Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 005

005

„Ztracenej vůl,“ řekl mi Oshino Meme hlubokým, otráveným zasténáním, které znělo jako by byl zapečetěný bůh předčasně donucený se vzbudit z tisíciletého poklidného spánku. Neměl nízký tlak, ale vypadalo to, že měl problémy se stáváním. Rozdíl od jeho obvyklé přátelskosti byl do očí bijící. „To bude ztracený voleček.“

„Voleček? Ne, žádný vůl, mně říkala šneček.“

„Když to napíšeš v kanji, je v tom vůl. Bože, náš Araragi-kun píše šneka katakanou? Ty jseš teprve šneček. Bere si to kanji ze spirály [渦] a mění ten radikál vody nalevo na brouka [虫]. Jen přidej Kanji pro dobytek [牛] a máš šneka [蝸牛]. Samo o sobě se to vyslovuje ka nebo ke, ale doopravdy to uvidíš jen u šneka. Přece jen, šneci mají na ulitě spirálu. Taky je to podobný jako 禍, pohroma a prokletí… Možná tenhle význam je k tomu víc symbolickej.

„Je příšerně hodně monster, co vedou lidi na scestí, ale aby jim bránili se někam dostat… no, určitě i ty budeš vědět, co je to nurikabe, Araragi-kun. Jestli je to tenhle druh potvory a ještě k tomu šnek, tak to musí být ztracenej voleček. V tomhle případě se to jméno vztahuje k jeho podstatě, takže vůl a šnek jsou prakticky to samý. Co se týče jeho podoby, v malbách zůstavaj lidský. Araragi-kun, většinou když jde o příšery, ten co vymyslel jméno a ten co to nakreslil jsou dva různý lidi. To v podstatě můžeš říct o všech příšerách. Obvykle nejdřív přijde jméno. Říkám jméno, ale doopravdy je to spíš všeobecná představa o tý příšeře. No, je to trochu jako ilustrace v Light novelách. Před vzhledem postavy nejdřív existuje všeobecná představa o tom, kdo to má být. Často se říká, že jméno představuje tělo, ale tělem se v tom nemyslí fyzický tělo nebo jeho zevnějšek. Myslí se tím podstata toho, co to má být…“

Oshino dokončil svůj proslov zívnutím.

Vážně zněl unaveně.

Zbavilo to ale povrchnosti v jeho osobnosti, takže se s ním dalo lehčeji mluvit. Mluvit s Oshinem dokázalo člověka opravdu vyčerpat.

Šnek.

Suchozemský plícnatý plž se spirálovitým krunýřem, kladovitě stopkooký.

Na slimáky se naráží mnohem častěji, ale to je druh, který se regresí zbavil své ulity.

Když je posypete solí, rozpustí se.

Od doby, co jsme vyrazili, já, Senjougahara Hitagi a Hachikuji Mayoi jsme se k adrese zkusili dostat ještě pětkrát. Zkusili jsme všechno od zkratek, které vedly přímo k tomu domu, po drtivě dlouhé okliky z cesty, ale všechny do jedné skončily jako úchvatně promarněné úsilí. Byli jsme si jistí, že jsme blízko našeho cíle, ale prostě jsme se k němu nemohli dostat. Dokonce jsme se pokusili jít od domu k domu, zastavovali jsme se u každé adresy, ale i to bylo marné.

Jako opravdovou poslední možnost Senjougahara na mobilu zapnula nějakou speciální funkci (moc jsem to nechápal), která používala navigační systém pomocí GPS nebo něco takovýho.

Ale telefon ztratil signál jen co se začala stahovat data.

Bylo to právě v tom momentě, kdy jsem konečně, neochotně a příliš pozdě pochopil, co se dělo. Nic o tom neřekla, ale bylo vidět, že Senjougahara to tušila už dávno přede mnou a Hachikuji tu situaci pravděpodobně chápala lépe než my dva dohromady.

Pro mě to byl démon.

Pro Hanekawu kočka.

Senjougaharu krab.

A zdá se, že pro Hachikuji to je šnek.

