Baka to Test to Shoukanjuu: Kniha 1 Pátá otázka

Pátá otázka

V následující větě doplňte správnou odpověď do ( ).

Světlo je zároveň vlna a ( ).

Odpověď Himeji Mizuki:

[částice]

Vyjádření učitele:

Správně!

Odpověď Tsuchiyi Kouty:

[objekt, který se odrazí od všech věcí, ke kterým se přiblíží]

Vyjádření učitele:

Tvé odpovědi mě vždy překvapí!

Odpověď Yoshiiho Akihisy: [zbraň hrdiny]

Vyjádření učitele:

Také rád hraju RPG.

Předseda třídy D, Hiraga Genji, zemřel v boji!

„Óóóó…!“

Rozhlas roznesl tuto informaci po škole, přerušovaly ho vítězné křiky od třídy F a pláč třídy D.

„Úžasný! Nemůžu uvěřit, že jsme fakt vyhráli nad třídou D!“

„Teď už se můžeme rozloučit s tatami a čabudaii!“

„A všechny ty shnilý věci budou patřit třídě D!“

„Ať žije Sakamoto Yuuji!“

„Ten kluk vůbec není špatnej!“

„Ať žije Sakamoto Yuuji!“

„Miluju Himeji!“

Lidé chválili třídního předsedu Yuujiho ze všech stran.

Podíval jsem se na místo, kde stál předtím Yuuji, a uviděl jsem ho obklopeného studenty třídy F a stojícího mezi skleslými studenty třídy D.

„Ach, to nic! Co bych měl říct, když mě takhle chválíte?“

Yuuji se poškrábal po tváři a odvrátil tvář. Překvapivě byl docela stydlivý.

„Sakamoto! Chci si s tebou potřást rukou!“

„Já taky!“

Všichni se chovali, jako by to byl hrdina. Z pohledu na ně jsem si uvědomil, jak moc tu třídu nenávidíme. Tatami tam vážně byla shnilá, tak samozřejmě, že se nám to nelíbí.

Fajn, měl bych se přimíchat do davu a najít šanci jak se přiblížit k Yuujimu.

„Yuuji!“

„Hele, není to Akihisa?“

Yuuji otočil hlavu zpět.

Šel jsem k němu s osvěžujícím úsměvem na tváři.

„I já si chci potřást rukou s Yuujim!“

Pak jsem natáhl ruku.

„Óóóó!“

*Zvuk drcení*

„Yuuji… Chci si s tebou jen potřást rukou, tak proč mě takhle držíš za zápěstí?“

„Sklapni… Jasně, že ti takhle musím zadržet ruku… Hmf!“

„Uá!“

Má ruka byla otočena špatným směrem.

Nedokázal jsem tu bolest vystát, tak jsem vykřikl jako potrefená husa a omylem pustil nůž, který jsem držel v druhé ruce.

„…“

„…“

„Yuuji, je hezké se všemi tuhle Válku vyhrát.“

„…“

„Nikdy jsem netušil, že budeš mít tak dobrý pocit, když se spolužáky dokončíš nějakou práci. Jsem tak dojatý, že i můj zápěstní kloub cítí tu bolest!“

„Cos měl zrovna před chvilkou v plánu?“

„Jen jsem chtěl použít tuhle ruku, která je v takových bolestech, že mám dojem, že se každou chvíli zlomí, abych si s tebou potřásl rukou a sdílel radost z vítězství!“

„Hej, sežeňte mi někdo nějaké kleště!“

„P… počkej! Omlouvám se!“

„Hmm.“

Konečně mě pustil. Bylo to výjimečně bolestivé!

Když se nad tím zamyslím, co má s v plánu s kleštěmi?

„*Mumlání*“

Vypadá to, že Yuuji něco mumlá. O čem to mluví?

„Nehty…“

Už s ním nikdy nebudu bojovat.

„Nikdy bych si nemyslel, že Himeji patří do třídy F… Neuvěřitelný,“ ozval se něčí hlas zpoza mých zad.

Otočil jsem hlavu, abych viděl, kdo mluví, a uviděl jsem Hiragu, který stěží pořádně chodil, pomalu se blížil k nám.

„Ach, já… Omlouvám se za to teď.“

Himeji k nám také běžela, z opačného směru.

„Ne, nemusíš se omlouvat. Tohle máme za to, že jsme nebrali boj s třídou F vážně.“

Svět soutěžení je opravdu tvrdý. Prohráli, protože jsme podváděli, ale Himeji se neměla za co omlouvat.

„Předám třídu podle pravidel. Ale je už pozdě, můžeme to udělat zítra?“

To bylo tak smutné pro generála, který prohrál bitvu! Během následujících tří měsíců nebudou moci vyhlásit Přivolávací válku, takže bude trpět nenávistí pocházející od jeho spolužáků, a to ještě ke všemu v příšerné třídě. Třídní předseda je hrdina, když třída vyhraje Válku, ale když ji prohraje, je hříšníkem.

„Samozřejmě že zítra to není problém. Viď, Yuuji?“

Při pohledu na jeho stav jsem nedokázal vystát myšlenku, že bych ho požádal o třídu teď, tak jsem se otočil k Yuujimu a ptal se ho na jeho názor.

„Ne, to není třeba.“

Nedokázal jsem uvěřit Yuujiho odpovědi.

„Co? Proč?“

„Protože jsem nikdy neměl v plánu získat třídu déčka.“

Yuuji nám řekl svůj plán, jako by to tak bylo od začátku, ale já o něčem takovém vůbec nic nevěděl.

„Yuuji, co se děje? Bylo pro nás fakt těžký získat to normální vybavení, ne?“

„Nezapomněl jsi na něco? Naším cílem je porazit třídu A!“

Porazit třídu A, to byl Yuujiho a můj konečný cíl.

„Ale proč teda neútočíme na třídu A? Není to zvláštní?“

Když budeme s třídou A bojovat přímo dříve nebo později, proč jsme rovnou nezaútočili na třídu A, místo toho, abychom ztráceli energii tady a tamhle?

„Změř si vlastní schopnosti! Proto jsi dostal přezdívku „Stupidní brácha“ od těch žáků na nižší střední poblíž.“

„O čem to mluvíš? Přestaň říkat poloviční pravdy!“

„Ach, promiň. Byla to základka poblíž, viď?“

„…To není ta špatná část.“

„Co…? Vážně máš tak divnou přezdívku?“

Ne-nedívejte se na mě! Nedívejte se na mě těmihle pohledy!

„A vůbec, nemám v plánu vzít jakékoli vybavení třídy D.“

„Samozřejmě, to je pro nás nejlepší výsledek… ale jsi si jistý?“

„Jasně, ale mám jednu podmínku.“

Správně. Jestli je necháme jít tak snadno, byla by tahle Válka k ničemu.

