem školní uniformy, ale u zátylku mi po ní zůstaly jizvy. Než bude teplo, přemýšlím, jestli si nenechám vyrůst vlasy, abych to kousnutí schoval.

Pravděpodobně existuje nespočetně mnoho příběhů o tom, jak někoho pokousal upír a na pomoc mu přišel lovec upírů, specialista v zabíjení monster, zvláštní oddělení církve nebo skupina upírů, co loví svůj vlastní rod – v mém případě to ale byl jen kolemjdoucí.

Díky němu se mi podařilo vrátit se do lidštější podoby – nevadí mi sluneční svit, kříže ani česnek – ale našly se i vedlejší účinky; rozvinuly se mi fyzické schopnosti. Říkám fyzické schopnosti, ale byl to hlavně metabolismus; jak rychle se dokážu zahojit. Nevím, co by se stalo, kdyby mi tím kartonovým nožem rozřízla tvář, ale netrvalo ani třicet sekund než se mi zacelila rána po sešívačce. V porovnání s ostatními živočichy to je docela rychlost.

„Oshino – Oshino-san?“

„Přesně. Oshino Meme.“

„Takže Oshino Meme, říkáš… To jméno zní moe.“

„Moc toho od něj nečekej. Je mu něco přes třicet.“

„Á, aha. Ale zamlada to musela být moe postava.“

„Nesuď živý lidi podle jmen. Počkat, ty víš, co je to moe postava?“

„Je to všeobecná znalost,“ řekla s klidem Senjougahara. „Já bych charakterem byla tsundere, že?“

„ . . . . . “

Myslím si, že tvojí postavě se říká tsundora.

Prázdné tlachání.

Ze Střední školy Naosetsu, kam já, Hanekawa a Senjougahara chodíme, to do té doučovací školy trvalo dvacet minut. Daleko od obytné zóny.

Daleko.

Před pár lety tuto školu zavřeli z finančních problémů, kvůli nečekanému návalu známých doučovacích škol. Když jsem se o téhle čtyřpatrové budově dozvěděl, už byla v opravdu obdivuhodném stavu zhroucení, takže co vím o její minulosti je jen ze šuškání lidí.

Nebezpečí.

Soukromý pozemek.

Zákaz vstupu.

Ačkoli byla stavba obehnaná ochranným plotem a stěnami cedulí, děr v plotu bylo víc než dost, takže vstup a odchod byl jak možný, tak lehký.

A mezi těmi troskami žil Oshino.

Tam se rozhodl zabydlet.

Včetně jarních prázdnin to byl skoro měsíc.

„Každopádně, bolí mne zadek. A sukni mám celou zmačkanou.“

„Moje vina to není.“

„Přestaň se vymlouvat. Nebo ti to rozdrtím na kousky.“

„Rozdrtíš co!?“

„Neměl by ses ke mně chovat trochu mileji, když na kole s někým jezdím poprvé?“

Neříkala jsi sama, že dobromyslnost je pro tebe projev nepřátelství?

Střet jejích slov a činů je velmi znatelný.

„Dobře, co mám teda udělat?“

„No, například bys mohl nabídnout svoji tašku jako podsedák.“

„To jsou ti všichni okolo tebe lhostejní?“

„Takhle se mnou nemluv. Řekla jsem například, ne?“

Má odpověď?

Dobrá otázka.

„V porovnání s tebou musela být Marie Antoinette vzorem pokory.“

„Byla mou žákyní.“

„Co všechny ty roky mezi vámi?“

„Můžeš mi prosím přestat skákat do řeči? Máš příliš přátelský tón. Ostatní by si o nás mohli myslet, že jsme snad spolužáci.“

„Ale my jsme!“

Do jaké míry bude zapírat, že se známe?

Tohle mi už připadá příliš.

„Ach… Na tebe musí člověk posbírat dost trpělivosti, co?“

„Araragi, ta věta zněla jako by měla patřit k mé postavě a ne tobě. To by někoho mohlo zmást, uvědomuješ si to?“ řekla Senjougahara.

„Kde máš vůbec tašku ty? Nemáš s sebou vůbec nic. To žádnou nenosíš?“

Připomnělo mi to, že jsem nikdy neviděl Senjougaharu něco nosit.

„Všechno učivo už mám v hlavě. Proto si nechávám věci ve skříňce. Když mám všechny potřeby u sebe, nepotřebuji tašku. Ani se nemusím převlékat na tělocvik.“

„Aha.“

„Bez prázdných rukou bych se těžko dokázala včas ubránit.“

„ . . . . . “

Celé její tělo je zbraň.

Lidská zbraň.

„I když nerada nechávám hygienické potřeby ve škole, nic jiného mi na tom nevadí. Půjčit si je od nikoho nemůžu, protože se s nikým nebavím.“

„Nemluv o tom tak přirozeně.“

„Proč pak? Vložky jsou pro osobní hygienu, není na tom nic za co by se měl kdo stydět. Spíš by bylo odporné je schovávat, nemyslíš si?“

Myslím si, že schovávat to taky má své problémy.

No, záleží na tom, kdo jste.

Já bych se k tomu neměl vyjadřovat.

Víc mě ale zaujalo, jak se vůbec nestarala o svůj nedostatek přátel.

„Á, to mi připomíná.“

Ne, že bych se tím příliš trápil, ale předtím kvůli tomu problému se sukní jsem si uvědomil, že Senjougahara je přece jen dívka a nechtěla by si ušpinit oblečení. Proto jsem se vynasnažil najít co největší vchod a jen co jsme se k němu dostali, otočil jsem se k ní.

„Vezmu si k sobě tvůj 'penál'.“

„Cože?“

„Všechny ty psací potřeby, pohlídám ti je. Tak je vyndej.“

„Co jsi to řekl?“

Vypadala jako bych ji požádal o nemožné. Jako bych byl naprosto pošahaný.

„I když je Oshino docela divnej chlápek, je taky můj zachránce.“

A ještě k tomu

Taky zachránil Hanekawu.

„Nepůjdu k němu s někým tak nebezpečným, tak mi dej všechno ostrý, co máš.“

„Nečekala jsem, že to řekneš až po příchodu,“ zírala na mě s hněvem. „Podvedl jsi mne.“

„ . . . . . “

Musela jsi to říct zrovna takhle?

Pak už Senjougahara neřekla nic, ale v jejím výrazu se mísilo hloubavé přemítání s rozporem. Dívala se na pomyslný bod na zemi před svýma nohama, ale několikrát se otočila a zazírala na mě.

Už jsem si myslel, že se dovnitř se Senjougaharou nedostanu, ale po chvilce řekla, „Chápu,“ jako by konečně všechno zvážila.

„Nastav ruce.“

Jen co to dořekla, všechny její pomůcky padly k zemi jako tisíce okvětních lístků, jako bychom byli na kouzelnickém představení a to byl její trik. Co si na mě vytáhla na chodbě nebyla ani špička tohoto ledovce. Její kapsy musí být čtyřrozměrné. Možná používá technologii z dvacátého druhého století. Řekl jsem, že jí je pohlídám, ale tohle asi do tašky nenarvu.

Naše vláda není moc dobrá v udržování veřejné bezpečnosti, když někoho s tímhle vším pustí mezi lidi.

„Tohle nic neznamená. Nemysli si, že ti věřím,“ řekla mi Senjougahara po tom, co skončila s vodopádem školních pomůcek.

„Co myslíš tím věřit?“

„Jestli mne chceš vodit za nos, zavést někam do zapadlých zřícenin a odvděčit se mi za sešití tvé tváře, tak děláš velkou chybu.“

„ . . . . . . “

Popravdě, taky si myslím, že je to chyba.

„Dobře mne poslouchej. Jestli každou minutu nezavolám svým poskokům, pět tisíc jich půjde po celé tvé rodině.“

„Bez starosti.“

„To chceš říct, že tam se mnou vydržíš pouhou minutu?“

„To mě máš za boxera?“

A co víc, ještě k tomu vyhrožuje mojí rodině.

Je příšerná.

Pět tisíc lidí, strašná lež.

Troufalá lež pro někoho, kdo nemá žádné přátele.

„Máš dvě mladší sestry, že? Brzo už budou chodit na střední?“

„ . . . . . “

Zná mou rodinu.

I kdyby to byla lež, není to vtip.

Každopádně, ví že mi nemůže dost ublížit a vypadá to, že mi kvůli tomu vůbec nevěří. Teď když přemýšlím nad tím, jak mi Oshino říkal, že důvěra je důležitá, tak tohle nevypadá jako moc dobrá situace.

No, nedá se nic dělat.

Odteď je to celé jen Senjougahařin problém.

Jsem tu jen jako „průvodce“.

Skrz pletivo jsme se dostali na pozemek a do samotné budovy. I když jsme přišli brzo večer, bylo celkem šero. Protože se ta škola už dlouho rozpadala, půdě pod nohama se nedalo věřit a bez opatrnosti byste pořád zakopávali.

Tam jsem si uvědomil:

Kdyby seshora spadla prázdná plechovka, pro mě by to byla jen prázdná plechovka, ale pro Senjougaharu by to byla plechovka desetkrát těžší než normálně.

Relativně vzato –

Desetkrát silnější gravitace, desetina gravitace, to je problém který v realitě, na rozdíl od mangy, nemůže být jasně daný. Nízká váha neznamená vysoké fyzické dovednosti.

A ještě k tomu chodí místem, které vůbec nezná. Není se co divit, že Senjougahara je jako divoké zvíře s očima na stopkách.

I když je desetkrát rychlejší, její síla je desetinou toho co byla.

Chápu, proč mi nechtěla dát svoje pera a kružítka.

A taky proč s sebou nemá tašku.

„Tudy.“

Natáhl jsem ruku Senjougahaře, která se zastavila u vchodu, stiskl její zápěstí a vedl ji. Senjougaharu můj náhlý pohyb vystrašil, zabručela „Co si to--“, ale pak šla těsně za mnou.

„Ani si nemysli, že bych ti poděkovala.“

„Jo, vím.“

„Spíš bys měl poděkovat ty mně.“

„Tak to nevím.“

„Vždyť jsem na tebe myslela a úmyslně proděravěla tvou tvář zevnitř, aby to nebylo vidět.“

„ . . . “

Ať to berete jak chcete, zní to jako něco, co by vám řekli, když vás šikanují. „Aby to moc nebilo do očí, radši tě praštím do břicha než do ksichtu“.

„Kdybys mi tu tvář probodla skrz, tak by to stejně bylo na očích.“

„Ale máš přece tlustou kůži, takže jsem z toho nějak usoudila, že budeš v pořádku.“

„To mi náladu moc nezlepšuje. A co mělo znamenat to 'nějak'?“

„Má intuice je přesná asi na deset procent.“

„To je dost nízko.“

„No…“ řekla Senjougahara držící se dál ode mě.

„Vypadá to ale, že jsem přece jen byla zbytečně obezřetná.“

„…jo, tak to vypadá.“

„Bolelo by, kdybych řekla, že nesmrtelnost je v celku užitečná?“

Senjougahařina otázka.

Odpověděl jsem: „Teď už ne.“

Kdyby se zeptala o prázdninách.

Kdyby mi to někdo řekl o těch prázdninách… na místě bych zemřel. To by pro mě byla smrtelná rána.

„Když řekneš, že je užitečná, tak je. Když řekneš, že není, tak není. To je vše.“

„Tím chceš říct, že to je obojí? To je těžko pochopitelné,“ pokrčila Senjougahara rameny.

„Je to podobné tomu jak 'možné nebezpečí' může být nebezpečné i bezpečné.“

„To órai v možném nebezpečí je all right, nemyslíš si?“

„Vážně?“

„Ale každopádně, už nejsem nesmrtelný. Jsem jen normální člověk, co se hojí rychleji, nic víc.“

„Aha. Už chápu,“ řekla Senjougahara znuděně. „A to jsem toho pro tebe měla tolik připraveného. Jaká škoda.“

„To zní jako bys plánovala něco divného a neřekla mi o tom...“

„To si vyprošuji, Araragi. Jen jsem plánovala ti ___ a ___, toť vše.“

„Co má být ___!?“

„Jen jsem na tobě chtěla zkusit to a tamto.“

„Vysvětli to co máš v kurzívě!“

Oshino býval většinou na čtvrtém podlaží.

Měli tam výtah, ale jak se dalo čekat, nefungoval. Jediné, co nám zbývalo, bylo buď prorazit hořejšek výtahu a po drátech se dostat do čtvrtého patra, nebo vyjít po schodech. Ať na to jdete z jakéhokoliv úhlu, druhá možnost vypadá líp.

