Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 006

006

„Tak co za příšeru nebo za přízrak je tenhle ztracený voleček? A jak ho odeženem?“

„Araragi-kun, proč vždycky myslíš tak násilně? Stalo se ti něco?“

Očividně Senjougahara Oshina vzbudila. Stěžoval si, že je příšerná, takhle vyrušovat jeho nedělní ranní odpočinek, ale už bylo dávno odpoledne a pro Oshina byl každý den neděle a celoroční letní prázdniny. Vážně si nemyslím, že by mu vláda tohle dovolila říkat.

Oshino s sebou nenosil mobil, takže ho Senjougahara donutila použít její, aby mi zavolal. To že neměl mobil ale nemělo co dělat s jeho zásadami nebo chudobou. Prostě to s elektronikou moc neuměl.

Když jsem ho slyšel říct, „Hej, Tsundere-chan, jaký tlačítko mám zmáčknout, když chci mluvit?“ skoro jsem v tu chvíli zavěsil.

Není to vysílačka.

„Ale co se to s tebou děje? Tohle není jen neobvyklý. Tohle je úplně abnormální. Potkal si vážně hodně monster za takovou krátkou dobu, Araragi-kun. To mě těší. Jen napadení upírem by bylo víc než dost, ale pak přišla ta kočka naší paní Reprezentantky, krab Tsundere-chan a teď tě potkal tenhle šneček.“

„Já ho nepotkal.“

„Hm? Ty ne?“

„Kolik ti toho Senjougahara řekla?“

„Myslim, že mi řekla všechno, ale já byl napůl ještě v posteli. Všechno je to trochu matný, ale asi jsem si jen něco popletl. Ach, vždycky jsem ale chtěl, aby mě probudila pěkná středoškolačka. Bylo to jako překrásnej sen. Araragi-kun, díky tobě se mi splnil sen, co jsem měl už od základky.“

„…A jaké to bylo?“

„Hmm, pořád jsem dost unavený na to abych to usoudil.“

Splněné sny takhle často dopadají.

Vážně nezáleží na tom kdo jste nebo za jakých okolnostech se vám to splnilo.

„Ou, Tsundere-chan se na mě zle kouká. Ale ale. Ta je ale děsivá. Stalo se jí něco?“

„Kdo ví…“

„Ty nevíš? Vážně nerozumíš holkám, co, Araragi-kun? No co. Heh. Je pravda, že když se jednou dostaneš do tohodle světa, lehce tě stáhnou zase zpátky, ale tohle je stejně pořád příliš koncentrovaný. Paní Reprezentantka a Tsundere-chan s tebou chodí do třídy a, podle toho, co jsem slyšel, obě tam bydlí, ne?“

„Senjougahara tu už nebydlí, ale jo. Nemyslím si ale, že by na tom záleželo. Hachikuji tu myslím nebydlí.“

„Hachikuji?“

„Tobě to neřekla? Ta holčička, co potkala šnečka, se jmenuje Hachikuji Mayoi.“

„Ó…“

Na okamžik zamlkl.

Nepřipadalo mi, že to bylo jen z ospalosti.

„Hachikuji Mayoi, hm? Ha ha. Tak to jo. Teď už to všechno dává smysl. Už se mi vrací všechno, co mi bylo řečeno. Už to chápu. Je to skoro osud. Skoro je to slovní hříčka.“

„Slovní hříčka? To myslíš, že Mayoi taky znamená ‚ztracená‘? A potom ztracené dítě potkalo ztraceného volečka. To překvapivě moc vtipný není, Oshino.“

„Takhle špatnej vtip bych nikdy neudělal. Nesměju se jen tak všemu. Jak se říká, za úsměvem se může schovávat nůž. Mluvim o tý kombinaci Hachikuji a Mayoi. Víš aspoň něco o výrazu Hachikuji? Je to z páté sloky Pověsti o Shinonome.“

„Hmm?“

Hanekawa o tom taky něco říkala.

Ne, že bych věděl, o čem ti dva mluví.

„Ty vážně vůbec nic nevíš, co, Araragi-kun? To mi dává záměr k vysvětlení, ale vážně teď na to nemám čas. Jsem dost unavenej. Hm? Co to říkáš, Tsundere-chan?“

Senjougahara mu očividně něco řekla, takže nám na chvilku přetrhla konverzaci. Já jsem ji samozřejmě neslyšel a skoro se mi zdálo, že naschvál mluví akorát tak tiše, abych jí nerozuměl.

Pochyboval jsem, že by přede mnou něco tajili, ale vzbudilo to ve mně zvědavost.

„Aha… Hmm.“

Slyšel jsem jen Oshinova slova uznání.

A pak jsem uslyšel dlouhé, těžké vzdechnutí.

„Araragi, ty jseš vážně k ničemu.“

„Co? To jsem si z ničeho nic zasloužil proč? Ani jsem neřekl nic o zabíjení času.“

„Jestli pro tebe Tsundere-chan bude dělat až takhle hodně, bude se za tebe cítit zodpovědná. Aby za tebe holka napravovala tvoje problémy, to je pro chlapa patetický. Holka má napravit toho chlapa, ne jeho potíže.“

„Ehm, no… Necítím se zrovna nejlíp, že do tohohle zatahuju Senjougaharu. A cítím se za to zodpovědný. Její problém se vyřešil teprve minulý týden a teď tohle…“

„Ne, to jsem nemyslel. Vážně, Araragi-kun, dle mýho sis o sobě začal myslet trochu moc, po tom cos za sebou rozřešil tři problémy se zrůdami. Jen abys věděl, ne všechno, co vidíš nebo cítíš, je pravý.“

„…To jsem nechtěl.“

Po těch drsných slovech jsem se instinktivně schoulil. Trefil se kam to bolelo. A bohužel několik těch věcí mně už hlodaly na mysli.

„Jo, nejseš ten typ, co by to dělal naschvál, Araragi-kun. Znám tě dost dobře, abych to věděl. Jen říkám, že musíš víc dbát na svoje okolí. Ale jestli si o sobě vážně nemyslíš bůhvíco, tak to aspoň musí být tím, že se přemáháš. Dobře mě poslouchej. Ne všechno, co vidíš, je opravdový. A to, co nevidíš, taky nemusí být opravdový, Araragi-kun. Vzpomínám si, že jsem ti něco takovýho řekl, když jsme se poprvý potkali. Zapomněls na to?“

„Nezapomněl, ale tohle není o mně, Oshino. Můžeme se už vrátit zpátky k tomu ztracenému volečku? Prosím tě, řekni mi, jak si s tím šnekem mám poradit. Jak ho máme odehnat?“

„Už jsem ti řekl, ať o tom nepřemýšlíš ve smyslu vyhánění. Ty prostě nic nepochopíš. Jestli tohle nepřestaneš opakovat, očekávám, že toho nakonec budeš litovat. Jen za to, pak až to přijde, ber zodpovědnost, jo? Každopádně, k tomu ztracenýmu volovi. Je… hm…“ Oshino zaváhal. „Ha ha. Je to tak prostý, že se to skoro špatně říká. Prakticky cokoliv, co bych ti řekl, by tě zachránilo, Araragi. A to nemůžu udělat. Sebe musíš zachránit sám, Araragi-kun.“

„Je to prostý? Vážně?“

„Tohle není nic jako ta upírka. To byl doopravdy jedinečnej případ. Asi to není zas tak překvapivý, že to moc nechápeš, když to pro tebe bylo poprvý… Jo, už vím. Dalo by se říct, že je ten ztracený voleček podobný tomu krabovi, kterého potkala Tsundere-chan.“

„Hmm.“

Krab.

Ten krab.