To znamenalo, že jsem to nemohl jen tak nechat být. Kdyby to byla normální příhoda ztraceného dítěte, mohli bychom ji jen dovést k nedaleké policejní stanici a cítit hrdost z toho, že jsme někomu pomohli. Ale do tohoto případu se zapletla tamta strana věcí…

Senjougahara byla taky proti jednoduchému řešení s policejní stanicí.

Celé roky byla Senjougahara ponořená po krk v takovém případě.

Jestli si tohle myslela, bylo to jasné.

Ale to taky znamenalo, že to byl problém, s který jsme se my dva nemohli vypořádat sami. Neměli jsme žádné speciální schopnosti na takové úrovni nebo něco co by nám mohlo pomoct. Jediný, co jsme dokázali, bylo vědět, že to je problém s tamtou stranou věcí.

Říká se, že vědění je síla.

Avšak pouhé vědění nás nechalo naprosto neschopné.

Bylo to rychlé a špatné řešení a nechtěli jsme to udělat, ale po rozpravě našich možností jsme se rozhodli poradit se s Oshinem.

Oshino Meme

Muž, co mě zachránil… ne, nás zachránil.

Nicméně to byl typ člověka, kterého byste se chtěli vyhýbat co nejvíc to jde, kdyby vás nezachránil. Táhlo mu na čtyřicet a neměl trvalé bydliště, spal ve staré, opuštěné doučovací škole od doby, co před víc než měsícem přijel do města. To samotné by bylo dost pro normální lidi, aby se od něho vzdalovali.

–Pro teď v tomhle městě mám pár zájmů.

To mi řekl.

To z něho dělalo opravdového bohéma, který mohl kdykoliv zmizet. Ale minulé pondělí jsme se s ním setkali kvůli Senjougahařinýmu problému a v úterý, abychom všechno po tom vyrovnali. A taky jsem ho zrovna včera viděl, takže nepochybně musel pořád ještě být v té rozpadající se budově.

To nám nechávalo jen jeden problém – jak ho kontaktovat.

Nenosil s sebou mobil.

To znamenalo, že jsme s ním mohli mluvit jen přímo.

Dokonce jsem jí ještě nedal ani jeden jediný jen, takže byla docela lehce manipulovatelná.

„Takže, k té mojí otázce…“

„Co že to bylo?“

„Tvoje matka…“

„ . . . . “

Zpátky k právu mlčenlivosti.

Přesto jsem pokračoval.

„Lhala jsi, když jsi řekla, že je to dům jedné tvé příbuzné?“

„…Nebyla to lež,“ odpověděla Hachikuji nevrle. „Moje máma je má příbuzná.“

„No, jo, to máš pravdu, ale…“

Nedohadujeme se tu jen o maličkostech?

A proč by se holčička vydala v neděli s batohem k vlastní matce?

„A taky,“ pokračovala Hachikuji stejně nevrle. „I když jí říkám mami, už to bohužel moje matka není.“

„Ou…“

Rozvod.

Žila jen se svým otcem.

Nedávno jsem slyšel něco podobného.

Příběh rodiny Senjougahary.

„Moje příjmení bylo Tsunade až do třetí třídy. Když si mě vzal táta do péče, změnili mi jméno na Hachikuji.“

„Hm? Počkej.“

Věci se trochu začaly komplikovat, takže jsem si to v hlavě začal uspořádávat.

Hachikuji chodí do pátý, jmenovala se Tsunade až do třetí (proto se tak naštvala, když jsem se jí zeptal na jméno) a její příjmení se změnilo na Hachikuji, když si ji otec převzal do péče. …Aha, už to chápu. Když se její rodiče vzali, její otec si vzal příjmení svojí manželky. Po svatbě příjmení nemusí být jen od muže. Takže když se pak rozvedli, její matka, paní Tsunade, se odstěhovala sem… Pravděpodobně to bude dům jejích rodičů.

A potom, tuhle neděli, na den matek, se Hachikuji vydala navštívit svou matku.

To jméno bylo drahocenné jméno, které jí dali její matka a otec.