„Povídej.“

„Neboj se, není to nic zvláštního. Až ti dám signál, chci, abys zničil tu věc u okna. To je vše.“

Yuujiho prst ukazoval na venkovní část klimatizace, na tu za oknem.

Ale ten přístroj nepatřil třídě D. Třída D měla jen normální vybavení, které jste mohli najít v trochu chudší vyšší střední škole, takže neměla klimatizaci. Bylo to tu, protože ve třídě, kam to patřilo, nebylo místo, tak se to dalo před třídu D.

„Venkovní část klimatizace třídy B?“

„Jasně, možná dostanete vynadáno, když to zničíte, ale tohle je pro vás dobrý obchod, ne?“

Kdyby to „náhodou“ zničili, nanejvýš by dostali vážné upozornění od učitele. Ale jestli jim tohle pomůže, aby nebyli tři měsíce ve zničené třídě, tak neexistoval lepší obchod.

„To zní rozhodně dobře. Ale proč to chceš udělat?“

Hiragova otázka byla logická. Jestli míříme na třídu A, proč dělat nesouvisející věci jako je rozbíjení klimatizace třídy B?

„Týká se to naší taktiky ohledně béčka.“

„Vážně? Tak tedy vděčně přijímám tvou nabídku.“

„Znovu si zítra promluvíme, zhruba v tuhle dobu. Teď už můžeš jít zpět.“

„Fajn, díky. Doufám, že porazíte třídu A podle plánu.“

„Haha, neříkej věci, které nemyslíš vážně. Myslíš si, že rozhodně prohrajeme, ne?“

„Jo. Třída F nemůže proti áčku vyhrát. Ale i tak bych vám to přál.“

Předseda třídy D, Hiraga, zvedl ruku a pak odešel ze scény.

„Všichni! Díky za vaši dnešní tvrdou práci! Zítra si doplníme skóre, co jsme použili, tak běžte všichni domů a odpočiňte si! To je pro dnešek vše!“ vydal Yuuji rozkazy, všichni si povídali a šli si do třídy pro věci, aby mohli jít domů.

„Yuuji, taky půjdeme?“

„Jo!“

Pocit vítězství byl skvělý, ale popravdě, byl jsem vážně unavený. Zítra budeme ve Válce pokračovat, tak bych měl jít domů a odpočívat!

„Ach, po-počkej, Sakamoto.“

„Hm?“

Yuuji chtěl odejít společně se všemi, když ho někdo zastavil. Byla to Himeji.

„Ach, to jsi ty, Himeji!“

„Vlastně se chci Sakamota na něco zeptat.“

Přitiskla si ruku k hrudi, vypadala docela nadšeně. Musí to být něco důležitého; možná bych se jim měl vyhnout a odejít.

„Aha, vím,“ řekl Yuuji, šel k Himeji a povídal si s ní přede mnou. Stěží jsem slyšel, o čem se to baví, a cítil jsem se poněkud osamělý.

Himeji zírala na Yuujiho, jako by se opravdu soustředila a úplně na mě zapomněla; muselo to být něco důležitého.

Hm? Že by… si Himeji moji existenci ani neuvědomovala? Že by si mě nikdy vlastně vůbec nevšimla? Sakra! V tom případě jí budu prostě zvedat sukni, až dokud nebudu spokojený!

‚To je dobrá šance, Akihiso. Prostě jí teď zvedni sukni! Není na čase, abys viděl kalhotky tak hezké holky?‘

Co!? Ty jsi ďábel mého srdce? Sakra! Snažíš se mě svést na cestu delikventa? Neshlížej na mě! Můj pocit spravedlnosti neprohraje!

…

…

…

…Eh? Kde je anděl? Kde je anděl mého srdce? Počkej, vylez už! Tohle má znamenat, že mám jen zlé srdce?

„Nicméně, napřed mě to moc nezajímalo, ale protože on za mnou přišel a promluvil si o tom se mnou, docela mě to zaujalo.“

Zatímco jsem bojoval se svou myslí, rozešli se ti dva ke mně.

„É, proč by Yoshii říkal něco takového?“

Oba si dál povídali, žádný z nich nevěděl o bitvě v mém srdci.

„Když se nad tím zamyslím, zmínil, co se stalo během rozřazovacího testu. Možná se to toho týká, což znamená, že i blbci se nevzdávají nějakých věcí.“

Yuuji mluvil velmi přátelsky, míchal do rozhovoru nějaké vtipy. Díval jsem se na něj, o čem to mluvil? Že by vyznání lásky? Má Himeji ráda Yuujiho?

„‚Rozřazovací test‘? Ach, no jo…“

„Můžu říct jen tohle, ale Himeji, myslím, že tvůj odhad je správný.“

Aha, proto vypadá Yuuji tak spokojeně. Proč by nebyl šťastný, když ho miluje tak roztomilá dívka.

…Mimochodem, proč pořád nevyšel ten anděl mého srdce?

„Oj, Akihiso. Měli bychom jít zpátky.“

„Aha, dobře. Už jste s Himeji domluvili?“

„Jop, je teď odhodlanější. Viď, Himeji?“ zeptal se Yuuji a Himejina tvář hned zrudla, dokázal jsem si nad její hlavou představit zvukový efekt „bum“. Taková schopnost je vážně ochromující.

„Ah, vážně? Nejsem si jistý, co se děje, ale pojďme. Ahoj, Himeji.“

„Ach, ano! Uvidíme se zítra!“

Himejina tvář byla stále červená. Mávala rukou a sledovala, jak Yuuji a já odcházíme ze třídy.

‚Na zvednutí její sukně není nic špatného, že?‘

Anděli mého srdce, byl jsi moc pomalý! A navíc souhlasíš se zvednutím sukně!?

☆

„Yuuji.“

„Hm?“

„Bylo vážně nutný bojovat s déčkem? Klimatizaci jde rozbít i jinak, ne?“

„Ach, to mluvíš o tomhle?“

Byli jsme na cestě domů, a jelikož se naše domy nacházely ve stejném směru, chodili jsme většinou domů společně.

„Je dost dalších důvodů, třeba aby si všichni zvykli na Přivolávací válku, vyvinuli tlaku na ostatní třídy, zlepšili si naše sebevědomí, zvýšili si naši morálku a tak dále.“

„Aha. A proč si teda nevezmeme vybavení třídy D?“

„Protože náš konečný cíl je třída A. Jestli si vezmeme věci třídy D, někteří studenti by mohli být spokojení už jen s tím a pak se stavět proti Přivolávací válce. Rozhodl jsem se tak, abych se takové věci vyhnul a udržel energii všech díky nespokojenosti.“

Překvapivě tenhle kluk dost myslel. Když jsem ho tak poslouchal, nedokázal jsem si ho představit jako někoho se špatnými výsledky. Nebo bych měl říct… Znovu jsem v něm viděl toho „dětského génia“.

