Okolnosti vedoucí ke svatbě Waltraute: Svazek 1, Kapitola 4

A.E. 01: Není čas být nadšený z plavek

Část první

Jako obvykle se Waltraute nacházela na třetí dráze v Bifröstu.

Bohyně manželství Frigg, bohyně krásy Freya a ostatní Valkýry tam byly s ní, takže třetí dráha prošla změnou popisu práce - z přepravního zařízení na zábavní halu. Strážce Heimdall se už zcela vzdal. Přesunul svůj myšlenkový proces ze soustředění se na všechny pohromy třetí dráhy na ostatní dráhy tak, aby teď fungovaly hladce.

V ten den se na třetí dráhu dostavila nová bohyně.

Byla to bohyně plodnosti Idunn, která pěstovala jablka nesmrtelnosti.

Idunn měla kolem hlavy ovinutý šátek a oblečená byla do oděvu podobného tomu servírky, z jednoduchého venkovského oblečení. (A měla extrémně velká prsa, jak by se dalo od bohyně plodnosti dalo očekávat.) Držela velký koš plný jablek a váhavě promluvila: „Ehm, už je sezóna jablek.“

„Ach, to už je tohle období?“

Waltraute vzala jablko nesmrtelnosti z košíku drženého jejím směrem. Červené ovoce téměř vypadalo průhledně, jako by bylo rubínem nebo něčím podobným, ale když se oloupalo, bylo to šťavnaté bílé ovoce. Ovoce bohů je docela zvláštní.

Nebylo to kvůli vnitřním fyzickým rysům, že bohové nestárli; bylo to díky těmto jablkům.

Bohyně Idunn byla jediná, kdo je zvládl pěstovat, takže se nebeský svět Ásgard změnil na výjimečně starou společnost plnou starých mužů a žen, když ji ďábelský bůh Loki unesl.

Bohové nestárli, dokud jedli jablka podle nastaveného cyklu.

Přesto koncept věku zcela nevymizel.

„Ehm, lady Frigg? Proč stojíte na místě jako ztuhlá a díváte se na jablka?“

„Úúú? N-nemám žádný důvod. Ho ho ho. Jen jsem teď trochu plná.“

Bohyně manželství Frigg se suše zasmála, ale bohyně krásy Freya se zašklebila a promluvila: „Lady Frigg, kolik jste jich letos snědla? Kolik jablek?“

„Kh!!“

„No, blíží se to číslu svíček na narozeninovém dortu. Dokonce, i když se vizuálně nic nemění, otravuje vás to.“

„Můj skutečný věk se od tvého zas tak neliší!! Liší se jen to, v jakém stádiu si uchováme věk našeho vzhledu!!“

(Co to dělají?)

Waltraute překvapeně sledovala, jak se ty dvě hádají.

Kdyby počet snědených jablek mohl změnit jejich věk, snadno by se tak dalo manipulovat pořadím devíti Valkýr.

Waltraute se zakousla do jablka nesmrtelnosti, aniž by se obtěžovala jej napřed oloupat.

Idunnina schopnost pěstování byla jasná z toho, jak se Waltraute cítila při jedení dužiny. Ovoce mělo dost vlhkosti, aby se vyrovnalo lahvi vody, a ta trocha kyselosti uprostřed sladkosti byla úžasná. Jednoduše řečeno, jablko chutnalo výtečně.

(Musím se vyvarovat toho, abych s ní vstoupila do soutěže spojené s pěstováním.)

Waltraute se jako obvykle soustředila na soutěže. Idunn k ní promluvila: „Ehm...“

„Co?“

„Co ten chlapec?“

„?“

„Jablka. Tato jablka. Jablka nesmrtelnosti.“ Bohyně plodnosti Idunn zatřásla košíkem, který držela oběma rukama. „Obvykle platí, že se nemají nosit do Midgardu, ale ten chlapec je tvým manželem, takže se dá považovat za součást Ásgardu. Mám mu tedy donést jablko nesmrtelnosti?“

„Hm. Tak to jsi myslela.“

„Lidská délka života má být jen 100 let. Za chviličku z něj bude vrásčitý stařík. Jestli mu chceš dát jablko nesmrtelnosti, měla bys to udělat co nejdříve.“

„Hmm. Ale...“ Waltraute žvýkala své jablko. „Vážně je v pořádku dát nesmrtelnosti duši z Midgardu? Jestli bude nesmrtelný, nebude v lidské společnosti viděn jako podivín?“

„To je složité téma.“

„Jestli teď pozře jablko nesmrtelnosti, fyzické změny jeho těla se zastaví, kde je. Je to prostě... Nejsem si jistá, zda bych za něj měla rozhodnout o možnosti růstu.“

Freyu unavilo utahování si z Frigg, tak se do toho vložila: „Ha hahhn!! Takže ty chceš nechat toho chlapce dorůst do ideálního mladého muže a pak jej krmit jablky nesmrtelnosti, abys ho tak nechala!? To je od tebe překvapivě dobrý nápad!!“

„Nech si své klamy pro sebe, ty blázne!!“

„Ale mladší je vždy lepší. Dát mu jablko nesmrtelnosti, když už je to starý muž, nepřinese nic dobrého. Říká se, že záleží na tom, co je uvnitř, ale když je uvnitř stejný tak či tak, proč si vybrat toho staršího?“

Každé z těch slov bodalo Frigg, ale protože je pronášela Freya, nejspíš to bylo úmyslné.

Idunn s tím zřejmě souhlasila.

„Ehm, lidé a bozi vnímají čas odlišně, takže by ses nejspíš měla rozhodnout rychle. Je možné, že jeho vlasy zešednou dříve, než se naděješ.“

Dál žvýkala své jablko nesmrtelnosti, pak Waltraute prohlásila: „Argh, vy blázni!! Tohle se nedá rozhodnout jen bohy! Nejvíc záleží na tom, co si o tom myslí ten chlapec!!“

„Jo, ale jestli dáš jablko nesmrtelnosti před smrtelného člověka a zeptáš se ho, co udělá, tak by mu vnitřní konflikt mohl rozbít mysl.“

„Ehm, spíš bych se bála, že by to viděli jiní lidé a začali se kvůli jablku navzájem zabíjet.“

Waltraute dojedla jablko až k jádřinci, takže se natáhla pro další v Idunnině košíku.

„Ale život toho chlapce patří jen jemu! Manipulovat jím pro vlastní prospěch, to zní jako něco, co by udělal ten jednooký vousatý stařec! Nelíbí se mi to!!“

Žvýk, žvýk.

„To by stačilo. Jde jen o jedno: mladý a čilý, nebo starý a vrásčitý!? Co to bude? Mladý a čilý? Starý a vrásčitý!?“

„Ehm, když se nad tím zamyslím, jaká úroveň je ideální v tvých očích, Waltraute? Malý chlapec, chlapec z nižší třídy, spolužák, chlapec z vyšší třídy nebo muž?“

„O-o čem to vůbec mluvíte, vy blázni!? Snažím se tu mluvit o váze lidského života!!“

Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk!

„Jsou to malí kluci. Rozhodně je do malých kluků.“

„Ano, vypadá na to.“

„Nerozhodujte se samy!! A co myslíš tím ‚vypadá na to‘!?“

Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk!!

„Ne, počkej, Waltraute.“

„Um, počet jablek, která sníš, je složitým výpočtem.“

„Nerozhodujte, co mají lidé rádi podle toho, jak vypadají. Ve skutečnosti pro mě fyzický vzhled není vůbec zajímavý. Nikdy jsem neřekla, že má vypadat takhle. Je to jen chlapec, který vyhrál mou ruku v soutěži, jen náhodou je v tomhle věku!!“

Žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk, žvýk!!

„Waltraute!! Počkej! Přestaň, přestaň!!“

„Vááá! Jestli jich sníš tolik...!“

„Žvýk, žvýk!! Žvýk, žvýk, chroup, chroup, žvýk, žvýk!! ...Hm? Uh!? Počkat. Kolik jablek nesmrtelnosti jsem snědla!?“

Změna přišla rychle.

Jak již bylo řečeno, Ásgard změnil na výjimečně starou společnost plnou starých mužů a žen, když ďábelský bůh Loki unesl bohyni plodnosti Idunn. Tak jak se pak vrátili ke svému mladistvému vzhledu?

Odpověď je jednoduchá: snědli tunu jablek nesmrtelnosti.

A tak...

„V-v-váááááááá!?“

Waltrauřino tělo obklopilo bílé světlo a ona vykřikla.

Záblesk světla pokračoval ještě chviličku.

Pak světlo konečně zmizelo. A zanechalo za sebou...

Waltraute se vzhledem desetileté dívky.

To se stalo z té dívky neporazitelného typu starší sestry.

