Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 002
002[edit]
„Ale ale, co pak to tu máme? Myslela jsem si, že někdo nechal na lavičce v parku mrtvého čokla, ale on je to jen náš Araragi.“
S pocitem, že pozdrav, který jsem právě slyšel, byl tak neotřelý, že jsem se stal prvním člověkem v historii lidstva, co ho slyšel, zvedl jsem svůj zrak ze země a přede mnou našel svou spolužačku Senjougaharu Hitagi.
Samozřejmě, jelikož byla neděle, neměla na sobě svou uniformu. Myslel jsem si, že budu mít co říct na to, že mi jen co mě viděla říkala mrtvej pse, ale když jsem zahlédl její prosté šaty, a co víc, to že si uvázala svoje rovné vlasy do culíku, když je ve škole nechává jen vyset – ta její svěží vizáž mě přinutila spolknout má slova, která byla už pořádný kus cesty z mého jazyka k ní.
Úžasné…
Rozhodně ne moc odkryté, ale v horní části bylo její poprsí nečekaně zdůrazněné. A ta kalhotová sukně krátkosti nemyslitelné pro její běžný školní úbor – ani by se to nedalo nazvat sukní, už to byly šortky. A černé punčochy, které byly mnohem podmanivější než obnažené nohy…
„Co? Jen jsem řekla ahoj. Žertovala jsem. Neměj tak vážně vylekaný výraz, jestli bys byl tak hodný. Nechybí ti trochu smysl pro humor, Araragi?“
„No, ne, to já…“
„A nebo naše užaslé neviňátko Araragi při pohledu na mé půvabné prádlo poprvé pocítilo podmaňující pravou podstatu blaženosti?“
„ . . . . . “
Ve tváři měla výraz jako po špatném vtipu, na který byla pyšná, ale jelikož se trefila do černého, nebo alespoň velmi blízko tomu co jsem doopravdy cítil, nemohl jsem v sobě najít munici na dobrou odpověď.
„Mimochodem, podmanit si půvabem je skvělý výraz. Jako druhé kanji má 蕩, toré. Věděl jsi to? Píše se to s korunkou trávy [艹] nad vroucí vodou [湯], jako bys byl ve venkovních lázní. Takže, dle mého, jasný sluneční svit [明] nad trávou v moe [萌] tomu nesahá ani po paty. Lidé si myslí, že moe přečká generace, ale já od takových důležitých slov očekávám mnohem víc. S toré si tě fascinace půvabem služek nebo dívek s kočičími oušky doslova podmaní.“
„…Jen ty tvoje šaty působí hodně jiným dojmem než co obvykle nosíš, takže mě to překvapilo. Nic víc.“
„Aha. Pravda, minule jsem si na sebe vzala mnohem shovívavější šaty, takže to dává smysl.“
„Á, vážně?“
„Avšak tento set, top a sukni, jsem si kupovala teprve včera. Částečně abych oslavila své zotavení.“
„Zotavení…“
Senjougahara Hitagi.
Slečna z mé třídy.
Do nedávna se musela vypořádávat s jistým problémem. S tím problémem, až doteď – a od doby, co se chystala na střední.
Už přes dva roky.
Neustále.
Kvůli tomu problému se s nikým nikdy nespřátelila, nemohla se nikoho dotknout; vedla trýznivý školní život, ne moc odlišný od vězení – ale, naštěstí, ten problém si našel své vlastní přirozené rozřešení minulé pondělí. I já jsem tomu přispěl.
Se Senjougaharou máme dlouhou historii sousedních lavic ve třídě – během prvního, druhého a i teď ve třetím ročníku – ale v ten den to bylo poprvé, co jsme spolu kdy doopravdy mluvili. A taky poprvé, co se mezi námi zrodil nějaký vztah, mezi mnou a dívkou, která se zdála být tichá a chytrá, tak nádherně křehká a slabá a chorá.
Problém byl vyřešen.
Vyřešen.
Z jejího pohledu ale ten problém, s kterým žila několik let, nebyl zas tak prostoduchý. Samozřejmě, že ne. Bylo to natolik špatné, že se až do soboty, ve škole vůbec neukázala. Patrně trávila ten čas v nemocnici, podstupujíc vyšetření a nebo možná úplnou rekonvalescenci.
A pak včera
Z toho všeho byla oproštěna.
Očividně.
Po tom všem.
Nebo, naopak, konečně.
„No, ačkoliv jsem řekla po zotavení, původ toho problému není zdaleka pryč. Jestli bych se tím prostě měla přestat zabývat a být šťastná je pro mne choulostivé téma.“
„Původ problému – hmm…“
Jo, taková záležitost není něco, co se jen tak dořeší.
Ale neexistuje moc jevů, které byste mohli nazvat problémem a které by se daly jen tak lehce vyřešit, protože takové věci nejdříve skončí a pak se teprve ukáže jejich pravá tvář – to, jak si ten problém po všem vyložíte.
To samé platí v Senjougahařině případě.
To samé platí pro mě.
„Nedělej si s tím starosti. Nepotřebuji nic, jen nad tím sama bloumat.“
„Jo, pravda.“
Tak to bylo správně.
Správně, pro nás pro oba.
„Ano. Naprosto. A také to znamená, že jsem tak šťastná, jako jsem rozumná abych bloumala.“
„…Skoro jako bys tím naznačovala, že je někdo nešťastný, kdo nemá rozum na bloumání.“
„Araragi je pitomec.“
„Takže jsi to nakonec řekla přímo!“
A ještě k tomu úplně ignorovala kontext.
Takže jsi tím jen chtěla říct, že jsem idiot…
Už je to skoro týden a vůbec se nezměnila.
I když pravděpodobně nabrala pár křivek.
„Ale je dobře, že jsem tě tu potkala,“ řekla mi Senjougahara s nepatrným úsměvem na tváři. „Dnes jsem si na ty šaty jen chtěla zvyknout, ale ze všeho nejdřív jsem chtěla, abys mne v nich viděl první.“
„…co?“
„Protože vyřešení mého problému mi dalo svobodu ve výběru šatů. Díky tobě si teď na sebe mohu vzít cokoliv, ať je to sebevíc těžké. Neomezeně.“
„Aha… Jo, to vlastně máš pravdu.“
Bezmoc ve výběru oblečení
To byl také jeden ze Senjougahařiných problémů.