Vydal jsme se ke schodům, držíce se Senjougahařiny ruky.

„Araragi-kun, ještě ti něco musím říct.“

„Co?“

„I když na to oblečená nevypadám, mé tělo překvapivě nestojí za odnětí svobody.“

„ . . . . . “

Vypadá to, že mi Senjougahara moc nedůvěřuje.

„Nerozumíš nepřímým narážkám? Tak ti to řeknu na rovinu. Jestli ukážeš svou pravou tvář, rozhodneš se stáhnout si kalhoty a pokusíš se mne znásilnit, ať to dopadne jakkoliv, pomstím se ti stejně jako to dělají v BL.“

„ . . . . . “

Její obezřetnost je nulová a naprosto jí chybí stud.

Příšerně děsivá osoba.

„Připadáš mi – a to ne jen kvůli tomu, co říkáš, ale prostě obecně – jde z tebe cítit, že jsi přemrštěně sebestředná, jako by ses brala jako oběť.“

„To je ale nepříjemné. Takže jsou věci které můžeš říkat a které nesmíš?“

„Tak tys toho byla doteď plně vědomá!?

„Musím říct, že ten tvůj Oshino má velmi ztrouchnivělý dům, nemyslíš si?“

„Jo… Je celkem výstřední.“

Pořád se mi na Senjougahařiny otázky těžce odpovídá.

„Neměli jsme mu předem zavolat, když ho budeme žádat o pomoc? I když, na to je asi už trochu pozdě“

„Nečekal bych, že řekneš něco tak rozumnýho, ale bohužel Oshino nemá mobil.“

„Ten Oshino mi nezní jako někdo, kdo by ukazoval svou pravou povahu. Pochybná to osoba. Čím se živí?“

„Neptal jsem se ho na detaily, ale ve věcech jako tahle je expert.“

„Hmm.“

I když moje vysvětlení toho moc nevysvětlovalo, Senjougahara na otázce nelpěla. Asi si myslí, že ho stejně pozná sama, že není důvod proč se ptát. Obojí si řekla správně.

„Á, Araragi-kun, ty nosíš hodinky na pravé ruce, že?“

„Hm? Jo.“

„Takže jsi přeučený?“

„Nemůžeš se jen zeptat, jestli jsem levák?!“

„Hm. Takže, jsi přeučený?“

„ . . . . . “

To ona je přeučená.

Čtvrté podlaží.

Jelikož to bývala doučovací škola, každá místnost byla rozdělena do třech tříd; v každé třídě byly dveře rozbité, a tak splývaly s chodbou. Nakoukl jsem do první třídy, jestli tam není.

„Tak tady je ten náš Araragi! Už tu na tebe čekám.“

Byl tam, Oshino Meme.

Seděl s nohama křížem na provizorní posteli z otlučených lavicích, které naskládal na sebe a přivázal k sobě plastovými vlákny, otočený k nám.

Jako by věděl, že jdu. Vždycky vše prokoukne.

A Senjougahara jím byla zřetelně znechucená. I když jsem jí o Oshinovi varoval, stav špíny usazené na něm musel moderní středoškolačku i s nejméně módním vkusem dost šokovat. Kdokoliv ubydlený v takovém odpadu by skončil jako otrhanec, ale i já, jako chlap, bych řekl, že Oshino má daleko k čemukoliv čistému. Dalo se o něm říct jen to, že nebyl čistotný, když jste chtěli být upřímní. Ale poslední kapka bylo jeho psychedelické havajské tričko.

Všechny vždy překvapí, že někdo takový mi zachránil život…

Rozhodně není jako Hanekawa.

„Á, tak na dnešek sis sehnal jinou! Nikdy tě neuvidím dvakrát se stejnou, co, Araragi? Jsem za tebe šťastnej, vážně.“

„Nech toho. Takovou postavu ze mě nedělej.“

„Copak takovej nejsi?“

Oshino prozíravě sledoval Senjougaharu.

Jako kdyby se díval na něco za ní.

„Rád Vás poznávám, mladá paní. Jsem Oshino.“

„Já Vás také. Jmenuji se Senjougahara Hitagi.“

A bylo po seznamování se.

Aspoň že se nepokusila do toho vsunout nějakou urážku. Vypadá to, že má pro starší generaci respekt.

„Jsem Araragiho spolužačka, to on mi o Vás řekl.“

„Aha – tak, tak,“ řekl Oshino smysluplným tónem.

Sklopil oči k zemi, vytáhl cigaretu a držel ji mezi rty, bez zapálení. Okna, která už jako okna nemohla fungovat, měla v rámech pouze střepy a Oshino zdánlivě ukazoval k nim do dálky.

A po dlouhém tichu se otočil ke mně.

„Máš rád holky s rovnou ofinou, Araragi-kun?“

„Už jsem ti říkal, ať ze mě takovou postavu neděláš. Jen lolicon by měl rád takový účes. Nemíchej mě do tvojí generace, která dospívala, když poprvé dávali Ženatý se závazky.“

„Jasně,“ zasmál se Oshino.

Na to se Senjougahara zamračila.

Vypadalo to, že ji ten výraz 'loli' dost urazil.

„Oshino – asi by bylo lepší, kdyby ses jí zeptal sám, ale to je jedno. Před dvěma lety tahle holka ztra–“

„Neříkej mi tahle holka,“ přerušila mě rázně Senjougahara.

„Tak jak ti mám říkat?“

„Paní Senjougahara.“

„ . . . . . “

Je tahle holka zdravá?

„… PÁ-NÍ SEN-DŽÓÓ-GA-HA-RÁ.“ Dlouze a vlekle, se sarkasmem.

„Neříkej to tak roboticky. Nelíbí se mi to. Řekni to pořádně.“

„Senjougaharička.“

Do očí mi vrazila prsty.

„Oslepnu!“

„To máš z drzosti.“

„Co to má být za ekvivalentní výměnu!?“

„Mé týravé urážky tvoří čtyřicet gramů mědi, dvacet pět gramů zinku, patnáct gramů niklu, pět gramů studu a devadesát sedm kilogramů zášti.“

„To je celý jen zášť!“

„Mimochodem, těch pět gramů studu byl vtip.“

„Vyškrtla jsi z toho tu nejdůležitější ingredienci!“

„Jsi hlučný. Jestli se neztišíš, dám ti přezdívku 'menstruační bolest'.“

„To zní jako nějaká sebevražedná příšera!“

„Proč ti to vadí? Jak naznačuje to slovo samotné, není za co se stydět.“

„To a tvoje nevraživost jsou dva rozdílné problémy!“

Senjougahara se sebou byla spokojená a otočila se k Oshinovi.

„Chtěla bych se vás na něco zeptat.“ Spíš než jen k Oshinovi, tón jejího hlasu naznačoval, že mluvila jak k Oshinovi tak ke mně; když zamířila ukazováčkem do rohu třídy.

V tom rohu seděla mladá holčička – dost malá na to, aby měla ještě hodně daleko od přijetí na střední školu – s ručkama objímající kolena. Vypadala zhruba na osm let, se starou leteckou přilbou na hlavě a leteckými brýlemi okolo ní, s bledou pletí a zlatými vlasy; objímající svá kolena v rohu místnosti.

„Co je to za dítě?“

Zeptala se nás „Co“ místo „kdo“. Což znamenalo, že Senjougahara byla velmi všímavá. Každopádně, i kdyby to nebyla Senjougahara, většina bystrých lidí by si všimlo, že na té holčičce bylo něco divného, něco jiného. Hlavně díky tomu, jak se dívala na Oshina – nejistě a podezíravě.

„Jo, o tu si nemusíš dělat starosti,“ vysvětlil jsem jí, předtím než Oshino stihl cokoliv vyslovit. „Jen tam sedí, nic neudělá – takže je v pořádku. Nemá stín ani obrys. Dítě beze jména, bez života.“

„Á, ne ne, Araragi,“ vtrhl do rozhovoru Oshino. „Máš pravdu, že nemá stín, obrys a ani život, ale včera jsem jí dal jméno. Byla přece tak užitečná při tom Zlatým týdnu a je příšerně nepraktický, když se nijak nejmenuje. A bez jména by byla pořád nelidská.“

„Hmm – jméno. Jak se jmenuje?“

„Oshino Shinobu.“

„Shinobu – hmm.“

Opravdu japonské jméno.

I když na tom v tomhle případě nezáleží.

„Srdce pod čepelí. Dobrý jméno, přesně pro ni, nemyslíš si? Příjmení má po mně. Shinobu je dokonce stejnej znak jako část mýho příjmení. Dva účely, trojí význam. Docela elegantní jméno, ne? Mně se celkem líbí.“

„Záleží na tom?“

Spíš na tom nezáleží mně.

„Měl jsem jich pro ni dost. Nakonec jsem rozhodoval mezi Oshino Shinobu a Oshino Oshino, ale vybral jsem, co znělo líp, než abych si pohrával s fonetikou. Říkal jsem si, že paní Reprezentantka by byla s mým výběrem Kanji spokojená.“

„Skvělý.“

Vážně mě to nezajímalo.

I když 'Oshino Oshino' nepřichází v úvahu.

„Ptám se vás,“

S tónem který naznačoval, že už měla toho tajnůstkářského rozhovoru dost, Senjougahara se zeptala: „Co je to za dítě?“

„Jak jsem řekl – nic.“

Zhroucenina po upírovi.

Prázdné ostatky nádherného démona.

Ať bych řekl cokoliv, nemohl jsem tomu pomoct, nebo snad jo? Každopádně, se Senjougaharou to nemělo nic společného, byl to můj osobní problém. Po zbytek svého života si to břímě ponesu.

„Takže nic, říkáš. Dobrá.“

„ . . . . . “

Příšerně lhostejná ženská.

„Má babička z otcovy strany vždycky říkala, že nezáleží na tom, jestli se budu k lidem chovat lhostejně, když mne vychovají, abych pro nikoho nebyla důlek žita.“

„Co má být důlek žita?“

Řekla to špatně.

Stejně jako když si někdo splete ortodoxii s ortopedií.

„Teď ale k důležitým věcem.“

Senjougahara odvrátila zrak z bývalé upírky – holčičky se sněhovou kůží a zlatými vlasy, teď známé jako Oshino Shinobu – k Oshinu Meme.

„Bylo mi řečeno, že mi můžete pomoct.“

„Já? To nebude možný,“ řekl Oshino žertovným tónem. „Jen Vy si můžete pomoct, mladá paní.“

„ . . . . . “

To ne.

Senjougahařiny oči se zúžily na polovinu jejich obvyklé velikosti.

Je prostě nedůvěřivá.

„Do dnešního dne jsem se setkala s pěti lidmi, co mi řekli přesně tahle slova. Všichni to byli podvodníci. Jste jedním z nich, pane Oshino?“

„Haha. Ale ale, mladá paní, no nejsme my kurážný. Stalo se Vám něco?“

Proč sakra vybíráš tak provokativní výrazy? Na některé lidi to působí, jako na Hanekawu, ale na Senjougaharu se musí jinak!

Ona je typ člověka, co by to bral jako výzvu.

„Počkat, počkat.“

Neochotně jsem zasáhl.

Vnuceně vkročil mezi ně za pokusem o vyjednávání.

„Nezasahuj, zabiji tě.“

„ . . . . “

Právě tahle holka, celkem nonšalantně, klidně řekla, že mě zabije.

Proč to vždycky schytám já?

Je jako bomba.

Proboha, nejsou slova, co by ji dokázala popsat.

„No, tak každopádně,“ řekl Oshino celkem ledabyle, v porovnání s touhle napjatou situací. „Jestli mi neřekneš, o co jde, tak se tu nikam nedostanem. Číst myšlenky zas tak dobře neumím. Když nic nepovíš, nebudu vědět, co je jádro tvýho problému. Tvoje tajemství budu opatrovat jako vlastní, tak se nemáš čeho bát.“

„ . . . . “

„Ach jo. Dobrá. Pár věcí ještě vysvětlím já.“

„Je to v pořádku, Araragi-kun,“ přerušila mě zase Senjougahara.

„Řeknu to sama.“

„Senjougaharo…“

„Dokážu to sama,“ řekla.

005

Dvě hodiny později.

Seděl jsem v Senjougahařině bytě, Oshina s Shinobu jsme nechali v opuštěné škole.

Senjougahařin domov.

