Monogatari CZ:Bakemonogatari/Mayoi Šnek 008

008

A hodinu později, Senjougahara, Hachikuji a já jsme dorazili na místo adresy z toho papírku. Dostali jsme se tam, kam vyrazilo na Den matek během svého života to děvčátko, Hachikuji Mayoi.

Zabralo to dost času.

A přesto to bylo tak lehké.

„Ale… Tohle…“

Nepřipadalo mi, že na tom něco bylo špatně.

Obraz před mýma očima se nezdál nesprávný, ale…

„Senjougaharo, jsi si jistá, že jsme tu správně?“

„Ano, určitě.“

Její tvrzení nedávalo místo pro argumentování.

Tohle byl dům její matky, domov Tsunadových.

Zbyla po něm jen naprosto prázdná parcela.

Byla obehnána plotem a cedulemi říkající nám „Zákaz neoprávněného vstupu“ a „soukromý pozemek“. Rez po okrajích těch cedulí nám dala za jisté, že tam seděly už nějakou dobu.

Rozvoj pozemků.

Přezónování.

Nepřeměnilo ho na silnici jako Senjougahařin starý domov, ale jelikož tam nezůstala ani stopa po domu, bylo to v podstatě to samé.

„…Jak se tohle mohlo stát?“

Co ten zalezlej Oshino Meme navrhl jako tajný trik pro naší situaci bylo něco tak prostého, že jste si potom říkali „To je vše?“. Ať se tomu říkalo ztracený voleček nebo šneček, to monstrum se členilo pod duchy. Z toho důvodu v zásadě nehromadila informační vzpomínky.

Podle všeho byla norma, aby tenhle druh monster neexistoval.

Byla existencí, která neexistovala jako existence.

Když tam nebyl nikdo, kdo by ji viděl, nebyla tam.

Abych to vysvětlil na tom, co se stalo dnes, Hachikuji se najednou objevila a začala existovat v momentě, kdy jsem si sedl na lavičku v tom parku a podíval se na tu nástěnku. Tak to aspoň řekl Oshino.

Stejným způsobem se musela Hachikuji náhle vyjevit, když Hanekawa šla okolo toho parku a podívala se na lavičku vedle mě. Jako monstrum neměla stálou existenci. Místo toho se ukazovala jen co ji někdo uviděl. V tom se ztracený voleček lišil; nebylo to něco, co byste „potkali“ jako ostatní příšery.

Byla tam jen když se na ni někdo díval. Pozorovatel a sledovaná. Hanekawa by vám pravděpodobně ze svých vědeckých znalost dala trefný příklad jednoho fyzikálního pojmu, ale to já nezvládnu. Senjougahaře by to nevadilo, ale nic neřekla.

Každopádně, neměla žádné informační vzpomínky. Jinými slovy, žádné znalosti.

Samozřejmě dokázala splést někoho jako já, kdo neznal okolí. Byla také schopna zmást Senjougaharu, která ji ani neviděla. Taky uměla přerušit signál jejího mobilu. A konečným výsledkem se její cíl ztratil navždy.

Ale

Nemohla znát, co dřív neznala.

A i kdyby o tom věděla, nemohla s tím nic udělat.

Například to přezónování.

Město se změnilo tak hodně už i v minulém roce, že rozdíl deseti let musel být vážně něco. Nehledali jsme zkratky, nešli jsme oklikami a ani jsme se tam nevydali přímo.

Výběrem cesty, kterou kompletně tvoří pouze nové silnice, monstrum jako ztracený voleček s tím nemohlo nic dělat.

Monstra nestárnou. Přízrak malé dívky by pořád byl malou dívkou.

Nikdy by nevyrostla a nestala se dospělou.

–Takže jste stejný jako já.

Hachikuji byla před deseti lety v páté třídě, takže by měla být starší než já a Senjougahara. A přesto mluvila o svých vzpomínkách na rvačky ve škole jako by se to stalo včera. Opravdu neměla normální vzpomínky.

Neměla.

Prostě tam nebyly.

A tak…

Podle všeho Oshino řekl, že to je něco jako dávat nové víno do starého měchu.

Ten nepříjemný chlap prokoukl skrz všechno až k pravdě. Neviděl Hachikuji, neslyšel moc o našem problému a ani nevěděl moc o našem městě, ale stejně se choval jako by věděl všechno.