V jejím věku, kdy pravděpodobně chce vypadat dobře, tak jak chce…
„Takže ses mi v tom chtěla předvést první. No, jak bych to řekl… Je mi čest být první? Je to od tebe milý.“
„Araragi, nechtěla jsem se ti předvést! Chtěla jsem, abys mne v nich viděl. Mezi tím je velmi podstatný, nepatrný rozdíl.“
„Jo, tak…“
I když mi tu představuje pikantnější šaty než ty “shovívavější“ z pondělka…
Její oblečení – s překypujícím důrazem na hruď – bylo ale rozhodně dostatečně okouzlující, aby pevně přikovalo moje oči k ní. Její výborný vkus byl pravděpodobně zodpovědný za to, že mě to k ní přitahovalo jako k obřímu magnetu. Většinou vypadala jako chorá dívenka, ale, jako pravý opak k tomu výrok, nemohl bych k ní popřít určitou pozitivní náklonnost. Jelikož si uvázala vlasy, její horní linie vyšla na světlo. Obzvlášť okolo její hrudi-- sakra, proč pořád mluvím o jejích prsou… Ani nejsou tak odhalené… nebo spíš, vzhledem k tomu, že jsme uprostřed května a ona má na sobě svršek s delšími rukávy a punčochy vedoucí až do neznáma, byla příliš zahalená, ale, no, řekněme exoticky.
Cože? Co to má vůbec znamenat? Možná že případ Senjougahary Hitagi tenhle týden a případ naší třídní zastupitelky, Hanekawy Tsubasy, který se odehrál během Zlatého týdne, mi napomohly cítit víc erotiky v ženách oblečených než v nahých nebo ve spodním prádle…
Do háje…
Vážně nepotřebuji takovou pomoc ve středoškolském věku.
A když teď nad tím v klidu rozvážně přemýšlím, zírat takhle na svou spolužačku je, dle mého názoru, jednoduše neslušné. Cítil jsem se, jako bych se těžce snažil ztrapnit sám sebe.
„Mimochodem, Araragi, co tu vůbec děláš? Snad sis nenavykl chodit za školu, zatímco jsem tu nebyla, abych tě hlídala? A nemůžeš to říct svým rodičům, takže předstíráš, že ji pilně navštěvuješ, ale doopravdy trávíš svůj čas sám v parku… Pokud jsem uhodla správně, tak se konečně stalo to, čeho jsem se tolik obávala.“
„Mluvíš o mně jako bych chodil do základky a tys byla moje pěstounka…“
A dneska je neděle.
Ještě k tomu svátek.
To jsem ji chtěl říct, ale zastavil jsem se jen chvilku předtím.
Senjougahara žije z jistých důvodů se svým otcem. Co se týče její matky, ta je v choulostivé situaci. Je pravděpodobně horší si takhle přemrštěně dávat pozor, ale stejně to není něco, co bych před ní měl jen tak říct. Slova „Den matek“ od teď budou pro Senjougaharu tabu.
A taky jsem…
Taky jsem se do toho nechtěl pouštět hlouběji.
„Ne, tak to není. Jen tu zabíjím čas.“
„Říká se, že kdo na takovou otázku může odpovědět slovy jen zabíjím čas nestojí za moc. Já bych ale raději aby se takové mínění nestahovalo k našemu Araragimu.“
„…Jen cestuju po městě.“
Na kole, dodal jsem.
Senjougahara přikývla s přemýšlivým „hmm“ a otočila se směrem ke vstupu do parku. Přímo na parkoviště.
„Takže to kolo bylo tvé?“
„Hm? Jo.“
„Je tak zrezavělé, až by si jeden myslel, že to má být nátěr oxidem železitým. Řetěz rozpadlý na nejmenší možné kousky, bez sedla, bez řídítek; je to nemožný zázrak, že se s tím ještě vůbec dá hýbat.“
„Tamto ne!“
To je ta hromada rzi.
„Mezi tím šrotem tam přece bylo ještě jedno, to pěkný, ne? Červený! To je moje!“
„Hmm… Á, to horské kole.“
„Jo, to.“
„MTB.“
„Hmm. Jo, přesně.“
„MIB.“
„Ne, ty ne.“
„Hmm. Á, tak to je tvé, Araragi?! To je divné. Řekla bych, že konstrukce tohohle kola je velmi odlišná od toho, na kterém jsi mne vezl.“
„To mám do školy. Jakoby měl někdo za hobby jezdit na takovém babském kole.“
„To dává smysl. Protože jsi středoškolák…“ Senjougahara přikývla s dalším záměrným „hmm“ v souhlasu. „Střední škola, horská kola…“
„Říkáš to, jako by to mělo větší význam.“
„Střední škola – horská kola. Základka – hraní s nožíkama. Školka – po zadku pláclá holka.“
„Co má ta zlověstná sekvence znamenat!?“
„Bez většího kontextu nemůžeš vědět, jestli je to zlověstné nebo ne! Neječ tady na dívku takové neopodstatněné závěry, Araragi. Zastrašování je forma násilí, víš o tom?“
A slovní napadení není?
Což bych ale neřekl. Bylo by to k ničemu…
„Dobrá, tak tomu dej víc kontextu.“
„Na střední škole chtít horské kolo je méně pravděpodobné, než aby na základce povolili hraní si s nožíkama nebo že by ve školce kluci po zadku plácali holku bez potrestání.“
„To se nikdy nebudeš držet tématu?!“
„Ale to ne, Araragi! Měl jsi poukázat na to, že jsem s kontextem změnila všechny koncovky a zkazila tak své rýmy.“
„Kdo by se na něco takového soustředil!?“
A tohle je premiantka naší školy. Asi se vážně umí soustředit.
Nebo to je jen mou stupiditou…
Literatura není zrovna můj šálek čaje.
„Víš co? Dej mi pokoj. Ani nemám horský kola zas tak rád. Je už stejně pozdě, takže s tím tvým slovním týráním budu víc trpělivý – nebo ne trpělivý, flexibilní – ale po celém světě je víc než padesát tisíc středoškoláků na horských kolech. To je vážně chceš všechny poštvat proti sobě?“
„To horské kolo je doopravdy úžasné. Klenot hodný obdivu každého středoškoláka.“
Senjougahara Hitagi ve snímku Ústup od časů minulých.