Tamikura-sou – jméno její ubytovny.

Dvou podlažní činžák postavený před třiceti lety. S plechovou schránkou na poštu u dveří. Sprcha a splachovací záchod neochotně zahrnuty v každém bytě. Jedna malá místnost na šest tatami rohoží s mrňavým dřezem, dvacet minut pěšky k nejbližší zastávce. Nájemné od třiceti po čtyřicet tisíc, podle místností (včetně údržby, provozu a poplatků asociaci jejich čtvrti).

Ne tak úplně jako to popisovala Hanekawa.

Musela to poznat z mého výrazu. Aniž bych se jí na cokoliv ptal, Senjougahara řekla, přímo, „Má matka se přidala k sektě.“

Jako by to byla výmluva.

Bylo jasné, že toho hodně vynechává.

„Nejen, že jim dala všechny naše peníze, její příspěvky nás příšerně zadlužily. Tvůj domov předchází pád.“

„K sektě?“

Jedno z těch nebezpečných novodobých 'náboženstvích'.

Všechna mají stejné následky.

„Konečně se loni rozvedli. Připadla jsem otci a žijeme tady. Nebo aspoň já tu žiji… otci také připadly všechny dluhy, takže pracuje dnem i nocí, aby nás vyplatil, a skoro nikdy sem nestihne dojet. Prakticky tu žiji sama. Se vší svobodou, kterou to s sebou nese.“

To znělo skvěle.

„Ale úřední adresa ve školních listinách je pořád ta stará. Hanekawa-san to nemohla vědět.“

Um…

Neměli byste ji změnit?

„Mám raději, když mí potencionální nepřátelé neví, kde bydlím.“

„To jsou pro tebe všichni nepřátelé?“

Většinou by tohle bylo přehnané. Ale když máte tajemství, které chcete zoufale skrýt, tak to je rozumná míra opatrnosti.

„Senjougaharo. Když se tvoje máma přidala k té sektě… tím ti chtěla pomoct?“

„To je ale příšerná otázka,“ naštvaně se zasmála. „Nevím. Možná, že ne.“

Příšerná otázka.

Asi mi to patří, za optání.

Byla to odporná otázka. Jen nad tím přemýšlím a zvedá se mi žaludek. Neměl jsem se ptát a protože jsem se zeptal, Senjougahara měla právo na mě seslat plnou sílu svého jazyka.

Samozřejmě že si její rodina všimla, že jim dcerka nic neváží. Obzvlášť její matka. Rodina není jako škola, kde všichni dostaneme své místečko okolo našich lavic. Kdyby se vaší dceři něco stalo, hned si toho všimnete. A když si s tím doktoři nevěděli rady a jejich zkoumání a všelijaké testy pokračovaly dál a dál, nikdo nemůže obviňovat matku, že se snažila hledat pomoc jinde.

Ne, možná to je její vina.

Není na mě tohle posuzovat.

Neměl bych o tom mluvit jako bych všemu rozuměl.

Každopádně –

Každopádně, seděl jsem v Senjougahařině domě. Tamikura-sou č. 201, seděl na polštáři a zíral na páru stoupající z čaje, který mi přinesla.

Když vezmeme v potaz její povahu, myslel jsem si, že mě donutí čekat venku, ale pozvala mě dovnitř a dokonce ještě uvařila čaj. To mě docela šokovalo.

„Umučím tě tu.“

„Emm…“

„Chci říct, vítám tě tu.“

„Jasně…“

„Ne, možná jsem chtěla říct umučit.“

„To já mám radši vítání! Vše ostatní je nepřípustné! Ne všichni dokážou napravit své chyby! To od Vás bylo úžasné, paní Senjougaharo!“

A tak naše dosavadní konverzace končila. Pak jsem tam jen seděl, celý nervózní. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem se v domě holky, kterou jsem zrovna potkal, cítil dost nesměle. Jediný, na co jsem se zmohl, bylo zírat na svůj čaj.

Senjougahara se sprchovala.

Omývala své tělo, očišťovala se.

Oshino jí řekl, aby se umyla pod studenou vodou a pak si vzala čisté oblečení – nic nového, cokoliv, jen aby to bylo čisté.

A já ji doprovodil domů. To protože k Oshinovi dojela na kole se mnou, ale ještě k tomu nám Oshino dal pár dalších pokynů.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Byl plnoprázdný – těžko se dalo věřit, že tam žije náctiletá dívka. Opřel jsem se o skříň za mnou.

Rozjímajíc nad Oshinovou diagnózou.

Když mu Senjougahara dořekla, co s ní je, Oshino zakýval, na dlouho se zahleděl do stropu a nakonec řekl, „Krab břemen.“

„A to má být co?“ domáhala se Senjougahara.

„Lidová pověst z hor Kyushu. Někteří tomu říkaj Krab břemen, někde zas Těžký krab, nebo Krab přítěží, někde dokonce i říkaj Bůh místo Krab. Kami a Kani, Bůh a Krab, přece jen to zní dost podobně. Detaily jsou různý, ale na jednom se všude shodujou: Berou lidem tíhu. Lidé, co je potkají – co na ně narazí tím špatným způsobem – skoro jako by pak jinak existovali.“

„Mění to tvou existenci?“

Stala se křehkou.

Jemnou.

A krásnější.

„V některých případech lidi úplně přestali existovat. Když půjdeš dál po horách nahoru, mají tam kámen, kterýmu říkaj Břemenní skála, ale nemyslim si, že se sebou maj co společnýho. Jedno je kámen, druhý je krab.“

„Takže… je to vůbec krab?“

„Jseš pitomec, Araragi.“ Oshino byl mnou naprosto zhnusený. „Mluvíme tu o prefektuře Miyazaki… možná ještě Oita. To je na jihu, tam krabi nežijou. Je to jen příběh. A o tom, co moc neviděj, si lidi příšerně snadno vymýšlej hovadiny. Stejně jak si lidi snadněji vymýšlej o vidinách a pomluvách.“

„Jsou vůbec nějací krabi původně z Japonska?“

„Možná jsi jedl jen ty americký, ale měl by sis přečíst pár starých japonských příběhů, Araragi-kun. Nikdy jsi neslyšel O krabovi a opici? V Rusku mají známej příběh o krabovi, pár i v Číně a Japonsko se nijak neliší.“

„Jo, tamto. To jsem slyšel. Nebo mi o tom aspoň někdo říkal. Ale… proč Miyazaki?“

„Kdo tu je ten, kterýho pokousal upír v ospalém venkovském městečku? Na místě nezáleží. Jde jen o podmínky, který tam maj.“

I když i sám Oshino přiznal, že místní klima v tom také hrálo svou vlastní roli.

„Nemusel to nutně být krab. Mohl to bejt králík. V některejch příbězích se objevuje i jako nádherná žena – ne jako tady Shinobu-chan, ale ty příběhy pořád jsou.“

„Aha… stejně jako skvrny na měsíci.“

To už pro nás byla Shinobu-chan?

Jednou legendární upírka…

Dnes malá holčička, kterou oslovují s „-chan“.

„Ale když říkáš, že to byl krab, tak to berme za kraba. Přece jen to je nejčastější.“

„Ale co to je?“ zavrčela Senjougahara. „Na jméně té potvory mi nezáleží.“

„Záleží, záleží. Celý je to o jméně. Jak jsem zrovna říkal Araragimu, v horách Kyushu žádný kraby nemaj. Na severu jich pár je, ale z nich se jich moc nedostalo až do Kyushu.“

„Mají tam sladkovodní.“

„Ty možná jo, ale o tom to není.“

„Tak o čem to je?“

„Že to nebývali krabi. Byli to bohové – Kami, žádný kani. Bůh břemen se vyvinul v kraba. Teda, to je jen moje osobní teorie. Většina lidí, by si myslela opak. Nebo by aspoň trvali na tom, že na začátku existovali oba najednou.“

„Ať to je, co to je, nikdy jsem o tom neslyšela.“

„Ale samozřejmě, žes o nich slyšela,“ řekl Oshino. „Jednoho jsi přece potkala.“

To ji utišilo.

„A je pořád s tebou.“

„Vy… ho vidíte?“

„Nevidim nic,“ odpověděl Oshino s veselým zasmáním. Nevhodně příjemný chichot, který se Senjougahaře velmi očividně nelíbil.

Na mě působil stejně.

Jasně se jí vysmíval.

„Není to Vaše práce?“

„Vidět přízraky? Chimi-moryo, monstra hor a vod, existujou jen protože je nevidíme. Nemůžeš je vidět, nemůžeš se jich dotknout. To je pro ně prostě normální.“

„Normální. Ale…“

„Duchové nemaj nohy, upíři odraz v zrcadle, ale o tom to snad není, ne? Takový věci jen tak nepřimáčkneš k zemi. A něco mi řekněte, paní – jestli je nikdo nevidí a nikdo se jich nedotkne… existují?“

„Existu… právě jste řekl, že ano!“

„To řekl. Ale nikdo je nevidí a nikdo je necítí, takže čistě z vědeckýho hlediska neexistujou. Nezáleží na tom, jestli jsou nebo nejsou skuteční.“ O to mu šlo.

Senjougahara nevypadala moc spokojeně.

Smysluplné, ale ne něco, co by si mohla jen tak připustit.

Ne v její situaci.

„No holka, nemáš moc štěstí, ale co máš, je na správným místě. Tady Araragi-kun svou potvoru jen tak nepotkal, napadla ho. A byla to upírka. Mohlo by pro moderního člověka být něco trapnějšího?“

Přestaň.

Přestaň s tím, hned.

„Vykroutila ses z toho mnohem líp než on.“

„Jak to?“

„Protože bohové jsou všude. Jsou všude a nikde. Byl s tebou už před tvou nešťastnou ztrátou… ale dalo by se říct, že nebyl.“

„To má být něco Zenového?“

„Shinto. A nebo to je přesněji Shugendo?“ řekl jí Oshino. „Musíte si uvědomit, mladá paní, že jste takhle neskončila kvůli někomu jinýmu. Jen sis změnila svůj úhel pohledu.“

Taková vždycky musela být.

Skoro přesně jak jí říkali doktoři, když si s ní nevěděli rady.

„Můj úhel pohledu? Co tím chcete říct?“

„Říkám jen, že by ses měla přestat tvářit jako oběť, holčičko,“ zavrčel na ni Oshino, náhlý zápal v jeho slovech.

Se mnou to bylo stejné.

A to samé s Hanekawou.

Bál jsem se, jak na to Senjougahara zareaguje, ale neřekla ani slovo.

Jen se s tím smířila.

To na něj docela zapůsobilo.

„Skvělý! Asi přece jen nejste taková egoistická holčička za jakou jsem Vás měl, mladá dámo.“

„Proč byste si to o mně myslel?“

„Většina lidí, co potká Kraba břemen jsou příšerní egocentrici. Ono to není něco, na co by někdo narazil jen proto, že vážně chce. Ani to není žádnej pustošivej bůh. Ne jako upíři.“

Nepustošivý?

Nikomu neškodí… takže na lidi neútočí?

„Nikoho neposednou. Jen prostě jsou. Dokud nechcete změnu, tak se nic nezmění. Já se nechci vměšovat do cizích problémů. Přece jen, pomoc ti nechci.“

Musí se zachránit sama.

Jak Oshino vždycky říkal.

„Zastavte mě, jestli jste tuhle slyšeli. Je to starej příběh z ciziny. Bylo nebylo, žil, byl mladý muž a byl to dobrák. Jednoho dne tento mladý muž potkal ve vesnici podivného starce. Stařec ho poprosil, jestli mu neprodá svůj stín.“

„Jeho stín?“

„Jo. Stín, co za sebou táhl. Přišitej k nohoum, když na něho svítilo slunce. Prodal ho za deset mincí. Udělal to, bez váhání. Prodal svůj stín za deset mincí.“

„…a?“

„Co bys udělal ty?“

„Nevím. Když nejsem v tý situaci, těžko se rozhoduje. Možná bych ho prodal, možná ne. Záleží na ceně.“

„Přesně tak. Kdybych se tě zeptal, co je důležitější: tvoje peníze nebo tvůj život, no… to se už ptám špatně. Peníze nejsou nic. Je velkej rozdíl mezi jedním Jenem a triliony. Jedno je víc než druhé. Život je pro každýho něco jinýho. Všechen život si je roven? Už jen ta myšlenka se mi hnusí. Ale zpátky k příběhu, ten mladý muž si nemyslel, že by jeho stín byl cennější než 10 mincí. A proč taky? Co by vám chybělo, kdybyste byli bez stínu? Jak by vás to mohlo tížit?“

Oshino se zachvěl.

