Monogatari CZ:Bakemonogatari/Hitagi Krab 002

002

„Senjougahara-san?“ Hanekawa pootočila svou hlavu k rameni, se zmatením v očích. „Co s Senjougaharou?“

„Víš co – “ zaváhal jsem. „Jen jsem trochu zvědavej.“

„No neříkej.“

„Víš co myslím… Třeba její jméno, není divný?“

„Senjougahara je jméno bojiště.“

„Ne, to ne. Myslel jsem křestní.“

Jestli se nepletu, tak se jmenuje Hitagi, ne? To není tak divné. Jestli si dobře pamatuju, tak to má něco společného s veřejnými stavbami.“

„Vážně víš úplně všechno.“

„Nevím všechno. Vím jen to, co vím.“

Ačkoliv se Hanekawa nezdála být spokojená s mojí reakcí, nechala to na pokoji. Jen spatra poznamenala, „Jak nevídané, že si Araragi-kun všímá i ostatních.“

Řekl jsem, že jí po tom nic není.

Hanekawa Tsubasa.

Zástupkyně naší třídy.

Dívka reprezentující atmosféru zástupkyně třídy – s řádnými brýlemi, držící se pravidel, příšerně vážná a oblíbeňkyně učitelů. Jedna ze vzácného plemene reprezentantek, co dnes žijí jen v anime a mangách.

Byla třídní zástupkyní celý svůj život a má v sobě nádech, který z ní po zbytek života bude dělat reprezentantku. Je představitelka všech představitelek. Šíří se pověst, že ji zvolil bůh, aby byla reprezentant (vlastně to říkám jen já.)

V prváku i druháku jsme byli v jiné třídě, až teď na poslední rok jsme skončili spolu. O existenci Hanekawy jsem věděl i předtím než jsme se dostali do stejné třídy. Vždycky si můžete být jistí jednou věcí: jestli Senjougahara měla nejlepší známku ve třídě, Hanekawa dostala nejlepší známku ve škole. Dosáhla perfektních výsledků ve všech pěti nebo šesti předmětech jako kdyby to byla procházka růžovým sadem. Doteď si pamatuji na její nelidský výkon v prvním semestru druhého ročníku. I v tělesné a výtvarné výchově, jedinou chybu, kterou se jí podařilo udělat, bylo v chytáku z dějepisu. Byla tak známá, že i kdybych se sebevíc snažil neposlouchat, nakonec bych o ní uslyšel.

A – bohužel…

Ne, spíš to je dobře – ale nic na tom nezmění, že je to otravné. Hanekawa je velmi milá, dokáže se o všechny dobře postarat. Upřímně mě mrzí, že je také nesmírně odhodlaná. Bere vše tak vážně, že když se o něčem rozhodne, už nikdy neustoupí. Během jarních prázdnin – jen kvůli malému neštěstí, po kterém by teď už nemělo být ani stopy – i když nevěděla, jestli spolu budeme ve třídě, prohlásila: „Rozhodně z tebe udělám lepšího člověka.“

Pro někoho jako jsem já – žádný delikvent, ani problémové dítě, ve třídě spíše jen přízdoba – její prohlášení mě šokovalo. Ať jsem se jí to snažil rozmluvit jak jen jsem mohl, donutila mě stát se jejím asistentem v povinnostech třídního zástupce.

Právě proto jsme dnes, osmého května, oba zůstali po škole ve třídě, abychom navrhli program pro kulturní festival, který se konal v polovině června.

„I když je kulturní festival důležitý, jsme ve třetím ročníku. Nemůžeme si dovolit nic velkého, brzo budeme psát závěrečně zkoušky,“ prohlásila Hanekawa.

To se dalo od zastupitelky všech třídních zastupitelek čekat, prověrky jsou pro ní mnohem důležitější než festival.

„Místo toho, abychom ztráceli čas s dotazníky a anketami, co takhle jen přijít s nějakými návrhy a nechat třídu hlasovat?“

„To zní dobře. Velmi demokratické.“

„Od tebe všechno zní tak negativně, Araragi-kun. Jako by ses hnedka vzdával.“

„Ničeho jsem se nevzdal. Nezaměřuj se jen na moje slabé stránky.“

„Jen pro zajímavost, co jste dělali o festivalu loni a předloni, Araragi?“

„Strašidelný dům a kavárnu.“

„Á, aha. Takže taková normálka. Trochu až moc. Někdo by i řekl, že je to nudně obvyklé.“

„Asi jo.“

„Nudně obvyklé by nemuselo být tak špatné.“

„To neříkej.“

„Hahaha,“ zasmála se Hanekawa.