„Můžeme vyhrát proti áčku?“

„Jasně. Nech to na mně.“

„Díky, a promiň za potíže, které jsem způsobil svojí tvrdohlavostí.“

„Ani ne. Přišel jsem do téhle školy, abych v Přivolávacích válkách udělal něco velkého.“

Yuuji se bezděčně podíval do dálky.

Jako dítěti mu říkali „génius“. Ale jeho dřívější sláva vybledla. Yuuji o tom nikdy nemluvil, ale nejspíš je teď tam, kde je, protože nemá motivaci ke studiu.

Testové skóre se stává silou Přivolaných bytostí v Přivolávací válce. I když jsou výsledky třídy F očividně špatné, pokud použijí ve Válce proti třídě A svou inteligenci a sílu, prokáže se, že i ti, kteří nedokáží studovat, mohou být na vrcholku. Myslím, že to chce Yuuji dokázat.

„Potřebuju, abys mi k dosažení našeho cíle pomohl. Ale zítra se soustřeďme na doplnění našeho skóre.“

„Tsch.“

To znamená, že zítra budeme mít testy. Dnes jsme vypotřebovali dost skóre, takže zítra nejspíš budeme mít testy ze všeho. Ale ne, to budou testy celý den!

„Nehraj jen hry; něco si před spaním přečti!“

„Jasně, jasně. Přečtu si aspoň jednu knih… Uh?“

To je tak zvláštní; proč mám tak lehkou tašku? Možná…

„Ach, moje učebnice! Nechal jsem je pod svým čabudaiem!“

„Blbečku, běž zpátky a vezmi si je.“

„Ách jo… Tak běž teda napřed.“

„Proč bych na tebe měl vůbec čekat?“

„Věděl jsem to, jsi bezcitný.“

Už jsem byl skoro doma. No, stěžování ničemu nepomůže, tak rychle pro knížky a pak domů!

To jsem si pomyslel a běžel do školy, kde už zbývalo jen pár studentů, kteří se účastnili nějaké klubové aktivity.

„Bóže,“ povzdechl jsem si a vzal si přezůvky, pak jsem zamířil ke kmenové učebně třídy F.

„Jsem zpět…“ zakřičel jsem, jako kdybych se vrátil do vlastního domu, pak jsem vešel dovnitř. Díky čabudaiům a tatami vypadala tahle místnost spíš jako domov než třída.

„Y-Yoshii!?“

„Uh? Himeji?“

Himeji byla ve třídě, o které jsem si myslel, že je prázdná.

„C-co se děje?“

Jako by panikařila. Co je to s ní?

Podíval jsem se k Himejinu místu a uviděl roztomilý dopis a obálku na jejím čabudaii.

„Ach, t-tohle je…“

Co to dělá? I když nevím, k čemu to má, vypadá to, že si připravila papír a obálku a chtěla psát milostný dopis Yuujimu.

„Postav se k pravdě čelem: je to milostný dopis.“

Sklapni, ďáble mého srdce! Tvoje lži mě neošálí! I když to říkáš, jaký máš důkaz, že je tohle milostný dopis?

„Tohle je, ach…“

„V pohodě, rozumím, bez problému.“

„Ech… Uá!“

Spolu se zvukem nárazu uklouzla Himeji na svém čabudaii.

Dopis, který skrývala za svými zády, přiletěl přede mě, náhodou jsem uviděl jednu z vět:

„Mám tě ráda.“

„…“

„Tohle jako důkaz, že jde o milostný dopis, bohatě stačí, ne?“

„…“

„Rozumíš? Tohle je pravda.“

„…“

„Není na čase se vzdát?“

Přehnul jsem dopis, který ke mně přiletěl, a vrátil ho Himeji.

Zavtipkoval jsem, abych ukázal, že jsem dobrosrdečný: „Tenhle dopis neštěstí je vážně speciální!“

„Jsi připravený to ignorovat až do smrti!?“

O čem to mluvíš, blbý ďáble!? Kdykoli něco řekneš, způsobí to ještě víc neštěstí! Už se nenechám dál podvádět!

„Ehm, myslím, že se pleteš…“

„To nemusíš dělat. Prostě za mnou přijď a řekni to, zvládnu to přímo. Ach, neboj, půjčím si omračující pistoli od Yamashity odvedle.“

„Yoshii, tohle není dopis neštěstí!“

„No to teda ne! Rozhodně je to dopis neštěstí! Jsem teď opravdu hodně nešťastný!“

„Yoshii.“

Mávl jsem pažemi jako dítě, když mě náhle něco jemného popadlo za ruku. Když jsem se pořádně podíval, zjistil jsem, že mě Himeji drží za ruku a snaží se mě zastavit od záchvatu šílenství.

„Uklidni se; takhle si akorát ublížíš,“ promluvila, hlas měla naplněný varováním.

Když jsem uklidnil své ztemnělé srdce, tak se mi v hlavě začala množit ta beznadějná fakta.

„…Nic s tím neudělám… musím to přijmout.“

Ztratil jsem sílu v kolenou a klekl si. Co se to děje? Proč mám tenhle pocit poraženectví dva dny po sobě?

Ten dopis dostane Yuuji, že? To mi dělá starosti.

„Ten dopis dostane někdo od nás ze třídy…?“

„Ano, je to náš spolužák,“ začervenala se Himeji, přesto bez váhání odpověděla.

Tak je to jasné. Správně, mluví o Yuujim. Ale nechtěl jsem ho jmenovat a uvést tak Himeji do rozpaků.

„Vážně? Co je na něm tak skvělého? Možná jeho vzhled není špatný!“

„Ach, ne, nejde o jeho vzhled. Oh, ale samozřejmě, že se mi líbí!“

„Sakra! Nenávidím toho kluka z hloubi duše.“

„Je to pravda…?“

„Jo, protože nemám důvěru ve svůj vzhled, tak to zní až moc dobře.“

„Ech? Proč!? Jsi opravdu hezký! Líbíš se mojí kamarádce!“

„Jo? Vážně?“

Myslím, že ta její kamarádka je šílená.

„Jo. I když detaily moc neznám, tak kdykoli viděla tebe a Sakamota jít společně, řekla ‚Svalnatý Sakamoto a krásný Yoshii jsou spolu, tak pěkný obrázek.‘“

„Tvoje kamarádka je moc dobrý člověk; měla bys na ni být hodná.“

„Potom říká věci jako ‚Yoshii je očividně uke, viď?‘ a tak.“

„Beru to zpátky. Drž se od ní dál. Na ten svět jsi ještě stále příliš mladá, Himeji.“

Yuuji a já… Fuj!