„No jo vlastně. Ještě je tady problém s Tsundere-chan. Sakra, tohle nenávidím. Moje role je být prostředník mezi lidmi a tou stranou, takže abych dělal prostředníka mezi dvěma lidma, to nepatří mezi moje dovednosti. Ha ha. Hmm, co to dělám? Nějak jsem se s tebou příliš sblížil, Araragi-kun. Nebo bych měl říct, nikdy jsem nečekal, že na mě někdo bude takhle spoléhat nebo že bych musel něco rozřešit po telefonu.“

„…připadalo mi to jako nejjednodušší způsob.“

Mohlo to být jednoduché, ale nedělali jsme to rádi.

Nicméně, pravda byla, že jsme neměli jinou možnost.

„Byl bych radši, kdybys mě nemohl jen tak snadno kontaktovat. Většinou když se setkáš s příšerou, nikdo jako já nebude poblíž. Krom toho, a tohle je spíš otázka selskýho rozumu než jedna z mých normálních rad, ale vážně bys neměl posílat holku samotnou do nějakých opuštěných trosek, kde žije podezřelej chlap.“

„Takže ty si uvědomuješ, že jsi podezřelý a že žiješ v ruinách staré budovy…“

Nicméně, něco na tom bylo. Senjougahara s tím tak rychle souhlasila – dokonce se i sama nabídla – že jsem v takové konverzaci toho hodně postrádal.

„Ale stejně vím, že bys jí nic neudělal.“

„Normálně bych tvou důvěru ocenil, ale někde se hranice postavit musí. Proto máme pravidla. Nemůžem si dovolit komfortní zónu, která si jen tak dělá cestu kam chce. Víš co myslim? Za každou cenu potřebujem oblast ohraničenou páskou, kde je všechno nepřijatelný. Jinak by se území toho, co můžem dělat, smrskávalo a smrskávalo. Často se říká, že každý pravidlo má svý výjimky, ale jestli to samotný je pravidlo, tak by žádnou výjimku mít nemělo. Ale zase, bez pravidel by výjimky neexistovaly. Ach ach. Začínám znít jako paní Reprezentantka.“

„Mmm…“

Měl pravdu.

Rozhodl jsem se, že se Senjougahaře omluvím až tohle všechno skončí.

„Každopádně, vypadá to, že mi Tsundere-chan nevěří tak jako ty, Araragi-kun. Má pro mě nejistou důvěru díky tvý důvěře, takže jestli se něco stane, vina to bude tvoje. Na to nezapomeň. Co? Ne, nic ti nehodlám udělat! Vážně ne! Ááh! Polož tu sešívačku, Tsundere-chan!“

„ . . . . “

Pořád u sebe má tu sešívačku?

No, zvyků se jen za pár dnů nezbavíš.

„Fuj… Tak to bylo děsivý. Je to příšerná tsundere. Vážně na ni nikdo nemá, když jde o tsundere. Ehm, každopádně… do háje, nenávidím telefony. Tak hrozně se přes ně mluví.“

„Hrozně? Oshino, kolik problémů můžeš jen s elektronikou mít?“

„Je pravda že tomu nerozumim zrovna nejlíp, ale hlavně jde o to, že i když jsem na svým konci naprosto vážnej, tak ty si, co já vim, upíjíš na koktejlu a čteš si nějakou mangu. Když nad tím přemýšlím, tak je to tak strašně prázdný.“

„Jsi překvapivě citlivý…“

Ale asi existují lidi, které tohle trápí.

„Uděláme to takhle. Já řeknu Tsundere-chan, co máte udělat s tím zraceným volečkem, a ty tam na ni jen počkáš.“

„Je tohle vážně něco, co bych měl slyšet z druhé ruky?“

„Ztracenej voleček je kus našeho folklóru, takže všechno to je vlastně z druhý ruky.“

„To jsem nemyslel. Jen jsem přemýšlel, jestli bude potřeba nějaký rituál jako to bylo u Senjougahary.“

„Ne ne. Je to podobný druh, ale šneček není takovej problém jako byl ten krab. Jednak to není bůh. Kdybych to musel pojmenovat, tak bych tomu asi říkal duch. Je to spíš přízrak než příšera nebo nějakej bizarní fenomén.“

„Duch?“

Pro mě bůh, duch, příšera a bizarní fenomén byli v téhle situaci všichni prakticky to samý, ale poznal jsem, že rozdíl mezi nimi byl pro Oshina důležitý.

Ale… duch?

„Duch je pořád druh příšery. Příběhy o ztraceném volečku nejsou všechny z jedný konkrétní oblasti. Najdeš je všude po celým Japonsku. Je to spíš druhořadá zrůdička a má hodně různých jmen, ale původně se to objevilo jako šnek. Jo, ještě jednu věc, Araragi-kun. Hachikuji se říkalo chrámům za bambusovým houštím. V tý době se ta ‚Hachiku‘ část psala 淡竹, ‚tenký bambus‘. Na konec přidej ‚chrám‘ a máš Hachikuji. Jestli si ze školy pamatuješ, existují dva druhy bambusu – hachiku a moso. Typ hachiku se vyslovuje stejně jako 淡竹, lámání bambusu. To je z fráze ‚porazit silou lámání bambusu‘ – drtivou silou. To s tímhle ale nemá co společnýho. Za to důvod, proč změnili jak se Hachiku píše, na kanji ‚osm‘ a ‚devět‘… No, vlastně to je taková slovní hříčka. Araragi-kun, slyšel jsi o osmdesáti osmi chrámech Shikoku a třiceti třech chrámech Západu?“

„Jo, to jsem slyšel.“

Nemůžu uvěřit, že se mě musel ptát.

„Jo, asi i tys o nich musel slyšet. Každopádně, dokud je nerozdělíš na velmi známý a málo známý, tak skončíš s hodně dlouhým seznamem. Podobným způsobem přidali některý chrámy na ten seznam jako ‚devětaosmdesátý chrámy‘. Jak už jsem řekl, hachiku se dá napsat jako osm a devět, takže se jim tak později začalo říkat, aby se naznačilo, že jsou to chrámy navíc po původních osmdesáti osmi.“

„Aha…“

Takže tohle má co dočinění s Shikoku.

Počkat, neříkala Hanekawa něco o Kansai?

„Jo,“ řekl Oshino, když jsem se ho na to zeptal. „Většina chrámu vybraných jako devětaosmdesátý byla v Kansai. Takhle to je spíš třicet třicet chrámů Západu než osmdesát osm chrámů Shikoku. A teď se dostáváme k jádru problému a začátku tragédie. Víš, dohromady se osm a devět může číst yaku, což taky znamená pohroma. To není zrovna jméno, který bys pro svůj chrám chtěl, ne?“

„…? Teď když nad tím přemýšlím, tak jsem si vlastně nejdřív myslel, že se to čte yaku. Ale to není význam toho termínu, nebo snad jo?“

„I tak se ten význam přivlekl s tím. Slova dokážou bejt děsivý. Tyhle věci se můžou usadit ať chceš nebo ne. Mohl bys tomu říkat ‚duše slova‘, ale to je idiom, kterej mě otravuje jak hodně se používá. Každopádně, když se ta interpretace stala víc populární, přestali jim tak říkat. Hodně těch devětaosmdesátých chrámů vydrancovali za proti-buddhistických nálad za Meiji reforem, takže asi jen čtvrt z nich pořád stojí. Krom toho, většina, co ještě stojí, se snaží zatajit, že se jím říkávalo Hachikuji.“

„ . . . . “

Jeho vysvětlení bylo přespříliš nejasné, takže se tomu dalo lehčeji rozumět, ale taky to působilo, že kdybych se ty informace pokusil zopakovat, jen bych se před někým ztrapnil.

Rozhodně to byla informace, kterou kdybyste si vyhledávali na internetu, tak byste z vyhledávače nedostali ani jeden výsledek, takže jsem byl v rozporech, čemu bych z toho měl věřit.

Rozhodl jsem se to brát se špetkou nadsázky.