Freya zkroutila svou tvář do grimasy a mlaskla jazykem.

„Zatraceně!! Mělas pocit, že potřebuješ překonat mou oblíbenost!?“

„Neudělala jsem to, protože jsem chtěla, ty blázne!! A co se přesně stalo? Moje tělo se scvrklo a padá mi zbroj. Neříkej, že je to napořád!“ panikařila Waltraute. Frigg začala s odhodlaným výrazem brát tolik jablek, kolik jen mohla.

Ale pak Idunn odpověděla: „Ehm, tvůj nejstabilnější fyzický věk se nemění. Většinou je to věk, kdy jsi poprvé snědla jablka. V každém případě by každá vynucená změna tvého věku měla být jen dočasná.“

Frigg se zoufale snažila sesbírat jablka, ale teď ztuhla beznadějí. Jejím směrem se však nikdo nedíval.

Waltraute poklepala na své malé tělo.

„A-aha. Takže se po nějakém čase vrátím k normálu. ...Dobře.“

„Ach, myslela jsem si, že je to zoufalý pokus o zvýšení prodeje,“ poznamenala Freya.

„Neustále si ze mě jen utahuješ. Mám ti dát lekci s tímhle Kopím Ničícího blesku?“

„Fva ha ha ha!! Waltrautřino tělíčko - ha ha - nebude schopné vyprodukovat dost síly, aby cokol-... ngjáááááááááááá!?“

Freya jen stěží zvládla anulovat obří paprsek. Zřejmě i ona měla docela slušné bojové schopnosti.

„Ale no tak. Jestli mě chceš popálit, zůstaň u svíček!! Za cejchem už není nic erotického!!“

Mezitím malá Waltraute řekla: „Huh? Proč to teď vylétlo?“

„Um, tvoje tělo se sice scvrklo, ale duše zůstává stejná. Nemáš tak skvělou schopnost ovládat výdej energie, takže mohou nastat exploze.“

„Aha. A prvotní rychlost mi přišla o něco vyšší než obvykle.“

„Je to silnější a ona to nedokáže ovládat? Takže je teď v podstatě neprozkoumanou municí...“

„Po nějakém čase se vrátím k normálu, takže bez problému. ...Pokud mě během té doby někdo nenaštve,“ varovala malá Waltraute.

Přilétly vrány Hugin a Munin.

„Huh? Máme zprávu pro Lady Waltraute.“

„Počkat! Konečně se změnila na vhodnější postavu!?“ poznamenala jedna z vran, jako by se nebála bohů, ale druhá z vran začala mluvit, než mohla Waltraute odpovědět.

„Našli jsme další dopis na korouhvi domu toho chlapce.“

„Aha.“

Protože Waltraute žila v nebeském světě Ásgardu a chlapec v lidském světě Midgardu, nemohli se snadno spojit. A tak zůstali v kontaktu za pomoci dopisů.

Vrána musela použít svůj zobák, aby odvázala dopis od korouhve a pak si jej připevnila k noze. Malá Waltraute vzala dopis, který byl přivázán k Muninově pařátu.

Ledabylým písmem tam stálo: „Pojďme si hrát!“

„...!! Vážně, ten chlapec se nikdy nepoučí. Kolikrát mu mám říkat, že tyto směšné žádosti přijmu jedině tehdy, když mě porazí v soutěži!?“

„Říkáš, ale už radostně lezeš na svého bílého koně.“

„Protože mu musím dát lekci! A jestli mě porazí v soutěži, musím to zvážit!!“

„Ehm,“ vložila se do toho bohyně plodnosti jablek Idunn. „Když se nad tím zamyslím, občas slyším o tom, že si chodíš hrát anebo jdeš na rande, ale ještě jsi neměla líbánky, Waltraute?“

„Nepotřebujeme nic tak formálního. ...A navíc, z mytologického a kulturního hlediska si nemyslím, že Midgard má koncept líbán-...“ než mohla malá Waltraute dokončit větu, vrátil se život do deprimované bohyně manželství Frigg.

„Takhle to nepůjde, Waltraute!!“

„Éé!?“

„Mírumilovná domácnost se musí postavit na pořádných základech!! Nesmíš zlenivět jen proto, že ses vdala. Manželství není cíl; je to nová startovní čára!!“

Frigginy krví podlité oči jasně ukazovaly, že je nespojená s vlastním manželstvím. Promluvila tak intenzivně, že i malá Waltraute udělala krok vzad.

„A-ale... Jako Valkýra jsem už cestovala mezi devíti světy a ten chlapec už navštívil další světy během různých příležitostí. Nenapadá mě žádné místo, které by bylo dostatečně působivé, aby-...“

„Ty blázne!!!!!! Nezáleží na místě! Prostě někam jděte!!“

„Tak nerozumný požadavek nemohu přijmout ani od vás, Lady Frigg! Jestli na tom trváte, musíte mě porazit v soutěži!!“

„Tak tedy soutěž jazykolamů!! Naolejuje-li Julie koleje, či nenaolejuje-li Julie koleje!!“

„Naolejuje-li Julie koleje, či nenaoje-... au!!“

Skončilo to téměř okamžitě.

Malá Waltraute si držela jazyk, do kterého si kousla, se slzami v očích. Freya se znuděným pohledem promluvila: „Dneska je dost horko, proč si nejdete zaplavat? Přeci jen tu bylo na romantickou komedii docela málo odhalené kůže.“

„Mhh,“ zaúpěla malá Waltraute, ale prohrála soutěž.

Použila sílu dráhy Bifröstu, aby rozbila svou existenci na kousky a sestoupila do Midgardu, zatímco v nebi vykreslila nepřirozenou polární záři.

„Ale,“ řekla bohyně krásy Freya líně, „první soutěží bude, jestli Waltraute v téhle malé podobě pozná.“

Část druhá

A...

„Kdo jsi!?“ chlapec vykulil oči, když uviděl Valkýru se vzhledem desetileté dívky na velkém bílém koni.

Blonďatá, modrooká Valkýra zamávala rukama a řekla: „Já jsem samozřejmě Waltraute!! Jak to můžeš nevědět, ty blázne!!?“

„Nemožný!! Waltraute je mnohem hezčí, udatnější, suprovější, roztomilejší, vypadá chytřeji a silněji!! Má hedvábné vlasy, hladkou pleť a zářící oči!!“

„V-vážně? Asi se nemůžu cítit zle, když mi skládáš takové komplimenty.“

„Proč se červenáš, když lichotím jí?“

Chlapec byl podezřívavý, ale pak si něco uvědomil.

Poznal kulaté oči bílého koně, na kterém seděla Waltraute.

„Tenhle koník je Waltrautřin...“

„Znovu: jsem Waltraute!!“

„Čau, koníku. Co se děje? Řekni mi, co se to děje!?“

Ale i když pocházel z nebeského světa, kůň je stále jen kůň.

Nemohl odpovědět lidskými slovy, ani když byl dotázán.

„D-dám ti mrkev, tak mi to řekni!“

Přední lalok bílého koně popadla výbušná změna, začal psát kopytem na zem.

Ale chlapec se zamračil.

„...Nepřečtu to.“

Obří bílý kůň se v šoku zatřásl, ale nešlo o písmo koně. Jednoduše je příliš velký rozdíl mezi nedokonalými runami lidského světa a perfektními runami nebeského světa. Z toho důvodu byly runy koně ve skutečnosti mnohem přesnější než lidské.

„Promiň, koníku, ale žádná mrkev nebude.“

„Óóóó!? Nezačínej najednou rodeo, ty blázne!!“

Bílý kůň se pokusil vyjádřit svůj smutek tak, že začal třást malou Waltraute. Valkýra se zoufale chytla otěží.

Tehdy do Midgardu dorazila bohyně.

Byla to bohyně krásy Freya.

Namísto na koni seděla na kanci, který byl až moc velký. Vysoký byl přes čtyři metry.

„Věděla jsem, že se tohle stane. No tak, tady Freya ti to všechno vysvětlí, tak bys měl být vděčný.“

Když chlapec uslyšel ten hlas, otočil se a jeho ramena nadskočila překvapením.

„T-t-tohle je...“

„Hmm? Ach, má aura je dostačující, takže se ani nemusím představovat? He he he. Správně, správně. Jsem Freya, bohyně krásy! Má krása stačí, abych získala každého, bez ohledu na věk či pohlaví. Upřímně, někdy mě to děsí. Má samotná existence je tak jasná, že demonstruje mé božství!!“

„Je to prasátko!! Tak obří!!“

„Na to se soustředíš!? Jen abys věděl, duše v lidském světě má jen 0,003% šanci na to, že za celý život uvidí takovou krásu!!“

Chlapec ignoroval Freyin pronikavý hlas (a malá Waltraute si tajně oddechla, ale odmítla to někomu přiznat), zvedl ruce a vrhl se na bok obřího kance. Ponořil se do jeho tlusté srsti.