„A kromě vzhledu je dobrý i zevnitř?“

„Ach, no... ano…“

„Jo, jeho játra vypadají silná a zdravá!“

Myslím, že bych je mohl prodat za dobrou cenu.

„To je orgán v těle.“

„A tohle, i když si nemyslím, že je to možný, má i dobrou osobnost?“

„Jasně, rozhodně!“

Cóóó…? Nikdy bych si nepředstavil, že Himeji bude mluvit tak hlasitě. Bojím se. Netušil jsem, že má Yuujiho až tak ráda.

„Co je na jeho osobnosti tak super?“

„Je velmi… velmi něžný…“

‚Něžný‘?

Ten, kdo mě podvedl a nechal přepadnout třídou D a skoro mi zlomil ruku, je něžný?

„Teď ti dám nějaké číslo; máš s sebou tužku a papír? Neboj, je to moc dobrý mozkový chirurg.“

„Můj mozek je úplně v pořádku!“

Jak je to možné? Proč si myslí, že je něžný? V jak kruté rodině jsi to vyrostla, Himeji!?

„Něžný, bystrý a optimistický… je to můj idol!“

Když jsem poslouchal její upřímný názor, přepadl mě silný pocit, kvůli kterému jsem se jí nemohl smát.

„Ten dopis…“

„A-ano?“

„Hodně štěstí.“

V takové situaci jsem nemohl zničit jejich vztah. Protože má Himeji Yuujiho tak ráda, nemohl jsem jí jako její spolužák nefandit.

„Ano!“

Usmívající se Himeji byla prostě moc rozkošná; vážně jsem z hloubi duše Yuujimu záviděl.

☆

Další den jsem šel do školy jako obvykle.

Abychom si doplnili skóre ztracené ve Válce, musíme mít testy celý den. Teď se musím snažit ze všech sil.

„Dobré ráno…“

Spolu s *kala kala* zvukem jsem otevřel dveře do třídy.

Pořád to byla třída s tatami a čabudaii. Pořád mě trochu mrzelo, že jsme nedostali vybavení třídy D.

„Ach, Akihiso. Skoro jsi přišel pozdě!“

„Á, dobré ráno, Yuuji.“

Yuuji přišel do třídy dříve než já, seděl u čabudaie poblíž mého, v ruce měl učebnici angličtiny. Zřejmě měl v plánu před testem studovat do poslední chvíle.

„Stěžoval si někdo na něco?“

„Co? Stěžovat si na co?“

„Ohledně vybavení třídy D.“

Všichni jsme se tolik snažili a vyhráli jsme Válku, ale nakonec jsme si nevzali vybavení nepřítele; je normální, aby byli někteří z nás nešťastní.

„Aha, tohle! Všem jsem to vysvětlil a bez problému.“

„Ach.“

Myslím, že všichni poslouchali Yuujiho příkazy kvůli tomu jeho včerejšímu výkonu. Kromě toho teď věděli, že je možné vyhrát proti třídě s vyšším ohodnocením, tak už je asi vybavení třídy D nezajímalo.

„A vůbec, jsi v pohodě?“

„Co?“

„Ohledně toho, co se stalo včera.“

Počkat, o čem to mluví…? Ach, jde o Yuujiho popravu?

„Eh, i idiot jako já se vzdá dělání takových blbostí, když ví, že mu za to strhnou nehty.“

„Ne, nemluvím o tom, jak jsi mi chtěl ublížit.“

Tak o čem to mluvíš? Vůbec nevím, co se mi to Yuuji snaží říct.

„Co mi to chceš říct…?“

„Yoshii!“

„Uá!“

Moje řeč byla přerušena náhlou ránou.

„Sh-Shimado, dobré ráno…“

„Teď není čas na to, abys mi říkal dobré ráno!“

Shimada vypadala, že je vážně naštvaná.

Ležel jsem teď na zemi a viděl jsem její spodní prádlo, ale vůbec jsem se necítil šťastně.

„Ty blbče, to, žes mě včera nezachránil, je v pohodě. Ale jak se opovažuješ rozbít okno hasicím přístrojem a pak to shodit na mě…!“

Ach… už jsem si vzpomněl.

„A díky tobě je má pozice na seznamu ‚Čí přítel nechcete být‘ ještě vyšší!“

To je překvapivé; myslel jsem, že už jsi úplně na vrchu.

„…Měla jsem v plánu tě svázat kvůli vyšetřování a mučit tě.“

Náhle se Shimada uklidnila.

Mimochodem, než mě svážeš, nemlátila jsi mě už dost…?

„Myslím, že už sis užil dost trestu, tak ti to tentokrát prominu!“

„Jo, pořád nedokážu zastavit krvácení z nosu!“

„Ne, to nemyslím.“

„Eh? A co teda myslíš?“

„Náš první test je dnes z matiky.“

Shimada vypadala vážně šťastně, jako by z hloubi duše, a řekla: „A dozor má slečna Funakoshi.“

Když jsem tu větu uslyšel, vyběhl jsem z místnosti a sprintoval po chodbě.

☆

„Hááá… To bylo únavný,“ lehl jsem si na stůl a vzdechl jsem.

Konečně jsme dokončili testy ze čtyř předmětů. Samotné testy byly vyčerpávající, ale ještě víc mě vyčerpaly dotazy slečny Funakoshi.

Mimochodem, představil jsem jí jednoho otaku, který žije poblíž mě (třicet devět let, sám… je to muž, myslím?), a řekl jsem jí, že tohle je vše, o čem jsem s ní chtěl včera mluvit.

„Hmm. Vypadáš vyčerpaně,“ řekl Hideyoshi, který se zjevil odnikud.

Dnes měl culík. Óóó… přesně tohle se mi líbí. Je kluk, ale tak moc mě touhle pózou pokouší!

„… *kývá hlavou jako šílenec*“

Muttsulini, vždy tichý a jehož přítomnost se dala vycítit jen stěží, byl vedle Hideyoshiho.

„Dobře, dáme si teď oběd! Dnes si dám ramen, katsudon a smaženou rýži s kari.“

Yuuji stále vypadal energeticky a stále stál; na tváři vůbec neměl únavu. Z čeho je? A na oběd toho chce sníst nějak moc.

„Hmm? Yoshii, vy kluci jdete do jídelny? Můžu jít s váma?“

„Ach, Shimado, taky chceš jít? Mně to nevadí!“

„Tak s vámi půjdu.“

„… *kývá*“

Muttsulini přikývl a souhlasil; možná něco plánoval. Idiot, od divošky jako je Shimada by neměl čekat nic dobrého.