„A já ti povýšeně říkal, abys na Den matek šla domů k rodičům…“

Chápal jsem, že by to ode mě nechtěla slyšet.

„Ne, to není kvůli Dni matek. K mámě domů chci chodit pořád, když mám příležitost.“

„…Aha.“

„Ale nikdy se k ní nedostanu.“

„ . . . . . “

Její rodiče se rozvedli a její matka se odstěhovala.

Už ke své matce nemohla chodit.

Ale chtěla ji vidět.

A tak se ji Hachikuji pokusila navštívit.

Vzala si na záda batoh a…

A pak…

„Takže tak jsi to potkala.“

„Potkala? Nevím, co tím myslíte.“

„Hmm.“

Ať se snažila jak jen chtěla, ani jednou se k jejímu domu nedostala.

Že to pořád a pořád, nespočetněkrát zkoušela a pokaždé se jí to nepodařilo, z ní na první pohled jen dělalo nemehlo, ale já si myslím, že je úžasné, když se i po tom všem nevzdala.

Ale…

„ . . . . . “

Není moc správné nás porovnávat, ale její problém se zdál trochu bezpečnější než s čím se musela potýkat Hanekawa, Senjougahara nebo já sám. Neměla žádné tělesné ani duševní problémy. Místo toho to byla fenomenální potíž udělat něco, co by měla normálně dokázat. Její problém nebyl něco s ní.

Problém šel z venku.

Její život nebyl nijak ohrožen.

Mohla žít svůj každodenní život bez větších obtíží.

I kdyby to byla pravda, rozhodl jsem se, že – ať se stane cokoliv – nebudu o jejích potíží mluvit, jako bych věděl o čem mluvím. Přes všechno co se mi stalo o jarňácích, nemám právo Hachikuji něco říkat.

A tak jsem si dal za cíl neříkat nic zbytečného.

„Rozhodně to máš těžký,“ bylo jediný, co jsem řekl.

To jsem si doopravdy, vážně myslel.

Popravdě, chtěl jsem jí pohladit po hlavě.

A tak jsem se o to pokusil.

„Grrr!“

Skončil jsem s pokousanou rukou.

„Au! Co to do háje děláš, ty malej spratku!?“

„Grrrrr!!!“

„Au! Au au au!“

To nebyl žádný vtip, žádná hra na kousání a ani se tím nesnažila schovat svůj stud. Opravdu se do mě zakousla vší svou silou. Cítil jsem Hachikujiny zuby jak drásají skrz mou kůži a pářou pod ní maso. Aniž bych se tam podíval, věděl jsem, že ze mi teče krev. Vážně se o tom nedalo žertovat.

Proč tohle dělá? Počkat, neříkejte mi, že jsem pro tenhle event splnil všechny požadavky aniž bych si to uvědomil!

To znamená, že naše bitva už začala!?

Svou druhou ruku jsem sevřel do pevné pěsti. Jako bych se snažil rozdrtit vzduch. Potom jsem tu pěst vrazil Hachikuji přímo do sluneční pleteně. Sluneční pleteň je jedno z nejbolestivějších míst na lidském těle s kterým jste nemohli nic dělat. Vzhledem k tomu, že se její zuby stále držely zaryté hluboko uvnitř mé ruky i přes mojí ránu, dá se říct, že Hachikuji je vážně něco. Ale na krátkou chvíli se její stisk uvolnil. Chopil jsem se té příležitosti, abych využil neskutečné síly svojí paže. Hachikuji vrtala do mých svalů, ale to nechalo zbytek jejího těla nechráněný. A naštěstí se Hachikuji na lavičku nepatrně postavila.