„To prasátko je tak teplé.“

Obří kanec se mezitím svíjel, jako by chtěl říct „P-př-přestaň. Bu-budu křičet o pomoc... Ááááá!!“, ale chlapec si toho nejspíš ani nevšiml.

„Ach, tohle prasátko má vemena. Je to holka?“

Ozval se zvuk zmáčknutí něco měkkého a obří kanec začal mít křeče spojené s NTR, jako by chtěl říct „Ééé!! Áááán!! N-ne! Už mám Lady Freyu za paní... ale... ale... Teče to veeeeeeeeeen!!“

Mezitím se Freya docela naštvala, že je zcela ignorována.

„Takhle to nepůjde!! Všechno vysvětlím, tak se soustřeď tady na Freyu!!“

„Počkejte!! Prasátko začalo hledat lanýže, tak se mu nepleťte do cesty!!“

„Takže ses poddal svému hladu!?“ zakřičela Freya.

Ve skutečnosti si obří kanec myslel „Uf, uf. P-potřebuju, aby se ten kluk soustředil na něco jiného než na mě... úúú.... Ale ne. Nemůžu skrýt své potěšení, když se kvůli němu potím!“ Ale toho si nikdo jiný nevšiml.

„To je jedno, podívej se sem na Freyu!!“

„Proč pořád křičíte?“

Takhle by to vůbec neskončilo.

Navíc byla její celá identita bohyně krásy v nebezpečí, když se chlapec zajímal více o divokého kance než o ni.

Ale jakmile se chlapec konečně začal soustředit na Freyu, poprvé od chvíle, kdy dorazila, zakryl si tvář rukama.

„Vááá! Jste moc jasná! Nevidím!“

„Och? Je Freya tak sexy, že se v pozemském vysílání musí cenzurovat? Počkej chvíli.“

Snížila úroveň své božskosti jako bohyně krásy a urovnala si oblečení, které na různých místech sklouzlo. Poté, co bylo hodnocení dostatečně sníženo, pokračovala: „No, chlapče? Už mě vidíš?“

„Hm, rozhodně jste bohyně, ale jen normální bohyně. Waltraute je mnohem krásnější.“

„Co!? Ty blbče! Tohle je jen úroveň krásy, kterou tvé oči dokáží vidět! ...A proč mám prohrát zrovna s tou boji posedlou blbkou!? Jen se dívej, sakra. Půjdu do toho naplno. Tohle je vše překračující a uhrančivá krása Freyi, která stojí na vrcholku devíti světů!!“

„Váá! Tak jasné, že nic nevidím!“

„Lidský svět je fakt osina v zadku!!“

Freya si začala trhat vlasy. Úplně ji to vykolejilo a ona zcela zapomněla na malou Waltraute. Vypadalo to, že situace se nikam nepohne, ale pak přišel někdo, aby zachránil zápletku.

Byla to Brünnhilde, nejstarší z devíti sester Valkýr.

Stejně jako čtvrtá sestra Waltraute seděla obrněná dáma na obřím bílém koni.

Bez nějakého výrazu na tváři řekla: „Už to nemohu dál sledovat. Nemám povinnost pomoci, ale vše vysvětlím. Všichni se uklidněte.“

Část třetí

„Ásgardští bozi musí pravidelně pojídat jablka nesmrtelnosti.“

„Aha, aha.“

„Počet jablek k snědení je puntičkářsky vypočítán tak, aby bylo zastaveno stárnutí. Snědení chybného počtu může dočasně způsobit mladší vzhled.“

„Óóó...“

„A Waltraute snědla příliš těchto jablek.“

„Ééé!? Je Waltraute v pořádku? Nemá bolesti břicha!?“

Dokončit vysvětlení trvalo pouhých pět minut.

Malá Waltraute a Freya (která se předtím trochu moc snažila) obě svěsily hlavy ve studu.

„...K čemu vůbec bylo to úsilí?“

„Jsem bohyně krásy. Samozřejmě že se naštvu, když dojde na krásu... mumly mumly.“

Brünnhilde seděla na svém bílém koně a její netečné oči se trochu přimhouřily, když se podívala na chlapce. Hlavou se jí zřejmě mihla myšlenka.

„Zdá se, že ať je věk jakýkoliv, lidé budou vždy toužit po Valkýrách.“

„?“

„Když tě vidím, připomíná mi to, jak jsem potkala člověka Siegfrieda.“

Malá Waltraute a bohyně krásy Freya vypadaly ještě zmateněji než chlapec.

„(Nebyl Siegfried výjimečně svalnatý macho? Byl to hrdina, který rozřízl zlého draka Fáfnira na dva pomocí jediného meče a snědl jeho srdce.)“

„(Je to vzpomínající vdova. Nejspíš si zkrášluje své vzpomínky jako šílená.)“

Brünnhilde jejich poznámky zřejmě neslyšela.

Chlapec poplácal bílého koně po krku.

„Jste vdaná, paní Brünnhilde? Já jsem taky ženatý.“

„...Jsem,“ objevil se drobný a tak nějak zatrpklý úsměv na rtech Valkýry. „Přísně vzato jsem bývala.“

„Tak to jste v téhle věci s manželstvím zkušenější než já!“

„Hm?“

„Až vyrostu, budu vyrábět medovinu. Zajímalo by mě, jestli tak můžu podporovat Waltraute.“

„...Můžeš,“ odpověděla Brünnhilde s úsměvem. Ostrost jejího hlasu vymizela. „Alespoň zvládneš udělat Valkýru šťastnější než nějaký idiot, který se neustále žene do nebezpečí nebo úkolů.“

Vypadalo to, že Brünnhilde řekla něco hezkého, ale...

„(Z toho jak to řekla, by sis myslela, že Siegfried zemřel jako hrdina na nějakém lehkovážném dobrodružství, ale on přece zemřel, protože se ona naštvala a použila Gunnar a Guttorm, aby ho bodla do zad kopím, ne?)“

„(Další zkrášlování. Bude takhle dál pokračovat, prostě ji ignoruj. Byla donucena vyspat se s mužem, kterého nemilovala, a aby to šlo, byl předtím Siegfried přinucen ji zapomenout. V jejich manželství bylo dost problémů.)“

Tyto části podobné telenovele byly samozřejmě vynechané, protože nemohly dovolit, aby je chlapec slyšel.

Část čtvrtá

Všechno to bylo trochu popletené díky Waltrautřině přeměně, ale téma této kapitoly jsou jejich líbánky.

„Co jsou líbánky?“

„Vidíte? Říkala jsem vám, že to není standardní část midgardské kultury, vy blázni!!“ naříkala malá Waltraute, že chlapec nerozuměl ani po vysvětlení. Freya seděla se skříženýma nohama na svém obřím kanci (což nechávalo odkrytá různá místa).

Bohyně zněla nezaujatě, když promluvila: „Lidský svět je prostě nastavený jako ‚středověký evropský fantasy svět‘, takže se o detaily moc nestrachuj. Technická přesnost byla vyhozena z okna ve chvíli, kdy se začal používat metrický systém a šedesátiminutová hodina.“

„Je tohle nějaký výlet? Máš něco na práci, Waltraute?“

„Ne, ne. Není to výlet, kdy jdu něco prodávat. ....Hele, Freyo. Co se vůbec na líbánkách dělá?“

„No, jdete někam daleko a vaši sváteční duchové se ujistí, že se brzy nevrátíte. To znamená, že musíte zůstat v hostinci, kde se můžete líbat a líbat a líbat a pak zamířit do postele, kde-...“

„Už asi tuším, ty bachyně. Byla jsem blázen, že jsem se tě ptala.“

Malá Waltraute si přitiskla prst ke svému spánku a tentokrát se na to zeptala Brünnhilde.

Nejstarší Valkýra při odpovědi nezměnila výraz: „Líbáte se hodně.“

„Sakra, ani ty nepomáháš!!“

„Ale Siegfried byl ten typ, který neposlouchá a jde na to rychle a tvrdě. A šel spát hned, jak byl spokojený. Vzpomínám, že jsem na něj byla velice naštvaná.“

„Ach, vím, jaké tohle je,“ řekla Freya. „Tihle hrdinské typy vždy myslí jen na výhru soutěže výdrže, takže se chovají jako malé děti. Kdyby tak jen pochopili, že je to prostě neefektivní.“

Brünnhilde a Freya začaly energeticky diskutovat toto téma a přitom se chichotaly. Malá Waltraute cítila, že se k ní blíží migréna, ale pak se k ní Brünnhilde otočila a promluvila.