Nicméně, jeho slova nás dovedla k úspěchu.

Vybrali jsme si cestu jako v amidakuji, po nově vystavěných silnicích, které měly nádherný, tmavý asfalt. Vyhýbali jsme se starým cestám a cestám, které byly jenom nově vydlážděné, co nejvíc to šlo. Dokonce jsme šli i po cestě, která vedla skrz Senjougahařin starý dům. Konečně jsme se po hodině dostali k našemu cíli.

Ta oblast měla od parku být jen deset minut pěšky a pravděpodobně to vzdušnou čarou bylo jen pět set metrů, ale stejně nám to zabralo celou hodinu.

Dostali jsme se do cíle.

Konečně jsme se to dokázali.

Ale jen pro prázdné nic.

„Asi nemůže všechno vždy vyjít perfektně…“

Ano.

S tím jak hodně se všechno změnilo, bylo by prostě příliš perfektní, aby naše destinace zůstala stejná.

I z domu Senjougahary se stala silnice a to netrvalo ani rok. Krom toho, náš plán jak se tam dostat by byl k ničemu, kdyby hned vedle našeho cíle nebyla nová silnice. Možnost, že se sama naše destinace změní, měla být jasná už od začátku. Ale zároveň to, že všechno nevyšlo perfektně, z toho dělá zbytečnou námahu. Připadalo mi, že to všechno ztratilo smysl. Když jsme selhali na úplném konci, selhali jsme všechno.

Asi nemůže všechno jít tak jak chceš.

Asi ne každý sen se může stát skutečností.

Jestli po cíli slehla zem, nebude ztracený voleček opravdu bloudit navždy? Nestane se z ní doopravdy ztracený šneček, točící se v kruzích, pořád a pořád a pořád bez konce?

Jak příšerné.

Oshino, ten mizera s psychedelickým havajským tričkem, možná tenhle konec předpovídal. A stejně – nebo možná právě proto – nám…

Oshino Meme mluvil vždycky tak lehkovážně. Nikdy by se nerozloučil, nikdy by vám neodpověděl na otázku, na kterou jste se sami nezeptali, nic by neudělal, kdybyste ho o to nežádali, a ani by to nutně neudělal, i kdybyste ho prosili.

Nevadilo mu neříct něco, co vážně měl.

„A-ááh…“

Slyšel jsem jak vedle mě vzlyká Hachikuji.

Stěží jsem dokázal udržet šok z výjevu přede mnou, takže jsem úplně zapomněl na Hachikuji. Když jsem se o ní měl nejvíc starat, ztratil jsem se ve vlastních myšlenkách. Konečně jsem se k ní otočil.

Hachikuji brečela.

Její hlava ale nevisela dolů. Hleděla vpřed.

Podle úhlu jejího pohledu se dívala na dům, který tam už nestál.

Vzlykala.

A pak...

Hachikuji se pustila mého boku a vyběhla vpřed.

„Mami! Jsem doma!“

Oshino pravděpodobně předvídal všechno až do tohoto konce a pravděpodobně by řekl, že to bylo jasné.

Byl to muž, který neříkal, co říct měl.

Upřímně, přál bych si, aby mi to řekl už rovnou na začátku.

Co tam asi Hachikuji vidí teď, když jsem konečně dorazila?

Já a Senjougahara jsme viděli jen prázdný pozemek. Celá oblast se naprosto změnila, ale co tu viděl ten ztracený šneček, Hachikuji Mayoi?

Co se objevilo před ní?

Rozvoj a změny na městě nic neznamenaly.

Ani na času nezáleželo.

Dívka s obřím ruksakem se rychle rozjasnila, zamlžila se, zeslábla, rozplynula se a pak v mých očích náhle zmizela.

Už jsem ji nemohl vidět.

Byla pryč.

Ale ta malá dívka řekla „Jsem doma“. To místo už nebylo domovem její odloučené matky a už dlouho ji k tomu nic nespojovalo. Byl to jen její cíl, ale stejně řekla „Jsem doma“.

Vypadá to, že se konečně vrátila domů.

Připadalo mi to jako nádherný konec k tomu příběhu.

Docela nádherný konec.