„Když chápeš tuhle dlouhou historii, uslyšet jméno jako Hachikuji Mayoi ti přijde podivně významný a znepokojivý. Její křestní jméno a příjemní jdou k sobě příliš dobře. Je to jako Ooyake no Yotsugi nebo Natsuyama no Shigeki. Určitě jste už probírali Velké zrcadlo, Araragi-kun. Ale její křestní jméno samotný – Mayoi – je pořád velkej problém. Chci říct, je to tak jasný. Tak prostý. Vzbuzuje to na celém jméně něco podezřelýho. Heh, celý by tohle bylo mnohem jednodušší, kdyby sis toho všiml hned, Araragi-kun.“

„Co myslíš tím, že by to bylo jednodušší? A taky, ona…“

Hachikuji seděla na lavičce, poslušně čekala, než dokončím konverzaci. Nevypadala, že by nás nějak poslouchala, ale byl jsem si jistý, že slyšela všechno. Přece jenom jsme se bavili o ní.

„Ona to příjmení Hachikuji dostala jen před nedávnem. Předtím byla Tsunade.“

„Tsunade? Heh, ze všeho zrovna Tsunade. Všechny nitě se proplétaj až trochu příliš pevně. Jejich konečky se začínaj roztřepávat. Všechno to narostlo příliš perfektně, aby se dalo říct, že to byl jen osud. Je to jako plán, co si jde bez zádrhelů, když by to tak ani nemělo být možný. Hachikuji a Tsunade… Tak, tak. A na vrchu k tomu Mayoi. Asi to vážně bude to ono. Skutečný soumrak. Hahaha. Vážně, tohle je už prostě směšný.“

To poslední Oshino zamumlal skoro bez přemýšlení.

Jako by si mluvil sám pro sebe, a přesto to říkal mně.

„Ale asi na tom vážně nezáleží. Tohle město doopravdy je zajímavý. Je jako petriho miska všeho zajímavýho. Nevypadá to, že bych ještě mohl odejít. Každopádně, detaily povím Tsundere-chan, takže se jí pak jen zeptej. Dobře, Araragi?“

„Jo, dobře.“

„I když,“ řekl Oshino škádlivě. Před očima se mi objevil ten jeho úškleb. „To bude, samozřejmě, jen jestli ti Tsundere-chan řekne všchno.“

A pak zavěsil.

Oshino si nepotrpěl na rozloučení.

„Tak jo, Hachikuji. Vypadá to, že si s tímhle nakonec nějak poradíme.“

„Z toho co jsem slyšela, si nemyslím, že můžu čekat hodně.“

Očividně nás poslouchala.

I když, jestli slyšela jen co jsem řekl já, neví o ničem opravdu důležitém.

„Ale to nechme stranou. Pane Araragi.“

„Co je?“

„Mám hlad…“

„ . . . . “

A co?

Neříkej to jako bys chodila kolem horké kaše o mojí povinnosti, kterou jsem nesplnil.

Nicméně, uvědomil jsem si, že na tom něco bylo. Kvůli nevyřešenému problému se šnekem, Hachikuji neměla oběd. A Senjougahara taky nic nejedla. Senjougahara se možná aspoň cestou k Oshinovi zastavila a něco si koupila, ale i tak to bylo k oběma bezohledné.

Občas jsem na to zapomínal, protože moje tělo nevyžaduje jíst tak často.

„Dobře, až se Senjougahara vrátí, na něco půjdeme. I když to vypadá, že všude okolo tu jsou jen domy… Počkat, můžeš se dostat i jinam, když to nebude domov tvojí mámy?“

„Ano, to můžu.“

„To je dobře. Senjougahara asi bude vědět, kde se tu nejblíž dá jíst. Co máš ráda?“

„Já ráda jím všechno.“

„To je taky dobře.“

„Vaše ruka chutnala výborně.“

„Moje ruka není dobře.“

„Nebuďte skromný. Vážně byla skvělá.“

„ . . . . . “

Jelikož se vší pravděpodobností opravdu aspoň spolkla trochu mojí krve a masa, nebylo to něco, co by se dalo brát jen jako vtip.

Je to holka kanibal.

„Mimochodem, Hachikuji. Je pravda, žes už k mámě domů jednou šla?“

„Ano. Já nelžu.“

„Aha…“

Avšak teď se neztratila jen protože to bylo dlouho, co tam byla. Až po tom, co potkala toho šneka, se… počkat. Proč Hachikuji potkala toho šneka?

Musel existovat důvod.

Byl důvod, proč mě napadla upírka.

Hanekawa a Senjougahara obě měly svoje důvody.

V tom případě musel být i důvod pro Hachikuji.

„Hele, ty se vlastně nechceš jen dostat do svého cíle, ne? Jediný, co chceš, je vidět svojí mámu.“

„To jediný zní trochu urážlivě, ale více méně ano.“

„Tak proč by ona nemohla jít k tobě? I když se nebudeš moct dostat k domu Tsunadových, tvoje matka tam není uvězněná, ne? I po rozvodu má rodič právo vidět svoje dítě.“

To byla znalost amatéra.

„Ne?“

„To je nemožné. Bylo by to k ničemu,“ odpověděla Hachikuji bez váhání. „Kdyby to bylo možné, tak bych to už dávno udělala. Ani nemůžu svojí matce zavolat.“

„Hmm…“

„Jít k ní je má poslední možnost. I když se k ní nikdy nedostanu.“

Řekla to trochu nejasně, ale předpokládal jsem, že situace v její rodině byla trochu komplikovanější. To mělo být jasné, když se sama vydala skrz neznámé město na Den matek. Ale i tak, musí existovat víc racionální způsob jak se s tímhle vypořádat. Například, kdyby Senjougahara šla sama k domu Tsunadů a… ale to by pravděpodobně taky nevyšlo. Takový přímý útok by proti monstru nefungoval. Stejně jako když Senjougahařin mobil ztratil signál, když se pokusila zapnout GPS. Hachikujin cíl by byl nedosažitelný. K Oshinovi jsem se dovolal jen protože to byl Oshino a ne tahle paní Tsunade.

Přece jenom, příšery jsou součástí světa.

Na rozdíl od normálních živých bytostí jsou spojení se světem.

Věda samotná by vám nemohla říct všechno o monstrech. Proto i v dnešní době lidi pořád napadají upíři.

I když není temno, které nedokážeme rozzářit, temno tu pořád bude.

A tak jsme neměli na výběr a jen jsme mohli čekat na Senjougaharu.

„Vážně o těch potvorách nevím nic. Co ty, Hachikuji? Víš něco o přízracích a příšerách?“

„Hmm… Ne, vůbec,“ odpověděla se zvláštním zaváháním. „Vím jenom o noppera-bou.“

„Á, Lafcadio Hearnovo…“

„Najimu.“

„Nemyslím si, že by sis na to chtěla zvyknout.“

Samozřejmě chtěla říct Mujina.

„Je to dost strašidelný.“

„Ano. Ale žádné jiné neznám.“

„Jo, tak to s těmahle věcma chodí.“

Když už jsme u monster, moje upírka byla spíš… Ne, na tom vlastně ani nezáleží.

U lidí v tom není rozdíl.

Je to jen otázka obecné představy.

Čím hlouběji problém jde…

„Nějak tomu nerozumím, Hachikuji. Proč tak hodně chceš za svou mámou? Vážně nemůžu přijít na jakýkoli důvod.“

„Já myslela, že je normální, že děti chtějí vidět svou matku. Myslela jsem špatně?“

„No, ne…“

Měla pravdu.

Kdyby měla nějaký neobvyklý důvod, myslel jsem si, že bych přišel na to, proč potkala toho šneka, ale vypadá to, že neměla žádný opravdový důvod. Byla to jen spontánní a instinktivní touha, kterou nemůžete popsat slovy.

„Vy ještě žijete s rodiči, ne, pane Araragi? Proto to nemůžete pochopit. Je něco na lidech, kteří něco nemají, co lidi kteří mají nechápou. Lidi chtějí to, co nemají. Kdybyste už s rodiči nebyl, jsem si jistá, že byste je chtěl vidět, pane Araragi.“

„Možná že jo.“

Pravděpodobně ano.