Od ní neobvykle rozumné, pro sebeobranu.
„Ta velikost se k Araragimu vůbec nehodila, tak jsem jen zaimprovizovala.“
„A pak překroutila celou situaci, abych za to byl zodpovědný já…“
„Ale no tak, to musíš být takový hnidopich? Jestli tak příšerně chceš, aby tě někdo zabil, půlku toho snu ti můžu splnit.“
„Zažaluju tě za kruté zacházení!“
„Araragi, chodíš sem často?“
„Ty vážně dokážeš rychle přehodit koleje. Ale ne, tohle je poprvý. Jen jsem se projížděl po městě a viděl tu park, tak jsem si sem šel odpočinout.“
Upřímně, připadalo mi to mnohem dál – myslel jsem si, že mě nohy donesly až do Okinawy – ale to, že jsem samovolně narazil na Senjougaharu znamená, že jen na svém kole se samozřejmě ze svého města nedostanu. Jako dobytek na farmě.
Ach jo.
Možná bych si měl udělat řidičák.
Ale na to budu mít čas až po uzávěrkách.
„A co ty? Říkala jsi, že si chceš na ty šaty zvyknout, takže to má být něco jako rehabilitační procházka?“
„Řekla jsem zvyknout na šaty, ne na chození. Ty to, jako kluk, asi často neděláš, ale stejně nejdříve své boty aspoň trochu prochodíš, ne? Ale ano, budeme tomu říkat procházka.“
„Hm.“
„Tohle bývalo mé území.“
„ . . . . . “
Její území…
„No jo, ty ses vlastně během druháku stěhovala. Bydlela jsi někde tady poblíž?“
„Ano, poblíž.“
Takže bydlela.
Aha – to znamená, že to není jen běžná vycházka, ani si nezvyká na nové oblečení, ale ve skutečnosti, protože se její problém vyřešil, pocítila v sobě nostalgii. Takže se v ní taky najde trochu normální lidskosti.
„Už to bylo dlouho a tohle místo…“
„Co? Chtěla jsi říct, že se to tu vůbec nezměnilo?“
„Ne, právě naopak. Všechno se změnilo,“ řekla okamžitě.
Takže její výlet tu byl v podstatě u konce.
„Není to zrovna něco, nad čím bych se ze sentimentality rozplakala – ale když jde o tvůj bývalý domov a změní se tak hodně, všechna motivace v tobě se začne bezdůvodně vytrácet.“
„Když se nemůžeš změnit, tak se s tím netrap, ne?“
Já jsem ale vyrůstal celé dětství na stejném místě, takže, upřímně řečeno, nemohl jsem se vžít do její situace. A taky mi chybí to, čemu lidé hrdě říkají rodné město.
„Pravda. Nic s tím nenadělám,“ odpověděla mi Senjougahara bez výtek, což k ní vůbec nesedělo. Zřídka kdy nemá žádné výhrady ve své odezvě na osobní názory. Nebo si možná myslela, že mluvit o tom se mnou ničemu nepomůže.
„Araragi, když už jsme tady, vadilo by ti, kdybych si sedla na tu lavičku?“
„Co tím myslíš?“
„Jen bych si s tebou chtěla promluvit.“
„ . . . . . “
Šla z ní upřímnost.
Její záměry jasné, jednoduché a prosté.
Přímá, rovnou na věc
„Jo, jasně. Už tu zabírám jednu lavičku pro čtyry dost dlouho, takže jsem se trochu začínal cítit provinile.“
„Á, tak to ti pomůžu.“
Řekla Senjougahara, když si sedala vedle mě.
Tak blízko, že jsme do sebe naráželi rameny.
„ . . . . . “
Ehmm… Proč by si ona, na lavičce velké pro čtyry, sedla jako by byla jen dvoumístná? To je trochu příliš intimní, slečno! Skoro na pokraji – no, dotyku dvou těl, ale to trochu přeháním. Jakýkoliv jiný výraz by ale perfektně seděl. Tahle křehká rovnováha mezi námi jako spolužáky, nebo spíš i přáteli, se zdála jen hodně krátkodobě v pořádku. A stejně, kdybych se teď od ní zkusil odsunout, mohlo by to vypadat, jako bych se snažil Senjougahaře vyhnout. Kdyby si to brala takhle – i když bych to tak vůbec nemyslel – jen přemýšlet nad tím, jakou tyranii by nade mnou nastolila, mi dalo dost důvodů, abych nehnul ani prstem.
Což neslo za následek, že jsem přimrzl k lavičce.
„Chtěla jsem si promluvit o těch nedávných událostech.“
Řekl Senjougahařin vyrovnaný tón.
„Myslela jsem si, že bych ještě jednou měla vyjádřit svůj vděk.“
„…To nemusíš, vážně. Nevadí mi to. Když nad tím přemýšlím, tak jsem tam vlastně nic neudělal.“
„To máš pravdu. Byl jsi zbytečnější než pytel odpadků.“
„ . . . . . “
Řekla prakticky to samý, ale její projev byl mnohem krutější.
Vlastně, ona sama je krutá.
„Tak jen dej vědět Oshinovi. To by snad mělo stačit,“ navrhl jsem jí.
„S panem Oshinem to je jiné. Dal mi podmínku, že mu mám za jeho práci zaplatit. Sto tisíc jenů, že ano?“
„Jo. Nechtěla sis najít brigádu?“
„Ano. Nejsem ale stvořena pro práci; má povaha mi v tom moc nepomáhá, takže jsem pořád ještě ve fázi, kdy hledám způsoby, jak to obejít.“
„Je dobrý znát aspoň své nedostatky.“
„Není to něco, co bych mohla jen tak překonat.“
„A tak se to snažíš obejít.“
„Ne, to byl jen vtip. Peníze beru vážně. Tak, to by mělo pana Oshina z téhle situace vyčlenit. A teď, Araragi, bych chtěla, abys přijal můj vděk a to jinak než Oshino.“
„N-no, prakticky jsi mi už poděkovala, takže to by pro mě bylo dost. Když budeš něco pořád opakovat, ať to budeš myslet jakkoliv upřímně, ta slova ztratí význam.“
„To ne, poprvé to upřímné nebylo.“
„Takže to doteď neplatilo!?“
„Další vtip. Myslela jsem to upřímně.“
„Ty těmi vtipy dneska přímo překypuješ.“
A já překypoval frustrací.