„Nemám v úmysl říct něco o vašem vztahu nebo o jasném prostoru mezi vámi. Ale jestli si správně vzpomínám, v Bifröstu bylo navrženo plavání v oceánu.“

„Oceán!?“ vykřikl chlapec hystericky.

Ovšem jeho srdce nebylo naplněno nadšenými očekáváními velké události.

„V oceánu se utopíš! Jestli přes něj musíš jít, použij loď!“

„...Vidíte? Vypadá to, že plavání v oceánu také není v očích Midgardu příliš dobré. Plavání je pro ně nejspíš velice specializovaná schopnost.“

Bohyně krásy Freya to nedokázala nechat bez poznámky.

Tohle vstoupilo na její území.

„Ty blbečku! Jestli budeš pokračovat, nikdy budeme mít plavkovou kapitolu!! Tohle je romantická komedie, pamatuješ? Tento svět potřebuje upřednostnit lásku a komedii. Jestli se bude historická přesnost plést do cesty prvkům romantické komedie, tak zákony tohoto světa zařídí, že bude historická přesnost vyhozena!!“

„Existují tu plavky vůbec? I když má Midgard nejasné prostředí ‚středověkého evropského fantasy světa‘, tak syntetická vlákna jsou už trochu moc.“

„Pravda,“ řekla Brünnhilde a trochu zaúpěla. „Kdybychom se měli držet kulturních standardů Midgardu, pak by bylo koupání se v lázni nejpřesnější. ...A to znamená, že správně by to bylo koupání úplně nazí venk-...“

„Dobře, tak tedy plavky! Přeci jen je tohle romantická komedie!!“

Část pátá

Modrý oceán.

Bílý písek.

Jasné slunce.

Všechny ty věci se setkaly při výletu na pláž. Ale nejdůležitější byly dívky v plavkách. Nemohlo se plýtvat soustředěním na prvky pozadí.

Nicméně...

„Proč jsem jediná bez plavek?“ zeptala se Waltraute.

„Protože ses najednou tak zmenšila!! Nebo si chceš kolem těla omotat plandavé plavky!?“

„A Freyo, proč jsi tady ty a ostatních osm Valkýr a máte plavky!?“

„Dobrá otázka. Hádala bych, že to bude tou plavkovou kapitolou.“

„Proč je na našich líbánkách dalších devět žen!? Lady Frigg měla být konkrétnější, když mě vyzvala k té soutěži!!“

„Ano, ano. ‚Chtěla jsem, aby se ten chlapec díval je na mě. Pusa pusa.‘“

Malá Waltraute zatnula zuby, ale ostatních osm Valkýr již zamířilo do vody. Vypadalo to, že nějaká úroveň řádu zůstala v chaosu díky faktu, že se všechny nesnažily ukradnout si chlapce pro sebe.

„...Jsem třetí sestra Orlinde. ...Nic mi nevychází. ...V tom jednou-za-život boji se mnou zacházeli jako s jednou z ‚dalších‘, má speciální schopnost nebyla vysvětlena a dostala mě chapadla. ...Myslím, že se dnes budu co nejvíc snažit, až budu prstem upravovat své plavky, když vylezou nahoru, a budu pažemi tlačit svá prsa k sobě.“

„Aspoň se zmínilo tvoje jméno. Ví vůbec někdo, kdo je šestá sestra? Nikdo by nevěděl, jestli je Helmwige holka, nebo kluk, nebo jestli je to alespoň jméno osoby, nebo zbraně. Jsem připravená na to, že mi dnes alespoň spadne vršek.“

„Jsem osmá sestra. Jméno Grimgerde. Proč jsem musela být osmá sestra, a ne nejmladší devátá? Nejstarší sestra, druhá sestra, třetí sestra a nejmladší sestra, ty jsou jediné, které zní jedinečně. A i když je čtvrtá sestra, tak Waltraute je speciální případ. Upřímně, byl by zázrak, kdyby všech nás devět dostalo ilustraci. Prostě nebude dost místa.“

„...Ale já jsem třetí sestra a stěží jsem se objevila. ...Protože mám docela slušně velká prsa, myslím, že zkusím handbra. Tahle kapitola je výhradně pro novelu, takže zkusíme získat barevnou ilustraci s námi všemi, kde budeme spoře oděné.“

„Tahle novela bude muset mít všechny obálky pro kapitoly v časopise a také potřebuje představení postav pro alespoň Waltraute a chlapce, takže ta šance je téměř nulová. A znovu: já jsem osmá sestra.“

Ačkoliv několik z nich padalo do spirály negativity, u které hrozilo, že změní čistě bílou pláž na malou černou díru, oblast byla víceméně plná nálady optimistické události.

Devět Valkýr (mínus čtvrtá sestra) a bohyně krásy Freya na sobě měly plavky, kdyby je viděl nějaký bard, zbláznil by se z výbuchu inspirace, kterou by mu ta neuvěřitelně sladká scéna poskytla.

A co se týče „vítězného týmu“, jejichž jména byla řečena, kterým byl dán slušný vzhled a jejichž speciální schopnosti byly vysvětleny...

„Mh, devátá sestro Rossweisse! Co je s tím nepřirozeným opálením ve tvaru školních plavek!? Ty ses připravovala už předem, že!?“

„Ne, ne, druhá sestro Gerhilde. Je to tak díky těžké zbroji, kterou vždy nosím.“

„Jaká zbroj zanechává takové opálení?“

„Brünnhilde, pomoz mi. Zahrabeme ji. Zahrabeme tu svádějící nejmladší sestru.“

„É? N-no, zahrabat někoho v písku je standardní událost plážového výletu, takže vás ráda nechám to udělat.“

„Zahrabeme ji vzhůru nohama ke kotníkům.“

„To nic nenechá!! Nikomu by se to nelíbilo, až na lidi, kteří jsou přitahováni k místu mezi dívčím palcem a druhým prstem na noze!!“

A pak tu byla skupina lehkovážných sester, kterým bylo jedno, jestli jsou ve „vítězném“ nebo „prohrávajícím týmu“.

„Sedmá sestro Siegrune, tak ty jsi jednodílný typ?“

„Nerozumím, jak někdo může plavat v oceánu s dvoudílnými bikinami, pátá sestro Schwertleite. Nesmíš podceňovat proudy nebo odpor vody.“

„Vlastně ses vůbec nepřiblížila k vlnám, sedmá sestro Siegrune.“

„Ležení na pláži je mnohem účinnější způsob, jak vystavit své tělo, pátá sestro Schwertleite. Ne že bych se bála vody a neuměla plavat.“

„Och, Freya má k tomuhle radu! Neumět plavat je v plavkové kapitole výhoda. Můžeš se zavěsit klukovi na hruď, když tě učí plavat! Hned bude tvůj!!“

„U-už jsem řekla, že to není tím, že bych neuměla plavat, ty děvko! A co mají znamenat ty nevysvětlitelně erotické plavky?“

„Naneštěstí je kvůli pozemské cenzuře nikdo nevidí.“

Mezitím...

Čtvrtá sestra Waltraute byla úplně sama a nemohla se přidat k vítěznému, prohrávajícímu ani k týmu ani jedno. Seděla na dalekém místě na pláži s pažemi kolem kolen.

„Nejenom, že se nemůžu zúčastnit, ale normálně bych byla středem pozornosti. Neměla by ta nouzová situace, že jsem se takhle zcvrkla, zaujmout celý příběh!?“

Ať už se dělo cokoliv, dívka bez plavek se rozhodně nemohla účastnit plavkové kapitoly.

Ale i když ji (neuvěřitelně nezodpovědní) bohové opustili, stejně někdo natáhl pomocnou ruku.

Byl to chlapec.

„Waltraute.“

„Mh!? Neoslovuj mě tak neformálně, ty blázne. Mé jméno můžeš volat jen v nouz... va va váá!!“

Když se malá Waltraute otočila, vyletěl z jejích zad nespočet Kopí Ničícího blesku vyletěl. Její zorné pole bylo nečekaně naplněné chlapcovou hubenou postavou v plavkách.

A protože měl pánské plavky, byl napůl nahý.

Naklonil hlavu ke straně a pak se zeptal: „Co se děje, Waltraute?“

„Nedělej si s tím starosti. A zakazuji všechny soutěže zahrnující vágní umělecké prvky jako je soutěž plavek.“

„?“

Chlapec stále zřejmě netušil, co chtěla říct, tak změnil téma.

„Pojďme si hrát.“

„Řekla jsem ti, ať se mnou nemluvíš tak neformálně. Jestli máš takové žádosti, musíš mě napřed porazit v soutěži.“

„Tak budeme mít soutěž kotěcí tanec!!“

„Bfh!?“

„Mňau, mňau. Mňau, mňau, mňau, mňau.“

„Počkat!! Chceš, abych tohle dělala taky!? A co přesně rozhoduje tuto soutěž!? Řekla jsem, že už žádné umělecké soutěže!!“

Ale chlapcův tanec již dosáhl svého vrcholu. Waltraute netušila, o čem ta soutěž byla, ale vycítila, že bude pozadu, jestli nezačne nic dělat. A tak (ve své desetileté podobě) začala chlapce napodobovat. Lehce sevřela své pěsti a začala mávat zápěstími.