Rozevřel jsem pěst, s kterou jsem ji praštil, a tou rukou Hachikuji zvedl. Během toho jsem nahmatal něco překvapivě plného a měkkého na malou páťačku, ale nejsem lolicon, takže to na mě zapůsobilo tak málo, že byste prakticky mohli říct, že to naprosto vůbec nic nebylo. Využil jsem hybnosti ze zvednutí a přehodil ji úplně na druhou stranu hlavou dolu. Jelikož byla pořád zahryznutá do mojí ruky, všechno okolo jejího krku bylo překroucené, ale to nebyl problém. Dokud kousala mou ruku, jakýkoliv útok blízko její hlavy znamenal nebezpečí dalšího kousnutí. Protože teď byla otočená, Hachikujiný tělo bylo přede mnou vystavěné jako hromada dlaždic na rozbití karate seknutím a to byl můj cíl. Přesněji, můj terč byla její sluneční pleteň, do které jsem ji už jednou udeřil.

„Khááhhh!“

Proběhlo to perfektně.

Hachikujiny zuby se mě konečně pustily.

Zároveň vykašlala něco, co vypadalo jako žaludeční šťávy.

A pak upadla do bezvědomí.

„Heh… Ne, tomuhle se nemůže jen zasmát.“

Zatřepal jsem svou pokousanou rukou, abych ji uvolnil.

„Opakovaná vítězství člověku přinesou jen prázdnotu.“

V tu chvíli tam stál skoro plnoletý muž, který ze sobeckých důvodů dal dvakrát pěstí malé holčičce do nejbolestivějšího středu lidského těla, složil ji tím k zemi do bezvědomí a pak o tom nihilisticky bloumal.

A jako minule, tím mužem jsem byl já.

. . . . .

Udeřit, popadnout nebo hodit holku je jedna věc, ale ze všech sil dát holce pěstí, to nepřichází v úvahu.

Araragi Koyomi udělal víc než bylo nutné, aby mohl být považován za nejhoršího člověka na světě i bez nahé Senjougahary ležící pro něj na ulici.

„Ach… Ale udělal jsem to jen protože mě z ničeho nic kousla.“

Podíval jsem se dolů na ránu.

Bleh… Dá se vidět až na kost… Nevěděl jsem, že normální člověk dokáže takhle hodně ublížit jen kousnutím…

Ale i kdybych cítil tu bolest, taková rána by zanedlouho zmizela.

I kdybych tam jen stál.

Jelikož se ta rána uzavřela dostatečně rychle, že se to dalo poznat pouhým okem, vypadalo to jako zrychlené video. Připomnělo mi to jak daleko od normy moje existence je. Dostalo mě to do temné, trpké nálady.

Upřímně, jseš vážně ubohej.

Myslíš si, že jsi nejhorší člověk na světě? Přestaň, umřu smíchy.

Vážně si myslíš, že se pořád můžeš brát za člověka?

„To je ale děsivý výraz, Araragi-kun,“ ozval se za mnou náhle hlas.

Na okamžik jsem si myslel, že to byla Senjougahara, ale to nebylo možné. Senjougahara by se mnou nemluvila tak veselým tónem.

Přede mnou stála naše třídní zastupitelka.

Hanekawa Tsubasa.

Byla neděle a stejně na sobě měla svou školní uniformu. I když, pro ni to asi bylo normální. Vynikající studenti jako ona jsou takhle oblečení rádi. Se stejným účesem a brýlemi jako vždycky, jediný rozdíl od školní Hanekawy byla její kabelka, kterou držela.

„H-Hanekawo.“

„Vypadáš překvapeně, že mě tu vidíš. No, tak to asi bude nejlepší. Hehehe.“

Hanekawa mi ukázala prvotřídní úsměv.

Byl to velmi bezstarostný úsměv.

Dokonce až takový úsměv, jako předtím měla Hachikuji…

„Co tu děláš?“

„Ehm, co ty tu děláš?“

Nedokázal jsem schovat svou nervozitu.

Nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, jak hodně toho viděla.

Jestli ta masa pilnosti, ten živoucí vzor řádného chování, ten pilíř cudnosti, kterým byla Hanekawa Tsubasa – jestli viděla jak násilně se chovávám k malé holce ze základky, bylo by to velmi, velmi špatné, naprosto jiné než kdyby mě viděla Senjougahara.

Nechtěl jsem, aby mě vyhodili ze školy, když už jsem se dostal do třetího ročníku.