Moje starosti byly někoho, kdo žil v luxusu.

–Právě proto jseš tak…

„Z mého pohledu, závidím těm, co mají oba rodiče, pane Araragi.“

„Chápu…“

„Jsem další [次] pod ovcí [羊] – závistivá [羨].“

„Chápu… Ale u obou to máš trochu špatně.“

Přemýšlel jsem nad tím, co by na to, jak se Hachikuji cítí, řekla Senjougahara. Potom jsem si ale uvědomil, že by k tomu pravděpodobně neměla nic. Nesympatizovala by s ní, i když k její situaci má mnohem, mnohem blíž.

Krab a šnek.

Vypadá to, že tyhle rodinné problémy směřovaly k takovým věcem.

„Z toho jak o nich mluvíte, začínám si myslet, že se svými rodiči moc dobře nevycházíte, pane Araragi. Mám pravdu?“

„No, ne, tak to ani není. Jenom…“

Nedořekl jsem, protože jsem si náhle uvědomil, že to není něco, co bych měl říkat dítěti. Ale už jsem o jejích problémech slyšel hodně, takže by nebylo správné se zastavit jen protože je dítě.

„Byl jsem vždycky dobrej.“

„Lhář.“

„Nelžu.“

„Vážně? Tak tedy ne. Lhaní je druh nářečí, věděl jste o tom?“

„Myslíš nářečí vesničanů z vesnice Ulhané?“

„Já jsem z Pravdomluv.“

„Aha. No, každopádně, nemluvil jsem tak příšerně slušně a dobře jako ty, ale dařilo se mi docela slušně studovat, docela slušně sportovat a ani jsem nedělal nic špatného. Taky jsem na rozdíl od ostatních kluků nerebeloval bezdůvodně proti svým rodičům. Byl jsem vděčný za to, že mě dobře vychovali.“

„Óóó! Velmi obdivuhodné.“

„Mám dvě malé sestry a s nimi to bylo stejné, takže jsme byli docela dobrá rodinka. Nicméně, když došlo k přijímačkám na střední, trochu jsem se přemohl.“

„Přemohl?“

„ . . . “

Překvapivě dobrá posluchačka.

Malé poznámky jako tahle vždycky potěší toho co mluví.

„Přinutil jsem se jít na přijímačky do školy, která byla mraky nad mojí úroveň… a prošel jsem.“

„Ale to je skvělá věc! Blahopřeji.“

„Ne, nic skvělého to nebylo. Kdybych se přinutil ji zkusit a nedostal bych se tam, všechno by bylo v pořádku. Ale já jsem tam nedokázal držet krok. Být pozadu ve škole pro chytrý není nic zábavného. A ještě k tomu, všichni, co tam chodí, jsou příšerně pilní a pečlivý. Lidi jako já a Senjougahara jsou výjimky.“

Aby si taková hromada pilnosti jako je Hanekawa Tsubasa udělala čas na studenta jako jsem já, musel jsem doopravdy být pořádná výjimka. Měla prostě přebytek dovedností, aby překryla moje neschopnosti.

„A tak se mi to, jaký hodný kluk jsem do té doby byl, vymstilo. Samozřejmě není žádná konkrétní událost, na kterou bych si mohl ukázat, a snažím se se svými rodiči udržovat atmosféru doma stejnou, ale pořád je mezi námi trapné ticho. A když se k vám něco takové dostaví, často to i s vámi zůstává. Proto jsme k sobě začali být tak příšerně ohleduplný. A…“

Moje sestry.

Mé dvě malé sestričky.

–Právě proto jseš tak…

„Protože jsem takový, cítím se, jako bych nijak nedospíval. Jako bych měl být navždy dítě a nikdy nedokázal dospět.“

„Dítě…“ řekla Hachikuji. „Takže jste stejný jako já.“

„Nemyslím si, že to máme stejný. Chci říct, že i když se vyvíjím tělesně, uvnitř zůstávám stejný.“

„Pane Araragi, Vy ale dokážete být k dámám sprostý. Možná na to nevypadám, ale jsem jedno z největších dětí ze třídy.“

„Pravda, tvoje prsa v sobě něco měla.“

„Co!? Tys na ně šahal!? Kdy ses mě dotkl!?“

Hachikujiny oči v šoku vyletěly z důlků.

Doprdele, to mi ujelo.

„Ehmm… V zápalu boje.“

„To je horší než když jste mě praštil!“

Hachikuji se schovávala s rukama na hlavě.

Muselo to pro ni být opravdu šokující.

„Ale víš… to nebylo naschvál! A bylo to jen na chvilku.“

„Jen na chvilku!? Vážně!?“

„Jo, a sáhl jsem si asi jen třikrát.“

„Tak to nebyla jen chvilka! A podruhé to už muselo být naschvál!“

„To není pravda! Byla to jen neblahá nehoda.“

„Vzali mi moje první ošahávání!“

„První ošahávání…?“

To se vážně tohle dneska říká?

Co jsem já byl malej, dnešní děti nás dost předběhli.

„Nemůžu uvěřit, že moje první ošahávání bylo před prvním polibkem. Udělal jste z Hachikuji Mayoi sprostou holku.“

„No jo, Hachikuji-chan, teď jsem si vzpomněl, já ti vlastně zapomněl dát ty peníze, co jsem ti slíbil.“

„Zrovna teď tohle neříkejte!“

Pořád se držíc za hlavu, Hachikujino celé tělo se svíjelo jako by jí pod šaty hodili sršeň.

Bylo to docela žalsotné.

„No tak, uklidni se. Je to pořád lepší, než kdyby ti tvůj první polibek vzal tvůj otec, ne?“

„To je ale naprosto normální.“

„Tak to je lepší, než kdyby tvůj první polibek byl se zrcadlem.“

„Žádná holka na světě něco takového nikdo neudělala.“

Jo.

V tom asi měla pravdu.

„Grrr.“

Jen, co jsem si myslel, že si sundává ruce z temena, vrhla svou klapající čelist na můj krk. Šla přesně po tom místě, kam mě kousla upírka o jarních prázdninách, takže mi po zádech vyjela husina. Nějak se mi podařilo udržet Hachikuji za ramena a zabránil tak příšerné tragédii.

„Grrrrrr,“ zahrozila, zatímco se mě snažila kousnout.

Připomenulo mi to postavu ze staré hry (tu, která byla kovová koule svázaná řetězem), když jsem se ji pokoušel uklidnit.

„K-klid, v klidu! Hodná holka.“

„Nechovej se ke mně jako k čoklovi! Nebo tím chceš říct, že jsem neposlušná čubka!?“

„Vůbec, to bych spíš řekl vzteklej pes!“

Její zuby vážně byly něco. Dokázala se zakousnout dostatečně silně, aby se vám dostala až ke kosti, a, i přestože většina z nich ještě byly mléčné, ani jeden jí nevypadl nebo se nerozkýval. Ne jen, že vypadaly dobře, taky byly silné.