„Ehm,“ odkašlala si Senjougahara. „Omlouvám se. Jen když ty něco řekneš, tak si nemůžu pomoci a musím jít proti tobě, nějak ti oponovat.“
„Ehm,“ odkašlala si Senjougahara. „Omlouvám se. Jen když ty něco řekneš, tak si nemůžu pomoci a musím jít proti tobě, nějak ti oponovat.“
„ . . . . “
Jaký smysl má mít omluva před prohlášením věčného nepřátelství?
Jako by řekla „Nejsme kompatibilní.“
„Řekla bych, že to je jako… no, víš co. Když šikanuješ někoho, kdo ti je příjemný. Možná to je taková ta dětinská mentalita.“
„Ne, spíš jako když trýzníš někoho slabšího, taková ta velká dospělá mentalita.“
Hm?
Řekla o mně Senjougahara, že jí připadám příjemný?
Ne, to je jen část toho úsloví.
Myslet si, že se líbíte každé holce, co se na vás usměje, to je jako ze základky – není to moc rozumný (úsměv nic nestojí), takže jsem se vrátil k tématu.
„No, vlastně bych ani neřekl, že by ti někdo zas tak hodně pomohl, abys musela tolik děkovat. Jak říkal Oshino, pomohla sis sama, takže podle mě všechny závazky a podobné věci nestojí za zmínku. Jen se tím komplikují dlouhodobé vztahy.“
„Vztahy…“ zopakoval po mně Senjougahařin hlas v naprosto stejném tónu. „Já-- Araragi, znamená to, že tě mohu považovat za někoho blízkého?“
„Co? Jo, jasně.“
Jsme si tak blízcí jako všichni, kterým se stalo něco podobného, svůj problém překonali a svěřili se jeden druhému. Už nejsme ve stavu „bez spojitosti“ a už vůbec ne „jen spolužáci“.
„Hm… Ano, jsme si tak blízcí jako lidé, kteří se dozvěděli o svých slabinách.“
„Co? Náš vztah má takové napětí?“ zareagoval jsem.
Tohle skončí špatně…
„Jen se mi nezdálo, že by to bylo o slabinách, spíš jen že jsme se přirozeně sblížili… V tom je něco pravdy, ne? V tom případě bych tě tak bral.“
„Ale Araragi, nepřipadáš mi jako typ člověka, co by si potrpěl na přátele.“
„To bys měla pravdu až do minulého roku. Typy lidí stranou, bylo to dokonce moje motto: nedělat si přátele. Loni o jarních prázdninách ale nastala jistá zásadní změna… A co ty?“
„Pro mě by byla taková zásadní změna minulé pondělí.“
Tak to Senjougahara řekla.
„Jestli bys to chtěl přesněji – když jsem potkala Araragiho.“
„ . . . . . “
Co to s ní je?
Vlastně, co je vůbec s celou touhle situací…
Je to skoro jako by každou chvilku chtěla „vyznat své city“… Těžko se tu dýchá; příliš hodně smysluplných chvílí ticha… cítím se na to nepřipravený. Kdybych věděl, že dojde k tomuhle, vybral bych si něco lepšího na sebe, pořádně se učesal…
Ne, počkat!
Sakra, teď jsem se přivedl do rozpaků, takhle trapně si začít myslet, že mi někdo vyzná lásku! A proč jsem při přemýšlení začal očima sklouzávat dolů k Senjougahařinýmu výstřihu!? To jsem vážně takhle příšerně předvídatelný? Je Araragi Koyomi muž tak povrchní, že založil svůj názor o dívce na základě jejího vzhledu (jejího poprsí)?
„Stalo se něco, Araragi?“
„Ehm, co?… Ne, promiň.“
„Za co se omlouváš?“
„Díky svým myšlenkám jsem si uvědomil, že celá moje existence je jeden velký hřích…“
„Aha, chápu. Takže jsi jen hříšný parchant.“
„ . . . . . “
A zase, bylo to to samé, ale v jejím případě byl malinkatý rozdíl.
„Jednoduše řečeno, Araragi,“ řekla Senjougahara. „Ať na to máš jakýkoliv názor, já si myslím, že bych se ti měla odvděčit. Jinak bych pořád s tebou cítila jen nějakou slabost. Jestli chceme zlepšit náš vztah, musíme tím nejdřív projít a až pak můžeme být rovnocenní přátelé.“
„Přátelé…“
Jen kamarádi.
Proč…
Něco takového by mělo být dojemné, ale ať se na to díváte z jakéhokoliv úhlu, kvůli mým přemrštěným představám a nadějím, hluboko uvnitř cítím – jak bych to řekl – jako by mě to příšerně zklamalo.
Ne, to ne…
Tak úplně to není.
„Co je ti tentokrát, Araragi? Byla jsem si jistá, že jsem řekla něco dost úžasného, ale v tvém výrazu vidím jen zoufalství.“
„Ne. To ne. Když jsem se dozvěděl, že si tohle myslíš, chtěl jsem začít tancovat francouzský kankán a teď se to snažím zoufale potlačit, takže to asi vypadá podobně.“
„Aha.“
Zakývala hlavou, očividně spokojená.
Pravděpodobně si myslela, že mám postranní úmysly.
„No, každopádně – Araragi, je něco, co bych pro tebe mohla udělat? Udělám všechno, cokoliv mi řekneš.“
„C-cokoliv?“
„Cokoliv.“
„Ehm…“
Holka mého věku mi právě řekla, že pro mě udělá cokoliv.
V ten moment jsem se cítil, jako bych dosáhl nečekaného úspěchu.
. . . . .
Jsem si jistý, že pořádně neví, co říká.
„Myslím to vážně, cokoliv. Cokoliv, co si jen můžeš přát – splním ti to. Světovou nadvládu, věčný život, přát si porazit Saiyany, kteří se brzy dostaví na naši planetu, cokoliv.“
„To znamená, že máš víc moci než Shén Lóng?“
„Ano, přesně.“
Potvrdila to.