„Proč by ses mě musel ptát? Bydlím tu. Jestli je divné, že tu někdo je, tak jsi to ty, Araragi-kun. Máš nějaký konkrétní důvod, proč tu jsi?“

„Ehm…“

Aha, no jo vlastně.

Senjougahara a Hanekawa chodily na stejnou základku.

Jelikož to byla veřejná škola, musely být ze stejného školního okresu. V tom případě, to, že Senjougahařino staré teritorium bylo blízko oblasti činnosti Hanekawy, by nemělo nikoho překvapit. Protože ale na prvním stupni chodily do jiných škol, nebydlely v přesně té samé čtvrti.

„Ne, ani ne. Jen tu tak… víš co… zabíjím čas a--…“

Hups

Zase jsem řekl zabíjet čas.

„Aha. Chápu. Zabíjíš čas. To je pěkné. Nemít co na práci je báječné. Je to tak osvobozující, že jo? Asi tu teď taky tak trochu zabíjím čas.“

„ . . . . “

Vážně to je ve všem úplně jiná bytost ve srovnání se Senjougaharou.

Obě jsou chytré, ale tohle asi bude rozdíl mezi nejlepší ve třídě a nejlepší ze všech.

„Víš, jak těžké pro mě je být doma, ne, Araragi-kun? Protože je v neděli knihovna zavřená, udělala jsme si z ní svůj procházkový den. Je to dobré pro tvoje zdraví.“

„Podle mě se o zdraví ani nemusíš tak bát.“

Hanekawa Tsubasa.

Dívka se zvláštními křídly.

Ve škole byla hromadou pracovitosti, živým příkladem náležitého vychování, pilířem nevinnosti, reprezentantka všech reprezentantek a bez žádných vad, ale její rodinný život měl pár nesvárů.

Několik sporů a zhroucení.

Kvůli tomu ji posedla kočka.

Skrz drobnou škvíru v jejím srdci ji posedla.

To mohl být dobrý příklad toho, že nikdo není opravdu perfektní, ale když se ten problém vyřešil a ona byla oproštěna od té kočky, její vzpomínky se vytratily. A tak jí ty spory a zhroucení zůstaly.

Jejich spory a to zhroucení přetrvávaly.

„Že tu nemají v neděli otevřenou knihovnu jen dokazuje jak nekulturní tahle část města je. Ach ach. Vážně se mi to nelíbí.“

„Já ani nevím kde tu knihovna je.“

„Ale no tak. Tohle neříkej. Zníš jako by ses hnedka vzdával. Ještě máš do přijímaček dost času, ty to dokážeš.“

„Hanekawo, občas může být bezdůvodné povzbuzení mnohem bolestivější než přímá urážka.“

„Ale matiku zvládáš, ne, Araragi-kun? Jestli zvládáš matiku, tak není možné, že bys nemohl zvládnout všechno ostatní.“

„Matika je lehká, protože se nemusíš nic učit nazpaměť.“

„Ty jsi vážně tak zatvrzelý. No nic. Řeknu jen ‚ale no tak‘ a nechám to plavat. Mimochodem, Araragi-kun, je tohle tvoje malá sestřička?“

Hanekawa ukázala na Hachikuji ležící na zemi vedle lavičky.

„Moje sestry nejsou tak malé.“

„Ou.“

„Za chvilku obě dokončí základku.“

„Hmm.“

„No, to, ona se ztratila. Jmenuje se Hachikuji Mayoi.“

„Mayoi?“

„Píše se to s kanji pro pravdu a večer. Její příjmení--“

„To vím, jak se píše. V Kansai výraz Hachikuji uslyšíš často. To je hodně historické a pompézní jméno. Když nad tím tak přemýšlím, ten chrám v pověsti o Shinonome se jmenoval… ne, počkat. To vlastně mělo jiné kanji.“

„…Ty víš úplně všechno, co?“

„Nevím všechno. Vím jen to, co vím.“

„Jo, jo…“

„Hachikuji Mayoi, hm? To jsou ale jména, která jdou k sobě. Ó! Asi se už probouzí.“

Podíval jsem se na Hachikuji a viděl jsem ji mrknout očima. Po tom, co se váhavě rozhlédla jako by zkoumala svoje okolí, se Hachikuji zvedla.