„Dobrá práce, Araragi-kun. Vážně za něco stojíš,“ řekla konečně Senjougahara.

Do hlasu nedala skoro žádnou emoci.

„Ani jsem nic neudělal. Vážně, tentokrát jsi ty odvedla všechnu práci, já nic. Sám bych nezvládl ani ten tajný trik. Potřebovali jsme tvou znalost téhle oblasti.“

„To možná bude pravda, ale tak jsem to nemyslela. Překvapilo mne ale, že po tom domu zbylo jen prázdno. Možná se celá rodina odstěhovala, když jejich dcera zemřela v dopravní nehodě na cestě k nim. Samozřejmě, dokážu přijít na mnoho dalších důvodů.“

„Jo. Teď když nad tím přemýšlím, nevíme ani, jestli je její matka pořád naživu.“

A nebo její otec.

V tom jsem si uvědomil, že Hanekawa o tom možná věděla. Zdálo se mi, že ten dům zná. Jestli z nějakého důvodu věděla, že ten dům už neexistuje, je ten typ člověka, který by o tom nic neřekl. Alespoň při nejmenším nebyla extrémní puntičkářka.

Byla pouze čestná.

Každopádně, tento problém byl vyřešen.

Připadalo mi, že to skončilo příliš rychle. Pak jsem si všiml nedělního zapadajícího slunce. Byli jsme v půlce května a dny byly stále krátké. Musel jsem se brzo dostat domů.

Stejně jako Hachikuji.

Taky jsem si uvědomil, že byla moje řada na vaření večeře.

„Tak, Senjougaharo. Půjdem zpátky pro to kolo.“

Senjougahara se nás nejdřív pokoušela vést na tom horském kole, ale rychle si uvědomila jak zbytečné je mít kolo, když cestujete s někým kdo jde pěšky, a že se z toho stalo jen něco, co musela tlačit za chůze. A tak to kolo nechala v parku.

„Ano. Mimochodem, Araragi-kun,“ řekla Senjougahara, která pořád hleděla na to prázdné místo. „Pořád jsi mi neodpověděl.“

„ . . . . . “

Odpověď?

Myslíš na tamto?

„Ehm, Senjougaharo, když jde o to…“

„Jen abys věděl, Araragi-kun, nesnáším romantické komedie, ve kterých je do očích bijící, že se ti dva na konci dají dohromady, ale otupující vývoje děje je drží ve stádiu mezi více-než-přátelé-méně-než-milenci, kapitolu za kapitolou, jen aby mohl příběh pokračovat.“

„…Chápu.“

„A také nenávidím sportovní mangu, ve které každý zápas trvá celý rok, když stejně víš, že nakonec vyhrají. Rovněž na to nesnesu battle mangu, kde je jasné, že porazí finálního bosse a nastolí světu mír, ale každá potyčka se slabšími nepřáteli je nekončící.“

„Asi jsi právě popsala všechny shounen a shoujo mangy, které existují.“

„Tak co uděláš?“

Nedávali mi šanci na přemýšlení.

Atmosféra okolo dala za jasné, že se nemůžu vyhnout patřičné odpovědi. Vsadil bych se, že ani ten, komu holka vyzná lásku, když je obklopená svými přáteli, by necítil takový nátlak z té atmosféry.

„Ehm, řekl bych, že se trochu pleteš, Senjougaharo. A nebo jsi možná spíš trochu nedočkavá. Je pravda, že jsem minulé pondělí pomohl vyřešit tvůj problém, ale jestli pořád budeš dělat, jako bys mi něco dlužila…“

„Ó, to si snad děláš starosti s tou směšnou teorií, že lidé jsou více náchylní k rozvinutí romantického vztahu v nebezpečných situacích, když ignorují lidský rozum? Ta která nebere v potaz fakt, že extrémně nebezpečné situace často odhalují pravou povahu jejich blízkých?“

„Směšnou? No, to asi máš pravdu. Jen idiot by vyznával lásku na nějakém nebezpečném visutém mostě nebo tak něco. Ale pořád si myslím, že ke mně cítíš příliš hodně vděku. Upřímně, nehledě na to jaká byla ta situace nebo naše okolnosti, necítím se dobře, když si myslíš, že jsi ke mně tak zavázaná.“

„To měla být jen záminka pro tebe. Tím, že ti dám podnět, jsem doufala, že tě to donutí přiznat city. Proto jsem to řekla. Ujela ti tvoje šance, kluku nechápavá. Tohle je naposledy, co to někomu takhle nadhodím.“

„ . . . . . “

To byl ale odvážný výrok.