„Většina stánků bude obyčejná, ale je to až tak hrozné? Nemáme zabavit jen hosty, musí to být nějak zábavné i pro nás… To mi připomíná, Senjougahara – ta na festivaly nechodí, co?“

Loni ne – a předloni to samé.

A nejen na kulturní festivaly. Senjougahara se prakticky nezúčastňovala ničeho krom běžných hodin. Sportovní akce byly samozřejmostí, ale nejezdila ani na výlety a tábory. Omlouval ji zákaz jakékoli tělesné námahy od doktora nebo něco takového. Když nad tím tak přemýšlím, je na tom něco divného. Zákaz tělesné námahy je pochopitelný, ale zakázat veškerou fyzickou aktivitu...

Ale co když -

Co když jsem se pletl?

Co když Senjougahara doopravdy nemá žádnou váhu?

Přesně, Krom běžných hodin. V situacích, kde by byla ve velkém davu, například při tělocviku, se zvyšuje šance, že by ji někdo mohl popadnout. V tom případě se rozhodně nesmí zúčastňovat.

„Bojíš se o Senjougaharu?“

„Zas tak ani ne.“

„Tak oni kluci opravdu mají radši slabé a nemocné holky. Ach, to jste ale strašní úchyláci,“ zaškádlila Hanekawa.

V porovnání tahle konverzace byla mnohem příjemnější.

„Nemocné, hmmm…“

Asi se jí dá tak říkat, nemocná.

Ale může se to počítat jako nemoc?

Je přijatelné to jen tak odepsat jako nemoc?

Dá se pochopit, když někdo po nemoci zeštíhlí a ztratí váhu, ale v takové míře to má daleko od nemoci.

Z nejvyššího poschodí, skoro jako za tance, spadla útlá dívka. V takovém postavení by se ten, kdo se ji pokusil chytit, musel nějak zranit.

Přesto jsem náraz necítil.

„Neměl bys toho o Senjougahaře vědět víc než já? Přece jen spolu chodíte do třídy už třetím rokem.“

„To je pravda – ale holky by se mezi sebou měly znát lépe.“ „Asi jo...“

Cynický smích.

„Když má holka nějaké problémy, tak by se spíš svěřila další holce, ne?“ „To je pravda.“

Samozřejmě, že je to pravda.

„A proto… ber to jen jako otázku asistenta zástupkyně třídy zástupkyni třídy – jaká je Senjougahara?“

„No...“

Hanekawa, která nepřestala psát ani když se mnou mluvila (napsala a smazala a napsala Strašidelný dům a Kavárna na první místo seznamu "Co uspořádat na kulturní festival"), přestala a překřížila ruce.

„Senjougahara, no, její příjmení má na první pohled drsné kořeny, ale je to čestná studentka, naprosto bez problémů. Je chytrá a když má službu, vždycky ji dodrží.“

To je jasné. To jsem už věděl. Ptal jsem se na něco, co o ní nevím.“

„Ale já jsem s ní ve třídě jen měsíc. Samozřejmě, že o ní toho nebudu tolik vědět. A taky mezi tím byl Zlatý týden…“

„Ó, no jo… ten Zlatý týden.“

„Co na tom Zlatým týdnu?“

„Vůbec nic. Prosím, pokračuj.“

Á… Ano, Senjougahara. Nedá se říct, že by moc plýtvala slovy, a ani se mi nezdá, že by měla moc přátel. I když jsem se k ní pokusila dostat blíž, bylo to jako by okolo sebe měla zeď…“

„ . . . . . “

Jak se dalo čekat, prokoukne naprosto všemi.

Samozřejmě, tuhle odpověď jsem čekal.

„To je – pro člověka dost těžké,“ řekla Hanekawa.

S neblahým právem.

„Může to být její nemocí, možná. Před střední byla mnohem energičtější a čilá.“

„Když říkáš před střední – Hanekawo, tím chceš říct, že jsi s ní chodila na základku?“

„Co? Já myslela, že právě proto jsi se mě ptal.“ Vypadala skutečně překvapeně. „Druhý stupeň jsme chodili na stejnou základku, Základní škola Kiyokaze. Nebyly jsme ve stejné třídě, ale Senjougahara byla dost známá.“

Chtěla jsi říct „víc než já“. To jsem jí chtěl říct, ale neudělal. Hanekawa nenáviděla, když se s ní zacházelo, jako s někým slavným. Ačkoli si nemyslím, že by nebyla dostatečně uvědomělá, zdá se, že sebe bere spíš jako „normální dívku, kterou od nudnosti zachraňuje jen její pracovitost.“ Podle ní studovat dokáže každý druhý.