„Yoshii, myslíš si o mně teď něco špatného?“

„Rozhodně NE.“

Její šestý smysl je děsivý.

No, konečně mám šanci si během obědové pauzy odpočinout. Měl bych sníst něco dobrého, abych si doplnil sílu! Ale v jídelně nic dobrého nenajdu.

„Tak si dnes dopřeju luxus a dám si osolenou vodu…“

„Ehm, všichni…“

Postavili jsme se a už jsme chtěli zamířit do jídelny, když nás zastavil něčí hlas.

„Hmm? Ach, Himeji, to ty? Chceš jít do jídelny s námi?“

„Ach, ne. Ehm… jde o o-oběd. To, včera jsem všem slíbila…“

Himeji se na nás nejistě podívala. Co se děje?

„Ááá, že by ten zamilovaný oběd?“

„A-ano, jestli to nikomu nevadí.“

Zpoza svých zad vytáhla balíček.

Vážně!? Himeji, ty jsi tak hodná holka! Díky tobě možná budu žít o pár dní déle!

„Jasně, že to nikomu nevadí! Viď, Yuuji?“

„Jo, správně. Děkujeme.“

„Opravdu? To je skvělé,“ usmála se šťastně Himeji. Tak zvláštní; ona ten oběd udělala, ale je šťastnější než my, kteří ho jíme zdarma. Vážně nerozumím tomu, jak myslí něžné dívky.

„Hmf… Mizuki, jsi pěkně agresivní…“

Shimada se na mě zuřivě dívala, jako kdybych byl vrahem jejího otce.

Nerozumím ani tomu, co si myslí divoké dívky.

„Tak, když teda někdo udělal oběd, pojďme se najíst na střechu, ať nejíme ve třídě.“

„Jasně.“

Není přijatelné, aby se tak prvotřídní jídlo jedlo v hnusné třídě se shnilými tatami a zápachem mužského potu. Měli bychom jít na nějaké příjemné místo, jako je třeba střecha, a tak si užít jídlo a být vděční kuchaři.

„Domluveno? Tak vy běžte napřed.“

„Co? Yuuji, kam to jdeš?“

„Koupím nějaké pití, jako odměnu za včerejší námahu.“

„Ach, tak půjdu s tebou! Tolik toho najednou neuneseš, ne?“

Bylo vzácné vidět, že by měla Shimada takový zájem. Vzala si špatné léky?

„Díky.“

„Jasně.“

Yuuji bez pochyb přitakal. Kdybych to byl já, určitě bych si dával pozor na to, abych nebyl vzat na nějaké místo a ošklivě tam zmlácen.

„Nezapomeňte nám něco nechat.“

„Neboj, ale nic nezaručuju, jestli se vrátíte pozdě.“

„Nemyslím, že se opozdím. Pojďme!“

Yuuji a Shimada si vzali peněženky a odešli ze třídy. Vypadá to, že jdou do kiosku v prvním patře.

„Taky bychom měli jít.“

„Jo.“

Vzal jsem od Himeji balíček a šel na střechu.

Tyhle zabalené obědy jsou pěkně těžké. Vypadá to, že se hodně snažila, aby uvařila spoustu různých jídel; jsem tak dojat.

„Super, počasí je hezké!“

„Jo!“

Došli jsme ke střeše a otevřeli dveře, přivítalo nás čisté nebe bez mráčků. To bylo nejlepší počasí při jedení zabalených obědů.

„Ach, přinesla jsem dečku.“

Himeji vyndala piknikovou deku z košíku. Vypadá dobře připravená; možná přinesla celý piknikový set.

Byli jsme nadšení a začali jsme se připravovat. Na střeše nikdo jiný nebyl, jako kdybychom si ji pro sebe zarezervovali; to bylo skvělé.

„Tohle je vážně super…“

„… *kývá*“

Líně jsem si lehl na deku a užíval si slunce a vánku, který ke mně foukal.

„Ehm, nejsem si moc jistá…“

Himeji otevřela víko krabičky s jídlem, která se používá jen během Nového Roku.

„OCH!“ vydechli jsme všichni překvapením.

Vypadalo to tak chutně. Bylo tam karaage, tempura, onigiri, rolky z bambusových výhonků… v krabičce bylo každé jídlo, které vás jen napadne.

„Promiň, Yuuji, začnu…“

„… *bere si kousek*“

„Ach, Muttsulini, jsi tak mazaný!“

Pak si hladce vložil jídlo do úst…

„… *omdlévá*“

*Zvuk omdlévajícího Muttsuliniho*

Muttsulini troufale omdlel, jeho svaly se trochu cukaly.

„…“

„…“

Já a Hideyoshi jsme se podívali jeden na druhého.

„Uá! Tsuchiyo!?“ zpanikařila Himeji a upustila hůlky na jedno použití, které nám chtěla podat, na zem.

„… *náhle se postaví*“

Muttsulini se postavil.

„… *Skvělé!*“

Pak se otočil čelem k Himeji a zvedl palec.

Nejspíš chtěl říct „výborné“!

„Takže, takže ti to chutná? To je dobře.“

Himeji musela pochopit Muttsuluniho myšlení, protože vypadala tak šťastně.

Nicméně, Muttsulini, proč se ti třesou nohy? Vypadáš jako boxer, který bude za chvilku knokautován.

„Jen se nestyď; sněz, kolik můžeš!“ usmála se Himeji a řekla nám, ať jíme víc.

Když to řekla takhle, zřejmě jsme vůbec nemohli odmítnout. Dokonce jsem měl pocit, že to musím sníst bez ohledu na to, jak hrozné to je.

…Ale pořád jsem nedokázal zapomenout na Muttsuliniho prázdně vypadající oči a třesoucí se tělo.

„Hideyoshi, co si o tomhle jídle myslíš?“ zašeptal jsem Hideyoshimu tak tiše, aby nás Himeji neslyšela.

„…No, to rozhodně nebylo předstírané.“

„Správně, teď máme dost velké potíže.“

„Akihiso, máš silné tělo?“

„Popravdě, můj žaludek je velmi slabý. Je degenerovaný, protože jen málokdy něco jím.“

Jistě, Hideyoshi a já jsme se tvářili tak šťastně, jak to jen šlo, když jsme spolu mluvili; nemohli jsme nechat Himeji zjistit, o čem byl náš rozhovor a jak jsme ve skutečnosti vyděšení.

„Nech to mně!“ promluvil tiše a odvážně Hideyoshi.