„M-m-mňau mňau...“

A pak se soustředění ostatních osm sester Valkýr a Freyi stočilo k Waltraute.

„Nééééé!! Je mi jedno, jestli teď prohraju. Je mi to jednóóóóóóó!!“

Waltraute to nedokázala unést, stočila se a vykřikla jako vousatý vojenský velitel, pak začala mlátit na kamenný břeh tak moc, až se po něm rozběhly pukliny.

Ale kvůli Waltrautřině malém vzhledu...

„(Vlastně, není tohle poprvé, kdy mohou mít rovnocennou soutěž?)“ poznamenala nejstarší sestra Brünnhilde.

„(Kolik prostoru a času bylo přeneseno, jen aby se všechna pozornost plavkové kapitoly přenesla na postavu, která jako jediná plavky nemá?)“ poznamenala druhá sestra.

„(Ňa ha ha ha ha!! To, že vypadá dokonale pro ten kotěcí tanec, je vtip sám o sobě!! Tohle není moe; tohle je vtip. Tohle je moc, než aby se to dalo považovat za moe vtip!!)“ poznamenala bohyně krásy Freya.

Ale pět chlapcových smyslů nebylo dost bystrých na to, aby postřehlo ty šeptané hlasy na druhé straně pláže. Soustředil se výhradně na to, co malá Waltraute dělala a říkala.

„Zrovna jsi řekla, že je ti jedno, že prohraješ, viď!? Jůů! Vyhrál jsem kotěcí tanec!!“

„...He he he. Dělej, jak se ti zlíbí,“ zamumlala malá Waltraute s výrazem někoho, jehož duch byl zlomen.

S úsměvem od ucha k uchu chlapec řekl: „Tak... tak si pojďme hrát tamhle na tu pláž! Je tam tuna divných zvířat. Paní Brünnhilde mi říkala o racích poustevníčcích!!“ promluvil chlapec a popadl Waltraute za ruku.

„Eh he he. Dneska jsem velký bráška.“

„Mh.“

Waltrautřin vnější vzhled se možná změnil, ale pořád měla svou plnou moc Valkýry. Nepotřebovala být ochraňována duší z lidského světa. Nicméně...

„…“

Malá Waltraute odvrátila zrak, přesto zamířila k pláži, když ji chlapec tahal za ruku.

Chlapcova ruku se zdála být tak nějak silnější a teplejší než obvykle.

Část šestá

Šťouchali do raků poustevníčků, vyhrabávali tunely v horách písku, kreslili na pláž vyplavenými větvičkami, ochutnali mořskou vodu, která změnila jejich oči na X, vrátili medúzu do oceánu.

„(Hm, tohle vidím jen jako dokonale nezávadné.)“

„(Normálně bych si z toho dělala legraci, ale všechno to vypadá dokonale normálně s tím jejím vzhledem.)“

Tohle byly názory nejstarší sestry Valkýry Brynhildr a bohyně krásy Freyi, ale malá Waltraute a chlapec si jich nevšimli.

„Waltraute.“

„Hm?“

Malá Waltraute přidávala sedmý vchod k tunelům vedoucím skrz horu písku a uvnitř vytvářela tři různé vrstvy. Podívala se nahoru s rukama stále v písku.

„Ehm, našel jsem tohle.“

„Co? Je to další kus naplaveného dřeva?“

Malá Waltraute opatrně vytáhla ruce z tunelu a konečně se otočila k chlapci.

A zůstala beze slov.

Chlapec držel meč, který měřil přes 150 centimetrů.

Musel být velice těžký, ale hubený chlapec jej nějak zvládl nést.

„Co je tohle za přehnanou zbraň!?“

„Našel jsem ji vyplavenou na pláži.“

„Počkej. Ten meč vypadá nějak povědomě...“

Malá Waltraute zúžila oči a zírala na velký meč.

A pak si vzpomněla.

„Nothung...? Tohle je ten meč, který člověk Siegfried použil ve svém boji s drakem!!“

„Ňjá? Kdo je Siegfried?“

„Člověk Siegfried byl manželem mé nejstarší sestry Brünnhilde. V podstatě je mu Brünnhilde stále zcela oddaná. Hodně se toho stalo.“

„Och. Tak bych jí to měl dát, aby mu to mohla dát.“

„Počkej, počkej, počkej. Siegfried zemřel... a vlastník toho meče by se stal nejslavnějším člověkem v Midgardu. Jsi si jistý, že chceš dát pryč takovou čest?“

Nothung byl znovu ukut poté, co byl rozbit, ale původně patřil Ódinovi. Měl najít největší duši v Midgardu (a pak toho člověka zabít, aby se přidal k válečným mrtvým Einherjům).

Ať už ji získal jakkoliv, chlapec držel moc k rozetnutí zlého draka ve dva, alespoň dokud tu čepel držel. Nicméně...

„Hm. Ale tohle patří Siegfriedovi, takže si to vzít nemůžu,“ prohlásil chlapec.

S pohledem zpět na malou a ohromenou Waltraute vlekl chlapec Nothung a běžel tam, kde se Brünnhilde opalovala s tváří k zemi.

(Hm. Takovou čistotu srdce mohu respektovat.)

Waltraute byla zanechána s obdivem pro toho chlapce, ale brzy poté se objevil problém.

Brünnhilde byla vdovou, která byla stále doopravdy zamilovaná do Siegfrieda (i když mu přímo pomohla ke smrti).

Když jí chlapec přinesl tu připomínku jejího manžela, byla mnohem dojatější než Waltraute.

Brünnhilde pohladila chlapce po hlavě.

„To se jí opravdu nepodobá. To asi značí její přetrvávající city ke člověku Siegfriedovi.“

Brünnhilde chlapce objala.

„Počkat, není tohle trochu moc, Brünnhilde? Ničíš charakter, který sis vystavěla.“

Brünnhilde zanořila chlapcovu tvář do svých velkých prsou a začala se točit po písku.

„Nenech se unést, ty blázne!! Snažíš se změnit tuhle plavkovou kapitolu na Brünnhildinu kapitolu!?“

Waltraute se už nedokázala držet zpět, vrávoravě se přiblížila k sexy opalovací zóně. V jedné ruce stěží udržela Kopí Ničícího blesku.

A tak plavková kapitola skončila.

Část sedmá

Konec přišel náhle.

Ačkoliv malá Waltraute nepochopila podstatu záležitosti, měla nějaké zlé tušení.

Na příklad příchod drakobijeckého meče Nothungu.

(Chlapec řekl, že byl vyplaven na pláž, ale může se vůbec stát něco tak příhodného? Když se zamyslím, co se vůbec stalo tomu velkému meči poté, co jej Sigmund a následně Siegfried vlastnili?)

A do očí ji bila další věc.

(I kdyby nastalo několik nepravděpodobných možností a Nothung se vyplavil na pláži, byl by chlapec schopen jej zvednout? Ten meč byl sice vytvořen tak, aby jím zvládla vládnout duše z lidského světa, ale má najít největší duše. ...Ani já nevidím chlapce v tak dobrém světle, abych si myslela, že je ze stejného těsta jako Siegfried. Proč byl chlapec schopen jej zvednout?)

Malá Waltraute zaúpěla a sledovala chlapce (a Brünnhilde, která si jej docela zamilovala), ale nenapadala ji odpověď. A to jí naplňovalo stále větší a větší úzkostí.

Něco se dělo.

Mezitím se jeden kout Ásgardu kolem pramene naplnil štiplavě napjatou atmosférou.

Jednoznačně negativní emoce, která nebyla vražedná nebo nepřátelská, zasáhla tu oblast.

Dala by se nejlépe popsat jako obecný údivem naplněný strach z něčeho, co bylo neviděno a nepřítomno.

Často naplňovala lidská srdce, když přemýšleli o bozích, ale jen výjimečně vzácně se šířila ze srdcí samotných bohů.

Lstivý bůh Loki a bohyně osudu známy jako Norny stáli před tím pramenem, který ukazoval budoucnost.

Možná by se mělo říct, že se přes pramen hádali.

Norna nebyl výraz, který by odkazoval na jednotlivce. Byl to obecný termín pro tři bohyně, které předvídaly. Blížilo se to tedy spíše k nějaké rase, jako je trpaslík nebo elf.

Ale v tomto věku termín Norny odkazoval na tuto skupinu tří.