„Ale když přišel o svůj stín, všichni ve vesnici ho začali nenávidět, dokonce i jeho rodina. Neměl nikoho. Nemít stín… to je děsivé. Samozřejmě že je. Sakra děsivý. Stíny samy o sobě můžou být děsivý, ale být bez stínu je děsivější. Nepřítomnost něčeho, co musí každý mít. Jinými slovy, ten mladý muž prodal něco, co má mít… za deset mincí.“

Nechal to chvilku viset ve vzduchu.

„Mladý muž se snažil starce najít, aby mu vrátil jeho stín. Ale všude kam šel, všech co se ptal, nic se nedověděl. Stařec nikde nebyl. Konec.“

„A?“ řekla Senjougahara, aniž by to na ni zapůsobilo „Co já s tím?“

„No, nic. Toť vše. Jen jsem si myslel, že by to na tebe mohlo udělat dojem. Ten mladík svůj stín prodal, ale tys svou váhu ztratila.“

„Neprodala jsem ji.“

„Ne. To vůbec ne. Za něco jsi ji směnila. Ztráta váhy nemusí být tak špatná jako ztráta stínu… ale společensky z toho je stejně hodně problémů. Toť vše.“

„Co tím chcete říct?“

„Tím chci říct, že jsem skončil,“ odpověděl a jednou si tleskl. „Tak to by bylo. Jestli chceš zpátky svou tíhu, tak udělám co jen můžu. Přece jen s tebou přišel náš Araragi.“

„Takže mi pomůžete.“

„Né. Jen udělám, co bude v mých silách,“ řekl Oshino, hledíc na svoje hodinky na levém zápěstí. „Venku je ještě světlo, tak běžte domů. Umyj se ve studené vodě a čistě se obleč. Mám před sebou pár vlastních příprav. Když chodíš do stejný třídy jako Araragi, tak to musíš být velmi vážná studentka, tak se musím zeptat… Dokážeš vyjít v noci z domu?“

„Ano. Když to situace vyžaduje.“

„Tak tu na vás budu čekat, jen co odbije půlnoc.“

„Dobrá. Čistě se obléct, to znamená…?“

„Nemusí to být něco nově koupenýho. Ale školní uniforma by to taky neměla být. Tu nosíš dennodenně.“

„A čím jsem Vám dlužna?“

„Hm?“

„Nedělejte ze mě hlupáka. Nepomáháte mi jen tak dobrovolně.“

„Ó, hmm…“ Oshino mě přejel pohledem, jako by mě ohodnocoval. „No, když tě to potěší, tak to bude sto tisíc Jenů.“

„Sto tisíc,“ řekla, jako by mu to potvrzovala.

„Když si najdeš brigádu někde ve fast-foodu, za dva, tři měsíce to lehce všechno proplatíš. To je fér.“

„V porovnání se mnou to je dost laciný,“ vstoupil jsem do konverzace.

„Vážně? Po paní Reprezentantce jsem chtěl taky sto tisíc.“

„Mně jsi naúčtoval pět milionů!“

„No, tys byl upír.“

„Nemůžeš všechno svádět na upíry! Koho zajímá, že jsou teďka v módě!“

„Můžeš si to dovolit zaplatit?“ ignoroval můj pláč a ptal se Senjougahary.

„Samozřejmě,“ odpověděla. „Ať pro to budu muset udělat cokoliv.“

Potom…

Dvě hodiny později, v jejím pokoji.

Senjougahařině bytě.

Znovu jsem se rozhlédl kolem.

Sto tisíc by normálně nebylo tak hodně, ale soudě podle stavu jejího pokoje, pro Senjougaharu to muselo být dost.

Skříň, čajový stolek a malá knihovnička. To bylo všechno. Ze všech knih, co četla, se jich tam v jejím pokoji dalo najít překvapivě málo. Asi si je kupuje ve velkém z bazarů a z knihoven.

Jako chudá studentka.

Což, předpokládám, Senjougahara byla.

Říkala, že má stipendium.

Mám se na tom prý líp než já, pronesl Oshino, ale tím jsem pochyboval.

Tak moc ji to neohrožovalo a už vůbec neohrožuje svoje okolí, na rozdíl ode mě. Málo se toho v tomhle vyrovná upírům. Už ani nedokážu spočítat kolikrát jsem si přál, abych na místě umřel. A k tomu se lehce vrací, i teď.

Takže ano.

Senjougahara může mít štěstí v neštěstí, ale vezmeme-li v potaz, jak Hanekawa popsala Senjougahařin život před střední, těžko se tomu dalo uvěřit.

Rozhodně to nebylo spravedlivé porovnání.

Hanekawa Tsubasa… jak by se k ní porovnala Hanekawa?

To teprve byl opravdu bizarní zážitek.

Mě napadla démonka, Senjougahara potkala kraba a Hanekawu posedla kočka. Na Zlatý týden. Co se vynořilo na povrch bylo tak vyčerpávající, že to pak všem připadalo jako dávná minulost. I když se to stalo jen před několika dny.

Hanekawa na tu událost Zlatého týdne neměla žádné vzpomínky. Věděla jen, že se o to Oshino nějak postaral, takže pravděpodobně ani netušila, jak strašné to doopravdy bylo. Ale já si všechno pamatoval.

Bylo to naprosto příšerné.

I pro někoho, kdo přežil démona. Nikdy mě nenapadlo, že by kočka byla hroznější než upír.

Vzhledem k mému nebezpečí na životě a končetině, čím si prošla Hanekawa bylo horší než čemu čelila Senjougahara. Ale vzhledem k tomu jak dlouho Senjougahara tiše trpěla, vše nebylo tak jednoduché.

Na všem záleželo.

Všechno bylo dobré zvážit.

Jak hrozně se musíte cítit, když považujete přívětivosti za povahu nepřítele?

Muž, co prodal svůj stín.

Dívka, co ztratila svou tíhu.

Nikdy bych si to nedokázal představit.

Nikdy bych ani nedoufal, že to pochopím.

„Hotovo,“ řekla Senjougahara vystupující z koupelny.

Nahá.

Zaječel jsem a schoulil se do klubíčka.

„Uhni. Nemůžu se dostat ke svým šatům.“

Senjougahara ukázala na šuplíky za mnou. Vypadalo to, že ji víc trápí mokré vlasy než aby se starala o to, že ji vidím bez oblečení.

„Obleč se!“

„To mám v plánu.“

„V plánu!?“

„Mám radši zůstat takhle?“

„Proč ses neoblíkla ve sprše?“

„Zapomněla jsem si je vzít s sebou.“

„Tak přes sebe aspoň hoď ručník!“

„Fuj. To by bylo k pláči.“

Nechápal jsem, jak mohla být tak bezstarostná.

Bylo velmi jasné, že měla pravdu. Nebyl důvod jí to zapřít, tak jsem se odšoupal stranou a přitiskl se ke knihovničce, pečlivě počítaje hřbety před sebou. Snažil jsem se soustředit svůj zrak a myšlenky.

Ach jo.

Nikdy jsem předtím neviděl ženu nahou… aspoň ne naživo.

Nebylo to přesně jak jsem si představoval. Pořád si myslím, že moje představy byly dost při zemi, ale rozhodně jsem neměl na mysli… stroze chladnou nahotu, tuhle upřímnou lhostejnost.

„Čisté oblečení… asi bych si na sebe měla vzít něco bílého, co?“

„Nemám tušení.“

„Všechno spodní prádlo mám se vzorky.“

„Do toho mi nic není!“

„Jen chci poradit. Nemusíš hned řvát. Jako bys procházel menopauzou.“

Slyšel jsem ji otevřít skříň.

Zašustělo oblečení.

To nebylo dobrý.

Vytisklo se mi to do hlavy. Nemohl jsem to dostat pryč.

„Araragi, snad tě má nahota nevzrušuje.“

„Čistě teoreticky, kdyby jo, tak by to nebyla moje chyba, ne?“

„Prosím, zkus si na mě sáhnout. Slyšela jsem, že ukousnutí jazyka je zaručeně smrtelné.“

„Jo, jo, chápu. Chceš chránit svoje tělo.“

„Chystala jsem se ti ukousnout jazyk.“

„To je očekávaně děsivé.“

Sakra.

Očividně nedokázala tu situaci vidět z mého pohledu.

Je nemožné pro člověka, aby pochopil další lidskou bytost?

Měl bych se s touto pravdou prostě smířit?

„Neboj, už se můžeš podívat.“

„Dobře, to je skvělý.“

Otočil jsem se.

Pořád byla jen ve spodním prádle.

Ani ponožky si neoblékla.

„O co se tu snažíš!?“

„O co asi? Odměňuji se ti za dnešní pomoc. Buď rád.“

„ . . . . . . . . . . “

Odměna?

Tohle je nemožný.

Raději bych omluvu.

„Buď rád.“

„A teď jsi na mě naštvaná!?“

„Slušnost nařizuje, aby ses k tomu vyjádřil.“

„Vy-vyjádřit se?“

Slušnost?

Jak na to mám odpovědět?

Umm…

„M-máš skvělý tělo..?“

„…patetické.“

Dívala se na mě pohledem, který si lidi většinou šetří pro hnijící odpad.

Ale s náznakem lítosti.

„Budeš navždy panic.“

„Navždy…? To jsi přišla z budoucnosti!?“

„Neprskej tolik. Panictví je nakažlivé.“

„Panictví není choroba!“

Jednou ztraceno, nikdy se nevrátí.

„A když jsme u toho, proč hned bereme za pravdu, že mám být panic?“

„Protože jsi. Žádné dítě by se s tebou nevyspalo.“

„Námitka! Za prvé, nejsem pedofil! Za druhé, jsem si jistý, že bych jich pár našel, kdybych pořádně hledal!“

„Jestli je jedno z těch tvrzení pravdivé, druhé nemůže být.“

„ . . . . . . . . . “

Pravda.

„Ale uznávám, bylo to ode mne hrubé, takhle tě předpojatě odsuzovat.“

„To rád slyším.“

„Když jsi tedy požádal profesionálku, tak…“

„Dobře, dobře! Přiznávám! Jsem panic!“

Nejvíc ponižující skutečnost, ke které jsem se kdy musel přiznat.

Senjougahara byla velice spokojená.

„Měl jsi to říct na rovinu. Vyčerpal jsi polovinu štěstí přiděleného k tvému životu, takže se moc nehýbej a užívej si.“

„To jsi ve skutečnosti smrtka?“

Uzavři smlouvu se smrtí, uvidíš nahou holku.

Nejlepší oči Shinigami ze všech.

„Neboj se,“ řekla mi. Zatímco mluvila, vytáhla ze šuplíku bílou košili a oblékla si ji přes svou světle modrou podprsenku. Připadalo mi směšné znovu počítat knihy na poličce, tak jsem se jen koukal.

„Hanekawě nic neřeknu.“

„Hanekawě…?“

„Jsi do ní jednostranně zblázněný, nebo se snad mýlím?“

„Mýlíš.“

„Vážně? Tak často si povídáte, takže jsem si to jednoduše odvodila. Proto ta sugestivní otázka.“

„Kdo normálně používá sugestivní otázky?“

„Ticho. Chceš být vymazán z povrchu zemského?“

„To máš tolik moci!?“

Překvapilo mě, že si ostatních tolik všímala. Vlastně jsem i váhal, jestli vůbec věděla, že jsem pomocník třídní zastupitelky. Nebo jen předpokládala, že jednoho dne budeme nepřátelé a prozkoumávala svoje možnosti.

„Spíš než že si povídáme to je tak, že ona ke mně pořád mluví.“

„Kdo si myslíš, že jsi? Chceš tím snad naznačit, že je do tebe zamilovaná Hanekawa?“

„To vůbec není pravda,“ odpověděl jsem. „Hanekawa jen… jen se mnou má starosti. Je prostě šťouravá, jednoduše. Příliš pečující, starostlivá. Má takovou směšnou představu o tom, jak je dobré mít soucit nad ubožáky. A chce je napravit.“

„To je směšná představa,“ řekla na to Senjougahara. „Ubožáci jsou ubozí, protože se narodili jako debilové.“

„…to bych ani neřekl.“

„Ale máš to napsané všude po obličeji.“

„Nemám!“

„Věděla jsem, že to řekneš, tak jsem ti to tam před chvílí napsala.“

„Nikdo nemůže být tak připravený!“

Upřímně,

Nepotřeboval jsem jí nic říkat; Senjougahara by měla chápat Hanekawu stejně jako já. Soudě podle toho, co mi řekla po škole, Hanekawa si Senjougahary všímala víc než jen trochu.