„Přestaň si dělat srandu, tohle je příliš nebezpečné!“

„Bez problému. I když na to možná nevypadám, mám opravdu silný žaludek. Ani klíčící brambora mi nedokáže ublížit.“

„Ale…“

„Neboj se! Věř v můj železný žaludek…“

Vypadal jako hezká dívka, ale mluvil tu dost mužně. V tu chvíli…

Yuuji se objevil na scéně.

„Ach, Yuuji.“

Rukou si vzal kousek snaženého vejce dřív, než jsme ho mohli zastavit.

• Zvuky žvýkání*. *Zvuky omdlévajícího Yuujiho*… *Zuky plechovek narážejících na zem*.

Plechovky s džusem spadly na zem a rozkutálely se.

„S-Sakamoto!? Co se děje!?“

Shimada se objevila zpoza něj a viděla, co se stalo. Hned vyběhla k Yuujimu.

…Není pochyb: Himeji je opravdu zabijácká kuchařka…

Podíval jsem se na Yuujiho, který se třásl stejně šíleně jako Muttsulini.

Yuuji na zemi se mě pak očima zeptal:

Dal to toho jídla někdo jed?

To není jed; tohle je Himejin pravý um.

Na otázku jsem mu také odpověděl pohledem. Je to tajná technika, kterou zvládneme jen my, protože se známe už dlouho; v podobných situacích je dost užitečná.

„Ach, moje noha… najednou jsem dostal křeč,“ zalhal vlídně Yuuji, protože nechtěl ublížit Himejiným pocitům. Himeji, možná je to tak, jak jsi včera řekla; Yuuji je něžný.

„Ahaha, to musí být z toho, jak jsi běhal po schodech nahoru a dolů, viď?“

„Ach, možná je to z toho.“

„Vážně? Myslela jsem, že Sakamoto je dost silný a zdravý,“ zatvářila se pochybovačně Shimada, která o naší situaci vůbec nic nevěděla. Zřejmě bychom ji měli dostat ze scény, než začne mluvit až moc.

„Mimochodem, Shimado, to místo, kam jsi teď dala ruku…“

„Eh? Co je?“

„Před nedávnem tam zemřel brouk.“

To byla totální kravina.

„Co!? Měl jsi to říct dřív!“ zpanikařila a uhnula rukou. Vypadala tak trochu víc jako holka.

„Promiň. Radši by sis měla jít tu ruku umýt.“

„Jo, asi jo. Hned se vrátím.“

Shimada odešla ze scény. Teď se nebezpečí trochu snížilo.

„Nemůžeme Shimadě dovolit jíst něco takového, že?“

„Jasně.“

HAHAHA… upřímný smích tří kluků se rozlehl po celé střeše.

Akihiso, je řada na tobě!

Ne-neblbni! Určitě zemřu!

Co se právě stalo, snížilo mé odhodlání…

Yuuji, sněz to! Himeji tě to určitě chce vidět jíst.

Vážně? Myslel jsem, že to je pro tebe, Akihiso.

Ani náhodou! Nerozumíš tomu, jak holky myslí.

Ne, vlastně to spíš ty nerozumíš…

Sklapni! Přestaň se vzpírat!

„Páni! Himeji, co je to!?“

„Uh? Co?“

Himeji se otočila a podívala se směrem, do kterého ukazoval můj prst.

Sněz to!

Éh!?

Využil jsem té příležitosti a všechno jídlo jsem vecpal Yuujimu do pusy.

Yuujiho oči už zbělely, a tak jsem popadl jeho dolní čelist a pomohl mu jídlo spolknout. Při jídle nezapomínejte pečlivě žvýkat a pomalu polykat.

„Hůů, konečně snědeno.“

„…Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý v mučení!“ poznamenal Hideyoshi, ale mně to bylo úplně jedno.

Yuuji ležel na zemi a třásl se ještě víc než předtím, ale i to mi bylo úplně jedno.

„Omlouvám se, asi jsem špatně viděl.“

„Ach, aha.“

Nikdy bych si nemyslel, že Himeji nalétne na tak klasický trik; to dost pomohlo. Ale je tak nevinná; dělám si o ni starosti.

„Oběd byl opravdu výborný. Díky za jídlo.“

„Jo, vážně moc dobře vaříš.“

Díky Yuujimu se obědová krabička bez problémů vyprázdnila. Naše srdce teď byla čistá jako nebe!

„Ááá, to bylo rychlé. Snědli jste to všechno?“

„Jo. A Yuuji pořád opakoval ‚Dobrý, výborný‘, když ještě jedl.“

Yuuji, který byl na okraji našeho zorného pole, slabě zavrtěl hlavou.

Neboj se, zanechal si na Himeji dobrý dojem. Možná ti zase někdy udělá oběd.

„Vážně? Jsem tak šťastná…“

„Ne, ne, ne, to my jsme šťastní. Viď, Yuuji?“

Naznačil jsem Yuujimu, že má nějak zareagovat. Byl pořád při vědomí, tak by měl nějak zareagovat.

„Augh… augh… D-díky, Himeji…“

To je příšerné; jeho oči vypadají opravdu prázdně.

„Když mluvíme o dobrém jídle, tak nedávno otevřeli kavárnu naproti nádraží…“

Byl jsem to já, kdo v téhle situaci změnil téma. To abych zabránil Himeji říct: „Tak vám přinesu oběd i zítra.“

„Jo, prý je to dost dobré místo.“

„Eh? Tam je nějaký podobný obchod?“

„Jo. Yuuji tě tam pozve, aby ti tak poděkoval za oběd.“

„Ty hajzle, neslibuj něco za jiné.“

Vypadá to, že naše taktiky vyšly. Nakonec jsme se vyhnuli krizi.

Teď už jsme si jen povídali o všem možném a společně jsme si užívali to teplé počasí.

„Ach, správě,“ sepnula Himeji ruce.

„Co? Copak je?“

„Vlastně…“

Dala ruce do tašky a něco hledala.

„Připravila jsem i dezert.“

„Ááá! Himeji, co je to!?“

„Akihiso! I já zemřu, jestli to uděláš znovu!“ riskoval Yuuji svůj život, aby zastavil můj plán.

Tss, ty hajzlíku, zareagoval jsi pěkně rychle, co?

Akihiso! Máš v plánu mě zabít!?

Jinak to nejde! Tuhle misi můžeš splnit jen ty, Yuuji! Nechám to na tobě!

Nebuď idiot! Neudělám to, ani když použiješ ten upřímný úsměv jako ze shonen mangy a požádáš mě o to.

Jsi k ničemu!

Proč to teda neuděláš sám!?

Co!? Proč takhle pózuješ!? Co se mi to snažíš udělat!?