„Raději bych ale chtěla, aby sis nemyslel, že bych v takové zoufalé situaci nakonec byla zbytečná nebo se dokonce přidala k nepřátelům… Takže, ano, raději bych si od tebe přála něco osobního, jen pro tebe. Něco prostšího.“
„To se dá čekat…“
„Zmátlo tě, že jsem to řekla tak znenadání? To je přirozené. Můžeš si přát i něco obvyklého. V těchto případech se často využívá několik standardních přání. Například: ‚přeji si dalších sto přání‘.“
„Co? To můžu? To by ti nevadilo?“
V tomhle případě by to časté standardní přání bylo nějaké hodně nemravné tabu, nebo ne?
A sama to řekla.
To si to skoro vyžaduje.
„Prostě si požádej o cokoliv. Chtěla bych pro tebe něco dělat, cokoliv co bude v mých silách. Jako celý týden končit každou větu s „mňau“ nebo jít do školy bez spodního prádla nebo týden striktně dodržovat klystýrovou dietu. Jsem si jistá, že si v tom něco najdeš.“
„Proč ode mě očekáváš vyšinutý fetišismus na takové úrovni!? Dokážu odpouštět, ale tohle je od tebe už příliš sprostý!“
„Ach… to ne, vážně se ti omlouvám, ale doopravdy si nemyslím, že bych dokázala držet krok s tvými chutěmi.“
„Opačně! Nejsem na tebe naštvaný, protože jsi podcenila mou mánii!“
„Á, vážně?“
Senjougahařin výraz se dal srovnat s Buddhou.
Má mě celého omotaného pevně okolo svého prstu…
„Senjougaharo, vážně si myslíš, že by ses dokázala smířit s takovým pošetilým chtíčem?“
„Ano, jsem natolik odhodlaná.“
„ . . . . “
To je odhodlání, bez kterého by ses mohla obejít.
„Abych ti pomohla s nápady, osobně bych doporučila, abys mne donutil mít na sobě každý den jen kuchyňskou zástěru. Dokážu vstávat dost brzo, vlastně jsem si na to zvykla už dávno. Dokonce bych ti i mohla dělat snídani, když už na to budu ustrojená. Jen a jenom v zástěře. Není to v duchu každého muže, užít si tu nádhernou podívanou zezadu u stolu?“
„Neházej tady na mě taková drahá slova jako ‚mužský duch‘! Mužský duch je něco mnohem víc, něco úchvatného! Kdybys něco takového řekla v rodinném prostředí, tu rodinu by to zničilo, okamžitě, maximální rychlostí větru!“
„To zní jako by ti to nevadilo, kdyby tam ta rodina nebyla. Tak, chtěl by ses u mne zkusit na týden zabydlet? Ačkoli to v podstatě vyjde nastejno, když budu já bydlet u tebe.“
„Hele, Senjougaharo,“ odhodlal jsem se jí konečně něco říct. „I kdybychom se tímhle vyjednáváním někam dostali, nemyslím si, že by po tom naše přátelství vydrželo.“
„Hmm. Ano, máš pravdu. To dává smysl. Vyškrtneme všechen pornografický obsah.“
Dobrá, tak by to mělo být.
Počkat, pro Senjougaharu bylo „mňau“ pornografické? …Má celkem zvláštní vkus pro někoho tak kameně suchého.
„Ani jsem si vážně nemyslela, že bys požádal o něco sexuálního.“
„To mi hodně důvěřuješ.“
„Protože jsi panic.“
„ . . . . . “
Tahle konverzace se už stala, že ano?
Jo, minulý týden.
„S panici je to lehké, protože nejsou příliš nároční.“
„Ehm… Senjougaharo, takhle jsi už o mém panictví mluvila dost, ale nejsi sama v tomhle nezkušená? To, jak se pořád opakuješ, na mě moc nepůsobí…“
„Ale no tak. Samozřejmě mám zkušenosti.“
„Ó, vážně?“
„Moře zkušeností.“
To řekla Senjougahara, aniž by hnula brvou.
Vážně se ráda vzepře čemukoliv, co řeknu…
Bereme-li v potaz její „moře“.
„Víš co… Nevím, jak to říct, ale co když – řekněme že doopravdy máš nějaké zkušenosti – co budeš mít z toho, když mi tu o tom budeš vykládat.“
„…Hmmm.“
Zarudlé tváře
Neměla Senjougahara, ale já.
Už mám týhle konverzace po krk.
„Dobrá… Tady je tvá oprava,“ řekla brzo na to Senjougahara „Jsem naprosto nezkušená. Panna.“ Povzdechl jsem si.
I když přiznala zrovna tohle, je to stejně dost velké vyznání.
Ale zase mě to donutila říct taky, takže to bylo fér pro všechny.
„Což znamená!“ pokračovala neústupně Senjougahara svou tirádu, s ukazováčkem namířeným na mě zakřičela silným hlasem rozléhajícím se po celém parku. „Nikdo by nemluvil s takovým odporně trapným panicem jako je náš Araragi až na labilně pošahanou, budoucí starou pannu jako jsem já!“
„ . . ! “
Tak hodně jí záleží na tom, aby mě ranila, že je ochotná ponížit sama sebe…
Svým způsobem před ní musím smeknout; povedlo se jí vytáhnout mou vlastní bílou vlajku.
Kompletní kapitulace na všech frontách.
No, kvůli Senjougahařiným mravům a důkladnému vychování, po událostech minulého týdne se musela cítit tak špatně raněna, že to s ní mohlo dost otřást. A proto je ze všech situací právě teď rozumnější se v tom moc nešťourat, protože pro ní by to teď nemusela být její povaha, ale patologický úkaz.
„Ale to odbočujeme,“ řekla mi Senjougahara, zpátky se svým klidným hlasem. „Vážně nic nepotřebuješ, Araragi? Cokoliv, třeba jenom něco jednoduchého, jako ti s něčím pomoci.“
„Pomoct s něčím – hmm…“
„Nejsem zrovna skvělá v řečnictví, takže to neumím moc dobře zformulovat, ale věř mi, že ti chci být nějak nápomocná.“
Ne, neřekl bych, že bys neuměla řečnit.
Nepřipadá mi to-- nějak podstatně špatné.
A ty zbytečně vyškrtnutá přání, no…
Tohle není situace pro příšerně a nicotně oplzlé přání.