„Byla to pěkná holka a dobrá sportovkyně.“

„Dobrá sportovkyně…“

„Atletická hvězda. V běhu dokonce zlomila několik rekordů, myslím.“

„V běhu…“

To znamená…

Na základce to s ní takhle ještě nebylo.

Energická a bystrá – to by znamenalo výrazná. Něco naprosto nepředstavitelného, vidět nápaditou Senjougaharu. Je to naprosto nemyslitelné, když se na ní podíváte teď.

„Proto jsem o ní tolik slyšel.“

„Slyšel co?“

„Že je hodně ohleduplná. Že nemá předsudky, ke všem se chová stejně dobře a že je z dobré rodiny. Její otec jeden z nejvýznamnějších lidí v nějaké zahraniční obchodní společnosti. Žije ve vile a přestože je bohatá, nechová se ani trochu povýšeně. Je na mnohem vyšší úrovni než my a svůj cíl má ještě výš.“

„To zní jako nějaká super-žena.“

„No, je to nejspíš napůl pravda.“

Pomluvy jsou pomluvy.

„Samozřejmě, to říkali předtím.“

„Předtím.“

„Po tom, co jsme nastoupili do prváku, jsem slyšela, že onemocněla. A stejně mě překvapilo, jaká byla, když jsem ji letos viděla v naší třídě. Přece jen, nebývala někdo, kdo by jenom seděl v rohu učebny.“

To aspoň Hanekawa sobecky předpokládala, jak sama řekla.

Rozhodně to byl sobecký předpoklad.

Lidé se mění.

Je jasné, že se mezi základkou a střední lidé změní. Já se změnil, Hanekawa se také určitě něčím změnila. Proto je jen pochopitelné, že by se změnila i Senjougahara. Musela mít své vlastní problémy a možná doopravdy vážně onemocněla. Možná právě to odválo její vytrhnutou veselou stránku. Musela se z ní vytratit veškerá energie. Kdokoliv propadne do depresí při odporné nemoci. Obzvlášť když byli předtím čilí, normální. Proto moje spekulace musí být správné.

Jen kdyby se to dnes ráno nestalo…

To je jediné, co o tom můžu říct.

„Ale – ne, tohle bych o Senjougahaře neměla říkat.“

„Co?“

„Je teď mnohem hezčí.“

„ . . . . “

„Její existence je – velmi křehká.“

Ticho – trefila se přímo do černého.

Přesně.

Křehká existence.

Neměla žádného – ducha, žádnou přítomnost.

Skoro jako by byla sama duch?

Senjougahara Hitagi.

Chorá dívka.

Dívka bez tíže.

Lidová historka.

Oběť pomluv.

Věc z pověstí.

Napůl pravda…

„Á! Teď jsem si vzpomněl.“

„Na co?“

„Oshino mi volal.“

„Oshino? Proč? Co chtěl?“

„Něco – no, předpokládám, že po mně chtěl pomoc s jeho prací.“

„Á, aha.“ Z výrazu Hanekawy se nedalo nic dočíst.

To jak jsem řekl, že mu musím „pomoct s prací“, byl jen bezhlavý popud. Nezdálo se mi, že by věřila té náhlé změně tématu – nebo spíš nápadnému pokusu to nepříjemné téma ukončit. Proto si s chytrými lidmi moc nerozumím.

Pravděpodobně ví, na co myslím.

Vstal jsem, nuceně se snažil držet lehkovážný tón.

„Tak, budu muset odejít asi v – právě teď. Zbytek nechám na tobě, Hanekawo.“

„Jestli souhlasíš s tím, že mi to za dnešek někdy vynahradíš, tak je to v pořádku. Moc nám toho stejně nezbývá, tak tě pro dnešek propustím. Neměl bys nechat pana Oshina čekat.“

To Hanekawa řekla čistě pro mé dobro.

Vypadá to, že Oshinovo jméno byla dobrá volba. Oshino byl pro nás oba velkým zachráncem a nechtěli jsme vypadat nevděčně. No, samozřejmě jsem s tím počítal a nebyla to úplná lež.

„Takže, to, co budem pořádat o kulturním festivalu, o tom můžu rozhodnout úplně sama? I když potom stejně budeme muset dostat zelenou i od ostatních.“

„Jo. Nechávám to na tobě.“

„Pozdravuj za mě pana Oshina.“

„Budu.“

A vykročil jsem ze třídy.

Poznámky překladatele

Předchozí: 001

Celé Hitagi Krab

Zpátky na hlavní stránku

Další: 003