Bohyně minulosti Urd, bohyně přítomnosti Verdandi a bohyně budoucnosti Skuld.

Jako obvykle nemělo trio Norn žádný výraz ve tvářích.

„I to, jak byl příběh představen, je divné,“ řekl Loki. „Kultury Ásgardu a Midgardu se dost liší. To je vidět v úrovni dokonalosti run, které každý ze světů používá. ...Ale vytáhnout věci jako syntetická vlákna a školní plavky bylo největším problémem.“

Verdandi a Skuld to zřejmě nezajímalo, protože Lokiho zcela ignorovaly.

Možná proto, že se to týkalo jejího časového období, se jediná Urd otočila k Lokimu.

„Proč je to problém?“

„Jde o zkroucené zákony vesmíru,“ pokračoval Loki hladce. „Ten chlapec odstranil jednu z příčin ragnaröku. Surt složil svůj meč a ustal v konstrukci Naglfaru. ...Ale ragnarök má více než jednu příčinu. Jestli se jedna zničí, začátek ragnaröku se bude soustředit na některou z dalších. Ach, ale předpokládám, že to se týká nejen minulosti.“

„Chápu. Jelikož se to týká různých časových dob, odpovím jako bohyně přítomnosti.“

„To platí i se mnou jakožto bohyní budoucnosti.“

Vypadaly docela neochotně, ale přesto se obě bohyně otočily k Lokimu. Urd kvůli tomu měla špatnou náladu už od začátku.

„Jako bohyně přítomnosti se musím zeptat: mohl bys shrnout, o čem to ‚právě teď‘ mluvíš?“

„A já mám otázku jako bohyně budoucnosti: kam myslíš, že tohle povede ‚v budoucnosti‘?“

Jejich věty a přístupy k sobě vůbec nepasovaly.

Norny měly velice línou a negativní náladu, když se Loki potěšeně usmál.

„Ani Ódin nemůže změnit výskyt a výsledek ragnaröku.“

„A?“

„Osud je vytesán do kamene, takže ani bohové jej nemohou změnit. Ale co právě teď? V tuhle chvíli se příčina ragnaröku mění na jinou. Nemyslíte, že právě teď může být osud otřesen?“

„...“

„...“

„...“

Minulost, přítomnost a budoucnost zmlkly.

Žádné z časových období se nedokázalo rozhodnout, jak odpoví.

„A děje se tolik zvláštních věcí. Na příklad se všech devět sester Valkýr převléklo do plavek, užívají výrazy z neznámé kultury a zcela normální lidský chlapec zvedl drakobijecký meč Nothung,“ pokračoval dál Loki. „Právě teď... ne, říct to tak by bylo bezohledné vůči Verdandi. Právě tady už osud a úděl neplatí. Otázky, na které už známe odpovědi, mohou vést k jiným odpovědím. Právě tady máme hrozbu, která způsobuje, že ragnarök vypadá jako nic. Na rozdíl od války s jasným vyústěním, nikdo neví, jak tohle skončí. Dokonce ani bohyně osudu. Nemám pravdu?“

„…“

„…“

„…“

„Těchto devět světů bude brzy zničeno. Řeka osudu se zhroutí a vše zaplaví. Ani já si nedokáži představit, co se stane pak. Zní pěkně, že by se všichni mohli chovat podle sebe, aniž by byli svazováni osudem, ale mohlo by to znamenat, že všichni budou navždy izolováni a nebudou schopni se spojit s nikým dalším.“

„…“

„…“

„…“

„Myslel jsem si, že tři bohyně, které mohou dohlížet na všechny existující světy, by měly vědět něco o tom, jak světy fungují. Ale jestli tu jste ve slepé uličce, tak jsem se zřejmě mýlil. A něco, co vy tři shledáváte nemožným, je nemožné i pro drobnější Norny. Máte nějaké nápady, kdo by to mohl zvládnout?“

„No,“ odpověděla bohyně minulosti Urd. „Toto přirozeně nastalé zkroucení osudu muselo slabě rozprostřít své účinky před všech devět světů. Jestli si přeješ způsobit záměrnou změnu, budeš muset zasáhnout ve všech světech, ne se jen soustředit na jediný bod.“

„...K tomu by byl třeba docela dlouhý dosah.“

„Napadá mě jedna možnost,“ řekla bohyně přítomnosti Verdandi vzhledem k momentálně se vyvíjející situaci. „Osud, který ovládá vše v devíti světech se nedá narušit ani ovládat dokonce ani námi třemi sestrami, které na vše dohlíží. Věřím, že je jen jedna osoba, která by to zvládla.“

„Kdo by zvládl udělat něco, co ani Ódin nezvládne?“

„Devět světů,“ odpověděla Verdandi, „devět světů by muselo samo uchopit celistvost osudu, který se přes ně lehce rozprostírá, a ovládat ji.“

„...Nikdy jsem neslyšel, že by někdo říkal, že světy mají vlastní vůli.“

„V přítomnosti ne.“

„Ani v budoucnosti.“

„Ale v minulosti ji měly.“

Loki se zamračil, když uslyšel Urdina slova.

„...Tak to je,“ povzdechl si.

Byl doveden k té úplně nejhorší odpovědi.

„Z čeho je devět světů vytvořeno? Jsem si jistý, že bohyně minulosti mi s potěšením odpoví.“

„Velký obr Ymir. Ódin a ostatní jej zabili, rozbili jeho maso a kosti a vytvořili z nich různé světy a živé bytosti. Tak byl Ódin schopen zvát se hlavním bohem, prohlásit Ásy za bohy a prohlásit Surta a jeho rod za zlé obry.“

„Takže zkroucení osudu má navrácenou Ymirovu vůli a plánuje se oživit z mrtvých. Nebo možná zkroucení osudu nastalo právě proto, že si Ymir přál se oživit. Ale to není důležité,“ řekl lstivý bůh Loki. „K oživení potřebuje Ymir všechny části svého těla.“ Konečně došel k tomuto závěru. „Ale jeho tělo již bylo rozděleno mezi devět světů a bytosti, které v nich žijí. Jestli se tyto části vrátí do původního obra, kam patří, devět světů a život v nich budou zcela vyhlazeny.“

Část osmá

Oživení velkého obra Ymira začalo.

Moře se obarvilo do krvavě červené, skály na břehu se staly bílými zuby a kostmi, vzdálené hory změnily svou barvu na barvu masa. Bylo jasné, čím původně byly ty objekty, na které vždy šlapali.

A změny se nezastavily u terénu.

Stromy, tráva, zvířata, lidé, draci, víly a obři byli všichni zasaženi.

Na všechno zrozeno v devíti světech čekal nevyhnutelný osud. Všechny objekty a živé bytosti vytvořené nebo narozené v devíti svět zamířily ke svému zániku. To platilo i pro světy Múspellheim a Niflheim, které byly vytvořeny z hmoty světů po Ásech v procesu zničení a oživení.

„Wal…traute…“ zaúpěl chlapec.

Stále scvrknutá se Waltraute zhroutila na pláž v barvě kůže. Stejná věc se stala i všem dalším sestrám.

Existovalo několik výjimek u problému s Ymirem.

Na příklad Ásové.

Zabili Ymira, aby vytvořili devět světů, takže existovali ještě předtím, než Ymir zemřel. Narodili se někde, aniž by to s Ymirem souviselo, a vytvořili své potomky z mužů a žen, aniž by to s Ymirem souviselo. A tak nebudou zasaženi ani oživením Ymira.

Nicméně...

Valkýry byly bytostmi, jejichž podoba byla změněna jak pro bohy, tak pro muže. Lidé byli zahrnuti v procesu jejich stvoření a tito lidé byli stvořeni z Ymira, takže Valkýry souvisely s Ymirem.

„Brzy budu mít taky potíže,“ zaúpěla bohyně krásy Freya.

Musela pochopit, co se zhruba děje, ze změn, které se děly jí a jejímu okolí.

Nepatřila mezi Ásy, ale byla původně Vanem. To znamená, že byla obryní. Měla božskost Ása, takže její zranění bylo sníženo, ale nedokázala se mu zcela vyhnout, jelikož Ymir byl zapleten v procesu jejího stvoření. Jestli to tak půjde dál, stane se částí Ymirova těla, stejně jako každá další forma života.

„Vážně, musely jsme přestat dávat pozor, protože jsme se dočasně vyhnuly ragnaröku. Možná bylo špatné i to, že Norny nereagovaly. Kdo by si myslel, že se Ymir vrátí? Ale je pravda, že se chvíle, kdy osud mění kolej, stává příležitostí pro ty, kteří byli osudem zahnáni do kouta.“

„Co se stalo s Waltraute?“

Nejvíc trpěl nejspíš lidský chlapec.