„Třeba abych tě naučila, jak nebýt uzavřený samotář.“
„Nejsem pořád zalezlý doma. V jakým světě mají introverti horský kola?“
„Nevíš jistě, jestli žádný introvert nemá horské kolo, že ne? Jen protože někdo nechodí moc ven, nemusíš jim připisovat své předsudky, Araragi. Můžou si z nich sundat kola a neustále na nich doma šlapat.“
„Takže jako aerobik?“
Tenhle introvert je docela fit.
Jestli vůbec existuje.
„Nedokážu si teď hned vzpomenout na něco, s čím bych měl potíže.“
„Pravda. Tentokrát tvé vlasy nevypadají, jako bys právě vstal.“
„Tím chceš říct, že moje nejhorší problémy jsou rozcuchané vlasy!?“
„Nerozebírej všechno co řeknu tak přemrštěně. Tvé špatné svědomí je překvapivě silné… Araragi, mezi mými řádky toho zas tolik nenajdeš, víš o tom?“
„Jak jinak bych si to měl vyložit…“
Do háje.
Je jako růže, ale i na květech má trny.
„Taky bych ti mohla pomoci jako ta holka, která je ke všem ve třídě milá až na tebe.“
„To je jen kruté!“
Dokud jí něco nedám za úkol, i kdybych to sebevíc nechtěl, tenhle vývoj událostí se bude rozvíjet po celou věčnost.
Ach…
Už jsem toho měl dost.
„Tak jo. Můj problém, no… Nezaručuju, že to je něco, co mě vážně trápí.“
„Óh. Takže ty máš problém!“
„Všichni něco mají.“
„Poslouchám. Co pak máš na srdci, Araragi?“
„Vypadáš tak přesvědčeně.“
„Samozřejmě! Za chvíli se konečně dozvím, jestli ti budu moci oplatit tvou výpomoc. Nebo je to snad něco, co se těžce říká ostatním?“
„Ne, to ne…“
„Tak to řekni! Když se někomu svěříš, bude to lepší – nebo se to aspoň říká.“
. . . . .
Když mi ty, dříve známa jako ta nejvíc uzavřená osoba, co jsem kdy znal, řekneš zrovna tohle – to moc nepomáhá pravdě toho přísloví.
„Dnes ráno jsem, no… trochu jsem se pohádal se svou sestrou.“
„…S tím ti nebudu moci pomoct.“
Představuji vám ženu, co se dokáže vzdát nejrychleji na celém světě.
Zrovna jsem začal, k sakru…
„Ale dokonči to, jen pro jistotu.“
„Jen pro jistotu!…“
„Tak máš nejdřív doříct svůj příběh.“
„To je to samé, kdybys mě ty nejdřív nechala.“
„To samé je to, co je nejdřív, což máš říct dřív.“
„…Éhhm, tak jo, dobře.“
To jsem ale přísahal, že ti nikdy neřeknu.
Ale co – musím to říct, abych se někam dostal.
„Víš, dnes je Den matek.“
„Hm? Ó, ano, to máš pravdu.“ Senjougahara přikývla, jak je to zvykem.
Asi jsem se o ní příliš bál.
Což znamená, že zbytek je už jen můj problém.
„Takže, s kterou sestrou to bylo? Domnívám se, že máš dvě, nemám pravdu?“
„Jo. Tak tys o nich vážně věděla? Víc s tou starší – ale vlastně to bylo s oběma. Cokoliv co kdy, kde, proč a jak dělají – všechno to musí být spolu. Jsou jako siamská dvojčata.“
„Přece jen to jsou Fire Sisters ze školy Tsuganoki.“
„Dokonce znáš i jejich přezdívku…“
To se mi z nějakého důvodu nelíbí.
Ale to, že mají takhle známou přezdívku, se mi nelíbí ještě víc.
Ale to, že mají takhle známou přezdívku, se mi nelíbí ještě víc.
„Obě se pořád lísají k mámě, takže s nimi zachází jako s koťátky; pořád je hladí po hlavě a podobně. Tak--“
„Aha,“ přerušila mě Senjougahara, jako by došla ke konečnému závěru. Nepočkala by na konec příběhu, skoro aby toho neslyšela příliš. „Takže tupě nezajímavý prvorozený syn se dnes, na Den matek, cítil doma jako třetí… čtvrté kolo? Jako by tam nepatřil.“
„…tak nějak by to bylo.“
I to „tupě nezajímavý syn“ – což pro Senjougaharu pravděpodobně byla jen jedna z jejích obvyklých surových urážek – byl nezveličený fakt, který jsem musel uznat za pravdu.
Nemluvě o tom přebytečném kole.
Bylo mi tam nepříjemně.
„A tak jsi odcestoval až takhle daleko. Heh. Ale stejně to zcela nechápu. Jak to mohlo skončit hádkou mezi sourozenci?“
„Brzo ráno jsem se snažil proklouznout ven a jen co jsem nasedl na kolo, moje sestry mě chytily při činu. Následovala hádka.“
„Jaká hádka?“
„Podle všeho chtěly oslavit Den matek se mnou, ale já – no, hele, nemůžu si pomoc a… prostě… no. Nějak tak.“
„Prostě nemůžeš, hmm. Nějak tak, co?“
Senjougahara po mně smysluplně zopakovala.
Nebo chtěla, abych se nad sebou zamyslel.
Jaký přepych to byl, ty moje trable.
Vzhledem k bezmateřskému stavu její rodiny – pravděpodobně to druhé.
„Často se stává, že puberťačka začne ke konci základky nenávidět svého otce – možná to je podobné s klukem, který nemůže snést být se svou matku?“
Povzdychl jsem si…
„Ne, tak to není, ne že bych nevydržel být u ní, ani že bych ji nenáviděl, ale prostě to je takové, no, trapné. Protože mám dvě mladší sestry a ty jsou si podobné skoro ve všem…“
To znamená být starším bratrem.