„Pane Araragi, jste příšerně nestydatý! Neviděla jsem na Vás ani trochu výčitek na svědomí! Musíte přece něco říct na to, že jste ošahával jemné poprsí malé holčičky!“

„…Dík?“

„Ne! Chci omluvu!“

„Jo, ale bylo to uprostřed zápasu. Byla to jasně jen okolnost vyšší moci. Vlastně bys měla být ráda, že to byla jen prsa. A ještě k tomu, jak říkala Hanekawa, byla to tvoje vina, žes mě kousla.“

„Tohle není o tom, koho to byla vina! I kdyby to bylo kvůli mně, pořád jsem prodělala příšerný šok! Vyspělý muž se omluví ať to byla jeho chyba nebo ne, když je před dívkou, která utrpěla šokem!“

„Vyspělý muž se neomlouvá,“ řekl jsem hlubokým hlasem. „Snižuje to cenu jeho ducha.“

„To je tak cool!!!“

„Nebo snad chceš říct, že mi neodpustíš, dokud se neomluvím? Říkat, že někomu odpustíš až se omluví, není shovívavé, když nemají nižší postavení.“

„A teď mě kritizujete!? Jak se opovažujete odmlouvat, když Vy jste tu zločinec. Teď jste mě vážně naštval. Jsem něžná, ale když do mě pořád budete šťouchat, udělám z vás boxovací pytel!“

„Co má na tom být něžné?“

„A neodpustím Vám i když se omluvíte.“

„Co na tom vůbec záleží? Není to jako bys tím něco ztratila.“

„Á! Proč z ničeho nic vzdorujete, pane Araragi!? Co? A tohle není o tom, jestli jsem něco ztratila! Nemluvě o tom, že se pořád vyvíjej, takže něco z nich ztratit by byl obří problém!“

„Říká se, že když je masíruješ, tak rostou víc.“

„Jen kluci věří takovým pověrám!“

„Ze světa se vážně stalo nudné místo…“

„Co? Pane Araragi, Vy jste masíroval holkám prsa jako maniak jen kvůli té pověře? Jste příšerný!“

„Bohužel, nikdy se mi k tomu nenaskytla příležitost.“

„Aha, takže jste panic.“

„ . . . . “

Ví tahle malá školačka o čem mluví?

Myslel jsem, že nás tyhle děti předběhli, ale tohle je už velká dálka.

Svět není nudný; je příšerný…

Oplakával jsem trend, který tahle mladší generace ukazovala, ale když jsem nad tím tak přemýšlel, o těchhle věcech jsem v páté třídě taky už věděl. Tak prostě ta nejistota o mladších generacích bývá.

„Grr! Grrr! Grrrrrrrr!!!“

„Au, ne, p-přestaň! Vážně mi takhle ublížíš!“

„Ošahával mě panic! Byla jsem poskvrněna!“

„Nezáleží na tom, kdo tě osahával!“

„Chtěla jsem aby můj první byl zkušený! Ale místo toho jsem dostala Vás! Můj sen je zničen!“

„Co to máš za neskutečné představy!? Zrovna jsem se začínal cítit provinile a teď je to všechno pryč!“

„Grr! Grrrrr!!!“

„Ááá! Dost už toho! Možná jsem měl pravdu, když jsem řekl, že jsi vzteklý psisko! Do háje s tebou a s tou tvou krátkou ofinou a s kousáním! Osahám tě všude tak silně, že přestaneš myslet na nějaký poprvé a polibky a podobný hovadiny!“

„Ááááá!?“

V tu chvíli jste mohli být svědkem středoškoláka, který se přestal ovládat a blížil se k malé páťačce, aby ji za pomoci své mnohem větší síly mohl sexuálně zneužít. Chci věřit, že to jsem nebyl já.

Což jsem samozřejmě byl.

Naštěstí Hachikuji Mayoi vzdorovala silněji než jsem očekával, takže jsem skončil jen se škrábanci a kousanci po celém těle a naše výměna útoků se nedostala ke svému závěrečnému cíli. Pět minut potom seděla na lavičce malá holčička a středoškolák beze slov, zhluboka vydechujíc a promoklí potem.

Měl jsem žízeň, takže jsem se začal dívat okolo po blízkém automatu.

„Omlouvám se…“

„Jo, já tobě taky…“

Oba jsme si prominuli.

Nebyl to moc pěkný kompromis.

„Vypadáš na rvaní docela zvyklá, Hachikuji.“

„Ve škole se často peru.“

„Až takové rvačky? No jo vlastně. Na základce ani moc nezáleží jestli jsi kluk nebo holka. Ale na holku je tohle stejně pořád dost drsný…“

A přesto měla tak inteligentní vzhled.

„Vy sám na tohle vypadáte zvyklý, pane Araragi. Asi takovéhle souboje musí být běžné pro středoškolní delikventy.“

„Nejsem delikvent. Jen jsem ve škole pozadu.“

Opravovat takový rozdíl mi připadalo zbytečné.

Prakticky jsem si tím jen ubližoval.

„Je to škola připravující na univerzitu, takže neskončíš jako delikvent jen protože nestačíš držet tempo. Žádné party delikventů u nás ani nemáme.“

„Ale v mangách a podobně jsou předsedové studentské rady na elitní škole potají příšerně špatný. Čím chytřejší jsou, tím krutější z nich budou delikventi.“

„To je jeden ze stereotypů, který ignoruje realitu. Jen jsem zvyklý se rvát kvůli svým sestrám.“

„Aha, Vaše mladší sestry. Říkal jste, že máte dvě, že ano? Jsou stejně staré jako já?“

„Ne, obě už brzo půjdou na střední. Ale mentálně by mohly být na tvojí úrovni. Jsou dost dětinské.“

Samozřejmě, ani ony mě nekousají,

Jedna dělá karate, takže naše souboje dokážou dopadnout docela vážně.

„Možná byste si spolu rozuměly. Ne že by měly rády děti; spíš jsou samy ještě děti. Mohl bych tě jim představit, jestli chceš.“

„Ne, to nemusíte.“

„Na to jak slušně mluvíš, jsi docela stydlivá. Na tom teda není nic špatně… Tyhle hádky asi většinou končí tím, že se jedna strana omluví.“

V dnešní hádce šlo o sílu vůle.

Taky skončí, až se omluvím.

A to jsem věděl.

„Děje se něco, pane Arararagi?“

„Tentokrát to ra navíc bylo uprostřed.“

„Promiňte, zakoktala jsem.“

„Ne, to bylo naschvál.“

„Zakoktatala jsem.“

„Nebylo to naschvál!?“

„Nedá se tomu pomoct. Všichni něco někdy řeknou špatně. A nebo jste snad od narození říkal všechno dobře, pane Araragi?“

„To nemůžu vědět, ale vím že jména lidí vyslovuju dobře.“

„Dobrá, tak řekněte Nenaoleluleli Tělulie Naolelulililá třikrát za sebou.“

„Ani tys to neřekla správně.“

„To né, Nenaoleluleli zní tak nestydatě!“

„Tys to řekla, já ne.“

„To né, Tělulie zní tak úchylně!“

„To nevím proč…“

Byla to celkem příjemná konverzace.

„A vůbec, není to těžší říct Naolelulililá?“

„Nalalalalalá!!!“

„ . . . . . . “

Všechno to koktání ji rozhodně dobře zabavuje.

„Tak, stalo se něco, pane Araragi?“

„Ne, ani ne. Jen jsem přemýšlel nad tím, jak se mám omluvit sestrám, a trochu mě to zdeptalo.“

„Omlouvat se? Taky jste je ošahával?“

„Svoje sestry neosahávám.“

„Takže pan Araragi ošahává malé holčičky, ale ne svoje sestry. Chápu. To už je nemravné.“

„Óóó? To si ale troufáš, něco takového říkat. To je skvělá ukázka vytržení z kontextu, abys někoho mohla pošpinit.“

„Nic jsem z kontextu netrhala.“

Doopravdy, nevytrhla. Dokonce jsem pro ni sám připravil perfektní kontext, takže jsem se pravděpodobně měl dost omlouvat.

„Promiňte, řeknu to jinak. Takže pan Araragi ošahává malé holčičky, dokud jim není patnáct.“

„Tenhle ten tvůj pan Araragi, o kterým mluvíš, zní jako nějaký příšerný lolicon. Rozhodně není někdo, s kým bych se chtěl bavit.“

„Skoro to vypadá, že se pokoušíte říct, že nejste lolicon.“

„To protože to taky říkám.“

„Slyšela jsem, že pravý lolicon si o sobě nemyslí, že je pedofil. To protože vidí nevinné malé holčičky jako dospělé ženy.“

„To je ale zbytečná malá znalost…“

Informace, které byste nikdy nepotřebovali vědět, jen plýtvají místem v mozku.