Ale možná právě to to vysvětlovalo.

„Pan Oshino pomohl i Hanekawě?“

„Jo.“

Senjougahara si dopnula košili a přes ni si oblékla bílý propínací svetřík. Očividně se rozhodla, že si nejdřív vezme všechny svršky než se pustí do spodní části těla. Zdá se, že každý jde na oblékání po svém. Nevypadalo, že by Senjougaharu nějak trápilo, že ji sleduji. Vlastně, skoro i vypadala, že se úmyslně staví před můj zrak.

„Hmmm,“ ozvala se od Senjougahary.

„Takže… Tím chci říct, můžeš mu věřit. Není to zrovna nejvážnější chlápek na světě – veselej a povýšenej a tak dále – ale ví, o čem mluví. Není se čeho bát. Ale za slovo mě brát nemusíš. Udělal to samé pro Hanekawu.“

„Jak říkáš, Araragi,“ řekla Senjougahara. „Ale obávám se, že mu můžu věřit jen napůl. Příliš hodně krát jsem se nechala podvést.“

„ . . . . . “

Pět lidí jí řeklo to samé.

Všichni to byli lháři.

A…

Nevypadalo, že by bylo po všem.

„I do nemocnice chodím jen z netečnosti. Upřímně, prakticky jsem to už vzdala.“

„Vzdala…?“

Čeho se vzdala?

Co odhodila?

„Tenhle svět je bizarní, ale nejsou tu žádní Mugen Mamiyové nebo Kudan Kumikové.“

„ . . . . . . . . . “

„Nejlepší, co svět svede, je Touge Miroku,“ řekla Senjougahara, její hlas přetékající zhnusením. „Takže, Araragi-kun, prostě nejsem dostatečně bezstarostná, abych rozjařeně přijala, že jsem jen tak na schodech uklouzla do náručí mého spolužáka, kterého jen tak náhodou o jarních prázdninách pokousal upír, a ten, kdo ho jen tak náhodou zachránil, také jen tak pomohl naší zástupkyni třídy a teď se jen tak snaží pomoct mě.“

A s těmi slovy si začala svlékat svůj svetřík.

„Konečně jsi na sobě něco měla – proč si to zas sundáváš?“

„Zapomněla jsem si vyfénovat vlasy.“

„Ty jsi doopravdy trochu natvrdlá, co?“

„Nebuď hrubý. Co kdybys ranil mé city?“

Zřejmě jí záleželo na svém vzhledu.

Když jsem si ji znovu prohlížel, všiml jsem si, že i spodní prádlo si vybrala pečlivě. Divný pocit, jak něco, co den předtím byl velký vznět ovlivňující významnou část mých myšlenek, teď vypadal jen jako pár kusů hadru.

Vyrojil jsem tichou slzu.

„Bezstarostná…?“

„To nejsem.“

„Možná, že ne, ale co kdybys byla?“ řekl jsem. „Co kdybys byla bez starostí?“

„ . . . . . . . . “

„Není to špatná věc. Nemáš přece co skrývat. Jen buď sebevědomá jako teď.“

„Jako teď?“ vyhrkla na mě Senjougahara uraženě.

Patrně si neuvědomovala, jak úžasné to její vystoupení bylo.

„Není to špatná věc…?“

„Nebo snad je?“

„Asi ne,“ odpověděla. A pak, „Ale co když něco schovávám?“

„Hm?“

„Nic.“

Se suchými vlasy položila fén a začala se zase oblékat. Jelikož si první oděv navlékla přes mokré vlasy, byl provlhlý, a tak pověsila košili se svetrem zpátky na ramínka a začala v šuplíku lovit něco na sebe.

„V příštím životě,“ řekla Senjougahara. „Chci být Štábní praporčík Kululu.“

„ . . . . . . . . “

Zdánlivě to s ničím nemělo nic společného, ale přesto to dávalo nějaký smysl.

„Teď chceš říct, že to s ničím nemělo nic společného a že nechápeš, proč bych chtěla zrovna tohle.“

„No, z poloviny ses trefila.“

„To jsem si myslela.“

„Mohla jsi spíš říct Podpraporčík Dororo.“

„Jeho Traumatická výhybka je mi příliš blízká.“

„To jo, ale…“

„Žádné ale. Ani malé.“

„Animale?“

Nechápal jsem, co tím mohla myslet.

Úplně jsem se ztratil v tom, co tím chtěla říct.

Nejspíš na tom byla stejně, protože hned změnila téma.

„Můžu se tě na něco zeptat, Araragi-kun? Nic důležitého.“

„Jo, můžeš.“

„Co jsi myslel těmi ‘skvrnami na měsíci‘?“

„Co? To jsem řekl kdy?“

„Předtím. U pana Oshina.“

„Hmm…“

Áh!

Už jsem si vzpomněl.

„Jo, Oshino pořád opakoval, jak to je krab nebo králík nebo krásná žena. V Japonsku většinou říkají, že ty skvrny připomínají králíka, který jí mochi, ale jinde to může být krab nebo ženský obličej z profilu a podobně.“

Neověřoval jsem si to osobně, ale tak jsem to aspoň slyšel. Senjougahara nevypadala, jako by se k ní ta informace dostala.

„Že ses obtěžoval udržet si takovou informaci je ohromující. Poprvé se ti povedlo na mě zapůsobit.“

Zbytečnou informací.

Taková nepřímá urážka…

Rozhodl jsem se, že se jí předvedu.

„O astronomii a vesmíru toho vím hodně. Dost mě tyhle věci bavily.“

„Nesnaž se přede mnou vytahovat. Mám tě prokouknutého. Nic jiného nevíš.“

„Slova můžou bolet.“

„Tak zavolej slovní policii.“

„ . . . . . . . . “

Ani opravdová policie by pro ni nebyla dost.

„Vím toho víc! Třeba, um, například, věděla jsi proč je na měsíci králík?“

„Na měsíci žádní králíci nejsou, Araragi. Jsi už velký středoškolák, měl bys to vědět.“

„Řekněme, že jsou.“

Počkat, řekl jsem to správně?

Řekněme, že byli?

Matoucí.

„Před dávnými časy žil jeden bůh, nebo Buddha možná… na tom nesejde. Žil bůh a pro toho boha skočil králík do ohně a uhořel – obětoval se mu. Toho boha to dojalo a tak dal králíka na měsíc, abychom na něj nikdy nezapomněli.“

Ten příběh jsem viděl jen jako malý v televizi a nepamatoval jsem si ho moc dobře, takže to nebyla žádná vyčerpávající znalost, ale to hlavní jsem věděl.

„Ten bůh byl ale hajzl. Vystavit toho chudáka králíka nekončícímu výsměchu.“

„To není zrovna poučení, které si z toho máš vzít.“

„A i ten králík – dá se z něho vycítit, jak se jen snažil přilepšit si u boha svou obětí. Vypočítavý malý parchant.“

„O tom to vážně nebylo.“

„No, tak to rozhodně nepochopím,“ vyhrkla ze sebe a znovu se začala svlékat.

„A dost, ty vážně jen chceš přede mnou předvádět svoje tělo, co?“

„Nemám tělo, které by se dalo předvádět. Jen jsem si to oblékla obráceně a na ruby.“

„To je docela výkon.“

„Uznávám, oblékání není má silná stránka.“

„Jsi jak malá.“

„Ne. Jen jsou na mne těžké.“

„Á…“

To jsem si neuvědomil.

Jestli pro ni byly těžké boty, její oblečení muselo být taky.

Výběr šatů není žádná hra, když jsou desetkrát těžší.

Byla mi hanba.

Nerozvážná poznámka, naprosto bez ohledu.

„Může mě tohle přestat bavit, nezvykej si na to; ale nečekala jsem od tebe takovou sečtělost, Araragi-kun. Dovol mi vyjádřit mírné překvapení. V té tvé lebce možná i bude mozek.“

„Samozřejmě, že tam je!“

„Samozřejmě…? Že se v lebce tvého druhu může stvořit mozek, to je zázrak.“

„A teď jsi zase jen krutá.“

„Neboj, říkám pouhou pravdu.“

„Aspoň jeden člověk tady si zaslouží zemřít.“

„ ? Paní Hoshina tu není.“

„To jsi teď řekla, že si naše milovaná třídní učitelka zaslouží smrt?“

„Je to podobné i s tím krabem?“

„Co?“

„Skočil i krab do ohně jako králík?“

„Á, to ne, s krabem žádný příběh neznám. Měl by někde jeden mít. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Možná to je protože na Měsíci jsou moře?“

„Na Měsíc není voda. A tys byl tak přesvědčený, že říkáš něco chytrého.“

„Co? Není? Ale, vždyť –“

„Tvá znalost astronomie je ohromující. Ty moře jsou moře jen ve jméně.“

„Aha.“

Hmm.

Asi se nemůžu vyrovnat doopravdy chytrým lidem.

„A tak se ukázala tvá pravá identita, Araragi-kun. Bylo nedbalé čekat od tebe víc než omezenost.“

„Ty mě vážně máš jen za idiota, co?“

„Jak jsi to uhádl!?“

„Proč zníš tak upřímně překvapeně!?“

To to celou dobu nechtěla dávat najevo?

Vážně?

„Za všechno můžu já. Kvůli mně sis uvědomil, jak ohavný tvůj malinkatý intelekt opravdu je. Cítím se za tebe zodpovědná.“

„Počkat, to jsem vážně tak otřesně tupý?“

„Ničeho se neboj. Já lidi podle známek nesoudím.“

„Moje známky jsi už odsoudila!“

„Zkus méně prskat. Špatné známky jsou nakažlivé.“

„Chodíme do stejné školy!“

„Ale dokončíme ji oba?“

„Au…“

O tom se dalo pochybovat.

„Já dodělám vysokou školu. Ty propadneš na střední.“

„Jsem v posledním ročníku! Jen ji musím dokončit!“

„A stejně se ke mně brzo budeš plazit a prosit, abych ukončila tvé utrpení, se slzami v očích.“

„Takhle jsem slyšel mluvit jen postavy z mangy!“

„Porovnej naše standardizované skóre. Mé je 74.“

„Au!“

Měla to vyhraný.

„Moje jen 46.“

„Což zaokrouhlené dá nulu.“

„Co? Ne, je to šestka… počkat, ty zaokrouhluješ desítky! Cos to provedla mému skóre!“

Porazila mě skoro o třicet bodů, ale ještě si musela bodnout do mrtvoly!

„Necítila bych se jako vítěz, dokud mezi námi není aspoň stovkový rozdíl.“

„Tys zaokrouhlila i svoje vlastní desítky!?“

Nemilosrdná.

„Dobře, od teď se ode mne prosím drž dál na víc než dvacet tisíc kilometrů.“

„Vykázala jsi mě z planety Země!?“

„Snědl aspoň vůbec toho zajíce?“

„Co? Jo, zpátky k příběhu. Jestli ho ten bůh snědl? Kdyby to v tom příběhu řekli, bylo by to docela surový.“

„Už to je surový.“

„Nevim. Jsem idiot, pamatuješ?“

„Netrucuj. Mohl bys tím trochu zhoršit mou skvělou náladu.“

„Ty vážně nemáš žádné slitování, co?“

„Lítost nad tebou nepřinese mír světu.“

„Když můžeš zachránit jednu duši, nezačínej myslet takhle globálně! Podej pomocnou ruku těm blízko! Jsem si jistý, že to zvládneš!“

„Dobrá, hotovo.“ Senjougahara teď na sobě měla bílé tílko, bílé sako a bílou zvonovou sukni.

„Jestli všechno vyjde hladce, měla bych chuť na kraby v Hokkaidó“

„Krabi se dají jíst i bez Hokkaida a stejně nejsou v sezóně. Ale jestli chceš, tak si tam klidně můžeš jet.“

„Ty pojedeš se mnou.“

„Proč!?“

„To nevíš?“ usmála se Senjougahara, „Krabi chutnají skvěle.“

006

Naše rodné město bylo u okraje předměstí.

Všude byla tma. Černo černá tma. Naše opuštěná školní budova byla tak daleko od denního světla, že vypadala stejně jak venku tak uvnitř.