Proto vždycky dojde k tomuhle…
„…ale s tím problém nemám. Hádky se sestrami, Den matek, to všechno je v pořádku – nejen dnes, tohle se stává pořád, každý rušný den při nějaké zvláštní události. Jen je to…“
„Jen je to co?“
„Podívej, mohl bych tu toho zmínit hodně, jako že nemůžu oslavit jen jediný mizerný Den matek nebo že mě tak příšerně naštve něco, co mi řekla moje o tři roky mladší sestra – všechno to, no… ukazuje to, jaký malicherný idiot doopravdy jsem. A ať mě to sebevíc štve, nemůžu si pomoct.“
„Hmm – to máš ale komplikovaný problém,“ řekla Senjougahara. „Prošel jsi celou tu záležitost dokola a zpět, tvoje potíže jsou meta. Něco jako to s kuřetem a vejcem.“
„Mimochodem, vejce bylo první.“
„Ó, vážně?“
„A není to komplikovaný, je to malý, nicotný problém. Něco jako ‚Bohu žel, jsem malicherný lůzr!‘ Ale stejně, vždycky když pomyslím na to, že se budu muset omlouvat svým sestrám, vůbec se mi nechce vracet domů. Tenhle park se vždycky začne zdát dobrým místem, kde bych mohl žít nadosmrti.“
„Takže nechceš jít domů – hmm,“ povzdechla si pro změnu Senjougahara. „Naneštěstí není v mých silách napravit tvou malichernou existenci…“
„ . . . . . “
Jo, jen řekla, co bylo jasný, ale její přímost a zklamání v jejím hlase mě ještě víc sklíčilo. No, není to tak hluboká rána, abych se z toho cítil sklíčeně, ale už jen množství postrádající hloubky toho, co jsem cítil, mělo svou vlastní špatnou stránku.
„Nebo můj problém je, že ‚jsem tak nudně nezajímavý‘. Když už si s něčím budu dělat starosti, chci aby to bylo o světový mír nebo jak zajistit, aby všichni byli šťastní. Ale místo toho tady sedím s mými titěrnými starostmi. To – to doopravdy nenávidím.“
„Titěrný…“
„Nebo bys mohla říct ošuntělý. Je to jako… jako když si vezmeš koláček štěstí a pokaždé tam najdeš jen Budete trošku šťastnější. Takový šunt mám za problém.“
„Neměl by sis odepírat svůj vlastní půvab, Araragi.“
„Můj co? Takže můj půvab je pokaždý dostat trošku víc štěstí!?“
„Jen si z tebe utahuji. A tvá ošuntělost není jako dostávat trošku štěstí v koláčcích.“
„Nech mě hádat, řekneš, že jsem spíš šunt s Budete mít víc neštěstí.“
„To ne, vůbec. To by bylo něco naprosto příšer…ně milého. Araragiho šunt by byl jako…“ Senjougahara se odmlčela, aby tomu přidala váhu. Pak pokračovala: „Když je tam napsané ohromné štěstí, ale pak si přečteš co je malým písmem napsané pod tím a zjistíš, že co se stane vůbec nic šťastného není. Spíš tak nějak.“
Přežvykoval jsem si a důkladně si v hlavě rozebral její výrok.
„Zatracenej šunt!“ vykřikl jsem.
Nikdy jsem ani neslyšel o někom tak ošuntělým… A, jestli můžu dodat, vymyslela si to až příliš dobře… Jedna věc hned za druhou – nebo spíš jedna urážka za druhou, tahle ženská se zdála hrozivější každou minutou.
„Ale kdybychom nebrali v úvahu tvou matku, ta hádka se sestrami možná nebude tak vážná. Měl bys ale své malé sestřičky hýčkat a milovat, Araragi.“
„Ne, s náma to jsou jen a jen hádky.“
I ta dnešní hádka by se možná dala zařadit mezi ty ostatní.
Ale dnešek nebyl v ničem obvyklý.
„Takže nejsou nijak rozkošné, tvé děsivé sestřičky?“
„Moje sestry nejsou vůbec děsivý!“
„Nebo to je pro tebe obrácená láska? Araragi, předpokládám, že překvapivě budeš jeden z těch lidí, co si chtějí ukousnout z jablka sester.“
„Ne. Milování mladších sester je šílená fantazie těch, co žádné nemají. To je naprosto nemožný v reálném světě.“
„Samozřejmě! Ty, protože je máš, se tváříš tak povýšeně nad těmi, kteří je postrádají. Takovým postojem na mne nezapůsobíš, Araragi.“
. . . . .
Co tím chce říct?…
„Lidé co říkají, „Na penězích nezáleží!“ nebo „Jsem tak šťastný, že nemám přítelkyni!“ a „Na tvém akademickém zázemí pak stejně nesejde!“ – takhle namyšlení lidé… Fuj.“
„Mladší sestry pod tohle nespadají…“
„Takže k nim necítíš nebratrskou lásku. Nezamiloval by ses do své pravé sestry.“
„Kdo jo?“
„Pravda. Vypadáš spíš na sororáta.“
Sólo rád?
Ne, to ne, i když by to od ní sedělo.
„Tím myslím sororátní sňatek. Protiklad levirátního sňatku. Kdyby ti umřela manželka, tak by sis vzal její mladší sestru.“
„…Vážně umíš dokázat svou sečtělost, za to tě vážně obdivuju, ale proč mám podle tebe být já ten sororát či co?“
„V tvém případě nejdřív přinutíš mladší sestru své ženy, aby ti říkala Onii-chan. A potom si tu sestru vezmeš… Takže pro ní pořád budeš její “bráška“ i když budete spolu, což je ten pravý, původní význam--“
„To zní, jako bych zabil svou první manželku, jen abych si vzal její sestru!“
„To zní, jako bych zabil svou první manželku, jen abych si vzal její sestru!“
Původně jsem s mou reakční rolí v našem komickém duu měl počkat, ale Senjougahařin slovní obrat mě donutil zareagovat než to dořekla.
„A proto, Sororáte Araragi--“
„Prosím, to mi radši říkej zakomplexovaný incestní úchyle!“
„Ale řekl jsi, že by ses do své vlastní sestry nikdy nezamiloval.“
„Do sestry své manželky bych se taky ne!“
„Tak se zamiluješ do milenky své manželky.“
„Řekl jsem… Počkat, co? Co tím chceš říct?“
Proč má z ničeho nic moje manželka milenku?