A taky to nebylo něco, co jsem se chtěl naučit od holky ze základní školy.

„Ale každopádně, nechápu proč by to, že jsou Vaše sestry, mělo zabránit nehodám při rvačkách.“

„Nechce se mi o tomhle už mluvit. Prsa mých sester se nepočítají jako prsa. Počítají se ještě méně než prsa holky ze základní školy. Prostě to tak ber.“

„Tak to je cesta prs. Vezmu si tuto znalost k srdci.“

„Prosím, k srdci si to nedávej. Nikdy. Každopádně, dostali jsme se do malé hádky, když jsem dneska odcházel. Nepoprali jsme se. Bylo to jen argumentování. Myslím si, že bych se měl omluvit, i když jsem nic špatného neudělal. Jen co se omluvím, tohle všechno skončí. Vím, že to musím udělat.“

„Ano, to musíte,“ přikývla Hachikuji s výrazem mudrce v obličeji. „Moji rodiče se pořád hádali. Nikdy si neublížili, jen se dohadovali.“

„Takže proto se rozvedli.“

„Jsem jen jedináček, takže o tom nemůžu nic vědět, ale podle všeho si spolu předtím dost rozuměli. Před svatbou do sebe podle všeho byli příšerně zamilovaní. Já jsem je takhle ale nikdy neviděla. Pořád se jenom hádali.“

I přes to Hachikuji nečekala, že se rozvedou.

Ani o rozvodě nikdy neuvažovala. Myslela si, že rodiny mají zůstat spolu navždy. Ani nevěděla, že něco jako rozvod je možný.

Nevěděla, že od sebe její rodiče odejdou.

„Ale to je naprosto normální,“ pokračovala. „Lidi se nedohodnou, lidi se hádají. Lidi na sebe vyjedou, zamilují se do sebe a postupně na sobě začnou něco nenávidět. Všechno je to naprosto normální. Proto měli trochu víc zapracovat na tom, aby pořád milovali to, proč se do sebe zamilovali.“

„Zapracovat aby milovali co milovali? Nebudu říkat, že to je neupřímné, ale rozhodně to nezní moc nevinně. Zní to, jako by láska byla něco, na čem se jednoduše jen potřebuje těžce pracovat.“

„Ale pane Araragi,“ řekla Hachikuji aniž by se vzdávala. „To čemu říkáme láska je něco hodně proaktivního.“

„Jo, to asi jo.“

Měla pravdu.

Možná že to bylo něco, na čem se musí pořádně zapracovat.

„Když nenávidíte nebo vás unavuje něco, co milujete, to je hodně bolestivé. Je to strašně nudné. Normálně to, co milujete na 10%, začnete nenávidět na 20%. To je prostě smutné.“

„Máš svoji matku hodně ráda, co?“ zeptal jsem se Hachikuji.

„Ano, to mám. Samozřejmě, otce miluji taky. Chápu jak se cítí a chápu, že nechtěl, aby to skončilo takhle. Kvůli tomuhle všemu to měl dost těžké. I když musel být Daikokuten jen pro jednu rodinu.“

„To tvůj otec byl jeden ze Sedmi bohů štěstí…?“

Její otec asi byl skvělý člověk.

To muselo v hodně věcech pro ni být těžké.

„Moji rodiče se hádali a nakonec se rozešli, ale miluje je oba.“

„Hmm, chápu.“

„A proto se tím tak trápím.“

To jak Hachikuji shlédla dolů doopravdy vypadalo ustaraně.

„Můj otec vážně začal matku nenávidět. Ani mi ji nedovolí vidět. Nemůžu jí volat a řekl mi, že za ní nikdy nemůžu jít.“

„ . . . . . “

„Bojím se, že jestli ji už nikdy neuvidím, tak na svou matku zapomenu a přestanu ji milovat.“

A proto

Proto se vydala až tak daleko do města.

Ani neměla pořádný důvod.

Prostě jen chtěla vidět svoji matku.

„…Šnek, hm?“

Vážně, proč si nemůže splnit i tak malý sen?

Co je na tom špatného?

Nevím toho moc o monstrech a ztraceném volečkovi, ale nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, proč by se ten šnek stavil Hachikuji do cesty.

Nemohla dosáhnout svého cíle.

Mohla jen bloudit.

…Hm?

Když nad tím přemýšlím, Oshino řekl, že ztracený voleček je podobný Senjougahařinýmu krabu. Co tím myslel? Ten krab se nesnažil přinést Senjougahaře neštěstí. Způsobilo jí to neštěstí, ale to jen protože, svým způsobem, přesně to Senjougahara chtěla.

Ten krab jí jen splnil přání.

Jestli tohle je podobné, co to má znamenat? Co když ten šnek, kterého Hachikuji potkala, se nesnaží jí zabránit dostat se domů?

Co když jí jen plní přání?

Ale v tom případě, o co se ten šnek snaží?

Co Mayoi chce?

Takhle to skoro vypadá, jako by Hachikuji nechtěla ztraceného volečka odehnat.

„ . . . . . “

„Děje se něco, pane Araragi? Proč na mě tak zíráte? Začínám se červenat.“

„Ó… to já jen…“

„Jestli se do mě zamilujete, jen se spálíte.“

„…Co je to za větu?“

Počet mých bezvýznamných elips se zvyšoval.

„Jak můžete sám vidět, jsem cool biz, takže říct něco tak cool ode mě zní dobře.“

„Je jasné, žes chtěla říct ‚cool beauty‘, ale ještě krom toho… ani si nemůžu vybrat, na co mám poukázat první. Vlastně, když jsi tak ‚cool‘ proč bych se měl spálit?“

„Hm, to máte pravdu,“ přiznala Hachikuji s vážným výrazem. „V tom případě, když se do mě zamilujete, dostanete nízkoteplotní popáleniny.“

„ . . . . . . “

„Né, to bylo tak trapný!“

„A pořád je to příliš horký, aby to bylo cool.“

Znělo to jako by měla teplotu termoforu.

Zněla jako vážně hodný člověk.

„Á, už vím. Musím prostě myslet mimo krabici. Pane Araragi, musím jen změnit svou frázi na něco jiného. Titul cool holky pro mě prostě není. Musím se zbavit ztrát a změnit to.“

„Aha. Jo, když to uděláš, dostaneš se blíž něčemu jako jsou fráze postav. Vlastně se to tak normálně dělá. Je to asi tak běžné jako titulní stránka v druhé kapitole mangy, ve které už píšou, jak je populární. Dobře, si to otestujeme. Měníš cool, takže…“

„Budu si říkat hot holka.“

„To jsem si oddech.“

„To zní, jako bych byla vážně dobrý člověk!“

Jen jak skončila se svou přemrštěnou reakcí, Hachikuji si něco uvědomila.

„Pane Araragi, Vy se snažíte změnit téma.“

Tak mě konečně prokoukla.

„Pane Araragi, ptala jsem se, proč jste na mě tak zíral. Neříkejte mi, že jste se do mě opravdu zamiloval.“

„ . . . . . “

Vůbec přese mě ani matně neviděla!

„Nemám moc ráda, když na mě lidi zírají, ale musím uznat, moje nadloktí je dost atraktivní.“

„To je podivně konkrétní.“

„Ach, Vy nic necítíte? I když se podíváte na tohle nadloktí? To nevidíte krásu toho tvaru?“

„Tvoje tělo má krásný tvar?“

Možná tak krása zdraví.

„Á, schováváte svůj stud! Dokážete být překvapivě roztomilý, pane Araragi. Hm, musím Vám to řádně vysvětlit. Jestli chcete, můžete si tu znalost nechat. Možná i budu vydávat lístky s číslama.“

„Promiň, ale nemám zájem o takového prcka jako jseš ty.“

„Prcek!“

Hachikuji na mě civěla očima, které vypadaly, jako by každou chvíli vypadly z důlků

Pak se její hlava začala viklat, jako by trpěla anémií.