Přímo jej zasáhly účinky toho, že byl vytvořen z Ymira, a neměl žádnou božskost, kterou by se mohl bránit.

Zranění bylo tak velké, že i nepřímý zásah poslal k zemi průměrnou Valkýru. Chlapec to zranění přijímal přímo, přesto toto byla jeho první slova.

„Co se stalo Waltraute a ostatním?“

„Vysvětlení důvodů, co stojí za tímhle zničením, by tě jen nudilo, chlapče. A stejně bys nemohl nic udělat, i kdybys ty důvody znal...“

Kdyby se čistí Ásové, kteří nebyli spojení s Ymirem, shromáždili a pracovali na vyřešení problému, nejspíš by to zvládli. Ale bylo by to obtížné i pro ně. Dokonce i když jsou Ásové v bezpečí, jejich nebeský svět Ásgard a světový strom Yggdrasil, který jej podpíral, se začínaly hroutit. Nebylo jasné, zda by vůbec dokázali ochránit zemi, na které stáli, neměli čas starat se o ostatní světy.

„Chlapče, jestli má ke mně jako k bohyni nějakou úctu, pohřbi mě, až se zhroutím. Jako bohyně krásy nemohu dovolit, aby někdo viděl, jak se mé tělo mění v něco jiného. Ha ha. Vím, že není správné, aby bůh tohle žádal po člověku, ale prosím. Řádně mě pohřbi.“

„...“

Maso a krev pulsovaly životem.

Něco několik desítek metrů vysoké se vyřinulo ze země, která změnila podobu.

Byl to velký obr Ymir.

Ale to nebylo dokonalé tělo. Jeho tělo mělo tmavě červenou barvu. Bylo pokryto čerstvou krví a zřejmě nemělo kůži. Bylo to jen jádro jeho těla. Jakmile se z devíti světů vše shromáždí, jeho obří podoba, která dokáže protít nebesa, bude kompletní.

Ale když se nad tím zamyslíme jinak...

Nastala dokonalá příležitost.

„...Ne, chlapče,“ řekla Freya, klečící na pláži. „Protože Waltraute nemůže mluvit, zastavím tě místo ní. To nemůžeš zvládnout. I když není kompletní, duše z lidského světa si s tím neporadí.“

„Ne,“ odpověděl chlapec rozhodně.

Zvedl velký meč, který spadl na pláž.

Byl to meč, který dal Brünnhilde.

Byla to zbraň připravená Ódinem a přepracovaná lidskýma rukama.

Ano.

Byl to drakobijecký meč Nothung, který byl připraven vůdcem čistých Ásů a měl v sobě moc čistých bohů!!

„Ať se děje cokoliv, nemůžu nechat Waltraute zemřít.“

Chlapec zesílil sevření jílce meče.

Se sto padesáti centimetry byl meč delší než chlapec a ten ho zvládl držet jen díky své svobodné vůli.

„Já...“

Rozhodl se.

„Já...!!“

Připravil se držet jedinou sílu v tom místě, která mohla zabít velkého obra Ymira.

Připravil se obrátit tu sílu proti žijící bytosti, ať už na sebe vzala jakoukoliv podobu.

Připravil se ochránit osobu, která pro něj byla nejdůležitější, i když to znamenalo, že si zašpiní ruce krví.

„Já ochráním Waltraute za každou cenu!!“

Je pravda, že tohle byla jen jiná forma spravedlnosti. Mnoho hrdinů toužilo po té spravedlnosti, rozhodli se a stali se členy válečných mrtvých Einherjů.

Ale to nebyla cesta pro tohoto chlapce.

Tohle byl chlapec, který oddálil ragnarök tím, že ve svém rozhovoru se Surtem dokázal, že má odhodlání složit zbraň. Jeho činy tady by popřely vše, co udělal tehdy.

Freya se pokusila zavrtět hlavou, ale už jí nezbývala žádná síla.

Chlapec byl připraven jít do akce.

Zkroucení osudu jej manipulovalo do jeho vlastního zkrouceného osudu. Vybrat si možnost, kterou by si nikdy předtím nevybral - tu, kterou si nikdy nesmí vybrat - a zničit tak vše, co vystavěl.

Obří masa tmavě červeného masa, kterou byl Ymir, vypadala, že se směje. Drakobijecký meč Nothung byl zajisté hrozbou, ale to, že jím vládl tento chlapec, který jím nikdy vládnout neměl, dokázal, jak zkrouceným se osud stal. Jestli to tak bude pokračovat, Ymir nabude svou původní podobu.

Ale pak...

Ještě předtím, než chlapec udělal první krok z cesty svého správného osudu...

„Počkej. Tohle není tvá role,“ rozezněl se krajinou zkrouceného osudu hluboký mužský hlas.

Velká a tlustá paže se natáhla vedle chlapce, k Nothungu.

Zvedla velký meč téměř příliš snadno.

Jako by meč patřil do jejího úchopu.

Jako by se osud obnovoval.

Jako by se meč vracel svému právoplatnému majiteli.

Velká masa Ymira se svíjela, jako by se ptala „Proč?“

„Chceš vysvětlení?“ zamumlal velký muž držící Nothung. Byl obarven červenou krví draka, ne svou vlastní krví, jak tomu bylo u Ymira. „Ty se tu oživuješ, tak je vážně tak zvláštní, že se oživuje i někdo další mrtvý? Tohle funguje jen tehdy, když byl osud zkroucen. Není-liž pravda, ty maso materiálů pro světy?“

Freya zamumlala něco skřípavým hlasem.

Bylo to jméno hrdiny.

Bylo to jméno majitele Nothungu.

„...Siegfriede?“

Část devátá

V tu chvíli byl osud téměř určitě zkroucený.

Člověk Siegfried držel přes metr a půl dlouhý meč Nothung v jedné ruce a promluvil: „Tak teď tu máme svalnatého chlapa a směšného obra. Až se jeden diví, co se stalo té romantické komedii.“

Obří červená masa se zatřásla, jako by se ptala „Proč?“

„Neudělal jsi nic špatného. Byl jsi prostě zabit Ódinem. Prostě jsi se změnil na materiál pro světy tím idiotem, který chtěl být znám jako hlavní bůh. Máš právo toužit po oživení. To proto jsem to nechtěl nechat na tomhle chlapci. Vyústění tady a pozdější vina by pro něj byly příliš.“

Obří červená masa se zatřásla, jako by se ptala „Proč?“

„Ty a já jsme byli oba zabiti kvůli Ódinovým plánům. Ódin nechtěl, aby byla vojenská moc nebeského světa rozdělena tím, že si zaberu Brünnhilde, takže trikem přinutil Brünnhilde mě nenávidět a nepřímo k tomu, aby mě bodla do zad. Ale nemám v plánu uspořádat lítostivý večírek. Naneštěstí pro tebe příliš minulosti nelituji.“

Obří červená masa se zatřásla, jako by se ptala „Proč?“

„Co dobrého udělá touha po oživení? Jak jsem řekl, ničeho nelituji. Nebo alespoň nemám dost důvodů doufat v oživení, dokud se Brünnhilde usmívá. Dokud se usmívá, je mi jedno, co se stane s mým vlastním životem. ...Popravdě, to, že jsme byli zabiti kvůli vlastním zájmům Ódina, neberu jako největší tragédii. Říkám, že největší tragédie je, žes nikdy nepotkal nikoho, na kom by ti tolik záleželo. Co říkáš? Můžeš chtít žít, ale dovol mi položit ti otázku: co budeš dělat, až bude naživu?“

„Prooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooč!!!!?“

„To mluví za vše.“

Siegfried zlehka mávl velkým mečem.

To stačilo, aby jasně proťal vztek a úmysl zabíjet toho červeného obra.

„Vím, jak obejít posmrtný život. Na cestě zpět ti to můžu ukázat.“

Drakobijecký meč Nothung v přímé linii spadl k velkému obru Ymirovi.

Byl to meč vyzyvatele.

Měl předvést zdrcující ostrost jen když se otočil k vládci nynější lokace.

Část desátá

Jakmile bylo jádro velkého obra Ymira rozťato na dva kusy, zkroucení osudu zmizelo. Změna z jedné příčiny ragnaröku na jinou se hladce dokončila.

A to se dotklo i Siegfrieda.

V správné cestě osudu byl jeho život již ztracen.

Ale ten velký muž neměl žádný skutečný vztah se světem živých.

Jádro jeho bytí se nezačalo třepotat, jak by tím oznamovalo, že tak to má být.