Pěstí tě praštím do srdce a pak ti všechno narvu do pusy, až omdlíš! Jen si to dej!

Ne! Šílenej vrahu…!

Yuuji pevně sevřel pěst, ale přesně vteřinu poté, co tahle bitva začala, se Hideyoshi tiše postavil.

…Nechte mě to udělat.

Hideyoshi!? Nebuď lehkovážnej, tohle tě ohrožuje na životě!

A ty mě chceš jako obětovat!?

Samozřejmě! V porovnání s tak smradlavým klukem, jako jsi ty, je Hideyoshi s jeho pěkným vzhledem mnohem důležitější.

Bez problému. Můj žaludek je opravdu silný; tohle mi nanejvýš způsobí nevolnost.

Pravda: Hideyoshiho žaludek zvládne zneutralizovat jed, takže možná těm dezertům nepodlehne.

„Co je to s vámi, kluci?“

„Ach, nic! Vůbec nic!“

„Ach, že by…?“

Himejina tvář náhle potemněla.

Že by byla naše neochota sníst ty dezerty odhalena!?

„Omlouvám se. Nechala jsem lžičky ve třídě!“

Dezerty uvnitř nádobky bylo ovoce s jogurtem (nebo to tak alespoň vypadalo), takže se na to hůlky moc použít nedaly.

„Hned pro ně zajdu.“

Himeji zmizela ve vchodu schodů. Teď nastala ta chvíle.

Využij toho a sněz je!

Hideyoshi chytil nádobku do ruky, vypadal jako válečník, který se k smrti chová, jako by se vracel domů.

„…Omlouvám se, nikdy na tvou laskavost nezapomenu.“

„Promiň. A díky.“

Hideyoshi se na nás dva tiché a klaníce se usmál a promluvil, jako by se nic nedělo: „Netvařte se, jako že umřu. To ještě nemám v plánu!“

„J-jasně.“

„Ach! Hideyoshi, spoléháme na tebe!“

„Fajn. Nechte to na mně. Hned se pustím do jídla!“

Hideyoshi zvedl hlavu a snědl vše, co bylo uvnitř nádobky.

„*Žvýk žvýk*. Co, tohle je prostě normální… Ek!“

Život je jako květina dokonalosti a další květina před námi teď padla mrknutím oka.

„…Yuuji.“

„…Co?“

„…Promiň, že jsem tě teď donutil sníst to.“

„…Jsem rád, že tomu rozumíš.“

Člověk, který se prohlašoval za „Železný žaludek“ teď ležel na zemi a z pusy mu vycházela bílá pěna.

☆

„Mimochodem, Sakamoto, ohledně dalšího cíle…“

„Hm? Myslíš v Přivolávací válce?“

„Jo.“

Po tom velice rušném obědu všichni ožili a bezstarostně si užívali čaje, především Hideyoshi. Snažil se vypít co nejvíce zeleného čaje. Zelený čaj prý pomáhá při zabíjení bakterií!

Mimochodem, Shimada koupila jen zelený čaj. I když byla opravdu naštvaná, my byli vděční.

„Další protivník je třída B, viď?“

„Jo, správně.“

To mi připomnělo, jak Yuuji včera zmínil něco o rozbití klimatizace třídy B, která byla venku u třídy D. Co to mělo být?

Protože klimatizace třídy B nemá nic společného s útokem na třídu A, znamená to, že budeme příště bojovat s třídou B?

„Proč B? Není náš cíl třída A?“

Třída A je náš cíl. Všichni se musí divit, proč vyzýváme třídu B, která je o stupeň níž než třída A, no ne? Mimochodem, taky tomu nerozumím.

„Budu upřímný,“ zvážněl náhle Yuuji.

„S našimi bojovými schopnostmi nemůžeme vyhrát proti třídě A, ať už použijeme jakékoli taktiky.“

Uznává prohru ještě před bojem? Tohle není pro Yuujiho zrovna typické.

Nicméně to pro nás nebyla novinka. Akademie Fumitzuki má třídy od A do F a třída A není jen nějaká obyčejná třída; dalo by se říct, že jejich schopnosti jsou na úplně jiné úrovni než schopnosti ostatních. Ze všech padesáti lidí v třídě A jich bylo čtyřicet porazitelných; byli to jen normální studenti s trochu lepšími výsledky, než jaké měli ti ve třídě B.

Zbývajících deset bylo úplně něco jiného. Hlavně třídní předsedkyně Kirishima Shouko; její schopnosti byly daleko za tím, co jste si jen dokázali představit. I kdybychom je překvapili a obklíčili ji, nakonec bychom byli ošklivě poraženi.

Nezáleží na taktice; jestli neporazíte třídního předsedu, tak Válku nevyhrajete. Protože ji nemůžeme porazit, nemáme vůbec šanci na výhru.

„Takže se náš finální cíl změnil na třídu B?“

I když to má k třídě A ještě pořád trochu daleko, je vybavení třídy B dost dobré; určitě by z něj nikdo nebyl nešťastný.

„Ne, to se nestane. Nás finální cíl je pořád třída A.“

„Yuuji, tohle je úplně něco jiného než to, cos právě řekl, ne?“

Pokračoval jsem v rozhovoru po Shimadě. Jestli zvládneme porazit třídu A či ne; to pro mě hodně znamenalo.

„Jestli budeme bojovat jako třída, nikdy nevyhrajeme, proto jsem se rozhodl, že je vyzveme k duelu.“

„Duelu? Jak to uděláš?“

„Využijeme k tomu třídu B.“

„Využijeme“ třídu B? Jak?

„Víš, co se stane, když třída s nižším hodnocením prohraje v Přivolávací válce?“

„Uh? Sa-samozřejmě!“

Vlastně jsem to nevěděl.

„Yoshii, když třída s nižším hodnocením prohraje ve Válce, jejich vybavení klesne o jeden stupeň.“

Naštěstí mi to Himeji z boku připomněla. Aha, tak tohle se stane!

„Jejich vybavení se zhorší, že?“

„Správně… což znamená, že kdyby třída B byla ta třída s nižším hodnocením, jejich vybavení by se zhoršilo na třídu C.“

„Samozřejmě. To je přece jasné, ne?“

„A co se stane, když prohraje třída s vyšším hodnocením?“

„Bude smutná.“

„Muttsulini, přines mi prosím kleště.“

„Počkej! Chceš změnit moje tělo tak, aby nikdy nepotřebovalo kleštičky na nehty?“

Neřekl jsem nic špatného. Poražení budou smutní, ne?

„Budou si muset vyměnit své vybavení s tou druhou třídou,“ pomohla mi znovu Himeji odpovědět na otázku; je to tak hodná holka.