„Příšerně urážlivý výraz… Je to tak strašný, že by to brzy měli zakázat…“

„V tom možná bude něco pravdy.“

„To mi dost ublížilo. Myslela jsem to vážně, když jsem řekla, že jsem jedna z největších ve třídě! Opravdu dokážete být příšerně hrubý, pane Aničlověk Anizvíře.“

„Ani-člověk? To si to ještě pamatuješ? A já si zas myslím, že tohle by měli zakázat první.“

„Tak to změním na Skoro-člověk.“

„To zní, jako bych už ani nebyl člověk!“

Jako někdo, koho napadl upír a teď byl polo-nesmrtelný, tohle nebylo něco, o čem bych chtěl žertovat. Zasahovalo to trochu příliš blízko skutečnosti.

„Dobrá, dobrá. Prostě musíme zase myslet mimo krabici, pane Araragi. V tomhle případě musíme změnit ten výraz na cizí slova. Když něco lidi uráží, tak to nevyhnutelně zakážou. Ale když se zakáže japonské slovo, nastoupí místo něho cizí a bude se říkat pořád.“

„Aha. Je pravda, že cizí slova většinou mají jemnější nuance. Například jak lolicon zní mnohem líp než pedofil. Tak jo, zkusíme to. Jestli to změníme na angličtinu, z prcka a Ani-zvířete se stane…“

„Shorty and the Not-beast.“

„Sakra, narazili jsme na začátek nové éry!“

„Ano! Už v tom vidím tu krásu!“

Byli jsme ale bolestivé duo.

„Každopádně, beru zpět toho prcka… Dokonce bych spíš řekl, že jsi na páťačku vážně něco jiného.“

„To mluvíte o mých prsou?“

„Mluvím o tobě celé! Ale i tak, stejně nejsi dost vyvinutá, abych tě považoval za něco víc než holku ze základky. Nejsi nějaká super základoškolačka.“

„Aha. Asi v očích středoškoláka, malá holka jako jako jsem já, musí být pořád strochá.“

„Je pravda, že jsi občas dost drsná.“

Nechtěl jsem to říct přímo, ale byla dost vyspělá. V hodně směrech.

A jsem si dost jistý, že chtěla říct plochá, ne strohá.

„Takže, pane Araragi, proč jste se na mě díval s tak vášnivým pohledem?“

„Jen jsem… Počkat, vášnivým?“

„Když jste se na mě tak koukal, cítila jsem jak mi buší bránice.“

„To byla škytavka.“

To bylo komplikovaně připravené.

Musela zkoušet moje schopnosti v našem komickém duu.

„Každopádně, nic to nebylo. Nemusíš nad tím přemýšlet.“

„Ach. Jste si jistý?“

„Jo… asi.“

Bylo to ve skutečnosti obráceně?

Přes to, co říká, hluboko uvnitř doopravdy svou matku nechce vidět? Nebo vážně chce, ale bojí se, že jí matka odmítne? Možná jí už řekla, ať k ní nechodí. Z toho, co mi pověděla o své rodinné situaci, dá se tomu lehce věřit.

Kdyby to byla pravda, ta situace by se nemohla vyřešit snadno.

To bych si myslel, i kdybych neměl Senjougaharu jako příklad.

„…Cítím tu další holku.“

Senjougahara Hitagi se z ničeho nic vynořila.

Přijela do parku na mém horském kole.

Už si na něj zvykla. Je vážně dost obratná.

„A-áh, přijela jsi rychle, Senjougaharo.“

Její návrat jí trval polovinu toho, co strávila cestou k Oshinovi.

Stalo se to tak náhle, že jsem neměl čas na to být překvapený.

„Několikrát jsem špatně zatočila, když jsem tam jela.“

„Jo, ta doučovací škola se překvapivě těžce hledá. Asi jsem ti vážně měl nakreslit mapu.“

„Po tom, jak hodně jsem se chvástala, se cítím trochu trapně.“

„Jo vlastně. To že nemáš tak hroznou paměť jako já…“

„A teď jsi mne zostudil, Araragi. Vážně musíš být monstrum, aby sis takhle vychutnával cizí neštěstí.“

„Neudělal jsem nic! Tohle byla tvoje vlastní chyba!“

„Nevěděla jsem, že jsi jeden z těch, které vzrušují ponížené holky, Araragi. Ale to ti prominu. Tohle je pro zdravé chlapce očekávané.“

„Ne, řekl bych, že to rozhodně zdravý není!“

Když jsem nad tím přemýšlel, vzpomněl jsem si na to, jak Oshino říkal něco o bariéře okolo té školy, takže jsem možná vážně měl jít já.

Nicméně, Senjougahara Hitagi troufale hrála roli ponížené strany. Pochyboval jsem ale, že ji to doopravdy ztrapnilo. Po té zmínce o úchylce na ponížení jsem se já cítil nejvíc trapně.

„Příjmu tě jakého jsi, Araragi. Protrpím si vším, co bys mi mohl udělat.“

„Nepředstírej z ničeho, že jsi pravý opak svojí obvyklý postavy! Nic dobrýho ti to nepřinese! Rozsah tvého charakteru se už nijak rozšířit nedá! A jestli to děláš pro moje dobro, tak bys mě místo toho spíš měla varovat, když dělám něco, co je i jen trochu nezdravé!“

„Pravda je, že jsem to neřekla pro tvoje dobro, Araragi.“

„Já to věděl!“

„Když mne to pobaví, tak to udělám.“

„Přesně, taková jseš!“

„A taky, Araragi, abych byla upřímná, párkrát špatně zatočit nebylo to jediné, co mne spoždilo. Také jsem se zastavila na oběd.“

„Měl jsem pravdu. Ty vážně nejsi někdo, kdo by zradila svoje očekávání, co? No, to je v pořádku. Bylo to tvoje rozhodnutí.“

„Snědla jsem dost i za tebe.“

„Á, aha. …Dík.“

„Není za co. Cítím tu pach další holky.“ Po té nejmenší možné odpovědi na moje poděkování, Senjougahara se vrátila ke své původní replice. „Byl tu ještě někdo?“

„No…“

„Podle té vůně… Řekla bych, že to byla Hanekawa-san.“

„Co? Ty to poznáš?“

Byl jsem upřímně překvapen.

Myslel jsem si, že to jen odhadla.

„Tou vůní… To myslíš makeup? Ale ani bych neřekl, že na sobě měla makeup…“

Přece jen na sobě měla svoji školní uniformu. Jak ji znám, tak si zakázala i pomádu na rty, když ji má na sobě. Když nosí tu uniformu, Hanekawa by nikdy ani nehodou neporušila školní řád. Byla jako důstojník ve vojenské uniformě.

„Mluvím o vůni jejího šampónu. Hanekawa je jediná v naší třídě, která si kupuje tuhle značku.“

„Co, vážně? Holky něco takového dokážou vycítit?“

„Do určité míry,“ řekla Senjougahara jako by to měla být samozřejmost. „Prostě to ber stejně jako jak ty poznáš holku podle tvaru jejích boků a zadku.“

„Nepamatuju si, že bych někdy takovou schopnost použil.“

„Co to? Ty to nedokážeš?“

„Nepředstírej překvapení!“

„Ale to si nepamatuješ, cos mi předtím řekl? ‚Máš vynikající boky, perfektní pro porod, to z tebe rozhodně budou pěkné, zdravé děti. Ueh heh heh heh‘.“

„To byl jen nějakej starej úchyl!“

A ještě k tomu, muselo by se stát něco opravdu výjimečného, abych se zasmál takhle děsivě. Nemluvě o tom, že neměla boky perfektní pro porod.

„Takže, byla tu Hanekawa-san.“

„ . . . . . “

Bál jsem se.

Chtěl jsem utéct.