„Promiň, ale tohle si vezmu,“ řekl Siegfried chlapci, přičemž držel Nothung. „Chci, abys zamířil po cestě, která nezahrnuje držení tohohle. To pomůže tvé Waltraute a mé Brünnhilde. A navíc to naštve toho jednookého vousatého starce.“

„?“

„Není třeba, abys rozuměl. To, že neznáš hodnotu tohoto meče a že nedokážeš srovnat hodnoty těch dvou možností, ukazuje, že osud se vrátil do normálu. Stejně jako jsem já šel po své cestě, ty běž po své. Tím se nejrychleji vystaví tvá největší síla,“ řekl Siegfried s úšklebkem. „Použil jsem brutální sílu, abych si podmanil bohy v boji, ale vypadá to, že člověk bude vždy v nevýhodě, ať už se snaží jakkoliv moc. Tak jsem skončil mrtvý. Ale tvá metoda ti možná dovolí být opravdovým soupeřem pro vůdce Ásů.“

„Co tím myslíte?“

„Ódin hodnotí věci podle bojů, takže žádné nebezpečí nevidí. Cítí se v bezpečí, protože je nejsilnější. A proto nedokáže nic vyřešit, když dojde na romantickou komedii. Asi bys tomu mohl říkat síla lásky. Já něco takového také nemám v oblibě, ale ten vousatý stařec to musí nenávidět ještě víc. Nikdy nebojuj s nepřítelem podle jeho pravidel. Jestli chceš ochránit něco nebo někoho, pak donuť nepřítele bojovat podle svých pravidel.“ Pak se podíval na Brünnhilde, která se k sobě ještě měla vrátit, ležící na pláži v plavkách. „Ale prosím nezapomeň, že chůze po tvé cestě ovlivní víc osudů než jen tvůj a Waltrautřin. Musí se to dít, jen když máš čas navíc. Možná během doby, kdy nemáš s Waltraute žádné plány. Ale příležitostně zavolej ji. Je na čase, aby konečně začala mluvit s člověkem, který netkví v jejích vzpomínkách.“

A změna osudu se dokončila.

Dlouhé, dlouhé odpočítávání ragnaröku se restartovalo.

„Ach!? Navzdory všemu, co se stalo, že mé malé tělo jediná věc, která se nevrátila do normálu!?“

„To proto, že ses scvrkla kvůli snědení příliš mnoha jablek nesmrtelnosti. Nemá to nic společného s těmi složitostmi.“

Malá Waltraute si stěžovala a Freya jí otráveně odpověděla, na sobě měla své obvyklé lehké oblečení.

Dalších osm sester Valkýr již pláž opustilo.

Celý výlet k moři vypadal nepřirozeně, tak se rychle vrátily do Ásgardu hned, jak změna osudu skončila.

Siegfried byl také pryč.

Byl jen přídavkem k Brünnhildině síle jako jeden z mrtvých válečníků.

Chlapec popadl brnění malé Waltraute a řekl: „Hele, hele.“

„Co?“

„Jestli se brzo nevrátím domů, můj táta se naštve.“

„Ale na líbánkách máš zůstat přes noc!“

„Přestaň, přestaň,“ varovala ji Freya. „Tyhle poznámky by mohly znovu roztrhat zavřenou ránu osudu. Vážně bychom se tak dva týdny měly vyhnout jakýkoliv meta poznámkám.“

„Mh.“

Už nebylo co říct. A ani malá Waltraute nechtěla, aby atmosféra zvážněla.

Přivolala svého bílého koně a nasedla na něj. Vytáhla chlapce nahoru a posadila jej před sebe.

„Nemám tedy na výběr. Freyo, vezmu chlapce domů.“

„Dobře. ...Ale proč se to na úplném, úplném konci muselo změnit v bojový příběh? To byl teda na houby den volna.“

Freya se potřebovala vrátit do Ásgardu, tak zbytečně jiskřivě použila Bifröst, aby svou existenci rozbila na částice.

Malá Waltraute a chlapec použili bílého koně, aby cestovali po povrchu.

Přitom chlapec řekl: „Waltraute.“

„Copak?“

„Byla bys smutná, kdybych zemřel?“

„Nn,“ zaúpěla malá Waltraute, protože si nebyla jistá, proč se na tu otázku zeptal.

Nespíš se to týkalo toho, co se stalo během zkroucení osudu.

Chlapec si vybral zabít, aby ochránil svou nejdůležitější osobu, a také viděl, jak Siegfried uzavřel možnost svého oživení, aby ochránil tu, která pro něj byla nejdůležitější.

Ta zkušenost ho musela přimět zamyslet se.

Myšlenku smrti nebrala lehce ani Valkýra, která sledovala smrt mnoha lidí a vzala jejich duše k válečným mrtvým do Ásgardu.

Ti, kteří brali smrt výjimečně vážně, jako jistý vousatý stařec, byli největšími hlupáky ze všech.

„Dovol mi něco ti říct,“ odpověděla.

„Co?“

„Riskovat a ztratit život rozhodně může zachránit život někomu jinému. A je v tom jistá krása. Je pravda, že mnoho hrdinů vědomě toužilo po takovém osudu.“

„Chápu.“

„Ale.“

„?“

„Je jedno, kolik lidí bude dojatu takovou odvahou, a i když je život zachráněn, bude vždy naplněný smutkem. To je jedna odpověď a jeden nesmí nikdy znejistět, když míří po této cestě.“

Mezitím dorazili k domu chlapce.

Slunce už téměř zapadlo a chlapcovi rodiče vyběhli ven, aby jej přivítali. Vypadali, že jsou překvapeni více z obřího bílého koně než z malé Waltraute. Kůň byl z Ásgardu, takže měl sílu, která mu dodávala jistou eleganci.

Možná si mysleli, že Waltraute je nějaká šlechtična, že jede na tak úžasném koni, ale ve skutečnosti byla bohyní.

Poté, co byl dán na zem malou Waltraute, se chlapec usmál a promluvil, vůbec netušil, co si jeho rodiče myslí.

„Ehm, tohle je Waltraute. Je to moje manželka. Zrovna jsme byli na našich líbánkách.“

„Vážně?“ odpověděli jeho rodiče s úsměvem.

Zřejmě si mysleli, že si s dítětem od sousedů hraje na rodinu. V jejich myslích vyvstávala jediná otázka, jestli poblíž žije tak urozená rodina. Také upřímně doufali, že jí chlapec při hraní neublížil.

„Ahoj, Waltraute. Napíšu ti dopis.“

„Na shledanou.“

Poté, co viděla, že chlapec s máváním vstoupil do domu, začala se malá Waltraute vracet do Ásgardu.

Ale než mohla, promluvil chlapcův otec.

„Buď prosím jeho dobrá kamarádka.“

„Budu.“

A pak vypršel efekt jablek nesmrtelnosti.

Waltrautřina desetiletá podoba byla obklopena jasným světlem a následně se změnila ve vysokou a okouzlující krásku.

Byla to trochu otrava, ale krásná Waltraute to ignorovala a dodala: „Protože to byl výsledek soutěže, stejně bych nikdy nezaváhala. Ale přesto já, Waltraute, čtvrtá ze sester Valkýr, budu přísahat ještě jednou. Možná nemám zkušenosti, když dojde na smrtelnost, ale přísahám, že zůstanu po jeho boku, ať se děje cokoliv, až do chvíle, kdy zemře.“

Tentokrát nechala Waltraute zcela šokované rodiče za sebou (i když si zřejmě vůbec nevšimla změny v jejich emocích) a použila Bifröst, aby rozbila svou existenci.

Nepřirozená polární záře se vykreslila přes noční nebe, když se Waltraute vracela domů.

Část jedenáctá

„Hůů. To byl teda výlet,“ řekla Waltraute, když sesedala ze svého bílého koně na bifröstské dráze v Ásgardu.

Třetí dráha byla stále bodem setkání pro bohyně a Freya si Waltraute rychle všimla.

„Ach? Takže jsi zpět?“

„Ano. Stalo se toho hodně, ale alespoň jsem se řádně přivítala s jeho rodiči. Naše manželství bylo chlapcovou odměnou za vítězství. Jako poražená se musím ujistit, že naše manželství je správně zvládáno.“

„Nemusíš každou maličkost překládat do řeči soutěže. Je to docela otravné. Ale důležitější je...“

„Co?“

„Vypadá to, že chlapcův papa se do tebe zamiloval, když vidět tvou dospělou verzi. Matka už na toho muže začala násilně útočit.“

„Ééé!? Ale vždyť jsem i řekla, že jsem manželkou chlapce! Taková otrava!!“

Dokonce, i když se vzali, dokonce, i když přemohli ragnarök, a dokonce, i když byl osud trochu zkroucen, Waltraute před sebou měla stále plno práce, aby zajistila šťastné manželství.

Ale právě se objevil jeden velký problém:

Zdálo se, že je její tchyně kvůli různým okolnostem děsivá!!

Poznámky

Zpět ke Kapitole třetí

Návrat k Hlavní straně

Dále k Doslovu