„Jo, tohle pravidlo použiju k vyjednávání.“

„Vyjednávání?“

„Když vyhrajeme nad třídou B, požádám je, aby zaútočili na áčko, aby si s námi nemuseli vyměnit vybavení. I když s áčkem prohrají, pořád budou mít vybavení céčka, které je o dost lepší než naše. Mělo by to jít hladce.“

„Hmf. A pak?“

„Pak tohle použiju k vyjednávání s třídou A, varuju je, že ‚začneme s útokem poté, co dobojujete s třídou B‘.“

„Aha…“

Bylo by pro ně únavné bojovat ve Válce hned poté, co zrovna dobojovali s druhou nejlépe hodnocenou třídou ve stejném ročníku.

I když tohle platilo i pro třídu F, tak nás motivovala naše nespokojenost. Možná nejsme až tak chytří, ale máme velkou motivaci.

Ale pro třídu A je to jiné; když vyhrají Válku, nic nezískají, a nechtějí marnit čas s protivníkem jako je třída F. Mezi morálkou ve třídě A a u nás je velký rozdíl.

„Ale je tu problém se strategií. Možná bude třeba více energie a bude to otravné, ale Přivolávací válka je mnohem jistější způsob, jak vyhrát proti třídě A v porovnání s duelem, že? A navíc…“

„‚A navíc‘?“

„Určitě můžeme ten duel vyhrát? Vždyť už musí vědět, že je Himeji u nás ve třídě?“

Poté, co třída F porazila třídu D, se už určitě všichni soustředí na vítěze. Himeji už není naše tajná zbraň; a tak se museli připravit na to, jak Himeji porazit.

„Toho jsem si dobře vědom a jsem připravený; neboj se.“

Yuuji vypadal sebejistě, úplně jinak než já, který jsem si tu dělal starosti.

„No, napřed musíme bojovat s třídou B. Později všem sdělím podrobnosti.“

„Vážně? No, dokud máš nějaký plán, tak já jsem v pohodě.“

Jestli nemáme šanci na výhru, nic podobného by neřekl.

„Mimochodem, Akihiso.“

„Hm?“

„Po dnešních testech zajdeš vyhlásit Válku třídě B.“

„Ani náhodou. To zvládneš sám.“

Ať už řekne cokoli, nerozmyslím se.

„No, tak, střihneme si.“

„‚Střihneme si‘?“

No, alespoň je to lepší, než aby mě nutil jít.

„Fajn. Tu výzvu přijímám.“

„Dobře. Takže ten, kdo prohraje, půjde, jo?“

Yuuji přikývl a řekl: „Byla by nuda, kdybychom to hráli normálně; zahrňme tam i psychologický boj.“

To byl Yuujiho návrh.

Psychologický boj, to je tohle, že? Všichni řeknou, co použijí, a pak hádají, jestli jejich protivníci udělají, co řekli, nebo jestli lhali. Chápu, tohle je zajímavé.

„Rozumím. Použiju kámen.“

Yuuji zaujal postoj pro kámen, nůžky, papír a řekl mi: „Vážně? Tak já…“

Yuuji, nad čím přemýšlíš? Jestli budu upřímný a použiju kámen, nebo použiju něco jiného? Tohle je i boj inteligence.

„Tě zabiju, jestli nepoužiješ kámen.“

Počkat…! Co je tohle za psychologický boj!?

„Připravený? Kámen, nůžky, papír!“

„Uááá!“

Papír (Yuuji) vs. Kámen (já)

„Tak rozhodnuto; půjdeš.“

„Nepůjdu!“

Tohle nepřijmu! Tohle se až moc liší od toho psychologického boje, který jsem si představil!

„Pořád se bojíš, že tě zmlátí tak jako naposled ve třídě D?“

„To je jeden z důvodů!“

„No, jestli je to tak, můžeš se uklidnit; zaručuji, že se to znovu nestane.“

Yuuji se mi díval do očí.

Nenechám se znovu podvést! Používáš stejnou techniku, abys mě přesvědčil, že to já mám udělat špinavou práci!

„Protože ve třídě B má hodně lidí rádo hezké kluky.“

„Vážně? Tak to se není čeho bát!“

Jen já mohu splnit tuhle obtížnou misi. Ta zodpovědnost je obří!

„Ale ty jsi tak ošklivý…“ povzdechl si Yuuji. Hloupost, to není pravda!

„Jsi tak neslušný! Jsem hezký kluk, když se na sebe podívám z 365 stupňů!“

„Máš tam navíc pět stupňů.“

„Myslím, že je to právě jen těch pět stupňů.“

„Nenávidím vás.“

Prostě jsem si spletl 365 dní v roce a 360 stupňů v kruhu, tak proč se na moji chybičku díváte lupou!? Sakra!

„No, nechám to na tobě…“ ozval se Yuujiho hlas zpoza mě, jak pauza na oběd končila; právě začalo odpoledne plné testů.

☆

„…Rád bych slyšel tvé vysvětlení.“

Odpolední testy bezpečně skončily; už bylo po škole.

Rukou jsem zakryl rukáv, který třída B roztrhala na kousky, a pomalu jsem se rozešel k Yuujimu.

„Bylo to přesně, jak jsem si myslel.“

„Áárg! Zabiju tě! Rozsekám tě na kousky!“

„Uklidni se.“

„Urg!“

Na… napaden do srdce… Tohle je příšerné.

„Teď už jdu domů. Zítra budeme mít další testy; nezaspi,“ řekl Yuuji otevřeně a pak odešel ze třídy. Jsi ďábel!

„Urg… moje břicho…“

Celé mé tělo zažívalo vážnou bolest. Vypadá to, že se vůbec nedokážu hýbat, dokud nezmizí efekt té Yuujiho techniky.

Mohl jsem jen ležet na zemi a sledovat, jak jeden z mých spolužáků odchází ze třídy. Nikdo si o mě nedělá starosti a nenese mě na ošetřovnu. Jsem tak nenáviděn? No ale, myslím, že Himeji si o mě dělat starosti bude a přijde za mnou.

Nemohl jsem hýbat tělem, tak jsem otočil krkem a rozhlédl se po třídě. Viděl jsem, že Himeji tu pořád je, drží svou tašku a také se rozhlíží. Vypadala velmi podezřele; jako kdyby něco strážila.

…Ach, už si vzpomínám: Himeji včera napsala dopis. Možná přemýšlí, kam by ho měla dát?

„Urgh…“

Bylo mi stydno z toho, že bych ji dál sledoval, tak jsem se pomalu vyplazil ze třídy.

Poznámky

Zpět ke Čtvrté otázce

Návrat k Hlavní straně

Dále k Šesté otázce