„Jo, byla. Už ale odešla.“

„Tys ji sem zavolala, Araragi-san? Ona vlastně žije tady někde poblíž. Volal jsi ji pro pomoc, aby nám ukázala cestu?“

„Ne, nevolal jsem jí. Jen šla okolo. Stejně jako ty.“

„Hmm. Stejně jako já, říkáš?“

Stejně jako já.

Senjougahara zopakovala ta slova.

„Takové zřejmě ty náhody budou. Když se najde jedna, další může lehce přijít. Řekla něco Hanekawa?“

„O čem?“

„O čemkoliv.“

„…Ani ne. Jen jsme prohodili pár slov, pohladila Hachikuji po hlavě a odešla do knihovny… Ne, vlastně to nebyla knihovna. Někam ale šla.“

„Pohladila po hlavě… Hmm. Aha. No, od Hanekawy to asi není tak překvapivé.“

„Myslíš tím, že má ráda děti? Na rozdíl od tebe.“

„Je pravda, že jsme si s Hanekawou celkem rozlišené. Ano, není jako já. Vůbec ne. Teď mne omluv, Araragi.“

Senjougahara potom naklonila svou tvář k mé. Na chvilku jsem se divil, co dělá, ale nakonec se ukázalo, že mě jen očichávala. A nebo spíš, snažila se najít…

„Hmm.“

Ukročila zpět.

„Nevypadá to, že byste tu měli milostnou scénu.“

„…Co? To jsi kontrolovala, jestli jsme se tu s Hanekawou objímali? To taky dokážeš vycítit silu vůně? To je úžasné.“

„To vůbec ne. Teď jsem si zapamatovala tvůj pach, Araragi. Měl bys počítat s tím, že odteď budu sledovat každý tvou pohyb.“

„Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím…“

Pochyboval jsem, že by to normální člověk doopravdy dokázal. I kdyby Senjougahara měla čich silnější než ostatní, tohle se mi nezdálo moc pravděpodobné.

Počkat, to se na mně v našich dvou zápasech neodřela vůně Hachikuji? Senjougahara viděla ten první souboj, takže by o něm měla vědět, i když jsme se o tom nezmiňovali. Možná Hachikuji používá šampóny bez vůně. No, na tom stejně nezáleží.

„Tak, Senjougaharo, řekl ti Oshino všechno, co potřebujeme vědět? Rychle, jen mi řekni, co musíme udělat, abychom ji dostali k jejímu cíli.“

Abych byl upřímný, nemohl jsem Oshinova poslední slova dostat z hlavy.

–Samozřejmě, jen jestli ti Tsundere-chan řekne všechno.

Právě proto jsem po ní tak usiloval, když jsem se jí ptal. Hachikuji se dívala na Senjougaharu s ustaraným výrazem.

A konečně, Senjougahara řekla: „Vypadá to, že jsme to brali obráceně, Araragi. Pan Oshino řekl, že se ti mám za něco omluvit.“

„Co? Proč měníš téma? Vážně umíš otočit směr konverzace. Co myslíš tím obráceně? A za co se mi máš omlouvat?“

„Abych si vypůjčila slova pana Oshina,“ pokračovala přesto Senjougahara. „I kdyby existovala jen jedna pravá skutečnost, z dvou různých úhlů pohledu je možné dojít k jinému závěru. V těch případech je nemožné určit který úhel je správný. Není možné vědět, jestli máš pravdu.“

„ . . . . . “

„Ale je pořád špatně si jednoduše říct, že nemáš pravdu. Doopravdy dokáže vidět přímo skrz tebe. Nesnáším ho.“

„O čem to mluvíš? Nebo spíš, o čem to mluvil Oshino? Nechápu, co to má dělat s touhle situací.“

„Vypadá to, že zbavit se toho šnečka – té ztracené krávy – je docela jednoduché, Araragi-san. Když to vysvětlíš ve slovech, je to skoro příliš jednoduché. Pan Oshino řekl, že jsi ztracený, protože jdeš s tím šnečkem. A tak, když toho šneka opustíš, už nebudeš ztracený.“

„Jsi ztracený… protože jdeš s tím šnekem?“

Bylo to tak prosté, že jsem tomu nerozuměl. Připadalo mi to, jako by tomu něco chybělo. Dokonce to znělo, jako by to Oshino v místech řekl špatně. Podíval jsem se na Hachikuji, ale nebyla na ní vidět žádná odezva. Avšak, její těsně sevřené rty dávaly dojem, že Senjougahařina slova na ní nějaký dojem měla.

Neřekla nic.

„Žádné vymítání ani prosby nejsou nutné. Tohle není příklad posednutí nebo zásahu do života. Je to stejné jako s mým krabem. A v případě tohoto šneka se ve skutečnosti zaměřuje na toho, kdo k tomu monstru přistoupil. Není to něco, co by se stalo podvědomě nebo nevědomě. Je to něco, co se stane pouze v plné vůli zaměřeného. Náš terč se pouze drží toho šneka. Ten terč následuje šneka z vlastní vůle. Proto je ztracený. Takže, náš Araragi jenom musí toho šneka nechat být.“

„Ale, to já ne. Mluvíme tady o Hachikuji. A nedává to smysl. Hachikuji nechce toho šneka následovat. Není možný, že by chtěla.“

„Jak jsem řekla, měli jsme to obráceně.“

Senjougahařin tón se změnil. Byl to její obvyklý monotónní hlas. Nevycítil jsem z něho žádné emoce.

Žádný cit ve tváři.

Nějak se zdála mít špatnou náladu.

Příšerně špatnou.

„Monstrum, které známe jako ztraceného volečka, ti nezabrání dostat se k tvému cíli. Zabrání ti se vrátit z tvého cíle.“

„V-vrátit se?“

„Spíš ti brání cestu zpět než cestu někam.“

Není na cestě k cíli. Leží na cestě zpět?

Vrátit se… kam?

Domů?

Z návštěvy a… Z příjezdu?

„Co? Ale to nedává smysl. Chci říct, samo o sobě to má smysl, ale Hachikuji se nesnaží vrátit se domů. Chce se dostat k Tsunadovým.“

„A proto se ti musím omluvit, Araragi. Ale nejdřív mne nech vysvětlit proč jsem to udělala. Nikomu jsem nechtěla ublížit a nevěděla jsem, co tím dělám. Pouze jsem si řekla, že já nemám pravdu.“

„ . . . . . “

Vůbec jsem ji nechápal.

Ale poznal jsem, že to mělo nějaký příšerně důležitý význam.

„Ale můžeš mi to mít za zlé? Přes dva roky se mnou něco bylo špatně. Vrátila jsem se do normálního stavu teprve minulý týden. Je jen přirozené, že bych měla za to, že já jsem ta, která se mýlí, když se něco stane.“

„Ehm, Senjougaharo?“

„Stejně jako s mým krabem, ztracený voleček se objevuje před tebou z dobrého důvodu. A proto se to objevilo před tebou, Araragi.“

„Už jsem ti několikrát řekl, že se ten šnek objevil před Hachikuji, ne přede mnou.“

„Hachikuji-chan, tak se jmenuje?“

„ . . . . . “

„Araragi, měl jsi trapný Den matek, pohádal jsi se se svými sestrami a teď se nechceš vrátit domů. Problém s touhle tvou Hachikuji je…“

Senjougahara ukázala k Hachikuji.

Nebo to aspoň předpokládám, že chtěla.

Ve skutečnosti ukazovala úplně špatným směrem.

„Nikoho tu nevidím.“

„ . . . . . “

Otřesený jsem se podíval na Hachikuji.

Byla to malá, inteligentně vypadající holka.

Její ofina byla akorát krátká tak, že jsem viděl její obočí, a měla culíky.

Taky měla na zádech obří, kulatý ruksak.

Trochu mi připomínala malého šnečka.

Poznámky překladatele

Předchozí: 005

Celé Mayoi Šnek

Zpátky na hlavní stránku

Další: 007