Narodil jsem se tu a taky i vyrostl, takže mi to nepřipadalo divné, ani trochu tajemné – dokonce bych i řekl, že to bylo zcela normálně v pořádku, přirozený chod světa – ale Oshino procestoval svět široko daleko a říkal, že rozpor je kořen mnoha problémů.

Bylo pěkné znát původ všech problémů.

Aspoň podle něho.

Každopádně…

Bylo krátce po půlnoci.

Se Senjougaharou jsme dojeli k rozpadlé škole. Vzala si z domova polštář a přivázala si ho na své místo vzadu na kole.

Nic jsme nejedli a měli jsme hlad.

Postavil jsem kolo na stejné místo a dírou v plotě jsme vklouzli dovnitř. Oshino na nás čekal přede dveřmi.

Jako by tam byl celou dobu.

„Co to…“

Oshinův úbor Senjougaharu zjevně překvapil.

Měl na sobě bílé roucho – džóe. Dokonce se i učesal; vypadal jako někdo naprosto jiný. Někdo ani trochu nepořádný.

Šaty dělají člověka.

Proč takhle vypadal úchylněji?

„Pane Oshino… Vy jste kněz?“

„Né, to vůbec ne,“ řekl. „Nejsem kněz, ani mnich. Vyučoval jsem se na mnicha, ale práci jsem pro to nedostal. Je to komplikovaný.“

„Komplikovaný?“

„Osobní důvody. Prostě mě to všechno začalo votravovat. Tenhle vohoz mám ze stejnýho důvodu jako ty. Jen jsem neměl nic čistýho na sebe. Budem tu vítat boha, tak se musím trochu očistit. Správně to tu naladit. Nálada je důležitá. Když jsem se utkával s Araragim, měl jsem v jedný ruce kříž, okolo krku trs česneku a u sebe trochu svěcené vody. Hodilo se to k tomu. Dobrý vychování není zrovna pro mě, ale vím co tu dělám. Nebudu tu máchat hůlkou s papírkama nebo ti na hlavu sypat sůl.“

„D-dobře,“ řekla Senjougahara.

Rozhodně by ho takhle vidět zaskočilo všechny, ale její reakce byla trochu příliš silná. Proč? „Vypadáš dobře a čistě. Skvělý. Jen pro jistotu, nemáš na sobě make-up?“

„Nemyslela jsem si, že by to bylo vhodné, takže ne.“

„Dobře. To ses rozhodla správně. Ty ses taky osprchoval, Araragi?“

„Jo. U mě bez problémů.“

Bylo to nezbytné, když jsem se toho měl zúčastnit. Vyhnul jsem se zmínce o Senjougahařině pokusu šmírovat mě ve sprše.

„A přesto vypadáš úplně stejně.“

„Jo, to vypadám.“

Jelikož jsem jen přihlížel, nepřevlékl jsem se. Samozřejmě, že vypadám stejně.

„Tak ať už to máme z krku. Udělejte si nahoře místo.“

„Místo?“

„Jo.“

Oshino zmizel do tmy uvnitř. I v bílém ho celého ihned spolkla. Znovu jsem vzal Senjougahařinu dlaň a vedl jsem ji za ním.

„‘Tak ať to máme z krku?‘ To to nebereš zas tak vážně,“ zeptal jsem se ho.

„Co tím chceš říct? Vytáhl jsem dvě děcka uprostřed noci do opuštěný budovy. Jsem zodpovědný za to, abyste se dostali domů a do postele co nejrychlejc to jde.“

„Jen se mi nezdá, že bychom tomu krabovi mohli nakopat zadek tak lehce.“

„Co tím chceš říct? Vytáhl jsem dvě děcka uprostřed noci do opuštěný budovy. Jsem zodpovědný za to, abyste se dostali domů a do postele co nejrychlejc to jde.“

„Jen se mi nezdá, že bychom tomu krabovi mohli nakopat zadek tak lehce.“

„To je docela agresivní přístup, Araragi. Stalo se ti něco?“ řekl Oshino, bez pohledu ke mně. „Není to jako s tebou a s Shinobu-chan nebo s paní Reprezentantkou a tou kočkou. A nezapomeň, jsem pacifista. Za normálních okolnostech se vyvaruju všemu násilí za každou cenu. Tebe a naši reprezentantku si vybrali se zlými úmysly, ale to u tohohle kraba neplatí.“

„Neplatí?“

Když existuje oběť, nenaznačuje to k ní nepřátelství, nenaznačuje to zlobu?

„Jak jsem řekl, máme tu na starosti boha. Bohové jen jsou. Nedělají nic. Prostě jen existují. Stejně jako ty prostě jdeš ze školy domů. Může si za tohle sama.“

Žádná újma. Žádný útok.

Žádné posednutí.

‘Může si za to sama‘ od něj nebylo zrovna moc hezké, ale Senjougahara na to nic neřekla. Buď jí to dávalo smysl, nebo se připravila na cokoliv, co by mohl říct; myslela na to, co se chystáme udělat.

„Takže ho nebudem zažehnávat nebo mu nakopávat zadek, Araragi. Něco takovýho můžeš rychle vypustit z hlavy. Budeme ho prosit o laskavost. O smilování.“

„Prosit…?“

„Jo.“

„A s tím bude souhlasit? Dá Senjougahaře zpět její váhu?“

„To nemůžu vědět, ale pravděpodobně jo. Tohle přece není jako přání na Nový rok u svatyně. Nejsme jim tak lhostejní, že by ignorovali upřímnou žádost. Bohové se vždycky dívaj na věci ve velkém. Jsou docela šílený. Hlavně ti japonští jsou úplně mimo. Jde jim o lidstvu jako celek, to možná jo, ale člověka jako jednotlivce? To si nás moc nevšímaj. Na nás vůbec nezáleží. Nevidí rozdíl mezi mnou a tebou nebo mezi Shinobu-chan. Věk, pohlaví, naše váha – na tom nezáleží. Všichni jsme jen lidi. Všichni jsme stejný.“

Všichni jsme stejný.

Nejsme si jen podobní, jsme naprosto stejní.

„Hmm. To není vůbec jako ty prokletí.“

„Takže,“ řekla Senjougahara, jako by se k tomu snažila sebrat všechnu odvahu, „Je ten krab… blízko?“

„Jo. Blízko. Blízko všemu, všude. Ale aby se nám ukázal, musíme nejdřív něco udělat.“

Dostali jsme se do třetího patra.

A vešli do jedné ze tříd.

Celá místnost byla ověšena šintoistickými posvátnými lany. Všechny lavice a židle byly pryč a před tabuli postavil oltář. S darem položeném na podstavci. Nevypadalo to jako něco narychlo splácané dohromady zatímco jsme byli pryč. V rozích byly lucerničky, jemně osvětlující celou třídu.

„Je to bariéra, v podstatě. Provizorní posvátné místo. Nic velkýho. Můžeš se uvolnit,“ řekl, dívajíc se na Senjougaharu.

„Jsem… v klidu.“

„To je dobrý slyšet.“ Vkročili jsme dovnitř. „Oba skloňte hlavy a dívejte se na zem.“

„Co?“

„Vstupujete před boha.“

Všichni jsme stály před oltářem.

Celé to bylo hodně odlišné od mého případu nebo čím jsme si prošli s Hanekawou. Já jsem byl ten, co se nemohl uklidnit. Atmosféra byla napjatá – tak napjatá, že by z toho mohl člověk zešílet.

Dřepl jsem si.

Připraven na cokoliv.

Nebyl jsem pobožný, jako většina lidí mého věku, sotva jsem rozeznal Shintó od Buddhismu, ale něco ve mně, instinkt nebo něco takového, v těchhle situacích zareagovalo.

V této situaci.

Na tomto místě.

„Um, Oshino…“

„Ano, Araragi?“

„Jen jsem přemýšlel… když se tak koukám na tuhle situaci a kolik prostoru jsi tady udělal… měl bych tu vůbec být? Jen mi připadá, že se tu pletu do cesty.“

„Plést se nebudeš. Pochybuju, že nastanou nějaký problémy, ale jen kdyby se něco stalo… Musí se myslet na to ‚kdyby něco‘. Kdyby se něco stalo, uděláš ze sebe živej štít.“

„Štít?“

„Na co jinýho to tvoje nesmrtelný tělo je?“

„ . . . . . . . . “

To bylo rozhodně velice trefný, ale jsem si jistý, že zrovna pro tohle moje tělo není.

A nesmrtelný jsem už nebyl.

„Araragi,“ řekla Senjougahara, „ochráníš mne, viď že ano?“

„Od kdy je z tebe princezna?“

„Ale no tak. Stejně ses zítra plánoval zabít.“

„To ti moc dlouho nevydrželo.“

Něco takového byste o někom neřekli ani za zády, ale mně to řekne přímo do očí. Asi bych měl někdy vážně popřemýšlet o tom, jaký příšerný hřích jsem v minulém životě provedl, že si zasloužím tak surovou zášť.

„Neříkám, ať to uděláš zadarmo.“

„Co mi za to dáš?“

„Ty ode mne chceš hmotnou odměnu? Jak povrchní. Nepřeháním, když řeknu, že tato jediná otázka ukazuje veškerá tvá selhání v lidskosti.“

„…tak, co pro mě uděláš?“

„Hmm… Tak třeba bych mohla opustit svůj plán o rozšíření pomluvy, že jsi tak nechutný úchyl, že ses pokusil obléct Neru do otrockých hadrů v Dragon Quest V.“

„To jsem nikdy neudělal!“

A to to plánovala říct všem?

Naprosto bezcitná.

„Mělo ti být jasné, že jí je nemůžeš dát. I opice by to věděla. Ne, v tvém případě by to spíš bylo ‘I čokl‘, že?“

„Počkat! Tváříš se, jako bys právě řekla něco příšerně chytrého, ale byla tu za celou dobu jedna jediná věta, která by mě popisovala jako psa?“

„Pravda,“ zasmála se Senjougahara. „To by k těm psům nebylo spravedlivé.“

„ . . . . . ! ! ! “

I takové klišé může mít devastující účinky, když se takhle dokonale načasuje. Senjougahara je doopravdy mistryní urážek.

„Jen si buď zbabělcem, uteč s ocasem staženým mezi nohama. Jdi si domů a dělej to, co děláš každou noc: seď si sám v pokoji a předstírej, že tě někdo paralyzuje tejzrem.“

„Co to má být za zvrhlej koníček?“

Kolik zlomyslných pomluv měla přichystaných?

„Když se dostaneš na mou úroveň, tvůj druh nemůže ani doufat, že přede mnou něco schová. Znám všechna tvá nejhlubší, nejnudnější tajemství.“

„Spletla sis slovo a nějak to vyznělo ještě hůř! To vydíráš vesmír, aby ti všechno tak vyšlo!?“ Ani by mě to nepřekvapilo.

Rozhodně bych radši měl temná tajemství než nudná.

„Každopádně, Oshino, místo toho, abych nasazoval krk já, můžeme použít tu upír-- Shinobu? Jako jsme to udělali s Hanekawou?“

„Shinobu už dávno spinká,“ řekl Oshino.

„ . . . . . . . . “

Upírka, co spí v noci.

To je k pláči.

Oshino vzal láhev saké z oltáře a podal ji Senjougahaře.

„Ehm… co s tím mám…?“ zakoktala.

„Alkohol zmenšuje vzdálenost mezi námi a bohy. A stejně, pomůže ti to trochu se uvolnit.“

„…Nejsem plnoletá.“

„Nemusíš exnout celou láhev. Stačí si srknout.“

„ . . . . . . . . “

Dlouho na něj zírala a pak se napila. Vzal si od ní šálek a postavil ho zpět na oltář.

„Dobře. Nejdřív se uklidníme.“

Čelem vpřed,

Zády k Senjougahaře, Oshino řekl:

„Začínáme klidem. Nálada je důležitá. Když vytvoříme to správný prostředí, rituál samotnej nebude problém – jediný, co zbývá, je jak se cítíš ty.“

„Jak se cítím…?“

„Uvolni se. Dovol si být zranitelná. Tohle je tvoje místo. Místo, kam patříš. Sklop hlavu, zavři oči a počítej. Jedna. Dva. Tři.“

Možná…

Možná jsem nemusel opakovat po nich, ale rozhodl jsem se, že to udělám. Zavřel jsem oči a počítal jsem s ní. V tom jsem si uvědomil… Celé to bylo jen pro atmosféru.

Oshinovy šaty, ta lana, oltář, sprcha – všechno naplánované, aby Senjougahara byla v určitém potřebném duchu.