A o to se snažila?

To mě jen chtěla nalákat?

„Neboj. Necítím se ti tak příšerně vděčná, Araragi-kun.“

„…Vážně?“

Co?

Jsi si jistá?

„Přece jen, ty bys zachránil kohokoliv. Dnes ráno jsem tě neznala tak dobře jako tě znám teď, Araragi-kun,“ řekla Senjougahara klidně. „Teď je jasné, že jsi mne nezachránil, protože jsem to byla já, ale na tom mi nezáleží. I kdybych to nebyla já – například, kdybys pomohl Hanekawě a já jsem jen sledovala ze střídaček – věřím, že bych tě pořád považovala za někoho výjimečného. I když nejsem výjimečná, vědět, že ty jsi, mi rozbuší srdce. No, to už možná trochu přeháním, ale rozhodně je s tebou zábavná konverzace, Araragi-kun.“

„Ale… ani jsme spolu zas tolik nemluvili.“

Bylo to ještě horší.

Kvůli tomu hodně koncentrovanému množství času, které jsme spolu strávili minulé pondělí, úterý a tuhle neděli, jsem skoro přehlédl fakt, že jsme spolu kdy promluvili jen v těch třech dnech.

Byly to jen tři dny.

I když jsme spolu byli ve stejné třídě už tři roky…

Prakticky jsme si byli cizí.

„To je pravda,“ řekla Senjougahara s přikývnutím. „A proto s tebou chci mluvit víc.“

Chtěla se mnou strávit víc času.

Aby mě lépe poznala.

Aby se do mě mohla zamilovat.

„Nemyslím si, že to je něco tak laciného jako láska na první pohled a nemám dost trpělivosti na postavení všech potřebných základů. Pořád se ale chci vynasnažit, abych tě milovala, Araragi-kun.“

„…Vážně?“

Když to řekla takhle, měla pravdu.

Nevěděl jsem, co na to říct.

Musíte zapracovat na tom, abyste někoho pořád milovali. Láska je velmi proaktivní cit. V tom případě, jít na to tak, jak navrhla Senjougahara, bylo dobré.

„Věřím, že tohle je pouhý problém načasování,“ pokračovala Senjougahara. „Jen to, že se z nás stanou přátelé, by mohlo stačit, ale jsem příšerně chamtivá. Jediné, po čem prahnu, jsou absolutní extrémy. Prostě to ber jako bys uvízl s příšernou holkou. To máš za to, že jsi ke všem tak milý, Araragi-kun. Udělal sis to sám. Ó, a nemusíš se bát, dokážu rozlišit vděčnost od jiných pocitů. Přece jen, za poslední týden jsem si o tobě představovala všechno možné.“

„Představovala…?“

„Byl to velice uspokojující týden.“

Ráda říkala věci přímo.

Zajímalo mě, co jsem v Senjougahařiných představách dělal a co se dělo mně.

„Jestli chceš, můžeš to brát jako že jsi měl smůlu a padl do oka lehce zaláskovatelné panně z pohádky, která hladoví po lásce a udělá cokoliv pro kohokoliv, kdo je na ni alespoň trochu milý.“

„…Jo.“

„Měl jsi smůlu. Měl bys proklínat své normální chování.“

Ani neváhá, i když shazuje sama sebe.

A po tom, co mi tohle všechno řekla…

I po tom všem…

…Bože, jsem tak trapnej.

Jsem prostě k pláči.

„A Araragi-kun, teď když jsem ti to řekla…“

„Co?“

„Jestli mne odmítneš, zabiji tě a potom uteču.“

„To je jen normální vražda! Musíš taky zemřít, aby to bylo tragicky romantické!“

„Tak to prostě je, když to beru vážně.“

„…Ach. To jsem měl čekat…“

Když jsem v hlavě přežvykoval, co řekla, z hloubi srdce jsem si povzdechl.

Upřímně…

Baví mě s ní být.

To, že jsme spolu z těch třech let strávili jen tři dny, mi připadalo jako ztráta času. Já, Araragi Koyomi, jsem promarnil tolik času.