„Ahoj, Mayoi-chan. Jsem kamarádka tohohle kluka. Jmenuji se Hanekawa Tsubasa.“

Její tón byl přímo jako z Taisou no Onii-san.

Nebo v jejím případě by to spíš bylo Taisou no Onee-san.

Hanekawa pravděpodobně byla jedna z těch lidí, co mluví s kočkami a psy jako k miminům.

Jako odpověď Hachikuji řekla: „Nemluvte se mnou, prosím, nenávidím Vás.“

To říká všem?

„Ó? Udělala jsem něco, abys mě nenáviděla? To bys lidem takhle na potkání neměla říkat, Mayoi-chan. Tak tak.“

Avšak Hanekawa neprojevovala žádné znaky dotčení Hachikujinými slovy.

Taky se jí podařilo, co jsem já nedokázal: pohladila Hachikuji Mayoi po hlavě.

„Hanekawo, ty máš ráda děti?“

„Hm? Ty snad ne?“

„Ne, to někdo jiný je nenávidí.“

„Hmm. No, jo, mám ráda děti. Když vzpomínám na to, že jsem byla taky taková, mám takový hřejivý pocit. Tak tak.“

Hanekawa pokračovala s třením Hachikujiný hlavy.

Hachikuji se pokusila vzdorovat.

Ale odpor byl marný.

„A-áááh…“

„Jseš tak roztomiloučká, Mayoi-chan! Ách! Já bych tě nejradši přímo sežrala. Ty tvý tvářičky jsou tak měkoučký a jemný. Ááá!! Ó, ale…“

Její tón se náhle změnil.

Teď to byl tón, ke kterému občas přepnula, když se mnou mluvila ve škole.

„Neměla bys ostatní takhle kousat do ruky. On je teď v pořádku, ale kdyby to byl úplně normální člověk, mohla bys ho vážně zranit! Tak!“

Tloukla ji. Sevřenou pěstí po hlavě. Jako nic.

„A-áááh?“

Ten rychlý přechod z přátelskosti na pohlavek Hachikuji naprosto zmátlo a Hanekawa využila té chvíle a násilně otočila její hlavu ke mně.

„Dobrá. Tak se mu teď hezky omluv.“

„Já, p-promiňte, pane Araragi.“

Omluvila se.

Ten drzý spratek měl už jen ve svém hlase omluvu.

Dost mě to ohromilo.

Počkat, to znamená, že nás Hanekawa viděla ještě než ke mně přišla… Aha. Chápu. Normálně by sebeobrana byla oprávněná, když vás někdo kousne tak silně, že vám vyrve kus masa. A když nad tím tak přemýšlím, ona vlastně zaútočila první i v našem předchozím souboji…

I když Hanekawa není moc flexibilní, stejně nedodržovala pravidla až do posledního puntíku.

Byla pouze spravedlivá.

Podle toho jak si s ní poradila se dá usoudit, že Hanekawa je zvyklá na děti. Jsem si jistý, že je jedináček, takže se s dítětem vypořádala docela dobře.

Mimochodem, toho, že se mnou ve škole Hanekawa zacházela jako s dítětem, jsem si všiml už dávno, ale nebudeme nad tím moc přemýšlet.

„A Araragi-kun, cos udělal ty taky nebylo pěkné!“

Mluvila se mnou tím samým tónem.

Vypadala odhodlaná mě donutit přemýšlet nad tím, jak se mnou zacházela.

Ale nakonec si uvědomila, co udělala, odkašlala si a začala znovu.

„Každopádně, nebylo to správné.“

„Myslíš… to že jsem jí dal pěstí?“

„Ne, myslím to, že bys ji měl řádně napomenout.“

„Ó…“

„Samozřejmě jsi ji neměl praštit, ale když udeříš dítě – nebo i kohokoliv jiného – musíš jim taky říct, co udělali špatně.“

„ . . . . . . “

„Takhle si to mezi sebou vyřešíte, když si jen promluvíte.“

„Vždycky když spolu mluvíme, tak se naučím něco nového.“

Vážně věděla, jak odlehčit situaci.