Ne, chápu, jak mě s tím chtěla urazit, ale jak přešla ze švagrové na milenku?…Příšerně jsme odbočili…
„Tvůj mozek musí být stejně titěrný jako tvé problémy, jestli jsi oněměl po takovém prostém vtipu.“
„Ten vtip nebyl ani prostý a ani vtip!“
„Jen jsem testovala tvou inteligenci.“
„Testovala mě proč… nebo tím myslíš, že sis se mnou do teď jen pohrávala!?“
„Kdybych to s tebou myslela vážně, už bych se transformovala.“
„Transformovala!? To bych docela i chtěl vidět!“
Ne, tím si nejsem zas tak jistý…
Senjougahara si povzdechla a vypadala zamyšleně.
„Na všechno reaguješ tak přehnaně, ale jsi jen malinkatý človíček… Možná to je karmou? Ale, ať jsi sebemalichernější, nezbavím se tě. Vždycky tu budu pro tvou lidskou nicotnost.“
„To je další divný výraz.“
„Budu tu pro tebe, ať se stane cokoliv. Od vrcholků západu po moře východu, budu tvou útěchou i v pekle samotném, pokud by sis to přál.“
„…Jasně. Víš, možná že co říkáš zní úžasně, ale…“
„Takže krom tvých nedostatků ve tvé lidské velikosti, co tě trápí?“
„ . . . . . “
Co když mě doopravdy nenávidí?
Co když mě právě teď jen šikanuje?
Doufám, že to je jen mučednický komplex…
„Pořád mě nic nenapadá.“
„Nic nechceš a nemáš žádné problémy – hmm…“
„Na jaké týrání se mám těšit tentokrát?“
„Jsi velký chlap, jsem na tebe hrdá.“
„To je nucená chvála, nebuď.“
„Jsi horentně úžasný, Araragi.“
„Přestaň s… Cože? Ještě jednou, Hor & Ně?“
„Je to zveličení úžasu. To jsi nevěděl?“
„Ne, nevěděl… A proč na mě vytahuješ takový velký slova jen abys mě chválila? Co máš v plánu?“
A ze všeho si vybrala zrovna, že jsme velký chlap… když jsme mluvili o tom jak jsem mizerný, mrňavý človíček.
„Nic, jen jsem si myslela, že by sis mohl přát, abych na týden přestala se svým slovním týráním, takže jsem si to chtěla předem natrénovat.“
„Nemyslím si, že bys toho stejně byla schopná.“
To by bylo jako ti říct, abys přestala dýchat nebo zastavila svůj tep.
A kdyby mě na týden vážně přestala napadat, už by to nebyla ta Senjougahara, kterou znám. I mě by to nakonec přestalo bavit… počkat, proč teď vypadám, jako bych se pomalu nemohl rozloučit se Senjougahařiným jedem?!
To bylo těsný…
„To je od tebe hezké… Mimochodem, Araragi, je zajímavé, jak ti hned došly nápady, když jsme vyloučili všechno sexuální.“
„Pravda. Až na to, že jsem i před tím omezením nemohl nic vymyslet.“
„Tak dobře, Araragi. Řekněme, že to může být aspoň trochu sexuální. Ve jménu Senjougahary Hitagi ti slibuji, že odpečetím všechny tvé touhy.“
„ . . . . “
Čeká snad ode mě nějakou odezvu?
Ááá, tak tentokrát jsem já hyper sebestředný… To mě asi dost ovlivní.
„Jsi si jistý, že nic nepotřebuješ? Třeba pomoc se studiem?“
„To jsem vzdal. Když dokážu dokončit školu, tak nechci víc.“
„Aha, takže ty chceš dokončit školu.“
„Jsem si jistý, že to zvládnu normálně!“
„Aha, takže ty to chceš dokázat normálně.“
„Teď se mě jen snažíš vyprovokovat! Chceš se rvát?“
„Asi to tak bude…“
Senjougahara se zdánlivě načasovaně odmlčela, vybrala si dobrou chvíli a pak:
„Chceš přítelkyni?“
„ . . . . “
Je tohle… pořád jen moje hyper sebestřednost?
To od ní muselo něco znamenat, ne?
„Co kdybych řekl ano?… Co pak?“
„Měl bys přítelkyni,“ řekla Senjougahara s kamennou tváří. „Toť vše.“
„ . . . “
Jo…
I když, kdybych se nad tím hlouběji zamyslela, je to rozumná fráze.
Co je tohle sakra za situaci? Vážně nevím, co si mám myslet. Ale ať jí teď řeknu cokoliv, ať to Senjougahara provede jakkoliv – být s někým z laskavosti, to není správný. Ani nemluvím o etice nebo nemorálnosti, jen mi to prostě nepřipadá dobrý.
Nechtěl bych ji ani jako milenku své manželky, kdyby to bylo nucené.
Pocítil jsem, že chápu, co mi Oshino jednou řekl.
Sebe zachraň sám…
Z Oshinova pohledu, co jsem udělal bylo – ať pro Senjougaharu, naši třídní zastupitelku nebo pro tu zničenou ženu o Jarních prázdninách… pro tu upírku – zdálo se to ode mě jako dobrý skutek, ale nebylo to správné.
Protože Senjougahařin problém si vyřešila ona sama a nikdo jiný, jen ona a její upřímné city.
V tomhle případě by to vážně nebylo dobrý.
Ať bych počítal s kýmkoliv.
„Ne, vlastně bych ani žádnou nechtěl.“
„Hm. Tak dobrá.“
Ať tím myslela něco víc nebo ne, a ať to něco víc bylo cokoliv, teď už se o tom nikdy nedozvím. Senjougahara řekla jen „dobrá“, nedávajíc najevo, že by to něco znamenalo.
„Tak mi jen kup něco k pití, džus nebo něco malého z automatu, to je jedno. Pak si budem kvit.“
„Ó. Jak nesobecké.“
Vážně jsi velký chlap, dodala k tomu Senjougahara, v závěrečném tónu.
Vyjadřujíc, že tím chce téma ukončit.
A tak.
Otočil jsem hlavu vpřed. Připadalo mi, že jsem strávil dost času u Senjougahařinýho obličeje, takže to bylo záměrně. Nebo jsem možná odvracel zrak, protože mi to začalo být nepříjemné. Podíval jsem se před sebe – kde…
Kde stála malá holka.
Holka s mohutným ruksakem na zádech.
| Předchozí: 001 | Celé Mayoi Šnek | Zpátky na hlavní stránku | Další: 003 |