Hypnotická sugesce.

Prakticky ji zhypnotizoval.

Zbavit se její obezřetnosti, povolit její výbojnost, přesvědčit ji, aby mu věřila – jeho přístup byl trochu jiný, ale musel projít stejným procesem se mnou a i s Hanekawou. Spása je pro ty, kteří v ní věří. Jinými slovy, první krok byl přimět Senjougaharu, aby to přijala.

Senjougahara sama řekla…

„Věřím mu jen napůl.“

Ale…

To nestačilo.

Potřebovala víc.

Důvěra je důležitá.

To myslel Oshino tím, že jí nepomůže, že se musí zachránit sama.

Otevřel jsem oči.

Podíval se okolo sebe.

Plameny.

Chvějící se v rozích.

Vítr z oken.

Světla slábnoucí, připraveny zmizet s prvním silným průvanem.

Ale nezhasla.

„Jsme uklidnění?“

„Ano.“

„V tom případě je čas na pár otázek. Odpověz na co se tě zeptám. Jak se jmenuješ?“

„Senjougahara Hitagi.“

„Tvá škola?“

„Střední škola Naosetsu.“

„Den narození?“

„7. července.“

Jeho otázky byly bezvýznamné, jejich obsah beze smyslu.

Otázka za otázkou.

Nikdy neměnící tempo.

Oshino k ní zády.

Senjougahařiny oči zavřené, její hlava sklopená.

Tváří k zemi.

Místnost tak tichá, že byl slyšet každý náš dech, skoro i tlukot našich srdcí.

„Tvůj oblíbený spisovatel?“

„Yumeno Kyuusaku.“

„Něco, čeho lituješ z dětství?“

„Na to nechci odpovídat.“

„Stará píseň, kterou máš ráda?“

„Hudbu neposlouchám.“

„Co sis myslela, když jsi dokončila základní školu?“

„Jen jsem přestupovala do další školy. Ze státní školy do státní školy.“

„Jaká byla tvá první láska?“

„Na to nechci odpovídat.“

„Jaká byla nejbolestivější chvíle,“ řekl Oshino, nikdy neměnící svůj tón, „tvého života?“

„ . . . . . . . . . “

Senjougahara nedokázala odpovědět.

Neodmítla. Jen ztichla. Poznal jsem, že tohle byla jediná otázka, na které záleželo.

„Je něco špatně? Nejbolestivější chvíle, kterou si pamatuješ.“

„… když má…“

Bylo jasné, že teď nemohla mlčet.

Nemohla říct ne.

Atmosféra místnosti to zakazovala.

Tohle místo jí to nepovolilo.

Přivedl ji sem, aby odpověděla.

„Má matka…“

„Tvá matka?“

„Když se přidala k sektě.“

A obzvlášť příšerné sektě.

Předtím mi vyprávěla…

…jak její matka vyprázdnila svůj bankovní účet, brala půjčky, finančně je zruinovala. Jak i po rozvodu její otec musel pracovat přesčas každý den; sotva se někdy vyspal, aby vyplatil všechny jejich dluhy.

To byla ta nejbolestivější vzpomínka?

Horší než ztráta její váhy?

Samozřejmě.

Samozřejmě, že to bylo ještě horší.

Ale… bylo to…

Bylo to…

„To bylo všechno?“

„…všechno?“

„To nebylo nic. Japonská práva zaručujou náboženskou svobodu. Právo na víru v to, co chceš, je základní lidské právo. V cokoliv, co tvoje matka věří, v cokoliv, co uctívá; jediný rozdíl je v metodice.“

„ . . . . . . . . “

„Jinak řečeno… to není dost,“ trval Oshino. „Řekni mi, co se stalo.“

„Co se sta… m-má matka… pro mě… Přidala se k té sektě, zneužili její…“

„Co se stalo po tom, co se k nim přidala?“

Potom.

Senjougahara zabořila své zuby do rtu.

„P-přivedla domů muže z té sekty.“

„Muž z její sekty. Co udělal?“

„O-očišťující rituál, říkal.“

„Očista? Čeho?“

„Řekl, že… mě musí očistit.“ Sotva ze sebe ta slova dostala. „P-pak mě napadl.“

„Napadl. Násilně? Nebo… sexuálně?“

„…sexuálně. P-pokus…“ přinutila se to říct. „Pokusil se mě znásilnit.“

„…ano, chápu,“ přikývl hlavou Oshino.

To jak se Senjougahara…

…jak se tak neobvykle štítila.

Nikomu nevěřila.

Byla tak agresivní.

Tohle to všechno vysvětlovalo.

I její reakci, když viděla Oshina oblečeného v mnišském rouchu.

V jejích očích nebyl velký rozdíl mezi tím, co nosila ta sekta.

„I když to byl kněz.“

„To to bereš z buddhistickýho pohledu. Jsou náboženství, který povolujou vraždu, i v rodině. Víra nemá celosvětový standardy. Ale říkáš ‘pokusil se‘ – takže se mu to nepovedlo?“

„Sebrala jsem svou kopačku a praštila ho do hlavy.“

„…odvážné.“

„Začal krvácet. Svíjel se v bolestech.“

„A tys byla v bezpečí?“

„Ano, byla.“

„To je dobře.“

„Ale matka mi nijak nepomohla.“

Celé to jen sledovala.

Senjougahařin hlas se netřásl.

Vůbec neznejistila.

„Jen mě seřvala.“

„To je vše?“

„Ne. Protože jsem toho muže zranila… mou matku…“

„…potrestali?“ přeskočil ji Oshino.

I já bych to mohl uhodnout, ale… na Senjougaharu to zapůsobilo.

„Ano,“ řekla, chmurně přikyvujíc.

„Její dcera ublížila církevnímu představiteli. Nic překvapivého.“

„Ano. Proto… všechny naše peníze. Náš domov. Všechen náš majetek. Všechny její půjčky… Zničila naší rodinu. Kompletně nás zruinovala, zruinovala všechno, ale pořád ničila. A pořád nás ničí.“

„Kde je teď?“

„Nevím.“

„To musíš aspoň tušit.“

„Jsem si jistá, že… je pořád s nimi.“

„Pořád věří.“

„Nikdy se nepoučila. Vůbec se za sebe nestydí.“

„Bolí to?“

„Ano.“

„Proč to bolí? Už to není tvoje matka.“

„Pořád nad tím přemýšlím. Kdybych… kdybych se nebránila. Pak… by se nic nestalo.“

Její rodina by pořád byla spolu.

Nikdy by se nerozpadli.

„Takže tohle si myslíš?“

„Ano.“

„Doopravdy?“

„…Ano.“

„V tom případě… to je to, co si myslíš,“ řekl Oshino. „Může to být to nejtěžší, co kdy poneseš, ale musíš to břemeno nést. Nemůžeš svou tíhu dát jiným.“

„Jiným…?“

„Nech oči klidné. Pomalu je otevři… a podívej se.“

A…

Oshino otevřel oči.

Senjougahara své.

Plameny v rozích.

Vítr z oken.

Jejich světla slábnoucí.

Naše stíny…

…naše chvějící se stíny.

Kmitající.

Vířící.

„Áááá!“

Senjougahara zakřičela.

Její hlava byla stále lehce skloněná; její oči doširoka otevřené, jako by jim nemohla uvěřit. Její tělo otřesené. Pot se vyléval přes celý její obličej.

Byla vyděšená.

Senjougahara byla vyděšená.

„Vidíš… něco?“ zeptal se jí Oshino.

„Vidím. Je to ten samý… obří krab. Vidím toho kraba.“

„Dobře. Já nevidím nic,“ řekl, otočil se a podíval se na mě. „Ty ho vidíš, Araragi?“

„…Ne.“

Jediné, co jsem viděl…

byla mihající se světla.

A svíjející se stíny.

Skoro to samé, jako nic nevidět.

„Nevidím… vůbec nic.“

„Tak vidíš.“ Oshino se otočil zpět k Senjougahaře. „Doopravdy tam žádný kraba není, že ne?“

„Je tam. Vidím ho jasně, přímo přede mnou.“

„To je klam, který sis vsugerovala.“

„Ne. Je tam.“

„Dobrá. Tak…“

Sledoval kam se dívala.

Jako kdyby tam něco bylo.

Jako by tam někdo byl.

„Tak mu máš teď něco říct.“

„Říct…?“

A pak…

Asi nad tím vůbec nepřemýšlela.

Jsem si jistý, že si neuvědomovala, co dělá.

Senjougahara zvedla hlavu.

Pravděpodobně…

Na ní tohle všechno bylo prostě moc.

Jen malá chybička.

Ale na jejím důvodu nezáleželo.

Na lidských rozhodnutích nezáleží.

Přesně ve chvíli, když zvedla hlavu, Senjougahara odletěla ke stěně.

Vymrštilo ji to dozadu.

Jako by nevážila vůbec nic, její nohy se ani nedotkly země; tak rychle. Dokud nenarazila do tabule na konci třídy.

Třísklo to s ní…

…a nechalo ji tam vyset.

Nespadla.

Přitisklá ke zdi.

Nabodnutá.

„S-Senjougaharo!“

„Sakra, řekl jsem ti, abys ji ochránil, Araragi. Vždycky to poděláš, když tě potřebujem nejvíc. Co tam tak stojíš?“

Vypadal zklamaně. Celé se to seběhlo v jednom oka mžiku, takže bych neřekl, že jsem si to zasloužil. Senjougahara byla přibodnutá k tabuli jako by gravitace změnila směr.

Její tělo přitisknuté ke stěně.

Ke zdi, která okolo ní popraskala.

Jako by ji to drtilo.

Zasténala, nemohla křičet.

V bolestech.

Ale pořád jsem tam nic neviděl.

Jen byla přilepená ke zdi, nic ji nedrželo. Ale ona to viděla.

Toho kraba.

Obrovského kraba.

Kraba přítěží.

„Ach ach. Člověče, to tu máme ale namáhavýho boha. Ani jsme tu věc ještě nepozdravili. Takovej milej chlapík. To se Vám něco stalo, pane bohu?“

„Um… Oshino…“

„No jo, no jo. Změna plánu. Nedá se tomu pomoct. Obě cesty mně vyhovujou. A vždycky vyhovovaly.“

Povzdech si a přišoural k ní.

Vypadal přitom otráveně.

Pak se natáhl…

…a chňapl vzduch několik centimetrů od její hlavy.

A škubl k sobě.

„Hej rup,“ zamumlal a třískl s tou věcí o zem, tvrdě, jako vrhem v judu. Beze zvuku. Ani prach se nerozvířil. Ale přimáčkl to k podlaze stejně silně jako to přimáčklo Senjougaharu – možná ještě silněji. A aniž by si stačil oddechnout, skočil tomu na záda.

Zašlápl boha.

Násilně.

Kacířství, naprosto bez úcty.

Tenhle pacifista nežasl před žádným bohem.

„ . . . . . . . . “

Z mého pohledu Oshino jen hrál pantomimu. Mimořádně zuřivou pantomimu. Stál na jedné noze, perfektně vybalancovaný. Ale Senjougahaře…

Musela to pro ní být velká podívaná.

Její oči skoro vyskočily z důlků.

Cokoliv, co ji drželo u zdi, ji muselo pustit, protože sjela dolů k zemi. Nebyl to dlouhý pád a prakticky nevážila vůbec nic, takže by to za normálních okolnostech nebyl velký náraz, ale naprosto ji to zaskočilo a dopadla nemotorně na podlahu.

„Jsi v pořádku?“ zavolal na ni Oshino, zrak upřený ke svým nohám.

Oči přimhouřené, jako by hodnotil toho pod chodidlem.

„Krabi. Ať jsou sebevětší – vlastně, čím větší, tím lepší – když je dostaneš na záda, je po nich. Placatý potvory jsou dle mýho dobrý jen na zašlapávání. Co myslíš, Araragi?“ zeptal se mě. „Mohli bychom začít od znova. To by zas trvalo. Mohlo by být lehčí to prostě rozšlápnout.“

„Rozšlápnout? No… přece skoro nic neudělala, jen na chvilku zvedla hlavu.“

„Ale to je dost. Víc než dost. Jednáme tu emotivně. Když nemůžem hezky poprosit, musíme na to jít tvrdě. Stejně jako s naší démonkou a s tou kočkou. Jestli nestačí slova, je na řadě boj. Tak funguje i vláda. Když to rozdrtím, tak zmizí její problém. Prakticky zmizí. Nedoporučoval bych to; původ problému pořád zůstává. Léčit symptomy. To je jako posekat plevel než abys ho vykopal. Ale možná to bude stačit…“

„Možná?“

„Víš, Araragi,“ řekl Oshino, křenil se. „Nesnášim kraby.“

Špatně se jí, jak jsou tvrdý.