Dokázala, že na světě jsou dobří lidé.

To samotný dávalo pocit, že jsem byl zachráněn.

„Takže říkáš, že se ztratila? Kam má namířeno? Je to poblíž? Jestli jo, tak bych ji tam mohla zavést.“

„No, Senjougahara už odešla pro pomoc, takže…“

I když byla spojená s tamtou stranou věcí, Hanekawa na to zapomněla. Věděla o nich, ale zapomněla. Cítil jsem, že by nebylo nejlepší vyškrabávat tyhle vzpomínky jako strup.

Vážil jsem si její pomoci, ale…

„Docela jí to trvá, ale měla by tam být každou chvíli.“

„Co? Senjougahara-san? Araragi-kun, tys tu byl se Senjougaharou? Hmmm. Senjougahara byla nějakou dobu nepřítomná, ale… Hmm. Ó, ty ses na ni před pár dny vlastně ptal… Hmmm.“

Ach, jen to ne.

Je nějaká podezřelá.

Její schopnost špatně si všechno vyložit na mě každou chvíli vybouchne.

„Ahá! Už chápu! Tak tak to je!“

„Ne, jsem si dost jistý, žes to špatně pochopila…“

Věděl jsem, že nebylo správné, aby idiot jako já zapřel odpověď géniovi jako je ona, ale…

„Tvoje schopnost mylných představ předčí i představy holek, co čtou Yaoi.“

„Yaoi? Co to je?“

Hanekawa naklonila hlavu k ramenu na známku zmatenosti.

Geniální studentka nevěděla o Yaoi.

„Je to zkrácená věta ‚Yama nashi, Ochi nashi, Imi shinchou‘ – bez vyvrcholení, bez pointy, ale hlubokomyslné.“

„To zní jako by sis to vymyslel. Dobře, přečtu si o tom sama.“

„Vážně jsi pečlivá.“

. . . . . .

Co když tohle svede Hanekawu na temnou stranu?

Byla by to moje chyba.

„Asi už půjdu, jen vás tady ruším. Pozdravuj za mě Senjougaharu. Jo a taky, dneska je neděle, takže tě nebudu moc napomínat, ale měl by ses trochu krotit. Jo a taky budeme psát z dějepisu, takže se nezapomeň učit. Jo a taky zanedlouho začnou hlavní přípravy na kulturní festival, takže na tom pilně pracuj. Jo a taky…“

Potom Hanekawa dodala dalších devět a taků.

Mohla z ní být další velká spisovatelka „a taků“ po Natsume Sousekim.

„Jo, Hanekawo, můžu se tě na něco zeptat? Nevíš o nějaké paní Tsunade, co tu poblíž bydlí?“

„Paní Tsunade? Hmm… No…“

Vypadala jako by se procházela ve vzpomínkách. Dělal jsem si naděje, že by to mohlo znamenat, že ji bude znát, ale…

„Ne, neznám,“ řekla.

„Takže jsou i věci, co nevíš.“

„Neřekla jsem ti to už? Vím jen to, co vím. Se vším ostatním ti pomoct nemůžu.“

„Jo, chápu.“

Pravda, taky neznala Yaoi.

Vypadá to, že se to jen tak lehce nevyřeší.

„Promiň, že jsem nenaplnila tvoje očekávání.“

„Netrap se tím.“

„Tak já už půjdu. Čau čau.“

A tak Hanekawa Tsubasa odešla.

Zajímalo by mě, jestli dokáže přečíst jméno toho parku.

Možná jsem se jí měl zeptat na tohle.

A pak mi zazvonil mobil.

Na displeji se objevilo jedenáctimístné číslo.

„ . . . . . . “

Neděle 14. května, 14:25:30

V tu chvíli jsem dostal číslo Senjougahary Hitagi.

Poznámky překladatele

Předchozí: 004

Celé Mayoi Šnek

Zpátky na hlavní stránku

Další: 006