Byl jsem opravdu vděčný za to, že jsem ji na těch schodech chytil já.

Cítil jsem tolik vděku, že Araragi Koyomi byl ten, kdo chytil Senjougaharu Hitagi.

„Jestli mne zbaběle poprosíš o víc času na rozhodnutí, do konce věků tebou budu pohrdat, Araragi-kun. Neměl bys uvádět dívky do rozpaků víc než je potřeba.“

„Já vím, já vím. Asi nejsem v postavení, abych něco takového navrhoval, ale můžu k tomu přidat jednu podmínku?“

„Co by to bylo za podmínku? Chceš abych tě nechala týden sledovat, jak si holím přebytečné ochlupení?“

„Ze všeho, cos dnes řekla, tohle bylo to nejhorší!“

A to bylo jak kvůli tomu, co řekla, tak i kdy to řekla.

Po několika vteřinách jsem promluvil k Senjougahaře.

„Řekl jsem podmínku, ale asi by to spíš byl slib“

„Slib? Jaký slib by to byl?“

„Senjougaharo, nikdy, vůbec nikdy nepředstírej, že vidíš něco, co nemůžeš, nebo že vidíš, co nevidíš. Už nikdy. Jestli ti cokoliv bude připadat zvláštní, tak to řekni. Nesnaž se být ohleduplná. Kvůli tomu, čím jsme si prošli a co víme, pravděpodobně budeme muset nést tohle břemeno po zbytek našich životů. Víme o jejich existenci, takže mi slib, že mi ihned na místě řekneš, jestli jsou nějaké nesrovnalosti v tom, jak něco vnímáme.“

„Slibuji.“

Senjougahara udržovala svůj obvyklý klidný výraz bez znatelných emocích, ale stejně jsem něco dokázal vyčíst z té krátké, okamžité odpovědi, kterou by si někdo mohl vyložit, že neměla patřičné rozvážení.

Byla to moje vlastní chyba.

Bylo to tak kvůli mému normálnímu chování, pod kterým jsem jednal.

„Dobře, tak jdem,“ vyzval jsem. „Už se dost setmělo, takže… ehm… podle normální etikety bych tě asi měl doprovodit domů.“

„Dva se na tohle kolo nevejdeme.“

„Má to ty tyčky, takže dva bychom měli být v pohodě, i když by to ve třech bylo nemožné.“

„Tyčky?“

„Ty tyčky, na které si dáš nohy. Nevím, jak se jim říká, ale jsou přidělaný na zadní kolo. Jeden z nás na nich může stát, zatímco se bude držet druhého za ramena. Můžeme se rozhodnout kdo bude vepředu tím, že si dáme kámen, nůžky, papír. Šneček je už pryč, takže by s návratem domů neměl být problém. Cesta, kterou jsme sem šli, byla příšerně komplikovaná na to, abych si ji zapamatoval, takže Senjougaharo…“

„Počkej, Araragi-kun.“

Senjougahara pořád stála na stejném místě.

Když tam stála, chytla moje odcházející zápěstí.

Senjougahara Hitagi se držela od styku s ostatními tak dlouho, že to bylo poprvé, co takhle ke mně natáhla ruku a co se mě dotkla.

Dotkli jsme se.

Podívali jsme se na sebe.

A to dokázalo, že jsme tam byli.

Dokázali jsme si, že tu ten druhý je.

„Možná bys to mohl říct jasně a přímo.“

„Říct co?“

„Nechci nějaký předpokládaný vztah.“

„Jo, to.“

Řekl jsem si

Pro holku, která prahla po absolutních extrémech, jen jí odpovědět v angličtině něco postrádalo. Nicméně, kvůli mojí omezené znalosti cizích jazyků by jakýkoliv cizí jazyk vyzněl nesnaživě a stejně by to byla jen chabá předělávka.

A tak…

„Doufám, že se to uchytí.“

„Co se uchytí?“

„Senjougahara toré.“

Technicky vzato, tohle znamenalo, že Hanekawa, i když se mýlila, měla stoprocentní pravdu.

Vypadá to, že naše třídní zastupitelka opravdu ví všechno.

Předchozí: 007

Celé Mayoi Šnek

Zpátky na hlavní stránku

Další: 009