Naklonil se dopředu.

Opřel do kraba svou váhu.

„Počkejte.“

Ozval se hlas za ním.

Patřil Senjougahaře.

Oklepala si odřená kolena a zvedla se do sedu.

„Počkejte. Prosím, pane Oshino.“

„Co to?“ řekl, hlavou otočenou k ní.

Jeho úsměv se nevytratil.

„Čekat na co?“

„Jen mě to vyplašilo,“ odpověděla. „Ale udělám to pořádně. Zvládnu to sama.“

„Hm…“

Svou botu z něho nesundával.

Jeho noha držela kraba přibodlého k zemi.

Ale nesnažil se ho rozmáčknout.

„Můžeš se do toho pustit.“

A Senjougahara…

Udělala něco, čemu jsem hodně těžko dokázal uvěřit. Poklekla, narovnala si záda, ruce položila na podlahu a pomalu, s hlubokou úctou… Uklonila se té věci pod Oshinovou podrážkou.

Její hlava se skoro dotýkala podlahy.

Senjougahara Hitagi dobrovolně ukázala pokoru krabovi.

Aniž by jí to někdo řekl.

„Promiňte mi.“

Nejdřív se omluvila.

„A… děkuji Vám.“

Pak projevila svůj vděk.

„Ale… už jste pro mě udělal příliš. Tohle jsou mé potíže. Mé myšlenky. Mé vzpomínky. Moje tíha. Ponesu si ji sama. Nikdy jsem ji neměla ztratit.“

A nakonec…

„Prosím. Prosím Vás. Dejte mi zpět mou váhu. Moje břemeno.“

Její poslední slova byla prosba, žádost.

„Prosím, vraťte mi mou matku.“

Oshinova noha zaduněla na zemi.

Ne protože s ní dupl.

Prostě pod ní už nic nebylo.

Jako by tam nikdy nic nebylo.

Byl pryč.

Oshino Meme neřekl nic. Jen tam stál.

I když věděla, že tam už krab nebyl, Senjougahara Hitagi nevstala. Jen začala brečet.

Araragi Koyomi dokázal jen přihlížet.

007

Posloupnost času.

Vyložil jsem si to úplně špatně.

Předpokládal jsem, že Senjougahara potkala kraba, ztratila svou váhu a to dohnalo její matku k takovému zoufalství, že se přidala k té sektě. Ale bylo to obráceně; Senjougahařina matka se k nim přidala dávno před tím, než Senjougahara potkala toho kraba, který jí vzal váhu.

Mělo mi to dojít.

Sešívačky a kartonové nože najdete běžně poházené po domě, ale kopačky rozhodně ne. Jen, co je zmínila, mělo mi dojít, že se to stalo ještě když Senjougahara dělala atletiku – na základce. Když se dostala na střední a nechodila na tělocvik – natož pak aby byla v běžeckém týmu – už by u sebe žádný kopačky neměla.

Patrně se její matka přidala k sektě, když Senjougahara chodila do páté třídy. Dlouho před tím, než ji mohla Hanekawa znát.

V té době to byla slabá dívka.

Doopravdy chorá, ne jen z pomluv.

Měla nějakou špatnou nemoc – kdybych řekl jakou, rozhodně byste ji znali. Její šance na přežití byly pod deseti procenty a doktoři to už chtěli zabalit.

Všechno bylo příšerné…

Senjougahařina matka potřebovala nějakou úlevu.

A oni toho využili.

Senjougahařina operace překonala veškerá očekávání – skutečnost, která s největší pravděpodobností neměla co dělat s tou sektou, i když Oshino poznamenal, že to nemůžeme vědět jistě. Kdybych se u Senjougahary doma rozhodl pořádně prozkoumat její nahé tělo, mohl jsem si všimnout jejích vytrácejících se jizev po operaci na jejích zádech… ale to jsem samozřejmě neudělal.

A to jak se otočila ke mně a jak si nejdříve oblékla svršek… asi jsem vážně neměl pravdu, že chtěla předvádět svoje tělo.

Zeptala se mě na můj názor.

Každopádně, po tom, co doktoři zachránili Senjougahaře život, její matka… propadla hlouběji do pařátů toho kultu.

Věříc, že zachránili svoji dceru.

Měli ji na háku.

Klasický sled událostí.

Ale jako rodina přetrvali. Nevěděl jsem o té sektě nic – v co věřili, co praktikovali – ale z větší části se nezdálo, že by se snažili převrátit život svých následovníků. Její otec vydělával dost a bohatí už byli, což pomohlo; ale jak roky mizely, tak se víra její matky prohlubovala a stisk pařátů zesiloval.

Byli rodinou jen ve jméně.

Senjougahara přestala s matkou mluvit.

Když ještě chodila na první stupeň, byli si blízcí, ale jen co přešla na druhý, jejich vztahy začaly být víc a víc napjaté. Z toho, jak jí Hanekawa popisovala, byste těžko poznali, že jí zrovna tohle užíralo zevnitř.

Možná kvůli tomu byla taková.

Právě proto tak vynikala.

Donutilo ji to snažit se být tak perfektní jak jen dokázala.

Aby ukázala svojí matce, jak perfektní dokáže být; aby dokázala, že může být skvělá bez pomoci nějaké sekty.

Přestože s ní nemluvila.

Od přírody ji to ke sportu netáhlo.

Rozhodně ne, když byla nemocná.

Musela se k tomu donutit.

Ale její snaha se jí vymstila.

Jen se to všechno zhoršilo.

Čím lépe se Senjougahaře dařilo, čím víc se jí podařilo být perfektní, tím víc byla její matka přesvědčená, že za to může její sekta.

Následek:

Když byla v devátém ročníku

S posledním vysvědčením na obzoru

K sektě se přidala pro svoji dceru, ale její priority vyjely tak hodně ze své původní trasy, že nabídla svou dceru vůdcům kultu. Možná si i myslela, že to dělá pro její dobro.

Senjougahara se bránila.

Její tretry otevřely přehradu krve na jeho čele.

A konečný výsledek…

…její rodina se rozpadla.

Zruinovalo je to.

Sebralo jí to vše, co měla.

Peníze, dům, celý pozemek. Obří půjčky.

Rozvod byl uzavřen teprve loni; do toho malého bytu se přestěhovali, když se dostala na střední. Všechno to skončilo ještě před tím, než absolvovala základku. Konec.

A…

V době mezi základní a střední školou…

…potkala kraba.

„Krab břemen ve skutečnosti představuje boha citů,“ vysvětloval Oshino, „myšlenek, přání a pout. Když ztratíš všechnu svou váhu, jako bys už prakticky nebyl. Když se někomu stane něco traumatizujícího, jejich mysl na to vytěsní všechny vzpomínky – to můžeš ve filmech nebo televizi vidět pořád. Tohle je v podstatě to samý; bůh ti vezme, co tě trápí.“

Jinými slovy, když potkala toho kraba…

Zpřetrhala pouta se svou matkou.

Přestala myslet na to, že ji její matka nabídla vůdci sekty, že ji nezachránila, že to zničilo jejich rodinu. Přestala uvažovat nad tím, jestli se neměla bránit.

Pustila své břemeno.

Ztratila, co jí tížilo.

Rozhodla se…

…to schovat.

Potřebovala si oddychnout.

„Jednoduchej obchod. Rovnocenná výměna. Krabi mají všechen ten svůj pancíř, jsou celkem tvrdý, co? Nebo to si o nich aspoň myslíme. Maj zvenčí krunýř – aby ochránili, co je opravdu důležitý pod tou skořápkou. Špatně se jí.“

Vážně je musel nesnášet.

Oshino se dokázal na některé věci až podivně fixovat.

„Kanji pro kraba [蟹] je porozumění [解] nad broukem [虫]. Stejné porozumění jako ve slově pitva [解剖]. Všechno, co žije ve vodě, se takhle v kanji zařazuje, ale tyhle potvory mají dvě velký klepeta.“

Nakonec…

Senjougahara ztratila své břemeno – svou tíhu a pocity. Osvobozena od bolesti, konečně bez trápení. Všechno to zahodila.

A to…

…jí všechno zjednodušilo.

Vážně.

Bez svojí tíhy, neměla žádné opravdové problémy. Ale stejně jako ten mladík, co prodal svůj stín, neproběhl den, který by Senjougahara nelitovala.

Ne protože si už moc nerozuměla s lidmi.

Ne protože její život postrádal přepych.

Ne protože se už s nikým nespřátelila.

Ne protože v životě všechno ztratila.

Jen protože ztratila své city.

Pět podvodníků.

Nikdo z nich neměl co do činění s náboženstvím její matky, ale jako Oshinovi, věřila jim jen napůl… ale to, že jim i jen trochu věřila dokazovalo, jak toho lituje. Stejně tak to, že pořád chodila do nemocnice.

Všechno špatně.

Celé jsem to bral špatně.

Od doby, co ztratila svou váhu, Senjougahara…

…nevzdala se ničeho.

…neodhodila nic.

„Neudělala nic špatně. Jen protože se stane něco špatnýho neznamená, že se tomu musíš postavit. Čelit něčemu takovýmu, to z tebe lepšího člověka neudělá. Utýct před tím bude vždycky dobrá volba. Obzvlášť, když ji opustila její vlastní matka kvůli svojí víře. Za těchhle okolnostech, návrat její tíhy nic nezmění. Jediná změna je, že ji teď zase bude tížit váha jejího břemene. Její matka se nevrátí a její rodina se nezotaví.“

Nic to neměnilo.

Oshino to neřekl jako výsměch, nebyl sarkastický.

„Krab břemen ti vezme váhu, tvoje vzpomínky, tvou identitu. Ale není to jako upíři nebo ta kočka. Tenhle osud si vybrala sama a bylo jí vyhověno. Férovej obchod. Ten bůh s ní byl pořád. Nikdy nic neztratila. Ale stejně…“

Ale stejně…

I přesto

O to víc

Senjougahara Hitagi ji chtěla zpět.

Všechno to chtěla zpět.

Vše, co si pamatovala o své matce.

Její vzpomínky a bolest, kterou jí přinesly.

Nemohl jsem opravdu pochopit, co to pro ni znamená, a pravděpodobně to nikdy nepochopím, ale jak řekl Oshino, bylo by mi to k ničemu. Její matka by se k nim nevrátila. Senjougahara by trpěla ještě víc.

Nic to neměnilo.

„Jedno to změní,“ řekla Senjougahara.

Oči rudé a oteklé.

„Nebylo to naprosto k ničemu. Aspoň z toho budu mít dobrého přítele.“

„Koho?“

„Tebe.“

Odpověď jsem znal. Ale zarazilo mě jak prostě, přímo a bez studu to řekla.

„Děkuji ti, Araragi-kun. Jsem ti velice vděčná. Omlouvám se za všechno, co jsem ti řekla nebo udělala. Bylo by mi potěšením, kdybys mi zůstal přítelem.“

Proti vlastní vůli…

Se tahle nečekaná dojemnost vnořila hluboko do mého srdce.

Slíbili jsme, že si spolu dáme kraba.

Zima se zdála být příšerně daleko…

008

A příští den,

Vyvrcholení celého vtipu.

Moje dvě sestry, Karen a Tsukihi, do mě jako obvykle mlátili abych vstal.

Těžko jsem sebou hýbal. Přinutil jsem se vstát z postele. Bylo to horší než obvykle. Moje svaly mě mučily, jako bych měl horečku. Ani ne jako po tom konfliktu s Hanekawou; s ničím jsem nezápasil nebo před něčím neutíkal, takže nic čím bych si namohl svaly, ale každý krok bolel.

Dostal jsem se na konec schodiště, ale málem jsem toho dosáhl letem hlavou k zemi. Mysl jsem měl čistou a nebyla chřipková sezóna, tak co to mohlo být?

Popřemýšlel jsem o tom a mozkem se mi prohnalo něco nemyslitelného.

Odbočil jsem do koupelny.

A postavil se na váhu.

Vážil jsem 55 kilo.

Ale na váze se objevilo 100.

„…To jako vážně?“

Jak řekl…

Bohové musí být šílení.

Poznámky překladatele

Zpátky na hlavní stránku

Další: Mayoi Šnek